Obsah Předmluva k francouzskému vydání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Liturgický slovník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
Na roubení studny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
I Tajemství liturgie Kapitola I – „Tajemství od věků skryté“ (Ef 3, 9) . . . . . . . . . 21
Na počátku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Čas zaslíbení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24
Kapitola II –Plnost času neboli příchod tajemství . . . . . . . . 26
Slovo se stalo tělem: kenoze Syna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 „Tehdy přišel Ježíš“: zjevení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28
Kapitola III – Ježíšova hodina neboli Událost tajemství . . . . 32
Událost skrytá: kříž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Událost zjevná: vzkříšení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 Vzkříšení, prýštění liturgie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39
Kapitola IV – Nanebevstoupení a věčná liturgie . . . . . . . . . 42
Tajemství nanebevstoupení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 Nebeská liturgie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 Návrat k Otci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 Pán dějin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48
Kapitola V – Letnice, událost církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 Kapitola VI – „Poslední časy“: Duch a nevěsta . . . . . . . . . . 56
Tajemství posledních časů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 Duch a nevěsta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60
Kapitola VII – Proměnění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63
Hořící keř . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 Proměnění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 Svátostná liturgie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69
Kapitola VIII – Duch svatý a církev v liturgii . . . . . . . . . . . 72
Světlo trojího záření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73
198
Obsah
Zjevení Kristova těla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 Pascha Kristova těla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .77 Communio Kristova těla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 Liturgie, synergie Ducha a církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81
II Slavená liturgie Kapitola IX – Slavení, epifanie liturgie . . . . . . . . . . . . . . . . 86
Slavení: okamžik liturgie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 Slavení, místo liturgie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 Slavení, ohnisko liturgie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 Rozličná slavení liturgie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 Slavení, svátek liturgie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95
Kapitola X – Prýštění liturgie ve slavení . . . . . . . . . . . . . . . 98
Cisterny rozpukané . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 „Rozpoltil skálu a vytryskla voda“ (Iz 48, 21) . . . . . . . . . . . . 101 „Přivede je k pramenům vody“ (Iz 49, 10) . . . . . . . . . . . . . . 106
Kapitola XI – Svátost svátostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109
Bohoslužba slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 Eucharistická anafora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 Přijímání eucharistie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 Od preludia k finále . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116
Kapitola XII – Svátostné epikleze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118
Jednota a rozdílnost svátostných synergií . . . . . . . . . . . . . . . 119 Epikleze zrození . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 Epikleze uzdravení neboli vítězství nad smrtí . . . . . . . . . . . . 124 Epikleze Krista služebníka: dar života . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 Svátostná harmonie Kristova těla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130
Kapitola XIII – Slavení nového času . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132
Den světla, dlouhý, věčný… . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132 „Milostivé léto Páně“ (Lk 4, 19) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 „První den v týdnu“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136
Kapitola XIV – Svátostný prostor slavení . . . . . . . . . . . . . 139
„Pane, kde bydlíš?“ (Jan 1, 38) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 Kostel, dům Boží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141 Prostor Kristova těla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142
