Pius XI.
ANTITOTALITNÍ ENCYKLIKY NON ABBIAMO BISOGNO MIT BRENNENDER SORGE DIVINI REDEMPTORIS
edice a překlad: Ctirad Václav Pospíšil redakce: Eduard Krumpolc, Pavel Černuška
Obsah Pius XI. (1922–1939) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Poznámka překladatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16
Non
abbiamo bisogno
ve věci „Katolické akce“ I . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 II . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 III . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 IV . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 V . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47
Mit
brennender
Sorge
o situaci katolické církve v Německé říši 1. Konkordát . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 2. Autentická víra v Boha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 3. Autentická víra v Krista . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 4. Autentická víra v církev . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 5. Autentická víra v primát . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 6. Netrpte, aby se posvátným pojmům a výrazům podkládal zavádějící význam . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 7. Mravní nauka a mravní řád . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 8. Uznávání přirozeného práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 9. Slovo k mládeži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 10. Slovo ke kněžím a řeholníkům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 11. Slovo k věrným laikům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76
Divini Redemptoris o ateistickém komunismu I. Postoj církve ke komunismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 II. Komunistické učení a jeho plody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 III. Protikladná zářná nauka církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 IV. Prostředky k nápravě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 V. Služebníci a prostředky tohoto sociálního díla církve . . . . . . . . . . 111 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121
Pius XI. (1922–1939)1 Pius XI.
Ambrogio Damiano Achille Ratti se narodil ve středostavovské rodině v městě Desio poblíž Milána dne 31. května 1857. Studoval nejprve v milánském semináři (Seminario Lombardo) a následně na Gregoriánské univerzitě v Římě, kde roku 1882 získal doktoráty v teologii, kanonickém právu a filosofii. Kněžské svěcení přijal v roce 1879 v Římě. Po úspěšném završení studií se vrátil do Milána, kde po pět let zastával funkci profesora v kněžském semináři. Věnoval veškerou energii studiu a práci, a tak byl v roce 1888 přijat mezi „doktory“ Ambrosiánské knihovny, jejichž prefektem se stal v roce 1907. Ačkoliv trávil valnou část svého života v knihovnách a archivech rozesetých po evropských metropolích (Vídeň, Londýn, Paříž) a byl pohroužen do studia starých rukopisů, tisků, znal se s význačnými představiteli tehdejšího kulturního a vědeckého života, miloval přírodu a byl nefalšovaným alpinistou. V roce 1914 si ho Vatikán vyžádal pro funkci prefekta Vatikánské knihovny. V roce 1918 mu papež Benedikt XV. svěřil úplně nové poslání, když ho jmenoval apoštolským vizitátorem v Polsku a o rok později ho ve stejné zemi ustanovil apoštolským nunciem. Achille Ratti měl kontakty s nejvyššími politickými kruhy v Berlíně a ve Vídni a pronikl do zákulisí uzavírání konkordátů mezi katolickou církví a různými evropskými státy. Z varšavské nunciatury byl v březnu 1921 povolán na místo milánského arcibiskupa. Kardinálem byl jmenován o svátku svatého Antonína Paduánského dne 13. června téhož roku, tedy pouhých šest měsíců před skonem Benedikta XV.
Poznámka překladatele: Text překládáme podle medailonu v Enchiridion delle Encicliche 5, EDB: Bologna 1995 (= EE 5), s. 1–9. Za celou zpravidla bilingvní edicí, a proto pravděpodobně také za tímto medailonem, stojí: Erminio Lora a Rita Simnionati.
