Jean-Pierre Torrell OP
Svatý Tomáš Akvinský osoba a dílo
OBSAH
Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 1. Neklidné mládí (1224/1225–1245) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Rodina Akvinů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Oblát na Cassinu – Studia v Neapoli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Obláčka a následující události . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 První nástin portrétu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 2. Žák Alberta Velikého (1245–1252) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 V Paříži (1245–1248). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 V Kolíně nad Rýnem (1248–1252) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Bible a spiritualita: Komentář k Izaiášovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 3. První roky vyučování v Paříži (1252–1256) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 Bakalář Sentencí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 „Jiný komentář bratra Tomáše“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 Dva drobné spisy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 Inaugurační přednáška. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 4. Mistr biblických věd (1256–1259). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 Legere: komentovat Bibli. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 Disputare: otázky „O pravdě“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 Praedicare: teologie a pastorace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 5. obránce žebravého způsobu řeholního života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 Dějiny jedné rozepře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 „Contra impugnantes“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 „De perfectione“ a „Contra retrahentes“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 Polemik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 6. Návrat do itálie. Suma proti pohanům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 Podpora studia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 Nejistota o letech 1259–1261. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 Suma proti pohanům (Contra gentiles): datace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 Zacílení Sumy „proti pohanům“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 Suma proti pohanům: metoda a osnova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 Obsah Sumy proti pohanům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 Kompendium teologie (Compendium theologiae) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89
7. Pobyt v orvietu (1261–1265) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 Konventní lektor v Orvietu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 Komentář ke knize Job (Expositio super Iob) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 Velmi žádaný teolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 Oficium svátku Těla a Krve Páně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 „Zlatý řetěz“ (Catena aurea) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 8. léta v Římě (1265–1268). Počátky práce na teologické sumě . . . . . . . . . 107 římské studium. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 Teologická suma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 Obsah Sumy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 Osnova „Teologické sumy“. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 Místo tajemství vtělení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 Teologie, život a modlitba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 9. ostatní spisy římského období . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 Otázka O Boží moci (De potentia) s přídavky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 Názor odborníka na soudobé otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122 O božských jménech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 Sententia libri De anima, komentář k Aristotelově spisu O duši . . . . . . . . . . 127 Vilém z Moerbeke . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 10. Nový pobyt v Paříži. Naukové střety . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 Datum a místo Tomášova odjezdu do Paříže. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 Důvody Tomášova návratu do Paříže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 De aeternitate mundi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 Jedinost substanciální formy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138 De unitate intellectus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 11. druhé pařížské vyučování (1268–1272) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 Komentáře k Písmu a disputované otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 Konzultace a rozmanitá díla. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 12. Komentátor Aristotela. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 Výklad knihy „O vyjadřování“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 Výklad k Druhým analytikám. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164 Komentář k „Etice Nikomachově“. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 „Tabula libri Ethicorum“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166 Komentáře k „Fyzice“ a k „Metafyzice“. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 Nedokončená díla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 Tomáš a Aristoteles . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 Tomáš a jeho sekretáři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 13. Poslední vyučování v Neapoli (1272–1273) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 Přednášky k pavlovským epištolám. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181
Přednášky k Žalmům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186 Tajemství Ježíšova života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188 14. Poslední měsíce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193 Ti, kteří Tomáše znali . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193 Reginald z Piperna. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197 Tomáš a jeho blízcí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198 Nástin portrétu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 Muž velké kontemplace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203 Poslední nemoc a smrt. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206 15. Nelehké období po tomášově smrti. Kult – proces – spory. . . . . . . . . . . 211 Počátky kultu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211 Březen 1277 v Paříži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212 Dominikáni a františkáni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215 Tomášova obrana ze strany dominikánského řádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218 Žáci a spolubratři. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219 epilog. Kanonizace v Avignonu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 225 Dobře vedený postup. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 225 Kanonizace a následující události. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227 Doctor Ecclesiae. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229 Stručný chronologický přehled . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231 Katalog děl svatého tomáše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235 Hlavní edice Tomášových děl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235 Překlady do češtiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236 Teologické syntézy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237 Disputované otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239 Biblické komentáře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 242 Komentáře k Aristotelovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 245 Další komentáře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247 Polemické spisy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 248 Pojednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 250 Dopisy a posudky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252 Liturgická díla, kázání, modlitby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 256 Neautentická díla. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 258
PřEDMLUVA
Nová verze knihy Úvod k Tomáši Akvinskému: jeho osoba a dílo,1 která byla přeložena do mnoha jazyků, vícekrát vydána, a která zaznamenala neopominutelný úspěch, zůstává nepostradatelnou, a není nutné ji nahrazovat. Bylo mi však dáno najevo, že její odbornost a rozsah ji činí řadě čtenářů nepřístupnou, a často jsem byl žádán, abych vytvořil jinou verzi, která by sloužila širší veřejnosti. Kniha, kterou máte v rukou, má být odpovědí na toto přání. Převzal jsem kompletně strukturu a přínos druhého vydání, ale záměrně jsem vypustil poznámkový aparát, abych usnadnil četbu i lidem, kteří nejsou specialisty v oboru. Nejedná se však pouze o výtah. Některé své pozice jsem pozměnil či přepsal, přemístil jsem nebo doplnil určité pasáže s přihlédnutím k nejnovějším pracím. Kniha je tedy zároveň stejná i jiná. Kdo se bude chtít seznámit s motivy mých rozhodnutí podrobněji, může se vždy uchýlit k původnímu vydání této knihy, kde nalezne všechna zde vynechaná technická upřesnění. Tato odlehčení však poslouží širšímu okruhu čtenářů, kteří nemají z poznámkového aparátu patřičný užitek. Je samozřejmé, že pro mě byly velmi užitečné práce mnoha mých předchůdců: Pierre Mandonnet, Marie-Dominique Chenu, Martin Grabmann, Palémon Glorieux, Dom Odon Lottin, James A. Weisheipl, Simon Tugwell, Antoine a Hyacinthe Dondaine, René-Antoine Gauthier, Louis-Jacques Bataillon a mnoho dalších, jejichž jména jsou zmíněna na každé straně této knihy, pro mě byli více než cenní, až nepostradatelní. Bez nich by současná kniha nebyla vůbec myslitelná. Avšak jejich publikace jsou často již zastaralé, a jiné, novější přístupy se nacházejí pouze ve velmi specializovaných dílech, která jsou obtížně dostupná. Kromě toho, tato vědecká díla, která obohatila a opravila naše znalosti o svatém Tomášovi, nechávají paradoxně stranou Tomáše jako člověka, což je jejich nejčastější velké opomenutí. A právě zde přichází ke slovu můj záměr. Mým cílem nikdy nebylo napsat životopis omezený pouze na data a místa. Život takovéto osobnosti – bezpochyby spíše než mnohé jiné – nemůže být pochopen bez jejího díla. řečeno 1
Autor má na mysli svou knihu Jean-Pierre Torrell, Initiation à saint Thomas d’Aquin. Sa personne et son œuvre, Fribourg: Éd. universitaires – Paris: Cerf 2002 (druhé revidované a rozšířené vydání). Od té doby vyšlo další přepracované a aktualizované vydání pod stejným názvem: Initiation à saint Thomas d’Aquin. Sa personne et son œuvre, Paris: Cerf 2015.
