David Vopřada - Kněžství v prvních staletích církve I by Krystal OP, s.r.o.

251

Obsah Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Teologie kněžství prvních staletí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Pojmy pro označení církevních služeb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Episkopos, biskup. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Presbyteros, starší . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Diakonos, jáhen, služebník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .13 Kněžství Krista a služebníků církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Klérus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 Ustanoveni ne lidmi, ale Kristem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Příprava a ustanovení služebníků církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Pokus o rámcový profil služebníků církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Nový zákon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Nový zákon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 [1] První list Timotejovi 3, 1–7. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 [2] První list Timotejovi 3, 8–13 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 [3] První list Timotejovi 4, 11–16 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 [4] První list Timotejovi 5, 17–22. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 [5] List Titovi 1, 5–9 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 [6] Druhý list Timotejovi 2, 15–26 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 Apoštolští otcové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Učení dvanácti apoštolů (Didaché) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [7] Didaché 13. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [8] Didaché 14 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [9] Didaché 15. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

43 43 45 45 46

Klement Římský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 [10] List Korinťanům 36 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 [11] List Korinťanům 40–44 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 Ignác z Antiochie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 [12] List Efezským 1, 3 – 2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 [13] List Efezským 3–6. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 [14] List Magnesijským 2–4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 [15] List Magnesijským 6–7 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 [16] List Magnesijským 13 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 [17] List Tralleským 2–3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 [18] List Filadelfským 1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 [19] List Filadelfským 4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63

252

Obsah

[20] List Filadelfským 9. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 [21] List Smyrnenským 8–9. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 Polykarp ze Smyrny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 [22] List Filipanům 5, 1–2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 [23] List Filipanům 6–7 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 Hermův Pastýř . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 [24] Pastýř, Vidění 2, 6 (2), 6–8. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .71 [25] Pastýř, Vidění 2, (8) 4, 2–3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .71 [26] Pastýř, Vidění 3, 13 (5 ), 1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 [27] Pastýř, Vidění 3, 17 (9) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 Apologeti 2. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 Justin. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [28] Dialog se židem Tryfónem 82 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [29] První apologie 65, 1–5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [30] První apologie 67, 3–8 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

75 76 77 78

Irenej z Lyonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 [31] Proti herezím III 3, 3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 [32] Proti herezím IV 8, 3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 [33] Proti herezím IV 26, 2–5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 [34] List Viktorovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 Křesťanský Východ ve 3. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 Klement Alexandrijský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [35] Stromata I 6–7 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [36] Stromata I 11, 3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [37] Stromata VI 105–108 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

91 93 94 94

Órigenés . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 [38] Homilie na knihu Genesis 16, 5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 [39] Homilie na knihu Exodus 13, 3–4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 [40] Homilie na knihu Levitikus 5, 4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 [41] Homilie na knihu Levitikus 6, 6 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 [42] Homilie na knihu Jozue 7, 6 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .110 [43] Homilie na knihu Jozue 17, 3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 [44] Homilie na Izaiáše 6, 1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 [45] Homilie na Ezechiela 2, 2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 [46] Homilie na Lukáše 12, 1–2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 [47] Výklad listu Římanům IX 2, 2–4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 [48] Proti Kelsovi VIII 13 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 Dionýsios z Alexandrie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 [49] List Fabiovi z Antiochie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 [50] O Božích zaslíbeních . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121

Obsah

253

Firmilianos z Césareje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .122 [51] List Cypriánovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .123 Antiochijská synoda (268) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .125 [52] Rozhodnutí Antiochijské synody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 Didascalia apostolorum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .129 [53] Didascalia apostolorum II 4, 5 – 5, 5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 [54] Didascalia apostolorum II 6, 4–17 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .132 [55] Didascalia apostolorum II 11–12 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .134 [56] Didascalia apostolorum II 15 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .134 [57] Didascalia apostolorum II 24, 2–4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .135 [58] Didascalia apostolorum II 33, 1–3. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .136 [59] Didascalia apostolorum III 12 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .138 Křesťanský Západ ve 3. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .139 Tertulián . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .139 [60] O preskripci heretiků 3, 4–9 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .145 [61] O preskripci heretiků 32, 1–5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 [62] O křtu 17, 1–4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .147 [63] O zahalování panen 9, 1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .149 [64] Výzva k čistotě 7 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .149 [65] O jediném manželství 12 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 [66] O útěku před pronásledováním 11. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .153 [67] O zdrženlivosti 1, 5–9 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .154 [68] O zdrženlivosti 21, 5–7; 9–11; 16–17 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .155 [69] O modlitbě 28. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .156 Apoštolská tradice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .157 [70] Apoštolská tradice 2. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 [71] Apoštolská tradice 3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 [72] Apoštolská tradice 4. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166 [73] Apoštolská tradice 7. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 [74] Apoštolská tradice 8. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 Cyprián. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .173 [75] Pontius, Život Cypriánův 5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181 [76] O jednotě církve 5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .182 [77] List 1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .183 [78] List 55 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186 [79] List 59 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .187 [80] List 63, 4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .189 [81] List 63, 14 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 [82] List 67 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 [83] List 74 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196

254

Obsah

Commodianus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .197 [84] Instrukce II 24. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .199 [85] Instrukce II 25. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 Římský klérus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 [86] List římského kléru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202 Cornelius . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205 [87] List Fabiovi z Antiochie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206 [88] List Cypriánovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208 Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211 Abstract . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .212 Zkratky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .213 Biblické knihy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .213 Biblické překlady. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .215 Zkratky časopisů, edičních řad a dokumentů. . . . . . . . . . . . . . . . . . .215 Ostatní zkratky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216 Rejstříky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .217 Biblický rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .217 Rejstřík antických autorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 224 Rejstřík moderních autorů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232 Seznam literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235 Prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235 Sekundární literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 240

Předmluva Střední Evropa 21. století… co ta má společného se starověkým Středomořím 1. až 3. století? Jaké světlo může naší mysli poskytnout studium svědectví o církevních službách prvních staletí? Když sv. Jeroným komentoval starozákonní knihu Ezechiel, připomínal již ve své době čtenáři zamilovanému do Božího slova, že se představení církve, kněží, nemohou spokojit pouze s novými naukami, ale že nezbytně musejí hledat také nauku starou, týká-li se posvátného kultu.1 První tři staletí života církve nenabízejí žádné systematické pojednání o kněžství – to je třeba předeslat. Obraz, jak si úlohu jednotlivých církevních služeb, především biskupa, presbytera-kněze a jáhna, první křesťané představovali, skládáme jen obtížně z fragmentů textů, které často pojednávají o zcela odlišných tématech, a tedy spíše mimochodem. Ucelenější představu o kněžství nalezneme až u církevních otců 2. poloviny 4. století. Při hledání kořenů kněžské služby v církvi ale nelze první tři staletí opomenout – v zárodku tu nalezneme stopy toho, co známe z církve i dnes. Otázka po podobě církevní služby v prvních staletích, kterou si čtenář klade, hledání smyslu textu či smyslu starodávných ustanovení vůbec se může posléze stát otázkou zasazenou do místa, času a okolností vlastní služby v církvi a hledáním vlastního povolání, vlastního životního stylu. A to je nakonec cíl, který si autor kladl při komponování následujících stran. K vlastnímu „archeologickému bádání“ nad starověkými křesťanskými texty chce přizvat i čtenáře a doufá, že i ten uprostřed hlíny a sutin nalezne tu a tam vzácný artefakt, ať už blyštivý, či poničený a zaprášený, který se stane prostředkem, skrze nějž zazáří nové světlo, nové pochopení a vzplane nová vášeň pro službu Kristu a jeho církvi. Když církevní otcové a další autoři prvních staletí hovoří o kněžství, mají na mysli v prvé řadě biskupa, který je představitelem apoštolského úřadu a plnosti kněžské moci. Ačkoli jednotlivé zmínky o presbyterech nalezneme již v prvních staletích, 1

Srov. Jeroným, CEz XIII 44, 22–33 (PL 25, 441).

Předmluva

větší pozornost jim otcové budou věnovat až od 4. století dále, kdy si to vynutí potřeba péče o rostoucí počet křesťanských věřících, zvláště ve městech. Již v této době ale nacházíme celkem jednomyslné stanovisko, že služba v církvi nemá původ v lidské iniciativě, ale že tvoří součást Božího vyvolení a plánu spásy. Církevní úřad nebyl pouze funkční záležitostí, ale týkal se celého věřícího člověka a jeho vztahu ke Kristu, jehož Písmo označuje za proroka (Lk 24, 19), učitele (Mk 4, 28), služebníka-jáhna (Řím 15, 8; Gal 2, 17), strážce-biskupa (1 Petr 2, 25) a apoštola (Žid 3, 1). Služebníci církve jsou „rozdělovatelé Božích tajemství“ (1 Kor 4, 1) a „Boží spolupracovníci“ (1 Kor 3, 9), kteří v průběhu jediných dějin spásy zjevují a zprostředkovávají působení Boží milosti v čase církve ve stejné míře, jako Boží milost působila ve staro- a novozákonních dobách. Již od nejstarších dob mají tito služebníci účast na poslání vyučovat, vést církev a posvěcovat ji. Jádro této knihy tvoří výběr nejstarších patristických textů týkajících se služby biskupů, kněží a jáhnů. Tyto úryvky jsou vždy uvozeny stručným představením daného autora a jeho nauky, složitější místa jsem se pokusil okomentovat. Na margíně uvádím biblické citáty a aluze na ně a společně s nimi také stránkování v kritických edicích, z nichž byl pořízen překlad. Na vybrané texty pak odkazují tučně vysázená čísla v hranatých závorkách. Stránku za stránkou jsem si přitom uvědomoval, jak je problematický takový výběr patristických textů. Nikdy nemůže být úplný – tomu brání bohatství starocírkevních textů k tomuto tématu. Nemůže postihnout celou realitu kněžství ve starověkém světě: střetávají se zde kulturní pohledy na kněžství pohanské, starozákonní i novozákonní. Lze se věnovat jednotlivým autorům, a přesto je některé z nich nutné s lítostí přeskočit. Vždycky bude možné namítat, že tomu či onomu autorovi, té či oné epoše, té či oné zeměpisné oblasti, té či oné teologii byla dána přednost. Pro některé čtenáře bude antologie představovat až příliš romantický pohled na bezproblémovou kněžskou realitu prvních staletí církve, jiní budou pohoršeni tvrdými slovy na adresu kleriků téže doby. Pro někoho bude problematické rozlišení všeobecného či královského kněžství na straně jedné, a ordinovaného/služebného kněžství na straně druhé. Lze se soustředit na určitá témata; na téma kněžské formace či spirituality, liturgický aspekt samotné ordinace, problémy disciplinární, nebo třeba tolik ožehavou otázku

Předmluva

kněžského celibátu. Pořadatel tohoto výboru si je vědom, že se nelze zavděčit všem a že ani není schopen vzdát tímto dostatečný hold těm, kteří učinili v teologické reflexi kněžství první, tolik odvážné, obtížné a záslužné kroky. Zve proto čtenáře, aby tento výbor „ochutnali“ jako jakési degustační menu, které jednotlivými drobnými chody naláká k častější návštěvě patristické kuchyně. Komu je výbor určen? V prvé řadě těm, kteří kněžskou službu sami vykonávají, totiž bratřím kněžím. Leckterá slova o presbyterech (ale také o biskupech) se jich budou velmi intenzivně dotýkat a jak doufám, některá z nich snad přiživí i jejich službu církvi a v církvi. Texty ale mohou jistě promlouvat i ke všem ostatním Kristovým věřícím a obecně i k zájemcům o patristickou epochu. Mnoha textům z tohoto výboru jsme se společně se studenty Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy věnovali v letech 2013/2014 a 2015/2016 v rámci semináře četby patristických textů. Byl jsem mile překvapen, jak antické texty z prvních staletí církve studenty – bohoslovce, řeholníky i laiky – inspirovaly k uvažování o možných podobách kněžské služby v dnešní době, a to nikoli na rovině pouhého napodobování či kopírování starověkých institucí, ale tvořivého přístupu na rovině osobní i institucionální. Svým studentům jsem za tyto chvíle společné reflexe vděčný, a zároveň mi tato vzpomínka přináší naději, že se tento svazek stane nejen studijním materiálem, ale také výzvou k přemýšlení, jak v dnešní době sloužit Kristu a církvi. Kniha vznikla díky nadaci Renovabis, bez jejíž podpory byste tuto knihu nedrželi v ruce. A nesmí chybět poděkování dobrým duším z pardubické Dobré čajovny, bez jejichž pravidelných dodávek by tato kniha nezískala finální tvar.

