o bsah Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 ediční Poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Ú vodní
studie
1. Chrysostomův život a literární činnost 1.1 Poznámky k pramenům a vývoji bádání . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2 Cesta na vrchol kariéry a kazatelská činnost . . . . . . . . . . . . . 1.3 Janův konflikt v Konstantinopoli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.4 Situace v exilu a epistolografická tvorba . . . . . . . . . . . . . . . .
11 16 23 41
2. Úvod do dvou exilovýCh sPisů 2.1 Doba sepsání a rukopisná tradice obou exilových spisů . . . . 2.2 Obsah a struktura Quod nemo laeditur nisi a seipso . . . . . . . 2.3 Struktura a témata Ad eos qui scandalizati sunt. . . . . . . . . . . 2.4 Poznámky k žánru spisů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
48 55 60 75
3. shrnutí a výhledy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83
P ovzbuzení
Pronásledovaným
Quod nemo laeditur nisi a seiPso . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 ad eos Qui sCandalizati sunt. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121
summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192 Použitá literatura Přehled použitých zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193 Pramenná literatura – edice a překlady . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193 Sekundární odborná literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195
rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200
Předmluva Prohra a porážky, zklamání, neúspěch, pronásledování a urážky nejsou zkušenosti, které by byly člověku cizí. Patří k životům mnoha lidí nemocných, obyčejných, chudých a slabých, ale nevyhýbají se ani velkým, slavným, bohatým a mocným. U takových mají naopak ještě daleko zřetelnější dopady, takže typickým tématem klasické tragédie bývají právě děje založené na pádu slavných. V životě Jana Chrysostoma jako by takovou tragédii napsal sám život. Po postupné a plynulé cestě na samý vrchol církevní kariéry přišlo ohrožení a strmý pád končící tvrdým vyhnanstvím a perzekucí jeho stoupenců, kteří se s jeho sesazením nechtěli smířit. Během exilu v arménském Kúkúsu Jan Chrysostomos udržoval čilé korespondenční styky se svými přáteli i s různými činiteli církevního i světského života. Kromě dopisů napsal v této době také dva rozsáhlejší monografické texty, které nemají konkrétního adresáta. Tyto spisy nabízejí Janovým stoupencům dva modely, jak se vypořádat s těžkou situací, do níž se dostali po jeho sesazení a vypovězení a během pronásledování, které zahájily úřady, aby potlačily schizma a přiměly všechny ortodoxní křesťany uznat nově dosazeného biskupa konstantinopolské církve. Oba spisy se věnují tématu, které bychom mohli nejobecněji pojmenovat jako problém utrpení spravedlivého. Dávají čtenářům rady, jak neblahým událostem správně rozumět, a připomínají jim cesty, kterými se lze přenést přes nepřízeň okolností. První z textů, Quod nemo laeditur nisi a seipso (Nikdo nemůže utrpět újmu, leda sám od sebe), nabízí stoické řešení, že spravedlivý trpět nemůže, neboť nemoc, chudoba, vyhnanství, smrt nejsou skutečným zlem a zdraví, bohatství, pocty a život nejsou skutečným dobrem. Druhý text, Ad eos qui scandalizati sunt (Těm, kdo se pohoršili), předkládá řešení ryze křesťanské, které vychází z nepoznatelnosti Božích záměrů, z víry v prozřetelnostní řízení událostí milujícím Bohem a z vědomí, že utrpení je jen zkouška a zárodek budoucí odměny. Zejména druhý spis se dotýká také problému zla v církvi, neboť Janovi stoupenci
6
Předmluva
