Charles Journet - Promluvy o posledních věcech

prom luv y

o posledních věcech C H A R L E S

J O U R N E T

OBSAH

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 I. Stvoření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 II. Svět vykoupení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 III. Dvojí příchod Mesiáše a jeho království . . . . . . . . 44 IV. Doktrinální fakta o smrti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 V. Soukromý soud. Očistec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 VI. Vzkříšení těla. Poslední soud . . . . . . . . . . . . . . . 112 VII. Osud nepokřtěných dětí. Peklo . . . . . . . . . . . . 139 VIII. Nebeská církev . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 Na závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181

Předmluva Kniha Promluvy o posledních věcech je věrným přepisem záznamu kázání kardinála Journeta při duchovních cvičeních v roce 1961.

Text nás zasáhne svou zřetelností a hutností současně. Vyučování Charlese Journeta nikdy neoddělovalo duchovní doprovázení od výzev a připomenutí pravd víry, protože na těchto božských pravdách stojí stavba křesťanského života. Následující stránky nám nabízejí mimořádná naučení, která svou průzračností a jistotou otevírají cestu k tajemství.

Kromě teologické jistoty a pedagogického nadání je zde ještě třetí, skrytější dar, jenž přispívá k bohatství těchto řádků. Při svém výkladu náš kazatel jakoby nevědomky přináší živoucí svědectví čiré, průzračné víry, nesené hlubokou láskou. Slovo láska – mluvíme zde o lásce Boží – nám ukazuje, v jaké perspektivě musíme toto vše přijímat a chápat. Skutečná žitá láska se zračí především ve velikém zájmu o Písmo a v něžnosti, s níž Charles Journet tlumočí Ježíšova slova.

Učení tohoto teologa vskutku prozařuje moudrost přijatá od Boha.

Tématu posledních věcí patří v myšlení a rozjímání Charlese Journeta významné místo. „Doplňky a nevydané spisy“ zahrnuté do 5. dílu Církve vtěleného Slova obsahují řadu textů, které se těchto otázek týkají. Je to především první verze pojednání o účelové příčině církve z roku 1931, které mělo být vyvrcholením celého díla. Autor se

6

Promluvy o posledních věcech

tehdy rozhodl spis nevydat, nepochybně v domnění, že ještě nedosáhl kýžené zralosti.

Charles Journet se zájmem sledoval teologické debaty v předvečer Druhého vatikánského ekumenického koncilu a zde zmiňuje ty, které se zabývaly možnými dopady paleontologických objevů na chápání prvotního hříchu.

Encyklika Pia XII. Humani generis připomněla doktrinální význam nauky o jednotném původu lidstva. Náš teolog tento pohled doplňuje o určitá přínosná rozlišení, například mezi primitivním člověkem a jeho tvárností a schopností se přizpůsobit na straně jedné, a známkami úpadku některých populací označovaných jako primitivní na straně druhé. Co se týče dědičného hříchu, je zde zdůrazněno, že pojem hřích je přenesený. Označuje totiž stav lidstva, jemuž jsou dědičně odňaty výsady, kterými byla naše přirozenost původně obdařena a o které přišla vinou Adamova hříchu. Ve svém prvním významu hřích označuje osobní a dobrovolný skutek vzpoury proti Bohu a jeho řádu.

V otázce dětí zesnulých bez přijetí křtu a nezatížených osobním hříchem Charles Journet předkládá doktrínu limbu přejatou od svatého Tomáše. Takové děti nejsou nešťastné a teolog na tento bod klade obzvláštní důraz.

