Guy Bedouelle - 9 tváří dominikánské svátosti

9

TVÁŘÍ DOMINIKÁNSKÉ SVATOSTI Guy Bedouelle

Obsah Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 JORDÁN SASKÝ A ÚSILÍ O JEDNOTU. . . . . . . . . . . . . . . 17 Nástupce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .19 Konkrétní podoba jednoty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .22 SVATÝ PETR VERONSKÝ ANEB TÍŽIVÉ DĚDICTVÍ . . . 29 Svatořečený inkvizitor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .32 Inkvizice a tolerance . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .37 SVATÝ TOMÁŠ AKVINSKÝ A HLEDÁNÍ PRAVDY . . . . . 43 Homo magnae honestatis . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .46 Muž plný touhy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .49 Voda proměněná ve víno . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .50 SVATÁ KATEŘINA SIENSKÁ A LÁSKA K CÍRKVI . . . . . 55 Milovat církev znamená chtít její obnovu . . . . . . . . . . . . . . .58 Apoštolát modlitby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .59 Kateřina, učitelka církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .61 Modlitba a Pravda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .62 FRA ANGELICO A KÁZÁNÍ KRÁSOU . . . . . . . . . . . . . . . 67 Tajemství evangelia hlásané skrze krásu . . . . . . . . . . . . . . . .72 Světlo vtělení a vykoupení. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .73 Panna Maria při zvěstování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .75 LAS CASAS A BOJ ZA SPRAVEDLNOST . . . . . . . . . . . . . 83 Postupná konverze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .85 Vytrvalost a rozhořčení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .88 SVATÁ KATEŘINA Z RICCI A MYSTICKÝ ROZMĚR DOMINIKÁNSKÉHO ŽIVOTA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 Realismus. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .102 Radost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .103

SVATÝ MARTIN DE PORRES A STAROST O CHUDÉ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 Pokora a dominikánský život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .114 Moudrost a láska. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .115 LACORDAIRE A OBHAJOBA SVOBODY . . . . . . . . . . . . 123 Co je to svoboda? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .127 Cesta k vnitřní svobodě. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .128 Církev osvobozuje, a proto musí být svobodná. . . . . . . . . . . .128 Přátelství, „jisté znamení velké duše“ . . . . . . . . . . . . . . . . .129 Závěr: SVATÝ DOMINIK. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135

PŘEDMLUVA Dominikánský řád, který brzy oslaví osm staletí své existence,1 zůstal vždy jednotný. Jeho členové však oplývají mnoha různými dary, které jsou podle svatého Pavla znamením působení Ducha svatého (1 Kor 12, 12–39). Uvážíme-li, kolika velkých událostí církevních i světových dějin se řád dominikánů od 13. století aktivně účastnil, je tato jednota něčím pozoruhodným. Už svatý Dominik se modlil za to, aby všichni, kdo ho budou následovat, byli shromážděni v jedno tělo.

V dlouhých dějinách řádu se dominikáni zapojovali do nejrůznějších událostí a také okolnosti, které je provázely, byly velmi různorodé. Řádové dějiny se vyznačují jak kontinuitou, tak i mnoha kontrasty. Ve 13. století bychom mohli potkat bratry, jak po dvou putují Evropou, zpívají žalmy, aby si dodali odvahy, čelí nebezpečí, které jim hrozí od lupičů i heretiků, a dosahují samotných hranic křesťanské Evropy, ba dokonce se vydávají i za ně. Mohli bychom se s nimi setkat také jako s kazateli v kostelích postavených teprve nedávno v nových městech, jichž všude v Evropě rychle přibývá, a našli bychom je i mezi učiteli na nedávno založených univerzitách v Paříži či Oxfordu, jak debatují o palčivých otázkách tehdejší doby, o tehdy ještě podezřelé Aristotelově filosofii či o nových experimentálních vědách, které neměly daleko k alchymii. V období renesance, kdy se vzhled kostelů měnil působením velkých umělců a architektů, jakými 1

Jubileum 800 let od svého potvrzení oslavil řád v roce 2016. Při této příležitosti byl také připraven k vydání český překlad této knihy (pozn. red.).

6

9 tváří dominikánské svatosti

byli Botticelli ve Florencii či Leonardo da Vinci v Miláně, se bratři vyrovnávali s novými aktuálními otázkami. Patřil mezi ně svatý Antonín, který se zabýval morálními problémy plynoucími z nového typu ekonomiky, či Francisco de Vitoria, který jako první zformuloval teorii lidských práv.

Jiní bratři se zas vydávali přes Atlantik do Nového světa, odmítali ozbrojený doprovod a prodírali se džung lí, aby mohli mírumilovně hlásat víru domorodcům ve střední Americe. V 19. století se bratři plaví přes oceán znovu, tentokrát už na parnících, a doprovázejí Evropany, kteří se vydávají na západ hledat obživu, zlato či svobodu. Dnes najdeme učedníky svatého Dominika po celém světě: generální kapituly řádu dominikánů v Mexico City (1992) se účastnili zástupci z dvaadevadesáti zemí. Členové dominikánského řádu slouží a pracují na nejrůznějších místech: řídí ekologickou farmu v Beninu a také třeba studují koptskou gramatiku ve Freiburgu. Co v průběhu věků tak různé muže a ženy spojovalo? Bezpochyby vášnivé zanícení pro evangelium po vzoru svatého Dominika.

