Humbert z Romans - O formaci kazatelů

obsaH Předmluva k českému vydání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Humbert z Romans . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Předmluva k anglickému vydání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 Prolog I. O tom, že kazatel má vědět, co je jeho úkolem. . . . . . . . . . . 55 První část Charakteristika kazatelské služby II. O vznešenosti kazatelské služby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

III. O nezbytnosti kázání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

IV. Jak je kázání Bohu milé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

V. Jak prospěšné je kázání pro kazatele samotného . . . . . . . . .

VI. Jak je kázání užitečné pro lidi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

VII. O obtížnosti kazatelské služby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

56 58 63 66 74 77

druHá část Věci, jež jsou pro kazatele nezbytné VIII. Kvalita života kazatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

IX. Znalosti, které kazatel potřebuje. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

X. Kazatelova mluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

XI. Kazatelovy zásluhy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

XII. Osoba kazatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

XIII. Obrazy kazatele v Písmu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

85 86 88 91 94 96

třetí část Správné a špatné způsoby, jak se stát kazatelem XIV. Chyby na cestě ke kazatelství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 XV. Špatné důsledky předčasného převzetí úkolu . . . . . . . . . 105 čtvrtá část Vlastní výkon kázání XVI. Situace, kdy je vážnou chybou nekázat. . . . . . . . . . . . . 107 XVII. Nepodstatné důvody, jež lidi odrazují od kázání . . . . . 109

XVIII. O rozlišování při kázání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

XIX. Co napomáhá správnému kázání . . . . . . . . . . . . . . . . .

XX. Co správné vykonávání kázání vyžaduje . . . . . . . . . . . .

XXI. Proč ti, jimž se dostává milosti kázat, by měli kázat ochotně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

113 118 122 125

Pátá část Různé situace, kdy se lidé ocitnou bez kázání XXII. Důvody, proč se může kázání nedostávat . . . . . . . . . . 129 XXIII. Ti, kdo se straní kázání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 XXIV. Škody, které pocházejí z nedostatku kázání . . . . . . . . 132 šestá část Účinky kázání XXV. Kázání bez jakéhokoli výsledku. . . . . . . . . . . . . . . . . .

XXVI. Špatné důsledky kázání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

XXVII. Výsledky kázání, jež nejsou dostatečně dobré . . . . . .

XXVIII. Veskrze dobré účinky kázání . . . . . . . . . . . . . . . . . .

XXIX. Naslouchání Božímu slovu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

XXX. Uvádění Božího slova do života . . . . . . . . . . . . . . . . .

135 138 139 142 143 147

sedmá část Věci, které souvisejí se službou kázání Kazatelovo putování světem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

XXXI. Biblické obrazy putování. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

XXXII. Podněty pro putování kazatelů . . . . . . . . . . . . . . . .

XXXIII. Chyby, k nimž dochází v souvislosti s cestováním . .

XXXIV. Správný způsob putování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

150 151 151 153 155

Jak by měl kazatel žít mezi lidmi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

XXXV. Proč musí být chování kazatele mezi lidmi správné. . .

XXXVI. V čem toto správné chování spočívá . . . . . . . . . . . .

XXXVII. Co nám pomáhá dosáhnout správného chování. . .

156 157 158 160

Osobní rozhovory s lidmi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

XXXVIII. Kazatelé, kteří nemají co říci, když nekáží . . . . . .

XXXIX. Kazatelé, jejichž řeč je povrchní a světská . . . . . . . .

XL. Kazatelé, kteří se starají, aby jejich řeč byla užitečná . . . .

162 163 166 170

XLI. Kazatel a jeho hostitelé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

XLII. Účast kazatele na světských záležitostech . . . . . . . . . .

XLIII. Poskytování rad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

XLIV. Naslouchání zpovědím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

XLV. Prothemata . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

172 174 181 185 188

Podklady ke kázáním a rozhovorům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 výběr z kázání a. kázání k různým PosluCHačům XXXII. Laičtí bratři Řádu kazatelů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193 XLVIII. Sestry v péči Řádu kazatelů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 XCIV. K ženám obecně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197 b. kázání Při různýCH PříležitosteCH V. Generální kapitula nebo shromáždění řeholníků . . . . . . . . 200 LXXXV. Pro turnaje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204 C. kázání Pro různé doby a období I. Pro kterýkoli den v roce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

IV. Pro třetí den v týdnu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

XVIII. Uprostřed postu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

XXIV. Prosebné dny před Nanebevstoupením Páně . . . . . . .

207 211 216 220

d. kázání o svátCíCH a slavnosteCH VII. Nejsvětější Panny Marie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 225 XVI. O učitelích církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229 XX. O Marii Magdaléně a dalších podobných světicích . . . . 232

Předmluva

k českému vydání

Každý dominikán má kazatelské charizma už proto, že je členem Kazatelského řádu. To ovšem ještě neznamená, že každý dominikán je nutně vynikající rétor. Není v tom však rozpor.

Kázání se neomezuje na formální řečnické útvary, jakým je nejčastěji homilie během mešní liturgie. Kazatelské charizma je především způsob života napodobující život apoštolů a připravenost svědčit o Kristu zmrtvýchvstalém, jak to dělali apoštolové. Pátý magistr Řádu kazatelů Humbert z Romans cítil potřebu poskytnout svým bratřím spis, který by jim pomohl být dobrými kazateli po vzoru apoštolů.

