Ars Moriendi

Ars Moriendi Loretánské krypty.

z historie pohřbívání v kapucínských konventech.

Petr Bašta - Markéta Baštová (aj.)

katalog výstavy

texty © Petr Bašta, Markéta Baštová, Markéta Grill-Janatová, Jaroslav Kuntoš, Šárka Radostová, Petr Tybitancl překlad do angličtiny © Rosana Murcott překlady z latiny © Karel Beránek, Miroslav Pacifik Matějka OFMCap., Bohumil Anastáz Polášek OFMCap., Jan Zahradník překlad z němčiny © Miroslav Pacifik Matějka OFMCap. foto © Petr Bašta, Markéta Baštová, The British Museum, Štěpánka Dejmalová, Martin Laštovka, Muzeum hl. města Prahy, Národní muzeum Praha, Rijksmuseum Amsterdam, Jiří Bonaventura Štivar, Uměleckoprůmyslové museum Praha, Pavel Veselý, Pavel Zuchnický grafická úprava © Markéta Baštová vydala Provincie kapucínů v ČR vlastním nákladem 1. vydání Praha 2012

ISBN 978-80-905228-1-7

Obsah

Úvodní slovo

5

Nově objevená fresková výmalba krypty pod kostelem Narození Páně v pražské Loretě I. Prostor krypty,

7

jeho postavení v rámci stavebně historického vývoje Lorety

II.

Fresková výmalba.

Popis a rozmístění maleb v prostoru krypty, nástin umělecko historického hodnocení

10 26

Restaurátorský průzkum nástěnných maleb

71

Katalog výstavy Ars Moriendi

77

Prameny

143

Literatura

147

Jmenný rejstřík

153

Úvod Vážení přátelé kapucínského řádu, obdivovatelé kultury a umění, dámy a pánové, milí hosté.

V současné době je církev postavená před nutnost přehodnocovat nepřeberné historicko umělecké bohatství, které je plodem, a zároveň i svědkem jejího života, víry a kultury. V tomto aktuálním historickém okamžiku dějin české církve, kdy vláda schválila navrácení majetku a její narovnání, a parlament o něm teď rokuje, proto může být zajímavé připravovat výstavu z kulturního bohatství kapucínského řádu v místních českých podmínkách pro naše poutníky a návštěvníky, pro všechny, kdo přicházejí na toto starobylé poutní místo v Loretě. Chceme se s Vámi podělit o radost, kterou nám dává objevení unikátní freskové výmalby krypty pod zdejším kostelem Narození Páně. Tyto malby nás svými tématy uvádějí do tajemství smrti a smyslu života, jak o tom mluví název této výstavy: ARS MORIENDI- Umění dobré přípravy na smrt. Je téměř symbolické, že se zde scházíme právě v době radostného velikonočního času, kdy smrt byla poražena, a zmrtvýchvstání Ježíše Krista otevřelo nám všem širší horizont života.

Nám všem, kteří v Něho věříme, Kristus ukázal cestu do života věčného.

Dnešní moderní člověk by při hledání pravdy o životě neměl opomíjet skutečnost smrti, protože smrti nikdo neunikne a každý člověk se s touto otázkou musí vyrovnávat, aby byl opravdu šťasten a našel smysl existence. Jestli jsme se doposud ještě nad otázkou smrti hlouběji nezamýšleli, možná právě nastává ta vhodná chvíle v našem životě.

Několika verši poezie nás do tohoto umění může uvést světu dobře známý poeta, svatý František z Assisi, náš řeholní zakladatel, prostřednictvím své Písně bratra Slunce. Sv. František v ní nepovažuje smrt za nepřítele, naopak považuje smrt za svou milovanou, očekávanou sestru, která nás provede z tohoto pozemského života do tak toužebně očekávaného plného, radostného života s našim milovaným Bohem. Jestliže žijeme jednoduchý, čistý, spravedlivý a láskou naplněný život, smrt je nám pak sestrou a nemusíme se jí bát, stává se prahem pro vstup do svatební komnaty s Ním.

Hle úryvek z Písně bratra Slunce: „Buď pochválen, můj Pane, za ty, kdo odpouštějí pro Tvou lásku a snášejí křehkost a trápení.

Blaze těm, kdo to snášejí pokojně, neboť Tebou, Nejvyšší budou korunováni.

Buď pochválen, můj Pane, za sestru smrt těla, které žádný člověk nemůže uniknout.

Běda těm, kdo zemřou ve smrtelných hříších; blaze těm, které nalezne ve shodě s Tvou nejsvětější vůlí, protože druhá smrt jim neublíží.

Chvalte mého Pána a dobrořečte mu, děkujte mu a služte mu s velkou pokorou.“

Vážení, křesťané věří v Radostnou velikonoční zvěst, jejímž jádrem jsou slova plná naděje: „Protože Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna Ježíše, aby každý, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (evangelium podle Jana 3:16).

Poprosme našeho serafínského otce sv. Františka, obdivovatele a pěvce krásy, harmonie světa, bratrskosti stvoření, pěvce sladkého příchodu sestry smrti i spjatosti Boha s člověkem, a také sv. Vavřince z Brindisi, zakladatele Česko-Moravské provincie kapucínů, aby nám pomáhali v dalším díle obnovy našich památek i při hlásání božího království.

P. Jozef Timko OFMCap. ministr provinciál

Ars Moriendi

Nově objevená fresková výmalba krypty

Nově objevená fresková výmalba krypty pod kostelem Narození Páně v pražské Loretě Petr Bašta Markéta Baštová

Ars Moriendi

Obr. 1

Panoramatický pohled do západní části interiéru krypty pod kostelem Narození Páně, Loreta Praha.

Foto P. Zuchnický.

Nově objevená fresková výmalba krypty

Na úvod je třeba říci, že objevení unikátní freskové výmalby krypty pod kostelem Narození Páně v Loretě vlastně nepřímo způsobil omyl. A to omyl archivářů, spolupracujících s M. Vilímkovou v 70. letech na stavebně historickém průzkumu Lorety. Zde se k roku 1719 uvádí „oprava krypty, nebo lépe - podzemního kostela – jak se vyjadřuje autor Análů, která byla vyzdobena malbami na náměty Kristova utrpení“.1 Tato poutavá informace se však ve skutečnosti vztahuje k chrudimskému klášternímu kostelu.2 Je šťastným paradoxem, že právě tato chyba v překladu řádových Análů prvotně vzbudila náš zájem, vedla k dalšímu bádání o možnosti existence freskové výmalby prostoru krypty a v důsledku potom byla i jedním z důvodů k otevření a průzkumu tohoto dosud neznámého prostoru. Aniž bychom zpočátku ověřovali údaj v Análech, hledali jsme v dalších pramenech informace o výzdobě krypty. Začaly se objevovat nové údaje tuto skutečnost potvrzující, k našemu velkému překvapení však z doby mnohem starší...

1 Stavebně historický průzkum dále uvádí, že „..k opravě došlo proto, že do krypty začala pronikat voda. Při té příležitosti byl také zřízen nový přístup z rozšířené kaple Narození Páně“ (M. Vilímková 1974, s. 34, s odkazem na Anály, sign. A15/S 3.díl, s. 70).

2 XVI. díl Análů totiž na pagině 70 skutečně v horní části pojednává ještě o Loretě pražské, od poloviny strany se však pozornost analisty přesunuje jinam: De Sacra Domo Lauretana Chrudimensi. Zde uvedený popis, onen „kostel pod kostelem“ je podzemní kaple Božího hrobu, zřízená r. 1669 z podnětu P. Jovity Burgundského, tehdejšího ministra provinciála a P. Martina z Příboru, kvardiána pražského novoměstského konventu, jež byla skutečně podle popisu r. 1719 vyzdobena malbami (o pašijových výjevech však není v popise událostí zmínka, autor překladu pro stavebně-historický průzkum ji zřejmě odvodil od pojmenování prostoru „Sepulchrum Domini“) – srov. Liber Quartus, Rkp 404, pag.70, N.17,18.

Ars Moriendi I. Prostor krypty, jeho postavení v rámci stavebně historického vývoje Lorety

Vybudování nové krypty pro dobrodince v pražské Loretě spadá do počátku 60. let 17. století a je spjato s donátorskou aktivitou tehdy ustanovené nové patronky Lorety Alžběty Apolonie roz. hraběnky z Tilly,1 vdovy po synovi zakladatelky Benigny Kateřiny Kryštofu Ferdinandovi hraběti Popelovi z Lobkowicz. Pro raný stavební vývoj Lorety je příznačné nerovnoměrné tempo a časté prodlevy, způsobené válečnými událostmi a obléháním Prahy.2 Chceme-li ve zkratce shrnout situaci, jaká byla r. 1658, kdy Alžběta Apolonie převzala patronát, musíme se vrátit do 30. let. Poté, co byla r. 1626 započata a již roku následujícího dokončena stavba samotné Santa Casy3, se zřejmě až do r. 1630 nic dalšího nepostavilo. Záměr zakladatelky Lorety Benigny Kateřiny Popelové z Lobkowicz vybudovat kolem kaple krytý ochoz je pramenně doložen již k r. 1630.4 Tehdy byl upraven terén v okolí kaple, až do základů byly zbořeny zbytky domů zde původně stojících. R. 1631 zmiňují kapucínské Anály i Kronika hradčanského konventu vyměření základů pro stavbu ambitu.5 25. března 1631 byla tato před čtyřmi lety dostavěná a k bohoslužbám již využívaná6 Santa Casa konečně slavnostně posvěcena pražským arcibiskupem Vojtěchem kardinálem hrabětem z Harrachu. V letech 1632–33 byla stavba opět přerušena. 1. dubna 1634 sice uzavřela Benigna Kateřina smlouvu se stavitelem Giovannim Battistou Orsim7, nicméně další prameny o stavební činnosti mezi lety 1633 - 38 shodně mlčí.8 Smlouva se vztahuje na vybudování ambitu a hodinové věže, v textu je však také poznámka, že se 1 Alžběta Apolonie převzala patronát po smrti svého manžela r. 1658 za svého tehdy tříletého syna Václava Ferdinanda. R. 1661 se znovu provdala za Viléma Albrechta hraběte Krakowského z Kolowrat, nejvyššího sudího království českého, který po její smrti r.

1665 sám na deset let převzal patronát za nezletilého Václava Ferdinanda. Mezi otčímem a nevlastním synem vznikl postupně vřelý vztah, který dosvědčují čtyři zachované dopisy z roudnického rodinného archivu Lobkowiczů (z dopisů cituje M. Dvořák 1883, s. 27-28).

2 Zprávu o zahájení a průběhu stavby „svatého Loretánského domku“ i o pohnutkách a úmyslech zakladatelky zaznamenávají obdobně všechny důležité prameny: Liber seu Protocollum, Rkp 390, p. 369, N. 4,5, a dále ibidem p. 374, N. 17, ibidem p. 377, N. 23, ibidem p. 388, N. 19, 20. Historia Domestica, Rkp 543, N. 105, 110. Ze základní literatury jmenujme alespoň M. Dvořák, 1883, s. 2-22, J. Diviš, 1972, s. 18-25, M. Vilímková, 1974, s. 9-16 – zde je podrobný výčet pramenů a starší literatury.

3 Exteriér kaple byl tehdy střídmě ozdoben pouze malbami, dle popisů v pramenech lze soudit, že šlo o malby provedené al fresco v chiaroscuru („kolem dokola namalované na bílé zdi černou barvou“ – viz Liber seu Protocollum, Rkp 390, pag. 338-9. Historia Domestica, Rkp 543, Tom. I., N. 110.

4 Je zmíněno doslova: „aby četnější shromáždění lidu při mariánských pobožnostech bylo chráněno od nepřízně počasí a zajištěno před deštěm“ – viz Historia Domestica, Rkp 543, N. 125.

5 Zároveň je zde poněkud neurčitě uvedeno, že úmysl zakladatelky ještě téhož roku přivézt potřebný materiál a zahájit stavbu se bohužel kvůli válečným bouřím a nepřátelským vpádům do města uskutečnil až za několik let – viz Liber seu Protocollum, Rkp 390, pag. 473. Historia Domestica, Rkp 543, N. 125.

6 Kronika hradčanského konventu zmiňuje k r. 1627, že byla nákladem štědré zakladatelky pořízena „příslušná výbava“ interiéru Santa Casy a v takto upravené kapli byla slavnostně vystavena veřejné úctě socha P. Marie Loretánské. Socha, „zcela podobná soše, stojící v nazaretské svatyni“ byla předtím „posvěcena obvyklými církevními obřady“. Zajímavá je zmínka (kterou v Análech nenajdeme) o liturgickém využívání kaple ještě před jejím vysvěcením: „... když tedy tak toho roku bylo vše připraveno a uspořádáno, mohly začít bohoslužby ve zmíněné loretánské svatyni“ (Historia Domestica, Rkp 543, Tom. I., N. 110).

7 SOA Litoměřice, pobočka Žitenice, Lobkowiczký archiv, sign. R 7/47. Celé znění smlouvy uvádí M. Dvořák, 1883, s. 14. Zmiňuje ji i J. Diviš, 1972, s. 21, podrobně se jí zabývá M. Vilímková, 1974, s. 10. V textu smlouvy je odkaz na starší smlouvu z r. 1631, toho roku také Orsi požádal o udělení měšťanského práva spolu se štukatérem Dominikem Cannevallem. Před tímto datem však není v Loretě jeho činnost archivně doložena, takže Divišem uváděné autorství návrhu samotné Santa Casy je jen všeobecně přijatá hypotéza.

8 M. Vilímková soudí, že stavba ambitů byla skutečně zahájena r. 1634, a předpokládá, že zpráva o tom byla v Análech na paginách 617-635, jež byly později vyříznuty. Nicméně podle indexu 1. dílu Análů je zřejmé, že tyto paginy obsahovaly něco zcela jiného – svědectví o zázračném andělském zpěvu, který se ozýval ze zamčené loretánské kaple. Popis této události se zachoval v Kronice hradčanského konventu: bylo zvykem o sobotách, že se v Santa Case zpívala loretánská litanie. V sousední zahradě domu Bedřicha hraběte z Talmberka se společnost právě chystala přijít k této pobožnosti. Čekali dlouho, hudebníci se však stále neozývali. Později starší z dcer pána z Talmberka Polyxena zaslechla neobvykle líbezný zpěv, takže všichni přišli ke kapli, odkud se zpěv ozýval, ale ta byla zamčená

Nově objevená fresková výmalba krypty

Obr. 2

Panoramatický pohled do severní části interiéru krypty pod kostelem Narození Páně, Loreta Praha.

Foto P. Zuchnický.

Orsi zavazuje „zřídit hrobku, kde se mu ukáže“.9 M. Vilímková uvádí, že touto hrobkou je patrně míněna rodová hrobka Lobkowiczů pod Santa Casou, do níž byl jako první dne 1. ledna 1647 pohřben manžel zakladatelky Vilém svobodný pán Popel z Lobkowicz. Tuto hypotézu však značně zpochybňuje text v Análech, vztahující se právě k tomuto prvnímu pohřbu, kde je výslovně uvedeno, že krypta byla posvěcena současně s celou kaplí a oltářem při slavnosti r. 1631.10 O jaké kryptě tedy a prázdná – hudebníci se opozdili a bohoslužba se nekonala. Zázrak „andělského zpěvu litanií“ podnítil pozdější založení lobkowiczké fundace na zpívané loretánské litanie, provozované pravidelně o sobotách a všech mariánských svátcích (zázračnou událost zmiňuje v rámci popisu Lorety i J. F. Hammerschmid 1723, p. 415). Pro představu o průběhu stavby ambitů je podstatná závěrečná věta tohoto odstavce, která říká, že „pro stálé války a nepřátelské vpády nemohlo se nic udělat pro výzdobu svatého domku loretánského, rozhodnutí již předtím učiněná musela Ill. zakladatelka odložit na pozdější a lepší časy“ (Historia Domestica, Rkp 543, Tom. I., N. 140).