6
Předmluva
obrazně, svatého Tomáše nelze pochopit bez Teologické sumy. Tato pravda by mohla zůstat pouhou banalitou, kdybychom nesledovali způsob, jakým se Tomáš do psaní tohoto díla vložil, a kdybychom si neuvědomili, že se jeho spisy zdaleka nedají zredukovat pouze na toto všeobecně známé vrcholné dílo. Abychom objevili něco z Tomášovy tváře, je třeba naučit se číst jeho díla v jejich prostředí. Ten, jenž je často představován jako nadčasový myslitel, byl velmi zřetelně součástí určité doby a místa, ovlivněn nahodilostí konkrétních historických událostí. V rámci své řeholní poslušnosti se trmácel po evropských cestách: z Neapole do Kolína nad Rýnem přes Paříž, z Kolína nad Rýnem do říma opět přes Paříž a Orvieto. Do Paříže se musel vrátit ještě potřetí, naposledy před definitivním návratem do Neapole dva roky před svou smrtí, v roce 1272. Byl nucen pracovat ve spěchu, zmítán tisícem různých úkolů, z nichž mnoho zůstalo nedokončených. Jeho hledání věčné Pravdy u téměř všech tehdy známých filosofů a teologů, které neúnavně studoval a jejichž díla komentoval, se tedy dovršilo ve znamení naléhavosti a nejistoty. Tento přístup, použitý ve všech našich předchozích pracích, jsme očividně neopustili, naopak ho zde budeme muset užít ještě výrazněji. Nalézat svatého Tomáše zároveň v jeho díle i v jeho životě umožňuje nejen objevit něco z jeho pohnuté existence, ale rovněž zasadit jeho díla do kontextu, který je u mnoha z nich nepostradatelný pro jejich přesné pochopení. Náš přístup se postupně ozřejmí, jakmile začneme Tomášova díla představovat. Během naší cesty se seznámíme také s dalším aspektem Tomášovy fyziognomie. Je poněkud překvapující, že část Tomášovy tváře zůstala kompletně neznámá zaníceným tomistům, kteří ji ponechali jen pro lidovou zbožnost nebo oslavné texty. My si však přejeme ukázat, že jeho svatost je nejen neoddělitelná od jeho osoby filosofa nebo teologa, ale že je také doprovázena posláním „duchovního učitele“.2 Uvažování vycházející z osobní víry bylo pro Tomáše cestou svatosti a prostupuje celým jeho dílem. Jde o jeden z aspektů jeho nauky, a těm, kteří se s Tomášem setkávají zblízka už dlouho, je bezpochyby známý, ale cele uniká těm, kteří o Tomášovi mají pouze kusé znalosti. Tento velký nedostatek lze překonat, stačí, když na něj budeme upozorněni a budeme moci zakoušet výhody tohoto poněkud jiného způsobu četby. Poměrně obsáhlé citace nám tu a tam poslouží k vytvoření představy o způsobu, kterým Tomášova teologie ústí do jeho duchovního života, nebo pokud chceme, do mystiky. Také doufáme, že se nám podaří vrhnout nové světlo na člověka, jímž svatý Tomáš byl. Postihnout jeho osobnost, jakoby ukrytou za jeho texty, se dlouho považovalo za obtížné, ba nemožné. Avšak zdaleka to není tak těžké, jak se obvykle říká, a i když to přece jen velkou námahu vyžaduje, stojí za to ji podstoupit. 2
Již jsme publikovali jinou knihu pod tímto názvem: Saint Thomas d’Aquin, maître spirituel. Initiation 2, „Vestigia“ 19, Paris: Cerf – Fribourg: Éd. universitaires 1996, 2e éd. 2002.
Předmluva
7
Hlavní prameny o životě Tomáše Akvinského nacházíme ve dvou typech dokumentů. Zaprvé v nejstarších životopisech, z nichž hlavní pochází od Viléma z Tocco (narozen okolo 1240/1250): tento Tomášův výrazně mladší současník ho napsal nedlouho po Tomášově smrti. Tocco byl autorem, který revidoval a zkompletoval Tomášovo dílo v předvečer jeho kanonizace v Avignonu, krátce před svou vlastní smrtí (1323). Zanechal nám tak cenný dokument, na nějž se budeme často odkazovat. Dva další životopisci, Bernard Gui a Pietro Calò, o něco pozdnější než Tocco, pro nás tak významní nejsou. Druhým velmi cenným zdrojem informací jsou jednak výpovědi svědků – z nichž mnozí jsou svědky očitými – v procesu předcházejícím kanonizaci, z Neapole, kde Tomáš žil, a z Fossanovy, cisterciáckého kláštera, kde zemřel; jednak série dokumentů pocházejících ze starých kronik a listin, které obsahují údaje o Tomášovi nebo o rodině Akvinů. Kromě těchto významnějších dokumentů máme k dispozici také několik kusých vyprávění Tomáše z Cantimpré (1200–1270, autora světoznámého díla o včelách a jejich alegorickém výkladu), Geralda Fracheta, kterému vděčíme za Životy bratří (Vitae fratrum)3 o počátcích dominikánského řádu, a Bartoloměje Fiadoniho, známějšího pod jménem Bartoloměj z Luccy (1236–1327). Cantimpré a Frachet jsou Tomášovými současníky, ale Cantimpré není vždy věrohodný a Frachet se orientuje spíše na Tomášova vidění než na životopis. Bartoloměj byl Tomášovým žákem v Neapoli mezi lety 1272–1274. Tento historik povoláním dokončil svoje Církevní dějiny (Historia ecclesiastica) ještě před Tomášovou kanonizací, a i když je prozíravé si jeho tvrzení ověřovat, představuje jedinečný pramen. První místo mezi Tomášovými životopisci přiznali bollandisté se svou obvyklou kritickou jistotou Vilémovi z Tocco. Jejich práce obnovila Claire Le Brun-Gouanvic, která nedávno publikovala kritické vydání Ystoria sancti Thome.4 Jeden z nejzajímavějších závěrů, ke kterým autorka došla na základě pozdějších, ale spolehlivých rukopisů, je rozpoznání čtyř po sobě jdoucích etap textu, který Vilém dopisoval až do poslední chvíle – tzn. až do doby po Tomášově kanonizaci (18. července 1323), neboť žil „minimálně do srpna 1323“. Třetí etapa byla vydána bollandisty, ale „čtvrtá etapa přináší množství přídavků, které zůstaly až dodnes nevydané“. Toto nové vydání tedy nabízí viditelně rozšířený text a poskytuje „cenné informace o průběhu procesu kanonizace“. Kromě jiného dovoluje konstatovat, že původní pasáže Bernarda Guiho, díky nimž se mu dostalo u části historiků zvláštní vážnosti, pochází ve skutečnosti z této čtvrté etapy Toccova textu, a Gui je tedy tím, kdo s ní pracoval jako první. První 3 4
Gerald Frachet, Životy bratří, Praha: Krystal OP 2004. Ystoria sancti Thome de Aquino de Guillaume de Tocco (1323), edition critique, introduction et notes C. le Brun-Gouanvic (ed.), Turnhout: Brepols 1997. Francouzský překlad: L’Historie de saint Thomas d’Aquin de Guillaume de Tocco, Paris: Cerf 2005.
