lĂŠto / 2014
50
nálních fázích přípravy a těšit se na ní můžeme v půlce července. Už teď se ale kapela vytasila s prvním singlem, I Don‘t Want to Be Here Anymore.
To, že Rancid nejsou kapelou workoholiků, je všeobecně známo. Kapela se snaží, seč jí síly stačí, dát už čtvrtým rokem dohromady osmou studiovku Honor Is All We Know, která by měla vyjít letos. Jistější ale bude upřít pozornost k projektu Hooligans United. Jedná se o tribute desku, kde se o hitovky jako Ruby Soho, Maxwell Murder nebo Old Friend postarají například Anti-Flag, Kevin Seconds anebo Koffin Kats. Jiní, příkladem může být hardcore punková mašina Rise Against, naopak desky sekají jak Baťa ty příslovečné cvičky. Sedmá deska, nazvaná The Black Market, je ve fi-
Izraelské ogary Tiny Fingers v srdci Evropy obestírá téměř bulvární pověst. Když se naposledy vydali ze svaté země odehrát několik koncertů do vlasti praotce Čecha, spanilá jízda se neobešla bez několika bitek a poničených hotelových pokojů. Album Megafauna této post-rockové formace se po dvou letech dočká evropské reedice a ta k této příležitosti vystoupí 24. 6. v pražském Chapeau Rouge.
Kalifornská HC/punková parta Ignite se pustila do no-
vého řadového alba, kterého bychom se mohli dočkat koncem tohoto roku. Producentského postu se opět chopil Cameron Webb, který se stejné práce na jedničku zhostil i na posledním albu Ignite Our Darkest Days z roku 2006. Novou desku vydají i spříznění Pennywise. V pořadí jedenáctá fošna Yesterdays vyjde 15. července, přičemž se jedná o nový zářez s navrátivším se zpěvákem Jimem Lindbergem. Na desce se objeví několik písniček, které napsal ještě původní basák Pennywise Jason Thirsk, který tragicky zemřel v roce 1996.
„Silnější pes m*dá i medvědy,“ to si patrně řekl James Hetfiled, když jakožto vášnivý myslivec-amatér přijal nabídku moderovat dokumentární seriál The Hunt, který sleduje skupinu odvážlivých lovců, jež se vyzbrojená například lukem a šípy vydává na Aljašce po stopách kodiaků. Pořadatelé alternativního mejdanu Glastonbury se krátce na to dostali pod palbu kritiky, když oznámili,
že Metallica povede lineup letošního ročníku. The Hunt se začal vysílat 8. června.
Na Glastonbury by se, dle vlastních slov, naopak „v životě nevydal“ Bruce Dickinson, zpěvák Iron Maiden a zručný pilot. A tak radši 4. července usedne do kokpitu plně funkční makety sto let starého letounu Fokker DR1 a fanouškům britského festivalu Sonisphere s osmi dalšími letci ve vzduchu předvede, jak probíhaly letecké boje v první světové válce. Metalová legenda na festivalu následující den zahraje plnohodnotný koncert.
Velice aktuální americká reggae parta SOJA po dvou letech dokončuje pátou desku,
Amid the Noise and Haste. Ta má vyjít v průběhu léta, ochutnávkou ale může být chytlavý popový singl I Believe. Na albu se producentsky podílel Jamajčan Supa Dups, který má na kontě spolupráci například s Brunem Marsem, Rihannou či Eminemem.
Prozaické, byť pravdivé lidové pořekadlo „co je moc, to je moc“ snad pomůže Derycku Whibleymu, frontmanovi Sum 41, v rekonvalescenci. Regulérní čtyřiatřicetiletý alkoholik prodělal selhání jater a ledvin, strávil několik týdnů v nemocnici, načež se nechal slyšet, že ho nejspíš „od smrti dělila jedna sklenička“. Doufejme, se Deryck odpoutá od závislosti i skládáním nové hudby.
Metalová femme fatale Angela Gossow, hlas švédských melo-deathových velikánů Arch Enemy, již zřejmě nemá na vystupování koule a bude v kapele nadále působit na manažerském postu. V roli zpěvačky rodilou Němku nahradila devětadvacetiletá Alissa White-Gluz, známá z kanadské death/metalcorové kapely The Agonist. Alissa se představí fanouškům již v červnu na novém albu War Eternal.
O tom, čemu sloužila soustava obrovských šutrů známá jako Stonehenge, dodnes vedou vědci, archeologové, zastánci konspiračních teorií a satanisté debaty. Britský The Times zveřejnil článek, který ukazuje, že šedomodrý kámen, který byl při stavbě Stonehenge použit, má akustické dispozice. Otevírá se tak cesta interpretaci, že celá stavba je obrovský prehistorický xylofon.
Viktor Řehák
Bostonske piti whisky 10. ročník Mighty Sounds má svýho headlinera a neni jim nikdo jinej než nepřemožitelný králové celtic punku Dropkick Murphys. Jejich vedoucí pozice v celosvětovym punk rockovym žebříčku je stejně nezpochybnitelná jako fakt, že v žilách Dropkick Murphys koluje irská krev drsnejch přistěhovalců, který po generace vyrůstaj a žijou v Bostonu – domovským přístavu Dropkick Murphys. Dalo by se téměř s jistotou předpokládat, že všichni z vás, kdo čtete tyhle řádky, jste někdy v minulosti s Dropkick Murphys už do kontaktu přišli. Možná patříte k tý šťastný cca tisícovce lidí, která se dostala na historicky první (a zatim poslední) koncert Dropkick Murphys v Čechách. Nejedno srdíčko zaplesá při vzpomínce na totálně vyprodanej a po strop narvanej pražskej klub Roxy plnej zpocenejch půltěláčů, který s hubama vod ucha k uchu sborově
hulákali všechny refrény od začátku do konce koncertu a při návratu domu zažívali pestrobarevný příhody spojený s totálně durch propocenejma hadrama od hlav k patám. A ostatní, kdo koncert nezažili, určitě viděli nejedno video anebo maj doma aspoň jednu desku. Nebo tričko. To je jedno. Podstatný je to, že výrazy jako „ikony“, „legendy“ nebo „průkopníci“ jsou v případě Dropkick Murphys naprosto vhodný a seděj jak prdel na hrnec.
Dropkick Murphys jsou z Bostonu, hlavního města americkýho státu Massachusetts. Boston naprosto právoplatně patří mezi „centra“ americký hardcore/punkový scény stejně jako New York nebo Kalifornie, v mnoha směrech se od svejch „sesterskejch měst“ však liší. V přeheclym New Yorku má v hardcoru hlavní slovo právo ulice a v punku čuchání lepidla v kanálech, v happy Kalifornii zas jde hlavně o pivka s kámošema, skejtování a všeobecnej chill ať už na Venice Beach nebo v LA. Boston je jinej. Je to starej přístav v Nový Anglii, na severovýchodnim pobřeží USA, kterej od svýho založení hrál významnou roli v historii a bouřlivym formování Novýho světa. Drtivou většinu obyvatel tvoří potomci přistěhovalců ze zemí Britskýho království – kromě Angličanů samozřejmě v hojný míře i Skotové a Irové. No, a když neopomenem ani to, jaký jsou v Bostonu podnební podmínky (vzhledem k jeho zeměpisný poloze), je víc než jasný, že to neni místo pro žádný přizdisráče a že se tam život s nikym nemazlí. To všecko dohromady může za to, že Dropkick Murphys je sebranka chlapíků,
který vyrostli mezi přístavníma dělníkama, prošli si drsnou školou bostonskejch ulic, šrámů a monoklů nasbírali za svý životy nepočítaně a začali hrát celtic punk. Tenhle punk rockovej „subžánr“ netřeba dlouze popisovat, nicméně pro sichr – celtic punk aktivně odkazuje na irsko/skotský tradice a kulturu. Kapely maj v sestavách hráče na tradiční nástroje, jako jsou dudy, píšťalky, mandolíny atd., tu ta tam je nějakej člen navlečenej v kiltu a téměř všechny celtic pankáče navíc spojuje velmi vřelý vztah k pivu a alkoholu celkově (proto bylo a je pro většinu z nich snazší sehnat koncert za cesťák než za otevřenej účet na baru, kterej mnohdy několikanásobně převyšoval náklady na cestu). Hudebně se jedná o punk rock, svižněj, melodickej a uřvanej, halekání v refrénech činí všem zúčastněným velkou radost, která přímo úměrně roste se spolykanejma pintama (ideálně) Guinesse. Každej posluchač si dřív nebo pozdějc začne jakoby mimoděk podupávat nohou a na bradě mu začne rašit zrzavý strniště. Po chvilce (=po pár pivech) pocejtí neodolatelný volání
poslat do žaludku (aspoň) jednoho panáka irský nebo skotský whisky, a jakmile ho vyslyší, začne se zamračeně rozhlížet po lidech kolem a přes zuby tu a tam procedí „yer lookin‘ t’me, matey?“ (Omlouvám se za genderovou nekorektnost – účinky celtic punku na zástupkyně něžného pohlaví nebyly dosud dostatečně prostudovány a zaznamenány.) Naposled nutno zmínit, že by každá správná celtic punková kapela měla mít v sestavě alespoň jednoho člena jménem Sean, Ken nebo Jamie a s příjmením začínajícím na „Mc“ nebo „O“. Zpátky k Dropkick Murphys. Kapelu založil v roce 1996 Ken Casey (basák, zpěvák, jedinej zakládající člen, kterej hraje od kapelních začátků dodnes a patrně taky největší bourák z Dropkick Murphys) a Mike McColgan (kterej po pár letech z kapely odešel dělat hasiče na plnej úvazek a následně založil kapelu Street Dogs), to ví skoro každej. Ale kde se vzalo jméno Dropkick Murphys, to už tak všeobecně známý neni. Ve čtyřicátejch letech 20. století žil v Americe jakýsi John E. „Dropkick“ Murphy. Byl to vystudovanej doktor, majitel sanatoria a – světe div se – profesionální zápasník. Pan Murphy založil sanatorium pro alkoholiky, pravděpodobně první svýho druhu v Americe. A jak už to tak bývá, ústav nebyl znám pod svým oficiálním jménem Bellow Farms Sanatorium, ale jako „Dropkick Muprhy’s“. No, a když tuhle historku mladej Ken Casey uslyšel, hned měl jasno. To byl, panečku, tak dobrej název pro kapelu, že stojí za to ji založit. A Dropkick Murphys byli na světě. Za téměř dvacet let svýho fungování a neúnavnýho koncertování, vydávání desek, chlastání piva a fackování se s kumpánama z kapely (oblíbená to kratochvíle na monotónních turné, ve které vyniká hlavně zpěvák s bubeníkem) si Dropkick Murphys poctivou prací a plnym nasazenim vybudovali neotřesitelnou pozici na punk rockovym nebi. Kapela prošla několika personálníma obměnama (nejvýraznější byla zmíněná rošáda původního zpěváka Mikea McColgana, kterýho v roce 1998 nahradil Al Barr z kapely The Bruisers), vydala spoustu desek, jejich songy se staly hymnama nejen pro punx a working class kids, ale i pro
bostonský hokejový a fotbalový týmy. Kromě toho zazněla jejich hudba v mnoha filmech (nedávno např. ve Zpátky do ringu, kde se mydlí Stallone s De Nirem v rolích stárnoucích americkejch boxerů), spolupracovali s všemožnejma velikánama hudební scény včetně Bruce Springsteena... Kromě toho všeho jsou Dropkick Murphys správný bostonský patrioti (ve zdravý míře) a na svý město nedaj dopustit. Za zmínku stojí rozhodně jejich angažovanost po nedávnym bombovym průseru při bostonskym maratonu – Dropkick Murphys udělali sérii benefičních koncertů, nechali vyrobit speciální merch a 100% výdělku šlo na podporu lidí postiženejch útokama. Soustrast a lítost projevil celej svět, Dropkick Murphys ale míň kecali, víc činili. A to, že v politice vědí, na jaký straně barikády stojej, prokázal (a jednou pro vždy tim zavřel hubu všem chytrákům, který se snažili na Dropkick Murphys házet podobnou špínu) basák Ken Casey při koncertě v New Yorku, kdy poslal k zemi uprostřed songu týpka, co vylez na pódium a – nebožák – začal hajlovat. Kdo neviděl, hurá na YouTube! A k tomu všemu to jsou pořádný holomci, co uměj udělat bordel. A dělaj ho rádi. Podtrženo sečteno, 10. ročník Mighty Sounds má svýho headlinera a my se máme na co těšit. P.S.: Doporučuju všem shlídnout DVD „dokument“ On the road with Dropkick Murphys, kterej vyšel v roce 2007 u Epitaphu. Upřímně – jeden z nejlepších kapelních „dokumentů“, co jsem kdy viděl. 5
roják o o dy T Vojta W 25 let se z Dánska skrze kalný bažiny ultra specifický rakenrolový škatule zvaný psychobilly prodírali k naprostýmu vrcholu za velkou louží, kde se spřáhli s kultovním labelem Hellcat a s prstem v nose diktujou, jak že se má ten rokenrol vlastně dělat. Na kontě osm geniálních alb, jedno lepší než druhý, texty plný lásky i smrti, ale předevšim komickejch dvojsmyslů odrážejících obyčejnej život v hodně morbidním kabátě. Kolikrát jsme si s kámošema a kámoškama posteskli, jak by bylo krásný Nekromantix vidět na tom táborskym kempu, až se v roce 2014 nejtemnější sny staly skutečností. Nekromantix na Mighty Sounds a jejich mozek Kim ve Freezinu. Je to skoro 10 let, co jste se naposledy představili českýmu publiku. Loni jste jeli evropský tour, který nezahrnovalo zastávku u nás. Jak se těšíte a na co by se měli těšit lidi, který s vaší live smrští zatím neměli tu čest? Už je to fakt tak dlouho? Musim říct, že se nemůžeme dočkat návratu do Čech. Všichni, co
Nekromantix. Ženy jdou do kolen a nohy chlápků nezůstávaj klidný. Je jen opravdu hrstka těch, který tahle atomovka neuhrane na první poslech. Občas trochu metal, občas víc swing, vždycky ale za zvuku ďábelsky rychlýho kontrabasu ve tvaru rakve, kterej drtí nezaměnitelnej frontman Kim Nekroman.