a přátelé trpěli kromě konfiskace, vyhnanství, odloučení od blízkých a jiných útrap také vnitřním bojem. Na sesazení jejich biskupa a na jejich pronásledování měly totiž lví podíl také církevní úřady a v takové situaci mohli být někteří z nich otřeseni i duchovně. Tato kniha přináší komentovaný překlad obou těchto exilových spisů1 a dvě úvodní studie. Jedna z nich představuje život Jana Chrysostoma s důrazem na možné příčiny jeho konfliktu v Konstantinopoli a na průběh jeho exilu. V první kapitole líčí významné metodologické posuny, ke kterým došlo v chrysostomovském bádání v posledních letech, avšak v dalších kapitolách vychází z tradičního pojetí Janovy biografie, protože nové bádání dosud nepřineslo souvislý biografický narativ a pokoušet se o původní kritické přepracování Janova životopisu v rámci úvodu do překladu exilových spisů by nebylo zcela na místě. Druhá úvodní studie se soustředí na rukopisnou tradici obou textů a jejich literární charakteristiku a načrtává myšlenkový kontext, z něhož autor čerpal své argumenty a který je užitečný k pochopení hlavních témat obou spisů. Za užitečné podněty a připomínky k překladu obou spisů děkuji prof. Heleně Kurzové. Překlad spisu Quod nemo laeditur nisi a seipso pomohli dále zdokonalit svými názory studentky a studenti Rostislava Gažíková-Fečová, Renáta Chrenová, Martin Pavlík a Zdeněk Samec, kteří se v zimním semestru 2014 účastnili semináře Četba patristické literatury na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. Za užitečné kritické poznámky, které pomohly ustálit celý text této práce do konečné podoby, děkuji Ondřeji Koupilovi, Heleně Kuthanové, Drahomíru Suchánkovi, Kamile Veverkové a Davidu Vopřadovi.
1
V případě Ad eos qui scandalizati sunt se jedná o první překlad tohoto spisu do češtiny; spis Quod nemo laeditur byl poprvé přeložen již v době humanismu Řehořem Hrubým z Jelení (podruhé vyšlo tiskem v roce 1828) a jeho další překlad vycházel na pokračování v časopise Blahověst v roce 1862 (Srov. Hieronymus, Gennadius, Isidorus: Dějiny křesťanského písemnictví (De viris illustribus). Překl. a kom. Heller, J. M. – Putna, M. C., Praha: Hermann & synové, 2010, s. 224).
našeho svatého otce Jana, arcibiskupa konstantinopoLského , těm , kdo se pohoršiLi děJícím se bezprávím a pronásLedováním a týráním Lidu i mnoha kněží , a o b oží nepoznateLnosti (ad eos Qui scandalizati sunt) Úvod 1. Když se lékaři chystají léčit lidi nemocné horečkou nebo jinou nemocí, nejprve se snaží pacienty navštívit, protože na dálku by nemohli použít své dovednosti. Takové je totiž toto umění i přirozenost oněch nemocí. 2. My, kteří se snažíme léčit ne jednoho či dva, nýbrž všechny pohoršené po celém světě, nic takového nepotřebujeme. Nežádáme o vstup do domu některého z nemocných. Nezjišťujeme, kde leží. Nesnažíme se rozstonalé navštívit. Nebereme do rukou nástroje. Nepředepisujeme nemocným, aby si kupovali léčiva, a nezvyšujeme tím jejich výdaje. 3. I když je vůbec neznáme, i když bydlí až na samém kraji světa, i když žijí mezi barbary, i když leží na samém dně chudoby, i když jsou tak chudí, že nemají ani základní potraviny, nic z toho naší léčbě nebrání. Zůstaneme sedět na jednom místě a zaženeme tu chorobu bez nástrojů a léků, bez potravin a nápojů, bez peněz a dlouhého cestování. 4. Jak a jakými prostředky? Zhotovíme lék v podobě řeči, který nemocným toto vše nahradí a bude lepší než všechny vyjmenované věci.107 Vždyť řeč je výživnější než chléb a účinnější než lék. Vliv řeči (λόγος) na stav duše byl všeobecně uznáván v řecké rétorické tradici. Gorgiás v Enkómiu na Helenu užívá jako jeden z argumentů pro Heleninu nevinu neodolatelnou sílu řeči, která ji přemluvila opustit manžela. Platón (Phaedr. 261a) definuje rétoriku jako ψυχαγωγία (svádění duší); Aristotelés se zabývá na začátku 2. knihy Rétoriky (1377a–1388b) city, které může řečník vzbudit nebo utišit. K významu ψυχαγωγία v Chrysostomových textech srov. Rylaarsdam, D.: John Chrysostom on Divine Pedagogy. The Coherence of his Theology and Preaching. Oxford University Press, 2014, s. 277–278, 281–282.
