Milk & Honey #23 by Milk & Honey

NETUCTOVÝ BUDĚJOVICKÝ MAGAZÍN

ZDARMA DOSTUPNÝ NA SPRÁVNÝCH MÍSTECH

MILK & HONEY: VYCHÁZÍ V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH ŠESTKRÁT ROČNĚ | # 23 (23. 3. 2018) – BŘEZEN/DUBEN ŠÉFREDAKTOR A VYDAVATEL: ZDENĚK BRDEK | DESIGN: MÍRA ADAMEC, HELENA HRUŠOVÁ

TÝM: ŠTĚPÁN BALÍK, NATALIE CZABAN, TOM CZABAN, MARTIN DVOŘÁK, HONZA FLAŠKA, ŠÁRKA KOTZINOVÁ, PETRA LEXOVÁ, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE, JIŘÍ PTÁČEK, ONDŘEJ SELNER FOTKY: HELENA HRUŠOVÁ, DENISA VESECKÁ, MONIKA BARTÁČKOVÁ, NIKA BRUNOVÁ | OBÁLKA: RUDOLF SAMOHEJL DISTRIBUCE: MONIKA ZÁRYBNICKÁ, MARKÉTA KULÍKOVÁ, JAKUB MÁČE KONTAKT: MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM, WWW.MLIKOAMED.CZ, facebook: MILK&HONEY, adresa: NOVÁ 21, ČB 370 01 MK ČR: E 2237

VYCHÁZÍ ZA PODPORY:

CON TENT INTERVIEW:

PETR KRATOCHVÍL PETRA LEXOVÁ:

UMĚNÍ A VEŘEJNÝ PROSTOR INTERVIEW:

KATEŘINA ŠEDÁ JAKUB KAHOUN:

KOMU PATŘÍ MĚSTO

6 12 26 35

EDITO RIAL

íte, co mají společného veřejný prostor a horor? Škarohlídi by mohli obratem opáčit, že v Českých Budějovicích je toto spojení kvůli stavu města obzvláště nasnadě. A měli by bohužel zčásti pravdu. Především se ale shodou okolností jedná o dvě témata, s nimiž přichází toto číslo Milk & Honey. O veřejném prostoru se snažíme pojednávat soustavně, tentokrát tedy s výjimečnou intenzitou. Jako úvod doporučuji rozhovor s patrně největším teoretickým odborníkem na tuto problematiku, Petrem Kratochvílem. A horor? Tomu je zasvěcena naše historicky první literární příloha nazvaná Trash, kterou najdete uprostřed čísla. Pojďte se bát! (Ale ne veřejného prostoru.) ZB

COVER COLLAGE: RUDOLF SAMOHEJL

a otázku, jak by Rudolf Samohejl stručně shrnul přístup k vytvoření obálky pro přítomné číslo Milk & Honey, odpověděl větou: „Jak se změníme, když začneme přemýšlet, co pro nás je veřejný prostor.“ V montáži užil vedle odlitků písmen z nápisů na veřejných sochách a odlitku pouliční kamery také fotografii z deštného pralesa. Můžeme přemýšlet spolu s ním, jestli kamery v ulicích jsou monumenty naší doby. Na co nás upomínají? Jak proměňují místa či náš pocit z míst, když se pod nimi denně pohybujeme? Jak by na koncepci „veřejného prostoru“ pohlížel původní obyvatel pralesa, pakliže nevychází z představy o možném vlastnictví životního prostředí? Rudolf Samohejl (narozen 1987) pochází z Českých Budějovic a vystudoval VŠUP v Praze. Jeho velkým zájmem je zkoumání sociálních kontextů sochařských monumentů.. JPT

Při nedávné návštěvě v galerii jsem měl to štěstí (smůlu), že stejnou trasu prohlížení zvolila i dvě děvčata navyklá běžnému vkusu. V horečnatých diskuzích rozvíjených před každým obrazem se snažila s roztržitou definitivností momentky disciplinovat každý obraz do podoby nějaké „hotovky“. „Přesně takhle to vypadá na koupališti, kdy tam nechceš!“ „Tohle je kopírka Warhola, to je jasný!“ „Tady to je moc krásně namalovanej obličej, ale ten zbytek?! Ale možná... Díky tomu hnusu okolo ten obličej tak vynikne.“ Bez ohledu na cokoliv, a aniž by to tušily, díky tomu „ale možná“ snad slečny opustily galerii o něco bohatší, s dozvukem praskající hotovky v očích. OM

Raduj se z maličkostí. Tahle věta se mi v hlavě promítne vždycky, když mi v nedávno otevřené kavárně F café na stůl přinesou porci Míša-dortu a k tomu dvojitý espreso bez mlíka a cukru. Neznám snad lepší kombinaci, která dokáže spolehlivě uklidnit nervy a udržet pracovní morálku. Vzhledem k tomu, kolik zde průběžně trávím času, můžu tohle místo prohlásit za svou druhou pracovnu. Občas se mi takhle podaří skloubit příjemnou věc s užitečnou, za což se musím náležitě pochválit. A co jako, že to obsahuje moc kalorií, na nějakou dietu z vysoka... U Haliny to taky nefunguje. Takovýhle gastropéčko si rozhodně nenechám ujít, ať to stojí, co to stojí. DPO

SOUR MILK

SWEET HONEY COLUMN březen/duben 2018

4–5

Jestli mě od malička něco pronásleduje, pak je to moje spolehlivost. Nikdy nechodím pozdě, nikdy si nenechávám věci na poslední chvíli a nějakým způsobem se k tomu váže i vlastnost věci rychle řešit. A tak se dostávám do situací, kdy jednou rukou držím u stěny čerstvě připevněné zrcadlo a čtu na obalu lepidla: „Zrcadlo zafixujte po dobu úplného vytvrzení lepidla (24 hodin).“ Nebo si pro přivrtání police obstarám dostatečně velké vruty a až následně řeším ty dva centimetry železa vyčuhující ze zdi v druhé místnosti. S přibývajícími léty a nelepšící se situací jsem se podvolila sobě samé a přijala fakt „nejdřív řeš a pak to nějak doměříš“ jako sobě vlastní, ba v něm začala spatřovat benefity! Když se při tak jednoduchém questu, jako je připevnění police, provrtáte do druhého bytu, nejenže se naučíte vrtat, ale ještě si zlepšíte komunikační dovednosti, „zpevníte“ sousedské vztahy a v neposední řadě se naučíte používat flexu na železo a sádrovat. GAK

Nejhorší noční můra. Sedám si na své místo nacházející se zhruba uprostřed koncertní síně Otakara Jeremiáše. Stihnu se vydejchat po velmi výživném, takřka každodenním sprintu díky velice spolehlivým linkám, okem proběhnu program, naposledy čeknu outfit – všechno v cajku. Účinkující přicházejí za doprovodu vřelého potlesku. Co by mohlo následující hudební zážitek tak spolehlivě zkazit? „No ahój, Blaženko, já jsem tě vůbec nepoznala. Tobě to tak sluší. A kdepak máš Josífka?“ Úspěšně zjišťuji, že se opodál nachází dvojice seniorů (nehledě na to, že jich je skoro plný sál), která své prožitky v průběhu celého koncertu komentuje zhruba stejně nahlas, jako když Záruba prožívá komentátorský orgáč během hokejového zápasu. Z původně očekávaného kulturního zážitku se rázem stává peklo v délce asi dvou hodin. Samozřejmě nejsem ošizen ani o bohatou várku gastronomických poznatků, což může vypadat zhruba takto: „Víš, Mařenko, já do toho bramborovýho salátu celer nedávám, náš Pepik ho nemá rád...“ Nemluvilo se tu náhodou poslední dobou o legalizaci nošení zbraní? DPO

U vedlejšího stolu rozjíždí kázání člověk, který vděkem nevídaných dispozic stran jeho pronikavé intuice a možná i díky vyššímu vnuknutí dozřel až do nejzazších strojoven v srdci našeho společenského uspořádání. Jeho schopnost mě po dlouhou dobu nechávala chladným. Navzdory hlučnosti, s níž odkrýval svá tajemství, jsem se zoufale snažil hledět si svého. Ostatně nesypal ze sebe nic, co by člověk už neslyšel: Rothschildové, židi, mraky, mimozemské civilizace… Jenže během chvíle jeho přednes dalekosáhle překračuje běžné stezky spikleneckého diskurzu a moje aktivní nezúčastněnost se proměňuje v maskovanou zvědavost. „Ony jsou to dvě skupiny a ty spolu o nadvládu soupeří, proto nás ještě neovládli. Jedni nás chtějí ovládnout tajně, druhý naostro. Sovětskej svaz byl pokus, kterej jim nevyšel. Brusel! Junker má blízko k Marxovi. Marx = žid! To jsou jasný souvislosti!“ Nestíhám sledovat návaznosti, odhalování pokračuje: „Stropnický v tom má prsty taky! Vesmírnej program. On na něj byl napojenej. Posílají replikanty do vesmíru. Na těžební věže. Replikanty? No a co myslíš, že jsou blaničtí rytíři?!“ Úžas! Zoufale se sápu po něčem, do čeho bych mohl vysypat smích. Chlapík nelítostně přidává: „Mezi Slovany a Indy je jasná vazba. Třeba některý slova máme podobný jako v sanskrtu. Taky předsíň. To, že se vyzouváme, je stejný, jako když se člověk vyzouvá v chrámu. Souvislosti! Mám známýho, kterej vede semináře, kde medituje za revitalizaci slovanství.“ Nedýchám! „Muslimové! Mají v hlavách nanočipy. Oni o tom neví, ale když je potřeba, zmáčkne se čudlík a oni vraždí. Globální prediktor. Je třeba napojit se na paprsek.“ Už neovládám své vnitřní zmítání a odcházím. Sice si nedovedu představit vášnivější a fantasknější způsob zastírání společenských podmínek, v nichž se nacházím, kompenzovaný ještě fantastičtější představou vlastní mohoucnosti (meditující aktivizmus), ale vzhledem k obsahu těch žvástů jenom doufám, že to meditací taky skončí. OM

VEŘEJNÝ PROSTOR JAKO KONTINUUM FLUSANCŮ Jan Flaška

istě jste si všimli, že se v posledních letech spojení „veřejný prostor“ skloňuje ve všech pádech. Tak v prvním pádě je veřejný prostor prostě zásadní téma, takže bez veřejného prostoru se neobejde žádná debata, neboť k veřejnému prostoru se chce vyjádřit každý a kdekdo považuje veřejný prostor i za své téma – leckterý druhořadý politik jako by chtěl oslovovat a volat „veřejný prostore!“; o veřejném prostoru se baví i lidé, co s veřejným prostorem nemají moc zkušeností. Navíc je smutné, že podstatná jména nejde časovat, protože to bych pak mohl nechat tenhle jalový odstavec ještě nabobtnat tím, že bych sousloví „veřejný prostor“ převedl do minulého a budoucího času, do podmiňovacího způsobu atd. Nemám totiž ponětí, jakými jinými nesmysly zaplácnu zbývající kus stránky. Zkrátka – občas se mi stane, že mám napsat text na nějaké téma, o kterém vůbec nic nevím. V takových případech se ze všeho nejdřív pokusím patřičné slovo vyskloňovat a doufat, že to čtenáře přestane bavit hned po prvním odstavci. Když to nepomůže a musím psát dál, kouknu na Wikipedii. To jsem udělal i tentokrát a díky tomu jsem se o veřejném prostoru dozvěděl, že nikdo neví, co to je. Prý ho lze „vnímat i jako celek či kontinuum“. Než tedy zabředneme do kontinua, nebude od věci si udělat představu, jak veřejný prostor vnímají jednotliví zástupci veřejnosti. Na základě plošné rešerše

jsem dospěl k těmto závěrům: Děti 1–5 let: Veřejný prostor je místo, které by mělo být důkladně vybavené houpačkami, klouzačkami, prolézačkami, kolotoči a pískovišti, na kterých by veselí klauni zpívali veselé písničky o zvířátkách a rozdávali pestrobarevná lízátka. Jednotlivá hřiště by byla propojená cestičkami, na kterých by ležela spousta klacků k sebrání a šermování a taky spousta flusanců, ve kterých by se těmi klacky dalo šťourat. Děti 6–18 let: Veřejný prostor? Wifi zadarmo. Všechno ostatní je nám u prdele. Pejskaři: Neměli bychom zapomínat, že ve městě nežijí jen lidé. Své území potřebují i naši čtyřnozí přátelé. Nejen jim by měl veřejný prostor poskytovat dostatek příležitostí pro bezpečný a rozmanitý pohyb na zdravém vzduchu. Také by jim měl umožnit odložit své výkaly, kam se jim právě zamane. Řidiči: Pokud veřejný prostor není parkoviště, pak by měl být parkoviště. Angažovaní lidé s plnovousy a kostěnými brýlemi: Veřejný prostor je posvátný. Měl by být přívětivým místem pro setkávání lidí napříč generacemi, například polykačů ohně, pouličních hudebníků, žonglérů a prodavačů veganských biopotravin, opravářů starých kol a lidí, co prodávají kelímek filtrovaného kafe za sedmdesát korun. Místní architekti: Veřejný prostor je prázdný soubor v AutoCADu, který lze snadno zaplnit opakovaným používáním klávesových zkratek Ctrl+C a Ctrl+V těmito předdefinovanými prvky: 1) žulová dlažba, 2) zámková dlažba, 3) lavička, 4) koš, 5)

strom, co vypadá jako zelená koule na špejli, a 6) volně přístupný vodní prvek, speciálně vyvinutý týmem neurologů tak, aby nadchnul městské zastupitele zodpovědné za správu veřejného prostoru a děti do tří let. Developeři: Veřejný prostor je jen soukromý prostor, co o tom ještě neví. A vám může bejt akorát tak hovno do toho, co si dělám na svém vlastním soukromém prostoru. Obchodníci: Jestli tady nemůžeme nic prodávat, nedal by se sem aspoň dát billboard? Možná bych našel ještě pár typů lidí, které jsem nezmínil, i tak si lze ale v hrubých obrysech představit ideální veřejný prostor. Vypadal by jako obrovské vydlážděné parkoviště, obehnané reklamními billboardy a doplněné malým vodním prvkem. Mezi auty by se na starém kole proplétal chlapík s plnovousem a kostěnými brýlemi a nabízel řidičům filtrovanou kávu v kelímku za sedmdesát korun. Mezi stáními by rostly malé kulaté stromky a lidé by tu venčili své pejsky. Po parkovišti by byly rozeseté psí výkaly, v nichž by se klacíčky šťouraly tříleté děti a nad tím vším by z reproduktorů hráli Maxim Turbulenc. Takový veřejný prostor by bylo možné vnímat jako celek či kontinuum. Nevím jak vy, ale já myslím, že jsme na mnoha místech našich měst tohoto ideálu dávno dosáhli. Na závěr bych chtěl poděkovat, že mi byl časopisem Milk & Honey poskytnut tento veřejný prostor k vyjádření mých názorů, a to přesto, že žádné nemám. Vlastně mám jeden: domnívám se, že by se podstatná jména měla i časovat.

INTERVIEW

I v době virtuálních vztahů na sociálních sítích je občas třeba obsadit fyzický veřejný prostor k obraně svobody veřejného prostoru politického (hnutí Occupy Wall Street, New York 2011).

