Radek Tichý
Ore mus K O M E N TÁ Ř E KE VSTUPNÍM MODLITBÁM MEŠNÍ LITURGIE
186
oBsah VýVoj a struktura římských orací . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Vývoj římských orací. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Struktura římských orací. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
sakramentáře, liBelly a misály . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 komentáře k moDlitBám liturgických oBDoBí . . . . . . . 29 1. neděle adventní. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2. neděle adventní. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3. neděle adventní. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4. neděle adventní. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slavnost Narození Páně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Svátek Svaté rodiny Ježíše, Marie a Josefa . . . . . . . . . . . . . 2. neděle po Narození Páně. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Svátek Křtu Páně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1. neděle postní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2. neděle postní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3. neděle postní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4. neděle postní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5. neděle postní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Květná (pašijová) neděle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slavnost Zmrtvýchvstání Páně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2. neděle velikonoční . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3. neděle velikonoční . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4. neděle velikonoční . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5. neděle velikonoční . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6. neděle velikonoční . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7. neděle velikonoční . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slavnost Seslání Ducha svatého. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
31 34 37 40 43 51 53 55 58 61 64 67 70 72 75 81 84 87 90 92 94 97
komentáře k moDlitBám liturgického meziDoBí . . . . . 101 2. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 3. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 4. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107
187
5. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33. neděle v mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slavnost Ježíše Krista Krále. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
109 112 114 116 118 121 123 126 128 130 133 135 137 140 143 146 149 152 154 157 159 161 163 166 168 170 173 175 178 180
Abstract. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183 Seznam vybraných zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184
VýVoj
a struktura římských orací
VýVoj
římských orací
Hlavní modlitbou ve mši svaté je eucharistická modlitba, neboli anafora či kánon. Staré prameny ji nazývají prostě prex – „ona modlitba“. Anafora je „nejvyšší a nejvýmluvnější syntézou křesťanské modlitby. Svým obsahem, strukturou a dynamikou reprezentuje mikrokosmos křesťanské modlitby do té míry, že věřící, jemuž je dáno s duchovní moudrostí do ní proniknout, dosahuje samotného srdce křesťanské modlitby.“1 Zhruba od 4.–5. století jsou důležité úseky bohoslužby vytyčeny třemi či čtyřmi jinými modlitbami, které dnes v římské liturgii označujeme jako vstupní modlitba, modlitba nad dary a modlitba po přijímání (případně ještě modlitba nad lidem). Spolu s anaforou se jedná o tzv. prezidenciální modlitby, což znamená, že příslušejí biskupovi nebo knězi, který bohoslužbě předsedá a který tyto modlitby zpívá nebo přednáší nahlas, aby se k nim všichni mohli připojit nasloucháním a potvrdit je zvoláním amen: „Kněz, stojící v čele shromáždění a představující osobu Kristovu, se těmito modlitbami obrací k Bohu jménem všeho svatého lidu a všech přítomných. (…) Kněz, jako předsedající, přednáší modlitby jménem církve a shromážděné obce.“2 Vstupní modlitba, jíž je věnována tato knížka, se v římské liturgii nazývala původně jednoduše oratio – modlitba.3 Oratio má ovšem v latině mnohem širší význam než jen 1
2 3
G. Boselli, Il senso spirituale della liturgia, Edizioni Qiqajon, Magnano 2011, 154. IGMR 2008, č. 30–33. Srov. Sacramentarium Veronense (Cod. Bibl. Capit.Veron. LXXXV [80]), ed. L. C. Möhleberg, Herder, Roma 1994; srov. Ordo romanus I., č. 53, in Les Ordines
6
Vývoj a struktura římských orací
modlitba: jedná se o řeč, projev pronesený na veřejnosti, zejména projev, kterým advokát před tváří soudce hájil svého klienta.4 U svatého Augustina se dozvídáme, že lze jen stěží rozlišit pojmy oratio, prex, precatio, které jsou všechny převzaté z profánního slovníku a označují křesťanskou modlitbu.5 V tzv. galikánské liturgii, což byla starověká podoba latinské bohoslužby na území dnešní jižní Francie, a v liturgických knihách, v nichž se mísí liturgie římská a galikánská, se setkáváme s pojmem collecta. V nemálo pojednáních se uvádí, že smysl tohoto slova ukazuje na to, že tato modlitba shrnuje, „shromažďuje“ (latinsky colligit) úmysly věřících. Tento výklad dávají pojmu kolekta také středověcí církevní autoři a původně měl být převzat i do rubrik obnoveného misálu: „Jí se modlitby celého shromáždění jaksi sjednocují.“6 Tato definice se však do oficiálních textů nakonec nedostala, zřejmě proto, že jiné hypotézy odvozují výraz kolekta od shromáždění lidu k bohuslužbě, nikoli od shrnutí intencí. V tomto významu se s ním setkáme v papežském raně středověkém, tzv. Gregoriánském sakramentáři.7 Římský misál vydaný po Tridentském koncilu v roce 1570 ponechal vstupní modlitbě její původní název oratio, ale v části rubrik
4
5
6
7
Romani du haut moyen age II. Les textes (Ordines I-XIII), ed. M. Andrieu, Spicilegium Sacrum Lovaniense, Louvain 1971, 84–85. Srov. V. raffa, Liturgia eucaristica. Mistagogia della Messa. Dalla storia e dalla teologia alla pastorale pratica, Edizioni liturgiche, Roma 22003, 297. Také mnohá z kázání Otců bývají ve sbírkách označována jako orationes. augustinus, Epistulae, ep. 149, č. 13, ed. A. Goldbacher (CSEL 44), Tempsky – Freitag, Vindobona – Lipsia 1904, 360; více o vývoji terminologie: S. gioanni, „Apprende à prier chez les Pères latines. La ‚personne‘ et la ‚communuaté‘ des orants dans le christianisme ancien“, in La prière en latin de l’antiquité au XVIe siècle. Formes, évolutions, significations, Brepols, Turnhout 2006, 123–125. Schema n. 264; De Missali 43 - 18 dicembre 1967, in M. BarBa, L’Institutio generalis del Missale Romanum. Analisi storico-redazionale dei riti d’ingresso, di offertorio e di comunione, Libreria Editrice Vaticana, Città del Vaticano 2005, 47. Srov. např. Le Sacramentaire Grégorien. Ses principales formel d’après les plus anciennes manucrits, č. 123, ed. J. Deshusses, Éditions universitaires, Fribourg 1979, 123.