↑Mt 28, 9

Apologeti 2. století

Saturnovým“ jej totiž ukřižovali a v den po „Saturnově dni“, což je „den Slunce“, se ukázal svým apoštolům a učedníkům a vyučil je v tom, co se vám snažíme vyložit, abyste to mohli posoudit.

Irenej z Lyonu Lyonský biskup Irenej se narodil někdy kolem roku 130 v Malé Asii, kde jako mladík naslouchal Polykarpovi.33 List lyonské obce, zachycující umučení lyonských mučedníků roku 177 a dochovaný v Eusebiových Církevních dějinách, zmiňuje Ireneje jako „presbytera církve“, pověřeného donést tento list římskému biskupu Eleutherovi.34 Po svém návratu do Lyonu se stal Potheinovým nástupcem ve vedení tamní církve. Během Viktorova pontifikátu (189–198) vybízel římského biskupa k pokojnému řešení sporu s maloasijskými křesťany o datum slavení Velikonoc [34]. Irenej je uctíván jako mučedník, měl zemřít kolem roku 202; zpráva o jeho mučednictví je však pozdního data.35 Irenejova teologie představuje zásadní mezník, a ačkoliv jsou jeho zmínky o církevních službách pouze nepřímé, přesto jsou jako svědectví nesmírně cenné. U počátku těchto služeb stojí apoštolové, tedy Dvanáct společně s Pavlem36 – to oni hlásali evangelium37 a založili jednotlivé církve, které svěřili biskupům, svým nástupcům a ochráncům svého učitelského poslání [31].38 Proto biskupové předsedají církvím a jsou strážci čistoty evangelia, kterou garantuje jejich nepřerušená posloupnost počínající u apoštolů. Biskup není nádeník, ale pokračuje v apoštolském stylu následování Krista [32]. Irenej však dosud tyto biskupy označuje jako „presbytery“, tedy starší, kteří jsou „učedníky apoštolů“, tedy těmi, kteří uchovali a předali apoštolské učení,39 ale jsou také představenými křesťanských komunit [31; 33]. Tito biskupové-presbyteři také plnili úkol před33 34

35 36 37 38 39

Srov. Irenej, AH III 3, 4 (SC 34, 108); Eusebios, HE V 20, 6n (GCS 9/1, 482–484). Eusebios, HE V 4, 2 (GCS 9/1, 434): πρεσβύτερον ἐκκλησίας, presbyteron ekklé sias. P. Nautin, Lettres et écrivaïns chrétiens des IIe et IIIe siècles, Paris: Cerf 1961, 43–49 a 93–95. Srov. A. Orbe, Ireneo di Lione, in NDPAC 2 (2007), 2610. Srov. Irenej, AH III 7, 2; V 3, 1 aj. (SC 34, 142; 153, 40–44). Srov. Irenej, Dem. 41 (SC 62, 95–97). Srov. Irenej, AH IV 33, 8; V 20, 1 (SC 100, 318–320; 153, 252–256). Srov. Irenej, Dem. 3; AH II 22, 5; IV 27, 1; 32, 1 (SC 62, 31–33; 294, 222–224; 100, 728–738.796–798).

Irenej z Lyonu

sedat eucharistii [34]. Duch svatý ovšem vzbuzuje v církvi i další charismata, která jsou stále přítomná.40 Ve své argumentaci proti heretikům, kteří sami sebe představovali jako legitimní vykladače křesťanského poznání, v jehož jménu opravovali či vykládali Písmo, se Irenej snaží dokázat, že existuje jediná pravá a životodárná víra, totiž ta, kterou autenticky na základě apoštolské tradice hlásá církev.41 Autoritu nauky církve Irenej tedy staví na autentické tradici, která pochází od apoštolů, které vyučil Kristus. Jak již bylo zmíněno, tato apoštolská tradice je vázána v jednotlivých církvích na posloupnost biskupů, kteří tuto tradici předávají. Mezi všemi partikulárními církvemi však náleží výjimečné místo římské církvi, která hovoří za ni celou. Pro prokázání původu nauky církve tak Irenejovi stačí ukázat, že linie římských biskupů sahá od apoštolů až do dnešní doby [31]. Díky této apoštolské tradici, která stojí na ordinatio a successio (řádu svěcení a posloupnosti), se může pravda, kterou světu přinesl Boží Syn, dostat ke každému, ať je schopen číst Písmo, či nikoli.42 Pro teologii svátosti svěcení má toto ukotvení v apoštolském ustanovení zásadní význam: nikdo si nemůže nárokovat, že se v církvi stane hlasatelem nauky, ale tato úloha je mu předána biskupem, který stojí v řadě dalších biskupů – nástupců apoštolů [33]. Toto spojení s apoštoly a jejich naukou je významné pro věrohodnost hlasatele i samotné nauky církve – nejedná se o učení jednotlivého biskupa či kněze, ale o nauku apoštolskou, k níž má hlasatel nadaný „charismatem pravdy“ respekt, uchovává ji pravdivou a takto ji předává dále. Opět v polemice proti gnostikům – ale zřejmě nejen jim – pak Irenej varuje před každým, kdo přináší z věroučného hlediska „cizí oheň“ jako Nádab a Abiud [33a]. Vedle biskupů-presbyterů Irenej zmiňuje také jáhny, byť letmo a bez výčtu jejich úkolů.43 I diakonát je ale podle Ireneje apoštolského původu a sahá až k „sedmi“ ve Sk 6, 1–6;44 Štěpána označuje za prvního jáhna.45

40 41 42 43 44 45

Irenej, AH II 32, 4 (SC 294, 340–342). Srov. Cattaneo, Ministeri 323. Srov. A. Rousseau, Notes justificatives, in SC 210, 233–234. Srov. A. Rousseau – L. Doutreleau, Introduction, in SC 210, 176–177. Srov. Irenej, AH I 13, 5 (SC 264, 200). Srov. Irenej, AH I 26, 3 (SC 264, 348). Srov. Irenej, AH III 12, 10; IV 15, 1 (SC 34, 236; 100, 550).

Apologeti 2. století

31. Proti herezím III 3, 3 46

Na základech apoštolů

a III 3. 1. Apoštolskou tradici, zjevenou celému světu, mohou

v celé církvi vidět ti, kdo chtějí spatřit pravdu. Můžeme také vypočítat biskupy, ustanovené apoštoly v jednotlivých církvích, a jejich nástupce až do dnešních dní.47 Ti nikdy nevyučovali ani neuvažovali tak, jak nesmyslně vykládají heretici. Kdyby totiž apoštolové znali „skrytá tajemství“, kterým by v soukromí a bez vědomí ostatních vyučovali ty, kteří jsou „dokonalí“, předali by tato tajemství nejspíše těm, kterým svěřili také samotné církve. Bezpochyby chtěli, aby takoví muži byli ve ↑1 Tim 3, 2 všem dokonalí a bezúhonní, když je ustanovili jako své nástupce a přenechali jim vlastní učitelský úřad. Pokud by jednali správně, bylo by to k velkému užitku, pokud by padli, napáchalo by to velikou škodu. 2. Skutečně by bylo neúměrně zdlouhavé uvádět na tomto b místě posloupnost všech církví. Všechny, kteří se ať z namyšlenosti a marné honby za slávou, či kvůli slepotě a chybnému úsudku mysli scházejí nelegitimním způsobem, zahanbíme tím, že poukážeme na nejvýznamnější a nejstarší církev. Tu uznávají všichni, neboť ji v Římě založili a zbudovali dva slavní apošto↑Řím 1, 8 lové Petr a Pavel a od apoštolů se jí dostalo tradice a víry, o níž se hovoří po celém světě a která se posloupností biskupů48 dostala až k nám.49 Je totiž nutné, aby s touto církví kvůli jejímu významnému postavení souzněly všechny církve – to znamená všichni věřící, ať už žijí kdekoli –, neboť ti, kdo v ní jsou <presbytery>,50 uchovávají stále tradici pocházející od apoštolů. SC 34, 100 SC 102

Irenejovy texty se v řečtině dochovaly fragmentárně. Zdroj jednotlivých fragmentů uvádíme na margině, konec jednotlivých fragmentů je označen tamtéž značkou □. Zárodky nauky o apoštolské tradici nalezneme již v 1Clem. 42–44 [11cde] a u Hegesippa, jehož cituje Eusebios, HE IV 22, 3 (GCS 9/1, 370). V AH III 2, 2 (SC 34,100) Irenej hovoří o „posloupnosti presbyterů“; i tam má zřejmě na mysli biskupy: srov. výše s. 80. Irenejovým předchůdcem byl v Lyonu (Lugdunum) biskup Potheinos, který byl umučen spolu s dalšími lyonskými mučedníky roku 177: Srov. Eusebios, HE V 1–5 (GCS 9/1, 402–438). Cattaneo, Ministeri 332n pozn. 33 navrhuje na základě obdobných formulací v AH IV 26, 2; 32, 2 ([33]; SC 100, 800) vložit do věty slovo „presbytery“; smysl

Irenej z Lyonu

3. Když blahoslavení apoštolové51 položili pevné základy c 34, 104 církve a vybudovali ji, svěřili službu biskupa Linovi.52 Tohoto SC SC 211, 32 Lina připomíná Pavel v listech Timotejovi. Po Linovi následuje Eus. HE V 6, 1n 211, 34 Anaklétos. Po něm, na třetím místě po apoštolech, přijímá loso- SC ↑2 Tim 4, 21 váním úřad hlavy společenství Klement, který viděl blahoslavené apoštoly a stýkal se s nimi.53 Jejich učení mu ještě znělo v uších a jimi předávanou nauku54 měl neustále před očima. A nebyl sám. V té době ještě žili mnozí, které apoštolové vyučili.55 Když došlo za Klementa mezi bratry v Korintě k nemalému sporu, římská církev jim poslala velmi důležitý dopis, aby je vyzvala k pokoji a oživila jejich víru a tradici, kterou nedávno předtím přijala od apoštolů. V souladu s ní hlásala jediného Boha □ SC 34, 106 všemohoucího, Stvořitele nebe a země, Tvůrce člověka, který SC 211, 36 1, 1 přivedl na svět potopu, povolal Abraháma, vyvedl lid z egyptské ↑Gn ↑Gn 2, 7 země, rozmlouval s Mojžíšem, daroval Zákon, posílal proroky ↑Gn 6, 17 ↑Gn 12, 1 a připravil oheň pro ďábla a jeho anděly.56 Tohoto Otce našeho ↑Ex 3, 10

