Bernard z Clairvaux - Kázání na Píseň písní I by Krystal OP, s.r.o.

Bernard z Clairvaux

Kázání na Píseň písní I.

Krystal OP . 2009

OBSAH Milan Balabán: Píseň písní – Světla erotických a mystických ramp . . . . . . . . . . 5 Václav Ventura: Svatý Bernard: Kázání na Píseň písní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Poznámka k překladu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39

KÁZÁNÍ NA PÍSEŇ PÍSNÍ I

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 KÁZÁNÍ III . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 KÁZÁNÍ IV . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 KÁZÁNÍ V . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 KÁZÁNÍ VI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 KÁZÁNÍ VII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 KÁZÁNÍ VIII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 KÁZÁNÍ IX . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 KÁZÁNÍ X . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 KÁZÁNÍ XI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 KÁZÁNÍ XII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 KÁZÁNÍ XIII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 KÁZÁNÍ XIV . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 KÁZÁNÍ XV . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 KÁZÁNÍ XVI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203 KÁZÁNÍ XVII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219 KÁZÁNÍ XVIII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229 KÁZÁNÍ XIX . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237 KÁZÁNÍ XX . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247 KÁZÁNÍ XXI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259 KÁZÁNÍ XXII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 273 KÁZÁNÍ XXIII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 287 KÁZÁNÍ XXIV . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 309 KÁZÁNÍ XXV . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 321 KÁZÁNÍ XXVI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 331 KÁZÁNÍ XXVII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 351 KÁZÁNÍ XXVIII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 369 KÁZÁNÍ XXIX . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 385 KÁZÁNÍ XXX . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 397 KÁZÁNÍ XXXI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 411 KÁZÁNÍ I

KÁZÁNÍ II

KÁZÁNÍ XXXII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

..................................................... KÁZÁNÍ XXXIV . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . KÁZÁNÍ XXXV . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . KÁZÁNÍ XXXVI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . KÁZÁNÍ XXXVII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . KÁZÁNÍ XXXVIII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . KÁZÁNÍ XXXIX . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . KÁZÁNÍ XL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . KÁZÁNÍ XLI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . KÁZÁNÍ XXXIII

423 435 455 461 471 481 491 497 507 515

Zkratky a názvy biblických knih . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 522 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 523

PÍSEŇ PÍSNÍ -- SVĚTLA EROTICKÝCH A MYSTICKÝCH RAMP

Milan Balabán Ty, jehož láska padá jako hořící síra v zahrady pozemské lásky! Otokar Březina ze sbírky Větry od pólů Starý zákon je kniha o třech dílech: Tóra, Proroci, Spisy. Píseň písní (Šír ha-šírím) zasadili traditoři do Spisů (Ketúbím). Ve Spisech je i soubor pěti svitků (megillót): Rút, Píseň, Kazatel (Kohelet), Pláč (Échá), Ester. Tyto svitky byly (alespoň ve výběru) předčítány v bohoslužebném kontextu při některých židovských svátcích. 1. Kontext(y) Uctívání umírajícího a z mrtvých vstávajícího božstva se rozšířilo (opírajíc se o babylonské, egyptské a ugaritské vzory) v celé Přední Asii. Na Izrael mocně působily ideově kultické vlivy ze severní Sýrie a z Mezopotámie. Poučné je vidění proroka Ezechiela ze září 292 v Babyloně (Ez 8, 1nn). Tento prorok byl telepaticky přenesen ze svého místa v exilu do jeruzalémského chrámu. Uviděl v „bráně Hospodinova domu (petach héchal jhvh)“ ženy, které sedí a „oplakávají Tammúza (mevakkót ’et-ha-tammúz)“ (8, 14). To je dokladem toho, že v té době byl tammúzský kult zabydlen v Judstvu, dokonce i v chrámě. Ovšemže byl rozšířen i jinde, v celé zemi. Starý zákon skrývá (či nabízí) několik míst prokazujících rozšíření úcty (a kultické pocty) k umírajícímu a k životu znovu povstávajícímu vegetativnímu božstvu. Významně připomíná tuto skutečnost slovo proroka Ozeáše: „Pojďte, vraťme se k Hospodinu, on nás rozsápal a také nás obváže. Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nám dát povstat, a my před ním budeme žít (venichjé lefánáj)“ (Oz 6, 2). Aby zvěst o spásném Pánu byla širšími vrstvami obyvatel percipována, musil ji prorok vyjádřit v kultických kategoriích platných v tammúzském okruhu. Třetím prorokem, v jehož zvěsti jsou velice patrny elementy tammúzské a zvláště ištarské bohoslužby a téměř masového uctívání nehospodinovských božstev, je Jeremjáš. Tento prorok konstatuje s jakýmsi svatým cynismem na adresu Judy: „Kde jsou tví bohové, které sis udělal?... vždyť máš tolik bohů, kolik měst, Judo“ (Jer 2, 28). Jeremjáš atakuje řadu protihospodinovských božstev: Baala, Molocha, ale také (a především) velmi rozšířenou a vpravdě populární Meleket ha-šámajim, v Septuagintě Stratia tú úranú, kterou Vulgáta tlumočí titulem Regina coeli. Nevýrazné a dost matoucí je kralické „tvor nebeský“; tito naši překladatelé tu nevidí královnu (malká), nýbrž dílo či práci (melá’ká). Výstižný je v tomto punktu český ekumenický překlad (ČEP): Královna nebes. Babylonská Ištar tu vystupuje ve své

Milan Balabán

externí, judské (izraelské) podobě. Její popularita byla v cizí vlasti bezměrná, zvláště mezi ženami. Figurovala jako zdrojná dárkyně plodnosti, plodivé i erotické lásky, a byla přitom i strůjkyní lidských a kosmických osudů. V době Jeremjášově jí ženy pekly kulticky tvarované koláčky a pálily jí kadidlo (Jer 7, 18; 44, 17–19). Tammúzské pozadí má kultický úzus zachycený v knize Soudců (Sd 21): šlo u únos žen, původně předcházející sňatku; narážku na únos panny-nevěsty najdeme i v samotné Písni: „Táhni mě za sebou. . . “ (Pís 1, 4). V knize Soudců je to zákrytně konkretizováno tak, že „šíloské dcery“ byly uneseny Benjamínovci kvůli zachování rodu. V pozdější době už nebyly staré kultické zvyky připomínající tammúzskou nebo podobnou ideologii „košer“ a musily být „zazděny“ nějakým příběhem. Sem patří příběh o Davidovi a Bat-šebě v Druhé knize Samuelově (2 Sam 11). V biblické úpravě tu jedná anonymní autor o „Davidově pádu“: zbožný král sexuálně svedl manželsky zadanou paničku a přistrčil k vojenské smrti jejího manžela. „Žena velmi půvabného vzhledu“, která „se právě omývala“, byla původně zřejmě bohyně vstupující do očistné rituální lázně. Bat-šeba znamená „Dcera přísahy“. Motiv přísahy najdeme i v Písni písní: Milá zapřísahá „jeruzalémské dcery při gazelách a polních laních“ (Pís 3, 5). Tato ladná zvířata byla zasvěcena bohyním lásky, zvláště babylonské Ištaře. Vzpomeňme však například i na Artemis v doprovodu laně. A Davida najdeme v Písni také – a to ve tvaru Dód = Milý. Když titul či označení Dód přesamohláskujeme, objeví se nám David. Zároveň se v Písni objevuje izraelský král Šalomoun, který proslul moudrostí, a to i „moudrostí erotickou“ (můj výraz – mb). Tento král je signalizován pojmem i metaforou š-l-m, což znamená (široce pojato) pokojno (Pís 1, 5; 3, 7.9.11; 8, 11n); skrývá se však i pod jménem či spíše funkcí Šulamítka (7, 1). Motiv a důraz š-l-m je obsažen i ve jménu judské metropole: Jeruzalém je uveden paralelně s Tirsou (6, 4), ale též ve spojení „dcery jeruzalémské (benót jerúšálaim)“ (Pís 1, 7) – zde je také ono š-l-m. Obě jména, David a Šalomoun, spíná funkce král (Pís 1, 4.5.12; 4, 11; 7, 1). Z toho možná plyne, že právě na královském dvoře se kdysi odehrávaly rituály lásky, v nichž stávající král figuroval jako „božský milenec“. K tomuto možnému rituálně zvěstnému úkonu se výborně hodí král Šalomoun. Za těmito spíše symbolicko-zvěstnými šiframi se skrývá ještě jeden titul a majestát: pastýř. Tammúz byl mytickým Pastýřem. Tammúz, sumersky dumuzi, byl starý sumerský pastýřský bůh, jehož manželkou byla Innana – Ištar. Existovala sumerská novoroční hra o svaté svatbě pastýře Dumuziho (Tammúze) a Innany.1 Jméno „pastýř“ se v Písni nevyskytuje. Pole tu ovládla „hermeneutická opatrnost“ (můj výraz – mb). Avšak výraz ro’é = pastýř je blízký slovu ré’a = bližní, popřípadě přítel. V Pís 5, 16 jsou oba výrazy paralelizovány (zé dódí vezé ré’í). Zmíněna je však pastýřská činnost: „Pověz mi ty, kterého miluji, kde budeš pást, kde necháš odpočívat stáda za poledne“ (Pís 1, 7). Milá se v této sekvenci 1

Srv. Blahoslav Hruška: Pod babylónskou věží, Praha 1977, str. 220–224.

Píseň písní – Světla erotických a mystických ramp

ohražuje: „Proč musím být jako zahalená poběhlice při stádech tvých druhů? (Pís 1, 7b). Milá nechce ve vztahu k Milému figurovat jako „zahalená“. Označení ke’ottejá je od kořene ‘-t-h = zastřít se, zahalit se, popřípadě mít závoj, ma’até. Sám překládám svízelný verš takto: „Proč jako poběhlice brát se mám za houfci dobrodruhů tvých?“2 To připomíná Támaru, která se rozhodla pro roli nevěstky, aby získala Judu; tato odhodlaná žena „si zastřela tvář“, proto se její tchán domníval, že je to nevěstka (Gn 38, 15). V hebrejském textu Geneze je sice použito jiného kořene (k-s-h) než v Písni (‘-t-m), oba výrazy jsou však obsahově paralelní. Zastánci kultického výkladu „vidí v 1,7n liturgický popis mytické scény. Ištar, božská ,pastýřka‘, tu prý hledá svého ,pastýře‘ – Dóda, Tammúze, božského Milého. Kultickému obrazu Ištary odpovídá jak ,zahalená‘, tak ,bloudící‘ Milá. ,Nejkrásnější z žen‘ je označení bohyně, jež je krásnější než všechny ženy. . . Jde ovšem o úryvek z delší, nám neznámé skladby, vytržené z původní souvislosti.“3 Pochybnou Ištarou může být v souvislosti celé Písně jak církev, jež se uchyluje k cizím duchovním pastýřům, tak lidská (erotická) Ištar, izraelská dívka, která dává vale své náboženské a bohoslužebné čistotě a plete si svého Milého s pochybnými miláčky. Pasení se objevuje i v záhadné větě: „On pase v liliích (háro’é ba-šóšanním)“ (Pís 2, 16). Nejde o pasení ovcí, nýbrž o pasení metaforické, ba symbolické. Sám Hospodin má královský titul Pastýř (Žl 23, 1). Hospodinovým pastýřstvím je tammúzská pastýřská činnost relativizována nebo úplně odsunuta stranou. To lze vyčíst ze scény nadepsané v ČEP Nejistota (Pís 1, 7n). K Milému přináleží i barvy, které můžeme nazvat myticko-symbolickými, zvláště bílá a červená: „Můj milý je běloskvoucí i červený (cach ve’ádóm)“ (Pís 5, 2). Zářivě bílá se objevuje v Ježíšově epifanii, při jeho Proměnění na hoře: „A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo (kai ho himatismos autú leukos exastraptón)“ (Mt 9, 29). Jiskřivě bílí a červení byli bozi. Ale i lidé, stanou-li se bohy, převezmou-li jejich výsostné role. Také geografika v Písni písní neoznačují sekulární kvantity, nýbrž sakrální kvality. Jan Heller ve své studii Geografika v Písni a jejich teologické konotace4 pojednává 17 geografik a prokazuje jejich symbolický význam. Například Libanón, jenž znamená „Bílou horu“ kvůli sněhu na nejvyšších místech. Ale jde o víc: „Ostatně sám Libanón byl znám jako bydliště Ištařino“ (str. 48). Na Libanónu začíná ona charakteristická pouť po horách, o které se Píseň zmiňuje: „Se mnou z Libanónu, nevěsto má, se mnou z Libanónu půjdeš. . . “ (Pís 4, 8). Religionisticky i exegeticky lze těžit z toho, že jméno Libanón (Lebánón) evokuje bílou barvu, jež je mytickou barvou božské Luny (lebáná = měsíc, luna). Píseň písní je ozářená či spíše nasvícená božskou bělostí, lidský život je zasazen do lunární krajiny božských úmyslů. Vysokohorské scény Písně nás vta2 3 4

Milan Balabán: Píseň písní v českých překladech 15.-21. století, Praha – Litomyšl 2003, str. 167. Výklady ke Starému zákonu III, Kostelní Vydří 1998, str. 753n. In: Pouštěj svůj chléb po vodě, Sborník pro Milana Balabána, Brno 199, str. 38–53.

