Peter Kreeft - Pouť by Krystal OP, s.r.o.

Duchovní mapa pro moderní poutníky

POUŤ Peter Kreeft

obSAh Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 I. Počátek Tázat se, či netázat, toť otázka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

II. Skeptik Je pravda, že neexistuje pravda?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .19

III. Cynik Smíme být cyniční vůči cynismu? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .31

IV. Nihilista Je pravdou o smyslu života to, že život nemá smysl? . . . . . . . .41

V. Materialista Co s míněním „Nic než hmota“? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .47

VI. Relativista Je opravdu chybné domnívat se, že existuje správné a chybné? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .53

VII. Ateista Může existovat mravní zákon bez původce mravního zákona? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .69

VIII. Panteista a deista Je Bůh všude, anebo nikde? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .75

IX. Žid Může být jeho příběh neprorockou organizací? . . . . . . . . . . . .83

X. Mesiáš Je Ježíš Pán, nebo lhář, nebo blázen? . . . . . . . . . . . . . . . . . .95

Epilog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .109

Předmluva

Tento příběh je alegorií podobně jako Cesta poutníka (Pilgrim’s Progress) od Johna Bunyana a Poutníkův návrat (Pilgrim’s Regress) od C. S. Lewise. Původně jsem ho chtěl pojmenovat Vyjití poutníka (Pilgrim’s Egress), neboť vypráví o pouti za smyslem života a o vyjití či vyváznutí z deseti chybných odboček na této pouti. Avšak vydavatelé nemají rádi slovní hříčky v názvech knih. Také jsem přemýšlel nad tím, že bych knihu pojmenoval Desatero pravých obratů (Ten right turns), ale je mi jasné, že levé křídlo intelektuálního establishmentu by jí dalo nálepku „pravicová politika“, ačkoli kniha vůbec není politická (a kdyby byla, nebyla by ani pravicová ani levicová). Příběh je cestovní mapou pro nejdůležitější pouť, na jakou se můžete vydat. Je o výběru životní filosofie. Zde je deset voleb v logické následnosti: 1. Mám se ptát? Mám vůbec pátrat po pravdě? 2. Pokud se táži, mám naději na odpověď, anebo mám být skeptikem? Existuje objektivní pravda? 3. Pokud existuje nějaká objektivní pravda, existuje objektivní pravda týkající se smyslu života? 4. Pokud existuje objektivní pravda o smyslu života, je jejím obsahem to, že život postrádá smysl, „marnost nad marnost“? 5. Pokud existuje skutečný smysl, je duchovní, anebo čistě materiální povahy? 6. Pokud duchovní, je také mravní? Existuje skutečné mravní dobro a zlo?

Pouť

7. Existuje-li skutečné mravní dobro a zlo, skutečný morální smysl, je náboženské povahy? Existuje Bůh? 8. Pokud Bůh existuje, je imanentní (panteismus), nebo transcendentní (deismus), je Bůh všude, nebo nikde? 9. Je-li Bůh zároveň imanentní i transcendentní (teismus, kreacionismus), jsou pak židé (kteří první učili myšlence o stvoření) jeho proroky, jeho mluvčími ve světě? 10. Jsou-li židé Božími proroky, je Ježíš Mesiášem? Každá z těchto voleb je významná. Jak říká Robert Frost ve svém díle The Road Not Taken, když se dvě cesty rozchází, představuje volba „celý rozdíl“. Julius Caesar čelil takové volbě roku 55 př. Kr., když se svými voji překročil řeku Rubikon v severní Itálii, aby se vydal na pochod k Římu a uchvátil císařskou korunu, čímž změnil Řím (tedy celý civilizovaný západní svět) z republiky na císařství. Jeho volba fyzické cesty – jít na jih spíše než na sever – byla určena volbou cesty duchovní – tedy jeho životní filosofií. Cesty mysli jsou právě tak skutečné jako cesty těla. A tak jako musíte volit, kdykoli přicházíte na rozcestí vaší fyzické cesty, stejně tak musíte také volit mezi různými myšlenkovými cestami, různými životními filosofiemi. Různé fyzické cesty vedou k různým fyzickým cílům. Nemůžete se dostat k Atlantickému oceánu chůzí na západ od Chicaga. Různé myšlenkové cesty také vedou k různým cílům, různým určením: Zasej myšlenku, sklidíš čin; Zasej čin, sklidíš zvyk; Zasej zvyk, sklidíš charakter; Zasej charakter, sklidíš osud.1 1

Indické přísloví (pozn. překl.).

