Timothy Radcliffe - Ponoř se!

Timothy Radcliffe

PONOŘ SE!

Žít svůj křest a biřmování

Obsah Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 1. Toto dítě?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 2. Jaké jméno? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 3. Přikázání a nárok . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 4. Naslouchání Slovu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 5. Společenství svatých. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 6. Bojovat dobrý boj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 7. Olej radosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 8. Plodné slovo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 9. Okamžik volby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 10. Svlečení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 11. Ponoř se. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 12. Boží pomazaný. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174 13. Svatý Boží lid . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 14. Paradoxy svatosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202 15. Vidět ve tmě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220 16. Obdrželi jste Ducha? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237 17. Dospívání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 248 Epilog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 269 Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 273

Úvod Křesťanství se bude v jednadvacátém století dařit, pokud pochopíme, že církev je především komunitou pokřtěných.

Křest je velké tajemství naší víry. Ne vždy to tak vypadá. Někdo se vážně zeptal Herberta McCabea OP: „Věříte ale v křest?“ Odpověděl: „Nejenom že v něj věřím; já dokonce viděl, že se opravdu stal.“ Jeho odpověď si pohrává s paradoxem křtu. Je to obyčejná, každodenní událost. Asi třetina světové populace, dvě miliardy tři sta milionů lidí, je pokřtěná. Lidé jsou křtěni z mnoha různých důvodů, někteří proto, že prožili hlubokou konverzi, jiní, aby předávali víru dětem, ale také proto, že se to očekává, že chtějí udělat radost prarodičům, dostat děti na křesťanskou školu, anebo je to důvod k hostině či koupi nového klobouku. Křest se tedy může jevit jako nevýznamná událost, v podstatě jen šplíchnutí trošky vody a zamumlání několika slov. Když jsem jednomu svému příteli řekl, že má další kniha bude o křtu, poznamenal: „Předpokládám, že bude hodně krátká.“ A přece mají křesťané, co se týče křtu, právem ta největší očekávání. Získáváme podíl na Kristově vítězství nad smrtí, naše životy jsou skryty ve zmrtvýchvstalém Kristu a my jsme pozvednuti do života samého Boha. Když se ptali papeže Jana Pavla II., který den ve svém životě považuje za nejdůležitější, odpověděl: „Den, kdy jsem byl pokřtěn.“ Když Martin Luther ztrácel odvahu, říkával: „Jsem pokřtěn, a skrze můj křest je se mnou Bůh, který nemůže lhát, svázán smlouvou.“1 1

The Holy and Blessed Sacrament of Baptism, in Luther’s Works 35, Minneapolis 1970, cituje Claire Watkins, Living Baptism: Called out of the Ordinary, Darton, Longman and Todd, London 2006, s. 33.

6

Ponoř se!

Křesťanství čelí zásadním výzvám: lhostejnosti, agresivnímu sekularismu, vzestupu náboženského fundamentalismu, pronásledování na mnoha místech světa a podobně. Naší víře se bude dobře dařit jedině tehdy, když znovu objevíme hluboký smysl krásy tohoto prostého obřadu. Křest se dotýká nejhlubších dramat lidského života: narození, zamilování se, odvahy vydat se druhým lidem, hledání smyslu, dospívání, vyrovnávání se s utrpením a selháním, a konečně smrti. Kdybychom křest zkoumali náležitě, osvětlil by se tím každý aspekt našeho lidství, naše nejhlubší naděje a touhy. Byla by k tomu zapotřebí ne jedna krátká kniha, ale celá knihovna.

Ve většině křesťanských církví dochází k ostrým hádkám o to, koho lze světit: ženaté muže? Ženy? Osoby, které otevřeně deklarují svou homosexualitu? Jsou to důležité otázky, které si zasluhují vážnou diskusi, i když ne zde, nicméně kdybychom byli opravdu přesvědčeni, že největší důstojností každého křesťana je být pokřtěn, snáze bychom tyto otázky řešili v klidu a s rozumem. Sdílet chléb života je mnohem úžasnější než být tím, kdo ho konsekruje. V titulárním kostele kardinála Henryho Newmana v Římě, San Giorgio in Velabro, je skromná pamětní deska, která připomíná všechny kardinálovy pocty. Zakončena je slovy: „sed ante omnia Christianus“; „ale především křesťan“.

Křest pro něj byl důležitější než to, že byl kardinál, nebo dokonce člen univerzitní koleje v Oxfordu!

Křesťanství bude silné, když bude utužen celý pokřtěný Boží lid, když všichni tito lidé rozpoznají své povolání a když dají průchod své tvořivosti. V katolické církvi to byli tři velcí světci – svatý Benedikt, svatý František z Assisi a svatá Kateřina Sienská, kdo církev obnovili v dobách krize. Nikdo z nich nebyl vysvěcen na kněze.

V pohanské římské říši bylo pro první křesťany rozhodnutí požádat o křest zásadním okamžikem. Transformovalo identitu člověka. Většina prvotních křesťanů se musela rozloučit se svou rodinou a odcizit se svým vrstevníkům a přátelům. Křest často vedl k smrti. V některých částech světa to o křesťanech platí stále. Když však dnes na Západě kněží křtí nejmenší děti,

Úvod

7

možná uvažují o tom, jestli se tyto děti před svým pohřbem vůbec někdy do kostela vrátí; vždyť ani na křtu, ani na pohřbu se nepodílejí aktivně. Jako by pro mnoho lidí neměl křest téměř žádný význam.

Možná je to proto, že jako skuteční křesťané, lidé, na kterých záleží, se jeví kněží. Bylo by nespravedlivé svalovat vinu jen na kněze toužící po moci, i když takoví tu byli vždycky, už od doby, kdy se apoštolové hádali, kdo je největší (Mk 9, 34).

