Milk & Honey #43 by Milk & Honey

Čí je to město?

Cover art Pro fotografie doprovázející toto číslo Milk & Honey nemusel Peter Fabo nikdy daleko. Stačilo, aby vyšel z domu a prošel se po ulicích Žižkova. Fotografoval uliční parter, překoupeným zbožím přetékající vietnamské večerky, kýčovité výlohy nehtových studií, detaily všudypřítomně zaparkovaných automobilů, popraskané chodníky nebo pomočená nároží. Pro náš časopis vybral výhradně snímky s naposledy jmenovaným motivem: symbolem lidské přítomnosti v prostoru města, výslednicí české pivní kultury, absence dostupných veřejných toalet, akutní nouze i zvykové bezohlednosti, a v některých případech nejspíše i rekordního počtu psů v přepočtu na obyvatele. Čpavkem čpící louže a fleky vypořádával na několika výstavách, kde je kladl do sousedství abstraktních fotogramů, anebo v rozsáhlé autorské knize Nail Art (2017), kde byly exteriérovým protipólem poklidného rodinného soukromí.

Peter Fabo (*1983)

je jedním z našich mnoha česko-slovenských umělců. Fabovi na každý pád nebyly pouze nevábnou součástí městského prostředí, ale i jakýmisi grafickými biotagy vznikajícími synergií tělesných dispozic, profilace terénu a zemské gravitace, které lze fotografickými prostředky ukázat i jako „krásné“ abstraktní linie a stříkance. V napětí mezi naturalismem a idealizací se s nimi

Vystudoval a posléze pedagogicky působil v Ateliéru fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Vedle fotografické tvorby, v níž vynikaly zejména jeho barevné abstraktní fotogramy, ho vždy zajímaly přesahy k instalaci a objektu. Paralelami k fotografickým obrazům se mu svého času dokonce staly vykládané ornamenty dřevěných intarzií. Žižkovská fotografická série vznikala od roku 2015 a uzavřela se o čtyři roky později, když se Fabo odstěhoval do Mníšku pod Brdy. peterfabo.name

Urbánní polyteismus pro město duchů Editorial

— Čí je to město? Musíme odpovědět hned? Anebo nechat tu otázku trochu déle působit, jestli se třeba po nějaké době nezačnou vytvářet náznaky odpovědí nových, možná dokonce překvapivých? — Slyšíte z té otázky takové to „komu patří“? Stejně jako když se ptáme: „Čí je to Lego? Čí je to auto? Čí je ten rohlík?“ Záleží na situaci, ale takhle se ptáme, když nás zajímá vlastnictví nebo odpovědnost. Komu tedy patří město? Města prý vznikla kvůli zvýšení životní úrovně. Kvůli potenciálnímu blahobytu. Po několika málo tisícovkách let, co se do měst sestěhováváme, to vypadá, že se osvědčila. Také proto, že zůstala dostatečně flexibilní, aby se přizpůsobila průběžným aktualizacím našich požadavků.

T: Jiří Ptáček

větru, vodě a slunci, pro které jsme městy vymysleli hranaté stíny. K těm všem, co si oproti lidem nepokládají otázku po vlastnictví, protože pro ně není myslitelná. Takže zůstává na nás, jak se k tomu postavíme. — A zkusme jít v představách ještě o kousek dál. Nepatří města náhodou také neviditelným entitám, jež jsme sami stvořili? Podle — Život ve městech však vždy také znamenal přinášet oběti. Třeba v podobě rychlejšího šíření nemocí. O tom bychom si s cholerovými a morovými generacemi mohli vyprávět. Neznamená to tedy, že bakterie a viry máme také považovat za ty, jimž město rovněž patří? Ne, ne, nebojte, nehodlám vás přesvědčovat o tom, že zrovna je máme nechat zasednout v zastupitelstvu. Pouze odvádím pozornost od města lidí, kteří obvykle stojí ve středu našeho zorného pole, k aktérům na jeho periferiích, nebo někdy dokonce neviditelných. Ke stéblům trávy v prasklinách asfaltu, chaoticky zarostlým nemístům, psům, potkanům, ptákům a rybám v řekách, kolem nichž jsme města tak rádi zakládali,

však vypadala Bohyně Přesunů? A jaký vztah má k Bohu Zisku? Nežije ten v milostném vztahu právě s oním starobylým Bohem Blahobytu? A nezdá se vám, že Blahobyt má na stará kolena zaječí úmysly, protože se mu čím dál víc líbí Udržitelná víla? — Mnou nabízené město není jen městem lidí, ale polem koexistence s těmi, co si neumějí vypjaté debaty o dopravních zácpách a parkování se třeba zdá, že města slouží démonickému Autu. Kdybychom si ho zkusili namalovat, mohlo by vypadat třeba jako hrouda kovových plátů s faldami plastových nárazníků kolem pasu, miliónem hrozivě rotujících pneumatik namísto očí, řvoucím mnohohlasem motorů, zalité olejovým potem a věčně zahalené dýmem výfukových plynů. — Jenže Auto by nejspíše nebylo tou nejvýše postavenou bytostí takového urbánního polyteismu. I ono je tu hlavně proto, abychom se v malých počtech přesouvali po jeho území, opouštěli ho a zas se do něj pokorně vraceli. Abychom třeba přijeli do práce a vytvořili nějaké ty hodnoty. Takže je vlastně jen takovým božským pomocníčkem. Jak by

představit, že by město mohlo někomu patřit, a „těmi“, kterým pro změnu patříme my jako lidé. My, jako minulí, dnešní i budoucí tvůrci měst, bychom pak stáli někde mezi nimi, tak nějak uprostřed „města duchů“. Na úvodní otázku tím pochopitelně neodpovídám, to bych si nedovolil. Jde mi pouze o náznaky.

Město nové eroze — Po letech jsem se přestěhoval zpět do Budějovic, k Mlýnské stoce, pod kaštany a javory. Na podzim. A už zas, tak jako v dětství, pozoruju, jak jejich listí pokrývá chodníky i auta. Listí není sníh, je to hmota, energie. Neodteče, ale nahromadí se, zetlí, vytvoří humus, předpoklad pro růst, expanzi. Opad proto nelze považovat jen za nutnou podmínku zimního odpočinku, ale také za aktivní strategii, jejímž prostřednictvím příroda neustále pokouší prostor, který si pro sebe uzurpoval člověk. Na podzim zkrátka vysvítá, že i město je prostředím trvalého střetu mezi procesem usazování a procesem narušování. A právě prizmatem napětí mezi kulturou a přírodou je snad i možné dobře zodpovědět otázku

la společenskou hierarchizaci a vůbec položila podmínky vzniku nerovné distribuce moci, ve své podstatě je fascinující. — Zakládání měst totiž bylo aktem, který odstartoval vznik kultury v jejím vlastním, tj. estetickém nebo ještě lépe skutečně intimním smyslu. Zatímco lidové umělecké projevy sledují krásu jaksi mimoděk (viz informacemi po tom, komu město náleží. — Město je prostor, který člověk urval přírodě. Berme to proteď pozitivně. Je to místo osvobození, místo naděje. Místo, kde byl temný folklór nakonec vyzván kulturou. Za vnitřní důvod vrcholně středověké městské kolonizace považujme právě vymanění z přírodních zákonitostí, z dominance náboženství. Město, trychtýř, který soustřeďuje energii, stimuluje výrobu a dovoluje vzniknout zisku, je v příkrém rozporu s podstatou venkova založeného na principu péče – na ne-ambici udržet status quo, žít jej. Tento erozivní princip rozvoje a zisku přitom člověku fakticky dovolil, aby se emancipoval. A byť eroze řádu zároveň akcelerova-

se ubytovnou měst, důsledkem jejich expanze. Půda už není živá, stala se jen místem provozu rostlinné výroby. Potrava už není leitmotivem, a co víc, výroba už není emancipačním prostředkem. Procesy započaté coby osvobozující přezrály až ve svou antitezi. Město nemá hranice, nelze je vymezit, z pohledu motivace, ktenabyté moravské kroje), objekty vznikající v městských centrech opatrně vyzývají samu lidskou existenci (viz především demokratizaci písma). Město jednoduše patří lidem, a to mnohem víc než vesnice, která je spíše jen zázemím člověka zotročeného živou půdou. A město přitom není v opozici přírodě proto, že je vyklučené, vydlážděné a obehnané hradbou, nýbrž především proto, že akcentuje člověka, coby bytost šturmující vlastní možnosti a meze, a tedy nikoli jen nesnáze spojené s prostým zajišťováním potravy. — Žijeme však ve městě 21. století. Svobodní, prázdní náboženských temnot a dávno zcela soustředění k vlastnímu komfortu. Venkov neexistuje, stal

rá mu kdysi dávno dala vzniknout, už vlastně ani není. — O městě ale i nadále mluvíme, jsme přesvědčení, že ve městě žijeme. Co je tedy dnes obsahem tohoto pojmu? Co je město dnes a kdo je definuje? Tvrdím, že město patří – a je to veliké patří – nové emancipaci. Město 21. století stojí před výzvou nově

T: Michal Hořejší F: aitoff, pixabay.com

svůj život. A narozdíl od vrcholného středověku buď dnešní revolta založena na návratu k péči, renesanci vzájemnosti. Vždyť konkurentem věčnosti už dávno není začarovaný kruh přírodní determinovanosti, ale jen vymknutá sobeckost. Město je toho příčinou i účinným lékem. — Historická eroze statu quo, jejímž prostředkem i výradefinovat, a hlavně znovu provést erozivní akt vytržení z „přírody“. Dnešní město je sociálním fenoménem, na jehož bedrech leží povinnost se znovu, tak jako v době vrcholícího středověku, vymanit z „přirozenosti“. A i teď je v sázce člověk a jeho poměr k věčnosti. Město se musí vychýlit, musí revoltovat. Musí znovu ukázat vůli člověka žít

zem město před staletími bylo, je passé. Nová eroze, která dá městu živý étos, je proto nevyhnutelná. Tenhle sediment totiž narozdíl od listí už žádnou skutečnou energií nedisponuje.