Předmluva

Buddha tento princip dobře znal. Úplně první věta nejpopulárnějšího buddhistického spisu Dhammapada zní: „Všechno, co jsme, je utvořeno z našich myšlenek. Začíná tam, kde naše myšlenky začínají, směřuje tam, kam naše myšlenky směřují.“ Věděl to i Šalomoun. Ve svých Příslovích napsal: „Opatruj své srdce (mysl, ducha) se vší pečlivostí, neboť z něj vycházejí prameny života“ (Př 4, 23). Obraz života coby cesty je pravděpodobně jedním z nejpopulárnějších obrazů světové literatury. Je to velice prochozená cesta. Odyssea, Aeneida, Božská komedie, Pán prstenů – všechna velká epická díla mluví pravdivě o životě, když jsou pravdivá vůči tomuto obrazu. Quo vadis? Kam kráčíš? To je otázka. Čtenář: Ale to je filosofická otázka. Autor: Ano. Je to filosofická otázka. Čtenář: Nemám rád filosofické otázky. Autor: A proto se jim vyhýbáš? Čtenář: Ano. Autor: Ne. Čtenář: Co myslíš tím „Ne“? Autor: Myslím tím, že se nemůžeš vyhnout tomu, mít nějakou filosofii. Tvoje filosofie je filosofií proti filosofii, ale je to také filosofie. Čtenář: Ne, není. Předpokládejme, že odmítám filosofovat. Autor: Můžeš si samozřejmě vybrat tuto cestu. Ale je to také filosofie, byť špatná, taková, která klame sama sebe. Nemůžeš si vybrat mezi filosofií a ne-filosofií, pouze mezi dobrou filosofií a špatnou filosofií. Čtenář: Takže co? Autor: Takže proč se nevydat společně po této cestě?

SkePtik Je pravda, že neexistuje pravda?

Hned poté, co jsme opustili jeskyni, se stezka rozdělovala vedví. Museli jsme se zastavit, zatímco jsem se rozhodoval, kterou cestu zvolím. Tento vývoj mě potěšil a Sókratés se mě zeptal, proč. Odpověděl jsem: „Protože jsem se bál, že cesta bude dlouhá, těžká a nudná, než se něco přihodí.“ „Ach, bude dlouhá. A může být i těžká. Avšak ujišťuji tě, že nebude nudná.“ Před sebou jsem spatřil tuto scénu. V dálce na konci cesty stáčející se doprava se rýsoval jakýsi otvor ve stropě nad sítí podzemních cest, kde jsme se nacházeli. Sluneční svit dopadal skrze otvor na cestu a mísil se s prachem a mlhou. Dole po cestě směřující vlevo, blízko nás, jsem zahlédl světlo jiného druhu. Vycházelo z jasné, bezbarvé místnosti ze skla a kovu, plné počítačových monitorů a klávesnic. Místnost zářila čistotou a novotou. U jejích dveří stál člověk, který mne zval dál. Byl oblečen v bílém rouchu jako Sókratés, ale v novějším, čistším a očividně dražším. Zdál se být hubenější. „To je nějaký další z tvých přátel filosofů?“ zeptal jsem se Sókrata. „My dva jsme staří přátelé,“ odpověděl. „To je sofista Prótagorás. Brzy uvidíš, jak se proměňuje v J. G. Fichteho, filosofa bližšího tvé době.“ „Další reindoktrinace, předpokládám.“ „Ano.“ Věděl jsem, že budu muset vyslechnout Prótagora předtím, než se budu moci sám za sebe rozhodnout, zda půjdu

