Radek Tichý - Exsultet

Radek Tichý

Exsultet HISTORIE A LITURGIE VELIKONOČNÍHO C H VA L O Z P ĚV U

173

Obsah Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Velikonoční chvalozpěv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Historický vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Lucernarium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Velikonoční lucernarium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Římské velikonoční lucernarium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Laus cerei . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

11 11 14 20 27

Pozvání k modlitbě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Dialog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Dominus vobiscum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Sursum corda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Gratias agamus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

43 44 47 51

Díkůvzdání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 Tajemství veliké noci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 Festa paschalia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 Haec nox est . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 Tajemství vykoupení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 Dilectio caritatis . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 Felix culpa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 Obětování svíce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 Mater apis . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 Oblatio solemnis . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 Přímluvy a doxologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 Přímluvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 Lucifer matutinus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107

174

Texty chvalozpěvů na velikonoční svíci . . . . . . . . . . . . . .

Pavie (6. století) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Severní Afrika (6. století) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Milán (6. století) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Irsko (7. století) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Gelasianum (7. století) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Benevento (7. století) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Španělsko (8. století a následující) . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Lyon (9. století) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

111 111 116 123 128 130 133 137 146

Starověké a středověké komentáře . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Dopis svatého Jeronýma jáhnovi Praesidiovi . . . . . . . . . .

Komentář Ruperta z Deutz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Komentář Viléma Duranda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

149 149 151 155

Abstract . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159 Vybrané zkratky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 Použitá literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Patristické prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Liturgické prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Sekundární literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

161 161 164 165

Rejstřík liturgických a patristických pramenů . . . . . . . . . 169

Úvod Chvalozpěv na velikonoční svíci nazývaný podle prvního slova Exsultet, Ať zajásá, je všeobecně znám zřejmě především díky „pilné včele“. Jedná se přitom o píseň nejen esteticky krásnou, ale také nesmírně bohatou na teologii a na podněty pro duchovní život. Je téměř dobrodružné rozplétat prameny této duchovní poezie, která se v dnešní podobě objevila poprvé zřejmě v 6. století v Galii, tj. v dnešní jižní Francii či severní Itálii. V tomto období v celém západním Středomoří kvetla kompozice podobných skladeb, a náš Exsultet se mezi nimi nakonec definitivně prosadil. Je vzrušující pátrat po tom, z kterých velikánů církevního starověku Exsultet čerpal, aby jejich myšlenky a kázání přetavil ve chválu Boží. Je překvapující objevit, že se nejedná o pouhou liturgickou poezii, ale o modlitbu chvály, díků a oběti, tj. o eucharistickou modlitbu v širším významu slova, která proměňuje paškál ve svátost Kristova zmrtvýchvstání a která může také proměňovat ty, kdo ji zpívají a jejímu zpěvu naslouchají.

Knížka chce pomoci všem, kdo Exsultet zpívají nebo mu naslouchají, objevit jeho bohatství a krásu, aby se slavení nejdůležitější bohoslužby celého roku stalo ještě silnějším duchovním zdrojem pro každodenní život.

Nejprve je uveden stručný historický vývoj velikonoční slavnosti světla a současného textu chvalozpěvu na svíci.

Poté jsou v jednotlivých kapitolách okomentovány části Exsultetu. Poslední kapitoly obsahují dvojjazyčné texty dalších starobylých chvalozpěvů na svíci a překlady vybraných komentářů ze starověku a středověku.

Historický

vývoj

Náš Exsultet představuje jeden z mnoha chvalozpěvů, které církev ve své staleté historii používala pro požehnání velikonoční svíce. V této kapitole se nejprve věnujeme každodennímu žehnání světla při nešporách, dále zvláštnímu žehnání světla při velikonoční vigilii v křesťanském starověku, poté podobě tohoto velikonočního obřadu v římské liturgii a až zcela na závěr vývoji samotného textu našeho současného chvalozpěvu Exsultet.

Lucernarium „Světlo jsi oblažující, Kriste slávy jas mající, od Otce věčného, od Boha nesmrtelného, nebeského a svatého, věčně blaženého.“ Hymnus, který se v českém breviáři zpívá při prvních nedělních nešporách, je svědkem starověké praxe nazvané lucernarium (λυχνικόν), zvyku doprovázet zapalování večerní lampy modlitbou díků za světlo. Původ lucernaria, které se později stalo součástí nešpor v tzv. katedrální tradici oficia, bývá někdy spojován s židovským rozsvěcením kahanů a pálením kadidla při přinášení večerní oběti (Ex 30, 6–8),1 ale mnohem spíše se jedná o obecně rozšířený zvyk ve Středomoří, který nacházíme také u pohanů.2 Srov. např. J. Gassner, „The Exsultet“, Orate Fratres, http://www.catholicculture. org/culture/library/view.cfm?recnum=6341 nebo P. Miencil, „Chvalozpěv Exsultet – dějiny, struktura, liturgické užití“, Getsemany 259 (2004), http://www. getsemany.cz/node/3122.

2 Srov. R. Taft, „Poděkování za světlo. Příspěvek k teologii nešpor“, in Život z liturgie. Tradice Východu i Západu, Olomouc, Refugium Velehrad-Roma 2008, 187.

Taft zde také uvádí (s. 192), že rozsvěcení kahanů z Ex 30 je poprvé dáváno do souvislosti s křesťanskou večerní modlitbou u Thedoreta z Cyru, v díle sepsaném po roce 453, tedy dlouho poté, kdy křesťané lucernarium začali praktikovat.

1

12

Historický vývoj

Nepřímým odkazem na tuto praxi by mohla být zmínka ve Skutcích apoštolů o večerním slavení eucharistie (2. pol.

1. stol.).3 Ve spise Apologeticum afrického kněze Tertuliána († 220) z roku 197 zapalování světla doprovázené modlitbou uvozuje hostinu lásky, agapé,4 podobně jako v etiopské verzi Apoštolské tradice, pocházející asi ze 4. století. Zde máme zachovánu nejstarší modlitbu díkůvzdání za světlo: Večer, když je přítomen biskup, jáhen přinese lucernu a postaví se doprostřed přítomných věřících a přednese díky.

Nejdříve ať pozdraví: „Pán s vámi.“ A lid odpoví: „I s Duchem tvým.“ – „Vzdávejme díky Pánu.“ [Lid] odpoví: „Je to důstojné a spravedlivé.“ – „Jemu náleží velikost a vyvýšení se slávou.“ Vzhůru srdce se neříká, jen při oběti. Pak se takto modlí: „Díky vzdáváme tobě, Pane, skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána, skrze něj jsi nás osvítil a zjevil jsi nám světlo neporušitelné. Když jsme překonali délku dne na počátku noci nasyceni světlem dne, které jsi stvořil k našemu nasycení. Když nyní z tvé milosti nepostrádáme světlo večera, chválíme tě a oslavujeme tě skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána; skrze něj ti patří sláva, moc i čest s Duchem svatým nyní i vždy až na věky věků. Amen.“ A všichni odpovědí: „Amen.“ Po hostině vstanou a modlí se. Děti i panny přednáší žalmy.5 „V horní místnosti, kde jsme byli pohromadě, hořelo mnoho lamp.“ (Sk 20, 8) J. Gassner, „The Exsultet“. Současné exegetické komentáře však tuto pasáž jako aluzi na lucernarium neinterpretují, srov. např. E. J. Schnabel, Acts (Zondervan Exegetical Commentary on the New Testament), Zondervan, Grand Rapids (Mi) 2012, 835, nebo C. S. Kneener, Acts. Exegetical Commentary. 15:1–23:35, Baker Academics, Grand Rapids (Mi) 2014, s. 2968–2970.

4 „Naše hostina již podle jména ukazuje, čím je. U Řeků se nazývá agapé, láskou. […] Po umytí rukou a rozsvícení světel je každý, kdo umí číst ze svatých Písem, vyzván zazpívat chválu Bohu. Tím se také ukáže, kolik pil. Modlitbou se hostina rovněž ukončí.“ (Tertullianus, Obrana křesťanů – Apologeticum, kap. 39, č. 40, in Čtvrtá patristická čítanka, ed. J. Novák, Česká katolická charita, Praha 1985, s. 62).

5 Hippolyt Římský, Apoštolská tradice, kap. 25, ed. V. Ventura – G. Piáčková, Refugium Velehrad-Roma, Velehrad 2000, s. 38–39. Tato modlitba se nenachází v jiných verzích Apoštolské tradice, viz Hippolyte de Rome, La Tradition Apostolique d’après les anciennes versions, ed. B. Botte (SCh 11bis), Cerf, Paris 1968, s. 100–101.

3

Lucernarium

13

Je třeba si povšimnout, že díkůvzdání za světlo říká jáhen v přítomnosti biskupa a že obsahuje dialog známý z eucharistické anafory (a také z Exsultetu), byť bez výzvy Vzhůru srdce.

