Jean-Pierre Torrell - Fenomén „katolická teologie“ by Krystal OP, s.r.o.

Jean-Pierre Torrell

Fenomén „katolická teologie“

Obsah Mistr a teologie. Dominikán Jean-Pierre Torrell, Tomáš Akvinský a radost z myšlení Životní pouť . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Základní prvky Torrellova myšlení a díla . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Závěrem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Předmluva k druhému vydání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20

1. kapitola: Slovo a věc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Slovo a jeho různé významy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Řecký a latinský starověk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Řečtí otcové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Latinští otcové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 Vznik teologického typu poznání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Požadavek spojený s hlásáním víry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Milovat pravdu, v niž věříme . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29

2. kapitola: Historický přehled . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Patristická teologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .33 Východní církev . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Latinská církev . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37

Scholastická teologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 Předchůdci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 Petr Lombardský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 Významné školy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 Svatý Bonaventura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Svatý Tomáš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 Obecné rysy vrcholné scholastiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 Pozdní scholastika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Věda konkluzí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 Humanistická reakce a reformace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 Afektivní teologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52

Od francouzské revoluce k II. vatikánskému koncilu . . . . . . . 55 Devatenácté století a První vatikánský koncil . . . . . . . . . . . . . . 55 První polovina 20. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 Encyklika Humani generis . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 Druhý vatikánský koncil a Pavel VI. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62

Obsah

167

3. kapitola: Věda a moudrost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 Rozum a víra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 Analogie a příčinnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 Pochopitelnost tajemství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Bůh jako téma teologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 Podřízená věda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 Věda a moudrost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 Fundamentální teologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 „Praktická“ věda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83

4. kapitola::Prameny a metody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 Tradice a teologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 Písmo, církev a teologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 Exegetické metody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 Exegeze a teologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 Teologie a patrologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Dokumenty a svědkové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103

5. kapitola::Současné proudy a problémy . . . . . . . . . . . 108 Hermeneutická teologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 Teologie osvobození . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 Feministická teologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 Pastorální teologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 Teologie a učitelský úřad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127

Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132

Postskriptum (2008) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 Eklesiologie a teologie náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 Teologie osvobození . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 Feministická teologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 Pastorální teologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 Teologie a učitelský úřad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 Nové prvky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159

Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164 Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165

Mistr a teologie. Dominikán Jean-Pierre Torrell, Tomáš Akvinský a radost z myšlení S velikým zpožděním se české veřejnosti dostává do rukou první překlad z bohatého díla francouzského dominikána Jea na-Pierra Torrella, žijícího klasika katolické teologie. Cítím přitom i osobní vinu, neboť jsme o možnosti přeložit jeho nejvýznamnější práce mluvili již před deseti lety, ale vždy se objevily, ke škodě českého teologického myšlení, naléhavější úkoly. Kniha, kterou čtenář nyní dostává do ruky, zdaleka nepatří mezi autorovy nejzásadnější práce, ale nabízí vhodnou ukázku jeho teologického myšlení a metody. Doufejme, že jen zahajuje dlouhou řadu překladů jeho dalších knih, které se staly klasikou nejen tomistických studií. Šíře Torrellova záběru je podivuhodná a není dána jen jeho oddaností teologii, dlouhověkostí a vytrvalostí. Proč číst Torrellovy práce? Hned v úvodu bych vyzdvihl tři hlavní přínosy jeho celoživotního díla. Snad nejznámější a nejvýznamnější je jeho role při obnově studia „historického Tomáše“. Tím se myslí zasazení myšlení svatého Tomáše Akvinského do kontextu teologie jeho doby, v němž vynikne Tomášovo zakořenění v tradici stejně jako jeho novátorství. Stále ještě není samozřejmostí další Torrellova silná stránka, kterou je organické zohlednění spirituální dimenze systematické teologie, její stálé propojení s duchovním životem, liturgií a zároveň se službou kazatele, kněze, zpovědníka a duchovního rádce. Díky své formaci a vynikajícím učitelům je Torrell klasikem i v oblasti pěstování a psaní teologie, pokud jde o přesnost, jasnost a erudici. V Torrelově podání je teologie věda se vší náročností a přesností a zároveň umění strhávající ke