„Město se musí vychýlit, musí revoltovat. Musí znovu ukázat vůli člověka žít svůj život. A narozdíl od vrcholného středověku buď dnešní revolta založena na návratu k péči, renesanci vzájemnosti.“

F: Peter Fabo

Nesuď město podle betonu — Otvírám okno a na balkon pod ním umisťuji stativ se stereofonním mikrofonem. Kabel od mikrofonu protáhnu vedlejší ventilačkou, zapojím konektory pro levý a pravý kanál, okno nehlučně zavřu a s rekordérem na klíně a sluchátky na uších se usadím na kraj rozestlané postele. Nepatrně zvýším citlivost u obou vstupů a stisknu tlačítko pro nahrávání. A pak už jen poslouchám se zavřenýma očima. — Je pozdně zářijové úterý, nedlouho po rozbřesku. — Co skrze sluchátka slyším, je vcelku běžná městská zvuková krajina. Z levé strany se kodrcá tramvaj – podvozky rachotí na kolejích, koleje pulzují v kamenné dlažbě; kov skřípe o kov a ulice protíná ostrý, sténavý zvuk. Na vedlejším bal-

konu zalévá sousedka květiny z plechové konve; voda šplouchá v kovové nádobě, protéká mezi truhlíky; představuji si vůni, která se z vlhké hlíny pronikavě šíří balkonem. Z otevřeného okna zvoní časný ženský smích. Poryv větru rozehrává zvonkohru na protější straně vnitrobloku. V přízemí někdo odklápí plastový kontejner

a vyhazuje odpadky; odklopené víko dutě udeří o bok popelnice. V dálce troubí vlak přijíždějící na Holešovické nádraží. A teď se rozkvílela policejní siréna, sonický nůž, který proniká městským zvukovým smogem – oním bezbarvým kalem tisíců motorových halasů, hučících klimatizací, přístrojů a generátorů, který připomíná šum příboje nebo vodopádu – jako hlas pikoly ve stohlavém orchestru. — Zaznívá tu ale i spousta malých zvuků, zvuků sotva slyšitelných, delikátních a obtížně zařaditelných. Zdá se mi to, nebo se dřevem staré otlučené stoličky prohryzává dřevokazná larva? A kdo to teď probzučel přímo kolem mikrofonu? Možná se mi poštěstí nahrát dlouhozobku, která na náš balkon – bez ohle-

du na lezavý ranní chlad – zavítala minulý týden zhruba ve stejnou dobu. A ano, také jsou tu ptáci – rychlokrevní, rychlomluvní, muzikální jako málokdo. Tady nad letenskými střechami jsou ptáci všudypřítomní. Holubi, poštolky, straky, kavky, havrani, rehci, stehlíci, sýkory a v poslední době také protahující lindušky a čížci – znamení, že léto máme definitivně za sebou. Co chvíli přiletí na naše provizorní krmítko modřinka nebo koňadra; zobáčky dolují oříšky z plastové síťky; pařátky zlehka ťukají o zábradlí; těkavými křídly čeří poddajný vzduch. — A pak jsou tu jejich hlasy: cokoliv ptáci podnikají, to obratem zhudebňují, převádějí do formy hudebního výrazu. I když neslyším totéž co oni (ve srovnání s nimi vedu k uzoufání pomalý život), i když nerozumím tomu, co říkají (ve srovnání s nimi je můj jazyk k uzoufání málo hudební), znějí mi jejich hlasy blízce a povědomě. Vím, že když jim naslouchám, naslouchám životu v jeho nejryzejší podobě, prastarému a posvátnému. Vím, že cokoliv dnes ráno za okny slyším, počínaje auty s jejich lidmi a konče ptáky s jejich hudbou, je projevem života.

T: Luděk Čertík F: Jan Flaška

— Je pozdně zářijové úterý, nedlouho po rozbřesku. A město rozpíná ospalá křídla. — Pokud jde o města, zní obvyklý příběh následovně. Máme hory a máme lesy (pouště, moře, oceány…) a ty jsou doménou divokého a nekulturního – jinak řečeno, rostlého po svém. A pak máme města jako protipól všeho surově divokého, doménu lidského, výspu a baštu civilizace. Města! Tady můžeme být skutečně lidmi. Tady je naše a divoké (a zlé s ním) pryč. V takovém příběhu zeje mezi městem a okolním světem – kulturou a přírodou – hluboká propast. Ta měla kdysi i materiální rozměr v podobě hradeb. Jejich účel byl sice primárně obranný, současně ale vyjadřovaly touhu po vydělení se z nevyzpytatelného osvětí. Hradby vymezovaly okrsek řádu; toho, co je pod kontrolou (a bdělým dohledem), od toho, co je neřádné, chaotické a pohříchu nebezpečné; horizontu širšího více-než-lidského světa. Dnes už se sice hradby kolem měst nestaví (pakliže za jejich moderní podobu nepočítáme pás uniformně vyhlížejících velkoskladů, velkoobchodů, fastfoodů a čerpacích

stanic, který města drží v dávivém komerčním sevření); hradby fyzické však stále působí jako fantómové bariéry v kolektivní mysli. Ať chceme či nechceme, stále máme ve zvyku pohlížet na města jako na prostor, který jaksi vyčnívá z okolního světa, který tvoří jakýsi oddivočený svět-pro-svět, kde mimolidské nemá místo. Většina z nás stále uvažuje takto: Město se svou povahou vzpírá přírodě; je s přírodním světem v rozkolu, popírá ho. Hledáš-li přírodu, pátrej jinde. — Jak ale vidno z úvodního poslechového líčení, běžná smyslová zkušenost nám poskytuje nepokrytě barvitější obraz; obraz, ve kterém to lidské (a teď se ptejme, co je to vlastně lidské?) sice nápadně převládá, přesto však takový, který by byl zoufale neúplný, pokud by nezahrnoval i divoce tepající světy za jeho domnělými hranicemi. Domnělé zde třikrát podtrhněme. Město má sice jasně vymezené hranice v územním plánu, ale když z něj pěšky vycházím, žádné nevidím, nezakouším; jen jeden typ krajiny – se všemi příležitostmi a riziky, které přináší – pozvolna protéká do druhého. Není zde

žádný práh, žádné rozlomení. — Přistupte k oknu. Vyhlédněte ven. Poslouchejte. Co všechno vidíte a slyšíte? Zní ve vašem doslechu pouze korzující dopravní prostředky, nebo slyšíte i něco jiného? Nešumí vám pod okny suché nažky asijského pajasanu, listy jerlínu? Nevidíte od řeky přilétat kvakoše? Obraz města, který nám načrtávají naše smysly, není uzavřený, obehnaný valem či příkopem, ale otevřený a prostupný; chtělo by se říct, sdílený. Můj sluch, můj zrak, mé myslící – se světem čile rozmlouvající – tělo přijímá jednoznačnou zprávu: město patří životu, je domovem lidského i mimolidského života, a samo je svéráznou expresí spletitých biologických pochodů a rytmů. Jako šnečí ulita. Jako dikobrazí osten. A existuje-li zde přeci jen nějaké pomezí, nějaký šev či cézura mezi (takzvaně) kulturním a (takzvaně) přírodním, pak zcela jistě není k nalezení ve fyzickém světě. — Naše (a jistě i vaše) koupelna či toaleta je příbytkem světloplachých rybenek. Ložnici s kuchyní spolusdílíme s mravenčími průzkumníky (původně dobyvateli balkonu), kteří vděčně sbírají cokoliv, co se při vaření nebo

stolování nedopatřením ocitne na podlaze. Prázdnou krabici od Scrabble si za své hnízdo vybrala samotářská kutilka; den za dnem se oknem v obývacím pokoji vracela, aby pokračovala ve stavbě hliněné komůrky, do níž v závěru přinesla ochromeného pavouka a nakladla do ní vajíčko (ano, hádáte správně, pavouk posloužil jako potrava lačné lar-

vě, která se z vajíčka později vyklubala). A to nemluvím o všech nečekaných květinách a nečekaných druzích divokých trav, které nám během roku vyrostou v květnících na balkonu, třebaže je do nich nikdo nevysel. — Města nejsou obklopená neprodyšným silovým polem, které by je oddělovalo od okolního světa. Jsme ve spojení. Pojivem je voda, vzduch, sluneční svit; na větru k nám přilétá svět-tam-venku, usedá za našimi okny a nečiní velké rozdíly mezi tím, zda se zrovna ocitl v chladivém přítmí sprašové rokle nebo na střeše prvorepublikového činžáku. Město je místo k životu jako každé jiné. Město, řekl by americký romanopisec Tommy Orange, patří zemi. A protože je tomu tak, lze i ve městech

po celé zeměkouli – od Prahy po Tokio – navázat s přírodním světem hluboké a trvalé pouto. — Tuším, co někteří z vás namítnou. To všechno je sice hezké, ale proč má tolik z nás ve městech – a tím spíše v těch velkých – pocit, že „příroda“ zde chybí? Proč mi přijde, že musím vyrazit za město, a nejlépe někam hodně daleko, kde už je město jen matnoucí vzpomínkou, abych mohl s „přírodou“ chvilku pobýt? Do jisté míry takové výtce rozumím. Uprostřed pouště není těžké intenzivně prožít přítomnost více-než-lidského světa – lidské vlivy jsou zde potlačeny na holé minimum, nebo přinejmenším nejsou patrné. Ve městech jsou ale takové prožitky vzácné – a cesta k nim přes množství rušivých vlivů (svě-

telné, hlukové, ale i olfaktorické znečištění) nesnadná. Jako bychom neustále hleděli přes několik matných vrstev, snažili se napít přes nerozbitné sklo. Tolik mezi námi stojí pomyslných stěn. — Tím spíše je ale důležité připomínat, že ani ve městech „příroda“ nikam nezmizela, že je zde dennodenně přítomná a na dosah. Vždyť mnohá měs-

ta jsou dnes dokonce biologicky rozmanitější než okolní užitková krajina, zpustlá touhou po rychlém zisku. Máme-li tudíž dojem, že je pro městského obyvatele „příroda“ čímsi nedosažitelným (a luxusním), není to ani tak proto, že by byla nedostupná v prostoru a čase – že by ve městech z nějakého důvodu chyběla, ale proto-