Humbertův spis není praktickým manuálem o osvědčených kazatelských postupech, ale ve vlastním smyslu systematickým teologickým traktátem. Jak Humbert zdůrazňuje, v samotném středu kázání stojí Boží slovo. Kazatel musí Boží slovo sám dobře znát a podle něho žít a teprve potom může účinně kázat. Své posluchače má kazatel vést k naslouchání Božímu slovu a k životu podle něho. Boží slovo je v centru Humbertova traktátu také tím, že celý spis je doslova utkán z výroků Písma a některé pasáže jsou fakticky sledem dobře volených biblických citátů. Kromě toho se Humbert často opírá o interpretaci Písma církevních otců. Pojednání o výchově kazatelů prozrazuje, že Humbert vycházel z hluboké osobní zkušenosti kazatele a představeného. Trefně a někdy i s humornou nadsázkou pojmenovává mnohačetné neduhy kazatelů. Stejně tak si je vědom nedostatků a překážek na straně posluchačů. Jeho pohled je lidsky realistický, aniž by přitom ztrácel ze zřetele duchovní rovinu, když poukazuje na snahy zlého ducha bránit působení Božího slova a především když zdůrazňuje, že veškerá účinnost kázání je dílem Boží milosti. Českému čtenáři se tak dostává do rukou nejen překlad zajímavého středověkého díla dominikánské tradice, ale spis, který nepřestává být aktuální ani dnes. Budou jistě místa, nad

6

Předmluva k českému vydání

kterými se pousměje pro jejich archaičnost. Mnohem víc však bude těch, kde čtenář snadno pochopí, že Humbertovy analýzy, postřehy a rady neztratily pod nánosem staletí nic ze své pravdivosti a svěžesti. Kazatelům i jejich posluchačům může být útěchou vědomí, že problémy, se kterými se potýkáme dnes, nejsou nepodobné těm, které řešil v polovině 13. století představený dominikánského řádu. To dodá Humbertovým radám věrohodnosti pro naši současnost.

Rok 2016 je jubilejním rokem 800. výročí potvrzení dominikánského řádu, kterému církev svěřila službu kázání. Vydáním Humbertova spisu o kázání chceme my, následovníci svatého Dominika, čerpat z prvotních zdrojů řádového charizmatu a zároveň chceme všem, kterým je toto charizma blízké, nabídnout hodnotnou duchovní inspiraci.

Fr. Benedikt Mohelník OP, Th.D. provinciál

XVIII. O rozlišování při kázání

Xviii. o

113

rozlišování Při kázání

Je chyba kázat lidem, kteří nechtějí naslouchat Božímu slovu. „Kde nikdo nenaslouchá, řečmi neplýtvej“ (Sir 32, 6).

Jiní naslouchají, ale jsou jako hlupáci: nezaujme je, co slyší. „Nelibuje si hlupák v rozumnosti“ (Př 18, 2), což je totéž, jako říci, že si to nebere k srdci. A tak je chybou jim kázat. „Nedomlouvej hlupákovi“ (Př 23, 9).

Další se pak na kazatele utrhují a napadají je a těm je chybou kázat. „Nedávejte psům, co je svaté“ (Mt 7, 6), k čemuž glosa dodává: „Psi jsou lidé, kteří štěkají a trhají na kusy to, co je zdravé.“ Rovněž je chybou kázat těm, kdo zlehčují svatou nauku. „Neházejte perly sviním“ (Mt 7, 6), což glosa vysvětluje: „Svině jsou ti, kdo to zlehčují a nohama pošlapávají.“ Jiní pak svými podlostmi dráždí Pána natolik, až si nezaslouží žádnou milost kázání. „Způsobím, že ti jazyk přilne k patru a budeš němý. Nebudeš je už kárat; jsou dům vzpurný“ (Ez 3, 26). Glosa k tomu říká: „Dům vzpurný: mají Boha v takové nenávisti a natolik mu odporují, až si nezaslouží slyšet jeho výtky.“ To ukazuje, že pro množství svých hříchů jsou takovými hříšníky, že nejsou hodni toho, aby je Pán napravil.

Další jsou ještě horší než ti předchozí, protože se rouhají učení evangelia jako nějací bezvěrci. Kazatel si musí dávat pozor, aby před nimi nekázal veřejně. „Židé začali Pavlovým slovům odporovat a rouhat se. Ale Pavel a Barnabáš směle prohlásili: Vám Židům mělo být slovo Boží zvěstováno nejprve.

Protože je odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete k ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům“ (Sk 13, 45–46).

Také si musíme uvědomit, že i když nám okolnosti kázat umožňují, není správné kázat totéž všem. Různým lidem je nutno kázat různě, podle okolností. Řehoř ve svých Pastoračních směrnicích říká: „Jak nás před dávným časem naučil Řehoř

114

Vlastní výkon kázání

Naziánský,137 blahé paměti, jedna exhortace se nehodí pro všechny, protože všichni lidé nemají, jak by bylo záhodno, tatáž mravní měřítka. Obvykle to, co pomáhá jednomu, druhého zraňuje, jako se mnoha rostlinami nakrmí jedno zvíře, ale jiné pojde; jako tiché písknutí uklidní koně, ale rozruší psa; jako lék, jenž vyléčí jednu nemoc, ale jiná kvůli němu propukne; a jako chléb, jenž je pro zdravého dospělého životem, ale pro kojence smrtí.