54 55

věty by pak odpovídal i dalším místům, kde jsou pro Ireneje presbyteři-biskupové těmi, komu je svěřen úkol uchovávat apoštolskou tradici. Tj. Petr a Pavel, o nichž je řeč v předchozím odstavci (III 3, 2). Oba apoštolové jsou přitom od seznamu římských biskupů, jejich nástupců, odděleni: jejich poslání a nauka jejich smrtí nekončí. Římští biskupové pak zároveň nemohou přestat naslouchat hlasu sv. Petra a Pavla. Srov. A.-M. Javiere, Le thème de la succesion des apôtres dans la littérature chrétienne primitive, in L’épiscopat et l’Église universelle, Paris: Cerf 1962, 171–221. Ř. τῆς ἐπισκοπῆς λειτουργίαν, tés episkopés leitúrgian: v [31d] biskup Eleutheros přijímá od apoštolů „úřad“, dosl. „dědictví biskupa“ (κλῆρον, kléron). List lyonské církve (Eusebios, HE V 1, 29 [GCS 9/1, 412) hovoří o Potheinovi, „jemuž byla… svěřena biskupská služba“ (τὴν διακονίαν τῆς ἐπισκοπῆς, tén diakonian tés episkopés). Služba biskupa je tak označena dvěma synonymy: leitúrgiá a dia koniá. Srov. Cattaneo, Ministeri 334 pozn. 35. Pro antického člověka bylo od Thúkydidových dob relevantním důkazem očité svědectví – existovali-li očití svědkové, věc byla vyřešená. Srov. W. C. van Unnik, Two Notes on Irenaeus, in VigChr 30, 3 (1976), 212. Dosl. tradici (παράδοσιν, paradosin; traditionem). Argument o víře přijaté od apoštolů tedy nestojí na jediné osobě Klementa, ale na „mnohých“ dalších učednících apoštolů. Jednotlivé prvky, které Irenej vyjmenovává, nalezneme i v 1Clem.: jediný Bůh všemohoucí (2, 3; 32, 4; 62, 2); stvoření nebe a země (33, 2–3; 19, 2–20), stvoření člověka (33, 4–5; 38, 3); potopa (7, 5–6; 9, 4); povolání Abraháma (10, 1–3); východ z Egypta (51, 5; 53, 2); Mojžíš (17, 5; 53, 2–5); Zákon (40 – 41, 4; 43, 1); Bůh Otec Ježíše Krista (7, 4; 36, 1–6). Pouze tematika ohně připraveného pro ďábla a jeho anděly se v 1Clem. nenachází; B. Botte, Saint Irénée et l’Épitre de Clément, in RÉA 2 (1956), 67–70 ovšem upozorňuje, že se téma nachází v 2Clem. 5, 4; 7, 6; 8, 2; 17, 5. 7 (ed. Funk 190.192. 206), který dnes za autentické dílo považován není,

↑Ex 3, 4nn ↑Ex 20, 1nn ↑Iz 6, 8 ↑Jer 1, 7 ↑Ez 2, 3 ↑Mt 25, 41

Apologeti 2. století

Pána Ježíše Krista hlásaly jednotlivé církve. Všichni, kdo chtěli, jej mohli na základě tohoto psaní57 poznat a pochopit tradici apoštolské církve, neboť tento list je starší než ti, kteří učí nepravdivě a lživě tvrdí, že nad demiurgem58 a tvůrcem všeho, co je, existuje ještě jiný bůh.59 Po tomto Klementovi následuje Evaristos, po Evaristovi Aled Eus. HE V 6, xander a poté byl jako šestý po apoštolech ustanoven Xystos,60 4n po něm Telesiforos, který slavně dosvědčil svou víru. Následoval Hyginos, potom Pius, po něm Anikétos. Po Anikétovi nastoupil SC 34, 108 Sótéros a nyní jako dvanáctý po apoštolech vykonává úřad bisSC 211, 38 kupa Eleutheros.61 V tomto řádu svěcení62 a posloupnosti63 pocházející od apoš□ tolů se k nám v církvi dostává tradice a hlásání pravdy. A zde se nachází nejúplnější důkaz, že životodárná víra, která v církvi je a pravdivě se v ní uchovává a předává, je jediná a tatáž.

32. Proti herezím IV 8, 3 SC 100, 470 SC 472 Mt 12, 3n Lk 6, 3n

Pánovým učedníkům náleží levijské dědictví

IV 8. 3. Avšak ani Zákon nebránil těm, kdo měli hlad, aby si v sobotu vzali jídlo, které bylo po ruce, zakazoval však žnout a sklízet do stodoly.64 A proto Pán těm, kdo nařkli učedníky z toho, že si počínají jako ženci a jedí obilí, odvětil: „Nečetli

57 58

60 61 62 63

avšak Irenej jej mohl znát z rukopisu, v němž 2Clem. následoval bezprostředně po 1Clem. Srov. též A. Rousseau, Notes justificatives, 237. Zjevně se tu myslí 1Clem., a nikoli Písmo svaté, jak je zřejmé ze zbytku věty. Ř. δημιουργός (démiúrgos), dosl. řemeslník, umělec, představuje v platónství, novopythagorejství, středo- a novoplatónství bytost, která je zodpovědná za vytvoření a udržování hmotného světa, případně bytost zprostředkující kontakt mezi božským a pozemským světem. Ve starověku platila (zřejmě pýthagorovská) zásada, že co je starší, je lepší či pravděpodobnější. Proto Irenej argumentuje, že 1Clem. je starší než učení gnostiků. Srov. též van Unnik, Two Notes, 212; B. A. van Groningen, In the Grip of the Past: Essay on an Aspect of Greek Thought, Leiden: Brill, 1953. Podobného argumentu hojně využívali církevní otcové v pozdějších dobách i vůči dalším náboženským skupinám, zejména židům: srov. např. D. Vopřada, Svatý Ambrož a tajemství Krista, Praha: Krystal OP, 2015, 129. Tj. Sixtus. Eleuthera znal Irenej osobně, viz výše s. 80. Řec. τἀξει, taxei; lat. ordinatione. Lat. successione, Eusebios, HE V 6, 4n (GCS 9/1, 438) uvádí místo ř. termínu pro posloupnost (διαδοχή, diadoché) pojem „učení“ (διδαχή, didaché). Irenej srovnává v úryvku apoštoly a levijské kněze: tak jako levijští kněží žili z obětí pro chrám, tak i apoštolové žijí jen pro službu Pánu. Irenej tu nemá pro-

Irenej z Lyonu

jste, co udělal David, když měl hlad on i jeho družina? Jak vešel do Božího domu a jedl posvátné chleby, které nesměl jíst ani on, ani jeho družina, ale jen kněží?“ Pán využil slov Zákona k tomu, aby učedníky omluvil a naznačil, že kněžím bylo dovoleno chovat se svobodně. David byl před Pánem rozpoznán jako kněz, ačkoliv jej Saul pronásledoval. Každý spravedlivý král totiž náleží ke kněžskému řádu. Kněžími jsou i všichni apoštolové Páně, kteří zde na zemi nedědí ani pole, ani domy, ale nepřetržitě slouží oltáři a Bohu. O nich mluvil také Mojžíš v Deuteronomiu, když žehnal Levimu: „Ten, který řekl svému otci a své matce: ‚Neviděl jsem tě‘, na své bratry se neohlížel a své syny neznal. Oni dbají na tvá slova a uchovávají tvou smlouvu.“ Kdo jiný než Pánovi apoštolové opustil otce a matku a zavrhl všechny blízké pro Boží Slovo a jeho smlouvu? O nich opět hovoří Mojžíš: „Nebudou mít dědictví. Jejich dědictvím je totiž sám Pán.“ A dále: „Levijští kněží, celý kmen Levi, nebudou mít podíl na půdě ani dědictví společně s Izraelem. Budou žít z plodů obětovaných Pánu, ty budou jejich dědictvím.“ Proto také Pavel praví: „Nevyhledávám dary, ale toužím po plodech.“ Protože Pánovi učedníci měli podíl na levijském dědictví, bylo jim dovoleno, pokud měli hlad, jíst z obilného pole, neboť dělník má právo na svou obživu. Stejně tak kněží v sobotu porušují sobotu, a přece jsou bez viny. A proč byli bez viny? Když byli v chrámě, nevykonávali totiž světskou práci, ale slavili Pánovy obřady, a tak Zákon plnili a neobcházeli jej, a to na rozdíl od onoho člověka, který svévolně přinesl do Božího tábora suché dřevo, a proto byl spravedlivě kamenován: každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně a kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh.

Proti herezím IV 26, 2–5

Biskupovépresbyteři

↑1 Sam 21, 4–7

Dt 33, 9 Οʹ SC 474

Dt 10, 9* Οʹ ↑Nm 18, 20* Οʹ Dt 18, 1 Οʹ Flp 4, 17 ř

Mt 10, 10 Lk 10, 7 Mt 12, 5* SC 476

↑Nm 15, 32–36 Mt 3, 10 Mt 7, 19 Lk 3, 9 1 Kor 3, 17

33.

IV 26. 2. Proto je třeba presbytery65 v církvi poslouchat. Jak jsme a prokázali, mají apoštolskou posloupnost a s ní přijali z Otcovy SC 100, 718 dobré vůle pevné charisma pravdy.66

blém nazvat „kněžími“ služebníky Kristovy, tedy apoštoly. Odtud je jen kousek k Tertuliánovu a Cypriánovu označení „kněží“ pro biskupy: srov. s. 144 a 178. Tito presbyteři získali apoštolskou posloupností úkol spravovat církev (ἐπισκοπή, episkopé) – jedná se ve skutečnosti o biskupy: viz výše s. 80. „Pravda“ je pro Ireneje zjevením spásného Božího plánu obsaženého v Písmech, kterému vyučují „presbyteři“– biskupové. Srov. Cattaneo, Ministeri, 337, pozn. 51.

Apologeti 2. století

Ostatní je třeba mít v podezření – myslíme ty, kteří se od původní posloupnosti vzdálili a shromažďují se na kterémkoli místě, ať už se jedná o heretiky a zbloudilce, o pyšné a domýšlivé schizmatiky, nebo o pokrytce, kteří to dělají pro vlastní prospěch a marnou slávu. Ti všichni se vzdalují od pravdy. A heretici, ↑Lv 10, 1–2 kteří přinášejí k Božímu oltáři cizí oheň, tedy nebezpečná učení, budou spáleni ohněm z nebes jako Nádab a Abiud. Ti, kteří SC 720 povstávají proti pravdě a podněcují ostatní proti Boží církvi, ↑Nm 16, 33 zůstanou v pekle pohlceni hlubinou země podobně jako ti, již byli s Korachem, Datanem a Abiramem. Těm,67 kdo rozbíjejí ↑1 Král 14, a oddalují jednotu církve, se od Boha dostane téže pomsty jako 10–16 Jerobeamovi. b 3. Ty, kdo jsou mnohými považováni za presbytery, 68 ale kteří se nechají ovládat vlastním potěšením, nekladou ve svých srdcích bázeň Boží na první místo, ale haní ostatní, pyšní se Dan 13, 20 předními místy, ve skrytosti konají špatnosti a říkají si: Nikdo nás ↑Iz 11, 3 ↑1 Sam 16, 7 neuvidí, ti budou usvědčeni Slovem, které nesoudí podle slávy ani podle pohledu na tvář, ale do srdce, a uslyší prorocká slova Dan 13, 56 Danielova: Sémě kananejské, nikoli judské, krása tě svedla a vášeň přeDan 13, 52–53 vrátila tvé srdce. Ty, který jsi po všechny dny až do stáří páchal zlo, nyní Οʹ SC 722 vyjdou najevo tvé dřívější hříchy, když jsi nespravedlivě soudil: nevinné jsi odsuzoval, viníky propouštěl, ačkoli Bůh praví: ‚Nezabiješ nevinného a spravedlivého!‘ Lk 12, 45n O takových praví Pán: „Kdyby si však onen služebník pomyslil: Mt 24, 48–51 ‚Můj pán hned tak nepřijde,‘ a začal tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími.“ c 4. Je tedy třeba všechny takové lidi odmítnout a přimknout se k těm, kteří – jak jsme již řekli – střeží apoštolskou posloupnost ↑Tit 2, 8 a spolu s presbyteriem69 se drží zdravého učení a bezúhonně se chovají k druhým, aby dali ostatním příklad a oni se napravili.70 67

Korach, Datan a Abiram se vzbouřili proti árónskému kněžstvu a jsou zde představeni jako příklad těch, kdo se protiví pravdě vyučované biskupy: viz též [82c]. Hovoří se o pokryteckých biskupech, kteří jednají despoticky a ve skrytosti konají zlo: srov. Cattaneo, Ministeri 338, pozn. 58. Ř. σὺν τῇ πρεσβυτερικῇ τάξει, syn té presbyteriké taxei; lat. cum presbyterii ordi ne, dosl. „s řádem presbyteria“. Řád zde lze chápat také jako posloupnost, jako presbyteři jsou opět označováni biskupové. Srow. D. Powell, Ordo presbyterii, in JThS 26 (1975), 290. 292. 316. Apoštolská posloupnost tedy pro Ireneje není pouze „mechanická“, ale implikuje zdravou křesťanskou nauku a svědectví života: srov. Cattaneo, Ministeri 339, pozn. 62.

