Kateřina Sienská - Dialog by Krystal OP, s.r.o.

Obsah Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 PROLOG . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 UČENÍ O DOKONALOSTI Svatá touha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bližní jako prostředek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hřích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ctnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozvážnost, družka všech ctností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Strom lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Plody rozvážnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

23 28 30 31 34 36 37 41

DIALOG Milosrdenství s Božím lidem a mystickým tělem svaté Církve . . . . . . . . . . . . . . Vykupitelská krev . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Následky prvotního hříchu. Křestní milost a svobodná vůle . . . . . . . . . . . . . . . Větší odpovědnost člověka po vykoupení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prosba o milosrdenství pro svět . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sebeláska, jed světa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Boží ruce nikdo neunikne . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Díkůvzdání duše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Následovat Pravdu s pravou trpělivostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kristus, který se stal mostem, spravuje cestu přerušenou hříchem . . . . . . . . . . Vinice a dělníci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Duše naroubované na vinný keř, kterým je Kristus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Chvála Boží lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

43 45 47 48 50 51 52 52 53 55 55 58 59

UČENÍ O MOSTU Most, cesta pravdy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Tři stupně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Láska všechno přitahuje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Klíč . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Brána . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Řeka: cesta lži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

61 61 62 63 64 64 65

Volba cesty lži nebo cesty pravdy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 Shovívavost Ducha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 Cesta Kristova učení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 Jistota a neochvějnost Kristova učení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 Chvála milosrdenství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 Stromy smrti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Plody stromů smrti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 Nespravedlivý soud . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 První obžaloba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 Druhá obžaloba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 Čtvero soužení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 Třetí obžaloba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 Blaženost těch, kdo vytrvali na cestě po mostě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 Touha blahoslavených. Oslavení těla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 Vzkříšení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 Hodnota zkoušky. Vůle může zvítězit nad zlým duchem . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 Klamy smyslnosti. Obava z trní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 Nevyhnutelnost utrpení a jeho různý účinek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 Předchuť věčného života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 Víra a nevěra: skutky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 Láska běžná a dokonalá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 Životní stavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 Nespokojenost těch, kdo nezřízeně touží po světských statcích . . . . . . . . . . . . . 97 Bázeň – první, ale nedostatečný impuls ke správné cestě . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 Nutnost lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Jednota sil duše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 Tři stupně jako síly duše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 Cesta Krista, pramene živé vody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 Spásná žízeň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 Jak Bůh přebývá v duši . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 Cesta běžné lásky. Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 Tři stupně jako stavy duše. Výstup k dokonalé lásce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 První stupeň. Nedokonalost bázně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 Nedokonalost v lásce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 Od služebníka k příteli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 Tři způsoby zjevení Boží lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 Prostředky vzestupu: poznání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 Prostředky vzestupu: bližní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 Prostředky vzestupu: modlitba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 Modlitba ústní a vnitřní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122

Překážky vzestupu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . První léčka: hledání útěchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhá léčka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Třetí léčka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak rozpoznat léčku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhý stupeň: dokonalost lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Tři křty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Třetí stupeň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Láska k Bohu a k duším . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ctnosti nad světem vždy vítězí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Čtvrtý stav . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Radost v utrpení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Spojení s Bohem a odpočinek v něm . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Touha po spojení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Osvícení intelektu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bezbožníci a zlí duchové, nástroje božské spravedlnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . Proč blažený nezná bolest . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Touha po věčném životě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Boží sláva v bolestech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Svědkové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dokonalost stavu sjednocení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Závěrečné shrnutí učení o mostu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Modlitba za dokonalejší poznání pravdy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

126 126 129 131 132 134 136 138 139 140 143 143 144 147 148 149 150 153 154 155 157 158 159

UČENÍ O SLZÁCH Pět druhů slz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slzy dávající život a smyslové slzy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slzy srdce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slzy sladkosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hodnota slz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ohnivé slzy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Touha, pramen slz života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Plody slz smrti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Trpělivost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slzy sjednocení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Další Kateřinina otázka o radě a soudu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

161 162 162 163 165 168 170 171 177 178 181

UČENÍ O PRAVDĚ Tři světla nutná k dosažení pravdy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183 První světlo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 Druhé světlo: nedokonalé odloučení od světa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185

Třetí světlo: dokonalý odstup od světa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Starý člověk a nový člověk. Umrtvení vůle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Závdavek věčného života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Tři podmínky nepodlehnutí klamu. První podmínka: nesoudit chyby bližního . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhá podmínka: nesoudit u bližního stupeň ctnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Třetí podmínka: nechtít, aby šli všichni stejnou cestou . . . . . . . . . . . . . . . . . . Shrnutí tří podmínek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak rozlišit zdroje navštívení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pobídnutí k dalším přáním . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Chvála Boha za zjevené pravdy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

187 188 192 193 194 195 197 198 200 201

MYSTICKÉ TĚLO SVATÉ CÍRKVE Vznešenost kněžské služby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Eucharistické slunce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . V eucharistii je celý Bůh a celý člověk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak hledět a nazírat na eucharistické tajemství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nejvyšší důstojnost člověka v eucharistii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Důstojnost a ctnost kněží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Příklady svatých kněží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přetěžká vina pronásledovatelů Církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bída a slepota těch, kdo pronásledují kněze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dobří správci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Různé způsoby jednání správců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ještě jednou k důstojnosti Božích správců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nehodní správci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nespravedlnost a sebeláska, příčina nehodnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Od správců je požadována andělská čistota . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Správci mají svým učením i životem jít příkladem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nejzávažnější neřesti: nečistota . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nejzávažnější neřesti: lakota . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nejzávažnější neřesti: pýcha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Je třeba se za správce modlit, neboť nesou velkou zodpovědnost . . . . . . . . . . . Potrestání špatných správců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Oslabená důstojnost kněze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Smrt spravedlivého . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Smrt hříšníka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Obžaloba svědomí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Boží chvála . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

205 205 207 209 211 212 213 215 218 220 223 228 230 233 235 238 242 244 249 252 255 257 259 262 265 267 268

BOŽÍ PROZŘETELNOST Všeobecná prozřetelnost. Stvoření a vykoupení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prozřetelnost ve svátostech, v naději, v zákoně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prozřetelnost pečuje o každého člověka v každé životní situaci . . . . . . . . . . . . Lidská nevědomost; účel soužení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Péče prozřetelnosti o všechny živé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak Bůh pečuje o toho, kdo umí doufat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Péče prozřetelnosti o hříšníky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Péče prozřetelnosti o nedokonalé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Péče prozřetelnosti o ty, kdo jsou dokonalí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Péče prozřetelnosti o apoštolát . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prozřetelnost je podřízena lásce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Péče prozřetelnosti o časné potřeby těch, kdo si dobrovolně zvolili chudobu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zlo pramenící z bohatství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Chvála chudoby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Shrnutí o prozřetelnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Chvála božské lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

309 311 314 319 320

POSLUŠNOST Poslušnost Slova a neposlušnost Adama . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Všeobecná poslušnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Újma způsobovaná neposlušností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zvláštní poslušnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zvláštní poslušnost v řeholních řádech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zakladatelé řeholních řádů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak se chovají ti, kdo jsou poslušní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Odměna poslušného člověka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak se chová neposlušný člověk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vzývání poslušnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Chvála poslušnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poslušnost měřená podle lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poslušnost, klíč k nebeské bráně, poslouchá celé stvoření . . . . . . . . . . . . . . . .