Ze stejného období jako Apoštolská tradice musí pocházet také zmíněný hymnus Světlo jsi oblažující (Φῶς Ἱλαρόν), o němž svatý Basil († 379) v pojednání o Nejsvětější Trojici z roku 375 říká, že už je tak starý, že si nepamatuje, kdo ho složil.6 Hostina lásky zřejmě z večerní eulogie vymizela obdobným způsobem jako již dříve ze slavení eucharistie, a díkůvzdání za světlo se stalo součástí večerní modlitby, nešpor. Pro Sýrii konce 4. století máme toto uspořádání dosvědčeno Apoštolskými konstitucemi,7 pro Jeruzalém poutnicí Egerií, u níž jméno lucernarium dalo název večerní modlitbě jako takové: O desáté hodině, kterou zde nazývají licinion, avšak my říkáme lucernare, se celý dav rovněž shromáždí v Anastasi.

Jsou zapáleny všechny pochodně a voskovice, což dává převeliké světlo. Světlo však není přineseno zvenčí, ale je vyneseno zevnitř jeskyně, kde ve dne i v noci stále svítí lampa, tedy zevnitř mřížoví. Po dosti dlouhou dobu se říkají žalmy nešporové a také antifony. Pak je posláno pro biskupa a ten sestoupí a posadí se na vyvýšené sedadlo, jakožto i presbyterové se posadí na svá místa, říkají se hymny a antifony.8 Basile de Césarée, Sur le Saint-Esprit, kap. 29, č. 73, ed. B. Fruche (SCh 17), Brepols, Turnhout 1968, s. 508–511. Původ hymnu bývá někdy připisován přímo Basilovi, jindy svatému Athenogenovi († 305). Srov. P. Vassiliadis, „From the Pauline Collection to Phos Hilaron of Cappadocia“, St.Vladimir’s Theological Quarterly 56 (2012) s. 5–16.

7 Les Constitutions Apostoliques, kn. 8, kap. 35–38, ed. M. Metzger (SCh 336), Cerf, Paris 1987, s. 247–251. Explicitně se zde zmínka o zapálení lampy nenachází, nicméně Žalm 141 je zde nazván „Žalm lucernaria“. Srov. též F. Kunetka, „Lucernarium v liturgii křesťanského starověku“, in Antické křesťanství. Liturgie, rétorika, antropologie, ed. V. Hušek – P. Kitzler – J. Plátová, CDK, Brno 2009, s. 15.

8 Egeria, Itinerarium Egeriae, kap. 4, ed. M. Hejtmanová, Jihočeská univerzita, České Budějovice 1999, s. 107. Podobně jako u Apoštolských konstitucí tvoří u Egérie velkou část nešpor modlitby za katechumeny.

6

14

Historický vývoj

O pár desetiletí později syrský spis Testamentum Domini při popisu nešpor ze slavnosti Letnic mluví o lucernariu jako o obětování světla: Jáhen v chrámě obětuje lampu a říká: „Milost našeho Pána Ježíše Krista s vámi se všemi.“ A všechen lid odpovídá „I s duchem tvým.“ Děti říkají duchovní žalmy a kantika ke vstupu lampy.9

Také na Západě máme lucernarium ve večerní modlitbě dosvědčené ve 4. a 5. století v Miláně,10 Galii11 a Hispánii.12 Od španělského básníka Prudentia († 413) pochází hymnus k zapálení lampy Inventor rutili, který je součástí jeho Knihy hodinek z roku 404 obsahující písně pro hlavní denní doby.

Protože jsou jeho obsahem také velikonoční motivy, bývá někdy (zřejmě nesprávně) považován nikoli za lucernarium večerní, ale velikonoční.13

Velikonoční lucernarium Chvála velikonoční svíce, kterou začíná velikonoční vigilie, představuje zřejmě paralelní vývojovou větev k lucernariu nešpor, i když vychází ze stejného základu obecného díkůvzdání a žehnání světla při zapalování lampy.14 Za nej Testamentum Domini Nostri Jesu Christi, kniha 2, kap. 11, ed. I. E. Rahmani, Franziscus Kirchheim, Mainz 1899, s. 135. Pozdrav „Milost našeho Pána Ježíše Krista“ je na Východě také pozdravem, jímž začíná eucharistická modlitba.

Srov. Liturgies Eastern and Western, ed. F. E. Brightman, Clarendon Press, Oxford 1896.

10 Srov. F. Kunetka, „Lucernarium v liturgii křesťanského starověku“, s. 17.

11 Egeria, viz výše; Vita Caesarii episcopi Arelatensis libri duo, kn. 1, kap. 59, ed. B. Krusch (MGH – Scriptores rerum merovingicarum 3), Hahn, Hannover 1896, s. 481.

12 Concilium Toletanum I, kán. 9., ed. J. D. Mansi, sv. 3, Florencie 1759, s. 1000.

13 Latinský text hymnu a český překlad s poznámkami viz: Prudentius, Kniha hodinek (Cathemerinon), ed. M. C. Putna, Hermann & synové, Praha 2012, s. 154– 169.

14 Srov. R. Taft, La liturgie des heures en Orient et en Occident. Origine et sens de l’Offi­ce divin, Brepols, Turnhout 1991, s. 48.

9

Velikonoční lucernarium

15

starší doklad lze považovat dopis svatého Jeronýma († 420), v němž roku 384 odpovídá jáhnovi Praesidiovi ze severoitalské Piacenzi na žádost, aby mu pomohl zkomponovat laus cerei, chvalozpěv na svíci.15 Jeroným na žádost odpovídá záporně s tím, že chvalozpěv na svíci je těžké sestavit a že se to nikomu nedaří uspokojivým způsobem. Navíc podle něj používání svící neodpovídá Písmu, v němž se vyskytují pouze olejové lampy; a pro chválu svíce běžná inspirace pohanskými básníky už vůbec není vhodná. K Jeronýmovu dopisu se ještě vrátíme, nicméně roku 426 se svatý Augustin († 430) ve svém díle O Boží obci zmiňuje o tom, že on sám laus cerei vytvořil.16 Z těchto dvou zmínek je patrné, že tak jako jiné liturgické modlitby, také chvála na velikonoční svíci nebyla předem předepsaná, ale improvizovaná, resp. sestavená ad hoc.

Z doby svatého Augustina se nám zachoval popis lucernaria velikonoční vigilie z Jeruzaléma. Tzv. Arménský lekcionář, sestavený mezi roky 417 a 439,17 má velmi jednoduchý obřad: Biskup zazpívá Žalm 113,18 zapálí lampu (případně lampy tři) a rozsvítí se lampy přítomných.19 O několik desítek let později Gruzínský lekcionář popisuje jeruzalémskou Bibliografie diskuse otázky autentičnosti tohoto listu viz T. F. Kelly, The Exultet in Southern Italy, Oxford University Press, New York – Oxford 1996, s. 40–41, pozn. 9.

16 „To jsem řekl ve chvále svíce několika verši: Toto je tvé, a je to dobré, protože jsi to stvořil ty, který jsi dobrý. Nic v tom není našeho, leda když nedbáme řádu a hřešíme tím, že milujeme místo tebe to, co jsi stvořil.“ (Augustinus Hipponensis, De civitate Dei. Libri XI–XXII, kn. 15, kap. 22, ed. B. Dombart – A. Kalb (CCSL 48) Brepols, Turnhout 1955, s. 488). V Augustinově laude cerei vazba na Velikonoce není patrná.

17 Srov. G. Bertonière, The Historical Development of the Easter Vigil and Related Services in the Greek Church (OCA 193), PIO, Roma 1972, s. 8–9.

18 „Aleluja! Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodinovo!“ V naší současné Denní modlitbě církve se jedná o Žalm 1. nedělních nešpor třetího týdne žaltáře.

19 Srov. Le codex Arménien Jérusalem 121. II édition comparée du texte et de deux autres manuscrits, ed. A. Renoux (Patrologia Orientalis 168), Brepols, Turnhout 1971, s. 297.