že my sami jsme se od „přírody“ vzdálili ve svých myslích; že jsme se rozhodli věřit příběhu, v němž nás naše vlastní (falešně ojedinělá) kultura z přírodního světa vylučuje, že o vlastní přirozenosti (přírodě v malém) uvažujeme jako o protipřírodní, nepřirozené. Tím pádem jsou ale nepřirozená i města coby lidmi vytvořený (a mimolidským

životem kolonizovaný) biom. — Pokusme se tento příběh nahradit novým, v němž se vzdálenosti rozpouští v příbuznosti, odcizení v blízkosti. I když se ocitnu mezi nebetyčnými mrakodrapy a široko daleko nezahlédnu jediného živáčka, jediný strom, nepřestávám být v kontaktu s přírodním světem – se sebou samým, se svým živoucím středem. Příroda je jako počasí – nelze myslet a konat (či jakkoli jinak být) mimo ni, nelze uniknout jejím náladám a proměnám, jejím vlivům; nemůžeme se z ní vysvléct, je-li nám zrovna nepohodlná. Můžu být nakrásně schovaný před přívalovým deštěm ve vytopeném hotelovém apartmánu, přesto se mě ale venkovní počasí dotkne a ovlivní mou náladu, mé dny; přesto se odrazí v mém vnitřním počasí. — Možná je ale potíž i jinde. Město je, zdá se, příliš obecný pojem na to, aby evokoval rozmanitost živoucích forem, kterou v sobě většina měst skrývá. Zobecňující označení mají nešťastnou tendenci pohlcovat rozmanitost; jsou jako černá díra, která požírá světlo konkrétnosti. Ukazují sice cestu k prazákladní jednotě a celosti (podívejte, tohle všechno najednou je život, je barva, je svět), ale současně zastírají bohatost forem, která tuto jednotu tvoří. Řeknu-li, že ptáci zpívají, popisuji tím jistou objektivní zkušenost – jinak řečeno, netvrdím v zásadě nic zavádějícího. Zároveň se ale v takovém výroku ztrácí veškerá druhová pestrost (zpívají slavíci?, rákosníci?,

moudivláčci?, sýkořice?), nemluvě o svébytnosti a rozsáhlé významové bohatosti toho, co pro usnadnění komunikace – a někdy také z prosté pohodlnosti – označujeme jako ptačí zpěv. V obecninách chybí konkrétní dimenze, konkrétní prožitek; jsou příliš abstraktní, příliš velká; svým měřítkem zalykají představivost, myšlení i cit. Pokud zůstane pouze u nich, vytratí se veškeré konkrétní detaily, které umožňují prožívat město rozšířeným způsobem: stepní saranče se šmolkově modrými křídly na prašném, břidličnatém svahu, trsy zářivě kvetoucí hvězdnice zlatovlásek, na které dopadá ostré polední světlo, mladá káně kroužící nad zpustlým sadem, lišejníky na starém hlohu, ještěrka zelená pod trouchnivě-

jící pytlovinou, hejno brkoslavů na kvasících jeřabinách. Právě takováto drobná setkání nám připomínají, že město je živoucí vzor, jehož architektem a tkalcem je sám život. Právě takováto drobná setkání nás posouvají blíže k živoucí pravdě měst. — Potřebujeme tedy, aby samotné slovo „město“ vyvolávalo jinou představu než doposud; aby svým způsobem zdivočelo, stalo se něčím víc. Abychom si pod ním vedle nekonečného čekání ve frontě na úřadu, tísnění se v přeplněném metru, uskakování před projíždějícími dodávkami a překřikování lomozících kamionů vybavili také kobaltové ledňáčky na řece, skorce lovícího v napěněném proudu, břehule při krmení mladých – zkrátka všechen život, který si dobrovolně

vybral město za svůj domov. A ještě lépe tohoto konkrétního ledňáčka, jehož pravidelně vídám v pražské Stromovce, tohoto konkrétního skorce z českobudějovického Jiráskova jezu, tyto konkrétní břehule z pražského Podolí. Ti všichni totiž obývají a sdílejí městský prostor s námi, jsou našimi sousedy. Tím, že ve své imaginaci zaplníme město konkrétními zvířaty a rostlinami, prolomíme mentální bariéry, které toto slovo v lidské představivosti obkružují, omezují a předpropůjčují mu určitý odstín. Město se rázem stane něčím víc: společným prostorem živého. Přestaneme mu rozumět výlučně z lidské perspektivy, přestane být druhově exkluzivní; zbavíme ho mimolidské beztvářnosti. — Jak toho nejsnáze dosáhnout?

Musíme vyjít vstříc jinému prožitku města – a to doslova. Musíme svou zkušenost městského prostoru konkretizovat, zhmatatelnit, ukotvit ve smyslech – jedině tak se nám ukáže jako inherentně živé – a jedině tak nás může inspirovat k jinému, život (a mimolidskou kulturu) podporujícímu rozvoji měst. Vyřknu-li slovo „město“, cítím, jak obtíž-

né je pro mě představit si vibrující komunitu lidského i mimolidského spoluznění, kterou ve skutečnosti každé město je. Je pro mě těžké se takto města dotknout, prožít ho – třeba se jím i nechat poranit. Město bez konkrétních prožitků s mimolidským životem – konkrétních pohledů do mimolidských očí, město neprošlapané, neprozkoumané na vlastní kůži a vnímané pouze zpoza skel automobilů nebo z vnitřku vycíděných kanceláří, je městem abstraktním, zploštělým, prázdným. Docílit širšího a skutečně živoucího porozumění městu je možné jen potud, pokud se městu vystavíme, dáme všanc; pokud splyneme s jeho všednodenním plynutím. Jediný způsob, jak poznat déšť, je nechat se deštěm promočit na kost. Cokoliv jiného je pouhé slovíčkaření. — První krok je prostý. Choďte městem. Choďte městem bez ohledu na roční dobu. Ve dne i po setmění. Poslouchejte, dívejte se, čichejte. Nebojte se pokleknout, možná i trochu zašpinit. Hledejte město uvnitř města. Jeho odmítanou stránku. Choďte mimo vyšlapané stezky. Kráčejte po okrajích známé-

ho, nahlížejte pod kameny. Navštěvujte místa, která jsou pro druhé anonymními nemísty, zarostlá a neudržovaná, a přece dýchající, svobodná. Pokuste se představit si, co se skrývá pod betonem; jděte tak hluboko, jak jen bude potřeba. Duch městského úlu nikdy nespí. — Něco podobného se pokouším ukazovat během zvukových pro-

nestojí. Praktikovat ho lze kdykoliv a kdekoliv. A stejně jako při improvizaci v pentatonické (pětitónové) stupnici nemůžete ani při naslouchání takříkajíc hmátnout vedle; jedinou možnou bariérou je strach z neznáma, neschopnost se uvolnit. Jakékoliv – i kdyby jen kratičké – vědomé naslouchání je prospěšné a vede k prohlubování poznání okolního světa, mého vztahu s ním. — Opakovaně zde hovořím o naslouchání, protože je momentálně mým hlavním zájmem, ale k jinému prožitku městského prostoru nás významně posouvá prakticky jakákoliv aktivita se soustředěným zapojením tělesných smyslů; a vlastně veškerý čas prožitý v městském terénu. Z vlastní zkušenosti vím, jak mimořádně přínosné je napří-

cházek (procházek v terénu, při nichž se aktivně naslouchá vůkolí i vlastnímu tělu) a také ve zvukových nahrávkách, které pořizuji na různých místech po Praze a v Českých Budějovicích. Zvuk je pro tyto účely obzvláště užitečný vjem, protože prozrazuje přítomnost života i tam, kde nám letmý pohled sděluje, že žádný být zákonitě nemůže. Naslouchání nic

Doporučená literatura k poznávání „přírody“ ve městech Gavin Van Horn, The Way of the Coyote: Shared Journeys in the Urban Wilds, University of Chicago Press, 2018 Kelly Brenner, Nature Obscura: A City’s Hidden Natural World, Mountaineers Books, 2020 Melissa Harrison, The Stubborn Light of Things: A Nature Diary, Faber & Faber, 2021

klad městské pozorování ptáků. A to především díky komplexnímu náhledu na přírodní svět, jaký poznávání ptáků z povahy věci vyžaduje. Poznat nějakého opeřence (zobáčka, jak by krásně řekla jedna má blízká kamarádka) znamená dokázat ho odlišit nejen podle vzhledu (navíc proměnlivého v čase), ale také – a v některých situacích výhradně - podle hlasových a zvukových projevů, podle oblíbeného prostředí, roční doby, ale také stromů a dřevin, doby jejich kvetení, a takto by se dalo pokračovat dál. Platí-li, že ekologickými bytostmi jsme i bez toho, aniž bychom jednali takzvaně ekologicky (to jest environmentálně ohleduplně a uvědoměle), a to čistě proto, že jsme zapletení do sítě pozemských (a v šir-