8
Předmluva
verze Guiova rukopisu sahá do roku 1324, druhá do let 1325–1326. Pokud jde o Cala, ten je ještě o několik let mladší. To však neznamená, že by Toccovo dílo bylo samo o sobě bezchybné. Nestačí pouze podtrhnout, že nechtěl vytvořit životopis v moderním slova smyslu, to se rozumí samo sebou. Zcela vědomě sepisoval životopis světce – hagiografii, chceme-li, aniž bychom tímto žánrem pohrdali –, kde jsou narození, život a smrt hrdiny zahaleny do nadpřirozených znamení, která dosvědčují jeho velikost. To znamená, že fakta a chronologie jsou často opomenuty nebo lépe řečeno rozředěny nejasnými historkami, které mají poučný a povzbuzující charakter. Ke zmíněným třem klasickým prvkům starověké a středověké biografie přidává Tocco ještě čtvrtý, originálnější, jenž spočívá ve snaze ukázat světce jako učence. Ale v tom zároveň spočívá slabina jeho dokumentace, neboť o pobytech svého hrdiny v Paříži a v Kolíně nad Rýnem není příliš informovaný. Ostatně na to, aby toto téma náležitě zpracoval, nebyl příliš intelektuálně vybaven. Proto samotné Tomášovo učení zde vyjevuje Tomášovu velikost méně než jeho srovnání s velkými biblickými postavami: Jakubem, Josefem a Mojžíšem ve Starém zákoně, se samotným Kristem nebo s apoštolem Tomášem v zákoně Novém. Není třeba zabíhat do větších podrobností ohledně různých epizod, které najdeme v mnoha dalších životopisech světců – na tyto nedostatky totiž s chutí poukáží moderní kritici. I přesto však Tocco zůstává výtečným svědkem. Tomáše znal z konventu v Neapoli, kde žil v letech 1272–1274. V té době mu bylo 30 let a již byl knězem, musel však navštěvovat biblické hodiny, které pro všechny bratry v konventu zajišťoval právě Tomáš. Tocco přirozeně znal více bratří dominikánů, kteří byli, stejně jako on, Tomášovi blízko, a mohl zachytit jejich svědectví. Mezi ně patřil také Reginald z Piperna, každodenní společník (socius continuus), který Tomáše doprovázel možná už od jeho začátků v Paříži až do jeho smrti. Od něho tedy, někdy přímo, někdy přes jiné svědky, Tocco posbíral některé důvěrné detaily. Dotazoval se rovněž přímo u rodiny Akvinů: mohl tedy zaznamenat svědectví Tomášova synovce Tomáše ze San Severina – syna Teodory, druhé Tomášovy sestry – a jeho neteře Kateřiny de Morra – dcery Marie, třetí světcovy sestry. Právě od Kateřiny, v době procesu již velmi staré, získal Tocco epizody z Tomášova dětství, které sama Kateřina slyšela od své babičky, paní Teodory, Tomášovy matky. Jestliže k výše řečenému připočteme jeho postavení promotora v kanonizačním procesu, což znamenalo, že se mohl setkat se všemi svědky buď před jejich výpovědí nebo po ní, tudíž i s mnichy z Fossanovy, kteří s Tomášem byli do posledních chvil, sluší se uznat Tocca za nejkvalifikovanější osobu k sepsání Tomášova životopisu, a to navzdory všem nedostatkům. Ostatně není to bezpochyby on sám, kdo nese odpovědnost za hagiografickou svatozář, která tento životopis – Vita – obklopuje. Je pravděpodobné, že mu jeho informátoři ne-
Předmluva
9
předkládali materiál „čistý“, ale už nějakým způsobem interpretovaný. Je tedy na dnešních historicích, aby se chopili hermeneutického úkolu. Minimálně vědí, jakým způsobem Tomáše vnímali jeho současníci a jakou si o jeho svatosti vytvářeli představu. *** Nyní mi vědomí bratrské úcty z celého srdce připomíná, abych vzpomenul všechny mé bratry a zesnulé přátele z Leoninské komise, zvláště otce Louis-Jacquese Bataillona a otce René-Antoina Gauthiera, kteří kapitolu po kapitole prošli text mé první knihy a doporučili mi řadu úprav a vylepšení, čímž přispěli mým čtenářům něčím ze svého rozsáhlého vědění. I tato nová verze jim stále nepřímo vděčí za mnohé. Musím rovněž srdečně poděkovat sestrám mniškám z Estavayer-le-Lac a mé věrné spolupracovnici a přítelkyni Denise Bouthillier, které ještě jednou pečlivě přečetly poslední verzi strojopisu této knihy.
Poznámka
k českému vydání
V roce 2015 vydal Jean-Pierre Torrell nové upravené vydání své knihy Initiation à saint Thomas d’Aquin. Sa personne et son oeuvre (viz poznámka 1). Zapracoval do ní poslední výsledky současného bádání o svatém Tomáši a jeho díle, které byly zohledněny i v tomto českém vydání. Jde především o zpřesnění datace některých Tomášových děl. Kromě toho jsme z nejnovějšího vydání převzali stručný chronologický přehled, který je oproti původní předloze přesnější a podrobnější. Navíc jsme na konec knihy zařadili katalog děl svatého Tomáše. Věříme totiž, že se díky své přehlednosti a stručným charakteristikám jednotlivých děl stane pro čtenáře této knihy užitečnou pomůckou. V přehledu jsou rovněž uvedeny české překlady Tomášových spisů, což může nejednomu vážnému zájemci usnadnit jejich četbu.
