John Henry Newman - Rizika víry

John Henry Newman

Rizika vĂ­ry

Krystal OP . 2011

OBSAH EX UMBRIS ET IMAGINIBUS AD VERITATEM Životní cesta intelektuála, kněze a světce TOMÁŠ MACHULA Od skepticismu k pevné víře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Ariáni čtvrtého století – kontinuita putující církve . . . . . . . . . . 7 Traktáty – cesta středu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 Vývoj křesťanské nauky – cesta rozvoje nebo cesta degradace? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Apologia pro vita sua – cesta ke katolictví . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Idea univerzity – cesta k intelektuální odpovědnosti . . . . . . . . 17 Gramatika souhlasu – cesta k poznání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 List vévodovi z Norfolku – cesta ke správnému vnímání autority . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Cesta k Newmanovu odkazu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 Vydavatelská poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27

NĚKTERÁ Z NEJLEPŠÍCH IV. díl, 1. kázání Přísnost Kristova zákona . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 IV. díl, 2. kázání Poslušnost bez lásky ukázaná na postavě Bileáma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 IV. díl, 14. kázání Velikost a malost lidského života . . . . . . . . . . . 58 IV. díl, 16. kázání Kristus skrytý před světem . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 IV. díl, 20. kázání Rizika víry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 V. díl, 3. kázání Nereálná slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 V. díl, 5. kázání Vyrovnanost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 V. díl, 6. kázání Vzpomínka na dosavadní milosrdenství . . . . . 108 V. díl, 23. kázání Láska – jediné, čeho je třeba . . . . . . . . . . . . . . 118 VI. díl, 17. kázání Čekání na Krista . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 VI. díl, 18. kázání Podřizování rozumu a pocitů zjevenému Slovu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 VI. díl, 22. kázání Zbraně světců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 VI. díl, 25. kázání Pokoj ve víře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163

E X UMBRIS ET IMAGINIBUS AD VERITATEM Životní cesta intelektuála, kněze a světce 1 Tomáš Machula Máme-li se zabývat osobností a dílem jednoho z nejvýznamnějších představitelů anglického křesťanství Johnem Henrym Newmanem, je třeba toto obsáhlé a bohaté téma uchopit určitým vymezeným způsobem, který pomůže šíři jeho díla i vlivu nějak strukturovat a vyložit. Takových „úhlů pohledu“, kterými můžeme na Newmana nahlížet, je zajisté celá řada.

Pro tento text jsem zvolil motiv „cesty“, který je podle mého soudu pro Newmana velmi charakteristický. Nejde jen o jeho cestu od anglikánství ke katolicismu, která může být povrchním pohledem pokládána za stěžejní „přechod“ jeho života.

Je to celá řada malých cest, které se navzájem pronikají, kříží a ovlivňují. Ve všech případech je to ale dynamika života, který nezůstává na místě, ale putuje (jak stojí na Newmanově náhrobku) „Od stínů a obrazů k pravdě“. Tento platónský motiv životní cesty od nejasného odlesku pravdy k pravdě samé je obrazem křesťanské životní cesty obecně, od dětských představ o světě a o Bohu k Bohu samému a k plnému nahlédnutí božských věcí, jak až náš omezený intelekt dovolí. Pro Newmana je tento obraz evokující vysvobozování se z iluzí platónské jeskyně velmi charakteristický. Jeho život je plný mezníků na cestě k lepšímu a hlubšímu poznání, která není cestou opovážlivého faustovského úsilí o poznání a z něj plynoucí moc, ale cestou pokorného tazatele, který dobře ví, že poznání pravdy není možné bez změny vlastního nitra, které se poznávané pravdě připodobňuje. V tomto kontextu velké životní cesty od stínů k pravdě je Newmanova konverze ke katolicismu jen jednou z mnoha ztělesnění obecného principu života, který velí jít za pravdou.

1

Převzato z MKR Communio, 2–3/2011.

6

Tomáš Machula

OD SKEPTICISMU K PEVNÉ VÍŘE První Newmanova významná intelektuální a duchovní cesta souvisí s jeho dospíváním. Jako nadané dítě četl poměrně brzo významné novověké autory a na základě toho bylo jeho biblické křesťanství převzaté především od jeho babičky z matčiny strany podrobeno zpochybnění. Osvícenské myšlenky Huma nebo Voltaira Newmana zneklidnily a vedly ho k zásadním životním a náboženským otázkám. V tuto dobu byl pro mladého Newmana velmi významný vliv reverenda Mayerse, který ho při jeho studiích přivedl k jakémusi prvnímu dospělému obrácení ke zralejší víře. Byl to evangelikální kalvinismus, který pak hrál významnou roli v Newmanově životě až do studií v Oxfordu. Tam byl, už jako člen Oriel College, osloven teologem Richardem Whatleyem. Ten ho přivedl od radikálního kalvinismu k ocenění logiky a rozumnosti. Newman však nelibě nesl Whatleyho přílišný intelektualismus, který směřoval k liberalismu. A to bylo pro mladého Newmana nepřijatelné, neboť jak zdůraznil ve své řeči při převzetí kardinálského biretu, s liberalismem bojoval celý život.2 Jako člen univerzity a vikář hlavního univerzitního kostela Panny Marie se Newman pod vlivem svého předchůdce v úřadu vikáře a člena své koleje Edwarda Hawkinse postupně dostal na pozice konzervativního anglikanismu, tedy do tzv.

High Church. Zde se sblížil s řadou zajímavých osobností, mezi nimi s Johnem Keblem, který mu zprostředkoval patristické spisy. Newman se v roce 1827 začíná historií a myšlením rané církve podrobně zabývat a postupně se tak před ním otevírá obrovské intelektuální i duchovní bohatství, ze kterého bude v dalších letech neustále čerpat, a které ho významně ovlivní v celé řadě jeho dalších rozhodnutí. Na základě těchto 2

Srov. W. P. NEVILLE (ed.), Addresses to Cardinal Newman with his Replies 1879–81, London and Bombay, Longmans, Green, and Co. 1905, str. 64: „Třicet, čtyřicet, padesát let jsem odporoval ze všech sil duchu náboženského liberalismu. Zatím nikdy nepotřebovala svatá církev bojovníky proti liberalismu tak jako dnes, kdy se bohužel jedná o všudypřítomný omyl, který se jako smyčka stahuje nad celou zemí.“

