Charles Journet - Promluvy o modlitbě: modlitba s Ježíšem

prom luv y o modlitbě: mod l itba s Je ž í šem

C H A R L E S

J O U R N E T

OBSAH

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 I. Malý katechismus o modlitbě . . . . . . . . . . . . 11 II. Tajemství Ježíšovy modlitby . . . . . . . . . . . . . 27 III. Úkony Ježíšovy modlitby . . . . . . . . . . . . . . . 41 IV. Velekněžská modlitba . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 V. Modlitby v evangeliu . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 VI. Otčenáš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 VII. Liturgická modlitba . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 VIII. Kontemplativní modlitba . . . . . . . . . . . . 129

Předmluva Kniha Promluvy o modlitbě nám přináší jedno z nejkrásnějších duchovních cvičení kardinála Journeta. Jeho hlubokou inspiraci vyjadřuje podtitul Modlitba s Ježíšem.

Půvab těchto stránek se odráží především v jejich výrazu: ihned si povšimneme, že autor hovoří z vlastní zkušenosti. Ne, že by mluvil o sobě: jde o něco hlubšího, o jakýsi podtón, který jedinečným způsobem rozeznívá ty nejprostší a nejklasičtější výklady těchto „malých katechezí“. Náš teolog nám v nich dokázal otevřít cestu k těm nejvyšším a nejobtížnějším naukám. Úvodní kapitola ostatně nese název Malý katechismus o modlitbě. Je to vzácný průvodce, který stanovuje bezpečné ukazatele a rozptyluje námitky proti nezbytnosti modlitby.

Hned poté nás autor uvádí do pravé křesťanské modlitby, nesené modlitbou Spasitelovou: „Svět je spasen díky Ježíšově modlitbě, ta však nenahradí tu naši, naopak – podněcuje ji. Ježíš pojímá naši ubohou modlitbu do té své a dodává jí takovou důstojnost, že ji Otec nemůže odmítnout. Vždyť si ji přivlastnil jeho milovaný Syn, ‘v němž se mu zalíbilo’.“ *** Jednou ze silných stránek tohoto textu je skutečnost, že před nás staví hluboké tajemství Toho, jenž chtěl zachránit svět „pokorou modlitby“: „Chtěl zachránit lidi lidským způsobem, modlitbou, kterou pronáší Ježíš jako člověk; jako Bůh může Ježíš modlitbu jen vyslyšet. Když se však modlí coby člověk, modlí se tu Bůh. Ten, jenž se o vánoční noci narodil, je Bůh, přichází však na svět jako člověk. Ten, který na Velký pátek trpí a umírá, umírá

6

Promluvy o modlitbě

jako člověk, je to však Bůh. To Bůh o Velikonocích vstává z mrtvých, vstává však jakožto člověk, ne jako Bůh. To je tajemství Vtělení.“ Ježíšova modlitba je lidskou prosbou, ale tím, že ji koná určité Já příslušející Božímu Synu, získává nekonečnou, nevystižitelnou hodnotu.

Je to modlitba, která nese naši ubohou modlitbu. *** Když hledíme na modlícího se Ježíše, pronikáme do tajemství jeho osoby a jeho lidství. Objevujeme tak, že pod „nebem plným jasu je prostor pro všechny úzkosti, pro všechny otázky i pro všechna povzbuzení, jež přicházejí z nebe navštívit bolestné lidství Spasitelovo“.

Nebe plné jasu a zároveň „propast bolestí a úpěnlivých proseb, jež se završují tragédií kříže“… I my můžeme vstoupit do této tragédie, která je „vrcholnou modlitbou Ježíšovou“. Z toho vyplývá tento krásný závěr: „Nuže, tato tragédie krvavého kříže je přítomna při mši, skrytá pod sladkostí svátostných způsob. Není nic pokojnějšího než tato přítomnost krvavé svátosti halící se pod jinou, přijatou podobou chleba a vína. Takový je podle mě smysl velkého Grünvaldova Ukřižování v Colmaru, na němž vidíme Krista s kůží naběhlou od ran důtkami, s oteklýma, krvácejícíma nohama, vedle nichž je zobrazen kalich s maličkým bílým beránkem.“ Když hledíme na modlícího se Ježíše, naše srdce se otevírá nekonečné Boží lásce a odhaluje její projevy dokonce i tam, kde by je nečekalo. O tom svědčí i tato poznámka o trestu: „V Ježíšově modlitbě cítíme utrpení.