Předmluva

kontemplaci tajemství Trojjediného a jeho spásného působení v dějinách. Ačkoliv jsem se s Jeanem-Pierrem Torrellem setkal v době, kdy byl již emeritním profesorem, stále ještě působil jako mistr a zasvěcovatel do teologického myšlení. Tento nejstarší člen dominikánské komunity profesorů a doktorandů v klášteře Albertinum ve švýcarském Fribourgu – s několika málo nedominikánskými výjimkami, mezi které jsem měl tu čest tři roky patřit – byl (a je) pro všechny ostatní vzorem života zasvěceného studiu a modlitbě. Ještě než jsme se ráno sešli v kapli, Jean-Pierre již měl s železnou, neúmornou pravidelností odpracovanou první hodinu studia. Při setkáních u společného jídla se vždy zajímal o témata doktorských a licenciátních prací ostatních obyvatel Albertina a dokázal vždy poradit a usměrnit. Žít a pracovat vedle žijící legendy nás povzbuzovalo k většímu nasazení ve vlastní badatelské práci a studiu. Ale není to přehnané, neužíváme slova legenda příliš lehkovážně v souvislosti s tímto mužem, který nedávno překročil osmdesát pět let? Pokusím se čtenáře přesvědčit, že nikoli, že si tento titul plně zaslouží. Životní pouť Začátek jeho životní dráhy je podobný osudům mnoha mladých mužů té doby napříč katolickou Evropou. Eugene Torrell, syn z početné imigrantské rodiny, která do Francie přišla z Katalánska, narozený 1. srpna 1927, se ke studiím propracovával pomalu a namáhavě.1 Hned po ukončení základní školy, od 14 do 25 let, musel pracovat na polnostech svých rodičů ve Villenave nedaleko Bordeaux jako zahradník. Teprve po ukončení povinné vojenské služby se s pomocí místního faráře – aniž by přestal pracovat v rodinném zahradnictví – propra1

Zde vycházíme z jeho autobiografického textu Mon parcours intellectuel, který je k dispozici na stránkách katedry dogmatiky teologické fakulty fribourgské univerzity, http://www.unifr.ch/dogme/dogme150fr.htm.

Mistr a teologie

coval v létě 1951 k maturitě. To mu otevřelo cestu, aby v lednu 1952 vstoupil do dominikánského řádu za provincii Toulouse.2 Teprve ve věku pětadvaceti let měl vytvořeny opravdu dobré podmínky pro studium. Po noviciátu prošel náročnou dominikánskou studijní formací, nejprve v Saint-Maximin (1952–1957), pak v Toulouse (1957–1959). Studia byla tehdy orientována na zevrubné seznámení se s dílem sv. Tomáše Akvinského: dominikánští scholastici tehdy přečetli a nastudovali celou Teologickou sumu, samozřejmě v latině, a Torrell měl štěstí na náročné a kvalitní profesory v hlavních disciplínách. Základní studia uzavřelo kněžské svěcení roku 1957. Při přípravě na získání titulu licenciáta teologie ho oslovili dva velcí dominikánští teologové té doby, Marie-Dominique Chenu a Yves Congar, a od této doby se věnuje dvěma tématům, která ho budou provázet už po celý život: spirituální dimenzi teologického studia a otázce samotné teologické metody. Jeho talent pro teologická studia neušel představeným a padlo rozhodnutí, aby se připravil na výuku eklesiologie. Volba mezi dvěma elitními dominikánskými učilišti, římským Angelicem a pařížským Soulchoirem, byla pro Torrella jednoduchá, neboť v Soulchoir působil nejlepší francouzský eklesio log té doby Yves Congar. Jenže právě v té době byl Congar v nemilosti římské kongregace Posvátného oficia a měl zákaz přednášení. Doktorát nakonec vedl pozdější kardinál Jérome Hamer OP. Na podzim 1959 se stala rovněž významná událost celocírkevního charakteru, totiž svolání Druhého vatikánského koncilu. Torrell se zařadil mezi teology, kteří připravovali teo logické předpolí pro samotný koncil, když poměrně rychle dokončil práci věnovanou teologii biskupské služby podle Prvního vatikánského koncilu. Congar, který se přirozeně podílel na vzniku disertace, tuto první velkou Torrellovu práci zařadil do své prestižní řady Unam sanctam, kde vyšla roku 1961.3 2

V 50.–60. letech 19. století byl dominikánský život ve Francii obnoven ve třech historických provinciích, srov. William A. HINNEBUSCH, Dějiny řádu kazatelů, Praha, Krystal OP, 2002, s. 118–121. La théologie de l’épiscopat au premier concile du Vatican, Paris, Cerf, 1961.