107
122
Povzbuzení pronásledovaným
Pálí silněji než oheň, ale nepůsobí přitom žádnou bolest. Zastavuje páchnoucí proudy špatných myšlenek.108 Řeže zhnisaná místa bezbolestně a ostřeji než ocel, a přitom nevyžaduje žádné peněžní výdaje ani neprohlubuje chudobu. Zhotovili jsme tedy tento lék a posíláme ho všem. Všichni se jistě léčbou potěší, budou-li jen těmto slovům pečlivě a vnímavě naslouchat.109
1. Je
nutné určit příčinu , z níž pohoršení vzešlo
1. K odstranění tělesných chorob obvykle přispívá nemalou, ba naopak velmi významnou měrou, když pacient pochopí původ choroby. Vždyť pochopí-li ho, nejenže se zbaví nemoci, jež ho zachvátila, nýbrž ani později do ní neupadne. Zná přece příčinu, proč do ní tehdy upadl, a dává si pozor. I my tedy nejprve poučme nemocné nemocí pohoršení, z čeho na ně tato nemoc přišla. 2. Jestliže to pochopí a rozhodnou se před tím důkladně chránit, zbaví se této choroby i mnoha dalších nejen nyní, nýbrž natrvalo. Taková je totiž přirozenost tohoto léku: dokáže vyléčit přítomný neduh i stát se prevencí ostatních nemocí. 3. Neboť slabé lidi nepohoršuje v přítomném životě jedna nebo dvě nebo tři věci, nýbrž mnoho věcí, a naše řeč slibuje všem postiženým, že je od všeho toho osvobodí. Budou-li ovšem chtít, jak jsem dříve řekl, její rady pochopit a zachovat. 4. Tuto léčbu připravuji nejen z božských Písem, nýbrž i z věcí dějících se neustále v přítomném životě,110 takže je náprava přístupná i pro zájemce, kteří nenaslouchají Písmům. 5. Ve skutečnosti nepřestanu ustavičně opakovat: „Nikdo nemůže být uzdraven touto léčbou z donucení Termín λογισμός označuje v křesťanských asketických a spirituálních textech často výsledek chybného užití rozumu, které vede k herezi nebo k pokušení. Správným užitím rozumu v řeči (λόγος) lze tuto myšlenku napravit a chorobu vyléčit. 109 Jako léky na Olympiadin smutek označuje Chrysostomos také některé své dopisy: Ep. ad Olympiad. 9 (14) 4b, Panczová, 2008, s. 225. Lék v podobě tohoto spisu neadresuje pouze jí, nýbrž posílá ho všem. 110 Tímto má autor na mysli argumenty pro existenci Boží prozřetelnosti z řádu přírody v kap. 7. Ostatní argumenty mají biblický základ. 108
123
Ad eos qui scandalizati sunt
a násilím, jestliže o to nestojí a nepřijímá božská proroctví. Z nich totiž přichází uzdravení, z nich a nikoli z výkladu historických faktů.“111 6. Je potřeba věřit, že výrok Boží je hodnověrnější než viditelné věci. Proto čeká ještě krutější trest ty, kteří se nenapraví, neboť ač přijali Písma, nic z nich pro takovýto prospěch netěží. Aby se jim tedy toto nestalo, dejme se do nápravy a udejme nejprve příčinu této nemoci.