Milan Balabán

hují do oblasti nadzemské, nabízí se nám pohled „z vrcholu Amány. . . Seníru a Chermónu“ (Pís 4, 8). Meta-fyzické je také bezpečné překlenování velkých vzdáleností: „Hlas mého milého! Hle přichází, hory přeskakuje“ (Pís 2, 8). Milý a Milá mají svůj Olymp, či spíše Olympy. Tělo Milé je vylíčeno jako krajina; Milenčiny vlasy jsou jako „stáda koz“, zuby jako „stádo ovcí před střiháním“ (Pís 4, 1n). Dominující je zahrada, jež je otevřená i přátelům (5, 1). Zahrada je tu chápána jako prameniště a stanoviště života. Sympozium intimně souručivého života milujícího muže a milující ženy je vysloveno formou výsostné (skoro mystické) metaforiky: „Můj milý sestoupil do své zahrady k záhonům balzámovým, aby v zahradách pásl a trhal lilie“ (Pís 6, 2). Jednoznační zastánci alegorického vyložení Písně písní těžko vysvětlí, proč je Milý popsán jako socha: „Jeho ruce jsou jako válce zlaté taršíšem posázené, jeho břicho je mistrné dílo ze slonoviny safíry vykládané“ (Pís 5, 14). Leo Krinetzki OSB5 zde vidí imaginární fantazii básníkovu, důraz klade na zvukomalbu, jde spíše o náznak hudby než o (holý) popis. Katoličtí dominikánští autoři6 zde shledávají narážky a názvuky na kultickou výbavu chrámu, což pozoruhodně dokládají. Starozákonní Bible však zná popis lidské osoby jako sochy; zaznamenejme popis v knize Daniel (Dan 3): „Král Nebúkadnesar dal zhotovit zlatou sochu. . . “ Tomuto uměleckému výtvoru, který měl demonstrovat vladařovu nesmrtelnost, se měli všichni klanět za doprovodu kultické hudby (Dan 3, 5nn). Tato socha složená z různě kvalitních materiálů je popsána v knize Daniel (Dan 2). Ve starověku platila spojitost: bozi – zbožnění vládci – sochy (popřípadě jiné artefakty). Milý v Písni je „jako bůh“ – ve specifickém smyslu: slouží a jedná v tomto světě prostém lásky a milosrdenství jako člověk stvořený „k obrazu Božímu“ (viz Gn 1, 27: becelem ’Elohím). Bibličtí svědkové, tradenti, obhájci izraelské víry, si byli citlivě (a někdy drásavě) vědomi skoro neodolatelného náporu tammúzské ideologie – se vším žárem a náboženským šarmem. Zvláště proto, že po celé věky byl tzv. posvátný sňatek (hieros gamos) prováděn určitým způsobem i ve starém Izraeli, jak jsem na to už poukázal. Ale generální odmítání nestačilo. Proto určité grémium (složené z poeticky nadaných kněží) v době dosti pozdní vytvořilo spis plný erotických, nábožensky estetických motivů se symbolickým až mytickým podložím. Aktéry tu nebyli bohové. Do popředí se prosadilo svaté souručenství milujícího se lidského páru s podmalováním svatebními obřady (zvláště syrskými). To vše bylo chápáno jako odpověď na Hospodinovu lásku k jeho milovanému a vyvolenému lidu. Zařazení Písně do kánonu bylo riskantní. Židovské i křesťanské učitelské autority se obávaly, že do sakrálního písemnictví pronikne sekulární živel: erotika vymaněná z normotvorby Starého zákona, lidská láska, jež není vztažena k Tóře. Jen neerotický výklad Písně mohl prý tuto poetickou skladbu vřadit do kanonických biblických knih. Alegorický výklad nám zachránil Píseň 5 6

Das Hohe Lied, Patmos-Verlag Düsseldorf 1964, str. 190n. Jeruzalémská bible, ad loc. cit.

Píseň písní – Světla erotických a mystických ramp

písní. A ovšem i předčítání Písně o židovských velikonocích (pesach). Jistou roli sehrála i skutečnost, že v Písni jsou jmenováni dva enormně významní izraelští králové David a Šalomoun. Židovská tradice klade konečné rozhodnutí o přijetí starozákonních (kanonických) knih do normotvorné Bible do konce 1. st. př. Kr. Stalo se tak v judském městě Javne (řecky Jamneia). Přihlíženo bylo i ke stáří jednotlivých knih nebo souborů knih. Význačný orientální a judaistický badatel Stanislav Segert7 se odvolává na proslulého židovského historika Flavia Josepha, maje za to, že kanonizátoři upřednostňovali ty biblické knihy, které pocházely z doby, kdy „duch Boží působil skrze proroky“, což bylo údobí zahájené Mojžíšem a končící za vlády perského krále Artaxerxa. Vycházíme-li z dosavadních znalostí o hebrejském jazyce, dostala Píseň nám známou podobu až ve 4. st. př. Kr. V textu Písně se najdou slova přejatá z perštiny i řečtiny; a jsou tu patrně i vazby obvyklé v aramejštině. Na druhé straně je nepochybné, že některé „jednotlivé výrazy a obrazy lze sledovat až o dvě tisíciletí nazpět“ (Segert, str. 16). Proto je nezbytné opírat se především o text Písně jako takový a zvolit nejpravděpodobnější výkladovou variantu. 2. Scénář Píseň písní nabízí drama lásky mezi milujícím a milující, i když může (prý) jít i o jinotajné podobenství.8 Aktéry jsou Milý (Dódí) a Milá či Přítelkyně (Rá‘ejá) nebo Šulamítka (ha-šúlammít). A je tu kompars hlavních osob. Milá (Přítelkyně) oslovuje „jeruzalémské“ či „sijónské“ dcery (benót jerúšálajim / benót cijjón). Ona sama je „přítelkyní mezi dcerami“. Také Milý se odlišuje od ostatních, kteří ho možná doprovázejí – jako jabloň (tappúach) od obvyklých lesních stromů (Pís 2, 1–3). Milý žádný kompars nepotřebuje, neboť je suverénní par excellence. Jsou však zmíněni jeho „přátelé“ (ré’ím – 5, 1), patrně družní spolupijáci, možná však i účastníci posvátného hodu. Jedinečný vztah lásky paradigmatické dvojice vystihují nadpisky v Českém ekumenickém překladu. Jsou to témata: Zrod lásky (kap. 1), Zrání lásky (2), Hledání lásky (3), Společenství lásky (4, 5), Tajemství lásky (6, 7), Láska silnější než smrt (8). Píseň písní nemá patrně pevnou osnovu, podle níž jedna písnička navazuje na další popěvek. Jde spíše o svým způsobem volný tok slok a veršů, někdy rýmovaných. Vyvrcholením scénáře je poslední zvěstné téma Láska je silnější než smrt, kde mocně zazní prosba z Písně 8, 6: „Polož si mě na srdce (léb) jako pečeť (chótám), jako pečeť na své rámě (zeró’a).“ V tomto synonymním paralelismu prosí Milá – nevěsta svého Milého jakožto ženicha, aby ji považoval za pečeť; tato pečeť měla ve starém Orientu podobu řetízku nebo šňůry kolem krku, byla tedy „na srdci“. Leo Krinetzki OSB připomíná reálii z Genesis: Juda zde dává Támaře jakožto domnělé nevěstce svou „zástavu“ místo povinné „mzdy 7 8

Pět svátečních svitků, Praha 1958, Úvod k Písni. Viz například Órigenés: O písni písní, překlad M. C. Putny a J. Sitára, Hermann a synové, Praha 2000.

Milan Balabán

nevěstky“. Bylo to pečetidlo (chótám) se šňůrkou a hůl (Gn 38, 18). Mohlo jít také o náramek na zápěstí. Jako by Milá řekla: Nikdy na mě nezapomeň, když ses pro mě rozhodl, když jsi mne vyvolil. Připomene se nám scéna ze zvěstně paradigmatického života Josefova: „A farao sňal z ruky svůj prsten, dal jej na ruku Josefovu. . . “ Paralelním artiklem je faraónův zlatý řetěz, který egyptský panovník zavěsil na Josefovu šíji (Gn 41, 42). Obsahově příbuzné je slovo z proroctví Ageova, podle něhož sám Hospodin prohlašuje Zerubábela za „pečetní prsten“; zdůvodnění: „neboť jsem tě vyvolil, je výrok Hospodinův“ (Ag 2, 23). Jedná se o nejužší vnější i vnitřní spojení, o nejžhavější souručenství lásky. Církevně většinový výklad zde vidí alegorii: to Boží lid (káhál, ekklésia) si přeje spočinout na „srdci“ (jež označuje to nejvnitřnější a ve specifickém smyslu nejintimnější) Božím či Hospodinově. Tak například naši kraličtí vykladači ve svých Poznámkách9 a poznámka v Jeruzalémské bibli k danému místu. A ovšem: je tu lavina alegoricko-symbolických, někdy mystických výkladů církevních otců nebo prvotřídních církevních myslitelů (Órigenés a mnozí jiní10). Scénář je z povrchového hlediska ukončen jakoby nelogicky či nečekaně. Nenajdeme tu žádný happy end. Zazní výzva: „Uprchni, milý můj. . . “ (Pís 8, 14). Průběh lásky nelze ideologizovat. 3. Mytické momenty a surreálné situace Milá je „černá“, šechórá (Pís 1, 5); to odkazuje na Šachar ugaritských textů. Vždyť na závěr Jákobova zápasu s Kýmsi (’íš) se objevuje Jitřenka, ha-šáchar (Gn 32, 27). Milá je „do černa opálená, že mě tak ožehlo slunce (ha-šámeš)“ (Pís 1, 6), což odkazuje na různé podoby solárního kultu. „Kdo je ta, jež jak Jitřenka shlíží, krásná jako Luna, čistá jako žhoucí Slunce, strašná jako vojsko pod praporci“ (6, 10). S tím souvisí již zmíněná „vysokohorskost“ paradigmatického páru: „Se mnou z Libanónu, nevěsto má, se mnou z Libanónu půjdeš. Rozhlédneš se . . . z Amány. . . , ze lvích doupat, z hor leopardů“ (4, 8). Takový pohled „shora“ mohou mít jen bohové – jsou nade vším, patří jim celá země. Milá hledajíc svého zmizelého Milého narazí na „strážce obcházející město“ (Pís 3, 3); tito démoničtí hlídači ji „zbili“ a strhli jí přehoz (5, 7). Milá však Miláčka našla, a tím ho zachránila. To připomíná Ištařin sestup do podsvětí. Milá „vystupuje z pouště“,‘olá min-ha-midbar (3, 6); „pouští“ se myslí podsvětí, místo zemřelých. Celá Píseň se nese na „jarní vlně“: „Po zemi se objevují květy, hlas hrdličky je slyšet v naší zemi“ (2, 12). Příchod jara je ve všech mytologiích Předního východu znamením, že se božstvo slité v jedno s matkou přírodou laskavě, ba milostivě obrací k člověku. Milý není jen výjimečný mezi muži, vyjevuje se v životě jako „jabloň mezi lesními stromy“ (2, 3). Milý je víc, a řekli bychom 9 10

Výklady Starého zákona Biblí kralické šestidílné, vyd. Josef Kostomlatský, Tábor 1885. Fragmentární, ale přesvědčivý vhled do tohoto způsobu výkladu najdeme v knize Órigenés: O Písni písní.