Obsah
Žitá
199
III liturgie
Liturgie slavená a liturgie žitá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 Liturgie přesahující kult a život morálky . . . . . . . . . . . . . . . . 149 Jediné tajemství liturgie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150
Kapitola XV – Modlitba, liturgie srdce . . . . . . . . . . . . . . 152
Místo srdce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 Vstoupit do jména svatého Pána Ježíše . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 Oltář srdce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155 Epikleze srdce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 Oltář přijímání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158
Kapitola XVI – Zbožštění člověka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160
Tajemství Ježíše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 Realismus liturgie srdce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 Duch svatý, ikonopisec zbožštění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164
Kapitola XVII – Liturgie v práci a kultuře . . . . . . . . . . . . 166
Nedoceněná ikonografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166 Proměněná práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168 Ikonografie kultury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170
Kapitola XVIII – Liturgie v lidském společenství . . . . . . . 172
„Boží království je mezi vámi“ (Lk 17, 21) . . . . . . . . . . . . . . 174 Církev v epiklezi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 „Máme společenství mezi sebou“ (1 Jan 1, 7) . . . . . . . . . . . 177
Kapitola XIX – Soucit, liturgie chudých . . . . . . . . . . . . . 179
Oltář chudých . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 Církev soucitu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182
Kapitola XX – Misie a liturgie posledních časů . . . . . . . . 185
Velikonoční tajemství misie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186 Misie, epifanie soucitu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188 Misie, Letnice posledních časů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191
Liturgie, předávání tajemství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193
7
Úvod V procesu obnovy liturgie, který dnes zakouší většina církví, se objevuje otázka, které se nemohou vyhnout mladí, dospělí, vychovatelé ani samotní pastýři: jestliže budou naše bohoslužby živější, budou proměňovat životy křesťanů? V čem spočívá životní pouto – nebo naopak rozvod – mezi liturgií a životem? Je to jedna z nejdůležitějších otázek křesťanské zralosti. Stejně důležitá je i pro společenství církví, neboť v tomto liturgickém jaru, jak se zdá, se jednota bude rýsovat na základě tajemství liturgie. Tato kniha by chtěla pomoci znovu nalézt jednotu liturgie a života v Kristu, za všemi paralelismy nebo rozpory, které neoprávněně vymýšlíme. Spíše než o vědecký výzkum se jedná o objevování liturgie pramene, které se odehrává v modlitbě. Povede nás v něm zkušenost církve, zkušenost, která je v tradici Bible i Otců zároveň liturgická i duchovní, osobní i komunitární. Inspirace těchto stránek je ekumenická. Každá církevní tradice se bude moci rozpoznat ve společné a nerozdělené Tradici. I když jsou narážky na byzantskou tradici častější, snažili jsme se zůstat u zdroje, tam, kde jednotlivé liturgie Východu a Západu vyjadřují původní křesťanskou liturgii.1 Naše postupné objevování je osvětleno jedním konkrétním symbolem – Řekou života (Zj 22, 1–2). Kéž by se čtenář nechal unášet jejím pomalým a hlubokým proudem. Tento proud je někdy více kontemplativní, někdy více didaktický, ale každá kapitola může čtenáři ukázat tajemství pramene: je to stále tentýž pramen, ale živá voda, která z něj prýští, je stále nová.
V předchozím díle, L’Église des Arabes (edice Rencontres, vyd. Cerf 1977), jsme slíbili, že rozvineme určité aspekty teologie prožívané Antiochijskou církví. Zde se jedná o první pokus.
1
56
I. Tajemství liturgie
Kapitola VI
„Poslední
časy “:
Duch
a nevěsta
Vstup plnosti času do našeho smrtelného času uvádí dějiny do nové a paradoxní situace. Ježíšova hodina je zde a zůstává, neboť v ní je smrt poražena a život je darován; ale zároveň smrt stále ještě působí a svět je pod nadvládou její lži. Příchod nebeské liturgie začal v církvi vylitím Ducha svatého, ale zatím nevidíme, v jaké oblasti již začalo být stvoření vysvobozováno z otroctví porušení (Řím 8, 21). Nový čas ohlášený nanebevstoupením se onoho rána Letnic vynořuje ve „vezdejším světě“ spolu s událostí církve: toto setkání ustavuje „poslední časy“, v nichž se nacházíme (Sk 2, 17), jedná se tedy o poslední úsek ekonomie spásy.
