Radek Tichý
L iturgie evangeliáře láska církve k božímu slovu
106
ObSah Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 ÚvOd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
ČÁST I. NěkTerÁ ÚvOdNí TémaTa Ambon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Služebník hlásání evangelia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Uspořádání biblických čtení ve mši . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . První čtení o nedělích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . První čtení ve všední dny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Responsoriální žalm . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhé čtení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Evangelia o nedělích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Evangelium o všedních dnech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Intronizace knihy evangelií na začátku mše. . . . . . . . . . . . . . . Střípky z historie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pokoncilní obnova a současné uspořádání . . . . . . . . . . . . .
11 13 15 16 16 18 19 19 21 22 22 26
ČÁST II. lITurGIe hlÁSÁNí evaNGelIa krOk za krOkem Zpěv před evangeliem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Aleluja . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sekvence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Verš před evangeliem pro postní dobu. . . . . . . . . . . . . . . . Jiné zpěvy před evangeliem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Požehnání kadidla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Střípky z historie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pokoncilní obnova a dnešní uspořádání. . . . . . . . . . . . . . . Požehnání jáhnovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Střípky z historie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pokoncilní obnova a dnešní uspořádání. . . . . . . . . . . . . . . Procesí od oltáře k ambonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
29 30 34 37 38 41 41 43 44 45 49 50
Obsah
Střípky z historie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pokoncilní obnova a současné uspořádání . . . . . . . . . . . . Rity, které bezprostředně předcházejí hlásání evangelia. . . . . . Pozdrav . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Oznámení knihy a zvolání lidu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Znamení kříže. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Okouření knihy evangelií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hlásání evangelia – orientace a postoj těla . . . . . . . . . . . . . . . Orientace hlásání evangelia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Postoj těla během hlásání evangelia . . . . . . . . . . . . . . . . . Rity, které bezprostředně následují po evangeliu. . . . . . . . . . . Aklamace po evangeliu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Políbení knihy evangelií. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Okouření kadidlem a požehnání evangeliářem . . . . . . . . . Odložení evangeliáře. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
107
50 54 57 58 60 61 62 64 65 69 72 72 74 76 78
ČÁST III. CelkOvý POhled Syntetický pohled na historický vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 Teologie liturgie hlásání evangelia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83
zÁvěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 Seznam studovaných pramenů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 Seznam citované literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102
7
ÚvOd „Evangelium je moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří,“ napsal svatý Pavel (Řím 1, 16). Evangelia, knihy obsahující zaznamenaná a prvotní církví meditovaná a žitá Ježíšova slova a skutky, zejména příběh jeho ukřižování, pohřbu a vzkříšení, církev již velmi záhy začala zahrnovat projevy úcty. Rozvinula bohaté použití evangeliáře (či evangelistáře) při liturgii i při setkáváních nikoli přísně liturgických. Poznání a porozumění tomu, jakým způsobem církev při liturgii zachází s knihou evangelií, jakým způsobem církev hlásá dobrou zprávu, umožňuje obohatit svůj pohled na vztah církve k Božímu slovu. Pochopení, proč při čtení evangelia v kostele všichni stojíme, proč děláme malé křížky nebo odkud se vzala zvolání, která společně vyslovujeme, nám může pomoci prožívat bohoslužbu slova hlubším způsobem. Skrze liturgická gesta a slova můžeme zakoušet, že do našeho středu přichází vzkříšený Pán, který k nám promlouvá, a že jeho slova jsou Duch a jsou život. Podle křesťanského spisovatele z 6. století Prospera z Akvitánie má být zákon víry určován zákonem modlitby (lex orandi statuat legem credendi). Hlubší uvedení do způsobu, jakým se církev modlí a jakým slaví liturgii, nám tedy také otevírá poznání víry, která je základem našeho křesťanského způsobu života. Čtení z Písma svatého má být součástí každého slavení liturgie (srov. SC 35). Knihu evangelií nacházíme kromě mše svaté explicitně také při jáhenském a biskupském svěcení, při církevních shromážděních či při pohřbu.1 Při jáhenském svěcení je součástí tzv. vysvětlujících obřadů, které slovy a znameními jakoby „zviditelňují“ milost, která byla 1
Může být použita též při přijetí do katechumenátu, i když liturgická kniha Uvedení do křesťanského života mluví explicitně nikoli o knize evangelií, ale o Písmu (srv. OICA 1972, č. 86).