Ex umbris et imaginibus ad veritatem

7

studií začal pracovat na knize o koncilech, která se nakonec věnovala pouze problematice ariánské hereze.3 ARIÁNI ČTVRTÉHO STOLETÍ – KONTINUITA PUTUJÍCÍ CÍRKVE Jeho kniha k tomuto tématu nazvaná Ariáni čtvrtého století a vydaná v roce 1833 má pět hlavních částí: 1. přednicejské školy a hnutí ve vztahu k ariánské herezi 2. nauka přednicejské církve ve vztahu k ariánské herezi 3. všeobecný koncil v Nicei za vlády Konstantina 4. místní koncily za vlády Konstantia 5. koncily po Konstantiovi Lze říci, že v tomto období stojí v centru Newmanova zájmu církev, její dějiny, tradice, nauka a vůbec vše, co patří k její víře. Kniha už ve své době vzbudila velký ohlas. Ignaz von Döllinger, německý katolický kněz, teolog a církevní historik, ji pokládal za geniální dílo.4 Z detailního rozboru děje a myšlení církve prvních staletí však nepostřehneme žádné zásadní duchovní otázky, hledání nebo boje. Je to precizní práce církevního historika a zdálo by se, že nic víc. V čem je tedy Newmanova první kniha tak významná a jak určila jeho další duchovní cestu? Je třeba vzít na vědomí, že se jedná o dobu Newmanova eklesiálního zrání a hledání místa v pestré plejádě duchovních směrů tehdejší Anglie. Jak jinak se dobrat podstaty než zaměřit se na samotné kořeny církve? Newmanova studia rané církve, koncilů prvního tisíciletí a patristických spisů neměla okamžitý zásadní dopad, ale stala se setbou, která měla vyklíčit později. Krok na Newmanově cestě, který tato kniha představuje, je z počátku téměř neznatelný a Newman tehdy asi ani sám netušil, kam až ho cesta nastoupená studiem ariánské hereze zavede.

Newman při svém studiu ariánů nemohl nevidět určité paralely mezi starocírkevní realitou a oxfordskou realitou jeho dní. Podíváme-li se na církevně-teologickou scénu čtvr3 4

Srov. J. H. NEWMAN, The Arians of the Fourth Century, London, New York, Bombay, and Calcutta, Longmans, Green, and Co. 1908.

Srov. A. LANG, John Henry Newman, Vyšehrad 1939, str. 21.

8

Tomáš Machula

tého století, vidíme zde dvě základní teologické školy: alexandrijskou, soustřeďující se více na alegorii a božskou realitu, a antiošskou, která se drží více zkušenosti a rozumu, tedy toho, co je lidské.5 Newman pokládal arianismus popírající Kristovo pravé božství za myšlenkový směr vzešlý ze směru blízkého antiošské straně. Oxford v první polovině devatenáctého století byl podobně rozdělen mezi oxfordské platoniky a racionalisty. První lze postavit jako paralelu k alexandrijské škole, zatímco druzí jsou Newmanem tolik odmítaní racionalisté zastávající teologický liberalismus. Tím se samozřejmě význam studia ariánů nevyčerpává. Stane se obzvláště důležitým v době vrcholu oxfordského hnutí, kde bude Newman kriticky reflektovat program via media, střední cesty anglikanismu mezi extrémy katolicismu a protestantismu.6 Po dokončení knihy o ariánech čtvrtého století se Newman vydává na velkou cestu, tentokrát nikoli v přeneseném slova smyslu – odjíždí totiž do Středozemí navštívit Maltu, Řecko a Itálii. Tato „geografická cesta“ se stane dalším velkým katalyzátorem pro pozdější zásadní „duchovní cestu“ k Newmanovu katolicismu.

TRAKTÁTY – CESTA STŘEDU Na své cestě po tradičně katolických a pravoslavných zemích se Newman setkal s celou řadou podnětů, které pro něj byly výrazně inspirativní. Zásadním způsobem na něj zapůsobila lidová zbožnost i vznešenost chrámů a slavných míst křesťanské historie. Angličané jsou obvykle pokládáni za chladné lidi, kteří nedávají své city příliš na odiv a spontánní projevy emocí jsou jim cizí. Proto může být pro mnohé překvapením, že právě bezprostřední lidová zbožnost tolik oslovila oxfordského intelektuála. Cestou z Palerma Newman dokonce složil později velmi známý hymnus Lead, kindly light.

5

Srov. J. N. D. KELLY, Early Christian Doctrines, Harper & Row, San Francisco str. 72–79.

Srov. A. DULLES, John Henry Newman, London, New York, Continuum 2002, str. 3.

4 1978,

6

Ex umbris et imaginibus ad veritatem

9

Veď mne, ty vlídná záře oblaková, veď ty mne dál.

Noc tmavá jest, já vzdálen od domova, veď ty mne dál. Řiď nohy mé; – ten kraj ve vzdálenosti já nechci zřít, – mně jeden krok je dosti.

Já býval jiný; – nepráh po tvém lesku, by ved mne dál; já volit sám a vidět chtěl svou stezku; – teď veď mne dál.

Mně žárný den kdys vlád’ na každém kroku, mé vůli pýcha; zapomeň těch roků.

Ty vedla mne tak dlouho: – vím, svou mocí chceš vést mne dál kol bludic, bahny, srázy; – stínů noci, až prchne val a jitrem anděly zas uzřím smavé, kdys drahé tak – a zniklé v dálce tmavé.7 Po návratu do Oxfordu se Newman ocitl přímo ve středu vznikajícího nábožensko-intelektuálního hnutí obrody anglikanismu. Za počátek tohoto tzv. „oxfordského hnutí“ bývá považováno kázání Johna Kebla Národní apostaze v červenci roku 1833. Oxfordské hnutí se stavělo proti teologickému liberalismu a erastianismu, což je směr stavějící stát nad církev. Oxfordské hnutí se tedy odvracelo od klasického protestantismu a usilovalo o svébytnou podobu anglikánské církve, která byla v mnohém blízká katolicismu. Proponenti hnutí šířili své postoje a argumenty pomocí krátkých spisků zvaných „traktáty“ (Tracts for the Times), díky nimž se celému hnutí začalo dávat jméno „traktariáni“. Newmanův první traktát se týkal služby duchovních – zabýval se apoštolskou posloupností. Brzy následovala celá řada dalších traktátů. Newman se v nich zabýval hlavně podobou a naukou církve. V této době 7

Překlad J. V. SLÁDEK, cit. dle A. LANG, John Henry Newman, Vyšehrad 1939, str. 22–23.

10

Tomáš Machula

se dostává ke slovu koncepce via media, střední cesty, za kterou Newman a jeho blízcí pokládali anglikanismus. Střední cesta se podle jejich pojetí vyhýbá extrémům, které na jedné straně představuje katolicismus, na druhé straně protestantismus.

