V ittor io F rancesco V iola OFM
ZDE JSEM LITURGIE SVĚCENÍ A KNĚŽSKÁ SPIRITUALITA
O bsah
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 I. Den svěcení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 II. Vstup do katedrály . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 III. Zde jsem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 IV. Ano, chci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 V. Prostrace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 VI. Ticho vkládání rukou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 VII. Obnov v jejich nitru Ducha svatosti . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 VIII. Roucha a křižmo, chléb a víno, pozdravení pokoje . . . . . . 38 IX. Dynamika Ducha svatého . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 X. Maria . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 Citovaná literatura a prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 Zkratky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54
Úvod Následující stránky jsou reflexí nad spiritualitou kněžství, lépe řečeno nad životem kněží utvářeným působením Ducha svatého, kterého kněží obdrželi darem při svátosti svěcení. Nezřídka narážíme na úvahy o kněžské spiritualitě, které vycházejí z apriorních předpokladů – teologických nebo sociologických – a pro které je liturgie svěcení jen jakousi zásobárnou citací, aby se podepřela tvrzení založená na něčem jiném; ačkoli i to je již pokrok, neboť jinak je liturgie v úvahách o kněžství naprosto pomíjena. Pokud však nevyjdeme z události, která stojí na počátku kněžského života, nemůžeme o něm vůbec mluvit. Svěcení je vzácný Boží dotek, jímž je vnitřně přetvářena existence pokřtěného člověka. Naše reflexe bude sledovat obřad kněžského svěcení, jak jej církev uspořádala v aktuálním Římském pontifikálu1 vydaném podle pokynů Druhého vatikánského koncilu (SC 76). V běžném povědomí bývá kněžské svěcení často zastíněno primicí – stačí si jen uvědomit, kolik primičních obrázků máme ve svém breviáři. Ale svěcení je důležitým momentem, k němuž stojí za to se vracet, jako se vracíme na stará poutní místa z krajů, do nichž nás život zavál. Z Písma víme, že na posvátné místo se vstupuje s bosýma nohama a s tváří zakrytou. Zakrytá tvář neznamená strach ze smrti, která přijde, spatříme-li Boha – naopak spatření Otcovy tváře zjevené na tváři Ježíše nám darovalo život. Znamená úctu a bázeň před skutečností, že stojíme před živým Bohem. I při uvažování o kněžském svěcení si buďme vědomi, že jsme byli ponořeni do tajemství Boha přinášejícího spásu, do tajemství Božího jednání v dějinách celého světa i dějinách našeho malého života. 1
Latinské typické vydání obřadů De ordinatione je z roku 1992, česky: Římský pontifikál, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2008.
6
Zde jsem
I. Den
svěcení
Když bylo vyhlášeno jeho jméno a všichni souhlasí, shromáždí se v Den Páně lid spolu s presbyteriem. (Apoštolská tradice, 3.–4. stol.) Svěcení ať se koná […] v neděli anebo v den sváteční, není-li z pastoračních důvodů vhodnější jiný den. (Římský pontifikál) Naše existence je souborem dní, jejichž větší část je jistým způsobem uchována v archivních složkách naší paměti vytvořených z uplynulých měsíců a let. Často bývá obtížné, zejména pokud je soubor archiválií obsáhlý, vrátit se v mysli a dohledat jednotlivé dny. S některými dny naší minulosti je tomu ovšem jinak, neboť v sobě nesou události, které mají sílu vtisknout se do celého života. A tak je to také se dnem kněžského svěcení. Jeho důležitost není dána emocemi vyvolanými konkrétní vzpomínkou, ale teologickým pochopením významu liturgie, který tak obdivuhodně shrnuje sedmý článek konstituce Sacrosanctum concilium. Každé slavení liturgie je díky přítomnosti Ducha svatého setkáním velikonočního tajemství s životem věřících. Duch svatý své působení rozprostírá do mnohosti svátostí, přičemž jeho jediným cílem je dovést všechny lidi k „jednotě ve víře a v poznání Božího Syna, k mužné zralosti, k onomu věku, kdy se na nás uskuteční Kristova plnost“ (Ef 4, 13). Vylití Ducha svatého ve svátosti svěcení zasahuje člověka uprostřed určitého okamžiku života, v konkrétním dni. Tato specifická milost je vždy předcházena činností téhož Ducha, která tuto událost připravuje a dokonává. Každý okamžik