ším smyslu kosmických) ekologických vztahů, pak ptáci jsou ideálním živočišným druhem k poznání této důležité skutečnosti. Nemůžeme nějakou bytost opravdu znát, aniž bychom znali síť vztahů, v níž se její život odvíjí a realizuje; která ji oživuje. Jsem těžko pochopitelný bez znalosti mého rodinného zázemí, mého rodokmenu. Jsem těž-

ko pochopitelný bez znalosti sladce vonící půdy, kterou jsem jako dítě hnětl a převracel holými dlaněmi. Barevného prachu, který mi pokrýval tváře, zůstával za nehty. Bez hudby srdce, která mě provázela od matčina lůna. Hvězd a planet, které byly přítomny u mého zrodu. — Vše začíná pozorností. Abychom ale byli schopni své zážitky předat, potřebujeme také adekvátní jazyk k jejich vyjádření. Jazyk, který by byl sto mnohdy omračující bohatost městského života (a našich vjemů) obsáhnout a evokovat. Takový jazyk bude sice vždy pouze přibližný (máme-li vůbec o světě nějak vypovídat, podávat nějaké svědectví, má-li se skrze nás svět nějak uchopovat, sebepoznávat řečí, musíme se na něm nevyhnutelně dopouštět jisté míry zjednodušujícího násilí), to by nás však nemělo od takových pokusů odradit. Hledání nového jazyka nebude jistě nijak snadné – máme před sebou mnoho překážek, hmotných i nehmotných. Věřím ale, že by neměl vycházet výhradně z jednoho zdroje. Pravdu o světě nám může zjevit toliko mnohost vzájemně se doplňujících jazyků-perspektiv: jako

když se objektivizující jazyk vědy potká se zmlazujícím jazykem poezie, hravým jako vlaštovčí let. — Podle Lindy Hogan, básnířky a esejistky z kmene Čikasavů (Chickasaw), se musíme naučit, jak znovu rozdmýchat úctu k životu, kterou dnes tak zoufale postrádáme. Začít můžeme třeba tím, že začneme na město pohlížet jako na místo, kde lidský i mimolidský život může vzájemně prospívat a uskutečňovat své cíle. Pokaždé, když vidím malé dítě, jak při hře v parku upozorňuje netečného rodiče na sojku v koruně stromu nebo na kobylku v trávě, říkám si, že stále není pozdě na to, abychom s životem opětovně vstoupili do posvátného dialogu. Sympatie k mimolidskému životu (nazvěme je vznešeně biofilií) si v sobě od narození – a mož-

nežije na venkově, ale ve městech. Je v našem zájmu – i v zájmu celé planety –, aby města byla životu nakloněná a aby se každý městský člověk cítil být součástí jeho křehké a odolné sítě. — Řekli jsme si, že cesta k jinému prožitku města začíná vykročením ven. Tak tedy vykročme společně ze dveří. Možná ujdeme sotva pár kroků a spatříme plazící se šruchu v trhlině zvlněného asfaltového chodníku. Možná nás zaujme temná zeleň mechu pod okapem, nachové štěty s oblými tobolkami, jimiž mech šíří své neviditelné výtrusy. A co za hlasy to právě letí soumrakem? Nejsou to kavky a havrani houfující se před nočním hřadem? Není to mládě kalouse vytrvale žadonící o sousto? Není to zpěv kosa černého, který nás tolikrát zachránil před

ná i dlouho před ním – neseme všichni bez rozdílu. To jen naše sdílené kulturní prostředí dělá všechno pro to, aby tuto citlivost v zárodku udusilo. Pochopení města jako společenství života (v nejširším smyslu toho slova) může být cestou, jak tento vývoj zvrátit, nebo přinejmenším nasměrovat něžným směrem. Většina lidské populace koneckonců

pádem do nejhlubší tmy? Můžu pouze hádat, jaké nové a netušené světy se před vámi rozestřou, jakmile zpozorníte, vyjdete do svých věčně hladových smyslů. Že snad spatříte město jako živoucí společenství pozemského mnohoživota je pouhý začátek. — Nikdy nesuď město podle betonu.

F: Peter Fabo

Nemísta jako součást rozmanitého obrazu města

T: Anna Beata Háblová

— Město je jako zvíře. Je to organismus, který může žít spolu s našimi realizovanými sny, představami a plány. Město je tvořeno nejen strukturou domů a veřejným prostorem, ale především lidmi a jejich aktivitami. Město dokáže růst a rozvíjet se, umí ale i stárnout a odumírat. — Jako město lze označit téměř cokoliv. Statut města má Rožmberk nad Vltavou v šumavském podhůří s necelými 400 obyvateli. Stejně tak je městem (nebo chcete-li konurbací čili souměstím) Tokio, jehož populace přesahuje 40 milionů obyvatel, urbánní struktura je rozdělena na 23 částí a městský rozpočet se pohybuje v rámci bilionů dolarů. — Každé město je jedinečné v závislosti na své architek-

tuře, topografii, klimatu, měřítku i příčině vzniku. Některá města byla založena jako místa obchodu, jiná vznikla za účelem průmyslu nebo těžby. Některá města byla založena jedním panovníkem, jiná byla formována náboženskými pohnutkami, další byla vystavěna z důvodu vojenské strategie nebo diplomacie.

Existence nemíst

— Spolu s životem města a jeho místy žijí, rostou nebo umírají i jeho nemísta (pojem poprvé použil Marc Augé a byl rozvinut v knize Nemísta měst). Vedle toho, co je ve městech stabilní, přehledné a životaschopné, je vždy něco, co je nečitelné, znesnadňující a zestárlé. Nemísta jsou součástí měst už od jejich počátku, měnila se jen jejich forma a míra v závislosti na formě a velikosti města. — Středověké město obepnuté hradbami a s centrálním prostorem bylo srozumitelnou strukturou. Hradby byly jasným vymezením mezi vnitřkem a vnějškem, udržujícím identitu a integritu města. Od 16. do 18. století dochází ve městech k výrazným změnám. Přibývá měst,

ve kterých hradby nezadržitelně ztrácejí na významu. Město hradby přerůstá a původní hranice města se stává prostupnou membránou a novou platformou obchodování. Spolu s tím začínají být do městské hierarchie zahrnování i tzv. neasimilovaní – cizinci, blázni nebo podomní obchodníci –, byť jen jako její trpěná součást. To také přispívá k novému obohacení měst a vede k rozkladu dosavadního stavovského uspořádání. — V době industrializace, v období mezi 18. a 19. stoletím, jsou hradby zcela rušeny a namísto nich jsou v linii hradebních příkopů zřizovány parky, promenády nebo prostorné ulice. V tomto období však dochází především k zásadní proměně příměstské krajiny. Průmysl přírodu uchva-

cuje, čerpá její zdroje a nakonec ji nechá povalovat se v blízkosti měst jako zdechlinu. Následná deindustrializace a opuštění rozsáhlých znečištěných průmyslových areálů tím výskyt nemíst ještě více podtrhuje. V této době také vzniká představa města jako stroje na bydlení. Athénská charta, jakýsi soubor zásad moderního urbanismu z roku 1933, přivádí do myšlení o urbanismu funkcionalistické paradigma, které rozděluje město do funkčních zón. Metoda racionalizace a standardizace přináší jednotvárné a monotónní prostory. Krajinu pro změnu válcuje rozrůstání předměstí – suburbanizace (masivní výstavba rodinných domů na okrajích měst), kdy se město rozpouští v krajině a krajina ve městě. Současně se vznikem suburbií

dochází k periferizaci centra. V rozlévajícím se městě se z centra stává pouze „prázdné foyer“. — V dnešní době města ztrácejí kompaktnost, kterou měla ještě na začátku 20. století. Nová městská krajina, která těmito procesy vzniká, kombinuje přírodní prvky s obytným územím, průmyslovými budovami, obchodními centry a sítí silnic. Toto decentralizované město, příznačné pro modernitu, se tak stává dějištěm hned několika druhů nemíst.

Město není strom ale ani smartphone

— Přestože město je živel, není to žádný přírodní fenomén, ale – nutno říci – ani uměle vytvořený artefakt podobný smartphonu, jehož vlastnosti lze na-

nejvýš jen dále zdokonalovat. Matematik a profesor architektury Christopher Alexander názvem své eseje provokativně říká: „Město není strom.“ Stromem nemyslí rostlinu s hnědou kůrou a zelenými listy, ale myšlenkový vzorec, který lze vztáhnout na problematické fungování současných měst. Jeho protipólem je systém mřížky. — Alexander rozlišuje mezi uměle vykonstruovanými městy a městy vzniklými spontánně a přirozeně. Jako příklad umělých měst uvádí Levittown, Čandígarh nebo britská „nová města“. Jako přirozeně vzniklá města zmiňuje Sienu, Liverpool, Kjóto nebo čtvrtě podobné Manhattanu. Například město Levittown je založené na hierarchizaci silnic a neprostup-

nosti území tak, aby umožnilo vznik klidných a neprůjezdných oblastí. Na první pohled působí organicky, ve své podstatě je ale umělé a zjednodušující. Naproti tomu Manhattan je postaven na rastru (jednoduché šachovnici), který sice na první dojem působí banálně a racionálně, na druhou stranu však umožňuje provázanost celku a bohatost vztahů. — Uspořádání umělých měst lze vztáhnout ke struktuře stromu, přirozená města naopak představují mřížku. Strom i mřížka jsou způsoby uvažování o tom, jak velký soubor malých systémů vytvoří velký a složitý systém. Mřížka je totiž potenciálně mnohem složitější a jemnější struktura než strom. A to, co podle Christophera Alexandra mrzačí města, je absence struk-

krývání ve spletitých situacích. Za tímto účelem je mysl obdařena principiální netolerancí vůči nejednoznačnostem. — Z toho důvodu při přemýšlení o městě nebo navrhování městských celků máme tendenci nebrat na zřetel celou škálu složitostí a překryvů, jimiž město disponuje. Problematické situace města řešíme jejich vyloučením (zákaz bezdomovců v centru města), přesunutím nebo oddělením (oddělování jednotlivých druhů dopravy nebo samotných městských funkcí) místo toho, abychom uvažovali o jejich integraci v určitém měřítku v rámci města, abychom je zakomponovali do složitosti celku. — Město je jako zvíře. Město je prostředím pro život, ve kterém od sebe nelze oddělovat jednotlivé funkce ani orgány, míchu od páteře, slinivku od střeva. Do určité míry proto do měst patří i vrstva divokosti, nepředvídatelnosti a složitosti ve formě nemíst. Nemísta měst sice mohou být jen prázdnými dírami v látce města, mohou být ale i jinak barevným tkanivem, vytvářejícím důležité akcenty v celku složitého obrazu.