NESAMOZŘEJMÁ EXISTENCE VEŘEJNÉHO PROSTORU Filip Šenk

6–7

březen/duben 2018

Petr Kratochvíl

eřejný prostor se může jevit jako něco zcela samozřejmého, ale – jak v rozhovoru upozorňuje profesor Petr Kratochvíl – není. Je třeba mu věnovat náležitou pozornost, a to nejen na odborné úrovni urbanismu, architektury či filozofie. Po zkušenostech s totalitárními režimy by se dalo očekávat, že jeho nesamozřejmost bude zřejmá. Nemizí nám však rovnou pod rukama, respektive nohama každým dnem? O významu veřejného prostoru v současné době je slyšet mnoho řečí, aniž by od mluvčích bylo vždy zřejmé, o čem to vlastně mluví. Proto bych začal otázkou: Co je veřejný prostor? Sousloví veřejný prostor má mnoho vrstev. Především hovoříme o dvou z nich – o veřejném prostoru politiky nebo třeba médií, ten

nemá materiální povahu, je totiž prostorem řeči a domlouvání. Vedle toho lze také mluvit o fyzické formě veřejného prostoru v podobě náměstí, ulice či parku. Osobně považuji za velmi důležité, zvláště při mém zaměření se na urbanismus, že městský veřejný prostor obsahuje obě tyto roviny. Je to prostor fyzicky vymezený, má podlahu a nad ní zpravidla otevřené nebe, ovšem aby opravdu měl povahu veřejného prostoru, musí v něm docházet k společenským setkáním a interakcím. Musí být přístupný různým aktivitám, které se zde neodehrávají jen dlouhodobě či pravidelně, ale také jen nárazově. Musí být také zaplněn materiálními objekty s kulturními významy, což zahrnuje takto koncipované vstupy jako pomníky a sochy nebo asociace na něco, co se kdysi odehrálo v tomto místě. Společně tyto prvky vytvářejí půdu pro veřejný život. Městský veřejný prostor se vždy staví do kontrapozice vůči soukromému

prostoru. Tyto dvě sféry spolu úzce souvisejí, dokonce se podmiňují. Obě sféry mají svou nezastupitelnou roli. Důležitý je vztah, jaký je mezi oběma, jinak řečeno hranice, kam sahá soukromé a kam sahá veřejné. Existuje nějaký jiný prostor mimo toto rozdělení mezi soukromým a veřejným? Vedle těchto dvou existují ještě další sféry, například pracovní prostředí. Tam nejsme doma, ani to není veřejný prostor už proto, že zde panuje jasný řád a poslušnost, disciplína. Veřejný prostor je důležitý právě proto, abychom se nepohybovali jen mezi soukromým světem domova a hierarchicky uspořádaným světem zaměstnání. Důležitost je v uchovávání prostoru svobody, kde není hierarchie předem daná a kde se setkáváme s neznámými lidmi. Zde můžeme narazit na nečekané události, které nemusí být vždy příjemné, ale i tak obohacují náš život. Doma ani v práci bychom se s nimi nesetkali. Veřejný prostor rozšiřuje individuální obzor o to, co je nečekané. Můj oblíbený autor Richard Sennett říká, že veřejný prostor je místo, které nám dává možnost setkat se s odlišností. To je nedocenitelné. Protipólem veřejného prostoru jsou formy jako gated communities, uzavřené obytné okrsky, kde se skupina lidí vymezí proti jiným skupinám, aby mohla žít ve vlastní bublině, do které jiné skupiny nemají fyzický přístup. Tím však jen odstrkujeme rozdíly mezi lidmi do pozadí, nezabýváme se jimi, a ty pak můžou přerůst do otevřených konfliktů. Když jsou potíže a nepříjemné věci „neviditelné“, neprovokují k hledání řešení a podob soužití. Takže veřejný prostor je takové praskání sociálních bublin? Bublin, které vytvářejí falešný nebo alespoň nepřesný obraz skutečnosti? Smysl a role veřejného prostoru, vedle těch samozřejmých a důležitých rolí, jako že je místem našeho pohybu, komunikace, nakupování, odpočinku, sledování druhých lidí, má také hlubší rovinu v možnosti setkávání s něčím neočekávaným a jiným. To nás nutí přemýšlet, konfrontovat sebe sama s odlišností. Najednou zjistíme, že náš pohled na svět není jediný. Uznat i jiné pohledy není snadné, ale vede to k tomu, že se společnosti

naučí třeba toleranci, respektu. Jeden z výborných německých sociologů Hans Paul Bahrdt tvrdí, že veřejný prostor v moderním slova smyslu se zrodil na středověkém tržišti. Právě tam totiž přicházeli cizinci, kteří se vymykali jasnému uspořádání obyvatel města, a přesto se mezi těmito lidmi musela vytvořit formální i neformální pravidla, že jeden druhého nebude šidit a okrádat. V podstatě respektovat druhého jako člověka, ne proto, že je to příbuzný či blízký nebo známý člověk, ale jen proto, že je člověk.

ském hradě. Když tam byl Václav Havel, dříve uzavřené zahrady se zpřístupnily, aby se dala najevo otevřenost nové demokracie. Dnes jsou všude bariéry a část Jeleního příkopu je uzavřena, prý z bezpečnostních důvodů. Říká se tím jasně, že svoboda se nahrazuje pocitem bezpečí. Jenže právě to je vždy dobrý a ověřený trik, jak připravit lidi na omezování jejich svobod.

Může se veřejný prostor přenést do virtuální sféry? Ne úplně. Vezměme si jako příklad hnutí Dnes však fungující veřejný prostor těžko Occupy Wall Street. To byla skupina převážně budeme spojovat s obchodem a zvláště mladých lidí, kteří se domluvili pomocí sonákupními centry. ciálních sítí, ale aby jejich názor získal váhu, Fungující veřejný prostor souvisí s počátky museli obsadit náměstí. Museli být fyzicky demokracie, nemyslím té právně ustanovené, viditelní. Žádná revoluce se nikdy neudělala ale té žité. Principem demokracie je respekt po telefonu. I politika občas fyzický prostor potřebuje. A je tu ještě jeden důležitý moment nutně spojený s fyzickým prostorem. Politické dohadování se podle mě zakládá na předpolitické rovině, na uvědomění si základních hodnot a vztahů. To se neděje jen v abstraktním prostoru. Když nevidím odlišné lidi jako třeba černochy nebo Asiaty, tak o nich mám jen abstraktní představu a ta se může snadno Městský veřejný prostor je souhrou atraktivních fyzických forem stát strašákem. Když a pulzujícího života (zabydlená střecha Opery v Oslo). takové lidi pravidelně vídám jako běžnou součást občanské společnosti, nemusím je k druhému jako ke člověku a jeho právům. milovat, ale jsem schopen číst z jejich tváře, Proto také všechny státy a společnosti, které vidět, jací doopravdy jsou, jak jednají. Pokud nemají rády demokracii, se snaží svobodu konkrétní zkušenost chybí, často převládají veřejného prostoru okleštit a omezit. A to jak prostor veřejné diskuze, třeba privatizací a ze- předsudky. Fyzický veřejný prostor slouží státněním médií, ale i prostor fyzický je tvrdě předpolitickému porozumění druhému, a to je základ sdíleného prostoru. I když jsme regulován. Shopping centrum se tváří jako odlišní, může nás něco spojovat. veřejný prostor, velmi příjemný zastřešený prostor, kde na lidi neprší a nefouká a je tam Trh měl jasně určenou náplň. Má mít vestálá teplota. Omyl. To je soukromý prostor, kde jsou návštěvníci neustále monitorováni řejný prostor, aby fungoval, takové určení? a dirigováni. Jediným smyslem takového mís- Jaká jsou dnes příkladná konkrétní místa sdíleného žití? Uvedl bys příklady? ta je, aby tam návštěvníci utratili maximum Lidé vycházejí do veřejného prostoru z pragpeněz. Pokud tam jdete za jiným účelem, z tohoto prostoru vás vyloučí. Je to nenápadmatických důvodů, jdou nakoupit nebo do kina. Jdou odněkud někam. Setkávání s odná sociální selekce ve prospěch movitých, voňavých lidí. Nejsou tam ani lavičky, aby lišností je důsledek, který bezděky do sebe člověk netrávil čas lelkováním. Celý prostor vstřebáváme. Než abych řekl, že někde exisnařizuje: Nakupuj! tuje ideální podoba veřejného prostoru, tak Další taková opatření vidíme i na Pražspíše zvažme, jaká opatření veřejný prostor

8–9

březen/duben 2018

INTERVIEW

Vyvolávání strachu je prostředkem, jak omezovat veřejný prostor (bezpečnostní kontroly před Pražským hradem).

podporují a která naopak potlačují. Polyfunkčnost je vždy důležitou vlastností, protože zajišťuje přítomnost lidí s různou motivací. Pokud dám prostoru jednu funkci, bude jej využívat jeden typ lidí. Historické centrum Prahy je zredukované na centrum turistického ruchu a Staroměstské náměstí už prakticky jinou funkci nemá. Řekl bych, že i pro turisty musí být otravné po příjezdu do Prahy vidět zase jenom turisty. I když z různých zemí. Třeba to nakonec dopadne tak, že my, domorodci, budeme najímáni, abychom tam běžný život předstírali. Nebo se autochtonní historický prožitek místa smrskne na šaškárnu v historických krojích, kdy v určitou hodinu jednomu z herců setnou hlavu jako připomínku popravy 27 pánů po bitvě na Bílé hoře. Přeháním, ale monofunkce prostoru vylučuje mnohost pohledů. Přeci jen, máš široký přehled o podobách veřejných prostorů, a to nejen u nás. Mohl bys nějaká konkrétní fyzická řešení zmínit? V Rotterdamu ateliér West 8 navrhl Divadelní náměstí jako veřejný prostor, který měl vybízet k aktivitě. Vymysleli stožáry s osvětlením, kterými šlo pohybovat. Spoléhali na to, že přílišná dokonalost vede k pasivitě, ale jistá neukončenost může povzbuzovat účast lidí. Když jsem tam byl podruhé, s ničím se

Nejzajímavější atraktivitou veřejného prostoru jsou ostatní lidé (pařížská kavárna).

už hýbat nedalo. Souhlasím však s jejich přístupem, tedy že přílišná uhlazenost opravdu nepodporuje aktivní účast. Je vhodné nechávat lidi prostor dotvářet, podílet se na jeho výsledné podobě. V Kodani jsou zajímavé prostory kolem vody, v níž jsou třeba plovoucí bazény, a celé nábřeží je utvořeno jako zelený pás plný příležitostí, přitom není předurčeno, co se tam může dít. Může se tam zapojit i někdo, koho napoprvé vyženou, a tak se vrátí později s něčím jiným. A to bych zdůraznil. Veřejný prostor je místem permanentního boje. Ne že ho za nás architekt krásně nakreslí a radnice schválí a pak už takový je. Svět se děje a mění a veřejný prostor je místem dohadování. To nikdy nekončí: neustále se hledá hranice, co se smí, nesmí, co je vhodné, nevhodné. Znamená to třeba hledat hranici, kdy pouliční muzikanti obtěžují a kdy jde o svobodné umělecké projevování se na veřejnosti. Hegel napsal, že duch města osvobozuje. Platí to i dnes? Bezesporu to platilo pro středověké město, protože mimo město bylo svobody málo. Hegel možná měl spíše na pozadí této myšlenky řeckou polis. Dnes si tím už nejsem tak jistý. Město může i zotročovat. Principiálně si však myslím, že město vždy bylo a vždy bude místem inovací. Město znamená velké

množství lidí a množství různých zájmů a to usnadňuje prolamování stereotypů více než jakékoli jiné prostředí. Takže vlastně ano, vždyť inovace je svoboda od konvenčního pohledu na svět. nekrácenou verzi rozhovoru čtěte na www.mlikoamed.cz

Petr Kratochvíl Je profesorem dějin architektury, který působí na Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky. Vedle toho dlouhodobě přednáší na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Je autorem řady odborných článků a knih, mj. Současná česká architektura a její témata (2011) a Městský veřejný prostor (2015).

JAK SE U NÁS (NE)PODPORUJE KULTURA Daniel Podroužek

archiv A8000, Rejnoka a České komory architektů

Koncertní a kongresové centrum Antonína Dvořáka Lokace: místo bývalých kasáren ve Čtyřech Dvorech Náklady: ± 2,3 mld. Kč Status: zamítnuto

Mnoho lidí tuto stavbu bude znát pod označením Rejnok, jehož tvarem je budova inspirovaná. Objekt by měl obsahovat multifunkční prostory v podobě dvou koncertních sálů o kapacitě 1000 a 400 diváků. Zbytek budovy by sloužil k administrativním nebo kongresovým účelům. Autorem tohoto projektu je světoznámý architekt Jan Kaplický, po jehož smrti opratě převzala architektka Eva Jiřičná. Ačkoliv objekt nabízí mnoho praktických řešení, největším minusem je bezesporu nákladná realizace, kvůli které byl projekt nakonec odpískán.

10 – 11

březen/duben 2018

TOWN

lánů mnoho – činy žádné. Zhruba takto se dá zkráceně shrnout již několik desítek let trvající situace ohledně vybudování solidního kulturního stánku pro jihočeskou metropoli. Město zatím disponuje jediným vhodným sálem určeným pro realizaci koncertů vážné hudby – kostelem sv. Anny, jakožto sídlem Jihočeské filharmonie. Prostředí, které sice nabízí přijatelnou akustiku, dostatečnou kapacitu však nikoliv. Z tohoto důvodu se koncerty, určené pro početnější publikum, přesouvají do nedaleké divadelní scény KD Metropol, která se špičkovou akustikou rozhodně pyšnit nemůže. Pojďme si alespoň krátce připomenout známé i méně známé architektonické návrhy, které aktuální situaci mohly již dávno vyřešit.

Spolkový a kulturní dům Slavie Lokace: Jirsíkova 2 Náklady: 140–150 mil. Kč Status: neznámý

O rekonstrukci této novorenesanční památky, nacházející se na břehu řeky Malše, se hovoří řadu let. Mluvilo se především o různých možnostech přístavby, která se původně měla realizovat na střeše budovy, následně však měla objekt pouze prodloužit v několika různých délkách. Město evidentně již delší dobu nemá ponětí, jak danou situaci vyřešit, a tak se rozhodlo jít cestou tzv. koncesního řízení, což by zajistilo nového provozovatele, který by se následné opravy a revitalizace zhostil. Aktuálně se mluví o rekonstrukci v nákladech zhruba za 150 mil. korun. Jestli k takovému kroku dojde, je však stále ve hvězdách.

Modulární filharmonie Lokace: Mariánské náměstí Náklady: ± 200 mil. Kč Status: zamítnuto

Projekt, který vzniknul po následném zamítnutí Rejnoka z finančních důvodů. Návrh vychází z dřívějších plánů výstavby divadelní budovy na Mariánském náměstí. Modulární budovy nebo lidově řečeno budovy postavené z kontejnerů či jednotlivých buněk nabízí daleko výhodnější podmínky pro realizaci – jsou levné, dají se rychle postavit, rozšířit nebo dokonce i přemístit. Důkazem, že i takto se dá zkonstruovat vzhledná a praktická budova, může být např. český pavilon EXPO 2015. Vizovická společnost KOMA, která se projektu zhostila, vypsala soutěž o ideový návrh této víceúčelové budovy. Nicméně i takové řešení zůstává pouze na papíře.