I. Den svěcení
7
dosavadního života kněze je tak proniknut působením Ducha, které jedinečným a neopakovatelným způsobem vychází najevo v den svěcení. Milost svátosti je tedy účinná po celou dobu přípravy a také po celé následující období, v němž je započaté dílo přiváděno k naplnění. Proto den, v němž je udíleno kněžství, je syntézou celého života svěcence: zahrnuje vše, co předcházelo, i vše, co bude následovat. Tato pravda knězi nabízí možnost takového sebepoznání, které bývá leckdy hledáno jinde; nejčastěji ve falešné introspekci, která ovšem místo jednotícího pochopení života nabízí pohled na nekonečný počet zranění, která je třeba léčit. Ve dni svěcení Duch svatý jakoby bere do dlaní celý život posvátného služebníka: toto Boží uchopení životu dává hluboký smysl jednoty a umožňuje porozumět nejen minulosti, ale také budoucnosti. Od chvíle, kdy se udílí svátost svěcení, není žádný okamžik minulého života, který by k tomuto momentu nebyl orientován. Zároveň není jediná budoucí událost nebo situace z osobního příběhu, která by do ritu svěcení nebyla zahrnuta. Tím samozřejmě není řečeno, jakým druhem neúspěchu bude v budoucnu Pán chtít očistit službu daného kněze, jistě je ale řečeno, že takové očištění přijde. Nejsou podrobně popsány radosti kněžství, které mu budou dány pro svěřené společenství, ani tíha poslušnosti, která služebníka povede, kam on sám nechce. Ale slavená liturgie svěcení ozřejmuje smysl těchto radostí i těžkostí. Než se budeme zabývat jednotlivými kroky liturgie svěcení, zastavme se na chvíli u celkového pohledu. Svátost svěcení se udílí v rámci eucharistie. Tato skutečnost, která může na první pohled působit banálně, je ve skutečnosti velmi důležitá a má smysl více teologický než praktický. Nejprve je třeba poznamenat, že slavení eucharistie nemůže být nikdy redukováno na pouhý „obal“, který obsahuje něco jiného, než je eucharistie sama. Vše, co je umístěno do rámce mše
8
Zde jsem
svaté, z ní přebírá její vnitřní dynamiku a sílu průběhu. Nesmíme proto zapomenout, že jejími nejdůležitějšími částmi jsou bohoslužba slova, eucharistická modlitba a svaté přijímání. Apoštolská tradice (kolem roku 215)2 popisuje biskupské svěcení v rámci mše slavené v den Páně. Umístění svěcení do slavení eucharistie je tak prokázáno bez přerušení od 3. století a patří do tradice církve. Eucharistie nejen že neodvrací pozornost od vlastního udílení svěcení, jehož jádro tkví ve vkládání rukou a konsekrační modlitbě, ale umožňuje jeho hlubší pochopení – v eucharistickém smyslu. Také papež Lev Veliký (440–461) zdůrazňuje důležitost vztahu mezi svěcením a nedělní eucharistií a zavrhuje každou jinou praxi. Například v dopise Dioskurovi z Alexandrie papež připomíná události z dějin spásy, které se týkají neděle: počátek světa, vzkříšení Krista, poslání apoštolů nebo sestoupení Ducha svatého. O tom posledním říká: [V neděli] sestoupil na apoštoly Duch svatý zaslíbený Pánem, abychom poznali nebeské pravidlo, naznačené a předané, že svátost kněžského svěcení máme slavit v onen den, v němž jsou dány všechny dary milostí.3 Propojení mezi udílením svátosti kněžství a dnem Páně papež Lev zdůvodňuje poukazem na zásahy Ducha svatého, k nimž došlo právě v tento den. To znamená, že svěcení má být chápáno jako památka (anamnesis) sestoupení Ducha svatého v úzkém spojení s památkou, která se uskutečňuje ve slavení eucharistie. K důsledkům tohoto prolnutí svátostí se ještě později vrátíme, jejich vliv na bohatství kněžské spirituality však můžeme vytušit již nyní. 2
3
Datování a původ spisu Apoštolská tradice jsou velmi nejasné, rok 215 a autorství Hippolyta Římského představuje jednu z možností, dnes ovšem značně zpochybňovanou (pozn. překl.). Lev Veliký, List alexandrijskému biskupu Dioskurovi (PL 54, 626).