Je to jakýsi boj proti božské spravedlnosti, úpěnlivě se dožadující odpuštění. Neboť Bůh by měl jistě právo trestat, stačilo by jen, aby nechal lidi střetnout se s jeho

Předmluva

7

láskou. Bůh trestá vždy tím, že sesílá svoji lásku. Trest spočívá v samotném odmítnutí jeho lásky.“ Vzpomeňme si na Jidášovu zradu. Ježíš za něho prosil „svým způsobem víc, než za ostatní. Ježíšově modlitbě, stejně jako Boží nabídce ke smíru, však můžeme říci ne…“ Proto Ježíšova modlitba mohla být jakýmsi nočním bojem za to, aby tato odmítnutí lásky nenastávala. „Tou nejdelší a zároveň tou nejslavnostnější Spasitelovou modlitbou“ je takzvaná „velekněžská“ modlitba popsaná v 17. kapitole Janova evangelia. Z této „nesmírné“ modlitby vyvozuje teolog Journet tři velká témata: téma slávy, téma smutku a téma Ježíšovy lásky. Uvádí nás do rozjímání nekonečné Boží slávy: „A stín Boží slávy, jež se vylije skrze Ježíšovo lidství, promění svět.

Tato proměna proběhne ve dvou etapách. Nejprve skrze milost a lásku sestoupí stín Boží slávy na tento putující svět utrpení a zkoušek; to nazývám půlnoční proměnou v noci víry. Pak nastane konečné sestoupení v jasu oblažujícího nazírání a lásky. To bude proměna Vlasti, polední proměna.“ *** Tato škola modlitby nás nevede jen k rozjímání nad Spasitelovou modlitbou. V důvěrném spojení s evangeliem nás učí, jak rozvažovat nad modlitbami, které mu byly určeny a které si máme přivlastnit. Máme před sebou neobyčejně svěží stránky. Charles Journet nás v nich jakoby nevědomky uvádí do láskyplné pozornosti, s níž četl Písmo. Tak vychází vstříc našim otázkám. O muži žádajícím Ježíše, aby přesvědčil jeho bratra o podílu na dědictví, například praví: „Ježíš neuděluje tyto věci, které jsou jakýmsi nádavkem, pokud o ně žádáme jako o věci

8

Promluvy o modlitbě

hlavní.“ Nebo si všimněme komentáře onoho „překrásného vyprávění“ o vyléčení deseti malomocných. Devět jich uposlechne Ježíšova rozkazu, aby se šli ukázat kněžím, desátý „neuposlechne, aby vzdal Bohu chválu. Neuposlechne z lásky, a právě tohoto muže si Ježíš zamiloval.

Ano, je třeba být vynalézavý ve věcech, které dáváme Bohu.“ Za určitých okolností je třeba jít proti proudu: „Jste-li povoláni k tomu, abyste šli proti proudu, jděte proti proudu…“ Na otázku neústupných modliteb a vytrvalosti a na hojně slýchanou stížnost: „Bůh mě nevyslyšel!“ odpovídá Charles Journet takto: „Pozor! Nevíte, zda vás vyslyšel.

Možná že vyslyšel vaši modlitbu tak, že vám dal něco, co bude nakonec lepší než to, co si přejete.“ Modlitbě Otče náš zasvětil Charles Journet samostatná duchovní cvičení.1 Zapamatujme si tuto jeho poznámku o recitaci Otčenáše v rámci mešní liturgie: „Můžete se modlit spolu s Ježíšem Otče náš vsazený do liturgické modlitby. Jakoby ve splynutí s ním můžete říkat tato slova, která nás naučil ve své velké lásce k Otci a k nám.“ Když se takto modlíme Otče náš, vstupujeme již do liturgické modlitby. I té je věnováno autorovo ponaučení, neboť modlitba každého z nás je součástí modlitby celé církve. To platí i o modlitbě kontemplativní, jež je jakýmsi završením a naplněním, k němuž spěje každá modlitba.