Naše neschopnost plně ocenit křest je způsobená také tím, že média vnímají naše církve jako nevládní neziskové organizace prosazující politické nebo morální hodnoty, nikoliv jako komunity překypující životem. Jestliže jsme přesvědčeni, že církve existují proto, aby protlačovaly nějakou stranickou linii nebo prosazovaly nějaký program, pak jsou opravdu, podobně jako v politické straně nebo v byznysu, důležití ti, kdo jsou ve vedení. Svatý Irenej z Lyonu, který žil ve 2. století, řekl, že slávou Boží je lidská bytost plně živá. Jestliže tomu věříme, co by pak mohlo být úžasnější než ponoření do života samého Boha? Když máme být plně živí, skutečně to znamená, jak uvidíme, uplatňovat dospělou zodpovědnost, mluvit do záležitostí církve. Ale to není plný smysl toho, co znamená být křesťanem.

Jednu knihu jsem o tom už napsal.2 Zabývala se některými kvalitami křesťanského života, které by měly naše současníky překvapovat a přimět je k přemýšlení o tom, kdo jsme: zvláštní radost, tajemná svoboda, naděje, odvaha, určité chápání pravdivosti, hluboký pokoj. Snažil jsem se neopakovat. Přístup této knihy bude dosti odlišný a doplňující.

Každá svátost je ztvárněním nějakého příběhu. Jinde3 jsem napsal, že eucharistie je příběhem o naší proměně skrze víru, naději a lásku. Je to drama o třech dějstvích. Příběh ztvárňovaný křtem je pro mě méně zřetelný. Když někoho křtím, často 2

3

Timothy Radcliffe, What is the Point of being a Christian?, Burns and Oates, London 2006. (Česky: Proč být křesťan, přel. Daniel Soukup, Krystal OP, Praha 2017.)

Timothy Radcliffe, Why Go to Church? The Drama of the Eucharist, Continuum, London – New York 2008.

8

Ponoř se!

se usilovně snažím rozpomenout, co je další krok v obřadu.

Věřím však, že i křest v sobě nese příběh. Začíná tím, že dostáváme jméno a Kristus si na nás činí nárok. To je ona bezpodmínečná láska, která nás volá k bytí. Jak však křestní obřad postupuje, zjišťujeme, že tato láska je náročná a že proměňuje.

Jsme vyzýváni, abychom naslouchali Pánu, který nás svolává a chce, abychom sdíleli zodpovědnost jeden za druhého a za stvoření, abychom se zbavili veškerého egoismu, abychom zemřeli a měli podíl na samém životě trojjediného Boha. Tato láska je náročná právě proto, že je to pravá láska. A pravá láska vždycky proměňuje. Nebudu se snažit o systematický přehled a výklad teologie křtu. Mým cílem bude spíše to, aby ono velké dobrodružství, při němž se stáváme živými v Bohu, oslovilo naši imaginaci.

Píšu tuto malou knihu jako katolík, ale v naději, že bude užitečná také pro křesťany z jiných denominací. „Katolický“ znamená „univerzální“, a jako katolík jsem tedy zavázán být otevřený pravdě, ať už ji najdeme kdekoliv. Často se tvrdí, že soutěžení mezi našimi církvemi je zdravé. Musíme se snažit.

Musíme své „produkty“ vylepšovat, abychom si udrželi svůj podíl na trhu. Říká se, že Amerika má tak živou křesťanskou kulturu, protože tam žádná církev nemá monopol. Toto soupeření je symbolicky vyjádřeno známým, nicméně nejspíše vybájeným soubojem nástěnek dvou sousedních kostelů, katolického a presbyteriánského.

Katolický letáček: „Všichni psi přijdou do nebe.“ Presbyteriánský letáček: „Do nebe přijdou jen lidi. Čtěte Bibli.“ Katolický letáček: „Bůh miluje celé své stvoření, psy nevyjímaje!“ Presbyteriáni: „Psi nemají duši. Není o čem diskutovat.“ Katolický letáček: „Katoličtí psi do nebe přijdou. Presbyteriánští psi si mohou promluvit se svým pastorem.“ Presbyteriánský letáček: „Konverze ke katolictví není kouzlo, kterým by váš pes získal duši.“ A tak dále.

Úvod

9

Určitá míra soutěživosti je samozřejmě nevyhnutelná, právem se cítíme vůči své vlastní církvi loajální a nechceme svou stranu poškodit. – Jeden benediktinský mnich měl pověst bonvivána. Jednou vyrazil někam na večeři s kolárkem na krku, a vracel se svým autem poněkud podnapilý. Laskavý policista, který ho zastavil, mu řekl: „Důstojný pane, v takovém stavu byste neměl řídit. Zaparkujte si tady a já vás domů dovezu.

Kam to bude?“ „Před baptistický kostel, prosím.“ – Křest je však svátost naší jednoty v Kristu, a ve světě, který je stále více rozbíjen násilím a konflikty, je naše jednota naléhavější než kdy dříve. Jsem přesvědčen, že podstatnou součástí naší křestní identity je touha po obnovení plné jednoty Kristova těla a úsilí o tuto jednotu.

Křesťanská jednota se dnes jeví vzdálenější a nedostupnější než před několika desetiletími. V některých bodech se však vzájemně přibližujeme, například co se týče chápání křtu.

Maxwell E. Johnson, luteránský odborník na křest, napsal, že „druhá polovina dvacátého století byla v několika církvích v různých koutech světa svědkem bezprecedentní změny, zotavení, obnovy a ekumenického sbližování v obřadech křesťanské iniciace a jejich interpretace“.4 Poprvé po mnoha staletích katolíci, pravoslavní a mnozí protestanti slaví křest a biřmování velmi podobným způsobem. Při psaní o křtu nejmenších dětí se budu držet katolického ritu, doufám však, že ani křesťanům jiné tradice to nebude znít příliš cize. Hnutí liturgické obnovy nás svedlo dohromady; vrátili jsme se k stejným prvotním pramenům; čelíme podobným výzvám.

Co ale s těmi, kdo pokřtěni nejsou? Naše společnost posvětila soutěžení, a slavení křtu by tak z tohoto pohledu mohlo dělat dojem, že nepokřtění jsou méněcenní. To však ani v nejmenším nemám v úmyslu říci. Bůh není spoután hranicemi církve. Bůh je přítomen v každé lidské bytosti, každou lidskou bytost udržuje při životě a je přítomen v její lásce, ať je 4

Maxwell E. Johnson, The Rites of Christian Initiation: their evolution and interpretation, Liturgical Press, Collegeville, MN 1999.

