prapříčiny všeho, daleko k ateismu. Umožnilo však Newtonovi exaktně doložit jeho heliocentrickou a gravitační teorii, stejně jako Montesquieuovi základní ideu, že zákony mají svůj původ v lidské přirozenosti a nikoli v Božím zjevení. Voltaira pak toto pojetí přivedlo ke sžíravé kritice společenských, zejména církevních poměrů. Osvícenská věda vyloučila načas z přírody veškeré druhy pohybu, kromě pohybu mechanického, a přírodní jevy tedy vnímala naprosto jednostranně. Jen za tuto cenu mohla zmíněné jevy popsat a nezřídka i poměrně přesně klasifikovat. Silně tak otřásla dosavadními dialektickými spekulacemi a pokusila se vnést systém do přírody živé i neživé, jak to učinil Linné. Snaha o oživení laického zájmu, o praktické uplatnění vědeckých poznatků a zejména o onu zmíněnou soustavnost vyvrcholila logicky ve Francii rozsáhlým slovníkem věd, řemesel a umění – slavnou Encyklopedií. Zjištění, že výsledky vědeckého výzkumu lze mnohostranně uplatnit ve společenské praxi, vzbudilo nebývalý zájem nejrůznějších samouků, který se projevil v zakládání botanických zahrad, arboret, soukromých laboratoří, knihoven, nejrůznějších sbírek a kabinetů kuriozit. Vědecké diskuse pronikly do šlechtických i měšťanských salonů, zednářských lóží i na stránky odborných časopisů. S tím souvisel též nebývalý rozmach zpravodajství a publicistiky. I/2
Osmnácté století bývá v politických dějinách Evropy označováno za epochu absolutismu, uzavírajícího s osvícenstvím pod tlakem celé řady okolností „manželství z rozumu“. Není to charakteristika úplně přesná, neboť v Evropě této doby existovaly i politické útvary, jež nelze označit za monarchie, a ne všechny monarchie směřovaly k absolutismu. Za klasický příklad země, kde absolutní práva panovníka byla omezena pravomocí parlamentu, se 13
duchovní revoluce 18. století
OSVÍCENSKÝ ABSOLUTISMUS