Když čteme krásné stránky, které nám otec Guy Bedouelle předkládá, stále znovu nás udivuje horlivost a zápal jednotlivých osobností: zanícené intelektuální bádání svatého Tomáše Akvinského, který Pánu na otázku, co by si přál, odpovídá: Non nisi te, Domine (Nic jiného než tebe, Pane); Bartolomé de las Casas hledající spravedlnost pro Indiány a píšící španělskému králi: „Věřím, že Bůh ode mne očekává, že znovu naplním nebesa i zemi křikem, pláčem a sténáním“; nebo svatá Kateřina Sienská se svými „sladkými, láskyplnými a bolestnými touhami“ po reformě církve, uctívající Krista jako toho, jenž je láskou a touhou v lidském nitru. V každém z nich rozpoznáváme různé podoby horlivosti, jíž vynikal už svatý Dominik, a také různé podoby přitažlivosti, jíž nás Bůh táhne k sobě prostřednictvím našich nejniternějších tužeb.

Předmluva

7

Poslední generální kapituly se snažily pomoci řádu, aby si v souvislosti s požadavky apoštolátu a nepřebernými možnostmi, které se mu nabízejí, uvědomil své priority. Vytyčily čtyři hlavní cíle, k nimž by měl směřovat: intelektuální formace, misie ve světě, komunikace a sociální spravedlnost.

Vzhledem k tomu, že náš bratr Tomáš Akvinský zaujímá v církvi tak významné místo, nemůže se jistě nikdo divit, že jednou z našich priorit je hledání Pravdy a posvěcení lidského rozumu. Tomuto hledání žehná sám Bůh. A přestože současná západní kultura pohlíží na „suchý intelektualismus“ s jistým podezřením, stále platí, že každé skutečné studium úzce souvisí s pastorací. Ve společnosti, která nepodporuje vášeň pro pravdu jako takovou a která upřednostňuje ekonomický či finanční prospěch, nemůže vzkvétat spravedlnost. Ten, kdo podrobně zkoumá náročné texty, se zároveň připravuje na to, aby dokázal stejně pozorně a trpělivě naslouchat lidem kolem sebe! Největší vědci, které jsem poznal, byli zároveň osobnostmi s velmi vyvinutým smyslem pro pastoraci. Proto není nic zvláštního na tom, že studium je v našem řádu přípravou na apoštolát. Už ve 13. století si toho byl vědom svatý Petr Veronský, Petr Mučedník, i když je pravda, že jeho pojetí apoštolátu je pro nás už dnes nepřijatelné. Zcela odlišnou osobností byl v 19. století Henri-Dominique Lacordaire, muž, který stál a působil na hranici oddělující evangelium od lidstva usilujícího o hodnoty svou podstatou sekulární: proto chtěl Lacordaire nově promyslet pojem svobody.

Jako hlasatelé evangelia se dominikáni musí zajímat o různé techniky komunikace, a proto pozorně sledují všechny vědecké výdobytky. Nezapomínejme však na to, že dávno před vznikem rozhlasu a televize byli mezi dominikány muži a ženy, kteří měli dar přitahovat pozornost všech okolo. V 15. století mezi ně patřil například blahoslavený fra Angelico, jehož malby znázorňující tajemství Kristova

8

9 tváří dominikánské svatosti

života na nás silně působí i dnes, či svatá Kateřina Sienská, která sice nezískala žádné vzdělání, ale přesto k nám její dialogy s Bohem a její dopisy určené obyčejným lidem stále promlouvají a jsou nám oporou. A co teprve můj předchůdce ze 13. století, blahoslavený Jordán Saský, jehož dar oslovovat lidi byl tak velký, že rodiče – jak se vypráví – raději zavírali děti doma, aby nezaslechly jeho kázání a nechtěly vstoupit k dominikánům!

Kázat slovo, to neznamená jen sdělovat nějakou abstraktní pravdu, ale snažit se přetvářet životy jedinců i společnosti. Mluvíme-li o „Božím slovu“, musíme mít na mysli slovo tvůrčí a proměňující, slovo, které napomáhá budování Božího království. Proto existuje tak úzký vztah mezi dominikánským povoláním ke kazatelství a vášnivou touhou po spravedlnosti. Je velice dobře, že z tolika dominikánů Starého i Nového světa byli do této knihy vybráni i jedna žena, jeden kněz a jeden bratr spolupracovník, kteří ztělesňují právě toto úsilí o spravedlivější svět. Velká mystička svatá Kateřina z Ricci dokázala v renesanční Itálii ze svého kláštera pevně a zároveň zdvořile čelit snahám některých církevních hodnostářů, kteří neměli pochopení pro jistou pružnost, díky níž by bylo možné zachovat řeholní život mnišek, za něž nesla zodpovědnost. Pak je tu samozřejmě Bartolomé de Las Casas, jehož obrana nedělitelnosti práv amerických domorodců je i dnes chápána jako světlý bod lidských dějin.

O půl století později pak vydal mimořádné svědectví evangeliu míšenec Martin de Porres, bratr spolupracovník, který ukázal církvi v Novém světě, jak může evangelium zapálit plamen křesťanské lásky i uprostřed nejhoršího utrpení.

Učme se od našich bratří a sester z minulých dob odvaze a horlivosti. Kéž nám pomohou, abychom v sobě nalezli dost sil a dovolili Bohu, aby nás zasáhl v samotném středu naší bytosti. Protože jedině tehdy, když se mu otevřeme, bude nás moci uchvátit. Ve chvíli, kdy začínám své působení

Předmluva

9

jako magistr Řádu bratří kazatelů, je mi velkým potěšením, že mohu představit tuto knihu meditací o historii našeho řádu doprovázených původními texty, knihu, v níž otec Guy Bedouelle tak nádherně vylíčil život a ducha dominikánské rodiny. Ti, kteří si s radostí přečetli jeho předchozí dílo Dominik aneb Milost slova Božího, jistě ocení i tuto novou knihu. Kéž se pro ty, kteří díky ní objeví dominikánský řád, stane pozváním, aby se o něm chtěli dozvědět co nejvíce.