15

16

Historický vývoj

velikonoční vigilii se třemi procesími okolo kostela, požehnáním nové svíce, zapálením svící přítomných a zpěvu hymnu „Světlo jsi oblažující“, který – jakožto původní žehnací modlitba – představuje jisté zdvojení: Když zapadne slunce, shromáždí se ve svaté Anastasi, zabezpečí dveře a připraví tři kadidelnice, konají kverexi a modlitbu. A biskup vlastní rukou vloží kadidlo do kadidelnice. Před kněžími jdou jáhni a recitují… A obejdou kostel a přijdou před oltářní stupeň, a biskup recituje… A konají kverexi… A obejdou kostel… A konají kverexi… A obejdou kostel. A potom dá biskup kněžím, jáhnům a služebníkům kostela políbení pokoje. A biskup požehná novou svíci a zapálí svíce a otevřou brány. A začnou zpívat „Hospodine, volám k tobě“ (Žl 141). „Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme“ (Iz 60, 1). A skončí. A po hymnu Světlo jsi oblažující biskup, jáhni a kněží vstoupí do sakristie.20

V šestém století na Západě došlo k obdivuhodnému rozvoji modliteb nad velikonoční svící. Různé chvály svíce nacházíme v severní Africe,21 v Beneventu,22 v Pavii,23 v Mi­ „Cum sol occiderit congregantur in sancta Anastasi et muniunt portas et praeparant tria turibula, faciuntque kverexi et orationem. Et episcopus infundit sua manu incensum. Praecedunt diaconi sacerdotibus et recitant… Et circumerunt ecclesiam et veniunt ante gradus altaris et episcopus recitat… Et faciunt kverexi… Et circumeunt ecclesiam… Et faciunt kverexi… Et circumueunt eccle­ siam… Et post hoc episcopus sacerdotibus et diaconis et ministris ecclesiae osculi actionem dat. Et episcopus benedicit candelam novam et accedunt candelas et aperiunt portas. Et ‚Domine clamavi‘ (Ps CXL) incipiunt cantare. ‚Illuminare, illuminare‘ (Is LX, 1). Et finem faciunt. Et post Φῶς Ἱλαρόν intrat episcopus, diaconi et sacerdotes in secretum.“ Citováno dle J. Bernal, „Los primeros vestigios del Lucernario en Espagna“, in Liturgica 3, Montserrat 1966, s. 32. Gruzínský lekcionář představuje pozdější stadium, ovšem jeho nejstarší vrstvy jsou z 5. století, nejmladší z 8. století, popis Velikonoc odpovídá nejstarší vrstvě. Srov. G. Bertonière, The historical development of the Easter Vigil, s. 10–12. Dle posledně citovaného autora je „kverexi“ jáhenským pozváním k modlitbě (s. 35).

21 De cereo paschali, PL 46, s. 817–821. Srov. P. Verbraken, „Une laus cerei africaine“, Révue bénédictine 70 (1960) 301–312.

22 Srov. T. F. Kelly, The Exultet in Southern Italy, s. 46.

23 Ennodius Ticinensis, Benedictio cerei I & II, ed. G. Hartel (CSEL 6), Vídeň 1882, s. 415–422.

20

Velikonoční lucernarium

17

láně,24 v Ravenně,25 v Galii26 či v Irsku.27 Texty a jejich překlady do češtiny jsou uvedeny v předposlední kapitole. Z Itálie šestého století také pochází tzv. Ashburnhský Pentateuch, který ilustruje perikopu o přechodu Rudým mořem právě velikonoční svící.28 Koncil ve španělském Toledu v roce 633 přikazuje laus cerei jako povinnost a je zároveň svědectvím o tom, že do některých míst Hispánie tato praxe stále ještě nepronikla.29 Římská církev vlastní chvalozpěv na svíci neměla. Za římskou bývá sice někdy považována modlitba Deus mundi conditor, vystavěná podle vzoru římských orací, ovšem mnohem spíše se jedná o modlitbu mimořímského, snad italského či galikánského původu.30 Než se dostaneme k zavedení chvalozpěvu na Velikonoční svíci v Římě, zmiňme některé zvláštnosti mimořímských liturgií Západu.

M. Huglo, „L’Auteur de l’Exultet pascal“, Vigilae christianae 7 (1953) 86, přikládá jeho autorství biskupu Maximinovi z 5. či 6. století, dataci do tohoto období potvrzuje také J. Pinell, La benedicciò del ciri pasqual i els seus textos, Abbadia de Montserrat, Montserrat 1958, s. 47.

25 Viz dopis papeže Řehoře ravennskému biskupovi v poznámce níže.

26 Jedná se o náš současný Exsultet.

27 „Hymnus quando cereus benedicitur: Ignis creator igneus…“ The Antiphonary of Bangor, č. 9, ed. F. E. Warren, London, Henry Bradshaw Society, 1895, s. 11.

28 D. Hoogland Verkerk, „Exodus and Easter Vigil in the Ashburnham Penta­ teuch“, The Art Bulletin, 77 (1995) 94–105.

29 „Svítilna a svíce se v některých kostelích v předvečer vigilie Velikonoc nežehnají.

Ptají se, proč my je žehnáme. Slavnostně je žehnáme kvůli slavnému tajemství oné noci […] A protože to můžete vidět na mnoha místech a v mnoha krajích Hispánie a doporučuje se to v kostelech, je vhodné, aby to takto bylo dodržováno kvůli zachování jednoty a pokoje i v galikánských kostelech.“ (Concilium Toletanum IV, kán. 9, ed. J. D. Mansi, sv. 10, Florencie 1764, s. 620).

30 Liber sacramentorum romanae aeclesiae ordinis anni circuli (Cod. Vat. Reg. lat 316/ Paris Bibl. Nat. 7193, 41/56 – Sacramentarium Gelasianum), č. 426–428, ed. L. C. Möhleberg, Herder, Roma 1981, s. 68–80. Gelasiánský sakramentář byl vytvořen v Galii v 7. století jako směs římských a mimo-římských textů a galikánských zvyklostí. Srov. M. Martelli, Il Sacramentario Gelasiano Cod.Vat. Reg. 316. Primo testimone completo della Liturgia Romana nella Gallia Precarolingia, Vita Trentina, Trento 2003.

24

64

Tajemství veliké noci

Festa paschalia První biblické čtení velikonočního třídení je na Zelený čtvrtek večer z knihy Exodus: „Ať si každý opatří beránka pro rodinu. Uchováte ho až do čtrnáctého dne, kdy ho k večeru zabije celé shromážděné společenství Izraele. Pak vezmete trochu krve a pomažete jí obě veřeje i příčný trám nad nimi. Pro vás bude krev beránka sloužit jako znamení na domech. Když uvidím krev, přejdu vás, a tak uniknete ničící ráně. Tento den si uchováte jako památný a budete ho slavit po všechna svá pokolení jako ustanovení věčné.‘ “ (Ex 12, 3.6.22–24). Bohoslužba na památku Večeře Páně je inaugurací celého Třídení ukřižování a vzkříšení Pána152 a podobně první sloka o krvi Beránkově uvozuje celý zpěv o podivuhodné noci, v níž se slaví svátky s upřímností a životem pravdy, neboť naše Pascha, Kristus, byl obětován (1 Kor 5, 7–8).

Ve stejnou chvíli, kdy se v Jeruzalémském chrámě zabíjel velikonoční beránek v poslušnosti Hospodinova příkazu a na památku vyjití z Egypta, prolil svou krev na kříži Ježíš,153 aby bylo zřejmé, že krev, která zachránila vyvolený národ o veliké noci onoho 14. nisanu v Egyptě, byla pouhým předobrazem krve skutečného Beránka Božího, který snímá hříchy světa.

Jako je vrcholem velikonočního tridua vigilie, tak je vrcholem nočního bdění slavení eucharistie. Bohoslužba světla včetně Exsultetu, bohoslužba slova se sedmi starozákonními čteními a bohoslužba křtu katechumenů i obnovy křestního vyznání již pokřtěných – všechny tyto části nemají jiný smysl, než dovést všechny k přijetí Kristova těla a jeho krve.

P. Regan, Dall’Avvento alla Pentecoste. La Riforma liturgica nel Messale di Paolo VI, Edizioni Dehoniane, Bologna 2013, s. 178.

153 K chronologii velikonočních událostí a přednosti janovské verze před synoptickou viz např. Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský, sv. 2, Barrister & Principal, Brno 2001, s. 73–78.

152

Festa paschalia

65

Tak jako Židé v Egyptě měli natřít krví beránka veřeje dveří svého domu, také křesťané ve svatém přijímání natírají krví pravého Beránka, Krista, veřeje dveří domu svého srdce, aby do nich nemohl anděl zhoubce. Cyril Jeruzalémský († 386) říká těm, kdo přijímají krev Kristovu: „Přistup ke kalichu krve, […] říkaje amen, posvěť se. Dokud je vlhkost přítomna na tvých rtech, dotýkaje se jich rukama, posvěť oči, čelo i ostatní smysly.“154 Cyril jako by chtěl říct: Natři své smysly, které jsou branami do tvého svého srdce,155 natři je krví pravého Beránka, aby jimi nemohl vejít démon smrti, aby jimi nemohl vejít hřích, který tě zahubí. Zdá se, že tou nejnebezpečnější branou do našeho srdce jsou ústa, neboť jazyk je zlo, které nedá pokoje, plné smrtonosného jedu (Jak 3, 8), a je tedy třeba prosit, aby Hospodin postavil stráž k bráně našich rtů (Žl 141, 3; srov. Sir 22, 27). Touto stráží u brány našich rtů je právě krev Beránka. Svatý Jan Zlatoústý vysvětluje těm, kdo byli pokřtěni: „Když viděl anděl zhoubce krev na dveřích Hebrejů, nemohl vstoupit a odtáhl. Oč spíše odtáhne, když uvidí skutečnost. […] Ukážeš-li zloduchovi jazyk zbrocený drahocennou krví, nebude moci vzdorovat. Když uvidí nachově zbarvená ústa, uteče jako poděšená šelma.“156 Ke svatému přijímání sice není možné jít ve stavu těžkého hříchu, ale zároveň eucharistie není odměnou za dobré chování. Tridentský koncil učí, že přijí Cyril Jeruzalémský, Mystagógické katecheze, 5. katecheze, č. 22, ed. P. Miko, s. 66.