2. Je
nebezpečné a zcela bláznivé snažit se všetečně
a nepatřičně zkoumat nevýslovnou
boží
moudrost
1. Jaká je tedy příčina této veliké choroby? Všetečná mysl kladoucí nepatřičné otázky a touha znát všechny příčiny všeho dění a přít se s nepoznatelnou a nevýslovnou Boží prozřetelností a snažit se nepatřičně zkoumat tuto neohraničenou a neprozkoumatelnou moc a beze studu klást všetečné otázky.112 2. Vždyť kdo byl moudřejší než Pavel, řekni? Nebyl snad on vyvolená nádoba? Nezískal velkou a mimořádnou milost Ducha? Nemluvil v něm Kristus? Nepodílel se na nevýslovných Božích výrocích? Neslyšel snad sám, co žádnému člověku nebylo dovoleno vyslovit? Nebyl vytržen do ráje? Nebyl vynesen do třetího nebe? 3. Neprošel zemi i moře? Nepřivedl k filosofii113 barbary? Nepůsobily v něm velké a rozmanité dary Ducha? Nezavedl řád v obcích i celých národech? Nesvěřil mu Bůh do rukou celou zemi? Tak významný to byl muž, tak moudrý a mocný a plný Ducha Malingreyová upozorňuje, že Chrysostomos přikládá v etice významnou roli vůli (SC 79, 2000, s. 59, pozn. 1). Krom toho zde však Chrysostomos též vyjadřuje přesvědčení, že jeho léčba vyžaduje víru, protože bez ní nejsou starozákonní příběhy účinné. 112 K označení příčiny pohoršení užívá Chrysostomos sloves περιεργάζεσθαι a πολυπραγμονεῖν. První vyjadřuje zneužití rozumu překračující hranice jeho možností, druhé postoj pyšného člověka, který se do všeho míchá a věří, že dokáže vyřešit všechny problémy (srov. Malingrey, SC 79, 2000, s. 60, pozn. 1). 113 Zatímco ve spisu Quod nemo laeditur význam termínu φιλοσοφία a jeho derivátů osciloval mezi označením pohanské filosofie a křesťanského života podle evangelní moudrosti, zde je φιλοσοφία jednoznačným synonymem pro křesťanské náboženství. 111
Sk 9, 15
124
Řím 11, 33a Řím 11, 33b
Řím 11, 33–36
Povzbuzení pronásledovaným
a tolik okusil výsad. Poslechni si však, jak i on žasne, když se dal do zkoumání Boží prozřetelnosti, a to nikoli prozřetelnosti jako celku, nýbrž jediné její části. Poslechni si, jak ho jímá závrať, jak rychle couvá a dělá prostor nepoznatelnému. 4. Pavel přitom nezkoumal, jak se Bůh prozřetelně stará o anděly a archanděly, cheruby a serafy a ostatní neviditelné mocnosti, ani jak pečuje o slunce a měsíc, nebesa, zemi a moře, o celý lidský rod, o nerozumná zvířata a rostliny, semena a trávu, vzduch a větry, prameny a řeky, ani jak dbá o přirozený vznik a růst, výživu a ostatní takové věci, 5. nýbrž vyčlenil pouze jedinou část jeho prozřetelnosti týkající se Židů a Řeků. O tomto podal ucelený výklad. Učil, jak Bůh povolal pohany a zapudil Židy a jak se pro své slitování staral o spásu obou dvou. Poslechni si, co říká. 6. Když se před jeho zraky otevřelo nekonečné moře a on chtěl jen v této jedné části nahlédnout do hlubiny Boží prozřetelnosti, dostal nad oním nevýslovným plánem závrať a pojal ho úžas a překvapení nad nesmírnou a neohraničenou, nevýslovnou a nepoznatelnou Boží moudrostí a prozřetelností. Ucouvl a s velkým úžasem zvolal tato slova: „Ó hloubko Božího bohatství a moudrosti a poznání!“ 7. Na vysvětlenou, že spatřil hloubku, ale nedokázal poznat, jak je veliká, potom dodal: „Jak neprobádatelné jsou jeho soudy a neprozkoumatelné jeho cesty.“ Neřekl jen „nepoznatelné“, nýbrž i „neprobádatelné jsou jeho soudy“. Neboť člověk je nejen nemůže poznat, ale nemůže je ani začít zkoumat, takže člověk není jen neschopen dojít na konec, ale nedokáže vystopovat ani začátek jeho plánů. 8. Když řekl: „Jak neprobádatelné jsou jeho soudy a neprozkoumatelné jeho cesty,“ pojal ho úžas a překvapení a ukončil řeč doxologií, v níž hlásal: „Kdo poznal mysl Páně? Kdo byl jeho rádcem? Kdo se předem vykoupil a kdo od něj dostane náhradu? Neboť z něho, skrze něho a pro něho je všechno a jemu buď sláva na věky. Amen.“ 9. Chce tím říct, že on je pramen, on je příčina dobrodiní. Nepotřebuje žádného společníka, nepotřebuje žádného rádce. Stará se a koná divy, aniž si rozum a poznání půjčuje od druhého.