Timothy Radcliffe OP magistr Řádu bratří kazatelů v letech 1992–2001

SVATÁ KATEŘINA SIENSKÁ A LÁSKA K CÍRKVI Modlitba

Celý život svaté Kateřiny Sienské byl prodchnut láskou k církvi. Je jasně patrná z Dialogu i z mnoha jejích dopisů, které se nám dochovaly, a na mnoha místech o ní svědčí i její životopis Legenda maior, který sepsal Kateřinin duchovní vůdce blahoslavený Rajmund z Kapuy a později zkrátil a doplnil další její zpovědník Tomáš Caffarini. Právě tohoto s úctou sepsaného životopisu se ve své úvaze přidržím.

Kateřina Benincasa se narodila v roce 1347, tedy rok před vypuknutím morové epidemie, která rozvrátila celý Západ. Své první vidění měla už v šesti letech. Nad sienským kostelem bratří kazatelů viděla Krista oblečeného do pontifikálního roucha a s papežskou tiárou na hlavě. Pán Ježíš, obklopený apoštoly Petrem, Pavlem a Janem, jí dal své požehnání (Legenda maior, I, 2, 29).

Kateřina oblékla černobílý hábit kajících sester svatého Dominika, kde „bílá symbolizuje nevinnost a černá pokoru“, (I, 7, 75) a poté, už jako mantellata, zažila duchovní svatbu s Kristem (I, 12, 115). Ve vidění, které má v mystické tradici a zvláště v mystické tradici dominikánek mnoho obdob, si Kristus a jeho služebnice Kateřina navzájem vyměnili srdce (II, 6, 180).

Pán ji požádal, aby zůstala ve světě a konala díla milosrdenství (II, 1, 121–122): „Budu tvým vůdcem ve všem, co máš vykonat.“ Její zázraky a mystické zkušenosti, o nichž podrobně vypráví Rajmund z Kapuy, k ní přitahovaly mnoho lidí a postupně se kolem ní utvořil kroužek těch nejhorlivějších, její famiglia, její bella brigata.

V roce 1370 se poprvé setkala s Rajmundem z Kapuy a bylo to setkání rozhodující jak pro ni, tak snad ještě víc

58

9 tváří dominikánské svatosti

pro něho. Kateřina začala usilovat o to, aby se papež vrátil z avignonského „zajetí“. V roce 1376 se vypravila do Avignonu, aby o to Řehoře XI. osobně požádala, a uspěla.

Dodejme pro přesnost, že o návrat papeže do Říma se jistě nezasloužila pouze ona (II, 10, 289).

V roce 1377 se Kateřina uchýlila do ústraní, do Rocca d’Orcia, kde ve vytržení nadiktovala Dialog, který byl dokončen v říjnu 1378. V tu dobu však v církvi začal řádit nový mor: schisma. Na Petrův stolec si činili nárok dva papežové.

Kateřina bez váhání podpořila papeže Urbana VI., sídlícího v Římě, a poslední měsíce jejího života poznamenal zármutek nad tím, že Kristova tunika byla rozervána. Horoucně prosila Boha, aby skandální schisma co nejdřív pominulo.

V roce 1380 měla Kateřina své poslední velké vidění, a to vidění loďky svatého Petra. Zemřela 29. dubna 1380 ve věku třiatřiceti let. Toto symbolické číslo stejně jako další údaje z Rajmundova životopisu zůstávají dodnes předmětem sporů. O svatodušních svátcích téhož roku byl magistrem Řádu kazatelů zvolen Kateřinin žák a duchovní dědic Rajmund z Kapuy, který se – zčásti úspěšně – snažil uplatnit Kateřininy myšlenky při reformě dominikánského řádu.

Milovat církev znamená chtít její obnovu Představa obnovy a reformy je v Kateřinině pojetí církve zásadní. Kristova církev se musí obnovovat v každé době, nikoli však ve své božské struktuře, ale ve svých členech (dopis 346 Urbanu VI.), a neustále se připodobňovat novému člověku, o němž mluví svatý Pavel. Reforma začíná od hlavy a v působení církevních hodnostářů musí zářit „perla spravedlnosti“, musí jednat „s opravdovou pokorou, horoucí láskou a ve světle umírněnosti a zdrženlivosti“ (Dialog, kap. 119). Mají pečovat o to, aby ostatní údy církve nepostihla hniloba, a „hubit trní hříchů“. Řeholní řády by

Svatá Kateřina Sienská

59

v tomto úsilí měly jít příkladem, a proto se i ony mají očistit a pracovat na tom, aby dvě nejhorší zla tehdejší doby, totiž schisma a bludařství, byla vymýcena.

V Dialogu Kateřina prosí Boha, aby svou církev zreformoval (kap. 15), a Pán jí v odpověď slibuje své milosrdenství, které na něm vyprosili světci. Modlitbami, potem a slzami vyvěrajícími z pramene své lásky chce Bůh omýt tvář své nevěsty, svaté církve, kterou Kateřině ukázal v podobě ženy s tváří tak špinavou, že vypadala jako malomocná (kap. 14).

Mohou za to služebníci církve a všichni křesťané, „kteří hltavě sají z prsu této nevěsty“. Bůh dává Kateřině slavnostně svůj slib pro „mystické tělo svaté církve“, jak je uvedeno v 86. kapitole Dialogu. Na tomto místě připomeňme ze zkušenosti vycházející poznání, na jehož základě může jednotlivá duše zázračně nést univerzální tajemství církve.