Předmluva

Od téhož roku byl Torrell pověřen výukou eklesiologie na řádovém učilišti v Toulouse. První roky strávil zevrubným studiem prací dalších významných teologů, např. Charlese Journeta a Henriho de Lubaca, a přípravou fundamentálně teologických přednášek. Jako mladý dominikán vedle své akademické dráhy rozvíjel bohatou pastorační činnost, kázal, přednášel, dával rekolekce. Množství energie věnoval propagaci myšlenek Druhého vatikánského koncilu a teologické a duchovní formaci řádových sester. Již tehdy se stal vyhledávaným kazatelem, který si našel četné posluchače, i díky svým promluvám v rozhlase. Na Institutu sv. Tomáše byl pověřen vedením studia řeholnic, kde měl každý rok okolo stovky posluchaček. Desetiletí usilovné práce ve výuce a pastoraci skončilo stavem únavy a vyčerpání, což ho přimělo požádat o sabatický rok. Měl přitom jasnou představu, čemu se chce věnovat. Vrátil se k tématu, které ho zajímalo už jako studenta teologie a které nově otevřela dogmatická konstituce Druhého vatikánského koncilu Dei verbum (1965). Torrell hledá možnosti, jak se ponořit do teologického tématu zjevení, které tak zajímavě v souvislosti s otázkou proroctví řeší Tomáš Akvinský. Nejprve uvažuje o studiu dvou autorů, kteří inspirovali Tomáše, tedy Maimonida a Avicenny, ale zjistí, že dané téma je již zpracováváno jiným badatelem. Nakonec se mu podaří získat dvouleté badatelské stipendium na studium teologie proroctví v nevydaných pracích Tomášových předchůdců. Pobyt v Montrealu (1971–1973) byl pro Torrella rozhodující v řadě ohledů. Na prvním místě rozhodl o jeho orientaci na medievistická studia. Plodem jeho práce byla monografie o pojetí proroctví a zjevení u Huga de Saint-Cher a několik dalších studií. V Kanadě se setkal s významnou badatelkou Denise Bouthillier, s níž navázal vzájemnou spolupráci – trvající s různou mírou intenzity až dodnes. Přivedla ho ke studiu teologicky plodného opata v Cluny Petra Ctihodného, jehož koncepci církve a zjevení Torrell zpracoval v další publikaci.

Mistr a teologie

Ještě v roce 1973 se začala připravovat další etapa Torrellova života. Jeho čerstvě prokázaná kompetence medievisty mu přinesla nabídku, aby se podílel na činnosti Leoninské komise. Tento institut založený papežem Lvem XIII. (odtud její název) pro přípravu kritického vydávání děl Tomáše Akvinského působil již od osmdesátých let 19. století.4 Ve skutečnosti bylo ještě na konci 19. století studium historického Tomáše v plenkách, neexistoval ani soupis autentických Tomášových děl, jejich chronologie a další podstatné prvky ke zhodnocení Tomášova přínosu pro katolickou teologii.5 Torrell obdržel nabídku od ředitele tohoto prestižního institutu a jeho provinciál ponechal na jeho svobodném rozhodnutí, zda ji přijme či zda se vrátí do Toulouse. Torrell se netají tím, že věc důkladně rozvažoval. Znamenalo to opustit pastorační práci i pravidelný kontakt se studenty a odejít do Itálie do Grossferrata, a tam se se skupinou učenců ponořit do studia středověkých rukopisů. Po důkladném rozvažování se rozhodl, že vyslyší volání k ryze intelektuální práci v kruhu dominikánských a františkánských učenců, spolupracovníků v komisi. Musel se učit opět nové dovednosti, především paleografické a ediční, které jeho činnost vyžadovala. Během těchto osmi let (1973–1981) potvrdil vysokou kvalitu své práce jako editor několika dosud nevydaných středověkých teologických pojednání z pera sv. Alberta Velikého a pokračoval ve svém studiu děl Tomáše Akvinského a Petra Ctihodného. Tyto práce mu zjednaly respekt ve francouzském akademickém světě, který umí ocenit náročnost a kvalitu podobných počinů. S akademickým světem neztratil kontakt ani v této době, kdy 4