inzerce

ZMIZELÍ LIDÉ, MÍSTA A KAMENY 27. 1. v den osvobození Osvětimi (1945) si každoročně připomínáme Den památky obětí holokaustu. V mnohých městech světa, včetně České republiky, jsou vzpomínková setkání organizována také na Den šoa (Jom ha-šoa), který letos připadá na 11. a 12. dubna (od západu slunce do západu na druhý den). Tento významný pamětní den je myšlen nejen jako připomínka obětí holokaustu, ale také jako výraz úcty k hrdinství těch, kteří se vzepřeli během povstání (např. v Treblince, Sobiboru či ve varšavském ghettu), připojili se k partizánům nebo emigrovali a bojovali v zahraničních sborech československé armády (z jižních Čech např. Bedřich Popper, Arthur Eisner, Jindřich Kárník, pův. Karpeles či Pavel Lexa). O osudech jihočeských hrdinů a obětí, respektive dětech obětí se lze dočíst v historickém a pamětním sborníku Naše dny se naplnily z roku 2002. Další odvážní lidé se vzepřeli jiným způsobem – malovali, hráli divadlo, koncertovali, organizovali kulturní setkání, psali. Všeobecně známým případem je enormní kulturní aktivita v terezínském ghettu, v němž velmi výrazně působil mj. českobudějovický lékař, výtvarník a básník Karel Fleischmann. Českobudějovická židovská mládež v letech 1940 a 1941 měla svou „Židovskou plovárnu“ v oblasti při řece u tzv. Voříškova dvora, tj. mezi dnešní Strakonickou třídou a tratí České Budějovice – Plzeň. Tento fenomén sportovního a kulturního setkávání nacistickými diskriminačními zákony postupně omezované židovské populace dokumentuje 22 čísel pozoruhodného časopisu Klepy. Periodikum, jež založil teprve šestnáctiletý Rudolf Stadler, bylo poskládané z převážně humoristicky laděných příspěvků (články, básně, písničky, fotografie či kresby). Vzhledem k tomu, že koloval zřejmě nejen po Českých Budějovicích v jediném exempláři, je podle Patricie Tošnerové, která o časopise napsala podrobnou studii (mj. i na základě vzpomínek pamětníků), malým zázrakem, že se časopis vůbec dochoval. Plovárna i Klepy následujícího roku již nedožily. Poslední českobudějovičtí a jihočeští občané s nálepkou „jude“ byli transportem Akb 824 18. 4. 1942 (první transport nacisté zorganizovali již v březnu) odsud odvezeni do Terezína, a pokud zde s ohledem na špatné podmínky nezemřeli, byli odesláni dále do vyhlazovacích táborů, zvláště právě do Osvětimi. Z 910 osob přežilo šoa pouze 30. Z Českých Budějovic zmizeli nejen lidé, ale i honosná budova českobudějovické synagogy. Dne 5. 7. 1942 byla vyhozena do povětří. Jednou z obětí a shodou okolností také návštěvnic „Židovské plovárny“ byla i dospívající dívka Edita Steinová (jmenovkyně katolické filosofky Edithy Stein, jinak svaté Terezie Benedikty od Kříže), která si do darovaného zápisníku na přelomu roku 1941 a 1942 pořídila několik osobních záznamů. V posledním z nich z dne 30. 3. 1942 je obsažen svého druhu zlověstný literární leitmotiv: „Dnes je u nás teta Hilda a Sylva. Dnes nejsem na procházce jako jindy. Před chvílí mi teta povídala při maminčině vyplísnění: ‚Važ si maminky, nevíš, jak dlouho ji budeš mít.ʻ To je přímo hrozné dnes. Samý Terezín, Terezín a ještě jednou Terezín. Toto slovo je často pronášené. Terezín, Terezín… Maminka dnes byla u odvodů. […] Maminka mi vyhubovala. ‚Terezín, Terezín, Terezín, Terezínʻ! Vařím teď kávu a chvátám, aby nepřetekla, a také dělám čaj. Jak dlouho ho ještě budu dělat? Terezín, Terezín, Terezín, Terezín. Ve škole jsme se o něm učili, ale nikdy jsem si nemyslela, co pro nás bude znamenat. Terezín, Terezín, Terezín, Važ si…“ Její útlý deníček je uložen v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích. Snad i ona bude mít jednou svůj malý skromný Stolperstein, česky kámen zmizelých, v městské dlažbě. Zatím jediný ve městě je zasazen do chodníku před budovou gymnázia v České ulici a připomíná zdejšího studenta Harryho Kendeho. Na den výročí transportu Akb 824 z Českých Budějovic se 18. 4. 2018 v 15:00 uskuteční pietní setkání v prostoru před bývalou českobudějovickou synagogou (ul. Františka Antonína Gerstnera; za nově postaveným parkovacím domem). Vzpomínkové akce se zúčastní také pamětnice událostí a přeživší Hana Tvrská. Organizátoři doufají, že letos čtvrté setkání nebude poslední a že se naopak stane tradicí a místní připomínkou všech obětí šoa. ŠTĚPÁN BALÍK

12 – 13

březen/duben 2018

URBAN LIFE

CO OČEKÁVAT OD UMĚNÍ VE VEŘEJNÉM PROSTORU? Petra Lexová

archiv Domu umění města Brna a Umění ve městě

tále častěji se setkáváme s trendem krátkodobých přehlídek umění prezentovaných ve veřejném prostoru města. V Českých Budějovicích se minulý rok uskutečnil již desátý ročník Umění ve městě, v Praze se koná Sculpture Line, v moravské metropoli Brno Art Open či v německém Münsteru Sculptur projekt. Podobné akce nabízejí možnost krátkodobého oživení veřejného prostoru sochami a ukazují, kam by mohla vést dlouhodobá strategie, která v současné chvíli většině českých měst chybí. Dobrým příkladem je již zmíněný německý Projekt, který za padesát let svého fungování (koná se s desetiletou periodou) vedl k postupnému osazení veřejného prostoru vybranými díly z jednotlivých ročníků. S českými přehlídkami je situace komplikovanější. V řadě případů se jedná o akce cílené na turisty, které opomíjí koncepční práci s prostorem a vyznačují se kolísavou kvalitou děl. Nejspíš je třeba po-

ložit si základní otázka: „Jaký má význam umisťování soch do veřejného prostoru? Jaká je v této souvislosti pozice krátkodobých sochařských přehlídek a co od nich očekávat?“ Tradičním místem setkání s uměleckými díly je prostor galerie či muzea, kam diváci přicházejí s primárním očekáváním zážitku či poučení. Ve volně přístupném městském prostoru sice narážíme na umělecké artefakty – většinou ale pomníkového charakteru, tedy díla nesoucí symbolický obsah odkazující k významné události nebo osobnosti. U tzv. „public art“ neboli umění ve veřejném prostoru volně přístupném v rámci náměstí, parků či nábřeží je situace jiná. Jeho cílem je oživit dané místo a být podnětem ke komunikaci, konfrontaci či jen objektem vnímání a přemýšlení. V ideálním případě se jedná o autorsky svébytné umělecké dílo, které reaguje na historický, společenský či urbanistický kontext místa. Ikonickým příkladem je socha Cloud Gate (2004) v Chicagu (viz obrázek výše)

– rovněž známá pod familiérním názvem The Bean od britského umělce indického původu Anishe Kapoora. Tato 20 metrů dlouhá a 10 metrů vysoká „fazole“ z leštěné oceli na svém povrchu odráží okolí s náměstím, mrakodrapy i oblohou. Její vyklenutá spodní část zároveň vytváří bránu, kterou mohou návštěvníci AT&T Plaza projít. Svou popularitu získala díky hladkému zrcadlovému povrchu, který budí pocit odhmotnění a svádí davy návštěvníků k vytváření selfie fotografií. Na první pohled efektní dílo ale promyšleně pracuje s vnímáním návštěvníka, který ji obchází či podchází, a dává mu zcela jiný zážitek daného místa odrážejícího se na jejím povrchu.

Přehlídky Sochařské přehlídky můžeme vnímat jako umění ve veřejném prostoru s jediným rozdílem: jejich dočasným trváním. Zpravidla se konají v turisticky vytížené letní sezóně, s čímž souvisí i jejich hlavní strate-

gie odrážející se ve zvoleném formátu i výběru autorů. Sama mám bezprostřední zkušenost se dvěma z nich: českobudějovickým Umění ve městě a brněnskou Brno Art Open, které se pokusím komparovat a tím poukázat na jejich rozdílné formáty. Umění ve městě dlouhodobě organizuje město České Budějovice ve spolupráci se sochařem Michalem Trpákem. Pravidelně představuje mladé autory spolu s „ostřílenými“ uměleckými osobnostmi. Divácky populární a přívětivá přehlídka se často setkává s kritikou, která mimo jiné akcentuje její nekoncepční práci s místem. Většina soch se nachází na turisticky frekventovaných lokalitách v historickém centru a jeho bezprostředním okolí, Richard Keťko: Die Tankestelle (2016) navíc bez zájmu o hlubší kontext. V roce 2013 prezentovaná Rozhledna ‚trápen‘ vážnými depresivními tématy? Proč od sochaře Čestmíra Sušky byla nesmyslně jsou radost či láska považovány za kýč a něco umístěná v rohu náměstí v těsné blízkosti druhořadého?“ Podle mého názoru nejde parkoviště vedoucího po jeho obvodu. Proti o to, zda jsou tato témata akcentována, ale tomu můžeme postavit podle mého názoru autorsky i koncepčně silnou instalaci Magda- jakou formou jsou zpracována. Zda jde jen o leny Jetelové prezentovanou v rámci Brno Art samotné primární pobavení nebo se za ním skrývá něco víc. Pokud by dílo mělo jen bavit, Open z roku 2009, která svou prací reagovala jaký je pak rozdíl mezi ním a zábavou nabízena místní situaci. Jetelová doslova rozdýchala nevyužívaný funkcionalistický objekt hotelu nou v Disneylandu? Avion od brněnského architekta Bohuslava Proti tomu spatřuji pozitivní příklad v již Fuchse, když do oken umístila rudé balóny, zmíněné přehlídce Brno Art Open, pořádané které se střídavě nafukovaly a vyfukovaly Domem umění města Brna ve spolupráci s za zvuků dýchání. Tím upozornila nejen na městem. Názory na kvalitu jednotlivých ročpamátkově cenný objekt, ale výrazným způníků se liší, ale v jádru pracují s mnohem stasobem oživila i jeho „mrtvé“ útroby. bilnějším formátem než budějovická přehlídU Sochařských přehlídek bývá často ka. S výjimkou prvních dvou ročníků se koná diskutována i kvalita vystavených děl. Vzápětí s dvouletou periodou, která nabízí více času lze oponovat, kdo nebo co tuto kvalitu určuje. na koncepční přípravu. Dalším výrazným Této problematice by mohla být věnována pozitivem jsou zpravidla kurátorsky organisamostatná esej, ne-li kniha, která by dopozované ročníky, kdy každý kurátor přichází s novým uceleným tématem, kterému odpovídrobna rozebrala složitou proměnu umění ve 20. století, jeho současnou roli a potažmo dá výběr autorů a míst k prezentaci. i nástroje, kterými nahlížet jeho kvalitu. V roce 2011 teoretik Karel Císař vytvořil Zjednoduším-li problém do zcela obecné ročník s názvem Stav věcí, který se snažil o roviny: umění by mělo být mnohovrstevnaté přehodnocení tří základních komponentů – a nabízet více rovin „čtení“. Pokud se jedná o role umění, prostoru a diváků. Celý ročník díla prezentující sama sebe anebo snažící se se tak nesl v duchu místně-specifických inprvoplánově pobavit, je pravděpodobné, že stalací, kterými účastníci reagovali na pečlivě máme co do činění s kýčem. vybraná místa často situovaná mimo hlavní Na jeho hraně občas balancují díla buděturistické tepny, ale zato hojně diskutovajovické přehlídky. Například sochy obřího ná. Císař se v duchu uměleckých tendencí poprsí s názvem Die Tankstelle slovenského bujících od 60. let soustředil na tzv. sochařumělce Richarda Keťka z roku 2016, navíc ství v „rozšířeném poli“ (termín Rosalind nesmyslně umístěné do blízkosti dětského Krauss) a vedle klasické sochy prezentoval i hřiště na Sokolském ostrově, které měly objekty, prostorové instalace a performance. představit dvě „mužské radosti“. Michal Umělecká skupina Rafani například vytvořila Trpák se ve své reakci na kritické hlasy (MF v místě soukromé stavební parcely nedaleko Dnes, 22. 10. 2015) mimo jiné ohrazoval: „Co centra určené k výstavbě administrativněje špatného na poetice laskavého potěšení a -obchodního komplexu malou francouzskou pobavení diváka? Proč má být divák neustále zahradu, která sloužila jako místo ke kon-

templaci. O dva roky později kurátor Michal Koleček v přehlídce s názvem Na hraně příběhu spolupracoval se spisovatelkou Kateřinou Tučkovou, která na základě rešerší z historických událostí svázaných s Brnem vystavěla čtrnáct příběhů lemujících dějiny 20. století. Oslovení autoři pak svým dílem reagovali na jednotlivá témata jako Milena Dopitová audiovizuálním dílem Darovanému městu. Mohutný dřevěný objekt svázaný žlutými popruhy do tvaru židovské hvězdy, ze kterého se linuly hudební skladby, umístěný na Moravském náměstí, byl inspirován životem hudebního skladatele Pavla Haase. Ten jako řada dalších skončil během druhé světové války v terezínském ghettu, kde možnost hudebních koncertů byla pro mnohé důležitým povzbuzením v životně vypjaté situaci. Je zjevné, že brněnská přehlídka klade mnohem větší nároky na diváka. I z toho důvodu je většina ročníků doplněna doprovodnými texty a publikacemi, které prezentují daná témata v hlubších souvislostech. Podobné přehlídky mají jedinečnou možnost na krátký čas oživit městský veřejný prostor a vytvořit „místa nečekaných setkání“. Podle mého názoru je důležité vést dialog o kvalitě, významu a hodnotách, které sochařská díla do veřejného prostoru města přinášejí. Ten se však často nekoná. Pokud budeme k podobným prezentacím apatičtí, může se stát, že se z městského veřejného prostoru stane zábavný park namísto smysluplného a iniciačního místa k životu.

Magdalena Jetelová: Dýchající dům (2009)

TOWN březen/duben 2018

14 – 15

ROZRŮSTÁNÍ ČESKÝCH BUDĚJOVIC

Denisa Vesecká

ohatá kompozice nově založeného královského města České Budějovice se vyznačuje jasným rozvrhem a výtvarnou vynalézavostí. Z této skladby je patrný citlivý vliv pro řešení veřejné plochy a prostorů, o což se velkou měrou zasloužili jak středověcí technici, tak i klíčový iniciátor urbanizace 13. století, král Přemysl Otakar II. Urbanistický vývoj Budějovic byl již od počátku ovlivněn umístěním na soutoku Vltavy a Malše. Tyto řeky spolu s uměle zbudovanou Mlýnskou

stokou okrouhle lemovaly město z jižní a západní strany a určovaly jeho lokační půdorys. Velmi technicky náročné provedení plánu nakonec městu přinášelo prospěch zejména z hlediska obranného, estetického a posléze i hospodářského. Ze severní a východní strany bylo město chráněno hradbami, jejichž výstavba byla provedena současně s jeho samotnou genezí. Kompozice parcely vnitřního města byla podmíněna šachovnicovým lokátorským zaměřením. Spolu s okrouhlým obvodem tvořily tyto části kompaktní celek. Promyšlená výstavba utvářela příhodné podmínky pro budoucí orien-

taci a rozlišení ulic. Měla zároveň vliv na následné rozvíjení městské podoby. Celek vnitřního města prozařovalo jižně orientované čtvercové náměstí. Historicky vzniklý rozměr vnitřního města a jeho dispoziční charakter se až do dnešní doby dochoval v téměř intaktní podobě. Změny, které se vnitřního města během staletí dotkly, byly přirozeně podmíněny růstem osídlení. Dopad na podobu současné lokace zapříčinily rovněž vnější přírodní vlivy. Zásadní roli zde hrály i impulzy sociální, umělecké a politické. Stavební činnost představovala stylové spektrum gotické, renesanční a barokní architektury, které na několika místech doplnily stavby z 19. a 20. století. Okolí za hranicemi hradeb přirozeně nesestávalo z neobydleného prázdna. Kupříkladu ještě před založením královského města vznikla nejpozději v první polovině 13. století ves Budivojovice, která byla prvotně zamýšlena jako hlavní cíl dopravních komunikací. Tato předlokační osada spočívala v zátopovém terénu zhruba jeden kilometr severně od města na pravém břehu řeky Vltavy. Ves byla vymezena kostelem sv. Prokopa a sv. Jana Křtitele. Ten byl obklopen velkým hřbitovem (více viz str. 24) a strategicky významným brodem přes Vltavu, v němž se sbíhaly dálkové dopravní cesty z Dolních a Horních Rakous a Bavorska. Po založení města roku 1265 se ves stala základem Pražského předměstí a již ve 14. století byla nazývána Starým městem. Další předměstské osídlení se orientovalo zejména kolem městských hradeb. Předměstí se jinak během staletí rozšiřovala sporadicky. Tato skutečnost byla podmíněna zemědělskou povahou

a také závislostí na pozemcích, které měly značně zredukovanou rozlohu. Intravilán předměstí sestával jednak ze zemědělských staveb a rovněž ze šosovních dvorů, které spadaly pod ochranu města. Jejich vlastníky byli bohatí měšťané, kteří se vedle svého řemesla věnovali i zemědělství. Velké změny, které radikálně ovlivnily strukturu města, nastaly v 19. století. České Budějovice v něm totiž naplno získaly status správního a kulturního centra. Kvůli zdokonalujícím se dopravním podmínkám a postupným rozpínáním průmyslu se do města začali stěhovat lidé z blízkého venkova. Příchozí zde nacházeli pracovní příležitosti, které jim mohly nabídnout nově vzniklé české a německé tovární podniky. Tento fakt spolu se zřízením železničního uzlu (mezi lety 1867–1874) měl za následek rozrůstání města za hranice hradeb. Postupnou likvidací fortifikačního systému, započatou v roce 1825, se historické jádro zbavilo své uzavřenosti a začalo více komunikovat s přiléhajícím zastavěným organismem. Na místě vnějšího hradebního pruhu byla nově zbudována alej veřejných sadů, kterou lemovala rozlehlá komunikace s připojenými výpadovými silnicemi. Touto realizací nabylo vnitřní město zjevného optického rozčlenění od nově vznikajících předměstí na severním, východním a jižním obvodu. V červnu roku 1875 bylo město oficiálně rozděleno na čtyři okrsky. I. okrsek tvořilo vnitřní město, II. okrsek Pražské předměstí, III. Vídeňské předměstí a IV. Linecké předměstí. Směr následné zástavby byl určen zejména železniční dráhou a zátopovým územím řek. Siluetu města doplnily

tovární podniky, činžovní domy a nové školy. Technický a technologický rozvoj přinášel nové možnosti ve stavitelství a horizontálně laděný charakter domů vystřídaly vertikálně rostlé budovy. V meziválečném období se na několika místech uplatnil nový typ vilového bydlení, který však nedocílil celostátního průměru. Výstavba vil byla orientována v několika částech na pravých březích Vltavy a Malše (u vojenské nemocnice, v Dukelské ulici a Jiráskově nábřeží). Změny dotýkající se města v 19. a v první polovině 20. století dovršila poválečná výstavba. Ta se vyznačovala nevídanou aktivitou, gradací měřítka a zvýšením počtu obyvatel i následným urbanistickým vrstvením k periferním částem. České Budějovice, stejně jako další tuzemská města, poté zcela ovládla panelová sídliště, která započala v 60. letech experimentální výstavbou na Lidické třídě. V polovině 60. let se přistoupilo ke zbudování dalšího panelového sídliště, které bylo situováno při západní části Pražské třídy. Nově koncipovanému sídlišti musela ustoupit starší zástavba Starého města, která se formovala od 13. století. Jediným svědkem Starého města tak zůstal zmiňovaný kostel sv. Prokopa a sv. Jana Křtitele. V 70. letech se výstavba panelových bloků přesunula na levý břeh řeky Vltavy, kde vznikly sídliště Šumava, Vltava a Máj. Z architektonického hlediska je v dnešní době těmito panelovými sídlišti opovrhováno, avšak v době svého vzniku měla hlavně existenční význam a vedle potřebných bytů se lidem dostalo nadstandardního vybavení v podobě hygienických podmínek a komfortního zázemí.