9 M. Vilímková, 1974, s. 10.

10 V úvodu ke zprávě o smrti a pohřbu Viléma z Lobkowicz se říká, že „Quamprimum Spiristus S. instinctu Illustrissima Domina Benigna de Lobkowitz prima pro Sacratissima Virginis Mariae Sacello Fundamenta hic Pragae jecerat, mortalitatis Suae et Suorum Familiae posterorum non immemor, Cryptam funebrem cui corpus Suum post Solutem natura debitum inferatus, exstrui curavit..“ a dále, že když pak r. 1631 dne 25. března posvětil pražský arcibiskup kardinál Harrach loretánskou svatyni, požehnal zároveň patřičným způsobem v křesťanském ritu tuto kryptu, aby zde mohla být pohřbívána těla zemřelých křesťanů. V závěru zprávy je připojena zajímavá poznámka o podobě prostoru krypty a přístupu do ní: „...Crypta Sacelli Lauretani, quae est Sub ipso Sacello tota fornice occlusa, ita ut quotiescunque aperiri adveniente necessitate debet, fornix perfringatur necesse est...“ (Liber Secundus, Rkp 391, p. 404405, N. 2 - k této informaci srov. kat. č. 37).

Ars Moriendi Obr. 7 Zpráva o vybudování krypty v kapucínských Análech k r. 1663.

Liber Quartus, Rkp 393, p. 575, N. 15.

Foto M. Baštová.

smlouva hovoří? Orsim podepsané kvitance připsané na okraji smlouvy jsou až z července 1636 – jde o poměrně malé částky 100 a 200 zl., jež svědčí o tom, že práce opět příliš nepokročily.11 Teprve roku 1639 byla zřejmě naplno obnovena stavba ambitu a věží, a i když švédský vpád do města způsobil krátké přerušení, ke konci října se opět začalo stavět, a to se zvláštním přispěním Viléma Bedřicha hraběte z Talmberku.12 Teprve roku 1640 byl ambit i s věžemi dokončen, ovšem jen v hrubé stavbě.13 Zajímavé je, že prameny zde uvádějí dokončení dvou věží se zvony „při hlavní kapli“ – zdá se, že by tím mohla být míněna kaple Narození Páně, jejíž vznik klade dosavadní literatura až do r. 1660.14 Po Orsiho smrti převzal zakázku r. 1644 11 Tomu odpovídá i absence zpráv v Análech a Kronice hradčanského konventu.

12 Liber Secundus, Rkp 391, pag. 12, N. 15. Historia Domestica, Rkp 543, Tom. I., N. 155.

13 Je uvedeno, že stavba zůstala neomítnuta „a ještě dlouho měla této ozdoby postrádat“. Liber Secundus, Rkp 391, pag. 63, N. 30. Historia Domestica, Rkp 543, Tom. I., N. 161.

14 Srov. J. Diviš, 1972, s. 22. Pro tento výklad svědčí jednak označení „majus Sacellum“, které loretánské prameny shodně vyhrazují právě kapli Narození Páně (nikdy takto není jmenována Santa Casa) a jednak zpráva v Análech o pohřbu královského prefekta Mathiase Peze r. 1648 (Liber Secundus, Rkp 391, pag. 478-9, N. 38. Historia Domestica, Tom. I., N. 181). Zpráva, o níž bude dále v jiné souvislosti ještě zmínka, říká doslova, že byl pochován „ante majus Altare in ambitu, ex parte Eva[n]gelii“ (p.478) a dále: „...in majori Sacello Nativitatis Christi ante confessionale ex parte Eva[n]gelii“ (p.479). Podobně jako „majus Sacellum“ bylo užíváno výhradně ve smyslu kaple Narození, tak „majus Altare“ pro Loretu vždy znamená oltář této kaple. Hypotézu, že kaple Narození stála již r. 1640 podporuje i fakt, že text smlouvy na vybudování výklenkových kaplí v ambitu z r. 1660 (viz pozn. 23) uvádí pouze dvě a nikoli tři kaple,

Nově objevená fresková výmalba krypty Andreas Allio15, o dva roky později Silvestro Carlone.16 Je zřejmé, že práce pokračovaly podle původního Orsiho plánu, ale stále velmi pomalu. V r. 1647 sice analista poznamenává, že po smrti svého muže pokračovala Benigna Kateřina „neochvějně ve stavbě loretánské svatyně i přes neustálé zmatky té doby a obavy z nepřátelských vpádů“17, nicméně již následujícího roku opustila zakladatelka ohrožené město a uchýlila se do bezpečnější Vídně. Absence dalších konkrétních údajů naznačuje, že až do r. 1654, kdy Benigna Kateřina ve Vídni zemřela, se nic zásadního nezměnilo a práce v ambitu zcela dokončeny nebyly.18 Patronát podle jejího přání přešel na druhorozeného syna Kryštofa Ferdinanda hraběte Popela z Lobkowicz19, který byl zřejmě příliš zaneprázdněn, než aby se věnoval Loretě tak, jako to činila jeho matka. Proto se ještě téhož roku rozhodl zřídit loretánskou agentii, jež by spravovala majetkové záležitosti Lorety.20 Z ročních vyúčtování je zjevné, že v letech 1654-58 probíhala ještě řada drobnějších dokončovacích prací21, ale nic nenasvědčuje tomu, že by se realizovaly nějaké nové stavební práce. Je proto možné se domnívat, že úmysl zakladatelky vybudovat v ambitu kryptu, deklarovaný ve smlouvě s Orsim r. 1634, došel naplnění až v 60. letech. Stavba ambitu, táhnoucí se dlouhá tři desetiletí, byla pro nepříznivé okolnosti a nedostatek financí sama o sobě tak náročná, že vybudování hrobky mohlo být jako méně důležité odsunuto na pozdější dobu.

V r. 1658 zemřel Kryštof Ferdinand a patronkou Lorety se stala jeho druhá žena Alžběta Apolonie roz. hraběnka z Tilly.22 Ačkoli finanční situace Lobkowiczů v té době byla dosti tíživá, nová patronka si zjevně Loretu oblíbila a intenzivně se snažila dovést k úplnému dokončení to, co bylo v minulých desetiletích započato, a to zejména poté, co se r. 1661 znovu provdala za movitého a vlivného Viléma Albrechta hraběte Krakowského z Kolowrat. Stavbě krypty pro dobrodince bezprostředně předcházelo vybudování kaplí sv. Františka Serafínského a sv. Antonína Paduánského, které měly tehdy podobu mělkých výklenků ve středu severního a jižního ramene ambitu. Roku 1660 uzavřela v té věci smlouvu se zednickým mistrem Georgem Gottwieckem.23 Zdá se, že práce pokračovaly rychle a jediné, co stavbu komplikovalo, bylo vypořádání s Lucasem Wagnerem, do jehož pozemku zasahoval výklenek kaple sv. Antonína.24 Obě kaple byly následujícího roku dokončejak uvádí Diviš.

15 Allio přišel také z Vídně, oženil se s vdovou po Orsim a zřejmě převzal většinu jeho pracovních závazků (M. Vilímková, 1974, s. 11).

16 Carlone kvituje přípisem na Orsiho smlouvě dalších 100 zl. 29. 11. 1646 (M. Vilímková, 1974, s. 11).

17 Liber Secundus, Rkp 391, pag. 405, N. 4. Historia Domestica, Rkp 543, Tom. I., N. 177.

18 Zdá se, že zakladatelka ke konci života kladla důraz spíše na otázky duchovní správy Lorety a stanovení pravidel Lobkowiczkého patronátu nad kaplí. Několik podnětů ke správě předložila kapucínům již r. 1636 („Puncta administrationem S. Domus Lauretanae concementia a Fundatrice PP. Capucinis Exhibita“ - Liber seu Protocollum, Rkp 390, pag. 678, N. 39. Historia Domestica, Rkp 543, Tom. I., N. 147), r. 1651 pak z Vídně předává hotový instrument (Liber Secundus, Rkp 391, pag. 669, N. 19).

19 Vilém Popel z Lobkovicz a Benigna Kateřina měli devět dětí, ale jen šest jich přežilo otcovu smrt. Podle instrukce zakladatelky měl patronát převzít jejich nejstarší syn Oldřich Adam (nar. 16. října 1610), toho ale zastihla smrt v Brně již r. 1649, jeho jediný syn zemřel záhy v dětském věku, takže patronát nad Loretou převzal po smrti Benigny jejich druhorozený syn Kryštof Ferdinand (nar. 9. října 1614 / zemř. 4. července 1658) - vrchní zemský správce pro Čechy a královský podplukovník, protektor Karlovy univerzity v Praze (o bílinské větvi rodu Lobkowiczů podrobněji viz M. Dvořák, 1883, s. 19-22. S. Kasík – P. Mašek – M. Mžyková, 2002).

20 Prvním loretánským agentem se stal hejtman Jan Jakub Buz (Butz), který na konci r. 1654 předložil patronovi historicky první „Computus Lauretanus“ – roční vyúčtování výdajů (srov. Liber Tertius, Rkp 392, N. 115,116). Loretánská agentie spravovala administrativu prakticky až do II. světové války, kdy oficiálně zanikl lobkowiczký patronát v Loretě.

21 R. 1654 se ještě platilo zedníkovi a tesařům za blíže nespecifikované práce, pokrývači za novou střechu nad loretánskou kaplí, doplácelo se na plech pro opravu bání všech tří věží, dále se platilo zámečníku a truhláři za dveře a okna apod. (srov. M. Vilímková, 1974, s. 12).

22 První manželství Kryštofa Ferdinanda s Marií Magdalenou roz. hraběnkou Pruskovskou zůstalo bezdětné. Po Mariině smrti r. 1655 se patron ještě téhož roku oženil podruhé, s Alžbětou Apolonií. Ačkoli manželství trvalo jen krátké tři roky, porodila mu Alžběta Apolonie syna Václava Ferdinanda, který později v dospělosti převzal patronát nad Loretou. V době otcovy smrti však byly malému Václavovi teprve tři roky, takže bylo určeno, že patronkou se jako jeho poručnice stane právě jeho matka.

23 Smlouvu z 20. 8. 1660, uloženou v Lobkowiczkém archivu (Žitenice R 7/47), cituje v plném znění M. Dvořák, 1883, s. 22.

Gottwieck měl dokončit omítnutí horního patra průčelní budovy, dále vyhloubit ve stěnách ambitu výklenky pro zpovědnice tak, aby tyto byly v líci se stěnou, a vydláždit chodbu šestihrannými cihlovými dlaždicemi. Dále vyhloubit ve stěně dvě postranní kaple, aby oltáře nevyčnívaly do ambitu, ale opět byly v líci se stěnou (srov. také M. Vilímková, 1974, s. 13).

24 Patronce se nakonec po dlouhých jednáních podařilo dosáhnout dohody, že soused odstoupí část svého pozemku potřebnou na stavbu výklenku kaple, který nebyl o mnoho větší než samotný oltář. Situaci v měřítku zachycují dva zachované plány, které byly vytvořeny později (při stavbě rohové kaple P. Marie Bolestné vznikl plán publikovaný J. Divišem, 1972, s. 23, obr. 6, a druhý plán, ilustrující rozšíření kaple do dnešní podoby – ŘK, dep. NA Praha, kart.460, i.č. M55, fol 082r). Ačkoli na konci r. 1661 kaple zřejmě již stála, po smrti Lucase Wagnera požádala patronka znovu jeho vdovu Magdalénu Anežku o odstoupení další malé části pozemku na vybudování dvou menších výklenků pro zpovědnice – vdova nakonec „z lásky ke Svaté Bohorodičce“ vyhověla, ale patronka musela 12. května 1663 vydat revers, jímž se zavázala, že ze strany Lorety již v budoucnu nebudou vznášeny žádné požadavky (revers v plném

Ars Moriendi

Obr. 8

Pohled na otevřenou kryptu v interiéru kostela Narození Páně. Březen 2011.

Foto P. Zuchnický.

ny25 a zároveň byly vydlážděny chodby. Zajímavá je zmínka o nové štukové výzdobě v ambitu, která pro svou náročnost nemohla být během r. 1661 dokončena.26 R. 1663 se výzdobné práce v interiérech zřejmě završily – prameny zmiňují vztyčení tří nových oltářů v kaplích: Narození Páně v „hlavní kapli“, sv. Františka Serafínského v kapli na straně evangelijní (severní) a sv. Antonína na straně epištolní (jižní), jež byly 1. května následujícího roku slavnostně posvěceny pražským arci-

znění citují Anály: Liber Quartus, Rkp 393, p. 576-577, N. 16. Zmiňuje ho i Historia Domestica, Rkp 543, Tom. I., N. 227.).

25 Anály i Kronika hradčanského konvetu uvádějí shodně k r. 1661, že obě kaple byly „opatřeny prosklenými stěnami a okny a tak zůstaly až do r. 1710, kdy jmenované kaple byly zvětšeny“ (Liber Quartus, Rkp 393, p. 309, N. 60. Historia Domestica, Rkp 543, Tom. I., N. 223). K r. 1663 uvádí analista v rámci rekapitulace toho, co bylo v ambitech dosud vykonáno: „...na výše položených místech byly vztyčeny tři oltáře, a – aby přisluhujícím nemohlo být silou větru působeno žádné nepohodlí – byly obklopeny kolem dokola skleněnými okny“ (Liber Quartus, Rkp 393, p. 575, N. 15).

26 Liber Quartus, Rkp 393, p. 309, N. 60. Historia Domestica, Rkp 543, Tom. I., N. 223. Vilímková soudí, že šlo zřejmě o štukatury na pasech nad nově vybudovanými výklenky obou kaplí (M. Vilímková, 1974, s. 15). Štukovou a malířskou výzdobu kleneb ambitu uvádí v podrobné stavební historii Lorety k r. 1663 také J. F. Hammerschmidt (J. F. Hammerschmidt, 1723, p. 416): „..fornices depigni et gypso exornari“.

Nově objevená fresková výmalba krypty biskupem kardinálem Harrachem.27 Vysoké částky, vyplacené v průběhu let 1660 - 64 umělcům, řemeslníkům a dělníkům28 nasvědčují, že Alžběta Apolonie hraběnka Kolowratová soustředila před svou smrtí v r. 1665 veškerou svou energii, aby velkoryse rozvržený loretánský areál naplnila důstojnou zdobností a dokončila tak záměr zakladatelky. Podobně jako Benigna Kateřina i ona se nakonec obrátila k duchovnímu srdci místa: zadala práci na přetvoření vnější podoby samotné Santa Casy, kde měly být původní chiaroscurové malby postupně nahrazovány štukaturou tak, aby se uctívaný Loretánský domek ještě více přiblížil svému italskému vzoru.29 Jak je pro historii místa příznačné, zbožný úmysl byl cele naplněn až po její smrti30 v letech 1671 - 73, přičiněním čtvrté manželky Viléma Albrechta Ludmily Evy Františky roz. Hýzrlové z Chodů.31 27 Dokončené oltáře v prosklených kaplích uvádí shodně Anály i hradčanská Kronika k r. 1663, stejně, jako podrobný popis slavnosti posvěcení oltářů r. 1664 (Liber Quartus, Rkp 393, p. 575 a p. 638 - 39, N. 15 a N. 14. Historia Domestica, Rkp 543, Tom. I., N. 227 a 229).

28 Srov. M. Vilímková, 1974, s. 15.

29 Dne 16. února 1664 uzavřela Alžběta Apolonie smlouvu s malostranským štukatérem Giacomem Agostim na reliéfní obložení stěn Santa Casy, které by ve štuku imitovalo Sansovinovy mramorové reliéfy. Agosto sice s prací započal (kvituje vyplacení 60 zl.), ale donátorka zřejmě nebyla spokojena, takže dosud provedené reliéfy západní stěny domku opravoval Giovanni Battista Colomba (smlouvu v roudnickém archivu cituje M. Dvořák, 1883, s. 22, srov. J. Diviš, 1972, s. 24).

30 Úcta k P. Marii Loretánské se promítá i v závěti Alžběty Apolonie z r. 1665 – z odkazu 4.000 zlatých má být pořízen „stříbrný tabernákl, skříňka a rám s paprsky potažený stříbrem kolem místa, kde stojí socha P. Marie“, dále sanktuarium na kalich, dřevěná přepážka aby byla nahrazena stříbrnou mříží a aby bylo zhotoveno stříbrné antependium po vzoru oltáře lorety v Mikulově. Testament v plném znění cituje M. Dvořák, 1883, s. 22-23. Historia Domestica, Rkp 543, Tom. I., N. 235. V té souvislosti je zajímavé, že tělo Alžběty Apolonie nespočinulo po smrti v loretánské lobkowiczké kryptě, ale – zřejmě na přání Viléma Albrechta Krakowského z Kolowrat – v hrobce františkánského kostela P. Marie Sněžné, vedle předchozích tří manželek tohoto šlechtice.