323 325 328 330 331 332 336 341 342 346 348 350 353

273 274 278 282 286 289 292 294 298 302 306

SHRNUTÍ DIALOGU Čtyři Kateřininy modlitby a Boží odpovědi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 357 Chvála Nejsvětější Trojice a víry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 359

ÚVOD Kateřina Sienská v dialogu s Bohem a se světem Jen málokteré středověké ženě se podařilo překonat omezení společenská i vzdělanostní a zanechat nám informace o svém životě, aktivitě a myšlení. Jen málokterá z tohoto úzkého okruhu pak dokázala ovlivnit duchovní svět, formulovat svou doktrínu v celistvém díle a zůstavit tak po sobě literární odkaz, jenž až do dnešních dní inspiruje svým (nejen) teologickým záběrem. Kateřina Sienská mezi ně patří a my dnes máme možnost se na stránkách jejího Dialogu seznámit s její osobitostí a naukou, jíž inspirativně sloužila a slouží až do současnosti. Kateřina se narodila do početné rodiny sienského barvíře Jakuba Benincasy roku 1347. Patrně nikdo v jejím okolí nepochyboval o tom, že ji v budoucnu čeká tradiční role manželky a matky. Kateřina však již v útlém dětském věku měla vidění Krista, které ji ovlivnilo natolik, že se Bohu tajně zaslíbila. Pod vedením dominikánského zpovědníka Tommasa della Fonte rozvíjela svou zbožnost včetně četných modliteb a askeze. Její vůle zachovat pro Krista svou tělesnou čistotu byla tak silná, že když v čase dospívání zesílil tlak její rodiny na to, aby se vdala, radikálně ostříhala své dlouhé vlasy a cestu ke sňatku takto zkomplikovala. Nakonec po dlouhém přemlouvání rodičů dostala svolení, aby vstoupila mezi kající sestry svatého Dominika, zvané podle černobílého hábitu „mantellaty“ (později zahrnuté do Třetího řádu svatého Dominika).1 Stejně jako ony přijala formu řehole, která členkám nepřikazovala klauzuru, ale dovolovala jim bydlet nadále ve vlastních domech se svou rodinou. Řehole nicméně zavazovala sestry, aby se společně scházely k modlitbám v dominikánském kostele či aby se spolupodílely na charitativní práci ve špitálech a službě potřebným. V Sieně je dodnes k vidění Kateřinina světnice, která jí byla v rodném 1

Raymundus de Capua, Vita Sanctae Catharinae Senensis. Legenda maior. Acta Sanctorum, sv. III., Venezia 1738, (dále jen Legenda Maior), coll. 871C-D. Papežská bula, která oficiálně uznává řeholi kajícího řádu dominikánského, byla vydána až Inocencem VII. v červnu roku 1405, in: Bullarium Ordinis fratrum Praedicatorum, sv. II., Roma 1730, s. 473–477.

Úvod

domě vymezena a v níž žila, modlila se a věnovala se přísným postům, sebetrýznění a dlouhému bdění. Tam také přijímala stále četnější návštěvy laiků i církevních představitelů, kteří se doslechli o jejím zbožném životě a zvláštních vizích a kteří k ní přicházeli ať už ze zvědavosti, či s prosbou o radu a duchovní posilu. Je na první pohled paradoxní, že se Kateřina, pravděpodobně nevzdělaná dívka,2 stala již na prahu dospělosti vyhledávanou autoritou pro duchovní poučení a útěchu. Vše plynulo z její silné zbožnosti, prostoupené mystickými zkušenostmi, jež dodávaly váhu jejím slovům a aktivitám. Vnější projevy mystických prožitků, jako Kateřininy levitace a extáze, patřily mezi senzace sienské každodennosti. Pádnější působnost však měl obsah mystických zážitků. Kateřina ve svých vizích rozmlouvala s Bohem a přijala od něj „doktrínu“, učení, které následně tlumočila svým zpovědníkům a okolí a v souladu s ním také jednala. Svým výkladem Božích záměrů, svými výzvami k obrácení a reformě překvapovala nejen široké laické okolí, ale i vzdělané duchovní představitele, kteří k ní často přicházeli s původní nedůvěrou či přímo se záměrem usvědčit ji z bludů (a dle svědectví Kateřinina životopisce většinou odcházeli zasaženi její zbožností a erudicí a stávali se z nich její nejvěrnější stoupenci).3 Ve svých asi dvaceti letech Kateřina při jednom ze svých vidění prožila mystický sňatek s Kristem. Při něm ji její nebeský manžel vyzval, aby opustila ústraní své komůrky a začala aktivně působit na veřejnosti.4 Její život se změnil: Kateřina už do své aktivní péče a působení nezahrnovala pouze lidi ze svého okolí, ale celou církev (tedy i společnost) a její reformu. Jen obtížně by se mohla pustit do tak velkého úkolu, kdyby se postupně kolem ní neutvořila její „brigatta“ – skupina sympatizantů a spolupracovníků, složená nejčastěji z dominikánů, ale i příslušníků a příslušnic jiných řádů či laiků. V jejich doprovodu Kateřina začala intenzivně cestovat a jednat s vlivnými světskými i církevními činiteli, vy Spory o to, zda Kateřina vůbec uměla číst a psát, dosud neutichly. Naposledy se k obhajobě Kateřininy gramotnosti přidala Giovanna Murano, «Ò scritte di mia mano in su l’Isola della Rocca». Alfabetizzazione e cultura di Caterina da Siena, Reti Medievali 12017, s. 1–38. 3 Maria H. Laurent (ed.), Processo Castellano, Università di Siena, Milano 1942, s. 331, 335, 386. 4 Raymundus de Capua, Legenda Maior, coll. 881; Thomas Antonii de Senis, La légende mineure de sainte Catherine de Sienne, ed. Robert Fawtier, Cateriniana, Roma 1913 (dále jen Legenda Minor), s. 432. 2

Úvod

jednávala mír mezi znesvářenými stranami (který měl napomoci návratu papeže z Avignonu do Říma), poukazovala na vady v církvi a požadovala nápravu.5 Promlouvala k širokým vrstvám a apelovala na nutnou reformu v životě každého. Její slova uměla být i natolik kritická, že si je jejich adresáti často nedali za rámeček.6 Její přísnost na sebe sama a její extrémní zbožnost (dlouhá bdění a posty, které přerostly v úplnou neschopnost přijmout jakoukoli potravu) však ospravedlňovaly vysoké nároky, které kladla na ostatní. Pověst světice jí otevírala dveře k vládcům, papežům, řeholníkům i k laické vrstvě a dovolila jí hravě překonávat společenské konvence a překážky. Její mystické dary, jako například neviditelná stigmata, jež obdržela roku 1375 při svém pobytu v Pise, pak podepíraly víru lidí v to, že Kateřina vskutku tlumočí Boží slovo.7 Kam nemohla dorazit osobně, tam Kateřina adresovala své Listy (Lettere). Do dnešních dní se zachoval soubor čítající na 381 dopisů, které mířily do všech společenských vrstev a které v sobě nesly duchovní výzvy i poučení, kritiku adresátova chování i jeho povzbuzení, podněty k zamyšlení. Z listů zaznívá pozoruhodné sebevědomí, se kterým Kateřina jednala a hovořila s lidmi – tlumočila přece Boží vůli. S tímto sebevědomím si dokonce nejednou dovolila žádat po svém adresátovi (papeže ani krále nevyjímaje) splnění svého přání svým typickým a nesmlouvavým „já chci, abyste...“.8 Soubor Kateřininých dopisů (v češtině zatím přístupný jen v několika výborech) vypovídá o četných společenských vazbách této mladé dominikánky, o roli duchovní matky a utěšitelky, o praktických starostech i emotivních výzvách a zejména o jejím velkém zapálení pro nápravu společnosti. Tím, na koho se však Kateřina nejčastěji obracela v rozhovoru, prosbách i žádostech, byl vždy její Stvořitel. S ním vedla neustálý dialog, při kterém byla ona – duše – poučována Bohem, jak dosáhnout co nejvyšší dokonalosti křesťanského života a jak pracovat pro spásu svou a světa, ve kterém žije. O podobě tohoto rozhovoru s Bohem si lze udělat představu K tomu podrobně Thomas Luongo, The Saintly Politics of Catherine of Siena, New York 2006. 6 Např. Caterina da Siena, Lettere, č. 310 (list třem italským kardinálům). 7 Raymundus de Capua,, Legenda Maior, coll. 901F–902A; Thomas Antonii de Senis, Libellus de Supplemento: Legende Prolixe Virginis Beate Catherine de Senis, eds. Giuliana Cavallini – Imelda Foralosso, Edizioni Cateriniane, Roma 1978 (dále jen Supplementum), s. 166–168. 8 Caterina da Siena, Lettere, č. 196 papeži Řehořovi XI., č. 149 Petrovi Gambacorta. 5

Úvod

právě díky Kateřinině „knize“, Dialogu s Boží Prozřetelností. Jedná se totiž o záznam, který pořídili její písaři z Kateřinina diktátu v momentech, kdy byla ona v extatickém vytržení a hlasitě tlumočila obsah svého vidění.9 Pravděpodobný proces vzniku Dialogu rekonstruovala prof. Giuliana Cavallini a určila jej do let 1377–1378 (podrobněji viz ediční poznámku), tedy do období Kateřininy vrcholné aktivity pro reformu církve. Kateřina si byla plně vědoma, že úsilí o reformu církve musí začít u jejích představitelů. Teoreticky popsala své požadavky na reformu kléru ve svém Dialogu, prakticky v této věci neustále jednala. S tímto přesvědčením navštívila roku 1376 i samotného papeže Řehoře XI. sídlícího v Avignonu a povzbuzovala jej k důrazným krokům, mimo jiné snad i k návratu do Říma, tradičního centra křesťanství.10 Byť nelze její roli v návratu papeže do Říma nijak přeceňovat, lze jistě souhlasit s tím, že její zapálené výzvy a jednání v této věci pravděpodobně podpořily Řehořovo rozhodnutí vrátit se do Říma. Když pak po jeho brzké smrti přišel roku 1378 velký rozkol (schizma) a církev se ocitla pod vedením dvou znesvářených papežů, římského a avignonského, hájila Kateřina pevně právoplatnost římského Urbana VI. Pracovala neúnavně pro jeho uznání a znovusjednocení církve, i když její tělo již bylo vysílené přísnými asketickými praktikami a nebylo schopné přijímat prakticky žádnou potravu. Kateřina se skutečného ukončení schizmatu nedožila. Zemřela roku 1380 ve věku 33 let. Byla pohřbena v Římě, v dominikánském kostele Santa Maria sopra Minerva.