Irenej z Lyonu

Podobně se před Bohem s čistým svědomím obhajoval Mojžíš, když byl uznán hodným přijmout tak velký úkol vést Boží lid: Nevzal jsem si nic z toho, po čem jsem toužil a co bylo jejich, ani SC 724 Nm 16, 33* jsem nikomu z nich neudělal nic zlého. Podobně Samuel – tolik let soudil lid a bez pýchy vládl Izraeli, a nakonec se obhajoval slovy: Svůj úřad jsem před vámi konal 1 Sam 12, 2n od svého mládí až dodnes. Vypovídejte proti mně před Pánem i před jeho pomazaným, zdali jsem vzal někomu býka či osla, zdali jsem někoho vydíral a někomu křivdil, zdali jsem od někoho vzal úplatek a nad něčím přivřel oči. Mluvte proti mně, a já vám to nahradím. Když mu ale lid řekl: Nevydíral jsi nás a nekřivdil jsi nám a nic jsi od nikoho nevzal, 1 Sam 12, 4* Samuel zapřísahal Pána slovy: Pán je svědkem proti vám, i jeho po- 1 Sam 12, 5 mazaný je dnešního dne svědkem, že jste na mně nic neshledali. A oni SC 726 řekli: Je svědkem. Čisté svědomí měl taktéž apoštol Pavel, a přitom se před Korinťany obhajoval: My jistě nepatříme k těm lidem – a je jich mnoho – 2 Kor 2, 17 co s Božím slovem kupčí. My mluvíme naprosto upřímně, jako vyslanci Boží a před Božím zrakem, protože jsme spojeni s Kristem. Nikomu jsme 2 Kor 7, 2 neublížili, nikoho jsme do zkázy neuvedli, nikoho jsme nepodvedli. 5. Takové presbytery církev živí. O nich také pravil prorok: d Tvým vůdcem ustanovím pokoj a dozorci71 spravedlnost. O takových Iz 60, 17 Οʹ praví i Pán: Kdo je tedy ten věrný a rozvážný služebník, kterého pán Mt 24, 45n ustanovil nad svou čeledí, aby jim dával včas jídlo? Blaze tomu služebníSC 728 kovi, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá.72 Kde najít takové presbytery,73 tomu učí Pavel: Bůh ustanovil, 1 Kor 12, 28 aby v církvi jedni byli misionáři, druzí proroky, třetí učiteli. Právě církvi byla udělena Boží charismata a tam je třeba vyučovat pravdě, která se jich týká a která stojí v apoštolské posloupnosti, tam se nachází zdravé a bezúhonné jednání a neporušená nauka. ↑Tit 2, 8 Oni také střeží naši víru v jednoho Boha, který stvořil všechno. Oni prohlubují lásku k Božímu Synu, který pro nás tyto plány vytvořil,74 spolehlivě nám vykládají Písmo, aniž by se přitom rouhali Bohu, pohrdali patriarchy či snad tupili proroky. 71 72 73 74

Řec. ἐπισκόπους, episkopús; lat. episcopos. Tento text vztahuje na křesťanské služebníky i 1Clem. 42, 5 [11c]. Řeč je stále o biskupech, které Irenej nazývá též presbytery: srov. s. 80 výše. Řec. οἰκονομίας, oikonomias; lat. dispositiones: Irenej je přesvědčen, že Boží plán spásy se odvíjí a naplňuje postupně v jednotlivých „ekonomiích“, tj. plánech, zřízeních, smlouvách, a to od počátku světa až po přijetí za Syna a závěrečné rekapitulaci v Kristu (ἀνακεφαλαίωσις).

Dionýsios z Alexandrie

121

chvíle, než mohl přijmout rozhřešení, a pro mnoho dobrého, co vykonal, se mu dostane usmíření?96

O Božích zaslíbeních ( Eusebios, Církevní dějiny VII 24, 6–9) 50. Biskup je schopen diskutovat o nauce církve 6. Potom k tomu Dionýsios dodal: „Když jsem byl v Arsinoé97 – jak víš,98 tam se tato nauka99 už dávno rozšířila natolik, že došlo k rozdělení a odpadnutí celých církví –, svolal jsem presbytery a učitele100 vyučující bratry po vesnicích. Navrhl jsem, že tuto knihu v přítomnosti bratří, kteří se budou chtít zúčastnit, prozkoumám. 7. Přinesli mi svitek té knihy jako nějaký štít a nepřekonatelnou hradbu.101 Proseděl jsem s nimi tři dny od rána do večera a snažil se napravit to, co bylo v knize napsáno. 8. Byl jsem velmi zasažen pevností a láskou k pravdě, kterou se bratři vyznačovali, stejně jako lehkostí jejich uvažování a inteligencí. Spořádaně a pokojně jsme si navzájem kladli otázky, vznášeli námitky a říkali, na čem se shodneme. Všemožným způsobem jsme odmítali hájit své bývalé názory, když se ukázaly jako nesprávné, ale zároveň jsme neskrývali své pochybnosti. Nevyhýbali jsme se však námitkám, a – nakolik to bylo možné – pokoušeli jsme se zabývat předloženými otázkami a pochopit je. Pokud k tomu byl přesvědčivý důvod, nestyděli jsme se změnit názor a souhlasit s druhým, ale s čistým svědomím, nepokrytě a se srdcem obráceným k Bohu jsme přijali názory, které se shodovaly se zkoumáním a s učením Písma Místo krásně dokládá „smysl pro víru“ (sensus fidelium; LG 12), který již v prvních staletích dochází k přesvědčení o odpuštění hříchů spojeném s podáváním eucharistie a viatika konkrétně. 97 Město ve středním Egyptě, dnes Kom Fáris u Medinet al-Fajjumu, označované ve starověku podle svého krokodýlího boha Sobeka též Krokodeilonopolis. Srov. K. Jansen-Winkeln, Arsinoë III.2, in NP <http://referenceworks.brillonline.com/ entries/der-neue-pauly/arsinoe-e201430>. 98 Adresáta Dionýsiova díla neznáme. 99 Totiž milenarismus, jehož velice materiální podobu vyznával a vyučoval biskup Nepos, srov. Eusebios, HE VII 24, 1 (GCS 9/2, 570). 100 Řec. διδάσκαλοι, didaskaloi; někteří se domnívají, že tito „učitelé“ se kryjí s presbytery (srov. Vilela, Condition, 161.) Společně s Cattaneem, Ministeri, 453, pozn. 24, se kloním k domněnce, že někteří presbyteři byli učiteli, avšak vedle toho existovali i „katecheté“, kteří kněžími nebyli. 101 V Eusebiovi, HE VII 24, 5 (GCS 9/2, 572) Dionýsios popisuje, že někteří „učitelé“ Nepotovu knihu Proti alegoristům cenili více než Písmo. 96

SC41, 203

SC 204

122

Křesťanský Východ ve 3. století

svatého. 9. A nakonec i původce a šiřitel této myšlenky jménem Korakión před námi slavnostně vyznal tak, aby ho všichni bratři slyšeli, že už se té nauky nebude držet, nebude o ní diskutovat, připomínat ji ani jí vyučovat, protože jej argumenty, o nichž se diskutovalo, naprosto přesvědčily. Někteří další bratři měli z té diskuse kvůli souhlasu a shodě, k nimž jsme všichni dospěli, radost.“

Firmilianos z Césareje Biskupem Kaisareie či Césareje, hlavního města Kappadokie, dnešního Kayseri v Turecku, byl ve druhé třetině 3. století (zhruba mezi lety 230 a 268) Firmilianos. Tento Órigenův obdivovatel a žák patří k nejvýznamnějším východním biskupům své doby. Během pronásledování za císařů Maximina Thraxe (235) a Decia (249–251) se ukryl, za což si vysloužil ostrou kritiku především ze strany antiochijského biskupa Fabia, který dokonce usiloval o jeho exkomunikaci. Totéž mu vytýkal i římský biskup Štěpán (254–257), který navíc nesouhlasil s Firmiliánovým vstřícným postojem ke znovukřtění heretiků přijímaných do církve.102 Tentýž spor vedl Štěpán i s Cypriánem, přičemž Firmilianos Cypriánovo stanovisko podpořil v dopise, který mu adresoval [51].103 List dává nahlédnout do Firmiliánova teologického myšlení, které bylo v některých ohledech blízké i africké teologii. Církev má jako jediná podle něj moc rozdělovat milost, protože pouze v ní se nacházejí platně ustanovení služebníci. Mimo církev tedy nelze platně křtít ani nikoho ustanovovat do církevních služeb, tedy světit, a proto heretici a schismatici nejsou v pravém slova smyslu služebníky; heretiky je tedy třeba při přijetí do církve znovu pokřtít.104 Legitimními lze nazývat pouze ty církve, kterým předsedají biskupové – nástupci apoštolů [51b]. Firmilianos sice Štěpánovi vytýkal jeho postoj v otázce přijímání heretiků do církve a platnosti křtů heretiků, ale nijak nezpochybňoval nárok římského biskupa, že je Petrovým nástupcem, jemuž je svěřena Srov. Eusebios, HE VII 5, 4 (GCS 9/2, 640). Štěpánovu nauku ohledně křtu heretiků shrnuje S. G. Hall, Stephen of Rome and the One Baptism, in SP 17/2 (1982), 796–698. 103 Srov. P. Nautin, Firmiliano di Cesarea, in NDPAC 2 (2007), 1976. 104 K Firmiliánovu stanovisku viz M. Girardi, Scrittura e battesimo degli eretici nella lettera di Firmiliano a Cipriano, in VetChr 19 (1982), 37–67. 102

Firmilianos z Césareje

123

jeho katedra [51c]. Firmiliánův list je svědectvím, že ustanovení či svěcení je v tomto období stavěno na roveň křtu (zahrnujícím také biřmování) a eucharistii, které Firmilianos označuje za „cosi svatého a duchovního“ [51a]. „Svěcení“ má tedy moc udělit Ducha svatého a milost tomu, kdo je přijímá, podobně jako křest [51a]. Jistě se proto jedná o důležitý krok na cestě k chápání episkopátu, presbyterátu a diakonátu jako svátosti. Nutno dodat, že Firmiliánův a Cypriánův postoj, neuznávající křest a ustanovení heretiků, se neprosadil a katolická církev dodnes zastává stanovisko Štěpánovo. List Cypriánovi (Cyprián, List 75)

Biskupové – nástupci apoštolů

51.

