prom luv y
o
lรกsce
C H A R L E S
J O U R N E T
OBSAH
Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 I. Místo lásky mezi teologálními ctnostmi . . . . . . 9 II. Povaha lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 III. Láska v nás – láska ve vztahu k subjektu. Původ lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 IV. Růst lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 V. Předmět lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 VI. Účinky lásky. Milování . . . . . . . . . . . . . . . . 75 VII. Účinky lásky v nás: Buďte dokonalí . . . . . . 89 VIII. Láska Panny Marie . . . . . . . . . . . . . . . . 105
Předmluva Vydání promluv o lásce, které Charles Journet pronesl na duchovních cvičeních před čtyřiceti lety, v roce 1959, je obzvláště vítáno nyní, kdy se připravujeme na slavení jubilejního roku 2000. 1 Církev je zvána k tomu, aby rozjímala nad tajemstvím Otcovy „svrchované lásky ke každému lidskému stvoření, a zvláště k „marnotratnému synu“ (srov. Lk 15, 11–32),“ píše Jan Pavel II. „Obzvláště je zapotřebí klást v tomto roce důraz na teologální ctnost lásky a připomínat si souhrnné a výstižné tvrzení prvního listu Janova: „Bůh je láska“ (4, 8.16). Láska, ve své dvojí podobě lásky k Bohu a k bratřím, je vlastně shrnutím mravního života věřícího člověka. V Bohu pramení a v Boha ústí (srov. Tertio millennio adveniente, 49–50). Přístup, který si Charles Journet zvolil, nebyl prost nejrůznějších obtíží. Cožpak kráčet ve stopách teologického pojednání svatého Tomáše (srov. Teologická suma II-II, q. 23n)2 neznamenalo nebezpečí, že se bude muset poměřit s abstraktním a terminologicky jasně vymezeným způsobem vyjadřování, jež má bezesporu své místo v teologii, avšak jeho duchovní náboj není snadno přístupný všem? Čtenář nicméně pozná, že následující stránky se s touto překážkou vyrovnaly s úspěchem. Náš teolog církve byl totiž nadán výjimečnými pedagogic Stejná slova platí i pro rok 2016, vyhlášený papežem Františkem za Rok milosrdenství, v němž vychází český překlad Journetových Promluv o lásce. I v tomto roce se oči církve upínají k milosrdnému Otci, který s otevřenou náručí čeká na každého svého syna a dceru. (Pozn. red.) 2 Viz Tomáš Akvinský, O lásce a milosrdenství v Teologické sumě, Praha, Krystal OP 2016. 1
6
Promluvy o lásce
kými dovednostmi. Prostými, ale výmluvnými formulacemi dokázal předat i tu nejkomplikovanější doktrínu, aniž by ji přitom zradil. A za praktickými radami, které uděluje, nadto cítíme pastorační zkušenost moudrého duchovního učitele a zpovědníka. Především zde však nacházíme rys, který je charakteristický pro Journetův přístup k teologii. Udržuje živé spojení s poselstvím svatých a mystiků, aniž by ovšem tato dvě hlediska jakkoli zaměňoval. Svůj cíl jasně formuluje od samého začátku: „Já k vám chci promlouvat o lásce z teologického hlediska, abych vám tak poskytl myšlenkový a pojmoslovný rámec, do něhož je třeba zasadit nesdělitelnou zkušenost této ctnosti.“ Je tedy zjevné, proč se v průběhu celé cesty, po níž nás teolog Charles Journet vede, s oblibou obrací k Pojednání o lásce k Bohu svatého Františka Saleského. Zmiňme především krásné řádky o lásce Panny Marie. Hluboký význam nadpřirozeného rozměru života lásky je jednou z hlavních hodnot tohoto textu. „Je to veliké, ale neměli bychom se radovat, že nám Bůh dal veliké věci? Srdce člověka by se rozskočilo, kdyby si uvědomovalo…“ Odkud pramení paradox, že láska k Bohu je nám přikázána, ačkoli svou povahou je láska svobodná a spontánní? „Kdybychom lásku k Bohu nedostali příkazem, kdo by se odvážil jej milovat?