Kateřinina památka a úcta Smrtí však Kateřinin vliv na společnost neskončil. Pro její spolupracovníky byly činy a slova jejich „duchovní matky“ natolik cenné, že se jednak rozhodli vyplnit Kateřinino přání a zachovat její texty pro další čtenáře11 a jednak sepsat informace o jejím životě do podoby legend. A tohoto úkolu se zhostili skutečně se ctí. Cristofano Guidini, Memorie di Ser Christofano Guidini, Archivio Storico Italiano, Firenze 1943, s. 37. 10 Caterina da Siena, Lettere, č. 29 papeži Řehořovi XI. 11 Caterina da Siena, Lettere, č. 126 a 373. 9

Úvod

Dominikán Rajmund z Capuy, který působil od roku 1374 jako Kateřinin duchovní vůdce, společník na cestách a jednáních a rovněž spolubojovník za společné ideje, se stal autorem prvního Kateřinina životopisu, známého obecně jako Legenda Maior. Tento text se stal nejpodrobnějším a nejrozšířenějším zdrojem informací o ní. (Raymundus de Capua, Vita Sanctae Catharinae Senensis. Legenda maior. Acta Sanctorum, sv. III., Venezia 1738. coll. 584–959. Český překlad: Antonín Ludvík Stříž, Život sv. Kateřiny Sienské, Vyškov 1915). Rajmundův dominikánský spolubratr a Kateřinin žák, Tommaso d’Antonio Nacci da Siena (zvaný nesprávně Caffarini) významně doplnil a upravil legendistické texty o své duchovní matce. Rozšířil informace Legendy Maior svým Supplementem (Thomas Antonii de Senis, Libellus de Supplemento: Legende Prolixe Virginis Beate Catherine de Senis, eds. Giuliana Cavallini – Imelda Foralosso, Edizioni Cateriniane, Roma 1978). Vytvořil však i zkrácenou verzi Kateřininy legendy pro potřeby kazatelů a přeložil ji do italštiny (lat.: Thomas Antonii de Senis, La légende mineure de sainte Catherine de Sienne, ed. Robert Fawtier, Cateriniana, Roma 1913; ital.: Thomas Antonii de Senis, Leggenda minore di S. Caterina da Siena e lettere dei suoi discepoli, ed. Francesco Grottanelli, Presso Gaetano Romagnoli, Bologna 1868). Proslavil se rovněž jako hlavní organizátor jednoho z prvních pokusů o Kateřinino svatořečení a zasloužil se o něj intenzivním sběrem svědectví o Kateřinině životě a učení (Marie H. Laurent ed., Processo Castellano, Università di Siena, Milano 1942). Společně s dalším členem brigatty, kartuziánem Stefanem Maconim, se podílel na sesbírání Kateřininých listů. Jejich redakce Kateřininých dopisů sloužily budoucím vydavatelům jako cenné hlavní zdroje. Oni a další žáci se rovněž postarali o překlady Kateřininých textů či textů o ní, aby se její příklad a učení staly přístupné širšímu posluchačstvu. Stefano Maconi se spolu s laikem Cristofanem Guidinim zhostili nelehkého úkolu překladu Kateřinina Dialogu z toskánské italštiny do latiny, aby tak mohla být její doktrína předložena teologům a obecně vzdělancům po celé Evropě. Latinsky psané legendy pak zase byly převáděny do italštiny, do jazyka srozumitelného širokým vrstvám.12

Více k tomu Kateřina Ptáčková, Kateřina ze Sieny na cestě ke svatořečení, Univerzita Pardubice, Pardubice 2015, s. 75–76.

Úvod

Úcta k její památce se šířila jak v laickém, tak i v dominikánském prostředí v různých centrech Itálie i za Alpami. Kvetla zejména v reformně smýšlejících komunitách. Z nich také vzešly první pokusy o Kateřinino svatořečení. Nejdále dospěla tato snaha v letech 1411–1417 v biskupství Castello (italské Benátky). Tehdy se za významného přičinění Tommasa d’Antonio da Siena podařilo shromáždit četná svědectví o Kateřinině životě, učení a zázracích, jež měla obhájit úctu, kterou některé dominikánské komunity veřejně prokazovaly dosud nekanonizované Kateřině.13 Ke konečnému svatořečení však nedošlo. Objemný soubor castellských dokumentů nicméně posloužil o několik desetiletí později, kdy se pro Kateřininu kanonizaci rozhodoval její krajan, Sieňan z rodu Piccolomini, papež Pius II. Právě on nakonec dovedl kanonizační proces do konce a roku 1461 povýšil Kateřinu Sienskou na oltář mezi světce. Aktuálnost jejího příkladu a učení pak potvrdilo několikrát dvacáté století: Sienská mantellata se stala patronkou Itálie (1939), spolupatronkou Evropy (1999), ale zejména byla společně s Terezií z Ávily označena jako první žena v dějinách důstojným titulem „učitelky církve“ (1970).14

Charakteristika Kateřinina díla Jako se v Kateřinině životě nedá oddělit činný život a kontemplace, tak se v jejím díle těžko hledá hranice mezi teologií a mystikou. Její nauka nevychází z rozumových spekulací, ale z žité víry, především z vlitého daru moudrosti a rozumu. Žádného formálního vzdělání se jí nedostalo. Proto se zdají být bezpředmětné otázky, zda Kateřina reprezentuje spíše tomistickou scholastiku nebo augustiniánskou tradici, zda ji více ovlivnil Řehoř Veliký, Bernard z Clairvaux, František z Assisi nebo Tomáš Akvinský. Všechno, s čím se setkala v kázáních, rozhovorech nebo ve zpovědi, přebírala a začleňovala do celku svého vědění. Je tedy především pravověrnou reprezentantkou převládajícího proudu katolického učení. Kateřinino dílo tedy nepřináší nic nového, žádné originální myšlenky ani teologický systém. Její přínos spočívá hlavně ve způsobu, jakým podává tradiční učení. Konkrétní mravní apely jsou vždy podloženy teolo13 14

M. H. Laurent (ed.), Processo Castellano, s. 2, 255–256, 359. Text apoštolského listu papeže Pavla VI. o prohlášení Kateřiny Sienské Učitelkou církve in: Salve 1/2013, s. 123–130.

Úvod

gickými důvody, přikázání a rady jsou ukázány v tak přitažlivém světle pravdy a krásy, že jim není možné odolat, a tak výklad spontánně přechází do vzrušené modlitby chvály, díků a prosby. Pravda je vůbec centrálním pojmem Kateřinina učení. Bůh je „první sladká Pravda“ a bez jeho poznání není možná skutečná láska k němu. Pravda a láska už zde na zemi tvoří jednotu, která dojde plnosti na věčnosti. O tom svědčí Kateřina nejen svým dílem, ale i celým životem naplněným bojem za pravdu bez kompromisů, ale také bez zloby a nenávisti. Pro duchovní skutečnosti Kateřina nalézá jasně srozumitelné metafory, nicméně propracované do takových detailů a souvislostí, že je někdy obtížné se orientovat ve spleti jejích myšlenek. Mnohovrstevnatost a časté opakování by se staly brzy únavným a vyčerpávajícím pro toho, kdo by chtěl její dílo číst jako teologické pojednání, ale je nekončícím zdrojem inspirace pro rozjímavého čtenáře. Její styl má daleko k uhlazenosti nebo formální dokonalosti, ale to mu právě dodává půvab a věrohodnost. Ve svém rodném sienském dialektu cituje i Písmo, přestože se s ním mohla setkávat jenom v latině. Nesplňuje ale formální požadavky, jaké máme dnes na citace Písma – volně používá a parafrázuje celé sekvence, slovo Boží je v jejím myšlení jako doma, vychází z něj a její výklad do něj opět ústí. Není to akademické dokládání vlastních myšlenek slovy Písma, tak jak se s ním setkáváme dnes, ale skutečné „žití ze slova Božího“. Za zmínku stojí několik charakteristických důrazů v Kateřinině myšlení, které by se mohly modernímu čtenáři stát kamenem úrazu. Především je to její „zalíbení v krvi“. Myslí se samozřejmě krev Spasitelova, jíž jsme byli vykoupeni a obmyti. Kateřina se však nespokojí s tímto prostým konstatováním a přímo se opájí obrazy, v nichž krev Kristova hraje hlavní roli. Tak kameny ctností, z nichž je vystavěn most od země k nebi, jsou spojeny krví. Krev je zároveň klíčem, který odemyká bránu nebe. Kristus připravuje lázeň ze své krve, v níž se má křesťan koupat. I po nanebevstoupení nechává tryskat ze svého boku nepřetržitý proud krve, který omývá křesťana ve svaté zpovědi. Správcové Božích tajemství mají „klíče od krve“; spojení s Kristem znamená, že křesťan obdržel „plod krve“, atd. Přitom ale nikde nenajdeme naturalistické výjevy Kristova utrpení, zaujetí krví a zmučeným tělem jako takovým. Kateřina se nechává unést symbolikou krve jakožto cenou našeho vykoupení, fascinuje ji prolitá krev jako vr-