Kazatel tedy musí připravit kázání tak, aby odpovídalo povaze jeho posluchačů. Jinak se mluví k mužům, jinak k ženám, jinak k mladým, ještě jinak ke starším, jinak k chudým, jinak k bohatým, jiným způsobem k veselým, jiným ke smutným, jinak k podřízeným, jinak k představeným, jiným způsobem ke sluhům, jinak k pánům, jinak k těm, kdo jsou světaznalí, jinak k omezencům, jinak k nemravům, jinak k cudným, jinak k drzounům a jinak ke zbabělcům, jiným způsobem k netrpělivým, než k těm, kdo jsou trpěliví, jinak k velkorysým, jinak k lakomcům, jinak k nevinným, jinak k nemravným, jedním způsobem ke zdravým, jiným k nemocným, jinak k těm, kdo se obávají trestu a tak žijí bezúhonně, jinak k těm, kdo jsou tak zatvrzelí ve svých hříších, že je nenapraví ani trest, jinak k zamlklým, jinak k těm, kdo mluví přespříliš, jinak k pohodlným a jiným způsobem k ukvapeným, jinak k vlídným, jinak k popudlivým, jinak k pokorným, jinak k pyšným, jinak k těm, kdo zarputile setrvávají na svém, a jinak k těm, kdo stále mění názor, jinak k nenasytným, jinak ke střídmým, jinak k těm, kdo velkoryse rozdávají to, co jim patří, jinak k těm, kdo se vždy snaží získat to, co patří jiným, jinak k těm, kdo ani nekradou to, co jim nepatří, ani se nevzdávají ničeho, co jim patří, a jinak k těm, kdo jsou velkorysí v tom, co jim patří, ale též stále přikrádají z toho, co není jejich, jinak k hašteřivým, jinak k mírným, jinak k těm, kdo vyvolávají hádky, a jinak k těm, kdo je urovnávají, jinak k těm, kdo nechápou slova svatého zákona, a jinak k těm, kdo je chápou správně, ale mluví o nich nepokorně, 137

Srov. „Apologetica (orat. 2)“, in Opera omnia, PG 35, 425B, 437.

XVIII. O rozlišování při kázání

115

jinak k těm, kdo kážou vhod, ale brzdí je jejich pokora, a jinak k těm, které do kázání žene jejich prudkost, zatímco jsou kvůli své nezralosti nebo svému mládí k němu nezpůsobilí, jinak k těm, kdo mají úspěch ve světě, a jinak k těm, kdo po dobrech tohoto světa touží, ale jsou už znaveni břemenem smůly, jinak k manželům, jinak k těm, kdo sezdáni nejsou, jinak k těm, kdo okusili tělesný styk, a jinak k těm, kdo nikoli, jinak k těm, kdo pláčí nad skutečnými hříchy, a jinak k těm, kdo zhřešili jen v duchu, jinak k těm, kdo nad svými hříchy pláčí, ale nedokáží jich zanechat, a jinak k těm, kdo jich zanechali, ale nepláčí nad nimi, jinak k těm, kdo skutečně schvalují hříchy, jež pášou, jinak k těm, kdo špatnosti odsuzují, ale nevyhýbají se jim, jinak k těm, které přemohla náhlá vášeň, a jinak k těm, kdo se záměrně do hříchu zaplétají, jinak k těm, kdo hřeší často, i když jen v drobnostech, a jinak k těm, kdo se zdržují drobných přestupků, ale občas upadnou do těžkého hříchu, jinak k těm, kdo ani nezačali konat dobro, a jinak k těm, kdo začali, ale nikdy nic nedovedli do konce, jinak k těm, kdo hřeší tajně a navenek se chovají mravně, a jinak k těm, kdo skrývají vykonané dobro a stále mají kvůli jednomu nebo dvěma svým skutkům špatnou pověst.“138 Pak jsou zde ti, kdo káží velmi zřídka, a ti, kdo káží příliš často, ale oba chybují. Řehoř praví: „Pokud se káže zřídka, nestačí to, když je toho moc, neváží si toho.“139 Je tedy nutno kázat s mírou. Déšť je užitečný tehdy, není-li ani vzácný, ani setrvalý.

Rovněž je důležité uvědomit si, že pro všechna kázání se nehodí týž způsob řeči. Musí se přizpůsobit za prvé tomu, kdo k lidem mluví, za druhé těm, k nimž se mluví, a za třetí tomu, o čem se mluví.

Pokud jde o první bod, je nutné, aby člověk s velkou mocí mluvil jinak než člověk s malou mocí. Člověk vybavený malou mocí by měl vždy mluvit pokorně. „Chudák prosí o smilování,“ to znamená člověk s malou mocí. Ale člověk s větší 138 139

Liber regulae pastoralis, PL 77, 49C. Tamtéž.

116

Vlastní výkon kázání

mocí může mluvit důrazněji: „Boháč odpovídá tvrdě“ (Př 18, 23). Tak jednal Jan Křtitel; byl bohatý plností svatého života a mohl mluvit bez obalu. „Plemeno zmijí“ a tak podobně (Mt 3, 7). Stejně tak Štěpán, jenž byl bohatý plností Ducha svatého, říkal: „Máte neobřezané srdce i uši“ (Sk 7, 51). Stejně jako Pavel, který byl bohatý mocí, jež mu byla dána od Boha, říkal: „Duch svatý dobře pověděl vašim předkům ústy proroka Izaiáše: Jdi k tomuto lidu a řekni mu: Budete stále poslouchat, a nepochopíte“ (Sk 28, 25–26).