Firmilianos zdraví v Pánu bratra Cypriána. […] 7. 4. Ale co se týká jiných heretiků, oddělí-li se od Boží církve, a nemohou mít žádnou moc a žádnou milost, neboť veškerá moc SCAR 5/2, 298 a milost se nachází v církvi, jíž předsedají starší.105 Ti mají moc křtít, vkládat ruce106 a ustanovovat služebníky církve.107 Heretikům však není dovoleno ani služebníky církve ustanovovat, ani vkládat ruce, neboť ten, komu není dána duchovní a božská svatost, nesmí křtít ani vykonávat cokoli svatého a duchovního. […] 16. 1. Ten, kdo tvrdí, že heretické skupiny mohou udělit b odpuštění hříchů, se dopouští závažného omylu, je zcela zasle- SCAR 306 pen a sám se vyčleňuje ze základu jediné církve, kterou Kristus jednou provždy vystavěl na skále. To lze pochopit ze slov, která ↑Mt 16, 18 Pán řekl pouze Petrovi: Co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, Mt 16, 19 a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi. A znovu; v evangeliu SCAR 308 Kristus dechl pouze na apoštoly, když jim pravil: Přijměte Ducha Jan 20, 22n svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. Proto byla moc odpouštět hříchy dána apoštolům, církvím, které pouze oni z Kristova pověření založili, Lat. maiores natu: ř. text zřejmě uváděl πρεσβύτεροι, presbyteroi, avšak řeč je zřejmě o biskupech. Když Firmilianos hovoří o synodách, biskupové jsou označeni seniores et praepositi: srov. Vilela, Condition, 221; 224. Je však možné, že maiores natu označují biskupy společně s presbytery. 106 P. Van Beneden, Aux origines d’une terminologie sacramentelle: Ordo, ordinare, ordinatio dans la littérature chrétienne avant 313, Leuven: Spicilegium Sacrum Lovaniense, 1974, 90 uvádí, že se jedná o vkládání rukou při biřmování v rámci křestních obřadů a také na znamení udílení odpuštění při svátosti smíření. 107 Lat. ordinandi, tj. činit součástí řádu služebníků církve, světit. 105

124

Křesťanský Východ ve 3. století

a biskupům, kteří byli ustanoveni po nich jako jejich nástupci. 2. Když si nepřátelé katolické církve, v níž se nacházíme my, a protivníci nástupců apoštolů, jimiž jsme my, protiprávně pro sebe nárokují kněžství a budují bezbožné oltáře, neproviňují se ↑Nm 16 snad stejnou svatokrádeží jako Korach, Datan a Abiron a nečeká je snad tentýž trest, stejně jako ty, kdo s nimi souhlasí? Však tenkrát všichni, kdo se účastnili jejich vzpoury a podporovali je, zahynuli stejnou smrtí jako oni. 17. 1. A v této chvíli se rozhořčuji nad touto tak jasnou a zjevc nou Štěpánovou hloupostí.108 Vychloubá se svým biskupským stolcem109 a tvrdí, že je držitelem Petrova následnictví, na němž ↑Mt 16, 18 jsou položeny základy církve, dává vzniknout mnoha dalším skalám, které se stávají základem staveb mnoha dalších církví, a přesto na základě své autority brání platnost křtu udělovaného heretiky? 2. Ti, kdo přijímají křest, tvoří bezpochyby celek církve. Ten, kdo schvaluje křest heretiků, potvrzuje, že i u nich se nachází církev složená z pokřtěných. Ale copak ten, který takto zrazuje a opouští jednotu církve, nechápe, že zatemňuje a v jistém smyslu dokonce ruší pravdu o jediné skále křesťanství? Ačkoli Židé zůstávají kvůli své neznalosti Krista zaslepeni ↑Řím 10, 2n a ačkoli se provinili nejtěžším zločinem, přesto horlí pro Boha, jak praví Apoštol. Štěpán, který o sobě veřejně prohlašuje, že se mu díky následnictví dostalo Petrovy katedry, žádnou horlivostí proti heretikům nehoří. Dokonce připouští, že se jim dostává nejen trochu, ale vrchovatě moci milosti! Říká, a trvá na tom, ↑Ef 4, 22 že heretici prostřednictvím svátosti křtu smývají poskvrnění starého člověka, odpouštějí staré smrtelné hříchy, činí z nich nebeským znovuzrozením Boží děti a posvěcením v božské koupeli je připravují na život věčný. 3. Jestliže tak veliké a nebeské úkoly vlastní církvi postupuje a dává heretikům, co koná jiného, než že s těmi, jichž se zastává a potvrzuje, že se jim dostává tolik milosti, navazuje společenství?110 A už vůbec nemusí pochybovat o tom, zda s nimi má být zajedno také v ostatních věcech – společně se s nimi scházet, připojovat k jejich modlitbám své vlastní a mít společný oltář i oběť. Následuje Firmiliánův výpad proti Štěpánově pozici, že křty heretiků jsou platné a ti, kdo od heretiků přicházejí do katolické církve, nemají být znovu křtěni. 109 Dosl. „místem“ (lat. locus), srov. výše pozn. 18 na s. 95. 110 Lat. communicat, tj. společenství jak církevní, tak ve svátostech. 108

Antiochijská synoda (268)

125

Antiochijská synoda (268) Ještě před konstantinovským obratem se v Antiochii roku 268 sešel koncil, jehož se zúčastnila velká část východních biskupů, aby projednala palčivé otázky týkající se nauky a působení antiochijského biskupa Pavla ze Samosaty. Již o čtyři roky dříve se sešla synoda, která se jeho osobou zabývala, ale Pavel navzdory napomenutím své jednání nezměnil. Rozhodnutí koncilu z roku 268 bylo tedy nekompromisní a skončilo odsouzením Pavlovy christologické nauky i jeho jednání v úřadu biskupa. Pavel byl sesazen a na jeho místo byl jmenován nový biskup Domnos. Tomuto koncilnímu rozhodnutí se Pavel bránil, odmítal opustit biskupské sídlo, a dokonce žádal o intervenci císaře Aureliána, který se nicméně postavil na stranu jeho odpůrců.111 Části koncilního listu Antiochijské synody se dochovaly v Eusebiových Církevních ději nách a díky nim lze nahlédnout do některých problémů, s nimiž církev 2. poloviny 3. století musela žít [52]. Cílem této kapitoly není představovat Pavlovu christologickou nauku, tedy jeho verzi monarchianismu, ale zaměřit se na jeho počínání v úřadu biskupa významné církevní obce, Antiochie. Zdá se, že Pavel původně pocházel z chudých poměrů a z církevního úřadu si udělal výnosný obchod. Dokonce se v této pozici začal chovat jako císařský úředník, vyžadoval úctu srovnatelnou s vysokými představiteli světské moci, a dokonce si pořídil osobní stráž [52bc]. Ještě předtím, než se křesťanství stane privilegovaným náboženstvím, tu lze vidět příklad mentality, která do církevního prostředí vnáší společenské či stavovské prvky převzaté ze světské politické sféry – a na to ostatní biskupové právem reagují. Jako problematické spatřují rovněž liturgické úpravy, které Pavel zavedl a které sloužily především ke zviditelnění jeho osoby a společenského postavení – nechává se svými stoupenci oslavovat, dává pro sebe postavit jakousi tribunu a nechává při liturgii zpívat ženy – věc zjevně v této době neobvyklá [52d]. Text listu hovoří ještě o jednom fenoménu života církve prvních staletí – o tzv. „přidružených pannách“ (virgines subintroductae; γυναῖκαι συνεισάκται, gynaikai syneisaktai). Členům kléru při vedení jejich domácnosti pomáhaly zasvěcené panny, které žily 111

K postavě Pavla ze Samosaty viz např. P. de Navascués, Pablo de Samosata y sus adversarios, Roma: Institutum Patristicum Augustinianum, 2004.

126

Křesťanský Východ ve 3. století

v témže domě. Tento zvyk lze vysvětlit tím, že klérus je již v této době mravně vázán, aby žil v sexuální zdrženlivosti: biskupové, kněží a jáhni žili buď v celibátu jako panicové nebo jako vdovci, nebo přestali se svými ženami sexuálně žít. V této situaci pochopitelně i nadále potřebovali pomoc žen, avšak podobný způsob spolužití, jakkoli nemusel být nutně hříšný, budil podezření a pohoršení.112 Koncilní otcové ale vidí jako zásadní důvod pro Pavlovo odvolání jeho dogmatické pozice; způsob chování tohoto biskupa sice nebyl žádným zářným příkladem, ale podle všeho převážil názor, že biskup se může v těchto věcech napravit. Dokonce lze z této nepříliš radikální reakce na Pavlovo jednání usuzovat, že nešlo o zcela nevídaný jev a že podobné prohřešky proti disciplíně bylo možné v různé míře nacházet i u jiných služebníků církve.113 Průběh koncilu umožňuje ještě jeden vhled do života tehdejší církve – ačkoli se jej účastní převážně biskupové, hlavní slovo v debatách má jistý presbyter Malchión, který je schopen nejlépe proti Pavlovým dogmatickým pozicím argumentovat. V této době byla účast presbyterů, jáhnů i laiků na podobných koncilech zcela běžná; pomysleme např. na účast alexandrijského jáhna Atanáše na Nicejském sněmu roku 325. 52. Rozhodnutí Antiochijské synody ( Eusebios, Církevní dějiny VII 30) Usnesení proti Pavlu ze Samosaty 114 a VII 30. 2. Dionýsiovi, Maximovi,115 všem našim spoluslužebSC 41, 214

níkům biskupům, presbyterům a jáhnům na celém světě a v celé všeobecné církvi pod nebem, tedy milovaným bratřím v Pánu, posílají pozdrav Helenos, Hymenaios, Theofilos, Theoteknos, Maximos, Proklos, Nikomas, Ailianos, Pavel, Bolanos, Prótogenés, Hierax, Eutychios, Theodóros, Malchión, Lúkios116 a všichni Pro oblast severní Afriky tuto praxi dosvědčuje např. Cyprián, Ep. 4 (SCAR 5/1, 96–102). 113 Srov. Cattaneo, Ministeri, 466. 114 Dionýsios se stal římským biskupem po Sixtovi roku 259: srov. Eusebios, HE VII 27, 1 (GCS 9/2, 702); jeho jméno stojí mezi biskupy-adresáty na prvním místě, což není zcela bez významu. 115 Maximos nastoupil na alexandrijský biskupský stolec po Dionýsiovi roku 264: srov. Eusebios, HE VII 28, 3 (GCS 9/2, 792–794). 116 Helenos byl biskupem Tarsu, Hymenaios Jeruzaléma, Theoteknos Césareje, Maximos Bosry: srov. Eusebios, HE VII 28, 1 (GCS 9/2, 792). Malchión byl presbyterem a sehrál zásadní úlohu při jednáních synody, která Pavla ze Samosaty sesadila: srov. Eusebios, HE VII 29, 2 (GCS 9/2, 794); avšak vzhledem k tomu, 112

Antiochijská synoda (268)