inzerce

Česká 153/38, České Budějovice

MLSEJTE BIO www.fercafe.net

BUDĚJCKÝ

4ky

Pivnice U Kanonu

16 – 17

březen/duben 2018

URBAN LIFE

Pražská třída 95

Cyril Nováček, Ricardo Picante

e časný březen, zimomřivý podvečer. Takové to obyčejné pondělí, o kterém pěje Wabi Ryvola, takový ten den, kdy by jeden ani nemusel vyjít ven. I přesto se budějcké náměstí plní lidmi. Někteří přítomní pamětníci možná měli po legendárním sametovém riotu ruku v gypsu, a tak se logicky snaží vypískat „Mlátičku“ Ondráčka z GIBSu. To vše pod dohledem Samsona. My jsme se situaci rozhodli monitorovat z neméně legendární vojenské základny, totiž restaurace U Kanonu, kde má dnes pokračování naše beer opera, jejíž scénář je jasný: poznat a zaznamenat českobudějovické hospodské klenoty, dokud existují tak, jak je známe a máme rádi, dokud je nevymění sterilní

restaurace, přiblblé poradenské služby a jiné dobrůtky současnosti. O pivnici U Kanonu jsem se poprvé dozvěděl od svého mladoboleslavského strýce Václava, který byl skoro před šedesáti lety povolán do Budvajzu k vykonání vojenské služby. Sloužil u dělostřelců, a jelikož nebyl úplný motovidlo, dostal privilegium chodit mazákům pro pívo a trochu se u toho máznout. No, a kam pro to pivo chodil? Jakožto dělostřelec přirozeně do Kanonu! Klucí pak měli zvýšenou schopnost míření a imperialistovi by ustřelili makovičku na tisíc yardů. Historie pivnice sahá ovšem ještě hloub, a to do roku 1895, kdy se tady prvně začalo točit pivo a podávat pochutiny. A logika podruhé, název pivnice není náhodný, od počátku se jednalo o kmenovou hospodu při dělostřeleckých kasárnách.

Z tohoto historického hlubokáče by měl Aleš Zbořil jistě radost, ale zpátky do současnosti. K dopravě do hospody využíváme způsobu pro dolních deset miliónů, totiž emhádéčko, konkrétně linku číslo 11, a vystupujeme U Trojice. Pak už jen pár metrů a stojíme před krásným činžákem na kříži ulic Pražská a U Trojice. Vcházíme impozantními křídlovými dveřmi se zdobenou dřevěnou i horní skleněnou částí a po několika schodech se dostáváme do zvýšeného přízemí, kde nás na konci chodby čeká finální entránc. Krok vpřed a jsme ve výčepu, který zídkou spíše pocitově odděluje zadní velkou místnost se stoly. Výčep mají v péči hlavně štamgasti, jak je patrné z fotografické výzdoby a familiérních hovorů s šéfkou pípy, která právě vytváří jedno ukázkové točené. U Kanonu

pozorná a zkušeným okem pozná, kdy je zapotřebí naplnit další žejdlík. Slova plynou rychleji než čas, který se tu zastavil někdy okolo roku 1978. My jsme ale za takováto místa rádi, protože nemáme potřebu si objednávat bio maracujové latte pomocí tabletu. I okolní osazenstvo stolů jako kdyby přišlo do Kanonu proto, aby zapomnělo na strasti dneška a místo toho zavzpomínalo na radosti včerejška. Cítíme se tak příjemně bezstarostně, že se dokonce opíráme o opalubkovanou zeď a natahujeme si nohy na lavici. Až takovouto sílu zdejší pivní oáza má. Náš pohled občas zamíří k televizi, kde zrovna Martin Šonka provádí trojité salto s pěti vruty někde v Kuala Lumpur, více si ale snažíme všímat prostředí a štamgastů. Těch sedí v lokále pomálu, přeci jen je za okny zase prosinec a výplata za svářečkovou ekvilibristiku v nedohlednu. Hrstka peněžně vyvolených cucá desítku za 28 korun a technicky zdatnější dokonce absolvují hovory skrze Skajp. Oční turistiku po výčepu zakončujeme v místě, kde visí tabule s nabídkou jídel. Křídou napsaná stálá nabídka potěší oko klasikami v podobě smažáku, salámu s cibulí, párku, hermelínu nebo utopence. Jak Čarizárda volíme hermelín a s napětím očekáváme jeho uleželost. Ne všude, kam vkročila naše plochá noha, byl uspokojujícím. Třeba

inzerce

se odjakživa čepoval Budvar a není tomu jinak ani dnes. Ještě jsme se pořádně nezahnízdili a už si nás podmanila místní specifická atmosféra. Cítíme se tady jako u někoho doma. Pokud jste někdy byli v pražské bytové kavárně Unijazz, dýchne na Vás možná něco podobného – jen si musíte odmyslet tu hromadu knih a chlupatých intoušů, že ano... Konec konců jsme na Pražské třídě, nacházíme se v krásném domě se spoustou letokruhů a boční zdivo interiéru je stylově pokryto zdobným válečkem a nese obrazy dokumentující úctyhodnou historii pivnice a přilehlého okolí. Objednáváme u paní vrchní budvarské desítky, které nám během chvilky přistávají na fortelném stolu z masivu. Opět načepované, jak kdybychom na stole měli foťák s gastroporn objektivem. Bublinky letí jak Stramaccioni, hustá pěna drží jak Wenger. Chuť je lahodná, pivo má dobrou teplotu i říz. Zvěsti nelhaly, tenhle Budvar je vážně skvělý! Vy hašašírové z BU2R šoupejte nohama, tohle se vás netýká, tady maká úplně jiná alchymie. S jiskrou v oku si setřeme pěnu z našich panicáků a pouštíme se do diskuze na téma zásobárna a čištění vody v českobudějovickém plavečáku, kauzalita postromantismu a anál, nebo chcaní? Při debatovaní o takovýchto závažných tématech jednomu vyžízní, avšak obsluha je velice

u Havlíčka byl tvrdší než Rytmusovo rap nebo Marpovo bubnování. Zklamání se ale naštěstí nekoná. Pěkně uleželý, cibulkou proložený a zeleným pažitem posypaný s mírným česnekovým podtónem by určitě v Pohlreichovi nevzbudil touhu poslat výčepní do surikatích kund. Papání se musí samo sebou dobře spláchnout, a tak si dáváme další pivo. Samozřejmě, že bychom si ho dali i bez hermelínu, ale takhle vypadáme jako větší požitkáři, takže díky, že můžem. Kdybyste to náhodou nevěděli, tak po pivu se chodí docela často čůrat (chcát – pozn. red.). Najít v Kanonu ty správné dveře vedoucí k genderově vyváženému pisoáru je trochu bojovka. Asi jako přemlouvat Čvančarovou, že na její kozy není už nikdo zvědavej. Po chvíli pátrání ale slavíme úspěch a odměnou nám je i malý ventilátorek, který díky modré fixce dokazuje, že i tady se fandí Motoru. S úlevou v měchýři a srdci se vracíme zpět na stanoviště, abychom si dali rozlučkové. Přeci jen jeden z nás musí nadcházející den vstávat už v 10 hodin a druhý dokonce v 9. Čas strávený v Kanonu utekl tentokrát až příliš rychle, ale to je holt úděl míst, ve kterých se cítíte dobře. Tak dobře, že tušíte, že příště budete „odcházet“ třeba jako dělo. Schválně si někdy ve vašich Moleskine diářích udělejte volné okénko a místo onanování nad háemkovým katalogem zabrušte na předměstí polknout trochu historie.

MOVIE 18 – 19

březen/duben 2018

Martin Dvořák

oody Allen kdysi v jednom rozhovoru prohlásil, že udílení jakýchkoliv cen je nesmyslem, že nelze jednoznačně určit, který film je nejlepší. Zároveň v dodatku k tomu navrhl, že lepší by snad bylo, kdyby hodnoticí enkláva odborníků přišla na tiskovku a prohlásila: „Tento rok se nám líbilo těchto pět filmů, těchto pět herců, těchto pět hereček atd.“ Myšlenka je to jistě zajímavá, ovšem domnívám se, že už nominace na ceny tuto funkci splňují. Samotní vítězové jsou pak ovšem jaksi nad rámec, je to jen kvantifikace toho, kdo z těch pěti herců, kteří se líbili, získal sympatie největšího počtu hodnotitelů.

Zatímco letošní Oscaři dopadli ve výsledku víceméně špatně (nestydím se říct, že Tvář vody nebyla nejlepším filmem uplynulého roku a že Oscara za nejlepší hudbu už léta nezískala nejlepší hudba), u Českých lvů naštěstí dopadly opravdu špatně jen výběrové nominace a kategorie nejlepších vedlejších herců. A co kvituji nejraději, spoustě umělců při celé ceremonii nepřišlo blbé vyjadřovat se k současné společenské a politické situaci. To na povrchnější pohled relativizují některé komentáře na internetu, že přece takové věci do zmíněného přenosu nepatří a že je pokrytecké, že v České televizi se někdo vyjadřuje v tom smyslu, že je potřeba ji bránit proti mocichtivým a kritiku nesnášejícím politikům. K tomu snad stačí říct jen to, že dnes mají umělci

možnost se svobodně vyjadřovat před kamerami v televizním vysílání právě a pouze v ČT a že na vyjadřování umělců kdekoliv a kdykoliv stálo mravní svědomí národa tváří v tvář všemu, co se na něj valilo. Ale to už nechme stranou. České lvy ovládla Bába z ledu Bohdana Slámy (nejlepší film, režie, scénář, tři herecké kategorie). Zaslouženě? Možná ano, ovšem úplně jednoduché to také není. Z hlediska filmařského řemesla bylo všech pět nominovaných snímků tu více, tu méně na velmi relativně srovnatelné úrovni. Před udílením cen však mé hlavní úvahy směřovaly kurzem, zda se bude oceňovat i společenská závažnost témat zvolených filmů. Bohužel známe vítěze, ale už nikoliv „následné“ pořadí. Netušíme tedy, nakolik Česká filmová a televizní

inzerce

akademie vnímá jako podstatné téma „trochu jiného“ znásilnění nebo komunistických justičních vražd padesátých let. Ať už je však vnímala jakkoliv, Bába z ledu byla přece jen vnímána jako lepší. Z komplexního hlediska možná i opravdu lepší byla. Ale čert vem spekulace. Hlavní herecké kategorie šly bez diskuze ke svým právoplatným držitelům, Zuzana Kronerová i Pavel Nový podali v Bábě z ledu tak skvělý výkon, až mi v kině napoprvé i napodruhé klesala čelist dost hluboko, „stará“ garda našich českých a slovenských herců nám bude jednoho dne velmi chybět, a bohužel si troufám říci, že mnoho právoplatných následovníků v současných mladších a mladších-starších generacích mít nebude. Už nominace na herecké kategorie mě ale vyděsily víc, než kdyby po mně lezla dvaceticentimetrová tarantule. Tereza Voříšková a Ondřej Vetchý by za výkon v Po strništi bos zasloužili namísto nominací spíše deportaci, Voříšková nejvíc – po scéně, kdy s košíkem zrní nebo čeho, postavajíc na schodech v zástěře, prozpěvoval jakousi písničku, jsem se v kině smál ještě asi deset minut potom a úplně jsem si vylil kelímek s pivem (viděl jsem v letním kině). Za takový výkon by se v totalitních státech herec/ herečka mohl/mohla dočkat deseti let natvrdo, bohužel nikoliv úplně nezaslouženě (a zodpovědný režisér taky). Co se týče vedlejších herců, ceny bych v kontextu politicky překorektizovaných Oscarů u Petry Špalkové i Oldřicha Kaisera očekával, kdyby byla Špalková znásilněná indiánka (v dětství, bělochem nakaženým HIV) a Kaiser černoch, co by v mládí za války ve Vietnamu s nožem v jedné ruce a s tyčinkou Snickers v druhé infiltroval a vykosil celý štáb vedení vietcongu. Špalková dostala lva za Bábu v ledu, kde se dvakrát prošla před kamerou a dvakrát si postěžovala, že její manžel v podání Marka Daniela kupuje drahý knížky, Kaiser dostal lva za jeden výraz během celého filmu (Po strništi bos) a za deset, možná patnáct vět oddeklamovaných jedním tónem s nulovou dynamikou (oproti Špalkové aspoň využil všechny české samohlásky). Ale zase je pravda, že v tom filmu v jezeře otíral koně trsem slámy a Voříšková se při koukání na něj – dámy prominou – udělala (další můj smích, tentokrát více než desetiminutový). Ale aby to bylo na pravou míru, Špalková i Kaiser jsou skvělí herci, jen bych si ocenění představoval tak, že ho herec dostane za opravdový herecký výkon a ne za postávání na podlaze v bodě křídou namalovaného „iks“. Velice rád bych také zdůraznil, že v kategorii hudby se povedl psí kus – zvítězili Vojtěch a Irena Havlovi za hudbu k filmu Křižáček od Václava Kadrnky. Ten pochopitelně neprávem propadl až příliš, bez jakékoliv glosy, že se u nás někdo konečně pokusil natočit něco neotřelého a beze zbytku používal filmový jazyk par excellence. Alespoň ta hudba byla oceněna, vskutku mrazivě temná a bez žádných zbytečných příkras, které by po jejím zakomponování do filmu na sebe strhávaly pozornost. Sakum prdum to tedy letos mohlo dopadnout mnohem hůř, ale i mnohem líp. Možná to značí, že český film stále ještě hledá cestu ven ze své krize, do které se ovšem, dle mého mínění, dostal sám tím, že si přestal vážit svých kumštařů a srdcařů a nechal své většinové obecenstvo napospas Zdeňku Troškovi a kupletům Jiřího Vejdělka, aniž by nabídl nějakou protiváhu, která by donutila diváky se aspoň na zlomek vteřiny zamyslet nad tím, na co se dívají. Nechme Bábu z ledu provést její „trik“ a oprávněně ostře sledujme, co bude ve svém příštím filmu Bohdan Sláma představovat. Laťka je vysoko, pustil se do Osudů dobrého vojáka Švejka podle předlohy Jaroslava Haška.