O tomto poznání mluví kardinál Journet na začátku svého velkého díla Církev vtěleného Slova, za jehož patronku zvolil právě svatou Kateřinu Sienskou.

Apoštolát modlitby Kateřina, oplývající moudrostí vycházející ze svatosti, se ze všech sil modlí za církev: „Prosím tě, abys vyplnil to, oč mě nutíš žádat,“ (Dialog, kap. 134) „skrze ovoce z krve tvého Syna.“ Nabízí dokonce i svůj život jako oběť za církev.16 Z jejích listů adresovaných významným osobnostem tehdejší církve je zřejmé, s jakou horlivostí usilovala o uzdravení Kristova těla skrze očistu církve. Rady, které dává kardinálu z Ostie, jsou zcela prosté (dopis 11): „Chci, abyste nedělal nic jiného, než miloval Boha, zachraňoval duše a sloužil sladké Kristově nevěstě.“ Stejně jako další osoby i jeho prosí,

16

Modlitba XI k Panně Marii a XXVI k Bohu Otci.

60

9 tváří dominikánské svatosti

aby jednal odvážně „jako muž“: „Jestliže bude třeba položit život, ať se tak stane!“ Ve svém dopise Rajmundovi z Kapuy (dopis 373), který je zároveň její závětí, vypráví, jak se v Římě v postě roku 1380, „opravdu jako mrtvá“, neboť byla „úplně bez jídla“, vydala hned po mši svaté, jakmile zaznělo zvonění na matutinum, do svatopetrské baziliky: „Vešla jsem tam a hned jsem začala pracovat na bárce svaté církve. Zůstala jsem tam až do večera a nejraději bych to místo neopustila ve dne ani v noci.“ „Pracovat“ zde neznamená nic jiného než modlit se za církev a „bárka svaté církve“ je nejen tradiční obrazné vyjádření, ale bezpochyby i narážka na Giottovu mozaiku zvanou Navicella, která tehdy baziliku zdobila. Kateřina se soustředila výhradně na potřeby církve a křesťanstva: dávala dokonce sloužit mše „výlučně na úmysl svaté církve“.

O dva měsíce později, v neděli před svátkem Nanebevstoupení Páně, upadla Kateřina do agonie. Barduccio Canigiani, který nám vylíčil její poslední dny, vypráví o tom, jak se dlouze modlila odvážnými slovy, z nichž je jasně patrná její absolutní láska k církvi: „Milosrdný Otče, tys mě vždy vybízel, abych tě svými sladkými, láskyplnými a bolestnými touhami, svými slzami i svou pokornou, ustavičnou a věrnou modlitbou nutila spasit svět a reformovat svatou církev, já však spala v loži nedbalosti. Právě proto na tvou církev dopadlo tolik zlého a nastala taková zkáza.“ Kateřinina svatost nespočívá jen v tom, že byla schopna rozpoznat v církvi to špatné a označit, kdo za to nese zodpovědnost, ale také v tom, že tuto zodpovědnost vyplývající z vlastních hříchů dokázala převzít i ona sama. Od hříšníků v církvi, která je bez hříchu, se neodvrací, ale naopak se počítá mezi ně. Uvědomuje si, že pro nesčetné duše, které jí Bůh svěřil, byla jen „zrcadlem ubohosti“. Je to snad jen zbožné přehánění? Právě naopak. Kateřina si uvědomuje, že si Boží lásku nezaslouží, že před tím, který je, není ničím. Tato slova, která

Svatá Kateřina Sienská

61

se v jejích spisech často opakují, jsou zároveň i podstatou její teologie (Legenda maior I, 10; II, 1, 121).

Kateřina, učitelka církve Víme, že celý Dialog je vystavěn na čtyřech velkých prosbách, o nichž Kateřina mluví v kapitole 166. Je to prosba za ni samotnou, protože pokud člověk není nejprve užitečný sám sobě a nenaučí se správně rozlišovat, nemůže ani pomáhat bližním; prosba za reformu církve, prosba za svět a za mír mezi křesťany – zde Kateřina používá metaforu Krista jako mostu mezi Bohem a lidmi; a konečně prosba na zvláštní úmysl: za to, aby se zdařilo dílo Rajmunda z Kapuy. Vidíme, že Kateřinina modlitba je zároveň univerzální i soustředěná na jeden cíl, obecná i konkrétní.

Svatá Kateřina nám jako učitelka církve nabízí i svou nauku o modlitbě. Najdeme ji na různých místech jejích děl: především v Dialogu a zvlášť v jeho poslední kapitole (167), která je nádherným hymnem na Nejsvětější Trojici, ale také v dopise 26 určeném sestře Evženii, mnišce v Montepulcianu a Kateřinině neteři. Tento dopis je vlastně malým pojednáním o třech podobách modlitby. Nejprve je to modlitba ustavičná: nikdy nepřestávající svatá touha, která se modlí v Boží přítomnosti. Tímto způsobem modlitby navazuje Kateřina na svatého Augustina, který si uvědomoval, že „tvá touha je tvou modlitbou“. Druhým způsobem je modlitba hlasitá, především liturgie hodin, při níž máme sladit naše srdce a náš jazyk, a konečně je to modlitba tichá, při níž „se mysl spojuje s Bohem úkonem lásky. Pozvedá se nad sebe samu a ve světle intelektu vidí, poznává a zdobí se pravdou“.