1
80
Divini Redemptoris
(1198) 2. Boj mezi dobrem a zlem však zůstal na světě dále jako smutné dědictví prvotního hříchu. Starý pokušitel nikdy nepřestal klamat lidstvo falešnými přísliby. Z uvedeného důvodu v průběhu věků docházelo k jednomu převratu za druhým až po současnou revoluci, o níž lze říci jednak to, že již všude buď koná své dílo zkázy, anebo vážně hrozí, jednak to, že svou šíří a násilností překonává všechno, co církev zakusila při dřívějších pronásledováních. Celé národy jsou v nebezpečí, že upadnou do barbarství, které bude ještě horší a temnější nežli to, do něhož byla ponořena valná většina světa v době, nežli na svět přišel Vykupitel. (1199) 3. Tímto tak hrozným nebezpečím, jak jste to již, ctihodní bratři, určitě pochopili, je ateistický bolševický komunismus, který usiluje o převrat v oblasti sociálního uspořádání a o vyvrácení samotných základů křesťanské civilizace. I. Postoj
církve ke komunismu
Dřívější odsouzení (1200) 4. Tváří v tvář takovéto hrozbě katolická církev určitě nemohla mlčet a také nemlčela. Nemlčel zejména tento Apoštolský stolec, který si je dobře vědom toho, že jeho zcela specifickým posláním je obrana pravdy a spravedlnosti i všech těch věčných hodnot, které komunismus zneuznává a proti nimž sveřepě bojuje. Již od dob, kdy se učené kruhy pokoušely osvobodit lidskou civilizaci z „pout“ mravnosti a náboženství, naši předchůdci otevřeně a výslovně zaměřovali pozornost světa k tomu, jaké důsledky bude mít dechristianizace pro lidskou společnost. Pokud se jedná o komunismus, pak již v roce 1846 náš ctihodný předchůdce blahé paměti, Pius IX., pronesl slavnostní odsouzení, které bylo potvrzeno v „Sylabu“ proti „oné zhoubné nauce zvané komunismus, která je ve zcela zásadním rozporu s přirozeným právem a která, kdyby byla jednoho dne
I. Postoj církve ke komunismu
81
nastolena, by způsobila naprostý rozvrat práva, životních a majetkových poměrů všech lidí i samotné lidské společnosti.“36 Později další náš předchůdce nehynoucí památky, Lev XIII., v encyklice Quod apostolici muneris37 komunismus definoval „jako ničivý mor, který chce pronikat do mozku lidské společnosti, a tak ji přivádět ke zkáze.“ Tento papež rovněž na základě jasného poznání ukazoval, že masová ateistická hnutí technického věku mají svůj původ v oné filosofii, která se již po několik staletí pokouší oddělovat vědu a život od víry a církve. Výroky současného papeže (1201) 5. Rovněž my jsme v průběhu našeho pontifikátu často a se starostlivou naléhavostí upozorňovali na hrozivý narůst ateistických společenských proudů. Když se v roce 1924 ze Sovětského svazu vrátila naše charitativní podpůrná mise, vyslovili jsme se proti komunismu v proslovu38 věnovaném tomuto problému a určeném celému světu. V našich encyklikách Miserentissimus Redemptor,39 Quadragesimo anno,40 Cari tate Christi,41 Acerba animi,42 Dilectissima nobis43 jsme vyjádřili slavnostní protesty proti pronásledování, které se rozpoutalo v Rusku, v nynější době také v Mexiku a rovněž ve Španělsku. Ještě neutichl celosvětový ohlas proslovů věnovaných této problematice, jež jsme pronesli minulého roku u příležitosti otevření světové výstavy katolického tisku, při audienci uprchlíků ze Španělska a jako poselství k slavnosti Narození Páně. Pius IX., encyklika Qui pluribus, ze dne 9. listopadu 1846; EE 2, č. 212. Srov. Syllabus § 4; EE 2, č. 348. 37 Ze dne 28. prosince 1878; EE 3, č. 21nn. 38 Proslov ze dne 18. prosince 1924; AAS 16, 1924, s. 494–495. 39 Ze dne 8. května 1928; AAS 20, 1928, s. 165–178; EE 5, č. 239–261. 40 Ze dne 15. května 1931; AAS 23, 1931, s. 177–228; EE 5, č. 583–730. 41 Ze dne 3. května 1932; AAS 24, 1932, s. 321–332; EE 5, č. 879–916. 42 Ze dne 29. září 1932; AAS 24, 1932, s. 425–437; EE 5, č. 917–948. 43 Ze dne 3. června 1933; AAS 25, 1933, s. 161–174; EE 5, č. 949–995. 36
82
Divini Redemptoris