Nekromantix neznají, nebo nás neviděli naživo, se můžou těšit na pořádnou nálož hororu za asistence rakvový basy. Přijedeme narvaný energií a vymáčkneme ze sebe naprosto všechno. A jestli vás baví rockabilly, punk, metal nebo hardcore, je to jedno, přijdete si na svý! V roce 2011 vám vyšlo zatim poslední album What Happens in Hell, Stays in Hell. Máte nějakej novej materiál? Chystáte se jít v blízký době zase do studia? Jo, máme novej materiál a spoustu nápadů, ale zatim nemůžu prozradit nic konkrétního. Skládání alba je jako tvořit Frankensteinovo monstrum. Výsledek závisí na tom, který části těla vykopeme a dáme dohromady. V textech často slovíčkaříte a lopatou přihazujete dvojsmysly, který dodaj na první poslech temnýmu songu notnou dávku humoru a nadsázky. Je první hudba, nebo text? Kde k textům čerpáš inspiraci? Jaká hudba na tebe měla největší vliv, když jsi začal hrát? Vždycky je první muzika, texty jsou pak nezbytný zlo, který se řeší na poslední chvíli. Inspirace je všude a ve všem kolem nás, někdy
je píseň inspirovaná osobní zkušeností a jindy je založená třeba na článku z novin. Ten prostě vezmem, necháme projet Nekro-procesorem a následně zabalíme do pořádný dávky hororu. No a v začátcích mě nejvíc ovlivnily legendy jako Johnny Burnette, Gene Vincent, Carl Perkins... zkrátka rockabilly. Všude se můžeme dočíst, že jsi působil v armádní ponorce, tetuješ a svojí legendární coffin bass si vyrábíš zásadně sám. Míň už se ale mluví o tom, že než jsi začal hrát na basu, byl jsi bubeník. Kde byl ten zlomovej bod, kdy ses rozhodl pro basu? Moje bubenická kariéra byla dost krátká, jezdil jsem po evropskejch psychobilly festivalech dobrejch deset let, až jsem si řekl, že taky založim kapelu. Pořídil jsem si ohranej kontrabas a rozjel Nekromantix. Původně jste z Dánska, co byl ten kick, kterej zapříčinil přesun do USA? A kdybys měl porovnat evropskou scénu s americkou, kapely, vaše fanoušky a celkově psychos, punks a ostatní lidi co na vás chodí… Přestěhovali jsme se zejména proto, že v roce 2001 jsme podepsali smlouvu s legendárním americkým labelem Hellcat/Epitaph a evropská scéna tenkrát nebyla zrovna aktivní. Viděl jsem, jak se psychobilly jako „novej“ styl v USA ujalo a byla spousta příležitostí k velkým turné. Největší rozdíl mezi evropskou a americkou scénou je asi věkovej průměr. Evropskou scénu tvořej mnohem odrostlejší lidi. Za těch 25 let absolvovali Nekromantix dost změn v obsazení z mnoha důvodů. Jak jste se dali dohromady s Lux a Franciscem? Co přinesli do Nekromantix? Kdysi dávno Francisova kapela předskakovala Nekromantix ve Španělsku, tehdy mi řekl, že kdybych kdykoliv potřeboval kytaristu, je připravenej. V roce 2009 se mi ozval s tim, že se přestěhoval do Spojenejch států, to bylo perfektně načasovaný. No a Lux jsem objevil díky internetu, ukázalo se, že Nekromantix zná dost dobře a že už v minulosti byla na nějakejch koncertech. Oba vnesli do kapely čerstvý maso a novou krev.
Kterou z vašich osmi řadovek máš ty nejradši? Má pro tebe nějaká z vašich písní zvláštní význam? Myslim, že všechny písně jsou jako moje děti. Miluju je všechny. Teď jste byli na tour Reverendem Horton Heatem a celkově vlastně trávíte valnou část roku na cestách, k tomu máš kapelu Horropops. Jak je to vůbec s nima? Je to tak, po dvou měsících končíme tour s RHH a na cestách jsme prakticky pořád, takže na ostatní věci moc času nezbejvá. No a Horrorpops mají momentálně zaslouženou pauzu. Je nějaká činnost, nebo záliba, kterou o tobě fans nevědí? Například sbírání známek, čtení komiksů a podobně? Jsem typ člověka, kterej musí bejt neustále v pracovním procesu. A upřímně, hudba zabírá 95 % veškerýho mýho času. Teď hodně speciální otázka: když zadám do vyhledávače Kim Nekroman, jako první mi vyjede „age“. Ať hledam, jak hledam, nikde nenacházim. Kolik ti teda vlastně je? Rock’n‘roll nemá věk! Nic víc na tohle téma neřeknu, haha. Co bys vzkázal vašim českejm fanouškům a všem, co se vás nemůžou dočkat? Taky se nemůžem dočkat, až budem po tý šílený době zpátky! Bude to brutální nářez!
Brandýs nad Labem - Stará BoleslaV - LETNÍ KINO HOUŠTKA
PRAGO UNION BLACK SHEEP (B)
T STAR 14.00
BOMBS FROM HEAVEN Ě MÍST P NA U T SPEEDÖZER (B) VS ,- 150 ,0 .0 THUNDERBIRDS DOOD1717.00 - 200 LONG WAY DOWN (NL)
KOZY V KORZETU, PORNO BAZOOKAS
MIKKIM DJ’S STAGE: INTELLIGENT MUSIC GAME OF SKATE & OLLIE CONTEST (PRIZE MONEY 3000 CZK) FINGERBOARD EXHIBICE, PŮJČOVNA LONGBOARDŮ, PIVNÍ SPECIÁLY, VEGEFOOD, BAZÉN, MERCH, HADRY, STANOVÉ MĚSTEČKO, SPECIÁLNÍ PIVNÍ PASY
Štěpán Kouba
V Berlíně by chtěl žít každý Londýn má Brixton, New York má Bronx, Paříž má Saint Denis, Praha má Žižkov, Bratislava Petržalku. Punk rock má Berlín a Berlín Kreuzberg. Jak se to hezky rýmuje. Ne, vlastně nerýmuje, ale co. Punkeři, umělci, magoři, bary, kluby, stánky s kebabem, alternativní mládež, jejich rodiče i prarodiče, transky, buzny, smažky, krámky s muzikou a všim, co výše zmíněný individua nutně potřebujou k životu, a taky pěknej zástup kurevsky dobrejch kapel. A mezi nima samozřejmě i Church of Confidence. Když se pohybujete v takovym prostředí a jste aspoň trochu senzitivní člověk, nemůže vás to ňákym způsobem neovlivnit. Myšlenkově, tim, jak vypadáte a nakonec i tim, co tvoříte kolem sebe a co pak jednou předáte dál. Když se Church of Confidence dali v roce 1995 dohromady, nebyly to rozhodně žádný děcka, který by teprv hledaly sami sebe. Krev Ramones a Social Distortion jim kolovala v žilách zrovna tak jako krev Johnny Cashe a Chucka Berryho a když se vydáte na lov s takovouhle genetickou výbavou, je jasný, že samičky budou vrnět, zatimco samcům se bude ježit srst až na prdeli. Přidejte k tomu ještě neodolatelnou „Kreuzberg attitude“ a máte rock’n‘roll ansámbl jak víno. Pánové sami sebe rádi označujou jako jednu z prvních, ne-li úplně první kapelu, která svůj sound postavila na přímočarym mixu punku 77 a rock’n‘rollu. Znám lidi, který by byli schopný na tohle téma vést hodinový monology, ale stejně si nejsem jistej, jestli by se nakonec dobrali nějakýho závěru, a když už jo, jestli by o něm dokázali přesvědčit svoje okolí, ale
sere pes. Ať už byli první, nebo ne, jejich první deska No. 1 (1997) zafungovala perfektně a styl, kterej si kapela vybudovala a drží se ho dodneška, v následujících letech ovlivnil celou řádku dalších spolků ze všech koutů světa. Druhym počinem se stalo EP Get Down On Your Knees And Pray (1999). V souvislosti s nim mi přichází na mysl jedna věc a to je jejich název. Church of Confidence se dá přeložit třeba jako „církev (sebe)důvěry“ a to je tak paradoxní, až mi to připadá asi jako nejlepší jméno punkový kapely vůbec. Výše zmíněný EP každopádně potvrdilo, že první deska nebyl jen náhodnej zásah na slepo, kterej už se nepodaří zopakovat, a jízda mohla začít. Druhá placka Livin‘ on Crime vychází ještě na podzim roku 1999 na Anti Records, sesterskym vydavatelství známý firmy Epitaph. Zajímavostí je, že název labelu vzniknul z označení pro vinyly poničený tak, že už se prakticky nedaj přehrávat. Tahle deska obsahuje mimo jiný hitovku Young Punx, která se pozdějš stala téměř podpisem kapely.