31 Mezi roky 1671-73 pracoval na štukové výzdobě Santa Casy Giovanni Bartolomeo Cometa, jehož jméno sice řádové prameny v 70. letech nezmiňují, ale Cometa sám ji uvádí v seznamu svých významných realizací, potvrzenou loretánským patronem (M. Vilímková, 1974, s. 15 cituje NA-ZČ, SM-S 31/3). Analista uvádí Cometovo jméno až v souvislosti s opravou štukového obložení r. 1684, kdy

Obr. 9

Mramorová deska krypty v interiéru kostela Narození Páně, pohled z kůru.

Foto M. Baštová.

Ars Moriendi

Obr. 13 Půdorys krypty pod kostelem Narození Páně, Loreta Praha.

Atelier AV19.

Nově objevená fresková výmalba krypty II. FRESKOVÁ VÝMALBA. POPIS A ROZMÍSTĚNÍ MALEB V PROSTORU KRYPTY, NÁSTIN UMĚLECKO HISTORICKÉHO HODNOCENÍ.

Obraťme nyní svou pozornost k interiéru krypty a jeho freskové výmalbě, která činí z tohoto místa naprosto unikátní a v kontextu českého barokního umění ojedinělou památku.

Obdélný prostor krypty se nachází pod kruchtou dnešního kostela Narození Páně, směrem ke Santa Case (viz obr.

13). Tato poloha koresponduje se stavební situací v době vzniku krypty, kdy dnešní kostel měl podobu mělké výklenkové kaple.1 Vchod do ní, umístěný v severní části podkruchtí, kryje mramorový náhrobní kámen s již zmíněným nápisem. Poněkud matoucí je přítomnost druhé mramorové desky bez nápisu, která je umístěna na protilehlé jižní straně při východu z kostela k rohové kapli sv. Kříže. Lze se domnívat, že tato párová deska, která s prostorem krypty nijak nesouvisí a není opatřena kovovými úchyty, kryje starší hrob Matyáše Petze, jenž nešťastně zahynul r. 1648 při švédském obléhání Prahy.2

Po šestnácti schodech se sestupuje do obdélné krypty o rozměrech 645 x 410 cm se dvěma poli křížové hřebínkové klenby o výšce 303 cm, mezi nimiž probíhá krátký úsek valené klenby. Nenáročně řešený prostor, oproštěný od artikulovaných architektonických článků, je tvořen průnikem mírně stlačené valené klenby, probíhající v ose východ – západ a dvou dalších, kolmo postavených užších valených kleneb, vybíhajících půdorysně do čtyř obdélných výklenků, které opticky zajímavě člení interiér krypty. Tímto rozvržením je i v relativně nízkém klenutém prostoru dosaženo velkého počtu rovných stěn, které je možno dekorovat. A dekor zde skutečně naprosto vládne: kromě pěti3 rozměrných segmentově uzavřených polí na čelních zdech kleneb jsou freskami vyzdobeny i obě stěny pilířů, vynášejících střední úsek valené klenby, jednotlivé výseče křížových kleneb, a dokonce i úzká pole špalet všech čtyř výklenků.

1 Pilíře dnešní varhanní kruchty kopírují původní pilíře probíhajícího východního ramene ambitu. Vchod do krypty, situovaný v severní části podkruchtí si lze tedy v původním uspořádání představit skutečně „před hlavním oltářem“ (srov. Liber Quartus, Rkp 393, 575, N. 15).

2 Mathias Petz (Pez, Fez ?), zemř. 26. července 1648, královský prefekt, figuruje v soupisu zemřelých, kteří byli pohřbeni v ambitu, s poznámkou „in majori capella e regione cryptae, ubi tunc erat ambitus“ (Catalogus Defunctorum, fol. 002r). Kronika hradčanského konventu popisuje podrobnosti nešťastné události takto: „...aby zjistil, co je to ve městě v noci za hluk a křik, běžel k oknu a stalo se, že nečekaně byl na hlavě smrtelně zraněn výstřelem z pušky řadového vojáka. Nad ztrátou tohoto věrného a moudrého muže žalostně truchlil nejmilostivější Adam Matyáš hrabě z Trautmansdorfu a postaral se o jeho čestný pohřeb. V této tak rozbouřené době nenalezl vhodnějšího místa pro svého věrného služebníka než svatyni loretánskou. Proto byl pochován v loretánském ambitu před hlavním oltářem. Na věčnou památku dal jmenovaný šlechtic na jeho hrob položit mramorovou desku a na ni vyznačit tuto událost. Tento hrob je nyní v hlavní svatyni na epištolní straně u vchodu, jímž se vychází do obvyklé sakristie.“ (Historia Domestica, Rkp. 543, Tom. I., N. 181).

Je tedy možno se domnívat, že pod deskou z červeného mramoru, která byla nepochybně na místo vložena současně s deskou kryjící vchod do krypty v r. 1663, je snad dosud zachována původní deska s nápisem, o níž se zmiňují prameny (srov. také záznam v Análech: Liber Secundus, Rkp 391, N. 38).

3 Šesté segmentové čelo příčné klenby v severovýchodním nároží zaujímá vchod do krypty – nicméně i tato stěna je nad záklenkem portálu zdobena freskou.

Ars Moriendi

Všechny malby, včetně soklů a vegetabilních ornamentů, jsou provedeny al fresco v chiaroscuru4, tedy v podstatě kresebným způsobem černou barvou na světlém pozadí. Autor však velmi bohatým užitím odstínů rozmývané šedi dosahuje efektu téměř malířského, srovnatelného snad s technikou lavírované kresby. Černobílá barevná kombinace dobře koresponduje s ikonografií fresek a dodává výzdobě funerálního interiéru zvláštní působivost. Je otázkou, zda volba právě této techniky byla dána přáním objednavatelky5, a zda při ní nemohla hrát roli i tehdejší podoba vnější výzdoby Santa Casy.6 Figurální malby na čelních stěnách kleneb jsou rámovány vegetabilním ornamentem připomínajícím palmový peň. Tento ornament probíhá také na hranách kleneb obou polí, kde kopíruje nízké, ve štuku vytažené hřebínky. Celým prostorem probíhá jednotný prostě malovaný “sokl”, sestávající ze dvou širších pruhů černé a bílé a jednoho užšího černého pruhu, který tvoří spodní ohraničení figurálních maleb.7 Klenbu zdobí malby sedmi různě pojednaných lidských lebek rámovaných 4 Výzdoba krypty je zjevně poškozena vlhkostí, stékající tmavé stopy na první pohled působí, jako by malba byla ve vlhku nestálá, bez freskové vazby. Při bližší prohlídce však bylo zjištěno, že jde o malby al fresco, jež byly ovšem v závěrečné fázi - již al secco - dotaženy černou barvou, která se vlivem nepříznivých klimatických podmínek uvolnila (podrobněji k tomu Restaurátorský průzkum P. Blattného, s. 69).

5 Ke zhotovení fresek se bohužel nedochovala žádná písemná zpráva. Computus Lauretanus z r. 1663 uvádí pouze, že v tomto roce byla zcela dokončena výzdoba ambitu včetně tří nových oltářů a byla postavena krypta. Celková částka, vydaná v tomto roce na práce v Loretě, je rozdělena po dvou kvartálech, na období od 1. ledna do 30. června, kdy bylo vydáno celkem 1326 zl. 40 kr. a na období od 1. července do 31. prosince, kdy bylo vydáno 690 zl. 31 kr.. V prvním pololetí se hovoří o výdajích na „stavbu a zkrášlení kaple naší milé Paní Loretánské“, výdaje druhé poloviny roku jsou označeny pouze jako „stavební“ (Verzeichnisz desz jenigen Geldts, 1654 - 1736, fol. 14v. Účty zde uvedené jsou prakticky doslovně citovány v Análech: Liber Quartus, Rkp 393, p. 624-625, N. 56). Loretánský účet za rok 1664 je bohužel podobně skoupý na informace. V prvním pololetí jsou náklady sumarizovány částkou 918 zl., 25 kr., ve druhém pololetí 663 zl., 30 kr. (Verzeichnisz desz jenigen Geldts, 1654 - 1736, fol. 14v. Liber Quartus, Rkp 393, N. 71).

6 Podle četných dochovaných popisů se zdá, že malby, zdobící Santa Casu od jejího vzniku až do realizace štukového obložení v letech 1664-65 a 1671-73, mohly být vytvořeny stejnou technikou – viz část I., pozn. 3.

7 Je zajímavé, že tato jednotná výmalba spodní části interiéru je aplikována i ve vchodu do krypty, takže první dva schody jsou v patřičné výši zdobeny týmiž barevnými pruhy. Také čelo klenby, v němž je vchod umístěn, je olemováno palmovým ornamentem, stejně jako samotný portál.

Obr. 16 Okřídlené přesýpací hodiny.

Malba al fresco na levé špaletě výklenku při vchodu do krypty.

Foto P. Bašta.

Nově objevená fresková výmalba krypty

Obr. 17

Vzkříšení Lazara. Malba al fresco na východní stěně loretánské krypty.

Foto P. Bašta.

věnci z palmových a hlohových ratolestí, osmá lebka je vymalována nad segmentem portálu (obr. 3, 14, 15 a 37). 8Osm úz8 Lebky jsou komponovány vždy po jedné ve výsečích křížové klenby. V delším valeném úseku mezi klenebními poli je vymalován jeden větší kruhový věnec z hlohových ratolestí s plody, svázaný nahoře i dole dekorativními mašlemi (takto pojednány jsou všechny hlohové věnce). Uvnitř tohoto terče je poměrně drobná lebka se zkříženými kostmi (obr. 3). Nad záklenkem portálu do krypty je umístěna lebka se zkříženými kostmi, z jejíchž očních jamek vylézají tři hadi, rámována je opět hlohovým věncem (obr. 14). Výseče západního klenební pole zdobí lebka s korunou – Mors Imperator – v orámování dvou svázaných palmových ratolestí, z obou očních jamek i z úst jí vylézají hadi (obr. 37); dále, nad scénou Vzkříšení Lazara, je svižná malba lebky se zkříženými kostmi v hlohovém věnci (obr. 15), nad scénou Triumfu smrti je v orámování palmových ratolestí opět lebka s kostmi, kolem jejího čela je obtočeno stéblo obilné-

Ars Moriendi

Obr. 18

Rembrandt van Rijn - Vzkříšení Lazara, tzv. větší deska B.73, lept a mědiryt, sign. „RHL v. Rijn f.“, šestý stav, kol. 1632, zrcadlově otočeno. Rijksmuseum Amsterdam, i. č. RP-P-1987-178.

Foto © Rijksmuseum Amsterdam.

Nově objevená fresková výmalba krypty kých polí špalet výklenků je zdobeno vždy dvojicemi zkřížených předmětů symbolizujících smrt a pomíjejícnost, svázaných dekorativními mašlemi9, pouze ve špaletách vstupu je tento kompoziční rozvrh narušen malbou solitérních okřídlených přesýpacích hodin na levé straně (obr. 16) a kahanu se stoupajícím dýmem na straně pravé (obr. 52).

Na hlavních, proti sobě postavených čelech klenby jsou komponovány dvě rozměrné firgurální malby, tvořící ikonografický protipól. Významově hlavní je mnohafigurová scéna Vzkříšení Lazara (obr. 17), cele vyplňující východní stěnu krypty. Příběh Lazara z Betánie je zde jasným odkazem ke Kristovu vzkříšení, k jeho triumfu nad smrtí: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“10 Tato slova se hluboce dotýkají všech, kteří na tomto místě pocítili hranice lidského bytí. Naopak protější zdi dominuje mohutná postava Chrona, která na pozadí krajiny s přelomeným kmenem stromu sráží kosou k zemi symboly pozemských marností.

Není pochyb o tom, že scéna Vzkříšení Lazara vznikla na základě znalosti grafického listu stejného námětu Rembrandta Harmensze van Rijn (obr. 18).11 Představuje de facto totožnou, proporčně mírně upravenou a zrcadlově otočenou variantu tzv. větší desky B.73 se Vzkříšením Lazara.12 Tato skutečnost je pozoruhodná zejména s ohledem na rané datování loretánských fresek, jež vznikly ještě za Rembrandtova života, a předlohou k nim tedy musel být jeden z raných stavů tohoto často reprodukovaného leptu. Je všeobecně známo, že větší deska se Vzkříšením Lazara patří k těm grafikám, které mají velmi komplikovanou genezi. Rembrandt se zřejmě v průběhu několika let k desce opakovaně vracel, upravoval ji, dokonce měnil původní rozvržení figur. Vznikla tak řada stavů, jejichž chronologie je již od počátku předmětem zájmu životopisců a badatelů.13 V této souvislosti je srovnání loretánské fresky s grafikou velmi zajímavé.

První čtyři stavy leptu Vzkříšení Lazara se většinou datují k r. 1631 - 32. Spadají tedy do raného období malířovy tvorby v rodném Leidenu, ale vzhledem k užité signatuře se předpokládá, že na grafice pracoval i poté, co přesunul pole své

ho klasu. Výseče východního klenebního pole zdobí lebka v hlohovém věnci, jejímiž očními důlky prolézá had (nad andělem Posledního soudu), dále lebka se zkříženými kostmi v hlohovém věnci (nad Chronem) a lebka se dvěma hady v očních jamkách, rámovaná opět hlohovým věncem (nad skeletonem s lukem a šípy).

9 Výklenek s výjevem Vzkříšení Lazara ve špaletách doplňuje vlevo zkřížené kopáčské náčiní (rýč a krumpáč), a vpravo dvojice šípů. Scéna Triumfu smrti je rámována dvojicí zkřížených trubek Posledního soudu (vlevo) a kostí (vpravo). Kolem anděla Posledního soudu je ve špaletách vymalován opět rýč a krumpáč (vlevo) a dvě zkřížené trubky (vpravo). Výklenek se skeletonem napínajícím luk je rámován malbou dvou zkřížených šípů (vlevo) a zhašených svící (vpravo).

10 Jan 11, 25n (cit. podle Českého ekumenického překladu).

11 K Rembrandtovým grafikám srov. výběrově: A. Bartsch, 1797, A. M. Hind, 1924, E. Nowell, 1967, Ch. White - K. Boon, 1969, E. Hinterding (ed.), 2000, E. Hinterding, 2008. K Rembrandtovu dílu souhrnně srov. Rembrand Research Project, 1982 - 1998. K technice malby naposledy E. van Wetering, 2009.

12 Zřejmě nejúplnější kolekce tisků z tzv. větší desky Vzkříšení Lazara (v Bartschově katalogu pod č. 73, lept a mědiryt, 35,9 x 25,7 cm, sign. „RHL v. Rijn f.“) jsou uloženy v Rijksmuseum, Amsterdam: i. č. (chronologicky) RP-P-OB-594, RP-P-OB-595, RP-P-OB-596, RP-P-OB-599, RP-P-1987-178, RP-P-OB-600, RP-P-OB-12.280 (kopie Basanova), RP-P-OB-597, RP-P-OB-598 (kopie anonym) a v The British Museum, London: i. č. (chronologicky) 1848,0911.35, 1845,0205.2, R1973,U.822, R1973,U.825, R1973,U.823, 1933,0719.2, 1973,U.824, 1941,0327.11.99 (Basan). Deska sama patří mezi 78 zachovaných měděných desek, které na konci 18. století shromáždil ve své sbírce francouzský tiskař Pierre-Francois Basan. Na počátku 20. století vlastnil tuto kolekci A. Beaumont, který ji r.

1938 prodal americkému sběrateli Robertu Lee Humberovi, který ji později převezl do Severní Karolíny. Zde byly desky pouze krátce vystavovány v r. 1956 a poté uloženy v trezoru North Carolina Museum of Art v Raleighu až do r. 1993, kdy se jako dědictví dostaly po delší době opět na trh s uměním. Osm z nich, mezi nimi i tzv. větší deska Vzkříšení Lazara (B.73), bylo v Londýně prodáno Robertu Lightovi, newyorskému obchodníku s uměním. Od r. 2003 jsou majetkem Park West Gallery, Southfield, Michigan (k historii desek viz E. Hinterding, 1993 - 1994, pp. 253 -3 15).