8
Úvod
ve svátosti udělena, a její účinky. Jáhni, kteří jsou tázáni, zda chtějí uchovávat poklad víry ve svědomí čistém podle evangelia a tradice církve, po konsekrační modlitbě a oblečení jáhenského roucha dostávají od biskupa evangeliář. Toto gesto, které se do římské liturgie dostalo až ve vrcholném středověku v zaalpském prostředí v rámci rozvoje tzv. traditio instrumentorum při obřadech svěcení,2 je doprovázeno slovy: „Přijmi Kristovo evangelium, neboť jsi jeho hlasatelem. Věř evangeliu, uč evangelium, žij evangelium.“3 Tím se více než jasně vyjadřuje, že posláním jáhnů při slavení liturgie je „předčítat evangelium a hlásat víru církve slovem i životem“.4 Při biskupském svěcení je naopak evangeliář součástí samého jádra udílení svátosti: svěcenec je nejprve dotázán, zda chce věrně a vytrvale hlásat Kristovo evangelium, a po litaniích a tichém vkládání rukou mu biskup hlavní světitel vloží na hlavu evangeliář, který dva jáhni drží po celou dobu konsekrační modlitby. Toto gesto, které má svůj původ ve starověku na Východě a do římské liturgie se dostalo pravděpodobně přes Galii,5 symbolizuje, že „věrné hlásání Božího slova je přednostním posláním biskupa“.6 Totéž vyjadřuje také předání knihy evangelií nově vysvěcenému biskupovi po konsekrační modlitbě a mazání křižmem. Biskup hlavní světitel podává nově vysvěcenému biskupovi evangeliář se 2
3
4 5
6
Poprvé se s ním setkáváme v Římsko-germánském pontifikálu (Le Pontifical romano-germanique du dixième siècle 1, ed. C. Vogel, R. Elze, Biblioteca Apostolica Vaticana, Città del Vaticano 1963) v 10. stol. Svěcení biskupa, kněží a jáhnů in Římský pontifikál nově uspořádaný podle ustanovení Druhého vatikánského koncilu, vydaný papežem Pavlem VI. a upravený péčí papeže Jana Pavla II., Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2008, č. 238. Svěcení biskupa, kněží a jáhnů, č. 188. Znají jej Apoštolské konstituce (Les constitutions apostoliques, kniha 8, kap. 4, čl. 8, ed. M. Metzger, Cerf, Paris 1987, str. 143) i Statuta ecclesiae antiqua, č. 2 (in Les Ordines Romani du haut moyen age III. Les textes (Ordines XIV–XXXIV), ed. M. Andrieu, Louvain 1974, str. 617). Svěcení biskupa, kněží a jáhnů, č. 26.
Úvod
9
slovy: „Přijmi evangelium a hlásej slovo Boží se vší trpělivostí a moudrostí.“7 Při koncilu nebo synodě je evangeliář přinášen ve slavnostním průvodu při úvodní mši a je položen na oltář. Po hlásání evangelia ve mši slavené v rámci tohoto shromáždění má být otevřený položen na pult či trůn uprostřed presbytáře,8 kde zůstane po celou dobu konání koncilu nebo synody.9 Podobně je tomu při konkláve, na jehož začátku je kniha evangelií přinášena slavnostně v průvodu do Sixtinské kaple, kde je „postavena na vhodné a důstojné místo, aby předsedala slavení, … až do zvolení římského velekněze“.10 Knihy se také kardinálové hned po začátku konkláve dotýkají při úvodní přísaze a dovolávají se pomoci Boží a svatých evangelií. Latinský benedikcionál používá evangeliář také při žehnání, konkrétně při žehnání misionářům, v němž se na začátku slavnostně přinese evangeliář a před četbou evangelia se obvyklé požehnání jáhnovi spojí s požehnáním misionářům: „Zvěstujte národům slovem i svým životem evangelium hlásané v tomto posvátném shromáždění, aby se všem otevřelo tajemství Krista a církve.“11 Také při požehnání nové knihovny počítá latinský benedikcionál s použitím evangeliáře či Písma.12 Při pohřbu může být na rakev po-
7 8 9
10 11
12
Svěcení biskupa, kněží a jáhnů, č. 50. Caeremoniale episcoporum (CE) 1984, č. 1172. Podobnosti viz CE 1984, č. 1174. Toto uspořádání může být použito i pro jiná významná setkání, např. biskupské konference nebo kněžské rady (CE 1984, č. 1176). Ordo rituum conclavis, Città del Vaticano 2000, č. 36. Rituale Romanum ex decreto Sacrosancti oecumenici concilii Vaticani II instauratum auctoritate, Ioannis Pauli Pp. II promulgatum. De benedictionibus, Typis Vaticanis, Città del Vaticano 1984, č. 349. Po homilii ovšem následuje vlastní žehnací modlitba (tamtéž, č. 351). Žehnání misionářům v českém Benedikcionálu vydaném v roce 1994 není uvedeno. Tamtéž, č. 572.