“ Zaujímali bychom vůči němu postoj služebníka nebo stvořené bytosti. „Ale láska je něco docela jiného! Mohu se snad odvážit svého Boha milovat? Ne, neodvážil bych se ho milovat jako přítele, milovat ho vroucně, neboť by to byla zpupnost, kdyby to po mně sám nežádal. Ale on o naši lásku přímo žebrá. Aby zcela zlomil mou váhavost, nařizuje mi, abych ho miloval. Já ho musím milovat!“
Předmluva
7
Čtenář v našem textu nalezne rovněž prvky psychologické analýzy nebývalé pronikavosti, jako v tom, co je řečeno o Jidášově žárlivosti a hříchu. Také bych chtěl upozornit na krásné úvahy o modlitbě srdce v kapitole o Panně Marii: „Spím, ale srdce mé bdí…“ Ono pokojné a současně planoucí poselství tohoto malého spisu je shrnuto do pouhých několika řádků: „Láska je jako síť, kterou rozhodím na svatou Trojici, abych ji uzavřel do svého nitra. Hospodin je Bůh svou přirozeností a podstatou, já svou účastí na něm. Jak je to bláznivé! To, že Bůh patří Bohu, je samozřejmost, neboť spočívá sám v sobě. Ale on nadto vchází do mě, aby ve mně přebýval, a pak už to nejsem pouze já, ale já spolu s ním, který se mi dal, a spolu s ním, který se mi dal, se dávám já jemu… Tyto veliké věci, jež teologie dokáže popsat pouze zvenčí, prožili svatí v rozhodujících okamžicích svého proměňujícího sjednocení. Tak vypadá duchovní sňatek. Bůh se mi dal a já ho mohu vzít do rukou, abych ho daroval jemu samému. Vkládá nám do rukou růže, abychom mu je mohli přinést, a líbí se mu o to víc, že mu je darujeme my.“ a Georges kard. Cottier OP
IV RŮST LÁSKY Nyní budu mluvit ne už o zrození, ale o růstu a plném rozkvětu lásky v nás. 1. Přebývá v nás láska díky úsilí, které můžeme vyvinout na základě svých přirozených možností, jako když se učíme cizí jazyk, hrajeme na hudební nástroj nebo si osvojíme nějakou dovednost? (STh II-II, ot. 24, čl. 2) Ne, sami nemůžeme nic. Jakákoli významná iniciativa z naší strany může být jedině negativní a může postavit hráz božskému působení. Vždyť v listu Římanům svatý Pavel říká: „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (5, 5). Tento plamen lásky Boží se v nás šíří působením Ducha svatého, je do nás vylit shůry, skrze svrchovanou štědrost Boží. Svatý Tomáš vysvětluje tuto zjevenou pravdu následovně: Každá věc má vše potřebné k dosažení cíle, který je jí určen. Obilné zrno má vše, aby se stalo klasem, atom radia je stvořen tak, aby mohl vysílat záření, každá bytost je stvořená, aby se naplnila v činnosti, jež je jakýmsi vylitím, darem, který přinese obohacení ne-li jí samé, tedy přinejmenším světu. Je tedy v nás vše potřebné k tomu, abychom dosáhli blaženosti, k níž nás Bůh předurčil? Odpověď na tuto otázku se nachází v překrásném textu svatého Pavla (1 Kor 2, 9): „My zvěstujeme to, co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují.“
46
Promluvy o lásce