10

Ponoř se!

její víra jakákoliv, nebo žádná. Křest je fascinující proto, že vrhá světlo na drama každého lidského života.

Děkuji svým dominikánským bratřím, jejichž moudrosti a kázání je tato malá knížka tolik zavázána. Zvláště děkuji Vivianovi Bolandovi OP a Richardovi Conradovi OP za přečtení rukopisu a za to, že ho obohatili svými návrhy a mě uchránili mnoha trapných chyb. Jsem vděčný mnichům z opatství Glenstal Abbey a biskupům a kněžím ze San Franciska, kteří heroicky ustáli první verze větší části této knihy a povzbuzovali mě, abych psal dál, a sestrám z Mission San José, že mi půjčily svůj dům na pláži Moss Beach v Kalifornii, kde jsem mohl vypilovat definitivní podobu knihy. Děkuji ostatním křesťanům, kteří mi pomáhali a pomáhají pochopit křest, který je nám společný, zvláště děkanovi a kanovníkovi katedrály v Salisbury, členem jejíž kapituly jako tzv. sarumský kanovník mám tu čest být. Děkuji Robertovi Baird-Smithovi, svému vydavateli a příteli, za jeho neúnavné povzbuzování a celému týmu nakladatelství Continuum za jeho zápal a tvořivý přístup. Děkuji svému spolunovicovi Davidovi Sandersovi OP za čtyřicet šest let našeho přátelství v řádu. Tato kniha je s vděčností věnována jemu.

Na první neděli adventní roku 2011

3. Přikázání a nárok Náš křest začíná tím, že jsme osloveni jménem. Bůh v nás má zalíbení a chce, abychom sdíleli jeho lásku a svobodu. Náš život je povolání, cesta do svobody dětí Božích. Když se pak ten, kdo dítě křtí, rodičů a kmotrů ptá, zda přijímají zodpovědnost za výchovu dítěte ve víře a v poslušnosti Božím přikázáním, může to být trochu zklamání. Vypadá to, jako bychom z bezpodmínečné lásky vyklouzli do církevnického světa přikázání a disciplíny. Dítě se musí učit dodržovat pravidla! Leckdo v této chvíli možná zneklidní, protože zapochybuje, jestli opravdu chce, aby život tohoto dítěte byl tak přiškrcený.

A pak je dítě odevzdáno Kristu a přivítáno do společenství.

Jako by církev chtěla to dítě vytrhnout rodičům z náruče a natlačit ho do úzkého a někdy dusivého světa církve, s jeho předsudky a občasnou netolerancí. Možná v té chvíli někdo přemýšlí, jestli je ten křest vlastně dobrý nápad. Je v pořádku oslavovat Boha, který nás láskyplně volá jménem, chceme však opravdu slíbit, že budeme dítě vychovávat v poslušnosti zákonům a tak, aby náleželo nějaké církvi? Bůh miluje každého, tak proč bychom se měli zaseknout v nějaké arogantní organizaci, která si podle všeho dělá nárok na morální nadřazenost? Musíme se těmto pochybnostem postavit čelem, abychom viděli, jak tato fáze křtu odhaluje další kousek tajemství Boží lásky k nám.

Poslušnost V katolickém ritu je rodičům a kmotrům položena otázka, zda přijímají zodpovědnost za výchovu dítěte ve víře: „Tím na sebe berete povinnost, že je vychováte ve víře v Pána Ježíše, že je budete učit milovat Boha a bližního, jak nám to Pán Ježíš přikázal.“

3. Přikázání a nárok

39

Proč hned na samém začátku křtu mluvíme o poslušnosti vůči přikázáním? Jako by se tím naznačovalo, že dítě je křtěno do společenství spravedlivých, těch, kdo konají Boží vůli. Kristus však řekl: „Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mt 9, 13). Ježíš jedl a pil s celníky a prostitutkami, s farizeji a kněžími, se znalci Zákona a zloději. Naše církve však takové přijetí často nenabízejí. Jsou považovány za netolerantní, zavírají dveře před lidmi, jejichž životy se neshodují s křesťanským morálním učením, protože jsou rozvedení nebo žijí v dalším manželství, protože jsou gayové nebo protože mají za sebou potrat. Ve společnosti, která je stále tolerantnější, se na naše církve pohlíží jako na poslední bašty předsudků, kde se učí morálce, jež je odtržená od života a vylučuje ze svého středu většinu lidstva.

Stejné napětí mezi morálním učením a bezbřehou ochotou přijímat všechny najdeme i u Ježíše. Byl náročný. Řekl, že jestliže máme být jeho učedníky, musíme na sebe každý den brát svůj kříž a následovat ho. Musíme být dokonalí, jako je dokonalý Bůh. Ježíš nebyl nemastný neslaný liberál. A přece vítal každého, byl přítelem těm, kým se opovrhovalo, hříšníci s ním mohli jíst a pít u jednoho stolu, aniž by se od nich nejprve žádalo pokání. Richard Burridge tvrdí, že Ježíš „se pohyboval ve špatné společnosti a učil dobrou morálku“.40 Jak zvládl dělat zároveň obojí?

Biblická přikázání nejsou primárně pravidla, kterým se člověk musí podrobit. Od 16. století se na Desatero začal klást větší důraz v protestantských církvích. Právě tohle byly požadavky Boží vůle, kterým se musíme podrobit. Na jejich základě věřící zpytovali své svědomí. Když za druhé světové války jeden polský kaplan, dominikán, v předvečer bitvy u Monte Cassina otevřel svůj stan, vyděsil ho pohled na tisíce polských vojáků čekajících na zpověď, protože se připravovali na smrt. Co mohl dělat?