Podíváme-li se do traktátů, z nichž mnohé byly později vydány pod společným titulem Via media, vidíme, že tematicky je Newman a oxfordské hnutí mnohem blíže katolicismu než protestantismu. Je to do značné míry dáno tím, že anglikánská církev byla v oné době mnohem více ohrožena protestantským liberalismem a k římskému „papismu“ nebo „romanismu“ (římanství), jak se říkalo, měla afinitu mnohem menší. Newman se ve svých vyjádřeních dostával stále blíže katolictví, až k památnému 90. traktátu8 z roku 1841, který byl jeho posledním, neboť kvůli náznaku obhajoby tridentského katolicismu byl nucen traktát odvolat a poté se již v traktariánském úsilí odmlčel. Tento traktát oslabil Newmanovo postavení na univerzitě i v církevních kruzích. Newman ještě téhož roku dospěl k určité krizi, kterou vyostřil postup anglikánské církve při zřizování společného anglikánsko-luteránsko-kalvínského biskupství v Jeruzalémě.

Po vznesení protestu se Newman vrátil ke studiu starobylého křesťanství (zaměřil se hlavně na Athanasia) a po dvou letech rezignoval na své místo vikáře univerzitního kostela.

V tomto období se dostal k pochybnostem o samotné koncepci via media. Jak později napsal, když studoval situaci pátého století, dospěl k šokující paralele: „Uzřel jsem v zrcadle sám sebe – a byl jsem monofyzitou. Církev via media byla v pozici církví východu, Řím byl tam, kde je dnes, a protestanté byli eutychiáni.“9 Jak dnes říkají mnozí Newmanovi komentátoři, jedná se víc o rétorickou figuru než o popis 8

9

Traktát se zabýval především tématy Písmo a autorita církve, ospravedlnění pouhou vírou, skutky před a po ospravedlnění, viditelná církev, všeobecné koncily, očistec, odpustky, obrazy, ostatky a modlitba ke svatým, svátosti, transsubstanciace, Mše, manželství kleriků, homilie, římský biskup.

J. H. NEWMAN, Apologia pro vita sua, Oxford University Press, London 1913, str. 211.

Ex umbris et imaginibus ad veritatem

11

reálné situace. Na to byl Newman příliš inteligentní a bylo mu zajisté jasné, že ne každý střed je ideálem. Domnívám se nicméně, že se tak snadno s Newmanovým rozchodem s koncepcí via media vyrovnat nelze. Je jasné, že Newman nebyl tak naivní, aby se domníval, že střední cesta je všelékem, který lze aplikovat na cokoli a kdykoli. Při svém myšlenkovém vývoji se však bezpochyby k via media hlásil jako k rozumné koncepci.

Podle všeho byla po nějakou dobu pro Newmana psychologickou pomocí, jak udržet pohromadě svou anglikánskou identitu a stále více se vnucující afinitu ke katolicismu. Je pak dozajista možné, že opuštění via media bylo takové, jak ho Newman popisuje v Apologii – náhlé pochopení a uznání toho, co se pro jeho svědomí již nemohlo dále maskovat sebezajímavější koncepcí. Co se obecného principu via media týká, není tímto Newmanovým „prozřením“ nijak diskreditován. Je pouze korigován. Nicméně ani Newman ho nepovažoval za princip uplatnitelný všude. Rozchod s via media byl rozchodem s určitým viděním vztahu katolicismu, anglikanismu a protestantismu. Via media dále zůstává platným a užitečným přístupem například v případě ctností, které jsou středem mezi extrémy. Na druhé straně je naprosto nepoužitelná jako slepě uplatňovaná zásada při hledání odpovědi na otázky doktrinální. Pravda se někdy skrývá v tom, co je v dané době pokládáno za extrémní pozici a via media zde není automatickým řešením.

VÝVOJ KŘESŤANSKÉ NAUKY – CESTA ROZVOJE NEBO CESTA DEGRADACE? Všechny zmíněné inspirace, poznatky a tlaky vyústily u Newmana k potřebě vyrovnat se s otázkou náboženského vývoje, přesněji řečeno vývoje dogmatu. Je možné smysluplně obhajovat první koncily, které vyhlásily nauku doslovně v Bibli neobsaženou, ale přesto Bibli věrnou, a zároveň odmítat středověké koncily korunované raně novověkým koncilem v Tridentu? Proč je vývoj nauky od apoštolů k nicejsko-cařihradskému krédu přijatelný a oprávněný, kdežto další vývoj k Tri-

VI. DÍL , 17. KÁZÁNÍ Č EKÁNÍ NA K RISTA „Ten, od něhož je to svědectví, praví: ‘Ano, přijdu brzo.’ Amen, přijď, Pane Ježíši.“ (Zj 22, 20) Když8 náš Pán odcházel, řekl, že se brzy opět vrátí; věděl však, že jeho posluchači slovu „brzy“ na první poslech neporozumí, a proto dodal „náhle“ anebo „jako zloděj“. „Hle, přicházím nečekaně jako zloděj!“ (Zj 16, 15) Kdyby jeho příchod byl podle našeho chápání brzký, jen těžko by mohl být náhlý.

Sluhy, kteří mají čekat na návrat svého pána z hostiny, by onen návrat patrně sotva mohl zaskočit. Jeho návrat je náhlý právě proto, že nám se brzký být nezdá. Když si myslíme, že něco přijde, čekáme na to; když to nepřijde, čekat přestaneme; ačkoli tedy Kristus řekl, že jeho příchod nastane brzy, tak tím, že bude náhlý, dal najevo, že nám se bude zdát dlouhý.

Nicméně ačkoli se nám zdá, že Kristus otálí, přece vyhlásil, že jeho příchod bude rychlý, a vybídl nás, abychom jeho příchod vyhlíželi bez ustání; a jeho první učedníci, jak nám ukazují epištoly, ho vskutku bez ustání vyhlíželi. Je tedy jistě i naší povinností jeho příchod vyhlížet, jako by mohl nastat okamžitě, ačkoli církev ho zatím už skoro dva tisíce let vyhlíží nadarmo.

Není snad čímsi významné, že v poslední knize Písma, jež víc než kterákoli jiná naznačuje křesťanské církvi dlouhé trvání, nacházíme tak výslovná a opakovaná ujištění, že Kristův příchod bude rychlý? Jen v poslední kapitole se to dočítáme třikrát: „Hle, přijdu brzo. Blaze tomu, kdo se drží proroctví této knihy.“ – „Hle, přijdu brzo, a má odplata se mnou.“ A potom v dnešním čtení: „Ten, od něhož je to svědectví, 8

Nanebevstoupení Páně.

Čekání na Krista

129

praví: ‘Ano, přijdu brzo.’“ Tak zní ohlášení; a proto máme příkaz ustavičně vyhlížet onen velký den, „očekávat z nebe jeho Syna“ (1 Sol 1, 10), „dychtivě očekávat příchod Božího dne“ (2 Petr 3, 12).