Kontemplativní modlitbou končí i tato půvabná kniha, která spojuje nauku, katechezi a duchovní elán v jediný celek.  Georges kard. Cottier OP Budeme se odkazovat na: Kardinál Journet, Notre Père qui es aux cieux, Paříž, Desclée de Brouwer, 1987, 144 s.

1

62

Promluvy o modlitbě

je v tom, „když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ Právě tato slova zasáhla Pascala, jak uvádí ve svém Memorialu.

Verše 4 a 5: „Já jsem tě oslavil na zemi“ – v utrpení – „když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil. A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.“ Zde se jedná o podstatnou slávu, kterou měl Ježíš jako Boží Syn, slávu své věčné preexistence, jejíž zář zůstala zahalená pod jeho trpícím lidstvím skrze „půlnoční proměnu“, o níž jsme hovořili.

Téma smutku Verše 6 až 12: „Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe; neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. Vpravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal. Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji; a všechno mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven. Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je ve tvém jménu, které jsi mi dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo. Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze

IV. Velekněžská modlitba

63

světa, jako ani já nejsem ze světa. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni.“ A ve verši 25 ještě uslyšíme: „Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a také oni poznali, že jsi mě poslal.“ Pod jasným nebem oblažujícího nazírání a lásky se střídají jednotlivé skutky Ježíšova života a hlavně modlitby, z nichž jsme právě dočetli tu nejdelší dochovanou.

Tyto modlitby jsou jako zápas proti Boží spravedlnosti, zápas o to, aby se nenaplnila.

V tomto zápase prosí Ježíš jen o to, oč musí prosit.

Prosí za všechny lidi? „Neprosím za svět.“ „Ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo.“ V těchto verších je zachycen velký smutek.

Ježíš se modlil za Jidáše, vracel se za ním, jako by mu chtěl říci: Ne, nedělej to! „… aby se naplnilo Písmo!“ Bůh ví vše předem, neboť je mimo čas. Z výše hory věčnosti nahlíží jediným pohledem všechny okamžiky časové posloupnosti a vidí, že přes své vstřícné kroky ke smíru, přes své milosti, jimiž přichází tlouct na dveře srdcí, bude někde odmítnut. V Žalmu 41 se mluví o Spravedlivém. Není jím míněn přímo Ježíš – přestože Ježíš představuje tuto spravedlnost vznešeným a nepředvídatelným způsobem –, ale spravedlivý v neosobní formě, jenž si naříká: „Ten, (…) jemuž jsem důvěřoval, ten, jenž můj chléb jedl, vypíná se nade mne a zvedá patu.“ Boj spravedlnosti proti nespravedlnosti je stará známá věc a zde má svoji stěžejní epizodu. Smysl těchto slov je: Syn zatracení se zatratil. Opět se naplňuje to, co bylo zvěstováno v Písmu: zrada přáteli. Ale tentokrát, s jakou silou! Jaký to byl přítel! A jaká zrada!

64

Promluvy o modlitbě

Ježíšův veliký smutek je smutkem nad tímto synem zatracení a světem, za nějž neprosí. Že neprosil za svět?

Ale jistě, že prosil! Ve svém smrtelném zápase prosil za to, aby byli všichni spaseni, a na kříži zvolá: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ „Bůh“ – jak je psáno v prvním listu Timotejovi – „chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ A svatý Jan v 1. listu (2, 2) píše: „On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa.“ Ale na jiném místě, v evangeliu svatého Jana (7, 7), čteme: „Mne (svět) nenávidí, protože ho usvědčuji z jeho zlých skutků.“ A nenávist světa bude pronásledovat i Spasitelovy učedníky: „Sluha není nad svého pána.

Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás.

Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho“ (Jan 15, 20.18).

Vždy je nebezpečné ubírat se stejným směrem jako svět. Proroci se zapsali do dějin ne tím, že s nimi drželi krok, ale tím, že převrátili jejich tok. A co Ježíš, držel krok se světem své doby? „Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa,“ protože jsem vás svým vyvolením ze světa vytrhl, „proto vás svět nenávidí.“ „Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat.“ V zemích, kde se rozpoutalo pronásledování, se cítíme jakoby v ovzduší evangelia!