Tajemství
posledních časů
Časy zaslíbení přinesly své ovoce ve vzkříšení Ježíše (Sk 13, 32). Plnost Božství bydlí od nynějška mezi lidmi v Kristově těle; skrze něj naše lidství vstoupilo do věčného společenství s Otcem. Náš čas je nyní „plný milosti a pravdy“ (Jan 1, 14). Tato plnost, která je slavena v nebeské liturgii, je naším „již“: ano, v Kristu jsme již Božím dnes (Žid 3, 13 a 4, 7). Cyklická sobota byla znamením času poznačeného smrtí, ale s Ježíšovým vzkříšením vstupujeme do dne, který nezná západu. Je to tento den, tato plnost, kterou Kristův Duch nechává vstoupit do našeho starého času, když nad učedníky vzchází den, v němž se naplňuje svátek Velikonoc. Událost církve tedy nastoluje „poslední časy“. Překrývají se zde dva příchody: církev je podstatně eschatologická, a nachází se tedy v posledních časech; a zároveň je církev vynořením se plnosti v prázdnotě našeho času a tím počátkem dovršující se plnosti skrze čekání na ni.
VI. „Poslední časy“: Duch a nevěsta
57
Toto vytrysknutí Řeky života v hodině plnosti je právě liturgií. Rozlita do našeho světa skrze dar Ducha, liturgie je od nynějška církevní, tedy eschatologická. Poslední časy nemají svůj název na základě nějaké ploché chronologie, jako by přicházely po čase, který Kristus prožil ve svém smrtelném životě a před jeho konečným příchodem. Událost Velikonoc není za námi, ale uvnitř našeho času; co se týče paruzie, ta není totálně před námi, ale začala nanebevstoupením a pokračuje po všechny dny. Naše poslední časy jsou tedy zaplaveny velkou Řekou liturgie, která vyvěrá z plnosti času a unáší je k jejich naplnění. S Letnicemi pramen věčného života proniká do srdce času, liturgie se rozlévá a církev se rodí: začaly poslední časy. Toto je novost, v níž „již“ jsme. Je zde ovšem jeden paradox. „V posledních dnech přijdou se svým posměchem posměvači, žijící podle svých špatných žádostí, a budou říkat: ‚Kdepak je ten jeho slíbený příchod? Otcové už zemřeli, a přesto od té doby všechno zůstává tak, jak bylo od začátku stvoření!‘ “ (2 Petr 3, 3–4) Pokud se nechceme stát směšnými, nemůžeme jinak než konstatovat krutou realitu: hřích, smrt, lež a nenávist se roztahují se stále stejnou nestydatostí. A co je horší, víra odhaluje, že se dějiny ubírají stále horším směrem: poté, co vládce života porazil smrt, vládce tohoto světa zuří každým dnem zběsileji. Poslední časy jsou tedy ještě zahaleny tajemstvím. Je úkolem liturgie toto tajemství uskutečňovat, a tím nám je odhalit. Řekli jsme, že v nebeské liturgii je slyšet sténání. Duše těch, kdo prolili svou krev pro svědectví o Beránkovi, pod oltářem volají ze všech sil: „Pane svatý a věrný, kdy konečně vykonáš soud a potrestáš obyvatele země za to, že prolili naši krev?“ (Zj 6, 9–10). Původní nespravedlnost byla demaskována: krev člověka – život přijatý od Boha – je vylita až ke smrti; člověk a celé stvoření jsou odsouzeni k porušení. Krev všech utlačených v dějinách67 stoupá jako nářek, nářek života, který Kdo vlastně není utlačovaný? Ti, kdo utlačují, jsou ve skutečnosti otroky na prvním místě.