Píseň písní – Světla erotických a mystických ramp

výš, než mytický Milý, jímž je Tammúz nebo jeho obdoby: „Jaký je tvůj milý, že je nad Miláčka (ma-dódech middód) . . . ?“ (5,9a). ČEP má ve svém překladu „Miláčka“ s velkým M. A komentář? „Pokud byla předlohou písně vzpomínka na Tammúze z orientálních mýtů a kultů, jenž vystupoval také jako Dód čili božský miláček, tedy v Písni na místě této mytické postavy stojí. . . člověk. . . (proti snu nebo mýtu prostá skutečnost, setkání dvou lidí, muže a ženy), jednak Hospodin. . . a jeho lid. . . “11 Jiní, přijmeme-li pomoc katolických badatelů,12 mají za to, že je tu srovnáván ten pravý miláček s jiným možným milým. To jsou některé z mytických tkání gobelínu Písně. Všechny tyto momenty jsou v Písni přeznačeny, aby neodporovaly vyznání Izraele, popřípadě Židovstva. 4. Znepokojující nezvyklosti Příznačné, možná podstatné, je nadýchávání atmosféry. Dýchá se tu čiro, průhledno, jasno a jásavo. Je to rajské prostředí. Stromy, klid, vody. „Vzbuď se mi, severní vánku, i ty, větérku z jihu, přivaň sem, ať rozvoní se moje zahrádka a rozproudí se její balšámy. . . “ (Pís 4, 16). Znepokojující je, že v celé knize nenarazíme na slovo „Bůh“. Tak je tomu jen ještě v jedné starozákonní knize – Ester. Proč tato „bezbožnost“? V Písni písní se ovšem mluví o „plameni Hospodinově“, šalhebetjá(h) (Pís 8, 6b). Ale ono já(h) může být právem považováno za superlativ. Tato „nepřítomnost Boha“ je – domýšleno – pochopitelná, poněvadž ovzduší Písně je plné Boha, takže tam už Bůh být nemusí. Bůh je něco jako vzduch, který dýcháme. Připomeňme apoštola Pavla v Athénách, kde hovořil s epikurejskými a stoickými filosofy a snažil se navázat na jejich básníky. Prohlásil: „Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme (esmen)“ (Sk 17, 28). Jinou nezvyklostí je detekce sui generis: láska má kosmické parametry. Kosmická Milá se objevuje v krásné a trochu přízračné scéně: „Kdo je ta, jež pohlíží dolů jako Jitřenka, krásná jako Luna, ryzí jak Slunce v plameni, děsivá jak prapory vojsk?“ (Pís 6, 10). Je to žena, nebo bohyně? Klidně by to mohla být Ištar, jež vévodí nejen lásce, popřípadě sexu, nýbrž i válce a smrti. Nebo by mohla mít tyto kosmické rozměry Anát ugaritských textů. Tyto mytické představy jsou v Písni písní značně izraelizovány. Muž a žena jsou tu bez koloritu božství nebo božanství. Muž a žena izraelského společenství jsou ti praví bohové. Vždyť i oni hledí na svět „shora“ – bez nutkavých vazeb a hořkých závislostí. Nejzvláštnější nezvyklostí je to, že se v nikde v Písni neobjevuje otec, ačkoli toto jméno, titul, funkce či poslání je jedinečné a bezkonkurenční. Otec, hebrejsky ’áb, je spojován s otcem víry Abramem (Ab – Otec jako jméno či titul božstva) i s modlitbou Páně „Otče náš“, Patér hémón (Mt 6, 9). V Písni se však zjevuje toliko matka (’ém). Zcela překvapivě se dovídáme, že krále Šalomouna ozdobila korunou v den svatby jeho matka (Pís 3, 11). Milá lituje, že Milý není její bratr (’ách). Kdyby tomu tak bylo, odvedla by si ho do „maminčina domku“, 11 12

Výklady ke Starému zákonu III, str. 785. Například Leo Krinetzki OSB, op. cit., str. 187.

Milan Balabán

bét ’immí (Pís 8, 2). Milá připomíná Milému „jabloň“ (ha-tappúach), pod níž matka Milého „povila“ – ve velkých bolestech (Pís 8, 5). Různé mytologie vědí, že pod posvátnými stromy se rodili bozi: Adonis, Apollo, Artemis, Romulus a Remus a jiní. Na to poukazuje až neúprosně W. Wittekindt,13 obecněji Marvin H. Pope.14 V Písni písní chce anonymní tradent zdůraznit Boží mateřství. Církev (zvláště římsko-katolická) tu spěšně nabízí výklad mariánský. Matkou, k níž je přiveden její syn (Milý), je Milá – Maria – pravá Eva. Někteří vykladači spatřují v Matce božskou moudrost (Chochmá). 5. Interpretace Nejrozšířenější a nejpravověrnější je výklad alegorický. Proto mohou text Písně písní používat Židé o svých Velikonocích. Díky jinotajnému pochopení se Šír ha-šírím dostala do hebrejského kánonu. Podobně jako Židé nahlížejí na Píseň i křesťané. Kraličtí v prvním nadpisku říkají: „Církev milostí chotě svého zazžená žádá přebývati s ním. A předloživši mdlým u víře, aby se na její zevnitřní před světem nesličnosti nehoršili, s chotěm svým milostně a důvěrně rozmlouvá.“ Podobně někteří církevní otcové nebo význační církevní „mluvčí“, kteří tu shledávají texty povahy mystické. Jsou to například Órigenés, Řehoř z Nyssy, Bernard z Clairvaux, Terezie z Avily, Jan od Kříže, náš Hus i náš Komenský. Souhrny nebo výtahy alegorických nebo přímo mystických šírhašírských textů shrnuje ve svém velkovýkladu americký badatel Marvin H. Pope. Erotické a mytické rysy a exkluzivní milostné situace nelze přehlédnout a pominout. Proto zde vždycky, zvláště pak ve století devatenáctém a dvacátém, stávaly interpretace nealegorické. Někteří tu viděli syrské svatební obyčeje, včetně takzvaného mečového tance (srv. Pís 7, 1), nebo se tu „konstatují“ v podstatě tammúzské texty15; to je však velmi nepravděpodobné, Židé jako striktní monoteisté by to nepřipustili. Jiní vykladači tu vidí snové obrazy. Opírají se především o Pís 5, 2: „Spím, ale srdce mé bdí.“ Ve snu je totiž možné překračovat normativní hranice. Tento výklad je až příliš psychoanalytický. Vždycky tu byly návrhy akceptovat Píseň písní v doslovném smyslu jako krásnou milostnou poezii s básnickým vykreslením něžných, a přitom přesných vztahů mezi obojím pohlavím. Tak například Dietrich Bonhoeffer, ale už dávno předtím Theodor z Mopsuestie, odsouzený 2. cařihradským koncilem roku 553, a ovšem Herder a jiní, okouzleni krásně horkým šarmem této západosemitské skladby. Místo uprostřed zvolil Leo Krinetzki OSB (op. cit.). Krinetzki, opíraje se o souběžce z různých dob, nabízí řešení, jež může být přijatelné pro širší církevní konvenční kruhy. Říká: Erotickou intonaci Písně nelze rozumně popřít. Ano, máme před očima erotickou izraelskou píseň. Z ideální podoby (jakéhosi vzorce) čirých vztahů mezi mužem a ženou se můžeme těšit a učit. Zároveň tu nemáme přeslechnout básnickou výkresbu vztahu mezi Hospodinem a jeho 13 14 15

Das Hohe Lied und seine Beziehungen zum Ištarkult, Hannover 1925. Song of Songs, The Anchor Bible, New York 1977. Tak například H. Schmöckel: Heilige Hochzeit und Hohes Lied z roku 1956.

Píseň písní – Světla erotických a mystických ramp

lidem, Kristem a jeho církví. Velkorysá Boží láska k člověku inspiruje čistou lásku mezi lidmi, především mezi mužem a ženou – zvláště a úplně v manželství. Tento typologický přístup a výklad umožní duchovně žíznivému člověku, aby poznal pravou lásku Boží a lidskou. Láska je jen jedna. Lidská láska, horoucí a tklivý vztah mezi nezištně milujícím mužem a velkolepou vstřícností ženy rozhořelé láskou je podobenstvím absolutní, to znamená obětovně bezvýhradné Hospodinovy (Kristovy) lásky k jeho lidu (Církvi). Tato Boží láska není metafyzicko-abstraktní povahy, vkresluje se totiž do lidských, ovšem i milostných vztahů, a to i s jejich smyslovou výbavou a výpravou. Eroticky vypravená Píseň písní a Pavlova chvála svaté lásky z l. listu Korintským (1 Kor 13) se nevylučují, nýbrž doplňují. Nelze s dobrým biblickým svědomím zkonstruovat a zkoncipovat protikladnost dvou fakticit (či spíše aktivit): erótu a agapé,16 čiré erotiky, formované pravdou a milosrdenstvím, s celou její estetickou, zvláště fonetickou výbavou, a duchovní lásky inspirované Hospodinem nebo jeho Kristem. Neboť i agapé zahrnuje naprostou solidarizační lidskou lásku mezi mužem a ženou. Ani láska lidského páru nemusí pouze „vzlínat“ zdola nahoru, nýbrž může sestupovat v sebeobětovnosti shora dolů. Přílišná kategorická protikladnost (nebo neskladnost) podléhá někdy nivelizační sepsi a skepsi. Žít z Lásky znamená plout bez přestání, Do srdcí vlévat pokoj, radost, smích Z veršů svaté Terezie z Lisieux

Srv. Anders Nygren: Eros und Agapé, Berlin 1955.

SERMO VI

I. Quod solo nutu voluntatis omnia sufficit agere Deus, et de comparatione operum maiestatis et redemptionis. II. De duobus Dei pedibus, qualiter sint intelligendi. III. Quae gratiarum dona ex his pedibus accipiantur. I. Quod solo nutu voluntatis omnia sufficit agere Deus, et de comparatione operum maiestatis et redemptionis. 1. Ut praecedenti sequens sermo cohaereat, tenetisne datum superius, solum summum et incircumscriptum Spiritum ad omne quod facere vel fieri vult, corporis instrumento sive obsequio non egere? Demus ergo securi veram soli Deo, sicut immortalitatem, ita et incorporeitatem: quod solus spirituum universam corpoream naturam eo usque transcendat, ut quocumque corpore in quocumque opere non indigeat, solo spirituali nutu, cum vult, ad quaeque vult agenda contentus. Sola igitur est quae nec propter se, nec propter alium, solatio corporei instrumenti opus habet illa majestas, cujus omnipotenti arbitrio incunctanter praesto est omne opus, omne altum inclinat, omne adversum cedit, omne creatum fovet, etiam nullo interveniente vel subveniente solatio corporali, sive spirituali. Docet vel monet sine lingua; praebet vel tenet sine manibus; sine pedibus currit et succurrit pereuntibus. 2. Actitabat ista et cum patribus prioribus saeculis; experiebantur homines sedula beneficia, sed latebat eos benficus. Ille quidem attingebat a fine usque ad finem fortiter; sed disponens omnia suaviter, non sentiebatur ab hominibus. Et gaudebant de bonis Domini; et Dominum sabaoth, eo quod cum tranquillitate judicaret omnia, nesciebant. Ab ipso erant, sed non cum ipso; per ipsum vivebant, sed non ipsi; ex ipso sapiebant, sed non ipsum, alienati, ingrati, insensati. Hinc demum factum est, ut quod erant, quod vivebant, quod sapiebant, non auctori tribuerent, sed naturae ascriberent, aut certe, quod insipientius erat, fortunae; propriae quoque industriae atque virtuti multi multa arrogabant. Quanta sibi usurparunt seductorii spiritus, quanta soli et lunae data sunt; quanta terris et aquis attributa, quanta etiam manufactis fabrilibusque mortalium reputata operibus! Herbis, arbustis, minutissimis vilissimisque seminibus pro numinibus deferebatur. 3. Heu! sic homines perdiderunt et commutaverunt gloriam suam in similitudinem vituli comedentis fenum! Quorum Deus miseratus errores, de monte umbroso et condenso dignanter egrediens, in sole posuit