10
Úvod
ložen evangeliář nebo Písmo,13 neboť o Kristových slovech vyznáváme, že jsou to slova věčného života (Jan 6, 68). Všechna tato liturgická užití knihy evangelií by bylo užitečné studovat jednotlivě, přesahuje to však možnosti této stručné knížky. V ní se tedy budeme věnovat pouze liturgii evangeliáře ve mši svaté, lépe řečeno liturgii, která obklopuje a doprovází hlásání evangelia při slavení eucharistie. V uspořádání kapitol přitom vycházíme ze struktury této liturgie a postupujeme po jednotlivých krocích – od přinesení knihy evangelií na oltář ve vstupním průvodu, přes zpěv před evangeliem, požehnání kadidla a přípravné modlitby, průvod s evangeliářem, samotné hlásání až po závěrečné aklamace a uložení evangeliáře. Každá kapitola obsahuje jeden či více těchto kroků a je zpravidla ještě rozdělena na další části. V první z nich, nazývané Střípky z historie, ukazujeme původ a vývoj daného liturgického gesta či modlitby. V části Pokoncilní obnova a současné uspořádání se věnujeme tomu, jak tento prvek popisuje církev v současných liturgických knihách, jaký význam mu připisuje a jak k němu máme přistupovat my, abychom liturgii lépe porozuměli a aby se pro nás stala modlitbou a pramenem našeho života s Bohem. V první části knihy jsou uvedena některá předběžná témata: ambon a jáhen jako místo a služebník vyhrazení pro Boží slovo, uspořádání biblických perikop a slavnostní přinesení knihy evangelií v úvodu mše svaté. Ve druhé části postupujeme po jednotlivých krocích rituální sekvence s výkladem jejich vývoje a současného významu. Ve třetí části se nachází shrnutí historického vývoje a obecnější teologické postřehy.
13
Pohřební obřady, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1999, č. 38.
64
ČÁST II. Liturgie hlásání evangelia krok za krokem
hlÁSÁNí
evaNGelIa
–
OrIeNTaCe a POSTOJ Těla
Konečně se dostáváme ke hlásání evangelia. V této části nebudeme mluvit o obsahu čtení (například o pořadí perikop), ani o melodiích v případě, že se evangelium zpívá, ani o učení magisteria o teologické hodnotě čtení Písma při liturgii. Nebudeme také podrobněji rozebírat skutečnost, že v diecézích na území Československa bylo ještě před pokoncilní obnovou, přesněji od roku 1920 možné při slavnostních mších zpívat evangelium nejen latinsky, ale také česky.192 Tak jako dosud prozkoumáme liturgické prameny pocházející z různých historických epoch. V nich nacházíme dvojí zajímavý předmět – postoj těla toho, kdo čte (neboli orientaci četby), a postoj těla těch, kdo naslouchají. Nejprve však připomeňme, že během vývoje došlo – tak jako v případě mnoha jiných prvků v liturgii – ke zdvojení četby evangelia. Při slavnostní mši biskup či kněz četl z misálu evangelium potichu pro sebe předtím, než nasypal a požehnal kadidlo, a poté naslouchal jeho hlásání jáhnem spolu s ostatními.193 Pro zjednodušení o této soukromé četbě, která byla zrušena publikací misálu bl. Jana XXIII. v roce 1962, nebudeme mluvit.194
Příslušný dekret kongregace z 21. května 1920, jímž se povoluje „in Missis cantatis iterare cantum epistolae et evangelii lingua vulgari“, je přetištěn v K. Reban: „Lidový a staroslovanský jazyk v liturgii“, Časopis Katolického Duchovenstva 5–6 (1920), str. 174–176, cit. dle: http://depositum.cz/knihovny/ckd/strom.clanek.php?clanek=7681 (navštíveno 12. 12. 2012). 193 Viz RS 1570, 25, str. 12, a CE 1600, 2, 8, str. 171. 194 RS 1962, 6, 5, str. 60. 192
