Milk & Honey #45 Cesty

Cesty nejsou jen prosté spojnice. Nejsou to prosté trajektorie propojující různá místa na mapě. Cesty nejsou jen trasy. Cesty jsou také prvky systému tvořícího síť. Síť coby strukturovaný princip uspořádání prostoru. Cesta je nevyhnutelný projev interakce mezi společenstvím a prostředím. Přemisťování je základním projevem žití a setrvávání není ničím jiným než vyčkáváním. A právě cesta je proto motivem, jehož prostřednictvím lze dobře popsat povahu jakéhokoli místa, nasvítit je z více bodů zároveň.

Smysl tohoto čísla Milk & Honey je dvojí. Šlo nám jednak o to jednoduše soustředit texty, které cesty a cestování ukazují coby univerzální fenomén, a jednak o to ukázat specifika Českých Budějovic právě prizmatem cestování a cest. Právě proto jsme shromáždili nejen texty, které tematizují putování, potulování nebo přemisťování, ale také texty, jež se věnují konkrétním aspektům českobudějovické, resp. regionální dopravy, či místním cestám jako takovým.

Mimo jiného tak přinášíme rozhovor s vizuálním umělcem Ondřejem Vinšem o jeho výpravě podél dálnice D1, příběh českobudějovického cestovatele L. M. Pařízka, článek o Českobudějovické pánvi coby klíčové, i když ohrožené, zastávce ptačích migrantů, reportáž o životě dnešních kolotočářů-světských nebo text o významu známého valounu, který do města přicestoval z Novohradských hor a nedávno svou pouť (prozatím) dokončil vedle nové knihovny. V čísle však nechybí ani příběh transportu Akb, který přesně před osmdesáti

lety vymazal historii českobudějovických Židů, či jeho zvláštní pandán – příběh přeinvestovaného letištního terminálu, který svůj smysl, byť dočasně, dostal až s příchodem válečných uprchlíků z Ukrajiny.

Pro úplnost konceptu je číslo doplněno články tematizujícími českobudějovickou dopravu, a to silniční, cyklistickou i lodní. První z textů se věnuje automobilové dopravě prizmatem dlouholetého územního plánování, ve druhém se na klady a zápory místního cestování na kole zaměřili cyklisté dvou generací, v tom třetím se nestor české ochrany přírody zabývá ekonomickými aspekty splavňování Vltavy.

Jelikož vycházíme na konci května, jako doplnění čísla jsme rádi zahrnuli rozhovor s ředitelkou Budějovického Majálesu Biankou Machovou.

Sečteno a podtrženo, v tomto čísle jsme se pokusili podívat na cesty ze všech možných úhlů a prostřednictvím cest zároveň z různých úhlů zobrazit náš život, a především život našeho města. A protože psát znamená tkát (text < lat. texō), a tudíž číst znamená vlastně vždy znovu rozplétat, přejeme si, aby čtení tohoto letního čísla Milk & Honey bylo dobrou pobídkou k cestě porozumět cestám.

Milé čtenářky, milí čtenáři, čtení, které vás bude bavit, vám za redakci přeje Michal Hořejší

Cesty jsou podmínkou prostoru

Doprava musí stát na straně slabších.

Jen tak může fungovat text: Michal Hořejší

Kdybych byl takzvaně nekorektní, to znamená, že bych se nyní vyjádřil čistě emotivně, bez ohledu na kontext i na druhé, musel bych prohlásit, že dálnice nesnáším a auta nemám rád. Proč to tak cítím?

Především proto, že diskuse o nich reprezentuje to nejhorší, co se ve veřejném prostoru odehrává. V souvislosti s budováním dálnic a s rozvojem automobilové dopravy se totiž pořád dokola mluví výhradně o efektivitě, rychlosti či vyspělosti. Celá diskuse je zarámována natolik ideologicky, že spousta drtivých dopadů, které stavba a provoz liniových staveb nepochybně mají, zůstává doslova mimo. Kritika výstavby pak jednoduše může znamenat jen útok na blahobyt a přirozené potřeby lidí. Dálnice v mých očích zkrátka nenesou význam cest, nýbrž svého druhu skulptur oslavujících naši neschopnosti čelit globální krizi. Auta, a především auta ve městě pak pro mě znamenají pohodlnost a dětinský strach z blízkosti ostatních lidí.

Jenže já korektní být programově chci. A tak se zkusím na dopravu podívat spravedlivě. A to na příkladu Českých Budějovic.

Město nějakou míru automobilové dopravy včetně jejího zázemí samozřejmě potřebuje a tvrdit něco jiného by bylo bláhové. Ptám se ale: Přemýšlejí Budějovice o svých dopravních cestách komplexně? A pokud ne,

jakými problémy místní plánování dopravní infrastruktury trpí? Mám samozřejmě své dojmy. Jelikož však nejsem dopravní expert, požádal jsem o pomoc Hanu Fabiánovou, která se plánování českobudějovické cestní sítě věnovala od poloviny 60. let 20. století. Následující text jsem formuloval na základě našeho společného rozhovoru.

Zdejší automobilová doprava, ale ani doprava jako taková dlouhodobě nefunguje a fungovat ani jen tak nebude. Město totiž trápí nešvar, který jistě není budějovickým specifikem, je však rozhodující – územní plánování se zde totiž neděje soustavně, pružně a s ohledem na celou škálu potřeb. A co je vůbec nejpalčivější, jeho jednotlivé aspekty zde nikdy nikdo neměl vůli či schopnost propojit. Úředníci poměrně dobře vědí, jak má vypadat veřejná doprava, plán dálnice a obchvatu znají už od 60. let, od 80. let mají ucelený projekt cyklostezek, znají vhodná umístění parkovacích domů minimalizujících zbytečné vjezdy do centra. Budějovice se však budují nikoli coby integrovaný systém, nýbrž jako soubor vzájemně se míjejících rovin.

Vyřešíme obchvat, pak centrum, nakonec cyklostezky, chodci se vejdou vždycky a rezidenti si zavřou okna… tak nějak je místní aparát pravděpodobně nastavený. Je to nešťastné. A to zejména proto, že potenciál kvalitně zpracovaných dílčích studií lze využít jen v kontextu, v němž jsou designovány. Pokud úředník komplex rozbije, musí nakonec vždy rozhodovat nikoli podle dat odborníka, ale podle jakéhosi zvyku, podle zdravého rozumu… a ten, upřímně, patří mezi nejhorší rádce.

Dalším problémem evidentně je, že do územního plánování soustavně pronikají soukromé, resp. primárně neveřejné zájmy. Město se ve své dezorientovanosti snaží vyhovět ledaskomu, čímž si (a snad nevědomky) omezuje manévrovací prostor pro větší a strategické stavební realizace. Dva příklady za vše: a) jedna a ta schůdnější z variant srubecké dálniční proluky byla v prvních porevolučních desetiletích zaplněna developerskou výstavbou, což znemožnilo následnou volbu; b) vznik mnoha příměstských sídelních kaší bez adekvátní vybavenosti znamená mimo jiné každodenní tlak stovek aut nejen na příjezdové trasy do města, ale také na

rezidenční čtvrti v okolí škol – silnice před ZŠ Dukelská, Grünwaldova či Matice školské se každé ráno mění ve spontánní parkoviště.

A to samozřejmě vytváří tlak na cestovní návyky rezidentů a na chování policie, která se musí tvářit, že mnohé soustavné přestupky nevidí. Vzniká tak podivná situace charakteristická tím, že žádoucí systém, pro jehož chod máme empirické podklady, je nahrazen systémem alternativním, který je zajištěn principy zvykovosti a intuice. Výsledkem je stav, v němž je vždy někdo utlačen nebo přímo ponížen. A v takové atmosféře, která se samozřejmě přelévá i do jiných oblastí, se dobře nežije.

Usilují-li Budějovice o status evropského hlavního města kultury, měly by zřetel na svou dopravní infrastrukturu zaměřit přednostně a neprodleně. Jen tam, kde se pohyb jednoho nezakládá na omezení pohybu jiného, se totiž o kultuře vůbec můžeme začít bavit. Ta je totiž vždy na straně slabších.

Házení veřejných

peněz do řek

text: Miroslav Patrik

Splavňování Vltavy je z ekologického hlediska jednoznačnou prohrou. Celý plán proměny řeky v dopravní tepnu je však zcestný také z pohledu ekonomického. A veřejná debata to spíše přehlíží.

nevěnovala řádná pozornost škodlivým vlivům těchto staveb na životní prostředí.

vodní dopravy ze srpna 2016 z dílny

Podle surrealisticky laděné

dopravy a Ředitelství vodních cest ČR je údajně nutné na našich řekách postavit téměř sedmdesát staveb za více než dvacet šest miliard korun, aby se po vodě rychleji a více vozil různý náklad, takže údajně dojde k jeho značnému přesunu ze silnic a dálnic na vodu. A navíc by lidé projížďkami ve svých lodích mohli více a rychleji utrácet své peníze a rozvíjet ekonomický růst.

Vláda naštěstí tuto koncepci nemohla schválit. Přesto se třeba na Vltavě stále počítá s výstavbou kolem dvaceti pěti staveb pro osobní lodní dopravu za téměř čtrnáct miliard korun, včetně dvou zdvihadel lodí a mnoha přístavišť. Počítá se také se zvyšováním podjezdných výšek řady mostů či s dalším splavňováním řeky pro rekreační lodě.

A jak si tyto investice „ve veřejném zájmu“ vedou z hlediska ekonomické efektivnosti a smysluplnosti? Prachbídně, jak dokazují kontrolní zprávy, které mnozí politici a političky spíše ignorují.

Evropské dotace bez efektu Například zpráva Evropského účetního dvora z března 2015 o hodnocení podpory vnitrozemské vodní dopravy v Evropě v letech 2001 až 2012 upozorňuje, že mnohé stavby byly postaveny v rozporu s celospolečenskými zájmy, neboť investice byly směřovány do izolovaných staveb.

Podíl vnitrozemské vodní dopravy se proto v tomto období nezvýšil, byl stále kolem šesti procent. Navíc se

Účetní dvůr také hodnotil tři stavby na Vltavě a jeho zjištění rozhodně nejsou nijak pozitivní: „Dokončení Vltavské vodní cesty v úseku České Budějovice – Hluboká stálo 32 milionů Eur, z toho 20,5 milionu Eur bylo financováno z EFRR v rámci Operačního programu Doprava. I když byl tento projekt klasifikován jako projekt v oblasti vnitrozemské vodní dopravy, souvisel především s cestovním ruchem. Tato vodní cesta má pouze regionální význam a není součástí evropské dopravní sítě.“

Jinak řečeno, v jižních Čechách jsme na Vltavě za asi osm set milionů korun s velkou podporou peněz občanů Evropské unie postavili vodní stavby s téměř nulovým dopravním významem, neboť mají hlavně rekreační či zábavně-oddechový účel. Navíc tyto investice měly jen lokální dopad neznámé intenzity, nikoliv evropský.

Místní politici si tedy našli dokonalý zdroj veřejných peněz, který se umně skryl pod Operační program Doprava, z něhož přes Státní fond dopravní infrastruktury čerpá peníze Ředitelství vodních cest ČR.

Ovšem ještě smutnější jsou zprávy českého Nejvyššího kontrolního úřadu, který opakovaně zjišťuje, že velkolepé plány na betonování českých řek pro nákladní a osobní dopravu, včetně té rekreační, nejsou podložené odbornými podklady a ekonomickými přínosy.

Český investiční chaos

NKÚ ve své zprávě z března 2022 o (ne)efektivním rozvoji rekreační plavby mj. uvádí, že „poskytování a čerpání peněžních prostředků státu a EU určených na rozvoj rekreační plavby provázejí nedostatky, které snižují účelnost, hospodárnost a efektivnost jejich využití […] Ministerstvo dopravy schvalovalo nedostatečně připravené projekty s nevěrohodnými hodnoceními jejich efektivnosti, v nichž byl nárůst nákladů kompenzován nedostatečně podloženými nárůsty očekávaných přínosů, aby projekty zůstaly efektivní.“

Koncepce

Ministerstva

Podle NKÚ také chybí stanovení konkrétních měřitelných cílů, takže není zřejmé, z jakých důvodů rekreační a osobní plavba vzrůstá. Studie o údajných přínosech těchto investic nejsou navíc podloženy věrohodnými údaji, takže se jim dá jen stěží věřit.

Například Ředitelství vodních cest ČR po dostavbě vodní cesty z Týna nad Vltavou do Hněvkovic jako součást splavnění Vltavy do Českých Budějovic v závěrečné zprávě z května 2017 nepravdivě tvrdí, že cíl projektu byl splněn. Toto jeho hodnocení ovšem neodpovídá skutečnosti. Ještě totiž například chybí zvýšit podjezdnou výšku mostu v Týně nad Vltavou, takže pod ním nemohou proplouvat větší osobní lodě, které mají významný vliv na ekonomičnost splavnění Vltavy dále po proudu.

Kultura švindlu

Příprava a výstavba vodních staveb u nás tedy stále probíhá chaoticky bez logických souvislostí, a jejich přínos tudíž nelze řádně doložit. Stát totiž často pracuje se zavádějícími údaji, které jsou spíše účelovou spekulací.

Pokud se má u nás rozvíjet vodní rekreační plavba pro tisícovky lidí ročně, mělo by se tak dít spíše

komerčním způsobem než za veřejné prostředky, příp. s nižším podílem veřejných prostředků na místní úrovni. Veřejný sektor může přitom tento typ zábavy podpořit v územních plánech nebo jinými doprovodnými veřejnými stavbami.

Kontroly použitých veřejných peněz totiž stále zjišťují, že veřejný význam prosazování vodní dopravy u nás není doložený nebo je spíše nízký. Stát tedy musí dotovat nejen výstavbu její infrastruktury, ale i její provozování, včetně osobní lodní dopravy, která, na rozdíl od rekreační plavby, aspoň jisté znaky veřejnosti vykazuje.

Doufejme, že se někdy dočkáme toho, že rezort dopravy při obhajování obrovských investic do vodních staveb přestane švindlovat. Tento styl se totiž stále nedaří zastavit, neboť rozhodování o veřejných penězích je nadále silným magnetem vstupu řady lidí do politiky. A úředníci, kteří jsou placení z peněz občanů, jsou mnohdy pod velkým vlivem těchto politiků.

Naštěstí tu ještě stále máme státní i nestátní kontrolní a obranné mechanismy. Nakládání s veřejnými prostředky by mělo být obezřetné a účelné, což se u české vodní dopravy, včetně té rekreační, zatím rozhodně nedaří.

Autor je předseda Dětí Země.

Město ptačích cest

text: Jan Havlíček

České Budějovice se svým okolím jsou nenahraditelnou zastávkou na migračních trasách mnohých ptáků. Podmínky se však vlivem intenzivního hospodaření horší. Problémem je především průmyslové rybníkářství.

Ptačí migrace je bezesporu jedním z nejvíce fascinujících přírodních fenoménů. Mizení a znovuobjevování ptáků dráždilo mysl a představivost od nepaměti. Nejznámější jsou asi příběhy o zimování ptáků na Měsíci, o změně jednoho (v létě se vyskytujícího) druhu v jiný (vyskytujícího se naopak v zimě) nebo o přezimování vlaštovek v bahně na dně rybníků a jezer.

Studium ptačí migrace patří mezi atraktivní a rychle se rozvíjející obor biologických věd, a to i po více než sto letech výzkumu. První kroužkování ptáků za vědeckým účelem se uskutečnilo v roce 1899 v Dánsku a u nás pak v roce 1910, tedy pouhý rok poté, kdy začalo v Anglii a Německu. Každá z nových studií, které dnes vznikají i díky rozvoji moderních technologií v podobě radarových sledovacích stanic nebo telemetrických a GPS vysílačů, totiž kromě odpovědi na jednu otázku s sebou přináší vždy několik dalších.

