Varhany kostela Narození Páně v pražské Loretě

Varhany

k ostel a Narození Páně v pražské L oretě

Varhany

k ostel a Narození Páně v pražské L oretě

Celý loretánský komplex, který v sobě zahrnuje dvě hlavní svatyně (Loretánskou kapli Santa Casu a kostel Narození Páně) a šest kaplí propojených ambity, prošel od svého založení složitým vývojem, vyplývajícím především ze společenských a kulturních podmínek každé doby, která zde zanechala své stopy.

Stejně bohatá je také hudební historie místa, která se promítala i do osudů loretánských varhan.

První konkrétní zmínky o varhanách pražské Lorety pocházejí z roku 1648, kdy byly v inventáři svatyně evidovány dva pozitivy. V té době stála ještě pouze Orsiho Loretánská kaple (postavena v letech 1626-1631). Je možno se proto domnívat, že jeden pozitiv byl nejspíše instalován ve svatyni trvale a druhý byl přenosný a používal se při procesích. Je zřejmé, že prostorové poměry v kapli neumožnily pořízení a používání většího nástroje. (Pozitivem dnes rozumíme malé, nejčastěji tří až šestirejstříkové varhánky bez pedálu). Tyto nástroje se do dnešních dnů nedochovaly a jejich další osudy nejsou známy. Lze předpokládat, že po zahájení prací na rozšiřování poutního místa a zvláště, když byl postaven kostel Narození Páně, přestaly vyhovovat stoupajícím nárokům loretánských hudebníků a mohly být prodány nebo předisponovány do inventáře jiné farnosti.

Po dokončení původního kostela Narození Páně (1718, Kryštof Dientzenhofer) byla uzavřena smlouva o stavbě nových varhan s pražským varhanářem Leopoldem Spiegelem. Stalo se tak 25. července 1717 a nástroj byl předán k užívání 28. srpna roku 1718. Leopold Spiegel patřil ve své době k vynikajícím varhanářům, ale z jeho díla se do dnešních dnů dochovalo velmi málo. Z hrajících a používaných nástrojů jsou nejznámější varhany kostela sv. Barbory v Manětíně a v zámeckém kostele ve Valči. Oboje varhany jsou však v dezolátním stavu a jejich pietní restaurování je dnes již nezbytnou podmínkou pro jejich zachování příštím generacím.

Další stavební úpravy kostela Narození Páně, prováděné v letech 1734 - 1737 Johannem Georgem Aichbauerem byly zřejmě důvodem k objednávce dalších nových varhan - tedy pouhých 16 let po předání Spiegelova nástroje. Není pravděpodobné,

že by Spiegelovy varhany byly nekvalitní. Nejspíše nevyhovovaly architektonickým záměrům J. G. Aichbauera. Pokud byly postaveny do jediné skříně, což L. Spiegel často uplatňoval, nemohly korespondovat s koncepcí soustavy oken na kůru a v závěru kostela, kdy je počítáno s dopadem slunečních paprsků na oltář a svatostánek. Jak bylo tehdy s ještě novým nástrojem L. Spiegela naloženo, dnes již nezjistíme. Stavba nových varhan byla zadána u varhanáře Jana Bohumíra Halbicha mladšího (uváděného též jako Helwiga, Helbiga, Helwycha či Helmicha) z Králík. V jiných pramenech bývá tento varhanář uváděn jako Josef Helwig. V tomto případě však jde o tradovaný a rozšířený omyl, který převzali další badatelé a muzikologové z publikace H. Mendela „Musikalisches Conversations-Lexikon“ (1875).

K nim patřil i autor významné knihy „Pražské varhany“ Vladimír Němec (1944) a tak v současné době není jednoduché tento omyl uvádět na pravou míru. Proč byla tato lukrativní zakázka zadána králické varhanářské dílně, když v té době v Praze působilo více neméně dobrých varhanářů, může souviset s čilými kontakty, které mezi sebou udržovaly rody Lobkowiczů, Černínů a Šporků. Právě Šporkové byli významnými zákazníky králických varhanářů... Ukázalo se však, že Jan Bohumír Halbich stavbu loretánských varhan nedokončil.