Hlásání evangelia – orientace a postoj těla
65
Orientace hlásání evangelia Začněme postojem toho, kdo hlásá evangelium, a tak jako vždy, pohlédněme nejprve do několika historických pramenů. Jáhen stojí otočen směrem na jih. Na této straně se obyčejně shromažďují muži. (polovina 9. stol.)195 Jáhen stojí otočen na jih, na této straně se obyčejně shromažďují muži, jinde ovšem jáhen stojí otočen na sever. (konec 9. stol.)196 K hlásání evangelia se jáhen otočí k severu, aby ukázal, že Boží slovo a ohlašování Ducha svatého je směřováno proti tomu, kdo vždy odporoval Duchu svatému a kdo s ním neměl nic společného. (počátek 10. stol.)197 Když jáhen čte evangelium podle římského způsobu, na ambonu se obrací k jihu, kde se shromažďují muži, nikoli k severu, kde stojí ženy. [...] Kněží se při čtení evangelia neobracejí k jihu, [...] ale podle církevního obyčeje čtou u oltáře, kde není žádný rozdíl v posluchačích, který by vyžadoval, aby se obraceli na jednu či na druhou stranu. [...] Když čtou, mají kněží knihu položenou na levém rohu oltáře, aby, když pak slaví oběť, mohli na pravé straně přijmout dary a slavit mši. Ovšem setkáváme se s tím, že se evangelium hlásá spíše na sever než na jih. Navíc se objevuje taková nepravost, že se také jáhni na ambonu proti římskému řádu obracejí k severu, nestydí se otáčet spíše na stranu žen než na stranu mužů. Tento nešvar se již tak rozšířil, že je některými považován za normální. Ale protože je víc než jistě hanebný a proti řádu, je těmi, kdo řád zachovávají, oprávněně odmítán. (konec 11. stol.)198 amalarIuS meTeNSIS, Codex expositionis 2, 16, ed. Hanssens, str. 276. OR V, 36, ed. Andrieu, str. 217. 197 remIGIuS aNTISSIOdOreNSIS, Expositio de celebratione missae, ed. Migne (PL 101, 1250). 198 berNOlduS CONSTaNTIeNSIS, Micrologus, 9, ed. Migne (PL 151, 981–983). 195 196
66
ČÁST II. Liturgie hlásání evangelia krok za krokem
Při čtení evangelia se jáhen podle [správného] pořádku obrací k jihu, neboť na této straně se shromažďují muži, jimž se patří hlásat duchovní [slovo]. Muži totiž představují duchovní skutečnosti a jih označuje Ducha svatého. Ovšem nyní se podle běžného zvyku jáhen obrací na sever, kde stojí ženy, které představují skutečnosti tělesné, neboť evangelium volá tělesné k duchovnímu. (1. polovina 12. stol.)199
Uvedli jsme tolik citací za sebou, abychom ukázali nejednoznačnost, kterou ohledně orientace přinášejí historické prameny. Nejstarší římské ordo ze 7. století často popisuje orientaci celebranta, ale o orientaci četby z Božího slova mlčí.200 Nejstarší svědectví je až ze zaalpského prostředí z poloviny 9. století, od Amalaria, který, jak je ukázáno v první citaci, zná četbu evangelia pouze na jih. Musíme si přitom uvědomit, že ambon v této době nestál v presbytáři poblíž oltáře – kde je často v podobě pultu umístěn dnes – ale nacházel se jako vyvýšená tribuna v lodi kostela, při straně chóru.201 Když tedy Amalarius píše o četbě evangelia na jih, je třeba představit si jáhna obráceného bokem k oltáři, stojícího právě na takto umístěné tribuně, obklopené věřícími. Vraťme se zpět k citovaným pramenům: Ordo romanus V., které vzniklo podle Amalariovy předlohy o 40 či 50 let později, zná četbu z podobně uspořádaného ambonu na jih i na sever a je to