67
58
I. Tajemství liturgie
volá k Bohu živému: „Země, krev mou nepřikrývej, můj křik ať nenajde místa klidu“ (Job 16, 18). Vždyť v plnosti času se nářek Joba stal nářkem Syna Božího na kříži. Tento nářek v srdci nebeské liturgie neustává a rozdírá ticho, dokud Beránek ne otevře poslední, sedmou pečeť dějin (Zj 8, 15)… Tajemství liturgie pro nás zůstane zapečetěné, dokud nepochopíme, že okamžikem začlenění liturgie do našeho času je právě ona smrt, volání krve křičící ke svému Vykupiteli. Neboť my se již nenacházíme v Jobových časech. Krev Ježíšova, která byla vylita nikoli řízením osudu, ale z lásky, nyní svědčí o tom, že utrpení člověka je slyšeno a přijato Božím Synem, že se dokonce stalo jeho vlastním utrpením. Stalo se jeho vlastním utrpením jakožto utrpení Syna člověka, ale ve skutečnosti bylo jeho vlastním již jako Syna Otce. Je to tajemné utrpení Otce, které rozhodlo celou ekonomii spásy. V prvních slovech určených Mojžíšovi vychází najevo toto zranění lásky: „Viděl jsem bídu svého lidu… slyšel jsem jeho nářek… ano, znám jeho tíseň“ (Ex 3, 7). Když přišla jeho hodina, Ježíš dovršil svou lásku: ve své životodárné smrti se zjevil jako „JHVH Spasitel“.68 Nyní, když nebeská liturgie zaplavuje naše časy, nejsme pozváni na věčnou slavnost, abychom se pobavili z naší tragédie. Liturgie nepřikrývá naši krev více, než ji přikrývá země. Naopak, náš křik stoupá bez ustání vzhůru „pod oltář“, skrze krev Krista má přístup do svatyně (Žid 10, 9); a v samotném vylití lásky je Duch vylit „do posledních časů“. Skrze liturgii, která zavlažuje náš svět, proniká do utrpení člověka soucítění Otce. Posměváčkovi, který se ptá, kde je příslib Božího příchodu, člověku, který se pro absurdnost zla odvrací od Boha, věřícímu, který s Ježíšem volá „proč jsi mne opustil?“, Otec odpovídá tím, že přichází, že se cele dává: Přichází tak, jak dosud nikdy nepřišel, pokaždé když je křižován jeho milovaný Syn. Otec se dává v Synu a ve svém Duchu života. Soucítění, skrze něž Nejsvětější Trojice vstupuje do smrti
Ježíš znamená „Bůh zachraňuje“.
68
VI. „Poslední časy“: Duch a nevěsta
59
člověka, aby mu darovala svůj život, se nachází v srdci našich „posledních časů“. Když spolu s Novým zákonem tvrdíme, že tyto časy jsou naplněné hodinou Ježíše, není třeba myslet pouze na kříž a vzkříšení. V této Události, jedinečné v dějinách, je jedna nedoceněná vsuvka: sobota. Velká Bílá sobota ve skutečnosti zjevuje jeden z aspektů hlubiny posledních časů. Země je od nynějška pootevřená: Protože je v ní Kristovo tělo, je smrt rozdrcena a již dále nemůže pokračovat ve svém díle zkaženosti konaném pod rouškou šera. Protože je zde skryt Syn Boží, je země zasnoubena a tělo, které nese, z ní vystoupí neporušitelné. Je to panenský den, v němž – poté, co bylo odhaleno, že tělo a krev a všechna vůle moci nejsou schopny dát život – Duch dá život každému smrtelnému tělu. Od nynějška již náš čas není zapečetěným hrobem: je otevřen plnosti, vtažen do smlouvy a očekává své dovršení. Je to čas, v němž ten, který vystoupil k Otci, „zajatce zajal“ a skrze svou církev nepřestává sestupovat do našich pekel, aby z nich vyrval klienty smrti. Je to čas ticha, dokud Beránek neotevře poslední pečeť dějin, čas naděje a nářku: čas setkání. Toto setkání není ničím jiným, než o čem mluví kniha Zjevení skrze dvě roviny tajemství Krista. Už jsme se o nich zmínili:69 Tyto dvě roviny se nepřekrývají jako země a nebe v našem smrtelném prostoru, ale nacházejí se jedna v druhé. Ta, kterou vidíme, se stává průzračnou a umožňuje zazářit té, kterou nevidíme. „Jako by viděl neviditelného“ je řečeno o Mojžíšovi, který svou vírou zůstal neochvějný a opustil Egypt (Žid 11, 27). V našich posledních časech je to nekonečně větší pravda. Ten, který je obrazem neviditelného Boha, se stal prvorozeným z mrtvých (Kol 1, 15–18). Přichází se setkat s člověkem ve svém hrobě: zde se neporušitelné tělo stává viditelným pro ty, které smrt chtěla zadržet. Když my skrze víru zůstaneme neochvějní, opustíme Egypt a přejdeme do jeho života.