Vývoj římských orací
7
použil též pojem collecta.8 Římský misál obnovený po Druhém vatikánském koncilu naopak v mešních formulářích používá výhradně výraz collecta, v českém překladu vstupní modlitba. Ve své nejstarší podobě začínala mše svatá biblickými čteními.9 Blok vstupních obřadů, který je dnes tvořen vstupním zpěvem, znamením kříže, pozdravem, úkonem kajícnosti, zpěvy Kyrie a Gloria a právě vstupní modlitbou, je pozdější. Mezi nejstarší prvky ovšem patří právě kolekta spolu s pozdravem. Důvod zavedení orace do bohoslužby je předmětem různých hypotéz: zahájení mše, uvedení biblických čtení, zakončení litanií či naprosto nezávislý původ.10 Nejpravděpodobnější řešení nabízí americký liturgista Robert Taft. Podle něj byly tři části bohoslužby, jejichž dominantní charakteristikou není slovo, ale pohyb (na rozdíl od dvou velkých diskursivních bloků, tj. biblických čtení a přednesu eucharistické modlitby), konány původně beze slov. Jedná se o vstupní průvod, průvod s dary a průvod ke svatému při8
9
10
Slovo kolekta je zmíněno pouze jednou a je otázka, zda ne pouze omylem: viz Missale romanum. Editio princeps (1570), Ritus servandus in caelebratione Missarum, De communione et orationibus post communionem dicendis, ed. M. Sodi – A. Triacca, Libreria Editrice Vaticana, Città del Vaticano 1998, 18. Takovýto začátek byl z nejstaršího období až do roku 1970 zakonzervován v římské liturgii na Velký pátek. (Srov. Missale romanum. Editio princeps (1570), Feria VI in Parasceue, ed. Sodi–Triacca, 240). Vilém Durand ve 13. století o velkopáteční bohoslužbě říká: „Incipit hoc officium a lectionibus quia in primitiva Ecclesia omnis missa a lectionibus inchoabatur – Tato bohoslužba začíná čteními, protože v prvotní církvi čteními začínala každá mše.“ (guillelmus Du rantus, Rationale diuinorum officiorum, lib. 6, cap. 77, č. 2, ed. A. Davril – T. M. Thibodeau (CCCM 140A), Brepols, Turnhout 2000, 370). Známý je výrok svatého Augustina, který se vstupní modlitbou nepočítá: „Procedimus ad populum (…) Salutavi populum (…) Scripturarum divinarum sunt lecta sollemnia – Přišli jsme k lidu, kostel byl plný a zněl hlasy radosti (…). Pozdravil jsem lid (…) slavnostně byla čtena Božská Písma.“ (augustinus hipponensis, De civitate Dei Libri XI-XXII, lib. 22, cap. 8, ed. B. Dombart – A. Kalb (CCSL 47), Brepols, Turnhout 1955, 826). Srov. M. righetti, La messa. Comento storico-liturgico alla luce del concilio Vaticano II. (Manuale di storia liturgica 3), Ancora, Milano 31966, 223–224; srov. V. raffa, Liturgia eucaristica, 298.
8
Vývoj a struktura římských orací
jímání. Aby se tomuto pohybu dodal bohoslužebný smysl a proměnil se v modlitbu a zřejmě též aby se mu ve velkých bazilikách po vzoru dvorského ceremoniálu dostalo většího lesku a ticho nepůsobilo tíživě, byla tato místa překryta zpěvem a zakončena orací. Tři místa eucharistické bohoslužby, na začátku, uprostřed po čteních a na konci po eucharistické modlitbě tak dostala stejný charakter: pohyb překrytý zpěvem žalmu s refrénem a zakončený modlitbou. Tato struktura, k jejímž jednotlivým prvkům se vrátíme později, je ještě patrná na nejstarším římském mešním řádu, který se nám dochoval ze 7. století.11 Než budeme pokračovat dále, zmiňme, že podle historiků liturgického zpěvu jsou zpěvy introitu a communia nejmladšími zpěvy v liturgii (nejstarším je tzv. tractus, tj. žalm zpívaný bez přerušení jedním zpěvákem mezi biblickými čteními).12 Je příznačné, že tyto zpěvy byly nejprve tvořeny žalmem zpívaným s refrénem a zakončeným doxologií Sláva Otci, což umožňovalo zpívat je právě tak dlouho, jak dlouho trval pohyb, který žalmy doprovázely. Ve zmiňovaném římském mešním řádu ze 7. století je to dokonce samotný papež, který po příchodu k oltáři či po skončení svatého přijímání dá znamení schole, že průvod skončil a je třeba přestat zpívat.13 Když se ve středověku původně dlouhotrvající procesí ke vstupu, darům či přijímání zkrátila, zkrátily se i doprovodné žalmy na jediný verš doprovozený antifonou a doxologií.14 Dnešní misál opět počítá s tím, že se na těchto místech zpívá tak dlouho, jak je potřeba, a že zpěv nemá 11 12
13 14
Srov. Ordo romanus I., č. 53, 63–87, 123, ed. Andrieu, 83, 89–95, 107. Srov. např. P. BernarD, „L’origine des chants de la Messe selon la tradition musicale du chant romain ancien, improprement dit ‚Chant vieux-romain‘ “, in L’Eucharistie: célébrations, rites, piétés. Conférences Saint Serge XLIe Semaine d’Études Liturgiques Paris 1994, ed. A. M. Triacca – A. Pistoia, Edizioni liturgiche, Roma 1995, 81. Srov. Ordo romanus I., č. 50, ed. Andrieu, 83. Takto to bylo až do poloviny 20. století zakonzervováno díky Římskému misálu vydanému po Tridentském koncilu.