7. POByT V ORVIETU (1261–1265)
I když připustíme, že se Tomáš těšil několika měsícům relativní svobody pro psaní Sumy proti pohanům, nemůžeme říct, že by neměl žádné další povinnosti. Jeho nové postavení generálního kazatele z něj činilo plnoprávného člena provinčních kapitul, jejichž shromáždění se musel účastnit. Díky tomu, že se nám zachovala Akta kapitul římské provincie, která několikrát zmiňují jeho jméno, můžeme s relativní jistotou zrekonstruovat posloupnost jeho ročních cest a nastínit chronologický rámec jeho aktivit v letech strávených v Orvietu a následně v římě. 14. září 1261 na svátek Povýšení svatého Kříže byl tedy Tomáš v Orvietu v doprovodu převorů a delegátů z každého konventu v provincii; 6. července 1262 v oktávu svatých Petra a Pavla se s nimi nacházel v Perugii; v září (?) 1263 v římě; 29. září 1264 na svátek svatého Michaela ve Viterbu; 8. září 1265 na svátek Narození Panny Marie v Anagni; 5. srpna 1266 na svátek svatého Dominika v Todi; v červenci (?) 1267 v Lucce; 27. května 1268 o Letnicích ve Viterbu. Podle Toccových zpráv Tomáš upřednostňoval pohroužení do kontemplace a cestování v lásce příliš neměl; a jestliže pohotově vyhovoval příkazům k cestě, bylo to proto, že věděl, že pokora, jež je podněcována poslušností, je matkou všech ctností. Důvody jeho nechuti si můžeme bez potíží představit: kromě jeho korpulentnosti, která mu cestování příliš neusnadňovala, se mu čas strávený na cestách zdál ztracený, nemohl ho věnovat ani psaní, ani vyučování, které pro něj byly mnohem důležitější. Potřeboval nejprve dokončit redakci Contra Gentiles, ale lákalo ho také mnoho dalších věcí.
konventní
lektoR v
oRvietu
Od 14. září 1261, to znamená od první kapituly, které se zúčastnil, byl Tomáš jmenován lektorem v orvietském konventu (pro lectore in conventu Urbevetano). Oproti tomu, co kdysi napsal Mandonnet, zdůrazňujeme, že Tomáš nebyl vyučujícím na studiu založeném v letech 1244–1245 Inocencem IV. a přidruženém k papežské kurii, ale právě v dominikánském konventu. Výrazy lector,
94
7. Pobyt v Orvietu
prior, nebo také conventus romanae curiae, které v této době u žebravých řádů nacházíme, neznamenají více než lektor nebo převor konventu ve městě, kde sídlila římská kurie. Po studiích věnovaných tomuto tématu a podložených prameny už o tom není možné pochybovat a tuto Mandonnetovu chybu opakovat. Funkce konventního lektora musela být vykonávána v každém dominikánském konventu, aby bylo zajištěno to, co dnes nazýváme „permanentní formací“, na základě doporučení generální kapituly ve Valenciennes, jež se konala o dva roky dříve. Tomáš se tedy musel věnovat pravidelné výuce těch, kteří byli nazýváni fratres communes, tedy všech, kteří nemohli studovat studia generalia nebo provincialia – což byl případ devíti bratrů z deseti –, aby je co nejlépe připravil na dva hlavní úkoly svěřené dominikánům papežem Honoriem III.: kázání a zpovídání. Podobu této výuky velmi dobře známe díky pracím Leonarda Boyleho. Dominikánský řád, založený v roce 1217, existoval v této době už téměř padesát let. Aby své spolubratry připravili na úkol, který jim byl svěřen, sepsali dominikáni celou sérii manuálů o morálce. Mezi nejznámější patří Suma de casibus od Rajmunda z Peňafortu (jejíž první vydání se objevilo v roce 1224, ale bylo v letech 1234/1235 znovu vydáno a vylepšeno), Speculum ecclesiae od Huga ze Saint-Cher (okolo roku 1240), Suma vitiorum a Suma virtutum od Viléma Peyrauta (v roce 1236 a 1249/1250) a Speculum maius od Vincenta z Beauvais (1244 a 1259). Tomáš, jehož prvním úkolem po příchodu do Orvieta byla formace bratrů pro potřeby pastorační praxe, nemohl tyto manuály opomenout. Nejlépe znal Sumu de casibus od Rajmunda z Peňafortu, z níž mnohé převzal do svého komentáře k Sentencím u distinkcí o manželství; a vzpomněl si na ni také později při sepisování Teologické sumy, neboť v Secunda Secundae nacházíme její jasný ohlas. Pravdou však zůstává, jak zdůrazňuje Gauthier, že toto užívání nebylo slepé a Tomáš si uměl udržet odstup; možná jde o konkrétní příklad Tomášova obecného postoje, neboť absolutní autoritu pro něj mělo pouze Písmo, ale zdá se, že se už v této době rozvíjel odmítavý postoj k Rajmundovu rigorismu, a Tomáš se s ním pravděpodobně ztotožňuje. Tomáš možná využil toto období vyučování pastorální morálky k vytyčení prvních myšlenkových bodů, k nimž se později podrobněji vrátil v Secunda Secundae, ale je téměř jisté, že si také uvědomil neúplný charakter kazuistické formace dominikánských kazatelů. Nejenže nijak nevedla k poznání celku, protože se spokojila s postupným probíráním různých ctností, hříchů nebo svátostí, aby prozkoumala konkrétní problémy, před nimiž stála, aniž by se zabývala jejich evangelním ukotvením, ale především nebezpečně zanedbávala vlastní dogmatickou formaci v oblasti hlavních pravd křesťanské víry. Tomáš si zajisté na tuto zkušenost z Orvieta vzpomněl o několik let později, když začal psát Teologickou sumu.