K založení a k prvním desetiletím činnosti této komise viz Pierre M. de CONTENSON, „Documents sur les origines et les premières années de la Commission Léonine“, in St. Thomas Aquinas 1274–1974. Commemorative Studies, Toronto 1974, s. 331–388. Viz Ted SCHOOF, Aggiornamento na prahu 3. tisíciletí? Vývoj moderní katolické teologie, Praha 2004, s. 28–83, 123–137. K teologii doby pontifikátu Lva XIII. viz Edgar HOCEDEZ, Histoire de la théologie au XIXe siècle, tom. III, Bruxelles– Paris 1947, s. 37–179.

Předmluva

pravidelně přednášel pro doktorandy na Gregoriánské univerzitě jako hostující profesor. Roku 1981 se objevila nová výzva. Magistr řádu požádal otce Torrella, aby se ve složitém akademickém prostředí teologické fakulty na kantonální univerzitě ve švýcarském Fribourgu ucházel o nástupnictví profesora dogmatické teologie po proslulém dogmatikovi Jeanu-Hervém Nicolasovi.6 Jedná se o tradiční slavnou univerzitu, kde od svého založení klíčová místa profesorů na teologické fakultě zastávají příslušníci dominikánského řádu.7 Ačkoli poslechl opět spíše v rámci řeholní poslušnosti, aniž by o nové místo usiloval a toužil po něm, ukázalo se, že se jednalo z hlediska Torrellovy tvorby a jeho přínosu pro rozvoj teologického myšlení o mimořádně šťastný krok. Pokud jde o materiální a organizační zajištění, mezinárodní klášter Albertinum uprostřed starého města ve Fribourgu s dominikány z celého světa, profesory a doktorandy mu poskytl výtečné podmínky pro práci. Vše v domě je nastaveno tak, aby učencům nic nebránilo ve vytrvalém a soustředěném studiu spojeném s modlitbou v liturgickém rámci dominikánské komunity. Prostředí kolegů teologů, talentovaných studentů – neboť fribourgská teologická fakulta disponuje především velkým počtem studentů v licenciátním a doktorském studiu – vytvářelo další stimuly pro jeho teologické myšlení. A konečně, Torrell musel rozšířit svůj záběr na další základní teologické traktáty, především na christologii, ve které nejvíce vynikl v dalším období. Během té doby získal i několik státních švýcarských grantů a díky tomu publikoval další odborné monografie k dějinám středověké teologie. V roce 1986 přijde další výzva: aby při6

V češtině vyšly dva díly jeho Syntézy dogmatické teologie: I. Bůh v Trojici, II.Vtělení Slova (Praha, Krystal OP, 2003 a 2007). Včetně české stopy v podobě dominikána Vincenta Zapletala. K počátkům univerzity a teologické fakulty viz Tomáš Petráček, Výklad Bible v době (anti-) modernistické krize, Život a dílo Vincenta Zapletala OP, Praha, Krystal OP, 2006, s. 19–23.

Mistr a teologie

pravil slovníkové heslo o spiritualitě sv. Tomáše, neboť je jeden z posledních, kdo ještě při své teologické formaci jeho dílo přečetli od začátku do konce, a tento přístup, tuto zkušenost, je třeba zaznamenat. S torrellovskou důkladností se vrhl do díla, takže bylo brzy jasné, že kromě slovníkového hesla zbývá materiálu nikoli na jednu, ale hned na dvě rozsáhlé monografie (vydané 1993, 1996) o životě a díle sv. Tomáše, které z jistého pohledu představují vrchol Torrellova teologického myšlení. Právě díky těmto publikacím se Torrell představil i širší teologické veřejnosti jako nejvýznamnější žijící autorita tomistických (on sám by raději řekl „tomasiánských“) studií. Od té doby svoje tomášovské bádání zpřístupňoval jednak ve specializovaných studiích v odborných časopisech, jednak v podobě monografíí, nezatížených nadmíru vědeckým aparátem. Jednou z dalších publikací byla dvojdílná práce Tajemství Ježíše Krista z roku 1999, připravená na vyžádání pozdějšího štrasburského arcibiskupa Josefa Dorého.8 Torrell zde prochází pozemské dílo Ježíše Krista ve světle myšlení Tomáše Akvinského. Výsledkem je nesmírně inspirativní práce, která našla nadšený ohlas a vyšla v prestižní řadě Jésus et Jésus-Christ. Podobných syntetických prací, v nichž zhodnocuje roky tvrdé badatelské práce, promýšlení a modlitby, napsal od té doby několik; vrátíme se k nim vzápětí. Posledním velkým blokem jeho aktivit je podíl na ediční práci významných teologických klasiků. Na prvním místě je opět samozřejmě dílo Tomášovo. Příkladem budiž latinsko‑francouzská edice Tomášovy Teologické sumy, která vychází na pokračování v řadě Revue des jeunes. Torrell zde připravuje edici, píše úvod, komentář a specializované dodatky ke všem christologickým pasážím.9 Další významnou edicí je Tomášovo