13 Autoři katalogů Rembrandtova díla od nejstarších dob tuto skutečnost zaznamenávají. Většinou se zmiňuje osm až deset stavů této grafiky, přičemž prvních sedm bývá považováno za autorské úpravy samotného Rembrandta. Další byly zřejmě provedeny až po jeho smrti, v rámci nutné „revitalizace“ desky k tisku. Takto byl lept v 80.-90. letech 18. století po úpravách tištěn P. F. Basanem (chronologii srov. E. Hinterding (ed.), 2000 – zde také seznam starší literatury). Z 19. století pocházejí reprinty A. Jeana (1805 - 1810), J. M. Creeryho (1816 -1826), A. a M. Bernardových (1846 - 1906). Po r. 1906 se datují tisky tzv. Beaumontovy edice. Naposledy byly péčí Emiliana Soriniho a Marjorie Van Dyke v New Yorku vytištěny tzv. Millennium Impressions z oněch osmi desek, jež jsou nyní v majetku Park West Gallery (tedy i deska B.73), jde o 2500 číslovaných tisků z každé desky (informace o projektu jsou k dispozici on-line na adrese: http://rembrandt.parkwestgallery.com).

Ars Moriendi působnosti do Amsterdamu.14 Je nepochybné, že vznik grafiky souvisí s deskovým obrazem téhož námětu (obr. 22)15, který patří k nejzávažnějším raným pracem mladého Rembrandta. Obraz i lept bývají v literatuře dávány do souvislosti s obdobnou dvojicí téhož námětu z ruky Rembrandtova současníka Jana Lievense.16 Předpokládá se, že mladí malíři spolu v Leidenu mohli sdílet jeden ateliér a jejich tvorba v této rané fázi nese zřejmé stopy vzájemného ovlivnění.17 Komentář z deníku Constantijna Huygense, vzdělaného diplomata a osobního sekretáře Prince Oranžského, při návštěvě Leidenu poměrně 14 Lept je signován na skalisku vpravo vedle Kristovy postavy „RHL van Ryn f“, tedy „Rembrandus Hermanni Leidensis van Rijn fecit”. Tato forma signatury je doložena až u prací vzniklých v amsterdamském období. U raných stavů se navíc nevyskytuje písmeno f., většina badatelů se shoduje na tom, že do signatury přibylo až v 5. stavu leptu.

15 Vzkříšení Lazara, olejomalba na dřevě, 96,4 x 81,3 cm, kolem r. 1630, Los Angeles County Museum of Art (jako dar H. F. Ahmansona). Obraz nezůstal bez vlivu nejen na Rembrandtovy současníky a následovníky, ale dokonce inspiroval i moderní umělce – srov. Van Goghovo Vzkříšení Lazara, jež přenáší centrální výjev obrazu do exteriéru a redukuje počet figur na Lazara a jeho dvě sestry.

Ze zrcadlově otočené kompozice i polohy sv. Máří Magdalény se zdá, že spíše než obraz byl Van Goghovi předlohou právě lept B.73.

16 Los Angeles County Museum of Art uspořádalo r. 1991 zajímavou komorní výstavu, kde kromě Rembrandtovy desky, kterou muzeum vlastní, byly vystaveny oba jeho lepty s námětem Vzkříšení Lazara, a dále obraz J. Lievense a jeho lept téhož námětu, a dále zajímavá Rembrandtova kresba červenou rudkou z British Museum, London - Ukládání do hrobu – (vystavena byla faksimile) jež byla původně rozvržena jako Vzkříšení Lazara a kompozičně je velmi blízká Lievensovu obrazu (viz R. Rand - J. Fronek, 1991).

17 Pro tuto skutečnost svědčí kromě blízkosti jejich stylu v této době i evidentní užití stejných modelů: stařec v bohatém rouchu na Rembrandtově Vzkříšení Lazara měl zřejmě tutéž předlohu jako stařec zcela vlevo na Lievensově obraze téhož námětu – tento starý muž bývá tradičně považován za Rembrandtova otce (R. Rand, 1991, s. 11). R. Rand nastiňuje hypotézu, že smrt malířova otce v dubnu r. 1630, tedy těsně před předpokládáným datem vzniku obrazu, mohla sehrát svou roli v procesu zpracování námětu Božího triumfu nad smrtí, jenž byl pro Rembrandta tak bolestný a obtížný, plný hledání.

Obr. 29

B. A. Bolswert podle D. Vinckboonse - Všeobecný boj se Smrtí, mědiryt, dat. 1610.

The Bristish Museum, London, i.č. 1955,0529.89.

Foto © Trustees of the British Museum.

Nově objevená fresková výmalba krypty

Obr. 30

Skeleton napínající luk, detail. Malba al fresco na severním čele zadní příčné klenby loretánské krypty.

Foto P. Bašta.

konfrontačně srovnává práci “obou vznešených mladých mužů”18 a ve výstižné pasáži vyzdvihuje odlišné kvality každého z nich. R. Rand vyslovil názor, že oba obrazy (a následně i grafické listy) Vzkříšení Lazara mohly vzniknout na základě jakési neformální soutěže mezi malíři, kterou mohl iniciovat při své návštěvě právě C. Huygens.19 Zatímco Lievensův lept je víceméně přesnou reprodukcí jeho obrazu20, Rembrandtův grafický list představuje zásadní kompoziční změny: postava 18 G. Schwartz, 1985, s. 73. Schwartze cituje R. Rand, 1991, s. 12. Huygensův deník, psaný v latině, zahrnuje období let 1629-31.

Komentář se vztahuje konkrétně k zachovanému obrazu kajícího Jidáše (olej na desce, 79 x 102 cm, kolem r. 1629, nyní v soukromé sbírce v Anglii).

19 R. Rand, 1991, s. 13. Rand tuto hypotézu podpírá skutečností, že r. 1631 oba malíři pracovali na tomtéž tématu Ukřižovaného Krista, velmi pravděpodobně na objednávku C. Huygense (G. Schwartz, 1985, s. 86, 88-89).

20 J. Lievens, obraz Vzkříšení Lazara, olejomalba na plátně, 104,8 x 113,7 cm, datováno 1631, Royal Pavilion Art Gallery and Museum, Brighton. J. Lievens, lept a mědiryt Vzkříšení Lazara, 36 x 31,1 cm, 1630-31, British Museum, London, i. č. D,8.69. (srov. C. Ackley, 1981, č. 82; P. Schatborn, 1988, č. 17).

Ars Moriendi

Obr. 38

Chlapec s lebkou „Homo bulla est“. Malba al fresco na severním pilíři loretánské krypty.

Foto P. Zuchnický.

Nově objevená fresková výmalba krypty

Obr. 39

H. Goltzius - QUIS EVADET, mědiryt, sign. a dat. 1594. Rijksmuseum Amsterdam, i. č. RP-P-OB-10.227.

Foto © Rijksmuseum Amsterdam.

Ars Moriendi

Obr. 42

Sedící skeleton s kosou. Malba al fresco na jižním pilíři loretánské krypty.

Foto P. Zuchnický.

Restaurátorská zpráva

Restaurátorská zpráva O STAVU NÁSTĚNNÝCH MALEB V KRYPTĚ KOSTELA NAROZENÍ PÁNĚ V PRAŽSKÉ LORETĚ

Název: Technika: Rozměry krypty: Umístění: Datace: Majitel:

Nástěnné malby na biblické motivy a Tanec Smrti Freska, dokončovaná na suchou omítku „al secco“.

Výška: 3 m, šířka: 4 m, délka: 6,5 m Krypta kostela Narození Páně, Pražská Loreta.

1663-64 Provincie kapucínů v ČR, Loretánské náměstí 6/99 118 00 Praha 1 - Hradčany

Restaurátor:

Mgr. Pavel Blattný – ak. mal. - restaurátor

Zadání:

Prohlídka nástěnných maleb a stanovení diagnózy za účelem budoucí záchrany malířské výzdoby krypty.

Malby byly prohlédnuty 8. března 2011 za nasvětlení reflektory a UV lampou, poklepy na omítky a zkouškami na rozpustnost maleb. Stav maleb byl zdokumentován digitální fotografií za umělého a UV osvětlení.

Popis současného stavu Stav omítky:

Pečlivě zgletovaná nažloutlá omítka vykazuje vcelku dobrou adhezi ke zdivu, zkouškami poklepy nebyly zjištěny téměř žádné větší kapsy či dutiny (výjimkou je jedna kapsa cca 60 cm v průměru v levé spodní části výjevu Chrona s kosou - obr. 59). Vlivem zatékání a enormní kondenzované vlhkosti došlo na mnoha místech k vápenným výkvětům. Na těchto místech je omítka narušena. Zpráškovatělé , žluté skvrny a strupy o velikosti od 1 do 15 cm se nacházejí v plochách nik, v klenbách, na pilastrech, v obloucích klenby a v rozích spojení kleneb s bočními stěnami. Tyto defekty jsou zapříčiněny použitím nedostatečně rozemleté a promísené vápenné omítky, ve které byly ponechány před natažením na zdivo větší kousky nedohašeného vápna. Vlivem dlouhodobé značné vlhkosti způsobené nedostatečným větráním v kryptě a následným zatékáním, docházelo v minulosti k dodatečnému „dohašení“ kousků vápna v omítce, které způsobilo tyto defekty a výkvěty. V celých plochách natahovaná omítka schla dosti rychle, o čemž svědčí i síť jemných trhlinek. Větší trhliny, až na pár výjimek, se v omítkách nenacházejí. Vlivem značného zatékání z okolního terénu a vysoké kondenzované vlhkosti docházelo v nedostatečně větrané kryptě ke zmíněným vápenným a solným výkvětům. Největší skvrny, výkvěty a vápenné mapy vykazuje nika s motivem Vzkříšení Lazara (obr. 57).

Ars Moriendi

Obr. 56

Freska Chronos s kosou – detail stékanců na křídlech postavy.

Foto P. Bašta.

Restaurátorská zpráva Technika malby:

Výmalba krypty je provedena monochromní černou rozmývanou barvou na zgletovanou vlhkou šedožlutou omítku, natahovanou postupně do jednotlivých částí krypty sledujících jednotlivé niky, pilastry a pole kleneb. Dělení omítek v plochách jednotlivých nik na tzv. „giornáty“ se nevyskytuje. U akvarelově zapíjené černé malby je patrná fresková vazba v převažující míře. Při dokončování maleb, při nanášení nejtmavších kontur a stínů, nanášel malíř toto promodelování již na suchou omítku „al secco“ a fresková vazba s omítkou již neproběhla.

Stav maleb:

Vlivem výše zmíněné kondenzované vlhkosti a dlouhodobého zatékání do krypty došlo ke stékání za sucha nanášených černých kontur po stěnách i klenbách krypty. Stékance a mapy se nacházejí ve větší či menší míře téměř na všech výjevech v závislosti na míře zatékání. Nejvíce jsou zatékáním postiženy niky orientované do atria Lorety s Loretánskou Chýší, do terénu, který není zastřešen – například nika s motivem Chrona (obr.

56), Anděla s trubkou a Smrtky s kosou. U niky s motivem Chrona došlo rovněž k vyplavení rostlinných motivů v rozích niky.

Obr. 57 Freska Vzkříšení Lazara detail vápenných a solných výkvětů na povrchu malby.

Foto P. Bašta.

Ars Moriendi Poznámka k autenticitě „signatury“

Při nasvícení UV lampou neukazuje nápis tmavou luminiscenci. „Signatura“ nebyla připsána později, vykazuje freskovou vazbu s původní omítkou. Kontury nápisové pásky vykazují tmavou luminiscenci, byly obtaženy tmavou černou barvou již na suchou omítku, podobně jako zvýrazňující kontury a stíny u nástěnných maleb, viz technika malby.

Závěr

Malby jsou, i přes uvedené defekty, enormní kondenzovanou vlhkost a staletí trvající zatékání, kterému jsou vystaveny, v relativně dobrém stavu. Popsané defekty bude možno v budoucnu stabilizovat, skvrny a četné stékance , zákaly a výkvěty bude možno odstranit, a tuto vysoce kvalitní a fascinující výzdobu krypty bude možno rehabilitovat.

Obr. 58 Freska Triumf Smrti detail solných výkvětů na povrchu malby.

Foto P. Bašta.

Restaurátorská zpráva Obr. 59 Freska Chronos s kosou detail velké trhliny s dutinou ve spodní části malby (pohled shora).

Foto P. Bašta.

Doporučení restaurátora

Zazděné větrací otvory v klenbě krypty by měly být co nejdříve opět otevřeny a krypta by měla být vyčištěna od rozpadlých rakví. Umístění elektrických větráků v kryptě by napomohlo k větší cirkulaci, odvětrání vlhkosti a postupnému vysušení krypty.

V Praze, dne 9. března 2011

Pavel Blattný

Ars Moriendi

Obr. 60 Hrana špalety výklenku se scénou Vzkříšení Lazara shora zaslepený větrací otvor.

Foto P. Bašta.

Obr. 61 Freska skeleton s kosou, detail nápisu na štítku v UV osvětlení.

Foto P. Bašta.

Katalog

Ars Moriendi Katalog výstavy

Ars Moriendi

Katalog I. Pohřby řádových bratří

Díky řadě dochovaných písemných zpráv i památek, spojených s pohřební praxí v kapucínských klášterech, máme dnes poměrně rozsáhlé povědomí o tom, jak bratři pohřbívali své zemřelé. Neodmyslitelnou součástí každého klášterního kostela se prakticky od jeho založení stala krypta, do níž byla ukládána těla zemřelých spolubratrů, a to do jedné (nebo více) společných místností. V souladu s akcentovanou řeholní prostotou až strohostí byla těla pokládána bez rakví přímo na holou zem, do krypt byla spouštěna v prosté rakvi k tomuto účelu přizpůsobené a opatřené výsuvným dnem. Pod hlavu bratří, oděných do řádového roucha s cingulem a růžencem, byly kladeny kameny, případně cihly (fig. 66b). Bratři byli pohřbíváni prakticky bez označení konkrétní identity, pouze se skromnými atributy svého řeholního stavu - pro ty, kteří setrvali v řádu po více než padesát let platila výsada pohřbu s prostým křížem v rukou, často lze rozpoznat v rukou zemřelých bratří miniaturní vydání Řehole a Závěti sv. Františka (kat. č. 15). Bratři tedy neměli konkrétní hroby, přesto se zprávy o jejich úmrtí velmi pečlivě zaznamenávaly a archivovaly. Vědomí kontinuity, společenství živých a zemřelých bratří, bylo a dodnes je velmi silné. Výmluvným svědectvím je například zpráva, kterou nám zachovala kronika brněnského konventu (Protocolum rerum Memorabilium, bez sign., fol. 468a), o slavnostním přenesení ostatků zemřelých bratří dne 5. února 1656. Stalo se tak poté, co byl starý klášterní kostel vně hradeb zbořen kvůli obléhání a kapucíni si vybudovali nový konvent uvnitř města.

I když byl kostel v rozvalinách, bratři nezapomněli na zemřelé druhy, jejichž těla spočívala v kryptě pod ruinami, a jakmile to bylo možné, jejich ostatky vyzvedli a přenesli je do nové klášterní krypty. Popis této události obsahuje jména i data úmrtí všech těchto zemřelých a je zajímavé, že ve výčtu nezůstali opomenuti ani dva bratři, které zastihla smrt v krátkém mezidobí před vybudováním nového kláštera a byli pohřbeni ve farním kostele sv. Jakuba.

Zdá se, že řádová pohřební praxe se v různých regionech nepatrně lišila. Zatímco salzburský pohřební portrét Valeriána de Magni (kat. č. 2), významného kazatele a diplomata 2. čtvrtiny 17. století, odpovídá výše zmíněným pravidlům a ve zkřížených rukou starého kněze spatřujeme prostý krucifix a růženec, přímo v tomtéž klášteře můžeme najít pozoruhodnou funerální památku, dokládající poněkud odlišné zvyklosti. Jde o nástěnnou malbu, vytvořenou technikou olejomalby al secco (tato technika byla v kapucínských konventech velmi oblíbena, podobné malby z poloviny 17. století nalézáme i v prostorách pražského hradčanského kláštera), která byla odkryta v 80. letech v sakristii klášterního kostela v Salzburgu (obr. 63). Malba představuje posmrtný výstav těla kapucína patera Jana Křtitele von Ala z rodu hrabat z Ferrari (nar. 1. března 1594 v Trevisu / zemř. 25. října 1643 v Salzburgu), provinciála nejprve tyrolské a poté i česko-rakouské provincie.