ŠŤASTNÁ STŘEDA JINDŘICHA ŠÍDLA ANEB

MILK & HONEY TALK VOL. 2

9. května od 18:00 PŘIJĎTE DO BARU HNÍZDO (ŠIROKÁ 15) PODEBATOVAT SE ZNÁMÝM POLITICKÝM KOMENTÁTOREM, SATIRIKEM A FANOUŠKEM FOTBALOVÉHO ARSENALU

NADĚJE UPROSTŘED

Nika Brunová

20 – 21

březen/duben 2018

PERFORMANCE

Zastavený oběh uvádí do pohybu něco nového. Janáček i Dvořák do tohoto pohybu vstoupili. S nimi i choreograf Petr Zuska, s tanečním představením Klíče odnikud. Genezi příběhu a důvody výběru hudby výstižně popsal Zuska na webových stránkách Jihočeského divadla. Další otázky to ale vyvolalo.

Kam vás tato zkušenost a již vytvořená choreografie přivedla a kudy vede cesta dál? Odkrylo to ve vás něco nového? Poznal jste v sobě něco nového? Mám pocit, že odpovědět plně na tuto otázku je pro mne dost předčasné. Je to příliš nové a já zatím nemohu mít potřebný odstup. Každopádně jde o poměrně speciální záležitost a vnitřní pocit, jelikož samo téma a prvotní inspirace pro mne byla velice konkrétní, osobní a emotivní, což se nestává tak často. Zajímavé je, že jsem měl v počátku pocit, že určité momenty a i jako celek bude ten kus více narativní. A pak během tvorby jsem si náhle začal uvědomovat, že mne to vede cestou více symbolickou. Tak jsem se nechal vést a respektoval osobitý a přirozený vývoj tvorby představení. Poví nám představení něco podstatného o smrti, podobně jako použitá hudba Janáčka a Dvořáka? Tak to nevím, jestli něco opravdu podstatného či snad objevného… Tak to asi úplně ne. Spíše může být zajímavé, jak konkrétně z hlediska jevištní poetiky v této inscenaci s fenoménem smrti pracuji, jak symboliku smrti vytvářím. A pochopitelně Dvořákovo Requiem a Janáčkovo Po zarostlém chodníčku „u toho“ nejsou náhodou. U toho prvního se jedná o konfrontaci už jen tou konkrétní hudební formou, u toho druhého jde naopak o velice bolestivou životní tragedii. Právě v Janáčkově klavíru nacházím silnou

rezonanci nejen se smrtí jako takovou, ale také s úzkostí, se samotou, s vnitřní hysterií a vyšinutím… Tedy s tím, co v mém tématu rovněž „hraje hlavní roli“. Povězte nám více o významu židlí. Nebylo to tak, že bych židlím od začátku připisoval nějakou konkrétní významovou symboliku, prostě jsem intuitivně cítil, že je tam chci. Pochopitelně podprahové, podvědomé důvody jsou nasnadě. Tak zaprvé existují některé objekty, které z nějakých důvodů na jevišti samy „mluví“. Židle mezi tyto věci patří. Nabaluje na sebe automaticky řadu konotací. Nábytek, domov, opěrný bod, alter ego či duše člověka, který na ní sedí či ji drží v rukou… A jsme zase u toho - prázdná židle – emoce opuštěnosti, smrti. Tvoříte a pracujete s tělem i pocity. Jak s nimi zacházíte jako choreograf a tanečník? Coby tanečník jsem s pohybem a pocitem pracoval vždy spíše intuitivně, tedy pokaždé trochu jinak. Podobně jako v životě se žádný moment už nebude nikdy opakovat. Vždy jsem však dbal na to, aby můj pocit ve spojení s hudbou souzněl s dynamikou mého pohybu a s tělesným výrazem všeobecně. Zkrátka aby to celé v ten moment bylo pro mne samotného a tím i pro diváka uvěřitelné. Jako choreograf to celé cítím vlastně velice podobně, ale dvě zásadní veličiny jsou rozdílné. Nevzniká to v tomto momentě „teď a tady“, ale třeba dva měsíce

předtím, než se to tam před to publikum dostane, a hlavně – tím nejdůležitějším finálním „médiem“ už nejsem já sám, ale úplně jiný tanečník, naprosto rozdílná a originální bytost. Hlavní postava představení vykazuje určitou uzavřenost. Jak je uzavírání se patrné na těle navenek? No jak? Různě. Předpokládám, že se mě neptáte na konkrétní pohybový slovník hlavní sólistky. Za prvé je v tom pochopitelně určitá stylizace a za druhé tělesná řeč tanečníka, herce je do slov vlastně nepřenosná. Nicméně ze všeobecnějšího úhlu pohledu se patrně dá říci, že ona uzavřenost je psychosomatický stav, který pramení z nějakého vnitřního problému, psychického či fyzického. Ono je to navzájem propojené. Když se z nějakého důvodu cítíme zle, tendence celého tonusu těla vede k „borcení se“ dovnitř, do sebe. Naopak pozitivní emoce narovnávají páteř, ramena a hrudník mají tendenci rozpínat se dopředu. S podobnými věcmi pracuje i tzv. „body language“, tedy zkoumání toho, jak samotné tělo dokáže vyjádřit reakci, stanovisko, vztah bez použití slova. Stejně tak i současný trend tzv. celostní medicíny, kterému velmi fandím, posuzuje symptomy nemoci člověka komplexně, tedy objevuje například přímou návaznost na úplně jiný problém v těle, který je tím hlavním původcem onoho sekundárního symptomu. To je mimochodem způsob starý několik tisíciletí.

P. B.

S. M.

K. N. B.

R. M. P.

J. D. M.

A. N.

A. A.

M. F.

I. V.

C. S.

L. H.

B. S.

M. P.

B. C.

Julie De Meulemeester Cette chorégraphie m’inspire beaucoup, et je trouve que Petr Zuska retrace très bien l’évolution de la femme dans le rôle principale, entre espoir, désespoir, et folie… István Varga

Choreografie mě hodně inspiruje a myslím si, že Petr Zuska dobře vypráví příběh ženy v hlavní roli, mezi nadějí, beznadějí a šílenstvím…

Szenvedély. Vášeň. Christoph Schaller Insanity meets art. Šílenství se potkává s uměním.

Rosa Maria Pace Energia, passione, ricerca verso la felicità. Síla, vášeň, hledání štěstí.

Co pro vás znamená představení Klíče odnikud? Rudolf Samohejl

Petronela Bogdan Kihívás. Výzva.

Lucie Horná Energie und Erschöpfung im Wechselspiel. Energie v souhře s vyčerpáním.

Božena Steinerová Zabývám se v mysli neustále od první zkoušky tím, do čeho jsem se dostala. Je to pro mne zcela nečekaný, nový, objevený svět, o kterém jsem nikdy neuvažovala. Byla jsem vyzvána, abych hrála na klavír Janáčka. Což jsem považovala za milé pozvání, jelikož jsem koncertní pianistka, ale netušila jsem, co má se mnou pan Zuska v úmyslu, ač mi naznačil, že mne trochu i herecky využije. Já si myslela, že to budou zcela miniaturní výstupy. Realita mne překvapila. Nepatřím k lidem, kteří se rádi veřejně předvádějí vyjma klavírních koncertů, a toto je pro mne zcela nový, cizí svět.

Barbora Coufalová Intimní prožití příběhu života ženy plného vnitřních démonů.

Sebastiano Mazzia Chiavi da nessun luogo per me significa originalità; non ho mai visto (e quindi nemmeno interpretato) un balletto così nuovo, unico. È un balletto capace di far vivere ogni emozione allo spettatore immergendolo completamente in ciò che accade sul palco. Ballare Chiavi da nessun luogo è un onore. Klíče odnikud znamenají originalitu: nikdy jsem neviděl (natož tančil) balet tak zvláštní, unikátní. Divákovi umožní cítit všechny možné emoce tím, že jej vtáhne do děje na jevišti. Tančit tento balet je výsada.

Magnum Phillipy Esse ballet significa pra mim uma profunda jornada á um lugar totalmente novo, a mente de alguém! Cesta do hloubky na zcela nové místo, do něčí hlavy.

Alkisti Angelatou αναμνήσεις Vzpomínky.

Kéri Nagy Béla It‘s an amazing dramatic masterpiece. Je to úžasné dramatické mistrovské dílo. Ayano Nagamori この作品’’どこのものでもない鍵’’は、私にとって’’まだ見たことのない世界への鍵’’です。 Klíče odnikud, to je pro mě stejné jako klíče odněkud, kde jsem ještě nebyla. Manuel Fernandez Bailar esta pieza para mí es un gran desafío, no solamente a niveles técnicos de danza pero también a nivel emocional. La historia me conecta con recuerdos hermosos y llenos de nostalgia z con grandes miedos también. Por eso creo se ha vuelto un trabajo tan personal para nosotros como para el coreógrafo. Tančit toto představení je pro mě skutečnou výzvou, nejen na úrovni technické, ale i emoční, spojuje mě s krásnými a nostalgickými vzpomínkami a také s obavami z budoucnosti. Proto je pro nás představení stejně osobní jako pro choreografa.

STAROMĚSTSKÝ KOSTEL A HŘBITOV

24 – 25

březen/duben 2018

TOWN

edinou historickou památkou Pražského předměstí z doby středověku je kostel svatého Prokopa a svatého Jana Křtitele. Jedná se o nejstarší kostel v Českých Budějovicích, který měl zpočátku farní statut. Po dokončení kostela svatého Mikuláše v královském městě byl středověkému kostelu tento statut odepřen. Kostel byl umístěn v západní části Starého města při Staroměstské ulici a po dlouhá staletí zde tvořil výraznou dominantu. Kvality objektu tvořily zejména konstrukční prvky z vrcholné a pozdní gotiky a hodnotné malby, převážně z renezanční doby, které zdobily severní stranu kněžiště. Spolu s kostelem vznikl i hřbitov, který fungoval až do konce devatenáctého století. Pochovávali se zde mrtví z předměstských částí, vojáci a také lidé z okolních vsí, přidružených k staroměstskému kostelu. Z východu (dnešní Pekárenské ulice) sem vedla takzvaná „cesta mrtvých“, po které směřovaly pohřební průvody. Funebrální areál se během staletí postupně rozšiřoval, a vzhledem k tomu, že od 18. století fungoval jako jediné městské pohřebiště, musela se plocha hřbitova značně rozšířit. Stále se zvyšující počet obyvatel, obzvláště v 19. století vedl přirozeně i k nárůstu úmrtnosti. Rozšíření nové funebrální plochy proto bylo zcela nezbytné. Ještě v osmdesátých letech 19. století se jednalo o přikoupení dalších pozemků, jelikož kapacita okolo

3905 hrobových míst byla nevyhovující. Nedostatek prostoru k pohřbívání v roce 1883 zapříčinil likvidaci staré školní budovy, která stála v blízkosti zmiňovaného kostela. Ještě v roce 1884 byla v severní části vystavěna umrlčí komora s pitevnou dle projektu Josefa Kneissla, což byl poslední vklad do celkové výbavy hřbitova. Již v roce 1881 totiž městský stavební úřad zdvihl podnět k založení nového pohřebiště, které mělo být umístěno dále od okraje zástavby. Krom mnohých spekulací nad umístěním hřbitova se rovněž rozvinula diskuze, zda Staroměstský hřbitov zanechat, či ho definitivně zrušit. Názory směřovaly buď k fungování dvou městských hřbitovů zároveň, nebo k provozu pouze jednoho z nich, který by však disponoval dostatečným prostorem. Pro většinu zúčastněných byla nakonec atraktivnější druhá varianta, což vyústilo mezi lety 1885-1886 ve vypracování několika návrhů na nový městský hřbitov. Z několika zvažovaných alternativ, kam nové pohřebiště usadit, zvítězilo místo situované při Pražské silnici poblíž Kněžských Dvorů, a mezi lety 1887–1889 zde vznikl hřbitov svaté Otýlie. Staroměstský hřbitov byl zrušen v roce 1889, kdy byl jeho další provoz zakázán okresním hejtmanstvím. I přes to ale nadále fungoval jako místo, kam lidé chodili uctít památku zesnulých. V prvním desetiletí dvacátého století však městská správa přitvrdila a začala jednat o jeho likvidaci. Proti tomuto podnětu zasáhl v roce 1914 klub

Denisa Vesecká

„Za staré Budějovice“, v čele s Adolfem Trägerem, který usiloval o zachování alespoň staré části hřbitova, situované severněji při kostele, kde se nacházely umělecky cenné náhrobky. Träger trefně apeloval, že zrušením hřbitova by město přišlo o kulturně-historický doklad zdejší tradice. Vedle pochovaných patricijů, biskupů a vojáků se zde mohlo totiž skrze nápisy na hrobech českých rodin vysledovat postupné počešťování jmen. Träger rovněž připomínal ztrátu kompaktního celku, který se ve Starém městě utvářel po staletí, nemluvě o zapovězení umělecky cenných detailů v podobě architektonických náhrobků a starých křížů vypovídajících o dobovém řemeslu. Co se týkalo novější části hřbitova, orientované v jižní ploše areálu, tak tu Träger neobhajoval, ale naopak podal návrh na její přetvoření v park. V šedesátých letech 20. století došlo ke značnému zredukování plochy Staroměstského hřbitova. Následné přetvoření na park se posléze uskutečnilo v důsledku nově se rozšiřujícího panelového sídliště. Siluetu kostela, která po staletí tvořila výraznou dominantu Starého města během druhé poloviny 20. století značně přerostly panelové domy. Na ploše Staroměstského hřbitova a v okolním parku navíc rovněž vzrostly vysoké stromy, které nejstarší místo ve městě ještě více zahalily před zraky kolemjdoucích. Skrytý kostel s hřbitovem se tak nakonec stal tichou výpovědí o osídlení a farní správě z doby před založením města.

HOW THE INTERNET CHANGED TRAVELLING Tom Czaban

ast year I joined Couchsurfing, which prompted one of my friends to remark: “I see you’ve signed up for the secret way to get sex club.” But that wasn’t my (sole) motivation for embracing the social network. I no longer travel as much as I used to, so I figured playing host to travellers might help me to reconnect with the spirit of adventure — without the hassle of getting injections, packing a bag or leaving my house. It was only after my guests started to arrive that I realised how much travelling had changed in the past fifteen years. They turned up — gadgets in hand — asking for the Wifi password. The next few hours were spent scrolling through pictures and posting some on Snapchat or Facebook, arranging future accommodations, or chatting on Skype. They had left their every day reality behind, but brought their online lives with them, so to a certain extent, they hadn’t really left at all. I guess the lesson is that travelling with an Internet connection is a double-edged sword; it makes an excellent servant but an awful master. For example, it allows you to meet people through various websites that you would never have met otherwise. But the purpose of this is brought into question if you just surf the net on your mobile device when you arrive. For me, travel has always been about more than just moving from place to place and seeing different things. It is a philosophy based on the premise of living with less and being more in the moment. It is about learning to surrender to things you can’t control, and seeing who you are when the ground is

moving beneath your feet. So, I was taken aback to find that the Internet seemingly has robbed this new generation of travellers of the hundreds of experiences they might

otherwise have had. For example, I’ll never forget the seven hours I spent in Nha Trang (Vietnam) searching for somewhere to stay. Everywhere was

booked for the New Year and I must have spoken to more than 50 people as I wandered lost and confused through the city. Yes, at the time it was awful, but I saw more of the city than I ever would have by booking online. I even went for drinks with three of the people I’d met that day. When I eventually found a place to stay, and negotiated a price, it felt like a genuine achievement; there’s a certain romance to following an outdated map in a distant land and discovering accommodation, but there’s little romantic about tailing a blue dot on Google maps towards a reservation you made on Hostelworld. As far as I can tell, the one part of travelling yet to be hijacked by the Internet is hitchhiking. A Korean girl, who couchsurfed at my place, took great pleasure in sifting through my bins, finding a huge piece of cardboard, writing Prague on it, and then standing on the side of the road trying to hitch a lift. However, I’m sure it won’t be long before this too is a thing of the past. Someone will create a hitchhiking app called “Pick me up” or something (which really does sound like a secret way to get sex club). But for all my old-man complaining, being a Couchsurfing host hasn’t been an altogether negative experience. When my guests do unplug, we share many of the kinds of conversations and experiences I remember so well from my own backpacking days. And for that reason, I haven’t deleted my Couchsurfing account just yet. So if you’re passing through České Budějovice and need a place to crash, then by all means send me a couch request. (Just, please, no guys.)