62

9 tváří dominikánské svatosti

Modlitba a Pravda Pro Kateřinu modlitba z Pravdy vychází a k Pravdě směřuje. „Tázala se Pravdy, protože pravdu můžeme poznat jen z Pravdy samé,“ z Pravdy, kterou Kateřina nazývala „První sladkou Pravdou“. A Kateřina dodává, a jak je jejím zvykem i několikrát zdůrazňuje: „V lůně Pravdy lze poznávat jedině zrakem intelektu. Proto je nutné chtít se povznést, toužit poznávat ve světle víry, kterou máme v Pravdě, a otevřít zrak intelektu a zřítelnici víry.“ Tehdy Kateřina „světlem živé víry otevřela zrak svého intelektu k věčné Pravdě, v níž spatřila a poznala pravdu o tom, co žádala“ (Dialog, kap. 87).

Rozum, Světlo, Víra, Pravda. Tato slova se rodí jedno z druhého a vytvářejí mystickou teologii poznání. Poznamenejme, že nejkrásnější pasáže o Pravdě se nacházejí v Pojed­ nání o slzách (kap. 87–97). Někteří lidé roní slzy ohnivé (tedy slzy křesťanské lásky) a v nich takto pláče Duch svatý (kap. 91) svými vzdechy, které nelze vyjádřit (Řím 8, 26).

Působením vnitřního učitele, jímž je Kristus nebo jeho Duch, se pravda překrývá s modlitbou.

Ve své nauce Kateřina často používá výraz „rozlišování“.

Tento výraz označuje to, co nám poskytuje světlo, například vědomí, že Bůh je vše a my nejsme nic. Pomocí tohoto výrazu vyznačuje cestu i pro „loď svatého Dominika“, jehož služba byla „službou Slova“. Kateřinino rozlišování je obdobou rozlišování svatého Tomáše. „Obecné světlo“, které nás vede cestou pravdy, je nám dáno skrze rozum a završeno vírou, kterou jsme přijali při křtu. Díky němu si uvědomujeme svou křehkost, svou náklonnost ke zlu i možnost rozlišit dobro a zlo (kap. 98). Dále rozlišuje „světlo dokonalosti“, v němž se duše skrze pokání a odevzdání vlastní vůle Bohu odívá vůlí Boží. Vidí, že „jí milující Beránek, má Pravda, dává nauku dokonalosti“. Tak jsme přivedeni

Svatá Kateřina Sienská

63

k tomu, abychom následovali sladkou Pravdu, ukřižovaného Krista. Následujeme ho v míru a pokoji, které jsou příslibem věčného života (kap. 100). Bůh je milosrdenství samo, a proto nám chce dát věčný život (kap. 96). Zjevil nám to skrze svého Krista. Kateřina to vyjádřila krásně: pravda je „poznávána v mé Pravdě, vtěleném Slovu“, říká Bůh (kap.

165). Připomeňme si také slova, jimiž Dialog končí: „Prosím tě, oděj mě do tebe, věčné Pravdy, abych běh tohoto smrtelného života dokončila s pravou poslušností a se světlem nejsvětější víry, jímž, jak se mi zdá, dosud opájíš mou duši.

Bohu díky! Amen“ (kap. 167).

Rajmund z Kapuy připisuje Kateřinině modlitbě (Legenda maior, I, 3, 37) kvality, které požadoval svatý Tomáš.17 Z Rajmundova popisu (I, 3, 38) je patrné, že je to modlitba opravdu apoštolská, ekleziální, a proto také vskutku dominikánská. Modlitba je přece stejně jako církev naše „matka“. Vyživuje, učí, chrání i vede. Věčný Otec dokonce Kateřině zjevuje, že modlitba je apoštolské poslání (Dialog, kap. 146). V „cele poznání sebe sama“ „chci udělit světu milosrdenství skrze vaše slzy a vaši pokornou a ustavičnou modlitbu“. V tom je Kateřina Sienská pravou dcerou svatého Dominika.

17

STh II-II, q. 183, a. 15.

64

9 tváří dominikánské svatosti

29. dubna svátek svaté Kateřiny Sienské Čtení Moji nejdražší synáčkové v Kristu, sladkém Ježíši! Já Kateřina, služebnice a otrokyně sluhů Ježíše Krista, píšu vám v jeho drahocenné krvi. Přeji si vidět vás jako syny poslušné až k smrti, kteří se učí od neposkvrněného Beránka, poslušného Otce až k potupné smrti na kříži.

Dobře dbejte na to, že on sám je cesta a pravidlo, kterým se máte řídit vy i všichni tvorové. Chci, abyste si ho postavili před oči své mysli. Pohleďte, jak je toto Slovo poslušné!

Neodmítá namáhavé břemeno, které od Otce přijal, ale naopak běží s velikou touhou. To ukázal při Poslední večeři, když řekl: Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět. Jíst beránka je totéž jako plnit Otcovu vůli i synovskou touhu. A protože vidí, že už mu takřka nezbývá čas (vidí se totiž u cíle, kdy má přinést Otci sebe v oběť za nás), raduje se, jásá a s radostí říká: Velice jsem toužil.

To byl velikonoční beránek, o kterém mluvil: dát sebe za pokrm a z poslušnosti k Otci přinést své tělo v oběť. Ježíš už jedl i jindy velikonočního beránka se svými učedníky, ale nikdy ne tak jako teď. Ó nevystihlá, nejsladší a nejhoroucnější lásko! Vůbec nemyslíš na útrapy ani na svou potupnou smrt! Slovo vidí, že bylo Otcem vyvoleno a zasnoubilo se s lidstvím. Bylo mu uloženo, aby nám dalo svou krev, aby se Boží vůle naplnila v nás a my byli posvěceni jeho krví.