O smyslech jako bráně srdce – kterou je ovšem třeba opevnit Božím slovem, a nikoli Krví Páně – viz např. svatý Jeroným v komentáři na biblickou knihu Nahum (3, 13): „Ti však, kdo jsou Božími lidmi, otevírají své smysly, to jest brány nebeského Jeruzaléma, aby do nich vstoupilo Boží slovo. […] Babylonským ohněm bylo spáleno to, co se mohlo zdát ve tvé duši jako něco přirozeně dobrého, co by mohlo jako závora bránit nepřátelům, kteří se snažili skrze brány tvých smyslů proniknout dovnitř, a odehnat je. Načerpej vodu pro obležení se říká o Božím slově, aby kolem sebe člověk postavil jako nejpevnější hradbu učení Písma, aby dovnitř nemohl vtrhnout nepřítel.“ (Hieronymus Stridonensis, Commentarii in prophetas minores, In Naum, kap. 3, ed. M. Adriaen (CCSL 76A) Brepols, Turnhout 1970, s. 571).

156 Jan Zlatoústý, Křestní katecheze, cit. dle R. Cantalamessa, Eucharistie – naše posvěcení, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997, s. 44 a 54.

154 155

66

Tajemství veliké noci

máním eucharistie „máme být vysvobozováni z hříchů každodenních a chráněni hříchů smrtelných“.157 Krev pravého Beránka posvěcuje veřeje věřících o Veliké noci, proto také existuje nařízení církve, že v případě, že by se k přijímání šlo pouze jednou za rok, má se to učinit právě na Velikonoce.158 Krev pravého Beránka posvěcuje veřeje věřících při každé mši svaté, protože každá mše je památkou Kristovy smrti a vzkříšení, neboli malými Velikonocemi.

Haec nox est Jednotlivé sloky chvály noci začínající slovy haec nox est chybí v Misále z Bobbia, jednom z důležitých prvních svědků našeho chvalozpěvu.159 Je tedy možné, že se do Exsultetu dostaly později. Citace ze Žalmu 139, 12 – „Noc jako den se rozjasní“ – vykazuje v latinském originále starých misálů jisté zvláštnosti, které jsou typické pro severoafrické či galikánské žaltáře.160 Je to další ze střípků, který umožňuje určit galikánský původ Exsultetu.

Některé verše chvály na velikost noci i následné verše o tajemství vykoupení jsou v latinském originále uvozeny částicí „Ó“. Jedná se o formu ne nepodobnou takzvanému panegyriku, oslavné řeči na císaře, jeho osobní vlastnosti a vynikající činy. Panegyriky se rozvíjely od 2. století a do Srov. Dokumenty Tridentského koncilu, 13. zasedání, Dekret o svátosti nejsvětější eucharistie, hl. 2, ed. I. Hrdina, Krystal OP, Praha 2015, s. 86.

158 4. lateránský koncil: „Každý věřící, muž nebo žena, poté co dosáhne věku rozlišování, ať sám s vírou vyzná alespoň jednou za rok všechny své hříchy vlastnímu knězi a snaží se ze všech sil vykonat uložené pokání. Ať přijímá eucharistii s úctou alespoň o Velikonocích, leda snad by se podle úsudku vlastního kněze z nějakého rozumného důvodu načas měl od jejího přijímání zdržet; pokud tak nečiní, ať se – dokud je naživu – zdržuje vstupu do kostela a po smrti ať je mu odepřen křesťanský pohřeb.“ (21. kapitola, DS 812).

159 The Bobbio Missal, 227, ed. Lowe, s. 70.

160 Ve verši „Et nox illuminatio in deliciis meis“ chybí jinak užívané zájmeno mea; ve verši „Et nox ut dies illuminabitur“ je použita částice ut, a nikoli sicut či tam­ quam. Srov. M. Huglo, L’Auteur de l’Exultet pascal, s. 84–85.

157

Haec nox est

67

sáhly svého vrcholu na konci antiky v dílech galských rétorů,161 tedy v prostředí, kde vznikl Exsultet. Biskup Ennodius z Pavie († 521) patří jak mezi autory panegyriků – je autorem chvály na gótského krále Theodorika († 526) –, tak mezi autory chvály na velikonoční svíci.162 Pro zajímavost je zde uveden úryvek z panegyriku na císaře Konstantina, v němž je také obsaženo téma noci: Slavná noci, zasloužíš být zaznamenána na věčnou památku! Když Štěstěna rozhodovala za neproniknutelné temnoty neomezeně o výsledku boje, ty jsi, císaři, přece mnohokrát útočil na lítého nepřítele jak pod záštitou noci, tak pod boží ochranou. Rozradostněn, že můžeš volně pobíjet nepřítele, pokládal jsi za dar noci, že tě nikdo neviděl. […] Právě noc, která plným právem nahání bojovníkům strach, zvýšila tvou rozhodnost v řeži. Temnota nedovolila, aby se projevilo tvé milosrdenství, které jediné ovládá tvou udatnost. […] nezačala ještě ani hluboká noc a bitva byla skončena. Unaven rozdáváním ran, zadýchán z bitvy, zalit krví, samozřejmě že nepřátelskou, vracel ses k obléhacím pracím. Ó Štěstěno! Jak se kdy odvděčíš, přemocný Říme, císaři za tak těžkou námahu?163

Ještě jinou a zřejmě mnohem silnější inspiraci je možné hledat ve velikonočním kázání ariánského kazatele Asteria Sofisty († 341), v němž má litanická chvála noci tuto podobu: Lze spatřit dvojí drama: Když byl Ježíš ukřižován, den potemněl. A když vstal z mrtvých, noc se rozjasnila jako den.

Proč den potemněl? Protože o Kristu je psáno: „Jako rouchem se temnotou oděl“ (Žl 18, 12). Proč se noc rozjasnila jako den? Protože prorok řekl: „Ani tma ti nebude tmavá, noc jako den se rozjasní, temno je pro tebe tak jako světlo.“ (Žl 139, 12).

Viz J. Burian, „Pozdní římské panegyriky“, in Synové slávy – oběti iluzí. Z pozdních římských panegyriků, ed. J. Burian – B. Mouchová, Svoboda, Praha 1977, s. 7–16.

162 Viz Texty chvalozpěvů na velikonoční svíci, s. 111.

163 Nazarius, „Chvalořeč na císaře Konstantina“, in Synové slávy – oběti iluzí, s. 168–169.

161

68

Tajemství veliké noci

Ó noci jasnější než den. Ó noci světlejší než slunce. Ó noci bělejší než sníh. Ó noci oslnivější než blesk. Ó noci zářivější než pochodně. Ó noci lahodnější než ráj. Ó noci neznající temnoty. Ó noci plná světla. Ó noci zahánějící spánek. Ó noci, která dáváš bdít spolu s anděly. Ó noci děsící démony. Ó noci očekávaná po celý rok. Ó noci družičko církve. Ó noci matko osvícených. Ó noci, v níž je zneškodněn spící ďábel. Ó noci, v níž věčný Dědic uvádí svou dědičku do dědictví, do plnosti určené pro dědice.164

Není nepravděpodobné, že Asteriovo či nějaké podobné kázání mohl mít před očima také kompilátor Exsultetu, protože arianismus byl v severní Itálii přítomný až do 6. či 7. století. Podobné křesťanské texty však mají ještě starší původ, kterým je pesachová hagada, neboli vyprávění o vyvedení z Egypta, které bylo součástí židovské domácí rituální velikonoční večeře a obsahovalo vysvětlení zvláštnosti této noci.

Vzdáleně odpovídalo na ustanovení z 2. knihy Mojžíšovy (Ex 12, 25–27): „Zachovávejte tento zvyk, až přijdete do země, kterou vám Hospodin dá podle svého slibu. A když se vás zeptají vaše synové: ‚Co znamená tento zvyk?‘ – řeknete: ‚Je to velikonoční oběť pro Hospodina, který minul domy Izraele v Egyptě. Když pobíjel Egypťany, naše domy ušetřil.‘ “ V hagadě mohlo mít vyprávění synům podobu několika odpovědí na otázky: „Proč je tato noc jiná, než všechny ostatní?“165 Citováno dle: H. Auf der Maur, „Eine Vorform des Exsultet in der griechischen Patristik“, Trier Theologische Zeitschrift 75 (1966) 70, překlad J. Ettler.

165 Srov. B. Nosek, „Hagada Šel Pesach“ in S pomocí Boží nová pražská pesachová Hagada, Sefer, Praha 1996, s. 122–123.

164

Haec nox est

69

Velikonoční homilie židokřesťanského biskupa Melitóna ze Sard († asi po roce 180) představuje příklad pokřesťanštěné hagady, i když ona sama chválu noci přímo neobsahuje.166 Jednotlivé sloky této části Exsultetu jsou opravdu vystavěné tak, že mohou představovat odpovědi na hagadové otázky.