TADY SE FAKT NEDÁ BYDLET Nika Brunová

26 – 27

březen/duben 2018

ART

Jiří Ptáček

Kateřina Šedá vidí paralely mezi turisty zaplaveným centrem Českého Krumlova a sociálně vyloučenými lokalitami. V rozhovoru přibližuje záměr, který bude prezentovat na Mezinárodním bienále architektury v Benátkách. Získala jsi ocenění Architekt roku 2017, byla jsi vybrána jako autorka české expozice na bienále architektury v Benátkách. Jak si vysvětluješ zvýšený zájem architektů a teoretiků architektury o tvoji společensky orientovanou práci? Nemám pocit, že by se nějak radikálně zvýšil, s architekty spolupracuji už dlouho.

Pouze o tom veřejnost dosud nebyla tak informovaná. Myslím, že moje práce doplňuje to, s čím architekti u některých realizací zápolí – například s aktivním zapojením veřejnosti do nějakého plánu, se schopností přimět nějakou komunitu uvidět místo jinak nebo třeba vytvořit společný program a náplň nějaké budovy. Myslím si, že se naše práce nejen doplňuje, ale že by v budoucnu moje práce mohla být i podstatnou součástí některých realizací.

hování obyvatel do jeho okrajových částí. Z měst se pak bohužel stávají prázdné kulisy, kde prakticky neexistuje „normální život“. Hlavním cílem mého projektu je analyzovat a pojmenovat problém turisticky přetíženého města, vyburcovat debatu, získat co nejširší škálu názorů, najít společného jmenovatele problémů a především to dobře zpracovat. Proto se zaměřuji hlavně na terén, navazuji kontakty s lidmi, rozebírám jejich problémy a hledám cesty, které nejsou jen v rovině teorie.

Předpokládám, že klíčem ke spojení Českého Krumlova a Benátek byla proměna jejich městských organismů v ekonomický nástroj, který přináší bohatství, ale zároveň paralyzuje všední život obyvatel, vede k vylidňování, nedostupnosti bydlení apod. Jaké jsou tvé hlubší motivace? Projekt UNES-CO se dotýká často diskutovaného tématu – nárůstu turismu a s tím souvisejících problémů. Tím největším je postupné vylidňování center měst a stě-

Pro realizaci svého záměru jsem si vybrala především Český Krumlov, který jsem loni v létě navštívila na pozvání ředitelky Egon Schiele Art Centra Hany Jirmusové Lazarowitz. Zpočátku se mi moc nechtělo – turisty přeplněná destinace je to poslední místo, kam bych v létě jela s dětmi. To, co jsem zažila, ale zdaleka „předčilo“ očekávání. Na ulicích se prostě nedalo hnout a člověk si připadal jako v přeplněné kleci. Domy, ve kterých nikdo nebydlel. Ob-

chody, které nikdo nepotřeboval. Měla jsem intenzivní pocit, že jsem něco podobného už viděla. „To jsou neuvěřitelní zloději!“ posteskla si moje mamka při pohledu na ceny zboží v jedné výloze. „Copak kradu?“ odsekl vzápětí můj muž, když naše osmiletá dcera chtěla předraženou zmrzlinu. „Tady se fakt nedá bydlet!“ shrnula ona na závěr. Zírala jsem a snažila se vzpomenout. Všechno mi bylo jaksi povědomé a přitom úplně naruby. A potom mi to došlo. Tohle jsou přeci znaky vyloučené lokality! Na první pohled to sice může vypadat jako naprosto absurdní srovnání diametrálně odlišných míst, při hlubším zkoumání ale najdete spousty společných bodů pro sociálně vyloučené lokality a nejkrásnější města na světě zapsaná v seznamu národního dědictví UNESCO. V současné fázi příprav se soustředím na akci v Českém Krumlově. Benátky jsou místem, kde se objeví způsob, jak na tento fenomén reaguji v České republice. Náš pavilon se promění ve společnost UNES-CO, pro kterou sbírám materiály i z ostatních měst zapsaných na seznamu národního dědictví. V Benátkách se už turismus začíná z různých stran regulovat, proto mě zajímalo obě místa skrze toto téma propojit. Český Krumlov se od Benátek liší tím, že ho po válce, tedy relativně nedávno, muselo opustit německé obyvatelstvo. Prázdné město bylo následně nasyceno novými obyvateli jiné etnické příslušnosti, majoritně pochopitelně Čechy. Zohledňuješ nějak

tento historický předěl, anebo nechceš zacházet tak hluboko do minulosti? Samozřejmě podrobně mapuji i historii Krumlova, sbírám fotografie, dělám rozhovory s místními. Přirovnání centra města s vyloučenou lokalitou se u místních setkalo s překvapivým pochopením. Nejenže rozuměli shodným prvkům, o kterých jsem mluvila, ale často se taky vztahovali ke Krumlovu před rokem 1989, kdy v centru bydlela velká romská komunita. Byla jsem opravdu potěšená, kolik místních obyvatel o Romech mluvilo hezky a s respektem, poukazovali na firmy, které patří Romům a dodnes fungují, odkazovali k místní restauraci Cikánská jizba nebo uváděli příklady hezkých manželství. Myslím, že tato historie je důležitá a jedním z mých cílů je zapojit rovněž romskou komunitu, která bohužel v současnosti bydlí většinou v okolních sídlištích. Podle mých informací hodláš do Krumlova nastěhovat nové obyvatele, kteří zde povedou normální život. Je tomu tak? Nezjednodušuji to? Princip je trochu složitější, jelikož se na akci nebudou zdaleka podílet jen ti, kteří v centru na vymezený čas získají startovací byty. Vzhledem k tomu, že jsem se rozhodla k centru města přistoupit jako k vyloučené lokalitě, tak jsem záměrně v projektu použila strategii z těchto míst, tedy vrátit do lokality normální život, který se viditelně projevuje v ulicích města, nabídnout lidem zaměstnání, která jsou nejvíce potřebná, a podpořit takto

zaměstnané rodiny bydlením přímo v lokalitě. Při podrobné analýze jsem si uvědomila, že nejvíce potřebná pracovní pozice v centru Krumlova je „člověk viditelně provozující normální život“. Právě takový typ činnosti dělá z města skutečné město, nikoliv kulisu pro aktivity turistů. Na plný úvazek jsem schopná v centru města zaměstnat a poskytnout ubytování zhruba devíti rodinám na dobu tří měsíců. Firma UNES-CO ale místním nabídne také poloviční úvazky nebo brigády na pár hodin. Myslím, že za tvými projekty vždy stojí motivace připravit určitý návrh či vodítka k nějaké trvalejší změně. Jaká by byla ideální reakce na tvůj projekt? Jedním z hlavních cílů je vytvořit akci, do které se mohou a chtějí zapojit všichni, to znamená vedení města, spolky, místní obyvatelé i turisté. Na první pohled to zní banálně, ale jedním z podstatných problémů řady měst a vesnic je rozdělenost – lidé se na ničem nechtějí podílet, anebo chtějí, ale z různých důvodů to nejde. Moje akce by měla nabídnout možnost toto propojit, vyzkoušet v praxi něco, co roky existuje v oblasti teorie. Skvělé bude, jestli se na několika příkladech podaří najít klíč k tomu, jak se lidé mohou vzájemně uvidět. Současně má ale projekt klást otázky, zda je vůbec možné v centru takového města bydlet, jaké to má výhody a omezení, a v praxi ukázat, co to obnáší. Pokud se toto podaří, tak nejlepším výsledkem bude chuť některé věci změnit.

Kateřina Šedá Narozena v roce 1977. Již více než půl druhého desetiletí se snaží stimulovat zájem lidí o vlastní životní prostředí a mezilidské vztahy. Oslovuje vybraná společenství a zapojuje je do aktivit, které mohou být modelovými ukázkami možných pozitivních změn v jejich fungování. V mezinárodním měřítku se řadí k nejvyhledávanějším českým výtvarným umělkyním. Vedle blížící se účasti na Mezinárodním bienále architektury v Benátkách se chystá v Brně na přelomu jara a léta „oslavit“ výročí založení Československa vzájemným seznámením 1918 osamělých lidí. Myslí totiž, že slavit by člověk neměl sám. Více na www. katerinaseda.cz a www.unes-co.cz.

LITERATURA JAKO VĚC VEŘEJNÁ? Ondřej Selner

28 – 29

březen/duben 2018

LITERATURE

o je literatura, a co už jí není? Jak je možné, že určitý psaný útvar považujeme za krásnou a cennou literaturu a jiný nikoliv? Kdo nám určuje, co ještě spadá do této kategorie a co už ne? Jak se literatura chová a jaké síly na představu o literární historii, teorii či produkci působí? Takové a další otázky si klade profesor a pedagog bohemistiky na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Vladimír Papoušek (narozen 1957) v knize Maxwellův démon (2017). Její název je inspirován fyzikálním a myšlenkovým experimentem skotského fyzika Jamese Maxwella, jehož podstatu tvoří relativizace přenosu plynových částic z jedné nádoby do druhé (metaforicky však i informací), zprostředkovaný jakýmsi démonem. Jeho předpokládaným, avšak později vyvráceným důsledkem je teoretická možnost sestavení perpetuum mobile. Papoušek tento myšlenkový paradox využívá jakožto parafrázi toho, v jakém vztahu se ocitá literatura (fikce) ke skutečnosti, realitě (ne-fikce). Inspirace světem fyzikálních paradoxů vychází z Papouškovy metody, jejímž

MAXWELLŮV DÉMON

Vladimír Papoušek Akropolis 2017, 152 stran

meritem je propojování zdánlivě vzdálených koncepcí a kulturních faktů, které se ve výsledku projevují jako celistvé, kulturně-myšlenkové procesy se vzájemnými odkazy, jež lze generalizovat do obecných, analytických tvrzení. Druhou inspirací pro Maxwellova démona mu pak je anglosaská filozofie jazyka, a to v pojetí dvou čelních představitelů, Johna Austina a Johna Searla. Ti akcentují důležitost řeči (prostředek orientace, konání a dalšího ve světě) a konkrétně pak řečových aktů jakožto určujících procesů existence jedince. Čím tedy je, a čím naopak není literatura v případě takových předpokladů? Každý literární text je řečovým aktem (jakýmsi jazykovým gestem), jenž se konkrétním způsobem vyjadřuje ke světu a zároveň k tomu, co je a co není literatura. S tímto gestem pak nadále zachází literární teoretici a historici a další recipienti, kteří dalšími řečovými akty komplementují jistou představu o tom, co je a co není literatura a co všechno jsou řeči o literatuře. Literatuře je tak v posledku možné rozumět jakožto neustálému vyjednávání a diskuzi, jež v jistých časových horizontech vykazují méně či více shodných rysů. Stran recepce (odborné i laické) pak při-

chází hodnoticí stanovisko, jež prohlašuje konkrétní jazykový projev za úspěšný, či nikoliv. A právě to rozhoduje o tom, zda se daný text stane součástí konvolutu jazykových projevů, jež se například zařadí mezi díla patřící do všeobecně respektovaných osnov (doporučené četby, “klasiky” atd.). Kniha je koncipována jakožto soubor tematicky svázaných studií, jež se opírají o konkrétní analyzovaný materiál z české beletrie (Majerová, Deml, Hostovský aj.) a literární kritiky. Vedle analytických filozofů se tu objevují další stěžejní jména literární teorie a filozofie. Kniha je plná konkrétních příkladů (mnohdy z všedního života), takže představuje velice přístupné, celistvé a inspirativní čtení. Papouškův um skloubit zdánlivě spolu nesouvisející koncepce je obdivuhodný. V důsledku však možná poukazuje na to, že nejde o pouhý um, nýbrž o potvrzení fungování Papouškovy metody, která nespočívá v zužujícím se a více a více se terminologizujícím slovníku literární řeči, avšak v jejím zobecňování a obohacování o inspirace i z exaktních věd, které umožňují vidět dál a rozumět kultuře, jazyku, řeči, světu – zkrátka rozumět více a myslet produktivně.

CO SE TO S TÍM DEMLEM DĚJE? Martin Dvořák

iterární život je plný překvapení. Třeba když kromě antologie nejlepších českých básní (která je zcela zbytečná, marnivá a jednou přivede naše opravdové básníky do ještě větší zkázy ignorace) vzejde z chumlu subjektivních arbitrů i antologie nejlepší českých

a slovenských básní. Nebo když třeba pokles prodeje knih od Michala Viewegha s jeho statutem nejprodávanějšího autora stále ještě nic neudělá. Nebo když v budějovickém knihkupectví v Besedě skončí fujtajbl-Kanzelsberger, vy si řeknete: „Konečně, zbydou jen karmelitáni se svým pečlivým výběrem nabídky opravdu dobrého čtení, a taky teda biblí, no,“ ale

pak místo toho fujtajblu začne prostor rekonstruovat pobočka Kosmas.cz, kde bude nejspíš k dostání zase jen Dan Brown a Harry Potter. Mě teda dosti překvapuje ještě jedna věc. Kde je, u všech pekel, nový svazek sebraných spisů Jakuba Demla? Proč mě to nenechává chladným? Česká literatura ve dvacátém století

zplodila mnoho velikánů a naprosto fenomenálních spisovatelů. Některé opečováváme, v duchu hladíme jejich domácí mazlíčky a troufáme si číst jejich knihy jen s tou největší pietou. O jiných nemáme zdání, byli příliš dobří, ale také snad příliš málo srozumitelní, aby se dostali do seznamů povinné četby a jejich odkaz tak mohl být dál pěstován s obdivem, jak ten spisovatel sakra dokázal tak úžasně psát. Jeden z dluhů naší literární kultury, kterého se v posledních dvaceti letech opatrně snažíme zbavit, je dluh k unikátnímu dílu věčného „bouřliváka“, neklidného kněze a za všech okolností nikdy laciného ani prudérního modernisty, Jakuba Demla (1878–1961). Kdo nečetl jeho Zapomenuté světlo (1934) nebo koláž Moji přátelé (1913), ten, i kdyby přečetl tisíc knih, přijde o naprosto unikátní čtenářskou fascinaci. Demlovo dílo má však jeden problém, je příliš rozsáhlé, příliš nepřehledné a bez určitého zasvěcení do kontextu je i nedocenitelné. Tyto tři problémy měl vyřešit už asi desátý pokus o vydání jeho sebraných spisů, který započal v roce 2013 vydáním prvního svazku jeho prvotin. Po druhém svazku překladů a třetím svazku jeho expresionisticky laděných próz (zmiňovaní Moji přátelé a také zcela zásadní prózy Hrad smrti a Tanec smrti plus další) se však projekt jakoby zastavil, a to před třemi roky. Ostře sledované vydávání po záštitou nakladatelství Academia a v rukou profesora Martina C. Putny už tři roky tak nějak na oko stojí. (Snad) chystaný čtvrtý svazek Demlových spisů měl přinést kriticky zpracované rané texty Demlem „vynalezeného“ deníkového pásma jeho „šlépějového“ žánru, koláží úvah, dopisů, vzpomínek a jiných stylových druhů textů, umně modernisticky pospojovaných ve fascinující celek, v němž se překotně mění slohy, nálady a na několika stranách se tak zdařile mísí hned tucet typů čtenářského zážitku. Neoficiální, avšak jistě nikoliv neinformované knižní distribuční kanály celý minulý rok avizovaly, že svazek vyjde na podzim 2017, pak se datum vydání oddálilo k jaru 2018. Nedávno byl tento termín potřetí změněn na podzim 2018. Tolik zásadní vydavatelský projekt není žádná legrace, je to spousta práce, která v posledním půlstoletí mnohokrát selhala. Avšak hodilo by se nějaké drobné vyjádření, jak si tedy práce na projektu stojí a zda se dočkáme jeho pokračování. Já už kvůli tomu skoro ani nespím.

ANKETA Které doporučení hodné knihy jste v poslední době přečetli?