Pokud jde o druhý bod, uvažme, že Pán mluvil jinak ke svým učedníkům a jinak k zákoníkům a farizeům. S učedníky mluvil laskavě, slibuje jim blahoslavenství: „Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží“ (Lk 6, 20). Ale zákoníkům a farizeům přísně pohrozil: „Běda vám, zákoníci a farizeové“ (Mt 23, 13).

U třetího bodu musíme rozlišovat, zda hovoříme o hříších nebo o dobrých věcech, které Bůh lidem dal. V prvním případě je vhodné hovořit s politováním, neboť jde o téma smutné, jako apoštol, jenž praví: „Neboť mnozí, o nichž jsem vám často říkal a nyní to s pláčem opakuji, žijí jako nepřátelé Kristova kříže; jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně“ (Flm 3, 18). Ale když dojde na dobré Boží dary, je správné mluvit s vděčností, stejně jak to činí apoštol, když říká: „Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši; on vás obohatil ve všem, v každém slovu i v každém poznání“ (1 Kor 1, 4–5).

S nevzdělanci je pak třeba hovořit jednoduše a s těmi chytřejšími jemněji, neohroženě před tyrany, umírněně a uctivě před vskutku velkými a dobrými lidmi; někdy je nutno mluvit s duchovním zápalem, někdy obezřetně a s výhradami, ale odvážně před bázlivými. Kázání musí znít tolika rozdílnými tóny a variacemi jako sám zpěv. A i když je obtížné zvolit pro každou příležitost ten správný způsob, apoštol žádá: „Modlete se také za nás, aby Bůh otevřel dveře našemu slovu, abych mohl zvěstovat tajemství Kristovo, pro něž jsem teď ve vězení, a tak je mohl rozhlásit; neboť k tomu jsem poslán“ (Kol 4, 3–4).

XVIII. O rozlišování při kázání

117

Rovněž je nutné zdůraznit, že ke kázání je vhodný určitý čas, jenž by neměl být promarněn. Jak se praví v Sirachovcovi 3, 7, je „čas zůstat zticha a čas promluvit“.

Není vhodné kázat, když se lidé nemohou uvolnit od jiných svých zaměstnání, aby naslouchali slovu Božímu. Když Marie naslouchala Pánovým slovům, měla chvíli volna (Lk 10, 39).

Také to není vhodné, když jsou lidé ovládnuti zármutkem tak, že nejsou schopni soustředit se na naslouchání slovu.

Proto Jobovi přátelé na Joba sedm dní nepromluvili; viděli, že jeho bolest je nesmírná (srov. Job 2, 13).

Vhodná doba též není tehdy, když jsou lidé unaveni tak, že nejsou schopni zůstat bdělí. Nemá smysl mluvit k těm, kdo spí. Jak je psáno: „Kdo učí hlupáka, jako by budil spáče z hlubokého spánku“ (Sir 22, 9); to znamená, že bychom neměli kázat lidem, když jsou ospalí.

Také to není vhodné, když trvá rozruch, jejž nelze uklidnit.

Proto Pavel, když chtěl začít mluvit, vždy pokynul rukou, aby nastalo ticho (Sk 13, 16 a 21, 40).

Vhodná doba není též tehdy, když se lidé proti kazateli bouří. Proto Pavel s Barnabášem, když je Židé začali pronásledovat, od nich odešli (srov. Sk 13, 50–51).

Jak je psáno, každé dílo má svůj čas, svou příhodnou chvíli (Kaz 8, 6), a tak by kazatel měl být pozorný a nekázat v nevhodný čas, jinak bude jeho kázání neplodné. Jak Řehoř komentuje „Kázání vhod a nevhod“: „Říká ,vhod‘ dříve než ,nevhod‘, když ,vhodně‘ klade před ,neodbytně‘, neboť jestliže se jeho neodbytnost nezná k příhodnosti, pak jednoduše sama sebe zničí v myslích jeho posluchačů tím, že ztratí na hodnotě.“140 Je důležité rovněž pamatovat, že ne každé místo je k oficiálnímu kázání vhodné. Je chybou kázat na tajném místě, jak to dělají heretici: oficiální kázání by se mělo konat otevřeně, stejně jak to činil náš Pán, jenž „mluvil k světu veřejně“ (Jan 18, 20) a nic neříkal vskrytu.

140

Tamtéž, PL 77, 32B.

118

Vlastní výkon kázání

Také není vhodné kázat na nedůstojných místech, jak někteří lidé činí, když kážou na tržištích, rušných ulicích a křižovatkách;141 lidé mají na takových místech často spousty práce, a to práce na světských záležitostech, což by mohlo podkopávat jejich úctu ke slovu Božímu, pokud by jim zde bylo kázáno.

Mnohem vhodnější jsou důstojnější místa. Pavel kázal v synagogách, Pán kázal v chrámu nebo někdy v otevřené krajině, kde se nikdo nevěnoval pozemským záležitostem.

Není ani vhodné kázat na místech, jež jsou lidem nebezpečná, ale raději tam, kde se mohou bezpečně sejít. Takové kázání nebude nikomu ke zkáze, jak se stalo stoupencům Theudovým a Judy Galilejského (srov. Sk 5, 36–37).