Podle zjištění muzikologa a badatele dr. Zdeňka Culky dokončili loretánské varhany v roce 1738 další kraličtí varhanáři Franz Katzer a Kaspar Weltzel. Důležitým se zdá být v této souvislosti údaj v matrice zemřelých farnosti sv. Petra na Poříčí, kde je zaznamenáno pod datem 4. prosince 1736 úmrtí jistého Johanna Gottfrieda Helwycha. Nelze vyloučit, že jde o zmíněného varhanáře. Tím by totiž byly vysvětleny nejasnosti v údajích kolem autorství a doby vzniku současných varhan kostela Narození Páně. Nejlogičtější interpretací dle těchto pramenů pak je, že varhanář Jan Bohumír Halbich v Praze zemřel a proto byli povoláni F. Katzer

Varhany loretánského kostela - pohled na hrací stůl s klávesnicemi v inverzním barevném provedení.

Andílek hrající na gambu - detail sochařské figurální výzdoby skříně loretánských varhan.

a K. Weltzel, aby rozestavěné varhany dokončili. Tuto teorii potvrzuje i skutečnost, že nejsou známy žádné další varhany J. G. Halbicha postavené po roce 1736.

Králíky byly významným centrem varhanářského umění v Čechách. Působilo zde více varhanářských rodů a dílen, které však v řadě případů spolu úzce kooperovaly (případ loretánských varhan je toho dokladem). Na našem území zanechala snad nejpočetnější odkaz dílna rodu Weltzelů, jejíž činnost zasahuje až do 19.století. Kromě již zmíněných jmen jsou známi ještě králičtí varhanáři Josef Straussel (uváděn též jako Straissel) a jeho spolupracovník Jan Křtitel Bohák. Četnost díla králických varhanářů nás dnes plně opravňuje hovořit o „králické varhanářské škole“. Nástroje této školy mají mnoho společných znaků konstrukčních, dispozičních a koncepčních. Lze je nalézt prakticky po celém území Čech, ale nejvíce památek činnosti králických varhanářů nacházíme, zcela logicky, na českém severovýchodě a moravském severu. Na první pohled zaujmou především jedinečným výtvarným řešením varhanních skříní s impozantní výzdobou. I v případech, kdy vzhled varhanních skříní ovlivňoval architekt, který vytvářel chrámový interiér jako jednolitý celek, je „rukopis“ králických varhanářů nezaměnitelný především díky typickému členění píšťalových věží a polí a nezaměnitelnému profilování prospektových a korunních říms.

Skříně varhan kostela Narození Páně pražské Lorety jsou typickou ukázkou výtvarného „rukopisu“ králických varhanářů. Za pozornost rozhodně stojí řezbářská a figurální výzdoba skříní, které nesou celkem 18 zpívajících a hrajících andílků, další tři s tympány jsou pak ještě posazeni na baldachýn nad oknem mezi skříněmi. Andílek sedící na pravé skříni druhý zleva, hrající na gambu, je zajímavý tím, že jeho nástroj by

mohl být funkční - drží skutečnou violu, která v poměru k jeho velikosti představuje gambu.

Nástrojová část varhan se však poněkud vymyká zvyklostem, podle nichž králičtí varhanáři své nástroje koncipovali. Je to především uspořádání strojů do těchto skříní, které je na tomto nástroji jedinečné a u jiných králických varhan nemá obdoby. Pokud byl hlavní stroj dělen do dvou skříní, obsahovala jedna skříň všechny tóny C, D, E, Fis, Gis a B, druhá skříň pak tóny Cis, Dis, F, G, A a H. Toto řešení je z akustických hledisek velmi efektní a jde vlastně o prototyp jakési „barokní stereofonie“, kdy posluchač měl při poslechu v kostele pocit, že hraje celá zadní stěna chrámu.

U dvouskříňového nebo trojskříňového řešení se především od 2.poloviny 18.století do jedné skříně umísťoval kompletní hlavní stroj, do druhé pak stroj pedálu (u trojskříňového řešení s pozitivem v zábradlí), případně ještě stroj pozitivu (u varhan dvouskříňových).