Nebyl čas se jim všem věnovat. Nechal je, aby si lehli obliče40

Richard Burridge, Imitating Jesus: An Inclusive Approach to New Testament Ethics, William B. Eerdmans, Grand Rapids, MI 2007, s. 72.

40

Ponoř se!

jem k zemi tak, aby na sebe navzájem neviděli. A pak jim řekl: „Budu procházet Desatero. Jestliže jste to které přikázání porušili, zahýbejte levou nohou. A pravou nohou ukažte kolikrát.“ Bylo to obdivuhodné řešení, nicméně takto by mohl vzniknout dojem, že morální život je něco jako úspěšně napsat test. Pak bychom mohli mít pochopení pro výrok Bertranda Russella, který řekl, že s Desaterem bychom měli zacházet jako s písemným testem: každý kandidát by měl mít maximálně šest pokusů.

Vrchní rabín ve Velké Británii Jonathan Sacks mi však jednou řekl, že v židovské Bibli slovo „poslouchat“ – v moderním významu „podrobit svou vůli vnější síle“ – není. Když po druhé světové válce vznikl izraelský stát, bylo potřeba si pro slovo „poslouchat“ v onom moderním slova smyslu vypůjčit slovo z aramejštiny. „Poslušnost“ odpovídala slovu „naslouchání“.

A opravdu, latinské slovo, z kterého vzniklo anglické „obedience“, poslušnost, znamená „pečlivě naslouchat“: ob-audiens.

Jsme vyzýváni, abychom naslouchali Bohu, našemu Pánu. Přikázání nejsou ani tak vnějším omezením, jako spíše pozváním k tomu, abychom naslouchali Bohu: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne“ (Ex 20, 2–3). Desatero není břemeno Boží svévole, které je na nás naloženo. Přikázání nás formují pro Boží přátelství a svobodu. Jsou dána Izraeli skrze Mojžíše, s nímž Bůh mluvil jako s přítelem. Je to náročná škola, v níž se učíme svobodě přátelství. Každé přátelství hodné svého jména na nás klade nároky, tím spíše, když jde o přátelství s Bohem.

Noc před svou smrtí odhalil Ježíš učedníkům své nové přikázání, že se mají navzájem milovat; bylo to přesně ve chvíli, kdy je označil za své přátele. „Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce“ (Jan 15, 15). Přikázání jsou v Bibli dávána v kontextu přátelství s Bohem a mezi lidmi. Nejde v nich o kontrolu, ale o formaci srdce a mysli pro vzájemnost. Jsou nesmírně náročnou výzvou, abychom vyrostli do pravé, ryzí, nestranné lásky, kterou je Trojice. Skutečně jsme milováni bezpodmínečně, ale Boží přátelství, jako každé přátelství, nás proměňuje.

3. Přikázání a nárok

41

To má hluboké důsledky pro to, jak církev učí morálku, kterou lze učit jedině v ovzduší přátelství. Média se často obracejí na vedoucí představitele církve, aby se vyjádřili k určitým morálním problémům. Očekává se od nás, že budeme uplatňovat zákon. Když to neuděláme, budeme za vágní liberály. Když to uděláme, budeme za pánovité konzervativce. Nemůžeme lidi oslovovat, abych tak řekl, shora, jako Boží policie. Jedině když jsme lidem blízko, když s nimi sdílíme jejich zkoušky, jejich naděje, strachy a jejich pokušení, můžeme něco říci.

Joseph Pieper takto parafrázoval Tomáše Akvinského: „Přítel, tedy prozíravý přítel, může příteli pomáhat zformovat jeho rozhodnutí. Dělá to ctností oné lásky, která z přítelova problému dělá jeho vlastní problém, která z přítelova já dělá jeho vlastní já.“41 Takže slova, jimiž se můžeme vyjádřit k nějakému morálnímu problému, najdeme jen tehdy, když jsme s lidmi, když společně nasloucháme, když slyšíme učení evangelia a církve jejich ušima, když jsme v jejich kůži, rozpolceni jejich dilematy, když jejich bolest i radost poznáváme jako své vlastní. Pak nám, s nimi, může být dáno to správné slovo.

Nepřátelé se často snažili vlákat Ježíše do pasti a kladli mu otázky, na které jako by nebyly žádné správné odpovědi: Měli bychom císaři platit daně, nebo ne? Když řekne ano, kolaboruje s nepřítelem; když řekne ne, je to politický rebel. Tato žena se dopustila cizoložství. Měla by být, jak žádá zákon, ukamenována? Když řekne ano, je krutý; když řekne ne, odmítá zákon samotného Boha. Ježíš však svými odpověďmi lidi posunuje za tyto omezené alternativy. Není to tak, že Ježíš se mazaně vyhýbá pasti. Boží přátelství otvírá nové prostory, které nikdo nemohl tušit. Poslušnost neznamená zaškrtnout správnou odpověď. Znamená být zavolán do nového prostoru.

Naše vidění světa je obvykle veskrze dualistické: den/noc, dobrý/špatný, černý/bílý, muž/žena, tělo/duše. Tyto dvojice často signalizují protiklady, které lidem poskytují identitu: my/oni, 41

Joseph Pieper, Four Cardinal Virtues, University of Notre Dame Press, Notre Dame 1966, s. 29.

42

Ponoř se!

dobře/špatně, liberální/konzervativní. Naše politika, náš sport, naše lásky i naše antagonismy jsou obvykle chápány v pojmech ostrých protikladů. Každá strana chce přetáhnout Ježíše k sobě, liberálové se odvolávají na Ježíšovu vstřícnost a otevřenost vůči každému, konzervativci zase na jeho morální požadavky. I my, stejně jako před námi zákoníci a farizeové, se stále snažíme vlákat Ježíše do pasti a využíváme evangelium ke svým účelům.

Ježíš má pravdu, protože souhlasí se mnou! A přesto nás hlas Dobrého pastýře volá ven z našich těsných ovčinců do široširého prostoru nesmírné a překvapivé Boží lásky. Súfijský básník Rúmí napsal: „Daleko za našimi představami o dobrém a špatném leží pole. Tam se s vámi sejdu.“42 Láska Trojice nás od takových binárních opozic osvobozuje.