Jiří Česnek pingl

Na učňáku jsem občas pod lavicí čítával undergroundový básníky, když jsem byl mladý ucho, a tohle bylo přímo pro mě. Někteří kámoši tehdy ze mě měli srandu, ale přečetl jsem jim kousek z Bondyho a docela jsem pak čuměl, když asi tři lidi začali pak chodit v Třebíči do knihovny a o podobný věci se taky zajímali. Proč o tom mluvím? Byl jsem na návštěvě u synovy češtinářky, v mládí jsme spolu vypili dost piv a chvíli chodila s bráchou. Řešili jsme něco s klukem a najednou vidím u ní v knihovně tři tlustý bichle – Básnické spisy Egona Bondyho, vyšly asi před třema rokama. Tož jsem si hned jedničku od ní půjčil a pročítám se tím už asi týden. Je to úplně super, zas je mi šestnáct a dokonce mě to stírá teď v dospělosti ještě víc. Bondy, zasranej estébák, samozřejmě, ale ty verše si stejně zaslouží pozlatit. No jo, paradoxů se nejde nikdy zbavit.

Lenka Housková kulturní organizátorka

Extravagantní bouřlivák a věčně mladý umělec, který ovlivňuje významným způsobem český veřejný prostor, David Černý, oslavil loni neuvěřitelnou padesátku. I to byl jeden z důvodů, proč novinář Jan H. Vitvar připravil publikaci David Černý – Fifty Licks o téhle rockové hvězdě českého výtvarného umění. Kniha dokumentuje Černého výtvarný vývoj a je psaná podobně energicky a dynamicky, jako je aura vyzařující z umělcovy osobnosti. Odhaluje pozadí vzniku výtvarných děl, která jsou zdokumentována detailně i fotograficky, ale věnuje se třeba i Černého osobním nejistotám či společenskému vývoji posledních let.

Radka Mácová studentka

Irvine Welsh: Filth. Když jsem zhltnula tuhle špínu, opouštěla jsem Bruce s nadšeným znechucením. Prohnilý edinburský policista ukájející se vlastní mocí, hloubící stále nové a nové dno, a ztracená existence, kterou ale nakonec nechcete nechat jít a naprosto jí propadnete. Pro Welshe a jeho žumpu lidství budu mít zkrátka vždycky slabost.

MASKOVANÍ BADATELÉ: PRVNÍ RANDE

30 – 31

březen/duben 2018

URBAN LIFE

Helena Hrušová

Maskovaní badatelé z Institutu pozvolného a bolestivého odhalování očividných samozřejmostí se nepozorovaně pohybují mezi běžnou populací. Jsou stále mezi vámi. Někde blízko. Vyhledávají nejběžnější situace, které vlivem času a povětrnostních podmínek jednoduše přestaly dávat smysl. S pracovitostí sobě vlastní si stále zapisují vybádané poznatky do svých užmoulaných notýsků, zděděných psacích strojů a v autobuse nalezených tabletů. Každý objev je ihned spěšně odesílán do ústředního sídla badatelství k rukám jednotlivých sekcí. Ti pak tráví mnoho hodin poctivé práce vymýšlením rafinovaných důvodů, proč badatelům v terénu neproplatit cesťáky. Po letech usilovné práce řadových překladatelů s vámi konečně mohou sdílet první výsledky v pravidelné rubrice Milk & Honey. Peněz z výzkumného grantu ale mnoho nezbývá a agenti z konkurenčního Institutu pro systematické zatajování očividných skutečností jsou jim stále v patách. Bádejte s námi.

vláštní společenská příležitost. Hodně zvláštní. Příšerná. Ať je vám 16, nebo 90. Dokonce tak příšerná, že naši badatelé nenalezli jediný případ prvního rande, na kterém by konverzace plynula přirozeně a bez křeče. Zhruba mezi čtvrtým a pátým drinkem lze sice u samečků i samiček (ve zcela náhodném pořadí) občas zaznamenat tendence začít konečně říkat pravdu a projevovat skutečné emoce. Většinou však tyto situace končí v lepším případě ještě větším trapnem, než z jakého vzešly, v horším případě ﬁaskem a odchodem jednoho z účastníků. První rande je plánované setkání samičky se samečkem za účelem dohody, zda spolu chtějí mít mládě, nebo ne. Dohoda je však komplikována hned několika faktory: 1) Samička chce mládě. 2) Samička nechce mládě od každého samečka. 3) Pokud samička chce mládě právě s tímto samečkem, snaží se, aby se to nestalo hned teď a tady. 4) Pokud samička nechce mládě právě s tímto samečkem, snaží se, aby to tak nevypadalo. 5) Sameček chce udělat mládě každé samičce. 6) Sameček ale chce samičce mládě pouze udělat a ihned potom jít

na další první rande a udělat ho další samičce. 7) Sameček nechce, aby samička poznala, že jí chce udělat mládě hned teď a tady. 8) Sameček nechce, aby samička poznala vůbec nic z toho, co on doopravdy chce. 9) Je společensky nevhodné říct si to na rovinu. Z toho důvodu jsou vybírána místa s dobrou dostupností alkoholu, aby to vše bylo snesitelnější a aby se vlivem několika drinků pokud možno zapomnělo na ta pitomá pravidla. Zde jsme shromáždili několik frází, jejichž pravý význam se nám podařilo odhalit. ČETL/A JSI V POSLEDNÍ DOBĚ NĚCO ZAJÍMAVÉHO? = Je to moje první rande, jsem student/ka filozofie a je mi 30. MÁŠ RÁD ZVÍŘÁTKA? = Máš rád děti? MÁŠ RÁD DĚTI? = Neberu prášky. BYDLÍM SAMA. = Pokud to nepůjde u tebe, můžeš mě vojet u mě! MÁM NA CHLAPY HROZNOU SMŮLU. = Jsem sebestředná alkoholička a trochu smrdím. MÁM ZA SEBOU SLOŽITÝ ROZCHOD. = Žádnej sex ještě dlouho nebude. BUDEME KAMARÁDI. = Zatím mě nebavíš, ale ještě to zkusím. JÁ JSEM TAKOVÁ OBYČEJNÁ HOLKA. = Asi mě nebudeš chtít vojet, ale já bych

fakt chtěla! DÁM SI VINNÝ STŘIK. = Neožeru se jako posledně, nepoblinkám mu boty a nevyspím se ním ještě na záchodech. TOHLE JE TVOJE OBLÍBENÁ RESTAURACE? = Smrdí tu záchody a myslela jsem, že mě vezmeš na lanýže. NE, JÁ TEN ÚČET ZAPLATÍM. = Nechci tě a nikdy, nikdy, nikdy se s tebou nevyspím! ALE JÁ FURT MLUVIM JEN O SOBĚ, CO TY? = Řekni mi, že můžu mluvit dál! Prosím, prosím! SVATBA JE JEN FORMALITA A PŘEŽITEK = Hrozně to chci! Vem si mě! Vem si mě! TY TO MÁŠ TAK TĚŽKÝ! = Ach Romeo! Já tě zachráním! MILUJI TĚ! = Jsem labilní debil. Uteč! NIKDY JSEM NIKOHO TAKOVÉHO NEPOTKAL/A. = Chci tě jenom na mrdání. PŮJDEME DO KINA? = Nejseš jenom alkoholik, že ne? PRO MĚ DVOJITÝ „SEX ON THE BEACH“. = Jo, nechám se vojet, ale bude tě to stát balík. CO STUDUJEŠ? / KDE PRACUJEŠ? = Absolutně netuším, o čem si s tebou povídat. TAKY JE TI TAKOVÁ ZIMA? = Musim si oblíct svetr, abys mi konečně přestal civět na kozy. JDU O VÍKENDU S KLUKAMA DO HOR. = Přečetl jsem si v časopise, že ženy přitahují dobrodruzi. TENHLE SVETR JSEM SI KOUPILA MINULÝ TÝDEN, ALE NELÍBÍ SE MI TA BARVA. = Určitě ti v něm připadám hrozně tlustá. VZALA JSEM S SEBOU KAMARÁDKU. = Hrozně se bojim, že jsi úchylnej. VŽDYCKY JSEM CHTĚLA BÝT HEREČKA. = Jsem afektovaná a celý život tě tím budu otravovat. V případě, že byste se setkali s dalšími frázemi, kterým nerozumíte, nebo jste význam některých z nich sami vybádali, neváhejte nás kontaktovat na fb.com/badatele. Děláme svět srozumitelnějším. Bádejte s námi. BADATELÉ

MYSLET CHŮZÍ Ondřej Málek

Denisa Vesecká

Traduje se, že novověký filozof Kant nikdy neopustil své rodné město a že jeho každodenním rituálem byly dlouhé procházky, podnikané vždy po stejném okruhu, na nichž „vydumal“ svou Kritiku soudnosti. Naproti tomu lze narazit na jinou historku o tom, že Mao Ce-tung se na svých procházkách nikdy nepouštěl stejnou cestou a že kamkoliv si vyšel, vždy se navracel jinudy. Špacír reakční / špacír revoluční! Gaston Bachelard, myslitel, který značnou část svého životního díla zasvětil studiu spletitě prolínavých stezek lidského snění, se někdy zasnil tak divoce, že si, dle vlastních slov, mohl odpolední procházku odpustit. A pokud si přeci jen vyšel, nikdy neopomněl proměnlivou masu řinoucí se pod jeho kroky personifikovat. Tak například psal o tom, že kopec je „maskulinní povahy“, že má „svaly“, jež je třeba při výstupu přemáhat, přetlačovat se chůzí s cestou, která se jindy zase stává větrnou a nechává “letět”. Únava nebo vitální bdělost se tak chůzí vymaňují z těla a stávají se ekologickou kvalitou, samotnou tváří toho, čím se k nám svět obrací. A stejně tak vody, lesy, slunce či mráz vstupují jako přiléhající atribut látky našeho snění. Franz Kafka přemítá v jednom svém fragmentu o tom, jak si vyšlapuje do hor v naprosté samotě, tedy v závěsu samých „Nikdů“. Jako by se skutečná prázdnota rozléhala teprve v opuštěném rytmu kroků druhých, které námi pronikají tepem svého mizení. Naopak o tom, jak se ztrácíme my sami v disciplinovaných krocích vojenského pochodu či v neustálých kolečkách na dlažbě vězeňského nádvoří, zase pojednává Michel Foucault, a to ve své známé knize Dohlížet a trestat, věnované analýze infrastruktury společenské kontroly. Tyto náhodně vybrané příklady rozhodně nenaznačují směr, jímž by se mělo ubírat ucelené studium fenoménu chůze. Jde jen o to ilustrovat vazbu, kterou si tato zdánlivě pouze praktická či

relaxační činnost udržuje na naše myšlení a na způsob, jakým se vztahujeme k tomu, co nás obklopuje. Půjdeme-li dále, vazbou senzomotorické činnosti na povahu „samozřejmých“ a takřka bezděčných psychických operací, jakou je třeba kategorizace, se zabývá například experiencialismus, myšlenkový směr utvořený na podkladě výzkumů převzatých z lingvistiky a kognitivní psychologie. A z pomezí kognitivních a neurologických věd zase vyplývá zjištění, že chůze není pro náš nervový systém něčím nekomplikovaným. Naopak, je to neustálá produkce postupů, jakými se lze prostřednictvím našeho těla vyrovnávat s nepředvídatelnými požadavky terénu a prostředí. Neustálé selektování, zhodnocování smyslových informací, udržování rovnováhy, vyvarování se klopýtnutí, domýšlení se důsledků jednání našeho i všech živých nebo neživých aktérů okolního děje atd. Chůze, stejně jako jiná praktická činnost, se tak dá s jistou nadsázkou považovat za jakýsi šestý smysl, který koncentruje smysly ostatní tím, jakým způsobem se naše tělo stýká s pokožkou objektivního, tedy vnitřně neprožívaného jsoucna, a který recipročně aktivizuje naše smysly, vzhledem ke způsobu, jakým s tímto jsoucnem obvykle nakládáme. Chůze je tedy jistým živoucím pomezím. Hranicí, na níž vzhledem k svému okolí uplatňujeme svůj návyk, jenž je však tímto okolím zpětně, nepředvídatelně formován, a tak nás ponechává nehotové i v rámci toho, co v našem životě považujeme za nejběžnější. Z této bezprostřední vazby se tedy vynořuje skutečnost, že mechanismy, jakými je naše chůze vedena a limitována v námi utvářeném prostoru, mohou mít zásadní dopady na to, jak tomuto prostoru rozumíme, jak jej vnímáme. Prostřednictvím veřejného prostoru je tkán „diskurz“ našich kroků.

MINI RECKY

32 – 33

březen/duben 2018

MUSIC

FRANZ FERDINAND Always Ascending S FF jsem jakožto posluchač od jejich debutu v roce 2004, kdy jsem si jejich stejnojmennou prvotinu tuze oblíbil při dlouhých pobytech mladého lůzra ve vaně s lahví vína a proposlouchával se tehdejší kytarovou retro indie vlnou. Druhé album bylo pro mne mezní, ale na Love Planet do Holešovic jsem na skotský klucí ještě zajel. Koho by taky nezlákal bizár lineup Ministry, Franz Ferdinand, Pet Shop Boys, že jo?! Pak ale leta, leta nic, hůl nad císařpány téměř zlomená, až vtipný comeback s americkou kapelou Sparks mi dodal sil do týhle party investovat ještě trochu naděje. Projekt FFS (Franz Ferdinand, Sparks) v roce dva15 míchal typický zvuk kytar z Glasgow a elektroniku z tančírny konce let sedmdesátých. Výsledek byl skvělý. Takovou dynamickou desku s nadhledem a vtipem jsem dlouho neslyšel. Franz Ferdinand z této spolupráce čerpají i na své aktuální nahrávce. Nově angažované klávesy jsou v popředí na úkor dříve dominantního kytarového zvuku. Po prvním proskočení stop alba slyšíme spíše elektroniku. Alex Kapranos kdysi řekl, že chce, aby FF byli více taneční kapelou. Jak moc to bylo myšleno vážně, Mlíko a med netuší, ale Always Ascending taneční rozhodně je. O disko hrátky se jedná, o tom žádná, ale zběsilá Zagorka to zase nejni. Blyštivé výstřelky tónin jsou tak nějak zažehleny do formálního osmdesátkového saka, které má předpoklad jisté soudnosti. Klávesy hrají prim, ostatní nástroje je chytře doplňují. Pro příznivce více kytarového zvuku FF se na desce ovšem taktéž něco dostane. Songy jako Glimpse of Love nebo Huck and Jim jsou toho důkazem. Ferdinandům je přes třicet a novým zvukem se pokouší nakročit do další etapy svého „dospělého“ fungování. Staví si novou základnu umožňující další hudební progress a přežití v současném světě populární hudby. Třetí křížek na krku se odráží i v textech. Jestli to někdo s posloucháním FF táhne od samého počátku, bude pravděpodobně s Alexovou hořkosladkou poetikou spokojen. A pokud je k tomu ještě single a 30+, song Lois Lane, lahev červenýho a horká vana jsou pro něj to pravý, stejně tak jako kurz výkladu tarotu. Franz Ferdinand přechod z mladé dospělosti ustáli se ctí a jejich zvukový transfer do světa elektroniky se jim daří. CN

GHOST OF YOU Black Yoga Brno mám tuze rád, jednou jsem jím dokonce projížděl. Tohle malebné předměstí Budapešti každý rok vyprodukuje řadu kapel, které následně buď vydají, nebo nevydají nějaký to album. Některá z nich

mají říz jak Budvar (product placement) z tanku, jiná připomínají vyčpělý, teplý Starobrno. Vyčpělost ale není rozhodně symptomem týhle mladý čtveřice, která vydala nedávno druhý album, čítající osm válů. Na jejich koncertech energie ejakuluje jak Rosenberg, otázka ale zní, zda se i z pódia dokázala přesunout na desku. Stejně jako na debutu Glacier in the City, tak i na Józe se to naštěstí podařilo. Kluci více koketují s elektronikou ale math-rocková podstata zůstává. A to je dobře, protože právě matika táhne tuhle nahrávku nad laťku průměru. A není to jen rytmická šaráda, ale i chytré aranže, nenápadné tvůrčí prvky a v neposlední řadě taky zpěv, který se nebojí jít na hranici falzetu. Vzpomeňte si třeba na Thoma Yorka, který občas zpívá, jak kdyby mu na pinďourovi stál basák, ale jak to přitom libě a procítěně zní. Ještě aby ne, když vám na pinďourovi stojí basák. Suma sumárum, kéž by tenhle „popík“ byl inspirací a vodítkem pro další hudebníky, jejichž výtvory zní mainstreamovými rádii a soudný člověk má pak po jejich poslechu průjmík. RP

SON LUX Brighter Wounds Otec projektu Son Lux Ryan Lott si přizval své osvědčené koncertní externisty (pozn. pro příznivce Malé Velké Británie: jeden je cítit po curry a druhý po sójovce) i na natočení desky Brighter Wounds a z projektu se stala oficiálně kapela. Ryan má sice tvářičku jak prdelku, ale už je to velkej kluk, kterýmu táhne na čtyřicet. Dokonce i přes ty všechny chemtrails, co se snáší dennodenně na Ameriku, dokázal zplodit syna. Tahle událost se přímo zrcadlí hned v úvodním tracku. Ale určitý apel na naše zodpovědné životní volby s ohledem na budoucí generace pravidelně protkává celé album. Kdo by to byl řekl, že tihle tři klucí zodpovědní nejsou spokojeni se současnou politicko-společenskou situací ve Státech? Takže jestli jste hádali, že i tento US release není bez stopy trampské, hádali jste správně! Sice je to už trochu otrava, ale buďme empatičtí. Když k týhle socio srandě přidáme brut v podobně zhudebnělýho stesku po příteli prožraném rakovinou, docházíme k tomu, že máme ve sluchátkách pravděpodobně nejtmavší album Son Lux ever. Nejde zde však pouze o beznaděj v podobě tmy. Naopak, světlo naděje albem osciluje neustále, jen není k mání na první dobrou. Tak jako je v jednu chvíli Ryanův exkluzivní vokál plačtivý, dokáže posléze eskalovat a v podobě zářivé plochy prosytit okamžik. Tak jako jsou některé skladby jednoduché a tiché, na Brighter Wounds jsou zastoupeny i kusy s hitovým potenciálem, přičemž některé se nebojí ani vyloženě pompézního popového zvuku. S hudebními kontrasty je naštěstí zacházeno opatrně. Citlivé, ale v potřebný moment energické zastoupení zefektované kytary a bicích a křehký, ale odhodlaný výkon frontmana posouvají Brighter Wounds do nejvyšších pater v ranku moderních elektronických kapel. Pokud by se na příští nahrávce zúročila rocková sóla, která byla vidět a slyšet v Meetfactory, vůbec bych se nezlobil. CN

OCHUTNÁVKU RECENZOVANÉ MUZIKY MŮŽETE POSLOUCHAT KAŽDOU STŘEDU OD 19 HODIN V POŘADU HUDEBNÍ POKOJÍČEK NA UNIVERZITNÍM RÁDIU K2.