127

ostatní, kteří s námi pobývají v blízkých městech a provinciích, SC 216 biskupové, presbyteři, jáhni a církve Boží. 6. Když (Pavel ze Samosaty) odmítl pravidlo víry,117 zaměřil b se na nepravá a škodlivá učení. Není proto vůbec třeba posuzovat skutky toho, kdo stojí mimo církev. 7. Kdysi byl jen chudým žebrákem, po svých předcích nezdědil žádné bohatství a ani jej SC 217 nezískal prací či jinak. Nyní se však dostal k hojnému majetku nezákonným jednáním, svatokrádeží a díky tomu, co si vyžádal a vyloudil na svých bratřích. Ošidil ty, kdo zakusili bezpráví, přislíbil, že jim pomůže za peníze, obelhával je a neštítil se mít prospěch z toho, že lidé v těžkostech rádi dávali, jen aby se zba↑1 Tim 6, 5 vili potíží. Náboženství tak považoval za zdroj zisku. 8. Je pyšný a chvástá se, když přijímá světské úřady, spíše c než „biskup“ se nechává oslovovat ducenarius,118 namyšleně se ↑Řím 12, 16 prochází po náměstích, čte a diktuje dopisy veřejně a při chůzi a má svůj početný doprovod, který chodí před ním i za ním. Proto kvůli jeho pýše a namyšlenosti lidé odmítají a nenávidí víru. 9. Když promlouval při církevních shromážděních, hledal vlastní slávu a díky všem těmto věcem klamal a ohromil nezkažené lidi. Nechal si vyrobit pódium, vyvýšený trůn, jako by ani nebyl Kristovým učedníkem, a podobně jako světští vládcové užívá secretum,119 jak to místo sám nazývá. Rukou si klepe na stehno, na pódiu dupe nohama. Kárá a uráží ty, kdo ho nechválí, nemávají přitom šátky jako v divadlech, neskládají mu ovace a nevychloubají se jako ti, kdo jsou kolem něj a podporují ho, ale slušně a klidně mu v Božím domě naslouchají, jak se patří. Na veřejnosti neslušně pomlouvá vykladače Božího slova, kteří již že ostatní jména v seznamu adresátů náleží biskupům, může se rovněž jednat o neznámého biskupa téhož jména. 117 „Pravidlo víry“ (regula fidei) označuje ve starověku pravdivou křesťanskou nauku víry. Viz též V. Grossi, Regula fidei, in NDPAC 3 (2008), 4491–4493. 118 Ducenarius označuje v tomto období vyššího úředníka vybíraného z řad jezdců, jimž byla svěřována finanční správa. Název pro tohoto úředníka se odvozuje od platu 200 tisíc sesterciů, který tito úředníci pobírali. Srov. Ch. Gizewski, Duce narius, in Brill’s New Pauly 2006. Dostupné z <http://referenceworks.brillonline. com/entries/brill-s-new-pauly/ducenarius-e324810> [2015-12-15]. 119 Řecké σήκρητον, lat. secretum, označovalo vyvýšené místo zakryté záclonami, kde římští úředníci a soudci rozhodovali jednotlivé případy. V tomto případě zřejmě označuje oddělený kout v rohu místnosti, kde Pavel mohl vést soukromé rozhovory a který mohl připomínat právě secretum. Srov. Ph. Schaff (ed.), Eusebios Pamphilius: Church History. NPNF 201, New York: Christian Literature Publ., 1890, 314.

128

Křesťanský Východ ve 3. století

opustili tento život. Sám sebe však vychvaluje, a tak se chová ne jako biskup, ale jako sofista a šarlatán. 10. Zakázal zpěv hymnů k poctě našeho Pána Ježíše Krista d se zdůvodněním, že jsou příliš nové a že je složili neschopní autoři. Namísto toho ovšem nechal ve slavný den Velikonoc zpívat v kostele ženy – člověk se celý třese, když o takových věcech jen slyší! Stejně tak nechává promlouvat biskupy ze sousedních vesnic i měst a presbytery, aby mu ve svých kázáních pochlebovali. 11. Nechce kromě toho spolu s námi vyznat, že Syn Boží ↑Jan 3, 13 sestoupil z nebe – to píšeme jako předzvěst toho, co zazní níže nejen jako prosté tvrzení, ale také společně s množstvím důkazů na základě přiložených dokumentů, a to především z úryvku, kde tvrdí, že Ježíš Kristus pochází zdola. Ti však, kdo Pavla mezi lidem opěvují a velebí, říkají, že ten jejich bezbožný učitel je anděl, který sestoupil z nebe. A on, nadutec, jim to nezakazuje, ale dokonce je u toho, když o něm tak mluví! 12. Toleruje „přidružené“ ženy,120 jak je v Antiochii nazývají. e Ty přebývají s ním a s presbytery a jáhny kolem něho. Podobně kryje další nenapravitelné hříchy, ačkoliv o nich ví a vše si nechal prověřit, aby si jejich pachatele zavázal, že se ho ve strachu SC 217 o sebe neodváží kritizovat za nepravosti, kterých se dopouští slovy i skutky. A kromě toho je nechává zbohatnout a je samozřejmě milován a obdivován těmi, kdo po onom bohatství touží – proč bychom to ale měli popisovat? ↑1 Tim 4, 12 13. Víme, milovaní, že biskup a klérus musí být lidu vzorem ve všech dobrých skutcích. A jsme si vědomi toho, kolik kleriků klopýtlo kvůli soužití se ženami. Takže i kdybychom měli připustit, že se nedopouští žádného hříšného skutku, přesto se Pavel měl vyhnout podezření, které z takové věci vzniká, aby nikoho nepohoršil a nikoho nenavedl k podobnému jednání. 14. Vždyť jak může někoho napomenout nebo mu radit, ať se již dále s nějakou ženou nestýká – aby při vší opatrnosti neupadl do hříchu, jak je psáno – někdo, kdo sice jednu ženu zapudil, ale se dvěma dalšími, které krásou jen kvetou, žije a bere je s sebou, kdykoli někam jede, a žije v přepychu a nadbytku? 15. Kvůli tomu všichni ve skrytu naříkají a úpí, avšak z jeho vlády a moci mají takový strach, že se neodvažují ozvat.

120

K těmto pannám viz výše na s. 125n.

Didascalia apostolorum

129

16. Jak jsme již dříve zmínili, někdo by se jistě mohl pokusit f napravit muže, který má katolického ducha a patří k nám. Myslíme si však, že skutečně není třeba vyžadovat účty z jednání toho, kdo vyzradil tajemství a chlubí se hanebnou herezí Artemonovou (proč by bylo potřeba ukazovat, že to je jeho otec?).121 17. […] Byli jsme tedy donuceni jej exkomunikovat, neboť odporoval Bohu a nepřestal s tím, a ustanovit ve všeobecné církvi na jeho místo jiného biskupa v souladu s Boží prozřetelností, jak jsme přesvědčeni, a to Domna, syna blaženého Démétriana, který před Pavlem vynikajícím způsobem řídil tuto diecézi. Domnos je vybaven vším dobrým, čím má biskup vynikat. Dáváme vám to na vědomí, abyste mu mohli napsat a přijali jeho listy deklarující církevní společenství. Co se Pavla týče, ať jej pošlou k Artemovi a ve společenství s ním ať jsou ti, kdo sdílejí jeho názory.

Didascalia apostolorum Spis označovaný jako Didascalia apostolorum patří mezi tzv. církevní řády. Vznikl pravděpodobně v jižní Sýrii na začátku 3. století. Z literárního hlediska představují Didascalia literární fikci, tvářící se jako dialog dvanácti apoštolů shromážděných ve Sk 15. Na závěr tohoto sněmu apoštolové promulgují tento dokument na obranu před falešnými naukami a učiteli.122 Původní řecký text se s výjimkou drobného fragmentu ztratil a text se dochoval v syrském, arabském a etiopském překladu a částečně také v latině ve slavném veronském palimpsestu pocházejícím již z 2. poloviny 4. století a podle všeho velmi věrném řeckému originálu. Autorem nebo spíše redaktorem spisu, který shromáždil starší materiál, je biskup vyznačující se silnými protižidovskými tendencemi. Na starobylost textu se usuzuje na základě silného důrazu na biskupy a jáhny, kdežto presbyterům není věnováno mnoho pozornosti. Spis obsahuje normy týkající se povinností biskupa, hovoří o ustanovování služebníků církve, a to včetně jáhenek [59]. Nalezneme tu i pravidla určená běžným křesťanům týkající se např. postní praxe, slavení Velikonoc, praxe pokání apod. Do dokumentu se Artemas či Artemón žil v Římě a kolem roku 235 vyučoval adopcianistické christologii: srov. E. Prinzivalli, Artemone, in NDPAC 1 (2006), 568–569. Zde je označen za otce heretické nauky připisované Pavlovi ze Samosaty. 122 Srov. Didasc. VI 8, 1 (ed. Funk 318; Vööbus 229). 121

130

Křesťanský Východ ve 3. století

promítá stav církevních služeb na začátku 3. století: nalezneme tu obvyklou triádu biskup–presbyteři–jáhni. Biskup má v Didascaliích natolik ústřední postavení, že A. Vilela dokonce hovoří o „biskupském absolutismu“ a téměř o jeho „zbožštění“.123 L. I. Scipioni se dokonce nerozpakuje hovořit o autoritářském a totalitním obrazu biskupa.124 Autor Didascalií má sice o biskupovi bezesporu vysoké mínění, ale uvedené soudy jsou snad až příliš vyhrocené – obraz biskupa se odvíjí od autority, které se mu dostává, podobně jako starozákonním kněžím,125 od Boha a jako takovému se mu má dostávat stejné úcty jako Bohu.126 Moc biskupa je ale duchovní a má za cíl spásu věřících [58a], přičemž velká pozornost je věnována rozměru milosrdenství v jeho službě [55b; 57]. Podobá se Bohu, je jako otec i matka [58a]. Kvality biskupa jsou jasně odvozeny od požadavků pastorálních epištol [57], jako zvláštní požadavek je však uvedena znalost Božího slova [53; 58a], a to i v případech, kdy je uchazeč nevzdělaný.127 Didascalia nevidí problém v nízkém věku kandidáta, ale vyžadují po něm tytéž kvality, které nalezneme v blahoslavenstvích.128 Společně s velkou autoritou, které se mu dostalo, má ale také zodpovědnost – autor Didascalií používá Ez 33 jako předobraz biskupa, který je ustanoven strážným nad církví a je zodpovědný za život i jednání těch, kdo mu jsou svěřeni [55–56]. Úkolem biskupa je rozdělovat potřebným to, co od jednotlivých věřících dostává, a tímto způsobem – vedle předsednictví při slavení eucharistie – naplňuje svou kněžskou úlohu.129 Biskup není ovšem jediným služebníkem – spolupracují s ním především jáhni, kteří jsou jakoby jeho ušima i ústy, jeho srdcem i duší.130 Úkolem jáhnů bylo především navštěvovat potřebné, zvláště nemocné a staré, a informovat o tom biskupa.131 Vedle této role měli jáhni v Didascaliích také úlohu liturgickou: asistoSrov. Vilela, Condition, 199–201. Srov. L. I. Scipioni, Vescovo e popolo. L’esercizio dell’autorità nella chiesa primitiva (III secolo), Milano: Vita e Pensiero, 1977, 202n. 125 Srov. Didasc. II 18, 6 (ed. Funk 66). 126 Srov. Didasc. II 26, 1 (ed. Funk 100). 127 Srov. Didasc. II 1, 1; 2, 1 (ed. Funk 30–34; Vööbus 52–54). 128 Srov. Didasc. II 1, 5–8 (ed. Funk 32; Vööbus 53n). 129 Srov. Didasc. II 27, 3n (ed. Funk 106); Stewart, Priests, 89n. 130 Srov. Didasc. II 44, 4 (ed. Funk 138). 131 Srov. Didasc. III 13, 1 (ed. Funk 212). 123 124