Vývoj římských orací
9
jinou funkci než doprovodit jiný liturgický obřad spočívající v pohybu.15 Je možné, že podobně jako eucharistická modlitba byly i mešní orace nejprve improvizovány: každý biskup si pro svou bohoslužbu zkomponoval vlastní mešní formulář a teprve později byly tyto texty zapisovány. Na některých oracích, které se dodnes používají v liturgii římské církve, je tak kromě biblické inspirace ještě patrný otisk autorství konkrétních římských biskupů: papeže Lva Velikého († 461),16 Vigilia († 555)17 nebo třeba Řehoře Velikého († 604).18 U jiných modliteb je možné vystopovat autorství nepřímé – redaktoři modlitby se inspirovali myšlenkovým bohatstvím některého významného biskupa a církevního spisovatele, například svatého biskupa z Hippo v severní Africe – Augustina († 430).19 Kvůli nedostatečné literární a teologické úrovni biskupů a kněží se však objevila nutnost církevního schválení liturgických textů. Synoda ze severoafrické Mily na počátku 5. století předepisuje: „Modlitby, orace, mše, preface, modlitby odevzdání, modlitby vkládání rukou […] ať se v kostele nepoužívají, pokud nebyly projednány moudřejšími a schváleny synodou, aby snad z nevědomosti či píle nebylo složeno něco, co je proti víře.“20 Svatý Augustin dokonce naznačuje, že se lidé při některých nevhodně pronesených modlitbách smáli. 21 Nejstarší, tzv. Veronský 15
16 17 18 19 20
21
„Některé [zpěvy] doprovázejí jiný obřad: vstupní zpěv, zpěv k přípravě darů, k lámání chleba (Beránku Boží) a k přijímání.“ (IGMR, č. 37). V současném misále tvoří součást formuláře pouze vstupní antifona a antifona k přijímání, nicméně liturgická kniha Graduale Romanum nejen že k těmto antifonám předepisuje žalmy, ale též obdobným způsobem upravuje zpěv k přípravě darů. Např. kolekta slavnosti Narození Páně – ve dne, viz str. 46. Např. kolekta 18. neděle v mezidobí, viz str. 140. Např. kolekta 4. neděle adventní, viz str. 40. Např. kolekta 21. neděle v mezidobí, viz str. 149. Concilium Miletanum, can. 12, in Concilia Africae 345-525, ed. C. Munier (CCSL 149), Brepols, Turnhout 1974, 365. „… ita enim non irridebunt, si aliquos antistites et ministros ecclesiae forte animadverterint (…) cum barbarismis et soloecismis deum invocare… – Proto se
10
Vývoj a struktura římských orací
sakramentář – sbírka římských modliteb ke mši – je ne zcela systematickou kolekcí mešních formulářů z tohoto prvního období. Snad právě pro různou kvalitu orací byly pro tvorbu pozdějšího papežského sakramentáře použity pouze některé z nich.22 Orace, které se nám ve starobylých sakramentářích dochovaly z nejstarší římské doby, nesou charakteristiky, které jsou vlastní celému římskému ritu. Britský liturgista Edmund Bishop (1846–1917) mluví o střízlivosti a smyslu (soberness and sense),23 o generaci mladší teolog liturgie Odo Casel (1886–1947) připojuje ještě smysl pro mystický rozměr skrze jasné uspořádání a hluboký význam.24 Tak jako římskému kánonu je i římským oracím vlastní básnický rytmus, slavnostní styl a používání právnických pojmů. Na rozdíl od modliteb pocházejících z pozdějšího a mimořímského prostředí se římské orace vždy obracejí k Bohu Otci.25 Římská liturgie byla přitom až do třetího století slavena řecky, latina převládla definitivně až za papeže Damasa I. († 384). Theodor Klauser upozorňuje, že zatímco jazyk církevních otců byl živý, přitahoval, vzbuzoval emoce, liturgická
22
23 24
25
nebudou vysmívat, když náhodou zpozorují, že někteří kněží a služebníci církve, když se modlí k Bohu, užívají barbarismů nebo chybných gramatických vazeb.“ (augustinus, De catechizandis rudibus, cap. 9, ed. J.-B. Bauer (CCSL 46), Brepols, Turnhout 1969, 135; český překlad: sVatý augustin, „O náboženském vyučování katechumenů“, in Katechetické spisy, Krystal OP, Praha 2005, 25). Tuto hypotézu o výběru pouze jazykově a teologicky kvalitních mešních formulářů pro pozdější sakramentář zastává např. Theodor Klauser (A Short History of the Western Rite. An account and some reflections, University Press, Oxford 1979, 43). Ovšem do středověkých sbírek orací nebyly zařazeny i modlitby velmi hodnotné, které „znovuobjevil“ až pokoncilní misál. E. Bishop, Liturgica historica, Oxford 1918, 12. Srov. B. neunheuser, „Roman Genius Revisited“, in Liturgy for the New Millennium. A Commentary on the Revised Sacramentary, ed. M. Francis – K. Pecklers, Liturgical Press, Collegeville 2000, 38. Třetí synoda v Kartágu (konec 4. století) stanovila: „Cum altari assistitur semper ad Patrem dirigatur oratio – U oltáře ať je modlitba vždy směřována k Otci.“ (Concilium cartaginense III, can. 23, in Concilia Africae 345-525, ed. Munier (CCSL 149) 333).
