Mezinárodní teologická komise
SENSUS FIDEI v životě církve
překlad a úvodní studie: Ctirad Václav Pospíšil redakční práce: Pavel Černuška, Eduard Krumpolc překlad vychází ke studijním účelům
Obsah Sensus fidei jako kořen prorockého poslání každého pokřtěného
1. Sensus fidei z hlediska analogie víry – nevyhnutelnost vzájemného průniku mnoha teologických disciplín . . . . . . . . 5 2. Konkrétní podněty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 3. Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 K českému překladu dokumentu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
Sensus fidei v životě církve Předběžná poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 I. kapitola
Sensus fidei v Písmu a v Tradici I.1. Učení Písma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . I.1.a) Víra jako odpověď na Boží slovo . . . . . . . . . . . . . . . . . I.1.b) Osobní a církevní rozměry víry . . . . . . . . . . . . . . . . . . I.1.c) Dispozice věřících k poznání pravdy a k tomu, aby jí vydávali svědectví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . I.2. Rozvoj ideje sensus fidei (sensus fidei fidelium) a pojetí jeho role v dějinách církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . I.2.a) Patristická doba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . I.2.b) Středověk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . I.2.c) Doba katolické reformy a následná doba . . . . . . . . . . . . I.2.d) Devatenácté století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . I.2.e) Dvacáté století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
26 26 28 30 34 34 36 38 41 46
II. kapitola
Sensus fidei v osobním životě křesťana II.1. Sensus fidei jako instinkt víry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 II.2. Projevy sensus fidei v osobním životě věřících . . . . . . . . . 58
III. kapitola
Sensus fidei fidelium v životě církve III.1. Sensus fidei a rozvoj křesťanské nauky a praxe . . . . . . . III.1.a) Retrospektivní a výhledové aspekty „sensus fidei“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . III.1.b) Příspěvek laiků k „sensus fidei“ . . . . . . . . . . . . . . . . III.2. Sensus fidei a učitelský úřad církve . . . . . . . . . . . . . . . . III.2.a) Učitelský úřad naslouchá „sensus fidelium“ . . . . . . . . III.2.b) Učitelský úřad posiluje, rozlišuje a posuzuje „sensus fidelium“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . III.2.c) Recipování „sensus fidelium“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . III.3. Sensus fidei a teologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . III.3.a) Teologové závisejí na „sensus fidelium“ . . . . . . . . . . . . III.3.b) Teologové promýšlejí „sensus fidelium“ . . . . . . . . . . . . III.4. Ekumenické aspekty sensus fidei . . . . . . . . . . . . . . . . .
61 62 63 65 65 66 67 69 70 71 72
IV. kapitola
Autentické projevy sensus fidei IV.1. Nezbytné charakteristiky autentické účasti na sensus fidei . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . IV.1.a) Účast na životě církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . IV.1.b) Naslouchání Božímu slovu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . IV.1.c) Otevřenost rozumu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . IV.1.d) Přilnutí k magisteriu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . IV.1.e) Svatost: pokora, svoboda a radost . . . . . . . . . . . . . . . . IV.1.f) Úsilí o budování církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . IV.2. Aplikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . IV.2.a) „Sensus fidei“ a lidová religiozita (zbožnost) . . . . . . . IV.2.b) „Sensus fidei“ a veřejné mínění . . . . . . . . . . . . . . . . . IV.2.c) Způsoby, jak konzultovat věřící . . . . . . . . . . . . . . . . .
74 75 76 76 77 78 80 80 81 84 88
Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91
26
Sensus
I. kapitola
fidei v Písmu a v Tradici
7. Výraz sensus fidei se nenachází v Písmu ani ve formální nauce církve před II. vatikánským koncilem. Nicméně idea, že církev nahlížená jako celek je neomylná v záležitostech víry, neboť je Kristovým tělem a jeho nevěstou (srov. 1 Kor 12, 27; Ef 4, 12; 5, 21– 32; Zj 21, 9), a že všichni její příslušníci se těší pomazání, které je poučuje (srov. 1 Jan 2, 20.27), a to díky obdarování Ducha svatého (srov. Jan 16, 13), představuje mínění, které se nachází na řadě míst již od počátků křesťanství. V této kapitole budeme sledovat hlavní linie rozvoje zmíněné ideje především v Písmu a následně v dějinách církve. I.1. Učení Písma I.1.a) Víra jako odpověď na Boží slovo 8. V celém Novém zákoně víra představuje základní a rozhodující odpověď lidí na evangelium. Ježíš hlásá evangelium proto, aby přiváděl lidi k víře: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mk 1, 15). Svatý Pavel připomíná prvním křesťanům svou apoštolskou zvěst o smrti a vzkříšení Ježíše Krista, aby tak obnovoval a posiloval jejich víru: „Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval. Vždyť jste přece neuvěřili nadarmo!“ (srov. 1 Kor 15, 1–2). Porozumění novozákonní víře má kořeny ve Starém zákoně, jedná se zejména o Abraháma, který měl bezbřehou důvěru v Boží zaslíbení (srov. Gn 15, 6; Řím
I. Sensus fidei v Písmu a v Tradici
27
4, 11.17). Tato víra je svobodnou odpovědí na hlásání Božího slova a jako taková je rovněž darem Ducha svatého, který mají přijmout ti, kdo věří v pravdu (srov. 1 Kor 12, 3). Poslušnost víry (srov. Řím 1, 5) vyplývá z milosti Boží, která osvobozuje lidské bytosti a činí z nich údy církve (srov. Gal 5, 1.13). 9. Evangelium vyvolává víru, protože je nikoli pouhým předáváním nějaké náboženské informace, nýbrž hlásáním slova Božího a Boží mocí směřující ke spáse, a toto slovo je třeba přijmout v celé jeho pravdivosti (srov. Řím 1, 16–17; Mt 11, 15; Lk 7, 22; Iz 26, 19; 29, 18; 35, 5–6; 61, 1–11). Jedná se o evangelium Boží milosti (srov. Sk 20, 24), o zjevení Božího tajemství (srov. Řím 16, 25) a o slovo pravdy (srov. Ef 1, 13). Esenciálním obsahem evangelia je událost Božího království, vzkříšení a povýšení ukřižovaného Ježíše Krista, tajemství spásy a oslavy Boha v Duchu svatém. Evangelium má silný subjekt, jímž je sám Ježíš, Slovo Boží, které posílá své apoštoly a učedníky, a nabývá bezprostředně formu inspirovaného hlásání, které se ověřuje slovy i skutky. Přijetí evangelia vyžaduje odpověď celé lidské osoby: „z celého jejího srdce, z celé její mysli a z celé její síly!“ (srov. Mk 12, 30). Taková je odpověď víry, která je základem toho, več doufáme, a zárukou toho, co ještě nevidíme (srov. Žid 11, 1). 10. „»Víra« je jak úkonem věření nebo důvěřování, tak tím, co je vyznáváno, tedy fides qua i fides quae. Oba zmíněné aspekty působí v nerozborné jednotě, protože důvěra je přilnutím k určitému poselství, které má srozumitelný obsah, a tak vyznání víry nemůže být redukováno na pouhá slova, která by byla bez obsahu, ale musí pramenit ze srdce.“6 Jak Starý, tak Nový zákon jasně dokládají, že forma a obsah víry kráčejí ruku v ruce.
6
MTK, Teologie dnes: perspektivy, principy a kritéria, Palackého Univerzita: Olomouc 2013, čl. 13, s. 18.