Úvod

cholný projev Boží lásky k člověku. Nejenže se Bůh stává člověkem z masa a krve, ale ještě tuto svou krev prolévá a tělo vydává katům. Bůh dočista „zešílel“ láskou (jak se Kateřina na několika místech vyjadřuje) a výraz tohoto „Božího šílenství“ je koncentrován v pojmu krev. Nejde tedy o autorčinu „krvelačnost“, ale o její schopnost soustředit mnoho teologických rovin a aspektů vykoupení do jednoduchého a pravdivého výrazu, pochopitelného jak vznešeným duchům, tak prostým lidem z její duchovní rodiny. Dalším výrazným bodem je rozlišování „běžné“ a „dokonalé“ duchovní cesty, přičemž běžná láska je požadována od lidí všech stavů, je to nutná podmínka spásy, kdežto dokonalá láska se požaduje především od lidí duchovního stavu – od kněží, řeholníků a těch, kdo svou vůli odevzdali individuálně nějakému duchovnímu vůdci. Toto rozlišení, které pozdější vývoj spirituální teologie poněkud setřel a současnost zcela popírá, má základ v pojetí životních stavů u svatého Tomáše Akvinského. Zasvěcený život je dokonalý per se, sám o sobě, tím, že směřuje bezprostředně k cíli lidského života, jímž je Boží chvála. Život ostatních stavů je naproti tomu per se nedokonalý, protože dosahuje svého cíle prostřednictvím jiných tvorů a stvoření vůbec. Může však dosáhnout dokonalosti per accidens (skrze okolnosti) tím, že povinnosti svého stavu zcela podřídí lásce, jedinému měřítku dokonalého života. Naopak stav zasvěceného života může být per accidens znehodnocen špatným životem, nedostatečným nebo nesprávným používáním oněch dokonalých duchovních prostředků, takže ve výsledku může být více vzdálen svému cíli než laický stav. Jinými slovy: dosáhnout dokonalosti je snazší v duchovním stavu, který je k tomuto cíli všemi prostředky zaměřen. To však neznamená, že by život ve světě byl odsouzen k paběrkování na duchovní žni. Pokud se mu podaří všechny činnosti a prostředky sjednotit k jedinému cíli, lásce, pak může dosáhnout stejného, ba vyššího stavu dokonalosti než leckterý zasvěcený život. Toto rozlišení, i se zmíněnými nuancemi, se odráží v pojetí svaté Kateřiny. Most vedoucí do nebe má dvojí výklad – jeden platí pro všechny a druhý pouze pro ty, kdo jdou cestou dokonalé lásky. To je rozlišení stavů per se. Na jiných místech však Kateřina jasně ukazuje, že si je vědoma i rozlišení per accidens: „Já povolávám jednoho do toho stavu a druhého do jiného, podle toho, co každý člověk dokáže přijmout. Ale každý je naplněn podle míry své lásky. Jestliže světský člověk miluje více než řeholník, obdrží více, a totéž platí i naopak.“ (str. 338) Dnešní doba však nepřeje

Úvod

těmto jemným rozlišením, a raději zdůrazňuje, že dokonalost na životním stavu vůbec nezáleží, aby někdo nepropadl pýše a jiný malomyslnosti; jinými slovy, zcela pomíjí esenciální hledisko a zůstává u akcidentů. Proto se může modernímu čtenáři zdát, že Kateřina upřednostňuje duchovní stav a dává mu větší šance na dosažení spásy. To je však dáno spíše nedostatečností našeho chápání než „zastaralostí“ nauky, jíž se svatá Kateřina inspiruje. Za povšimnutí stojí rovněž motiv „nenávisti k vlastní smyslnosti“, potažmo k sobě samému, touha po utrpení na vyšších stupních dokonalosti, sebeláska jako pramen všeho zla apod. Zde by nás opět nedostatečné rozlišování mohlo přivést na scestí skutečné nenávisti. Kateřina jistě nemá v úmyslu stavět proti Kristovu slovu „miluj bližního jako sám sebe“ vlastní interpretaci „miluj bližního a měj v nenávisti sebe“. Chápe, že člověk nemůže a nesmí nenávidět něco, co je Bohem milováno, byť by to byl on sám. Ale právě tato láska k sobě samému ho nutí vydat a obětovat všechno ze sebe, co mu překáží v dosažení jeho cíle. Tak jako Kristus z lásky k němu vydal všechno, tak má i člověk z lásky k sobě vydat všechno: především svou smyslnost a sebestřednost. Čím důvěrněji je člověk spojen s Kristem, tím víc touží spolu s ním dát všechno za spásu svou i celého tvorstva. To neznamená, že si libuje masochisticky v bolesti a utrpení, ale že stále jasněji vidí nevyhnutelnost bolesti v díle spásy a že je čím dál připravenější tuto daň za vykoupení přinést. Jestliže nás tedy moderní autoři přesvědčují, že skutečný duchovní život můžeme začít jen se skutečnou láskou k sobě samým, nijak neprotiřečí Kateřininu varování před sebeláskou. Problém leží jinde: kde vést hranici mezi tím, co reprezentuje lásku duše k sobě samé a co její sebelásku. Zatímco tradiční nauka představovala jako „smyslnost“ téměř všechna hnutí lidské přirozenosti, která nebyla přímo zacílena k Bohu, nové trendy v reakci na toto pojetí často posvěcují i neřestné sklony, s poukazem na to, že primárně jsou i ony zacíleny k Bohu. Jestliže nás pak moderní vůdci duchovního života nabádají, abychom síly své přirozenosti neničili, ale transformovali ke službě Bohu, může to být stejný proces, který Kateřina nazývá sebepoznáním, nenávistí k vlastní smyslnosti a ničením sebelásky. Můžeme tedy shrnout, že svatou Kateřinu ze Sieny právem naše doba povýšila na učitelku církve, protože v ní rozpoznala nestárnoucí inspiraci Ducha svatého.

Úvod

Dialog Text, který Kateřina Sienská s oblibou nazývala jednoduše „knihou“ a který my nyní předkládáme pod obecně užívaným názvem „Dialog s Boží prozřetelností“ byl původně sepsán italsky, přesněji středověkým italským dialektem užívaným v oblasti toskánského města Sieny. Zaznamenali jej Kateřinini sekretáři, kteří trávili čas v její přítomnosti v momentech, kdy Kateřina upadala do extáze a nahlas diktovala svůj rozhovor s Bohem. Vzniklo tak dílo vskutku dialogického charakteru, ve kterém Kateřina-duše klade Bohu otázky a dožaduje se poučení, na což Bůh reaguje vysvětlováním svých záměrů a teologických pravd. Podnětem k sepsání Dialogu měl být mimořádně silný mystický zážitek, o kterém píše Rajmund z Kapuy: „Asi dva roky před smrtí jí byla pravda z nebes zjevena s takovou jasností, že Kateřina byla puzena písemně ji zaznamenat pro ostatní. Požádala své sekretáře, aby jakmile uvidí, že se dostala do extáze, zaznamenali vše, co bude říkat. Tak byla v krátkém čase sepsána kniha obsahující dialog duše se samotným Pánem, v němž duše klade Pánu čtyři otázky a Pán jí odpovídá a osvětluje jí mnohé užitečné pravdy.“15 Praxe diktování v extázi, kterou popisuje Rajmund, nebyla v Kateřinině případě ničím neobvyklým. Podle svědectví jejích životopisců a sekretářů právě touto formou vznikaly i všechny její listy, tedy právě v momentech, kdy Kateřina byla „v extázi zbavena všech smyslů, jen ne funkce jazyka“.16 Mnohdy jí takto asistovalo několik písařů najednou, aby stíhali zaznamenat její patrně překotný diktát, vycházející z mystického vidění. Otázkou však nadále zůstává, jak mohlo tímto způsobem vzniknout dílo natolik objemné a systematicky utříděné, jakým je Dialog. Legendistika se snaží naznačit, že Kateřina nadiktovala svoji „knihu“ během pětidenní extáze, dva roky před svou smrtí (tedy roku 1378). Rekonstrukce prof. Giuliani Cavalliniové však velmi přesvědčivě dokládá, že ve skutečnosti vznikal text Dialogu zřejmě celý rok, jak vysvítá ze zmínek samotné Kateřiny a jejích současníků. Celý proces mohl vypadat přibližně takto: Raymundus de Capua,, Legenda Maior, coll. 941B. Cristofano Guidini, Memorie, s. 37.