Komentář ke knize Job (Expositio super Iob)
komentář
ke knize job
(expositio
super
95
iob)
Souběžně s touto výukou musel Tomáš bratrům přednášet také komentář k jedné z biblických knih; Bartoloměj tvrdí, že šlo o knihu Job. Navzdory opačnému názoru Mandonneta a několika dalších autorů se leoninští editoři k této Bartolomějově zprávě přiklonili. Za potvrzení lze považovat dataci, která se nabízí na základě faktu, že jedním z hlavních témat Expositio super Iob je tajemství prozřetelnosti. Tomáš o tom hovoří v jeho Prologu velmi jasně: „Hlavním záměrem této knihy je pravděpodobnými argumenty ukázat, že lidské záležitosti jsou řízeny božskou prozřetelností.“ Toto je rovněž hlavním tématem třetí knihy Contra Gentiles psané v téměř stejné době. Že by si Tomáš vybral ke komentování právě tuto knihu, aby své úvahy příliš netříštil, by tedy bylo velmi logické. Abychom čtenáře k četbě této knihy pozvali, můžeme říci, že jde o jeden z nejkrásnějších komentářů Písma, který nám Tomáš zanechal. Nicméně je třeba, abychom byli poučeni o jeho scholastickém a teologickém charakteru, abychom neočekávali od Tomášovy exegeze ani to, co hledáme u moderních autorů, ani okamžitý duchovní užitek, který svým čtenářům přináší řehoř Veliký. Leoninští editoři vysvětlili tento rozdíl přístupů velmi dobře: „Díky svatému řehoři lze na knihu Job nahlížet jako na výzvu k trpělivosti ve zkouškách: Bůh dovolil, aby byl spravedlivý bičován, aby osvědčil svou vytrvalost v soužení; jde o moralizující záměr. U Tomáše se Jobův příběh stává předmětem diskuze o metafyzickém problému prozřetelnosti; povaha předmětu disputace, utrpení spravedlivého, určuje meze debaty. To totiž fakticky předpokládá, že souhlasíme s faktem Boží vlády nad přirozenými věcmi. Pochybnost se odvíjí od tématu lidských záležitostí, protože spravedliví nejsou ušetřeni utrpení; to, že jsou zarmouceni bez příčiny, odporuje ideji prozřetelnosti.“ Jedna z originalit tohoto komentáře spočívá ve způsobu, jímž jsou vykládány Jobovy řeči, a to i ty nejvyhrocenější: „Tomáš rozlišuje tři druhy Jobova projevu: řeči, v nichž je veden svými city, ty, v nichž racionálně diskutuje se svými přáteli, a nakonec ty, v nichž se poddává božské inspiraci.“ Sama božská inspirace se neprojevuje ve vnějším slově, ale v postupné proměně vědomí. Můžeme tak sledovat „po sobě jdoucí etapy, jimiž tento zkoušený spravedlivý prochází, od počátečního rozjitření citovosti až po celkové conversio ad Deum, aniž by byla jednota jeho osoby násilně narušena.“ Neboť je to od začátku až do konce stále tentýž člověk, díky čemuž můžeme lépe pochopit lidský i náboženský vývoj člověka. Stejně jako biblická kniha sama, i Tomášův komentář tedy nabízí reflexi nad nejzákladnějšími otázkami, které si člověk klade, protože tragická realita utrpení nevinného spravedlivého přirozeně vyvolává pochybnosti o existenci božské spravedlnosti, pokud neexistuje budoucí svět, v němž bude dobro od-
96
7. Pobyt v Orvietu
měněno a zlo potrestáno. Kromě toho, že v Tomášově textu nacházíme filosofickou a teologickou antropologii, lze na tuto knihu pohlížet jako na hlubokou meditaci nad lidským údělem.
velmi
žádaný teolog
Pokud se nyní podíváme na zbývající díla řazená do tohoto období, získáme neprodleně představu o Tomášově nesmírné literární aktivitě. Nemůžeme se zastavovat u každé publikace z této doby stejnou měrou, ale pokusíme se alespoň říci o každé několik slov a přinejmenším zmínit tituly. Neboť ačkoli se tu a tam jedná o malá příležitostná dílka, sepsaná jako odpověď na více či méně oficiální nebo více či méně přátelskou žádost, není tomu tak vždy, a navíc jsou podle všech předpokladů uznalým ohlasem důvěry v kompetentnost, kterou byl mistr přicházející z Paříže spontánně zahrnován. Díky tomu tak vytušíme něco o Tomášově životě a o lidských vztazích, které mohl v tomto malém provinčním městečku udržovat. De emptione et venditione ad tempus – Ve výše nastíněné linii péče o pastorální teologii je třeba nejprve zmínit list O nákupu a prodeji na úvěr,16 věnovaný tomu, co Tomáš nazývá lichvou, ale co obvykleji nazýváme finanční spekulací. Tento krátký dopis datovaný rokem 1262 obsahuje Tomášovu odpověď na otázku, již mu položil lektor konventu ve Florencii, jistý Jakub z Viterba. Nikdo nepochybuje, že se tyto problémy vyskytovaly nejen ve Florencii, významném kupeckém městě, ale i na mnoha dalších místech této obchodně rozvinuté oblasti Itálie v období trecenta. Kromě samotné odpovědi nám tento malý spisek přináší vhled do Tomášova začlenění do tehdejšího světa. Záležitost je navíc pozoruhodná tím, že Tomáš, dříve než vypracoval pečlivě zváženou odpověď, věnoval čas poradě s dvěma kompetentními osobami: se svým spolubratrem, kardinálem Hugem ze Saint-Cher, a s kaplanem papeže Urbana IV. Marinem z Eboli, zvoleným arcibiskupem z Kapuy. Tyto dvě osoby sídlící v papežské kurii byly dozajista Tomášovými blízkými přáteli, a s radostí pozorujeme, jak díky vzájemné výměně názorů jeho reflexe zrála. Contra errores Graecorum, Proti omylům Řeků17 – dílko sepsané na žádost samotného Urbana IV., je také datováno v rámci této epochy, a to rokem 1263 nebo počátkem roku 1264. Dílo je poměrně špatně pojmenováno, protože jde spíše o poklidnou a laskavou analýzu antologie textů řeckých otců, sestavené pravděpodobně Mikulášem z Durazza, od roku 1254 biskupem starověkého města Crotone, kterou leoninští editoři zařadili bezprostředně za Tomášův text. 16 17
Pavel Blažek, Tři dopisy Tomáše Akvinského, Praha: Krystal OP 2010, str. 83–98. Tomáš Akvinský, Rozprava s řeckými teology, Praha, Krystal OP 2010.