Také formuluje přání, aby pro ně byla vytvořena vhodná liturgie. Redakční poznámka připomíná, že Mezinárodní teologická komise se shodla na tom, že v této otázce se magisterium církve dosud nevyslovilo s konečnou platností. * Stránky věnované děsivému tématu pekla jsou strhující svou hloubkou a vyzněním a zároveň odhalují duchovní stránku osobnosti Charlese Journeta. K těm nejtěžším

Předmluva

7

otázkám, které si klade každý člověk, přistupuje naprosto zpříma, a jeho odpověď jako by už nyní byla projasněná paprskem pokoje, jehož dosáhneme později v blaženém patření na Boha. Zapamatujme si jeho prostou definici pekla jako „odmítnuté lásky“.

Otázka, kterou položil na začátku svého výkladu o pekle, je dnes snad ještě naléhavější než v roce 1961. „Je to skutečně tak, že jsme dnes přestali o pekle mluvit, protože z něj máme strach? Pokud ano, bylo by to vskutku smutné, neboť Ježíš o něm mluvil. Proto my musíme také, ale ve světle, v němž nám tyto věci byly zjeveny, a s chvěním. Musíme o něm mluvit jako o odmítnuté lásce. Všechna Boží zjevení nám byla dána v záplavě lásky, jako když se v moři rodí perla.“ Kdybychom o zjevených tajemstvích mluvili bez lásky, dopouštěli bychom se zrady. „Každý kazatel zrazuje, kromě samotného Ježíše a po něm svatého Jana Křtitele a apoštolů.“ Pakliže při hlásání zrazujeme, je to proto, že zrada vzniká nejprve v naší mysli. Naše duše je pro velikost těchto věcí příliš nepatrná, příliš nečistá. „A i když říkáme naprosto správné věci, ale děláme to bez lásky, zrazujeme.“ Kéž by si kazatelé alespoň uvědomovali, že mluví o skutečnostech, jež je přesahují! Jinak mohou vyvolat pocit lhostejnosti a nedůvěry.

Tajemství pekla je tajemství smrtelného hříchu. Proto je autor definuje jako „konečné a úplné pochopení, co je smrtelný hřích, ze strany toho, kdo jej spáchal“. Osvětlení této definice Charles Journet čerpá ze svého širokého rozhledu a vzdělání, ale nejčastěji nás odkazuje na evangelium. „Právě proto, že k nám evangelium o lásce

8

Promluvy o posledních věcech

promlouvá tak, jak by to nesvedl nikdo jiný, tak nám také lépe než kdo jiný ukazuje, co znamená odmítnutí lásky.“ „Tajemství pekla, které nás pobuřuje jako nějaký trn zabodnutý přímo do srdce, se nám objasní, teprve až budeme na druhém břehu. Tam na něj pohlédneme ne už vlastníma ubohýma očima, ale skrze oči Boží.“ Jsme vyzýváni, abychom společně s otcem Foucauldem volali: „Pane, dej, ať nikdo ze smrtelných lidí není zatracen!“ Závěrečná kapitola pojednávající o nebeské církvi je velmi krásná ve své lyrické prostotě. Na celý text přenáší své světlo a pokoj, jež nám pomohou odpovědět na výzvu svatého Pavla: „Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě“ (Kol 3, 1–4).

Kardinál Georges Cottier OP

V

SOUKROMÝ SOUD OČISTEC

Řekli jsme si, že abychom mohli vstoupit do věčného domova a dosáhnout naplnění, musíme projít smrtí. Počáteční etapou naší posmrtné cesty bude soukromý soud a očistec, jimiž se budeme zabývat nyní. Svého cíle pak definitivně a úplně dosáhneme při všeobecném posledním soudu.

Když Bůh stvořil svět, vytyčil mu určitou cestu, určitý vývoj. Teprve potom nastane rozkvět v nebeské vlasti. To jsou hlavní obrysy dějin spásy, a když se v Písmu mluví o soudu, rozumí se především soud poslední. V tomto bodě není žádný rozdíl mezi námi a protestanty, kteří se rovněž přidrželi učení o posledním soudu. Ten bude jako probuzení celé církve i světa, jejž s sebou vtáhne do věčnosti. Je to zvěst, která zaměstnávala mysl starozákonních proroků, a také Nový zákon ji ohlašuje.