Jsme vtaženi do Lásky Otce k Synu a Syna k Otci, kterou je Duch svatý. Je to láska, která je zcela vzájemná, která však přetéká za sebe samu. Jsme uchváceni do života Trojice a to nás nese dál, za naši úzkoprsost, zaslepenost a antagonismy, kterými jsou lidské bytosti spoutávány. Jsme vyváděni do stále většího prostoru. Svatý Řehoř Naziánský říká, že jsme od dyády přeneseni k triádě!43 Tváří v tvář tomuto napětí mezi jasným morálním učením a pohostinnou otevřeností nabízíme Boží přátelství, které nás nakonec může přivést do nových míst, kde se věrnost náročnému morálnímu učení evangelia potkává s Kristovým bezpodmínečným přijetím, a možná se potkají takovým způsobem, který jsme nikdy nemohli předjímat. Učit dítě, jak žít víru a být poslušné Božích přikázání, nikdy neznamená dusit mladou osobu úzkoprsými morálními omezeními. Každé dítě samozřejmě potřebuje poznat bezpečí jasného morálního univerza.

42

43

Jelaluddin Rumi, Coleman Barks, The Essential Rumi, HarperSanFrancisco, San Francisco 1995, s. 36. (Česky: Khaled Hosseini, A hory odpověděly, přel.

M. Kopicova, Argo, Praha 2013, s. 7.)

Andrew Louth, „St Gregory the Theologian and St Maximus the Confessor: The Shaping of Tradition“, in Sarah Coakley, David A. Pailin (ed.), The Making and Remaking of Christian Doctrine: Essays in Honour of Maurice Wiles, Clarendon Press, Oxford 1993, s. 126–127.

3. Přikázání a nárok

43

Absolutní morální pravdy existují, jsou shrnuty například v Desateru. Jak však mladí rostou a zpochybňují učení našich církví, musíme je doprovázet, pozorní vůči jejich pochybnostem, protože společně putujeme do tajemství lásky, která přesahuje všechny naše představy. To není relativismus, ale pravá poslušnost, která je vždy překvapivá.

Prohlašuji, že patříš Kristu Kněz poté říká:44 „Církev tě s radostí přijímá do svého společenství. V jejím jménu tě označuji znamením kříže a prohlašuji, že patříš Kristu, našemu Spasiteli. Označuji tě na čele znamením kříže a také vy, rodiče a kmotři, udělejte totéž.“ Proč by si skrze tohoto kněze měl Kristus a církev dělat na toto dítě nárok? Když jsem byl pokřtěn, byly mi tři dny.

Sotva jsem se narodil, už mě rodiče někomu dali. Maminka u toho ani nebyla, ještě ležela, jak bylo tou dobou zvykem. Zní to skoro skandálně, uloupení dítěte! A přece, když při křtu rodiče odevzdávají své dítě, což je pouze předchuť všech okamžiků, kdy ho budou muset odevzdávat (přátelům, aby si žilo vlastní život, aby v lásce patřilo někomu jinému), projevují mu největší lásku. To je paradox křesťanské lásky, že největší lásku druhým prokazuje, když je nechává jít.

Ježíš musel svým odchodem z rodiny velmi zaskočit své současníky: „V Nazaretě byla rodina vším: bylo to rodné místo, škola života a jistota práce. Mimo rodinu byl jedinec nechráněný, v nebezpečí… Odchod z původní rodiny tak byl vnímán jako bizarní a riskantní rozhodnutí. Ježíš to však v jednu chvíli udělal. Jeho rodina, i ta širší, se mu musela zdát příliš malá. Hledal ‚rodinu‘, která by byla dost velká pro všechny, kdo chtěli plnit Boží vůli.“45 44 45

V anglickém znění křestních obřadů.

José A. Pagola, Jesus, An Historical Approximation, Convivium Press, Miami 2009, s. 58.

11. Ponoř se Nyní se dostáváme k ústřednímu bodu křtu, kdy se vzývá Trojice a lije voda. Všechno, co se zatím odehrálo, bylo přípravou k tomuto okamžiku: pojmenování, litanie, exorcismus, žehnání vody. Pro někoho by to mohlo být trochu zklamání. Jak může být tak jednoduchý každodenní úkon, jakým je umývání vodou, tak symbolický? Takto reagoval Náman, velký generál aramejského krále, který se vydal na dlouhou cestu přes poušť, aby vyhledal Elíšu a žádal ho o uzdravení z malomocenství. Když mu Elíša řekl jen tolik, že se má vykoupat v Jordánu, Náman se rozzlobil: „Copak nejsou lepší Abana a Parpar, řeky damašské, než všechny vody izraelské? Nemohl bych se umýt v nich, abych byl čistý?“ (2 Král 5, 12). Proč se nám o tom, že smrt a hřích byly přemoženy, nedostává nějakého dramatičtějšího znamení, než jen polití troškou vody? To je všechno? Mohli bychom se ptát slovy slavné písničky od Peggy Lee: „Is that all that there is, my frined? Then let’s keep dancing.“ [A víc toho tu není, příteli? Tak tancujme dál.]

Svatý Ambrož Milánský předjímal Peggy Lee o patnáct set let, když řekl: „Kdyby snad někdo pomýšlel na to, že řekne: ‚A to je všechno?‘, já na to říkám, ano, to je opravdu všechno.

Tam, kde je všechna nevinnost, všechna zbožnost, všechna milost, všechno posvěcení, je skutečně všechno.“221 Je tak nějak přiměřené, že náš Bůh, který se nám přiblížil jako dítě narozené ve skrytosti, se našich životů dotýká v tak běžném úkonu, jakým je umývání. Připravujeme se na skromné, pokorné znamení podílu na smrti a vzkříšení našeho Boha, který nestaví do popředí sám sebe, a jsme svlečeni z každé domýšlivosti.

221

„Sermons of the Sacraments“, in Yarnold, Awe-Inspiring Rites, s. 103.