15 16

Úvod

Na počátku října 1377 Kateřina píše Rajmundovi dopis z Rocca d’Orcia (list 272), v němž se zmiňuje o svém mystickém zážitku a podává základní rámec své knihy. Současně poznamenává, že se naučila psát. Ještě v Rocca d’Orcia začíná Kateřina na Dialogu pracovat. V dopise Monně Alesse (list 119) píše, že ji Bůh během psaní zbavil bolestí, a v květnu či červnu 1378 žádá ze Sieny, aby jí byla kniha poslána (list 365 adresovaný Stefanu Maconimu). Poté odjíždí do Florencie s mírovým poselstvím a přes vzrušenou a nejistou atmosféru pracuje i zde. Protože město narychlo opouští, nechává knihu tam a píše si o ni muži, u kterého byla ubytována (dodatek k listu 179). Ještě před vypuknutím schizmatu musela mít kniha konečnou podobu – jednak v Dialogu chybí jakékoli narážky na schizma, jednak i Caffarini uvádí, že kniha byla napsána dříve, než byla Kateřina v listopadu 1378 povolána do Říma (Leggenda minore, III, 1).17 Rozdělení Dialogu na 167 kapitol není původně Kateřinino, nýbrž je dílem některého z písařů či redaktorů. Rozčlenění textu vychází z rukopisu T. II. 9 uloženého v Biblioteca Comunale v Sieně, ve kterém se k označení nových kapitol využívá marginálních poznámek definujících obsah nové kapitoly. Toto dělení však nejen není původní, ale rovněž není jediným dělením, se kterým se u různých rukopisů Dialogu setkáme. (V našem vydání uvádíme čísla kapitol jako marginálie.) Z pozdějších redakcí Dialogu vychází rovněž rozdělení textu na větší oddíly zvané „traktáty“ (v naší edici názvy celků jako např. „Učení o mostu, Učení o slzách atd.). Tyto větší celky již mají svůj základ ve slovech samotné Kateřiny, která se jmenovitě odkazuje např. na svůj „traktát o slzách“ (List č. 154) či „traktát o modlitbě“ (zde kap. 72). Podobně jako dělení na kapitoly, i toto rozdělení textu na větší tematické celky se vžilo v pozdějších edicích, a proto jej rovněž užíváme.

Srov. Giuliana Cavallini (ed.), Il Dialogo della Divina Providenza ovvero Libro della Divina dottrina, Edizione Cantagalli, Siena 1995, s. XXIV–XXX

PROLOG Ve jménu ukřižovaného Krista a sladké Marie

V nesmírné touze po uctívání Boha a po spáse duší se jedna duše po 1 nějaký čas věnovala cvičení ve ctnostech; zvykla si přebývat v cele sebepoznání, aby v sobě lépe poznala Boží dobrodiní, neboť po poznání přichází láska. Ona milujíc usilovala o to, aby mohla následovat pravdu a mohla se jí odít. Není jiného prostředku, jímž by duše mohla okusit pravdu a být pravdou osvícena, kromě pokorné a vytrvalé modlitby, založené na poznání sebe sama i Boha. Jestliže se totiž v modlitbě cvičíme s pokorou a vytrvalostí, ona spojuje duši s Bohem, neboť kráčí ve stopách a podle příkladu ukřižovaného Krista. Tak se duše mocí touhy, hnutí ducha a láskyplného sjednocení stává druhým Kristem. Domnívám se, že právě na to poukazoval Kristus, když řekl: „Tomu, kdo mě miluje a zachovává moje slovo, se dám poznat a bude jedno se mnou a já s ním“;1 a na mnoha místech v evangeliu nacházíme podobná slova, díky nimž můžeme vidět, jak je pravdivé, že se duše díky citu lásky a díky jasnému nahlížení na něj sama stává druhým Kristem. A vzpomínám si, jak mi jedna Boží služebnice2 vyprávěla, že když její duše vzlétla v modlitbě do velkých výšin, Bůh neskryl před zrakem jejího rozumu lásku, kterou chová ke všem svým služebníkům, ale naopak ji otevřeně vyjevil a kromě jiného jí řekl: 1 2

Srov. Jan 14, 21–23. Kateřina skrývá svou totožnost obecným výrazem „jedna Boží služebnice“, aby si zachovala diskrétnost a pokorně sdělila ostatním svou duchovní zkušenost.

PROLOG

„Otevři oči svého rozumu a upři je na mne; pak uvidíš důstojnost a krásu mých tvorů, kteří jsou obdařeni rozumem.3 A v kráse, již jsem dal duši tím, že jsem ji stvořil ke svému obrazu a podobě, uvažuj o těch, kdo se oděli svatebním šatem lásky, zdobeným mnoha opravdovými ctnostmi: ti jsou se mnou skrze lásku spojeni. A kdyby ses ptala, kým jsou, odpověděl bych ti,“ pravilo sladké a láskyplné Slovo, „že jsou mým druhým já; neboť ztratili a zmařili svou vlastní vůli a oděli se do mé vůle, s níž vytvářejí jednotu a připodobňují se jí. Je tedy hlubokou pravdou, že se duše spojuje s Bohem vzepětím lásky. Chtěla-li tedy ona duše odvážně poznávat a nalézt pravdu, musela tuto touhu zaměřit především na sebe; neboť duše nemůže v rámci učení, příkladu a modlitby vykonat pro svého bližního nic opravdu užitečného, jestliže nedokáže být užitečná nejprve sama sobě, to znamená pokud sama v sobě nedobude ctností. Proto tato duše přednesla Bohu čtyři modlitby. První modlitba byla za ni samu. Druhá za obnovu svaté Církve. Třetí za svět jako takový, a zejména za mír mezi křesťany, zvláště mezi těmi, kdo se bouří proti svaté Církvi, vážně ji urážejí a pronásledují. Čtvrtou modlitbou tato duše prosila Boží Prozřetelnost, aby na vše, především na jeden případ, shlédla svým dobrotivým pohledem. Touha oné duše byla veliká a ustavičná, ale vzrostla ještě více, neboť 2 jí první Pravda4 ukázala, jak velmi potřebný je svět a do jakého stavu se řítí bouřlivým životem, jímž uráží Boha. Navíc měla stále ještě na paměti list, který dostala od svého duchovního otce.5 V něm jí svěřil, jak nesnesitelnou bolest mu působí urážky Boha, a popsal škody, jež tak vznikají duším, a také pronásledování svaté Církve. To vše v ní rozdmýchávalo svatou touhu, neboť ji zraňovala bolest nad tím, že je urážen Bůh, ale neztrácela radostnou naději, že Bůh nad vším tím zlem zvítězí. Výraz „bytost obdařená rozumem“ je v Dialogu často používán jako definice člověka. Po ukazuje na to, že rozum je nejvznešenější funkce charakteristická pro lidskou přirozenost, která člověku umožňuje poznat sebe sama a svůj vlastní vztah závislosti na Bohu stvořiteli. Z tohoto poznání totiž vyrůstá láska, jak uvádí Kateřina. 4 „První Pravda“ je stejně jako „první sladká Pravda“ typickým výrazem, jímž Kateřina myslí Boží jméno. V Dialogu se pak ex parte Dei velmi často vyskytuje „moje Pravda“, označující jednorozeného Božího Syna, Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka, neboli „celého Boha a celého člověka“. 5 Kateřina naráží na bratra Rajmunda z Kapuy, svého duchovního vůdce a prvního šiřitele jednoho z jejích životopisů. Rajmund z Kapuy byl blahoslaven. 3

prolog

Onu duši tak zaplavila velká touha, aby už bylo ráno – bylo to ráno jednoho dne zasvěceného Panně Marii – a aby mohla jít na mši: v přijímání eucharistie se totiž pouto duše s Bohem, díky němuž duše poznává pravdu o sobě, projevuje snad nejmocněji. Lze totiž říci, že při přijímání eucharistie je duše v Bohu a Bůh v duši stejně, jako je ryba v moři a moře v rybě. Když se rozednilo a nadešla hodina mše, ona duše se jí účastnila s nesmírnou touhou, a když došla k hlubšímu poznání sebe sama, zastyděla se za svou nedokonalost; připadalo jí totiž, jako by ona sama byla příčinou všeho zla, které se na celém světě dálo. Proto k sobě pocítila dokonce nenávist a odpor, které jí připadaly jako úkon spravedlnosti. Touto spravedlivou nenávistí se totiž skrze ono sebepoznání očisťovaly skvrny vin, jež byly, ať zdánlivě či skutečně, na její duši a jež ji vedly ke zvolání: „Věčný Otče, prosím tě, abys potrestal urážky, jichž jsem se za svůj život dopustila. A protože mé hříchy jsou příčinou utrpení mého bližního, prosím tě, abys dal trestu za ně dopadnout prospěšně na mou hlavu.“