Didascalia apostolorum

131

vali biskupovi při slavení eucharistie a v jejím průběhu udržovali Boží lid v kázni.132 Několikrát ale Didascalia poskytují svědectví o službě jáhenek, motivované pastorační potřebou. Hovoří-li text o jáhnech jako obrazu (τύπος, typos) Krista, jáhenky představují obraz Ducha svatého.133 Jako velmi vhodnou vidí text službu jáhenek zvláště v případě předkřestního pomazání žen, při katechezi nově pokřtěných žen a při návštěvách nemocných [59]. Přesto ženy nesmějí křtít ani vyučovat,134 zdá se proto, že úloha jáhenek se v Didascaliích omezuje na zcela konkrétní pastorační situace, kdy by služba jáhnů mužů budila pohoršení. Již jsem uvedl, že poměrně malého prostoru se v Didascaliích dostává presbyterům – zdá se, že tento dokument je dokladem starobylého uspořádání stojícího na biskupech a jáhnech. Nalezneme tu však zmínku o tom, že při shromáždění církve příslušela presbyterům východní část domu kolem sedadla vyhrazeného biskupovi.135 I tato drobná zmínka však dokládá významné místo, kterého se presbyterům dostávalo, spojené navíc se slavením eucharistie. Didascalia apostolorum II 4, 5 – 5, 5 53. Biskup – přítel potřebných a hlasatel Slova II 4. 1. Biskupova ruka ať je připravená dávat. Ať miluje sirotky a vdovy, chudé a přistěhovalce. Ať je připraven sloužit a ve své službě ať je vytrvalý. Jeho srdce má být zkroušené a nerozdělené, aby věděl, kdo má nejvíc zapotřebí od něj něco dostat. 2. Neboť má-li jedna vdova majetek nebo je sama schopná postarat se o to, co tělo ve stáří potřebuje, a druhá vdova se ocitla v nouzi kvůli nemoci, protože musí uživit děti, nebo kvůli tělesné slabosti, má biskup nabídnout pomocnou ruku spíše jí. 3. Ocitne-li se někdo v hmotné nouzi kvůli tomu, že rozhazuje peníze, dal se na pití, nebo protože nic nedělá, není hoden ani almužny, ani církve. 5. 1. Biskup proto nemá nikomu stranit. Nemá mít v úctě bohaté a nemá se jim snažit zalíbit více, než je nutné. Nemá pohrdat chudými, zanedbávat je nebo se nad ně povyšovat. Srov. Didasc. II 57, 6n (ed. Funk 162). Srov. Didasc. II 26, 6 (ed. Funk 104). 134 Srov. Didasc. III 9, 1n; 6, 1 (ed. Funk 198–200. 190). 135 Srov. Didasc. II 57, 3n (ed. Funk 158–160). 132 133

Funk 34 ↑1 Tim 3, 2 ↑Tit 1, 8 Funk 36

132

Funk 38

↑Jan 17, 12

Př 27, 23–26*

Křesťanský Východ ve 3. století

2. V jídle a pití ať je nenáročný a střídmý, aby mohl bdít nad těmi, kdo takto ukáznění nejsou, a byl schopen je povzbuzovat i napomínat. Nemá se chovat příliš mazaně a prohnaně, nemá být poživačný, nemá si libovat v rozkoších ani v dobrém jídle. 3. Když někoho napomíná, nemá jednat popudlivě, nýbrž s pochopením. Ať velmi dbá na vyučování a ať je vytrvalý v pozorné četbě božských Písem, aby je mohl vysvětlovat a vykládat přesně. Zákon a Proroky ať porovnává s evangeliem, aby tato slova s evangeliem souhlasila. 4. Především však má být dobrým vykladačem Zákona a druhého Zákona,136 a nechť přitom vysvětluje a ukazuje, co je zákon věřících a co pouta svazující nevěřící, aby nikdo z těch, kdo spadají pod jeho autoritu, nepřijal ona pouta, jako by se jednalo o zákon, a tak na sebe vzal těžké břemeno a stal se synem záhuby. 5. Biskupe, vynasnaž se věnovat veškeré své síly zvěstování slova, abys – jsi-li toho schopen – vyložil každé slovo Písma, abys svému lidu nabízel pokrm a nápoj vydatného učení, neboť v knize Moudrosti je psáno: Pečuj o trávu na louce, chceš-li ostříhat své ovce. Sklízej seno v létě, chceš-li, aby ti ovce poskytly oděv. Starej se dobře o své stádo, chceš-li dostat beránky.

54. Didascalia apostolorum II 6, 4–17 Funk 38

Funk 40 ↑1 Kor 4, 16 ↑1 Kor 11, 1 ↑1 Sol 1, 6 ↑1 Sol 2, 14 Oz 4, 9 O’

Biskup – strážný církve

II 6. 4. Biskup má být bystrý a vnímavý, aby byl schopen hned na začátku rozpoznat zlé lidi, a vy jste se jim tak mohli vyhnout. Všechny lidi ať má v lásce jako spravedlivý soudce a vše, co jen krásného může na člověku být, ať je na biskupovi zřejmé. 5. Je-li pastýř prost každé nepravosti, může být náročný také ke svým žákům a svým dobrým příkladem je může povzbudit k tomu, aby napodobovali jeho skutky, jak Pán pravil ve Dvanácti prorocích: Jaký bude kněz, takový i lid. 6. Příkladem pro lid totiž musíte 136

Zákon jsou pro autora Didasc. desky Desatera, a druhý Zákon je ten, kterého se dostalo na poušti lidu poté, co odpadl. Srov. Didasc. VI 15–18 (ed. Funk 346–364); Cattaneo, Ministeri, 606, pozn. 34.

Didascalia apostolorum

133

být vy, neboť i vy máte za vzor Krista. Buďte proto vašemu lidu dobrým příkladem, neboť Pán prostřednictvím Ezechiela pravil: 7. Slovo Páně mě oslovilo takto: „Synu člověka, mluv k synům svého lidu a řekni jim: 8. Jestliže přivedu na nějakou zemi meč a lidé té země si ustanoví ze svého středu strážného137 a on uvidí na zem přicházet meč, zatroubí na polnici a varuje tak lid. 9. Jestliže se však ten, kdo slyší zvuk polnice, nedá varovat, meč ho stihne a zabije, jeho krev padne na jeho hlavu. Zvuk polnice sice slyšel, ale nedal se varovat, jeho krev padne na jeho hlavu. 10. Jestliže však strážný uvidí blížit se meč a nezatroubí na polnici, takže lid není varován, a meč přijde a někoho zasáhne, ten bude postižen pro svou vlastní vinu, jeho krev však budu vymáhat z ruky strážného.“ 11. Meč představuje soud, polnice evangelium a strážný biskupa, ustanoveného nad církví. 12. Proto, biskupe, musíš ve svém kázání připomínat soud a potvrzovat, že přijde, jak to stojí v evangeliu, neboť i tobě Pán řekl: 13. A tebe, synu člověka, jsem ustanovil strážným pro Izraelův dům. Když uslyšíš z mých úst slovo, napomeň je mým jménem. 14. Když řeknu bezbožnému: Smrtí zemřeš! a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od své nepravosti, umře on, bezbožník, pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky. 15. Když se však budeš snažit bezbožného napomenout, aby své cesty změnil, ale on nezmění své chování, zemře pro svoji nepravost, ty však zachráníš svou duši. 16. Aby žaloba na ty, kdo hřeší, aniž to tuší, nedostihla také vás, kažte a zapřísahejte, napomínejte a otevřeně obviňujte ty, kdo se chovají bezuzdně! Kvůli tomu, že často říkáme a stále opakujeme totéž, se nám obvinění nedostane, neboť když ve vyučování vytrváme, může se stát, že se nějaký posluchač zastydí, začne se vyhýbat zlému a konat dobro. 17. Vždyť i Pán v Zákoně praví: Slyš, Izraeli! – dosud ale neposlouchali. A podobně i v evangeliu často napomíná: Kdo má uši, slyš! Ale neposlouchali jej ani ti, kteří vypadali, že poslouchají, neboť velice rychle přešli ke zhoubným a ohavným herezím, o nichž bude řeč dále.138

Ch. Mohrmann, Études sur le latin des chrétiens, Roma: Edizioni di storia e letteratura, 1977, sv. 4, 231n uvádí, že se jedná o jediné místo v řecké patristice, kde se na základě Ez 33 pojem pro biskupa (ἐπίσκοπος, episkopos) odvozuje od slovesa hledět, strážit (σκοπεῖν, skopein). V latinské patristice je biskup označován jako speculator poměrně běžně. 138 Herezím je věnována VI. kniha Didascalií (ed. Funk 302–384). 137

Ez 33, 1–6*

Funk 42 Ez 33, 7–9*

Dt 6, 4 Mt 11, 15 atd.

134

Křesťanský Východ ve 3. století

55. Didascalia apostolorum II 11–12

Moc odpouštět hříchy

a II 11. 1. Proto, biskupe, učiň vše pro to, abys zůstal ve svých

skutcích čistý. Uznej tak své místo – mocí Všemohoucího jsi byl ustaven k tomu, abys uchovával obraz Boha všemohoucího.139 2. A proto se posaď na své místo v kostele140 a pronášej svá slova jako někdo, kdo má moc soudit hříšníky na místě Božím. K vám Mt 18, 18 biskupům se totiž obrací slovo evangelia: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi. 12. 1. Biskupe, suď s mocí jako Bůh, ale ty, kdo se kají, b Funk 48 přijímej s láskou jako Bůh všemohoucí. Napomínej, povzbuzuj a vyučuj, neboť Pán Bůh hříšníkům přísahou přislíbil, že jim dá odpuštění, jak řekl prostřednictvím Ezechiela: Ez 33, 10n Οʹ 2. A ty, člověče, řekni Izraelovu domu: Stále mluvíte takto: Lpí na nás naše zločiny a hříchy, pro ně my hyneme, jak bychom mohli zůstat naživu? Řekni jim: Jako že jsem živ – praví Pán, Adonaj – nemám zalíbení v hříšníkově smrti, ale aby se hříšník od své špatné cesty odvrátil a byl živ. Čiňte proto pokání a obraťte se od svých špatných cest, a nezahynete, izraelský dome! 3. Na tomto místě proto poskytuje kajícím hříšníkům naději, že svým pokáním dosáhnou spásy, nezůstanou ve svých hříších bez naděje a nebudou k nim ještě přidávat další, ale budou činit pokání, naříkat a plakat nad svými hříchy a celým srdcem se obrátí. Funk 46

56. Didascalia apostolorum II 15 Funk 58

Milosrdenství Boží a biskupovo

II 15. 1. Naše milované děti, pohleďte, jak je náš Pán Bůh milosrdný a jakou nám projevuje dobrotu a lásku, jakou útěchu poskytuje hříšníkům, aby se obrátili! Kolikrát k nim stále a opakovaně takto hovoří a nepopřává místo názorům těch, kdo je chtějí s tvrdým srdcem a bez milosrdenství soudit a otevřeně vyhnat, jako by pro ně nebylo pokání možné.141 2. Ale Bůh takový není, Myšlenku, že biskup stojí na místě Božím, nalezneme již u Ignáce [17b]; vztahu mezi Ignácem a Didasc. se věnuje A. Brent, The Relation between Ignatius and the Didascalia, in The Second Century 8 (1991), 129–156. 140 Ř. i lat. mají totéž slovo pro církev i pro místo, kde se církev shromažďuje, tedy kostel (ἐκκλησία, ekklésiá; ecclesia). 141 Text tu obsahuje polemiku s rigoristickými proudy neuznávajícími možnost druhého pokání pro pokřtěné hříšníky. 139