Tento vzdělaný muž byl věhlasným kazatelem, oblíbeným u císařského dvora, působil jako diplomat ve službách salzburského arcibiskupa. Prameny barvitě popisují, jak se ráno po celém městě rychle rozšířila zpráva o smrti „svatého muže“, takže velké zástupy lidí přicházely do klášterního kostela, kde bylo vystaveno jeho mrtvé tělo. Arcibiskup Paris Lodron osobně přišel ke svému mrtvému příteli, před zraky lidí mu políbil ruku a dotkl se naposled jeho růžence. Sám pak za br. Jana sloužil slavné requiem a další zádušní mše v klášterních kostelích po celém Salzburgu. Jeho úcta k zemřelému kapucínovi sahala tak daleko, že ve své závěti stanovil, aby jeho srdce ve stříbrné schráně bylo pochováno poblíž ostatků br. Jana

Obr. 62 Nápisová deska kryjící místo uložení stříbrné nádoby se srdcem arcibiskupa Parida Lodrona, Salzburg, stará sakristie klášterního kostela kapucínů.

Nápis: „Piis manibus P. Jo. Baptistae Capucini pio legato per testamentum adscripsit cor suum auro puro obductum, ut cum animare non posset, ibi esset, ubi amaret.“ Foto P. Bašta.

Ars Moriendi Obr. 65 Mortuárium s nekrologiem františkánského konventu v Bechyni, Bechyně, kůr klášterního kostela P. Marie.

Foto P. Bašta.

v řádové kryptě kapucínů, což se také stalo, jak dokládá rytá deska, skrytá dnes pod dlažbou sakristie (obr. 62; viz A. Hohenegger, 1913, p. 54-55). Freska zobrazuje tělo mrtvého bratra volně položené na prostém katafalku, který byl zřejmě tehdy užíván pro řádové pohřby. Na čele konstrukce dominuje malba lebky se zkříženými hnáty a nápis MEMENTO MORI. Br. Jan je oděn do řeholního roucha, s růžencem u pasu, navíc je ozdoben symboly hodností kněžského stavu - v rukou drží kalich a přes ramena má štolu. Vyjma těchto dvou atributů je další uspořádání velmi skromné - krucifix, hořící svíce a dva bosí bratři, modlící se za zemřelého. Freska pozoruhodným způsobem zachycuje podstatný moment františkánské spirituality, totiž povinnost modlit se za zemřelé spolubratry. Hmotnými doklady této žité praxe jsou nekrologia a mortuária, seznamy zemřelých, ať už v knižní či jiné podobě (obr. 64, kat.č. 42).

MB

Českým specifikem jsou zdobená mortuária s nekrologiem ve františkánských konventech (kat. č. 5 a 6). V původním smyslu označuje mortuárium místo pro zemřelé, často samostatnou stavbu nebo prostor v rámci sakrální stavby (pohřební kaple) určený k dočasnému či trvalému uložení těla zemřelého (v klášterech tuto funkci plní obvykle krypta). V přeneseném smyslu pak mortuárium značí pohřební štít nesoucí jméno zemřelého. V řeholním prostředí se setkáváme se zvláštním typem mortuária, schránou pro nekrologium, tj. pro seznam zemřelých. Nekrologia v knižní formě se vyskytují u většiny řeholních řádů a vedou záznamy zemřelých bratří v celé provincii, zpravidla v řazení dle jednotlivých dní v roce (viz kat. č. 42). Naopak mortuária obsahují desky s údaji zemřelých řeholníků v daném domě a kromě jména a data úmrtí většinou zaznamenávají stručnou charakteristiku osoby a její roli v komunitě, počet let strávených v řeholi, případně upřesňují místo uložení těla.

Katalog Obr. 66 Mortuárium s nekrologiem původně z františkánského konventu v Hostinném, Praha, klášter P. Marie Sněžné.

Foto P. Bašta.

Všechna známá dochovaná mortuária tohoto typu na našem území pocházejí z františkánských klášterů. Zemřelí zde byli pohřbíváni v souladu s pojetím františkánské chudoby, těla byla ukládána společně, bez rakve volně na zemi, bez jakékoliv identifikace. Mortuárium tak představovalo jedinou konkrétní památku zemřelého, jeho symbolický náhrobek.

Některá mortuária se nachází zřejmě stále in situ, tj. v prostoru na kůru, jejich konkrétní způsob užití není znám. Připomínání jmen zemřelých bratrů má ve františkánské liturgii zvláštní místo v pravidelné modlitbě předepsané zakladatelem řádu sv. Františkem z Assisi (Potvrzená řehole, kapitola č. 3).

Františkánská mortuária mají podobu mělké dřevěné skříňky, jejíž dvířka jsou zdobena latinskými nápisy a různými kombinacemi obecně srozumitelných symbolů smrti, času a pomíjivosti života: kostlivec s kosou, lukem a šípy, lebka, hodiny přesýpací i kapesní, hořící svíce, vadnoucí květiny. Krátké latinské texty vypovídají o neodvratnosti smrti, jako např.

Ars Moriendi

Kat. č. 3

Kat. č. 2

Pohřební portrét kapucína Valeriána de Magni Čechy (?), 2. čtvrtina 18. století mědiryt na papíře, 38 x 21 cm vevázáno v Kronice brněnského konventu (Protocolum rerum memorabilium utriusque Conventus Brunensis in paticulari nec non Almae Provinciae Bohemiae et Totius Ordinis capucinorum, 1773, KPK-Brno, bez sign.) v konvolutu s dalšími mědiryty významných osobností kapucínského řádu značeno vpravo dole: “A. I. Schindler. Sc.”

Drobný mědiryt byl zřejmě zhotoven podle staršího

pohřebního portrétu, malovaného na plátně bezprostředně po kapucínově smrti. Vzhledem k technice mědirytu je příznačné, že celá kompozice obrazu je zrcadlově otočena. Barevná škála původního obrazu je velmi kvalitně převedena do chiaroscurového provedení. Tmavé pozadí je v rytině nahrazeno hustou šrafurou. Stejně tak objemy jsou tvořeny hustě šrafovanými stíny či světelnými odlesky bez zásahu rydla. Grafika je signována A. I. Schindler. Hypoteticky lze uvažovat, že jejím autorem by mohl být řádový rytec – prameny zmiňují toho jména bratra laika Albána Josefa Schindlera, původem z Jihlavy (Albanus Iglaviensis), zemřelého r. 1738 v Praze na Novém Městě.

PB

Katalog Kat. č. 4 Pohřební portrét kapucína Valeriána de Magni Morava, 2. polovina 18. století olejomalba na plátně, 112 x 88 cm nápis ve spodní části: “R. P. Valerianus Magnus Capucinus: Patria Mediolanensis: Ex Stirpe Comitum de Magnis.

Magnus opere et sermone, Pietate et singulari doctrina insignis, impleuit Nomen et Omen. Omnes in suo Ordine honorum gradus consecutus. Missionarij Apostolici munus per 35 Annos magno Zelo obiuit. Orthodoxae fidei Propugnator, et Haereticorum qua dictis, qua scriptis insectator fuit acerrimus. Legationibus quoque Magnatum praeclare functus. Pijs pro Chrõ laboribus ac senio confectus inter Crucifixi oscula et amplexus pijssime obdormiuit in sui ordinis Conuentu Salisburgi 29 Iulii Aõ 1661. Cum numeraret mortalitatis annos 75, Religionis 60. Posteritatem habens in libris simul et liberis, quos per Euangelium in

Kat. č. 3

Christo genuit.“ (Ctihodný P. Valerián Magni, kapucín, narozen v Milánu, z rodu hrabat de Magni. Velký byl v činech i v řeči, význačný zbožností i jedinečnou učeností, vyplnil své jméno i osud [Nomen et Omen]. Ve svém Řádu dosáhl všech stupňů pocty. Po 35 let se s velkou horlivostí věnoval úřadu apoštolského misionáře. Šířil pravou víru a neúprosně pronásledoval bludaře jak slovy, tak i knihami. Proslavil se jako diplomat ve službách velmožů. Dne 29. července roku 1661 zbožně zesnul v klášteře svého Řádu v Salcburku, stráven zbožnou prací pro Krista a stářím, drže kříž, který líbal. Dožil se 75 let fyzického věku a 60 let věku řeholního. Jeho potomstvem jsou knihy a také děti, které v Kristu zrodil prostřednictvím hlásání evangelia.) zapůjčeno ze zámku ve Strážnici, Národní ústav lidové kultury Zdá se být nesporné, že pohřební portrét Valeriána de Magni ze

Kat. č. 4

Ars Moriendi Kat. č. 5 strážnického zámku vznikl na základě znalosti staršího mědirytu. Hladká, drobnopisná malba reprodukuje velmi věrně grafickou předlohu, včetně oslavného nápisu ve spodní části, který ovšem malíř přizpůsobil kratšímu formátu plátna, takže erb hrabat de Magni včlenil přímo do středu textového pole. Magnisové drželi panství Strážnice od r. 1628 až do II. světové války.

MB (překlad z latiny MPM)

Mortuárium (Nekrologium), původně z františkánského kláštera v Plzni Čechy, druhá čtvrtina 17. století nedýhované dřevo, intarzie, 220 x 97 x 23 cm obsahuje desky nekrologia: 1. dřevěná deska - zápisy v letech 1633 - 1716/1716 - 1749, oboustranně psaný text na nalepeném papíře s lemováním barokní tapetou, na borduře se střídá malovaný motiv lebky a kříže 2. dřevěná deska - zápisy v letech 1751 - 1778/ 1778 - 1819, oboustranně psaný text na nalepeném papíře s lemováním barokní tapetou, na borduře se střídá malovaný motiv lebky a kříže 3. lepenková tabule - zápisy v letech 1828 - 1935, jednostranně

zapůjčila Provincie bratří františkánů, klášter u P. Marie Sněžné (inv. č. PMS – 0618)

Mortuárium tvoří vysoká úzká dvoudílná skříňka s hlubší podstavnou částí s jednodvéřovým úložným prostorem se dvěma policemi a s dvířky zdobenými intarzií šesticípé hvěz-

Kat. č. 5 (deska nekrologia)

Katalog dy a s horní mělkou jednodvéřovou schránou na desky nekrologia. Schrána pro nekrologium je vně na dvířkách zdobena intarzií kostlivce s přesýpacími hodinami v levici a kosou v pravici.

Obě intarzie uzavírá obdélný reliéfní rámec tvořený zalamovanou profilovanou lištou. Na převýšené římse na skříňce, v ose předmětu, je v dřevěném řezaném plošném rolverku s akanty umístěna plastická lidská lebka s hnáty. Reliéfně vytažená pilastrová nároží korunuje list akantu zdobený perlovcem. Neobvyklou technikou zdobené mortuárium představuje kvalitní produkci dobového nábytku, dle datace nekrologia snad již z doby prvního zápisu v roce 1633.

Lit.: Historia Franciscana, 2004, cat. no. 33 p. 37. ŠR

Dřevěná ebenizovaná závěsná skříňka je mělká, jednokřídlá. Zadní strana přerůstá v plošný rámec se symetricky vykrajovaným ornamentálním profilem. Horní část vrcholí dvojí římsou. Obdélná dvířka rámuje reliéfní lišta vnitřní plochu vyplňuje olejomalba Podobenství zrcadla zavěšeného na kříži. Symbolická sestava jednotlivých motivů vychází z dopisu sv. Kláry z Assisi, jak bylo popsáno výše. V řadě ikonografických detailů se odlišuje od skupiny téměř totožných výjevů mortuárií ze Slaného a Hostinného. Vykazuje menší odchylky v detailech - uvadlý květ řeholníkova života představuje růže, symbol křesťanské lásky i Kristovy krve (sv. Bonaventura), přičemž první růže údajně vykvetla z kapky Kristovy krve pod křížem. Růže je ovšem také mariánskou květinou a mariánská úcta ve františkánském prostředí silně koření, kláštery často pečují o mariánské poutní místo (např. loretánský kult v Hájku). Dalším odlišujícím detailem je královská koruna nad Božím okem v nebesích, v trojúhelné podobě symbolem Nejsvětější Trojice, zřejmě ve významu nebeského království, které se otevře všem pravověrným křesťanům. ŠR

Kat. č. 6 Mortuárium (Nekrologium), původně z františkánského kláštera v Dačicích Čechy, poslední třetina 17. století dřevo černě polychromované, na dvířkách olejomalba, 106 x 67 x 10 cm obsahuje desky Nekrologia: 1. dřevěná deska - zápisy v letech 1673 - 1770/ 1770 - 1803, oboustranně psaný text na nalepeném papíře 2. dřevěná deska - zápisy v letech 1804 - 1873/ 1877 - 1922, oboustranně psaný text na nalepeném papíře 3. zápisy pokračují na zadní straně dvířek

zapůjčila Provincie bratří františkánů, klášter u P. Marie Sněžné (inv. č. PMS – 0619)

Kat. č. 6

Ars Moriendi

Katalog II. Pohřby patronů a donátorů

Značně odlišnou pohřební praxi lze sledovat v případě smutečních obřadů významných donátorů jednotlivých konventů, případně patronů poutních míst, jejichž duchovní správa byla svěřena bratřím. Pražská Loreta s rodinnou kryptou Lobkowiczů pod Santa Casou představuje tradiční prototyp šlechtického pohřebiště doby barokní. Pohřbívalo se jak do tří krypt pod kaplemi, tak přímo v prostoru ambitu - r. 1664 byl pro tento účel vysvěcen celý arkádový dvůr. Centrem funerální praxe se přirozeně stala nejstarší, patronátní krypta, vybudovaná a posvěcená současně se Santa Casou. O její podobě se dozvídáme z archivních pramenů, že byla jako jediná z loretánských krypt vydlážděna mramorovými deskami. Prameny také naznačují, že dřevěné malované rakve byly v případě Lobkowiczů uloženy v honosnějších kovových sarkofázích (tento předpoklad bude však možno potvrdit až po plánovaném průzkumu hrobky). Pohřební místnost loretánských patronů nebyla zřejmě od posledních úprav při zazdění větracích otvorů r. 1786 otevřena (srov. kat. č. 35), protože vchod do ní nekryje pouze kamenná deska, jak bývá obvyklé, ale vstupní otvor byl zazděn a zcela skryt pod dlažbou poté, co zde byl pohřbena poslední osoba z přímé linie zakladatelského rodu Lobkowiczů bílinských - tedy r. 1711 vdova po Václavu Ferdinandovi z Lobkowicz Marie Žofie roz. hraběnka z Dietrichsteinu. Pokud jde o lokaci vstupního otvoru, prameny víceméně shodně uvádějí, že „… vchod do této krypty je pode dveřmi, které jsou naproti klášteru, takže je třeba porušit dlažbu, aby se objevily schody.“ (J. Bilinensis, 1700, s. 14). Krypta byla určena výhradně pro rodinu patronů, výjimkou potvrzující pravidlo byl 29. května r. 1695 pohřeb Ludmily Evy Františky Kolowratové, která jako jediná z významných šlechtických donátorů dosáhla privilegia pohřbu v Santa Case, i když její tělo zřejmě nespočívá přímo v pohřební místnosti Lobkowiczů, ale bylo uloženo při oltáři Santa Casy, pravděpodobně do prostoru nad klenbou krypty.

Informaci o velkoleposti smutečních obřadů nám podává zpráva v kapucínských Análech, popisující pohřeb loretánského patrona Václava Ferdinanda hraběte z Lobkowicz (Liber Undecimus, Rkp 400/I, pp. 511-13, N. 12): „Již v předešlém roce byla ohlášena smrt nejjasnějšího a nejvznešenějšího pána, pana Václava Ferdinanda hraběte Popela z Lobkovic, že totiž při návratu ze Španělska v Padově, užívaje lázní, 19. října s žalným nářkem v Pánu zesnul, jeho tělo po smrti bylo

Obr. 67 Císařská hrobka ve Vídni (Kaisergruft) pod klášterním kostelem kapucínů na Novém trhu, pohled do tzv. Leopoldovy krypty.

Foto P. Bašta se svolením Kláštera kapucínů ve Vídni - městě.

Ars Moriendi

Kat. č. 9 / I.

Kat. č. 9 / III.

Kat. č. 9 / II.

Kat. č. 9 / IV.

Katalog Soubor deseti heraldických kreseb erbů donátorů pohřbených v brněnské kapucínské hrobce Petr Tybitancl, Praha, 2009 perokresby, akvarel zapůjčeno z Kláštera kapucínů v Brně

prostředí po hlubším smyslu, byl více naplněn vědomím sounáležitosti s minulými generacemi příznivců a dobrodinců kláštera a cítil spojení s nimi v Boží lásce. Nejlepším vyjádřením této vzájemnosti ať je krátká modlitba, kterou se bratři kapucíni denně modlí: Odměň, Pane, večným životem všechny, kdo nám dobře činí pro Tvé jméno. Amen.”