11. Ponoř se

159

Ve křtu máme podíl na Kristově smrti, abychom měli podíl na jeho vzkříšení. Zní to podivně. Většinou se křtí malé děti.

Sotva se narodily, s předstihem už obřadně znázorňujeme jejich smrt. Vypadá to morbidně. Clare Watkinsonová popisuje reakci své osmileté dcery na to, když jí řekla, že křest znamená být pohřben s Ježíšem: „Podívala se na mě, pichlavě a trochu znechuceně – ‚Aha. Tak to teda nic moc.‘ “222 Proč nemůžeme to dítě nechat, aby si chvíli užívalo života, ještě než začneme myslet na jeho smrt? Pro naše předky byly život a smrt úzce spojeny. Mnoho dětí zemřelo záhy po narození a jejich zrod často přinesl smrt jejich matkám. V mnoha částech Afriky je novorozenecká úmrtnost stále vysoká. Například v Sierra Leone zemře před dovršením jednoho roku věku 16 procent dětí. Pátého roku se nedožije 25 procent dětí. Pro mnoho lidí jdou zrození a smrt stále ruku v ruce.

Půjdeme-li ještě hlouběji k podstatě, už jen být zrozen znamená být předurčen pro smrt. Charles Dickens nazývá novorozeného Olivera Twista „jednou položkou pro smrtelnost“.223 S jistotou víme jen to, že zemřeme, a přece nemáme ani tušení, co znamená být mrtvý. Smrt je tedy to, o čem víme s naprostou jistotou, že to přijde, a zároveň o ní nevíme vůbec nic.

Každý rok slavíme své narozeniny. Máme také své „smrtiny“, ale nevíme, který den to je. Vědomí smrtelnosti je podstatné pro pochopení toho, co znamená být živý. Po letech, kdy jsme byli zaslepeni karteziánskými idejemi, které pohlížely na zvířata jako na stroje, znovu objevujeme, že zvířata jsou inteligentnější, než jsme v posledních stoletích předpokládali.

Poslední výzkumy ukazují, že ovce jsou velmi chytré, a dokonce ani mouchy nejsou úplně hloupé. Ale vědí, že musejí zemřít?

Nevím. Otevřeně čelit smrti je však klíčové pro lidskou zralost.

Patří to k moudrosti Starého zákona: „Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme moudrosti srdce“ (Žl 90, 12). Německý filosof 222 223

Watkins, Living Baptism, s. 58.

Charles Dickens, Oliver Twist, 1. kapitola. (Srov. česky: Charles Dickens, Oliver Twist, Academia, Praha 2009, s. 15., 1. odst.)

160

Ponoř se!

Martin Heidegger definoval, že člověk je „bytí k smrti“ (Sein zum Tode).

Zní to hrozivě, neřkuli depresivně. Ale jak uvidíme, tak hrozivé to není. Máme-li poznat radost z toho, že jsme živí, pak musíme uchopit svou smrt. Lidé, kteří před smrtelností utíkají, jsou živí jen napůl. Jedním z důvodů, proč je naše společnost někdy podbarvena pochmurností pohanského Říma, je náš útěk před vědomím smrti. Americký romanopisec Saul Bellow prohlásil, že „ignorance smrti nás ničí“.224 Smrt je onen černý podklad, který musí být na zrcadle, abychom něco viděli.

Jsme jako ten muž, co vypadl z padesátého patra jednoho mrakodrapu, a když míjel patnácté patro, přátelé na něj volali: „Tak jak je?“ – „Ale zatim dobrý!“ Kdosi řekl svému příteli, že jejich společný známý zemřel. „Kolik mu bylo?“ – „Devadesát čtyři.“ – „A to je pěknej věk na smrt.“ – „Ale ne, když je ti devadesát tři.“ Obecně se tvrdí, že toto obecné potlačování vědomí smrti má své kořeny ve dvou světových válkách, během nichž se upouštělo od veřejného projevování jakéhokoliv smutku, aby se tím nepodkopávala morálka.225 Někteří lékaři vnímají smrt jako totální selhání, a tak se jí bojí se svými pacienty čelit. V jednom z nejúžasnějších vyprávění o smrti, v novele Lva Nikolajeviče Tolstého „Smrt Ivana Iljiče“, odmítá slavný doktor připustit, že v případě tohoto nemocného muže se jedná o to, zda bude žít, nebo zemře. Pro doktora je to pouze mechanická záležitost, věc orgánů, a nikoliv otázka života lidské bytosti: „Z jeho hlediska byla tato otázka zbytečná a mimo diskuzi – šlo jen o zvážení pravděpodobností – mezi bludnou ledvinou, chronickým katarem a zánětem slepého střeva.“226 Gloria Cronin a Ben Siegel (editoři), Conversations with Saul Bellow, University Press of Mississippi, Jackson, MI 1994, s. 228.

225 Pat Jalland, Death in War and Peace. A History of Loss and Grief in England, 1914– 1970, Oxford University Press, Oxford 2011.

226 Leo Tolstoy, The Death of Ivan Ilyich and Other Stories, Penguin Books, London 2004, s. 101. (Česky: Lev Nikolajevič Tolstoj, Smrt Ivana Iljiče, přel. Em. Frynta, Československý spisovatel, Praha 1959, s. 48) 224

11. Ponoř se

161

Věříme, že smrt ztratila svou vládu. Znamená to však, že na ní už nezáleží? Ne. Neměli bychom si ji představovat tak, že hladce vklouzneme do jiného života, jako kdyby cesta do nebe byla něco jako přestěhovat se z Birminghamu do Oxfordu. Většina z nás se smrti děsí, a má proč. Newman ji ve své básni The Dream of Gerontius [Gerontiův sen] popisuje jako „mistrovskou negaci a kolaps všeho, co mě činí člověkem“. Nemoc a smrt papeže Jana Pavla II. byla nejspíše nejsledovanější nemocí a smrtí v historii lidstva. Tváří v tvář nemoci a smrti vydával živé svědectví o své naději, přitom ale uznával, že na smrti je také něco hrozného: „Především však smrt s sebou přináší rozdělení celé duševně-tělesné osobnosti člověka. … zlo, které člověk ve smrti zakouší, jeví povahu něčeho konečného a vše pronikajícího.“227 Pro mě, i když jsem křesťan, je smrt konec mého individuálního příběhu. Až zemřu, budu – alespoň doufám – pohřben a na můj náhrobek bude napsáno datum. Nemám nejmenší tušení, jak blízko tomu datu jsem, ale ono přijde, a pak bude možno vypravovat příběh mého života, vypravovat o tom, čím jsem se stal. Blaise Pascal, filosof a oddaný křesťan, napsal: „Poslední akt je krvavý, ať byla celá hra sebehezčí. Nakonec naházejí hlínu na hlavu a je to jednou provždy.“228 Bůh říká Adamovi: „Jsi prach a v prach se navrátíš!“ (Gn 3, 19). Bude s námi konec a rozpadneme se na prach!