Le Christ en ses mysteres. La vie et l’oeuvre de Jésus selon saint Thomas d’Aquin. Tome I., II., Paris, Desclée, 1999. Např. Saint Thomas D’Aquin, Somme Théologique. Le Verbe Incarné I., STh III, q. 1–6, ed. J.-P. Torrell, Paris, Cerf, 2002.

Předmluva

Kompendium teologie z roku 200710 či vydání drobných Tomášových textů pod názvem Dokonalost spočívá v lásce z roku 2010.11 Teolog, který roku 2007 dovršil osmdesál let, zahanbuje mladší generaci nejen výkonností, nýbrž i kvalitou svých počinů. Neuvěřitelná výkonnost není dána jen přísnou životosprávou, disciplínou, hlubokou zbožností, optimálními podmínkami Albertina, vášní pro teologii a oddaností k ní, ale i tím, že otec Torrell odešel roku 1997 na odpočinek a tím si uvolnil ruce, aby své celoživotní studium předal dalším generacím v trvalejší podobě, než umožňuje přednášení. Za oněch šestnáct let stihl předat mnoho. Napsal nové monografie o královském a služebném kněžství, o teologii mariánské úcty či k tématu zmrtvýchvstání, které vyšly v nejprestižnějším francouzském katolickém nakladatelství Cerf, mezi jehož kmenové autory Torrell patří. Celkově od svého odchodu na „odpočinek“ vydal přes 400 nových textů. Samozřejmě k bilanci patří i pocty akademické, řádové i státní, kterých se Torrellovi dostalo. Už v roce 1993 dostal nejvyšší akademický titul udělovaný dominikánským řádem, titul mistra posvátné teologie z rukou magistra řádu Timothyho Radcliffa. Roku 2000 byl prezidentem Chiracem jmenován rytířem Čestné legie Francouzské republiky, u příležitosti jeho osmdesátin v roce 2007 proběhlo v Paříži velké vědecké sympozium. Ačkoli si Torrell jako muž, který se vypracoval výhradně vlastní píli od zahradnického rýče až k akademickým vrcholům, umí vážit těchto poct, skutečným kritériem je pro něj přínos jeho vědecké práce pro rozvoj katolické teologie. A ačkoli mu síly pochopitelně ubývají, rozhodně nehodlá složit ruce do klína.

Thomas D’Aquin, Abrégé de théologie (Compendium theologiae), ed. J.-P. Torrell, Paris, Cerf, 2007. 11 Thomas D’Aquin, La perfection, c’est la Charité.Vie chrétienne et vie religieuse dans l’Église du Christ, ed. J.-P. Torrell, Paris, Cerf, 2010. 10

Teologie osvobození

113

spíše aktuálnosti hermeneutiky samotné. Teologie, která se jí nechala inspirovat, do frankofonního světa prakticky nepronikla. A filosofové, kteří se jí věnují, s oblibou upozorňují na její „meze“.66 Jakožto dcera osvícenství je hermeneutika těsně spjata s obdobím moderny a nabízí se otázka, zdali přežije v nové epoše myšlení.