KÁZÁNÍ VI

I. O tom, že Bůh dělá vše pouhým pokynem své vůle a porovnání díla velebnosti a díla vykoupení. II. O dvou nohách Božích a jak je třeba je chápat. III. Jaké dary milostí z těchto nohou přijímáme. I. O tom, že Bůh dělá vše pouhým pokynem své vůle a porovnání díla velebnosti a díla vykoupení. 1. Aby následující promluva navazovala na tu předchozí; pamatujete si, co jsme řekli včera o tom, že pouze nejvyšší a neohraničený Duch k ničemu z toho, co dělá nebo chce udělat, nepotřebuje jako nástroj tělo ani jeho službu? Předpokládejme tedy klidně, že jedině Bůh je opravdu jak nesmrtelný, tak netělesný: protože jako jediný z duchů veškerou tělesnou ↑1 Tim 6, 16 podstatu natolik přesahuje, že k žádnému skutku nepotřebuje žádné tělo. Ke všemu, co chce udělat, mu stačí pouhý pokyn ducha. Jeho velebnost je tedy jediná, která nepotřebuje ani kvůli sobě, ani kvůli jinému pomoc těla jako nástroje. Jeho všemohoucímu úsudku je nepochybně podřízeno každé dílo; každá výška se skloní, každé protivenství ustoupí. Každému stvoření pomáhá bez jakéhokoliv zprostředkování nebo pomoci tělesné či duchovní. Učí a napomíná bez jazyka, dává nebo drží bez rukou, bez nohou běží a spěchá na pomoc smrtelníkům. 2. Tak jednal i s otci minulých věků: lidé zakoušeli laskavá dobrodiní, ale původce dobra jim zůstával skrytý. On se sice mocně projevoval od jednoho konce světa na druhý, ale toho, kdo všechno ušlechtile spravuje, už Mdr 8, 1 lidé nevnímali. Radovali se z Božích darů, ale Pána zástupů, který všechno soudí shovívavě, neznali. Od něho pocházeli, ale s ním nebyli; skrze něho Mdr 12, 18 žili, ale ne pro něho, od něho měli vnímání, ale jeho nevnímali, vzdálení, nevděční, neteční. A tak se stalo, že to, co byli, co žili a co vnímali, nepřipisovali Původci, ale přírodě, nebo spíše, což bylo ještě nerozumnější, štěstěně; v mnoha případech také vlastní píli nebo statečnosti. Co všechno si přisvojovali duchové – svůdci, co bylo přičítáno slunci nebo měsíci, co zemi a vodě, co také vlastním lidským výtvorům či skutkům! Božské pocty byly vzdávány rostlinám, stromům i těm nejmenším a zanedbatelným semenům. 3. Běda! tak lidé ztratili svou slávu a zaměnili ji za podobu dobytčete, ↑Řím 1, 23.25 které se živí trávou. Avšak Bůh se smiloval nad jejich blouděním, sestoupil Žl 106, 20 laskavě z hory zahalené mraky, na slunci postavil svůj stan. Nabídl tělo Hab 3, 3 Žl 19, 5

Sermo VI

tabernaculum suum. Obtulit carnem sapientibus carnem, per quam discerent sapere et spiritum. Nam dum in carne et per carnem facit opera, non carnis, sed Dei, naturae utique imperans, superansque fortunam, stultam faciens sapientiam hominum, daemonumque debellans tyrannidem; manifeste ipsum se indicat esse, per quem eadem et ante fiebant quando fiebant. In carne, inquam, et per carnem potenter ac patenter operatus mira, locutus salubria, passus indigna, evidenter ostendit, quia ipse sit qui potenter, sed invisibiliter saecula condidisset, sapienter regeret, benigne protegeret. Denique dum evangelizat ingratis, signa praebet infidelibus, pro suis crucifixoribus orat: nonne liquido ipsum se esse declarat, qui eum Patre suo quotidie oriri facit solem suum super bonos et malos, pluit super justos et injustos? Hoc enim est quod ipse aiebat: Si non facio opera Patris mei, nolite credere (Joan. X, 37). 4. En aperit os carnis suae docens in monte discipulos, qui in silentio angelos in coelestibus docet. En ad tactum corporeae manus curatur lepra, fugatur caecitas, auditus reparatur, lingua muta resolvitur, discipulus prope mersus erigitur; et is indubitanter agnoscitur, cui dixerat longe ante David: Aperis tu manum tuam, et imples omne animal benedictione (Psal. CXLIV, 16); et item: Aperiente te manum tuam, omnia implebuntur bonitate (Psal. CIII, 28). En secus corporales pedes jacens ac poenitens audit peccatrix: Remittuntur tibi peccata (Luc. VII, 48), et recognoscit eum, de quo ex multis retro temporibus scriptum legerat: Egredietur diabolus ante pedes ejus (Habac. III, 5). Ubi nempe peccatum remittitur, ibi procul dubio diabolus de corde peccatoris expellitur. Hinc universaliter de cunctis poenitentibus dicit: Nunc judicium est mundi, nunc princeps hujus mundi ejicietur foras (Joan. XII, 31): quod scilicet humiliter confitenti remittat Deus peccatum; et diabolus eum, quem in hominis corde invaserat, amittat principatum. 5. Denique ambulat super undas carnalibus pedibus, cui necdum carne vestito jam Psalmista praecinuerat: In mari vita tua, et semitae tuae in aquis multis; quod est: Conculcas corda tumentia superborum, et fluxa desideria carnalium comprimis, justificans impios, et superbos humilians. Quod tamen quia invisibiliter fit, carnalis non sentit a quo fit. Unde et subdit: Et vestigia tua non cognoscentur (Psal. LXXVI, 20). Hinc rursus Pater ad Filium: Sede, inquit, a dextris meis, donec ponam inimicos tuos scabellum pedum tuorum (Psal. CIX, 1); hoc est: Donec omnes qui te contemnunt, tuae voluntati subjiciam, sive invitos et miseros, sive voluntarios et beatos. Itaque hoc opus Spiritus, quia caro non percipiebat â&#x20AC;&#x201C; animalis quippe non percipit ea quae sunt Spiritus Dei (I Cor. II, 14) â&#x20AC;&#x201C;, opus fuit ut corporalibus pedibus corporaliter incubans, et corporalibus labiis pedes eosdem deosculans, veniam peccatorum peccatrix perciperet; sicque illa mutatio dexterae Excelsi, qua mirabiliter, sed invisibiliter justificat impium, etiam carnalibus innotesceret.

Kázání VI

těm, kteří vnímají tělo, aby se skrze ně učili vnímat i ducha. Neboť když v těle a skrze tělo koná nikoli skutky těla, ale skutky Boží, přikazuje přírodě a přemáhá štěstěnu, moudrost tohoto světa činí bláznovstvím a v boji vítězí nad tyranií démonů, pak zřetelně ukazuje, že on sám je ten, skrze něhož se i předtím dělo to, co bylo. V těle, pravím, a skrze tělo s mocí a s utrpením konal zázraky, hlásal spásu, snášel urážky a jasně ukázal, že právě on je ten, který s mocí, ale neviditelně založil svět, moudře ho řídí a laskavě chrání. Konečně když hlásá radostnou zvěst nevděčným, nabízí znamení nevěřícím a prosí za ty, kteří ho ukřižovali; cožpak tím jistě neprohlašuje, že je to on, který každodenně spolu se svým Otcem nechává své slunce svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé? To je přece smysl toho, co sám řekl: Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! (Jan 10, 37) 4. Hle, ten, který mlčky učí anděly v nebesích, otvírá ústa svého těla a učí na hoře učedníky. Dotykem tělesné ruky je uzdraveno malomocenství, mizí slepota, je navrácen sluch, němý jazyk je rozvázán, učedník, který se skoro utopil, je zachráněn, a tak je bez jakýchkoli pochybností rozpoznáván ten, jemuž dlouho předtím řekl David: Otvíráš svou ruku a ve své přízni živíš všechno, co žije (Žl 145, 16); a jinde: Otvíráš ruku a nasytí se dobrým (Žl 104, 28). U jeho tělesných nohou leží hříšnice a když se kaje, slyší: Odpouštějí se ti tvé hříchy (Lk 7, 48); tak poznává toho, o němž četla, co před mnoha věky bylo napsáno: Vyjde ďábel zpod jeho nohou (srv. Hab 3, 5). Totiž tam, kde se odpouští hřích, tam je také jistě ze srdce hříšníka vyháněn ďábel. Proto říká obecně o všech kajícnících: Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven (Jan 12, 31), protože totiž tomu, kdo se pokorně vyznává, Bůh odpouští hřích a ďábel, který vtrhl do lidského srdce, ztrácí nad ním nadvládu. 5. Pán také tělesnýma nohama kráčí po vlnách a ještě dřív, než si oděl tělo, žalmista mu zazpíval: Tvá cesta šla mořem, množstvím vod tvá stezka (Žl 77, 20), což znamená: šlapeš po srdcích těch, kdo se dmou pýchou, pomíjivé touhy těla potlačuješ, konáš spravedlnost nad bezbožnými a pyšné ponižuješ. Protože však se to děje neviditelně, člověk tělesný nevnímá, čím se to děje. Proto také žalmista dodává: A nebudou znát tvé stopy (Žl 77, 20). Jinde pak Otec řekl Synovi: Zasedni po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož k tvým nohám (Žl 110, 1). To znamená, dokud všechny, kteří tebou opovrhují, nepodřídím tvé vůli; jak ty ubožáky, kteří nebudou chtít, tak ty šťastné, kdo chtít budou. A tak pro toto dílo Ducha, když ho tělo nepřijímalo – tělesný člověk totiž nemůže přijmout věci Božího Ducha (1 Kor 2, 14) – bylo třeba, aby se hříšnice vrhla k tělesným nohám a tělesnými rty tyto nohy líbala, a tak dosáhla odpuštění svých hříchů. Tak tato změna pravice Nejvyššího, kterou podivuhodně, ale neviditelně koná spravedlnost nad bezbožným, se stala známou i lidem tělesným.

↑Řím 8, 5 ↑Řím 8, 3; ↑Gal 5, 19 1 Kor 1, 20; 1 Kor 2, 5

↑1 Kor 14, 22 ↑Lk 23, 34 Mt 5, 45

↑Mt 5, 1-2 ↑Mt 8, 3 ↑Mt 20, 34 ↑Mt 7, 33.35 ↑Mt 14, 31

↑Mt 14, 25

↑Pís 8, 1 ↑Lk 7, 38-39 Žl 77, 11 Řím 4, 5

Sermo VI

II. De duobus Dei pedibus, qualiter sint intelligendi. 6. Verum illos spirituales pedes Dei, quos primo loco spiritualiter osculari poenitentem oportet, praeterire me non oportet. Novi ego curiositatem vestram, quae nil sua voluntate inscrutatum omnino praetereat. Nec vero ducendum contemptui, nosse, quibus scriptura pedibus tam frequenter Deum commemorat, nunc quidem stare, ut ibi: Adorabimus in loco ubi steterunt pedes ejus (Psal. CXXXI, 7); nunc vero ambulare, ut ibi: Et habitabo in illis, et deambulabo in eis (Levit. XXVI, 12; II Cor. VI, 16); nunc etiam currere, juxta illud: Exsultavit ut gigas ad currendam viam (Psal. XVIII, 6). Si recte Apostolo visum est caput Christi referre ad Deitatem; puto et nobis non incongrue videri pedes ad hominem pertinere; quorum alterum misericordiam, alterum judicium nominemus. Nota sunt vobis duo ista vocabula; et de plerisque Scripturae locis ambo pariter, si cogitatis, occurrunt. Quia vero misericordiae pedem Deus in carne, cui se univit, assumpserit, docet epistola ad Haebraeos, tentatum perhibens per omnia Christum pro similitudine absque peccato, ut misericors fieret. Quid illum alterum, qui judicium nuncupatus est? Nonne ad hominem aeque assumptum et ipsum pertinere ipse Deus homo aperte significat, ubi datam sibi perhibet a Patre potestatem judicium facere, quia Filius hominis est? 7. His duobus ergo pedibus apte sub uno divinitatis capite concurrentibus, natus ex muliere, factus sub lege invisibilis Emmanuel, in terris visus est, et cum hominibus conversatus est. His certe pertransit et nunc, benefaciendo et sanando omnes oppressos a diabolo, sed spiritualiter, sed invisibiliter. His, inquam, pedibus devotas perambulat mentes, incessanter lustrans, scrutansque corda et renes fidelium. Vide autem ne forte haec illa sint sponsi crura, quae sponsa tam magnifice commendat in consequentibus, comparans ea, ni fallor, columnis marmoreis, fundatis super bases aureas. Pulchre omnino; quoniam quidem in incarnata Dei Sapientia, quae auro designatur, misericordia et veritas obviaverunt sibi; denique universae viae Domini misericordia et veritas (Psal. XXIV, 10). III. Quae gratiarum dona ex his pedibus accipiantur. 8. Felix mens, cui semel Dominus Jesus utrumque infixerit pedem! A duobus signis cognoscite eam quae hujusmodi est, quae secum necesse est referat divinis impressa vestigiis. Ipsa sunt timor et spes; ille judicii, illa misericordiae praesentans imaginem. Merito beneplacitum est Deo super timentes eum, et in eis qui sperant super misericordia ejus (Psal. CXLVI, 11): cum timor initium sit sapientiae; spes, profectus: nam consummationem sibi caritas vindicat. Quae cum ita sint, non parvus fructus est in primo hoc osculo, quod ad pedes accipitur; tantum curato ut neutro frauderis illorum. Porro enim si jam dolore peccati, et judicii timore com-