V jiném smyslu však moje smrt nebude koncem mého příběhu, protože být pokřtěni znamená, že jsme pozdviženi do většího a delšího příběhu, kterým je příběh Boží lásky k lidstvu, naplněný ve smrti a vzkříšení jeho Syna, Ježíše. To je, jak jsme viděli, příběh vyznání víry. Můj soukromý příběh bude ukončen, ale věříme, že v Bohu soukromý příběh není tím nejpravdivějším příběhem, který se o tom kterém člověku může 227 228

Apoštolský list Salvifici Doloris 1984, Zvon, Praha 1995, par. 15.

Blaise Pascal, Pensées, do angl. přel. A. J. Krailsheimer, Penguin Books, London 1966, s. 165. (Česky: Blaise Pascal, Myšlenky: výbor, přel M. Žilina, Mladá fronta, Praha 2000, s. 87, odst. XL.)

162

Ponoř se!

vyprávět. Jedině ve společném příběhu synů a dcer Božích se pozná, kdo jsem.

Pavel píše Kolosanům: „Neobelhávejte jeden druhého.

Svlečte ze sebe člověka starého s jeho počínáním, a oblečte člověka nového, který se obnovuje k správnému poznání, aby se podobal svému Stvořiteli. Tady už není Řek nebo Žid, obřezaný nebo neobřezaný, barbar, Skyta, otrok nebo člověk svobodný; ale všecko a ve všem je Kristus (Kol 3, 9–11). Ten „starý člověk“, který je v křtitelnici vydán smrti, je čistě soukromé já. Je to Timothy jako střed jeho světa, jeho tužby, jeho plány, a samozřejmě jeho příběh. V tomto příběhu hrají všichni ostatní vedlejší roli. V tomto soukromém a iluzorním příběhu jsem Hamlet, Othello, Romeo a Julie, král Lear – vždycky stojím uprostřed jeviště. Žít svůj křest znamená opustit tento omezený a nudný příběh, abych mohl se svými bratry a sestrami rozkvést v prostorné lásce Otce, Syna a Ducha svatého.

To je ten nový člověk, v němž už není Řek ani Žid, otrok nebo svobodný, protože všechno a ve všem je Kristus. Život vzkříšení tedy není to, co nás čeká na druhé straně za smrtí, nějaký jiný druh života, jako kdybychom si – jak to podává Ludwig Feuerbach – pouze vyměnili koně a cválali dál. Věčný život začíná vždycky, když miluji. V tu chvíli jsem pozvedán do věčné lásky Otce a Syna, kterou je Duch svatý.

My jsme pokřtěni do tohoto trojnásobného jména. Až budu umírat, onen klam, že mám nějaký čistě soukromý život, se roztříští, jako když spadnou nepřesvědčivé kulisy, iluzorní zámek, imaginární dům, a já budu osvobozen do skutečného příběhu každého lidského života – do široce otevřené lásky, která je Bůh, která předcházela mému narození a v které budu navěky vzkvétat. Pak, jak říkají Irové, „dokončím svůj křest“.

Když tedy umíráme, je to náš konec, a zároveň není. Protože obojí je pravda, smrt je okamžikem radosti i naděje a také okamžikem smutku, a dokonce strachu. Byl jsem s tolika bratřími, když umírali. Dosud to vždycky byla krásná chvíle, jejich poslední kázání evangelia. Často je tam však také krátký okamžik boje. Touha žít je hluboký a dobrý lidský instinkt. Bylo

11. Ponoř se

163

by zvláštní, kdyby se umíralo příliš lehce. Obvykle se dostaví chvíle, kdy se smrt napřímí a snaží se nás zastrašit hrůzou ze zániku. Jsme tělesné bytosti, a ne duše snažící se uniknout, takže by bylo bizarní, téměř nepřirozené, kdyby nedošlo na boj se „silákem“ (Mk 3, 27), který nás pokouší, abychom si mysleli, že tohle je opravdu jenom konec a že Boží láska nemůže dosáhnout tak daleko, nebo že naše hříchy jsou naprosto neodpustitelné nebo že naše víra je jen iluze. Kristus je však v těch vodách s námi, při křtu do nich vešel se všemi hříšníky a po našem boku bojuje proti vodní příšeře, která nám hrozí, že nás přemůže.

Smrt ruší malý, soukromý příběh mého života a odhaluje jediný příběh, na kterém záleží – že i nyní mě objímá nekonečná láska, která je Bůh. Nicméně ať už jsem ze svého života udělal cokoliv, ať už jsem byl ten nejlepší a nejláskyplnější manžel, rodič, přítel, soused nebo občan, jakým jsem být mohl, musím uznat, že jsem nemiloval nekonečně. Dokonce i světci, a zvláště světci, vědí, že jsou na samém počátku umění milovat. Svatý Pavel se modlí: „[…] abyste byli schopni pochopit – jako všichni křesťané – celou tu šířku a délku, výšku i hloubku, poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání a dosáhnout plné míry Božích darů“ (Ef 3, 18–19). Každý z nás však umírá, aniž by onu šířku a délku a výšku a hloubku lásky pochopil. Vždycky je to víc. Ano, ve smrti se náš mrňavý svět s našimi nemotornými, ješitnými láskami rozbíjí, abychom mohli vstoupit do tajemství lásky, která přesahuje všechna slova.