U varhan pražské Lorety levá skříň (při pohledu od oltáře) obsahuje pouze diskantovou část všech rejstříků obou manuálů v tónovém rozsahu cis1 až c 3.

V pravé skříni jsou pak umístěny všechny manuálové hlasy v basovém rozsahu (C až c1). Uvnitř levé skříně jsou tedy samé malé píšťaly, zatímco pravá obsahuje jen píšťaly velké. Aby bylo možno sestavit symetricky uspořádaný prospekt, musel varhanář volit kuriózní dělení stroje pedálu. Prospekt levé skříně je sestaven z píšťal hlasů Principalbass 8 a Superoctavbass 4 (pedál) a v prospektu pravé skříně je osazen Principal 8 a Octava 4 z hlavního stroje. Dřevěné hlasy pedálu jsou pak postaveny každý samostatně - Subbass 16 v levé skříni a Octavbass 8 v pravé. Další zvláštností loretánských varhan je, že téměř celý píšťalový fond je cínový, včetně Copul v pozitivu. Dřevěné jsou pouze již zmíněné pedálové hlasy Subbass 16 a Octavbass 8 a největší píšťaly tónů C osmistopých principálů - tedy Principalu 8 z hlavního stroje a Principalbassu 8 z pedálu. Tyto píšťaly stojí těsně za prospektem nejvyšších píšťalových věží, přičemž největšími prospektovými píšťalami těchto věží jsou tóny D z obou zmíněných principálových hlasů.

Loretánské varhany mají celkem 1076 píšťal, z toho pouze 38 dřevěných.

Nástroj je v současné době takto hlasově obsazen: Hlavní stroj (horní manuál): Principal 8 (v prospektu pravé skříně) Bifara 8 (diskant - cis1 - c3, laděná do výchvěvu) Quintadena 8 Octava 4 (v prospektu pravé skříně) Quinta 2 2/3 Superoctava 2 Rauschquinta 1 1/3 2x Mixtura 1 1/3 5x

Pozitiv (spodní manuál): Copula major (8 - cínová) Salicional 8 Viola di Gamba 8 (novější, na místě pův. hlasu Octava 2) Principal 4 Copula minor (4 - cínová) Mixtura 1 3x Pedál: Subbass 16 (dřevěný, otevřený) Octavbass 8 (dřevěný otevřený) Principalbass 8 (v prospektu levé skříně) Superoctavbass 4 (v prospektu levé skříně)

Varhany jsou vybaveny spojkou manuálů (přesunovací horní manuál), hrací stůl s klávesnicemi v inverzním barevném provedení stojí samostatně mezi skříněmi uprostřed. V literatuře (V. Němec, Pražské varhany, 1944) je z minulosti zmiňován ještě pedálový jazýčkový hlas v poloze 16. Při organologickém průzkumu před posledním restaurováním varhan se však jeho původ ukázal být sporným, proto nebyl při restaurování nástroje obnoven. Zachován ale zůstal nepůvodní hlas Viola di Gamba 8 z pozitivu, protože je zvukově velmi zdařilý, sestavený z velmi kvalitních cínových kónických píšťal. Kromě toho bylo přihlédnuto k jeho uplatnění při používání varhan pro liturgické účely. Loretánské varhany jsou opatřeny tzv. lomenou basovou oktávou, jejíž podstata spočívá ve vynechání spodních tónů Cis a Dis. Basová linie měla v české hudbě 18.století převážně doprovodnou funkci a ukázalo se, že uvedené tóny jsou používány jen výjimečně. To vedlo k myšlence ušetřit materiál a nemalé finanční náklady za téměř nepoužívané velké píšťaly. Aby však nevznikly mezi klávesami mezery, bylo nutné je poněkud přeskupit.

V lomené oktávě jsou klávesy uspořádány takto: Fis Gis D E B C F G A H c... a dále běžně chromaticky do c3.