Přichází přelomovej rok 2001, kdy se Church of Confidence dostávaj pod křídla labelu s tehdy poněkud krkolomnym, ale zato výmluvnym názvem I Used To Fuck People Like You In Prison Records, kterej pozdějš vešel ve všeobecnej věhlas jako People Like You Records. Vydávaj desku Teaching The Children The Blues a vyrážej na sakra dlouhou šňůru po Evropě, která se táhla celym rokem 2002 a který následovala série ve svým souhrnu ještě delších „kratších“ výjezdů. Že to asi nebyl žádnej med, ukázal rok 2004, kdy kapela ukázala vztyčenej prostředník hudebnímu
průmyslu, postavila si vlastní studio a nazula starý, ošoupaný, ale o to víc milovaný DIY tenisky. Všechny následující desky, On The Hook (2004), Takin‘ Over (2008) a In Black And White (2013) vycházej na jejich vlastnim labelu Wild At Heart Berlin Records (ne, nepletete se, název je opravdu shodnej s názvem jednoho z nejznámějších evropskejch klubů, kterej nesídlí nikde jinde než v Kreuzbergu). Novej přístup? No, jak se to vezme, zato pořád starej dobrej punk’n‘roll, kterym si podmanili Berlín. A kdo si podmaní Berlín, tomu patří svět.
My jsme prostě ibich
L Vojta
Stick To Your Guns z americkýho města Orange County fungujou už od roku 2003 a za tu dobu stačili udělat na scéně slušnej rozruch. Nakoplý hardcorový pecky, i melodický punkrockový refrény, to všechno je zabalený do brutálně energickýho živýho vystoupení. O tom se Praha mohla přesvědčit i 20. dubna, kdy se tu STYG zastavili na svým evropským turné. S kytaristou Joshem Jamesem (kterýho si můžeme pamatovat i z kapel Casey Jones nebo Evergreen Terrace) jsem se bavil právě po koncertě ve Futuru.
Nahráváte novou desku. Jak to s ní vypadá? Už hotovo? Už máme nahráno, ale ještě to musíme smíchat. Takže až se vrátíme z tohohle tour, budem se soustředit na mix, ať můžeme nahrávku co nejdřív poslat labelu a trochu to popohnat. Ještě nemáme název ani návrh obalu, ten proces je celkově trochu pomalejší. Deska každopádně vyjde na podzim, nejspíš v říjnu. Na začátku roku jsme jí nahráli z toho důvodu, že na to prostě byl čas. Což je super v tom, že jsme nikam nepospíchali. Neměli jsme žád-
ný deadliny, žádnej stres, všechno bylo otevřený. Takže v říjnu to pro vás nejspíš už budeme mít připravený. Produkoval vám to John Feldmann, legendární chlápek, co hrál v Goldfinger a produkoval spoustu důležitejch desek. Jak se s ním pracovalo? Bylo to šílený. Když jsme se na něj obrátili, ať nám produkuje desku, tak jsme vůbec nečekali, že na to kejvne, prostě jsme se zeptali jenom tak
songů, který nakonec skutečně skončily na desce. I samotný nahrávání bylo bizarní, jako první se nahrával zpěv a pak teprve bicí a kytary. John mezi tím vším běhal jako šílenec a chlastal hektolitry kafe. Bylo to skvělý. Trochu jsem se bál, že když půjdeme ke skutečnýmu velkýmu producentovi, tak že jeho jediná starost bude: „Co z toho bude hit? Co se bude líbit fanouškům?“ Ale Johna daleko víc zajímaly otázky jako: „o čem ty songy jsou? Proč jsou zrovna o tomhle? Sedí k sobě
z hecu a on do toho fakt šel. Každopádně to byla ta nejbizarnější nahrávací zkušenost v mým životě. John totiž sere na pravidla. Normálně přijdeš do studia, poslechnou se písničky a pak začneš nahrávat bicí, basu, kytary a zpěvy. S Johnem to bylo tak, že si poslechnul naše songy a říká: „Kurva kluci! Měli byste toho napsat víc!“ A my na to: „Máme jich už 18.“ A on: „Nasrat, nezájem. Udělejte jich víc!“ Takže prvních pár dní s náma ved takovej divokej mentální souboj, aby se nám dostal do hlav a vážně z nás dostal ještě pár novejch
text a nálada songu?“ Tenhle přístup byl naprosto skvělej. John Feldmann je taky hodně známej pro svoje aktivity za práva zvířat a propagaci veganství. Jakej k tomu máte vztah vy? Slyšel jsem o nějaký spolupráci s PETA atd. V kapele máme vegany, vegetariány i masožrouty, který samozřejmě podporujou veganství a vegetariánství, jenom to prostě není jejich stravovací volba. Zpěvák Jesse dělal nějakou propagaci pro PETA 2. A Feldmann je samozřejmě vegan, což
byo super, protože znal spoustu skvělejch veganskejch restaurací kolem svýho studia. A jeho manželka nám dělala ty nejlepší veganský tacos, který jsem kdy jed, z těch byli fakt hotový všichni. Možná je to jenom nějakej můj špatnej dojem, ale STYG jsou dost zařazovaný mezi takovou tu novou vlnu řekněme moderního hardcoru. Ale když vás vidím naživo, nemůžu s tím úplně souhlasit, protože slyším spoustu vlivů starejch hardcore a punkovejch kapel. Přitom spousta zejména mladších fanoušků vás vidí na stejný úrovni jako kapely typu Asking Alexandria, Blessthefall a podobně. Čím si myslíš, že to je? Jasně, to je proto, že jezdíme hodně turné tak trochu mimo mantinely. Na týhle šňůře s sebou máme Backtrack, ale třeba před pár měsícema jsme jeli se Story So Far a stejně tak minulej rok jsme jeli turné s Motionless In White. Nebo například i s Pennywise, Lagwagon, Terror. Já osobně nesnášim zařazování do všech těch škatulek. Nejradši říkám, že jsme prostě Stick To Your Guns a jsme kapela. A samozřejmě jsme všichni punkáči a hardcore kids a to nás pořád ovlivňuje nejvíc. Takže základ je, že jsme punková a hardcorová kapela, ale chápu, proč jsme tak trochu strkaný do jednoho pytle s Asking Alexandria, We Came As Romans nebo Blessthefall. Protože s těma kapelama prostě hrajeme taky a popravdě nás to dost baví. Ať už budeš dělat cokoliv, stejně se tě vždycky někdo bude snažit zařadit, ale ve finále je nám to vlastně u prdele. A koneckonců, rozdíl člověk pozná už třeba jenom z toho, když si přečte texty, nemám pravdu? Přesně. Je to vtipný, protože se nám stává, že
třeba jedeme turné s nějakou hardcorovou kapelou a někdo za náma přijde a říká: „Ty vole, vždyť vy jste hardcorová kapela!“ A my na to: „Jasně!“ A ty lidi se diví: „Máte show jako hardcore kapely, máte texty jako hardcore kapely, máte postoje a názory a tohle všechno. Ale jezdíte se spoustou kapel různejch žánrů, wow!“ Spousta těchhle lidí tohle prostě nedokáže pochopit. Nechci říct přímo, že by většina hardcoristů byla elitářská, ale... no dobře, jsou to docela často fakt elitáři. Zrovna včera jsem se bavil s nějakým týpkem na Impericon Festivalu. Přišel za mnou a řek mi, že až doteď nikdy nebyl na koncertě Stick To Your Guns, protože prej nehrajeme v malejch klubech. A na to jsem mu řek: „To není pravda. Hrajeme malý kluby, střední kluby, velký kluby a i obří festivaly.“ A já se ptám, proč bychom kurva neměli hrát velký akce? Včera na tom festu bylo třeba 6.000 lidí. A jsem si jistej, že spousta z těch lidí nemá vůbec ponětí o tom, co je punková a hardcorová komunita. A třeba právě my budeme ta kapela, díky který to zjistí. Takže co se mě týče - jasně, kurva, klidně budu hrát s Asking Alexandria a podobnejma kapelama, mám to v píči, třeba děcka, co choděj na ně, začnou poslouchat i mojí kapelu a díky tomu se dostanou k punku a hardcoru a začnou přemejšlet o věcech trochu jinak. Super, díky za rozhovor. Možná trochu klišé otázka na závěr, nějakej vzkaz pro lidi, co vás uvidí v červenci na Mighty Sounds? Jasně! Jsme naprosto nadšený z toho, že budeme hrát na Mighty se spoustou výbornejch kapel. Máme hrozně rádi Českou Republiku a rádi se sem pokaždý vracíme. Takže se budem těšit a uvidíme se v létě!
Švýcarští Open Season jsou početná ska formace, která v České republice už vícekrát vystupovala a letos v létě se vrací na Mighty Sounds. Kromě dravé energie si u Open Season mnozí asi zapamatovali jejich pestré kostýmy i humor, s nímž své pódiové choreografie vždy předváděli. Nedávno vydali nové EP naznačující určitou změnu stylu. Vznikl k němu klip, na němž zpěvák Santosh Aerthott vozí v rikše rozjařené Švýcary. Rozhovor byl pořízen se Santoshem – v laskavém zastoupení tenorsaxofonistkou Ariane Lüthi. Prvně vidím někoho, kdo dělá promo pro nové EP (All Eyes on You) na kole, vlastně v rikše. Jak to probíhalo? A co pasažéři, které v klipu vozíš – byli to prostě kamarádi, nebo jste dokázali zlákat i lidi, co šli kolem? Natáčení All Eyes on You byla velká zábava, naložili jsme prostě rikšu a kameru do naší dodávky a vyrazili jsme na pár pěkných míst kolem Bernu. Měli jsme s sebou tlampač, který jsme připevnili s iPodem k rikše, takže tu hudbu mohl slyšet každý. Spolu s muzikanty z kapely jsme šlapali a nabízeli jsme kolemjdoucím, ať si naskočí. Všechno probíhalo spontánně, lidi hned nasedali a zpívali s mu-
zikou. Celý klip natočil náš bubeník za jeden krásný jarní víkend, dá se vidět na Youtube. V okolí Bernu tedy máte dost spontánní krajany – moc to neodpovídá klišé o spíše rezervovaných Švýcarech… nebo že by je změnila vaše hudba? No, ve Švýcarsku naštěstí nejsou jenom Švýcaři, přestože volby u nás můžou mít někdy fakt hnusné výsledky… Svezli jsme taky pasažéry z Číny a z Jamajky. Klišé ale samozřejmě nikdy doopravdy nesedí a máme i spoustu spontánních a skvělých Švýcarů! Navíc byla sobota; jakmile lidi zaslechli hudbu, čekali nějakou legraci a chtěli si ji užít.