Miliardy v pohybu

Přes množství získaných informací a poznatků o migraci nás zkrátka nepřestává fascinovat, když se dají do pohybu celé masy ptáků (odhaduje se, že jen v Evropě jde o více než dvě miliardy jedinců). Stát se součástí tohoto divadla navíc není nijak obtížné. Stačí se jen dívat kolem sebe, poslouchat nebo se vydat na místa, kudy ptáci protahují častěji. Kromě například horských sedel, kde doslova můžeme sledovat, jak „protéká“ jedno hejno za druhým, patří mezi taková místa i shromaždiště v okolí řek či mokřadů. Zde se mnozí ptáci zastavují, aby načerpali nové síly před tím, než budou pokračovat v další pouti.

Mezi taková místa patří i jihočeské pánve. Dříve, než zde vznikly rybníky a později byla okolní, dnes zemědělská, krajina zmeliorována, se zde nacházelo pestré prostředí plné různých mokřadů, močálů, jezer, podmáčených lesů a luk, jímž se klikatily potoky a řeky. Dnes je tato krajina kvůli působení našich předků jiná, ptáky ale láká stále. A neobyčejně.

Právě díky přítomnosti rybníků můžeme v okolí Českých Budějovic potkat například vrubozobé, tedy různé druhy kachen a hus. V zimním období lze na Vrbenských rybnících, a především na polích a loukách v jejich okolí spatřit i tisícihlavá hejna hus. Většinu z nich tvoří severské husy běločelé, mezi nimiž se ale občas vyskytnou i další druhy přilétající z arktických hnízdišť. V posledních letech jsme zřejmě díky teplejším zimám svědky nárůstu jejich početnosti. Na jaře, kdy odtahují, je vystřídají „naše“ husy velké, které zde hnízdí skutečně hojně. Díky jejich značení víme, že z hnízdišť na Českobudějovicku při tahu navštěvují řadu míst po celé Evropě.

Neudržitelné rybníkářství

V jarním období se také objevují hejna kopřivek, čírek, lžičáků a poláků, čítající i stovky jedinců. Řadu z těchto druhů zde dnes zastihneme bohužel už jen během migrace. Jejich hnízdní biotopy, jako jsou pozvolné přechody rybníků a podmáčených luk, polní a luční mokřady, a hlavně rybníky s čistou vodou a rozvinutou vodní vegetací z naší krajiny neúprosně mizí. Českobudějovicko není výjimkou. Vedle melioračního šílenství, které v minulém století odvodnilo naši krajinu a narovnalo toky, to dnes způsobuje především příliš intenzivní rybniční hospodaření. Pro něj jsou typické vysoké jednodruhové obsádky ryb s dominantou kapra, masivní přikrmování a přidávání tun hnoje, který je jen dalším zdrojem nežádoucích živin. To má za následek jediné – snížení průhlednosti a kvality vody. Ostatně, kdo z vás by se dnes v takovém typickém kapřínu s hnědozelenou kalnou vodou v létě vykoupal? Ještě v nedávné minulosti by to přitom problém nebyl. Průhledná voda s množstvím bezobratlých živočichů není pro vodní ptáky ničím jiným než základní životní potřebou.

Českobudějovický břehouš černoocasý

Na nečetných rybnících s obnaženým dnem můžeme potkat dlouhonohé bahňáky, kteří, jak napovídá jejich název, hledají potravu v bahně a písku. Mezi takové atraktivní lokality patří na Českobudějovicku například Dehtář, Bezdrev, Knížecí rybník nebo rybníky okolo Haklových Dvorů. Štíhlí bahňáci jsou pravými rekordmany ptačí migrace. Řada z nich totiž podniká až tisíce kilometrů dlouhé přelety, a to na jeden zátah. V současné době je zřejmě absolutním rekordem tah břehouše rudého, který při přeletu z aljašských hnízdišť na asijská zimoviště zvládne během jedenáct dní trvajícího non-stop letu překonat vzdálenost přes 12 tisíc kilometrů. Jedinci tohoto druhu ze skandinávské a západosibiřské populace se jednou za několik let na tahu objevují i na rybnících v Českobudějovické pánvi.

Za zmínku stojí také to, že zde hnízdí, jako na jediném místě v celé republice, jeho blízký příbuzný – břehouš černoocasý – přesněji těch posledních asi 2 až 5 párů, které zatím odolávají tlaku intenzivního zemědělství a změnám krajiny.

Na jaře k nám přilétá také rorýs obecný, který na sebe při kroužení nad městem upozorní hlasitým ostrým pískáním. Tento pták tráví ve vzduchu v podstatě celý život – v letu spí i se páří a na pevnou zem (respektive na naše budovy – nejčastěji staré vyšší domy nebo paneláky) sedá jen, aby snesl vejce a následně krmil mladé. Za jeden den tento zhruba čtyři deka vážící pták nalétá i přes 500 km. Při zhoršení počasí mu dokonce nedělá problém se přesunout až stovky kilometrů a vrátit se, až když se opět vyčasí.

Nejen špatné

zprávy

Naštěstí jsou ale i druhy, které u nás i v Evropě přibývají, a to často díky cílené ochraně. Z pohledu migrace je z našeho českobudějovického pohledu potřeba zmínit

jeřába popelavého. Do nedávna migrovali ptáci ze severněji položených hnízdišť dvěma trasami – západní přes Německo a Francii do Španělska a východní přes Maďarsko a následně přes Balkán buď do Itálie a Tuniska, nebo do Turecka a na Blízký východ. Zřejmě z největšího Maďarského shromaždiště v Národním parku Hortobágy, kde se na podzim potká přes sto tisíc jedinců, ale nedávno začala část jedinců táhnout severozápadním směrem, aby se připojili na západní tahovou trasu. Tato propojka tahových cest prochází také přes Českobudějovicko. V roce 2012 přímo přes město protáhlo několik tisíc jedinců a v okolí města lze protahující hejna spatřit každoročně.

Zapomenout nesmíme ani na zástupce nejpočetnějšího ptačího řádu, pěvce. Mezi nimi je také řada druhů, které podnikají úžasné cesty a řada z nich buď v Českých Budějovicích hnízdí, nebo tudy protahuje. Vždyť třeba takové vlaštovky obecné, které hnízdí i v podloubí domů na Náměstí Přemysla Otakara II., podnikají každoročně cesty až na jih Afriky. Na zimu k nám pak přilétá řada ptáků ze severu, například pěnkavy jikavci, některé sýkory, nebo čížci a zvonci.

Okolí Českých Budějovic, ale i vlastní město, navzdory mnohým neblahým trendům bezesporu stále patří mezi ornitologické perly České republiky. Vždyť ptačí rezervace Vrbenské rybníky s jedinou českou kolonií kolpíka bílého, který na zimu migruje do Středomoří a na sever Afriky, je sevřena mezi dvěma největšími sídlišti. Abychom si toto privilegium, tedy náklonnost ptáků k Budějovicím, udrželi, je potřeba se zaměřit na ochranu a zlepšování stavu nejen lokalit v okolí, ale i ve vlastním městě – vedle péče o hnízdní či migračně významná místa je proto nutné účinně předcházet kolizím ptáků s našimi stavbami a infrastrukturou.

Lidé po celém světě cestují po celém světě. My, co místo toho čteme knihy, ale víme, že hlavní hrdinové všech knih vždycky cestují po světě jen a jen proto, že tam hledají sami sebe. Na konci knihy se pokaždé vrátí domů a teprve tam sami sebe najdou. Takže my, co čteme knihy, víme, že cestování je ztráta času a peněz. Hovíme si proto pěkně v zapšoukaném domácím teplíčku a blaženě se tetelíme, jak jsme na to vyzráli. Když chceme vyrazit hledat sami sebe, děláme to pěkně se šálkem kávy a pytlíkem čipsů před televizí. Ale pozor, to nijak neumenšuje strastiplnost naší cesty! Neboť, jak řekl už dalajláma, pan Werich, Paolo Coelho, Tomáš Klus nebo Karel Janeček – teď si nejsem jistý: „Ze všech cest je nejdelší ta do vlastního nitra, a protože na každé cestě je nejdůležitější udělat první krok, neboť srdce vždy kráčí po cestě, od níž nás rozum zrazuje, je jasné, že nejtěžší cesta je ta, po níž jdeš úplně sám, ale přesně tahle cesta tě dělá nesmírně silným, a zároveň to, jestli jdeš po správné cestě, poznáš podle lidí, které na ní potkáš, přičemž když jdeš za svými sny, miluj už tu cestu, a ne její cíl,

neboť cesta, která vede z pekla ven, je ta, po níž míříš ke světlu, a když už člověk jednou je, tak má koukat, aby po té cestě šel tak daleko, až pozná sám sebe.“ To je velmi, velmi, velmi krásný a moudrý citát a hodně vysvětluje, proč tak málo lidí nastupuje na cestu spirituality, transcendence a duchovna. Bojí se totiž, že by na ní museli číst takovéhle citáty na pozadí obrázků schoulených lidí, kytiček a silnic, vedoucích do západů sluncí.

Přitom je to právě a jedině cesta spirituality, transcendence a duchovna, která člověku dokáže otevřít oči a dovést ho k poznání, že spiritualita, transcendence a duchovno jsou ve své původní prapodstatě to, čemu říkáme „synonyma“ a že jejich neustálému zbytečnému používání vedle sebe se říká „pleonasmus.“

Cesta do vlastního nitra ale nemusí vést jen přes motivační citáty. Může být mnohem snazší a přímočařejší. Vlastně je až s podivem, jak málo lidí se rozhodne na takovou duchovní cestu vydat. Přitom je to tak snadné: není třeba nic jiného, než prodat veškerý svůj majetek, obléknout se do prostěradla a vyrazit do Tibetu bydlet v jeskyni.

No dobře, pobyt v jeskyni vám může připadat nepohodlný. Koneckonců, sám už jsem v jeskyni jednou byl. Bylo tam vlhko, tma, ozvěna a slabý signál. Ale začít žít

spirituálně lze i jinak: můžete například zajít do knihkupectví a koupit si tam knihy o osobnostním rozvoji. Ty poznáte podle zadní obálky, na které je vždycky fotografie člověka, co vypadá jako z umělé hmoty, a vedle ní chvástavý medailonek o tom, jaký je to pašák a že vám jeho kniha změní život a vaši osobnost rozvine jak poupátko. (To může být někdy dost těžké – znám osobně několik lidí, kteří vůbec žádnou osobnost nemají, a tudíž nemají ani co rozvíjet.)

Pokud jste ale v sobě alespoň zárodky nějaké té osobnosti našli, pak si najděte chvilku a začtěte se do fascinujících životních příběhů lidí, kteří na začátku knihy měli problémy v pracovním i osobním životě, nebyli úspěšní ve finančním světě, manželky je podváděly, děti se jim smály, kuny jim přežvýkaly kabely v jejich rozpadajících se autech a vůbec to byly stejné bezvýznamné hnidy, jako jste vy. Pak ale začali dodržovat Pět Základních Pravidel, případně Sedm Mentálních Technik, nebo také Jedenáct Každodenních Cvičení, a po nějaké době plné vnitřních bojů, upřímnosti k sobě samým, zbavování se nesprávných přátel a líčení pastí na kuny nakonec dokázali povstat z popela, vyhrát nad svým starým já, podívat se světu zpříma do očí a vyplodit čtyřsetstránkový fascikl o osobnostním rozvoji. Těmto lidem se říká „kouči“. „Kouč“ znamená v cizí řeči „gauč“. Jde o místo, kde se všichni tihle lidé válejí, když přepočítávají peníze od důvěřivců, jako jste vy, co si koupili jejich knihy.

Přestože je váš život etalonem neúspěchu a selhání, neexistuje důvod, proč byste se i vy nemohli rozvinout, vstát z popela, vybudovat si úspěšnou kariéru a navzdory všem protivenstvím dosáhnout svých cílů. Jistě vám to bude připadat jako zázrak, ale věřte mi: když vytrváte a budete každý den dodržovat Pět Základních Pravidel, Sedm Mentálních Technik a Jedenáct Každodenních Cvičení, začnou se k vám – a to dočista bez vašeho přičinění, sami od sebe! – obracet vaši přátelé zády. Nevadí, stejně to byli jen lidé, kteří svými negativními postoji působili ve vašem životě jako jed (= odrazovali vás od nákupu dalších knih o osobnostním rozvoji). Do svého života naopak přilákáte ty, kteří vám budou na vaší Cestě Za Úspěchem pomáhat (= kouče osobnostního rozvoje). Nakonec i vy dosáhnete Velkého Úspěchu a taky začnete vypadat jako z umělé hmoty a taky se stanete kouči osobnostního rozvoje.

Ale nic by se nemělo přehánět. Měl jsem známého, který studoval všechny tyhle knihy a dlouhá léta si pilně a systematicky rozvíjel osobnost. Bylo to pro něj jako droga. Už mu nezbýval čas na normální život, protože celé dny nedělal nic jiného, než že si rozvíjel osobnost. Měl jsem obavy, že se nakonec nevejde do svého spodního prádla, jak měl mohutnou a rozvinutou osobnost. Když mi radil, že se musím zbavit starých myšlenkových programů a pozitivně se navibrovat na každodenní vděčnost, připadal jsem si vedle něj se

Cestou do sebe za úspěchem a rozvinutím text: Honza Flaška

svou ubohou a zakrnělou osobností zoufale slabý a zaostalý. Myslím, že se takhle v jeho přítomnosti musela cítit většina lidí, protože se od něj začali odvracet nejen jeho přátelé, ale i lidé, co vedle něj seděli v kině, a náhodní kolemjdoucí. Můj známý naštěstí včas pochopil, že aby mohl komunikovat s námi, obyčejnými smrtelníky, musí se dostat zpátky na naši úroveň. Začal se proto koukat na videa s koťaty, sledovat konspirační weby a chodit na setkání občanů s Tomiem Okamurou, a jeho rozvinutá osobnost se mu svinula zase do původní podoby.

Stručně řečeno: Vydat se na duchovní cestu nemusí hned znamenat, že budete bydlet v jeskyni se stěnami popsanými motivačními citáty. Jen je dobré snažit se nějak uchopit věci, které nás přesahují. Mít alespoň občas možnost očistit v čerstvém prameni spirituality něco z nánosu materiálního bahna tohoto světa. Protože vhled i nadhled vám změní pohled na svět, ve kterém žijeme; jak ale říkává dalajláma: „Vocamcaď pocamcaď.“

Pozn.: Samozřejmě vím, že „kouč“ nepochází ze slova „couch“ (gauč). Dělal jsem si z vás legraci. Ostatně by to ani nebylo logické, pojmenovat učitele „gauč“. Slovo „kouč“ ve skutečnosti pochází ze slova „coach“, což znamená „železniční vagon“.

rate the older you got, because as we age we develop routines and repeat the same physical loops . If you are anything like me, you might occasionally fantasize about changing it all. Could I pack everything into boxes and start over again in some place new? More to the point, do I really want to? A friend once told me that change needn’t involve uprooting your whole life and starting over. Why not try a series of incremental modifications such as taking a different route to work?

With that advice ringing in my ears, I left my flat on Sunday with the intention of walking a few roads in Budějovice that I had never been to before.

I started off in the direction of Matice školské, where last autumn I saw two Americans, arm in arm, turning into a street I had never previously noticed. They laughed and kicked through the yellow leaves like characters from a romantic movie, the tranquillity of the street providing the perfect suburban backdrop.

Walking along the river towards that road, I felt an odd sense of excitement. I was about to visit some place I had never been before, ever in my life. I often go down streets for the first time, but I am never usually aware of it, let alone deliberately seeking out places I don’t know.

The ‘American’ road was called Pabláskova. A wide street lined with detached pastel houses and trees pink in bloom. Even the street itself felt American, maybe because I’d pigeon-holed it before I arrived. As I walked the sun-drenched pavement, I noticed a garden decorated with what I thought were seven dwarves until I counted ten. You don’t often see gnomes in the Czech Republic; unlike in the British town I grew up in, where there were gnomes everywhere. In the evenings we used to swap them between gardens, hoping the owners would question their sanity. That’s what ‘teenage kicks’ look like in a small town.

At the end of Pabláskova I realized it’s quite difficult to get deliberately lost, which is ironic, because when I’m not trying it happens constantly. I couldn’t turn left because I’d be back on the main road where I had been a million times, so I backtracked onto Bachmačská and then Jánská, both of which I had never been to, before emerging onto the familiar territory of B. Němcové again.

downstairs instead of upstairs, finishing up in the car park and scratching my head at where I had gone wrong. Now I have been here so many times it seems absurd that I could have made that mistake.