Proto vás prosím, drazí moji synáčkové v Kristu, sladkém Ježíši: nikdy se ničeho nebojte a důvěřujte v krev Krista ukřižovaného. Nenechte se od něho odloučit ani pokušením a mámením, ani strachem, že nebudete moci vytrvat, ani bázní, že nesnesete poslušnost vůči řádu!

Svatá Kateřina Sienská

65

Nuže, chci, abyste se nikdy nebáli. Odložte každý otrocký strach! Se sladkým a milujícím Pavlem řekněte: „Vydrž dnes, má duše. Skrze Krista ukřižovaného mohu všechno. Touhou a láskou je ve mně ten, který mi dává sílu.“ Milujte, milujte, milujte! Kdo je ve světě, plave po tomto moři svými pažemi.

Ale kdo je ve svaté řeholi, plaví se na pažích druhého, to jest svého řádu.

Důvěřujte! Naleznete pramen lásky v boku Krista ukřižovaného. Tam chci, abyste měli místo a příbytek. Nuže, vstaňte s převelikou a nejvroucnější touhou. Jděte, vstupte a přebývejte v tomto sladkém příbytku. Ani ďábel ani žádný tvor vám nevezme milost ani vám nezabrání, abyste došli ke svému cíli, totiž k spatření a zakoušení Boha. Více neřeknu.

Zůstávejte ve svatém a sladkém milování Boha. Milujte, milujte se navzájem.18

ResponsoRium

Mt 11, 29–30.28

Vezměte na sebe mé jho, praví Pán, učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem. * Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.

Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. * Vždyť mé jho…

modlitba Bože, ty jsi dal svaté Kateřině sílu, aby zvítězila nad útoky zlého a neochvějně vytrvala ve tvé lásce: dej nám, abychom podle jejího příkladu dokázali odolávat léčkám nepřítele a zlu, které je ve světě, abychom bezpečně dosáhli tvé slávy.

Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

18

List novicům řádu olivetánů, Epist. 36, vyd. P. Misciattelli, I, Florencie 1970, s. 136–142 (Proprium Řádu kazatelů, s. 196–198).

LACORDAIRE A OBHAJOBA SVOBODY Přátelství

Slovo „svoboda“ má mnoho významů. Má významy politické, ekonomické, filosofické a také náboženské a všechny tyto svobody lze používat mnoha různými způsoby. Henri Lacordaire, mladý advokát, pak kněz pařížské diecéze a nakonec obnovitel dominikánského řádu ve Francii chtěl v polovině 19. století dodat tomuto pojmu křesťanský obsah.

Slovo „svoboda“ mělo totiž tehdy politické a filosofické konotace, které církev odmítala, protože je měla spojené s Francouzskou revolucí, jež zničila staletý společenský řád a pronásledovala náboženství. Když Lacordaire mluvil o svobodě, bylo to z úst kněze, tak oddaného církevní tradici a tak poslušného Svatého stolce, něco šokujícího.

Henri Lacordaire se narodil v roce 1802, tedy za vlády Napoleona I., který se snažil uplatnit dědictví Francouzské revoluce tak, aby v zemi nezavládla anarchie a aby mohl s jeho pomocí ovládnout celou Evropu. Lacordairovi brzy zemřel otec a k náboženství ho vedla jeho matka. V mládí však Henri víru ztratil, podobně jako mnoho mladých lidí jeho generace. K „počátkům“, tedy ke svému křtu se vrátil, až když začal působit v Paříži jako advokát. Pln nadšení, které pro něj bylo tak typické, vstoupil roku 1824 do semináře. Po studiích teologie byl vysvěcen na kněze, ale žádný úkol, který by se pro něj hodil a vyhovoval mu, nenašel.

Přemýšlel dokonce o tom, že Francii opustí a odjede do Spojených států, označovaných jako země svobody. Všechno už bylo vyřízeno a newyorský biskup ho očekával, když v Paříži vypukla v červenci 1830 revoluce, která přinesla nové naděje.

S Lamennaisem, známým knězem vynikajícím mimořádnou inteligencí, a Montalembertem, mladým šlechticem

126

9 tváří dominikánské svatosti

oddaným ideálům svobody, založil Lacordaire deník l’Avenir (Budoucnost), jehož hrdé heslo znělo: „Bůh a svoboda“.

Tři přátelé a jejich spolupracovníci bojovali za svobodu tisku a sdružování, za svobodu národů i místních společenství a za svobodné školství. Francouzský stát, který byl antiklerikální a nechtěl, aby francouzská církev byla závislá na Římu, měl ve školství monopol. Lacordaire a jeho spolupracovníci přesto bez povolení založili školu, kde se nevybíraly žádné poplatky, a byli za to souzeni. Díky tomu se o jejich názorech začalo mluvit po celé Francii. Myšlenky publikované v deníku l’Avenir však byly v Římě odsouzeny a Lamennais se nechtěl tomuto rozsudku podrobit. Lacordaire se s ním rozešel, ale ideál svobody hájit nepřestal.

Byl pověřen kázáním v katedrále Notre-Dame. Ve svých kázáních, která měla obrovský úspěch, především obhajoval katolickou víru. Uvědomoval si však, že potřebuje prohloubit svou intelektuální i duchovní výbavu, a proto se v roce 1836 odebral do Říma.

Tam se začal zabývat myšlenkou obnovit ve Francii dominikánský řád, který byl stejně jako ostatní řády a kongregace zrušen za Francouzské revoluce. V memorandu adresovaném v březnu roku 1839 „své zemi“, tedy francouzskému veřejnému mínění, vybízel k uplatnění práva na sdružování občanů, které bylo umožněno všem kromě řeholníků. Dominikánský hábit přijal v Římě v dubnu roku 1839 a po dokončení noviciátu se vrátil do Francie. V únoru 1841 začal ve svém černobílém hábitu, který ve Francii už půl století nikdo neviděl, znovu kázat v Notre-Dame.