Vývoj římských orací
11
latina byla kultivovaná, obracela se k intelektu a nevyvolávala imaginace, takže běžný křesťan již v době kompozice modliteb jen stěží zachytil jejich význam.26 Bohoslužebná latina byla zřejmě od počátku jazykem dosti vzdáleným jazyku užívanému v běžné mezilidské komunikaci.27 Skutečnost, že latinské orace nesou typický imprint, znesnadňuje jejich porozumění také dnešnímu člověku. Současný francouzský liturgista Paul De Clerck připomíná, že nejčastější výtky vůči římským oracím spočívají právě v tom, že jsou málo afektivní a neodpovídají dnešní době ani spiritualitě, kterou si neseme od vrcholného středověku a která se soustředí na Kristovo lidství.28 Zmíněný autor si také všímá, že vybroušenost jazyka a jeho strohost způsobuje, že ve všech překladech jsou orace delší než v latinském originále.29 Ve chvíli, kdy se orace začaly zapisovat, bylo možné je začít také šířit prostřednictvím opisů. Podobně jako poutníci přicházející do Jeruzaléma vstřebávali tamní posvátné ceremonie a referovali o nich při návratu domů, čímž se jeruzalémské zvyklosti šířily do celého světa, tak také poutníci přicházející do Říma zapisovali své zkušenosti a přenášeli je do svého domácího prostředí. Dva ze tří nejstarších sakramentářů římské liturgie, které obsahují námi zkoumané orace, vznikly za účelem šíření římské liturgie mimo prostředí Věčného města.30 Šíření a opisování modliteb s sebou 26 27
28
29 30
Srov. T. klauser, A Short History of the Western Rite, 40–42. Srov. Ch. mohrmann, „Le latin liturgique“, in Ordinaire de la Messe. Texte critique, traduction et études, ed. B. Botte – Ch. Mohrmann, Cerf – Abbaye du Mont Cesar, Paris – Louvain 1953, 36. Srov. p. De clerck, „Les prières liturgiques. Difficultés, défis et ressources“, Nouvelle revue théologique 132 (2010), 72–74. Srov. p. De clerck, „Les prières liturgiques“, 74. Jedná se o papežský, tzv. Gregoriánský sakramentář, který papež Hadrián poslal císaři Karlu Velikému jako vzor, podle něhož měla být v Karlově říši zaváděna římská liturgie. Druhý, tzv. Gelasiánský sakramentář – navzdory dříve se vyskytujícím teoriím o jeho římském charakteru – vznikl z (nejen) římského materiálu v Galii a pro galské prostředí. Viz A. M. martelli, Sacramentario Gelasiano.
12
Vývoj a struktura římských orací
samozřejmě nese také jejich pozměňování, vylepšování (ne vždy skutečně k lepšímu) a mísení s modlitbami pocházejícími z jiného prostředí. Mísení navíc nikdy není jen jednosměrné, takže do bohoslužby slavené na papežském dvoře se ve středověku dostaly i orace, které pocházely z galského či franckého prostředí. Ve starověku či raném středověku byla součástí mše svaté pouze jedna vstupní modlitba, jedna modlitba nad dary a jedna modlitba po přijímání. Ve druhém tisíciletí31 se setkáváme s nárůstem jejich počtu, takže při jedné mši se kněz modlil tři, pět či sedm vstupních modliteb. Důvod této multiplikace se vysvětluje potřebou slavit více oficií najednou (např. více památek, modliteb za zemřelé či za zvláštní potřeby), což platí především pro irské mnichy,32 ale též jako zaalpská reakce na stručnost římské liturgie ve srovnání s liturgií galikánskou, která se projevovala i v jiných obohacovacích tendencích.33 Jeden z nejlepších liturgistů dvacátého století Josef Andreas Jungmann sice cituje Odona z Paříže, podle něhož je obdobná multiplikace monstruosa mixtura,34 ale zároveň upozorňuje, že při neexistenci přímluv se tak z četných vstupních modliteb stal prostředek vyjádření aktuálních úmyslů církve.35 S několika vstupními modlitbami počítá ještě misál vydaný za pontifikátu svatého Jana XXIII. Konstituce Druhého vatikánského koncilu o liturgii Sacrosanctum concilium ovšem požaduje, aby se vynechalo to, co bylo v mešním řádu během času zdvojeno,36 a již v roce 1964 se v prvním předběžném schématu obnoveného mešního 31
32 33 34
35 36
Srov. J. A. jungmann, Missarum sollemnia. Explication génétique de la messe romaine, sv. 2, Aubier, Paris 1952, 146. Srov. J. A. jungmann, Missarum sollemnia, 148. Srov. M. righetti, La messa, 225. Přesněji vzato se jedná o zmnožení celé bohoslužby slova, modliteb nad dary, přidání jednoho kánonu a několika závěrečných modliteb. J. A. jungmann, Missarum sollemnia, 147. Druhý Vatikánský koncil, Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium, čl. 50, Zvon, Praha 1995, 149.