Prvky židovských velikonoc a Velké noci Krista jsou do Exsultetu zařazeny tak, aby dobře odpovídaly iniciačním svátostem, které se v římské církvi tradičně o této noci udílejí: přechod vodou, osvícení, zmrtvýchvstání, účast na krvi, včlenění do církve. Ve chvalozpěvu na velikonoční svíci je pro tyto biblické události využita typologická metoda, která je charakteristická pro novozákonní a patristickou exegezi Starého zákona: události z dějin vyvoleného národa jsou chápány jako předobraz (τύπος), který se naplňuje na Kristu (ἀντίτύπος).167 Podle tohoto přístupu nejsou předobraz a jeho naplnění dvě odlišné skutečnosti, ale jedna jediná skutečnost spásy. Liturgie takto přistupuje nejen ke Starému zákonu, ale také k událostem samotného Krista ve vztahu ke slaveným tajemstvím.168 Typologické pojetí chce říci, že v liturgii se uskutečňuje ta samá spása, kterou přinesl Kristus.169 Chléb a víno v eucharistii jsou proto v anafoře svatého Basila označeny jako antitypy těla a krve Krista;170 římský kánon v podání svatého Ambrože používá tentýž pojem přeložený do latiny jako figura corporis et sanguinis Do Melitón ze Sard, O pasše (Peri Pascha), ed. M. Recinová, Pavel Mervart, Červený Kostelec 2010. Za křesťanskou hagadu je považována druhá část homilie začínající otázkou: Co je to Pascha? (č. 45, s. 117). Podrobnější argumentaci o vývoji textu Exsultetu z židovské a křesťanské hagady viz článek H. Auf der Maura citovaný v poznámce výše.

167 Viz Řím 5, 14: „Tento Adam je protějškem (τύπος) toho, který měl přijít.“ 168 Srov. K. B. Westerfield Tucker, „Scriptural Typology and Allegory in Liturgical Prayer“, Liturgy 28 (2013) 4–13.

169 Srov. E. Mazza, La celebrazione eucaristica. Genesi del rito e sviluppo dell’interpretazione, Edizioni Dehoniane, Bologna 2003, s. 120–140.

170 „προθέντες τὰ ἀντίτυπα τοῦ ἁγίου Σώματος καὶ Αἵματος τοῦ Χριστοῦ σου.“ (Liturgies Eastern and Western, 329).

166

70

Tajemství veliké noci

mini nostri Jesu Christi.171 Tak se má vyjádřit, že chléb a víno jsou opravdu tělem a krví ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše.

Typologický přístup Exsultetu ke starozákonním a novozákonním událostem má stejný smysl: vyjádřit, že to, co se děje při velikonoční liturgii, je stejně reálné jako to, co se uskutečnilo v připomínaných historických událostech. „Při liturgické památce nepodnikáme mýtický výlet do minulosti, ani nevtahujeme minulost do přítomnosti opakováním prvotní události v mýtickém dramatu. […] Minulá událost je účinné znamení Božího věčného spásného jednání, a jakožto minulá je ohraničená. Ale realita, kterou uvádí a obsahuje, není ani minulá, ani ohraničená, ale vždy přítomná v Bohu a skrze víru přítomná pro nás v každém okamžiku našeho života. A pokud je spásná událost zároveň trvalá příčina i ohraničené historické znamení spásy, jeho liturgická připomínka je přítomné účinné znamení té samé věčné skutečnosti.“172 Mimořímské písně na velikonoční svíci tuto skutečnost vyjadřují ještě explicitněji. Podle milánského Exsultetu je žehnaný plamen naplněním předobrazu ohnivého sloupu, který provedl Izraele Rudým mořem: „Neboť to, co se otcům ukazovalo v obrazech (in figura), ukazuje se nám v pravdě. Hle již hoří plamen, který kráčí před Božím lidem v čase blažené noci ke spásným vodám. V nich se topí pronásledovatel a z nich osvobozen vystupuje Kristův lid. Neboť ponořený do vody Ducha svatého, skrze Adama zrozen ke smrti, skrze Krista je znovuzrozen k životu. […] To, co bylo předobrazeno (praefigurata) či vykonáno v různých dobách, se naplňuje v běhu této noci.“173 Stejně tak se v chvalozpěvu sepsaném Ennodiem z Pavie říká: „Prosíme tě tedy, Pane, aby tento plamen, tak jako provedl dávné zástupy obrazným Ambrosius Mediolanensis, De sacramentis, kn. 4, kap. 4, PL 16, 443.

R. Taft, „What is a Christian Feast? A Reflection“, Worship 83 (2009) 8.

173 Kompletní Milánský chvalozpěv viz kapitolu Texty chvalozpěvů na velikonoční svíci, s. 123.

171 172

Haec nox est

71

(typico) tajemstvím, provedl skrz potopu i zástupy, které čekají na obnovení: ať se vysuší i pro nás cesta připravená skrze moře a ať se ve vlnách objeví prašná cesta.“174 Slova „To je ta noc“, haec nox est, v našem chvalozpěvu nad velikonoční svící se proto nevztahují jen k noci zmrtvýchvstání před dvěma tisíci let, ale také a právě k oné konkrétní noci, v níž jsou zpívána jáhnem z ambonu. Mají zcela stejný význam jako slova „tento slavný kalich“, hunc praeclarum calicem, v proměňování, ve chvalozpěvu na chlebem a vínem ve mši svaté. Také ta se týkají nejen kalicha, který držel při Poslední večeři Kristus, ale též kalicha, který při konkrétní bohoslužbě drží nad oltářem kněz. Tedy: přestože Hospodin převedl Izraelovy děti Rudým mořem v konkrétním okamžiku dějin, přestože od noci, která jediná směla znát čas a hodinu Kristova zmrtvýchvstání, uplynulo již tolik století, pokaždé když církev slaví velikonoční liturgii, věřící v Krista jsou vzdalováni od nepravostí světa a od tmy hříchu, navraceni k milosti a sdružováni ve svaté společenství. To, co Boží moc způsobila v noci vyjití Izraele z pout Egypta jako předobraz, a co Boží moc způsobila v noci vyjití Krista z pout smrti jako skutečnou spásnou událost, to samé Boží moc působí i v tu noc, kdy se zpívá Exsultet: vyjití katechumenů i již pokřtěných z pout hříchu: hříšníkům se vrací nevinnost a zarmouceným radost, je zaháněna nenávist, vytvářena jednota srdcí a pokořovány zlé moci. Není žádný rozdíl mezi tehdy a nyní. Jediný rozdíl je, že my tuto skutečnost prožíváme v podobě znamení: vidíme jáhna ve zlaté dalmatice na ambonu. Když vidíme znamení, slyšíme jáhna vyznávat velikost a blaženost této noci, můžeme si být jisti, že se uskutečňuje naše spása: země se skutečně spojuje s nebem a člověk s Bohem.

Celý text chvalozpěvu Ennodia z Pavie je v kapitole Texty chvalozpěvů na velikonoční svíci, s. 111.

174

Texty

chvalozpěvů na velikonoční svíci

V následující kapitole jsou pro srovnání uvedeny některé chvalozpěvy na velikonoční svíci vzniklé v latinské Evropě v podobném období jako galikánský Exsultet. Společnými tématy jsou chvála světla, Kristovo zmrtvýchvstání, starozákonní předobrazy křtu a případně také chvála svíce.

Pavie (6. století) 243 Magnus Felix Ennodius († 521) pocházel z jižní Galie, jako jáhen vyučoval v Miláně rétoriku, v roce 514 se stal biskupem v Pavii. Mimo jiné je autorem panegiryku, oslavné básně na císaře Theodorika. Dochovaly se jeho dvě chvály na velikonoční svíci, zde je uvedena první z nich. Ve chvále na svíci je velmi dobře patrná typologická metoda: dílo stvoření je dovršeno liturgií církve, předobraz Starého zákona je naplněn novozákonní bohoslužbou. Píseň obsahuje také chválu na včelu i závěrečné prosby.

Dignum et iustum est, vere dig­ num et iustum est, ut quod a te, Domine, accipimus pretio, sal­ tem vocis soluamus; et licet nos­ tra lingua auctoris sui beneficiis digno nequaquam respondere possit affatu, vult tamen divino mysterio profecisse, quod facta est.

Nam cum ceteris animali­ bus hebetata caligantium cra­

Je důstojné a spravedlivé, vprav­ ­d ě je důstojné a spravedlivé, abychom to, co od tebe, Pane, přijímáme, splatili alespoň svým hlasem. A i když náš ja­ zyk nemůže v žádném případě odpovědět slovem hodným dob­ rodiní našeho původce, přece chce, aby to, co bylo stvořeno, bylo dovršeno božskou svátostí.

Neboť i když je u ostatních tvorů oslabená síla zatem­

Latinský text: J. Pinell, La benedicciò del ciri pasqual i els seus textos, s. 92–94.

243

112

Texty chvalozpěvů na velikonoční svíci

s­si­tudo sit sensuum, vernat in hoc dispositione dominica hominum faotura praestantior, quod sola uberius potest sentire factorem: quae tamen cernuis est so­cian­da recte pecudibus, si caelestis ignara muneris velut elinguis beneficia divinitus con­ cessa concludat.

Nam ut absolvit a crimine in holocaustis mysticis non habere quod offeras, ita digna piaculo res est, offerenda subtrahere.

Parili namque iudicio censen­ dus est et qui numquam loqu­ itur per naturam et qui quod loquitur non reddit auctori.