open season Marek Toman
Jaké nové EP je? Čím se liší od starších alb? Doteď jsme hráli hlavně naživo. A vždycky jsme cítili, že alba ve srovnání s našimi živými koncerty, s tou jejich bezvadnou atmosférou, nemají takovou šťávu. S novým EP a s chystaným albem jsme to chtěli změnit. Dali jsme si za cíl vydat nahrávky, na nichž zachytíme to, co máme rádi a co děláme – tedy písničky, co lidi vezmou za srdce a roztančí je. Potřebovali jsme k tomu dobrého produkčního, a našli jsme jednoho vynikajícího – Svena Ludwiga z Kolína nad Rýnem. Takže písničky jsou teď propracovanější a zvuk jde víc do hloubky. A především, nové nahrávky jsou originálnější než ty předchozí. Open Season vytvořila nový styl. Na webu jsem si všiml, že používáte termín „urban reggae“ místo ska nebo rocksteady – tohle je ta změna stylu Open Season? Ano, nová hudba Open Season jsou stylově skutečně posunutá. Říkáme tomu „urban reg-
gae“, protože naše muzika se už neskládá jen z existujících stylů jako ska a rocksteady. Je na nich samozřejmě založená, ale přidáváme k tomu prvky indické hudby, celý zvuk je sofistikovanější, bohatší – a dá se na něj ještě líp tancovat. Jedna změna je vidět na první pohled: na stagi už nenosíte barevné kostýmy, podle kterých jste byli k poznání na první pohled… proč? Je legrační, že sis toho všiml – nejde ale o záměrné rozhodnutí. Naše pódiové kostýmy vždy vznikají díky našim kamarádům z módního labelu P. A. M. B. Tentokrát jsme chtěli něco, co by nebylo tak uniformní jako předtím, a přitom bychom pořád ještě vypadali, jako že patříme ke stejnému gangu. Taky jsme kamarády poprosili, aby se nechali inspirovat indickými prvky, a to se jim nádherně povedlo. Nové kostýmy se nám líbí, protože jsou drsné
a zároveň v nich je víc svobody, stejně jako v tom novém stylu. Proč ty indické prvky? Svým způsobem je to jasné, ale…? Santoshova rodina pochází z Indie a někteří muzikanti z kapely začali před pár lety s britsko-indickým hudebním projektem. Vždycky jsme věděli, že ten styl má něco do sebe a že by to na párty mohla být bomba, ale z nějakého důvodu jsme ho nikdy v Open Season nepoužili. V roce 2012 někteří z nás jeli společně do Indie, a v tom samém roce jsme začali pracovat na nových nahrávkách, které letos vydáváme. Tak se to všechno propojilo. Je to přesně ten materiál, jaký jsme potřebovali, aby naše hudba měla tu hranu, kterou v ní chceme mít. Na vaše poslední vystoupení v Praze v Akropoli jste přicestovali na jeden zátah ze Švýcarska – kde tu energii, která je na vašich koncertech tak přítomná, berete? Myslím, že je to prostě náš životní styl; už dávno jsme překročili hranici, odkud není návratu… Tahle kapela se skládá ze samých cvoků. Je nás tolik a strávili jsme spolu na tour tolik času, že už nás nemůže nic zastavit. I z té nejšílenější situace dokážeme najít východisko. Všichni to víme, a tu mohutnou energii bereme z těchhle zdrojů. Představíte nové věci z EP na Mighty Sounds? Ano, a taky nové album. Asi tak polovina setu budou novinky. Taky si všimni, jak budou vypadat nová světla! Jaké to pro vás je, hrát na Mighty Sounds – znamená to něco zvláštního? A co české publikum? Komplimenty nejsou nutné… My Českou republiku fakt milujeme! Působí na nás tak, že lidi tady dokážou něco změnit, a že rádi tancujou a baví se. Máme rádi tu energii. Mighty Sounds je pro nás pro všechny výjimečné místo; nejen kvůli tomu, že všichni nosíme
v jednom kuse festivalová trička, haha… Když jsme tam hráli naposledy, přišla průtrž mračen, všechno bylo durch a náš van museli vytáhnout z bahna traktorem, ale vystoupení bylo vynikající! Fakt jsme zvědaví, co se stane tentokrát… Jak je na tom švýcarská ska/ reggae scéna v současnosti? A jak si doma stojíte? Připadáte si jako součást subkultury nebo…? Švýcarsko zvenčí působí jako ostrov bezpečí a prosperity, tak jak tam vaše hudba zapadá? Ze ska scény ve Švýcarsku toho už moc nezbylo. Většina kapel, které byly aktivní, když jsme začínali, to má za sebou. Zbyly už skoro jen dvě: Alaska a Kalles Kaviar. V německy mluvícím Švýcarsku je svěží reggae scéna, vynořili se tam noví umělci. Open Season jsme naštěstí už dávno rozjeli jako kapelu, jež překračuje úzké hranice stylů. Švýcarsko je velice malé a jednotlivé scény se prolínají. I naše publikum je docela smíšené, většinou jsou to lidi, které najdeš na letních festivalech. To znamená ti, kdo se rádi dívají na svět z pozitivní strany, s chutí vypadnou ven, zatancujou si… Součástí mainstreamového businessu ale nejsme. Nemáme žádné sponzory, žádný label, žádnou podporu z veřejných zdrojů. V tomhle smyslu jsme součástí DIY scény. Kamarádíme se s lidmi z kapel jako Überyou, The Delilahs nebo The Peacocks, ne s těmi, kdo vyhrávají soutěže talentů. Jak vypadá obvyklá skladba vašich koncertů? Festivaly v létě, kluby v zimě? A ve kterých zemích obvykle hrajete – bude to hlavně Švýcarsko a Německo… nebo širší okruh? Ano, letošní a léto budeme hrát na festivalech, a turné po klubech začne na podzim 2014. Zaměřujeme se teď na Švýcarsko, Německo a na Českou republiku, protože tam je největší sranda! Nemůžeme se dočkat, až se na Mighty Sounds vrátíme!
Magazín, m k terý vá
r oz š í ř í
zorničky ww w.magazin-legalizace.cz
himan
ic Zed Tch
The Generators z Los Angeles letos konečně na Mighty Sounds. Po letech koncertování přijíždějí, aby nám předvedli to nejlepší, co kdy hudební Kalifornie dala světu. Kapela, která dokáže pod pódiem spojit kluky s čírem, hošíky s vanskama a trakerkou, skins a hooligans anebo instalatéry, nás přijede roztančit, rozpogovat a rozcupovat letos na nejlepší festival hodně široko a dost daleko! Jak znějí, kdy začínali, jak se mají a co právě dělají, se dozvíte v následujícím rozhovoru! Zdravím Dougu, můžeš nám představit kapelu a vrátit se do vašich začátků? Jaká byla kalifornská punk rocková scéna, když jste kapelu dávali dohromady? Jsme The Generators z Los Angeles v Kalifornii. Kapelu jsme založili v roce 1997 po rozpadu Schleprock, kde jsem zpíval a který hráli od konce osmdesátých let. Schleprock byli na turné napříč Spojenými státy se spoustou různejch kapel, s Green Day, The Specials, Face to Face, NOFX, Sublime a dalšíma. Když jsme v roce 97 začínali, punkovej boom už trochu odezníval, ale my jsme byli stále velmi ovlivněný kapelama z konce sedmdesátých let jako The Clash, Ramones nebo The Damned, stejně tak pozdějším britským Oi! punkem a určitě
i jihokalifornským soundem kapel jako Bad Religion nebo Social Distortion. Tohle všechno nás ovlivnilo a formovalo náš „sound“. Projezdili jste s kapelou Evropu křížem tam a zase zpátky a tipnul bych si, že tohle je vaše desátý evropský tour? Vzpomeneš si, jak probíhalo několik prvních z nich a jaký je to rozdíl oproti dnešku? A taky rozdíl mezi tím být zde a ve Státech? Myslím si, že nadcházející letní turné tohohle roku je naše dvanáctý evropský. Když jsme přijeli poprvé v roce 1998, turné mělo zhruba měsíc a hráli jsme snad ve všech squatech, co jsou v Německu, myslím, že pár jich bylo i v Polsku a určitě nějaký v Rakousku. Spali jsme, jak to šlo, a doufali, že další den bude šlichta aspoň
Come on and get generated! ohřátá (smích). Ale jak jsme přijížděli zas a znovu, chodilo víc a víc lidí. Myslím, že tvrdá práce, která je za náma, se vyplatila a taky bych řekl, že máme ještě spousty práce před sebou. Milujeme to, co nám kapela dává a co můžeme my předat dál a s vděkem přijímáme náklonost všech našich přátel a fanoušků napříč Evropou. Stejně jako v Evropě to ani ve Státech zezačátku nebylo s koncertováním lehký. Je tady ještě spousta míst, kde jsme nebyli a například na východním pobřeží jsme byli prvně až vloni. I když to ale není vždycky jednoduchý, musíš milovat to, co děláš, jinak si jdi najít něco jinýho, co tě zabaví. Dokončujete nový album, co od něho můžeme očekávat? Něco novýho nebo klasický zvuk a postupy, na který jsme zvyklí a chceme od The Generators slyšet? Nový, desátý album vyjde letos a bude k dostání na našem letním turné. Bude se jmenovat Life Gives-Life Takes a věříme, že půjde o nejlepší desku, jakou jsme kdy vydali! Smíchali jsme dohromady street punk s punk rockem a rock’n‘rollem. Vlastně jde i o určitý retrospektivní pohled na kapelu samotnou. Nahráli jsme dokonce jeden ska song, což jsme neudělali od prvního alba Welcome to the End. Jsme
zkrátka nadšení, půjde o klasické album The Generators v té nejlepší podobě! Díky za rozhovor, brzy se uvidíme na nadcházejícím tour a vy budete zpátky na cestách. Chcete něco vzkázat fans v naší zemi a lidem, který se na vás chystají na Mighty Sounds? Jo, těšíme se, až zas vyrazíme na turné, nikdy nevíš, kam tě osud zavleče, ale kapela je naše rodina, i když občas disfunkční rodina (smích), a užíváme si spolu spoustu dobrodružství a srandy. Baví nás být spolu na pódiu a spojuje nás naše hudba. Na Mighty Sounds to bude popátý, co vystoupíme v Český republice. Někomu, kdo o nás nikdy neslyšel, bych rád vzkázal, že nikdo, kdo má rád punk rock, by si nás neměl nechat ujít! Hudebně jsme odrazem toho nejlepšího Los Angeles, našeho města, a jsme hrdý, že můžeme přijet předat tenhle odkaz do vašeho města! Come check us out!
Foto:
Monicorn Photography MODELKY:
Karolina Hynková alias Kendyy Monika Čepelíková alias Mony (Suicide Angels)
~ lĂŠto 2014 ~
František Ikebara Takže dobrý den a dobrou chuť, pokud právě obědváte. Nabídku do týhle rubriky odmítám s díky již prakticky od jejího zavedení, i když nápad je to jistě skvělej – to nemohu říct. Na Guilty Pleasures ve Freezinu se dokonce chystám vždy hned po omalovánkách uprostřed, ale až letos mi na stole přistála nabídka, o který se dalo bavit, takžeee – bavíte se dobřeeeaaa? Jste tadyyyaaa? Jasně, že ne… Tak se pohodlně usaďte na záchodovou mísu a vítejte v mym světě. Chci vidět vaše ruceeeaaa a pojďme všichniiijjjaaa!
YouTube battle
Většina z vás to dobře zná – máloco dokáže tak zkazit dobře rozjetej mejdan, jako když se z části osazenstva vyklubou YouTube nadšenci a začnou si navzájem vyměňovat svoje tipy na zaručeně nejvtipnější, nejtrapnější, nejkultovnější, nebo jiný nej video – obzvlášť když patříte k těm „ostatním“. Což ovšem automaticky neznamená, že je to mezi „odborníkama“ kdovíjaká prdel. Pro většinu hráčů je nejtěžší udržet několik hodin dobrou pozici, nejčastější finty zní: „a pak mam jeden já, to je největší prdel“ nebo „pustim už jenom jeden, ale ten je nejvíc“. Pro nás, opravdové mistry, jsou ale tim největšim peklem právě jejich „příspěvky“, zatímco těm sviním sypeme z rukávu perly, jako jsou Mr. Cemetery, Vašek Hrdý a Bára Vraná, ještěrkář Klaus, Black Satans, kořenový vězeň, Hami Horváth, Eduard Khil nebo ezoterický rejnok Stanley Bradley.
Dallas
Nejslavnější soap opera o nelehkým životě texaských ropných magnátů mě vždy zaručeně zvedne náladu i přes svojí nespornou debilitu, typickou pro daný žánr. Proč teda zrovna Dallas a ne třeba Dynastie nebo Síla rodu? Nikde nenajdete jedinou sympatickou postavu, někoho, s kým se můžete ztotožnit a jejíž charisma dokáže rozsvítit celej Southfork, jakoby právě přijel Kapitán Láska ze schůze. Nikde kromě Dallasu – zde všechen ten hnus a přetvářku vyvažuje Džejár Ewing. Sám proti všem těm zrůdám, jako je přitroublej brácha Bobby se svojí sterilní psychoženou Pam (dcerou prašivýho psa Burnse!) a jejím bráchou-loserem Cliffem, kovbojský levoboček Ray, ztělesnění vtipů o blondýnách Lucy a především Džejárova vlastní choť, bývalá Miss Texas, současná alkoholička a běhna Sue Ellen! Mimochodem, víte, že Dallas odstartoval hvězdnou kariéru Brada Pitta? Bobby měl bejt původně záporák, co brzo zhebne, ale nakonec umře jako klaďas a kvůli divákům zas
vstane z mrtvých? Že šlo původně o pětidílnou minisérii inspirovanou Bergmanovým filmem Scény z manželského života a Larry Hagman během natáčení vypil za den i šest flašek šáňa a haldu tvrdýho? Že v prvních dílech smilní vnučka starýho Jocka Lucy se svym strejdou Rayem?