turní složitosti. Tuto absenci si Alexander vysvětluje tím, že je mnohem lehčí přemýšlet ve struktuře stromu než ve struktuře mřížky. Systém stromu je mentálně dostupnější a snadno se s ním pracuje. Mřížku je těžké v představivosti udržet, a proto se s ní pracuje obtížně. Jednou z funkcí mozku je totiž snížit dvojznačnost a pře-

Město jako otisk jeho obyvatel

T F: Denisa Vesecká

Město není utvářeno pouze stavbami a prostorem kolem nich, ale jak konstatuje Osamu Okamura – je tím, čím jsou jeho obyvatelé. V rámci městského plánování existují přístupy, které jim žití ve městech usnadňují nebo naopak. Jaké jsou tedy principy zdravě fungujícího města a společenství? Jaké základní principy určují vitalitu města? — Vitalitu města určuje vitalita jeho obyvatel. Město nejsou jenom stavby, ale jsou to především lidé a jejich aktivita. Životy, vize a sny se propisují a otiskují během historie i během plánování budoucnosti města. Takže město není samostatná existence, ale z mého pohledu je to otisk konkrétních lidí do konkrétního prostředí. Proto město může být jenom tím, čím jsou jeho obyvatelé. — Dnes se hodně mluví o obyvatelnosti města a o jeho schopnosti podporovat šťastný život, i když je definice šťastného života samozřejmě komplikovaná. Kategorie středního proudu většinou reprezentují opravdu to, co si většina lidí předsta-

vuje. Tedy dlouhý, zdravý život plný kulturních nebo sociálních podnětů. Respektive všechno, co město poskytuje, pokud funguje dobře. A funguje dobře, když jeho obyvatelé vytvářejí zdravou společnost. — Města trpící většími závadami, jako jsou například nefunkční obchody nebo vybydlené čtvrti, mají problém na straně jeho obyvatel. Což znamená, že společnost není schopná dynamicky sladit své aktuální potřeby s prostředím kolem sebe. Čím více společnost spolupracuje, tím efektivněji dokáže tyto výzvy řešit. Pokud mají ovšem lidé pocit, že prioritou je jejich vlastní soukromé štěstí za vysokým plotem na kraji města, tak se tyto spolupráce navazují mnohem hůř. — Klíčem ke zdravému společenství je tedy aktivita obyvatel a jejich ochota zapojovat se do dění a nedelegovat pouze jejich problémy na zastupitele města. Obyvatelnost města určuje i způsob, jakým se v něm lidé přemisťují. Ve vaší knize Město pro každého je nejvíce prostoru věnováno různým typům dopravy. Nejpalčivější

problém spatřujetev automobilismu, který v mnoha aspektech výrazně poškozuje městské prostředí. — V České republice připadá na tisíc obyvatel z ne úplně pochopitelných důvodů více aut než třeba ve Velké Británii či bohatém Norsku. Mluví se o tom, že nás možná zachrání elektromobilita, protože se zlepší vzduch, ale potíž s automobilismem ve městech není pouze problém otráveného ovzduší a hluku. — Hlavní problém je prostorový: automobil je během dne aktivně využíván maximálně 10 % času, a těch zbývajících 90 % někde stojí a zabírá místo na úkor širších chodníků, po kterých by se mohlo lépe chodit a navazovat důležité sociální vztahy. Jelikož se mluví o tom, jak klimatická krize dělá města neobyvatelnými, mohly by být na ulicích stromy – jeden strom vydá za jednu velmi kvalitní klimatizaci. Dokáže odpařovat vodu a snižovat teplotu až o deset stupňů Celsia. — Automobilismus je slepá cesta i v případě výměny jednoho typu auta za druhý. Nejlepší doprava je chodit pěšky. Je to nejzdravější a nejlevnější varianta. Přičemž nejde jen o pohyb po

městě, ale i o způsob uvažování o prostorových souvislostech. To znamená, že když se rozhodnete, že nebudete vlastnit auto a budete se po městě pohybovat hlavně pěšky, tak si i jinak hledáte bydlení, školu, práci a místo, kde nakupujete. Asi si nepostavíte vilku 50 km za městem a nestrávíte tak každý den mnoho času dojížděním do práce

a ani nebudete jezdit na dvoutýdenní nákupy do velkých obchodních center. Bydlíte spíše v širším centru města, kde jsou všechny obchody a služby v pěší vzdálenosti. Pěší doprava je velmi komplexním tématem dotýkajícím se nejenom plánování měst, ale i zdravotních a ekonomických aspektů, sociální rovnosti či klimatické krize. Tento model fungování města je možná ideální, ale bydlení v centru nebo jeho širším okolí je v dnešní době pro mnohé finančně nedostupné. — Myslím si, že extrém, do kterého jsme se v Česku dostali, je velmi nezdravý, což bohužel zjišťujeme relativně pozdě, a bude drahé a náročné to napravit. Češi v současné době vydělávají na vlastní bydlení nejdéle ze všech obyvatel Evropské unie. V Praze je mnohem méně sociálního a městského bydlení než v bohatých městech, jako je Vídeň, Kodaň či Curych, kde je čtyřikrát více sociálních, sociálně podporovaných nebo sociálně zvýhodněných bytů. Vídeň vlastní 24 % bytů v celém městě a dalších 30 % je podporovaných a subvencovaných. V Praze je to

pouze 5 %, což je nejkritičtější hranice, u které ještě můžeme mluvit o nějaké snaze ovlivňovat sociální složení města. Tato realita vytváří obrovské sociální propasti, ze kterých plynou všechny negativní sociální jevy. — Česká města mívají jasně definované historické centrum, kam se soustředí většina volnočasových aktivit, když z něj ale člověk vykročí, ocitne se v prostředí, které nenabízí pestřejší interakce. Jak přistupovat k tomu, aby města byla v tomto ohledu kompaktnější? — Mnohá Česká města jsou poškozená zejména modernistickým plánováním: představa, že město bude řešené vědeckým způsobem se záměrem oddělit jednotlivé funkce, které člověk během dne využívá. Bydlení oddělené od práce, rekreace a obchodu a služeb. Byla to silná a velmi optimistická vize spojená s tím, že energetické zdroje jsou neomezené. Ačkoliv jsme dnes v tomto ohledu mnohem víc při zemi, tak nám modernistická města zůstala jako koule na noze. Zejména proto, že jsou velmi neekonomická a nefungují komunitně. — Sídliště vytvořilo nový, sociál-

ně velmi promíchaný typ společnosti, jehož provoz je v přepočtu na obyvatele velmi nákladný. Odráží se to na stavu infrastruktury, protože nezbývají peníze na údržbu prostranství, úklid a renovace. Vše je příliš velké a daleko od sebe, takže než člověk dojde z jedné části na druhou, trvá mu to strašně dlouho a ještě k tomu se po kovéto čtvrti extrémně vysoká údržba, čímž je tento typ výstavby naprosto neekonomický.

cestě nic neděje. Ve výsledku vzniká spíše místo omezení. — Avšak mnohem horší fenomén, který přišel po budování sídlišť, byla výstavba satelitních rodinných domků. Někde bydlí pouze deset lidí na hektar a téměř nefunguje veřejná doprava. Vzhledem k budování inženýrských sítí a silnic připadá na jednoho obyvatele v ta-

Můžete srovnávat s japonským prostředím. Jak lidé v Japonsku přistupují k bydlení a prostoru obecně? — V Japonsku jsem se narodil a posléze tam často pobýval. Jedná se o velmi bohatou společnost, která je ale zároveň skromná. Japonská ulice je o mnoho užší než ta česká. Byty, domy i zahrádky jsou výrazně menší, takže je vše blíž u sebe. Lidé si tím pádem prostoru víc váží a dokáží o něj i více pečovat. Prostor je pro Japonce možná to nejcennější, a snad i proto se neobklopují tolika věcmi, jelikož ty v podstatě prostor znehodnocují. Například na japonské uli-

Osamu Okamura Narodil se roku 1973, je architekt, bývalý šéfredaktor časopisu ERA21 a v současné době děkan Fakulty umění a architektury v Liberci. V letech 2013–1017 byl programovým ředitelem mezinárodního festivalu a konference pro obyvatelnější města reSITE. V loňském roce vydal knihu Město pro každého: Manuál urbanisty začátečníka, na které spolupracoval s výtvarníky Jiřím Frantou a Davidem Böhmem.

ci nesmíte parkovat, protože auta znehodnocují prostor. Můžete buď parkovat na vlastním pozemku, nebo si draze pronajmout místo v garáži. Neprodají vám auto, dokud nedoložíte, že máte parkovací místo, což ve výsledku stojí mnohem víc peněz než auto samotné. V tomto by se nejenom Česká republika mohla v rámci budoucího plánování měst od Japonska inspirovat. Já si myslím, že ano. Je to sice radikální, ale myslím si, že v dnešní době je dobré být trošku radikální, aby se aspoň něco dokázalo zrealizovat. Fenomén sídelní kaše je pro většinu českých měst stále