Ad eos qui scandalizati sunt
125
To on sám je počátek, příčina a pramen všech dobrodiní, on je stvořitel, on přivedl k bytí věci nejsoucí, on stvořené věci dle své vůle ovládá, uspořádává a chrání. 10. Neboť výrok: „Z něho, skrze něho a pro něho je všechno,“ se snaží objasnit, že on je původce a stvořitel jsoucích věcí a že vše ovládá a udržuje. Jinde zase připomene obdarování, jakého se nám dostalo, a říká: „Díky Bohu za jeho nevýslovné obdarování.“ Potom ukazuje, že pokoj, který nám byl darován, nejen překonává slova a přesahuje vysvětlení, ale převyšuje dokonce veškeré chápání. Proto říká: „Pokoj Boží, který přesahuje veškeré chápání, bude střežit vaše srdce.“ 11. Hloubka jeho bohatství, moudrosti a poznání je tedy nekonečná, jeho soudy neprobádatelné, jeho cesty neprozkoumatelné, jeho obdarování nevylíčitelné a jeho pokoj přesahuje veškeré chápání – nejen mé nebo tvé nebo toho či onoho, nejen Petrovo nebo Pavlovo, nýbrž i samotných archandělů a nebeských mocností. Řekni, jak se pak obhájíš ty a čím se omluvíš, že jsi tak pošetilý a bláznivý a chceš pochopit neprozkoumatelné a žádáš vysvětlení celé Boží prozřetelnosti? 12. Vždyť i Pavel, který okusil tak veliké poznání, měl tak obrovské sebevědomí114 a byl naplněn tolika duchovními dary, couvá a ustupuje od nezkoumatelného poznání. Nemůže nejen nic objevit, nýbrž ani vysledovat začátek, protože to není možné. Není potom člověk, který by šel opačnou cestou než on, ze všech největší ubožák postižený nejkrutějším šílenstvím? 13. Pavel jistě neřekl jen toto. Když psal na téma poznání Korinťanům a dokazoval, že jsme sice pochopili mnoho věcí, ale míra našeho poznání je přesto malá a zcela bezvýznamná, mluvil takto: „Jestliže si někdo myslí, že něco poznal, ještě nezjistil, jak je třeba poznat.“ Potom vysvětloval, že je naše poznání velmi nedostatečné, většina na nás čeká v budoucím čase a nyní je nám ho dáno jen „Sebevědomí“ (παρρησία) apoštola Pavla postihuje v Chrysostomových textech více stránek tohoto pojmu (srov. pozn. 25). Na tomto místě je nutno ho chápat v kontextu poznání Boha a duchovních darů (srov. Malingrey, SC 79, 2000, s. 66–67, pozn. 2). Autor má tedy na mysli spíše „smělou důvěru“ před Bohem než Pavlovu neohroženou svobodu projevu při kázání evangelia.