UČENÍ O MOSTU

Most, cesta pravdy Tehdy věčný Bůh odpověděl oné duši, aby v ní roznítil větší lásku a horlivost pro 26 spásu duší, a řekl jí: Než ti ukážu, co ti chci zjevit a oč mě sama žádáš, chci ti vysvětlit, jak vypadá most. Řekl jsem ti, že sahá od nebe k zemi, díky spojení, které jsem uskutečnil v člověku stvořeném z bláta této země.82 Tento most – kterým je můj jednorozený Syn – sestává ze tří stupňů: dva z nich byly vytvořeny na dřevě jeho nejsvětějšího kříže a třetí v okamžiku, když Kristus okusil velkou hořkost žluče smíšené s octem, která mu byla podána na kříži. V těchto třech stupních uvidíš tři stavy duše, které ti teď jeden po druhém objasním.

Tři stupně První stupeň představuje nohy symbolizující lásku: stejně jako nohy podepírají a nosí tělo, tak láska podepírá duši. Probodené nohy jsou pro tebe stupněm umožňujícím dosáhnout až k boku, který ti odhaluje tajemství srdce. Duše, postaví-li se na nohy lásky, začíná okoušet i lásku srdce a upírá svůj duchovní zrak přímo na srdce mého Syna, stravované svou nevýslovnou láskou. Říkám, že je stravováno, protože vás můj Syn nemiluje pro svůj prospěch, neboť mu nemůžete přinést žádný užitek; je totiž se mnou jedno. Když tedy duše vidí, že je tolik milována, překypuje láskou, a tak vystu82

Srov. Gn 2, 7.

UČENÍ O MOSTU

puje z druhého stupně na třetí, neboli dosahuje až k ústům. Tam konečně nachází pokoj, kterým je ukončen válečný stav, v němž předtím trpěla pro své viny. Na prvním stupni se duše pozvedá ze země na nohou citu a zbavuje se neřesti, na druhém se odívá láskou a ctností, na třetím konečně vychutnává pokoj. Protože most má tři stupně, vy se zdoláním prvního a druhého stupně můžete dopracovat až k poslednímu. Poslední stupeň je velmi vysoký, takže k němu nedosáhne řeka světa, která pod ním teče, neboť Krista se nikdy nedotkl jed hříchu.83 Tento most je vysoký, ale proto ještě není oddělený od země. A víš, kdy byl do takové výšky vyzdvižen? Když byl Kristus vyvýšen na dřevo nejsvětějšího kříže. Ale proto nebyla jeho božská přirozenost nikterak oddělena od pozemské nízkosti vaší lidské přirozenosti. Proto jsem řekl, že je to sice velmi vysoký most, ale není oddělený od země: protože božská přirozenost se sjednotila a spojila s lidskou přirozeností. Nikdo by na most nikdy nedokázal vystoupit, kdyby Kristus nebyl vyvýšen na kříž. Proto řekl: „Až budu vyvýšen, potáhnu všechny k sobě.“84

Láska všechno přitahuje Moje dobrotivost dobře viděla, že jste nemohli žádným jiným způsobem dosáhnout spásy. Proto jsem poslal Syna, aby byl vyvýšen na dřevo kříže a byl na něm, jako na kovadlině, vykován jakožto nový syn lidského rodu, který tak byl vyrván smrti a kterému byl navrácen život v milosti. Tímto způsobem mohl k sobě všechno přitáhnout, aby vám ukázal nevýslovnou lásku, kterou k vám choval: láska totiž vždy přitahuje lidské srdce. A nemohl vám ani ukázat větší lásku, než že za vás dá život.85 Člověka si tedy podmaní síla lásky, pokud se jí lidská nevědomost nebrání a nechá se jí přitáhnout. Kristus tedy řekl, že až bude vyvýšen, přitáhne všechno k sobě. Tuto pravdu je třeba chápat dvěma způsoby.

Srov. 1 Jan 3, 5. Srov. Jan 12, 32. 85 Srov. Jan 15, 13. 83 84

Kameny

První způsob je tento: když je lidské srdce přitahováno sladkou mocí lásky, jak jsem ti řekl, jsou spolu s ním přitahovány všechny síly jeho duše, to je paměť, rozum a vůle. Když jsou sladěny a sjednoceny v mém jménu tyto tři síly, i všechny další činy, které člověk vykoná prostřednictvím skutků a myšlenek, jsou krásné a jsou v jednotě se mnou. To působí láska, která se pozvedla až ke Kristu, který je ukřižovanou láskou. Dobře to vyjádřila moje Pravda slovy: „Až budu vyvýšen, potáhnu všechno k sobě.“ Když je totiž srdce člověka spolu se silami jeho duše přitahováno láskou, i všechny skutky, které člověk vykoná, jsou stejně přitahovány ke Kristu.86 Druhý způsob, kterým je třeba chápat Kristův výrok, je tento: všechny věci byly stvořeny, aby sloužily člověku. Věci byly stvořeny, aby sloužily tvorům a plnily jejich potřeby. Tvor obdařený rozumem nebyl stvořen pro věci, ale pro mne, aby mi sloužil celým srdcem a celou svou láskou. A tak vidíš, že je-li přitahován láskou člověk, jsou do světla lásky přitahovány i věci, protože byly stvořeny pro člověka. Proto bylo nutné vystavět most tolik do výšky a proto musí sestávat ze stupňů, aby na něj lidé mohli pohodlněji vystoupit.

Kameny Tento most je postaven z tak pevně držících kamenů, že déšť nemůže 27 zabránit poutníkovi v jeho cestě. Víš, z jakých kamenů je postaven? Z kamenů pravých a skutečných ctností. Před umučením mého Syna tyto kameny nedržely pevně pohromadě, a tak nikdo nemohl přejít až na druhý konec mostu, byť by i kráčel cestou ctnosti. Nebeská brána ještě nebyla otevřena klíčem krve a déšť Boží spravedlnosti bránil v cestě po mostě. Ale když byly kameny opracovány a slícovány v těle Slova mého sladkého Syna, o kterém jsem ti řekl, že je mostem spojujícím zemi s nebesy, můj Syn spojil kameny k sobě navzájem tím, že vápno prosytil svou krví, a vytvořil tak kamennou zeď. To znamená, že jeho krev pevně drží kameny vápnem božské přirozenosti a silou ohně lásky.87 Kameny ctností byly upevněny prostřednictvím mé božské moci nad samotným Kristem, protože není žádná ctnost, která by v něm nebyla podrobena zkouškám. Naopak všechny ctnosti získávají pravý život teprve 86 87

Srov. Mt 12, 33–35. Srov. Ef 2, 20–22.

UČENÍ O MOSTU

od něj. Nikdo tedy nemůže mít ctnost, jež dává život v milosti, jestliže ji nezíská od něj a jestliže nenásleduje Krista a jeho učení.88 Kristus dovedl ctnosti k dokonalosti a spojil je jako živé kameny svou krví, aby každý věřící mohl rychle postupovat vpřed a neobával se poníženě deště Boží spravedlnosti, který by mu mohl zatarasit cestu: je totiž chráněn Božím milosrdenstvím, které sestoupilo z nebe vtělením mého Syna.

Klíč Čím však byla otevřena nebeská brána? Klíčem Kristovy krve. Vidíš, že most je zpevněn a chráněn milosrdenstvím a že se u něj rozprostírá občerstvující zahrada svaté Církve – která uchovává a rozděluje chléb života a daruje krev žíznícím, aby poutníci nepadli na cestě únavou. Právě proto moje láska přikázala, aby tam byla rozdělována krev a tělo mého jednorozeného Syna, celého Boha a celého člověka.