Walking along the main road away from the station, I contemplated how diverse cities are, even small ones like this. It seemed like I had passed through about five different towns today, from quiet pristine avenues to dirty rundown streets. And when it began to snow the bright skies of Pabláskova seemed even further away.

I stopped at the top of the big grey bridge over the train tracks to shelter from the blizzard. The wagons below were full of timber and the air smelt of sulphur. The old railway and the bitter cold reminded of the time I backpacked through Russia, surprising considering I was only thirty minutes from home.

At the other side of the bridge, I discovered another new area. Here, there were an incongruous number of bazaars. Their windows boasted all kinds of junk, from fake watches to painted eggs. Dogs barked from behind garden gates, an angry chorus shunting me through. The buildings here seemed like country houses, some half-finished, all of them prioritising garden space.

Returning under a brick tunnel, I realized I once came here to buy a second-hand bike. The seller had climbed up the side of the house to retrieve the bike from the balcony. I half-jokingly questioned whether the house or the bike were his. To prove he owned both he invited me inside. Three young Romani children played in a tiny one-bedroom flat. There was barely any furniture, aside from the bed and a rickety table, upon which lay a solitary bag of half-finished sugar. The smiling mother rattled the balcony door to demonstrate it no longer opened. I felt bad for taking the bike because it was pretty much the only thing left in the place, but the family wanted the cash. As I cycled away I resolved never to complain again. Ten minutes later I realized both tires were punctured, so my resolution didn’t even last until I got home.

Imagine a line on a map that showed all the roads you’ve been down in your life, from business trips to holidays and all the everyday journeys in between. This criss-crossing trail would spread out across the globe, expanding at a noticeably slower

I decided to head across town to behind the train station, an area I don’t know and rarely go. The sun disappeared behind grey clouds and a cold wind replaced it. I found myself rushing and irritated. ‘I’ve seen all this before, this isn’t part of it, it’s a waste of time’. I guess the goal colours all the roads that lead us there, we can turn anything into a means to an end, even when that goal is to get lost.

I stopped off at the Mercury centre to get something to eat. My senses heightened with the determination to observe the new, I remembered the first time I visited this shopping mall. Back then I went

Walking along the tracks where the old trainline used to go, I stopped to inspect the backend of the station, which mainly consisted of cement piled into heaps, dilapidated sheds and crows. It seemed sad that people had once worked hard to build these tracks and buildings, and now it was just wasteland. The snow continued to beat down and it was freezing cold. I had started off looking for new streets and now all I wanted was the warmth of the ones I knew. Even so, I decided that I would definitely do this again; partly because it is interesting to discover new places, but mainly because you enter a more observant state, triggering forgotten associations and memories from long ago.

Roads less travelled text: Tom Czaban

České Budějovice – město cest

text: Daniel Kovář

Rudolfovská silnice byla v polovině 19. století lemována hustou alejí a skýtala příjemnou procházku. Na tzv. Krásné vyhlídce v místech dnešní zemědělské školy se mohla konat posezení v trávě.

Slavobrána na Rudolfovské k uvítání císaře Františka I. v roce 1833. Dobře je tu vidět, jak byly císařské silnice opticky namířeny na výrazné dominanty – v prodloužené ose Rudolfovské se tyčí hlavní věž radnice.

Stará Linecká silnice (Lidická třída) kolem roku 1910, ještě se stromořadím a s tramvajovými kolejemi. Záběr je z prostoru nynějšího náměstí Jiřího z Poděbrad, o padesát let později tady vyrostou paneláky.

České Budějovice jsou městem cest. Procházejí a procházely tudy nejen silnice, ale i železnice a říční trasy. Ty přinášejí zisk, usnadňují spojení se světem, ale na druhé straně město silně zatěžují. Situace má hluboké historické kořeny – Budějovičtí se snažili přitáhnout veškerou dopravu co nejblíže k centru doslova po celá staletí.

Plán města proto někomu může připomínat pavučinu. Síť ulic jako by byla navlečena na vlákna, paprsčitě se rozbíhající do všech směrů. A mezi nimi vyniká sedm pomyslných vláken největších silnic.

Cesta do Prahy začínala Pražskou branou na konci Krajinské ulice. Pražská silnice původně vedla v dnešní trase jen ke špitálku Nejsvětější Trojice, odkud pokračovala dnešními ulicemi Kněžskodvorskou a Adolfa Trägra a dále přes Hrdějovice. Nová trasa byla vytyčena až za vlády Marie Terezie – měřiči jako by vzali pravítko a zakreslili do mapy rovnou čáru. A skutečně, když se podíváme od Trojice směrem z města, vidíme po Pražské až za Borek – je to stále tatáž tereziánská silnice. Patřila k ní kdysi i lipová alej ve dvou řadách, jež vzala za své během 20. století.

Cesta do Prahy v době koňských spřežení trvala obvykle tři dny a vedla místy i zalesněnými úseky. Prameny ze 16. století tak zmiňují Libochovku, lesnaté údolí před Vitínem, kde řádili lupiči. Bohatí kupci nebo vysocí pražští úředníci si proto často od města Budějovic vyžádali ozbrojený doprovod.

Důležitá bývala také výpadovka na Třeboň, Jindřichův Hradec a dále na Moravu. Ta vedla z města nynější Lannovou třídou, jejíž význam můžeme dodnes vyčíst z její šířky. Při pohledu na plán města si všimněme ještě ulice U Jeslí za železničním náspem, která na směr Lannovky navazuje a je dalším zbytkem původní trasy. Roku 1816 byla však postavena nová hlavní silnice, dnešní Rudolfovská, a zase jako podle nataženého provázku. Na jejím začátku vznikl zájezdní hostinec U města Vídně (dnes U Podkovy), kde roku 1866 přenocoval spisovatel Karel Klostermann, když coby student prchal z Vídně před pruskou armádou.

Po Rudolfovské se jezdívalo přes Lišov, Třeboň a Suchdol také do hlavního města monarchie, říkalo se jí tedy i Vídeňská silnice. Existovala ale ještě druhá možnost, spíše neoficiální zkratka. Bývala nazývána Cikánkou a pověst se nám snaží namluvit, že tudy kdysi přišli do Čech romští kočovníci. Cikánka vedla přes dnešní Pětidomí a Srubec k Ledenicím, odkud si to namířila k Suchdolu. Bývala dost frekventovaná, což byl jeden z důvodů, proč právě u ní vzniklo budějovické popraviště. Šibenice stávala v místech dnešního sportovního areálu Složiště.

Ulice Karla IV. nesla jméno Svinenská a brána na jejím konci jakbysmet. Cesta na Trhové Sviny a Nové Hrady prakticky dodnes neuhnula ze staré trasy, již kopíruje současná Novohradská přes Mladé. Kdo nestihl přijet k městu do večerního uzavření bran, mohl přenocovat v zájezdní hospodě U Černého koníčka, která fungovala už v roce 1675, a patří tak vůbec k nejstarším v Českých Budějovicích.

Historicky stejně důležitá jako spojení s Prahou, ne-li důležitější, bývala trasa na Linec. Přinášela zisky z obchodu, což se ostatně odrazilo v názvu Zlatého mostu

přes Malši, jímž tato cesta začínala. Město si ostražitě hlídalo svá privilegia a tomu, kdo jel z Rakouska se zbožím jinudy ve snaze vyhnout se budějovickému mýtu, strážní, kteří na zakázaných cestách hlídkovali, prostě vypřáhli a odvedli koně. Co bychom dnes dali za to, kdyby se nákladní doprava městu vyhnula, že?

Lidická, dříve Linecká je rovná, jako když střelí, ale i to způsobili geometři ve službách Marie Terezie, kteří původní silnici napřímili až ke Včelné. Byly z toho nářky sedláků, že se staví přes nejúrodnější pole. Její předchůdkyně mezi poli kličkovala: před Zlatým mostem se stočila blíž k Malši, pak se zase odklonila a vedla nynější ulicí Boženy Němcové kolem nemocnice a Strádovou až k Rožnovu. Na místě dnešního Piana vítala formany zájezdní hospoda U Modré hvězdy.

Po Dlouhém mostě se jezdilo k Vodňanům, Písku či Plzni. Také zde ale historicky došlo ke změně. Až do začátku 19. století totiž silnice probíhala přes Haklovy Dvory a Čejkovice. Kolem roku 1820 byla postavena nová císařská silnice a u ní poblíž Českého Vrbného vznikla hospoda U Ruského cara. Na své diplomatické cestě se tady totiž zastavil car Alexandr. Za první světové války, když se Rusko stalo nepřítelem, musel být hostinec přechodně přejmenován (U Rakouského císaře). Byl zbořen za socialismu při rozšiřování vozovky. V souvislosti s Dlouhým mostem nesmíme zapomenout na hostinec U Zelené ratolesti, který si v příštím roce připomene čtvrt tisíciletí, je o něm totiž záznam už z roku 1763. S trochou nadsázky ho můžeme označit za křižovatku Evropy. Stýkala se zde totiž doprava nejen silniční, ale také železniční a vodní. V nádvoří Ratolesti končila nákladní kolej koněspřežky, první železnice na evropském kontinentě, která vedla z Českých Budějovic do Lince a Gmundenu, a propojovala tedy vltavskou a dunajskou vodní cestu. Náklad přivezený po Dunaji do Lince se snadno dostal „koňkou“ do Českých Budějovic a tady mohl být přeložen do lodí. Vltava před regulací v roce 1930 protékala přímo mezi Ratolestí a Sokolským ostrovem, doslova pár kroků od kolejiště. Jeden čas ovládal povoz na železnici i na řece Vojtěch Lanna, jemuž zároveň patřila Ratolest, a mohl tak dálkovou přepravu zboží organizovat skutečně efektivně.

Po řekách Vltavě a Malši se kdysi plavily vory a polenové dříví, po vltavském proudu i nákladní lodě. Karel IV. určil místa, kde se má z říční dopravy vybírat clo, a plánoval stavbu průplavu z Vltavy do Dunaje. Jenže to bylo nad technické možnosti středověku. A nejen středověku – neuspěly ani projekty 17. až 21. století. Ve fázi plánování skončil i záměr z roku 1908 prokopat plavební kanál od Plava přes Litvínovice a Čejkovice k Vodňanům, Písku, Dobříši a Štěchovicím, který prý měl vyjít laciněji než zamýšlené splavnění Vltavy.

Autor je historik a archivář.

Ulity na cestách

Chůze úvozem dálnice přivádí do nového kontextu nejen fenomén cesty, ale i chůzi jako takovou. Je to porušení žánru, subverze. Tak jako rozhovor se sebou, tak jako dlení na ostrově.

JM Jan Mayen

OV Ondřej Vinš

JM Jsi jediný člověk, o kterém vím, že šel pěšky podél dálnice D1 z Prahy do Brna. Jak se něco takového může člověku přihodit? O co šlo?

OV Šlo o to, že jsem potřeboval odejít ze školy. Po šesti letech studia na AVU jsem touhle závěrečnou procházkou v roce 2015 diplomoval. A titul mi dali.

JM To je takový praktický důvod. Mě by spíš zajímalo, proč jsi tu nádobu s názvem diplomová práce naplnil zrovna tímto obsahem?

OV Pravděpodobně k tomu jenom dozrál čas. D1 mi vždy připadala jako dost podivný útvar v krajině. Vlastně je to celé banální; příčinou byly záblesky míst, které zahlédneš, když po dálnici jedeš: věž kostela, občas nějaký statek, polní nebo lesní cesty, co odkudsi připlujou, dotknou se svodidel a zase zmizej, vzdmutý stráně, který zakrývají výhled dál do krajiny. 8. března 2015 jsem si vzal spacák, karimatku a stan a vyrazil. Chtěl jsem poznat vzájemné souvislosti těch fragmentů. Zasadit si je do souvislých vztahů. Při cestě autem jsi jakoby v nějakém chráněném režimu, který ti dává možnost v relativně krátkém čase se přesunout na velkou vzdálenost, ale připraví tě o schopnost vnímat vztahy míst v prostoru, kterým se pohybuješ. JM Není to sama podstata dálnice? Jejím smyslem je právě přesun mezi začátkem a cílem cesty. To, co leží mezi těmito body, je eliminováno, protože to nepotřebujeme pro účel, který dálnice plní.

OV To určitě. Každopádně občas je zajímavé přijít k na první pohled zřejmým věcem tak nějak odzadu nebo aspoň ze strany. Všechno má nějakou konstrukci, na které visí povrch. Tím, že jsem odmítnul používat dálnici obvyklým způsobem, ale přesto se držel v jejím koridoru, do kterého jsem si s sebou přinesl svůj čas chodce, jsem jenom nerespektoval běžné užívání tohoto prostoru. Nic jiného. A čekal jsem, co se mi z tohoto kontextu nabídne k vnímání.

JM Co jsi viděl?

OV Ocitnul jsem se uprostřed něčeho, co by se dalo pojmenovat jako zbytkový prostor. Prostor, který tak nějak nedopatřením nebo nezájmem zůstal

nakupený stranou při dálničním pokusu o urychlení času. Kupodivu jsem neměl sebemenší problém se tímto prostorem pohybovat. S uplynulými dny jsem vlastně čím dál míň vnímal, že jdu podél dálnice. První den mi hluk připadal rušivý, ale jak jsem se do něj zaposlouchal, hlavně první noc, objevil se určitý rytmus. Rozestupy aut, různé motory, poprchávalo a vlhko naladilo pneumatiky do mlaskavého šustotu. Bylo to skoro jako bych spal u moře. Nešel jsem ani tak podél dálnice, jako spíš okolo ní, spirálovitě –přes mosty, podjezdama, odvodňovacíma rourama a průsakovejma septikama, různýma přemostěníma. Až mě překvapilo, jak je její okolí volně průchodný. Později jsem pochopil, že dálnice je řezem skrz krajinu jen pro člověka, který není jejím uživatelem. Přestože jsem šel pěšky, moje kroky vedly i tak v dálničním koridoru, který eliminuje jakékoli boční křížení. Největšími překážkami byly kupodivu druhotně navázané statické „zálivy“ oplocených skladů a překladních hal, takových míst neutrálních zón, která přejímají něco z uzlového fungování města a zároveň naplno využívají dálniční sklon k míjení, ke kterým oběma potřebují přilnout co nejblíž. Skrz tenhle prostorový zmatek jsem procházel jen na třech místech – za Prahou, u Jihlavy a před Brnem. Takové okolí Dobřejovic doporučuju pro nastudování současné urbanistické periferní poetiky. JM Zajímalo by mě, jak moc pro tebe byla důležitá historie dálnice a jestli jsi případně podle ní nějak směřoval svoje kroky, hledal určitá místa, která jsou pro D1 významná buď po projektové stránce, nebo po té mytologické – dalo-li by se tak říct? D1 od svých ideových počátků při vzniku Československa, přes částečné zahájení stavby během protektorátu až po postupné zprovozňování během 70. a 80. let prošla docela zásadními zvraty. Ptám se kvůli tomu, že jsi se zmínil o divnosti prostoru dálničního koridoru. Mohly se případně tyhle historické změny propsat do samotnou stavbou už tak poznamenaného prostoru? Jako jakýsi součet většího množství vrstev vzájemných nekompatibilností?