živý problém. Je možné si v něčem vzít příklad ze socialistického plánování? — Co bych si ze socialistického plánování odnesl, není čistě architektonická a urbanistická podoba výstavby, ale spíše principy, které jsem zmínil v případu Vídně. Tedy modelu fungování města a společnosti, kde převažuje solidárnost a schopnost spolupráce nad soutěží. Ve Vídni mluvíme spíše o sociální politice než o socialismu. Schopnost postarat se o nejslabší část obyvatelstva města a společnosti přináší vyšší kvalitu života všem. Předchází se tím negativním efektům a dopadům, které nerovnost a dysfunkčnost vyvolávají. Sociální bydlení zde navrhují špičkoví architekti na základě veřejných architektonických soutěží. Přestože byty mají limit prostorového standardu, jsou kvalitní a skvěle obsloužené veřejnou dopravou. — Ulice jsou hierarchizované tak, aby byly klidné, a hlavní obchodní třídy jsou situované tak, aby k nim člověk dojel za pár minut. Každý si na nich může nakoupit vše, co potře-

buje, a cestou potkává sousedy. Děti chodí do školy pěšky anebo na kole, protože je všude zmírněná doprava. Město je bezpečné, zdravé a podporuje život komunity. I když se mnoho českých měst snaží tímto směrem také jít, řekl bych, že to jde stále velmi pomalu. Některá místa ve městech shromažďují pouze specifické skupiny lidí. Jak efektivně navrhovat městské části tak, aby vznikalo prostředí společensky pestré a otevřené různým sociálním skupinám? — Měli bychom uvažovat o nízkoprahovém prostředí, které dokáže podat pomocnou ruku těm, kteří se dostanou do nějakého problému. U nás například chybí komunitní ledničky,

ale ve zmiňované Vídni je vybudovaná určitá sociální infrastruktura, ve které člověk může bez větších prostředků žít. — Město je do jisté míry laboratoří různých způsobů života. Je to organismus plný napětí, protikladů a střetů zájmů, které vlastně ani nemají řešení. V megalopolích dneška už není cílem

najít společnou řeč nebo hledat společná řešení, ale naučit se žít vedle sebe. Být schopní spolupracovat, komunikovat a akceptovat to, že způsoby života jsou různé. V největších metropolích se mluví až dvěma sty jazyky a mnohá se potýkají s obrovskými problémy. Ale to je modus vivendi a to je to, co dělá město tak živým a atraktivním. — Myslím si, že když člověk žije v pestrém městě, je na každodenní výzvy připravenější mnohem víc, než když žije v monokulturní čtvrti, ať už je jakákoliv. Zde je schopnost interakce výrazně snížená, takže lidé nejsou schopni vnímat potřebu druhých a tedy ani komplexitu principů, na kterých město funguje. Vždycky je trochu problém, když města navrhují politici a architekti bez účasti různých skupin obyvatel. Často mohou trpět tím, že nikdy nevyšli ze své bubliny, a přesto si myslí, že dělají to nejlepší pro město.

F: Peter Fabo

Top 5 ČB: Umělecké realizace ve veřejném prostoru T: Zdeněk Brdek F: Lenka Pužmanová

Do podoby a vyznění městského veřejného prostoru mohou výrazně promluvit i umělecká díla, přičemž řada z nich plní pro místní komunitu také paměťovou funkci. V Budějcích máme především z poslední doby zkušenost s umísťováním nepovedených uměleckých realizací, které jsou spíš pro ostudu. Vybrali jsme proto ta zdejší díla, jež jsou možná poněkud nenápadná, ale jejich kvalita podle nás obohacuje veřejná místa o další rozměr. Nechte se pozvat na krátkou procházku budějickými ulicemi.

Pamětní stéla

Kolem pískovcové stély, jejímž autorem je významný symbolistní sochař František Bílek, chodíme Na Sadech dnes a denně, ale vidíme ji skutečně? Rozumíme tomu, co zobrazuje? Jedná se o pamětní stélu připomínající pozapomenutou osobnost spisovatele, překladatele a právníka Otokara Mokrého (1854–1899). Ten se v Budějcích narodil a také zde studoval na piaristickém gymnáziu, spjat je nicméně rovněž s Vodňanami. Mokrý, přítel Julia Zeyera či Josefa Holečka, psal parnasistní poezii ve stylu Vrchlického a svou publicistikou přispíval do řady časopisů. Reliéf zobrazuje kontemplující ženu, již do téměř extatického stavu přivedla četba knihy, kterou má rozevřenou na klíně. Na rozdíl od časů Bílkových dnes četbě podobné působení nepřisuzujeme, takže snad proto stélu často přehlížíme.

Dívčí sousoší

Na rohu ulic Karla Weise a Puklicova, v těsné blízkosti objektu zvaného Sparta, kde dnes sídlí depozitář Alšovy jihočeské galerie, nalezneme nenápadné sousoší. Svým geometrizovaným tvaroslovím odkazuje k umírněnému modernismu s realistickým základem, který byl komunistickým režimem od 60. let tolerován. Pozoruhodné je však spíše obsahové vyznění figur. Jedná se evidentně o dvě dívčí či ženské postavy, jež se nacházejí v situaci prodchnuté vzájemností, až něhou. Nabízí se tu tedy jistá queer interpretace, což by v kontextu umění reálného socialismu bylo dost překvapivé. Sousoší není dostatečně zachyceno v odborné literatuře, přesné období vzniku tak neznáme, nicméně podle redakčních zdrojů je jejím autorem sochař Stanislav Zadražil, od něhož v Budějcích máme i několik jiných realizací.

Tajemná konstrukce

Na rohu Družstevní a Dělnické ulice v Suchém Vrbném stojí firemní budovy, jejichž součástí jsou i podivné červenomodré konstrukce z trubek. Pravděpodobně vznikly v 90. letech jako reklamní nosiče, dnes už nicméně tuto funkci neplní. Zbaveny původní funkčnosti stávají se záhadné objekty dráždidlem naší imaginace, takže působí více estetickým způsobem než řada rádoby uměleckých děl v budějickém veřejném prostoru. Vždy, když jdu kolem, vzpomenu si na nerealizovanou Věž třetí internacionály sovětského architekta Vladimira Tatlina z počátku 20. let. Ambiciózní konstruktivistický projekt nebyl nikdy realizován, v Budějcích tak máme aspoň drobnou připomínku, jež by však mohla spíše odkazovat k nespoutanému podnikání postkomunistické transformace.

Odsunutý voják

2. července 1917 se uskutečnila bitva u ukrajinského Zborova, která sice neznamenala příliš v kontextu celé 1. světové války, ale byla důležitá pro prestiž československého zahraničního odboje. Na straně Ruska totiž bojovali tuzemští legionáři, mezi nimi také pluk, který po válce sídlil v českobudějovických Žižkových kasárnách. Jejich příslušníkem byl také sochař Otto Birma, jenž dostal na starost figurální část Zborovského pomníku. Podstavec navrhl Karel Chochola, dílo bylo roku 1927 slavnostně odhaleno na nádvoří Žižkových kasáren. 2. světovou válku přečkal pomník rozebrán a uschován, znovu odstraněn byl poté až v druhé polovině 60. let, pravděpodobně v roce 1969. Koncem 90. let byly jednotlivé komponenty dioritové sochy poskládány a restaurovány, k osazení (už bez původního podstavce) poblíž Gerbery u Malše došlo nicméně až v roce 2014. Socha je dodnes důkazem kvalitní řemeslné úrovně meziválečného sochařství i podnětem k reflexím dějinných posunů.

Zabílená freska

Umělecký kolektiv Comunite Fresca tvoří tři mladé výtvarnice, které se zabývají prastarou technikou malby na omítku, již se pokoušejí naplnit moderním obsahem. Kolektiv, nominovaný v roce 2019 na prestižní Cenu Jindřicha Chalupeckého, vyzdobil mimo jiné dvoreček budějcké kavárny Kabinet CB (dříve Měsíc ve dne). Snově abstraktní freska z roku 2018 podněcovala imaginaci kavárenských povalečů a fungovala jako vkusné pozadí pro pořádané kulturní akce. Noví provozovatelé ovšem malbu se souhlasem autorek zabílili. Protože je však její hmota nadále patrná, vznikla pozoruhodná redukovaná varianta v čistě bílé. Dílo je navíc bílou vrstvou dobře chráněno a uchováno pro příští generace.

Labutě bez rybníku Kniha Panny a labutě je prvním průvodcem po umění, které v Českých Budějovicích vzniklo v době státního socialismu. Pomáhá nám přijmout ho jako součást našich dějin, ale zároveň opomíjí, čím bylo charakteristické. — Hned zkraje 90. let vzaly za své pomníky, které minulý režim symbolizovaly nejzjevněji. V Českých Budějovicích se jednalo v první řadě o odstraněný pomník V. I. Lenina na dnešním Senovážném náměstí a pomník Klementa Gottwalda ze sídliště Šumava, v době svého vzniku příznačně nazvaném Vítězného února. Méně explicitní připomínky socialismu nás ale obklopují dodnes. Patří k prostředí našich všedních životů a my už často ani nevnímáme jejich původ. — Kniha Panny a labutě od mladých historiček umění Anny Novotné a Anny Ženíškové to z velké části napravuje a na příkladech existujících i zaniklých děl nechává nahlédnout do doby, kdy umění nejenže vznikalo coby nedílný doplněk jakékoliv nové výstavby, ale kdy se také na veřejnosti ne-

mohlo objevit nic, co by nebylo v souladu s ideovými požadavky režimu. Koncipována je jako knižní průvodce: s kratšími texty, fotografiemi a mapkou, která nás k dílům nasměřuje. Do kapsy se sice nevejde, ale do menšího baťůžku už ano, a díky plastovému přebalu přežije bez úhony i lehčí dešťovou přeháňku. Grafické zpracování Jakuba Horského z královéhradeckého studia Upupaepop je ostatně jedním z velkých kladů knihy. Nejenže vychází vstříc skladbě kratších medailonů, ale svým svěžím, neakademickým vzhledem podporuje myšlenku, že socialistické umění v Českých Budějovicích není pouze tématem pro odborníky.

obtížnější. K dispozici měly výrazně menší vzorek a v něm jen vzácně exemplář přesahující kvalitativní průměr dobové produkce. Přesto se i ony rozhodly vybrat ty nejvýraznější realizace a rozdělit je do několika skupin. Snaha nevěnovat se všemu, co na území Českých Budějovic během čtyř dekád vzniklo, autorkám umožnila ohlídat si rozsah publikace. Jejich druhé rozhodnutí, tedy „po karousovsku“ díla rozdělit, jim však přineslo spíše komplikace. — Naznačí je již první oddíl Po práci legraci s podtitulem Sportovní náměty. Zahrnuje vcelku tři sochařská díla, známého Odpočívajícího chlapce (1971) Stanislava Zadražila z prostranství před plaveckým bazénem, Basketbalistu (1985) Františka Mráz-