Je sice pravda, že na jednom místě svatý Pavel varuje své bratry, aby nečekali okamžitý příchod Krista; ale neříká nic víc, než že Kristus těsně před svým příchodem pošle znamení – jistého strašlivého nepřítele pravdy – a ihned poté přijde Kristus sám, a svatý Pavel nám tudíž nestojí v cestě ani neznemožňuje dychtivým očím Krista vyhlížet. Popravdě řečeno se zdá, že svatý Pavel spíš varuje bratry, aby nebyli zklamáni, pokud Kristus nepřijde, než že by nám bránil ho vyhlížet.

Lze nicméně namítnout, že je to jakýsi paradox; lze se tázat, jak je možné ustavičně vyhlížet něco, co tak dlouho otálí.

Když příchod trvá už tak dlouho, může trvat ještě déle. Vyhlížet Krista bylo možné pro rané křesťany, kteří nijak nezakusili délku trvání církve na zemi; nám ale nejde nad tím nepřemýšlet: není víc důvodů Krista očekávat nyní než v mnoha minulých dobách, kdy, jak se ukázalo, nepřišel. Křesťané neustále čekají na poslední den a neustále zažívají zklamání. Mnohokrát viděli věci, které pokládali za příznaky Kristova příchodu, a zdánlivé zvláštnosti svých vlastních časů, které ovšem, jak by s trochu širšími znalostmi o světě a s trochu většími zkušenostmi sami zjistili, jsou běžné ve všech dobách. Mnohokrát je něco bez dobrého důvodu vyděsilo a potom se jejich omezené duše soužily a rozvíjely pověrčivé smyšlenky. Bylo snad někdy období dějin, kdy se lidé nedomnívali, že nastává Poslední soud? Takové očekávání jen dokládalo a rozhojňovalo otupělost a pověry; je třeba ho pokládat za pouhou slabost.

Nyní se na tuto námitku pokusím odpovědět.

1. Zaprvé, pokud ji vezmeme jako námitku vůči navyklému ustavičnému čekání, tak zachází příliš daleko. Pokud se jí budeme držet důsledně, tak by se na Kristův den nemělo čekat vůbec v žádné době; nemělo by se na něj čekat ani v době, kdy nastane (ať už to bude kdykoli) – ale přesně před tím nás Kristus varoval. Nikde nás nevaruje před tím, čemu se pohrd-

130

VI. díl, 17. kázání

livě říká pověrčivost; ale výslovně nás varuje před povýšeným pocitem bezpečí. Je sice pravda, že křesťané Krista očekávali, když nepřišel, ale stejně tak je pravda, že až přijde, svět ho nebude očekávat. Je sice pravda, že křesťané si namlouvali, že vidí znamení Kristova příchodu, když žádná nebyla, ale právě tak je pravda, že svět znamení jeho příchodu neuvidí, až nastanou. Jeho znamení nejsou tak jasná, že by se nemusela hledat; nejsou tak jasná, že by se člověk při jejich hledání nemohl splést; takže člověk si musí vybrat mezi dvěma riziky: buď že vidí něco, co neexistuje, anebo že neuvidí něco, co existuje. Pravda je, že v mnoha dobách, v mnoha časech se křesťané mylně domnívali, že rozpoznali Kristův příchod; ale je lepší se tisíckrát splést a myslet si, že Kristus přichází, než se jedinkrát splést a myslet, že nepřichází. V tom spočívá rozdíl mezi Písmem a světem; soudě podle Písma, člověk by Krista očekával stále; soudě podle světa, neočekával by ho nikdy. Jednoho dne, dříve nebo později, ovšem přijít musí.

Teď se nám světští lidé kvůli našemu špatném úsudku posmívají; ale na čí straně bude špatný úsudek a na čí straně triumf potom? A co si o jejich nynějším posměchu myslí Kristus? Prostřednictvím svého apoštola nás výslovně varuje před posměvači, kteří budou říkat: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření. . . Ale,“ pokračuje svatý Petr, „tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a ‘tisíc let jako jeden den.’“ (2 Petr 3, 4.8) Je také třeba si připomenout, že nepřátelé Krista odjakživa a v každém věku očekávali pád jeho náboženství; a nevím, proč by jedno z těch očekávání mělo být nerozumnější než druhé – navzájem se totiž osvětlují. Tak tomu je, nevěřící se nenechali odradit neúspěchem dřívějších očekávání a jsou neustále přesvědčení, že církev a náboženství církve se blíží ke konci. Mysleli si to v minulém století. Myslí si to teď. Neustále si myslí, že světlo pravdy vyhasíná a nastala hodina jejich vítězství. Opakuji tedy, že nevím, proč by po tolika neúspěších mělo být rozumné pořád ještě očekávat zá-

Čekání na Krista

131

nik náboženství, a zároveň nerozumné navzdory předchozím zklamáním očekávat příchod Krista. Vždyť křesťané aspoň proti tomu, jak se věci jeví, mohou poukázat na Kristův výslovný slib, že jednoho dne přijde; zatímco nevěřící podle mého soudu nemají kromě znamení doby vůbec žádný důvod očekávat svůj triumf. Jsou plní naděje, protože oni působí tak silně a Boží církev působí tak slabě; ale nevzdělali si dostatečně mysl přemýšlením o uplynulých dějinách, protože jinak by zjistili, že taková zdánlivá síla na jedné straně a zdánlivá slabost na druhé určovala vztah světa a církve odjakživa; a že důležitý nebo spíš hlavní důvod, proč křesťané odjakživa očekávali nadcházející konec všeho, bylo právě to, že vyhlídky náboženství byly vždycky tak chmurné. Takže vlastně křesťané i nevěřící vnímají skutečnosti naprosto stejně, ale podle svého přesvědčení z nich vyvozují odlišné závěry. Křesťané říkají: „Je chaos, kam se podíváš, takže nastává konec světa;“ a nevěřící říkají: „Je chaos, kam se podíváš, takže nastává konec církve;“ a ani jeden z těch názorů dozajista není o nic pověrčivější než druhý.