OV Fascinuje mě těch 200 km asfaltu, který leží na povrchu planety; vyrovnává klesání krajiny do údolí prostřednictvím náspů a pilířů a oblouků mostů, zjemňuje stoupání příkopovými zářezy do masivů svahů. Stavbu dálnice je možné samozřejmě chápat jako jakýsi druh sochařského site specific projektu, ale vždycky to bude celkem tvrdý vstup do krajiny, podobně jako kdybys interpretoval hnědouhelný důl z pozice land artu. Často jsem si vzpomněl na Roberta Smithsona, na jeho vylévání asfaltu nebo na turistické průvodce industriálními čtvrtěmi. Materiál je sám o sobě beztvarý, sypký, ale forma, která je mu dána brutálními nástroji – mám na mysli bagry a buldozery – ve výsledku vyznívá překvapivě něžně. Nějaké takovéhle pnutí, švy a nesrovnalosti mezi bezohledností přístupu k realizaci a ladnost, s jakou věc nakonec je, ve mně vyvolávala zvědavost. Nějaký historický kontext nebo dokonce vyhledávání reliktů válkou přerušených fází realizace stavby nebyl účel cesty, přestože setkání se člověk nevyhne. Jsou to takové kosti, které na mnohých místech vystupují na povrch. Nejviditelněji asi zatopený most přes Želivku, ale to je otevřená zlomenina. Oproti tomu jsem se octl i na silně „spirituálních“ místech, jaká jsem neočekával. Most u Senohrab, klasický betonový oblouk přes údolí, který na svém hřbetu nese dálnici. Dole potok, na stráních les. Obloukem mostu se dalo od jeho paty po schodech vystoupat až do nejvyššího bodu, do úzké štěrbiny půl metru vysoké, do které se vtáčel jeho jazyk a odkud přepadával na protilehlý svah. Výstup na most se podobal stoupání na nějakou sakrální architekturu, mělo to v sobě něco pyramidického; v nejvyšším bodě, těsně pod projíždějícími auty, které duněly po betonu nad mojí hlavou, bylo něco jako kaple, nebo něco co by se dalo nazvat intimním zákoutím dálnice, o kterém bys, být pouze řidičem, vůbec nevěděl. Po cestě bylo vůbec dost materiálu na připsání další kapitoly do Bachelardovy Poetiky prostoru.

JM Cesta se stává cestou, pokud je chozena. Souhlasil bys s tím? Neměl jsi chuť cestu za uplynulých sedm let zopakovat? Nebo se k ní nějakým jiným způsobem vrátit?

OV Nemyslím si to. Cesta je spojnice vytyčená schůdností terénu. I když přestane být používána, zbyde předpoklad cesty, který je možno obnovit, pokud se terén nepromění. Až do nedávné doby vedla hlavní spojnice mezi Prahou a Brnem poděl Labe, od Kolína podél úbočí Železných hor přes Meziříčí; od doby bronzové nebylo třeba ji měnit. Potřeba nynějšího způsobu přesunu narýsovala do krajiny téměř přímku, a vrstevnice byly zaobleny. Cestu nebylo třeba hledat v absolutním slova smyslu, byla vytvořena. Není určena pro pěší chůzi, proto je poněkud vytržena z plynutí času ve svém okolí. Párkrát jsem se k D1 vrátil, asi před čtyřmi lety mě oslovily kurátorky galerie Tic Zuzana Janečková a Katarina Hládeková, zda by bylo možné nějakým

způsobem prezentovat věc D1 na skupinové výstavě tematicky zaměřené na díla, která nějak fungují v kontextu krajiny nebo konkrétního místa. Domluvili jsme se, že půjdeme podél dálnice nazpátek z Brna do Prahy. Mnohými místy jsme prošli jinudy než předtím já sám. Není tedy možně mluvit o nějakém pokusu o vychození paralelní cesty vůči té motoristické, zase jsme šli spirálou, jen se kroutila kolem dálnice jinak. D1 byla prezentovaná i v norském Tromsø, v Laponsku, nad polárním kruhem. K tomu mě přivedly mé rozpracované polární chodecké projekty, zajímalo mě, co se stane, když věc dám k dispozici k interpretaci lidem, kteří žijí v prostoru silně ovlivněném kulturou nomádského způsobu života, v prostoru, kde je na cestu krajinou pohlíženo z jiných perspektiv a kde i krajina samotná má svou volnou rozlehlostí poněkud jinou perspektivu.

JM Připadá mi, že tvá chůze podél D1 má něco společného s objevitelskými výpravami do neznámých končin světa, alespoň tedy tuším nějakou takovou analogii; jen nepřináší žádné vědecké poznatky obohacující civilizaci – žádné kartografické, botanické ani geologické informace. Zůstává pouze tvá zkušenost, o které je možné jen vyprávět. Proč tak… pravěký způsob nazírání té události?

OV O cestě je možné jen vyprávět. Imaginaci nepovažuju za zdroj omylu.

JM Přeci jen, tahle… walk the line zůstává vlastně takovou intimní performance, jejíž části spatřili pouze řidiči aut a osoby, které jsi náhodou potkal.

OV Neoznačil bych to jako performance. Nic jsem nepředváděl. Spíš jsem byl divák a performovalo všechno kolem mě.

JM Nepřipadal sis občas jako trosečník?

OV Možná to bylo jen zdánlivé, ale na některých místech hodně silné… zasmyčkování mezi dvěma intenzivními stavy prostoru. O trosečnictví bys mi mohl říct něco ty, jsi přece ostrovan. Máš pobřežní linku mezi oceánem a skálou. To je v něčem dost podobné. Alespoň v tom smyslu, že tvá zkušenost života na souši obkroužené mořem je také ve své podstatě obtížně předatelná. Stejně jako osmidenní cesta podél dálnice.

JM Máš pravdu v tom, že linka pobřeží je vlastně i linie cesty. Jediná jasně viditelná a navíc schůdná. Do skal do vnitrozemí můžeš vyrazit taky, ale cesty tam nevedou. Není proč tam chodit, vrcholek je vlastně permanentně v mracích. I když zrovna neprší nebo se ostrov neobalí mlhou, málokdy je odtamtud vidět. A když vidět je, po celodenním výstupu vidíš kolem dokola stejně jen moře. Nemám potřebu cest, lehnu si do lišejníku a pozoruju, jak mi prostor tady sám velkolepě performuje, když použiju tvoje přirovnání.

OV Na to, že málokdy cestuješ, z tvých dotazů soudím, že máš k cestám, nebo obecně k pohybu prostorem docela zásadní vztah. Jakou roli hraje

tvá představivost a omezená míra pohybu, kterou ti poskytuje ostrovní topologie?

JM Žiju na místě, které se vyzdvihlo nad hladinu moře. Dotýkají se tu kontinentální desky, které půlí planetu téměř od pólu k pólu. Pohyb mě zajímá spíš z té geologické stránky. Dost jsem si toho taky nastudoval. Zaujalo mě, že D1 vede napříč jedním takovým vnitrozemským švem. Pokud se nepletu, rozvodí, na jehož hraně dálnice na Vysočině balancuje, je zároveň hranicí Čech a Moravy. Ve zkratce řečeno, co steče z dálnice vlevo, doputuje Labem do Severního moře, co steče vpravo, Dunají do Černého moře. Dále k Ostravě vodu odvádí Odra do Baltu. Na tak malý stát je to docela výkon. Jste vlastně do tří stran nakročená země, geograficky ty části patří každá k jinému celku. Zvláštní, že držíte pohromadě. Asi je to tou dálnicí, je jako kramle, sesvorkovala to dohromady, ne?

OV Myslíš, že je v tom ještě nějaká metafyzická stránka věci? Že Československo, vzniklé do své tehdejší podoby, nějak podvědomě tušilo, že by mělo svou existenci utvrdit sesvorkováním se dálnicí?

JM Nevím. Přiznávám, že mnohost možností je pojem, se kterým se mi hůře pracuje. Dřív se mi zdávaly sny, ve kterých jsem při odlivu viděl bloky vysokých náspů a trámů táhnoucích se po mořském dně, taková široká mola, vedla daleko do oceánu a mizela ve vlnách ustoupeného moře. Ty sny mě dost děsily, měl jsem v nich pocit setkání s dávnou předpotopní architekturou. Ve dne jsem pak hledal okolo ostrova tyhle cesty, ale samozřejmě nic nenašel. Myšlenka na možnost dávného pozemního spojení ostrova s okolní pevninou byla dost hrůzostrašná.

OV Myslíš, že vzájemná prostupnost lidí, jejich difuze a míšení tedy druhořadě spojuje i prostor, v němž je tento pohyb obsažený, do jednoho celku?

JM Záleží na tom, co mají lidé s sebou v zavazadlech.

Ondřej Vinš (*1985) je vizuální umělec. Výprava podél dálnice D1 byla v roce 2015 základem jeho diplomové práce na Akademii výtvarných umění v Praze. O tři roky později cestu opakoval v rámci programu Boží dílo brněnské Galerie TIC. Přestože se vícekrát zabýval krajinou a topografií, repertoár témat se tím v jeho případě nevyčerpává. A protože nikdy k tématům nepřistupuje mechanicky, je bohaté i spektrum užívaných technik a médií. Může jít o zákresy a mapy, fotografie, zvukové nahrávky, sochařské objekty i o promítání z filmového pásu.

nejen na neděli

text: Pavel Schwarz a Bára Schwarzová

Budějce mají svojí rozlohou, rovinatým profilem a mírným podnebím skvělé předpoklady stát se městem cyklodopravě zaslíbeným. Postupující oteplování a úbytek srážek tomu jen hraje do karet.

Z centra na jakýkoli okraj Budějc to netrvá na kole víc než deset minut a rozhodně se vám do cesty nepostaví žádný brdek, natož krpál. Neřešíte, v kolik vám to jede, kde zaparkujete ani zda je zrovna dopravní špička.

K popojížďkám po městě doporučuji pořídit nějakou hapinu čili jednoduché starší kolo neokázalého vzhledu, nevelké hodnoty, se snadnou údržbou a nízkými provozními náklady. Já osobně používám jako městský speciál single speed (jednopřevodové kolo) na rámu Favorit, který si i přes silné citové pouto troufnu nechat před úřadem, obchodem nebo hospodou.

Pokud směřujete k minimalismu a i vlastnictví hapiny vám přijde příliš svazující, vyzkoušejte sdílená kola, která můžete jak hejna růžových plameňáků pozorovat na stanovištích v centru i na budějických perifériích.

Cyklostezky činí cesty na kole po městě jednoduší, pohodlnější, a hlavně bezpečnější. Jak je najít? V Budějcích platí jednoduché pravidlo: najdi vodu, najdeš stezku. Pokud tvé body zájmu leží v blízkosti místních řek a kanálů, máš vyhráno, cyklostezky jsou tam kvalitní, celkem frekventované a s vysokou hustotou občerstvovacích stanic různých typů a jakostí.

Zavede-li vás cesta dále od řek, chce to již jistou znalost mapy a umění improvizace. Cyklostezky již nejsou tak četné, a ne úplně skvěle navazují. Využít budete muset další běžné více či méně frekventované ulice a cesty, sem tam pěší zónu nebo nedej bože chodník (samozřejmě se zvýšenou ohleduplností). Výhodou je, že dost jednosměrek je již pro cyklisty legálně průjezdných v obou směrech a cyklostezek a cyklopruhů v Budějcích naštěstí pomalu přibývá.

Při svých cestách po městě se chtě nechtě budete potýkat s dalšími účastníky provozu, které musíte respektovat a zároveň se před nimi mít na pozoru. Cyklostezky jsou u nás smíšené, takže kromě cyklistů různých druhů se na nich setkáte s chodci sólo i ve skupinkách, kočárky s obsluhou a pasažéry, běžci, bruslaři, dětmi a psy na volno i na vodítku… Chování a četnost jednotlivých skupin se mění dle denní doby, počasí a pandemické situace. Novým expandujícím druhem jsou malé elektrické koloběžky. Nepříliš stabilní vozítka

dosahují celkem velkých rychlostí, ale špatně brzdí. Potkat je můžete od chodníků po hlavní tahy, všude tam, kde nejsou kostky.

Na silnicích a v ulicích se budete potkávat především s auty. Přestože se ohleduplnost řidičů v globálu zlepšuje, mějte se v provozu na pozoru, a to i v případě, kdy máte přednost, přece jen jste stále nejzranitelnějším účastníkem silničního provozu. Frekventovaným dopravním tepnám se proto raději zcela vyhněte.

Zvláště bych upozornil na nebezpečí dooringu. Když míjíte řadu zaparkovaných aut může se stát, že někdo zrovna bude chtít z vozidla vystupovat. Představa, že dostanete stopku od otevřených dveří opravdu není příliš lákavá. Dalším strašákem je kanál s mřížkou po směru jízdy. Pokud máte úzké gumy, je to dokonalá past!

Přes tyto úklady a nástrahy, které městská cyklistika skýtá, vězte, že vždy, když se rozhodnete vykonat svou cestu na kole, děláte něco prospěšného na mnoha frontách. Ulevíte dopravě ve městě, projížďka na kole osvěží mysl, fyzická aktivita prospěje tělu, v neposlední řadě je zde úspora fosilních paliv, zplodin a pár kaček ve vaší peněžence, jimiž můžete podpořit lokální bussines na vaší trase. Když to shrneme, stáváte se lepším člověkem a děláte Budějce lepšíma Budějcema. Peace, love, bicycling.

Nejlepší cyklostezky v Českých Budějovicích (podle mě)

Nejlepší cyklostezky jsou tam, kde je zmrzlina nebo se aspoň jede kolem hřiště (podle mě).

Nejhorší cyklostezky jsou naopak tam, kde to drncá vinou kočičích hlav.

Ale největší průšvih je, když na cyklostezce potkáš policii potmě a nesvítí ti blikačka!

Vlastně ani nevím, proč o tomhle píšu, když radši jezdím v lese na trailech než na cyklostezkách ve městě (podle mě).

Tento text napsalo dítě

Autor a autorka jsou cyklisté.

První cestující text: Barbora Nosálová

Na českobudějovické letiště dorazili první cestující. Nejsou jimi však zájemci o jihočeské kulisy, jak s jistotou tvrdili místní apoštolové masového turismu, nýbrž ukrajinští váleční uprchlíci, které z domovů vyhnala ruská agrese. Nepřinesla je letadla, přivezly je autobusy. Terminál tak konečně slouží, byť příznačně nikoli v mezích původního záměru.

Je tichá březnová středa a celý svět se zahalil do tenké šedivé deky.

Když jdu po prázdné silnici vedoucí k srdci letištního areálu, jsem na malý okamžik ztracená. Nikdo tu není. Mám pocit, že bych mohla být jediný člověk na světě. Na letišti, které nelétá, je čas zvláštní věc – skoro neutíká. Máte z toho stejný dojem jako z dětských pokojů bez dětí, z rozestlaných postelí, ve kterých nikdo nespí.

Jdu po krajnici a kolem mě velice poskrovnu jezdí auta, některá mají českou značku, některá ukrajinskou. Najednou slyším dětský smích. Když na parkovišti spatřím rodinu – babička, maminka a malá holčička, jdu za nimi. Holčička právě něco živě vypráví. Ukrajinsky. Babička se zasměje, vidím, jak se jí zachvěla ramena. Před branou, pod nápisem Přílet, stojí dva policisté, na krajnici je zaparkováno několik aut, od policejních po

záchranky. Ještě vidím šedý baret té smějící se babičky. Holčička vešla jako první. Terminál

To klidné ticho celého zbytku areálu vystřídají lidské hlasy. Venku jsem byla jediný člověk na světě, když mě ale pohltí ruch a shon letištního terminálu, když kolem mě procházejí lidé se zavazadly a děti, držící se rukou svých matek, dolehne na mě ta naprosto uvěřitelná a zároveň vzdálená realita. Je tu, narozdíl od venku, živo. Je tu plno lidí. Plno těch, kteří prchají před válkou, která vypukla v jejich domovech. Je tu plno tašek a plno kufrů. Na stolech leží dětské omalovánky, pod jednou židlí se válí žlutá pastelka.

Není pro mě tak těžké se zorientovat, i když tu jsou nápisy především v azbuce. Prostor vyplňují stanoviště

pro odbavování uprchlíků. U každého stojí unavené i odhodlané obličeje, Ukrajinci držící papíry, někteří je chtějí odevzdat a posunout se k dalším, někteří je teprve potřebují vyplnit. Jeden chlapeček se rozběhne k té žluté pastelce a donese ji ženě středního věku. Má velké modré oči, stejné jako on. Pohladí ho po tváři a pastelku křečovitě sevře v ruce. Nic s ní nepíše. Oficiální dokumenty se bohužel nedají vyplnit žlutou pastelkou.

Velice milé paní u přijímacího stanoviště mě odkážou na vedoucího krizového štábu, který se mi snaží popsat fungování celého prostoru z pohledu uprchlíka.