Didascalia apostolorum

135

a ty, kdo zhřešili, volá k pokání a dopřává jim dobrou naději. Těm, kdo nezhřešili, říká, že nemohou očekávat, že budeme mít podíl142 a poneseme hříchy druhých. 3. Kajícníky proto přijímejte radostně a s vděčností. Podobně prostřednictvím proroka Ezechiela praví o pokání: 4. Ty, synu člověka, řekni synům svého lidu: Spravedlnost nezachrání spravedlivého v den, kdy učiní zlo, ale hříšník nebude klopýtat ve své bezbožnosti v den, kdy se od ní odvrátí – jako spravedlivý nezachová svůj život pro spravedlnost v den, kdy zhřeší. 5. Když řeknu spravedlivému, že bude živ, ale on spoléhá na svou spravedlnost a dopouští se nepravosti – všechny jeho spravedlivé skutky budou zapomenuty, zemře pro svoji nepravost, kterou spáchal. 6. Když řeknu hříšníkovi, že zemře, ale on se od svého hříchu odvrátí, bude jednat podle práva a spravedlnosti, vrátí zástavu, nahradí uloupené, bude zachovávat příkazy, které dávají život, a nebude páchat nepravost, jistě bude žít a nezemře. Nevzpomene se na jeho hříchy, které spáchal, jednal podle práva a spravedlnosti – jistě bude živ. 7. Synové tvého lidu však řekli: Pán Adonaj nejedná správně! Mluv k nim: Vaše vlastní cesty nejsou správné! Neboť odvrátí-li se spravedlivý od své spravedlnosti a bude-li páchat nepravosti, kvůli nim zemře. Odvrátí-li se však bezbožný od své bezbožnosti a bude-li jednat podle práva a spravedlnosti, kvůli nim bude živ. 8. Biskupové, vy sami proto musíte na základě Písma soudit hříšníky shovívavě a milosrdně. Vidíš-li totiž někoho, kdo jde kolem řeky a spadne do ní, a nic neuděláš, je to, jako bys ho do té řeky strčil a nechal ho tam být – dopustil ses vraždy. Spadne-li ale někdo do řeky a hrozí mu, že zahyne, ale ty natáhneš ruku, abys ho z vody vytáhl, zachránil jsi ho. Právě tak jednej, aby se tvému lidu dostalo napomenutí, stal se moudrým a hříšník v žádném případě nezahynul.

Didascalia apostolorum II 24, 2–4

Přijímejte kajícníky jako sám Pán

II 24. 2. Nakolik je to možné, biskupe, uchovej podobně ty, kdo nezhřešili, aby mohli zůstat bez hříchu i nadále. Ty, kdo se od hříchů odvracejí, uzdravuj a přijímej.143 3. Schází-li ti ale milosr142 143

Tj. podíl na životě věčném zaslíbený Kristem. K obrazu Boha a biskupa jako lékaře viz D. Vopřada, Svátosti – Kristův lék u cír kevních otců, in MKR Communio 18, 2 (2014), 74–86. Obraz je dále rozvinut v Di dasc. II 20, 11; 24, 3–8 (ed. Funk 76. 130–132).

Ez 33, 12–19 Οʹ

Funk 60

57. Funk 90

136

Funk 92 ↑Jan 7, 53 – 8, 1

Jan 8, 11 ↑1 Tim 3, 1nn ↑Tit 1, 5nn

Křesťanský Východ ve 3. století

denství a ty kajícníka nepřijmeš, zhřešíš proti Pánu Bohu, neboť tě náš Bůh Spasitel nepřesvědčil, neuvěřils mu a nejednal tak, jako on sám jednal s onou ženou, která zhřešila. Starší144 ji před něho přivedli, aby ji soudil on sám, a odešli. Pán, který zná srdce, se jí zeptal, zda ji starší odsoudili. Ona odpověděla: „Ne.“ A tak jí řekl: „Ani já tě neodsuzuji.“ 4. Tohoto našeho Spasitele, krále a Boha, musíte mít, biskupové, stále na očích a musíte jej napodobovat. Buďte střídmí, rozvážní, slitovní, milosrdní, smířliví, ne popudliví, schopní se poučit,145 máte povzbuzovat, přijímat, zapřísahat, nemáte být hněviví, rváči, násilníci, nebuďte domýšliví a pyšní, neoddávejte se příliš vínu, nebuďte opilci, nebuďte nafoukaní, nelibujte si v pohodlí, nezabývejte se marnostmi. S dobry, která vám Bůh dal, nezacházejte tak, jako by patřila někomu cizímu, ale tak, jako by byla vaše vlastní. Jednejte jako správcové Boha, který bude z vašeho správcovství žádat účty.

58. Didascalia apostolorum II 33, 1–3 Po Bohu je biskup tvůj otec, matka a král II 33. 1. Proto, člověče, měj v úctě své biskupy, jejichž proa

střednictvím ses stal Božím synem.146 Uznej svou pravici, svou matku, a miluj toho, kdo je po Bohu tvůj otec a tvá matka.147 Ex 21, 16* Neboť kdo zlořečí svému otci nebo matce, smrtí zemře. 2. Ale vy mějte Funk 116 v úctě biskupy; to oni vás rozvázali z hříchů, znovu vás zrodili ↑Jan 3, 5 z vody a naplnili vás Duchem svatým, krmili vás slovem jako ↑Sk 8, 15 ↑1 Kor 3, 2 mlékem, posilovali vás naukou, upevnili vás svým napomínáním a dali vám účast na svaté Boží eucharistii, ustanovili vás spolu↑Ef 3, 6 podílníky a spoludědici Božích zaslíbení. 3. Važte si jich a mějte je všemožně v úctě. Oni přijali od Boha moc nad životem a smrtí ne proto, aby odsuzovali hříšníky k smrti ve věčném ohni tím, že je z církve budou oddělovat a vyhazovat – to ať se nikdy nestane! – ale aby přijímali a oživovali ty, kdo se obracejí a konají pokání. 34. 1. Biskupové jsou proto vaše knížata a máte je považovat b za krále. Prokazujte jim proto úctu jako králům, máte totiž za Funk 114

Jan 8, 3 hovoří o „učitelích Zákona a farizejích“, Didasc. mají πρεσβύτεροι, starší. Latinská verze přejímá zřejmě z VL docibilis, v ř. textu má διδακτικός, didaktikos, aktivní význam; srov. [1; 64; 83]. 146 Aluze na křestní obřady, kterým předsedal právě biskup. 147 Mateřský rozměr biskupské služby je popisován v Didasc. II 20, 2 (ed. Funk 72). 144 145

Didascalia apostolorum

137

povinnost postarat se o obživu jejich i těch, kdo s nimi bydlí. 2. Neboť v první knize Královské148 je psáno: Samuel opakoval lidu, který od něho žádal krále, všechna Pánova 1 Sam 8, 10–17* slova. Řekl: „Toto je právo krále, jenž nad vámi bude vládnout. Vezme vaše syny a přidělí je ke svému vozatajstvu a ke svým koním a oni budou běhat před jeho vozem. Zaměstná je jako velitele tisíců a jako setníky; budou mu muset orat jeho ornou půdu, sklízet jeho žeň, zhotovovat jeho válečné zbraně a výstroj jeho vozů. Vezme si vaše dcery za voňavkářky, kuchařky a pekařky. Vezme vaše nejlepší pole, vaše vinice a vaše olivové háje a dá je svým služebníkům. Z vaší obdělané půdy a z vašich vinic bude vybírat desátek a dá jej svým kleštěncům a svým služebníkům. Nejlepší z vašich služebníků, z vašich služebnic a z vašich volů a vašich oslů si vezme a užije jich k práci pro sebe. Bude vybírat desátek z vašich stád a vy sami se stanete jeho služebníky. 3. Tento podíl dostává i biskup. Tak jako tam král, který vládl c nad tak velikým množstvím – jak je psáno u Ozeáše: Množství Oz 1, 10 Οʹ (= 2, 1) synů Izraele bude jak mořského písku, který nemůže být změřen ani sečten –, přijímal podle množství onoho lidu od něj služby, jichž měl zapotřebí, tak nyní biskup přijímá pro sebe od lidu ty, které shledá hodnými onoho úřadu, ustanovuje je svými presbytery, rádci a úředníky, jáhny a podjáhny, aby v jeho domě sloužili. Funk 118 4. Co říci více? Král, který nosí diadém, vládne pouze nad tělem a svazuje a rozvazuje pouze na zemi. Biskup ale vládne nad tě- ↑Mt 16, 19 ↑Mt 18, 18 lem i duší a na zemi svazuje a rozvazuje nebeskou mocí – tato nebeská a božská moc, která mu je dána, je veliká. 5. Proto milujte biskupa jako otce, mějte před ním bázeň jako před králem, vzdávejte mu úctu jako Bohu. Přinášejte mu plody a dílo svých rukou, aby se vám dostalo požehnání. Odevzdávejte mu své desátky, prvotiny, vybrané části a své dary – bude jich užívat on sám a dá z nich všem, kteří toho mají zapotřebí, každému, jak je toho hoden. 6. A Pán Bůh přijme tvou oběť jako líbeznou ↑Ex 29, 18 vůni na nebeské výsosti před tváří Pána, tvého Boha, bude ti žehnat a rozmnoží dobra, která ti přislíbil, jak je psáno v knize Moudrosti:149 Př 11, 25n* Οʹ Každá prostá duše je požehnaná, požehnání skane na hlavu toho, kdo dává. 148 149

Podle počítání Οʹ a Vulg., tj. v 1 Sam. Tj. v Příslovích.

138

Křesťanský Východ ve 3. století

59. Didascalia apostolorum III 12

Služba žen – jáhenek

a III 12. 1. Proto si, biskupe, vyber za pomocníky dělníky spra-

vedlnosti, kteří budou společně s tebou pomáhat tvému lidu na cestě k životu. Ty, kteří se ti z veškerého lidu zalíbí, vybereš a ustanovíš za jáhny – muže, aby zařizovali velmi potřebné záležitosti, a ženy pro službu ženám. Do některých domů nemůžeš za ženami kvůli pohanům poslat jáhna, ale pošleš tam jáhenku. 2. Ale i v mnoha jiných případech je služba žen jáhenek poFunk 120 třebná. Především než ženy sestoupí do (křestní) vody, jáhenka je má nejprve pomazat olejem pomazání. Tam, kde se nenajde žádná žena a zejména jáhenka, je třeba, aby ženu, která má být pokřtěna, pomazal ten, který ji křtí. Tam, kde ale žena a především jáhenka přítomná je, nehodí se, aby muži ženy viděli, ale ten, kdo křtí, ať vztáhne ruce a pomaže pouze hlavu, tak jako byli kdysi v Izraeli pomazáváni kněží a králové. 3. I ty, biskupe, podobně vkládej ruce na ty, kteří přijímají b křest, a pomaž jim hlavu, mužům i ženám. Ať už křtíš sám, nebo nařídíš křtít jáhnům nebo presbyterům, ženy pomaže, jak jsme již řekli, jáhenka. Muž však nad nimi pronese jména, jimiž se ve vodě vzývá Božství. A když z vody pokřtěná žena vystoupí, ať ji přijme jáhenka, která ji poučí a vzdělá v tom, jak uchovat křestní pečeť neporušenou v čistotě a ve svatosti. 4. Proto říkáme, že je služba žen jáhenek velice žádoucí c a nanejvýš potřebná. I našemu Pánu a Spasiteli sloužily ženy, Mt 27, 56 mezi nimi byla Marie Magdalská, Marie, matka Jakubova a Josefova, a matka Zebedeových synů. I ty proto potřebuješ v mnoha případech službu jáhenek. Je třeba, aby do domů pohanů, kde bydlí věřící ženy a kam vy vkročit nemůžete, šla jáhenka, navštívila nemocné a posloužila jim, jak potřebují, a těm, které se z nemoci zotavují, pomohla umýt se v lázni. Funk 208