Spasitel mluvil o posledním soudu několikrát a odmítl, jak jsme viděli, odhalit čas, kdy k němu dojde. Říká však: „Blaze tomu služebníkovi, kterého pán při svém příchodu najde, že bdí“ (srov. Mt 24, 46). Ať přijde po setmění, uprostřed noci nebo za kuropění, buďte připraveni. Nevíte, kdy soud nastane. Uvážíme-li, že viditelným posláním Slova – při vtělení – a Ducha svatého – v den Letnic – začal poslední věk světa, vidíme, jak veliké bylo očekávání parusie mezi prvními křesťany.

V. Soukromý soud. Očistec

81

Lhůta se však začala protahovat. Mnohé omrzelo čekat na druhý příchod Spasitele, zrodily se v nich pochybnosti o pravdivosti příslibů Písma, a dokonce se neváhali posmívat: „Kdepak je ten jeho slíbený příchod? Otcové už zemřeli, a přesto od té doby všechno zůstává tak, jak bylo od začátku stvoření!“ (2 Petr 3, 4) Svatý Petr odpovídá: „Jednu věc, milovaní, nesmíte přehlédnout: že je u Pána jeden den jako tisíc roků a tisíc roků jako jeden den. Ne že by Pán otálel splnit to, co slíbil, jak ho někteří lidé obviňují z otálení, ale je k vám shovívavý, protože nechce, aby někdo zahynul, naopak chce, aby se všichni dali na pokání. Ten den Páně však přijde jako zloděj“ (2 Petr 3, 8–10). Tuto poslední větu přebírá od Ježíše.

Vidíte, že již v první či druhé generaci se objevuje znepokojení. Kdyby měl konec světa a Ježíšův příchod nastat za týden, za měsíc nebo za rok, tedy za poměrně krátký čas, nepotřebuji se strachovat o osud drahých, kteří zemřeli přede mnou. Ale jelikož poslední soud pořád nepřichází, začínám se ptát, kam se podějí lidé zesnulí dříve, než tento okamžik nastane.

Na tyto stále se vynořující otázky církev s pomocí Ducha svatého odpovídá v souladu s velkým zjevením evangelia. Shromáždila pasáže, kde o nich Písmo pojednává, a tam, kde mlčí, dokázala církev proniknout do hloubky křesťanského učení a předložit katolický výklad o stavu duší před posledním soudem. V protestantismu naopak panuje nejasnost, nejistota či nesoulad, neboť učení se liší v závislosti na každém jednotlivci. Nyní budu mluvit nejprve o soukromém soudu a potom o očistci.

82

Promluvy o posledních věcech

SOUKROMÝ SOUD

Předkřesťanské představy o tom, co se děje po smrti Co se stane po smrti? Co si o tom mysleli Židé? Jejich představy byly stejné jako v babylonském a řecko-římském světě. Po smrti člověk odchází na místo nazvané šeol nebo élysion, to znamená, že upadá do stavu jakési prořídlé, bezkrevné existence, kde bloudí jako stín sem a tam, ale určitým způsobem dosud zakouší své dřívější potřeby. Proto starověké kultury vkládaly zemřelým do hrobu zbraně. Zvyk obětovat na hrobech potraviny, aby pomohly zemřelým na druhé straně přežít, zaznamenáváme po velmi dlouhou dobu, a dokonce ještě v prvních staletích křesťanství, kdy proti němu vystupuje svatý Augustin. Šeol byl pojat rovnostářsky. Osud člověka byl stejný, ať byl bohatý, či chudý, spravedlivý, či nespravedlivý. Až postupně, v pozdějším judaismu, se v šeolu začali rozlišovat dobří od špatných a na základě tohoto rozdělení se rozvinulo celé učení o posmrtném světě.