Z toho všeho vidíme, že některým lidem bychom kázat měli, jiným ne; a že když je vhodné kázat, tak musejí být různým lidem kázány různé věci; a že kázání by se mělo konat přiměřeně, ani příliš často, ani příliš zřídka; a že různé situace volají po různém způsobu projevu; a že je chybou kázat vždy nebo kdekoli bez rozlišování; a že ukazuje na nedostatek kazatelovy soudnosti, když káže špatným lidem nebo je špatná látka kázání či jeho délka je nepřiměřená nebo pokud káže nevhodným způsobem, v nevhodný čas nebo na nevhodném místě. To vše je třeba posoudit; pokud chce kazatel vykonávat svůj úkol uvážlivě, měl by vždy věnovat pozornost tomu, ke komu mluví, co chce kázat, kolik času by tomu měl věnovat, jakou formu zvolí, kdy a kde bude kázat a tak podobně.

XiX. Co

naPomáHá sPrávnému kázání

Důležitým činitelem, jenž přispívá k dobrému vykonávání úkolu kázání, je svoboda od všech povinností. Proto apoštolové určili ke službě při stolech jiné, aby se sami mohli svobodněji věnovat kázání. „Bohu se nebude líbit,“ řekli, „jestliže my 141

Humbert sám připravoval vzorová kázání pro různé nezvyklé situace včetně trhů a turnajů, takže zjevně zcela neodmítá připravenost svatého Dominika mluvit s kýmkoli a kdekoli o Bohu; v tomto úryvku mluví pouze o oficiálním kázání.

135

šestá účinky

část kázání

Někdy nemá kázání vůbec žádný účinek, někdy má nezamýšlené špatné důsledky, někdy nejsou výsledky tak špatné, ale také nejsou zvlášť dobré a někdy jsou výsledky veskrze dobré.

Dobré výsledky závisí na tom, zda lidé naslouchají Božímu slovu zbožně a zda je pak uvádějí do života. Proto tedy musíme v šesté části probrat: — možnost, že kázání nepřinese žádný výsledek, — že přinese špatné důsledky, — ne zcela dobré výsledky, — veskrze dobré výsledky; — dále pak naslouchání Božímu slovu — a jeho uvádění do života.

XXv. kázání

bez jakéHokoli výsledku

Mnoha lidem se stává, že jejich kázání občas nevede k žádnému výsledku. Nemělo by nás to překvapit, protože totéž se dělo, když kázal náš Spasitel, jak je psáno v Janovi 8, 37: „Mé slovo se u vás neuchytí,“ k čemuž glosa dodává, že slovo je „jako udička“. Úlovek se nezdaří, pokud srdce posluchačů nejsou očištěna od takových věcí jako cizoložství a lakota; za udičku se také netáhne, když na ní není ryba, kterou bychom mohli z vody vylovit.

Tento nedostatek výsledků je někdy způsoben vinou posluchačů. Někteří lidé jsou jako špatná půda: ať už na ní dřeš jakkoli tvrdě, nikdy nevydá žádnou sklizeň. „Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá úrodu“ (Gn 4, 12).

136

Účinky kázání

V jiných případech je to kvůli kazatelově neschopnosti.

Tvrdě pracující hospodář může i z neúrodné půdy, když se jí bude věnovat, udělat půdu plodnou, ale když je hospodář neschopný, neurodí mu nic ani plodná půda. Podobně neschopný kazatel může někdy promarnit plody, které třebas v jeho posluchačích zrály. „Šel jsem kolem pole muže lenivého, celý jeho povrch pokrývaly kopřivy“ (Př 24, 30–31), tedy kvůli jeho lenosti.

Někdy je to kvůli neúčinnosti samotného promlouvání.

Někdo užívá důkazy nebo cituje spisy autorit nebo uvádí obrazy či příběhy tak hloupě, že ztrácejí svou působivost, a tak se ani jejich vlivem v posluchačích nic dobrého nezrodí; plesnivé semeno nikdy nepřinese dobrou úrodu. Seneca k tomu trefně radí: „Netřeba totiž mnohosti, ale účinnosti.“159 Někdy se tak stane, protože se nedostává Boží milosti. Zaseté zrno nepřinese plody bez rosy či vláhy a stejně tak kázání nebude mít na mysl posluchačů žádný účinek, pokud nebude přítomna milost Ducha svatého. Řehoř praví: „Když není Duch svatý přítomen v srdcích posluchačů, jsou kazatelova slova jen ztráta času… Když není mysl pomazána Duchem, nelze nauku promlouvaným slovem sdělit.“160 Někdy je to kvůli úkladům nepřítele. Stejně jako ptáci přilétají a zobou zaseté zrno, takže sklizeň nevzejde, tak ďábel bere slovo, které bylo zaseto, a výsledek je ztracen. „To jsou ti, kteří uslyší, ale pak přichází ďábel a bere slovo z jejich srdcí, aby neuvěřili a nebyli zachráněni“ (Lk 8, 12).

Kázání je tedy neúčinné někdy kvůli posluchačům, někdy kvůli kazateli, někdy kvůli způsobu promlouvání, někdy proto, že se nedostává milosti, a někdy kvůli nepříteli.

Pak je zde deset dalších věcí, které mohou ještě jinak omezovat účinnost kázání.

Předně je to tvrdost srdcí. Někteří lidé mají srdce ďábelská, tvrdá jako skála. Na ty naráží Job 41, 16. Kázat jim je stejně 159 160

seneCa, Další listy Luciliovi 38, 1.

Homiliae in evangelia, PL 76, 1222A.

XXV. Kázání bez jakéhokoli výsledku

137

užitečné jako sít zrno do kamení. Naopak v Žalmu 94, 7–8 je psáno: „Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte srdce svá.“ Za druhé je to hloupost. Hlupák nechápe, co se mu říká, a tak na něj člověk slovy jen plýtvá. Je to jako sázet do země, která neudrží semeno. Tak se praví v Sirachovcovi 22, 9: „Kdo učí hlupáka, jako by mluvil ke spáči,“ nechápe to, což je více méně totéž, jako by spal.