Když tedy křesťané a nevěřící jsou takto zajedno v tom, že očekávají v podstatě totéž, ačkoli na to pohlížejí jinak vždy podle vlastního způsobu myšlení, tak na onom očekávání samotném nemůže být nic až tak přemrštěného; na světě musí být neustále přítomno něco, co ho ospravedlňuje. A já si skutečně myslím, že tomu tak je. Už od svého příchodu na svět z něj křesťanství neustále v jistém smyslu odchází. Natolik neladí s lidskou myslí, je natolik duchovní, kdežto člověk natolik pozemský, zdá se být natolik bezbranné a má tolik silných nepřátel, tolik falešných přátel, že každou dobu, když nastane, můžeme označit za „poslední čas“. Křesťanství dobylo velkých vítězství a vykonalo velká díla; ale přesto vše vykonalo, jak apoštol říká sám o sobě, „slábo, s velkou bázní a chvěním“ (1 Kor 2, 3). Jak je vůbec možné, že křesťanství neustále selhává, a přitom jde neustále dál, ví jedině Bůh, který to tak chce – nicméně tak tomu je; a není nijak paradoxní na jednu stranu tvrdit, že už trvá osmnáct set let a může trvat ještě mnoho dalších roků, a přitom že se chýlí

132

VI. díl, 17. kázání

ke konci, že dokonce dost možná skončí co nevidět. A Bůh chce, abychom svou mysl a srdce zaměřili na tuto druhou stránku věci, abychom se otevřeli vlivu této druhé stránky, tedy že konec se blíží – neboť je prospěšné žít tak, jako by to, co může nastat v kterémkoli čase, mělo nastat v našem čase.

V dobách před Kristovým příchodem tomu bylo jinak. Měl přijít Spasitel. Měl přinést dokonalost a náboženství mělo k oné dokonalosti dorůst. Probíhal sled postupných zjevení, přicházela jedno po druhém; každý další prorok něco přidal k pokladu Boží pravdy a postupně vše dospělo k plnému evangeliu. Před Kristovým příchodem odměřovalo čas pro věřící mysl slovo proroctví, takže nebylo vůbec možné ho očekávat, dokud nenastala „plnost času“, v níž přišel. Vyvolený lid ho neměl očekávat ihned; ale až po pobytu v Kanaánu a v egyptském zajetí a po putování pouští, po soudcích, králích a prorocích bylo konečně určeno sedmdesát dlouhých týdnů, které ho představily světu. Jeho prodlení tedy tenkrát bylo, smím-li to tak říct, uznávané; a během jeho prodlení se lidem dostalo jiného učení, jiných pravidel, které měly onu mezeru zaplnit. Když pak ale Kristus přišel jako Syn do vlastního domu a se svým dokonalým evangeliem, nezbylo už nic jiného, než shromáždit jeho svaté. Nemohl už přijít žádný vyšší kněz, žádná pravější nauka. Světlo a Život lidí se objevilo, trpělo a znovu povstalo; a už není potřeba nic dělat. Země zakusila svou nejslavnější událost a spatřila nejvelebnější scénu; a proto to byl poslední čas. A tudíž, ačkoli mezi Kristovým prvním a druhým příchodem uplyne nějaký čas, v evangelijním plánu se (smím-li to tak říct) neuznává, ale je takříkajíc nahodilý. Neboť je tomu tak, že až do Kristova tělesného příchodu směřoval běh věcí přímo k tomuto cíli a každým krokem se mu blížil; ale nyní, pod evangeliem, tento běh takříkajíc změnil svůj směr ve vztahu ke Kristovu druhému příchodu, takže směřuje nikoli k cíli, ale podél něj a po jeho okraji; a má proto ve všech dobách k oné velké události stejně blízko, protože kdyby mířil přímo k ní, ihned by k ní dospěl. Kristus je tedy pořád u našich dveří; stejně blízko před osmnácti sty lety jako nyní a ne blíž nyní než tehdy; a ne

Čekání na Krista

133

blíž, až přijde, než nyní. Když říká, že přijde brzo, tak se slovo „brzo“ nevztahuje k času, ale k přirozenému řádu. Současný stav věcí, „tíseň tohoto času“, jak ji nazývá svatý Pavel, se neustále přimyká k budoucímu světu a dochází v něm rozřešení.

Asi jako když je člověk odevzdaný, může každým okamžikem zemřít, ale otálí; jako když ze zbraně může každým okamžikem vyjít rána a v nějaké chvíli vyjít musí; jako když čekáme, až hodiny začnou bít, a nakonec nás svým zvukem překvapí; jako když bortící se klenba drží, ani nevíme jak, a není bezpečné pod ní procházet; právě tak se vleče dál tento vetchý, zemdlený svět a jednoho dne, než se nadějeme, skončí.

A tady bych jen mimochodem poznamenal, jak se tím osvětluje učení o tom, že pod evangeliem je jediným knězem Kristus, že apoštolové neustále sedí na dvanácti trůnech a soudí dvanáct pokolení Izraele nebo že Kristus je s nimi až do skonání tohoto věku. Nevnímáte snad sílu těchto výroků? Židovská Smlouva se ovšem uzavírala „mnohokrát a mnohými způsoby“; měla svou dlouhou řadu kněží a rozmanité dějiny; jedna část oné posloupnosti byla svatější a bližší nebi než jiná. Když ale Kristus přišel, trpěl a vstoupil na nebesa, byl už pak napořád u nás, napořád nablízku, ačkoli se ještě nevrátil – napořád téměř ani neodešel, napořád se co nevidět vrátí.

Je jediný Vládce a Kněz své církve, jenž udílí dary, a neurčil nikoho jako svého následovníka, protože odešel jen nakrátko. Áron zaujímal Kristovo místo a měl své vlastní kněžství; ale Kristovi kněží nemají jiné kněžství než jeho. Jsou jen jeho stíny a orgány, jsou jeho vnější znamení; a co činí oni, činí Kristus; když oni křtí, křtí on; když oni žehnají, žehná on.

Je ve všech skutcích své církve a žádný z jeho skutků není opravdověji jeho skutkem než jiný, neboť jsou jeho všechny.

Tak se ve všech dobách evangelia dostáváme až k jeho kříži.

Stojíme takříkajíc pod ním a přímo z něj se nám dostává jeho požehnání; a jen proto, že z historického hlediska čas uplývá a Svatý je pryč, jsou zapotřebí určité vnější formy, které nás přivádějí zpět pod jeho stín; a zakoušíme ona požehnání prostřednictvím tajemství, tedy svátostně, abychom je zakoušeli opravdově. To vše stvrzuje naši povinnost připomínat si i vy-

134

VI. díl, 17. kázání

hlížet Krista, učí nás to přehlížet přítomnost, nespoléhat se na žádné plány a nemít žádná očekávání ohledně budoucnosti, ale žít ve víře tak, jako by nás Kristus neopustil, žít v naději tak, jako by se k nám již vrátil. Musíme se snažit žít tak, jak žili apoštolové, a musíme se snažit o životě našeho Pána, jak jej líčí evangelia, přemítat ne jako o historii, ale jakoby o vzpomínce.