V každém okamžiku jsme připraveni na smrt. Zdá se to nelidské, ale v takové chvíli vane milost, vrací se samo evangelium! „Dal jsem jim své slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa.

IV. Velekněžská modlitba

65

Neprosím, abys je vzal ze světa…“ Své poslání tedy budou muset plnit uprostřed nepřátelského světa. Budou zasvěceni, obětováni pravdě. Právě slovo „pravda“ je nyní nejvíce zrazováno. Je zapotřebí chovat v sobě vášnivou lásku k pravdě, žádné „možná“ nebo nějaké úpravy! Pokud to nejsou úpravy v čisté pravdě, jsou to lživé úpravy.

Povolání svatého Dominika je toho zářným příkladem. Je to povolání Ježíšovo: „Přišel jsem, abych vydal svědectví pravdě.“ Ježíš se „zasvěcuje“ pravdě. Jak sám řekl, byl posvěcen ve chvíli Vtělení, aby se pak sám posvětil v předvečer smrti (v. 19). „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého.“ Nejsou sami.

Jak tedy máme chápat výraz „svět“? Tento pojem má v evangeliu více významů: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna“… Zde je svět předmětem vykoupení, předmětem počinů Boží slávy, která se pokouší sestoupit nejprve za noci, aby pak přišla v záři Vlasti. Pokud je však toto vykupitelské sestoupení odmítnuto, potom platí Ježíšovo: „Neprosím za tento svět,“ za ten svět, jenž mě nenávidí, ne proto, že bych mu nedal znamení své lásky, ale proto, že on se od nich odvrací. Ano, tento svět může vítězit nad Bohem, tato vítězství ho však ničí.

Téma lásky Jaká nesmírná láska, jíž bude Ježíš podpírat své učedníky uprostřed světa! A nejen své učedníky, ale i ty, kteří v něj uvěří skrze jejich slovo. „Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni.“ „Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří, aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (v. 20–21).

66

Promluvy o modlitbě

Aby všichni byli jedno, tak jako ty, Otče, jsi ve mně a já v tobě. Zde se jedná o podstatnou jednotu Otce a Syna, o nekonečnou, nerozdílnou jednotu. Avšak i oni mohou být sjednoceni jednotou lásky, sjednoceni s Otcem i s celou Trojicí. To je jednota, která se podstatné jednotě podobá, je však od ní nekonečně vzdálena. „Aby i oni byli v nás.“ Zde Ježíš hovoří o účasti na božském životě skrze milost, o inhabitaci. Nejsvětější Trojice přijde přebývat do srdcí těch, kteří jsou otevření milosti, nejen jako účinná příčina, ale jako host, jenž do nich vkládá odpovědi lásky… „Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno,“ stvořenou slávu, jež zaplavuje Spasitelovo lidství a jež se vylévá na ně, nejprve v noci lásky a posléze v záři Vlasti. „Já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty,“ podle jednoty naší, „a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal“ (v. 22–23); ať jejich srdce zasáhne pohled na jednotu těch, kteří Boha hluboce milují, ať si řeknou: to jsme ještě nikdy neviděli…

Abychom vyprosili příchod Spasitelova království pro sebe i pro náš svět, musíme se ponořit do jeho utrpení.

Jakmile začneme milovat Boha, je pro nás nemožné nemilovat všechno, co miluje on, a netoužit po všem, po čem touží on. Tak se v našem srdci samovolně utváří modlitba: Kéž přijde jeho království! Sedmnáctá kapitola Janova evangelia rozvíjí tu nejintenzivnější Ježíšovu modlitbu, jež se však uskuteční až v agónii a na kříži.

Tento krvavý kříž sestupuje doprostřed nás v sladkosti mše svaté, která v sobě nese veškerý žár Boží lásky. Jen se do ní vrhnout jako motýl do světla…

V MODLITBY V EVANGELIU Nyní musíme promluvit o různých modlitbách, které nám přináší evangelium.