Příchutě
Shock bitter, bezinkovej Pardál, džus s jinou příchutí než „pomeranč-jabko-mulťák“ – např. „kokos, hruška, brusinka“, Sensa chipsy octový, Frisco dry, nabídka černejch a vovocnejch piv (ne 2% limetky-bezinky, ale opravdový s min. 5% alkoholu) atd. Ptáte se, co je na tom „guilty“, netradiční, divný? Taky jsem se ptal – v krámech, hospodách i na benzínkách. Chtěl jsem znát důvody, proč jsou moje oblíbený výrobky k dostání v minimální míře maximálně v megamarketech nebo se dokonce přestávají vyrábět?! Prodavačky odpovídaly jako jeden muž – že víceméně nikdo „netradiční“ příchutě nekupoval, že je prakticky nikdo nemá rád a všichni stejně preferujou „klasiku“. Teda kromě mě… A bez debat největší skandální odhalení v historii rubriky je na světě!
YOUtube battle ještěrkář Klaus
dallas sympatická (psycho)rodina
Převleky
Poslední část měla bejt původně o schraňování krabic a igelitovejch pytlíků, ale až při psaní jsem si uvědomil, že záliba v bizarních převlecích mě provází již přes dvacet let a tak krabice a pytlíky necháme až do speciálu „Nejšílenější úchylky“. Ovšem i tahle obsese vyžaduje silně vyvinutej hromadící reflex, kterej vám zabrání vyhodit stoletou džísku s plachtou Slayer, umělý hovno, šupáckej oblek, potítko s lebkou a další parády, ke kterejm postupně přibyly skvosty jako sako z balkánský kobry, zlatý & stříbrný kalhoty, kravaty, klobouky, paruky a další vkusný doplňky, většinou pořízený v mym oblíbenym vietnamskym krámu se všim. Vše začalo koncertama s Jaderným Semerádem, nesčetně zběsilejch maškarních pak proběhlo na šumavskym Špičáku, kde se vyprofilovalo i moje alter-ego Profesora Ikebary a balkánskejch mejdanů, který v posledních letech navíc doplnily pravidelný Neon Rednecks party v plzeňský Lampě, který jsou zaměřený vždy na jedno téma (superhrdinové, western, future, karaoke, sport…). A nemůžu nezmínit nejnovější klenot, kterým je bobří škarohlídná hlava!
příchutě zdraví ochucené cokoli je lepší než neochucené nic
převleky zlatý & stříbrný kalhoty, kravata a Ikebara
Seriál subkultury No. 18 Star Wars geeks
Přemysl Černík
nly one Return, okay, Jak řiká Randal Graves v Clerks II – „All right, look, there‘s o Ale přece jen ten okay! prstenů Pán Jako Jedi.“ the it‘s of King, the of and it ain‘t mánií okolo smrdí prostě í, zfilmován jeho způsobilo kterej fanouškovskej revival, který můžem započítat jakýkoli dnešní velkorozpočtový vyhajpovaný sračky, mezi mudrci s panickejma koneckonců i novou trilogii Star Wars. A pokud internetový ta zásadní, tak jim asi knírama tvrděj, že je generační věc, jaká že sérka Star Wars je Binks“, ale abysme se hobití kouření vlezlo na mozek. Asi by stačilo říct „Jar Jar Timberlake je stejneochudili o trefný přirovnání, tak je to asi jako tvrdit, že Justin e pokud řeknete, že ně cool jako Marvin Gaye, akorát pro jinou generaci. Jednoduš píču Star Wars geek. Obi-Wana Kenobiho hrál „ten maník z Trainspottingu“, tak ste Prostě old school Star Wars über alles! Těžko říct, co bral George Lucas za drogy, ale z původně ne zrovna ambiciózního sci-fi plnýho neznámejch herců a zpruzenýho Aleca Guinnesse (kterej byl tak vychcanej, že si zajistil solidní procenta z prodeje akčních figurek, triček a všemožnejch suvenýrovejch serepetiček), se stal hit, kterej totálně zboural celosvětový kina a z rozpočtu o jedenácti milionech dolarů vytřískal zisk 775. Premiéry dalších dvou částí už okupovaly roštěnky ve zlatejch kovovejch bikinách a manící narvaný v popelnicích natřenejch na barvy R2D2 a hodně rychle se vytvořila rivalita na život a na smrt s tzv. Trekies (Star Trek geeks). Stejně jako Paradise Lost usmířili depešáky s metlošema, nová trilogie SW a restart ST nakonec tak nějak pomohli zakopat válečný fasery a světelný meče. Záběr Star Wars geeks samozřejmě expandoval už dávno před nemastněneslanym pokusem vrátit ságu zpátky na plátna. Nespočet knížek, komiksů apod. vypiloval mytologii do mnohem epičtějších detailů, než se i Pánovi prstenů mohlo kdy zdát (fér říct, že J. R. R. Tolkien
na to byl sám a ty domrdávky syna Christophera už taky spíš jen kazej dojem). Nicméně správnym Star Wars oldschoolerem můžete bejt i přesto, že jste nečetli každou splácaninu o občanský válce Ewoků na Endoru. Stačí vidět všechny klasický díly minimálně dvacetkrát, ovládat Yodův slovosled, mít doma aspoň jednu repliku Darth Vaderovy helmy a vědět, že Han Solo střílel dřív než Greedo. Komu nikdy nenaběhla husí kůže, když na konci Epizody IV dostává Luke, Han a Chewbacca mezi guatemalskejma pyramidama v Tikalu medaile od princezny Leii a k tomu najíždí taková ta nebeská variace na hlavní dechový téma od Johna Williamse, ten prostě nikdy nepochopí tu sentimentální sílu, kterou v sobě Star Wars maj. Ten pocit, když se vám zdá, že ovládáte Sílu, kterej vám způsobí poluci i v pokročilym věku. To že všechny ty votravný neo-hipsterý vlny velí pokusit se stát old school Star Wars geekem, protože to je „vintage“, ještě neznamená, že je to nějaká prdel. Pokusit se nestačí! No! Try not. Do, or do not. There is no try. 5
DOTISK KNIH KMENY A KMENY 0 ZNOVU V PRODEJI! HLEDEJTE U SVÉHO OBLÍBENÉHO KNIHKUPCE
www.facebook.com/knihaKMENY
Přemysl Černík
Marcel “Panzer” Musil (1970-2014) Většina z vás asi zaregistrovala, že nás 21. 4. 2014 navždy opustil otec (nejen) vizuální stránky Mighty Freezinu a víceméně veškeré grafiky a designů, které vás provázely několika posledními ročníky festivalu. Mnoho z vás určitě nosí nějaký kus oblečení z Marcelovy dílny. Perte jej šetrně, naruby a dávejte na něj bacha. Žádný nový již bohužel nebude, ale Marcel i tak může dál žít na hrudích tisíců návštěvníků Mighty Sounds. Mnoho z vás Marcela možná znalo osobně a těm, kteří jej neměli tu čest potkat, by bylo těžké jeho unikátního, tvrdohlavého génia přiblížit i v rozsahu celého ročníku Freezinu, natožpak v jednom malém článku. Přišlo mi vhodné udělat alespoň krátkou rekapitulaci Panzerovy úžasné umělecké kariéry. Marcela to od počátku táhlo obzvláště k metalu, punku, hardcoru a rock’n’rollu, což se logicky odrazilo i v jeho tvorbě. Několik let pracoval jako art direktor (a samozvaný despota) metalového časopisu RIP, který vycházel od druhé poloviny 90. let do roku 2004 a byl určitým mostem mezi amatérskými ziny a profesionálními periodiky. Panzer byl taktéž dlouho úzce svázán s kapelou Krucipüsk, která stejně jako on pochází ze severočeského Liberce a pro kterou zpracoval valnou většinu obalů a přidružené grafiky. Stejně tak je autorem coverů, merchandisu apod. například kapel Agony, Better Way, Blackmailers, Phantoms on Fire, Flaming Cocks, Horrocks, Livores Mortis, Shiva, Rocket Dogz, Clou či nerealizovaného designu pro švédskou math metal legendu Meshuggah. Marcelova grafika je taktéž dlouho spjata s prachatickými skateovými závody Summer Camp. Svého času působil v Liberci i jako tatér. Po boku dcery Káji Saudka Bereniky Marcel restauroval, koloroval, dodělával a připravoval pro publikaci několik vydání děl největší postavy české komiksové tvorby, v poslední době například novou edici grafického románu Muriel a andělé, která vyšla začátkem letošního roku. Stejně tak se velkou
měrou zasadil o vznik muzea Káji Saudka, které sídlí v prostorech pražského klubu Batalion. Málo se ví, že Panzer připravoval licenční produkty pro seriály Simpsonovi, Tom a Jerry či animovaný film Kouzelný meč – cesta na Camelot. V rámci koC merční tvorby designoval například obaly produktů firem Gillette či Fa. Marcel je taktéž neodmyslitelně M svázaný se značkami skateového oblečení Repulse či Final, pro které navrhl celé řady oblečení. Svou Y tvorbu propůjčil i firmě Simple Gym, která vyrábí doplňky a textilie určené k posilování. CM Jako grafik pracoval například i na filmu Jan Saudek – V pekle svých vášní, ráj v nedohlednu Adolfa Ziky, MY který získal cenu Glass Eye Award za nejlepší dokument na festivalu EuroFest v kanadském Montrealu. CY Několik let se podílel na kalendářích pro dvojnásobného mistra světa v biketrialu Josefa Dresslera. CMY Marcel sice rád vyprávěl a byl nekonečnou studnicí historek všeho druhu, avšak spousta jeho pracovK ních a uměleckých aktivit zůstala i jeho nejlepším přátelům utajena. Je tudíž možné, že někde narazíte na design, který vám bude jeho unikátní styl připomínat a přestože se nikde nedopátráte, kdo je skutečně jeho autorem, je více než možné, že ho má na svědomí právě sám velký Panzer. Mighty Sounds smutně uzavírá jednu dekádu a zároveň se loučí s člověkem, který má nemalý podíl na jeho celkové osobitosti. Inspiroval však mnoho mladých tvůrců, kteří, ať již půjdou jakoukoli cestou, ponesou si sebou větší než malé množství Marcela Musila.
Better to reign in Hell, then serve in Heav’n.
John Milton:
BUDWEISER BUDVAR VE SPOLUPRÁCI S HUDEBNÍM SERVEREM BANDZONE.CZ PŘINÁŠÍ UNIKÁTNÍ APLIKACI KLUBBY: • Automatické vyhledání koncertů ve tvém okolí nebo kolem libovolného místa v ČR a SR • Detaily kapel včetně přehrávání hudebních ukázek • Kalendář tvých akcí • Hledání akcí, klubů, kapel a přátel • A další funkce, co čekají na prozkoumání
si Stáhni one pro iPh A ZDARM
i aplikac oid či Andr ď! hned te
Z/KLUBBY WWW.BUDVAR.C
NE MAINSTREAMU
NE Z NÁS DĚLÁ TO, ČÍM JSME
Jesse James
There was so much weed...