2. To mě přivádí k poznámce o druhé podobě, kterou zmiňovaná výtka může nabývat: totiž že toto čekání na Krista je nejen svou podstatou přemrštěné, ale že kdykoli se uskutečňuje, stává se z něj pověra a slabost. Mysl upnutá na představu strašlivého navštívení, jež má znenadání nastat, si začne promítat jeho znamení do přírodního a morálního světa a běžné události Boží prozřetelnosti mylně pokládat za zázraky. Tím se křesťané dostávají do poddanství a vyměňují evangelium za pošetilé náboženství, v němž na místo víry nastupuje obrazotvornost a na místo Písma viditelné a pozemské věci. Tak zní ona výtka; nicméně dnešní čtení naproti tomu nejenže slovy „ano, přijdu brzo“ schvaluje samo očekávání, ale navíc tím, že dodává „amen, přijď, Pane Ježíši“, zajisté schvaluje i ono dychtivé rozpoložení. Řekl bych tedy, že i když se křesťané třeba pletli v tom, co pokládali za znamení Kristova příchodu, jejich stav mysli pochybený nebyl, nepletli se v tom, že vyhlíželi a že vyhlíželi Krista. Třebas i byli důvěřiví, jednali prostě tak, jak člověk jedná vůči nějaké osobě, kterou miluje, ctí nebo obdivuje na zemi. Zamyslete se nad tím, jak věrní lidé vzhlížejí k dobrému vládci; po celé zemi kolují příběhy o jeho štědrosti; kdekdo velice rád uvěří, že se setkal s projevy jeho dobročinnosti, šlechetnosti a otcovské laskavosti. Mnoho těch zpráv je vymyšlených, ale jiné jsou pravdivé a obecně bychom asi neměli vysoké mínění o člověku, který by vůbec nebyl pohnut takovou vzájemnou náklonností mezi vládcem a lidem, ale místo toho by pořád jen šťoural do jejich – jak by říkal – důvěřivosti a snažil se prošetřit správnost toho či onoho konkrétního příběhu. Koneckonců je opravdu naprosto skvělé umět objevit pár nepřesností, odhalit pár výmyslů a nemít

Čekání na Krista

135

srdce! A naproti tomu je věru na pováženou, že ti lidé mají pravdu jenom obecně, ne v každičké jednotlivosti, a že srdce mají! Kdo by takovému člověku jeho znalosti záviděl? Kdo by raději nevolil nevědomost onoho lidu? A podobně bych raději byl tím, kdo z lásky ke Kristu a z nedostatku vědění pokládá nějaký podivný nebeský úkaz, třeba kometu nebo meteor, za znamení jeho příchodu, než člověkem, který má víc znalostí, ale žádnou lásku a takovému omylu se směje.

Dříve zbožní lidé viděli znamení Kristova příchodu v nebeských jevech, které nás dnes vůbec nelekají. Ano – ale co s tím? Zamysleme se, jak se věci mají. V minulých dobách se obecně nevědělo, že jistá nebeská tělesa se pohybují a objevují v určitých dobách a pravidelně; nyní se to ví; nyní jsou tedy lidé zvyklí je vídat, kdežto dříve na to zvyklí nebyli. Víme dnes ovšem stejně málo jako tehdy, jak se objevují a proč; dříve se ale lidé při pohledu na ně děsili, protože byly podivné, kdežto dnes podivné nejsou, a proto se lidé neděsí. Proč by ale mělo být absurdní a směšné (neboť tak o tom dnešní lidé mluví), proč by měla být bláhová pošetilost, když na člověka zapůsobí něco neobvyklého a podivného? Vezměme si podobný příklad: cestování je dnes běžné, a dřív běžné nebylo. Proto když dnes cestujeme, nemíváme při loučení s blízkými žádné zvláštní pocity; ale dřív, jelikož to bylo neobvyklé, i pokud nebezpečí byla stejná a cesta trvala stejně dlouho, opouštěli lidé domov jen po důkladných přípravách, mnoha modlitbách a důkladném loučení. Nemyslím, že by bylo potřeba komukoli zvlášť vyčítat, že na něj neobvyklé věci působí víc než obvyklé.

A jistě vás napadne, že v případě, o němž mluvím, lidé, kteří vyhlížejí Krista, nejenže jednají z poslušnosti k němu v tom, že ho vyhlížejí, ale z poslušnosti k němu jednají i v samotném způsobu, jak ho vyhlížejí, skrz samotná znamení, v nichž ho vyhlížejí. Křesťané od samého počátku vždy Krista vyhlíželi ve znameních přírodního a morálního světa. Když byli chudí a nevzdělaní, tak v nich podivné úkazy na nebi, chvění země, bouřky, neúroda, nemoci nebo cokoli nestvůrného nebo nepřirozeného vyvolávaly dojem, že Kristus je

136

VI. díl, 17. kázání

blízko. Když jim jejich postavení dovolovalo pozorovat společenský a politický svět, pak těžkosti států – války, revoluce a podobně – představovaly další okolnosti, které na ně působily a uchovávaly jejich srdce otevřená pro Krista. To vše ale není nic jiného, než přesně ony věci, na které nám Kristus sám uložil dávat pozor a které sám označil za znamení svého příchodu. „Budou znamení,“ říká, „na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí. . . Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ (Lk 21, 25.26.28) Jednoho dne nebeská světla skutečně budou znamení; jednoho dne záležitosti národů skutečně budou znamení; proč by tedy mělo být pověrčivé si jich hledět?

Není. Možná se pleteme v tom, na jaké jednotlivosti se soustředíme, a prokazujeme tím svou nevědomost; ale na naší nevědomosti není nic směšného ani opovrženíhodného a na naší bdělosti je mnoho zbožného. Lepší je mýlit se ve své bdělosti než nebýt bdělý vůbec.

Nevyplývá z toho ani, že se křesťané nutně mýlili dokonce i v konkrétních očekáváních, ačkoli Kristus nepřišel, a oni tvrdili, že spatřili Kristova znamení. Možná to jeho znamení byla, jen je pak zase odstranil. Neexistuje snad možnost něco zrušit? Nestává se snad, že lidé zběhlí ve věcech tohoto světa cosi mylně očekávají, a přece říkáme, že ve skutečnosti měli mít pravdu? Obloha zahrozí a pak se znovu vyčistí. Nebo nějaký vojenský velitel dá svým mužům rozkaz k pochodu a pak je z nějakého důvodu povolá zpět; budeme snad tvrdit, že zvědové, kteří nám přinesli zprávu o jeho pohybu, se spletli? Kristus skutečně v jistém smyslu neustále posílá vpřed a neustále zastavuje nebeská vojska. Známky bílých koní se ustavičně objevují, ustavičně mizí. „Po dešti se vrátí mraky“ a Boží služebníci se nemýlí, když na ně ukazují a říkají, že se mění počasí, byť by se třeba nezměnilo – neboť je nestálé pořád.