Navzdory různým obtížím začal zakládat dominikánské kláštery a jejich počet rychle rostl. Lacordairovu novou koncepci dominikánského života přijal prakticky celý řád.

Sám sebe označoval Lacordaire za „nenapravitelného liberála“. Když byla po revoluci roku 1848 ve Francii nastolena republika, byl zvolen poslancem, ale rychle pochopil,

Lacordaire

127

že náboženské povolání a riskantní politický boj nejdou dohromady, a svého mandátu se vzdal. Po státním převratu v prosinci 1852 se do čela Francie nezákonně dostal Napoleon III. a prohlásil se císařem. Lacordaire se stáhl z veřejného života s hrdým odůvodněním, že sám je „svoboda“, a proto musí „zmizet s ostatními svobodami“. Věnoval se především svým povinnostem dominikánského provinciála a zakládal nové kláštery. Přestože mu rychle ubývaly síly, staral se i o vzdělávání mladých lidí a zakládal koleje, v nichž by byli studenti vzděláváni v katolickém duchu.

Až do své smrti, která nastala 21. prosince 1861, zůstal Lacordaire zastáncem „katolického liberalismu“, což konkrétně znamenalo boj za odluku církve od státu či prosazování názoru, že papež nemá být zároveň panovníkem vládnoucím církevnímu státu v Itálii. Lacordaire bojoval za svobodu v různých oblastech, ale sledoval jeden jediný cíl: chtěl smířit církev s moderním světem vzešlým z Francouzské revoluce roku 1789. Byl totiž přesvědčen, a právem, že tomuto světu patří budoucnost. V tomto smyslu je Henri-Dominique Lacordaire předchůdcem Druhého vatikánského koncilu.

Co je to svoboda?

Jak jsme viděli, Lacordaire bojoval celý život za svobodu, či lépe řečeno za jednotlivé, konkrétní svobody, bez nichž je slovo „svoboda“ jen prázdný pojem. I když se pokusil systematicky uspořádat své přednášky z Notre-Dame, aby mohly být vydány tiskem, žádnou „teologii svobody“ nám nezanechal, neboť vytváření propracovaných systémů nebylo jeho silnou stránkou. Nezabýval se bohužel ani sociálními aspekty křesťanské svobody, přestože v 19. století, kdy vrcholila průmyslová revoluce, to jistě bylo velmi důležité téma. Lacordaire však vypracoval apologii svobody založenou na osobní zkušenosti i na zkušenosti církve.

128

9 tváří dominikánské svatosti

Cesta k vnitřní svobodě Lacordaire byl stejně jako celá jeho generace vychován k nezávislosti ducha i chování: „Jsem syn doby, která neumí poslouchat, a nezávislost byla mou plenkou i mým průvodcem,“ prohlásil ve svém Stručném životopisu. Jeho obrácení má podobu cesty k vnitřní svobodě, která ho zavedla až ke Kristu. V roce 1846 v Notre-Dame o této cestě prohlásil: „Dospívám k životu, jehož vůni jsem vdechoval už od narození, k životu, k němuž jsem se ve svém dospívání neznal, který jsem v mládí znovu získal a který můj zralý věk přijímá a ohlašuje všemu stvoření“ (37. přednáška, sv. IV, s. 7). Takový život je možný díky osvobození rozumu a pak i srdce. Právě toto osvobození chce svým kázáním, a především přednáškami v Notre-Dame, zprostředkovat i svým současníkům „skrze přátelské slovo, slovo, které spíš prosí, než přikazuje, … a které se obrací k rozumu a pozvolna ho vede ke světlu, tak jako se snažíme vést k životu vroucně milovanou nemocnou bytost“ (předmluva k Přednáškám, sv. II). Nezbytné je však dotknout se zároveň i srdce. Toto slovo, tak hluboce biblické a drahé svatému Augustinovi i Pascalovi, se v Lacordairových kázáních i v jeho spisech neustále vrací.

Církev osvobozuje, a proto musí být svobodná Toto osobní obrácení vyrůstá z jasného vědomí přináležitosti k církvi. K osvobození může dojít jedině v církvi. Ve chvíli, kdy se Lacordaire odvrátil od Lamennaise a přísně odsoudil jeho myšlenky, výslovně prohlásil: „Z vlastní zkušenosti vím, že církev osvobozuje lidského ducha, a jelikož ze svobody rozumu nutně vycházejí všechny ostatní svobody, nazřel

Lacordaire

129

jsem otázky, které rozdělují dnešní svět, v pravém světle“ (Sebrané spisy, sv. VII, s. 161). Právě proto, aby církev mohla být plně místem svobody, musí být sama svobodná.

Uvnitř totiž církev čerpá sílu z milosti a božského zřízení, mimo sebe pak ze svobody. Ve své 6. přednášce v Notre-Dame roku 1835 Lacordaire zdůraznil, že milost je ze samé své podstaty svobodná a že církev, jejíž síla spočívá právě v tomto Božím obdarování, se opírá o svobodu, která je rovněž božského původu. Své myšlenky shrnul těmito slovy: „Svobodné hlásání evangelia, svobodné přinášení oběti mše svaté a svobodné udělování svátostí, svobodné praktikování ctností a svobodně nastolovaná církevní hierarchie.“ Lacordaire dospívá k závěru, že církev musí být oddělena od státu a že od něj může pro druhé i pro sebe požadovat moderní svobody, jejichž zdroj sama dobře zná: „V moderních svobodách… církev rozpoznává pravé dcery středověkých svobod a dcery jejich společného předka, svatého evangelia Ježíše Krista.“42 Papež Jan Pavel II. mluvil o lidských právech týmiž slovy a podobné věty zazněly i z úst pařížského arcibiskupa a kardinála, když se u příležitosti dvoustého výročí Francouzské revoluce zamýšlel nad jejím heslem.