Brána Na konci mostu stojí brána, která je mostem samým. Touto branou byste měli všichni vstoupit.89 Proto Kristus řekl: „Já jsem cesta, pravda a život. Kdo jde skrze mne, nejde ve tmě, ale ve světle.“ A na jiném místě řekla moje Pravda, že nikdo nemůže přijít ke mně jinak než skrze něho.90 A tak to vpravdě je. Jestli si dobře vzpomínáš, už jsem ti to řekl a také jsem ti to ukázal, když jsem ti chtěl naznačit cestu. Když proto Kristus říká, že je Cesta, mluví pravdu. A já jsem ti ukázal, jakým způsobem je Kristus cestou: má podobu mostu. A když říká, že je Pravda, je tomu tak, protože je v jednotě se mnou, nejvyšší Pravdou, a kdo ho následuje, kráčí po cestě pravdy. A když říká, že je Život, pak ten, kdo následuje tuto pravdu, obdrží život v milosti a nemůže umřít hladem, neboť pravda se mu stává pokrmem. Nemůže ani klopýtnout v temnotách, neboť Kristus je světlo a není v něm lži: pravdou zmátl a zničil lež, kterou zlý duch podvedl Evu. Tato lež porušila cestu do nebe, kterou Pravda spravila a zpevnila svou krví. Ti, Srov. Jan 15, 5; Sk 4, 12. Srov. Jan 10, 9. 90 Srov. Jan 14, 6; 8, 12. 88 89

Řeka: cesta lži

kdo jdou po této cestě, jsou dětmi pravdy, protože následují pravdu a procházejí její branou, a tak docházejí jednoty se mnou díky bráně a cestě, kterou je můj Syn, věčná Pravda, oceán míru.

Řeka: cesta lži Ale kdo se nedrží této cesty, plahočí se dole řekou, cestou, která není dlážděna kameny, ale je nestálá jako voda. A protože voda se sama od sebe nezastaví, každý, kdo se jí vydá, utone. Vodě se podobají světská potěšení a slasti. Láska k nim nespočívá na kamenech, ale neuspořádaně tkví ve tvorech a ve stvořených věcech, miluje je pro ně samotné a drží je ode mě dál. Ty jsou však jako voda, která neustále plyne, a s ní odplývá i člověk, který se jim svěřil. Je přitom přesvědčen, že odplývají stvořené věci, avšak je to právě on, kdo se nezadržitelně řítí ke konci, jímž je smrt. Pak by si přál udržet si sebe samého, to jest svůj život a věci, které miluje, aby mu neunikly a nescházely mu, ale není žádný způsob, jímž by si je mohl uchovat: buď přijde smrt, která ho přinutí je opustit, nebo jsou stvořené věci odebrány tvorům z mého úradku. Takoví lidé jsou následovníci lži a drží se cesty lži, takže se stávají dětmi ďábla, který je otcem lži.91 A protože procházejí branou lži, dostává se jim věčného zatracení.

Volba cesty lži nebo cesty pravdy Tak vidíš, že jsem ti ukázal pravdu i lež, neboli můj život, který je cestou pravdy, a cestu ďábla, kterou je lež. Jsou to dvě cesty a obě jsou namáhavé. Pohleď, jak je velká nevědomost a slepota člověka, který ačkoli mu 28 byla nabídnuta cesta, přesto chce pokračovat vodou. Cesta pravdy je zdrojem potěšení pro toho, kdo po ní jde, protože každá hořkost na ní sládne a každé břemeno ztrácí svou tíhu.92 Kdo po ní jde, nachází světlo i přes temnotu své tělesnosti, a nachází na ní nesmrtelný život i přesto, že je smrtelný, neboť díky moci lásky a světlu víry může okoušet věčnou Pravdu. Ta slibuje občerstvení tomu, kdo se pro mě namáhá. Já jsem 91 92

Srov. Jan 8, 4. Srov. Mt 11, 30.

UČENÍ O MOSTU

vděčný, přiznávám zásluhy a jsem spravedlivý, neboť každému dávám to, co si podle spravedlnosti zaslouží, takže je každé dobro odměněno a každá vina potrestána. Radost toho, kdo jde po této cestě pravdy, je tak velká, že ji tvá ústa nedokážou vypovědět, tvé uši zachytit a tvé oči spatřit. V té radosti je totiž dáno člověku okusit a mít účast na dobru, jež je pro něj připraveno ve věčném životě.93 Musí být blázen, kdo si oškliví tak velké dobro a kdo v tomto životě raději okouší závdavek pekla tím, že se rozhodne jít spodní cestou, kde ho každý krok velice namáhá, kde si nikdy nemůže odpočinout a nenajde ani žádné dobro. Tam jsou totiž lidé pro svůj hřích zbaveni mne, nejvyššího a věčného Dobra. Proto je skutečně dobré rozhodnutí, což chci i já, abyste ty a ostatní mí služebníci bez ustání cítili hořkost pro urážky, které jsou na mě namířeny, a abyste zároveň měli soucit s nevědomostí, s níž mě hříšníci urážejí, a s újmou, kterou sami sobě působí. Nyní jsi viděla a slyšela o mostě, jak je postaven. Řekl jsem ti to proto, abych ti vysvětlil svá předchozí slova, a sice že mostem je můj jednorozený Syn. Nyní vidíš, že tak tomu vpravdě je. A jak jsem ti řekl, most je postaven tak, že v sobě spojuje lidskou nízkost a božskou vznešenost.

Shovívavost Ducha 29 Když se můj jednorozený Syn ke mně vrátil čtyřicet dní po Vzkříšení,

zvedl se i tento most ze země, tedy ze světa lidí, a vystoupil na nebe díky moci mé božské přirozenosti a nyní sedí po pravici mne, věčného Otce. Stejně tak v den nanebevstoupení řekl anděl apoštolům, kteří byli jako bez sebe, protože jejich srdce se pozvedla a vystoupila na nebe spolu s moudrostí mého Syna: „Už tu nestůjte, protože Kristus zasedl po Otcově pravici.“94 Když byl vyvýšen až ke mně, seslal jsem na zemi Učitele, totiž Ducha svatého, který sestoupil s mocí Otce a moudrostí Syna a se shovívavostí, která je Duchu vlastní. Duch svatý je jedno se mnou, Otcem, a s mým Synem. Proto upevnil cestu vytyčenou učením, které na zemi zanechala 93 94

Srov. 1 Kor 2, 9. Srov. Sk 1, 11. Text se u svaté Kateřiny značně liší od textu Skutků.

Cesta Kristova učení

moje Pravda, to znamená můj Syn. I když se tedy Syn vzdálil, neztratilo se ani jeho učení, ani ctnosti. Ty jsou opravdovými kameny, pevně stojícími na tomto učení, které je cestou, již pro vás utvořil tento sladký a slavný most. Nejprve konal on sám a svým konáním vybudoval cestu a učil vás více příklady než slovy: nejdříve totiž jednal, a pak teprve vyučoval. Shovívavost Ducha svatého potvrdila toto učení a posílila mysl učedníků, aby svědčili o pravdě a zvěstovali tuto cestu, která je učením ukřižovaného Krista. Prostřednictvím učedníků byl totiž svět odsouzen za nespravedlnost a za své nesprávné soudy: o tom ti zanedlouho povím víc.95

Cesta Kristova učení To všechno jsem ti řekl, aby do myslí těch, kdo naslouchají, nemohla zavítat žádná pochybnost a nezatemnila je, aby neřekli: „Z Kristova těla byl učiněn most díky spojení božské přirozenosti s lidskou – tu pravdu vidím i já –, ale tento most od nás odešel, když vstoupil na nebe. Byl pro nás cestou, která nás učila pravdě vlastním příkladem a svatým chováním: ale co nám zbylo teď? A kde vůbec najdu cestu?“ Mluvím s tebou tedy proto, aby má slova dosáhla k těm, kdo by mohli upadnout do této nevědomosti. To, co lidem zbývá, je cesta jeho učení, o kterém jsem mluvil. Je to cesta potvrzená apoštoly a dosvědčená krví mučedníků, osvětlená učiteli církve, vyznávaná vyznavači a zaznamenaná evangelisty. Ti všichni podávají svědectví o pravdě v mystickém těle svaté Církve.96 Jsou jako lampa na vysokém svícnu, která tak ukazuje cestu pravdy vedoucí k pravému životu dokonalým světlem.97 A jak hlásají pravdu? Ze zkušenosti, protože ji na sobě zakusili. Podobně je každý člověk osvícen k poznávání pravdy, pokud si to přeje, to znamená, pokud nemá raději svou neuspořádanou lásku než světlo rozumu. Je jisté, že Kristovo učení je pravda, která nám zůstala jako loď dopravující duše z bouřlivého moře do přístavu spásy. Proto jsem nejdříve postavil most, kterým je můj milovaný Syn, zviditelnil jsem ho, jak jsem ti řekl, v bezprostředním styku s lidmi. Když byl pak tento viditelný most vyzvednut do nebe, zůstal most tvořený Srov. kap. 35–36; Jan 16, 8. Srov. kap. 35; Ef 4, 7–12. 97 Srov. Mt 5, 15; Mk 4, 21; Lk 8, 16. 95 96