Dokonce i ti nejzarytější nepřátelé církve, kteří z Moskvy řídí tento boj proti křesťanské civilizaci, svými neustálými útoky slovem i skutkem vydávají svědectví, že papežství ani v těchto těžkých dobách nepřestalo chránit svatyni křesťanského náboženství a že častěji a přesvědčivějším způsobem než jakákoli jiná pozemská veřejná autorita upozorňovalo a upozorňuje na nebezpečí komunismu. (1202) 6. Avšak navzdory těmto opakovaným otcovským varováním, které jste vy, ctihodní bratři, k našemu velkému uspokojení tak věrně a s vlastním komentářem předkládali věřícím ve svých pastýřských listech, někdy také společných, se situace kvůli působení obratných agitátorů den ode dne zhoršuje. Proto se domníváme, že je naší povinností opětně pozdvihnout náš hlas v ještě slavnostnějším dokumentu, jak je to zvykem tohoto Apoštolského stolce, který je sloupem a oporou pravdy, a jak to přirozeně vyplývá ze skutečnosti, že takovýto dokument si přeje celý katolický svět. Věříme také, že ozvěna našeho hlasu pronikne ke všem, kdo se oprostili od předsudků a kdo mají upřímně na zřeteli blaho lidstva. A je to tím potřebnější, čím bolestněji nabývá na síle náš hlas, když vidíme velmi hořké plody podvratných idejí, jejichž uskutečňování hrozivě postupuje v zemích, kde je komunismus již u moci, a jejichž hrozby narůstají ve všech ostatních zemích světa. To vše jsme ale již dříve předvídali a před tím také varovali. (1203) 7. Chceme tedy ve formě krátkého přehledu ještě jednou předložit principy ateistického komunismu, jak se projevují zejména v bolševismu, popsat metody jeho působení a proti těmto falešným principům postavit jasnou nauku církve a také opět s velkou naléhavostí připomenout prostředky, jimiž se katolická civilizace, která je jedinou vpravdě lidskou civilizací, může zachránit před touto satanskou pohromou a díky nimž může dosáhnout většího rozvoje, jenž povede ke skutečnému prospěchu lidské společnosti.
II. Komunistické učení a jeho plody
II. Komunistické
83
učení a jeho plody
Nauka Falešný ideál (1204) 8. Dnešní komunismus v sobě skrývá v ještě větší míře než jiná podobná hnutí z minulosti falešnou ideu vykoupení. Lži-ideál spravedlnosti, rovnosti a bratrství na poli práce prostupuje celou komunistickou naukou i působením komunismu jako nějaký falešný mysticismus, který masám, jež se nechaly nalákat lživými přísliby, propůjčuje strhující nadšení a zápal zejména v době, jako je ta naše, kdy nespravedlivé rozdělování pozemských statků zapříčiňuje nezvykle tíživou bídu. Tento lži-ideál se navíc ještě vychloubá, jako kdyby byl iniciátorem určitého ekonomického pokroku, jehož vysvětlení – pokud je ovšem skutečný – má docela jiné důvody jako: zvýšení průmyslové produkce v zemích, kde průmysl takřka neexistoval; využívání nesmírného přírodního bohatství, které zatím často leželo spíše ladem; používání brutálních metod k tomu, aby se nesmírné množství práce vykonalo s malými náklady. Marxův evolucionistický materialismus (1205) 9. Nauka, kterou komunismus skrývá pod velice svůdnými maskami, se v podstatě i dnes zakládá na principech Marxova dialektického a historického materialismu. Teoretikové bolševismu si činí nárok na to, že právě oni mají k dispozici jedinou autentickou interpretaci tohoto Marxova odkazu. Podle zmíněné nauky existuje pouze jediná, materiální skutečnost se svými slepými silami, z ní na základě vývoje vznikají rostliny, živočichové a lidé. Rovněž lidská společnost není ničím jiným nežli pouze jedním z projevů a forem hmoty, která se vyvíjí uvedeným způsobem a nezvratnou nutností směřuje cestou
84
Divini Redemptoris