Modlitby, které Ježíš odmítl Existují modlitby, které Ježíš odmítl vyslyšet. Například v Matoušovi (16, 1–4; 12, 38–40): „Přišli farizeové a saduceové a pokoušeli ho; žádali na něm, aby jim ukázal znamení z nebe…“ Cítíte tu Ježíšovu trýzeň, stále ten samý zápas: Proč to nechcete pochopit? Chce je pozvednout, ale je to tak těžké! – „On však jim odpověděl: Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení; ale znamení mu nebude dáno, leč znamení proroka Jonáše.“ To znamená: „Jako byl Jonáš v břiše obludy tři dny a tři noci (obluda je zoufalstvím, které ho sžírá), tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země,“ a tak zničí naději, již vzbudil. Pak nastane vzkříšení. Ježíš nechce dát znamení, protože vidí, v jakém duchu o ně žádají.

Pak přichází prosba, která sama o sobě není špatná, týká se však věci vzdálené těm, jež vymezují Vtělení. Ježíš nepřišel, aby zvětšoval statky lidstva, aby řešil problémy časného světa. A tu k němu přijde člověk, který chce, aby přesně tímto způsobem rázem rozhodl v jeho prospěch spornou otázku časného významu, místo aby usiloval

68

Promluvy o modlitbě

o jiné věci a nechal celou záležitost v jejich důsledku urovnat. „Někdo ze zástupu ho požádal: Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví. Ježíš mu odpověděl: Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ (Lk 12, 13–14).

Jak vidíte, proto Ježíš nepřišel. (Stejně tak ani svatý Pavel nepřišel kvůli zrušení otroctví: posílá zpět uprchlého otroka Onésima svému pánovi Filemonovi a říká mu prostě: pohlížej na svého pána, jako bych to byl já sám, pánovi pak vzkazuje: přijmi ho, jako bych to byl já. To je vše. Nic jiného není třeba: kvůli této lidské důstojnosti, již přinášelo evangelium, se zhroutil antický svět.) Ježíš neuděluje tyto věci, které jsou jakýmsi nádavkem, pokud o ně žádáme jako o věci hlavní.

Další odmítnutá modlitba je jednou z nejpřevratnějších pasáží evangelia. Boží království se podobá deseti družičkám, které si vzaly své lampy a vyšly na setkání s ženichem (Mt 25, 1–13). Pět z nich je moudrých, pět nemoudrých. Nemoudré si totiž k lampám nevzaly olej, zatímco ty moudré si s lampami vzaly i olej v nádobách. Ženich si dává načas, na všechny přišla únava a ony usnuly. Uprostřed noci zazní křik: Ženich je tu! Pojďte mu vstříc! Všechny družičky se probudí a připravují si své lampy. Nemoudré družičky řekly těm moudrým: Dejte nám trochu vašeho oleje, protože naše lampy zhasínají!

Moudré jim odpověděly: „Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si…“ Jak je vidět, ve chvíli smrti mi nepostačí mít u sebe někoho, kdo velmi miluje Boha, třeba i světce. Ten bude mít olej do své lampy, ne však do mé. Bude třeba jít ke

V. Modlitby v evangeliu

69

kupci – k Bohu – a olej si koupit, ale co když bude příliš pozdě? Je třeba tam zajít včas… „Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny.

Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: Pane, pane, otevři nám! Ale on jim odpověděl: Amen, pravím vám, neznám vás. Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“ Další modlitbou, která rovněž nebyla vyslyšena, protože přišla příliš pozdě, je podobenství – které je třeba správně pochopit – o zlém boháči a chudém Lazarovi (Lk 16, 19–31). Jeho účelem není popsat stav zlého boháče na onom světě; zda cítil pokoru, nebo snad dokonce bratrskou lásku – to když říkal: Otče Abraháme, pošli Lazara k mým bratřím, aby je zapřísahal, aby nejednali jako já a nedošli tak zatracení! Odsouzený, který by měl takové smýšlení a vykonal tak skutek křesťanské lásky, by byl pro peklo rozbuškou! Poučení plynoucí z tohoto podobenství je jiné: je příliš pozdě! „I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahámovi.“ Na bráně v Conques i na jiných místech můžeme vidět Abraháma oděného do jakéhosi plátna, z něhož vystupují tři nebo čtyři maličcí vyvolení! To je „Abrahámovo lůno“, jméno, které se dávalo ve Starém zákoně předpeklí. „A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abraháma a u něho Lazara. Tu zvolal: Otče Abraháme, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni! Abrahám řekl: Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Laza-