Velmi žádaný teolog
97
Ačkoli byla nekritická, rozšířená o pochybné přídavky a texty přikrášlené osobními poznámkami kompilátora, který pozměňoval význam textů, aby odpovídal směru latinské teologie, Tomáše tato sbírka textů přesto zajímala. Učení řeckých otců ve věcech víry a priori důvěřoval, nechtěl jim tedy protiřečit a spíše hledal způsob, jak skutečný naukový obsah od leckdy pochybných tvrzení očistit. Bystře rozpoznal, že užití textů a jejich překlady jsou chybné, a proto v první části usiluje o vyjasnění dvojznačných pasáží. Je zajímavé konstatovat, že aniž by to věděl, snaží se nejčastěji osvětlit právě neautentické citace, jinak řečeno osobní teologii kompilátora. Druhá část je naneštěstí ohrožena jeho apriorní důvěrou – při bližším zkoumání čtyř jasně stanovených otázek: vycházení a Filio, papežský primát, slavení eucharistie s nekvašeným chlebem a očistec, se Tomáš očividně nechává unést k tomu, že se opírá spíše o texty blízké latinské teologii, ačkoli jsou pouhými cizími poznámkami k textům starověkých otců. Jako dílo příležitostné, sepsané narychlo, trpí Tomášův spis téměř výhradní závislostí na tomto Libellu, který zkoumá. Nenajdeme tu tedy rozsáhlou konfrontaci příslušných řeckých a latinských pozic, ale vidíme zde Tomášovu neměnnou metodickou zásadu: když chceme diskutovat s daným protivníkem, je třeba používat pouze ty autority, které on sám uznává. A tak jsou exegetické argumenty prvních pěti kapitol druhé části převzaty výhradně od řeckých otců. Prolog tohoto díla je právem proslulý Tomášovými metodologickými úvahami. Tomáš zde nejprve uvádí zásady, jimiž by se měl řídit každý dobrý překladatel: „Je třeba, aby velmi dobře zachoval smysl pravd, které překládá, a zároveň přizpůsobil svůj styl povaze jazyka, v němž se vyjadřuje.“ Dále zde Tomáš poměrně široce vysvětluje pravidla uctivého výkladu: zdaleka nejde o svévolný úkon, který by výroky autorit libovolně překrucoval, ale řídí se – přinejmenším u Tomáše – přesnými pravidly, díky kterým se podobá opravdové hermeneutice. Expositio super primam et secundam Dectretalem, Komentář k prvnímu a druhému Dekretálu – ohledně datace jsme si jisti méně, ale to, že je věnován Giffredovi z Anagni, od roku 1260 arcijáhnovi z Todi, vede k jeho zařazení do období pobytu v Orvietu. První Dekretál je, jak víme, zcela jednoduše „slavnostním, přesným a kompletním vyznáním víry“, známým také pod názvem Symbolum Firmiter, promulgovaným Čtvrtým lateránským koncilem (1215). Aniž by se příliš zajímal o jeho historické okolnosti, opatřil ho Tomáš bohatým naukovým komentářem. Druhý Dekretál, Damnamus, je textem stejného koncilu, který připomíná, vyvrací a odsuzuje spisek Jáchyma z Fiore napadající trinitární nauku Petra Lombardského. Již velmi propracovaný koncilní text ponechává komentátorově práci jen malý prostor, ten se proto spokojuje s jednoduchou parafrází.
12. KOMENTÁTOR ARISTOTELA
Jako Tomášovo poslední hlavní zaměstnání během třetího pobytu v Paříži je třeba zmínit komentáře k Aristotelovi. Aktivita, kterou Tomáš započal komentářem k De anima v posledním roce svého pobytu v římě, pokračovala v Paříži ve stále rychlejším tempu. Jako první dokončil bezpochyby komentář k De sensu et sensato, poněvadž se k tomu doposud nemohl dostat, a to už od roku 1269, tzn. před De unitate intellectus. Tento úkol musel vykonávat nepřetržitě, jelikož od tohoto data se komentáře množily. Pravděpodobně na nich pracoval současně, neboť všechna srovnání, která lze udělat, směřují k velmi podobným datacím. V následujícím přehledu tedy nebudeme sledovat striktně chronologickou linii, která je velmi obtížně určitelná a k níž se možná nikdy nedobereme.
výklad
knihy
„o
vyjadřování“
Podle posledního stavu bádání – učiněného R.-A. Gauthierem v jeho reedici prvních dvou dílů leoninské edice – je Expositio libri Peryermenias bezpochyby jedním z prvních komentářů tohoto pařížského období. Věnování tohoto díla Vilémovi Berthoutovi, lovaňskému proboštovi, je snadným krokem k prvnímu přibližnému odhadu jeho datace. Tento Vilém, Tomášův dřívější pařížský student, byl jmenován proboštem u svatého Petra v Lovani na konci roku 1269 nebo 1270 (jeho předchůdce zemřel 18. listopadu 1269 nebo 1270). Poněvadž Tomáš naráží v otázce svobodného rozhodování na chyby „modernistů“, odsouzené 10. prosince 1270, začátek knihy musí být mladší než toto odsouzení a téměř současné s otázkou 6 spisu De malo a otázkami 9–13 z Prima Secundae. Moment, kdy sepisování komentáře ukončil, je třeba situovat před konec roku 1271, tzn. do doby, kdy přijal číslování knih Metafyziky z překladu Viléma z Moerbeke. Můžeme pokročit ještě o něco dále a situovat moment ukončení redakce do poloviny října 1271. 15. října byl totiž Vilém Berthout možná přítomen v Lovani na jakýchsi jednáních. Je pravděpodobné, že Tomáš využil jeho odjezdu, aby tento úkol, do kterého se dal zřejmě neochotně (ve svém věnování ostatně hovoří o „četných zaneprázdněních, která na něj dotírají“), odložil, a proto zůstal tento komentář nedokončen. Nicméně když odjížděl do Neapole, vzal
164
12. Komentátor Aristotela
Tomáš svůj rukopis s sebou, a po jeho smrti byl text poslán odtud zpět do Paříže, ve stejnou dobu jako Výklad k Druhým analytikám, na žádost mistrů fakulty svobodného umění, kteří si tyto dvě knihy přáli. To vysvětluje, že v italské edici tato dvě díla nejsou a existují pouze v edici pařížské, která nemohla být rozšířena dříve než v roce 1275. Pařížští mistři svobodných umění měli pro získání těchto komentářů několik důvodů: rozpoznali v nich techniku výkladu, kterou od nich Tomáš převzal (což už ostatně udělal v komentáři k De anima). Nicméně zde komentář, sententia, který spočívá především ve shrnutí nauky, dost často ustupuje doslovnému výkladu (to je bezpochyby důvod, proč ve svém věnování sám popisuje svoji práci jako výklad, expositio). Pokud jde čistě o obsah, Tomáš nepředkládá v kostce pojednání o logice, ale spíše, až na několik výjimek, se spoléhá na dva hlavní zdroje: Boethia a Ammonia, které poslušně sleduje, aniž by je někdy zmínil, s výjimkou toho, kdy se od nich odchyluje, v tomto je věren postupu všech svých současníků. Nicméně k nim přidává něco ze své vlastní geniality: „nejprve stručnost a jasnost […] (ale) zejména koherentní filosofii, která stojí v pozadí všech technických vysvětlení a posiluje tak jejich srozumitelnost“ (Gauthier).
výklad
k
dRuhým
analytikám
Tato kniha je situována do bezprostřední časové blízkosti výkladu Peryermenias. Otec Gauthier podal důkaz o tom, že kapitoly I, 1–26 tohoto expositio komentují ještě starý text Jakuba Benátského, ale že se Tomáš již začal seznamovat s Moerbekovým překladem. Tento nový překlad Druhých analytik musel pravděpodobně obdržet téměř současně s překladem Metafyziky asi v polovině roku 1271. Začátek tohoto komentáře můžeme datovat od tohoto momentu dále a možná není příliš uměle vykonstruované považovat ho za bezprostředně následující po komentáři k Peryermenias (skončeném v říjnu). Protože neměl dostatek volného času, aby na něm pracoval, než musel opustit Paříž a vydat se na cestu do Neapole o Velikonocích 1272 (24. dubna), příliš s ním nepokročil. Aniž bychom mohli podat jasný důkaz, zdá se nám, že změna místa vedla rovněž ke změně užívaného překladu: od I, 27 do II, 20 Tomáš komentuje Moerbekův překlad. Kompozice díla se tedy protáhla, od konce roku 1271 v Paříži až do konce roku 1272 v Neapoli. Z Neapole byl tento komentář odeslán na žádost mistrů z fakulty svobodných umění do Paříže, kde se postarali o zhotovení exemplaru, které se rozšířilo okolo roku 1275. Navzdory, nebo právě díky svému technickému charakteru, se tato dvě díla dočkala poměrně velkého rozšíření: 21 více či méně úplných rukopisů pro Peryermenias, více než 54 pro Posteriora Analytica. Edicí, které je nejčastěji sdružují, je 31 (včetně Index Thomisticus).