Teologie

osvobození

U širokého publika je teologie osvobození známější než hermeneutika. Náleží do širšího proudu kontextuální teologie. Kontextualizace značí „vědomé a promyšlené úsilí pěstovat teologii v určitém daném kontextu a pro něj; úsilí vyvíjené pro ty, kdo do tohoto kontextu náleží a čerpající z jeho intelektuálních, náboženských a duchovních zdrojů“.67 První typ kontextualizace byl praktikován nejprve v afrických zemích a nabyl podoby překládání, to jest začlenění typických prvků dané kultury do místní církevní praxe, zvláště do liturgie a katecheze. Druhá podoba – inkulturace – má vyšší, náročnější cíl, protože v ní jde o to, uvidět a přijmout hodnotu domorodých kultur, ba dokonce i domorodých náboženství, obohatit o ně křesťanské zjevení a pomoci objevit nové možnosti těchto kultur a náboženství. Inspirace a rozvoj kontextualizace rychle překročily rámec misijní teologie a dialog s odlišnými kulturami se rozšířil a obnovil jak v Evropě, tak v Americe a Asii. Teologie osvobození a feministická teologie jsou dvěma neznámějšími tendencemi kontextuální teologie. Prostředím, ve kterém se teologie osvobození zrodila, je sociálně-ekonomický a politický kontext Latinské Ameriky 60. let, charakterizovaný bídou a útlakem. Tato teologie našla Pravidelné informace o publikacích z této oblasti najde čtenář v „Bulletins de philosophie herméneutique“, od Jeana GREISCHE v RSPT (76/1992, s. 281– 310; 77/1993, s. 255–288; 78/1994, s. 429–452; 80/1996, s. 639–655; 83/1999, s. 171–197). 67 Marcel CHAPPIN, čl. „Contextualité de la théologie“, DTF, s. 1393–1399. 66

114

5. kapitola: Současné proudy a problémy

oporu a potřebné argumenty ve dvou papežských dokumentech, které poznamenaly svou dobu: Mater et Magistra Jana XXIII. (1961), kladoucí důraz na ekonomický a sociální rozvoj jak skrze vnější pomoc, tak také prostřednictvím vnitřní zemědělské reformy; Populorum progressio Pavla VI. (1967), jež varuje před užíváním násilí, i když připouští jeho legitimitu ve výjimečných případech. Latinskoamerická biskupská konference (CELAM) v Medelínu (Kolumbie 1968) také odsoudila násilí, ale vyzvala k boji proti nespravedlivému uspořádání. Slovo „osvobození“, užité v jejím závěrečném dokumentu, se stalo přívlastkem teologického směru, jenž tehdy nahradil „teologii revoluce“, iniciovanou jejím dnes už téměř zapomenutým průkopníkem.68 Nejprve je třeba zmínit několik charakteristických jmen: Gustavo Gutiérrez, peruánský kněz, který přišel s názvem „teologie osvobození“ už v roce 1968 a který je uznáván jako otec zakladatel;69 Leonardo Boff, bývalý brazilský františkán, který je rovněž velmi známý;70 Enrique Dussel, argentinský filosof a historik, který ukázal, jak se k ekonomické závislosti těchto zemí připojuje závislost v oblasti teologického myšlení, z čehož plyne, že je bezprostředně nutné, aby měly svou vlastní teologii;71 Jon Sobrino, Juan Luis Segundo, Clodovis Boff a mnoho dalších.72 Ty všechny vede jak osobní přesvědčení, tak snaha zůstat epistemologicky koherentní k tomu, že ve Viz Joseph COMBLIN, Théologie de la révolution a Théologie de la pratique révolutionnaire, Paris, Éd. universitaires, 1970 a 1974 – dnes se připojil k teologům osvobození. 69 Viz Gustavo GUTIÉRREZ, Théologie de la libération. Perspectives, Bruxelles, Lumen Vitae, 1974; tentýž, la Force historique des pauvres, Paris, Cerf, 1986. 70 Viz Leonardo BOFF, Jésus Christ libérateur, Paris, Cerf, 1982; Église en genèse. Les communautés de base réinventent l’Église, Paris, Desclée de Brouwer, 1978; Église, charisme et pouvoir, Paris, Lieu commun, 1985. 71 Enrique DUSSEL, Histoire et théologie de la libération, Paris, Éd. ouvrières, 1974. 72 Další informace in: Ignacio ELLACURIA a Jon SOBRINO, Mysterium liberationis. Conceptos fundamentales de la teologia de la liberación, Madrid, Trotta, 1990; KOLEKTIV, Théologie de la libération. Documents et débats, Paris, Cerf–Centurion, 1985; „Théologie de la libération“, RSR 74, 1986, s. 5–219; „Théologie du tiers-monde“, Concilium 219, 1988. 68