poprvé Remigius z Auxerre, který na počátku 10. století píše pouze o četbě na sever. Bylo ovšem třeba počkat ještě několik desetiletí, než se četba směrem k severu definitivně prosadila,202 a neobešlo se to bez kontroverzí, jak ukazuje například citovaný text Bernolda z Kostnice. hONOrIuS auGuSTOdueNSIS, Gemma animae, 22 (PL 172, 551). Podle Cyrilla Vogela („Versus ad orientem: L’orientation dans les Ordines romani du haut moyen age“, La maison Dieu 70 (1962), 96) toto mlčení znamená, že jáhen byl otočen versus populum. 201 Viz kapitolu o ambonu. Příklady dochovaných ambonů se nacházejí např. v některých římských bazilikách (Sv. Klimenta, Sv. Sabiny aj). 202 Ještě G. Durantus na konci 13. století zná obě dvě možnosti, jih i sever. 199 200
Hlásání evangelia – orientace a postoj těla
67
Mohlo by se zdát, že četba směrem k jihu je starší, ale ve skutečnosti je časová vzdálenost mezi prvními prameny příliš malá. Nicméně takoví velikáni dějin liturgie jako Cyrille Vogel nebo Josef Andreas Jungmann se shodují v tom, že nejprve bylo evangelium čteno skutečně směrem k jihu a teprve později došlo k otočení na sever. Uvádějí ovšem rozdílná vysvětlení. Podle Vogela byl důvodem pro obrácení směru „příklad kněze, který četl evangelium na severní straně oltáře, aby ponechal jižní stranu volnou pro dary“.203 Má-li tento autor pravdu, byli bychom opět svědky vzájemného napodobení kněží a jáhnů v průběhu liturgického vývoje: nejprve kněží přenesením knihy z jedné strany oltáře na druhou (jak jsme viděli výše) napodobili průvod jáhna od oltáře k ambonu, později jáhni obrácením četby evangelia k severu na ambonu, napodobili kněze, kteří u oltáře orientovaného na východ četli evangelium na jeho levé straně, tedy otočeni jakoby na sever. Proti Vogelově vysvětlení ovšem mluví skutečnost, že je založeno na textech autorů typu Bernolda z Kostnice a jiných,204 kteří jsou všichni pozdější než Remigius z Auxerre či páté římské ordo, kde je obrácení na sever již zmiňováno. Jungmann podává vysvětlení poněkud sofistikovanější:205 jeho argumentaci lze shrnout v následujících krocích: (1) z důvodů etikety musí být jáhen, který čte evangelium, umístěn po pravé ruce biskupa, který sedí v apsidě. (2) Ze stejného důvodu se jáhen nesmí k biskupovi obracet zády. (3) Řešením je tedy postavit jáhna na bok kostela: na jižní stranu v bazilikách orientovaných na západ (jáhen čte směrem k severu), nebo naopak na severní stranu v bazilikách orientovaných na východ (jáhen čte směrem k jihu). C. vOGel, „Versus ad orientem“, str. 99. Ostatní autoři, které Vogel bere v úvahu, jsou: Honorius z Autun (12. stol.), Sicard z Cremony (12.–13. stol.) a Guillelmus Durantus (13. stol.). 205 Zdá se, že Jungmann s Vogelovým vysvětlením příliš nesouhlasí (srov. Missarum sollemnia, vol. 2, str. 180). 203 204
68
ČÁST II. Liturgie hlásání evangelia krok za krokem