I. Den svěcení
9
Středověké Ordines Romani (č. 34, 36 a 39)4 umisťují svěcení na závěr sobotního postu a tzv. vigilie dvanácti čtení, na kterou se společenství věřících připravovalo stacionárními bohoslužbami během týdne.5 Ke svěcení se přistupovalo při úsvitu neděle, což umožňuje následující výklad: Tak jako se při úsvitu velikonoční neděle Pán zjevil svým nejbližším, tak také svěcený služebník představuje pro církev jakoby svátostné zjevení Vzkříšeného. Podobně jako v období mezi Velikonocemi a nanebevstoupením, kdy se Pán ukazoval svým učedníkům, je také zde křesťanská komunita povolána pohlížet na věci vnitřním způsobem, schopným rozpoznat novou podobu přítomnosti svého Pána. A od nás, svěcených služebníků, se žádá, aby z naší kněžské služby, v podřízenosti působení Ducha svatého, bylo zjevné působení Vzkříšeného, který přináší spásu.
4
5
Ordines Romani jsou dokumenty pocházející z Říma i zaalpského prostředí ze 7.– 11. století, které popisují římskou liturgii (udílení svátostí, slavení bohoslužeb). Jejich číslování se přebírá nejčastěji podle uspořádání, které provedl v kritické edici M. Andrieu (pozn. překladatele). Jedná se o tzv. kvatembrové či suché dny pokání a půstu, které se konaly čtyřikrát ročně a zahrnovaly mj. středeční a páteční „stacionární bohoslužbu“ a ze soboty na neděli dlouhou vigilii s mnoha biblickými čteními, zakončenou svěcením a slavením eucharistie. „Stacionární bohoslužby“ byly určené pro celé město, účastnil se jich biskup, všichni klerici i věřící a konaly se nikoli v katedrále, ale v nějakém městském kostele (statio) vybraném pro daný den. V Římě se obvykle do tohoto kostela společně putovalo z jiného kostela za zpěvu litanií (pozn. překladatele).
38
Zde jsem
VIII. Roucha
a křižmo, chléb a víno,
pozdravení pokoje
Arcijáhen jej vyvede mimo prostor oltáře, sundá mu dalmatiku, obleče ornát a přivede jej před biskupa. (Ordo Romanus XXXIV, 8. stol.) Služba je naznačována ještě dalšími znameními: mazání rukou je znamením zvláštní účasti na Kristově kněžství, předávání chleba a vína do jejich rukou naznačuje, že mají předsedat slavení eucharistie a následovat ukřižovaného Krista. (Římský pontifikál) Symbolické prvky, které při svěcení následují po konsekrační modlitbě, nám umožňují viditelným způsobem nazírat, co Bůh činí při udílení svátosti kněžství. Jsou to rity, jejichž význam byl projasněn v pontifikálu obnoveném po Druhém vatikánském koncilu. Během historického vývoje totiž tato gesta získala takovou váhu, že zastínila samotné konstitutivní prvky svátosti. Aniž by pontifikál upadl do opačného extrému jejich nedostatečného ocenění, vymezil jejich přesnou funkci – zviditelňovat to, co se ve svátosti odehrálo. Vysvětlující rity kněžského svěcení začínají upravením štoly kněžským způsobem a oblečením ornátu. Jako kněží oblékáme posvátná roucha ke slavení liturgie každý den. A každá část oděvu tím, že zahaluje, zároveň odhaluje: v síle této evidentní kontradikce dostává oblékání svůj symbolický význam, který ho staví do úzkého vztahu s tajemstvím vtě-
VIII. Roucha a křižmo, chléb a víno, pozdravení pokoje
39