Anglický dub tři sta let roste, tři sta let odpočívá a pak tři sta let umírá. Prošel si tak přirozeným během života a byl vším, k čemu je dub stvořen, aby tím byl. Mám moc rád psy a je mi hodně smutno, když milovaný pes zemře. Mám však pocit, že když byl jeho život šťastný, pak tím uskutečnil svou podstatu a prožil přirozený život. My jsme stvořeni pro něco, co je pro nás více než přirozené, a tak je každý život v jistém smyslu fiasko. Proto tváří v tvář smrti vždycky prosíme o odpuštění.

Není tomu tak, že by Bůh měl natolik tvrdé srdce, že nás pustí do nebe, jen když se před ním budeme pokořovat. Není to tak,

164

Ponoř se!

že Bůh se nás chystá poslat do věčného zatracení a možná by se nám ho podařilo obměkčit, když mu řekneme, že je nám to moc, moc líto. Jsme totiž stvořeni pro nekonečnou lásku a nic menšího nás nemůže uspokojit. Jsme, jak se to říkalo ve středověku, capax Dei, schopni Boha, otevřeni pro Boha. Takovou schopnost však můžeme dostat jedině jako dar. Anglické „forgiveness“ [odpuštění] znamená „dávat předem“ [fore-give], dávat ještě dřív, než si to druhá strana jakkoliv zaslouží.

Když se Ivan Iljič v oné Tolstého novele blíží smrti, mučí ho otázka: „Žil jsem dobrý život?“ Má vidění černé díry, které se bojí, ale zároveň do ní touží zmizet. „V tom, aby [skrze černou díru] prolezl, mu brání přesvědčení, že jeho život byl dobrý.

Toto ospravedlňování jeho života ho zachycovalo a nepouštělo ho kupředu a mučilo ho ze všeho nejvíc.“ Pak přijme odpuštění a chce odpustit, ale nemůže si o něj říci, nebojí se však, „protože ví, že Ten, na jehož porozumění záleží, porozumí.“ Pak už může zemřít. A smrti už není. „‚A smrt? Kde je? […] Jaká smrt? – Žádný strach necítil, protože smrti nebylo.‘ Vtáhl do sebe vzduch, v polovici dechu se zarazil, natáhl se a zemřel.“229 Vláda smrti je zlomena ve chvíli, kdy přijímá dar, že je milován, ať už udělal cokoliv a byl čímkoliv.

Ve křtu je tedy naše umírání s Kristem a odpuštění našich hříchů hluboce propojeno, neboť dobře zemřít znamená otevřít se nekonečnosti lásky, které nikdo z nás nemohl dosáhnout, a která je vždycky dávána předem, „fore-given“. Neprosíme za odpuštění proto, že jsme všichni jen ubozí červi a extrémně zlí a zkažení, ale proto, že jsme stvořeni pro něco, co přesahuje naše chápání.

Když pak stojíme tváří v tvář smrti, je přirozené, že přitom můžeme mít strach, protože to skutečně je konec mého soukromého příběhu. I když je tedy smrt sebepokojnější, nahání nám hrůzu. Tolstoj psal o smrti s mimořádnou jasností, když však nadešla jeho vlastní smrt, jeho žena si do deníku zapsala: „Blíží se něco strašlivého, a ačkoliv to všichni očekávají, je to 229

Tolstoy, Ivan Ilyich, s. 130. (Česky: Tolstoj, Smrt Ivana Iljiče, s. 96, 98 a 99.)

11. Ponoř se

165

ve chvíli, kdy to má skutečně nastat, vždycky úplně nečekané: konec života.“ Nikdy to nemůžeme pochopit plně. A přece můžeme smrti čelit s nadějí, a dokonce i s důvěrou a radostí.

Potřebujeme odpuštění, ale víme, že je nám dáváno, a bylo dáváno vždycky, dávno před tím, než jsme zhřešili; musíme ho jen přijmout. A tak můžeme smrti čelit také s radostí.

Bratr Lukáš, jeden z cisterciáckých bratří zavražděných v Alžíru,230 byl podle všeho velký lidumil, kterého jeho muslimští sousedé velice milovali. V deníku, který si psal jeden z jeho bratří, stojí: „1. ledna 1994, na začátku roku a měsíce, kdy budou Lukášovy osmdesáté narozeniny, jsme v refektáři poslouchali kazetu, kterou si schovával, aby se hrála na jeho pohřbu. Edith Piaf zpívala: ‚Ničeho nelituji‘.“231 „Je ne regrette rien.“ S Boží milostí se i naše selhání nějak stanou úrodnými a plodnými. Není čeho litovat.

Francouzský dominikán Serge de Beaurecueil, který většinu života strávil v Egyptě a v Afghánistánu, chtěl, aby na jeho náhrobku byla napsána slova sunnitského básníka z 11. století Abdulláha Ansárího z Harátu: „Jestliže přijdete navštívit můj hrob, ať vás nepřekvapí, když bude můj náhrobek tancovat.

Přineste si s sebou tamburínu, protože smutek na Boží hostinu nepatří.“232

Žít jako ti, kdo zemřeli a vstali s Kristem Jak tedy máme den za dnem žít jako ti, kdo už nejsou pod vládou smrti? Jak stárnu, musím se potýkat se stárnutím svého těla. Když se ráno holím, musím se konfrontovat se známkami toho, že nepominulo jen mé mládí, ale že mi teď říká „sbohem“ i střední věk. Plně se identifikuji s pokušením této básně od Nanaa Sakakiho: Srov. 4. kapitolu.

Olivera, How Far to Follow?, s. 61.

232 „Si tu viens visiter ma tombe, n t’étonne pas de voir le monument danser.

Prends ton tambourine, car la tristesse ne convient pas au banquet de Dieu.“ Za tento úžasný citát děkuji Jeanu-Jacquesovi Perénnèsovi OP. 230 231