V Písmu nalézáme pojetí šeolu například v Žalmu 88, 10–13: „Volám tě, Jahve, po celý den, ruce k tobě vzpínám, Což děláš divy pro mrtvé, vstávají snad stíny, aby tě chválily?

Mluví se o tvé lásce v hrobě, o tvé pravdě v místě záhuby?

Znají tvé divy ve tmách, a tvou spravedlnost v zemi zapomnění?“

V. Soukromý soud. Očistec

83

A dále v Žalmu 6, 5–6: „Navrať se, Jahve, osvoboď mou duši, zachraň mě pro svou lásku.

Neboť ve smrti se na tebe nevzpomene; kdo by tě v šeolu chválil?“ Sami vidíte, jak veliká nejistota panuje ohledně posmrtného světa. Jediné světlo, které tyto temnoty prozařovalo, bylo vědomí, že Hospodinova spravedlnost se jednoho dne nějakým způsobem projeví. Bylo však obtížné určit, v kterém okamžiku k tomu dojde. Kdy Bůh vykoná svou spravedlnost nad jednotlivcem? Bude to už zde na zemi? Ano. Jestliže jsi byl spravedlivý, budeš na zemi šťastný, jestliže ses choval špatně, budeš nešťastný.

Toto pojetí se nazývá imanentní spravedlnost.

Imanentní spravedlnost nepřináší uspokojivou odpověď Je to první odpověď, ale jak velice neuspokojivá! Vždyť všude kolem sebe vidíme lidi, jejichž život je úplně průzračný, a přitom jsou zavaleni všemožným utrpením, a zase jiné, kteří svoje odmítnutí Boha prožívají v naprostém pohodlí. Gide24 o sobě tvrdil, že zakouší úplný vnitřní klid, a opakoval to až do konce. Řešení nabízené v imanentní spravedlnosti obsahuje jistou dávku pravdy.

André Gide (1869–1951), francouzský básník, který hlásal osvobození vlastního já od všech morálních příkazů, náboženských požadavků a společenských konvencí, a podle toho se také rozhodl uspořádat svůj život. (Pozn. překl.)

24

84

Promluvy o posledních věcech

Chováte-li se špatně, riskujete nejrůznější pohromy.

Přesto pro jednotlivce zůstává dosti ubohou variantou.

Příslib odměny se může vztahovat také na celý lid. Jestliže Izrael zachová věrnost svému Bohu, nebude trpět válkami ani hladomorem a jeho pokolení bude trvat na věky. Nejprve se tedy přislibují časné odměny.

Toto učení skrývalo pravdu, kterou dokázali chápat lidé čistého srdce. Vezměme si příklad dítěte, jehož rodiče mají radost, že se dobře učí. Otec mu za odměnu slíbí hračku a dítě ji nadšeně přijímá. Jestliže má však citlivé srdce, větší radost než hračka sama mu udělá otcova láska a spokojenost, které jeho dárek prostupují. Tak i lidé mohli přijímat přísliby pozemských odměn, které jim Bůh dával, ale pouze když skrze ně spatřovali prosvítající Boží lásku. Pokud se k jeho slibům upnuli, aniž by chápali jejich pravý smysl, došlo k narušení a rozvratu.

Lidé věděli, že Hospodin zvítězí a dostane se jim spravedlnosti, ale nedokázali určit kdy. Zde na zemi?

Nebo později? Pod vlivem naděje a víry, jimiž Bůh svůj lid podpíral, začalo postupně vyvstávat nové řešení, a tak se ve Starém zákoně na místo rovnostářské představy šeolu pomalu prosadil koncept soukromého soudu. Duch Boží svůj lid osvěcuje a vyučuje krůček po krůčku, jako když necháme dítě v některých věcech tápat, protože nedokáže porozumět všemu najednou.

Tehdy je třeba nechat působit čas, se kterým přichází čím dál úplnější vysvětlení původních pojmů.