Na prvním stanovišti, informacích, dostávají utečenci především čisté formuláře, aby mohli být vybaveni doklady. Uprostřed haly stojí mapa celého areálu, samozřejmě v azbuce. Stejně tak dokumenty a doklady jsou v azbuce. Asistenční služba, tedy lidé v oranžových vestách jsou každopádně uprchlíkům kdykoliv k dispozici. Takových oranžových vest je tu hodně, zelené potom nosí tlumočníci. Procházíme přes hlavní halu chodbou do další místnosti.

V bezpečí

Celou dobu mi v hlavě vrtá myšlenka, jak rychle se člověku dokáže změnit život, jak rychle se jeho potřeby dokáží smrsknout jen na to nejnutnější. Jak málo nám vlastně stačí? Máme co jíst a kde spát. Jsme v bezpečí. Jsme v bezpečí.

„Máme tu psychosociální službu, taky dětské psychology, kteří se starají hlavně o ty rozrušený dětičky.“ Obcházíme jednotlivé přepážky, které každý uprchlík po vyplnění úvodních dokumentů musí navštívit. Na dvojce jsou hasiči, tam se řeší ubytování. Trojka je Krajská hygienická stanice, tam se řeší nemoci, očkování a další věci. Na čtyřce je cizinecká policie, na pětce je Odbor azylové a migrační politiky a sedmé, poslední stanoviště, je úřad práce.

„No, a víza se vydávají na rok.“ Zamyslí se. „Není povinné navštěvovat sedmé stanoviště, to je otázka práce i pracovních možností, ale taky se tu vydávají papíry na první dávky podpory. Autobusy potom uprchlíky zavezou do náhradních domovů. No a to je všechno.“

Poděkuju a rychle se rozloučíme, protože vedoucí krizového štábu je potřeba zase na jiném místě.

Chvíli jen stojím uprostřed místnosti a rozhlížím se kolem sebe. Nejvíce je tu maminek s dětmi, poté především staří lidé. Všudypřítomný šum hlasů už mi nepřijde tak silný jako předtím. Vlastně si mezi těmi cizinci už ani nepřijdu cizí – atmosféra je tu jednotná, odhodlaná. Tohle zvládneme.

Za den sem v této chvíli přijde víc než tři sta uprchlíků. V hlavě mi běží ten shon, jak se desítkám a stovkám lidí denně překope život od základů. Sbalí si život do pár tašek a odjedou od všeho, co znají. Možná je někdy dobré odejít, když je ještě co poznávat.

Při odchodu zahlédnu autobus s ukrajinskou vlajkou. Ze zadního okýnka na mě mává holčička. Ta, za níž jsem sem vešla.

„Chci upozornit, že spousta z tlumočníků a členů asistenční služby má na Ukrajině rodinu,“ vypráví mi vedoucí, zatímco míjíme dětský koutek. „Například ta paní na informacích, s níž jsem teď mluvil, má kompletně celou rodinu v Charkově.“

Jdeme ještě dál a nakoukneme do místnosti plné matrací. Vzpomenu si na spaní ve školce. Je tu tišeji než ve zbytku areálu. Na posteli nejblíže dveřím spí děvčátko. Vedle něj sedí jeho maminka. „Už je vzhůru?“ usměje se na ně můj průvodce.

„Oni když přijedou v noci“ – fungujeme nepřetržitě – „nemůžou hned začít vyplňovat papíry, protože ta úřední část centra je v činnosti od sedmi hodin ráno do sedmi hodin večer. Musí si odpočinout.“ Odmlčí se. Vracíme se zpátky do první místnosti a projdeme kolem stolů s jídlem – s čajem, sušenkami, minerálkami a houskami se sýrem. „Tady je neustále k dispozici občerstvení.“

Autorka je studentkou gymnázia.

do srdce temnoty

text: Veronika Faktorová

Když se někdo narodí se jménem Pařízek, nezdá se, že by mu osud předurčil nějaké toulání po světě. Z rodných Budějc prostě nejdál na Hlubokou.

Ladislav Mikeš Pařízek, ročník 1907, se ale svému jménu vzepřel, ve dvaceti sedmi letech se nechal najmout do francouzské cizinecké legie a tři roky bojoval v severní Africe. A to byl teprve začátek. Když skončil své vojenské angažmá, pořídil si auto a přejel s ním trasu z Casablanky do Káhiry. Hned na to, mezi roky 1929 a 1930, se poprvé vydal do nitra Belgického Konga. Do země se pak opakovaně vracel.

Legendární se stala jeho výprava z roku 1959, kdy s červenou škodovkou 440 Spartak dojel k až pramenům Nigeru, které spatřil jako vůbec první Evropan – v místech se pohybovali i jiní cestovatelé, území však domorodé kmeny považovaly za posvátné, a cizincům tak ve vstupu zabraňovaly. Dobrodružnou cestu bez úhony přečkal jak cestovatel, tak jeho vozidlo, které prý začalo „zlobit až doma před Plzní“. Pařízek patrně zužitkoval své předchozí zkušenosti – již dříve projel autem Praga-Piccolo Senegal, Francouzskou Guineu a Libérii, v druhé polovině třicátých let podnikl okružní cestu po Pacifiku a navštívil pobřeží Francouzské západní Afriky. Své barvité cestovní zážitky popsal v řadě knih, jeho doménou se stal dobrodružný cestopis a román, sestavil však i antologii afrických pohádek. Atraktivitu jeho děl podtrhovaly fotografie, které během svých výprav pořizoval.

Ve své době populární autor je dnes zapomenutou položkou v přehledech dobrodružné literatury pro mládež. Na jeho knihy si snad vzpomenou starší čtenáři, kteří ve svých mladých letech sbírali výtisky kultovní sešitové edice Karavana nebo hltali příběhy KODU (edice dobrodružné literatury Knihy odvahy a dobrodružství se známou grafickou úpravou – barevný podklad, čtyři černé pruhy a obrázek à la Zdeněk Burian). S odstupem doby však dílo autora nemusíme vnímat jen jako starší příklad populární četby. Je i pozoruhodným svědectvím o proměnách doby a postojích autorů, kteří na tyto proměny reagují.

Ladislav Mikeš Pařízek prožil svůj život v době, kdy se střídaly politické systémy i ideologie: v mládí

vstřebával entuziasmus masarykovské demokracie, rozmach fašismu v Evropě sledoval z afrického kontinentu, odkud jej nakonec hrozba celosvětové války vyhnala zpět do protektorátního Československa. Okupaci prožil v Praze a na jejím konci se aktivně zapojil do Květnového povstání. Barikády po válce vyměnil za další výpravy. Z druhé velké cesty do nitra Afriky se vrátil do již komunistického Československa, kde jej marxističtí kritici brzy zařadili mezi škodlivé autory. Velký problém to ale nakonec pro Pařízka nebyl – jako autor totiž vždy nakonec dokázal uchopit „ducha doby“.

Černá a bílá

Jeho dobrodružná próza z období protektorátu, kdy literárně debutoval, kromě napětí a exotiky pěstovala i koloniální pohled na černý kontinent. Běloši jsou v Pařízkových knihách civilizovanými protiklady primitivních divochů, intelektuálně i technologicky je vždy převyšují, a především jsou nositeli změny, která má sice neblahý potenciál ničit původní řád, v důsledku je ale pro místní obyvatele prospěšná. Běloši přinášejí léky proti novým nemocem, budují silnice, dávají vesničanům praktické a užitečné věci, jako třeba pohodlná zvýšená lůžka.

Tento pozitivní obraz kolonizace Afriky je v příkrém protikladu k historickým událostem, které Belgické Kongo, kde se Pařízkovy romány vesměs odehrávají, poznamenaly. Území Konga získal ke konci 19. století britský cestovatel Henry Morton Stanley pro belgického krále Leopolda II. na základě velmi nevýhodných a často i podvodných smluv, které byly ujednány s místními náčelníky. Výměnou za deky, korálky a jiné cetky se konžské kmeny staly Leopoldovým majetkem, a náčelníci tím nevědomky vydali svůj lid zotročení a svou zemi brutální exploataci zdrojů. Hory kaučuku, slonoviny a nerostných surovin byly zaplaceny masakry celých vesnic, násilím páchaným na ženách i dětech.Symbolem tohoto kolonizačního

tlaku se staly uřezané ruce mužů, kteří odmítli plnit své pracovní povinnosti.

Hrůznost kolonizačních praktik zachytil slavný román Josepha Conrada Srdce temnoty. A zatímco Conradovo Kongo je noční můrou, Pařízek jej představil jako atraktivní africké safari a etnologické muzeum, v němž domorodí obyvatelé představují poutavé živé exponáty.

V dílech z padesátých let se však Pařízkův pohled na přínos západních kolonizátorů Afriky radikálně proměnil. Patrně správným směrem, neboť jeho nové knihy byly na rozdíl od starších titulů bez problémů vydávány. Jeho postoje z této doby shrnuje tiskem vydaná přednáška Afrika se probouzí z roku 1953. Bílí kolonizátoři, nyní již titulovaní jako nepřátelští imperialisté, si rozdělili Afriku proti vůli jejího obyvatelstva a ve většině případů přes jeho ozbrojený odpor. Kontinent vytěžili a zmasakrovali v honbě za ziskem a svými mocenskými zájmy, namísto osvěty přinesli jen porobu a utrpení. Budoucnost je však optimistická, africký proletariát (!) se již konsoliduje, jeho zásluhou vzrůstá národně osvobozenecké mírové hnutí, bílí kolonizátoři budou brzy z Afriky vyhnáni a po zásluze potrestáni. Kongo je na cestě k světlým zítřkům pod vedením afrických komunistických stran a odborových svazů, které hrají v místních společnostech stále významnější úlohu.

Správným směrem

Bylo by snadné celou věc uzavřít s tím, že Pařízek zde v zájmu svého profesního uplatnění uzavírá dohodu s totalitním režimem a za tím účelem si osvojuje

jeho rétoriku. Ideologicky zatížený text sice autora na základě naší historické zkušenosti značně degraduje, jde však o pohled ve své podstatě jednostranný. Pro Kongo a jeho lid (jak mimochodem nazval Pařízek svou knihu z roku 1956) totiž možná byla, a nakonec i stále je tematizace devastujících dopadů africké kolonizace, nehledě na její ideové rámování, jednoznačně přínosná. Přes zjevnou poplatnost komunistickému režimu totiž Pařízkova díla z padesátých let otevírají bolestnou kapitolu dějin Afriky, literárně připomínají události, které by neměly být zapomenuty.

Potřebnost těchto kulturních připomínek, které umožňují reflektovat minulost, ostatně pochopí i cestovatel, když ve zmíněné knize Kongo a jeho lid přijme od konžského vesničana z kraje Kasongo neumělou bronzovou sošku: „Byla to soška podivná, znázorňující chlapíka ve vojenském kabátci s epoletami. Soška měla obdélníkovitý vous, v jedné ruce držela příruční pokladnu a v druhé svírala karabáč. ‚Kdo to je?‘ Chlapík, který se jmenoval Sagui, se usmál. Nemohl pochopit, že to nevím. A pak prohlásil: ‚To je člověk, který zničil celé rody a který nás naučil nenávidět Evropany. Je to belgický král Leopold II.‘ Královská postava z bronzu, z téhož bronzu, z jakého je ulita jeho socha v Belgii, drží v rukou symboly imperialismu pronikajícího do kolonií. V jedné ruce pokladnu a v druhé karabáč.“

Soška v rukách cestovateli zhmotňuje to, co již nemůže pomíjet. Ač se mu to jako autorovi zábavných románů z Konga dlouho dobu dařilo.

Autorka je literární historička.

Cesta bez návratu.

Z Českých Budějovic transportem Akb a pak dále na východ text: Štěpán Balík

→

Archiv ŽMP, Dokumenty perzekuce, inv. č. 79/AŽMP, DP, inv.č. 79 22

V českobudějovické ulici U Tří lvů stojí vila dětského lékaře a spisovatele Emila Flussera. Nad portálem je umístěn reliéf s hrajícími si dětmi, před ním o poznání kratší dobu pět kamenů zmizelých, lidově zvaných štolprštajny. 18. dubna společně se svou manželkou a třemi syny nastoupil do transportu Akb z Českých Budějovic do terezínského ghetta. O několik málo dní později, 28. 4. 1942, byl s rodinou poslán transportem Ar do ghetta v Zamośći na území okupovaného Polska. Toto datum letos shodou okolností připadlo na Jom ha-šoa, den, během něhož lidé na různých místech světa vzpomínají nikoli na transportované položky, ale na zkázu konkrétních lidí. Je to den obětí a hrdinů holocaustu. Rovněž Flusserovo jméno a jméno jeho ženy a synů a mnoha dalších bývalých židovských sousedů bylo přečteno během pietního setkání u památníku obětí šoa, na místě, kde dříve stála synagoga. Za 878 obětí šoa z transportu Akb leží v těchto dnech pod památníkem totožný počet oblázků.

Na smutném osudu většiny osob z českobudějovického transportu Akb jsem si teprve uvědomil, že mnoho českých obětí šoa strávilo v terezínském ghettu sotva několik dnů či týdnů a pokračovali dále na východ. Už ale ne do táborů koncentračních, nýbrž vyhlazovacích. Transportem Akb odjela rovněž rodina Ullmannů z Nové ulice, kteří už 27. dubna z Terezína společně se 108 Jihočechy dále pokračovali transportem Aq do ghetta v Izbice, rovněž na východě Polska.

Ještě v dubnu 1942 bylo transportem Al posláno do Lublinu, resp. do blízkého Majdanku, dalších 273 lidí z Akb. Dalších 133 transport An přivedl do varšavského ghetta, v němž panovaly podmínky nesrovnatelně horší než v Terezíně a které bylo po židovském povstání na jaře 1943 srovnáno se zemí (blíže připomínka básníka Władysława Szlengla v Milk & Honey č. 40 na s. 8–9). Pokud tito lidé nezemřeli již v samotném ghettu, čekala je plynová komora ve vyhlazovacím táboře Treblinka ležící na severovýchod od dnešního polského hlavního města.

Nad masovým hrobem

Přímo do Treblinky směřovala na podzim 1942 transportem Bw z Terezína další skupina 73 Židů z Českobudějovicka, jiných 28 osob bylo posláno v transportu Ax do vyhlazovacího tábora Sobibór, rovněž na východě Polska. Tříčlenná rodina Sputzů byla transportem Bb společně se všemi dalšími osobami nenávratně vypravena do Rigy. Pět židovských spoluobčanů z Akb bylo pravděpodobně zastřeleno přímo nad masovým hrobem, později před postupující Rudou armádou vykopáno a spáleno v Malém Trostinci, ležícím jihovýchodně od běloruského Minsku.

Zenkerovi společně se dvěma dvacetiletými syny a dalšími třemi Jihočechy jeli pět dní (!) do estonského Raasiku transportem Be a zde byli pravděpodobně zastřeleni. Sto jihočeských sousedů, včetně posledního českobudějovického rabína Rudolfa Ferdy, bylo posláno do Osvětimi. Pokud zde ve výjimečném případě přežili,

byli transportováni zpět na západ na „práci“. To byl případ zakladatele časopisu Klepy Rudolfa Stadlera (blíže Milk & Honey č. 25, s. 27), který zemřel až v únoru či březnu na stavbě silnice u Litoměřic.

U obětí šoa často není známo ani přesné datum úmrtí, resp. zavraždění, a není známo ani přesné místo, kde leží jejich prach či kam byl vysypán. Tito zemřelí se tak ocitají v jakémsi časovém a prostorovém vzduchoprázdnu. Járcajtovou svíčkou, zapalovanou tradičně v den jejich úmrtí, si je však lze připomenou například podle data odjezdu transportu na východ či podle svědectví přeživšího.

Váha paměti

Jen malá část z takřka devítiset zavražděných sousedů je po osmi desítkách let součástí českobudějovické kolektivní paměti. Někteří jsou však nově připomenuti tzv. kamenem zmizelých, zlatou kostkou vsazenou do chodníku před dům, kde naposled bydleli jako svobodní občané. Pomníkem dalších zmizelých je časopis Klepy, jejž v prvních válečných letech vydávali budějovičtí židovští mládenci. Čtenář se zde například dozvídá o zážitcích zmíněných kluků Zenkerových na židovské plovárně, o jejich láskách nebo o tom, že ve fotbalovém utkání starých proti mladým si dal pan Zenker „vlastence“.