Idcirco, domine stupendi huius opifex elementi, aliquam tibi a nobis reddi credimus humili satisfactione particulam, quod totum cognoscimus nos debere.

Quis enim alium praeter te mundi fabricam perpendiculo repentinae iussionis exactam bifida auctoritate solidavit, cum primum praecepti tui miraculo terra coagularetur in pelagus et deductis deinde aquarum inpressionibus illa naufraga post sitiret? Cuius etiam nisi tuae investigabilis fotu iussionis suscepta germina nutriuntur?

Qui calorem gignit infusis, qui humorem stillat arentibus? Qui nisi Deus noster succidua iungit

něných smyslů, lidská řeč je díky Božímu uspořádání o to skvělejší, že pouze ona může dokonaleji vyjádřit svého tvůrce: pokud by snad neznalá nebeského daru a jakoby němá neopěvovala dobrodiní seslaná z nebe, řadila by tím člověka na roveň němému dobytku, který má tvář skloněnou k zemi.

Neboť tak jako v tajemných celopalech je člověk zproštěn hříchu, jestliže nemá, co by obětoval, tak je hodné trestu, když nedáváš to, co má být obětováno. Neboť stejně má být posuzován ten, kdo ze své přiro­ zenosti nemá dar řeči, jako ten, kdo se, když mluví, neodvděčuje svému původci.

Proto, Pane, tvůrce této po­ divuhodné schopnosti, věříme, že ti musíme splatit s pokorným zadostiučiněním alespoň malou část toho, o čem víme, že by­ chom ti měli splatit celé.

Kdo jiný než ty vytvořil tento svět, vyměřený olovnicí neče­ kaného rozhodnutí, vymezený dvojí autoritou, když nejprve zázrakem tvého nařízení byla země zaplavena mořem, a poté, po odražení vpádu tříštivých vod, vyschla? Čím, když ne přízní tvého neodhalitelného rozkazu jsou živeny vzešlé vý­ honky? Kdo vysušuje vodstva, kdo dává vláhu vyprahlé zemi?

Kdo kromě našeho Boha spojuje navazující roční období, které tu

Pavie (6. století)

temporibus tempora, quorum terrae fetus nunc igne ferve­ scant, nunc glacie temperentur, nunc tepore animentur, nunc bibulo liquore consurgant? Quis haec omnia et fecit ex nihilo et per lucis ianuam a perpetuae noctis furua densitate discrevit fecitque perenniter laudanda dispositione piissimus post lucis claritatem non horreri tenebras revertentes per dierum dies?

Quis te vel dignus aut facundus laudator eloqui­tur, cuius ter­ minata distributio succedenti varietate fit gratior, quo iubente dulcior lux est, quod aliquando desinit, quam si iugiter perma­ neret?

Ecce illa nox, quae mundum hactenus iugo crudelissimae deditionis oppresserat, populos a nexibus violentae condicionis absoluit et fit libertatis altrix quae mater fuerat servitutis.

In huius tibi, Domine, sancti­ ssime noctis ministerio, hoc ce­ reum lumen offerimus, per quod caligo vetusta pellatur, in quo species trino conpaginatae con­ sortio societatis propemodum mysticae glutino coniunguntur, quarum ceram paravit nectareis partubus feta virginitas, papy­ rum ad alimenta ignium lympha transmisit, lumen adhibetur e caelo.

Nil hic habet vox humana quod consecret, ubi totum diri­ git superna cognitio.

113

žárem zahřívají plody země, tu ochlazují ledem, tu přívětivým teplem dávají život, tu nechá­ vají růst pramenem vláhy? Kdo toto všechno vytvořil z ničeho a skrze bránu světla oddělil od černočerné tmy věčné noci?

Přesvatý Bůh učinil věčně chvá­ lyhodným uspořádáním, že se po všechny dny není třeba po jasnosti světla obávat návratu temnot? Kdo tě dokáže vhodně a výřečně chválit, tebe, jenž přesným střídáním činíš věci milejší, z jehož rozkazu je světlo tím příjemnější, že někdy po­ míjí, než kdyby trvalo neustále?

Hle ona noc, která svět až dosud tiskla jhem tak krutého područí, vysvobodila národy z jeho pout a stala se matkou svobody, ta, která byla dříve matkou otroctví.

V obřadu během této pře­ svaté noci ti, Pane, obětujeme tuto hořící svíci, skrze kterou je zaháněna prastará temnota, ve které jsou spojené tři věci pou­ tem vpravdě tajemného spole­ čenství: vosk připravilo plodné panenství zrozením z nektaru, papyrus k vyživování ohně přinesla voda, světlo je přidáno z nebe.

Lidský hlas zde nemá nic, co by posvětil, když všechno řídí nebeské poznání.

114

Texty chvalozpěvů na velikonoční svíci

Agnoscit hic odorem suum salutiferae virginis Filius, ubi sine coitu nascitur quicquid of­ fertur. Non enim hic turicremis panchaeus adoletur ignis altari­ bus, non ad triste ministerium extremum mugiens bos per­ cussa litabitur, non bidentum fetus carnificis potius quam sa­ cerdotis mucro desecuit: sufficit ad reparationem aeternitatis perditae, quod non a nobis sed pro nobis agnus occisus est.

Procul hinc aberit lanista iu­ daicus, qui per cicatrices ingui­ num animas sibi adquisitas tot solet numerare quot vulnerat.

Christi nostri libamina infucata simplicitate conplentur; peragit dedicationem corporis nostri crux, unda, confessio.

Te ergo quaesumus, domine, ut sicut typico prisca mysterio ita renovanda agmina ducat haec columna trans gurgites: aestuet et nobis semita prae­ parata per maria et sitiat callis puluerulentus in fluctibus.

Nil hic eet, in quo discrepent antiqua nonis aut moderna ve­ teribus. Tu semper idem Domi­ nus et sacerdos meritis par pro­ phetae est, ad cuius precatum fluenta siccentur, ut hebraeus transeat, aegyptius deprimatur et mersis in aqua corporibus sola sentiat culpa naufragium.

Zde poznává svou vůni Syn spásonosné Panny, když se bez spojení rodí to, co je obětováno.

Není zde totiž obětován pan­ chájský oheň pálením kadidla na oltářích, ani se ke smutné po­ slední službě nezabíjí při oběti bučící dobytek, ani meč kněze, či spíše kata, nevyřezává plod z dobytka: k záchraně ztracené věčnosti stačí, že nikoliv námi, ale pro nás byl zabit beránek.

Odejde židovský řezník, který skrze jizvy na ledví zís­ kává tolik duší, kolik jich poraní.

Oběti našemu Pánu se přinášejí v prostotě. Kříž, voda, vyznání dokončují odevzdání našeho těla.

Prosíme tě tedy, Pane, aby tento plamen, tak jako provedl dávné zástupy obrazným ta­ jemstvím, provedl skrz potopu i zástupy, které čekají na obno­ vení: ať se vysuší i pro nás cesta připravená skrze moře a ať se ve vlnách objeví prašná cesta.

Toto není nic, v čem by se lišilo staré od nového, dnešní od zašlého. Ty jsi stále týž Pán; a kněz je zásluhami rovný pro­ rokovi, na jehož prosbu byla voda vysušena tak, aby Židé prošli, Egypťané byli poníženi, a aby spolu s jejich těly uto­ penými ve vodách ztroskotala i samotná vina.

Pavie (6. století)

Hoc autem tibi, Domine, castae operatricis munus et hanc intactae matris sobolem commendamus, per quam mere­ tur habere terra quod caeli est, quae per domos cereas divino stipant mella conpendio, quibus causa est numerosae progenies nescisse coniugium, ne, dum copularam nexibus occupantur, laborandi tempus effugiat et ex­ pectent ut prolem suam turgida aluus effundat, quam herbarum lucro diligentius possunt ore profligare quam semine.

In huius autem cerei luminis corpore te, Domine, postula­ mus, ut supernae benedictionis munus adcommodes et, si quis hinc sumpserit adversus flabra ventorum, adversus spiritus procellarum tua iussa faciens, sit illi singulare perfugium, sit murus ab hoste fidelibus. Simul etiam quaesumus te, at, quia ad vernantis anni faciem passionis ae resurrectionis tuae tempus aptasti, cum post concretas hie­ mali torpore glebas et infrenata glacie flumina novellas frondium tunicas gemma conscindit et cum auctore germinum Domino nobis omnia reviviscunt, da multiplices fructus in terris, nostrum effice quod ostendis et sacerdotis nostri vel totius cleri eius incolumitate ser­va­ta uber­ tatem temporum sine adversa tempestate concede.

115

Tobě, Pane, však odevzdá­ váme tento dar čisté dělnice, tento plod nedotčené matky, skrze nějž je země hodna mít to, co patří nebi. Včely ve vos­ kových domech vyrábí med božským způsobem, neboť jejich početné pokolení nezná sňatek, aby včely neztrácely čas na práci, kdyby byly svázány pouty páření, a aby nečekaly, až obtěžkané břicho vypustí jejich potomstvo, které mohou peč­ livěji vytvořit v ústech sběrem květin než skrze sémě.