(4) V kostelích otočených k východu četba evangelia korespondovala s prostorovým rozložením pohlaví, neboť muži se nacházeli také na jihu. (5) Středověcí liturgisté, kteří tvořili liturgii pro zaalpské kostely obrácené k východu, se inspirovali římskými kostely orientovanými k západu a jako pravidlo převzali četbu evangelia směrem na sever. (6) Aby tuto skutečnost zharmonizovali s pravidlem být po pravici biskupa, umístili jáhna na severní stranu, ovšem tedy směrem k ženám, nebo – jak říká Jungmann – čelem k severní zdi kostela. (7) To, že takové umístění postrádalo praktičnost (jáhen četl do zdi), v dané době nikomu nevadilo, protože ceremoniální a symbolická koherence byly mnohem důležitější než praktičnost.206 Ve svém vysvětlení Jungmann uvažuje pouze o kostelích, v nichž bylo sedadlo pro kněze či biskupa umístěno v apsidě za oltářem. Skutečnost, že se pak oltář posunul až do apsidy a sedadlo vytlačil na pravou stranu presbytáře, u Jungmanna chybí. Když bychom ji vzali v úvahu a chtěli zároveň udržet pravidla číst k severu i neotáčet záda k biskupovi, navrhované uspořádání nebude fungovat. Snad z tohoto důvodu se později biskupská katedra přesunula z jižní strany kostela na severní? Kazatelny v zaalpských kostelích nacházíme jak na jižní, tak na severní straně kostela, což situaci nečiní jasnější. I když tedy nyní nejsme schopni vysvětlit, jak a proč se v historii objevily dva protikladné směry hlásání evangelia, zdá se nám, že byla takto dlouhá diskuse užitečná. Ukazuje totiž, že nelze dělat žádné jednoduché a ukvapené závěry o orientaci v liturgii. Nicméně, v průběhu vývoje se symbolická interpretace ukázala jako natolik silná,207 že četba evangelia k severu 206 207
Celá Jungmannova teorie viz Missarum sollemnia, vol. 2, str. 179–185. Podle Jungmanna (Missarum sollemnia, vol. 2, str. 184, pozn. 85), byl druhý ambon, který se v kostelích případně vyskytoval, vyhrazen četbě epištoly a byl orientován vždy směrem k oltáři díky síle alegorické a symbolické interpretace
Hlásání evangelia – orientace a postoj těla
69
přetrvala až do 20. století, jak ukazuje první z následujících citací: Když dojdou na místo, kde má být zpíváno evangelium, podjáhen drží otevřenou knihu evangelií na prsou a stojí uprostřed ministrantů se svíčkami (ceroferářů). Zády se obrací nikoli k oltáři, ale k pravé straně, která představuje sever. (1600)208 Ve mších s lidem ať se čtení, epištola a evangelium čtou nebo zpívají směrem k lidem. (1964)209
V první instrukci k řádné aplikaci koncilní konstituce o liturgii z roku 1964, z níž pochází druhá citace, se nařizuje, že všechna čtení mají být směrem k lidem, což bylo o rok později vtěleno do souboru rubrik Ritus servandus210 a do všech vydání Všeobecných pokynů k římskému misálu.
Postoj těla během hlásání evangelia Během historie se vytvořil systém pokleknutí a úklon, který je shrnut v liturgických knihách vydaných po Tridentském koncilu. Ten, kdo četl evangelium (ovšem také celebrant při své soukromé zdvojené četbě), musel dělat úklonu hlavou, když vyslovoval jména Panny Marie a svatého, jehož památka či svátek se slavily, dále hlubokou úklonu při jménu Ježíš211 a musel pokleknout při čtení určitých biblických veršů.212 Všeobecné pokyny k římskému misálu znají také dnes úklonu hlavou při jménu Ježíše, Marie či svatého dne, ale neříkají, zda se tato rubrika týká také četby biblických
liturgie, která ve čtenáři epištoly viděla Jana Křtitele očekávajícího příchod Ježíše, a tedy pohlížejícího k oltáři (odkud byl pak přinášen evangeliář). 208 CE 1600, 2, 8, ed. Triacca – Sodi, str. 172–173. 209 SaCra CONGreGaTIO rITuum, Inter oecumenici, č. 49, AAS 56 (1964), str. 889. 210 RS 1965, č. 47. 211 CE 1600, 2, 8, ed. Triacca – Sodi, str. 174. 212 Rubricae generales Missalis romani 1570, 17, ed. Sodi–Triacca, str. 21.