Viz výše, kapitola 4.
69
60
I. Tajemství liturgie
Poslední dny jsou tedy dny tohoto setkání, dramatického a jásavého. Dějiny do nich vstoupily o Velké sobotě Krista, v této dlouhé posvátné sobotě, v níž Živý předává svůj život v hlubinách. Poslední časy jsou tímto mystickým bodem, v němž člověk může „ve svém těle vidět Boha“ (Job 19, 26). Ano, jsme ještě zraněni smrtí, ale toto zranění již nepovede k porušení: náleží cele zemi, která se pootevírá a z níž vyvěrá řeka života.
Duch
a nevěsta
Poslední vidění z Apokalypsy získává nyní celý svůj smysl. „Ukázal mi řeku živé vody, jasnou jako křišťál, vytékající zpod trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed náměstí po obou stranách řeky roste strom života a nese plody dvanáctkrát, měsíc co měsíc dává plody a listí z tohoto stromu slouží národům jako lék.“ (Zj 22, 1–2) Toto vidění nás nepřenáší za paruzii, jak se někdy myslí: týká se Jeruzaléma mesiášských časů před definitivním návratem Pána. Nacházíme se tedy skutečně v posledních časech. Vidění není „utopické“, ale dobře lokalizované. V celé pasáži z Apokalypsy (Zj 21, 9 – 22, 2) se jedná o církev zde a nyní, protože moc zla ještě existuje a národy ještě mohou být uzdraveny. Poslední časy jsou zde popsány v jejich paradoxní novosti: plnost je již zde, ale zatím není vše dovršeno. Jejich „nedokonavý“ aspekt se projevuje ve slovesech pohybu: „sestupovat“, když se mluví o Svatém městě, „prýštit“ o Řece života. Naopak skutečnost „již“ se vyjadřuje dokonavými slovesy stavu.70 Na druhou stranu všichni aktéři, jichž se týká liturgie, drama Boha a člověka, jsou nyní angažováni v tryskání Řeky života. Otec a Beránek, protože jsou Pramenem; stromy života, Dokonavý a nedokonavý odkazuje na gramatiku sloves biblických jazyků. Nuance sloves se týká víc aspektu akce nebo stavu než času. Stojí za to poznamenat, že „nedokonavost“ je vyjádřena také v souvislosti s postojem národů ve Zj 21, 24nn a 22, 2.