Komentář k „Etice Nikomachově“
komentář
k
165
„etiCe nikomaChově“
Na základě důvěry v Bartolomějovy zprávy byl tento komentář dlouho situován do Tomášova římského období. Vývoj výzkumu však vedl badatele k opuštění Bartolomějových informací, a je to už více než čtyřicet let, kdy otec Gauthier přišel s radikální změnou perspektivy a tento komentář zařadil do období druhého pařížského vyučování. Velkolepé vydání, které pak zpracoval (leoninská edice, díl 47/1 a 2), umožnilo tuto prvotní intuici potvrdit a upřesnit: komentář k Etice byl sepsán v Paříži v roce 1271–1272. K tomuto závěru se přiklonili i další odborníci. Není zde nezbytné detailně popisovat postup, který k tomuto datování vedl, rozhodující jsou zejména dvě fakta: Tomášovo přijetí číslování Moerbekem přeložených knih z Metafyziky v Paříži a paralelismus mezi některými pasážemi komentáře k Etice a Secunda Secundae. Můžeme možná dodat, počítaje s posledními Gauthierovými návrhy, které zasazují počátek redakce Prima Secundae do roku 1271, že Secunda Secundae nebyla pravděpodobně započata dříve než před velkými prázdninami tohoto roku. Nemůžeme přistoupit k obsahu tohoto komentáře, aniž bychom vytyčili hlavní linie tomášovské morálky, což by ale opakovalo naši druhou knihu. Pokud chceme mít alespoň představu o charakteristikách tohoto nového díla, je třeba upřesnit, že se jedná o sententia, což znamená shrnující a spíše naukový výklad, a ne o expositio, důkladný komentář s textovými poznámkami. To je důležitý poznatek, o kterém budeme ještě hovořit, pro konkrétnější upřesnění Tomášovy snahy vzhledem k Aristotelovi. Tomáš nechtěl sepsat kritický komentář, jak jeho název ostatně dostatečně napovídá. Nicméně, chceme-li zabránit nejednoznačnostem, je třeba okamžitě dodat, že Tomáš při komentování nenechává Aristotela sobě samému. Příliš často se říká, že Tomáš byl nejvěrnějším a nejbystřejším Aristotelovým komentátorem, ale to znamená opomenout, že mezi nimi stojí dvě koncepce ctnostného života, které jsou díky Tomášově věrnosti evangeliu velmi odlišné. Z povahy věci se Aristoteles pohybuje v řádu etiky od základu pohanské, zatímco Tomáš se hned na začátku ukotvuje v křesťanské perspektivě a vkládá Filosofovi myšlenku o kontemplativní finalitě, v níž vidí štěstí blaženosti. R.-A. Gauthier lépe než kdokoli jiný vysvětluje, o co se jedná: „Aby mohl svatý Tomáš hovořit o Bohu, musel, aniž by to chtěl a aniž by si to uvědomoval, Aristotelovu morálku, která hovoří pouze o člověku, od základů proměnit. Kdyby chtěl Tomáš sepsat historické nebo krittické dílo, historik či kritik by měl právo soudit jeho dílo a prohlásit, že se minulo cílem. Ale on chtěl sepsat dílo moudrosti.“ Tomášův záměr pochopíme bezpochyby ještě lépe, pokud si vzpomeneme, že tyto komentáře nebyly součástí přednášek, které Tomáš dával svým studen-
166
12. Komentátor Aristotela
tům. Jednalo se spíše o ekvivalent osobní četby s brkem v ruce, díky níž se přinutil důkladně proniknout Aristotelův text, aby se připravil na redakci části Teologické sumy o morálce. Tento postup používal již u Sententia libri De anima a s příkladnou vytrvalostí sledoval svůj cíl až do konce. Přece jen zde nacházíme nový prvek dosvědčený poměrně málo známým dílem.
„tabula
libRi
ethiCoRum“
O tomto Rejstříku ke knihám Etiky jsme již krátce hovořili v souvislosti s péčí, kterou Tomáš věnoval literární produkci svého mistra Alberta.27 Nebude zbytečné se k němu vrátit, protože se ukazuje, že je bohatý na podněty vedoucí k lepšímu poznání našeho autora. Toto malé zvláštní dílo způsobilo leoninským editorům ojedinělý problém: před rokem 1971 nebylo nikdy vydáno v rámci edice a od 15. století bylo zcela zapomenuto, dokonce nebylo zmíněno žádným historikem. Nicméně zaujímalo dobré místo v jednom z nejstarších seznamů děl Tomášovy knihovny, datovaném 25. února 1304, jako exemplar rozdělené na osm dílů, které bylo možné zapůjčit si za pět denárů. Kromě toho sloužilo Štěpánovi Tempierovi, pařížskému biskupovi, za podklad k jednomu z tvrzení odsouzených v roce 1277. Máme tedy dvěma různými cestami dvakrát potvrzenu jeho autenticitu a starobylost jeho rozšíření. Jak název napovídá, jedná se o přehled témat, přesněji o to, co dnes nazýváme „rejstříkem hlavních témat“, Nikomachovy Etiky a komentáře, který k ní kdysi sepsal Albert Veliký. V momentě, kdy se sám chystal redigovat část Teologické sumy o morálce, přistoupil Tomáš k věcem od základů: přikročil k textem komentované četbě spisu Aristotelova díla, znovu prohlížel komentář svého někdejšího mistra a nechal své sekretáře zhotovovat lístky, které odkazovaly na hlavní reference jednoho i druhého. To, že tato práce měla nejprve podobu lístků s poznámkami, je dostatečně jasné z toho, že zde můžeme zaznamenat dublety, věty mimo kontext nebo další anomálie, které by byly jistě zachyceny a odstraněny, pokud by autor mohl na zhotovování čistopisu dohlížet. Dílo zůstalo nedokončené a je pravděpodobné, že jeho vlastní práce přesvědčila Tomáše, že se již nepotřebuje opírat o mistra, který vedl jeho první kroky. Nicméně samo o sobě není pouze ukázkou vážnosti, s níž se Tomáš připravoval na psaní Secunda Pars, ale vrhá světlo i na metody jeho práce. Studium záznamů z Tabula potvrzuje, co jsme si mysleli v momentě redakce Catena aurea. Tomášovi sekretáři nebyli pouhými opisovači píšícími na základě diktátu nebo jen prostí vykonavatelé, Tomáš jim ponechával určitou svobodu, ačkoli 27
Viz s. 28.