Vývoj římských orací
13
řádu počítá pouze s jednou vstupní modlitbou.37 Podle instrukce vydané v roce 1967 měla být ve mši jedna kolekta krom několika mimořádných případů,38 a misál kompletně obnovený po Druhém vatikánském koncilu již bez výjimky nařizuje, aby byla ve mši opět pouze jedna vstupní modlitba.39 Při obnově misálu po Druhém vatikánském koncilu byly také revidovány texty orací. Revizí se zabývala tzv. „Pracovní skupina 18b pro orace a preface“ Rady pro provádění konstituce o posvátné liturgii.40 Cíle, které revize sledovala, shrnuje ve své publikaci Lauren Pristas: (1) co nejmenší opakování stejných orací v průběhu liturgického roku; (2) oprava znění modliteb, které byly úpravami v průběhu staletí poškozeny; (3) odstranění partikulárních odkazů, které nemohou být dnes univerzálně pochopeny; (4) uchování vlastního literárního žánru pro každý typ orace (kolekta, nad dary, po přijímání, nad lidem); (5) směřování modliteb k Bohu Otci; (6) možnost zařazení nových orací vzniklých sestavením z částí textů Písma či starších liturgických textů.41 Antoine Dumas, který zmíněnou pracovní skupinu vedl, uvádí ještě další kritéria pro zhodnocení tehdejšího korpusu orací: teologická pravdivost a pastorační hodnota.42 V Římském misálu 37
38
39 40
41
42
Schema n. 16, De Missali 2, 2 – 7 iunii 1964, č. 27, in La riforma conciliare dell’“Ordo missae” Il percorso storico-redazionale dei riti d’ingresso, di offertorio e di comunione, ed. M. Barba, Edizioni liturgiche, Roma 22008, 345. Srov. sacra congregatio rituum, Druhá instrukce ke správnému provádění konstituce o posvátné liturgii Tres abhinc annos, čl. 4, Acta Apostolicae Sedis 59 (1967), 444. IGMR 1970, č. 32. V originále: Coetus 18bis; Consilium ad exsequendam constitutionem de sacra liturgia. L. pristas, The Collects of the Roman Missals of 1962 and 2002. Sundays in Proper Season, Bloomsbury, London – New York 2013, 10–15. Jako příklad změny na základě „teologické pravdivosti“ uvádí autor úpravu orace, v níž se prosilo za odpuštění hříchů nově pokřtěných (protože hříchy jim byly odpuštěny ve křtu), jako příklad uplatnění pastoračního kritéria pak umístění modliteb s nejbohatším teologickým obsahem na neděle. Srov. A. Dumas, „Le orazioni del messale. Criteri di scelta e di composizione“, Rivista di Pastorale Liturgica 58 (1971), 95–96.
14
Vývoj a struktura římských orací
z roku 1970 tak najdeme orace, které byly ve stejném znění přítomné již v předchozím vydání misálu z roku 1962,43 dále orace, které byly nepatrně upraveny podle starších verzí,44 modlitby, které byly převzaty ze starobylých pramenů římských či mimo-římských, přestože se dlouhou dobu v liturgii nepoužívaly,45 nové kompozice vytvořené až ve 20. století.46 Poslední typické vydání misálu v roce 2002/2008 z tohoto hlediska představuje dotažení toho, co bylo započato bezprostředně po koncilu, neboť některé vstupní modlitby všedních dnů opakující texty z neděle byly nahrazeny vlastními texty.47 Český překlad latinských orací pro vydání obnoveného misálu připravila Česká liturgická komise, ustavená již v roce 1965, jmenovitě její sekce pro liturgii a překlad liturgických textů do lidové řeči.48 Práce na překladu probíhala především v letech 1970–1977, během nichž byly jednotlivé části českého misálu vydávány nejprve jako sešity,49 v druhé fázi byly zapracovány připomínky a misál byl upraven podle nového typického latinského vydání z roku 1975.50 K práci překladatelské skupiny ze 70. let, jakož i k práci překladatelské skupiny, která pracovala od roku 2003 na revizi původního překladu, bylo vydáno několik drobnějších studií.51 S obtí43 44 45 46 47
48
49 50
51
Např. orace pro slavnost Narození Páně, viz str. 43. Např. orace z vigilie slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, viz str. 76. Např. kolekta 4. neděle v mezidobí, viz str. 107. Např. kolekta 6. neděle velikonoční, viz str. 92. Srov. M. BarBa, Il messale romano. Tradizione e progresso nella terza edizione tipica, Libreria Editrice Vaticana, Città del Vaticano 2004. Srov. F. kunetka, „Liturgická reforma II. vatikánského koncilu a její realizace v moravských diecézích“, in Koncil a česká společnost. Historické, politické a teologické aspekty přijímání II. vatikánského koncilu v Čechách a na Moravě, ed. P. Fiala – J. Hanuš, CDK, Brno 2000, 148–165. Dvanáct sešitů bylo vydáno v letech 1971–1973. Srov. J. matějka, Práce na přípravě textů Českého misálu, http://kpmk.eu/index. php/aktualni-zpravy/4-dejiny-stareho-probosstvi-2 [1. 10. 2015]. Krom výše uvedených např. též P. hraDilek, „Liturgická reforma římskokatolické církve v českých zemích“, in Letnice dvacátého století: Druhý vatikánský koncil a české země, ed. S. Balík, J. Hanuš, CDK, Brno 2012, 153–186; B. Bouše,
Struktura římských orací
15
žemi při překladu se vyrovnávaly všechny jazykové skupiny a Paul De Clerck připomíná, že je nutné vzít v úvahu obtížnost úkolu spočívající zejména ve specifickém charakteru a stručnosti liturgické latiny.52 V komentářích k jednotlivým kolektám často vycházíme z porovnání českého a latinského textu; český překlad je podle našeho mínění nutné hodnotit jako vcelku velmi zdařilý navzdory některým odchylkám od latinského originálu.
struktura
římských orací
Podívejme se nyní z větší blízkosti na charakteristickou strukturu vstupních modliteb, která může být inspirativní i pro soukromé setkání s Bohem v modlitbě.