U.S. GIRLS In a Poem Unlimited

ANKETA

Před třemi lety jsme už o Meg Remy psali, a protože vydala novou desku, napíšeme o ní zas. Důvod je prostý, novinka chutná lépe než banán Split v Dubrovníku. Meg si nikdy nenechala do své tvorby moc kecat, a i díky tomu doplavala skrze původní experimentální vlny á la Holly Herndon, případně Collen, až na slunný popový břeh. Předchozí deska ukázala, že tahle rovina Meg sedí, a novinku ještě víc roztančila v duchu šedesátek – z nejedný skladby na albu se možná v blízké budoucnosti stane hit. Nejvíc jí při tom do tarotů hraje právě nadčasovost, která pramení z fúze typického šedesátkového soundu, aktuálních/moderních prvků a žánrového mišmaše. Pro jednoho možná kočkopes, pro druhého geniální balanc. A i přesto, že jde o desku roztančenou, textově se věnuje problémům žen, které Remy ve svých písních řeší a řešila dlouho před tím, než se roztrhl pytel s nášivkami MeToo. Jako správný šovinistický zmrd musím napsat, že mi vždy budou milejší bojovnice za ženská práva typu Meg Remy namísto těch, které si půjdou poplakat do show Oprah Winfrey. Největší výhodou ale stejně zůstává fakt, že si In a Poem Unlimited můžete v klidu pustit, i když nemáte menstruaci nebo celulitidu. RP

KAM BY ŠEL I POTMĚŠIL 31. 3. MARKED AS AN ENEMY – KŘEST @ MC FABRIKA 6. 4. AKOV @ KOMIKS 13. 4. VEES – KŘEST @ SLAVIE 14. 4. EXTREME OBSCENE 2018 WARM UP @ MC FABRIKA 16. 4. EVROPSKÝ DEN AKCÍ PROTI RASISMU @ KLUB KAMPA 26. 4. QUJAKU, SÝČEK, PFNO @ VELBLOUD 27. 4. CRIPTIC VOID, GRIDE, NEEDFUL THINGS @ VELBLOUD 4. 5. ST. JOHNY TRIO @ HIGHWAY 61 18. 5. CROSS FEST @ MC FABRIKA 18. 5. JARDA SVOBODA (TRABAND) @ HORKÁ VANA

Jaro je tady jak Slávik, jaký ptačí zpěv máš nejraději?

David Holzer ne-ornitolog, návštěvník hospodských kvízů

Já se v ptácích moc nevyznám, ale babička říká, že hezky zpívají vždycky čížek a již zmiňovaný slavík.

Dagmar Halo subfem psycholožka

Kristýna Nevařilová PR matka představená, kojící a naplavená

Je mi zima. Jdu. Jdu. Jsem unavená. Film Nemilovaní, moje srdcovka. Hlavní postava, která se ve filmu v zásadě nevyskytuje. Přesně pro mě. Pláču. Jsem to totiž já. Song: 11 Cycles Of E (Loveless Soundtrack). Ten pocit, když máš napjatej klitoris. Stačí se ho dotknout a uděláš se. Seš tak vzrušená, že bys praskla. Napětí, který nejde vypustit. Třes, těkot, neklid. Bílá a černá. Strašně to chceš, ale nemůžeš. A právě proto to chceš. Song: Blvck Ceiling – Get Up (Magic Fades). Ten pocit, když máš jít dál, ale bojíš se. Ten pocit, když víš, že hniješ, ale nemáš na to jít dál. Ten pocit, když víš, že musíš jít dál, ale nevíš kam. Song: Mondkopf – Weird Eyes.

Nejraději mám Ptačí zpěv z roku 2012, je to super historický drámo :-) Ale jestli myslíš opravdový ptačí zpěv, tak mám ráda takový ten, co býval slyšet, když se chodívalo v sobotu nad ránem z pohostinství domů. To ta cesta hned příjemněji ubíhala :-)

Ladislav Mareš Vencák vol. 2

Ve zpěvech se moc nevyznám, ale pokud jde o ptáky, tak rozhodně hoacin. Je to takovej postiženej orel – jako já.

RUDOLF DÖRFLER

ONDŘEJ ŠKOCH

všeuměl v kapele Lex Barker

bubenický lůzr z Radvánova

Olympiáda je sice za námi, ale i tak se zeptáme, jaký sport ti na ní chybí? No je to se mnou trošku špatný. Branky Body Vteřiny jsem celý naposled viděl v patnácti. Dívám se akorát na hokej, když začneme vyhrávat. O to víc to samozřejmě pak začnu prožívat – jako správnej Čech. Baví mě U-rampa, hlavně snowboard, a to hlavně proto, že na prkně jenom jezdím. Takže mi ve výsledku nechybí nic.

Olympiáda je sice za námi, ale i tak se zeptáme, jaký sport ti na ní chybí? Popravdě moc dobře nevím, jaký všechny sporty na olympiádě jsou. V každým případě bych spíš dokázal vyjmenovat sporty, který mi na olympiádě nechybí. Třeba na tý letní je to skateboarding...

Zeman ještě neumřel. Jak si to vysvětluješ? Podle mě je prostě dobře naloženej. Copak se ti doma někdy zkazila flaška slivovice? Becher prej už neleje, ale to máš, doufám, jako správná novinářská žumpa nastudováno. Ještě mě napadá, že neumřel prostě proto, že nepřišel jeho čas a jeho svíčka ještě nedohořela. Podle mě je dobrej, ten tady bude ještě nejmíň dvacet let, šéfe. (Každopádně bych Zemana radši dal do jinýho hrníčku.)

34 – 35

březen/duben 2018

MUSIC/TOWN

Jaké jsou tvé nejoblíbenější jarní alergie? Zatím nemám jarní ani jiný alergie, na jaře bejvám obecně šťastnej. Nenapadá mě nic negativního. Možná Jaro Slávik. Máš v plánu nějaký tuze líbezný koncert? Nebo se teď budeš, když se oteplilo, jenom povalovat s víňákem z Tesca na Sokoláku? V poslední době jsem byl na pár super koncertech, naposledy třeba Highly Suspect, což mě baví moc, ale aktuálně nemám v plánu žádnou sólovou věc. Určitě chci jet na nějakej festival, zatím si nemůžu vybrat. Láká mě Aerodrome, Metronome nebo Colours, všude jsou samý super kapely, tak uvidíme, jak to dopadne. Každopádně se těším na Budějovický majáles, to mám moc rád a krásně se to váže na ten Sokolák. A jestli mám bejt hodně upřímnej, tak se aktuálně nejvíc těším na naše koncerty, protože jsme teď v poslední době nehráli tak často, jak bych si přál, což se mění. Ondráček v GIBS / Ondráček v gypsu? Ondráček je jenom špička ledovce, horší je, že ho tam chlapci a děvčata zvolili. A podobných soudruhů je tam bohužel mnohem víc. Nejsem příznivcem násilí, takže bych mu tu držkovou nepřál, ale přál bych mu, aby přišel o práci. To je, řekl bych, pro takovýho člověka horší. Mám ale strach, že nebude líp. Ester Ledecká / Ester Ládová? Pro mě existuje jen jedna Ester a to je Paní Esterka. Na lyžích umí kdekdo a na prkně taky. Jarní chlebíček / kuřecí biskup? Tak vzhledem k tomu, že biskup (neboli puška) má i další jméno, a to je mastílek jak může někdo jíst něco, čemu se říká mastílek? Jarní chlebíček je v pohodě. LAN párty / párty v Lánech? Jednoznačně LANpárty, pamatuju si velice dobře, jak jsem nosil celej počítač i s monitorem v krabicích přes ulici k Lukášovi a pařili jsme všechno možný. V poslední době už hry nehraju, ale bylo by to hezký retro. Počítače mám pořád rád, jenom si hraju s jinejma věcma. Párty v Lánech nebudu komentovat, v tuhle chvíli by to byl bizár, kterej si rád odpustím.

Zeman ještě neumřel. Jak si to vysvětluješ? Tak tohle mi ta dnešní kocovina fakt nedovolí vymyslet. V každým případě v tom mají prsty Soukupovo kauzy a podobný šílenosti. Jaké jsou tvé nejoblíbenější jarní alergie? Mám to štěstí, že žádný nemám, takže žádný neznám. Máš v plánu nějaký tuze líbezný koncert? Nebo se teď budeš, když se oteplilo, jenom povalovat s víňákem z Tesca na Sokoláku? S tím oteplením si nejsem moc jistej... Takže se prozatím budu povalovat na nějakým líbezným koncertu a toho víňáka z Tesca si k tomu koupím taky! Ondráček v GIBS / Ondráček v gypsu? Ne, že bych snad někomu přál něco špatnýho, ale Ondráček v gypsu? Ester Ledecká / Ester Ládová? Medaile z olympiády jsou určitě super, ale proti porno průmyslu je to procházka růžovým sadem, ne? Jarní chlebíček / kuřecí biskup? Chlebíčky jsou fajn. LAN párty / párty v Lánech? Před pěti lety LANpárty, teď bych se spíš přiklonil k párty v Lánech... Ale ruku na srdce, kdo by nechtěl propařit celou páteční noc? A tím pařením myslím hraní CoD 2 nebo CS 1.6, ne pradávný výraz pro popíjení alkoholu s přáteli.

KOMU PATŘÍ MĚSTO? Jakub Kahoun

ěsto není součet budov, lidí a dopravních prostředků na ohrazeném území. Tento výčet nedefinuje město, nevystihuje jeho povahu, mohla by to stejně tak dobře být definice parkoviště. Město je, jak si všiml sociolog Richard Sennett, zejména místem, kde se běžně setkáváme s cizinci. Situace potkávání neznámých od městského prostoru očekáváme, máme pro ně naučený soubor etablovaných způsobů chování. Setkávání je neodmyslitelnou součástí, funkcí města. Tento způsob definice počítá s místem, kde je setkání cizinců možné - s veřejným prostorem. Tento prostor by měl být za ideálních podmínek přístupný všem lidem, protože zde není důvod proč, ani způsob, jak jim v přístupu zamezit. S postupnou privatizací prostoru se však důvody i způsoby objevují. „Veřejný“ nutně neznamená, že je prostor majetkem státu/města. I soukromý majetek může být vnímán jako veřejný prostor. Nákupní centra, nádraží (což se stále častěji stává jednou a tou samou budovou) a parkoviště mají po privatizaci své jasné majitele. Majitel určuje složení lidí, kteří mohou vstoupit, a jejich možnosti pohybu. Na příkladu nákupních center je to velmi dobře vidět: komplexní kamerový systém, ostraha, omezení rychlosti pohybu (zúžením, rozšířením

Denisa Vesecká

průchodů, překážkami), rozvržení vchodů a východů. Selekce návštěvníků se ale nyní stává realitou center měst. Protibezdomovecká opatření typu městských zón se zákazem pití alkoholu na ulici, designu laviček, na kterých je znemožněno ležet, košů, z kterých nelze vybírat odpadky, a ochranných konstrukcí přes místa vhodná ke spánku se začala objevovat i v Budějovicích. Nákupní střediska, původně zkoncentrovaná městská centra, jsou nyní napodobována svým někdejším vzorem. Snaha o odstranění „špinavého“, „nebezpečného“ a „cizího“ z center měst vytváří nablýskané Potěmkinovy vesnice. Pokud odstraníme „nebezpečné cizince“ (nebezpeční jsou tím, že nás vůbec konfrontují), odstraníme nutnost jejich přijmutí a interpretace situace. Naše schopnost porozumět zakrní. Tato schopnost je však důležitá pro přežití. Město je prostředím, na které je nutno se adaptovat. Město se nikdy nepřestává měnit. Jeho obyvatelé se přizpůsobují změnám a zároveň změny způsobují. Nemůžou jasně oddělit sebe a prostředí, protože i vzduch, který vdechli, byl předtím vnější. Prostředí je vnímáno a my jsme vnímáni prostředím, jsme cizinci cizinců. Město je vnímáno všemi smysly. Dunění provozu, klapání podpatků v tichu noci, pach kanálů, ale i restaurací, textura dlažby pod nohama, proud vzduchu, kterým do tváře uhodí vývod vzduchotechniky, to vše jsou vnímatelné vlastnosti města. Jejich heterogennost je propojena a zvýznamňována až v našem vědomí.

Cenzura vnímatelného tedy nutně vede k omezení sémantického potenciálu města. Konflikty, nejednoznačnosti a kontradikce pomáhají rozvíjet naše poznávací funkce. To, co Adorno popisuje jako pravdivostní obsah umění, lze přisoudit i prostředí města. Pravdivost městského prostředí je dialektická, jeho obsah a smysl je neuzavřený. Pravdivostní hodnota je však podmíněna nezasahováním majitele do obsahu veřejného prostoru komerčně podmíněným způsobem. Sociální čištění městských center je ospravedlňováno ekonomicky: zde je potřeba vytvořit prostředí vhodné pro utrácení peněz. Odstraňovány jsou tedy ty elementy, které podrývají a protiřečí dikci současného konzumního diskurzu. Pořádek, předvídatelná rozmanitost (druhů zboží i okolních lidí), mládí, zdraví a úspěch pomáhají prodávat. Nikdo a nic tedy nesmí zpochybňovat tuto funkci. Zároveň ani funkce, které nepomáhají prodeji, nebudou podporovány, nejsou součástí snu o efektivitě. Město naštěstí ještě poskytuje mnohé neočekávané vjemy a nekontrolovatelné situace. Není možné jej ovládat do takové míry jako stěnami ohrazený prostor nákupního centra. Přesto je vhodné jasně bránit rovnostářství veřejného prostoru, jeho přístupnost a jeho diverzitu. Je potřeba jasně oddělovat veřejný prostor otevřený všem a jeho napodobeninu stvořenou k jediné funkci. Právo na veřejný prostor města není založeno na vlastnictví, ale na existenci vazby s prostředím města, na žití uvnitř něj.

Publishing as an Artistic Toolbox: C

Galerie současného umění a architektury Dům umění města České Budějovice Heinrich Dunst 27. 3. – 27. 4. 2018 otevřeno denně mimo pondělí, 10:00 – 13:00 & 13:30 – 18:00 dumumenicb.cz

Heinrich Dunst