Za třetí je to rychle se šířící špatnost. Na poli, kde je spousta bodláčí, nevzejde dobrá úroda, dokud není vytrháno.

Tak je psáno: „Odstraňte přemíru špatnosti a v pokoře přijměte zaseté slovo“ (Jak 1, 21), což znamená: „Slovo nedokáže nic, dokud není taková přemíra odstraněna.“ Za čtvrté je to nedostatek citu pro čas a příležitost. Každé dílo má svůj čas (srov. Kaz 8, 6) a pokud není dodržen, nedosáhne kázání ničeho, stejně jako semeno zaseté v nesprávném ročním období. Tak je psáno: „Podobenství z úst hlupáka se nesetká s ohlasem, protože je pověděl v nepravý čas“ (Sir 20, 22).

Za páté je to smyslovost. Stejně jako se některá půda hodí jen pro hrubou úrodu, jako jsou ječmen a proso, ale nehodí se pro pšenici, tak jsou příliš smyslní lidé nevhodní pro duchovní setbu, která se seje kázáním. „Světský člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím“ (1 Kor 2, 14). Jak by v nich mohl pokročit, když si je vůbec nebere k srdci?

Za šesté je to zapomnětlivost. Zapomnětlivý člověk je jako děravý džbán, v němž se neudrží voda. „Nitro hlupáka je jako roztříštěná nádoba, žádné vědomosti neudrží“ (Sir 21, 14).

Jaký z nich může mít prospěch, když je ani neudrží?

Za sedmé je to nedostatek zalíbení ve slově Božím. Řehoř praví: „Boží slovo je potravou mysli; pokud nezůstává v žaludku mysli, jímž je paměť, je to s ním jako s potravou v nemocném žaludku: je opět vyvržena. Když ale člověk v sobě nepodrží žádné jídlo, je načase začít se strachovat o jeho život.“161 Za osmé jsou to světské záležitosti. „Starosti, majetek a rozkoše života je dusí, takže nepřinesou úrodu“ (Lk 8, 14).

161

Tamtéž, PL 76, 1132A.

138

Účinky kázání

Za deváté je to poslušnost slovu.162 Augustin ve své Křesťanské vzdělanosti praví: „Kdo neposlouchá sám sebe, tomu nenaslouchají lidé s ochotou uposlechnout a zatracují spolu s takovým kazatelem i Boží slovo.“163 Konečně je to odcizení se Bohu a v tomto stavu se nachází mnoho lidí. „Moje ovce slyší můj hlas a jdou za mnou… Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají“ (Jan 10, 27.5).

XXvi. šPatné

důsledky kázání

Někdy lidé slovo Boží slyší, ale neuvádějí je do života. Jak je psáno: „Sedají si před tebou jako můj lid, poslouchají tvá slova, ale podle nich nejednají“ (Ez 33, 31). Ti jsou vinni hříchem neposlušnosti.

Někdy lidé tomu, co slyší, ve skutečnosti nevěří, nevěří ani nadcházejícím trestům či odměnám a takovým věcem. „Jeho slovům věřit odmítli, ustavičně reptali ve svých stanech“ (Žl 105, 24–25). Nepochybně říkali: „Jak by se to mohlo stát?“ nebo: „Jakpak by se to stalo?“ A tak jsou vinni zlem nevíry.

Někdy se lidem nelíbí, co slyší. „Když zhýralec uslyší moudrou řeč, znelíbí se mu“ (Sir 21, 15). A tak vše, co z toho vzejde, je zlem odporu k dobrému.

Někdy lidé opovrhují tím, co slyší. „Pohrdali Božími slovy“ (2 Kron 36, 16). „Moudrostí a kázní pohrdají pošetilci“ (Př 1, 7). Jediným výsledkem je tak pohrdání Božím slovem.

Někdy se lidé tomu, co se jim říká, smějí. „Oni však Boží posly zesměšňovali, jeho proroky prohlašovali za podvodníky“ (2 Kron 36, 16). Jediným výsledkem je pak zlo posmívání se Božím služebníkům.

Zdá se, že zatímco mnohá výše jmenovaná nebezpečí se týkají případných posluchačů, dvě poslední platí jen pro kazatele samého: je to jeho neposlušnost a odcizení se Bohu, jež ohrožují kázání.

163 augustin, Křesťanská vzdělanost IV, 27, 60.

162

166

Věci, které souvisejí se službou kázání

soudíme jeho srdce podle toho, co říká.“185 A Izidor praví: „Povahu člověka prozrazuje jeho jazyk; jeho myšlenky se projeví slovy, která mluví.“186 A tak ti, kdo mluví často a všude o Bohu, jsou všeobecně považováni za dobré, svaté muže.

Přispívá to také k navýšení jeho zásluh. Nádeník vydělá tím víc, čím častěji užívá ruce k práci, a podobně si zaslouží víc kazatel, který častěji užívá ke správným věcem jazyka, a to nejen když mluví veřejně, ale též když někoho soukromě povzbuzuje. Tak je psáno: „Hospodin mi dal jazyk jako odměnu“ (Sir 51, 22).

To znamená, že i kazatel má z takových rozhovorů prospěch, a to jak co do pověsti, tak co do zásluh.