Labutě jako volavky jižní

— Již názvem se autorky otevřeně přihlásily k inspiraci objemnou publikací Vetřelci a volavky našeho předního popularizátora sochařství z období socialismu Pavla Karouse. Ten dlouhodobě studoval a následně navrhl typologické utřídění těch nejvýraznějších a nejpříznačnějších veřejných realizací z daného období v Česku. Novotná s Ženíškovou byly v situaci o poznání

ka, který dodnes stojí před vstupem do Sportovní haly, a méně známou Gymnastku (1971) Karla Hyliše z areálu sportovní haly Na Sádkách. V medailonech jednotlivých děl autorky správně poukazují na vztah jejich námětů k funkcím uvedených sportovišť. Zabývají se formálním řešením soch a historií jejich vzniku. Co však v rozporu

s názvem oddílu opomíjejí, to je vztah sportu, odpočinku a obecně vzato volného času k základnímu ideovému pilíři socialistické společnosti: práci. V zemi, kde alespoň papírově vládl pracující lid, se totiž tento fakt připomínal v podstatě neustále, a to jak vyobrazováním samotných pracujících, zejména dělníků a rolníků, tak i těch, kteří po splnění svých pracovních závazků tráví čas svého volna různorodými aktivitami. Mimo jiné sportem, ale nejen jím. — Lepší pochopení binárního vztahu práce vs. volný čas by autorkám Pan a labutí přineslo přinejmenším dvě prozření. Jednak by se mohly odpoutat od sportovních námětů a pohlédnout na umění ve veřejném prostoru z širší perspektivy jeho re-

T: Jiří Ptáček F: archiv Jana Mahra Facebook Panny a labutě

kreačně-kultivačních funkcí. Takový hypotetický oddíl by pak mohl obsáhnout nejen sportovní tematiku, ale i řadu zdánlivě dekorativních děl v parcích či na dalších veřejných prostranstvích. Mimo jiné i Labutí z názvu knihy, jimiž František Mrázek v roce 1963 doplnil fontánu před nově postaveným hotelovým domem pro mladé páry známým jako Experiment. — Spolu s tím by si autorky nejspíše lépe všimly, kde všude na ně čeká i samotné téma „práce“. V Českých Budějovicích například v nástěnném sgrafitu Jana Hally Výlov rybníka v duchu sorely první poloviny 50. let, ale také ve výzdobě interiérů Muzea dělnického revolučního hnutí (dnes Jihočeské vědecké knihovny), které vznikly o dvě desetiletí později. Mezi nimi si ale autorky vybraly pouze keramický reliéf Bohumila Dobiáše ml. s námětem „socialistického zemědělství“, zatímco Alegorii sklářství od Josefa Soukupa či lesnicko-rolnicko-rybníkářskou mozaiku od Václava Boukala zmínily pouze okrajově. Navzdory tomu, že právě v těchto dílech se pracovní motivy programově provazovaly s étosem

revoluční změny ve prospěch dělnických a rolnických vrstev.

Chalupy a koněspřežky?

— Právě monumentální realizace českobudějovického výtvarníka Václava Boukala nám mohou posloužit i jako příklad druhého zásadního opomenutí Pan a labutí. V nich se plnohodnotně seznamujeme pouze se skleněnými mozaikami z odjezdové haly historické budovy hlavní železniční stanice (spolu s Karlem Březinou, 1970-1971), ale již ne s umělcovou jen o málo pozdější nástěnnou malbou v hale sousední. Na ní Boukal zobrazil vývoj vlakové dopravy od počátků až k jeho moderním podobám a v kontextu oblíbeného

tématu vědecko-technického pokroku v ní zdůraznil „místní motiv“ koněspřežky. Dnešní terminologií „site-specific“ realizace na místě, kudy pravidelně procházejí místní i přespolní, tak připomíná význam, který České Budějovice sehrály při zrození ve druhé polovině 19. století ještě stále dominantního typu přepravy.

F: Peter Fabo

Anna Novotná, Anna Ženíšková: Panny a labutě Umění ve veřejném prostoru a v architektuře Českých Budějovic z let 1948-1889. Nakladatelství Pravý úhel, Týniště nad Orlicí 2020.

— Pro téma vědecko-technického pokroku by Novotná s Ženíškovou našly analogii přinejmenším v Hallově sgrafitu na nároží Střední průmyslové školy strojní. Jako důležitější se ovšem jeví nabízející se skupina děl operujících s lokálními motivy. Byla by rozsáhlejší než jakákoliv stávající a doslova by „vyzobala“ jak oddíl Nechť vzkvétá naše vlast! s náměty přírody, krajiny a rodiny, tak i některé další. Na příkladech Hallových Doudlebských dožínek (1950), datem vzniku sice staršího, avšak až v roce 1951 osazeného Pomníku Jana Žižky Trocnova od Karla Dvořáka, Mrázkovy ženské alegorie Malše (1965) anebo třeba Zvířeny (1986) Josefa Kříže v areálu každoroční Země živitelky by přitom bylo

možné doložit, jak komunistický režim napříč různými etapami své existence prosazoval identitu jihočeského regionu jako kraje přírodních krás a rustikální idyly, opečovávané socialistickými rolníky a rybníkáři, popřípadě regionu lidových tradic a husitské protorevoluční minulosti. A to třeba i za cenu pokroucení historických faktů, když před radnici byvší „katolické pevnosti“ nechal umístit pomník táborského kacíře. — Z ne úplně pochopitelných důvodů však autorkám Pan a labutí nepřipadalo důležité těmto lokálním specifikům přikládat zásadnější význam. A to i přesto, že by je mohly sledovat nejen v krajském městě, ale doslova po celých jižních Čechách. A v neposlední řadě také v tvorbě dalších

umělců, kteří stejnou poetiku paralelně rozvíjeli v jiných výtvarných disciplínách, od malířství až pro uměleckou či propagační grafiku. Pro autorky by to sice znamenalo překročit jasně vymezené pole zájmu, zpětně by jim to ale pomohlo doložit, že umění pro zdejší veřejný prostor a architekturu vznikalo ve vazbách na další oblasti vizuálního umění.

Papíry a databáze

— Z uvedených příčin rozvrh do pěti oddílů (a nikoliv čtyř, jak autorky píší v úvodu) nepůsobí přesvědčivě a zdůvodněně. Některá díla se kvůli němu dokonce ocitla v závěru knihy jako „nezařazená“, i když tomu tak nemuselo být. Neznamená to samozřejmě, že by Panny a labutě byly zbyteč-

nou knihou. Svým dílem přispívají k všeobecně narůstajícímu zájmu o umění nedávné historie. Přinášejí zajímavé informace a čerpají z řady zdrojů i z vlastního výzkumu. Za ocenění stojí také opakovaný apel na zlepšení péče o díla, která bez památkové ochrany často chátrají. Pokud ovšem, jak nás o tom v knize také zpravují, nezmizí úplně. Přínosem k aktuální debatě o umění v Českých Budějovicích je i závěrečný text, v němž autorky překročily dané období a popsaly, co se mezi uměním a veřejným prostorem dělo v posledních třiceti letech. — Jelikož však nelze počítat s tím, že by v dohledné době vznikla další kniha o veřejných realizacích období státního socialismu na území Českých Budě-

jovic, je tato do jisté míry i promarněnou příležitostí. Stoličku z pod nohou jí podtrhla nedostatečně promyšlená struktura, opomenutí realizací, které by pomohly v nahlížení sítě ideových a ideologických poselství, a zejména necitlivost k jejich místně podmíněné jinakosti. Z předmluvy historika umění Hynka Látala z Jihočeské univerzity, kde text Pan a labutí původně vznikl, vyplývá, že si sám byl vědom určitých nedostatků. Otázkou pak je, zda autorky měl podpořit v publikování útvaru, který kromě výše uvedeného obsahuje i zbytečné chyby v názvech či popiskách k reprodukcím. — Navzdory výhradám je možné, že Panny a labutě do budoucna vylepší rozpačitý dojem z prvního setkání. Posloužit by v tom měl stejnojmenný instagramový účet a uvažovaná online databáze. A protože v ní bude vždy možné zpřesňovat a ujasňovat si představy o tom, co nám po sobě státní socialismus zanechal, je dobré je v tomto záměru podpořit. Škoda jen, že dosud nepostupovaly právě takto: od digitálního archivu k potištěnému papíru.

To nejdůležitější z historie Českých Budějovic — V našem domě se občas samy od sebe zhasínají světla, zavírají dveře a ztrácejí propisovačky, což jsem dlouho připisoval faktu, že náš dům stojí na místě starého indiánského pohřebiště. Bylo to ovšem jenom podezření – a abych si ho potvrdil nebo vyvrátil, ponořil jsem se do studia historie našeho města. Zjistil jsem při něm, že historie je fascinující obor, který má krásné a ušlechtilé poslání: zaplnit skleněné vitríny polámanými věcmi s nesrozumitelnými popisky a vybírat za to vstupné. Samozřejmě, že to není jediný účel historie – mnohem důležitější je, že všechny ty staré rozlámané věci dokážou i přes nesmírnou propast staletí dávat smysl života takovým těm paním, co v mu-

zeu neuroticky přešlapují u dveří, připravené na vás vystartovat jako rakety, jakmile zakašlete poblíž nějakého exponátu. — Každopádně, díky tomu samostudiu jsem se dozvěděl, že území Českých Budějovic bylo osídleno lidmi už v době pravěku; jestli to byli Indiáni, jsem se nedozvěděl. Na soutoku Labe a Malše se ale prý našly poházené pazourky, z čehož archeologové usoudili, že tam už před jedenácti tisíci let žili rybáři a lovci. Netuším, jak přišli zrovna na tahle dvě povolání; podle mě tu klidně mohli žít kunsthistorici a pedagogové volného času. Dlouhou dobu poté se tu nedělo nic a z doby mezi šestým a druhým tisíciletím před Kristem se našlo jen pár střepů a provrtaných šutrů.