114
Řím 11, 36
2 Kor 9, 15
Flp 4, 7
1 Kor 8, 2
126 1 Kor 13, 9–10
1 Kor 13, 11–12
Řím 9, 20; ↑ Iz 29, 16; 45, 9; ↑ Jer 18, 1–6
↑ Job 10, 9; Jer 18, 6 ↑ Gn 18, 27; Job 42, 6 (LXX) ↑ Iz 40, 6
Povzbuzení pronásledovaným
málo, a dodal: „Poznáváme jen částečně a prorokujeme jen částečně. Avšak až přijde dokonalost, tehdy to částečné zanikne.“ 14. Ani zde se však nezastavil, ale protože chtěl ukázat veliký rozdíl mezi tímto a oním poznáním, a že nám ho hodně schází, objasňuje to pomocí obrazů: „Když jsem byl malé děcko, mluvil jsem jako dítě, rozuměl jsem jako dítě a přemýšlel jsem jako dítě. Když jsem se stal mužem, dětinskost přestala. Nyní vidíme jako v zrcadle jen obrysy, potom však budeme vidět tváří v tvář.“ 15. Viděl jsi, jak velký je to rozdíl? Jako mezi malým děckem a dospělým mužem, jako mezi zrcadlem a obrysem a jiným nejasným viděním věcí.115 Proč se tedy chováš jako šílenec a blázen a nadarmo a marně usiluješ o věci, které jsou lidem odepřeny? Proč nevěříš Pavlovi, když říká: „Kdo jsi ty, člověče, že odporuješ Bohu? Řekne snad výrobek tvůrci: ‚Proč jsi mne učinil takto?‘“116 16. Vidíš, jak velkou vyžaduje poslušnost? Jak velké mlčení? Neříká to ovšem, aby nás připravil o svobodnou vůli. To určitě ne! Ukazuje jen, že kdo zkoumá tyto věci, musí zůstat bezhlesý jako hlína, která jde tam, kam ji vede hrnčíř, a nesmí vzdorovat ani klást nepatřičné otázky. Proto nám také připomíná naši přirozenost a zmiňuje hlínu i hrnčíře. Nicméně hlína i hrnčíř mají totožnou jsoucnost. 17. Kde je totožná jsoucnost, musí být stejná i poslušnost. Kde je však nekonečný rozdíl jsoucnosti a poznání a všeho ostatního, jakého odpuštění se dočká člověk, který je tak nestoudný a drzý, že všetečně zkoumá úmysly Boha, který ho stvořil? Pomysli, člověče, kdo jsi! Ukazuje ti to tím, co říká: „Kdo jsi ty?“ Nejsi snad hlína? Nejsi popel a smetí? Nejsi prach? Nejsi jen dým? Nejsi snad tráva a květ trávy? 18. Proroci neustále uvádějí všechny tyto obrazy a předhánějí se v líčení nicotnosti naší přirozenosti. Naproti tomu ten, kterého se tak všetečně snažíš zkoumat, Kodex P pokračuje: „oproti jasnému vidění – toto totiž znamená ono: ,tváří v tvář‘“. 116 Pavel zde využívá obraz člověka jako hliněné nádoby v rukou hrnčíře, který se objevuje též u Izaiáše nebo Jeremiáše, ve vztahu k Izraeli, popř. k Božímu vyvolenému. 115
Ad eos qui scandalizati sunt
127
je nepomíjející, neproměnlivý, je stále a stále týž, bez počátku a bez konce, nepochopitelný, přesahuje chápání a překonává rozum. Je nepopsatelný, nevyslovitelný a nepoznatelný nejen mně a tobě a prorokům a apoštolům, nýbrž i nebeským mocnostem, těm čistým, neviditelným a netělesným bytostem, které ustavičně přebývají v nebi.