UČENÍ O MOSTU

cestou jeho učení, jak jsem řekl. Učení je totiž spojeno s mou mocí Otce, s moudrostí Syna a se shovívavostí Ducha svatého. Tomu, kdo jde po této cestě, uděluje má moc ctnost pevnosti; moudrost ho obdarovává světlem, díky němuž na své cestě poznává pravdu; a Duch svatý mu dává lásku, která spaluje každou smyslnou touhu a osvobozuje od ní duši, takže zůstává jen láska ke ctnostem. Kristus nicméně v každé podobě, ať svou viditelnou přítomností, či svým učením, zůstává cestou, pravdou a životem: poučnou cestou, která nás jako most převádí do nebeských výšin.

Jistota a neochvějnost Kristova učení Právě to Kristus myslel slovy: „Přišel jsem od Otce a vracím se k Otci“ a „vrátím se k vám.“98 To znamená: můj Otec mě poslal k vám a učinil mě vaším mostem, po kterém můžete vystoupit z řeky a dojít do věčného života. Dále praví: „Pak se k vám vrátím. Nenechám vás jako sirotky, protože vám pošlu Utěšitele.“99 Jako by vás Kristus, moje Pravda, chtěl ujistit: Půjdu k Otci, ale vrátím se a příchod Ducha svatého, kterému se říká Utěšitel, vám jasněji ukáže a potvrdí, jaká je cesta pravdy. Ukáže vám totiž a potvrdí učení, které jsem vám dal! Řekl, že se vrátí. A vrátil se: Duch svatý nepřišel sám, ale byl doprovázen mocí Otce a moudrostí Syna, s nimiž byla spojena shovívavost samotného Ducha svatého.100 Tak vidíš, že se Kristus vrací nikoli ve viditelné podobě, ale skrze ctnost, a upevňuje cestu učení. Tato poučná cesta nemůže zmizet nebo být odňata tomu, kdo po ní chce opravdu jít, protože je to pevná a trvalá cesta vycházející ze mne, který jsem stálý a neměnný. Musíte tedy po cestě jít odvážně, beze stopy mraků, ale se světlem víry, která je vám dána ve svatém křtu jako drahocenný oděv. Tak jsem ti zcela ukázal a objasnil, co je to most a jeho učení, které tvoří s mostem jedno. Vysvětlil jsem ti také pro ty, kdo by to nevěděli, kdo je ten, který tuto cestu, jež je pravdou, zjevuje, a kde jsou ti, kdo jí vyučují. Řekl jsem, že ti, kdo vyučují, jsou apoštolové, evangelisté, mu-

Srov. Jan 16, 28. Srov. Jan 14, 18 a 26. 100 Srov. List 94. 98 99

Chvála milosrdenství

čedníci a vyznavači spolu se svatými učiteli, kteří byli církvi dáni jako světla, jež ji mají ozařovat. Také jsem ti ukázal a vysvětlil, jak se Kristus vystoupením ke mně vrátil k vám nikoli viditelně, ale ctností, to je sestoupením Ducha svatého na učedníky. Viditelně se totiž vrátí až v poslední den, den soudu, a tehdy přijde s mou slávou a s božskou mocí soudit svět, dát dobro dobrým, které odmění na duši i na těle za jejich námahu, a učinit zadost spravedlnosti a uvrhnout do věčných muk ty, kteří na světě žili ničemně. Nyní ti chci povědět to, co jsem ti já, Pravda, slíbil:101 ukázat ti některé z těch, kteří jednají podle menší dokonalosti, a jiné, kteří mají větší dokonalost, a jak tito následují cestu pravdy. Kromě toho ti chci ukázat lidi ničemné, kteří se pro své ohavnosti topí v řece, a tak končí v nejbolestnějších mukách. Říkám vám, moje drahé děti, nikdy neopouštějte most, nikdy se nepouštějte pod něj, protože tamtudy nevede cesta pravdy, nýbrž cesta lži, po níž jdou hříšníci. Ale kvůli nim vás prosím, abyste se za ně ke mně modlili, a žádám vás o vaše slzy a úsilí, aby hříšníci mohli přijmout mé milosrdenství.

Chvála milosrdenství Ona duše se tehdy jakoby v opojení nedokázala ovládnout a téměř tváří v tvář 30 Bohu zvolala: Věčné milosrdenství, které zahaluješ nedostatky svých tvorů, nedivím se, že těm, kdo se k tobě vracejí ze smrtelného hříchu, říkáš: „Nebudu si pamatovat, že jsi mě kdy urazil.“102 Nevýslovné milosrdenství, nedivím se, že těm, kdo opouštějí hřích, říkáš: „Chci, abyste se za ně modlili, abych jim mohl prokázat milosrdenství,“ a myslíš ty, kdo tě pronásledují. Ó jaké milosrdenství vychází z tvého božství, věčný Otče, a vládne tvojí mocí nad celým světem. V tvém milosrdenství jsme byli stvořeni a byli jsme v něm znovustvořeni krví tvého Syna. Díky tvému milosrdenství jsme zachováváni. Tvé milosrdenství umožnilo, aby se na kříži tvého Syna odehrál souboj smrti se životem a života se smrtí. Tam život přemohl smrt našeho hříchu 101 102

Srov. kap. 22. Srov. Jer 31, 34; Ez 18, 21–22; Žid 10, 17.

UČENÍ O MOSTU

a smrt naší viny vzala tělesný život nevinnému Beránkovi. Ale kdo byl přemožen? Smrt. A kdo je toho příčinou? Tvé milosrdenství. Tvoje milosrdenství nám dává život. Dává nám světlo milosti, v němž můžeme poznávat tvou shovívavost s každým tvorem, ať je spravedlivý, nebo hříšný. Tvé milosrdenství září až do nebes, protože je viditelné ve tvých svatých. A když se obrátím k zemi, všude vidím jeho hojnost. Svítí dokonce i v pekle a uděluje odsouzeným menší trest, než si zaslouží. Svým milosrdenstvím mírníš spravedlnost. Kvůli ní jsi nás omyl krví. Kvůli milosrdenství ses snížil až k životu se svými tvory. Ty ses pomátl láskou! Nestačilo ti, žes nosil naše tělo: chtěls také umřít. Nestačila ti smrt: sestoupils také do pekel, abys odtud vyvedl svaté otce a dokonal svou pravdu tím, žes jim daroval své milosrdenství. A protože tvá dobrotivost slibuje dobro těm, kdo ti v pravdě slouží, sestoupil jsi do předpeklí a vysvobodil od trestu ty, kdo ti sloužili a komu náležely plody za vynaložené úsilí. Ale vidím, že tě tvé milosrdenství přimělo, aby ses nám daroval ještě velkodušněji, neboť jsi nám nechal sebe sama za pokrm, abys tak nám, slabým, dodával útěchu a aby zapomnětliví a nevědomí lidé zcela nezapomněli na tvá dobrodiní.103 Tím vším každý den obdarováváš lidi a zpřítomňuješ se v oltářní svátosti, mystickém těle svaté Církve. A to všechno je plodem tvého milosrdenství. Milosrdenství! Srdce se utápí v myšlenkách na tebe, protože kam se podívám, vidím jen milosrdenství. Věčný Otče, odpusť mi mou nevychovanost, že jsem se odvážila mluvit před tvou tváří, ale láska tvého milosrdenství mě omluví v očích tvé dobrotivosti.

Stromy smrti 31 Když ona duše s pomocí slov trochu rozšířila své srdce chválou Božího milosr-

denství,104 pokorně očekávala, až jí bude splněn daný slib. A tehdy Bůh znovu promluvil:

Milá dcero, hovořilas přede mnou o mém milosrdenství, protože jsem ti je už dal okusit a spatřit, když jsem ti řekl: „Toto jsou hříšníci, za které vás prosím, abyste mě prosili.“ Ale musíš vědět, že moje milosr Srov. kap. 112. Srov. Iz 60, 5.

103 104