Výčet dobrodinců, jejichž erby jsou vystaveny v kryptě brněnského kláštera, jak jejich jména uvádí v seznamu zemřelých Kronika brněnského konventu:

Kresby a jejich odborné popisy vznikly r. 2009 v souvislosti s novou úpravou veřejnosti přístupné krypty kapucínského kostela v Brně. Z projektu vyjímáme: “Nová úprava krypty nabízí také rozšíření tohoto “historického” pohledu - prezentaci erbů zde pohřbených šlechticů, jejich zachované portréty, množství historických údajů... To však není to podstatné. Podstatné by mělo být zviditelnění a pojmenování onoho zvláštního pouta, které spojuje všechny dobrodince a řeholníky, i ty dávno zemřelé, jejichž těla spočívají v kryptě, i ty žijící, kteří dnes pracují na společném díle. Aby člověk, tázající se v tomto působivém

Kat. č. 9 / V.

I. Vážený a vynikající pán, pan Jan Wilhelm hrabě z Zinsendorf, armádní generál a velitel na Špilberku, + 16. října 1695.

II. Vážený a významný pán, pan [Leopold Antonín] hrabě de Sack [z Bohuňovic], nejvyšší soudce markrabství moravského a tajný rada Jeho Císařské Milosti, + 30. listopadu 1725.

III. Vzácný a významný pán, pan [Michael Heřman] hrabě z Althanu, svobodný pán z Goldburgu, tajný rada a komorník Jeho Císařské Milosti, vrchní soudce markrabství moravského a výjimečný dobrodinec našeho konventu a provincie, + 4. listo-

Kat. č. 9 / VI.

Ars Moriendi

Kat. č. 10b (manipul, štola a bursa)

Kat. č. 10a (kasule)

Kat. č. 10c (velum)

Katalog Kat. č. 11

Kasule Vídeň (?), kolem 1860 a mladší úpravy tkanina v atlasové vazbě, vzor lancovaný stříbrným dracounem a lamelou, druhotně strojově prošito (tamburování), kovové borty; délka 99 cm, šířka 67 cm Loreta Praha (dlouhodobá zápůjčka v Uměleckoprůmyslovém museu Praha – inv. č. 65802) v r. 2012 restaurovala Štěpánka Dejmalová

Podoba parament v 19. století byla ovlivněna rozvojem textilního odvětví, které se zaměřovalo na výrobu materiálů vhodných pro liturgické účely. Specializované tkalcovské domy nabízely sortiment „kostelních“ tkanin v několika barevných variantách odpovídajících zamýšlenému charakteru roucha, které bylo možné kombinovat s tkanými prvky s příslušnými symboly.

Obdobně je komponována smuteční kasule z pražské Lorety. Černé boky se stříbrným vzorem v duchu barokního historismu doplňuje tkaný střed ve stejných barevných tónech s motivy pomíjivosti a smrti- v kruhových medailonech ohraničených rostlinnými prvky (břečťan, makovice, smuteční vrba) se střídá motiv lebky se zkříženými hnáty a přesýpacích hodin se sovou, kosou a zlomenou dohasínající svící. Tkanina pražské kasule odpovídá střednímu dílu kasule z Göttweigu (LÜDERS, kat. č.

V3). V obou případech se jedná o variantu vzoru, který nabízela v roce 1862 vídeňská firma Jos. Giani.

Lit.: M. Grill Janatová, 2010, s. 120, obr. 1; I. Lüders, 2009, kat. č. V3.

MGJ

Kat. č. 11

Kat. č. 12

Velký krucifix s křišťály střední Evropa, po polovině 17. století (výplň relikviářové schrány 20. léta 18. století) dřevo černě polychromované, 34 křišťálových tabulek, korpus dřevo stříbřené Loreta Praha, Loretánský poklad (depozit, inv.č. P-062 a P-059)

Břevna velkého kříže jsou řezána z černého ebenizujícího dřeva, v nich jsou vsazeny obdélné a trojúhelné křišťály, broušené do tabulkovců a pokrývající celou čelní plochu. Velmi jemná řezba Kristova těla je pokryta silnou vrstvou stříbření.

Mohutný kříž je zasazen v hranolovém soklu s perlovcovými lištami a volutovými křídly, v polychromii opět imituje eben. Sokl spočívá na subtilní prosklené relikviářové schráně, obsahující

značný počet různých ostatků v zajímavé adjustaci (viz foto), která je však pozdější (autentiky, vložené ve voskové dotýkané relikvii nohy sv. Anny a stužkou přivázené k vyšívanému polštářku pod lebečními kostmi, jsou datované v Anconě 25. července r. 1724 (5 ?), rukopisná poznámka o jejich přijetí v Praze je z 24. července 1727). Krucifix je historickou součástí Loretánského pokladu, pocházející z pozůstalosti Ludmily Evy Františky hraběnky Kolowratové a stylově souvisí s dalšími dvěma díly téhož původu – obrazy polopostav P. Marie a Krista v rámech lemovaných stejně řešenou sestavou broušených křišťálů.

Prameny a Lit.: Inventář loretánské klenotnice, 1850, 12, č. IX, 116 (jen kříž). M. Dvořák, 1884, s. 32. E. Poche, 1971, s. 2.

MB

Ars Moriendi

Kat. Ä?. 12

Katalog

Kat. Ä?. 12 (adjustace relikviĂ­, autentika)

Ars Moriendi Kat. č. 12 (relikvie a autentika)

Kat. č. 13

Soubor nápisových desek z krypty klášterního kostela P. Marie Andělské v Praze na Hradčanech

Kat. č. 13 a

Pamětní deska Josefa Curtia Pavijského Praha, 1662 slitina mědi, výška 342 mm, šířka 382 mm Překlad nápisu: „[pod vedením] Boha dobrého a největšího. Zde odpočívá Josef Curtius Pavijský, kdysi arcibiskup Sebastenský a sufragán pražský, nyní však prach a stín.

Modete se zaň! Zemřel roku 1662, dne 29. měsíce března, v 69. roce svého věku, v 34. roce a 9 měsících svého pobytu v Království českém u nejvyššího a nejdůstojnějšího pána

a knížete kardinála z Harrachu, arcibiskupa pražského.“ zapůjčeno z Kláštera kapucínů v Praze na Hradčanech (inv. č. PD 295) v r. 2012 restauroval Pavel Veselý

Deska byla včetně nápisu odlita do formy ze slévačského písku, pro usnadnění práce byla spodní část s heraldickým znakem odlita zvlášť a poté k hlavní desce připevněna skrytými

Katalog

Kat. č. 13 a

nýty. Základová plocha byla matována cizelérským čakanem, boční hrany písmen začištěny seříznutím a jejich horní plocha zabroušena a vyleštěna pro lepší kontrast nápisu. Vzhledem k tomu, že na materiál nebyly kladeny jiné požadavky než reprezentativní vzhled a dobrá odolnost vůči korozi, byla podle chemického rozboru pro přípravu slitiny použita směs bronzu a mosazi, zřejmě ze starších vyřazených předmětů. Ke zdi byla deska upevněna železnými trny.

Je zarážející, že pohřeb tak významného církevního hodnostáře, sufragána pražského arcibiskupa kardinála z Harrachu, není zaznamenán v kapucínských análech ani v hradčanské kronice. Deska byla původně vsazena do zdi přepážky na severní straně krypty klášterního kostela P. Marie Andělské a nebylo možno spojit ji s konkrétní rakví. Nelze vyloučit možnost, že sem deska byla přenesena z některého zrušeného kostela v okolí.

MB JK

Ars Moriendi Kat. č. 14 Rukopis

Tractatus brevis de Modo, quo genere se debet Sacerdos, cum agonizante, seu moribundo. Praxis Adiuandi Agonizantes ut bene pieque moriantur.

Pamětní deska Jana Arnošta Krakowského z Kolowrat Praha, 1722 železný plech, výška 265 mm, šířka 335 mm Překlad torza nápisu: „J. A. Krakowský z Kolowrat ... zemřel 6. února 1722 ve věku 6ti let.“ zapůjčeno z Kláštera kapucínů v Praze na Hradčanech (inv. č. PD 301) v r. 2012 restauroval Pavel Veselý

Základová deska je z tenkého tepaného železného plechu, zřejmě černěného oxidací nebo původně opatřeného nánosem barvy. Jednotlivá písmena nápisu byla vystřižena z tenkého železného plechu, opatřeného povrchovou vrstvou cínu, a k základně připevněna drobnými nýty. Kontrast tmavého podkladu a světlého písma je dnes již nerozeznatelný, neboť základová deska byla ve vlhkém prostředí silně napadena korozí, jejíž produkty částečně pokryly i písmena. Způsob upevnění ke zdi již není možné zjistit. Je možné, že deska byla zamýšlena jako pro-

Praha, přelom 17. / 18. století nestr. /309/ listů Kapucínská provinční knihovna, sign. Rkp. 295

Anonymní rukopis, pocházející zřejmě “z pera” více pisatelů, nepochybně řádových kapucínských kněží. Rukopis je na frontispisu označen přípisem “Ad usum Patris Josephi Billinensis Capucini” – byl tedy užíván P. Josefem z Bíliny, který od r. 1696 zastával úřad loretánského sakristána a custoda. Je pravděpodobné, že tento činorodý kněz, který je autorem dobové modlitební knihy s popisy pražské Lorety (Lauretanischer Blumen-Garten, 1700), je též původcem některých částí tohoto zajímavého rukopisného dílka, popisujícího důležitou praxi duchovního provázení nemocných a umírajících.

Jako zvlášť pozoruhodná se jeví pasáž, popisující v podstatě fáze postupného přijetí reality blížící se smrti, a to formou dialogu nemocného s ďáblem, který jeho mysli předkládá v posledních hodinách různá pokušení ve snaze ho znejistit a nakonec zlomit jeho víru, naději a lásku. Je zřejmé, že tento více než tři století starý text velmi výstižně pojmenovává úzkosti a psychické útrapy umírajícího a návodnými replikami má pomoci trpícímu člověku nést statečně svůj úděl až do konce. Ďáblova provokativní tvrzení, a zejména logika jejich sledu, až nápadně připomínají fáze přijetí nemoci, jak je prezentuje moderní psychologie – od počátečního šoku, odmítání až agrese, přes smlouvání až ke konečnému smíření. „Krátký způsob, jak je třeba odpovídat ve smrtelném zápase námitkám ďábla. Ačkoli ďábel útočí na nemocného člověka rozličnými a téměř nespočetnými úskoky, přece je nejspíše užíváno tří hlavních: 1. netrpělivosti a z ní pramenícího hněvu vůči Bohu, 2. předsudků a opovážlivosti, 3. malomyslnosti a zoufalství.

Tedy těmto třem úskokům bude nemocný moci takto vzdorovat: 1. Způsob, [jak] odpovídat ďáblu, pokud pokouší netrpělivostí nebo hněvem vůči Bohu Ďábel: Není dobrotivý Pán, který tě nechává tak trápit.

Nemocný: Dobrý pán a velice (příliš) chvály hodný. A kdo jsem já ? Po zásluze to snáším.

Kat. č. 13 e (RTG snímek)

Ďábel: Ukrutný Bůh, který tě postihuje tolika bolestmi.

Nemocný: Vskutku moudrý je lékař, znalý chirurg, který trápí [jeden] úd, aby nezahynulo celé tělo.

Katalog Ďábel: Nebudeš mít sílu dále snášet takové bolesti.

Nemocný: Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu (Fil. 4, 13).

Ďábel: Kdybys byl zdravý, mohl bys konat více dobra.

Nemocný: Nejlepší je dělat, co si přeje Bůh, aby bylo konáno.

Ďábel: Nevěrný je Bůh, který tě zanechal opuštěného.

Nemocný: Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát (1. Kor, 10 13).

Ďábel: Ještě se držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři!

(Job 2/9).

Nemocný: To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme? (Job 2/10).

Ďábel: Bůh je ti tvrdým otčímem.

Nemocný: Koho Bůh miluje, toho postihuje, a jako otec v synovi nalézá zalíbení. Vítězný lev [z pokolení Judova] je proměněn v beránka, který skrze utrpení vykupuje hříchy. Ďábel: Je-li [ti] otcem, proč tě tak trápí?

Nemocný: Míza nevytéká, jen je-li naříznuta kůra. Ďábel: Jsi nešťastný [ty], který jsi tak postižen.

Nemocný: Blažený člověk, který je v rukou Boha. On působí bolest, ale též obváže rány, co rozdrtí, vyléčí svou rukou (Job 5, 18). Ďábel: Mohl by ses dostat do nebe, i kdybys krutě netrpěl.

Nemocný: To bych snad mohl, ale ne tak rychle, když mě zdržují mé hříchy a nejsou plně odpuštěny. Jisté je toto: nic poskvrněného nevejde do království nebeského. Ďábel: Snášíš příliš [velké] utrpení.

Nemocný: Utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. (Řím 8/18).

Obr. 70

2. Způsob, [jak] odpovídat ďáblu, pokud útočí na nemocného opovážlivostí: Ďábel: Velká je tvoje trpělivost.

Nemocný: Přece opravdu budiž má duše podřízena Bohu, od něho tedy [pramení] moje trpělivost. Ďábel: Prokázal jsi mnoho dobrého, jsi hoden slávy.

Nemocný: Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry a sestupuje od Otce nebeských světel (Jak 1, 17). Pane, všechna svá díla jsi vykonal v nás. Proto vše dobré je nutno připsat Bohu. [A i] když učiníte vše, řekněte: Jsme služebníci neužiteční. Ďábel: Ty si přece nejsi vědom žádného těžšího hříchu.

Nemocný: Ničeho si nejsem vědom, přesto v tom nejs e m ospravedlněn, protože kdo mě soudí, je Bůh. Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kde věří (Řím. 10, 4 ). Člověk neví, zda je hoden lásky nebo nenávisti.

Výřez ze 14. mědirytu VIA VITAE AETERNAE, Iconibus illustrata per Boetium a Bolswert, Antverpiae 1630, p. 297, KPK sign. 1907D. Foto M. Baštová.

Ars Moriendi Kat. č. 17

Kolíčková skříňka s rozpisem votivních mší v pražské Loretě Praha, 80. léta 18. století (?) a pozdější doplňky skříňka z měkkého dřeva, rozměry 63 x 40 x 9 cm, jednokřídlá dvířka a plochý volutový nástavec, papírová tapeta, papírový podkladový list s tabulkou psanou inkoustem a červenou barvou, 44 kolíčků s nápisovými štítky, na zadní straně masivní kovaný úchyt Loreta Praha, sakristie

Pozoruhodná skříňka byla nalezena v 90. letech v depozitu pražské Lorety. Je zřejmé, že sloužila jako přehled závazných mší (nejen) za donátory, které mají být v Loretě odslouženy. Základní informaci o jejich počtu a votivním určení podává list nalepený na zadní straně skříňky. Z něj lze vyčíst, které mše byli bratři zavázáni sloužit v době užívání skříňky v této podobě

(což lze předpokládat velmi přibližně v rozmezí let 1835 – 1930).

Pokud jde o datování skříňky, zdá se jako nesporné, že fungovala již v 18. století. V polovině 19. století, ale jistě i několikrát předtím, byla upravována, jak to dokládá velké množství navrtaných otvorů na zadní straně (jak byly vyměňovány listy rozpisu).

Jako nejobtížnější se dnes jeví pochopit způsob fungování této informační desky. Texty na listu pozadí jsou jasné – udávají kdy přesně, jak často a za koho z donátorů a dobrodinců mají být slouženy mše, to je pochopitelné, a pro nás informačně cenné.

Nejasné ale zůstává, jak se používaly kolíčky. Je možné, že existovala ještě jiná, komparační tabulka, platná pro krátký časový úsek (třeba týden), obsahující více otvorů pro kolíčky u jednotlivých mší – v kombinaci s naší skříňkou by tak už informace mohla být úplná. Lze si totiž jen těžko představit, jak mohl jeden otvor u jedné konkrétní votivní mše obsáhnout informace na kolíčcích de facto nejméně trojího druhu – kde, kdy a kým má být mše celebrována, případně ještě ke cti kterého svatého.

Prameny: Záznam fundačních mší, Kvitance výdajů loretánského agenta, 1725.