Kázání VI

II. O dvou nohách Božích a jak je třeba je chápat. 6. Avšak nemohu se nezmínit o těchto duchovních nohách Boha, které na prvním místě má kajícník políbit. Vím o vaší zvědavosti, která nenechá ze své vůle vůbec nic neprozkoumané. Ale je třeba znát a nijak nepřehlížet skutečnost, že Písmo často hovoří o Božích nohách, buď že stojí: Budeme se klanět na místě, kde stanuly jeho nohy (Žl 132, 7), nebo že kráčí: Budu přebývat a procházet se mezi nimi (2 Kor 6, 16), a jinde také, že běží: Vesele jako rek, když běží k cíli (Žl 19, 6). Jestliže apoštol právem uznal za vhodné vztahovat Kristovu hlavu k jeho božství, myslím, že my si stejně tak dobře můžeme ↑1 Kor 11, 3 představit, že nohy se vztahují k jeho lidství, a jednu z nich pojmenujeme milosrdenství a druhou soud. Tato dvě slova jsou vám známa a vyskytují se, jak víte, na mnoha místech Písma. O tom, že Bůh s tělem, s nímž se spojil, přijal také nohu milosrdenství, nás poučuje list Židům, když říká, že (Kristus) na sobě zakusil všechna pokušení jako my, kromě hříchu, Žid 4, 15 aby se stal milosrdným. A co ta druhá noha, kterou jsme nazvali soud? Žid 2, 17 Cožpak ten, který je Bůh i člověk, nenaznačuje jasně, že i toto se týká lidství, které na sebe přijal, když říká, že mu byla dána od Otce moc konat soud, poněvadž je Syn člověka? Jan 5, 27 7. Tedy s těmito dvěma nohami, které se vhodně pod jednou hlavou božství spojují, ten, jenž byl narozený z ženy, podrobený zákonu, neviditelný Emmanuel se objevil na zemi a přebýval s lidmi. S těmito nohami jistě i nyní prochází zemí, všem pomáhá a uzdravuje ty, kteří jsou v moci ďáblově, ale duchovně a neviditelně. S nimi, jak říkám, prochází zbožné mysli a bez přestání prohlíží a zkoumá srdce i ledví věřících. Pohleď, cožpak to nejsou ona lýtka snoubence, která snoubenka tak velkolepě popisuje v dalších slovech (Písně písní) a přirovnává je, pokud se nemýlím, ke sloupům z bílého mramoru, spočívajícím na patkách z ryzího zlata? Zajisté výstižně, protože totiž ve vtělené Boží moudrosti, která je naznačena zlatem, se setkaly milosrdenství a pravda. Vždyť přece všechny stezky Hospodinovy jsou milosrdenství a pravda (Žl 24, 10).

Gal 4, 4 Bar 3, 38 Sk 10, 38 Žl 7, 10

Pís 5, 15 Žl 85, 11

III. Jaké dary milostí z těchto nohou přijímáme. 8. Šťasná mysl, ve které alespoň jednou Pán Ježíš stanul oběma nohama! Protože taková mysl v sobě nutně nese otisky Božích stop, poznáte ji podle dvou znaků. Je to bázeň a naděje; bázeň je otiskem soudu, naděje otiskem milosrdenství. Právem má Hospodin zalíbení v těch, kdo se ho bojí, v těch, kdo čekají na jeho milosrdenství (Žl 147, 11), protože počátek moudrosti je bát se Hospodina a naděje je její pokračování; neboť si žádá Žl 111, 10 naplnění v lásce. Protože je tomu tak, je velkým dobrem onoho prvního ↑1 Jan 4, 18 polibku, že se vtiskuje na nohy; jen se starej, abys ani jednu z nich neopomněl. Jsi-li totiž již zkrušen bolestí nad hříchem a strachem ze soudu,

Sermo VI

pungeris, veritatis judiciique vestigio labia impressisti. Quod si timorem doloremque divinae intuitu bonitatis, et spe consequendae indulgentiae temperas, etiam misericordiae pedem amplecti te noveris. Alioquin alterum sine altero osculari non expedit; quia et recordatio solius judicii in barathrum desperationis praecipitat, et misericordiae fallax assentatio pessimam generat securitatem. 9. Datum est et mihi misero nonnunquam sedere secus pedes Domini Jesu; et modo hunc, modo illum tota devotione complecti, in quantum me sua benignitas dignabatur admittere. At si quando miserationis oblitus, stimulante conscientia, judicio paulo diutius inhaererem, mox metu incredibili ac miserabili confusione dejectus, et tenebroso circumfusus horrore, hoc solum palpitans de profundis clamabam: Quis novit potestatem irae tuae, et prae timore tuo iram tuam dinumerare? (Psal. LXXXIX, 11â&#x20AC;&#x201C;12) Quod si eo relicto pedem misericordiae plus tenere contingeret, tanta e contrario incuria et negligentia dissolvebar, ut confestim et oratio tepidior, et actio pigrior, et risus promptior, et sermo incautior, et omnis denique utriusque hominis status inconstantior appareret. Proinde magistra instructus experientia, non judicium jam solum, aut solam misericordiam; sed misericordiam pariter et judicium cantabo tibi, Domine. In aeternum non obliviscar justificationes istas; cantabiles mihi erunt ambae pariter in loco peregrinationis meae, quousque misericordia superexaltata judicio, miseria conticescat, ac sola cantet tibi de cetero gloria mea, et non compungar.

Kázání VI

přitiskl jsi rty na nohu pravdy a soudu. Jestliže však strach a bolest mírníš pohledem na Boží dobrotu a nadějí na odpuštění, které jistě bude následovat, pak věz, že objímáš také nohu milosrdenství. Líbat jednu nohu bez druhé není nic platné, protože samotné uvažování o soudu vrhá člověka do propasti zoufalství a klamná představa o milosrdenství má za následek zhoubnou bezstarostnost. 9. Bylo i mně, ubožákovi,1 občas dopřáno sedět u nohou Pána Ježíše a s celou oddaností objímat hned jednu, hned druhou nohu, nakolik mně to jeho laskavost dovolovala. Avšak pokud jsem snad někdy, vyburcován svědomím, zapomněl na milosrdenství a o něco déle setrval u soudu, hned jsem byl sražen neuvěřitelným strachem a žalostným zmatkem a obklopen temným děsem; a pouze jedno jediné jsem s chvěním z hlubin volal: Kdo zná sílu tvého hněvu, tvou prchlivost, jak by se tě nebál? (Žl 90, 11) Jestliže však, když jsem tuto nohu opustil, se mi podařilo více se držet nohy milosrdenství, rozplynul jsem se naopak v takové bezstarostnosti a nedbalosti, že jsem hned byl v modlitbě vlažnější, v konání línější, k smíchu ochotnější a v řeči méně ostražitý. A nakonec se obojí tento stav člověka ukázal jako velmi nestálý. Pak mě poučila učitelka – zkušenost, takže ne pouze o soudu nebo o milosrdenství, ale zároveň o milosrdenství a soudu budu zpívat tobě, Hospodine. Na tvá ustanovení nezapomenu nikdy, obojí stejně budu opěvovat v domě, kde jsem jenom hostem, dokud milosrdenství nezvítězí nad soudem, má ubohost nezanikne a pouze má sláva ti zapěje žalmy a již neumlkne.

Bernard končí toto kázání osobním vyznáním, které v sobě skrývá výzvu, aby ostatní následovali jeho příkladu a objímali obě nohy Krista.

Lk 10, 39

Žl 130, 1

Žl 101, 1 Žl 119, 93 Žl 119, 54 Jak 2, 13 Žl 30, 13

SERMO XXVIII

I. Quomodo nigra sit sponsa sicut pellis Salomonis, et quae pellis huius nigredo. II. Quod Christus ex visu et facie reputatus sit niger, sed ex auditu et voce speciosus, et de auditu vel visu. III. Quomodo in animae profectu auditus visum praecedat. IV. Quod fides rationem, sensum et experientiam transcendit, et quomodo tangendus sit Christus. V. Qua prudentia decorem Salomonis sub nigris pellibus sponsa deprehendit, et de trina nigredine. VI. Quadrupliciter quomodo decoloraverit eam sol. I. Quomodo nigra sit sponsa sicut pellis Salomonis, et quae pellis huius nigredo. 1. Tenetis, credo, cujus et quibus Salomonis pellibus decorem sponsae sentiam comparatum, si tamen ad ostensionem commendationemque referatur decoris data ex his similitudo. At si ad nigredinem magis referenda putetur, reducendae ad memoriam illae, quibus olim Salomon tabernaculum operuit. Erant procul dubio nigrae, quotidiano expositae soli, quotidianarum iniuriis pluviarum. Neque id frustra, sed ut is qui intus repositus erat ornatus, nitidior servaretur. Hoc exemplo sponsa non negat nigredinem, sed excusat; nec probro ducit qualemcumque habitum, quem caritas formet, judicium veritatis non improbet. Denique quis infirmatur, cum quo non infirmetur? Quis scandalizatur, et non uritur? Induit se compassionis naevum, ut morbum in altero passionis levet, vel sanet; nigrescit candoris zelo, lucro pulchritudinis. 2. Multos candidos facit unius denigratio, non cum tingitur culpa, sed cum cura afficitur. Expedit, inquit, ut unus moriatur homo pro populo, et non tota gens pereat (Joan. XI, 50): expedit ut unus pro omnibus denigretur similitudine carnis peccati, et non tota gens nigredine condemnetur peccati, splendor et figura substantiae Dei obnubiletur in forma servi pro vita servi, candor vitae aeternae nigrescat in carne pro carne purganda, speciosus forma prae filiis hominum, pro filiis hominum illuminandis obscuretur in passione, turpetur in cruce, palleat in morte: ex toto non sit ei species neque decor, ut sibi speciosam atque decoram acquirat sponsam Ecclesiam sine macula et sine ruga. Agnosco pellem Salomonis, immo ipsum in pelle nigra Salomonem amplector. Habet et Salomon nigredinem, sed in pelle; foris niger, in cute niger, non intus. Alioquin omnis gloria ejus filiae regis ab intus (Psal. XLIV, 3.14). Intus divinitatis candor, decor virtutum, splendor gratiae, innocentiae puritas: sed tegit haec despicabi-