Pouť

levou cestou a vstoupím do jeho místnosti, anebo půjdu pravou cestou a budu pokračovat ve svém hledání velkých otevřených prostor. „Co hledáš?“ zeptal se Prótagorás. „Pravdu,“ odpověděl jsem. „Nalezl jsi ji zde,“ odvětil on. „Proč je zde, v malé místnosti s počítači?“ „Protože pravda je subjektivní, nikoli objektivní. Každý z nás je takovou malou místností. Pravda je tvoje pravda. Cokoli, čemu věříš, je pravda; pravda pro tebe. Člověk je měřítkem všech věcí.“ Byl jsem trochu zaražen jeho dogmatickým kazatelským stylem, ale musel jsem prozkoumat jeho filosofii. „Takže ty mě zveš do svého pokoje?“ zeptal jsem se podezřívavě. „Ne,“ odpověděl. „Proč bych ti měl vnucovat svou vlastní pravdu? Máš svůj vlastní pokoj a svou vlastní obrazovku. Ty si s ní sám vytváříš svou vlastní ‘virtuální realitu’.“ „Kde je můj pokoj?“ zeptal jsem se. „Už jsi v něm. Vždycky jsi v něm byl a vždy budeš. Nikdy neunikneš sobě samému. To je jednoduchá logika. Cokoli, co myslíš, se objevuje na tvé osobní obrazovce, uvnitř pokoje tvého osobního vědomí. Prostě není žádná cesta ven. Tak už se vzdej těch pokusů nějakou najít.“ Těšilo mne, že konečně začal znít logicky, ale jeho filosofie mě deprimovala. „A co sluneční světlo, které dopadá tam na cestě vpravo, tam, kde prochází otvorem ve skalním stropě? Tvrdíš, že je pouhou iluzí?“ „Ne více ani méně, než je iluzí tato místnost,“ odpověděl. „Cokoli vidíš nebo myslíš, je ve tvém vědomí. Jinak bys to neviděl ani nemyslel. Tak je pravda ve tvém vědomí – jediná pravda, kterou kdy můžeš znát. Už ji máš. Není potřeba cestovat ještě někam dál.“

II. Skeptik

Prótagorova sofistikovaná argumentace a vemlouvavý hlas mi zněly velmi přesvědčivě. Ale pořád jsem cítil smutek nad tím, že mé putování skončilo tak brzy. Také jsem se cítil pošetilý kvůli tomu, že mé hledání nějaké ‘objektivní pravdy venku’ je takovým bláznovstvím. Už jsem se otáčel, abych šel cestou vlevo k Prótagorovi, dělal a věřil, cokoli by mi řekl, když mě přerušil Sókratův drsný hlas. Téměř bych na něj zapomněl. „Popřemýšlíme nad touto volbou cesty, dříve než vybereme?“ „Ach, samozřejmě,“ řekl jsem vyplašeně. „Ale myslím, že už to mám za sebou. Zdá se, že není způsob, jak odmítnout jeho argumenty.“ „Promyslel jsi jeho myšlenky. Nechceš promyslet ještě nějaké jiné?“ „Samozřejmě. Ale jaké jiné? To, co říká, se zdá být tak očividně pravdivé, že jsem nucen tomu věřit.“ „Donucen čím? Logikou?“ „Ano, logikou.“ „Vezmeš si tedy logiku za učitele? Budeš následovat logiku argumentace, kamkoli povede?“ „Ano.“ „Dobře. Pak pojďme prozkoumat trochu pečlivěji, máš-li trpělivost, kam nás argumentace vede. Prótagore!“ Tady se Sókratés otočil a zavolal svého starého přítele. „Budeš se mnou debatovat o důležité otázce pravdy subjektivní versus objektivní, zde v přítomnosti tohoto poutníka, aby mohl lépe porozumět a udělat si svůj obrázek a vybrat svou cestu?“ „Raději ne, Sókrate. Řekl jsem, co jsem měl říct. Teď je na tobě zvrátit jeho názor.“ „Debata není tvůj styl, že, Prótagore?“ „Ne, Sókrate. Raději pronáším krásné a přesvědčivé projevy.“