Na tom, co dostáváme shůry, tedy nemáme sebemenší zásluhu. Bůh nás nemusel chtít vyvýšit k blaženosti bez konce. Mohl nás stvořit ve stavu „čiré přirozenosti“ a pak by nás musel nadat možnostmi, jak dospět ke štěstí úměrnému schopnostem a povaze naší přirozenosti. Té je určeno znát svět, znát Boha, který však zůstává neviditelný jako velká Neznámá, na němž je celý svět závislý, a skrze toto nedokonalé poznání jej milovat jako vládce světa, nic víc. Tohle ovšem není to, co nám bylo slíbeno. My uvidíme Boha takového, jaký je, uvidíme ho „tváří v tvář“ (1 Kor 13, 12). A toto zcela přesahuje veškeré možnosti nejenom člověka, ale též anděla. Vždyť co zmůže anděl na základě své přirozenosti? Jeho vlastní přirozenost je pro něj průzračná a lidská duše, až se vysvobodí z těla, bude trochu jako anděl, průzračná sama sobě a jakoby oslněná vlastním jasem. V přirozeném řádu by si anděl nebo nehmotná duše položili otázku: „Odkud pochází ta bytost, jíž jsem a jež může dosáhnout takové krásy?“ Pochází z Pramene, který zůstává skryt; je nemožné poznat jej přímo. My ovšem nejsme určeni k přirozené blaženosti. „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2, 9). A jak to víme? „Zjevil nám to Duch, který zkoumá hlubiny Boží“ (1 Kor 2, 10). Je to něco naprosto bláznivého, nepředstavitelného. A jestliže jsme předurčeni k tomuto cíli, jak bychom vůbec mohli vlastními přirozenými silami učinit krok tímto směrem? To je zcela nemožné. Když dáte koni oves, poběží sice rychleji, ale nezačne myslet. Je nemožné vytrhnout ho z horizontu jeho přirozenosti. Avšak právě to v nás Bůh uskutečňuje, když do našich srdcí sesílá trochu z oné lásky a světla, skrze něž
IV. Růst lásky
47
věčně nahlíží sám sebe. To tedy znamená vylití ctnosti víry, naděje a lásky. Jak jinak bychom se mohli vydat na cestu k takovému cíli, ne-li poháněni silou, jež pochází z té stejné výše, kde leží cíl našeho putování? Jistě znáte Pascalovu nádhernou pasáž o třech řádech: „Ani všichni tvorové dohromady nemohou dát vzejít myšlence, stejně tak ani všichni tvorové a duchové dohromady nemohou dát vzejít skutku božské lásky, neboť caritas je nadpřirozená.“ To je křesťanské zjevení. Srdce člověka by zahynulo, kdyby vědělo, že je omezeno jen na svůj horizont. Ono se touží vydat za dobrodružstvím, pustit se na cestu, která se uskuteční jen jedinkrát, směrem k cíli, jenž nás přesahuje… 2. Je nám láska vlita v závislosti na možnostech lidské přirozenosti? (čl. 3) Lidská duše je stejně jako anděl nesmrtelným duchem. Jakmile se tělo rozpadne, ona pokračuje v existenci, avšak v porovnání s andělem je velice nedokonalá, protože potřebuje tělo, aby mohla přijímat informace o okolním světě. Znalosti a vědomosti nabývá prostřednictvím smyslů, oken, skrze něž se otevírá světu a svět proniká k ní. Je velmi těžké vysvětlit celou řadu věcí dítěti, které je slepé a hluché. Ale protože je tu ještě hmat, můžeme své nehmotné duši, „duši ve vězení“, „telegrafovat“. Člověk je nejslabší ze všech duchů. Anděl byl Bohem stvořen tak, že je nadán veškerým bohatstvím jeho idejí o stvořeném světě. Učení o vrozených idejích neplatí – navzdory tomu, co si myslel Descartes a mnozí další – pro člověka, nicméně pro anděly ano. Přirozenost anděla tedy nesrovnatelně převyšuje přirozenost člověka. Andělská přirozenost – i když po-
48
Promluvy o lásce