70
ČÁST II. Liturgie hlásání evangelia krok za krokem
perikop.213 Pokleknutí byla zrušena publikací rubrik Ritus servandus v r. 1965.214 Také pro ty, kdo poslouchají hlásanou dobrou zvěst, zná liturgie vlastní gesta. Ukažme si několik citací z různých období dějin liturgie: [Papež Anastasius] ustanovil, aby kdykoli se čtou svatá evangelia, kněží neseděli, ale stáli ohnuti. (polovina 6. stol.)215 Poté, co jáhen řekne Slova svatého evangelia podle Lukáše nebo Marka atd., dělá znamení kříže [...] a všichni se obrátí k evangeliu. A všichni odkládají z rukou hole a v tu chvíli nemají na hlavách ani koruny, ani jinou pokrývku. (konec 9. stol.)216 Na ambonu jáhen [...] při slovech Slova svatého evangelia označuje knihu a sám sebe [...]. Tehdy biskup přijme hůl. Jáhen okouří knihu a hlásá evangelium, přičemž všichni stojí a jsou podle zvyku obráceni k němu. (1984)217
Zvyk stát při čtení evangelia je velmi starý. Kniha o životě a činnosti papežů, z poloviny 6. století – Liber pontificalis – jej připisuje papeži Anastasiovi z konce 4. století. Toto gesto se udrželo i v době, kdy veškeré další projevy aktivní účasti věřících vymizely.218 V citovaných pramenech nacházíme dva výrazy pro stání: u kněží, kteří až dosud seděli, se mluví o stání s úklonou, tedy v pozici úcty. U věřících, kteří stáli po celou mši a pomáhali si opíráním se o hole, se mluví Srov. IGMR 2002, č. 275. Ritus servandus (RS 1965) in caelebratione Missae in Ordo Missae, Ritus servandus in caelebratione missae et De defectibus in caelebratione Missae occurentibus. Editio typica, Typis polyglottis Vaticanis, 1965, č. 49. 215 Liber pontificalis, ed. Duchesne, vol. 1, E. de Boccard, Paris 1955, str. 218. 216 OR V, č. 35–36, ed. Andrieu, str. 216–217. 217 CE 1984, č. 141. 218 Ritus servandus 1570 (ed. Triacca – Sodi str. 21) říká, že „přítomní při soukromých mších stále klečí kromě evangelia“. 213 214
Hlásání evangelia – orientace a postoj těla
71
o odkládání této pomůcky.219 I když se kdysi říkalo, že „se vstává na slova evangelia“220 nebo že „biskup sedí během tří částí mše, to znamená, když se čte epištola a zpívají žalm (graduale) a aleluja“,221 po Druhém vatikánském koncilu všichni povstanou již na alelujový zpěv, který je chápán jako příprava úzce spojená se samotným hlásáním, jak jsme viděli výše. Mohla by nás napadnout otázka, proč dnes biskup k naslouchání evangeliu přijme biskupskou hůl, když staré prameny mluví naopak o tom, že se hole odkládají.222 Zvyk, že biskup při evangeliu drží biskupskou hůl, nacházíme poprvé asi u papežského ceremonáře Parida Crasse v roce 1580,223 od něhož jej taky převzaly všechny později vydané biskupské ceremoniály včetně toho současného. Komentátoři ceremonií tuto skutečnost většinou nevysvětlují;224 jeden z nich podává vysvětlení selského rozumu: biskupská hůl není pomůckou k opírání, ale znamením biskupova úřadu.225 Skutečnost, že při evangeliu biskup drží svou berlu, je tak pro nás poučením, že naslouchání evangeliu i hlásání evangelia je jedním ze základních úkolů biskupské služby.
Amalarius hezky říká, že „když se kněz modlí nebo čte z učení církevních učitelů, držíme hole v rukou. A když k nám promlouvají slova samotného Krista, hole v rukou nedržíme, abychom ukázali, že není obtížné nechat se poučit Kristem“. (amalarIuS meTeNSIS, Eclogae de ordine romano, 16, in Amalarii episcopi opera liturgica omnia, vol. 3, ed. Hanssens, Biblioteca Apostolica Vaticana, Città del Vaticano 1950, str. 246). 220 amalarIuS meTeNSIS, Liber officialis, 1, 3, 3, ed. Hanssens, str. 307–308. 221 hONOrIuS auGuSTOdueNSIS, Gemma animae, 18 (PL 172, 550). 222 Jan z Avranche v 11. století explicitně říká, že „se sluší, aby biskupové a opati při slyšení Božího slova odkládali hole a pokorně a zbožně stáli před Pánem“. (JOaNNeS abrICeNSIS, De officiis ecclesiasticis (PL 147, 34). 223 P. CraSSuS, De caeremoniis cardinalum & episcoporum in eorum Diocesibus, In aedibus populi romani, Roma 1580, str. 57b. 224 Viz např. G. SChOber, Caeremoniale missarum sollemnium et pontificalium, nebo A.-G. marTImOrT, „Le cérémoniel des évêques“. 225 J. CaTalaNuS, Caeremoniale episcoporum, vol. 2, str. 122–123. 219