1. Pozvání k modlitbě Pozvání k modlitbě je dnes formulováno stručnou výzvou kněze: Oremus (Modleme se). Původně ovšem předcházel – podobně jako je tomu dodnes před eucharistickou modlitbou – pozdrav Pán s vámi a odpověď I s tebou. Ačkoli pozdravem kdysi bohoslužba začínala, v pozdějším vývoji se před něj dostaly jiné prvky a logický začátek se tak ocitl uprostřed liturgického dění. Proto byl po koncilu přesunut na svoje původní místo – na samý začátek bohoslužby po znamení kříže, čímž byl ovšem odtržen od vstupní modlitby.53 Pozdrav Pán s vámi (Dominus vobiscum) je zřejmě ži-
52 53
„Dopis sekretáři Liturgické komise“, in Epilegomena, Oikoymenh, Praha 2000, 51–61; P. kopeček, „Dočkáme se Římského misálu? Krátké poohlédnutí za prací překladatelské skupiny“, in Fórum pastorálních teologů X. Tajemství eucharistie: Pascha, oběť, iniciace a spiritualita, ed. P. Ambros, Refugium – Centrum Aletti, Olomouc 2013, 153–179, aj. Srov. p. De clerck, „Les prières liturgiques“, 75. Modlitba nad dary byla od pozdravu s odpovědí lidu a výzvy „modleme se“ odtržena již v 7. století, jak svědčí nejstarší kompletní římský mešní řád (Ordo romanus I., č. 63–87, ed. Andrieu, 89–95).
Svátek Svaté rodiny Ježíše, Marie a Josefa
51
sVátek sVaté roDiny ježíše, marie a josefa Posiluj nás, Bože, ať v každodenním životě následujeme příklad Svaté rodiny a svůj pozemský domov naplňujeme společenstvím lásky, abychom v nebeském domově dosáhli věčné odměny a radosti. Skrze tvého Syna… Deus, qui præclara nobis sanctæ Familiæ dignatus es exempla præbere, concede propitius, ut, domesticis virtutibus caritatisque vinculis illam sectantes, in lætitia domus tuæ præmiis fruamur æternis. Per Dominum… (Bože, tys nám ráčil darovat přejasný příklad Svaté rodiny; dej milostivě, když jej napodobujeme domácími ctnostmi a svazky lásky, ať zakoušíme věčné odměny v radosti tvého domu.) Svátek Svaté rodiny zavedl v roce 1893 papež Lev XIII. († 1903) a sám pro něj zkomponoval hymny. Slavil se původně nezávazně třetí neděli po slavnosti Zjevení Páně;137 za papeže Pia X. († 1914) byl nejprve zrušen,138 a poté opětovně vložen do univerzálního kalendáře na neděli v oktávu Dekret Posvátné kongregace pro obřady ze dne 21. 6. 1893, Decreta authentica Congregationis sacrorum rituum, sv. 3, č. 3809, S. C. de Propaganda Fide, Roma 1900, 253. 138 Jednalo se totiž o svátek duplex maior, který dle nových rubrik z roku 1911 nesměl připadnout na neděli. Srov. Rubricae in recitatione divini officii et in missarum celebratione servandae ad normam constitutionis apostolicae ‚Divino afflatu‘, tit. 4, č. 3, AAS 3 (1991), 644. 137
52
Komentáře k modlitbám liturgických období
slavnosti Zjevení Páně;139 za Pavla VI. († 1978) byl přesunut na neděli v oktávu Narození Páně.140 Vstupní modlitba tohoto svátku je novou kompozicí, ve vydání Římského misálu v roce 1970 nahradila předchozí kolektu sestavenou u příležitosti zavedení svátku na konci 19. století. Český překlad modlitby je vystavěn jako jedna velká prosba. Latinský originál naproti tomu obsahuje vyznání, že Bůh nám ráčil dát příklad Svaté rodiny, abychom jej následovali ctnostmi domácího života (domesticis virtutibus) a svazky lásky. O jaké ctnosti se konkrétně jedná, může napovědět promluva Pavla VI. z roku 1964, která se též stala součástí liturgie tohoto svátku jakožto druhá lekce v modlitbě se čtením: duchovní kázeň a vnitřní řád života, ticho a modlitba, výchova a domácí život v lásce, kázeň při práci.141 Prosba latinského originálu je orientována do budoucnosti: žádáme, abychom v radosti Otcova domu dosáhli věčné odměny. Naše současné domovy a rodiny nemají absolutní hodnotu, jsou pouze místem dočasného pobytu, než přejdeme do domu Otcova, kde je pro nás přichystáno místo (Jan 14, 2–3). V liturgických modlitbách si vyznání a prosba vždy odpovídají. Bůh může způsobit, že život obyčejných a všedních domácích ctností – které vidíme na příkladu Svaté rodiny – nemusí být nudou, otravou a námahou, jak by se mohlo někomu zdát, ale naopak zdrojem radosti a uspokojení – odměny, která se v plnosti projeví v Otcově domě. Tento postoj je Božím darem, a proto si jej s celou církví společně vyprošujeme.