necháme stranou milost posvěcující v případě dobrého anděla – v sobě zahrnuje více krásy než všechny divy hmotné přírody, a kdybychom spatřili anděla, okamžitě bychom pocítili bázeň jako v přítomnosti něčeho mimořádného a pro nás nezměrného. „Neboj se…“ říká anděl Zachariášovi (Lk 1, 13). Zde je další srovnání anděla s člověkem: Jako se pečetidlo může přiložit opakovaně a vždy ve vosku vytvoří tutéž podobu, tak je lidská přirozenost „formou“, která se může uplatnit vícekrát, neboť se „otiskuje“ do tvárného materiálu, takže víc lidí může mít stejnou přirozenost. Anděl oproti tomu zcela vyčerpá kvalitu, kterou představuje, jako zelenost vyčerpá všechny kvality zelené a červenost všechny kvality červené. Ovšem zelená a červená mají různé odstíny. Budeme-li však předpokládat, že existuje zelená jako taková, nebo červená jako taková, pak budeme mít od každé barvy jen jeden exemplář. A tak je tomu s anděly: existuje jen jeden jediný od každého druhu, s vlastní intenzitou a jasem. I když zůstaneme v hranicích řádu přirozenosti, takový zástup andělů by vskutku oslnil metafyzika. Jenomže nadto je tu ještě milost, a já jsem vám řekl, že čím více se duše otevírá, tím více milosti obdrží. Nabízí se tedy otázka, zda andělská přirozenost, vzhledem k tomu, že podstatně převyšuje přirozenost lidskou, dostane od Boha větší milost než lidé. Jistě byste mi už nyní dokázali odpovědět. Když se vás zeptám, jestli Panna Maria obdržela více milosti než všichni andělé dohromady, řeknete mi: „Ano, samozřejmě; vždyť je to královna andělů.“ A máme ještě dokonalejší příklad, totiž Ježíše Krista. Lidská přirozenost Ježíše Spasitele nepře-
IV. Růst lásky
49
vyšuje přirozenost andělů, neboť se snížil nejen na roveň andělů – „non angelos apprehendit,“ praví list Židům – ale ještě hlouběji. Nicméně ve chvíli, kdy Syn Boží přijal lidskou přirozenost, aby ji spojil se svou božskou osobou, zahrnul ji ještě větší milostí, než jaká byla dána Panně Marii. On je studnicí všech milostí. Na otázku, zdali je milost udílena v závislosti na povaze přirozenosti, svatý Tomáš odpovídá záporně. Proč? Protože jak jsem vám právě vysvětlil, existuje sice obrovský rozdíl mezi lidskou přirozeností a přirozeností andělskou, avšak tyto rozdíly nemají ve vztahu k božskému životu, jenž je naprosto nadpřirozený, žádný význam. Když jste v letadle, nedokážete změřit kopce a hory. Vidíte pouze cesty vinoucí se jako stužky, ale vůči výšce, v níž se nacházíte, je krajina zcela zploštělá. Proto svatý Tomáš říká: Milost není vlita v závislosti na přirozených schopnostech duše, nýbrž výhradně ze štědrosti a hojnosti. V nebi tedy budou někteří andělé mírou přijaté milosti stát níže než lidé a někteří lidé budou naopak stát nad anděly. Bude tam existovat jediná církev, v níž budou společně andělé a lidé a budou hierarchicky uspořádáni ne už podle přirozenosti, o kterou samozřejmě nebudou připraveni, nýbrž podle míry své lásky. Takový svatý Pavel nepochybně předčí hojností přijaté milosti mnohé anděly. A nebeská hierarchie bude krásnější než hierarchie metafyzická, která existuje mezi anděly a lidmi; bude to hierarchie svatosti, lásky, většího či menšího ponoření Boha do jeho stvoření. Člověk je s to přijmout milost, ačkoli je to pro smyslovou, čistě živočišnou přirozenost metafyzicky nemožné. Protože však máme duchovní přirozenost, naše nesmrtelná duše, jakkoli neduživá a chudobná, je schopna
50