ustavičného zápolení různých sil ke konečné syntezi,44 jíž má být beztřídní společnost. V takovéto nauce, jak je patrné, není místo pro ideu Boha, není zde rozdíl mezi duchem a hmotou, ani mezi duší a tělem, není tu místo pro život duše po smrti, a tudíž ani pro žádnou naději na další život. Komunisté kladou důraz na dialektickou povahu svého materialismu, a na tomto základě učí, že lidé mohou uspíšit zápas, jehož prostřednictvím svět spěje ke své konečné syntezi. Z uvedeného důvodu se snaží o to, aby se rozpory, jež vyvstávají mezi různými společenskými třídami, ještě více vyostřily, a tak třídní boj se svou nenávistností a ničemností nabývá podoby křížové výpravy ve jménu pokroku lidstva. Naproti tomu musejí být jako lidstvu nepřátelské zlikvidovány všechny síly, ať už mají jakoukoli povahu, které se stavějí proti těmto soustavně a cílevědomě prováděným násilnostem. Na co komunismus redukuje člověka, rodinu a společnost? (1206) 10. Komunismus zbavuje člověka jeho svobody, což je duchovní základ mravního života, upírá lidské osobě veškerou důstojnost a jakoukoli mravní oporu proti atakům slepých instinktů. Jednotlivci není v poměru ke kolektivu přiznáváno žádné přirozené osobní právo, neboť osoba v komunismu hraje pouze roli kolečka v soukolí celého systému. Ve vzájemných vztazích mezi lidmi komunismus zastává princip absolutní rovnosti, a tak popírá jakoukoli hierarchii či autoritu pocházející od Boha, včetně autority rodičů. Zůstává-li mezi lidmi nějaká takzvaná autorita a podřízenost, pak se odvozuje pouze od kolektivu, který je jejím posledním a jediným zdrojem. Jednotlivcům se také nepřiznává žádné vlastnické právo přírodních zdrojů a výrobních prostředků, neboť jsou zřídlem dalšího majetku, a tak by jejich vlastnění vedlo k moci jednoho člověka nad druhým. To je rovněž hlavní důvod, proč prý musí Poznámka překladatele: Nejde tu o „syntézu“ v protikladu k „analýze,“ nýbrž o třetí krok v Hegelově dialektickém paradigmatu: teze – antiteze – synteze.
44
II. Komunistické učení a jeho plody
85
být radikálním způsobem zlikvidován dnes běžný druh soukromého vlastnictví, který podle komunistů představuje první zdroj veškerého ekonomického zotročování. (1207) 11. Tím, že tato nauka upírá lidskému životu jakýkoli posvátný či duchovní ráz, pochopitelně činí z manželství pouze umělou a civilní instituci, která je pouhým důsledkem určitého ekonomického systému. Neudivuje tedy, že komunistická doktrína popírá existenci manželského svazku, který by měl právní a mravní povahu, a proto by také byl vyňat z libovůle jednotlivců i společnosti a jako takový by byl nerozlučitelný. Dále je třeba podtrhnout zejména to, že pro komunismus není žádná žena nikterak vázána na rodinu nebo domácnost. Když komunismus hlásá emancipaci ženy, zároveň ji tím vytrhuje z rodinného života a odvádí od péče o děti, aby ji tak zároveň strhoval do veřejného života a zapojoval do kolektivistické produkce ve stejné míře jako muže, takže se péče o rodinný krb a potomstvo přesouvá na kolektiv.45 Rodičům se dokonce upírá právo na výchovu jejich potomků, která je chápána jako výlučné právo komunity. Rodiče mohou své potomstvo vychovávat jedině ve jménu společnosti a z jejího pověření.46 Co by tedy zůstalo z lidské společnosti, která by vycházela z takovýchto materialistických základů? Byla by to nepochybně společnost bez hierarchie stejně jako onen ekonomický systém. Jediným jejím úkolem by byla výroba zboží cestou kolektivní práce a jako jediný cíl by měla užívání pozemských dober v jakémsi pozemském ráji, v němž „by každý dával podle svých schopností a dostával podle svých potřeb“.
Srov. Pius XI., Casti connubii, encyklika ze dne 31. prosince 1930; AAS 22, 1930, s. 567; EE 5, č. 520. 46 Poznámka překladatele: Na tomto místě v českém překladu z roku 1937 najdeme počátek článku č. 12. V EE 5 však článek č. 12 začíná o několik řádků níže. Metodologicky se držíme číslování článků podle EE 5, nicméně rozlišení sledu myšlenek formou odstavce se na tomto místě zdá být logické, čímž v jistém ohledu dáváme za pravdu české edici B. Vaška a její předloze. 45