Viz Missale romanum, editio typica 1920, Kalendarium, *26. Kalendářem vydaným v roce 1969. 141 Srov. Acta Pauli Pp. VI, AAS 56 (1964), 167–169, česky Denní modlitba církve, Svátek Svaté rodiny, modlitba se čtením, 2. čtení, ed. 2005, sv. 1, str. 384–385. 139 140
70
Komentáře k modlitbám liturgických období
5. neDěle
postní
Bože, tvůj Syn nás tak miloval, že se z lásky vydal na smrt za spásu světa; dej nám svou milost, abychom i my milovali své bratry a zůstávali v tvé lásce. Skrze tvého Syna… Quæsumus, Domine Deus noster, ut in illa caritate, qua Filius tuus diligens mundum morti se tradidit, inveniamur ipsi, te opitulante, alacriter ambulantes. Per Dominum… (Prosíme, Pane, náš Bože, abychom s tvou pomocí odhodlaně kráčeli v oné lásce, s níž se tvůj Syn z lásky ke světu vydal smrti.) Modlitba 5. neděle postní nepatří do staré římské tradice, ale je upravenou verzí modlitby Ad pacem, tj. modlitby otevírající pozdravení pokoje z mozarabské neboli hispánské liturgie.173 Do našeho misálu byla zařazena až po Druhém vatikánském koncilu. Základem modlitby je verš z listu apoštola Pavla Efezanům (5, 2): „Žijte v lásce, jako i Kristus miloval nás a zcela vydal sebe za nás jako dar v oběť, vůni Bohu velmi příjemnou.“174 V modlitbě vyznáváme tu nejzákladnější pravdu křesťanství: že „Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna“ (Jan 3, 16), 173 174
Srov. Le Liber Mozarabicus Sacramentorum, č. 706, ed. Ferotin, 303. Inspirace je více patrná v latině: „Ambulate in dilectione, sicut et Christus dilexit nos, et tradidit semetipsum pro nobis, oblationem et hostiam Deo in odorem suavitatis.“
5. neděle postní
71
že „Kristus mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2, 20). Toto vyznání je signálem, že jsme definitivně opustili první fázi postní doby, zaměřenou na pokání, očištění od hříchů a boj s pokušením, a vstoupili jsme do fáze nové, v níž svou pozornost upínáme k Velikonocům. Ve všedních dnech již budeme používat prefaci O utrpení Páně a před koncilní obnovou liturgie se také dnešní neděle nazývala Dominica I Passionis Domini (resp. de Passione). Jsme tedy pozváni připravit se na Ježíšovo ukřižování a vzkříšení jako na jeho vyznání lásky k nám, protože „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 15, 13). V modlitbě prosíme, abychom Ježíšovou láskou (lat. illa caritate) také my milovali své bratry – abychom tedy pro lidi kolem sebe dovedli trpět a dávat za ně svůj život. V české verzi modlitby se říká, abychom v lásce zůstávali, ale latinský originál používá slovo alacriter ambulare, žít láskou, doslovně „s odhodlaností kráčet v lásce“: vyprošujeme si tedy aktivní a cílevědomý přístup. Tato orace otevírá slavení mše svaté, která je zpřítomněním Kristovy velikonoční oběti. Při slavení eucharistie nás tedy Pán znovu noří do své lásky a my dostáváme jeho milost, abychom touto láskou mohli mít rádi lidi kolem sebe.
126
Komentáře k modlitbám liturgického mezidobí
12. neDěle
V meziDoBí
Svatý Bože, dej, ať jsme naplněni úctou a láskou k tobě; vždyť ty nás stále miluješ, staráš se o nás jako Otec a nikdy nás nepřestáváš vést. Sancti nominis tui, Domine, timorem pariter et amorem fac nos habere perpetuum, quia numquam tua gubernatione destituis, quos in soliditate tuæ dilectionis instituis. Per Dominum… (Pane, učiň, ať máme ustavičnou bázeň i lásku k tvému svatému jménu, neboť nikdy nenecháváš bez svého vedení ty, které upevňuješ v neochvějnosti své lásky.) Orace je pravděpodobně mimořímského původu. Její slovník je slovníkem církevních otců,275 ale do středověkých sakramentářů i pozdějších tištěných římských misálů se dostala díky zaalpským franským liturgistům 7.–9. století.276 Na rozdíl od běžné struktury římských orací tato modlitba začíná prosbou a teprve po ní následuje vyznání. Logika modlitby (patrná z latinské verze) se odvíjí od toho, že Bůh nás stále miluje (v originále: že nás upevňuje Úryvky některých z nich, např. Ambrože (4. století), Chromatia z Akvileje (4. století), Juliána z Eklana (5. století), Salviána z Marseille (5. století), lze nalézt v P. hala, Habemus gratiam, 63–64. 276 Nejstarším sakramentářem, který oraci obsahuje, je v 7. století Liber sacramentorum (Sacramentarium Gelasianum), č. 586, ed. Möhleberg, 90, najdeme ji mj. také v dodatku, který v 8. století svatý Benedikt z Anianu, liturgista Ludvíka Pobožného, připojil k papežskému sakramentáři (Le Sacramentaire Grégorien, č. 1132, ed. Deshusses, 390), i ve fransko-římských sakramentářích z 8. století. 275
12. neděle v mezidobí
127
v neochvějnosti své lásky). Tohle je základní charakteristika křesťanů: jsme ukotveni, zakořeněni v Boží lásce, náš život má svoje pevné základy v lásce Boha k nám. V modlitbě dále vyznáváme, že ty, které Bůh takto upevnil, nikdy nepřestává vést a stará se o ně jako Otec. Boží láska se neprojevuje pouze počátečním zakotvením, ale každodenní péčí. Nejsme stroje, které by Bůh na začátku natáhl (byť s láskou), ale pak nechal samočinně běžet. Nejsme odkázáni sami na sebe. Z tohoto vyznání vychází prosba, abychom byli naplněni úctou a láskou; v latinském originále doslova stojí, abychom měli zároveň stálou lásku i bázeň k Pánovu svatému jménu.277 To má být naše odpověď na Boží lásku k nám: „Co od tebe požaduje Hospodin, tvůj Bůh? Jen aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, miloval ho a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší.“ (Dt 10, 12). Podobně jako je stálé Boží vedení, také naše odpověď lásky a úcty (to je totiž význam pojmu „bázeň Boží“) má být trvalá. To však není možné jen z lidské síly, vždyť láska i bázeň Boží jsou dary Ducha svatého (srov. Řím 5, 12 a Iz 11, 2) – a proto spolu s celou církví o ně Boha prosíme.