Promluvy o lásce
pojmout milost, neboť je stvořena k obrazu Božímu. Již svým rozumem je duše větší než stvořený svět a tím je nádherná, ale jejím nejvzácnějším darem není to, že je nad světem, nýbrž její schopnost přijmout nadpřirozenou milost Boží, pokud je jí dána. Je větší tím, co dokáže přijmout, a ne tím, čím je sama ve vztahu k nižším věcem. Vidíte tedy, že mezi darem milosti a povahou přirozenosti neexistuje žádná úměra. 3. Může v nás láska růst? (čl. 4) Naše láska je samozřejmě láska cesty, caritas viae, a co jiného znamená být na cestě, než postupovat vpřed? Jsme viatores, poutníci na cestě, která se uskutečňuje jen jedinkrát. Jaký je náš cíl? Blaženost. A jak se k ní můžeme přiblížit? Kroky porozumění a lásky, gressibus amoris, jak řekl svatý Řehoř Veliký. Protože všechny věci zde na zemi jsou stvořeny k tomu, aby směřovaly k určitému cíli, láska bez růstu by znamenala, že běh života se zastavil. Jinými slovy, jestli moje láska nebude zítra větší než dnes, je lépe okamžitě zemřít než dále zatěžovat svět. Jestliže mě s tou trochou mé lásky Bůh ještě nechává na zemi, musím se snažit, aby má láska rostla a směřovala ke svému cíli, jako oheň stoupá vzhůru k nebi. Svatý Tomáš si klade otázku, jakým způsobem caritas roste. Předně, zda se zvětšuje co do své podstaty. Vysvětluje, že v některých duších, totiž ve všech lidských duších, tato láska spočívá na povrchu temné hlubiny, v níž jsme sami sebou se sebeláskou a vším, co se od ní odvíjí. Pokud se nedopustíme smrtelných hříchů, zůstává v nás, ale jako by se dotýkala pouze hladiny naší duše. Může však
IV. Růst lásky
51
být sama láska něčím jiným než láskou, může se změnit její podstata? Ne, i ten nejnižší stupeň božské lásky je už láska sama, čirá a všeobjímající. Směřuje k Bohu, který je milován nade všechny věci, a ke všemu, co je pro Boha. Je to požár, ale požár, který zachvacuje pouze hladinu mé duše. Jak tedy vzroste? Musíme říci, že to není ona, kdo ve mně roste, nýbrž že já se jí nechávám pohltit. Láska se zakořeňuje, prostupuje všemi vrstvami duše, v jakémsi procesu osmózy pomalu zaplavuje celou bytost, a když se v určitém okamžiku zmocní všeho, nastane ono proměňující sjednocení, které svatý Jan od Kříže popsal prostřednictvím obrazu polena: Jakmile je hodíme do ohně, doutná a praská, jako by se mu bránilo, ale když je oheň cele pohltí, stane se jeho součástí a úplně se ztiší. V proměňujícím sjednocení se duše stává částí lásky. Najednou nedokáže hovořit o ničem jiném než o lásce. Novicky žijící v blízkosti svatého Jana od Kříže za ním často přicházely pod záminkou požádat jej o propustku. Obvykle novicky žádaly o propustky co nejméně a raději se tomu vyhýbaly, ale v případě svatého Jana od Kříže byly naplněny štěstím, když se s ním mohly setkat, neboť cítily, že prostřednictvím slova nebo věci, které od něj obdržely, dostávají ještě něco navíc… 4. Roste láska s každým skutkem, který zde na zemi vykonáme? (čl. 5–6) Podle svatého Tomáše i podle svatého Františka Saleského tomu tak není. Láska neroste v jakémsi spojitém, mechanickém pohybu jako ručičky sunoucí se po ciferníku nebo koule po hladkém povrchu. Roste v závislosti na běhu života. Jak ale poznamenává svatý Tomáš, běh života, ať rostlin nebo živočichů, se neodehrává v pravi-
52
Promluvy o lásce