Komentáře k „Fyzice“ a k „Metafyzice“
167
měl samozřejmě možnost zasáhnout do konečné podoby. To v tomto případě nevysvětluje pouze určitou neobratnost, kterou jsme zmínili výše, ale především některé věci, které sám Tomáš nemohl napsat, jako například převzetí exegezí, které jím byly již výslovně zamítnuty. To, že se v práci dochovaly dodnes, svědčí nejen o tom, že nemohl tuto práci v poslední fázi přečíst, ale možná i o tom, že nebyla určena k publikování. Tento Rejstřík je ostatně významný také tím, že je druhým známým exemplářem tohoto žánru. Před létem 1259, tedy v době svého prvního pařížského vyučování, si Tomáš nechal pro svoji potřebu opsat Sbírku děl svatého Alberta k Aristotelovým Parva naturalia. První sešit tohoto svazku však neobsahuje nic jiného než přehled Albertova komentáře k Fyzice, sepsaný tím, kdo se označuje jako sekretář „D“, neboť jeho jméno neznáme. Možná existují i další práce tohoto typu vyhotovené pro Tomáše, ale tyto dvě postačují jako ukázka, že Tomáš těmito pracovními nástroji, které používáme dodnes, nepohrdal. Tato nová črta, kterou je třeba přidat do Tomášova portrétu, je možná méně překvapivá než ty, které vystupují z jeho psaní, ale neprotiřečí jim. Gauthier, aniž by znal Gilsovy závěry, se na základě zvláštního rázu kompozice díla Tabula vyjádřil, že v tomto díle našel všechny charakteristické stopy jeho autora: „jím užívaný text Aristotela, jeho oddanost svatému Albertovi, výrazy, které mu byly blízké, a obecněji tuto směs náročnosti a nedbalosti, jasnost myšlení a svobodu formy, které charakterizují jeho intelektuální fyziognomii, těchto tisíc detailů, které by padělatel nemohl napodobit“. Sepsání Tabula umisťuje Gauthier „okolo roku 1270“, vychází přitom ze všeho, co vyzkoumal na základě Aristotelova textu užitého pro toto dílo, a je rovněž ve shodě se vším, co víme odjinud. Toto datum by mohlo také pomoci zodpovědět otázku, kterou představuje poměrně dlouhý interval mezi redakcí Prima Pars a Prima Secundae. Ačkoli mnoho dalších povinností nedovolilo Tomášovi s redakcí Sumy mezi zářím 1268 a začátkem roku 1271 znovu začít, přece jen na ni nepřestával myslet, na což kompozice Tabula libri Ethicorum výmluvně odkazuje.
komentáře
k
„fyziCe“ a
k
„metafyziCe“
Četným komentářům datovaným do tohoto období se nemůžeme věnovat stejným způsobem, nicméně je nutné je alespoň krátce zmínit, neboť překvapující nárůst Tomášovy literární produkce – možná by bylo lepší říci její „exploze“ – způsobuje badatelům problém. A to nejen ohledně sledu komentářů – jelikož je nutné chápat jejich redakci jako v podstatě souběžnou, data se nevyhnutelně vzájemně překrývají –, ale také ohledně možnosti takového množství publikací vůbec.
168
12. Komentátor Aristotela
Komentář k osmi knihám Fyziky byl kdysi Mandonnetem zařazen do římského období, do roku 1265, před Prima Pars. Ale tento názor, o němž pochybovalo již vícero autorů (Grabmann, Castagnoli, Mansion), nebyl dále sdílen. Eschmann ho poté navrhl situovat do Paříže mezi roky 1268 a 1271. Weisheipl v poslední době tvrdil, že v tomto díle Tomáš cituje knihu Lambda z Metafyziky někdy jako knihu XI, někdy jako XII, což by znamenalo, že se dozvěděl o existenci knihy Kappa během komentování, což nás vede k situování redakce do průběhu roku 1271, jelikož asi v jeho polovině se tato změna označení prosadila. Překvapen tímto tvrzením, R.-A. Gauthier pro nás laskavě provedl provizorní výzkum rukopisů, z něhož vyplývá, že Tomáš hovoří pouze o knize XI: chyba se tedy nachází na úrovni tištěných vydání. Gauthier nabízí dataci do školního roku 1268–1269 nebo na začátek druhého pařížského vyučování. Důvody, které mohly Tomáše k práci motivovat, tkví s jistotou v samotném zájmu o Aristotelovo dílo. Abychom jeho práci pochopili, stačí si všimnout, že začíná celou jednou knihou věnovanou vyvození principů přirozeného stávání se a přirozeného bytí, která je završena důkazem existence prvního hybatele. Ačkoli je zpracovávána již mnoho let, způsobuje Sententia super Metaphysicam editorům obrovské problémy: svým rozsahem, otázkou, které verze Aristotelova textu Tomáš používal (zdá se, že ne méně než pět), a také svojí datací. Zkoumání původního rukopisu osvětluje, že Tomáš ve svém komentáři zřejmě nesledoval pořadí knih a že se rovněž vracel k redigovaným částem, aby je upravil. Ani tady nemůžeme zacházet do detailů otázek, které jsou krajně komplexní. Postačí říci, že způsob citace knihy Lambda z Metafyziky slouží stále jako jasné kritérium pro stanovení dat redakce. Po silném zjednodušení těch nejjasnějších výsledků, k nimž badatelé došli, můžeme říci, že Tomáš začal označovat knihu Lambda jako knihu XII od první lekce 7. knihy, a to až do konce 12. knihy nezměnil, tato část tedy nemohla být redigována před polovinou roku 1271. Začátek komentáře může být datován do školního roku 1270–1271, ale knihy 2 a 3 představují specifický problém: mohou být plodem buď autokorekce, nebo druhé pozdější redakce v momentě, kdy proběhlo přejmenování knihy Lambda, tedy ke konci roku 1271 nebo dříve. Pokud převezmeme tato data, mohlo k redakci (přinejmenším částečné) dojít v Paříži, ale autoři jako Eschmann nebo Weisheipl rovněž uvažují o Neapoli. Hypotéza, kterou nechal otevřenou James Doig, nevylučuje možnost první redakce sahající do římského období. Dokud nebude vydáno kritické vydání, nemůžeme doufat ve víc než tyto přibližné odhady. Jediná věc, na níž se badatelé jistě shodnou, je, že Metafyzika je starší než kniha De caelo et mundo.