Když Lacordaire roku 1839 hájil právo řeholníků shromažďovat se, modlit se a žít pospolu, jen vznášel „nárok na část svobod, které (Francie) vydobyla“. Svobodná volba sdružovat se jako přátelé Ježíše Krista je jedno z nezadatelných lidských práv.

Přátelství, „jisté znamení velké duše“ Ve svých myšlenkách a zvláště ve svém chování kladl Lacordaire velký důraz na přátelství, vzájemné sympatie a pravé city, založené na neustálém hledání svobody. Není snad 42

Dopis paní de La Tour du Pinové, č. 39.

130

9 tváří dominikánské svatosti

podstatou přátelství svobodná volba, svobodně zachovávaná věrnost a svobodné hledání společného dobra?

Z Lacordairovy korespondence je zřejmé, že přátelství bylo základní hodnotou celého jeho života. Mluvil o něm bez zábran ve všech životních etapách a k žádnému ze svých přátel, snad s výjimkou Lamennaise, kterého však považoval spíše za učitele a člověka s poněkud zvláštní povahou než za přítele, se hlásit nepřestal. Jediná dvě slova, která se v jeho dopisech objevují častěji než slovo „přátelství,“ jsou slova „svoboda“ a „srdce“. Tyto tři duchovní skutečnosti tvoří u Lacordaira jeden celek.

Lacordaire zůstal věrný svým přátelům z dětství a mládí Prosperu Lorainovi či Théophilu Foissetovi, který sepsal jeho životopis, velmi oceňovaný i dnes. Když vydával l’Avenir, stal se jeho velmi blízkým, ale nikoli jediným přítelem Montalembert, o osm let mladší šlechtic, laik, zamilovaný mladík a pak ženatý muž. Lacordaire, který byl už tehdy knězem žijícím v celibátu a považoval se za plebejce, používá ve svých dopisech Montalembertovi výrazy tak blízké milostnému vyznání, jaké může napsat jen člověk zcela bezelstný a nesmírně čistý. Uvědomme si však, že Lacordaire žil v době romantismu a že duchovnímu a psychologickému rozměru svého přátelství s Charlesem velmi dobře rozuměl: „V tobě a jen v tobě shromažďuji všechny síly, které jsem obdržel pro jiné city, jež nepoznám.“ Lacordaire vyslovil jeden důležitý princip: „Nejsou žádné dvě lásky“, na jedné straně láska k tvorstvu a na druhé láska, která nás spojuje s Bohem. Jediný rozdíl je, že Bůh je nekonečný (Dopisy mladým). Lacordairovo velké přátelství s paní Swetchinovou, založené na vzájemném obdivu a z Lacordairovy strany i na velké úctě k dámě, která ho zase mateřsky ochraňovala, bylo přátelství, v němž nebylo před Bohem co skrývat.

Lacordaire

131

Toto pojetí přátelství je krásně zachyceno na stránkách malého příležitostného spisku, chvalořeči na svatou Marii Magdalénu, kterou Lacordaire napsal v roce 1860, tedy rok před svou smrtí, aby tak zahájil sbírku na obnovení svatých míst kolem Saint-Maximin a zvláště Sainte-Baume.43 Nebyli snad Marie Magdaléna, Marta a Lazar, kteří podle tradice připluli z Palestiny do Provence, přátelé Pána Ježíše? Nebyl snad jejich dům v Betánii místem, kde náš Pán rád odpočíval a nabíral síly? Na tomto základě popisuje Lacordaire krásu křesťanského přátelství a jeho vztah ke svobodě: „Přátelství je ten nejdokonalejší z lidských citů, protože je ze všech nejsvobodnější, nejryzejší a nejhlubší.“ Poté srovnává – někdy ne zcela přesvědčivě – přátelství s manželskou a rodičovskou láskou: „Přátelství je založeno na kráse duše a rodí se v oblastech svobodnějších, čistších a hlubších než kterákoli jiná náklonnost… Je to úkon té nejvyšší svobody a ta svoboda přetrvává až do konce… Přátelství žije samo sebou a jen sebou; ve svém zrodu je svobodné a takové je i v průběhu svého trvání.“ Lacordaire definuje přátelství takto: „Přátelství je vzájemné vlastnictví dvou existencí, které se mohou kdykoli svobodně rozejít, a nikdy se nerozejdou.“44 Přátelství sice není až plodem vykoupení, ale Ježíš Kristus ho obnovil, neboť bylo poničeno hříchem. Svobodně nám nabízí spásu, a když ji svobodně přijímáme, nenazývá nás již služebníky, ale přáteli. Lacordairův příklad nám připomíná, že jsme jako křesťané povoláni ke svobodě, a ukazuje nám, jak toto povolání naplnit. Lacordaire považoval za milost, že mohl „naslouchat svému století“, a stejně bychom se měli s dobou, v níž žijeme, spřátelit i my. Navazujme také přátelství s lidmi, s nimiž se setkáváme, ale mějme stále na 43

44

Henri-Dominique Lacordaire OP, Svatá Maří Magdalena, přel. Dagmar a František X. Halasovi, Krystal OP, Praha 2016.

Svatá Maří Magdalena, s. 23–26.