Čekání na Krista

137

A je také zapotřebí všimnout si, že ačkoli křesťané ustavičně očekávali Krista, ustavičně ukazovali na jeho znamení, nikdy netvrdili, že už přišel. Říkali jen, že právě přichází, že co nevidět přijde. A to byla a je pravda. Fanatici, sektáři, diví troufalci – ti říkali, že Kristus skutečně přišel, anebo mluvili o přesném roku a dni, kdy přijít má. Ne tak jeho pokorní učedníci. Ti ho ani neohlašovali, ani nevyhledávali, ať už na poušti nebo v tajných komnatách, ani se nesnažili rozpoznat „čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci“. Ti jen čekají; až Kristus skutečně přijde, nespletou si ho; a do té doby nic nerozhlašují. Vidí jen Kristovy předchůdce.

Jsou-li lidé zbožní, dozajista nemůže být nic moc špatného a nic zvlášť směšného na tom, že pokládají události své doby za více než obyčejné, představují si, že se události světa sbíhají k závěru a že události houstnou až ke konečnému navštívení; neboť, povšimněme si, Písmo schvaluje, když vykládáme vše, co vidíme ve světě, v náboženském smyslu, jako by všechny věci byly znameními a zjeveními Krista, jeho prozřetelnosti a vůle. Chci říct, že jestliže tento nižší svět, který zdánlivě jde svou vlastní cestou nezávisle na Kristu, spoután pevnými zákony nebo smýkán bezuzdnými srdci, bude přesto jednoho dne děsivě zvěstovat příchod toho, jenž ho bude soudit, tak dozajista není nemožné, že tentýž svět jak ve svém hmotném uspořádání, tak ve svém časovém průběhu o Kristu mluví i jinými způsoby. Zprvu by ovšem člověk mohl tvrdit, že tento svět mluví jen jazykem protivníka, že je v Písmu líčen jako protiklad Boha, pravdy, víry, nebe; že je označován za přeludný závoj, který zkresluje věci a odvádí duši od Boha.

Jak tedy, dalo by se ptát, může tento svět v sobě mít známky Boží přítomnosti nebo nás přivádět blíž k Bohu? Ale přesto je to určitě tak, že navzdory zlu světa v něm Bůh přece jen je a hovoří skrz něj, byť ne nahlas. Když přišel v těle, „na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal.“ Nekřičel a nepozvedal hlas, nedával se slyšet na ulici. Stejně se to má dnes. Je stále tady; stále k nám šeptá, stále nám dává znamení. Ale jeho hlas je tak tichý a ruch světa tak hlučný, jeho znamení jsou tak zastřená a svět tak nepokojný, že je těžké

138

VI. díl, 17. kázání

rozpoznat, kdy nás oslovuje a co nám říká. Nábožní lidé mohou nanejvýš na různý způsob celkově cítit, že je osobně vede a žehná jim Boží prozřetelnost; ale když se snaží přesně určit doby a místa, stopy jeho přítomnosti se vytrácejí. Je například někdo, komu se nikdy nedostalo takové odpovědi na modlitbu, že mu v dané chvíli připadalo, že už nikdy nebude moci být nevěřící? Koho v průběhu života nepotkaly podivné náhody, které mu odzbrojujícím způsobem předvedly ruku Boží? Komu nikdy nevytanula myšlenka s jakousi tajemnou silou, ať už jako varování nebo jako vnuknutí? A někteří lidé možná zakoušejí ještě zvláštnější věci. Prozřetelnost již divuplně působila prostřednictvím snů; a všemohoucí Bůh tu a tam jednal i jinými, ještě neobvyklejšími způsoby. Anebo zase věci před našima očima na sebe natolik výrazně berou podobu symbolů nebo znamení morálních věcí či budoucnosti, že duch uvnitř nás nemůže než se napřít do budoucna a z toho, co vidí, předpovídat, co nebylo řečeno. A tyto předpovědi se pak někdy vskutku podivuhodně naplní. Anebo osudy lidí jsou natolik neobyčejně různorodé, jako kdyby některé z nich ovládal zákon úspěchu a bohatství, a jiné opačný zákon. Při tom všem a při ohromnosti a tajemnosti světa, jež na nás doléhá, si můžeme dost snadno začít myslet, že tady dole není nic, co by nemohlo mít souvislost se vším ostatním; i nejvzdálenější události se třeba ještě propojí, nejnižší a nejvyšší věci jsou třeba součástí jednoty; a Bůh nás třeba vyučuje a dává nám poznat své cesty, když jenom otevřeme oči, ve všech všedních každodenních událostech. Právě k takovému přesvědčení postupně dospějí přemýšliví lidé, začnou mít jakousi víru v božský význam takzvaných životních náhod a lehce se jimi nechávají ovlivnit; snadno to pak začnou přehánět, a ať už to přehánějí, nebo ne, svět všeobecně se bude určitě posmívat jejich pověrčivosti. Když si ale vzpomeneme, že nám Písmo říká, že Bůh má u nás spočtené dokonce i všecky vlasy na hlavě, že všechny věci jsou naše a že všechny věci společně pracují pro naše dobro, rozhodně nás to má k tomu, abychom hledali jeho přítomnost ve všem, co

Čekání na Krista

139

se děje, byť je to sebebanálnější, a abychom se domnívali, že zbožným uším zvěstuje Boha dokonce i špatný svět.

Přesto, opakuji, toho zbožné očekávání Boha v průběhu dne, které se tolik podobá duchu bdělosti, o němž mluvíme, je právě tak vystaveno výtkám a posměchu ze strany světa.

Bůh k nám v životních událostech nemluví tak, že bychom mohli přesvědčit ostatní, že mluví. Nejedná podle natolik zjevných zákonů, že bychom o nich mohli mluvit s jistotou.

Dává nám dostatek znamení o sobě samém, aby se naše mysl mohla k němu pozdvihnout s bázní; ale zdá se, že tolikrát zboří, co vytvořil, a strpí napodobeniny svých znamení, že přesvědčení o jeho divotvorné přítomnosti může sídlit jen v samotném jedinci. Není to pravda, kterou by bylo možné vyučovat a uznávat před tváří lidí; není takové povahy, že by ji bylo možné hlásat celému světu, a dokonce ani zbožným lidem, jako zásadu. Bůh nám dává dost na to, abychom se mohli ptát a doufat; ne dost na to, abychom se mohli domáhat a přít.