70
VI. „Poslední časy“: Duch a nevěsta
61
jejichž počet dvanáct symbolizuje apoštolskou církev; nakonec všichni lidé, pohané, kteří „mohou“ být uzdraveni církví, což obnáší, že přijmou Dar života.71 Ale energií par excellence, zmíněnou v úvodu této pasáže je energie vyvěrání řeky. Je to zde, kde nám liturgie otevírá nové horizonty. Je vskutku pozoruhodné, že v závěru tohoto vidění, v němž je zjevena církev posledních časů, je pohled nakonec upoután a fascinován jedinečným pohybem: Řekou života. Tento pohyb zaplňuje celé zorné pole… a nechává zapomenout, že se jedná o snoubenku, nevěstu Beránka. Vždyť anděl přenesl Jana v duchu na vysokou horu proto, aby mu ji mohl ukázat, jak „sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností“ (Zj 21, 9–10). Ona je pak popisována lyrikou světla, kterou bychom v této knize nečekali. Ale nakonec, ve chvíli, kdy je vše zbaveno tajemství strohých symbolů, ji už nevidíme. Vše zaplnila Řeka života. Co je tato energie, tato voda čiré průzračnosti? Je jedinou přítomností, kterou není třeba pojmenovávat a v níž se nevěsta stala zcela průzračnou: je to Duch. Jedno logion z prvních staletí říká o lásce: „Viděl jsi svého bratra? Viděl jsi svého Boha!“ V šířícím se tichu světla, v němž se dovršuje vidění církve posledních časů, se zdá, že anděl šeptá Janu Teologovi: „Viděl jsi nevěstu Beránka? Viděl jsi Ducha!“ Cožpak Ženichův přítel, jehož byl Jan učedníkem, nedosvědčil: „Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm… Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.“ (Jan 1, 32–33)? Vidění započaté v Kristu se dovršuje v církvi: „Ženich je ten, kdo má nevěstu“ (Jan 3, 29). To, co ukazuje Předchůdce, je Beránek; v něm zjevuje kenozi Božího Syna (Jan 1, 34 varianta). To, co Teolog kontempluje, je nevěsta Beránkova a zjevuje nám v ní kenozi Ducha.72 A pro některé, že vstoupí do Jeruzaléma (20, 24nn). Připomeňme, že každý „čas“ ekonomie spásy je poznačen příchodem jedné kenoze lásky živého Boha. To je to, co jej konstituuje jako čas. Také vzhledem k této kenozi každý čas zahrnuje spásné události. Události Boha pro člověka a s člověkem jsou tak zjevením skryté kenoze. Na „počátku času“: kenoze Slova a Otcova
71 72
62
I. Tajemství liturgie
Neboť v posledních časech je to sám Duch osobně, který je poslán a darován. Letnice jsou událostí církve, neboť Duch Ježíše tehdy začíná svou poslední kenozi lásky. Událost, která ji od nynějška ukazuje, je církev. „Viděl jsi nevěstu Beránkovu? Viděl jsi Ducha!“ Průzračnost nevěsty Beránka v Duchu se nedá vysvětlit jinak než tím, že je živým místem kenoze Ducha svatého. A ona na ní má účast, neboť je to tato kenoze, která konstituuje církev jako nevěstu Beránkovu. To, co Duch Otce uskutečnil pro Pannu Marii v plnosti času, uskutečňuje nyní jako Duch ukřižovaného a vzkříšeného Krista pro církev v jejích posledních časech. Stejně jako Maria tím, že se stala Matkou vtěleného Slova, zahájila plnost času skrze energii Ducha svatého, tak také – ovšem nyní až k dovršení času – se církev stává nevěstou a Matkou skrze Ducha Ježíše, který v ní přebývá. Toto jsou poslední časy: Duch a nevěsta. V tomto viditelném přebývání je církev projevem Ducha svatého, protože v On je v ní kenozí. Kenoze a viditelný projev – to je hlubina paradoxu božské agapé. V těchto posledních časech všechny vlny božského soucítění splývají do Řeky života: bolestná láska Otce a utrpení Syna se vylévají do propasti naší smrti skrze kenozi Ducha zjevenou v církvi.
Dechu se projevila skrze stvoření. V „průběhu časů“ se kenoze Slova zjevila skrze zaslíbení a skrze zákon, kenoze Ducha k ní byla vztažena v daru víry a inspiraci proroků. Když přišla „plnost času“, byl to Syn osobně, kdo se „sám sebe zřekl“ (Flp 2, 7 – odsud pochází slovo kenoze), aby přijal přirozenost služebníka až ke smrti; viděli jsme, co znamenala energie Ducha svatého pro jeho zjevení a vzkříšení.