Pouť

„Nejsem překvapen. Pokud nevěříš v objektivní pravdu, stává se debata pouhou hrou anebo osobní hádkou. Pro mne je debata příležitostí, při níž dva hledači pravdy zkoumají, která z cest vede k cíli. Nevěříš-li v cíl, chápu, proč nevěříš v debatu ohledně cesty k němu. Dobře, pak“ – tady se obrátil nazpět ke mně – „si musíš vybrat mezi pravou a levou cestou. Buď objektivní pravda existuje, nebo neexistuje. Takové jsou tvé dvě volby, je to tak?“ „Je to tak,“ řekl jsem. „A teď, jak rozumíš smyslu těchto dvou filosofií? Co chápeš jako ‘subjektivní pravdu’ a ‘objektivní pravdu’?“ „Jak řekl Prótagorás, subjektivní pravda znamená to, co je pravdivé pro tebe.“ „Jako bolest nebo starosti, například?“ „Ano.“ „Nebo jako sen?“ „Ano.“ „Nebo jako názor, víra? Například já bych mohl věřit, že tato cesta je delší než jednu míli, a ty bys mohl věřit, že není delší než míli.“ „Ano, ale tyto věci jsou subjektivní proto, že jsou v subjektu, ve mně, v mé mysli.“ „A co objektivní pravda? Co by to bylo?“ „Jestliže to neexistuje, jak by to mohlo něčím být?“ „Neptal jsem se, čím to je, ale čím by to bylo, kdyby to existovalo. Co to znamená?“ „Copak mohou nereálné věci něco znamenat?“ „Samozřejmě. Znamená pro tebe něco pojem jednorožec?“ „Ano.“ „A existují jednorožci doopravdy?“ „Ne.“ „Takže i neexistující věci mohou mít význam.“ „Ano.“

II. Skeptik

„Takže co znamená ‘objektivní pravda’, ať již existuje nebo ne?“ „Opak ‘subjektivní pravdy’, předpokládám.“ „A co by to bylo?“ „Něco nezávislého na mně, na mé mysli, mých názorech a pocitech, mé víře, tužbách a zkušenostech.“ „Výborně. A teď když už máme jasnou definici našich pojmů, pojďme zkoumat, zda existují.“ „Dobrá, subjektivní pravda určitě existuje.“ „Proč?“ „Protože kdyby neexistovala, nebyla by v mém subjektivním vědomí vůbec žádná myšlenka ani pocit.“ „Výborně. Takže se můžeme shodnout na tom, že subjektivní pravdy existují. A teď co objektivní pravda?“ „Já nevím. Jak můžeme zjistit, zda existuje? Není celá ta otázka ryze subjektivní? Někteří lidé tomu věří, a někteří ne. Věříš-li tomu, je to pro tebe pravdivé, to je všechno.“ „Pojďme se podívat, je-li to všechno, ano?“ „Jak?“ „Podívejme se na důsledky těchto dvou filosofií. Existuje-li objektivní pravda, pak by v důsledku toho naše subjektivní pravdy, naše názory mohly být mylné, mohly by být v rozporu s objektivní pravdou. Je to tak?“ „Ano. A to mi připadá jako dobrý důvod, abych v objektivní pravdu nevěřil. Měli bychom přestat soudit a kritizovat lidi a říkat jim, že se mýlí. Byli by prostě jenom jiní. „Ano, to by byl důsledek. Neexistuje-li objektivní pravda, postrádali bychom měřítko pro posouzení jakékoli subjektivní pravdy jakožto nesouhlasící s tímto měřítkem.“ „Přesně. Subjektivní pravda – myšlenka – není mylná nebo chybná; prostě je.“ „A proto Prótagorova filosofie, stejně jako každá jiná myšlenka, prostě je. Není pravdivá nebo mylná.“ „To z toho nutně plyne, ano.“