Vidíme tedy, že máme čtyři věci, které by měly kazatele povzbudit k tomu, aby byl v rozhovorech s druhými bohatým zdrojem poučení: příklad velkých mužů, zásady o něco menších mužů, účinky v druhých a přínos pro kazatele samého.

XXXiX. kazatelé,

jejiCHž řeč je PovrCHní

a světská

Někteří kazatelé zapomínají, co jsou zač, a překypují jalovým žvaněním. V nich se naplňuje to, co je psáno v Žalmu 40, 7: „Přijde-li návštěva, naplano tlachá, venku pak zle mě pomlouvá,“ protože když přijdou do svého kláštera, aby se načas věnovali kontemplaci, vykládají bratřím plané klepy zvenčí, a když znovu vyjdou, dělají totéž s lidmi ve světě.

Může je k tomu ponoukat ďábel. S chutí snová osidla, aby se ústa, která chválí Boha a namáhají se pro dobro duší, stala skrze plané tlachy nízkými a dávala tak špatný příklad druhým.

Jan Zlatoústý ve své Homilii na Matoušovo evangelium praví: „Každé jalové slovo, které je proneseno, je podnětem pro nečistého ducha.“187 Moralia in Iob, PL 76, 357A. PL 83, 1248D. 187 PG 56, 691.

185 186

XXXIX. Kazatelé, jejichž řeč je povrchní a světská

167

Někdy tomu tak je pro pošetilost kazatelova srdce. Jazyk může vnést do slov jen to, co už je v srdci, a tak jazyk, který pronáší pošetilá slova, je důkazem pošetilého srdce. Jak praví Izidor: „Prázdná řeč svědčí o prázdném svědomí.“188 Někdy to pochází z nepozornosti. Mnozí lidé se nezamyslí před tím, než promluví; bez váhání řeknou, co jim na jazyk přijde. Často tak jen chrlí proud planých slov. Vypráví o tom příběh ze Životů bratří. Dva bratři šli navštívit svatého Antonína, a když už byli na cestě, přidal se k nim stařec, který chtěl jít s nimi. Cestou na lodi namluvili ti dva bratři spoustu nesmyslů. Když došli do cely svatého Antonína, ten se jich zeptal: „Byl ten stařec po cestě dobrým společníkem?“ Odpověděli: „Ano.“ Pak se zeptal starce: „Byli ti bratři po cestě dobrými společníky?“ Řekl: „Ano, jen jejich dům nemá dveře. Každý, kdo chce, může vejít a odvázat osla.“ Tím myslel, že pronesli každé slovo, které jim přišlo na jazyk. Je to opakem toho, co je psáno o spravedlivém, že „jeho ústa mluví vždy moudře“ (Žl 36, 30), tedy že o tom, co chce říct, nejprve přemýšlí. Ambrož praví: „Nežli je slovo vyřčeno, má být vyzkoušeno.“189 Někdy to pochází z toho, že není co dobrého říci. Mnozí lidé pronášejí zbytečné poznámky jen proto, že je v té chvíli nenapadá nic, co by řekli. Ale v takovém případě by bylo lepší neříct nic, protože tak i hlupák může být považován za moudrého. „Někdo mlčí, protože nenachází odpověď“ (Sir 20, 6).

Někdy je to následek dlouhého pobývání s těmi, kdo naplano žvaní. To je nakonec způsob, jak se lidé učí mluvit jazykem jiných lidí a zapomínají svůj vlastní, i kdyby ten jejich byl lepší. Francouz, který žije dlouho mezi lidmi jiného jazyka, zapomene do jisté míry jazyk svůj a naučí se ten jejich. Děti některých Židů „mluvily z poloviny jazykem pohanů“ (Neh 13, 24), protože ženy jejich otců mluvily cizími jazyky.

Někdy je to kvůli nedostatku vyváženosti a míry. Stává se, že ti, kdo zásobují domácnost, správně neodměří množství 188 189

PL 83, 1248D. Srov. PL 16, 25A, 880–881.

168

Věci, které souvisejí se službou kázání

obilí nebo vína, takže jej dodají příliš a ono pak přijde nazmar.

Stejně tak hlupák, který neváží svá slova, plýtvá množstvím zbytečných slov. Jak praví Řehoř: „Ti, kdo neví, jak vážit svá slova, nevyhnutelně spějí ke slovům planým.“190 Kazatelé by se měli z mnoha důvodů držet stranou planých slov. Jak je psáno, jsou Božími ústy: „Budeš-li pronášet vzácná slova, nic bezcenného, budeš mými ústy“ (Jer 15, 19). Tento úryvek by měl kazatele zvlášť oslovit. A je nejvýš nevhodné, aby Boží ústa pronášela planá slova.

Nadto jsou kazatelova ústa pramenem, z něhož proudí sladká voda vědění. Je pro ně tedy nepřirozené, aby dávala přednost hořkosti hloupých slov. „Což pramen z téhož zřídla vydává vodu sladkou i hořkou?“ (Jak 3, 11).

Nadto jsou kazatelova ústa zasvěcena slovu Božímu, a tak by se kazatel měl o to víc vyhýbat slovům světským. Cokoli, co je zasvěceno Bohu, nikdy by se nemělo dát k užívání světu.