KÁZÁNÍ XXVIII

I. O tom, že snoubenka je černá jako Šalomounovy houně a jaká je černá barva těchto houní. II. Kristus se na pohled a podle tváře jevil jako černý, ale na poslech a podle hlasu krásný; o poslechu a pohledu. III. Jak na cestě duše při jejím růstu sluch předchází zrak. IV. O tom, že víra přesahuje rozum, smyslové vnímání i zkušenost, a jak se tedy máme dotýkat Krista. V. S jakou prozíravostí snoubenka odkrývá Šalomounův půvab pod černými houněmi a o trojí černotě. VI. O čtyřech způsobech, jimiž slunce zbarvilo snoubenku. I. O tom, že snoubenka je černá jako Šalomounovy houně a jaká je černá barva těchto houní. 1. Věřím, že si pamatujete, k jakým houním jakého Šalomouna byl podle mého názoru přirovnáván půvab snoubenky, pokud by se ovšem tento obraz vztahoval k tomu, aby vyjádřil a zdůraznil její půvab. Jestliže by však měl spíše poukazovat na to, že je černá, je třeba si připomenout ty houně, kterými kdysi Šalomoun svůj příbytek zakrýval. Byly nepochybně ↑2 Kron 3, 14; černé, vystavené každodennímu slunci a častým přívalům dešťů. Nebyly Ex 26, 1 zbytečné, sloužily k tomu, aby se zachovala ve větším lesku výzdoba, která byla uložena uvnitř. Podle tohoto výkladu snoubenka nepopírá svou černou barvu, ale spíše ji omlouvá; a nemyslí si, že je hanbou takový stav, který způsobuje láska, a pravdivý názor neodmítá. Vždyť kdo je sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním? Kdo propadá pokušení, abych já se tím netrápil? 2 Kor 11, 29 Bere na sebe poskvrnu ze soucitu, aby tíhu utrpení druhého ulehčila nebo uzdravila; stává se černou z horlivosti pro bělost, a tak získává krásu. 2. Očernění jednoho způsobí, že mnozí se stanou bílými, ovšem ne když se on poskvrní vinou, ale když se věnuje starostlivé péči. Je lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ (Jan 11, 50): je lépe, aby se jeden za všechny stal černým v podobě hříšného těla, a nebyl odsouzen Řím 8, 3 celý rod pro černotu hříchu; aby se odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty Žid 1, 3 skryl za mrakem podoby služebníka, a to pro život služebníka; aby odlesk Flp 2, 7 věčného světla zčernal v těle pro očištění těla, aby se nejkrásnější ze synů Mdr 7, 26 lidských pro osvícení synů lidských skryl v temnotě utrpení, byl zohaven Žl 45, 3 na kříži a zbledl ve smrti. Proto neměl krásy ani ozdoby, aby si získal Iz 53, 2 krásnou a ozdobenou snoubenku církev bez poskvrny a vrásky. Poznávám ↑Ef 5, 27 tu Šalomounovu houni, ba dokonce ho v té černé Šalomounově houni objímám. Má tedy i Šalomoun něco černého, ale jen na té houni: navenek je černý, na kůži černý, ale ne uvnitř. Vždyť všechna sláva dcery královské je uvnitř (Žl 45, 14). Uvnitř je odlesk božství, půvab ctností, jas milosti, čis-

370

Sermo XXVIII

lior infirmitatis color; et quasi absconditus vultus ejus et despectus, dum tentatur per omnia pro similitudine absque peccato. Agnosco denigratae formam naturae; agnosco tunicas illas pelliceas, protoplastorum peccantium habitum. Denique semetipsum denigravit formam servi accipiens, in similitudinem hominum factus, et habitu inventus ut homo. Agnosco sub pelle haedi, qui peccatum significat, et manum quae peccatum non fecit, et collum per quod mali cogitatio non transivit; ideoque non est inventus dolus in ore ejus. Novi quod sis lenis natura, mitis et humilis corde, blandus aspectu, suavis spiritu, et quidem unctus oleo laetitiae prae consortibus tuis. Unde nunc ad instar Esau pilosus et hispidus? Cujusnam rugosa et tetra imago haec, et unde hi pili? Mei sunt: nam pilosae manus similitudinem exprimunt peccatoris. Meos agnosco hos pilos; et in pelle mea video Deum Salvatorem meum. 3. Non tamen Rebecca sic illum induit, sed Maria; tanto digniorem qui benedictionem acciperet, quanto sanctior quae peperit. Et bene in meo habitu; quia mihi benedictio vindicatur, mihi postulatur hereditas. Siquidem audierat: Postula a me, et dabo tibi gentes hereditatem tuam, et possessionem tuam terminos terrae (Psal. II, 8). Tuam, inquit, hereditatem, tuamque possessionem dabo tibi. Quomodo dabis ei, si sua est? Et quomodo suam mones ut postulet? Aut quomodo sua, si necesse habet ut postulet? Mihi proinde postulat, qui meam ad hoc induit formam, ut suscipiat causam. Quippe disciplina pacis nostrae super eum, dicente propheta, et Dominus in eo posuit iniquitatem omnium nostrum (Isai. LIII, 5â&#x20AC;&#x201C;6): unde debuit fratribus per omnia similari, sicut ait Apostolus, ut misericors fieret (Hebr. II, 17). II. Quod Christus ex visu et facie reputatus sit niger, sed ex auditu et voce speciosus, et de auditu vel visu. Propterea vox quidem, vox Jacob; manus autem, manus sunt Esau (Gen. XXVII, 22). Suum est quod auditur ex eo: quod in eo videtur, nostrum. Quod loquitur, spiritus et vita: quod apparet, mortale et mors. Aliud cernitur, et aliud creditur. Nigrum sensus renuntiat, fides candidum et formosum probat. Niger est, sed oculis insipientium: nam fidelium mentibus formosus valde. Niger est, sed formosus: niger reputatione Herodis, formosus confessione latronis, centurionis fide. 4. Quam formosum adverterat qui exclamavit: Vere homo hic Filius Dei erat! Sed in quo advertit, advertendum. Si enim attenderet quod apparebat, quomodo formosus, quomodo Filius Dei? Quid, nisi deforme et nigrum oculis spectantium occurrebat, cum expansis in cruce manibus medius duorum nequam, risum malignantibus daret, fletum fidelibus? Et solus erat risui, qui solus poterat esse terrori, solus honorari debuerat. Unde igitur advertit pulchritudinem Crucifixi, et quod is sit Filius Dei, qui cum

Kázání XXVIII

371

tota nevinnosti; ale přikrývá je opovrženíhodná barva slabosti, jako i jeho tvář je skrytá a v opovržení, když na sobě zakusil všechna pokušení jako my kromě hříchu. Poznávám podobu té zčernalé přirozenosti; poznávám ty kožené suknice, oděv prarodičů, kteří se dopustili hříchu. Nakonec sám sebe očernil, když přijal podobu služebníka, jako člověk se ponížil a stal se jedním z lidí. Pod kůží kozla, který symbolizuje hřích, poznávám ruku, která nezhřešila, a hrdlo, z něhož nevyšlo nic zlého; neboť v jeho ústech nebyla nalezena lest. Vím, že jsi mírné povahy, tichý a pokorného srdce, vábného vzhledu a příjemného ducha. Proto jsi pomazán olejem veselí nad svoje druhy. Proč tedy nyní jsi jako Ezau chlupatý a zarostlý? Čí je tato vrásčitá a ohavná podoba, odkud pocházejí tyto chlupy na kůži? Jsou moje: neboť chlupaté ruce označují hříšníka. Poznávám tyto chlupy, jsou moje: avšak i ve své kůži vidím Boha, svého Spasitele. 3. Přece však ho do této kůže neoblékla Rebeka, ale Maria, a on byl o tolik více hoden přijmout požehnání, o kolik svatější byla ta, která ho porodila. A je dobře, že je oblečen v mé kůži, protože pro mě si nárokuje požehnání, pro mě požaduje dědictví. Jistě již slyšel: Požádej, a dám ti národy jako tvé dědictví, i dálavy země jako tvé vlastnictví (Žl 2, 8). Tvé dědictví, říká, a tvé vlastnictví ti dám. Ale jak mu dáš něco, co je jeho? A proč ho vyzýváš, aby žádal o své? Nebo jak by to bylo jeho, pokud by o to musel žádat? Pro mě to přece žádá, a proto si oblékl mou podobu, aby se ujal mé pře. Trestání snášel pro náš pokoj (Iz 53, 5), říká prorok: A Hospodin na něj vložil nepravosti nás všech (Iz 53, 6); proto musil být ve všem jako jeho bratři, praví apoštol, aby se stal milosrdným (Žid 2, 17).

Iz 53, 3 Žid 4, 15 Gn 3, 21 Flp 2, 7 ↑Gn 27, 16 1 Petr 2, 22 Mt 11, 29 Žl 45, 8 ↑Gn 25, 25 ↑Gn 27, 11 ↑Gn 27, 23 ↑Job 19, 26

II. Kristus se na pohled a podle tváře jevil jako černý, ale na poslech a podle hlasu krásný; o poslechu a pohledu. Proto jeho hlas je hlasem Jákoba, ale jeho ruka je rukou Ezaua (Gn 27, 22). Jeho je to, co od něho slyšíme; a naše to, co na něm vidíme. Co mluví, je duch a život; co se navenek ukazuje, je smrtelné a podléhá zániku. ↑Jan 6, 64 Něco jiného smysly poznáváme, v něco jiného věříme. Naše smysly vidí černotu, víra potvrzuje bělost a půvab. Je černý, ale pro oči pošetilých; pro ↑Mdr 3, 2 mysl věřících je velmi půvabný. Je černý, ale půvabný; černý podle mínění Heroda, půvabný podle vyznání lotra na kříži a podle víry setníka. 4. Jak krásného ho viděl ten, který zvolal: Tento člověk byl opravdu Syn Boží! (Mk 15, 39) To proto, že v něm viděl to, co měl vidět. Kdyby totiž věnoval pozornost pouze tomu, co bylo na povrchu, jak by v něm mohl vidět krásu, jak by v něm mohl vidět Božího Syna? Vždyť co jiného než ošklivost a černota se nabízelo očím přihlížejících, když rozepjal ruce na kříži uprostřed dvou zločinců a vystavil se zlovolným na posměch a svým věrným k pláči? Vzbuzoval posměch ten, který mohl vzbuzovat hrůzu a spíše byl hoden úcty. Z čeho setník tedy poznal krásu Ukřižovaného

372

Sermo XXVIII

iniquis reputatus est? Respondere aliquid ad id nostrum nec fas, nec opus est; nec enim evangelistae hoc diligentia praeterivit. Sic enim habes: Videns autem centurio qui ex adverso stabat, quia sic clamans exspirasset, ait: Vere hic homo Filius Dei erat (Marc. XV, 39). Ergo ad vocem credidit, ex voce agnovit Filium Dei, et non ex facie. Erat enim fortassis ex ovibus ejus, de quibus ait: Oves meae vocem meam audiunt (Joan. X, 17). 5. Auditus invenit quod non visus. Oculum species fefellit, auri veritas se infudit. Oculus pronuntiabat infirmum, oculus foedum, oculus miserum, oculus morte turpissima condemnatum; auri Dei Filius, auri formosus innotuit; sed non Judaeorum, quia erant incircumcisi auribus. Merito Petrus abscidit auriculam servi, ut viam faceret veritati, et veritas liberaret eum, id est libertum faceret. Erat ille centurio incircumcisus, sed non aure, qui ad unam exspirantis vocem sub tot infirmitatis indiciis Dominum majestatis agnovit. Ideoque non despexit quod vidit, quia credidit quod non vidit. Non autem credidit ex eo quod vidit; sed ex eo procul dubio quod audivit, quia fides ex auditu (Rom. X, 17). Dignum quidem fuerat per superiorum oculorum fenestras veritatem intrare ad animam; sed hoc nobis, o anima, servatur in posterum, cum videbimus facie ad faciem. Nunc autem unde irrepsit morbus, inde remedium intret, et per eadem sequatur vestigia vita mortem, tenebras lux, venenum serpentis antidotum veritatis; et sanet oculum qui turbatus est, ut serenus videat quem turbatus non potest. Auris prima mortis janua, prima aperiatur et vitae; auditus, qui tulit, reparet visum; quoniam nisi crediderimus, non intelligemus. Ergo auditus ad meritum, visus ad praemium. Unde Propheta, Auditui meo, inquit, dabis gaudium et laetitiam (Psal. L, 10): quod fidelis retributio auditionis beata visio sit, et beatae meritum visionis fidelis auditio. Beati autem mundo corde, quoniam ipsi Deum videbunt (Matth. V, 8). Porro, fide oportet mundari oculum qui videat Deum, quemadmodum habes: Fide mundans corda eorum (Act. XV, 9). 6. Interim ergo, dum necdum paratus est visus, auditus excitetur, auditus exercitetur, auditus excipiat veritatem. Felix, cui Veritas attestatur, dicens: In auditu oris obedivit mihi (Psal. XVII, 45). Dignus qui videam, si priusquam videam, oboedisse inveniar; securus videbo, ad quem meae oboedientiae munus praecesserit. Quam beatus qui ait: Dominus Deus aperuit mihi aurem, et ego non contradico, retrorsum non abii (Isai. L, 5). Ubi et voluntariae habes oboedientiae formam, et longanimitatis exemplum. Qui enim non contradicit, spontaneus est; et qui retro non abiit, perseverat. Utrumque necessarium; quoniam hilarem datorem diligit Deus (II Cor. IX, 7), et qui perseveraverit usque in finem, hic salvus erit (Matth. X, 22). Utinam et mihi aperiat aurem Dominus, intret ad cor meum sermo veritatis, mundet oculum, laetae praeparet visioni, ut dicam Deo etiam ipse:

Kázání XXVIII

373

a to, že je to Syn Boží, když byl započten mezi zločince? Nemáme právo na to odpovědět, ani to není naše věc; avšak pečlivost evangelisty to neopomenula. Zde totiž čteš: A když uviděl setník, který stál před ním, že takto zvolal a skonal, řekl: Ten člověk byl opravdu Syn Boží (Mk 15, 39). Tedy jeho hlasu uvěřil, podle hlasu poznal Syna Božího, a ne podle vzhledu. Snad byl jednou z jeho ovcí, o kterých říká: Moje ovce slyší můj hlas (Jan 10, 27). 5. Sluch našel to, co neobjevil zrak. Vzhled oklamal oko, ale pravda se vlila do ucha. Oko ukázalo člověka slabého, ošklivého, ubohého, odsouzeného k té nejpotupnější smrti; ucho poznalo krásného Božího Syna, ale ne ucho Židů, protože měli neobřezané uši. Právem Petr usekl tomu služebníkovi ucho, aby udělal cestu pravdě a pravda ho osvobodila, učinila z něj svobodného člověka. Onen setník byl neobřezaný, pohan, ale neměl pohanský sluch, protože podle jednoho vydechnutého slova pod tolika známkami slabosti rozeznal Pánovu velebnost. A tak nepohrdl tím, co viděl, protože uvěřil tomu, co neviděl. Avšak neuvěřil podle toho, co viděl, ale nepochybně podle toho, co slyšel, protože víra je ze slyšení (Řím 10, 17). Bylo by jistě vhodné, aby skrze okna vnějšího zraku vstoupila do duše pravda; ale to je nám, milá duše, vyhrazeno až v budoucnu, až ho uvidíme tváří v tvář. Nyní však, odkud se připlížila smrt, odtud ať přijde lék, a ve stejných stopách ať jde za smrtí život, za temnotou světlo, za hadím jedem protijed pravdy, ať se uzdraví oko, které bylo zakaleno, aby jasný zrak viděl toho, koho zkalený vidět nemůže. Ucho bylo první branou smrti, ať se tedy jako první otevře životu; sluchem, který přinesl smrt, ať se obnoví zrak; protože jestliže neuvěříme, nepochopíme. Tedy sluch nám získává zásluhu a zrak odměnu. Prorok o tom říká: Dej, ať slyším hlas veselí a radosti (Žl 51, 10), protože odměnou za věrné slyšení je blažené vidění a zásluhou pro blažené vidění je věrné slyšení. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha (Mt 5, 8). Proto musí být oko očištěno vírou, aby vidělo Boha, jak čteš: Vírou očistil jejich srdce (Sk 15, 9). 6. Mezitím tedy, dokud zrak ještě není připraven, ať je probuzen sluch, ať se cvičí a přijímá pravdu. Šťastný je ten, o kom Pravda vydává svědectví slovy: Uslyšel mě a hned mě uposlechl (Žl 18, 45). Jsem hoden, abych viděl, jestliže dříve, než bych uviděl, budu shledán jako ten, kdo poslechl. Jistě pak uvidím toho, k němuž mě předešla služba mé poslušnosti. Jak blažený je ten, který řekl: Panovník Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji, ani jsem neodešel pryč (Iz 50, 5)! Tady máš vzor dobrovolné poslušnosti i příklad vytrvalosti. Kdo nevzdoruje, jedná dobrovolně, a kdo neodejde, vytrvá. Obojí je zapotřebí, protože radostného dárce miluje Bůh (2 Kor 9, 7), a kdo vytrvá až do konce, bude spasen (Mt 10, 22). Kéž by i mně Bůh otevřel sluch, aby do mého srdce vešlo slovo pravdy, očistilo můj zrak a připravilo ho pro radostné vidění, abych i já mohl říci Bohu: Srdce mé posiluješ, mám pozorné

Mk 15, 28

Mdr 2, 20 Sk 7, 51

↑Jan 18, 10 Jan 8, 32

↑Mt 27, 54

1 Kor 13, 12

↑Jer 9, 21 ↑Žl 6, 8

Iz 7, 9

↑Jan 6, 67

374

Sermo XXVIII

Praeparationem cordis mei audivit auris tua (Psal. IX, 17); ut audiam a Deo, etiam ipse cum ceteris oboedientibus: Et vos mundi estis propter sermonem, quem locutus sum vobis (Joan. XV, 3). Nec omnes mundantur qui audiunt, sed qui oboediunt. Beati qui audiunt, et custodiunt illud. Talem requirit auditum qui mandat dicens: Audi, Israel (Deut. VI, 3); talem offert qui ait: Loquere, Domine, quia audit servus tuus (I Reg. III, 9); talem spondet qui dicit: Audiam quid loquatur in me Dominus Deus (Psal. LXXXIV, 9). III. Quomodo in animae profectu auditus visum praecedat. 7. Et ut scias etiam Spiritum sanctum hunc in animae spirituali profectu ordinem observare, ut videlicet prius formet auditum, quam laetificet visum: Audi, inquit, filia, et vide (Psal. XLIV, 11). Quid intendis oculum? Aurem para. Videre desideras Christum? Oportet te prius audire eum, audire de eo, ut dicas cum videris: Sicut audivimus, sic vidimus (Psal. XLVII, 9). Immensa claritas, visus augustus, et non potes ad eam. Potes auditu, sed non aspectu. Clamantem denique Deum: Adam, ubi es? (Gen. III, 9), non videbam jam peccator, audiebam tamen. Sed auditus aspectum restituet, si pius, si vigil, si fidelis praecesserit. Fides purgabit, quem turbavit impietas; et quem inoboedientia clausit, aperiet oboedientia. Denique: A mandatis tuis, inquit, intellexi (Psal. CXVIII, 104): quod intellectum reddat observatio mandatorum, quem tulit transgressio. Adverte adhuc in sancto Isaac, quomodo prae ceteris sensibus auditus in tam sene viguerit. Caligant oculi patriarchae, palatum seducitur, fallitur manus, non fallitur auris. Quid mirum, si auris percipit veritatem, cum fides ex auditu, auditus per verbum Dei, verbum Dei veritas sit? Vox, inquit, vox Jacob est. Nihil verius. Manus autem manus sunt Esau (Gen. XXVII, 22). Nihil falsius. Falleris: manus similitudo decepit te. Nec in gustu veritas, etsi suavitas est. Nam quomodo habet veritatem, qui se putat edere venationem, cum domesticis vescatur haedorum carnibus? Multo minus oculus qui nil videt. Non est veritas in oculo, non sapientia. Vae qui sapientes estis, ait, in oculis vestris! (Isai. V, 21) Num bona sapientia, cui maledicitur? Mundi est, ac per hoc stultitia apud Deum 8. Bona et vera sapientia trahitur de occultis, ut sapit beatus Job (Job XXVIII, 18). Quid foris eam quaeris in corporis sensu? Sapor in palato, in corde sapientia est. Non quaeras sapientiam in oculo carnis, quia caro et sanguis non revelat eam, sed spiritus. Non in gustu oris: nec enim invenitur in terra suaviter viventium. Non in tactu manus, cum sanctus dicat: Si osculatus sum manum meam ore meo, quod est iniquitas maxima, et negatio in Deum (Job XXXI, 27â&#x20AC;&#x201C;28). Quod tunc fieri arbitror, cum donum Dei, quod est sapientia, non Deo, sed meritis adscribitur actionum. Sapiens fuit Isaac, sed tamen erravit in sensibus. Solus habet auditus verum,

Kázání XXVIII

375

ucho (Žl 10, 17) a spolu s ostatními poslušnými i já mohl od Boha uslyšet: Vy jste již čistí pro slovo, které jsem k vám mluvil (Jan 15, 3). Nejsou očištěni všichni, kdo ho slyší, ale jen ti, kdo jsou ho poslušni. Blaze těm, kteří slyší Boží slovo a zachovávají je. Takové naslouchání si žádá ten, který přikazuje: Slyš, Izraeli (Dt 6, 3); a takové nabízí ten, kdo říká: Mluv, Pane, tvůj služebník naslouchá (1 Sam 3, 10); rovněž to slibuje ten, který říká: Budu poslouchat, co ke mně mluví Bůh Hospodin (Žl 85, 9).

Lk 11, 28

III. Jak na cestě duše při jejím růstu sluch předchází zrak. 7. Abys věděl, že také Duch svatý, když vede duši vpřed po duchovní cestě, zachovává toto pořadí, že totiž nejprve formuje sluch a pak naplňuje radostí zrak, proto říká: Slyš, dcero, a pohleď (Žl 45, 11). Proč namáháš oči? Připrav uši. Toužíš uvidět Krista? Nejprve ho musíš slyšet, musíš slyšet o něm, abys mohl říci, až ho uvidíš: To, co jsme slyšeli, nyní vidíme (Žl 48, 9). Nesmírný je jeho jas a náš zrak je omezený, nedostatečný. Můžeš Žl 139, 6 poslouchat, ale ne vidět. A když Bůh volal: Adame, kde jsi? (Gn 3, 9), já hříšník jsem ho již neviděl, ale přece jsem ho slyšel. Avšak naslouchání obnoví pohled, jestliže bude zbožné, bdělé a věrné. Víra očistí to, co uvedla ve zmatek bezbožnost, a co neposlušnost uzavřela, poslušnost otevře. Nakonec říká: Z tvých přikázání jsem pochopil (Žl 119, 104), protože když posloucháme přikázání, navrací se nám pochopení, které nám vzalo jejich přestoupení. Pozoruj také na Izákovi, že i jako stařec měl sluch silnější než ostatní smysly. Vyhasl jeho zrak, chuť je zkreslená, ruka se plete, ale ↑Gn 27, 1 neplete se jeho sluch. Co je na tom divného, že ucho přijímá pravdu, když víra je ze slyšení, a slyšíme prostřednictvím slova Božího, které je pravda? Řím 10, 17 Hlas je Jákobův, řekl, a byla to naprostá pravda; ale ruce jsou Ezaua (Gn 27, ↑Jan 17, 17 22), a to byla naprostá lež. Jsi oklamán, podobnost rukou tě oklamala. Ani v chuti není pravda, jakkoli je příjemná. Jak může mít pravdu ten, kdo si myslí, že jí ulovené zvíře, a zatím pojídá maso domácího kůzlete? A ještě méně pravdy má oko, které již nic nevidí. V oku není pravda, ani moudrost. Běda těm, kdo jsou moudří ve vlastních očích (Iz 5, 21), říká Písmo. Může být dobrá moudrost, která je proklínána? Je to moudrost světa, a proto je bláznovstvím před Bohem. 1 Kor 3, 19 8. Dobrá a pravá moudrost přichází ze skrytosti, jak praví blažený Job (Job 28, 21). Proč ji tedy hledáš na povrchu tělesnými smysly? Chuť vnímáš na patře, moudrost je v srdci. Nehledej moudrost okem těla, protože ji nezjevují tělo a krev, nýbrž Duch. Ani v chuti úst, neboť v zemi živých Mt 16, 17 se nenajde. Nehledej ji ani dotekem rukou, protože svatý říká: Jestliže ústy Job 28, 13 svými políbím svou ruku, i to by byla nepravost hodná odsouzení a popření Boha (Job 31, 27–28). Myslím, že to se děje tehdy, když dar Boží, kterým je moudrost, je připisován nikoli Bohu, ale zásluhám vlastních skutků. Izák byl moudrý, ale přece se ve smyslovém poznání mýlil. Jedině sluch, který

376

Sermo XXVIII

qui percipit verbum. Merito carnem redivivam Verbi tangere prohibetur mulier carnaliter sapiens; plus quippe tribuens oculo quam oraculo, id est carnis sensui quam verbo Dei. Quem enim mortuum vidit, resurrecturum non credidit, cum tamen hoc promiserit ipse. Denique non quievit oculus, usque dum satiatus est visus; quoniam non erat consolatio fidei, nec Dei rata promissio. Nonne caelum et terra, et quidquid omnino carnis oculus attingere potest, ante habent transire et perire, quam iota unum aut unus apex ex omnibus quae locutus est Deus? Et tamen cessavit a fletu in visu oculi, quae noluit consolari in verbo Domini; pluris habens experimentum, quam fidem. At experimentum fallax. 9. Mittitur ergo ad certiorem fidei cognitionem; quae utique apprehendit quod sensus nescit, experimentum non invenit. Noli me tangere, inquit: hoc est: Dissuesce huic seducibili sensui; innitere verbo, fidei assuesce.