Teologie osvobození

115

své reflexi vycházejí z těsného kontaktu s lidovou základnou celého hnutí. Někteří tak činí v rámci církve prostřednictvím takzvaných místních církevních společenství, a to zvláště v Brazílii, kde je zřetelný náboženský charakter hnutí. Jinde jde o specifičtěji politické hnutí – příkladem jsou Křesťané pro socialismus (hnutí zrozené v Chile, kde je tvrdě pronásledováno režimem „národní bezpečnosti“ po státním převratu v r. 1973). Přes rozmanitost zdrojů své inspirace mají teologové osvobození několik společných rysů týkajících se metody a pojednávaných témat: „Teologie osvobození je vypracována ve třech základních etapách, které odpovídají třem momentům dobře známé pastorační metody: uvidět, posoudit a jednat. V teologii osvobození se hovoří o třech hlavních zprostředkujících instancích: socio-analytické, hermeneutické a praktické. Jsou nazývány „zprostředkující instance“, protože představují prostředky či nástroje výstavby teologie... Socio-analytická zprostředkující instance se věnuje světu utlačených. Snaží se pochopit, proč je utlačený utlačeným. Hermeneutická zprostředkující instance se obrací k Bohu. Snaží se pochopit, jaký má Bůh s chudými plán. Praktická zprostředkující instance se zaměřuje na činnost a snaží se definovat postup vedoucí k odstranění útlaku ve shodě s Božím plánem.“73 Teologie osvobození tedy chce být induktivní, vychází z prožívané skutečnosti a opírá o ni svou reflexi. Jejím výchozím bodem, základním zdrojem jejího myšlení, je živá víra utlačovaného lidu, těchto „ne-osob“, kterými jsou chudí, vykořisťovaní, barevní, ženy, přičemž nástroje svých analýz si zčásti půjčuje z marxismu. To jí bylo z různých stran vytýkáno, 73

L. BOFF, C. M. BOFF, Qu’est-ce que la théologie de la libération?, Paris, Cerf, 1987, s. 46–47.

116

5. kapitola: Současné proudy a problémy

a proto se teologové osvobození snažili zbavit tohoto podezření důrazem na fakt, že užití marxismu je „čistě instrumentální“ a že jim šlo jen o to, „ve vší svobodě si z marxismu vypůjčit několik metodologických odkazů,“ aniž by se nechali spoutat jeho ideologií. „Pro teologa osvobození může být marxistický materialismus a ateismus nanejvýš pokušením.“74 Daný hermeneutický přístup působí, že přednost mají ta témata, v nichž se Bůh jeví jako otec chudých a obránce utlačovaných, témata, u nichž jde o osvobození z otroctví a poddanství, kde je prorokován příchod nového světa, kde se Ježíš Kristus jeví jako osvoboditel a církev je viděna jako Boží lid, jenž je znamením a nástrojem celkového osvobození člověka, místem všelidského společenství, královstvím, které je darováno chudým atd. Jako každý hermeneutický přístup, i tento hledá především smysl samotného textu, avšak s důrazem na sociální kontext daného poselství a s ohledem na současný smysl; vyzdvihována je transformační energie biblických textů, aniž by však byla zapomínána transcendence: „Pro tuto teologii je charakteristický ‘návrat k činu’. Právě proto chce být militantní, angažovaná a osvobozující… Ve třetím světě, mezi posledními z posledních, je víra také a především politikou. Víru však nelze zredukovat na čin, ať jakkoli osvobozující. Víra je ‘vždy větší’ a zahrnuje i chvíle kontemplace a hluboce nezištného vztahu. Teologie osvobození vede i do chrámu. Z chrámu se pak vrací zpět do dějinných událostí věřícího, který byl naplněn všemi božskými a zbožšťujícími silami tajemně vstupujícími do světa.“75 Než teologie osvobození dospěla k těmto vyrovnaným formulacím, prošla různými fázemi a fakt, že někteří z jejích zastánců se dostali do blízkosti marxismu, zneklidnil církevní au74 75

Tamtéž, s. 52–53. Tamtéž, s. 70.