Ve světle této svíce tě, Pane, prosíme, abys udělil dar nebes­ kého požehnání, a jestliže si ně­ kdo vezme proti vanutí větrů či proti duchům bouří tvé příkazy, ať mu jsou jedinečným útoči­ štěm, hradbou před nepřáteli, která chrání věřící. A protože jsi pro čas svého utrpení a vzkří­ šení zvolil období nadcházejí­ cího jara, kdy poté, co byla země ztuhlá krutým mrazem a řeky spoutané ledem, se pupen roz­ víjí v nové odění listů a spolu s Pánem a původcem výhonků nám vše znovuožívá, prosíme tě: dej zemi hojnost plodů, dej nám to, co ukazuješ, zachovej čistotu našeho kněze a celého kléru a daruj plodnost časů bez bouře protivenství.

116

Texty chvalozpěvů na velikonoční svíci

Severní Afrika (6. století) 244 Autor následující chvály na velikonoční svíci je neznámý.

Autorství bylo připisováno svatému Augustinovi, ale vznik písně je pozdější. Použité slovní obraty ukazují na severní Afriku první třetiny 6. století, tj. na dobu biskupa Fulgentia z Ruspe, autora, který na Augustina o sto let později navazoval. V invitatoriu se objevuje prosba o modlitbu; chvála svíce a chvála včely má mnohem větší prostor než velikonoční typologie.

I. Deo et Domino nostro omnipo­ tenti, visibilium atque invisibi­ lium creatori honorem deferens oratinibus vestris juvandum me credo, ut, quod in laudem et glo­ riam indul­gentissimi creatoris dicere suscepi, non tam meis viribus, quam ipsius Domini mi­ sericordia adjuvante explicare sufficiam.

Adeste itaque nunc intenti, dilectissimi fratres, ut primo de cordibus vestris carnalibus co­ gitationibus, quasi nocturnis te­ nebris, discussis, et in cubiculis conscientiarum Christi lumine accenso ea, quae vobis Dominus per nostrum famulatum minist­ rare dignabitur, non solum aure percipere, verum etiam mente possitis.

II. Cereus nocturnum lumen est, et homo justus tenebrosi hujus mundi lumen est. Dicit

I. Bohu a našemu Pánu všemo­ houcímu, Stvořiteli všeho vidi­ telného i neviditelného, vzdávám čest a věřím, že budu podpořen vašimi modlitbami, abych zvlá­ ­dl – ne tolik svými silami, jako s mi­l osrdenstvím samotného Pána – vysvětlit, co jsem si ke chvále a slávě nejshovívavějšího Stvořitele předsevzal říci.

Pojďte tedy sem, milovaní horliví bratři, abyste mohli od­ stranit tělesné myšlenky jako noční temnoty z vašich srdcí, a po zapálení světla Kristova v příbytcích lítosti přijali to, co se vám Pán skrze naši službu rozhodne ukázat, nejen slu­ chem, ale také myslí.

II. Svíce je nočním světlem a spravedlivý člověk je světlem tohoto temného světa. Pán říká

Latinský text: P. Verbraken, Une laus cerei africaine, Révue bénédictine 70 (1960) 303–306.

244

Severní Afrika (6. století)

Dominus ad eos, quos ipse jus­ tificat: Vos estis lumen mundi (Matth. v. 14).

Tria conspiciuntur in Cereo: Ce­ra, Papyrus et Flamma. Et in ho­mine justo tria sunt: Caro, Anima et Sapientia. Flamma il­lu­ mi­nat, papyrus accenditur, ce­rae tenacitas solvitur. Sa­pien­tiae doc­ trina animum tenet, carnis duri­ tia superatur. Flamma urit, pa­ pyrus uritur, guttas cera distillat.

Sapientia docet, anima dolet, caro lacrymas fundit. Flamma fulget superius, papyrus commutatur interius, cera currit exterius. Sa­ pien­tia sublimiter praedicatur, anima latenter convertitur, caro visibiliter cooperatur.

Cerei laudatur pulchritudo per diem, honoratur claritudo per noctem. Sic ostendit nobis columnae illius imaginem, qua duce populus Israel ambulans per desertum non permitte­ batur errare. Apparebat enim eis nubis columna per diem, ignis columna per noctem (Exod.

XIII, 21. et Num. XIV, 14). Dies significat securitatem in hoc saeculo, et nox tribulationem in hoc saeculo. Hic est dies, de quo Proheta cantat et dicit: Per diem mandavit Dominus misericor­ diam suam, et nocte declaravit (Psal. XLI, 9). In hac carnali vita Dominus Christus veniens non ostendit claritatem suam, sed mortali carne velatus, tanquam nubis columna, in eremo appa­

117

těm, které sám ospravedlňuje: „Vy jste světlo světa“ (Mt 5, 14).

Ve svíci se spojují tři věci: vosk, papyrus a plamen. Ve spravedlivém člověku je také trojí: tělo, duše a moudrost. Pla­ men svítí, papyrus je zapalován, pevnost vosku povoluje. Učení moudrosti drží ducha, tvrdost těla je porážena. Plamen spaluje, papyrus je spalován, vosk roní krůpěje. Moudrost učí, duše se trápí, tělo prolévá slzy. Plamen září do výše, papyrus se mění uvnitř, vosk teče ven. Moudrost je ohlašována vznešeně, duše se proměňuje ve skrytosti, tělo pracuje viditelně.

Krása svíce je chválena ve dne, její jas se oceňuje v noci.

Tak nám ukazuje obraz onoho sloupu, pod jehož vedením krá­ čel lid Izraele přes poušť a ne­ mohl bloudit. Ukazoval se mu totiž oblačný sloup za dne a oh­ nivý v noci (Ex 13, 21 a Nm 14, 14). Den značí bezpečí v tomto světě, noc naopak nesnáze. Toto je den, o kterém prorok zpívá a říká: „Za dne Hospodin dává svou milost, za noci ji ukázal“ (Žl 42, 9). V tomto pozemském životě přišel Kristus Pán a ne­ uká­zal svou jasnost, ale skryt do smrtelného těla se ukázal na poušti, tak jako oblačný sloup.

Až však přijde konec světa, kdy zmizí radost všeho viditelného, tehdy sám Pán bez nějakého

118

Texty chvalozpěvů na velikonoční svíci

ruit. Cum autem finis saeculi venerit, quo omnium visibilium gaudia subtrahentur, tunc ipse Dominus sine mortalitatis aliquo velamento clarus et splendidus, tanquam ignis columna, fulgebit.

Columna ignis ardet, et lucet.

Quod ardet, potestatis est: quod lucet, honoris. Quod ardet, judi­ cat; quod lucet, illuminat. Quod ardet, poena est impiorum; quod lucet, beatitudo justorum.

III. Sed nos proprie Cerei nomen oportet edicere, quod ad sacramentum tantae hujus cele­ britatis pertinet. Manu gerimus, oculis intuemur, corde conspici­ mus, ore laudamus.

Cerae artifex apis est, de qua Scriptura sic dicit: Vade ad apem, o piger, et disce, quam operatrix sit. Opus autem quam sanctum habet, cujus labores reges et mediocres ad sanitatem assumunt sibi. Grata est illa omnibus, et gloriosa, et, cum sit viribus infirma, sapientiam honorans provecta est. Quid nos, Christe, memoras? Quid in ape jubes intueri? Breve animal est, et volatile. Quia humilitas exaltatur. Duabus lucidissimis pennis volat. Et quid luminosius charitate? Et duo sunt praecepta charitatis, ut diligamus Domi­ num, diligamus et proximum, per quae, veluti duas alas, ad co­ elum justus attollitur. Operatur illa dulcedinem, habet justus in ore veritatem, quoniam clamat

závoje smrtelnosti jasně zazáří, tak jako ohnivý sloup. Ohnivý sloup hoří a svítí. Plamen je znak moci, světlo cti. Co hoří, soudí; co svítí, osvěcuje. Co hoří, je trestem bezbožných; co svítí, je blažeností spravedlivých.

III. Musíme však správně vyložit, co znamená svíce, která nás vede ke svátosti této velké slavnosti. Rukama konáme, očima pozorujeme, srdcem zkoumáme, ústy chválíme.

Tvůrkyní vosku je včela, o které Písmo říká: „Jdi ke včele, lenochu, a uč se, jak je praco­ vitá.“ Je třeba mít za svatou tu, jejíž práci využívají králové i ti méně urození ke svému zdraví.