Ne že by Jesse James byli z přízviska ska punk nadšený, protože ve skutečnosti žádný ska nehrajou, ale tenkrát to tak bylo: nehraješ funky ani jazz a máš dechy, tak jsi, vole, ska. No a další rok hlásili rozpad a tak dostali jednu ze dvou historickejch výjimek, přivandrovali i na ročník třetí a pak to s okamžitou platností zabalili. Zpěvák a basák DONAGH od tý doby už nevynechal jedinej Mighty Sounds a odved pro nás kvantum práce v Británii, zvlášť co se vytipovávání mladejch a dobrejch kapel týče (má na svědomí například to, že se u nás objevili Random Hand, The King Blues, Frank Turner, The Skints, Jaya the Cat, The Hitchers apod.). Teď se Jesse James dali do kupy na čtyři koncerty v UK a jejich návrat na jubilejní 10. ročník byl jednoduše nevyhnutelnej. Následující řádky jsou takovej muj přátelskej pokec s DONAGHem, kytaristou RICHem a bubeníkem GUYem, co celý ty léta dělali a jak vzpomínaj na Mighty Sounds. Prostě zkapalnělej sentiment. RICH: Čau Preme, whazzup? GUY: Čus!
DONAGH: Nazdar nazdar… Tak co máš na sobě? Takový hipsterský tričko Sonic Youth a sportovní trencle Adidas... DONAGH: Ufff… Takže… Je to asi sedm let, co jste to pověsili na hřebík – a zrovna na Mighty. Nejvíc bych od vás chtěl slyšet, že jste se dali dohromady kvůli tomu, abyste si u nás zas zahráli, ale vim, že to tak neni. Takže reunion na pět gigů – proč? DONAGH: Vlastně jsme jen chtěli zas vidět trombonistu Tuckera, haha. Ne, Ben, kterej dělá festivaly Slam Dunk, se ptal, jestli bychom je byli schopný odehrát, já se zeptal kluků a všichni na to kejvli. Tok času nejspíš už zahojil to, co nám zůstalo z neustálýho stresu z turné, moc jsme tehdy dřeli. Tyhle koncerty budou čistě pro radost a nebylo by slušný Mighty jen tak vynechat. RICH: Přišlo to zkrátka v pravou chvíli. Někde jsem čet, že lidský tělo nahradí každejch sedm let všechny svý buňky – takže jsme se prostě zregenerovali a uděláme zase nějakej virvál. DONAGH: Jesse James je nová kapela složená ze starejch známejch kluků. RICH: To, že jsme dostali nabídku na těch pár koncertů,
Dneska už v podstatě náš kolega Robert Vlček kdysi pořádal koncert anglický kapely, která se jmenovala Jesse James. Já jsem ho samozřejmě propásnul. Nějak mi to ale utkvělo v hlavě, a když jsme hledali nějakej ten ska punk na 2. ročník Mighty Sounds (a žádný amíci na blízku), prostě jsem jim poslal email, oni si řekli o nějaký prachy, já jsem jim dal polovinu a oni pak sfoukli Olší jak svíčku. rozhovor Přemysl Černík překlad Vojta Holub mě přinutilo si pustit naše alba pořádně snad poprvý od tý doby, co jsme je nahráli. Rozsekalo mě to. Když člověk něco vytváří, nemá od toho odstup, když jsem ale poslouchal ty písničky, který ty kluci nahráli po tak dlouhý době, sundalo mě, jakej parádní bordel jsme dělali. GUY: Jo. Taky mám obrovskou motivaci hrát dobře. Ale někdo z původní sestavy chybí, ne? RICH: Nejsem si jistej, že nějaká původní sestava vůbec existuje, lidi se u nás střídali často, někdy dokonce i mezi jednotlivejma koncertama. Myslím, že jedinej, kdo odehrál všechny koncerty Jesse James, jsem já a DONAGH. DONAGH: Jo. RICH: Úplnej cirkus! A co Ben S. a Pete? DONAGH: Ben je v Chicagu a žel bohu na Mighty nedorazí. RICH: Chtěli bychom, aby s náma hrál, a doufám, že se to jednou podaří, ale zkrátka není moc praktický cestovat přes oceán kvůli pár koncertům. DONAGH: Věnujem mu song Patience. Skvělý, ten mám hodně rád! RICH: Hodili jsme ho na playlist nedávno. Vlastně nás překvapilo, že máme tolik materiálu, že z něj můžeme vybírat.
Nikdy nevíš, co vyhodit a co nechat, ale můžu s jistotou říct, že budeme hrát hodně nakopnutej set. DONAGH: No, vybrat celej set nebude jednoduchý. A co písničky, který Ben S. zpívá? DONAGH: RICH zazpívá Dear Jesus, což je ten mexickej mix. A na zkoušce uvidíme, jak zní Everything. RICH: Já ty songy dám, připravuju se na to! GUY: Stoprocentně, strašně se těšíme, že vám naservírujem to nejlepší, co máme. Samozřejmě starý pecky nebudou chybět. A Pete to nezvládně proč? Hrál na Mighty ještě se svou mathcorovou kapelou Down I Go… DONAGH: On teď dělá závažnější hudbu. GUY: Má tam nějaký fixní termíny a nemůže je posunout. Příšerně zaneprázdněnej člověk! Váš původní bubeník Ben Daniels žije v Praze, hrál tady
v x kapelách (Anyway nebo Dirty Blondes). Bude se na vašem koncertě na MS nějak podílet? DONAGH: Jeden song určitě dá. Byl název vašeho posledního alba (The Assassination of Jesse James) vlastně epilogem? DONAGH: Jo, bylo to naše rozloučení, což se v hodně textech na albu projevuje tak, že jsme je psali jeden o druhým, anebo minimálně vystupovali v písničkách ostatních. Myslím, že je to jednoznačně naše nejlepší album, který bylo navíc nejjednodušší a zároveň nejpříjemnější nahrávat. Je ironický, že co se kreativity týká, rozuměli jsme si nejvíc na konci. RICH: Měl jsem tehdy pocit, že nás to všechno jako kapelu semlelo víc, než jsme si zasloužili. Jezdili jsme od nevidim do nevidim, nahrávali jsme nejlepší muziku, který jsme byli schopný a vlastně jediný, co jsme z toho měli, bylo úplný vyčerpání. Ale když jsme nahrávali Assassination, svejm nástrojům jsme dokonale vládli a jako kapela jsme si sedli. Cejtili jsme to jako triumfální rozloučení. Takový to „tak tohle jsme my!“ Na Mighty Sounds jste hráli na druhým a třetím ročníku, takže ještě v Olší. Vybavíte si to? DONAGH: Jo, takovýho hulení… RICH: A klobás. DONAGH: Když jsme přijeli poprvé, byla noc a všude plály ohně, byly vidět různý vlajky a světla a hrozně moc stanů. Vypadalo to jak na středověkým bojišti. RICH: Jen tady se válelo víc usekanejch končetin. Nebo to bylo jen v mým stanu? Ne, bylo o nás skvěle postaráno, hned když se nás DONAGH nedávno zeptal, jestli se dáme zas dohromady na pár koncertů, všichni říkáme: „hlavně na Mighty!“ Mám Čechy rád, myslím, že žijete tak, jak se má. DONAGH: Je to nejpříjemnější festival, se kterým jsem zatím spolupracoval. Všichni jsou milý, kopec srandy! GUY: A ta různorodost muziky je ohromná.
DONAGHu, ne moc lidí bylo na Mighty Sounds tolikrát jako ty – letos to bude devátá návštěva. Jak se festival za ty léta proměnil? DONAGH: Je profesionálnější, ale neztratil svobodu a punkovej přístup. Kapely jsou vždycky parádní, ukazujou rozmanitost v rámci žánrů – punku, ska, rockabilly… A Čápův dvůr se jen tak nevyplaví! Co byl za těch devět let největší zážitek? DONAGH: Bylo jich víc – třeba když jsem stál v blátě asi a metr od pódia a koukal zhoubovanej na Backyard Babies. Nebo když to jednou Hitchers rozjeli v malým stanu tak, že je lidi nepustili z pódia… A co jste všichni po rozpadu Jesse James dělali? DONAGH: Já si založil malý vydavatelství C a teď i label. Nikde jsem ale nehrál. RICH: Myslím, že tři z nás teď mají děti. M Někdo děti, někdo se oženil, někdo odjel na cesty po Asii. Já a GUY si spolu občas zahra- Y jem v projektu, kterej se jmenuje Recorder, nemá nic moc společnýho s profesionalitou, CM ale ještě jsme to nezabalili. Budu muset jít, MY dávaj Hru o trůny… Jasně, pár posledních otázek. Koho máte CY nejradši ze South Parku? RICH: Randyho. Ten chlap je neuvěřitelný CMY hovado. DONAGH: Butterse. Taky musím, Nick udělal K večeři. Kdo je víc cool, já nebo Dave Navarro? DONAGH: Jasně, že ty! Chcete našim čtenářům něco vzkázat? Třeba manželce Bena Danielse, která mu to bude muset přeložit? RICH: Myslel jsem, že česky umí úplně plynule… Na Angličana jo. Za tři tejdny to dal asi na třetí stránku Watchmen, který jsem mu půjčil… RICH: Těším se na něj. Svýho času toho nasál kvanta. Já neumím nic moc jinýho než „na zdraví“, ale piju i kejchám hodně, takže si vystačím na překvapivě dlouho. Ok, díky za rozhovor! RICH: Uvídíme se na Mighty! DONAGH: Čus!
18.6.14 PRAHA PALÁC AKROPOLIS
26.06./2014 5 PRAHA KLUB 007 STRAHOV
29.09.2014 PRAHA – ROXY
Vojta Libich
Sex, rokenrol a revoluce v podání
Ztemnělej sál, pár světel namířenejch na stage, vzduch je těžkej kouřem a potem, z beden zlověstně duní syrovej rokenrol, kterej vyluzuje nebezpečně vypadající kapela na pódiu a uprostřed toho všeho se svíjí u mikrofonu vyzývavě oděná blonďatá holka, která chraplavě zpívá o destrukci a revoluci. Scéna z punkovýho koncertu někde v Kalifornii na přelomu 70. a 80. let? Omyl, tohle je výjev, kterej se naskytnul tomu, kdo navštívil během posledního roku jeden z koncertů řecký senzace Barb Wire Dolls. Parta, která se dala dohromady v roce 2010 a jejíž jádro tvoří kytarista Pyn Doll a jeho manželka Isis Queen, se všechno rozhodla vzít za hodně originální konec. Ze svýho rodnýho Řecka se přesunula do USA, kde se přes hraní po squatech a zaplivanejch klubech dostala na pozici zavedený touring kapely, která vhání pěkně čerstvej vzduch do zkostnatělý punkový scény a dost se vymyká zaběhlejm mantinelům. Po nějakým čase se jim podařilo i svým striktně DIY přístupem nastřádat nějaký ty prachy na nahrávání a vydali se do studia po zvukařskou taktovkou Steva Albiniho, kterej je producentsky podepsanej například pod posledním albem Nirvany In Utero. I největší hejtr musí uznat, že tohle si zaslouží velkej respekt, zvlášť pro punkovou kapelu, která vzešla prakticky z ničeho. Hudebně by ale posluchače Barb Wire Dolls nemuselo na první dobrou nic ohromit. Syrovej punkovej základ smíchanej s vlivama kapel jako The Stooges, MC5 nebo The Ramones. Ale primitivní opravdovost a naléhavost, se kterou Barb Wire Dolls přicházej, nenechá v klidu prostě nikoho. Tahle kapela opravdu navrací rokenrol tam, kam se ho snažili kdysi vrátit jejich předchůdci. Do sklepů a barů za doprovodu pár akordů a vyřvanýho chrapláku. Texty nezůstávaj pozadu. Slyšíme skoro až mantrický volání po revoluci, což není myšleno nutně politicky, BWD mluví spíš o touze po změně. Je potřeba
rozseknout stojatý vody a přijít konečně s něčím, co všechny probudí z tý diskotéky. Přesto ale z jejich tvorby nemáte pocit, že to je jenom donekonečna omílaná stá kopírka první punkový vlny. Tohle je čerstvý, syrový a aktuální. Aby člověk Barb Wire Dolls ale dostatečně docenil, musí bezpodmínečně vidět jejich živej koncert. Když jsem je viděl v létě 2013 na fesťáku, upřímně můj dojem možná trochu umocnil vliv horka a dalších elementů. Isis se polejvala pivem, zpocená lezla po lidech v publiku a v tetelícím se vzduchu se řezala mikrofonem do hlavy a skákala po securiťácích. Nicméně atmosféru nebezpečí, kterou BWD na pódiu vyvolávaj, jsem si pak ještě na jejich koncertech mnohokrát zopakoval. Sexualita a „fuck you“ přístup, kterej tvoří především zmíněná zpěvačka, je nenapodobitelná. Zkuste si představit něco mezi Jimem Morrisonem v dobách největší dekadence a Iggym Popem kdykoliv a zhmotněte si to v podobě drobný agresivní blondýnky se sex-appealem až na půdu, co pro facku nejde daleko. Nerad bych ale vytvořil dojem, že jejich síla je jenom v hezký holce za mikrofonem. Kombinace, kterou kapela vytváří, je úplně unikátní. Sex a rokenrol po letech znova pospolu v neodlučitelným svazku. Ani ty drogy nejsou potřeba. S Barb Wire Dolls si vystačíte i na minerálce a stejně budete mít po jejich vystoupení pocit, že vás přejel parní válec.