MB

Kat. č. 17 (zavřená skříňka; zadní pohled)

Katalog

Kat. č. 17 (otevřená skříňka)

Ars Moriendi Kat. č. 20

Votivní destička s rodinou donátorů

Loreta Praha, nalezeno v 90. letech na půdě (depositář, inv. č. N-008)

střední Evropa, 2. polovina 17. století olejomalba na plátně, podsazená dřevěnou deskou, rám z černě polychromovaného a zlaceného dřeva, s inkrustacemi vyvřelinového mramoru, terčík s kvašovou malbou emblému kapucínského řádu, 53 x 56 cm

Drobná deska je vzácně dochovaným dílkem, představujícím prototyp osobní votivní děkovné tabulky, které byly podle dobových pramenů hojně rozvěšovány zejména v prostorách loretánského ambitu. Zdá se, že “zlatým věkem” votivních tabulek byla 2. polovina 17. století. Prakticky všechny písemně zaznamenané vyslyšené prosby a zázračná uzdravení P. Marie Lore-

Kat. č. 20

Katalog tánské byly v této době doprovázeny informací o darování podobné tabulky, destičky či stříbrného ověšku v podobě části těla, jež byla uzdravena. Velmi zajímavá je adjustace desky v ebenizujícím rámu s výplněmi z vyvřelinového mramoru, stylově velmi blízká baroknímu sekretáři z pozůstalosti Ludmily Evy Františky Kolowratové (dnes v UPM Praha), ve kterém byly původně uchovávány nejcennější kusy Loretánského pokladu.

MB

Kat. č. 21

Votivní křížek Václava Eusebia prince z Lobkowicz Rakousko-Uhersko, 1915 stříbřený obecný kov, smalt, výška 140 mm, šířka 100 mm Loreta Praha, Loretánský poklad (depositář, inv. č. P-095)

Křížek měl připomínat úmrtí vojáka, proto je zřejmě jeho základní tvar poměrně strohý. Za zmínku stojí středová plaketa s velmi kvalitně provedeným smaltovaným lobkovickým erbem, kde je průhledný smalt a rytcem zpracovaný podklad využit ke zdůraznění textilní podstaty pokryvadel a výplně vrcholové koruny. Na zadní straně je do křížení vsazena kruhová prosklená schránka, do které měla být zřejmě umístěna osobní památka na zemřelého, k tomu však již z neznámých důvodů nedošlo. Křížek je uložen v prohlubni lůžka potaženého sametem, které umožňovalo jeho prezentaci veřejnosti.

Václav Eusebius z dolnobeřkovické větve Lobkowiczů zemřel 4. listopadu 1915 ve Vídni – Hetzendorfu na následky onemocnění ze západní fronty. Vojenské zásluhy mladého šlechtice zaznamenává zachovaná dobová „zbožná vzpomínka“, předchůdce dnešního úmrtního oznámení (foto Národní muzeum Praha).

MB JK

Kat. č. 21

Ars Moriendi

Kat. č. 21

Kat. č. 22

Filiační listina provinciála P. Antonína z Brna (rodným jménem Jiřího Grimma), kterou potvrzuje přijetí rodiny dobrodince kapucínského kláštera v Opočně Antonína Luňáčka mezi “duchovní syny” provincie Čechy (Morava?), 1770 mědiryt na papíře, kolorováno olejem, zlacení, 38 x 49 cm zapůjčeno ze soukromé sbírky

Pozoruhodně vyzdobený grafický list nám dává zajímavé svědectví o vztahu kapucínského řádu k donátorům. Je výpovědí o vážnosti, jíž se dobrodinci těšili. Rozsáhlý text podrobně líčí duchovní dary, kterými se bratři zavazují vúči donátorům.

Volně přepsáno: “Slovutnému panu Antonínovi Luniačkovi a manželce jeho Ludmile a dceři Otylii. Serafínský Patriarcha Svatý Otec František Řád svůj v nejtužší a nejpřísnější chudobě jest založil, kteroužto chudobu v poslední vůli své za podíl dědičně jest zanechal, majíce důvěru v Prozřetelnost Božskou: že Ona sama srdce dobrodinců

laskavě pohne, aby, když naše všemožné pečování jedině na Bohu ponecháváme, od nich nám ve všech našich potřebnostech časných přispěno býti mohlo. Za to pak nejenom Láska, nýbrž mnohem více vděčná povinnost nám přísluší, vezdejší dobrodiní v duchovním jmění odměňovati, z té příčiny, aby dobročinnost jejich tím více potvrzená k nám se rozmáhala.

Mocí mně od papežské stolice udělené, úřadu mému propůjčené s ohledem na obdarování Řádu našeho prokazujících dobročinnosti přijímám já [tyto dobrodince] za duchovní syny naší Provincie, a přivlastňuji jim po čas jejich živobytí skutečné účastenství všech mší svatých které každodenně v počtu 30, ročně pak 10920 a více jedině za dobodince čtené bývají. Jakož i také činím je účastné každodenních církevních hodinek, všech rozjímání, kázání, poslušenství, bdění, postů, mrtvení těla jak zevnitř tak vnějšího a všech našich kajícností, které s pomocí Boží v naší provincii se vykonávají. Po jejich pak smrti též účastné je činím obyčejných výročních památek za mrtvé jakož i každodenního za ně modlení. To všechno račiž Bůh skrze orodování Nejsvětější rodičky Boží Marie Panny a všech svatých našeho řádu potvrditi jakož i já s přitisknutou větší pečetí naší Provincie a podpisem mé vlastní ruky to potvrzuji. V klášteře našem Opočno, dne (?) měsíce (?) léta po narození Páně 1770” MB

Katalog

Kat. Ä?. 22

Ars Moriendi Kat. č. 31

Portrét Leopolda Josefa hraběte z Lobkowicz Čechy, po r. 1722 ovál, olejomalba na plátně, 81,5 x 62 cm na zadní straně plátna nápis: “Leopoldus / Poppelio Lobkowiczianus / Vidimus Dominus Dominii Bili / nensis / De hac Familia.“ zapůjčeno z Arciděkanství v Bílině (Biskupství litoměřické)

Poprsí, téměř polopostava muže na oválném portrétu má tělo k divákovi natočené z pravého boku, hlavu pak spíše ve tříčtvrtečním pohledu. Leopold Josef je oděný do plátové zbroje, pod krkem má nařaseno krajkové fiží. Mladistvá tvář šlechtice s výrazným až orlím nosem je lemována mohutnou, na ramena spadající alonžovou parukou. Portrét je komponován v hnědavých tónech. Pozadí je zcela neurčité, pouze v místech okraje alonžové paruky jsou patrnější světlé odstíny, čímž

se obrysy postavy stávají čitelnější. Na plátové zbroji se uplatňují vcelku zdařilé efekty kovových odlesků. Rám je tvořen věncem akantových listů, řídce oplétaných řasenou stuhou. Přestože je znám rok Leopoldova skonu, je velmi pravděpodobné, že portrét vznikl později, a lze jej datovat na konec 2. čtvrtiny 18. století. Hovoří pro to i obsah nápisů na rubu pláten, které reflektují skutečnost, že r. 1722 smrtí strýce obou sourozenců Oldřicha Felixe Popela z Lobkowicz definitivně vymřela po meči bílinská lobkowiczká větev.

Velmi vzácný portrét, určující autentickým nápisem portrétovaného hraběte z bílinské větve Lobkowiczů, tedy v přímé rodové linii zakladatelů pražské Lorety. Leopold Josef hrabě z Lobkowicz (nar. r. 1683 / zemř. r. 1707) byl starším synem Václava Ferdinanda z Lobkowicz a jeho ženy Marie Žofie roz. hraběnky z Dietrichsteinu, v době úmrtí jeho otce r. 1697 mu bylo pouhých 14 let. Za jeho krátkého patronátu nad Loretou bylo započato s přestavbou průčelí a byla vybudována nová klenotnice. Leopold zemřel záhy ve věku 24 let, 19. května 1707 ve Vídni, jeho tělo bylo převezeno do Prahy a pohřbeno v patronátní kryptě pod Santa Casou.

PB MB

Katalog Kat. č. 32

Portrét Eleonory Karolíny roz. hraběnky z Lobkowicz Čechy, po r. 1722 ovál, olejomalba na plátně, 71,5 x 59 cm na zadní straně plátna nápis: “Eleonora Carolina nata Popeloi - Lobkowiciana vidua domini Bilinensis et de hic familia principissa Lobkowiciana“ zapůjčeno z Arciděkanství v Bílině (Biskupství litoměřické)

Polopostava na druhém, protějškovém oválném portrétu je komponována z anfasu, hlava se otáčí ve tříčtvrtečním pohledu k pravé straně. Spodní šat s uměřeným dekoltem, lemovaným zvlněnou krajkou, je řasen dekorativními, spíše mělkými záhyby. Červená látka zdobená zlatým ornamentem je ve středu hrudi sepnuta sponou s velkým kamenem. Jemná oválná tvář je po stranách ozdobena výraznými perlovými náušnicemi, šňůry perel se uplatňují i v komplikovaném vysokém účesu ze stáčených kudrlin. Pozadí malby je neurčité s převažujícími hnědavý-

mi tony. Adjustace do rámu tvořeného spletenými akantovými listy je stejná jako u protějškového portrétu Leopolda Josefa.

Obraz je možno zhruba datovat do 2. čtvrtiny 18. století, jistě až po smrti Eleonory Karolíny. Tomu se zdá nasvědčovat obsah nápisů na rubu obou pláten, které reflektují skutečnost, že r.

1722 přešel patronát nad Loretou do držení roudnické větve Lobkowiczů, konkrétně na manžela Eleonory Karolíny, Filipa Hyacintha vévodu Zaháňského a 4. knížete z Lobkowicz: ke sňatku došlo již r. 1703, to držel patronát Eleonořin bratr Leopold.

Po jeho smrti r. 1707 byl posledním mužským dědicem bílinské větvě Oldřich Felix Popel z Lobkowicz, mladší bratr otce obou portrétovaných, který ale r. 1722 zemřel, aniž by zanechal mužské potomky. Lorety se toho roku ujali Lobkowiczové roudničtí, kteří s velkým zaujetím pečovali o její rozvoj až do zániku patronátního práva ve 20. století.

Eleonora Karolína hraběnka z Lobkowicz, provdaná kněžna z Lobkowicz (nar. r. 1685 / zemř. 3. března 1720), byla mladší sestrou Leopolda Josefa. Z její fundace byly vybudovány kaple sv. Františka a Antonína. V závěti ze 14. listopadu 1714 učinila P. Marii Loretánskou svou univerzální dědičkou (její jediný syn princ Ferdinand zemřel krátce po narození) a odkázala poutnímu místu kapitál v celkové výši 7.000 zlatých.

PB MB

Ars Moriendi Autoři katalogových hesel PB MB KB MGJ JK MPM ŠR PT JZ

Petr Bašta, Loreta Praha Markéta Baštová, Loreta Praha Karel Beránek, Praha (NA) Markéta Grill Janatová, UPM Praha Jaroslav Kuntoš, Židovské muzeum Praha Miroslav Pacifik Matějka OFMCap. Šárka Radostová, ÚP NPÚ Praha Petr Tybitancl, Praha Jan Zahradník, Praha (NPÚ)

Autoři fotografií v katalogu Petr Bašta kat. č. : 1, 2, 4, 5, 6, 7, 8, 12, 16, 18, 20, 21, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 35, 36, 40 Markéta Baštová kat. č. : 3, 14, 15, 17, 19, 22, 34, 37, 38, 39, 41, 42 Štěpánka Dejmalová kat. č. : 11, 12b - 12d Národní muzeum Praha kat. č. : 21b.

Jiří Bonaventura Štivar kat. č. : 9/I. - 9/X. Uměleckoprůmyslové museum Praha kat. č. : 10a - 10c Pavel Veselý kat. č. : 13a - 13e

Prameny / Literatura Prameny

A. Bartsch, 1797

Ein kurzer Bericht, 1670

BARTSCH Adam von, Catalogue raisonné de toutes les estampes qui forment l‘oeuvre de Rembrandt et ceux de ses principaux imitateurs, Wien 1797.

EIN KURZER BERICHT von der Kapell Loreth genant bei denen PP. Kapuzinern zu Prag auf dem Hradschin, Prag 1670. ŘK (dep. NA Praha), kart. 257, i.č.100, fol.69r-77v.

J. Bilinensis, 1700

Flores Seraphici,

BILINENSIS P. Josephus, Capuciner, Lauretanischer Blumen-Garten. Das ist: Außerwöhlte Gebetter wie man die ohne Makel empfangene und von dem heiligen Erz-Engel Gabriel bennente Mutter Gottes Mariam. Prag 1700. KPK sign. 01 C 045.

FLORES SERAPHICI, sive Icones vitae et gesta Virorum illustrium, qui ab Anno 1525 ad 1612. in Ord. Fratr. Minorum S. Francisci Capucinorum Nuncupatorum floruerunt, bez r. vyd. (po r. 1755), KPK sign. 24 H 005.

J. Bilinensis, 1703

HAMMERSCHMID Johann Florian, Prodromus Gloriae Pragenae, Prag 1723, s. 414.

BILINENSIS P. Josephus, Capuciner, Sonderliche Verehrung und Andachten zu der seeligsten Lauretanischen Jungfrauen Mariae, Dero Liebstens Gesponß Josephi, des h. Seraphischen Vatters Francisci, Antonii von Padua, des seeligen Felicis, deren hl. Anna, Wilgefortis oder Kummernuß, Agathae, Barbarae, Lidvinae, und Viertzehn Noththelffern. Gezogen auß dem Lauretanischen Blumen – Garten, Prag 1703. KPK sign. 05 F 082.

J. F. Hammerschmid, 1723

Index, Rkp. 412

INDEX rerum totius archivi P.P. Capucinorum Provinciae Boemiae. KPK sign. Rkp 412.

Inventář brněnského kláštera, 1871

INVENTÁŘ BRNĚNSKÉHO KLÁŠTERA kapucínů z r.

1871 – ŘK (NA Praha), kart. 307, i.č. 158.

Catalogus defunctorum

CATALOGUS DEFUNCTORUM intra ambitum hujatis Prageno=Hradschinensis Lauretani aedificii sepultorum. ŘK (NA Praha), ŘK kart. 387, i. č. 418, fol. 002.

INVENTÁŘ LORETÁNSKÉ KLENOTNICE, ŘK (NA Praha), kart. 386, i. č. 417, fol. 4-17 (stará manipulace J- 03).

Catalogus patrum

Inventář loretánské klenotnice, 1681

CATALOGUS PATRUM, & FRATRUM CAPUCINORUM Provinciae Boemiae ab Origine ejusdem secundum seriem Annorum, Mensium, & Dierum in ea Indutorum, & Professorum Anno 1772do compilatus, ŘK (NA Praha), rkp. č. 37.

M. von Cochem, 1694

COCHEM P. Martin von, Capuciner, Prager Laureten-Büchlein. Darin neben einer Ausführlichen Beschreibung der heiligen Lauretanischen Capellen und deß Creuzgangs bey denen Capuzinern auff dem Hradschin. Andächtige Gebähter In der heiligen Laureta und vor allen Kapellen und Altärlein in dem Kreuzgang zu sprechen enthalten seynd. Zur Beförderung der Ehr Mariä und ihrer lieben Loreta-Capellen beschreiben durch P. Martin von Cochem Capuciner Ordens. Prag 1694. KPK sign. 07 E 071.

Inventář loretánské klenotnice, 1669

INVENTÁŘ LORETÁNSKÉ KLENOTNICE, ŘK (NA Praha), kart. 386, i. č. 417, fol. 153-162 (stará manipulace J14).

Inventář loretánské klenotnice, 1850

INVENTÁŘ LORETÁNSKÉ KLENOTNICE, ŘK (NA Praha), kart. 387, i. č. 420, fol. 106-121.

Inventář loretánské sakristie, 1739

INVENTÁŘ LORETÁNSKÉ SAKRISTIE, ŘK (NA Praha), kart. 386, i. č. 417, fol. 18-31 (stará manipulace J- 03).

Kvitance výdajů loretánského agenta, 1725

KVITANCE VÝDAJŮ LORETÁNSKÉHO AGENTA z r.

1725, ŘK (NA Praha), kart. 383, i.č. 410-B-10-02-01.

Ars Moriendi Laurus Nasarethana, 1726

Liber Quintus et Cursus, Rkp 405

LAURUS NASARETHANA, in Lauretum Hradczanense Inclytae Lobkowiczianae Domus Munifica Pietate Ante Annos Centum Transplantata, Subinde Primo Exacto Seculo, ... Per Octiduum Totum Eucharisticos Inter Plausus Symbolice Expressa, in Pium Spectaculum, Vetero-Pragae: Joach. Kameniczky, 1726.

LIBER QUINTUS ET CURSUS, et Saecli IIdi Analium Provinciae Boemiae, Moraviae, Silesiae. 1721 - 1725. KPK sign.