lení. V lůně Panny Marie Slovo přijalo „oděv“ našeho lidství, který nám zjevuje slávu Boží. Tak jako každá hluboce lidská skutečnost, která vstupuje do liturgického slavení, také oblečení zde mluví vší silou své vyjadřovací schopnosti. Symbolická účinnost oblečení ve vztahu ke kultu je dosvědčena již ve Starém zákoně. Sírachovec (50, 11) popisuje velekněze v okamžiku přinášení obětního daru: „Když na sebe bral slavnostní roucho a oděl se v dokonalost hodnou chlouby, když vystupoval ke svatému oltáři, dodával lesk celému okrsku svatyně.“ Krása liturgického oblečení je tedy jakoby odleskem Boží slávy. Velkolepost Áronova kněžského roucha se také připomíná ve staré modlitbě biskupského svěcení, v níž se prosí, aby Bůh daroval novému biskupovi milost zářit svými mravy a činy tak, jako se skvěla nádhera zlata a záře šperků starozákonních rouch.13 Bez vnitřní krásy zasvěceného života pohlceného službou se ovšem každá vnější okázalost stává prázdnotou či demonstrací moci, přičemž obojí je velmi vzdáleno tomu, co znamená slavit křesťanskou liturgii. Všeobecné pokyny k Římskému misálu (v č. 335) ukazují dvojí funkci posvátných rouch: liturgické oděvy jednak vyjadřují rozdílnost úkolů při slavení, jednak přispívají ke kráse liturgického úkonu. Posvátná roucha jsou tedy způsobem – jednoduchým, ale proto ne méně hodnotným – jímž svěcení služebníci vyjadřují důstojnost daru, který přijali ke službě společenství. Všechny liturgické oděvy mají jediný vzor, k němuž se vztahují: Ježíšovo oblečení při proměnění na hoře Tábor, zářící tak, jak by je žádný bělič nedokázal vybělit (srov. Mk 9, 3). Je to právě toto světlo, zářící Ježíšovým slavným umučením, smrtí a vzkříšením, které každé slavení liturgie znovu rozjasňuje. Po oblékání ornátu následuje mazání dlaní posvátným křižmem doprovázené následujícími slovy: 13
Srov. Veronský sakramentář, č. 947 (ed. Mohleberg, Roma 1994).
40
Zde jsem
Náš Pán Ježíš Kristus, kterého Otec pomazal Duchem svatým a mocí, ať tě ochrání a posiluje, neboť máš posvěcovat křesťanský lid a slavit uprostřed něho eucharistickou oběť. Tato formule vychází z kázání sv. Petra (Sk 10, 38), v němž první z apoštolů mluví o pomazání Duchem, kterým Otec obdařil svého Syna. Účast na tomto pomazání chrání a posiluje kněze ve službě posvěcení lidu a přinášení eucharistické oběti. Téma Kristova kněžství, v němž je naplněno starověké kněžství Melchizedecha, zazní poté i ve zpěvu Žalmu 110. Pomazání křižmem zviditelňuje smysl duchovního pomazání, které se uskutečňuje při konsekrační modlitbě. Olej je pro své četné vlastnosti vynikajícím symbolem Ducha svatého: na stole je pokrmem, v lampě je světlem, v ráně je lékem; je kosmetikou, která rozjasňuje tvář; proniká to, čeho se dotýká; vonným látkám dodává větší trvalost. Všechny tyto charakteristiky dobře odpovídají působení Ducha svatého, který přijímá kněze i jejich pomazané ruce za své vlastnictví. Předání chleba a vína je doprovázeno touto formulí: Přijmi dary věřících k slavení eucharistie. Buď si vědom toho, co budeš konat, a také podle toho žij; svůj život připodobňuj tajemství Kristova kříže. Není úplně zbytečné připomenout, že předání chleba a vína není pro udělení svátosti svěcení konstitutivní, přestože Florentský koncil (roku 1439) v Dekretu pro Armény nachází v traditio instrumentorum a ve slovech, která je doprovázejí, materii a formu pro platné udělení svátosti kněžství.14 Význam slov doprovázejících předání chleba a vína 14
Viz DS, č. 1326.
VIII. Roucha a křižmo, chléb a víno, pozdravení pokoje
41
však spočívá „jen“ ve zdůraznění ekleziálního charakteru eucharistické oběti a povzbuzení kněze k existenciální účasti na tajemství Pánova kříže. Poslední vysvětlující gesto, pozdravení pokoje s biskupem a ostatními kněžími, ukazuje přijetí nově vysvěcených do presbyteria – svátostné skutečnosti communia. Důležitost všech těchto ritů spočívá, jak jsme již uvedli, ve správném pochopení jejich funkce, totiž vysvětlení toho, co se stalo při vkládání rukou a konsekrační modlitbě.