152
III. Žitá liturgie
e
Kapitola XV
Modlitba,
liturgie srdce
Místo
srdce
Vylití tajemství liturgie do života začíná v modlitbě. Místem, v němž se Řeka života stává pramenem lidské existence, je srdce. Počínaje modlitbou srdce se liturgie stává životem. Zde je osobní práh, který je třeba překročit a kde se vše rozhoduje; zde má také místo povolání, na které je obtížné odpovědět. Pokud se modlitbě vyhneme, naše slavení se stane obřadem a liturgie zůstane vně našeho života. Ale pokud se rozhodneme pro modlitbu a pokorně se nabídneme Duchu svatému, tehdy celé naše bytí sestoupí do srdce a bude usebráno u svého pramene. Každý pohyb liturgie, žité a slavené, pro nás existen ciálně začíná zde. Modlíme se tak, jak žijeme, a žijeme tak, jak milujeme; vše závisí na tom, kde se nachází osa našeho života, od níž vše získává svůj smysl: biologické já, sociální já, intelektuální já, nadjá nebo sny… ve všech těchto okrajových příbytcích je člověk na návštěvě, nemá zde domov, ještě není nalezen. Pouze v srdci jsme sami sebou a sami sebou se stáváme. Srdce je místem autentického setkání sama se sebou, s druhým, a zejména se živým Bohem. Nikoli staticky, jako by se jednalo o prázdno, které je třeba naplnit – což je iluze ostatních příbytků – ale životně, jako povolání přítomnosti a jako kreativní odpověď. Srdce je místem rozhodnutí, osobního ano nebo ne. Je naší osobou jako místo jejího původu, jako její tajemství, které nelze redukovat, jako její svoboda, kterou nelze zrušit. Srdce není možné objektivizovat, protože ve chvíli, kdy je zkoumáme, je to ono, kdo činí volbu; je před naším vědomím a v něm, je nepostižitelné. Je směřováním k jiné přítomnosti, a pokud je pře-
XV. Modlitba, liturgie srdce
153
syceno pouhými věcmi, vyčerpává se k smrti. Konečně, srdce je člověk jako obraz trinitárního communia, který hledá spodobení, totiž právě božské communio. Pouze tato jiná přítomnost může být životem člověka, protože ona jediná naplňuje srdce tím, že prohlubuje touhu; ona jediná nepřináší srdci zklamání tím, že by je ukojila, ale přitahuje je a tím rozšiřuje. „Kde bydlíš?“ (Jan 1, 38) Pán může být nalezen pouze tam, kde člověk přivolí k setkání. Když se rozhodneme překročit práh našeho srdce, objevíme v něm místo, z něhož vyvěrá pramen: „Hospodin je na tomto místě, a já jsem to nevěděl“ (Gn 28, 16). Přítomnost v přítomnosti, tato tajemná pohostinnost je jitřenkou modlitby po dlouhých nocích malátnosti či spánku. Neboť je to naše srdce, které se modlí, nejsou to naše struktury, naše determinismy ani naše vnější slupky; to vše je jistě naším prostorem, ovšem pouhé rozpohybování kulis nebude nikdy místem novosti setkání. To se uskuteční pouze, když se srdce obrátí k Tomu, který Je – a tehdy On přijde.
Vstoupit
do jména svatého
Pána Ježíše
Hnutí modlitby je samotným hnutím liturgie, prožívaným prostě, ale hluboce v srdci. Nemůžeme definovat křesťanskou modlitbu, protože nemůžeme definovat tajemství Krista, které přijímá a které vdechuje. Její vzmach se nachází mezi dvěma „nevěděními“: dokud se nás nezmocní Duch svatý, „nevíme, jak se máme modlit“ (Řím 8, 26), a když nám pak dá vstoupit do modlitby Ježíše, nevíme, že se modlíme: jednoduše se modlíme. Jestliže může být slavená liturgie popsána podle svých svátostných znamení, je liturgie srdce nepopsatelná jako tajemství, které je v ní žito. Zde znamení zmizela, zůstává pouze kořen, který je nesl – víra – v naději, kterou zaslíbila láska. Tajemství „od věků zahalené tichem“ se tak neustále rozpíná v srdci, které věří a které doufá: stává se „tichou láskou“.163
Svatý Jan od Kříže.
163