Po celou dobu jsem mluvil o přemýšlivých a svědomitých lidech; těch, kdo konají své povinnosti a pročítají Písmo. Je naprosto jisté, že tento pohled na vnější události se skutečně stává pověrčivostí, pokud k němu tíhnou lidé žijící bezbožně nebo málo znalí Písma. Velikého a hlavního zjevení Boží vůle se nám dostalo prostřednictvím Krista a jeho apoštolů. To oni nám dali poznání pravdy; oni do světa vyslali nebeské zásady a učení; oni k zjevené pravdě přidali božské svátosti, které sdělují srdci to, co by jinak bylo pouhým vnějškovým a suchým poznáním; a oni nám řekli, abychom konali to, co známe, a řídili se tím, co jsme se naučili, aby se v nás mohlo utvořit a přebývat Kristovo Slovo. Kromě toho se jim dostalo inspirace, aby pro naše poučení a útěchu sepsali svaté spisy; a v oněch spisech najdeme dějiny tohoto světa vyložené pro nás podle nebeských zákonů. Když tedy člověk, takto utvářený a posilňovaný zevnitř, s těmito živoucími zásadami v srdci, s takto pevným chápáním a vnímáním neviditelných věcí, se zálibami, názory, úsudky, cíli formovanými podle zjeveného Božího zákona, vyhlíží ven do světa, tak do světa ne-

140

VI. díl, 17. kázání

přichází hledat zjevení – už jej má. Nepřebírá ze světa náboženství ani nepřikládá znamením a předzvěstem, které v něm vidí, přílišnou hodnotu. Ale velmi odlišný případ je, když člověk není takto osvěcován a utvářen zjevenou pravdou. Pak je pouhou kořistí, stává se z něj otrok událostí a dějů, obrazů a zvuků, znamení a divů, se kterými se ve světě, přirozeném i morálním, setkává. Jeho náboženství je poddanstvím pomíjivým věcem, modloslužbou tvorům, a je v nejhorším slova smyslu pověrčivostí. Proto se často říkává, že bezbožní lidé mají největší sklon k pověrčivosti. Mají totiž neblahé tušení, že kdesi existuje cosi velikého a božského; a jelikož to nemají v sobě, snadno uvěří, že to je kdekoli jinde, prostě tam, kde někdo předstírá, že to má. V historii proto narazíte na vysoce postavené lidi, kteří provozovali nedovolená umění, obraceli se o radu k údajným čarodějům nebo se řídili astrologií.

Jiní zas měli své šťastné a nešťastné dny; další byli hříčkou snů nebo jiných lichých výmyslů. Neměli totiž žádné zásady, žádné kořeny sami v sobě. Navíc neznali Písmo, v němž Bůh nanejvýš milosrdně sňal roušku z části historie tohoto světa, abychom viděli, jak jedná on. Písmo je klíč, kterým máme svět vykládat; ale ti, kdo ho nemají, těkají mezi stíny světa a vykládají věci nahodile.

Stejný nedostatek vnitřních náboženských zásad se projevuje v tom, jak lehkovážně, bezmyšlenkovitě se tolik lidí uchyluje k nesprávným formám náboženského vyznání. Ten, kdo má v sobě světlo Kristovo, slyší hlas fanatických, pomýlených, svéhlavých nebo pokryteckých lidí, jak ho vybízejí, aby za nimi šel, a nijak se ho to netkne. Ale když si člověk uvědomuje, že je zarytý hříšník a není s Bohem v míru, když je proti němu jeho vlastní srdce a když postrádá zásadovost a sebeovládání, pak se stane kořistí prvního člověka, který ho pádnými slovy vyzve, aby v něj věřil. Proto vidíte zástupy, jak dychtivě běží za lidmi, kteří dělají údajné zázraky či pranýřují církev za odpadlictví či tvrdí, že nebude spasen nikdo kromě těch, kdo s nimi souhlasí, anebo za kýmkoli, kdo bez jakékoli záruky, že by mluvil pravdu, prostě jen mluví sebevědomě.

Proto dav tak snadno zničehonic zpanikaří. Slyšíte, jak celý

Čekání na Krista

141

zástup vyběhne z města jen kvůli nějaké jalové předpovědi, že nadchází Soudný den. Tolik lidí v soukromých a nižších oblastech života tudíž chová tolik nicotných pověr, které ani nestojí za řeč; a to vše proto, že v jejich srdcích neplane světlo pravdy.

Ale pravý křesťan není jedním z nich. Na něj se vztahují slova svatého Pavla: „‘Všechno je mi dovoleno’ – ano, ale ne všechno mi prospívá. ‘Všechno je mi dovoleno’ – ano, ale ničím se nedám zotročit.“ (1 Kor 6, 12) Ví, jak „užívat věcí tohoto světa, jako by neužíval“. Na ničem v tomto světě není závislý. Nevěří ničemu, co v něm vidí, víc než zjevenému Slovu. „Stvoření opírající se o tebe chráníš pokojem, pokojem, neboť v tebe doufá.“ (Iz 26, 3) Takový příslib dostal.

A když se ve světě pouští do hledání, nehledá to, co nezná, ale to, co zná. Nehledá Pána a Spasitele. „Našel Mesiáše“ už dávno; a očekává ho. Jeho Pán ho sám přímo vybídl, aby ho hledal mezi znameními světa, a proto ho vyhlíží. Jeho Pán mu sám ve Starém zákoně ukázal, jak se on, Pán slávy, ráčí snížit k nebeským a pozemským věcem. Ví, že na zemi jsou Boží andělé. Ví, že kdysi dokonce přicházívali v lidské podobě. Ví, že na zem dříve přišel Boží Syn. Ví, že Kristus své církvi přislíbil přítomnost zázračné síly a že svůj slib nikdy neodvolal. A v knize Zjevení se dočítá mnohé ne o tom, co nastává, ale o tom, že nyní jako doposud se pod tímto viditelným jevištěm odvíjí skrytý nadpřirozený řád. A proto vyhlíží Krista, nynější projevy jeho prozřetelnosti a jeho příchod; a byť ho jeho očekávání často zklamou a představuje si, že na zem přicházejí zázračné věci, zatímco ony ještě vyčkávají, utěšuje se slovy proroka: „Postavím se na své strážné stanoviště, budu stát na hlásce a vyhlížet, abych seznal, co ke mně promluví a jakou odpověď dostanu na svoji stížnost. Hospodin mi odpověděl. . . : ‘Vidění už ukazuje k určitému času, míří neomylně k cíli; prodlévá-li, vyčkej, neboť přijde zcela jistě, zadržet se nedá.’ Pozor na opovážlivce; není v něm duše přímá. Spravedlivý bude žít pro svou věrnost.“ (Hab 2, 1–4)