Lomená oktáva je v Čechách poměrně vzácná, častěji se u našich nástrojů setkáváme s tzv. krátkou oktávou, v níž jsou vynechány ještě tóny Fis a Gis. Na našem území mají ze známějších nástrojů lomenou oktávu ještě oboje varhany kláštera v Kladrubech u Stříbra (menší byly přeneseny do kostela ve Skapcích, odkud se nakonec dostaly až do kostela Všech svatých na Pražském hradě), v Dobřenicích u Hradce Králové, v pražském kostele sv. Šimona a Judy, v Dobré Vodě u Českých Budějovic a nástroje, které na našem území postavili rakouští varhanáři (Drnholec, Valtice,...), přičemž za kuriózní lze považovat uplatnění lomené oktávy i v pedálu u varhan farního kostela v Drnholci nebo u malého pozitivu rakouského původu ve filiálním kostele v Sedle u Nové Bystřice.

Nově byla lomená oktáva zavedena také u varhan pražského křížovnického kostela sv. Františka Serafínského, které restauroval Dušan Doubek

„Nebeská kapela vyhrává narozenému Spasiteli“ - levá část varhanní skříně s freskou Johanna Adama Schöpfla na pozadí.

z Jihlavy. Restaurátor zde vycházel ze skutečnosti, že se ve vzdušnicích nacházely ventily pro tóny lomené oktávy.

Protože je na kůru kostela Narození Páně v pražské Loretě málo místa, bylo nezbytné volit také svérázné řešení měchové soustavy. Dva mohutné čerpací klínové měchy pro dvě osoby byly spolu se zásobníkem umístěny do podkroví severního ambitu. Vzduch je do varhan přiváděn více než 10 m dlouhým dřevěným kanálem vedeným pod podlahou horního patra ambitu.

Ten vystupuje na povrch za pravou varhanní skříní, v jejímž podstavci se dále větví k jednotlivým strojům a vzdušnicícm. Protože kalkanti (šlapači měchů) neměli přehled o dění v kostele, musel jim varhaník udělovat pokyny zvláštním zvonkem, jehož táhlo bylo umístěno na hracím stole varhan.

Loretánské varhany byly v minulosti několikrát pozměneny. Nejzávažnější zásahy byly učiněny až v 60. letech našeho století, kdy byly do prostoru výklenku okna za pravou varhanní skříní umístěny pneumatické vzdušnice s novými rejstříky. Celá dostavba byla ukryta

za masívní dřevěný paravan, jehož výšku nejdelší píšťaly přesto přečnívaly, takže byl závažně narušen i vzhled nástroje.

Přístavba nových hlasů byla cílena především k rozšíření možností loretánských varhan jako koncertního nástroje, protože kostel měl být tehdy využíván hlavně ke koncertním účelům.

Ve srovnání s těmito závažnými zásahy lze hodnotit jako celkem nepodstatné ještě o něco dřívější přeladění a přejmenování hlasu Bifara 8 na Principal diskant 8. Tento zásah zjevně vyplynul z nepochopení funkce výchvěvné principálové řady a je velmi lehce napravitelný... V roce 1993 dokončil Vladimír Šlajch pietní restaurování loretánských varhan. Nástroj byl petrifikován (ošetřen proti červotoči), byly odstraněny novodobé přístavby a dispozice byla uvedena do nejstarší historicky doložené podoby (s výjimkou zachování hlasu Viola di Gamba 8 v pozitivu). Varhany byly přeladěny na historické nerovnoměrné ladění Werckmeister III. Svojí podstatou tedy plně vyhovují interpretaci hudby 17. a 18. století a jsou také zcela plnohodnotným liturgickým nástrojem za předpokladu, že varhaník je schopen akceptovat specifika památných varhan a přizpůsobit jim pojetí liturgické hry (volba vhodných tónin pro doprovod písní, atd...).

Dnes jsou loretánské varhany využívány jak k liturgickým, tak koncertním účelům. Jejich zvuk byl již několikrát zachycen na nahrávkách Českého rozhlasu a CD nejrůznějších hudebních vydavatelství. Nástroj je stále častěji středem pozornosti i zahraničních varhaníků a patří k velmi cenným a právem obdivovaným památkám českého varhanářství. V poslední době je také využíván pro studijní a výukové účely katedrou klávesových nástrojů pražské Akademie múzických umění.

Sv. Cecílie, patronka varhaníků - mědiryt ze strarého tisku: P. Josephus Bilinensis, Lauretanischer Blumen-Garten, Prag 1700.