3. božství
Je nepoznatelné neJen nám , nýbrž i nebeským
mocnostem
1. Když se podíváš na serafy létající kolem onoho vznešeného výsostného trůnu, jak si hradbou křídel zakrývají oči a zahalují nohy, záda a tvář a volají hlasem plným úžasu, nemysli si, že mají nohy, křídla a peří. 2. Vždyť tyto mocnosti jsou neviditelné! Skrze tyto obrazy naopak usuzuj na nepřístupnost a nepoznatelnost toho, kdo na onom trůně sedí. Je nepoznatelný a nepřístupný dokonce i jim, ač se jim přizpůsobuje.117 Ani tehdy se totiž neukazoval takový, jaký je. Bůh přece nesedí a není ohraničen trůnem ani vázán místem. 3. Oni na něho nedokázali pohlédnout, když ho dokola obletovali a on seděl a spočíval na trůně (což všechno značí, že se jim přizpůsobil,118 nikoli že seděl), naopak si zakrývali oči hradbou křídel, jelikož nesnesli světlo, které odtud zářilo, a jen ho chválili, jen ho opěvovali a s velkou posvátnou bázní zpívali onu tajemnou píseň o jeho svatosti. 4. Nezahrabeš nakonec sám sebe a neskryješ pod zem, jestliže s takovou drzostí hodláš zkoumat prozřetelnost oné nevýslovné, nevyjádřitelné, a dokonce i nebeským mocnostem nepoznatelné Boží moci? 5. Všechny jeho záměry jsou dokonale jasné pouze Synu a Duchu svatému, nikomu jinému. To první naznačil evan Termín συγκατάβασις a odvozeniny (tvary slovesa συγκαταβαίνειν) označují kondescendenci. Chrysostomos ji definuje jako přizpůsobení se Boha schopnostem lidského vnímání, uvažování a vyjadřování, takže se neukazuje, jaký je, nýbrž tak, jak je ho člověk schopen vnímat. Na tomto místě ukazuje, že dokonce i nebeské mocnosti mohou Boha vnímat pouze díky jeho přizpůsobení (srov. De incompr. Dei nat. hom. III, 267–337, Malingrey, SC 28bis, 1970). 118 Srov. předchozí poznámka. 117
↑ Iz 6, 1–2
128 ↑ Mk 3, 17 ↑ Jan 21, 7 Jan 1, 18a Jan 1, 18b
Jan 6, 46 ↑ Sk 9, 15 1 Kor 2, 7–9
1 Kor 2, 10
1 Kor 2, 10–11
Povzbuzení pronásledovaným
gelista Jan, to druhé apoštol Pavel. Syn hromu byl velký miláček119 Krista. Nesl toto označení, které bylo důkazem největší ctnosti, a těšil se tak veliké důvěře,120 že lehával na Kristových prsou. Ten hovoří takto: „Boha nikdo nikdy neviděl“ (poznání nazývá viděním). 6. „Jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, ten o něm dal zprávu.“ Totéž jednou objasňoval také sám Kristus v rozmluvě s hebrejským lidem: „Nikdo neviděl Otce. Jen ten, který je z Boha, ten viděl Otce.“ 7. Když se Pavel, vyvolená nádoba, pustil do výkladu Božího plánu a chtěl vyložit všechny tyto nevýslovné věci, které se dozvěděl, řekl to, jak to poznal: „Mluvíme o tajemné, skryté moudrosti, kterou Bůh před věky předurčil k naší slávě a kterou nikdo z vládců tohoto světa nepoznal. 8. Kdyby ji totiž znali, neukřižovali by Pána slávy. Avšak jak je psáno: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo a co člověku nikdy na mysl nepřišlo, to Bůh připravil těm, kdo ho milují.‘“ Jak jsme tyto věci poznali my, Pavle? Kdo nám tyto neviditelné a neslyšitelné věci, které nikdy nepřišly člověku na mysl, prozradil a objasnil? 9. Pověz a ukaž, kdo nám přinesl tak veliké poznání? „Nám,“ říká, „to Bůh zjevil skrze svého Ducha.“ Aby ale někdo neusoudil, že Duch ví pouze to, co nám Bůh skrze něho zjevil, a nemá zároveň veškeré poznání, dodal potom: „Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží. Vždyť kdo z lidí zná tajemství člověka, ne-li duch člověka, který je v něm? Tak i tajemství Boží nezná nikdo než Duch Boží.“ Chce tím říct, že jako člověk zná svá tajem-