Z hravých „sranda-epitafů“ bratří Flusserových dnes mrazí (blíže Milk & Honey č. 43, s. 31). Jindřich Ullmann, tatínek výjimečného „sporcmena“ Rudolfa alias Uliho, je například paradoxně zvěčněn kresleným vtipem – vykukuje ze vchodu svého obchodu s deštníky a k lidem ukrývajícím se před deštěm pod roletou praví: „Dávám vám pouze pět minut času. Když si nekoupíte do té doby u mne deštníky, tak zatáhnu plachtu.“ Více o něm zatím nevím.

Nejdřív zmizeli lidé, pak zmizelo i hmotné dědictví, s nímž se identifikovali a byli identifikováni. Bylo tomu tak v historii opakovaně, ve 40. letech 20. století však definitivně. Budějovice jsou městem téměř bez židovských památek. Výstavní synagoga, na jejímž místě je dnes skromný a zastrčený památník v podobě menory, byla v červenci 1942 vyhozena do povětří a její zdivo následně rozebráno na stavební materiál. Zůstal částečně po válce obnovený, ale stále dosti zanedbaný hřbitov z druhé poloviny 19. století a také zde stojící hřbitovní domek.

Nejpozoruhodnějšími židovskými hmotnými památkami v Českých Budějovicích jsou tak podle mého právě zmíněné Klepy, Davidova hvězda ve vitráži nad branou jednoho z domů ve Skuherského ulici a náhrobky na novém židovském hřbitově, včetně náhrobků haličských uprchlíků z období první světové války či symbolický hrob životní družky spisovatele Karla Poláčka Dory Vaňákové, rozené Weiszové, kterou Poláček v jednom z dopisů oslovuje něžně židovsky Dvojrele. Také pro tyto dva se cesta na východ stala cestou poslední.

a dvacet tři metrů pohyblivých významů

Co s sebou vláčí druhý nejslavnější kámen v Českých Budějovicích?

text: Jiří Ptáček

Stál tam ještě dřív, než přilehlé kopce dostaly jména. Tisíce let setrvával na místě a my se nemáme jak dozvědět, jestli mu za tu dobu někdo přikládal „význam“. Na počátku 70. let byl ale vybrán, aby se stal památníkem. Místo, kde ležel, se tehdy už nazývalo Sokolím hnízdem, nejbližší osada se jmenovala Údolí a okolním horám se říkalo Novohradské. Řeč je o balvanu, který tam z lesa v říjnu roku 1974 vytáhly tanky a těžké tahače převezly do Českých Budějovic

První cesta balvanu měřila 53 kilometrů a skončila před novostavbou Muzea dělnického revolučního hnutí jižních Čech. Ve srovnání s dobovou výstavbou se jednalo o zdařilou budovu s dynamicky členěnými hmotami a kombinacemi skleněných ploch a keramických obkladů. Tematicky odpovídající náplň expozic v interiérech doplňovaly náležitě vybrané umělecké realizace. Před hlavní vchod byl navíc navržen rozsáhlý památník, jehož autorkou byla členka týmu architekta Jana Maláta, sochařka Jarmila Malátová. Jeho dominantu v podobě přírodního balvanu s plasticky vyvedenými symboly srpu a kladiva doprovázela sestava betonových stél, z nichž jedna nesla revolučním dělníkům zasvěcené verše Viléma Závady.

Význam – záměr

Podle architekta Maláta balvan vytvářel kontrast „moderní exaktní architektury a prostého přírodního tvaru“. Závadovy verše pak poetickým jazykem

objasňovaly, že namísto „památníku z bronzu“ si dělníci pomník „sklenuli svou dlaní“. Reference k práci jako imateriálnímu dělnickému pomníku v podstatě objasňovala, proč zde nemusí stát klasická socha. Unikátní ovšem nebylo ani tak užití sochařsky neupravovaného valounu. Takové památníky u nás vznikaly už dříve. Výjimečné bylo to, že valoun se zde stal součástí komplexně rozvržené významové sítě, v níž minulost legitimizovala nastolený společenský řád. Samotný památník byl dedikován revolučním dělníkům a obětem fašismu, což manipulativně posilovalo představu o překrývání obou skupin. Podobně tomu bylo se zde uloženou prstí z pečlivě vybraných symbolických lokalit. Kromě míst spojených s historií dělnického hnutí zde byla např. hlína z koncentračního tábora Buchenwald, kde ovšem kromě revolučně dělníků umírali i jejich třídní soupeři z nacisty vyvražděných Lidic, a rovněž zem z Tábora, Husince a Sudoměře. Také zahrnutí míst spojených s dějinami jihočeského husitství odpovídalo způsobu, jakým režim pěstoval předobraz moderních sociálně emancipačních hnutí a sociální spravedlnosti v záměrně zúžené interpretaci cílů středověkých „božích bojovníků“.

Ke komplexnějšímu pochopení ideové sítě, jejímž se balvan stal symbolickým srdcem, je ovšem dobré vnímat usazení památníku v celém nově vznikajícím areálu. Zatímco z jedné strany ideologii v dějinných procesech zakotvovalo nové muzeum, vyrostla jen o několik málo let později z druhé strany novostavba sídla Krajského výboru KSČ. Jeho hlavní úlohou bylo zajišťovat uplatňování ideologických hledisek v široké ekonomické, společenské a kulturní praxi.

Rovněž soubor budov stavěný v roce 1978 podle projektu Otto Kubíka, Zdeňka Staška a Františka Šulce, kteří Českým Budějovicím mimo jiné o dekádu dříve nadělili nedaleký Kulturní dům ROH (dnešní Metropol), patřil k dobovému nadprůměru, a to zejména díky zdařilé kombinaci kancelářské výškové budovy

s nižším, horizontálním kvádrem pro konání stranických akcí. Jimi uzavřené budování jakéhosi ideologického okrsku završilo osazení bronzové plastiky od ceněného sochaře a jihočeského rodáka Břetislava Bendy.

Valoun – svorník

Známá skutečnost, že se během jedné noci v roce 1985 kámen stal terčem pumového útoku, byla proto zjevným útokem na celý komplexu významů, jež komunistický establishment umně spletl v rámci celého areálu. Balvan ho neschytal náhodou, trůnil totiž v jeho samotném středu. A ačkoliv po výbuchu zbyl pouze malý a rychle opravený šrám, v symbolické rovině byl výmluvným gestem odporu vůči tehdejší totalitní ideologii. O to podivuhodnější se jeví skutečnost, že se k atentátu dodnes nikdo nepřihlásil.

Stejně jako balvanem nepohnula exploze trhaviny, nepohnul s ním ani rok 1989. Stačilo, že okolní budovy rychle změnily své funkce a z kamene zmizel srp s kladivem. Na rekultivaci prostoru a promyšlení nové funkce památníku ovšem vůle už nezbývala. Jeho význam se tak na dlouhá léta stal „reziduálním“. Památník už nebyl tím, čím být měl, ale zároveň zůstával fyzickou připomínkou minulosti. Pro jedny odpudivou, pro druhé nostalgickou. V podobě jakési zombie – neživé, ale zároveň nemtrvé entity – živořil na místě, zatímco jeho okolí nezadržitelně upadalo.

Změnu přinesl až rok 2019. Tehdy sto dva tunový kolos podnikl svou druhou cestu. Měřila 23 metrů a proběhla v souvislosti se začínající stavbou nového křídla knihovny. Z významového hlediska ale i tato krátká cesta znamenala zásadní změny. Dominantní postavení převzal bílý neomodernistický pavilon. Na novém místě u jeho boční fasády také už s balvanem není spojováno žádné poselství či symbolická hodnota.

Trochu překvapivě po letech opět platí charakteristika, jakou o něm pronesl v souvislosti s vlastní stavbou architekt Malát. Je „kontrastem“, přírodní protiváhou technicistní architektury. Anebo možná jejím pragmatickým „doplňkem“, který u nového pavilonu stojí, kdyby však nestál, jen pramálo by to nové budově ubralo z jejích kvalit.

Nyní můžeme opodstatněně předpokládat, že na aktuálním místě tento po bludném balvanu druhý nejznámější kámen města nějakou dobu setrvá. A během této doby bude přecházet od zanikajícího významu k významu novému. Pamětníci jeho historie sice stále žijí a v novinových či odborných textech, které o něm občas vycházejí, jeho původní význam pokaždé připomínají, dekorativní úloha s novým křídlem knihovny však pravděpodobně postupem doby získá navrch.

Autor je kritik umění, kurátor a galerista.

Světská duše aneb celé to cestování je vlastně o tom být pořád tady text:

Michal Hořejší

Světský, podle Příručního slovníku jazyka českého jdoucí světem, potulný, kočovný. Tedy takový, který nemá stálý domov, který zkrátka žije ve „světě“, je stále na cestě. Světský je snad opakem domácího, usedlého. Je to ten, který žije vně. Lze však dnes vůbec být vně? Co znamená být na cestě dnes? Co je to cesta pro světské? O tom jsem se přišel poučit na českobudějovickou náplavku pod Dlouhým mostem, kam s příchodem jara dorazily i kolotoče. A ukázalo, že to vše vlastně může být trochu jinak.

Václav s příznačným příjmením Navrátil provozuje atrakce od začátku 80. let, kdy se přiženil do místní kolotočářské rodiny. Sám už však dávno světským byl, se svým otcem a bratrem provozovali takzvanou kouli smrti – synchronizovanou jízdu na motorkách po vnitřní stěně kovového glóbu. S touto atrakcí v sedmdesátých letech procestovali takřka celý sovětský svět, od štace ke štaci a nikdy zpět. Tuto etapu svého života ostatně pan Navrátil považuje za tu nejsvětštější, ač byla dojednaná, zajištěná i přísně kontrolovaná státem i nadstátem. Byla to ale skutečná cesta: Záporoží, Kyjev, Moskva, Moldávie, Gruzie a dále.

Václavova rodina však různé atrakce provozuje už stovky let. Je-li měrou jeho paměť, skutečně od nepaměti. Kolotočářské rody se prolínají a ač nezřídka přibírají lidi zvenku, zpravidla se opět uzavírají. A na tom mnoho nemění ani doba. Podle Václava je to dané tím, že jsou zkrátka stále spolu, potkávají se, znají se. Svou roli zde jistě hraje i držení nákladných atrakcí i jejich příslušenství. Od píky se zkrátka nezačíná dobře ani u kolotočů. Nepřekvapivě.

Místní – světští –komedianti

„Nejsme komedianti, ale světský,“ říká mi Václav a dodává, že svou práci považuje vlastně za řemeslo. Její náplní není něco přímo předvádět, nýbrž zařizovat, udržovat, přemisťovat a provozovat. Být světský totiž podle Václava neznamená jen být na cestě a v pohybu. Znamená to také mít zázemí, odkud se cesty pořádají a kde se každá další sezóna připravuje. Ano, světští fungují cyklicky – od března do října jezdí po štacích a pak se vracejí na svá zimoviště. „Když se vrátíme, řekneme Zaplaťpámbu. Je to jako u zemědělců, úroda je pod střechou,“ popisuje Václav. Během zimy se vše dá do pořádku. Čeští světští jsou prý velmi zruční. Co vidí u kolegů, například ve vídeňském Prátru, dokážou zpravidla vyrobit. Také proto se ostatně během covidových pandemií úspěšně živili coby zámečníci. Dělali brány, schodiště…

Být světským tedy zjevně neznamená a zdá se, že ani v minulosti nutně neznamenalo, projíždět. Ne, znamená a znamenalo to mnohem více vracet se, a to nejen domů, ale i na samotné štace. „Je to tradice, lidi se na nás těší,“ říká Václav a dodává „Mnohde se s lidmi známe už po generace.“ Také proto se opravdu jezdí na stále tatáž místa. Každá rodina má svůj rajón. Do zahraničí se necestuje. Tábor, Milevsko, Písek, Putim… zpravidla se přijíždí u příležitostí posvícení, někdy k pouti nebo v rámci pravidelných obecních slavností. Například Domažlice pro atrakce pravidelně uvolňují celé náměstí. „Těší se na nás. Naše děti

mnohde i chodily do školy.“ To už dnes neplatí. Ženy s dětmi setrvávají v „zimovištích“ celoročně a na štace dojíždějí vždy na víkendy. Mají své karavany. Celou sezónu je s muži jen Václavova šestaosmdesátiletá tchyně, která by prý bez štací už nevydržela.

Odjíždět znamená být doma. Pro všechny

Kouzlo světskosti, tedy alespoň té kolotočářské, tak zjevně spočívá v něčem, co je pro mě spíše překvapivé –v tradici. Světští nepřivážejí jen atrakce, ale především sebe. Jejich návraty mají rytmizační, zpřítomňující funkci. Být světský proto vlastně neznamená být pryč, ale spíše přicházet a nezůstávat. Snad i proto se těžkotonážní kolotoče, které jsou atrakcemi v pravém smyslu slova, neobejdou bez střelnice či řetízkáče. Lidé chtějí nové. Stejně tak ale chtějí i to staré, známé.

Cesta tak pro Václava Navrátila není tím podstatným. Klíčový je návrat. Ať už do zimovišť, nebo na pořád ty samé štace. A zda je v tom romantika? Jiná než na cestě po SSSR, ale i tak veliká. Dechberoucí romantika věčného opakování téhož, oddalování a přibližování. „Romane!“ zakřičí najednou Václav někam do útrob atrakcí. „Volali ze Záblatí, že se žene slejvák.“ „Co děláte, když prší?“ zeptám se. „Tak to je krach.“ odpovídá Václav.

Budějcký 4ky: Pod Skálou

139,

Boršov

nad Vltavou

Text a foto: Cyril Nováček, Ricardo Picante

Zdravíme všechny čtenáře, kteří vzali do ruky další vydání metafyzického plátku Milk & Honey a těm, kteří nalistovali až sem, k pravidelné rubrice Budějckých 4ek, gratulujeme. Tématem aktuálního magazínu je cesta, která se celým číslem vine jako cesta. Uááá, být nám o pár let méně, už si za tohle přirovnání leštíme Ortena. Cesta je cíl, cesta je koncept. Máváme nahoru Marcelu Duchampovi a pro tentokrát se rozhodneme nesetrvat v širším centru ale zažít dobrodružství v MHD cestou z města do jeho přírodnějších okrajů.

Sedmička mířící do Boršova se kolíbá jako nový pasažér, který v sobě má těch sedmiček už určitě víc. Za solidní našrotismus o půl 7 dáváme zlatýho bludišťáka a kocháme se výhledy na novostavby na Včelné, které se pro změnu zase můžou kochat malebnými výhledy do protihlukových zdí. Za 15 minut vystupujeme úplně na jiném místě, než na kterém jsme nastoupili (tady máte tu metafyziku!). Vzhled domů se změnil, vzhled lidí se změnil – žádné nevidíme, přibylo zeleně. Ano, jsme na „vesnici“. Těm, kterým to z nadpisu uniklo,

připomínáme, že v Boršově teče Vltava , proti jejímuž proudu teď kráčíme ulicí Pod Skálou do hospůdky Pod Skálou.

Nomen omen, rachnakachna, pastalavista, stoupáme po několikero schodech, procházíme kuřáckou terasou, bereme za kliku a ocitáme se v našem dnešním útočišti. Hned při vchodu si všimneme dvou věcí. Tou první je skála uvnitř, která trochu působí jako poprsí Darinky Rollins. Po bližším přezkoumání zjišťujeme, že tady se ale silikonu neužilo. Tímto zdravíme Pavla Nedvěda a jsme rádi, že zase válčí ve starý dámě. Druhou upoutávku naší pozornosti si vyslouží analogoví lidé hrající na analogové nástroje, jejichž politicko-hudební pluralita nás během večera nejednou dojme a my díky ní uslyšíme třeba Kryla a hned vzápětí oblíbeného ostravského písničkáře Mamrda Putina. Jestlipak „dokud se zpívá, ještě se neumřelo“ boří ukrajinské hitparády stejně jako režim kremelského sociopata obilnici Evropy… Po nedlouhé chvilce si za námi cestu nachází i pan vrchní, což je sympatický elegán v nejlepších letech,

a my neochvějně činíme rozhodnutí večera – objednáváme dvě piva, přesněji budějcké Samsony. Od naší spojky máme zkazku, že je zde toto pivo dobré, inu zkusme. Samec, jak ho rádi nazývají naši přátelé ze zemědělské fakulty, totiž nemusí být žádná sázka na jistotu. Známe s ním i takové dostaveníčko, že následného dne po konzumaci nebylo jisté, jestli jsme byli předešlého večera na pivu, nebo čichali toluen a zapíjeli ho gutalaxem. Zvoláním „nosím místo ponožky kousek svojí předkožky“ samozřejmě zdravíme brnkálisty z Křemže!