277
Patrick Hala (Habemus gratiam, 65) připomíná, že církev verš ze Sirachovce (24, 18), v němž se mluví o lásce a bázni, vztáhla na Matku Boží: „Ego mater pulchrae dilectionis, et timoris – Jsem matka čisté lásky a bázně.“
152
Komentáře k modlitbám liturgického mezidobí
22. neDěle
V meziDoBí
Bože, v tobě je plnost všeho dobra; vlož do našich srdcí lásku k tvému jménu, rozmnož naši oddanost k tobě a posiluj naši vytrvalost, ať v nás roste a trvá všechno dobré. Prosíme o to skrze tvého Syna… Deus virtutum, cuius est totum quod est optimum insere pectoribus nostris tui nominis amorem et præsta, ut in nobis, religionis augmento, quæ sunt bona, nutrias ac vigilanti studio, quæ sunt nutrita custodias. Per Dominum… (Bože zástupů, v tobě je plnost všeho dobra; vlož do našich srdcí lásku k tvému jménu a dej, ať v nás vzrůstem zbožnosti živíš, co je dobré, a bdělým úsilím zachováváš, co vyrostlo). Podobně jako předchozí je i modlitba 22. neděle poprvé doložena v Gelasiánském sakramentáři (7. století)334 a dále pak ve fransko-římských sakramentářích i římských misálech až dodnes.335 V průběhu středověku byl její text nepatrně změněn; v současném misále je uvedena originální verze. Bývá sice považována za římskou,336 ale její původ je třeba ve skutečnosti hledat v Galii, dnešní jižní Francii, u biskupa Valeriána z Cimiez (5. století).337 Liber sacramentorum (Sacramentarium Gelasianum), č. 1183, ed. Möhleberg, 176. Srov. A. warD, „The Collects of Weeks I-XXVI‚ per annum‘ “, 495–496. 336 Srov. např. B. capelle, Commento delle collette domenicali del Messale Romano, 98. 337 Orace obsahuje doslovné formulace jedné z homilií biskupa Valeriána: „Numquam enim deserit Dominus voluntatem religionis studio florentem […]. Ubi 334 335
22. neděle v mezidobí
153
Oslovení v latinském originále, Bože zástupů (Deus virtutum), je vypůjčeno ze Žalmů a je vyjádřením Boží moci. Podobně jako v Žalmech se zde skutečnost Boží moci nespojuje se strachem, ale s důvěrou: Boží síle totiž odpovídá plnost všeho dobra. Úvodní vyznání možná čerpá z listu svatého Jakuba, v němž se píše, že „každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel“ (Jak 1, 17). Je možné, že potřeba zdůraznit exkluzivitu Božího dobrého působení vychází z dobového boje proti pelagianismu v jižní Francii.338 Skutečnosti, že v Bohu je plnost všeho dobra, odpovídá prosba o vložení lásky do našich srdcí. Že Bůh je dobrý, se ukazuje právě tím, že nám dává schopnost milovat: „Projevila se dobrota Boha a jeho láska k lidem… spasil nás v koupeli obnovení Duchem svatým… Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého.“ (Tit 3, 4.5; Řím 5, 5). Orace dále konkretizuje, jak v nás má Boží láska působit: tomu, co je v nás dobré, dát vyrůst a uchovat to, skrze posílení naší oddanosti k Bohu a skrze naše náboženské úsilí.339 Za všemi těmito prosbami je možné číst list biskupa Valeriána: „To, co je v nás dobré, musíme připsat Bohu… Neboť bez Boha není možné vystavět to, co je dobré, ani to vystavěné udržet.“ autem virtutum Dominus discesserit, facile hostis aulam vacuae possessionis invadit. Una est itaque spes salutis nostrae, ut malorum actuum ordinem nobis imputemus, bonorum Dei virtutibus ascribamus. […] Nec sine Domino quod bonum est aedificari, nec aedificatum sine Domino poterit custodiri. […] Rogandus itaque semper est Christus noster ut in nobis bona nutriat, et exorandus ut nutrita custodiat. – Pán nikdy nechybí tam, kde je vůle oplývající náboženskou snahou. Ale kde by chyběl Pán, nepřítel by do uprázdněného prostoru lehce vnikl. Je tak jedna naděje naší spásy: abychom špatné skutky připisovali sobě a dobré Boží síle. Neboť bez Boha není možné vystavět to, co je dobré, ani to vystavěné udržet. Stále je tedy třeba prosit našeho Krista, aby v nás posiloval dobré, vzývat jej, aby to, co vyrostlo, bylo zachováno.“ (Valerianus cemeliensis, Homiliae, Homilia 11, č. 2–3, PL 52, 725–726). 338 Srov. např. orace z 10. neděle v mezidobí, str. 121. 339 Latinskou formulaci vigilanti studio by také bylo možné chápat nejen jako naše náboženské úsilí, ale též jako Boží pečlivou péči. Z kontextu Valeriánova listu se ukazuje, že první možnost je vhodnější.