Ona je všem milá a slavná; ačkoli je slabá, nese ji úcta k moudrosti. Co nám, Kriste, ukazuješ? Co chceš, abychom na včele pozorovali? Je to malé zvíře, létavé. Protože pokora pozdvihuje. Létá za pomoci dvou světlounkých křídel. A co je světlejší nad lásku? A jsou dvě přikázání lásky, abychom milovali Pána a abychom milo­ vali bližního; jimi se jako dvěma křídly spravedlivý povznáší k nebesům. Včela vytváří slad­ kost, spravedlivý má v ústech pravdu, protože Pán říká: „Já

Severní Afrika (6. století)

Dominus: Ego sum via, et veri­ tas, et vita (Joan. XIV, 6). Clamat et Propheta: Gustate et videte, quoniam suavis est Dominus (Psal. XXXIII, 9). Amant apes re­ gem suum, amant justi Christum suum. Apes fabricant favos justi operantur Ecclesias. De floribus illae colligunt divitias suas, sic omnes justi pulchritudines Scripturarum, per quas intelligi­ tur et honoratur Deus; ipsa sunt florentia prata justorum. Sine libidine apes generant filios, generant et justi casta Evangelii praedicatione Christianos. Pau­ lus enim filios suos alloquebatur, cum diceret: Si decem millia pae­ dagogorum habeatis in Christo, sed non multos patres; nam in Christo Jesu per Evangelium ego vos genui (I Cor. IV, 15).

In favo tria sunt: Cera, Mel, et Pullus. Et in Ecclesia tria sunt: Scriptura, Intellectus, Auditus.

Sicut mel cera concludit, sic in­ tellectum Scriptura custodit. Si­ cut pulli nidus in cera est, sic in Scriptura pectus auditoris. Sicut foramina favorum, qui adhuc pullos habent, mel nondum ha­ bent, sic secreta Scripturarum, prius quam intelligantur, fidem continent parvulorum. Sicut apis pullus, posteaquam vola­ verit, melle implet receptacula cerae, in quibus nutritus est, sic fideles parvuli, cum in fide creverunt, et pennis charitatis se regere coeperint, munimenta

119

jsem cesta, pravda a život“ (Jan 14, 6). A prorok volá: „Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý“ (Žl 34, 9). Včely milují svou královnu, spravedliví milují svého Krista. Včely tvoří úly, spravedliví stavějí chrámy. Včely získávají své bohatství z květů, stejně jako všichni spravedliví získávají krásy Písma, skrze které je možné chápat a ctít Boha; toto jsou kvetoucí louky spravedlivých. Včely plodí po­ tomky bez rozkoše, spravedliví plodí křesťany čistým kázáním evangelia. Pavel totiž mluví ke svým synům, když říká: „I kdy­ byste měli na tisíce vychovatelů v Kristu, otců nemáte mnoho; Tím, že jsem vám zvěstoval evangelium, zplodil jsem vás já v Kristu Ježíši“ (1 Kor 4, 15).

V úlu je trojí: vosk, med, larvy. V církvi je také trojí: Písmo, rozum, sluch. Jako je med uzavřen voskem, tak je rozum střežen Písmem. Jako je ve vosku hnízdo larev, tak je v Písmu srdce posluchače. Jako úly, které dosud mají larvy, nemají ještě med, tak tajemství Písma, dříve než jsou pochopena, obsahují víru maličkých. Jako mladé včely, poté co vyletí, plní medem voskové chodbičky, ve kterých byly živeny, tak maličcí věřící, když vyrostou ve víře a začnou se řídit křídly lásky, zpevňují hradby Písma, jehož uctívání jim bylo svěřeno, a střeží je s tím

120 245 Scripturarum,

Texty chvalozpěvů na velikonoční svíci

quarum venera­ tione custoditi sunt, pleniora efficiunt, et majori veneratione custodiunt. Sicut, favi dum ex­ primuntur, mella fluunt, vasa suscipiunt, sic Legis et Prophe­ tarum scripta passio Domini expressit, cognitio manavit, corda spiritualium susceperunt.

Sicut post mellis expressionem signis imprimendis aptior est cera sine sapore gustantis, si populi Judaici regentes in lege et prophetis Sabbat et Circum­ cisionem, Neomenias et Azyma, et caetera horum similia, velut amissa legis dulcedine, sola sig­ norum vestigia, tanquam ceram sine melle tenuerunt.

IV. Sed favus multo evi­ dentior, cera, mel et examen Ecclesiae sacramenta, foecundi­ tatisque bona opera significant.

Quapropter admonet me Scrip­ tura. Ex libro Judicum, aliquid etiam de illo favo dicere, qui in ore leonis mortui inventus est.

Cum enim Samson ille forti­ ssimus ad desponsandam iret uxorem, catulus leonis obviam illi factus est in itinere, quem tanquam hoedum arreptum necavit, et in nihilum facta est in manibus ejus tantae bestiae fortitudo (Judic. XIV) . Perrexit quo intenderat, desponsavit uxorem, discessit. Rediens di­

větší úctou. Jako plástve, když se stlačí, vypouštějí med, který se nabírá do nádob, tak utrpení Páně stisklo 245 knihy Zákona a Proroků, až vytrysklo poznání, které se nabírá do srdcí du­ chovních lidí. Po stáčení medu zůstává jen vosk bez chuti, který je vhodný pro vtisknutí pečeti; a tak vůdcové židovského lidu v Zákoně a Prorocích zachovali sobotu, obřízku, začátek no­ vého měsíce, nekvašené chleby a podobné věci jako pouhé otisky znamení, jako by Zákon ztratil sladkost, tak jako vosk bez medu.

IV. Ale úl, totiž vosk, med a roj, ještě mnohem jasněji ukazují tajemství církve a dobré skutky plodnosti. Proto mě Písmo v knize Soudců vybízí k tomu, abych řekl také něco o onom úlu, který byl nalezen v tlamě mrtvého lva. Když totiž silák Samson šel za ženou, která mu měla být zasnoubena, šel proti němu po cestě mladý lev.

Samson jej roztrhl jako kůzle a zabil, a nic v jeho rukách ne­ zmohla síla takového zvířete (Sd 14). Dorazil tam, kam mířil, zasnoubil se se svou ženou a odešel. Po cestě zpět odbočil, aby si prohlédl mrtvolu lva. Tu

Latinské exprimere znamená nejen stisknout, stlačit, ale také vyjádřit, vysvětlit, zvýslovnit, a na této dvojznačnosti je založena analogie mezi úlem a Písmem.

245

Severní Afrika (6. století)

vertit cadaver leonis inspicere.

Tunc invenit congregatas apes favum mellis in ore leonis mor­ tui fabricasse. Sacramentum hoc magnum est; res autem breviter a nobis huc usque narrata pro qualitate temporis suffecerit.

Jam nunc, fratres, quantum potestis, attendite. Quid Sam­ son, quid leo, quid favus ille significat? Quantum Dominus suggesserit, explicabo.

Ipse namque Dominus Je­ sus Christus pulchritudine mi­ra­b i­l is, fortitudine poten­ tis­si­mus Ec­clesiam scilicet ex gentibus convocatam tanquam alienigenarum filiam, venit, ut desponsaret uxorem. Cui Ecclesiae loquebatur Aposto­ lus, cum diceret: Desponsavi vos uni viro, virginem castam exhibere Christo (2 Cor. XI, 2).

Catulus leonis hic mundus est, dilectores hujus saeculi, filius diaboli, populus impiorum, cu­ jus furor ausus est obviam ire, et resistere Domino, quoad sa­ lutem credentium, evangelicam praedicationem praepediret.

Fremebat enim gentilis furor per reges, et potentes hujus saeculi, et veluti a patre diabolo inflammatus contra Evan­ge­lium Dei, quasi catulus leonis, arde­ bat, sed tam diu fremuit, donec ad manus viri fortis veniret.

Perseverans autem Mar­ty­rum fides totam saevitiam gentium, et acerrimos persecu­tio­nis im­

121

našel roj včel, kterak v tlamě mrtvého lva staví medový úl.

Toto je velké tajemství; ovšem krátké vyprávění příběhu pro­ teď postačí. A nyní, bratři, dá­ vejte pozor, nakolik můžete. Co značí Samson, co lev, co onen úl?

Vysvětlím to, jak jen mi Pán dá.

Neboť sám Pán Ježíš Kristus, podivuhodný krásou a nejmoc­ nější silou, přišel, aby si vzal za manželku církev, shromážděnou ze všech lidí jako dceru cizích národů. K této církvi mluvil apo­ štol Pavel, když říkal: „Zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu“ (2 Kor 11, 2). Mladý lev je tento svět, ti, kdo jej milují, jsou syny ďábla, lid bezbožný, jehož zuřivost se opovážila vyjít proti Pánu a bránit mu ve spáse věří­ cích, to jest evangelijním kázání.

Pohanský hněv totiž zuřil skrze krále a mocné tohoto světa a ja­ koby od ďábelského otce rozní­ cený planul proti Božímu evan­ geliu, jako mladý lev, ale hrozil jen tak dlouho, dokud nepřišel až k rukám silného muže. Víra mučedníků však vydržela veške­ rou zuřivost pohanů a odrazila nej­prudší útok pronásledování.

Takovými vskutku silnými údy totiž Kristus Pán porazil svět.

Když vidíme na celém světě zni­

122

Texty chvalozpěvů na velikonoční svíci

petus fregit. Talibus enim vere fortissimis membris Dominus Christus saeculum vicit, cujus immanem superbiam cum per omnem orbem terrarum nunc videamus extinctam, quis non laetus aspiciat jacere super ter­ ram catulum leonis occisum?

čenou nezměrnou pýchu světa, kdo by neviděl s radostí ležet na zemi zabitého lva?