Jelikož krom ohníčkových klasik slyšíme i vábné bublání friťáku a cinkání talířů, žádáme taktéž o jídelní lístek. Nestačíme ani pořádně rozvinout potlach na standardní témata podporující naše mužství jako je DIY rekonstrukce bydla nebo novinky na post gotické hyperpopové scéně a Samsoni jsou před námi. Gerojům sláva, na zdraví! Pivu velmi rozumíme, můžeme tedy bez obav říci, že je dobré. Opravdu se jedná o tekutou pochutinu, a to nás těší. Stejně tak nás těší nabídka pochutin pevného skupenství, protože krom tradičního utopence je k dispozici například salám s cibulí, olomoucké tvarůžky, chléb se sádlem nebo různé druhy topínek. Když je pak Radim většího rázu, je možné objednat klasiky jako smažák nebo řízek.

Už mi má holka mává, v očích má slzy pálivý a my máme krásný starosti. Jak by řekl klasik: „žádný sraní, se starou paní“ (klídek, Grande Paolo, jo?) a s druhým Samcem náš objednávkový triptych zní Šumava – olomoucké tvarůžky – chléb se sádlem a cibulí. Jsme tedy zaopatřeni a máme možnost využít kognitivních funkcí, dokud ještě existují, že, a pokochat se nezvyklým prostorem. Jednou stěnou srdce hospody je skála. To je prostě fakt, i když naše mozečky to i na druhou dobrou pořád nějak nechápou. Poplácáme ji, není studená ani vlhká. Od vládce čepu se dozvídáme, že je skalní masiv speciálně chemicky ošetřen, aby měl požadované vlastnosti. Věda.

Kromě chemického tuningu je skála pořešena i esteticky. Pod dřevěným stropem je nasvícena zelenou LED páskou a vine se po ní umělohmotná flóra rovněž barvy zelené. Víme, jsme úchyláci, ale nám se to prostě líbí. Celý interiér je řešen hlavně dřevem, na stěnách jsou myslivecké trofeje nebo fotografické dokumentace kytarových performance u ohýnků. Okny v druhé, podlouhlé stěně šenkovny je vidět na venkovní terasu, kde se dá při západu slunce u fortelných stolů pozorovat řeka Vltava. Absentující dveře nám dávají zase vhled do relativně malé kuchyňky, kde čaruje dáma v bílém. Naopak tajemstvím zůstává opředen bar, kam jsou dveře zavřené. Později se ale přesvědčujeme, že i tam je velmi pěkně, jak by řekl jeden pražský brundibár, pan Ektor: „Hodně styl.“

Dnes je bar oficiálně nedostupný, tak snad příště. Jo, a jsou tady taky lidi. Kdo by to byl řekl, že? Několik stolů obsazeno, moderátor večera by klidně mohl zahlásit full house. Nejen plastová sova ovšem vejrá na

náš laskominový triptych, který se nám během okamžiku zjevil na stole. Objektiv telefonu zaměřuje červený křížek z kečupu na šumavské topínce a můžeme se do toho dát. Rádi jedním dechem dodáváme, že jídlo nejen dobře vypadá, ale i chutná. K tomu lahodný, výborně načepovaný a nachlazený Samson. Na zdraví a brzký konec zamindrákovaného ubožáka z Kremlu! Další přípitky už věnujeme pouze sobě, páč jsme na sebe po zásluze hrdí, jak nám to hezky v hospodě jde a jak jsme hezcí kluci.

Pod Skálou se nám skutečně velmi líbí. Tempo bytí je zde snad synchronizováno s klidným, ale současně silným tokem Vltavy. Hobousárny zní místností a my jen tak krásně jsme. Když si pak člověk při močení ještě otevře okýnko na hajzlíku tak, aby mohl pozorovat noční řeku, mnoho dalšího nepotřebuje. S ostatními návštěvníky interagujeme hlavně nonverbálně, ale s vřelým panem vrchním oděným do tmavých kalhot s kšandami a bílé košile při donášce dalších rund celkem klábosíme. To, že se toho v paměti pisatele druhé poloviny textu uchová asi tak 6 % je věc jiná. Nicméně, dostáváme info mimojiné o tom, že libé zvuky kytar jsou zde k dostání každý čtvrtek. Pokud tedy na kazetě ortodoxně nesjíždíte pouze Ezomandiase nebo jiné české prokleté básníky, rozhodně neváhejte a donděte za písničkou. Narazíte zde na Boršovany, ale i trampy či poustevníky, které cesty Páně dovedly až sem, do prvního patra. V létě pak dozajista i na vodáky, kteří na bedrech Vltavy připlouvají Pod Skálu zmírnit třes rukou a zakoupit svým traumatizovaným dětem nanuky.

Za zmínku určitě také stojí to, že by se z Budějc do Boršova během měsíce května mělo dát přicestovat po zbrusu nové cyklostezce. Nám už ale houká vlak, tedy emhádéčko, tudíž dáváme závěrečnou zelenou, sifon a  pomalu vyklízíme prostor. Schody zvládáme, bus stíháme. Doma naše holky o zážitcích horlivě informujeme (nejmenovaná, holohlavá polovina redakční úderky dokonce v dámském kabátu Max Mara nalezeným u popelnic), abychom jim to druhý den vyprávěli znova. Prostě takový happy end jako od certifikované masérky. Po zážitku z osvěžovny, kde proud řeky sičí a ční tam kdo ví co, stavíme Boršov na roveň Budějcům v rámci snahy o evropské město kultury roku 2028. Tak pravili kluci. Tak čau a díky za přízeň.

Stručná historie rapu v Českých Budějovicích

text: Zdeněk Brdek

Rap nepochybně patří mezi nejposlouchanější žánry populární hudby. I proto se v poslední době objevily dokumenty mapující jeho dějiny jak v rodném USA („Hip-Hop Evolution“ na Netflixu), tak v Česku („RapStory“ a „Lekce rapu“ v iVysílání ČT). Pojďme si připomenout nejvýraznější počiny rapové historie v Budějcích.

Epicentrem vývoje hip hopu v České republice byla od druhé poloviny 80. let 20. století samozřejmě Praha, zejména Jižní Město. Kolem poloviny 90. let se nicméně začínají formovat hiphopové komunity i v dalších českých a moravských městech, průkopnické kapely se rodí v Brně (Naše Věc), Karlových Varech (Bow Wave), Jihlavě (Jižní pionýři dnes vystupující jako Pio Squad) a také v Českých Budějovicích, kde svou roli sehrála dostupnost rakouských televizí a rádií (třeba Radio FM4).

název říká vše, nebo „4ampérovej knedlík“, což je milé vyznání lásky k rodnému městu.

potřebné sdělení. Tak jako tak je dnes Regie zkušený matador, za nímž bohužel zeje na poli budějckého rapu generační mezera.

Tak jako jinde byla i tady rapová hudba součástí hiphopové subkultury zahrnující i skejtování nebo sprejování graffiti. Partička mladých skejťáků, sprejerů a jejich kamarádů se scházela na Senovážném náměstí v místech, kde do roku 1990 stával památník V. I. Lenina. Z tohoto prostředí vzešla první zdejší rapová formace Iustitia a odtud přišel impulz k vůbec prvnímu rapovému mejdanu, který proběhl roku 1996 v prostorách Divadla Pod čepicí (ve starém obilném silu v místě dnešního IGY). – Později se začaly pořádat akce v K2, větší v Gerbeře, dnes hlavně v Komiksu. Iustitia byla produktem a zároveň oporou podhoubí, z něhož průběžně rašila řada vedlejších výhonků dočasné životnosti (Index, 66% Fčela, Mossberg 12) i výrazné květy nadregionálního věhlasu.

Významněji se dokázala prosadit skupina Dizzastar, jež byla kolem přelomu milénia v rapové komunitě známá i za hranicemi Jihočeského kraje. Byla to doba, kdy byl rap v Čechách stále ještě záležitostí semknuté fanouškovské subkultury, byť jeho posluchačů pomalu přibývalo. Tuto atmosféru komunitní pospolitosti a „felácké“ pohody zrcadlí rovněž poetika někdejších Dizzastar: Stačí vzpomenout legendární písně jako „Budvárek a joint“, jejíž

Druhým projektem z místní líhně, který zasáhl do celorepublikové scény, jsou lišovští De Zrechts. S Dizzastar je kromě jiného spojuje postava talentovaného MC Jelínka (aka Pablo Diablo), jejž v De Zrechts doplnili Many, Only O a nepsaný člen DJ Flux. Formace, která začínala už v osmé třídě na školní besídce v roce 1994, působí s různými odmlkami dodnes, přičemž prozatím vydala tři regulérní alba. Debutovým albem, nazvaným podle nivelačního bodu u Lišova Locus perennis (2003), se De Zrechts přihlásili ke svým kořenům. Zatím poslední Cesta (2017) stojí za pozornost z toho důvodu, že se jedná o jedno z mála konceptuálních alb českého rapu. Cesta vypráví o třech mužích, jejichž osudy se setkají v taxíku mířícím do města. Důrazem na reflektované plynutí času a rodinné hodnoty se pak titulní cesta stává alegorií životaběhu, jenž se pomalu překlápí do své střední fáze. Pro současné mladé publikum budou De Zrechts příliš „oldschooloví“, příliš zamrzlí v étosu autenticity původní hiphopové party bez zájmu o nové vývojové trendy. Neotřelé texty jejich skladeb však nejsou bez zajímavosti ani po letech.

Budějce nikdy nebyly město, v němž by rap vyloženě vzkvétal. Přesto se zakládající generace raperů, odpovídající ročníkem narození na konci 70. let, třeba pražským PSH nebo Chaozzu, ve své době dokázala stát respektovanou součástí místní scény. Od poloviny nultých let, kdy se začala prosazovat drzejší a kyselejší poetika (viz Supercrooo), nicméně budějcký rap jaksi vyklidil pozice, i když se jeho prapor snažil držet suchovrbenský Regie, o trochu mladší kámoš průkopníků z Dizzastar a De Zrechts.

Regie začínal jako sprejer, k rapu se dostal až později, u obojího ovšem vydržel dodnes. Na jeho graffiti narazíte po městě běžně, a pokud se v Budějcích koná rapový koncert přespolních interpretů, dost často předskakuje právě on. Regie je docela agilní raper, paralelně se účastní hned několika hudebních projektů. Po začátcích v kapele Fiasko funguje od roku 2002 ve formaci Zeměvzduch (společně s Beem), od roku 2010 v MVP (s pražským Saxem) a v roce 2015 vznikli ESF (s Lukem B). Kromě toho má na kontě taky dvě sólové desky. Raná Regieho tvorba (třeba album New Shit on the Block z roku 2008) zapadala svou striktností do nových trendů, jež českou rapovou scénu rozhýbaly, postupem času ale jeho projev nabyl podoby poněkud generického rapu s omezeným tematickým rejstříkem. Za ty roky „ve hře“ se Regie vypracoval v řemeslně solidního textaře, někdy se však zdá, že jej tendence k formální dokonalosti veršů svazuje a zastiňuje tolik

Snad by se ale mohlo blýsknout na lepší časy. Porůznu se na internetu objevují pokusy mladých začátečníků (alternativní scénu sleduje níže kolega PodZimek), a hlavně letos v dubnu pokřtila v Komiksu svůj první mixtape Zero Credit maskovaná banda 242 Gang. Jejich grimeový hudební projev podpořený drsňáckou pouliční poetikou, která akcentuje témata jako je kriminalita, drogy či tvrdý život na ulici, působí hodně temně. Jedná se ovšem o výrazné osvěžení zdejší scény, jež rezonuje i jinde. Zatím se zdá, že to 242 Gang myslí s muzikou vážně. Kudy se budou ubírat jeho další cesty, jistě uvidíme.

Z populární hudby XIII: Southbohemian RAP is not crap! text: Karol PodZimek, jr.

Jihočeská skupina Až se to naučíš, nebudeš to muset učit se nedávno vydala na turné po sklepních zkušebnách a ozvučených garážích. Nyní představuje své nové album RE-HA-BI-LI-TA-CE. Klucí už nejsou nejmladčejší, a tak šli trochu do sebe a po debutní jarní desce před pětadvaceti lety ALER-GOLO-GIA se vydali poněkud jiným směrem. Pecky opět vydatně opepřené a nasolené nenechají chladným nejednoho hrobníka, který si zjara – hned jak hlína změkne – plivne do dlaní a pustí se do práce. Za zmínku jistě stojí například skladba Naučim se ležet. Se svolením autorů zveřejňuji celý text: Haló? Haló? / Rehabilitační centrum Otylka // Naučim se sedět / naučim se stát / naučim se chodit / a taky pěkně srát // Naučim se sedět / naučim se stát / naučim se chodit / a taky rovně chcát // Re-ha-bi-li-ta-ce! / Re-ha-bi-li-ta-ce!! / Re-ha-bi-li-ta-ce jede!!! // Naučim se sedět / naučim se stát / naučim se chodit / a taky pěkně spát // Naučim se ležet / nemyslet a ležet / pěkně v klidu ležet / a v hrobě nerotovat! // Re-ha-bi-li-ta-ce! / Re-ha-bi-li-ta-ce!! / Re-ha-bi-li-ta-ce jede!!!

Z protivínského podhoubí místních nadšenců do dějepisu se vynořila hudební formace Historie je kurva pro všechny, která například v písni Karel 1316 / 1378 HP zdařile sekunduje historiografickým výkonům vhodným k přípravě na maturitní otázku č. 6: Ty voli! / Ty voli! / Vita Caroli! // Ty voli! / Ty voli! / Vita Caroli! // Karel Čtyři / ženy měl čtyři / K tomu jen Horse Power / K tomu jen Horse Power // Karel Čtyři nebyl žádný šméčko / uměl jazyky a žral déčko / vitamíny ho budily / k výkonům nevšedním / budoval města / jak jeho ženy těsta // Hele, Kájo, jak ho nazvem / Monte Kájo, to je bájo! / Monte Kájo, to je bájo! / Monte Kájo! / Monte Kájo! / Monte Kájo… (do úplného ztišení).

Pozoruhodnou sestavou je trio BBS (Bramborové brigády spleen). Jedná se totiž o vesnický rap z Češňojc. Tento jihočeský undergroundový projekt složený z členů místního zemědělského družstva, kteří ve svých textech ztvárňují existenciální danost svého rolnického osudu a drobné akty reflexe a revolty, již vyprodukoval několik rurálních skladeb. S jistou nadsázkou by se dalo říct, že se jedná o zhudebněné eposy či lyrickoepické balady. Tituly samy jako Letos už nezaseju či Traktoru vonný dech jsou ostatně

dosti výmluvné. Drobnou ukázku jednoho z nich pod názvem Říkal můj otec přikládám zde: Říkal můj otec, ráno vstanu jako srnec / div nezvrhnu noční hrnec. / Říkal můj otec, / říkal můj otec, když jsem jako chlapec / nemohl vstát / a na pole jít pracovat. // Nakonec budíka zvonec, / beru ranec, / a sedim na traktoru / jak hrnec vod bramboru. // Sluchátka mám na uších, / vůkol zrní rapem zní / jezdim sem a zase tam, / obracím pole, / oseju lán, / zrno vod plev voddělím. // To já jsem pole pán! / To já jsem pole pán!