Marek Toman
Příliš mocn Když Anthrax a Public Enemy poprvý napálili tuhle hitovku (a nechtěně tak dali živnou půdu pod nohy mnoha špatnejm nu metalovejm kapelám), jen pár evropskejch zemí mělo zákon, kterej by jim zamezil to pořádně rozbalit pod širym nebem i uprostřed města. Vosolit zesíky na spinaltapovskejch 11 bylo asi stejně přirozený jako pro Humpreyho Bogarta zapálit si v nemocničnim pokoji. A tim rozhodně nechci říct, že to bylo dobře. Každej z nás si užil aspoň jeden solidní tinitus po tom, co to nějakej přitroublej dráteník-zvukař úplně zbytečně vokouřil. Od pravěkejch dob je mezi lidma dost idiotů, který nemaj soudnost, a proto jsou třeba zákony a normy. Je jedno, jestli jde o Chammurapiho zákoník, Magna chartu nebo směrnice lokální hygienický stanice. Žijeme v právním státě a nějaký pravidla se musej dodržovat. Ale protože idioti, bez kterejch by zákonů nebylo, třeba infiltrovali i skupinu, co je vytváří, setkáme se často s paradoxem imbecilního pravidla, který nejde dodržet. Jak jste se možná již doslechli, náš milovaný Mighty Sounds dostává každoročně naloženo do análu jak od Rona Jeremyho kvůli tomu, že překračuje noční hlukový limity, který celkem s přehledem prolomí i nevychovanej postrach všech dobrejch občanů a ze zásady anarchista – šumící les. Proč nedostává pokuty za 356 dní v roce trvající terorizování místního obyvatelstva, je otázka, se kterou by si neporadil ani Andrej Babiš. Maximálně by se po tejdnu lesu omluvil s tim, že byl rozzloben a nevhodně se vyjádřil. Bohužel kytary, basy, bicí, trumpety, pozouny, saxofony, xylofony, harfy, Panovy flétny, hrdelní
zvuky a v nejhoršim případě dudy už takový štěstí nemaj. A to zvlášť v případě, že vydávaj zvuky z míst, kde se schází nepřizpůsobivý, feťáci, alkoholici, pasáci, kurvy, kapsáři a vlastizrádci (pokud jste Adam B. Bartoš a zrovna si měníte pochcaný slipy, tak si dosaďte židy a zednáře). Prostě opravdu ani Andrej Babiš vám nevysvětlí, v čem je rozdíl mezi tzv. „neartikulovanym“ zvukem plápolajícího listí nebo nedej bože pozemních komunikací, a „artikulovanym“ zvukem z živý muziky, pokud dosahujou stejný decibelový hladiny. Všichni, kdo jste někdy byli v areálu Mighty
Přemysl Černík
ný zvuky? Bring the Noise! Sounds, víte, že to neni žádná Sodoma Gomora, ale velmi pohodová a poklidná párty, a i děti mají si kde hrát. Ne zrovna místo, kam byste vzali prababičku na dovolenou, ale náctiletýho fracka byste tam klidně pustili. A samozřejmě Mighty Sounds trvá jenom tři dny a zbytek roku dokonává dílo zkázy šumějící les. Ale abych úplně nemystifikoval, MS překračuje povolený kvóty o víc než třetinu, zatímco šumějícímu lesu se nedá upřít snaha držet se lehce nad limitem. Na druhou stranu měří se venku, protože kdyby to bylo vevnitř, už by se nedalo jinak a nebohej plantážník hvozd by schytal návštěvu od pochodněma vybavenejma Uruk-Hai. Tábor byl založenej jako symbol vzdoru. Vzdoru proti tehdejšim idiotskejm katolickejm zákonům, který si ušili na míru ty, který chtěli třímat otěže Evropy. Mighty Sounds je součástí Táborska, protože to město si nese nějaký dědictví a alternativní muzice zde pšenka vždy kvetla. Jenže časy se mění a byť ne Tábor jako město, ale hrstka jeho obyvatel a jedna místní „nezávislá“ instituce by nejradši očima lišky ryšavý sledovali, jak se tamní kulturní podhoubí griluje v Kost-
nici. Paradoxně v komornějším Olší se přes počáteční nedůvěru prolomily ledy a místní začali s cizákama hojně obchodovat a smát se u piva. Možná si dělám jen iluze a skutečnost je taková, že Olší prostě jen uvítalo změnu od nesnesitelnýho hluku obklopujícího lesa nebo místní jen prostě rádi jezdili hasičskejma autama a hasili to peklo, který se jim otevřelo na polích za barákama. Na Mighty Sounds se momentálně hrne voda ze statisíců stříkaček, ale rozhodně ne proto, aby neskončil v plamenech. Požár nebo potopa, výsledek je stejnej. Mighty Sounds si zaslouží Tábor a Tábor si zaslouží Mighty Sounds, ale misky vah jsou momentálně nahnutý radikálně proti. Ať už jste z Tábora, Sezimova Ústí, Svatý Anny nebo úplně odjinud, ale řešíte stejnou situaci, podepisujte petice, spamujte na internetech, mluvte s komunálníma politikama, s poslancema za váš kraj (samozřejmě krom Tomia Okamury) a dotlačte zákon o krátkodobejch výjimkách v hlukovejch limitech pod pero Miloušovi. Vesmír se vám odvděčí nekonečnym sluncem v duši. Viva la resistance! 5
PARTNER VAŠÍ ZÁBAVY
My name is Fix-It, and I ‘ll be there
Maykl Bassriot
Je už dobrou tradicí, že se každý rok na Mighty Sounds objeví nějaký jamajský veterán. Při pohledu na vitalitu jejich vystoupení ve mně stále zůstává naděje, že zapařit na Mighty v roce 2044 není utopie. A letos nás o tom přesvědčí Winston Francis. Na konci šedesátých let Winston už jako sólový zpěvák nahrává pro Clementa „Coxsona“ Dodda a jeho legendární label Studio One. Jamajská hudba, potažmo jamajská produkce má svoje specifika. Jedním z nich je velké množství cover verzí tehdejších nejen amerických hitů, ale i songů jiných jamajských interpretů – a v diskografii Winston Francise jich najdeme spoustu. Jeden, který určitě stojí za zmínku a jenž se na žádném z jeho pozdějších alb neobjevil, je cover písničky In The Summer Time od Mungo Jerry. Tato early reggae verze spadá právě do období Winstonova nahrávání pro Studio One.
Pod produkčním a vydavatelským dohledem „Sira Coxsona“ vychází na Jamajce v roce 1969 Winstonovo první album „Mr. Fix-It“ a jak už název napovídá, najdeme zde i hitovku, podle které je přezdíván. Počátkem sedmdesátých let v Anglii startuje reggae horečka a tak není divu, že Winston už další album vydává o dva roky později právě na ostrovech, kam přesídlil z Jamajky. LP nese název California Dreaming a vychází na britském labelu Bamboo, který stál z 99% na produkci Coxsona Dodda. Skladba, která dala albu název, je předělávkou hitu The Mamas and the Papas a stává se komerčně nejúspěšnějším singlem tohoto labelu a čtrnáct dní byla dokonce na-
hrávkou týdne na BBC Radio One. Zajímavostí je, že na desce se objevuje i song Too Experienced, u kterého nazpívali doprovodné vokály Bob Marley a Bunny Wailer. Winston Francis ale není pouze jednostranný reggae zpěvák, jak se můžeme přesvědčit už na jeho další produkci ze sedmdesátých let, která je ovlivněná soulem a r’n‘b. Díky podobnosti hlasu byl přirovnáván k Nat King Coleovi a pravděpodobně i to je důvod, proč si zvolil pseudonym Billy Cole, pod kterým nahrál na Jamajce velmi populární song Extra Careful. V druhé polovině 70. let, kdy začíná reggae silně ovlivňovat rastafarianství, se Winston řadí na druhou stranu barikády. Jeho nahrávky z tohoto období lze považovat za tzv. lovers rock, což byla odnož reggae, která se vymezovala právě proti tomuto náboženskému vlivu. Na začátku 80. se Winston stahuje z hudebního života a začíná se věnovat sociální práci. Zpět k vystupování se vrací až v roce 1987 díky spolupráci s The Melodians a také s Trevor Star and the Skaticians. Začátkem devadesátek je pak přizván ke spolupráci Dennisem Bovellem a za jeho asistence vy-
dává singl Stand By Me proslavený především Benem E. Kingem. Nejpopulárnější se tato nahrávka stala ve Francii, kde se prodalo více jak 90 tisíc nosičů. Díky tomuto úspěchu Dennis produkuje Winstonovo album s názvem „His Majesty Requests…“ (Winston si protentokrát říká King Cool), na kterém se podíleli i Sly & Robbie – to se psal rok 1995. O dva roky později se Francis vrací ke svému obvyklému jménu a vydává další desku s názvem Sweet Rock Steady. Nahrávání se Mr. Fix-It samozřejmě věnuje i v novém miléniu, naposledy spolupracoval s mladým dubovým producentem Princem Fattym. Koncert na Mighty Sounds nebude překvapivě jeho prvním vystoupením na našem území, už v roce 1974 se totiž představil na festivalu Bratislavská lyra a slovenský Opus vydal několik jeho nahrávek. Na MS 2014 se Winston Francis představí s holandskou kapelou Rudy Rich and the High Notes, která ale zahraje i vlastní set. Tohle spojení není žádným překvapením a už delší dobu dobře funguje, příkladem může být například jejich šest let staré společné koncertní DVD.
Fido chodem, neexistuje. Samozřejmě je to super song, ale ještě raději mám Friday I‘m In Love.
MC Jacob (Skyline)
Máme tu další zin a s ním i zbrusu novou Videoramu. Deset poctivě vybraných pecek naservírovaných přímo před vaše rypáčky! Tentokrát se odpovědí zmocnil Jacob, MC kapely Skyline, osobní trenér a party man, se kterým se na mejdanech rozhodně nudit nebudete. Here we go!
The Cure
In Between Days Když slyšim tuhle pecku a vlastně i kapelu The Cure, vzpomenu si na KLF, to mě zase vede ke KLF manuálu a to mě vlastně vede k muzice. Jak jsem přemejšlel, jestli nějakej návod opravdu existuje. Mimo-
Supersuckers
Pushin‘ Thru Tuhle kapelu slyším teď poprvé, klip mě nezaujal a song vlastně taky moc ne. Je to pro mě texaská rocková tuctovka. Já osobně bych na koncert nešel, už jen když vezmu ten mega pohyb v klipu.