Malingreyová poznamenává (SC 79, 2000, s. 77, pozn. 2), že Chrysostomos užívá přívlastek ἐπέραστος s kořenem ἔρως, který je v biblických textech neobvyklý a v pozdější křesťanské literatuře může vyjadřovat intenzivnější lásku (s odkazem na Řehoře z Nyssy: In Cant. cant. hom. XIII, PG 44, 1048), zatímco evangelista Jan užívá výraz s kořenem ἀγάπη, který je typický pro novozákonní texty. 120 Na tomto místě termín παρρησία označuje důvěrný vztah pokřtěných, kteří mají postavení Božích dětí. Volím zde nekonkordantní překlad s ohledem na kontext, který klade důraz na pasivní stránku παρρησία, která je Božím darem (srov. Bartelink, 1997, s. 267), namísto preferovaného ekvivalentu „sebevědomí“. 119
129
Ad eos qui scandalizati sunt
ství a přesně ví vše, co chce a co má na mysli, tak i Duch svatý přesně zná veškeré Boží nevýslovné poznání.121 10. Když tedy řekl: „Tak i tajemství Boží nezná nikdo než Duch Boží,“ vyloučil z přesného poznání těchto věcí nejen lidi, nýbrž i veškerá nebeská stvoření. Proto též radí jedno moudré přísloví: „Nevyhledávej věci pro tebe příliš nesnadné a nezkoumej to, co přesahuje tvé síly. Uvažuj o tom, co ti bylo přikázáno, neboť se ti dostalo víc, než lidský rozum může pochopit.“122 11. Chce tím říct, že všechno, co znáš, neznáš proto, že ses to naučil svou vlastní silou, a že tvá přirozenost nestačí na to, abys věděl vše. Většinu poznání jsi dostal shůry, neboť šlo o věci mnohem větší, než mohl obsáhnout tvůj rozum. Proč tedy usiluješ svou vlastní silou zkoumat věci příliš hluboké, když i mnohé z toho, co víš, přesahuje tvé myšlení a máš to odjinud? 12. Naznačoval to i Pavel: „Máš něco, co jsi nedostal? A jestliže jsi to dostal, proč se vychloubáš, jako bys to nedostal?“ Přestaň tedy alespoň nyní, opožděně s tímto úsilím a drž se oné přemoudré rady, která zní: „Neptej se, co je to a nač, neboť vše je utvořeno k svému účelu.“
4. nebezpečí nepatřičných otázek naznačil moJžíš Jedním slovem v Úvodu své knihy
i prorok
1. Když vzniklo celé stvoření a dostalo vlastní řád a když toto dokonale harmonické a podivuhodné dílo budící velký úžas leželo před očima, mnozí nerozumní blázni se chystali vzniklé věci kritizovat. Sleduj, jak se zákonodárce právě proto snažil jejich nemístný úsudek a bláznivý soud předem vyvrátit a jak jedním výrokem zacpal celá jejich Chrysostomos uvádí argument pro Božství Ducha svatého, který je v této souvislosti důležitý, aby bylo patrné, že úplné poznání Boha není vlastní žádné stvořené bytosti. Božství Ducha svatého autor zdůrazňuje i jinde (Duch jako ὁμότιμον Otci a Synu v In Acta ap. hom. IV, PG 60, 44, 30–31; Lukáš připisuje Duchu Boží činy dle In Acta ap. hom. XXII, PG 60, 173, 44–46), protože toto dogma bylo přidáno do symbola a povýšeno na rozlišovací prvek ortodoxie teprve v nedávné době na druhém ekumenickém koncilu v Konstantinopoli v roce 381. 122 Oproti Rahlfsovi schází verše Sir 3, 22b a 23a. 121
Sir 3, 21–23
1 Kor 4, 7
Sir 39, 21