Teologie osvobození

117

tority. Aniž by kohokoli jmenovala, CELAM v Pueblu (1979) odmítla extrémy a úchylky. I když byli teologové osvobození vyloučeni z účasti na práci této konference, přece přijali její závěrečný dokument příznivě. První prohlášení římské Kongregace pro nauku víry (6. srpna 1984) ostře varovalo před nebezpečím marxistické nákazy, ale o dva roky později (22. března 1986) druhé prohlášení uvítalo pozitivní přínos tohoto nového způsobu pěstování teologie.76 Sám Jan Pavel II. připomíná ve zkratce celý tento vývoj: „Poctivá snaha stát na straně utlačovaných a nevyčleňovat se z běhu dějin svedla v nedávné minulosti mnoho věřících k tomu, že nejrůznějšími způsoby usilovali o nereálný kompromis mezi marxismem a křesťanstvím. Naše doba je na nejlepší cestě překonat všechno to, co bylo na těchto pokusech nepřípustné, a má tendenci opět uplatňovat pozitivní hodnotu autentické teologie integrálního osvobození člověka.“ (Centesimus annus, 26) Po dosti živém „dialogu“ mezi římskými církevními institucemi a jistými teology došlo konečně k nalezení bodů, na kterých se obě strany shodly. Zdá se, že základní princip teologie osvobození, totiž „přednostní“ – ale ne „výlučný“, dodává papež – zájem o chudé, je teď plně uznáván, a že tedy přispěl k rozvinutí těch skrytých možností teologie, o něž se evropští teologové nepříliš zajímali. U samotných teologů osvobození teď dochází k obnovenému pojednávání velkých témat tradiční teologie a k návratu k některým dalším tématům, jež byly po určitou dobu ve stínu. „Vše ukazuje na to,“ píše dobrý znalec, „že teologie osvobození teď prochází obdobím dozrávání, které směřuje k vyzdvižení hodnot živé víry lidu, především chudých. Její zastánci už 76

Viz Jean-Yves CALVEZ, „La ‘théologie de la libération’ critiquée et accueillie. Après les deux Instructions de la Congrégation pour la doctrine de la foi“, Nouvelle revue théologique, 108 (1986), s. 854–859.

118

5. kapitola: Současné proudy a problémy

se nebojí uznat, že mystická dimenze – hledání Boha v modlitbě a kontemplaci, svátostné společenství s Kristem v církvi, otevřenost zbožšťující milosti – je tím nejzákladnějším zdrojem dynamiky autenticky lidského a křesťanského osvobození.“77

Feministická

teologie

Nejde pouze o teologii pěstovanou ženami, ani jen o ženský způsob pěstování teologie. Pokud bychom nechali stranou fakt, že v případě teologie jde o oblast až doposud na základě zvyku – který nesmíme ztotožňovat s tradicí – vyhrazenou výlučně mužským klerikům, pak by tyto dva faktory samy o sobě ještě nebyly důvodem ke vzniku nové teologie. Základní předpoklady k teologické práci nemají nic společného s pohlavím. Každý pokřtěný – muž nebo žena – který ve víře a o víře uvažuje, vykonává práci teologa. Kodex kanonického práva, který ukládá laikům za povinnost získat dostatečnou znalost křesťanské nauky, jim tak explicitně přiznává právo této znalosti nabývat a prostřednictvím pověření teologii vyučovat (CIC, kán. 229). Nic tedy nebrání tomu, aby žena studovala teologii (na různých teologických institutech a fakultách jich nyní už studuje velké množství). Pokud získá dostatečnou kompetenci, nic nebrání ani tomu, aby se teologii věnovala profesionálně. Dnes už nejde o žádnou vzácnost, v některých zemích jde dokonce o častý jev a kvalita publikovaných děl svědčí o serióznosti výzkumu. Když ale hovoříme o feministické teologii, máme na mysli specifický způsob pěstování teologie, se kterým se všechny teoložky nemusí nutně ztotožňovat. Jde totiž o snahu vytvořit kontextuální teologii inspirovanou úsilím o osvobození a v maximální míře zohledňující typicky ženskou zkušenost.

Carlos J. PINTO DE OLIVEIRA, Éthique chrétienne et dignité de l’homme, Fribourg, Éd. universitaire – Paris, Cerf, 1992, s. 330.