delném a nepřetržitém rytmu, nýbrž v jednotlivých etapách. V určitém období živý tvor shromažďuje síly, připravuje se na růst, ačkoli nelze pozorovat nic zjevného. A najednou díky nim začne růst. Stejně tak roste láska, ne s každým vykonaným skutkem, ale s některými skutky, velkorysejšími, horlivějšími… Musíme však upřesnit jednu věc. Jedná se o pohyb duše, která se jako tětiva napíná ke svému konečnému cíli, bez ustání toužící po větší lásce, po úplném sjednocení. A to podle svatého Tomáše nastane s nějakým vroucnějším skutkem lásky, díky němuž se duše dostane na jinou úroveň. Právě tento poslední skutek, dokonalejší než ty předešlé, lásku přivede do jiné perspektivy, ovšem pouze díky účinku všech dobrých skutků vykonaných dříve, jež tedy nebyly zbytečné. Je třeba to mít na mysli, když říkáme: „Ten, kdo nepostupuje vpřed, postupuje vzad.“ Někdy se nám může zdát, že láska v nás nepostupuje, ale tak to není. Jestliže jsme byli celou dobu jako vyhnanci upnutí ke své vlasti, naše skutky nám nashromáždily zásoby, které v nás v okamžiku smrti nebo jednoduše při nějaké obtížné volbě, kterou uskutečňujeme pro Boha, aniž by k tomu byla naše smrt nezbytná, přinesou ovoce růstu lásky, a to působením života, nikoli mechanicky. V tomto bodě je třeba rozlišit skutky „soustředěné“, i když nutně nepřinášejí okamžitý účinek, a skutky „nesoustředěné“, jež teologové nazývají „kolísavé“. Předpokládejme, že mám v srdci deset dílů lásky. Ráno jsem se pomodlil nebo jsem byl na mši. Udělal jsem to v hnutí lásky, a proto je to záslužný skutek. Jenomže místo, abych tento skutek vykonal s intenzitou, jež odpovídá deseti dílům lásky v mém srdci, udělal jsem ho s intenzitou pou-
IV. Růst lásky
53
hých pěti dílů. Nevložil jsem do něj všechnu svou touhu, myslel jsem i na jiné věci, na to, co budu dělat potom… Pak se jedná o nesoustředěný skutek. Je dobrý, ale nedokonalý, vykazuje určitý nedostatek. A kdyby se pak tyto nesoustředěné skutky staly běžnou normou křesťanského života, přivedly by člověka do stavu takzvané náboženské vlažnosti. 5. Může láska v našich srdcích růst nekonečně? (čl. 7) Ano, odpovídá svatý Tomáš. Protože nemá žádné hranice. Nejprve se ptejme, zda existuje nějaký cíl, po jehož dosažení si už nelze nic dalšího přát. Jistě, je to nekonečná blaženost Boží! Je to sám Bůh v plnosti své lásky a krásy, k němuž putuji. Bůh, kterému z přátelství toužím darovat celý svět. Ovšem i kdybychom žili miliardy let, k této nekonečnosti božské dobroty a krásy bychom se sice přiblížili, ale nikdy bychom jí nedosáhli… Dále se ptejme, jak je tomu s intenzitou. Duše zůstane duší, ale může láska, která v ní přebývá, dále sílit? Může Bůh, její dárce, nechat lásku pronikat stále hlouběji do duše a celou ji zaplavovat? Ano, Bůh to může učinit a já se bez ustání mohu modlit, aby to ve mně působil víc a více. Nějaký pozůstatek vlastní podstaty mé duše bude vždy toužit po proměnění, a v proměňujícím spojení bude i láska dále sílit a růst. Utrpení, která bude v tomto stavu zakoušet, již nebudou sloužit k jejímu očištění, neboť duše bude zcela čistá; bude se jednat o utrpení proměňující samotnou podstatu, poslední části duše. A konečně, co se děje se subjektem? Svatý Tomáš odpovídá, že čím hlouběji do sebe nechávám lásku sestoupit, tím víc se má duše rozšiřuje.