IV. Quod fides rationem, sensum et experientiam transcendit, et quomodo tangendus sit Christus. Fides nescia falli, fides invisibilia comprehendens, sensus penuriam non sentit; denique transgreditur fines etiam rationis humanae, naturae usum, experientiae terminos. Quid interrogas oculum ad quod non sufficit? Et manus quid explorare conatur, quod supra ipsam est? Minus est quidquid ille vel illa renuntiet. Sane fides pronuntiet de me, quae majestati nil minuat. Disce id habere certius, id tutius sequi, quod illa suaserit. Noli me tangere, nondum enim ascendi ad Patrem meum (Joan. XX, 17). Quasi vero cum jam ascenderit, tunc tangi ab ea velit aut possit. Et utique poterit, sed affectu, non manu; voto, non oculo; fide, non sensibus. Quid tu me, ait, modo tangere quaeris, quae sensu corporis gloriam aestimas resurrectionis? Nescis quod tempore adhuc meae mortalitatis transfigurati ad horam morituri corporis gloriam oculi discipulorum sustinere nequiverint? Adhuc quidem tuis sensibus gero morem, formam ingerendo servilem, quam de consuetudine recognoscas. Ceterum mirabilis facta est gloria mea ex te, confortata est, et non poteris ad eam. Differ ergo judicium, suspende sententiam, et tantae rei diffinitionem ne credas sensui, fidei reservato. Illa dignius, illa diffiniet certius, quae plenius comprehendet. Denique comprehendit suo illo mystico ac profundo sinu, quae sit longitudo, latitudo, sublimitas et profundum. Quod oculus non vidit, nec auris audivit, nec in cor hominis ascendit, illa in se quasi quodam involucro clausum portat, servatque signatum. 10. Illa igitur digne me tanget, quae Patri consedentem suscipiet, non jam in humili habitu, sed in caelesti carne ipsa, sed altera specie. Quid

Kázání XXVIII

377

přijímá slovo, má pravdu. Proto se zakazuje té ženě, která uvažuje tělesně, aby se dotkla zmrtvýchvstalého Slova; více totiž spoléhá na oko než na ↑Jan 20, 17 řeč, to znamená na tělesné smysly než na Boží slovo. Když ho viděla mrtvého, nevěřila, že vstane z mrtvých, i když to on sám přislíbil. A tak si oko neodpočinulo, až dokud se nenasytilo viděním, protože zde nebyla Kaz 1, 8 útěcha víry ani spoléhání na Boží příslib. Cožpak nemá nebe a země, tedy vše, čeho se může dotknout oko těla, zaniknout dříve, než pomine jediné písmenko a jediná čárka z toho všeho, co Bůh řekl ? A přece žena setrvávala Mt 5, 18 v pláči, podle toho, co oko vidělo, a nenacházela útěchu v Božím slově, ↑Jan 20, 15.18 protože více spoléhala na svou zkušenost než na víru. Avšak zkušenost klame. 9. Proto je odkazována na jistější poznání z víry; víra, jakmile se dotkne toho, co smysly neznají, nenachází zkušenost. Nedotýkej se mě (Jan 20, 17), říká Ježíš, to znamená: Odvykni si spoléhat na klamné vnímání pomocí smyslů; spolehni se na slovo, opři se o víru. IV. O tom, že víra přesahuje rozum, smyslové vnímání i zkušenost, a jak se tedy máme dotýkat Krista. Víra nemůže být oklamána, víra obsáhne i neviditelné a nepocítí nedostatečnost smyslového vnímání; proto překračuje hranice lidského rozumu, danost přirozenosti, meze zkušenosti. Proč se ptáš oka na něco, na co nestačí? Proč se ruka pokouší prozkoumat něco, co ji přesahuje? Všechno, co oko nebo ruka zachytí, je menší než já. Ale víra řekne o mně vše, protože nic z mé velikosti neubírá. Uč se mít větší jistotu v tom, co ti ona poradí, a spíše se spoléhat na ni. Nedotýkej se mne, dosud jsem totiž nevystoupil ke svému Otci (Jan 20, 17). Jako by potom, až vystoupí, chtěl nebo umožnil, aby se ho dotýkala. Jistě to bude možné, ale pouze citem, a ne rukou; touhou, ne okem, vírou, nikoli smysly. Proč se mě snažíš dotknout, říká, abys mohla slávu zmrtvýchvstání vnímat tělesnými smysly? Cožpak nevíš, že ještě v době mého přebývání v těle v hodině proměnění tohoto smrtelného těla oči učedníků nemohly snést jeho slávu? Dosud se tedy snažím vyhovět tvým smyslům a beru na sebe podobu služebníka, kterou ze zvyku poznáváš. Vždyť stále ještě je pro tebe podivuhodná má sláva, je nedostupná, nepochopitelná. Odlož tedy svůj úsudek, nespoléhej na své mínění a při posuzování tak veliké věci nevěř smyslům, ale drž se víry. Ona to posoudí lépe a spolehlivěji, protože to také ve větší plnosti pochopí. Vždyť víra ve své tajemné a hluboké náruči zahrnuje a chápe, co je skutečná šířka a délka, výška a hloubka. Co oko nevidělo ani ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, to ona nosí v sobě uzavřené jako v jakémsi pouzdře a uchovává to pod pečetí. 10. Ta tedy bude hodna se mne dotknout, která pochopí, že sedím na trůnu spolu s Otcem, již ne v podobě ponížené, ale nebeské: v těle, které

Mt 17, 1-8

Žl 139, 6

Ef 3, 18 1 Kor 2, 9

378

Sermo XXVIII

deformem vis tangere? Exspecta ut formosum tangas. Nam qui deformis modo, tunc formosus; deformis tactui, deformis aspectui; deformis denique deformi tibi, quae sensibus plus inhaeres, fidei minus. Esto formosa, et tange me; esto fidelis, et formosa es. Formosa formosum et dignius tanges, et felicius. Tanges manu fidei, desiderii digito, devotionis amplexu; tanges oculo mentis. At numquid adhuc nigrum? Absit! Dilectus tuus candidus et rubicundus. Formosus plane quem circumdant flores rosarum, et lilia convallium; hoc est martyrum virginumque chori: et qui medius resideo, utrique non dissideo choro, virgo et martyr. Quomodo denique candidis non congruo virginum choris, virgo, Virginis filius virginisque sponsus? Quomodo non roseis martyrum, causa, virtus, fructus et forma martyrii? Talem talis taliterque tange, et dic: Dilectus meus candidus et rubicundus, electus ex milibus (Cant. V, 10). Millia millium cum dilecto, et decies centena millia circa dilectum, et nemo ad dilectum. Num tibi verendum erit, ne forte in quempiam de multitudine errore incidas, quaerendo quem diligis? Non prorsus ambiges quemnam eligas. Facile occurret electus e millibus, cunctis insignior. Dices: Iste formosus in stola sua, gradiens in multitudine virtutis suae (Isai. LXIII, 1). Non ergo in pelle nigra, quae hactenus sane ingerenda fuit oculis persequentium, ut contemnerent occidendum; aut etiam amicorum, ut recognoscerent redivivum. Non, inquam, jam in pelle occurret nigra, sed in veste alba, speciosus forma, non modo prae filiis hominum, sed etiam prae vultibus angelorum. Quid me vis tangere in humili habitu, servili forma, specie contemptibili? Tange caelesti decorum specie, gloria et honore coronatum; divina quidem majestate tremendum, sed ingenita serenitate gratum ac placidum.

V. Qua prudentia decorem Salomonis sub nigris pellibus sponsa deprehendit, et de trina nigredine. 11. Inde haec advertenda prudentia sponsae, et profunditas sermonum ejus, quae sub figura pellium Salomonis, scilicet in carne, rimata est Deum, in morte vitam; summam gloriae et honoris inter opprobria, et sub nigro denique habitu Crucifixi candorem innocentiae splendoremque virtutum, sicut illae utique pelles, cum essent nigrae ac despectae, pretiosa et praecandida prae divitiis regis in se ornamenta servabant. Merito nigre-

Kázání XXVIII

379

je však jiného druhu. Proč se chceš dotýkat toho, který nemá krásu? Hleď, jak se dotknout krásného. Neboť kdo zde je bez půvabu, tam je půvabný: ošklivý na dotek, ošklivý na pohled, ošklivý pro tebe, která sama jsi ošklivá, když více spoléháš na smysly a méně na víru. Buď krásná a dotkni se mě; buď plná víry, a budeš půvabná. Krásná budeš spíše hodna dotknout se krásného, a dá ti to více štěstí. Dotkneš se rukou víry, prstem touhy, objetím zbožnosti; dotkneš se mě okem své mysli. Jsem snad dosud černý? Nikoliv. Tvůj milý je běloskvoucí i červený. Je celý krásný ten, jehož obklopují květy růží a lilie v dolinách, totiž sbory mučedníků a panen; a já, který sedím uprostřed nich, jsem jejich součástí, zároveň panic i mučedník. Cožpak nepatřím do sboru bělostných panen já, který jsem panenský, syn Panny, snoubenec Panny? Nebo do purpurového sboru mučedníků, já, který jsem příčina, síla, odměna i příklad mučednictví? Takového se tedy takovým způsobem dotkni a řekni: Můj milý je běloskvoucí i červený, významnější nad tisíce jiných (Pís 5, 10). Tisíce tisíců jsou s mým milým a desetitisíce desetitisíců kolem něho a nikdo není jako on. Bojíš se, aby ses snad nezmýlila, až budeš v tom množství hledat toho, kterého miluješ? Nepochybuj, že jistě vybereš správně. Snadno poznáš1 vyvoleného z tisíců, nad všechny skvělejšího. Řekneš: Krásný v úboru velebném, hrdě kráčí ve své veliké síle (Iz 63, 1). Tedy nikoli v černé kůži, kterou jistě až dosud musel nosit pro oči pronásledovatelů, aby jím pohrdli a zabili ho, nebo pro oči přátel, aby ho poznali po jeho zmrtvýchvstání. Ne, pravím, již ho neuvidíš2 v černé kůži, ale v bělostném rouchu; je nejen nejkrásnější ze synů lidských, ale i ze zjevů andělských. Proč se mě chceš dotýkat ve stavu ponížení, v podobě služebníka a se zjevem hodným pohrdání? Dotkni se mě krásného v podobě nebeské, korunovaného slávou a důstojností; moje božská velebnost sice vzbuzuje bázeň, ale v lidské přirozenosti3 jsem milý a laskavý. V. S jakou prozíravostí snoubenka odkrývá Šalomounův půvab pod černými houněmi a o trojí černotě. 11. Prozíravost snoubenky a hloubku jejích slov lze pozorovat v tom, že pod podobou Šalomounových houní, to jest v těle, objevila Boha, ve smrti život, mezi potupami vrchol slávy a cti a konečně pod černým vzhledem Ukřižovaného běloskvoucí nevinnost a lesk ctností. Stejně jako ony stanové houně, které byly černé a opovrženíhodné, a přece v sobě uchovávaly drahocenné a zářivé ozdoby z královského pokladu. Proto tedy 1 2 3

Používá sloveso occurro ve smyslu snadno to vystoupí před oči (ti vyjde vstříc), a tak ho poznáš. Zde opět occurret ve stejném významu – vystupuje (před tvůj zrak). Ingenita serenitas – vrozená vznešenost. V protikladu k divina maiestas to chápu jako lidská přirozenost.

Pís 5, 10 Pís 2, 1

Dan 7, 10 Pís 3, 1

Žl 45, 3 Flp 2, 7 Žl 8, 6