Jak praví Bernard: „Zasvětili jste svá ústa evangeliu; není dovoleno otvírat je kvůli hloupostem a dělat z toho zvyk je svatokrádež.“191 Dobří kazatelé navíc nejsou z tohoto světa, jsou shůry, stejně jako Kristus nebyl z tohoto světa. Když tedy putují světem, neměli by se zříkat jazyka nebes kvůli tomu pozemskému, stejně jako se Francouz, ať už je kdekoli, jen tak snadno nevzdá svého jazyka ve prospěch jiného, neboť si váží vznešenosti vlastního jazyka a své země. „Kdo pochází ze země, náleží zemi a mluví o pozemských věcech… Ten, koho poslal Bůh, mluví slova Boží“ (Jan 3, 31.34).

I děti ve škole jsou povinny mluvit latinsky, nikoli svou mateřštinou, a když do mateřštiny náhodou sklouznou, jsou ke svému velkému zahanbení hned potrestány rákoskou. Oč více by měli být zahanbeni a trestáni ti, kdo mluví jalová slova, zatímco měli říkat něco prospěšného. „Z každého neužitečného

190 191

Moralia in Iob, PL 75, 1122B. De consideratione II 22.

XXXIX. Kazatelé, jejichž řeč je povrchní a světská

169

slova, které lidé pronesou, musí v soudný den vydat účty“ (Mt 12, 36). Pro kazatele to platí zvlášť.

Bernard nadto říká: „Rty kněze střeží poznání a lidé očekávají, že se jim z jeho úst dostane zákona: zákona, nikoli hloupostí či drbů.“192 Oč víc to platí o tom, kdo je nejen knězem, ale také kazatelem. Nejsou to hlouposti nebo klevety, co lidé očekávají z jeho úst.

V Životech bratří najdeme příběh o dvou sestrách, které byly manželkami dvou bratrů, co žili v jednom domě. Dohodli se, že po zbytek svého života přes jejich rty nepřejde žádné světské slovo.193 Jaká ostuda! Dvě ženy, kterým není dovoleno kázat, se tak pečlivě zdržují světské řeči, zatímco z kazatelů přímo prýští!

Izidor ve své knize O nejvyšším dobru říká: „V křesťanových ústech by se neměla nacházet žádná jalová řeč. Špatné chování se oslabuje správnou řečí a zrovna tak je dobré chování oslabováno řečí špatnou.“194 Pokud se má tedy každý křesťan takovému oslabení vyhnout, oč víc by se mu měl vyhnout kazatel, jehož úkolem je poučovat druhé slovy.

Lze ovšem omluvit, když světští lidé hovoří o světských záležitostech, protože neznají Písmo, které nám dává promlouvat o věcech užitečných. Ale kazatele to neomlouvá, jelikož ti Písmo znají. Ambrož praví: „Máte všechny ty Boží výroky a všechny jeho činy v Genesi, Exodu, Levitiku, v Numeri a Deuteronomiu a v Jozuovi a v knihách Královských a v Ezdrášovi a v evangeliích a ve Skutcích apoštolů. Jste v nemalém ohrožení, pokud to všechno pomíjíte a místo toho mluvíte o světských věcech a nasloucháte světským řečem.“195 Řehoř nadto v jedné ze svých Rozmluv říká, že když mluvíme se světskými lidmi, tak „skáčeme od planého ke zhoubnému, od nicotného ke zkázonosnému a oč víc jsou naše ústa poskvrněna hloupými řečmi, o to méně jim bude naslouchat Tamtéž.

PL 73, 778C. 194 PL 83, 629B; srov. 1 Kor 15, 33.

195 PL 15, 1517CD. 192 193

170

Věci, které souvisejí se službou kázání

Bůh, až se budeme modlit.“196 To ukazuje, jakou újmu si může kazatel způsobit, když je plný takových jalových slov. Putuje pro dobro druhých, ale když skončí svá kázání, je to modlitba, k níž se má vrátit, takhle jsou ovšem jeho modlitby marné.

Xl. kazatelé,

kteří se starají , aby jejiCH řeč byla užitečná

Kazatelé, kteří chtějí povznést druhé při soukromém rozhovoru, by měli mít na mysli pár věcí. Řehoř říká: „Kazatel musí zvážit, co má říkat, komu to říkat, kdy to říkat a kolik toho říci,“197 a my můžeme dodat, že by měl také zvážit, jak to říci.

Když zvažujeme, co říci, musíme si uvědomit, že někdy je vhodné v takovém rozhovoru promlouvat svatými slovy,198 někdy je vhodné vyprávět názorný příběh a někdy je vhodné povědět i pár slov o světských věcech.

Svatá slova by neměla být pronášena náhodně a bez rozmyslu, ale jen taková, jež jsou zvlášť jasná, aby pro lidi nebylo obtížné je pochopit, jež mluví o něčem zajímavém, aby jim lidé rádi naslouchali, a jež jsou prospěšná, aby se lidé po jejich vyslechnutí stali lepšími.

Vzorové příběhy musí pocházet od náležitých autorit, aby se jimi nepohrdalo, musí být natolik věrohodné, aby se nesetkávaly s nedůvěrou, a musí obsahovat prospěšné mravní naučení, aby mělo smysl na ně poukazovat.

Pokud někdy použijeme světskou řeč, aby se lidé cítili víc jako doma, nesmíme nikdy dopustit, abychom se příliš vzdálili od slova Božího. Jak je psáno: „Kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží“ (1 Petr 4, 11). Světskou řeč bychom neměli užívat příliš často, a když už ji užijeme, měla by být vždy spojena s něčím, co má duchovní hodnotu.

Dialogi de vita et miraculis patrum Italicorum, PL 77, 256C. Homiliae in Ezechielem, PL 76, 910D. 198 Verba sancta: zejména slova Písma.

196 197