Black Futures
Chemical Tohle je super! Mám rád míchačku elektroniky a nástrojema, a když je to dokonce víc elektronika, je o to zajímavější. Dost možná to začnu hrát, protože to nikdo nezná. Klip je taky dobrej a proto mě napadá, jak je možný, že to má jen pět tisíc přehrání?
Flogging Molly
Drunken Lullabies Skate/ska/punk. Tohlě mě docela baví, zkouknul jsem celej klip a napadlo mě, že ten chlápek nemá co dělat v dopravním provozu bez helmy a vožralej. Ne, dělám si samozřejmě prdel, klip je taky dobrej, a protože jsem čekal, jestli se stane něco zajímavýho na konci, dokoukal jsem to.
Elephant Man
Public Enemy
I Shall Not Be Moved Public Enemy, když jsem na ně narazil úplně poprvý, byl jsem samozřejmě ještě úplnej piňdour, ale hlavně jsem si myslel, že hvězda je Flavor Flav. Pak jsem zjistil, že je to spíš podržhodinka a hlavní aktér je Chuck D. Jinak tenhle old school rap mám moc rád, i když chlapci zrovna bělochy moc nemusej. Tohle je rap.
NOFX
Seeing Double At The Triple Rock Připomíná mi to starý Offspring a nebo Green Day, akorát v trochu jiným kabátu – i ten klip je takovej. Kalba, holky, kytary, ale tak to je vlastně skoro každá kapela. Hlavně z tý pecky je teda fakt patrný, že je to skoro deset let starý a to mě bylo dvacet, takže mi to ani nic jinýho připomínat nemůže.
Václav Neckář
Nestůj a pojď Neckář je dobrej, vlastně mě docela baví a tohle mě teď dokonce donutilo si poslechnout víc pecek na YouTube a můžu říct, že je vlastně všechny znám. A ani mě to tak nepřekvapuje, je to opravdovej pan zpěvák a kus český hudební historie – teda až na etapu v Golden Kids, to mě dost sere.
Miley Cyrus Začíná to jako nějaký béčkový porno a vlastně se to v tom duchu nese celou dobu. V podstatě nevim, co si o tom myslet. Poprvý jsem to slyšel u Kolíbala na Expresradiu, když Lukáš říkal, že Miley vtipně zareagovala. Mě spíš přijde, že chtěla uhnat nějakej ten fame.
The Who
My Generation Asi nejlepší klip v týhle desítce, a i pecka. Některý věci jsou prostě nesmrtelný a tohle k nim patří! Je jen otázka, jestli to bylo tím, že dřív nebylo pro kapely tolik možností jako teď a jestli by se kapela jako The Who, kdyby byla teď, prosadila tak jako tak.
While She Sleeps
Seven Hills První, co mě napadlo, byl Klub rváčů, to asi dělá ten sklep. Dál mě už nic nenapadlo – snad jen proč tady mám kurva tolik rocku… Musim ale říct, že je to hudebně dobře odvedená práce. Zvuk je hezkej, aranže jsou taky dobrý, ale jak už jsem psal, tahle pecka je pro mě asi jako pro slepýho domací kino.
BARRÁK MUSIC CLUB Havlíčkovo nábřeží 28, Ostrava | www.barrak-club.cz čt 19.6.
BOB WAYNE (USA), PTAKUSTIK
so 21.6.
FINÁLE PLANETROX: THE FALL OF GHOSTFACE, FROM OUR HANDS, SIGHTS, SHIRO AME, ARTIFICIAL LIFE, vstup zdarma
st 25.6.
MARKY RAMONE (USA), STARÉ PUŠKY, LORD BISHOP ROCKS (USA), VINYETTE (USA)
pá 27.6.
BENEFIT PRO STANDU HOVADÍKA – NICE TO MEET YOU, UP!GREAT (unplugged), ZPOCENÝ VOKO, FIREDOG, DUO JUYOS COMPLET, vstup zdarma
ne 6.7.
KYLESA (USA), LAZER/WULF (USA), ARCHIBALD TUTTLE
po 7.7.
DEATH BEFORE DISHONOR (USA), STREETMACHINE, FILTHYMINDS, EAT ME FRESH
út 5.8.
EVERGREEN TERRACE (USA), SUNSET TRAIL + SUPPORT
pá 15.8.
ČEROKÝZ FEST: VISION DAYS, TAK ČI ONAK, ZTRÁTA PAMĚTI, COCAINE PARTY, OTRÁVENÁ GENERACE, NEPLAŠ TETŘEVY, DYSURIE
čt 21.8.
AGNOSTIC FRONT (USA), MURPHY‘S LAW (USA), DEAF1CULT0
OBSCURE PROMOTION www.obscure.cz | www.brutalassault.cz | www.shindy.cz
út 1.7.
Centurian, Nervochaos, Warcursed
čt 3.7.
Hatebreed + The Black Dahlia Murdr
6.-9.8. Brutal Assault
Praha, Modrá Vopice Bratislava, Randal Jaroměř, Pevnost Josefov
po 11.8.
Combichrist
út 12.8.
Machine Head, Beast Within The Sound
st 20.8.
Agnostic Front
pá 22.8.
Agnostic Front
Praha, Futurum
so 23.8.
Agnostic Front
Košice, Collosseum
po 8.9.
Cryptopsy, Disgorge, Jungle Rot
út 9.9.
Cryptopsy, Disgorge, Jungle Rot
Ostrava, Barrák
st 10.9.
Cryptopsy, Disgorge, Jungle Rot
Bratislava, Randal
po 22.9.
Finntroll, Hatesphere, Profane Omen
st 24.9.
Bolt Thrower
Praha, Roxy
po 29.9.
In Flames
Praha, Roxy
Bratislava, Randal Praha, Roxy Bratislava, Randal
Praha, Modrá Vopice
Praha, Futurum
14.– 16. 07. 2014 CROSS CLUB PRAHA
OFICIÁLNÍ PIV
PONDĚLÍ 14. 07. (USA)
+ MikkiM ÚTERÝ 15. 07. (USA) (USA)
STŘEDA 16. 07. (MEX)
+ Dread K VSTUP
PONDĚLÍ A UTERÝ S PÁSKOU FREE, BEZ 80 KČ / STŘEDA FREE
www.mightysounds.cz
O FESTIVALU
Inspirován tradicí bylinných likérů přináší Jan Becher nový výjimečný drink. ICE&FIRE je spojením dvou protikladných živlů, ledu a ohně. Objev nový, nepředvídatelný zážitek. Otevři se nové zkušenosti a vyzkoušej unikátní spojení ledové a pálivé chuti. www.iceandfire.cz
www.pijsrozumem.cz
MIGHTY MERCH 2014
VELBLOUD music bar U Tří lvů 4/294, České Budějovice | www.velbloud.info
st 2.7.
BLACKOUT drum’n‘bass DJs night
pá 4.7.
METAL MODE, NONCITIZEN electro/metal koncert
so 5.7.
NAROZENINOVÁ PARTY
st 9.7.
Reggae Bashment - Dj Vít Urbi Marley, začátek ve 20.00 hod.
čt 10.7.
Mighty Sounds Warm Up: CRIMSON GHOSTS (DE), OVERLOADED, KUZIMU MABAYA hardcore/punk koncert
pá 11.7.
BOSS PEOPLE rock/hip hop koncert
st 12.7.
Electro Clash party - DJs: JaBasta, ZBNK, Mushroom
út 15.7.
TURBOKRIEG (USA), LAHAR, GRIDE grindcore/hardcore/thrash metal koncert
st 16.7.
PINKOUT gay’n‘lesbien & friends party
pá 18.7.
Brutal Assault Warm Up: DESIRE FOR SORROW, ELEAMENT, ANIME TORMENT
so 19.7.
Rock’n‘roll Rumble – DJs: LOU BOSS & VLK SKLENIČKA SRPEN 2014, sleduj web, www.velbloud.info
TINY FINGERS K H A O M AT I C
Chapeau R ouge, Ja k u bsk á 2 2 4 . 6 . 2 0 14 , 2 0 . 0 0
][
Sestavila věštkyně Zerinda
Vodnář
Blíženci
(22. 5.–21. 6.)
(24. 9.–23. 10.)
Vaše červencové téma je rodina a domov. Při vašem egocentrismu a plánování to u vás ovšem bude vypadat spíše jako manévry. Ještěže se přes vás přežene Venuše, která udělá manévry pro změnu vašim pohlavím orgánům.
Je vás dost i v jiných měsících, ovšem červenec svým příslibem slunných zítřků pomotá hlavu všem dvojmyslným, kteří se budou chtít prosazovat. Doporučení: uteč, kdo můžeš – popř. antidepresiva.
Koneckvětní v novoluní přineslo škváru. Gratulujeme a doporučujeme nesvěřovat toto tajemství partnerovi. Ačkoli by to mohlo v jistém směru vyřešit vaši touhu po erotice a láskou nasáklých valech.
Rak
Štír
Raci mohou potkat důležitou osobu. Také mohou dostat důležité sdělení. Taky se ale nemusí stát vůbec nic, takže je to vlastně úplně jedno a všechno bude jako jakýkoli jiný červenec.
Štírům v červenci přejí planety. Alespoň někdo, protože zbytek zvířetníku na tom tak pozitivně není. Už jen proto, že vám to pošlape ve všech směrech, což by nasralo i budhistu.
(21. 1.–19. 2.)
Ryby
(20. 2.–20. 3.) Planeta Jupiter chtěla od minulého léta po Rybách, aby něco udělaly pro svůj rozmach v oblasti bydlení. Při vaší přelétavosti a změnách postojů na to došlo až teď, gratulujeme. Především vašim trpělivým partnerům.
Beran
(21. 3.–20. 4.) Lidé zrození z tvrdohlavosti mají nad sebou v červenci planetu lásky a hodnot Venuši. Gratulujeme, akorát si při tom oslňování, kdy budete nepřehlédnutelní, svěží a úžasní, nezapomeňte zapnout poklopec.
Býk
(21. 4.–21. 5.) I pověstní lenochodi a povaleči Býci najdou po novoluní za vůně šeříků nepřeberně energie a aktivit. Přes Venuši se přežene Uran, přes vás se přežene uragán. Bacha na peněženku, i tam se vítr dostává.
(22. 6.–23. 7.)
Lev
(23. 7.–24. 8.) Slunce se v červenci bude pohybovat Býkem. Vy se pohybujte po zahrádkách, je to velice osvěžující, příjemné a společensky vhodné. Navíc tak můžete ještě víc oslňovat svou dokonalostí bytí.
Panna
(24. 8.–23. 9.)
Zádumčivé Panny se vrhnou do cestování a komunikace. Zatím tedy pouze v myšlenkách sobě vlastních, realizace tudíž vychází cca na listopad, a to už budete mít horoskop i myšlenky někde úplně jinde, takže si raději na tu dovolenou nic nekupujte. zklamání bolí.
Váhy
(24. 10.–22. 11.)
Střelec
(23. 11.–21. 12.) Váš vládce Jupiter zdůrazňuje zdraví! Zdraví je nade vše a pokud se mu nebudete věnovat, přinese depky a smutky, chandry a kdo ví, co ještě. Doporučujeme celý červenec pít na zdraví. Zbytek předpovědi vás nemusí zajímat, budete pod vlivem.
Kozoroh
(22. 12.–20. 1.) Kdo nemá děti, jako by nežil, hlásí hvězdy do vašich rohatých hlav. A proto zoveme červenec měsícem lásky, kdo děti má, bude z nich aut, kdo děti nemá, bude je chtít dělat. Jen si dávejte pozor s kým a kde, ne každý holduje holé řiti na veřejnosti.
Konoptikum 228x333
Stáhněte si výtisk zdarma na www.softsecrets.nl