Několik řádků si také zaslouží poněkud zapomenutá dvojice budějckých ironických existenciálních raperů WellErw. Název formace vychází z jejich studentských přezdívek. Lokální charakter se projevuje odkazy na Budějce. Nejvýraznější kresbou jejich textů jsou citáty z popkultury. Objeví se ale i parafráze Gellnerovy básně. Zacyklenou čórnutou hudbu doplňuje například ve skladbě Všechno sádlo příjemný uvolněný proud sarkastických hlášek typu: Vykrádat Kryla? / To už není sranda. / To umí každej. / To zvládne i panda. Škoda, že dvojici po třech peckách v roce 2004 došel dech. Třeba ale po téměř dvaceti letech zažijeme comeback. Čest jejich památce slovy samotné crew z písně ExistenZ: Já vím, že jednou taky přijde den, / kdy budu na vždycky odveden / beat mýho srdce bít přestane / ale dokud se to nestane / budu se ti smááát / křesťane / Ježíši, to je pěkný!

samostatné slovo, neboť se tak formálně chová – skloňuje se. Jedná se především o názvy jako JAWA (podle zakladatele Janečka, který koupil licenci na motocykly Wanderer) či přejaté TESCO (také podle zakladatele Cohena a jeho dodavatele čaje T. E. Stockwella). Z některých z nich se postupně vyvinuly obecné názvy, což je případ průtokového plynového ohřívač vody karma, (podle zakladatele Karla Macháčka).

Systém zkracování skupin slov je v češtině dvojí. Buď se jedná o tzv. iniciálové zkratky, nebo o zkratky vytvářené pomocí slabik.

První typ je v české tradici běžnější. Zkracují se tak často názvy správních či školských institucí (MŠMT, FF UK).Druhým typem, který se stal u nás častější až vlivem ruštiny po druhé světové válce, jsou zkratky slabičné jako SVAZARM (Svaz armády), nekorektní DRUTĚVA (Družstvo tělesně vadných) či názvy firem – například v roce 1953 vzniknuvší Lachema na základě výrobních produktů, tj. laboratorních a chemických materiálů. Výhoda slabičných zkratek je ta, že fungují jako samostatná slova a dobře zapadají do českého skloňovacího systému. Přestože výrazněji se u nás projevují až po roce 1948, včetně přejímek z ruštiny typu kolchoz a sovchoz, známý je takový typ zkracování již v první polovině 20. století – blíže zmíněná JAWA či papírnictví v pražské Ječné ulici MANEPA (Marie Nepevná, papírnictví). Možná je rovněž kombinace obou systémů. Už jsem uvedl anglický název TESCO, ale je to případ i prvorepublikového Čedoku (České dopravní kanceláře).

Příkladem neoficiální slabičné zkratky typické pro politiky a novináře je zamini (Ministerstvo zahraničních věcí). Z gymnázia si vybavuji i nevybíravou přezdívku nenáviděného učitele Skutr (fonetický přepis sousloví zkurvený trpaslík), která sloužila jak k upuštění negativních emocí, tak i k utajení vztahu student – učitel, kdyby někdo nepatřičný pojmenování zaslechl.

Na tomto textu je patrné, že bez zkratek jako atd., apod., tj. aj. se neobejde ani autor JK (Jazykového kutlochu). Zkratky jsou zkrátka běžnou součástí písemného projevu. BTW je povznášející, že jazyk pamatuje i na oslovení člověka, u něhož tituly známy nejsou. Samozřejmě, jak jinak než zkratkou, která společně s latinou dodá punc oficiálnosti. Latinské pleno titulo, tj. plným titulem lze v případě časopisu Milk & Honey konkretizovat například takto: P. T. pan hudební kritik Karol Podzimek, mladší.

HUP sem, HUP tam. Jazykový kutloch text: Štěpán Balík

Kráčíš-li, noho posvátná, po chodníku, nezapomeň se poklonit hlavnímu plynovému uzávěru. Cestu si krátíme nejen – HUP sem, HUP tam – nohou, ale i v samotném jazyce. Existence zkratek souvisí s jazykovou ekonomikou. Od útlého dětství jim je člověk vystaven, a dokonce je třeba se jim učit. Někdy se u nich projevuje fenomén generační propasti, a to zvláště s nástupem sociálních sítí a potřebou větší kondenzace sdělení. Mimochodem například zkratky-anglicismy typu BTW (by the way), OMG (Oh, my God) nebo podle druhé v řadě rovněž citoslovečná česká zkratka TVL (ty vole) jsou pro starší generaci nesrozumitelné, a dokonce s nimi snad ani nepřijde do styku, neboť nepoužívá ani Facebook pro starší a pokročilé, natožpak modernější komunikační vymoženosti. Často se může stát, že nějakou zkratku člověk použije, aniž by tušil, že se o ni vůbec jedná. Někdy ji totiž ani nevnímá a považuje ji za

Zkracují se však nejen skupiny slov, ale i slova samotná. Jsou to například různá označení měr a vah či např. titulů. Právě u nich je dobře patrná konvence čili dohoda, jež nad pravidly zkracování panuje. Jednoznačné je to u výrazů „zastřižených“ v půlce jako je prof. Pokud se využije počátek a konec slova, zvláště koncové samohlásky, mělo by se psát bez tečky a skloňovat fa, fy, fě (tj. firma a analogicky pí z paní).

Jiné je to u zakončení na souhlásku. Tvar ks pro kus se píše bez tečky zřejmě podle vzoru km, kg apod., ale vojenské kpt., mjr. či univerzitní dr. a Mgr. je třeba podle pravidel pravopisu psát s tečkou. Polština však titul dr píše bez tečky, a to logicky, neboť poslední písmeno zkracované slovo uzavírá.

V tomto případě je třeba zdůraznit rovněž jazykový vývoj, kterým zkratka pojmenování doktor prošla. Jak je vidět v záznamech z doby před druhou světovou válkou, běžně se tato zkratka skloňovala, tedy bez dra Nováka, k dru Novákovi atd. Snad právě kvůli zkráceným tvarům v pádech se v češtině za dr. tečka píše. Z výše uvedeného vyplývá, že podstatná je výše zmíněná dohoda a tradice psaní. Tečky v mezinárodní zkratce Ph.D. (ústně čtené jako péhádé, tak i píejčdý) ve slovenštině, polštině či angličtině jsou nebo mohou být na různých místech.

Na majalésu je důležité to, že ho děláme spolu a pro sebe. A že to jde Bianka Machová je devatenáctiletá studentka mediálních studií na Karlově univerzitě. A taky kreativní duše. V tom neklišovitém smyslu slova. A moje kamarádka. Dnes si s ní ale povídám jako s ředitelkou Budějovického Majálesu, největšího neziskového festivalu v České republice.

BN Barbora Nosálová

BM Bianka Machová

BN Jak jsi se k majálesu vlastně dostala? Co ti dal a dává?

BM Majáles je něco, co vzalo můj život za vlasy, pořádně s ním zatočilo a tak trochu zformovalo cestu, po které teď kráčím. Může tě rozčilovat sebevíc a je jedno, jestli ho pořád organizuješ, nebo už ne – jakmile propadneš jeho kouzlu, dostane se ti do srdce a navždy tam zůstane. Ostatně organizace Majálesu s sebou přinesla jedny z nejsilnější zážitků z doby, kdy jsem dospívala. Členství v Majálesu se těžko přibližuje. Je to jako popsat, jak vypadá večerní nebe. Nepopsatelně krásný a silný. A ta energie v něm je něco, co tě nutí zůstat a mít ho stále ráda.

BN Jaké to je být ředitelkou festivalu?

BM Je to rozhodně zajímavé, ale zároveň vlastně dost náročné. V tom smyslu, že přijdeš o jistou naivitu. Musíš se naučit držet na uzdě leckteré vlastní pocity, dávat různým věcem překvapivě jinou míru důležitosti. První rok to bylo poměrně náročné. Nevěděla jsem, jak se k tomu pořádně postavit. K tomu jsem v průběhu festivalu maturovala a o chvíli později měla druhé kolo přijímacích zkoušek. Tenhle rok už je to mnohem příjemnější. Daří se mi mít nad věcmi větší nadhled a zároveň máme skvělý organizační tým, za který jsem nanejvýš vděčná. Vedení festivalu zároveň nestojí jen na mě, ale také na mnoha dalších lidech. A díky nim se to všechno zvládá mnohem lépe. Nikdy nejsem sama. Jsme tady vzájemně pro sebe, pomáháme si a festival děláme společně. Od začátku jsou se mnou ve vedení Jarmila Kytlicová a Petr Vančata. Jarmila má na starost fundraising z a Petr ze začátku zaštiťoval marketing a nyní má na starost produkci. Přestože na mě padá pozice a role ředitelky, bez těchto dvou bych nemohla fungovat a Majáles by rozhodně nešlapal tak, jak šlape. Následně naše vůdčí trio ještě doplnila mladá krev v podobě Lucie Kohoutové, Kláry Pešlů a Tadeáše Duška. Ti mají mezi sebou rozdělené agendy marketingu, dramaturgie a financí.

BN Kolik lidí je v týmu celkem? BM Kromě vedení se tým skládá z dalších neméně důležitých 75 studentů. Každý máme v organizaci festivalu svou roli. Práci máme mezi sebou rozdělenou a nedá se říct, že by nějaká byla méně či více důležitá. Jsem stejně důležitá a stejně snadno nahraditelná, jako každý jiný člen v týmu. A jelikož si tohle všichni poměrně dobře uvědomujeme, nutí nás to pracovat tak, jak nejlépe umíme. Samozřejmě tomu hodně napomáhá ještě láska k festivalu a to, že zkrátka trávíme čas mezi přáteli. A o tom by to celé mělo být.

BN A jak dlouho na přípravě pracujete?

BM Na festivalu pracujeme už od podzimu a přípravy vrcholí vždy na jaře. To je nejnáročnější část roku, kdy prací trávíme několik hodin denně, sedm dní v týdnu. Ale nevadí mi to, ten adrenalin mě naplňuje, takže to dělám fakt ráda. Je to nejnáročnější období, které je zároveň nejvíce nabité emocemi, ze kterých pak dalších několik měsíců žijeme.

BN Na co se letos máme těšit?

BM Tenhle rok se pomalu začínáme vracet k velikosti před covidem, a těšit se tak můžete na více než 60 bodů programu. Kdybych mohla něco vypíchnout, určitě tradiční autokino, nově také i loďokino, představení Maryša od Jihočeského divadla, pak již známé, ale přesto stále skvělé body –skatecontest a volbu krále a v neposlední řadě Street code aussig 400 fashion show a Teu Sofii. BN Na co se nejvíc těšíš ty? BM Nejvíc se těším na ten moment, kdy ti v žilách pulzují emoce a ty víš, že jste to po roce zase zvládli (doufám, haha!) To uvědomění, že ti nemusí být třicet, abys mohla dělat velké věci. Nemusíš mít několik vysokých škol a celý den proležet v knížkách. Stačí, když máš něco opravdu celým srdcem ráda a dáš tomu vše, co máš, když se tě dotkne síla téhle myšlenky a uvědomíš si, že opravdu můžeš dělat cokoliv si zamaneš.

Bianka Machová se narodila v Českých Budějovicích, vystudovala osmileté gymnázium J. V. Jirsíka a ve svých studiích pokračuje na Fakultě sociálních věd UK, kde navštěvuje mediální studia. Baví ji lidé, umění, karate, bary a především život. Žije zkrátka ráda.

Malešický Milk & Honey dýchánek multisenzuální minifestival na vsi 2022

Malešice (u Temelína), č. p. 27

Pátek 10. června od 18:00 čtení: Cyril Nováček vernisáž: Karel Řepa, Vladimíra Antoňů hudba: Sýček

Sobota 11. června od 15:30 čtení: Jiří Vítovec, Vašek Křenek, Štěpán Balík, Jiří Hájíček hudba: Humr, Strýčkova zahrádka vstupné dobrovolné ubytování ve stanech na zahradě pořádají Malešice bez hranic a Milk & Honey www.malesicebezhranic.cz, www.mlikoamed.cz

HLEDÁ SE DOBROVOLNÍK PRO PRÁCI S LIDMI BEZ DOMOVA

Pro pomoc s organizací lidí bez domova při práci (sběr odpadu v Českých Budějovicích) hledám dobrovolníka – nejlépe Božího služebníka či služebnici.

Jedná se o lidi bez domova, zapojené do charitního projektu Budějcká Stravenka.

Dobrovolníka sháním z těchto důvodů:

1 | Učedníky do služby posílal Pán Ježíš po dvou.

Prosím Boha za duchovního přítele, člověka, který by mě na cestě při misii na ulici doprovázel.

2 | Praktická pomoc s organizací lidí bez domova.

V nynější době ji vzhledem k velkému nárůstu zájmu ze strany lidí bez domova považuji za nutnou k zajištění nezbytné bezpečnosti při práci.

V Českých Budějovicích se jedná o pomoc převážně v těchto časech:

Pondělí 13 až 20 Středa 12 až 20 Pátek 10 až 20

Děkuji za vyslyšení mé prosby. Pán s Vámi!

František Kynčl (Boží služebník a dobrovolník) Telefon: 732 620 145 E-mail: ferdakyncl@seznam.cz

Hostel ✳ Cuba Bar ✳ Dobrá čajovna Dům U Beránka * Dům umění Esse Shop Gallery Space ✳ Fér Café ✳ Galerie 1 Hammond Café ✳ holičství Wous ✳ Horká vana ✳ Infocentrum ✳ JČU kampus JČU TF ✳ Jihočeské divadlo ✳ Jihočeská vědecká knihovna ✳ Jdem tam bistro Kanzelsberger kavárna Matice ✳ Karmelitánské knihkupectví ✳ Knihkupectví Kosmas ✳ Kino Kotva ✳ MC Fabrika ✳ Masné krámy ✳ Měsíc ve dne ✳ nahrávací studio Pluto ✳ Sound GFD Paluba ✳ Pražírna kávy Jedna radost ✳ recepce pivovaru Budvar ✳ Restaurace Vatikán ✳ Singer Pub ✳ Staré časy ✳ studentský klub Kampa Široko ✳ Think Yoga ✳ U Vás ✳ Vegetárna Impala ✳ Velbloud ✳ Železná panna Tábor → Baobab dílna ✳ Divadlo Oskara Nedbala ✳ Infocentrum ✳ stánek na Žižkově náměstí ✳ kavárna a galerie UmaUma ✳ Kafe knihy Jednota Český Krumlov → Drunken Coffee Bechyně → kino kavárna Praha → Fotograf Gallery Hvozdno → TNSS Týn nad Vltavou → Městská galerie U Zlatého slunce

Vychází za podpory Další spolupráce

Milk & Honey

Nezávislý kulturně-společenský magazín budějcké bohémy

→ vycházíme už osm let → distribuce zdarma po kulturních institucích, kavárnách a dalších klíčových místech → makáme bez honorářů

→ spolupracujeme s předními odborníky, ale dáváme příležitost i začínajícím autorům → nebojíme se experimentů

www.mlikoamed.cz

Pokud se vám časopis líbí a chcete jej podpořit, kupte si knihu z naší produkce. Objednávat můžete přes náš Facebook nebo mail mnh.magazine@gmail.com.

Cyril Nováček a Ricardo Picante

Budějcký 4ky Oblíbený bedekr echtovních osvěžoven jihočeské metropole.

Miroslav Pech Milenci ze snů

Takřka bibliofilně vyvedená dvojkniha známých hororových spisovatelů.

Honza Vojtíšek S Meluzínou sůl lízat

Jiří Vokoun Svéráz národního ochotnictví Zábavné hospodské historky z prostředí provinciálních tancovaček.

Doprava musí stát na straně slabších Házení veřejných peněz do řek Město ptačích cest Cestou do sebe za úspěchem a rozvinutím Roads less travelled České Budějovice – město cest Ulity na cestách Budějcký cykloreceptář nejen na neděli První cestující Cesta z města do srdce temnoty Cesta bez návratu Padesát tři kilometrů a dvacet tři metrů Světská duše

Pod Skálou 139 Stručná historie rapu v Českých Budějovicích Z populární hudby XIII HUP sem, HUP tam. Na majalésu je důležité to, že ho děláme spolu a pro sebe.