Rkp 405

Leben und Taten des P. Valerian, (ed.) 1976

LUCCENSIS Nicolaus Barsottus OFMCap. – SALICENSIS Ludovicus OFMCap., Leben und Taten des P. Valerian Magni OFMCap., in: Liber quartus rerum Memorabilium Provinciae Boemiae, Austriae, Moraviae, et Silesia, pag.

330 – 426, něm. ed. Würzburg 1976.

Liber Decimus, Rkp 410

LIBER DECIMUS Cursus et Saeculi IIdi Annalium Provinciae Boemiae, et Moraviae. 1766 - 1771. KPK Sign. Rkp 410.

Liber Undecimus, Rkp 400

LIBER DUODECIMUS rerum Memorabilium Provinciae Boemiae, Moraviae, et Silesiae, post illius divisionem a Provincia Austriae Liber VII. 1699 - 1700. KPK sign. Rkp 400/II. Liber Nonus, Rkp 398

LIBER NONUS rerum Memorabilium Provinciae Boemiae, Moraviae, et Silesiae, post illius divisionem a Provincia Austriae Liber 4. 1686 - 1689. KPK sign. Rkp 398.

Liber Octavus, Rkp 397

LIBER OCTAVUS rerum Memorabilium Provinciae Boemiae, Moraviae, et Silesiae, post illius divisionem a Provinciae Austriae Liber 3. 1683 - 1685. KPK sign. Rkp 397.

Liber Octavus Cursus, Rkp 408

LIBER OCTAVUS CURSUS et Saeculi III.di Annalium Provinciae Bohemiae, Moraviae et Silesiae. 1743 - 1750.

KPK sign. Rkp 408.

Liber Secundus, Rkp 391

LIBER SECUNDUS Rerum memorabilium Provinciae Boemiae, Austriae, et Moraviae. 1639 - 1651. KPK sign. Rkp 391.

Liber Septimus Cursus, Rkp 407

LIBER SEPTIMUS Cursus et Saecfuli IIdi Annalium Provinciae Bohemiae, Moraviae et Silesiae. 1735 - 1742. KPK sign. Rkp 407.

Liber seu Protocollum, Rkp 390

LIBER SEU PROTOCOLLUM Totius Provinciae Boemo Austriacae Styriacae Ordinis Fratrum Minorum Capucinorum. 1600 - 1638. KPK sign. Rkp 390 Liber Sextus, Rkp 395

LIBER SEXTUS rerum Memorabilium Provinciae Boemiae, Moraviae, et Silesiae post illius divisionem a Provinciae Austria Liber 1. 1673 - 1678. KPK sign. Rkp 395.

Liber Sextus Crusus, Rkp 406

LIBER SEXTUS CURSUS et Saeculi IIdi Annalium Provinciae Bohemiae, Moraviae, et Silesiae. 1726 - 1734. KPK sign. Rkp 406.

Liber Tertius, Rkp 392

LIBER TERTIUS rerum Memorabilium Provinciae Boemiae, Austriae, Moraviae, et Silesiae. 1652 - 1657. KPK sign. Rkp 392.

Liber Undecimus, Rkp 400/I

LIBER UNDECIMUS rerum Memorabilium Provinciae Boemiae, Moraviae, et Silesiae, post illius divisionem a Provincia Austriae Liber 6. 1695 - 1700. KPK sign. Rkp 400/I.

Liber Primus Cursus, Rkp 401

LIBER PRIMUS CURSUS et Saeculi IIndi Annalium Provinciae Boemiae, Moraviae, et Silesiae. 1701 - 1705. KPK sign. Rkp 401.

Liber Quartus, Rkp 393

LIBER QUARTUS rerum Memorabilium Provinciae Boemiae, Austriae, Moraviae, et Silesiae. 1658 - 1665. KPK sign. Rkp 393 Liber Quintus, Rkp 394

LIBER QUINTUS rerum Memorabilium Provinciae Boemiae, Austriae, Moraviae, et Silesiae. 1666 - 1673. KPK sign. Rkp 394

PLÁN ČÁSTI LORETÁNSKÉHO AMBITU, ŘK (NA Praha), kart.460, i.č. M55, fol 082r.

Protocolum rerum Memorabilium, bez sign.

PROTOCOLUM RERUM MEMORABILIUM UTRIUSQUE CONVENTUS BRUNENSIS in paticulari nec non Almae Provinciae Bohemiae et Totius Ordinis capucinorum, 1773, KPK-Brno, bez sign.

Historia Domestica, Rkp 543

PROTOCOLLUM, SEU HISTORIA DOMESTICA Conventus Hradschinensis Ad Sctam Mariam Angelorum Ex An-

Prameny / Literatura Literatura C. S. Ackley, 1981

V. Borůvka, 2000

ACKLEY Clifford S., Printmaking in the Age of Rembrandt, kat. Museum of Fine Arts, Boston, 1981.

BORŮVKA Václav – KRÁM Josef – PAVEL Jakub, Dějiny Rychnova nad Kněžnou a rodu pánů z Kolovrat, 2. vyd., Praha 2000.

N. Bailler, 1998

BAILLER Nancy, Chiaroscuro woodcuts Hendrick Goltzius (1558-1617) and his time, Amsterdam – NY 1993.

M. Bartlová, 2007

BARTLOVÁ Milena (ed.), Libosad. Studie o českém a evropském barokním umění, Praha 2007.

M. Baštová - T. Cvachová, 2001

BAŠTOVÁ Markéta – CVACHOVÁ Terezie, Loreta Praha – průvodce poutním místem, Praha 2001.

M. Baštová (et al.), 2012

Ch. Brandhuber - R. Juffinger, 2008

BRANDHUBER Christoph – JUFFINGER Roswitha, Erzbischof Guidobald Graf von Thun 1654 – 1668, Ein Bauherr für die Zukunft, Salzburg 2008.

J. Bukovský, 1971

BUKOVSKÝ Jan, Zaniklé pražské Lorety; in: Staletá Praha V., 1971, s. 177-187.

J. Bukovský, 2000

BUKOVSKÝ Jan, Loretánské kaple v Čechách a na Moravě, Praha 2000.

BAŠTOVÁ Markéta (et al.), Patrimonium Capuccinorum, deset let obnovy kapucínského kulturního bohatství, katalog výstavy v pražské Loretě, Praha 2012 (v tisku).

C. Cargoni (ed.), 2005

O. Benesch, 1928

A. Catalano, 2008

BENESCH Otto, Die Zeichnungen der niederländischen Schulen des XV. und XVI. Jahrhunderts. Beschreibender Katalog, Albertina Wien 1928.

CATALANO Alessandro, Zápas o svědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598-1667) a protireformace v Čechách, Praha 2008.

O. Benesch, 1954/73

T. Cooper, 1997

BENESCH Otto - BENESCH Eva, The Drawings of Rembrandt, 6 vols, Oxford, Phaidon, 1954 /1973.

COOPER Tarnya, Refashioning Death: Vanitas and Memento Mori Prints from Northern Europe, kat. University College London, London 1997.

Historia Franciscana, 2004

BENEŠ Petr Regalát – HLAVÁČEK Petr – KAŠPAR Jan – KŘEČKOVÁ Jitka, Historia Franciscana, katalog výstavy pořádané k 400. výročí příchodu bratří františkánů do kláštera P. Marie Sněžné v Praze, Praha 2004.

G. Beutler, 2007

BEUTLER Gigi, Die Kaisergruft bei den PP Kapuzinern zu Wien (Kapuzinergruft), Wien 2007.

E. Bock - J. Rosenberg, 1930

BOCK Elfried – ROSENBERG Jakob, Staatliche Museen zu Berlin. Die Zeichnungen alter Meister im Kupferstichkabinett, Berlin 1930.

CARGONI Costanzo OFMCap. (ed.), Po stopách kapucínských svatých, KNKV 2005.

M. Čermáková - P. Burdová, 1958

ČERMÁKOVÁ Marie - BURDOVÁ Pavla, Inventář řádového archivu kapucínů, sign. 52/II., Praha 1958.

Der Kupferstecher Hendrick Goltzius, 1983

DER KUPFERSTECHER HENDRICK GOLTZIUS 15581617, kat. Ausstellung folgender Museen: Niederrhein.

Museum für Volkskunde u. Kulturgeschichte Kevelaer, 1983.

J. Diviš, 1967

DIVIŠ Jan, Loretánská klenotnice, in: Staletá Praha III, Praha 1967, s. 47.

K. Boon, 1969

BOON Karel G., Catalogue of the Dutch and Flemish Drawings in the Rijksmuseum, The Hague 1978.

J. Diviš, 1972

DIVIŠ Jan, Pražská Loreta, Praha 1972.

Ars Moriendi M. Dvořák, 1883

J. Helfertová, 1974

DVOŘÁK Max, Maria Loretto am Hradschin zu Prag, Praha 1883.

HELFERTOVÁ Jitka, Castra doloris doby barokní v Čechách, in: Umění XXII, 1974, s. 290-306.

M. Dvořák, 1884

R. Hemmerle, 1992

DVOŘÁK Max, Seznam pokladnice u P. Marie Loretánské v Praze na Hradčanech, Praha 1884.

HEMMERLE Rudolf, Loretoheiligtümer in Böhmen, Mähren und Schlesien, in: Jahrbuch für Sudetendeutsche Museen und Archive 1992, s. 319ad.

F. Ekert, 1883

EKERT František, Posvátná místa král. hl. města Prahy, sv.I., Praha 1883.

R. Falkenburg – J. P. Filedt Kok - 1993

FALKENBURG Reindert - FILEDT KOK Jan Piet - LEEFLANG Huigen (ed.), Hendrick Goltzius (1558 - 1617). Zwolle 1993.

D. Foltýn (ed.), 2005

FOLTÝN Dušan (ed.), Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Praha 2005.

J. Fronek, 1991

FRONEK Joseph, The Materials and Technique of The Raising of Lazarus by Rembrandt, in: Masterpiece in Focus, The Raising of Lazarus by Rembrandt, Los Angeles 1991.

E. Fučíková, 1986

A. M. Hind, 1924

HIND Arthur Mayger, A catalogue of Rembrandt‘s etchings chronologically arranged, London 1923-1924.

E. Hinterding, 1993-94

HINTERDING Eric, The History of Rembrandt’s Copperplates, with a Cataloque of Those That Survive, in: Simiolus: Netherlands Quarterly for the History of Art, Vol. 22, No. 4 (1993 - 1994), pp. 253-315.

E. Hinterding (ed.), 2000

HINTERDING Eric (ed.), Rembrandt the Printmaker, London 2000.

E. Hinterding, 2008

HINTERDING Eric, Rembrandt etchings from the Lugt Collection I./II., Paris 2008 O. Hirschmann, 1976

FUČÍKOVÁ Eliška, Rudolfínská kresba, Praha 1986.

HIRSCHMANN Otto, Verzeichnis des graphishen Werks von Hendrick Goltzius 1558 – 1617, Braunschweig 1976.

M. Grill Janatová, 2010

A. Hohenegger, 1913

GRILL JANATOVÁ Markéta, Liturgický textil v 19. století. In: Textil v muzeu. Soubor statí k problematice. Oděvní doplňkypéče- průzkum- prezentace. Technické muzeum v Brně, 2010, s. 28- 35, 120.

J. Hall, 1991

HALL James, Slovník námětů ve výtvarném umění, Praha 1991.

HOHENEGGER Agapit, Geschichte der tirolischen Kapuziner-Provinz 1593-1893, Innsbruck 1913.

F. W. H. Hollstein, 1949

HOLLSTEIN F. W. H., Dutch and Flemish Etchings, Engravings and Woodcuts. Ca 1450 – 1700, Vol. I. – XIV., Amsterdam 1949 ad.

M. Holý - J. Mikulec, 2007

H. Havránková, 1991

HAVRÁNKOVÁ Hana, Pražská Loreta, Praha 1991.

HOLÝ Martin – MIKULEC Jiří (et al.), Církev a smrt. Institucionalizace smrti v raném novověku, sborník časopisu Folia Historica Bohemica, Praha 2007.

M. Hawlik-van de Water, 1987

HAWLIK-VAN DE WATER Magdalena, Die Kaisergruft.

Begräbnisstätte der Habsburger in Wien. Wien - Freiburg Basel 1987.

K. Horníčková - M. Šroněk, 2010

M. Hawlik-van de Water, 1989

O. Jakubec – R. Miltová, 2007 (1)

HAWLIK-VAN DE WATER Magdalena, Der schöne Tod. Zeremonialstruktur des Wiener Hofes bei Tod und Begräbnis zwischen 1640 unf 1740. Wien - Freiburg - Basel 1989.

JAKUBEC Ondřej - MILTOVÁ Radka, Matouš Radouš a jeho chrudimská dílna. Lokální produkce měšťanských epitafů, in: Ku věčné památce, kat. výstavy MU Olomouc, Olomouc 2007.

HORNÍČKOVÁ Kateřina - ŠRONĚK Michal (eds.), Umění české reformace (1380 - 1620), Praha 2010.

Jmenný rejstřík Jmenný rejstřík A Agosto, Giacomo 17 Albán z Jihlavy 86 Alexander z Friedbergu 64 Allio, Andreas 13 z Althanu, Michael Heřman 97 Anastáz z Prahy 20 Anežka Česká, sv. 82 Anna Tyrolská, císařovna 93 Antonín z Brna 118, 135 Auguston, Jakub 133

B Bannateyne, Thomas 51 von Berchtold, Franz Karl Anton 131 Birckmann, Arnold 60 Blattný, Pavel 28, 58, 63, 72, 75 Blomaert, Abraham 63 Bolswert, Boetius Adamsz 42, 43, 44, 48, 63, 109 von Brandenburg, Fridich Wilhelm I. 48, von Brandenburg, Karl Emil. 48 von Brandenburg, Wilhelm Heinrich 48 Buz (Butz), Jan Jakub 14

C Carlone, Silvestro 13 Cesarius z Mnichova 64 Colomba, Giovanni Battista 17 Cometa, Giovanni Bastolomeo 17 Crescentius z Rohrbachu 23 Dalen van, Cornelis 48

D Dänsch, Wolfgang Sebastian 65 Delsenbach, Johann Adam 130 Diviš, Jan 12, 15, 22 Dvořák, Max 10, 15, 17

E Eleonora Magdalena Mantua-Nevres-Gonzaga 93 Elias, Mathias 63 Erna (Ernau), Jan 64 Estius, Franco 51 Eustachius de Rosario 115

F Ferdinand IV. 54 Flinck, Govert 48

František Ludvík z Brna (ml.) 135 František Ludvík z Brna (z Vídně) 135 František z Assisi, sv. 79, 81, 110, 114, 118, 140 Friedrich II. 94

G Gianni, Joseph 101 Goltzius, Hendrik 50, 51, 53 Gottwieck, Georg 15 Grimm, František Antonín 135 Grimm, Jan Jakub 135 Grimm, Jiří 118, 135 Grimm, Mořic (ml.) 135 Grimm, Mořic 134 Günter ze Sternegu, Josef Kašpar 97

H Hammerschmid, Johann Florian 11, 16, 22 z Harrachu, Arnošt Vojtěch 10, 11, 16, 18, 63, 85, 104, 105 Heberová, Regina 23, 24, 25 Heidelberger, Arnošt Jan 54 Henricus a S. Petro, frater 55, 57 z Hirneysu, Josef junior 22 Hofer, Jindřich 64 Holbein, Hans ml. 60, 63 Hollar, Václav 60 Huygens, Constantijn 33, 34

J Jan Křtitel von Ala 79, 80 Josef z Bíliny 20, 108 Jovita z Burgundska 9, 22, 23, 64

K Kandidus ze Švýcar 64 Klára z Assisi, sv. 82, 89 Klatovský, Samuel Fontin 51 Koch, Jan Jakub 22 z Kolowrat Krakowská, Kajetána Ludmila 108 z Kolowrat Krakowská, Marie Anna, roz. von Stein zu Jettingen 108 z Kolowrat Krakowská, Marie Barbora, roz. z Wrbna a Freudenthalu 108 z Kolowrat Krakowská, Paulina 108 z Kolowrat Krakowský, Jan Arnošt 107 z Kolowrat Krakowský, Maxmilián Norbert 107, 108 z Kolowrat Krakowský, Vilém Albrecht 10, 15, 17, 22, 23, z Kolowrat, Ludmila Eva Františka, roz. Hýzrlová z Chodů 17, 20, 64, 91, 101, 117