Jestli chcete znát můj názor, tak to o tom, že by tu 4000 let žili lidé, nevypovídá vůbec nic. Tyhle krámy k nám mohli kdovíodkud přitáhnout dinosauři. — V době bronzové, která začala asi tak před čtyřmi tisíci let, už ale bylo všechno jinak. Lidem se na soutoku dvou řek zalíbilo tak moc, že se tu rozhodli archeologům zanechat spoustu odpadků

T F: Jan Flaška a nepořádku, zejména takových ohnutých kovových prutů. Když je archeologové vykopali poprvé, nevěděli, co si o nich mají myslet, tak kopali dál a dál a nacházeli těch prutů čím dál tím víc a byli čím dál tím zmatenější. Pak nad těmi pruty dlouho stáli a přemýšleli, co s nimi budou dělat, a litovali, že nevykopali něco srozumitelnějšího, například sošku nahé ženy s olbřímími ňadry. Nakonec se mezi sebou dohodli, že těm prutům budou říkat „hřivny“ a prohlásili, že tyto tzv. „hřivny“ jsou důkazem „čilého obchodního ruchu“. Mezi námi, k tomuhle závěru dospěli zejména proto, že nikdo netuší, co to jsou „hřivny“, a díky tomu lidé „zbaští“ cokoli, co jim „archeologové“ „tvrdí“. — Jak víme, město samotné nechal v roce 1265 založit král

Přemysl Otakar II., sequel Přemysla Otakara I. z populární série „Přemyslovci“. Pečlivě vybíral místo k jeho vystavění a jako nejvhodnější zvolil komáry zamořenou bažinu. (Zlí jazykové tvrdí, že se z toho bahna Budějovice nevyhrabaly dodnes.) Čtvercové náměstí s pravoúhlou sítí ulic navrhl na královu žádost zvíkovský purkrabí Hirzo, a díky němu už šest a půl století turisté i Budějčáci v centru města bloudí, protože tam všechno vypadá stejně. Díky, Hirzo! — Jméno jihočeské metropole se odvozuje od osady Budivojovice, která stála přibližně na místě dnešního Pražského sídliště. Lidem ale název „Budivojovice“ připadal příliš dlouhý, a tak si ho zkrátili na pouhé „České Budějovice“.

— Když tohle v osmnáctém století konečně přešlo, objevila se ve městě kromě piaristického gymnázia, biskupského semináře a špitálu i proslulá Samsonova kašna, schopná ve svých vodách pojmout větší množství rozdováděných opilců než jakákoli jiná kašna v českých zemích. No a po osvícenském rozvoji vzdělanosti do města postup— Jakmile královské město i s klášterem konečně stálo, okamžitě se ho snažil dobýt a vypálit kdekdo: Vítkovci, Záviš z Falkenštejna, Albrecht Habsburský i Rožmberkové. Teprve když to někdy v 16. století nepřátele trochu přestalo bavit, postavili si lidé ve městě Černou věž, pivovar a solnici. Díky pivu, soli a turistickému ruchu začaly Budějovice prosperovat a staly se na jedno století fajn místem k životu. Pak se na dvě století staly fajn místem ke smrti. Fanouškům umírání v 17. a 18. století nabídlo město snad každou myslitelnou možnost, jak přijít o život: vražedné vpády a popravy, stavovské povstání, třicetiletou válku, epidemie, požáry nebo různé masové vyvražďovačky.

kurovat téhle bohulibé instituci. Chcete-li si doplnit vzdělání a dozvědět se něco o dalších osudech našeho města, zaplaťte vstupné a jděte se podívat na ty vitríny. Až budete procházet expozicí doby bronzové, nenechte si ujít hřivny! Archeologové si můžou tvrdit, co chtějí, mně ale nikdo nevyvrátí, že je tu nechali Indiáni.

ně dorazil i pokrok v podobě kanalizace, kasáren, koněspřežky, Lannovy lodní dopravy, tužkárny, národního obrození, smaltovny, sokolů a muzea. — A protože, jak už jsem říkal, hlavním posláním historie je zaplnit v tom muzeu vitríny a zaměstnat všechny ty paní, co je hlídají, nehodlám už svým odborným historickým článkem dál kon-

Budějcký 4ky: U Švejka Matice školské 197 — Drahé a drazí, na chvíli jsme se odpojili a nečetli jste nás. Víme o tom a mrzí nás to. A co vás? Jaké to pro vás tehdá bylo, když naše pravidelná rubrika v časopise chyběla? Dokážete se do oné situace vrátit a pobýt v ní? Jak vám je nyní? Rezonuje vámi nějaký pocit, emoce? Mohli byste je pojmenovat? Co vaše tělo, reaguje nějak? Moc si vás vážíme, proto nám, prosím, vaše sebereflexe pošlete na adresu press(zavináč)volnyblok.cz. — A jak se cítíme nyní my? Přeci hrozně, poněvadž máme kocába jak Brychta! No a tipli byste si, jak že jsme k němu přišli? Za a) separátně jsme se sundali ve svých příbytcích při sledování Výměny manželek a toho nejlepšího z Rande nebo za b) přestali jsme hrát Zagorky a po čtvrt roce vyrazili na pivo. Modří už vědí, bé je správně! — Tentokrát jsme s notýskem zavítali na místo, kde naše idea pisálkovství o budějckých knajpách začínala nabývat konkrétních obrysů, totiž do restaurace U Švejka. Venku je po volbách, tudíž večerní procházky na lehko už možné skoro nejsou. Proto také na rohu ulic Matice školské a Komenského neváháme a po něko-

lika schodoch svižně stoupáme do zvýšeného přízemí. Ocitáme se ve velkém prostoru, v jehož středu je bar, jenž má v péči pan vrchní s namalovanou kravatou na triku. Takže dobrý večer! — Bereme hnedle druhý stůl vyrobený z masivního dřeva, přičemž na levoboku nám dělají společnost tři bardi s jorkšírkem a na levoboku spokojený pár s klučinou ve spidermanovským outfitu, který střídá debužírung s roznášením nápojů místním borcům. Uvelebujeme se jako vlastníci hemoroidů, nasloucháme, okouníme – ale jo, je nám tu dobře. Prim v týhle hospodě hraje dřevo a šipky (fanouškům živého či plastového břečťanu se tímto omlouváme). V interiéru nejvíce zatne do oka dřevěný dekor, který budí dojem obytného spaní pod stropem pro nejednoho Krytináře. — Povedená jsou i stínidla v oknech – vrchní část je vlajka Tibetu, spodní je zas penzoš v Bibione. Nejen zrak, ale i sluch zaměstnávají tři šipkařské bedny, u kterých se hemží páni a dáma v červeném. Tu je k zaslechnutí líbezný zvuk trefeného středu, tuhle nazlobené zasyčení, jindy zas pak radostné: „Ty píčo, já tě miluju!“ Jo jo,

zde se očividně hází šipky závodně. Důkazem toho je polička plná blyštivých pohárů, které obestupují devadesátkovou hi-fi věž s karuselem na tři cédéčka (správně, toto nás vzrušuje). — Neuběhlo mnoho času a usměvavý pan vrchní je u našeho stolu. Jsme konzervativci, k pití si dáme pivo. V nabídce je Gambáč desina, Kozel jedenáctka a dvanáctka od Radegastu. Jednotně jsme za dvanáctku z kraje, kde všichni jezdí Dacii Duster 4x4 a nosí flanelky. Sotva máme probráno, jaké druhy chipsů jsme za poslední kvartál požrali, a pivo je na stole. Dobře načepované, živé a chutně hořké. Beskyde, Beskyde, dneska to bude hutné, ty kurvo! — „Beskyde, Beskyde, pojď do mě, pojď do mě. Jestli do mě ne-

půjdeš, kamarád můj nebudeš.“ Opakujeme si dětskou mantru a znovu pozvedáme číši k lačným rtům. Tady má prostě Pepíček Melen smůlu, páč pivo známkujeme za 1. Chození za pivní kulturou v šest večer má tu výhodu, že v sedum si objednáváte třetí pivo a v osum můžete jít s klidným svědomím domů, abyste byli ráno čilí

na mazání šroubů v kolbence. Po tak dlouhé odmlce našeho společného setkání s kvasem však nechceme přepálit start a vydržet aspoň do 20:15 s nadějí, že uvidíme zlaté prasátko nebo prostě jenom prasátko. — Natahujeme objednání dalšího piva hovorem o elektronice a nutriční výživě. Přesně tak, o tomhle se totiž baví dospělí lidé, dacani! Podruhé však dobrosrdečného pana vrchního odmítnout nemůžeme, pač nechceme dostat šipkou nebo zdejší dřevěnou instalací mezi oči. Ptáme se i po nějakém tom občerstvení, spíš ze zvědavosti než z hladu. Přijít o čtyři hodiny dřív, mohli jsme si smlsnout na stálé obědové nabídce. Ano, ve Švejkovi si totiž k polednímu rumu můžete dát tře-

T F: Cyril Nováček Ricardo Picante

ba svíci. Večer máte ale smůlu, a tak se můžete zaplácnout buď dalším rumem, čipsama, nebo pikantníma havlíkovkama, za což dáváme extra líbíka. Tady se prostě od odpoledne jenom chlastá, nažrat jsi se měl doma. Kvitujeme jako Petra. — Chystáme se na zdravotní nikotinovou trubičku před podnik, když v tom nás zarazí pan vrchní, že nepůjdeme přeci ven jak nějaká lůza a ukazuje nám cestu na dvorek ve vnitrobloku. Toto privilegium řadíme naroveň svatého práva chodit doma ve spoďárech. Dvorek ukrývá jeden pivní set se slunečníkem a výhled na okolní zástavbu. Víc vidět nepotřebujeme, být o dvacet stupňů víc, žejdlík bysme tu polkli bez problémů. Tak se aspoň s místními relikviáři baví-

me o klasických tancích a o tom, že tancovat rekonrol v 60. letech v ČSR byl celkem disent. — Byť kalendář ukazuje teprve začátek listopadu i Raška by dneska možná narazil kulicha. My s sebou nemáme ani Rašku ani kulicha, a proto kráčíme vstříc dobrodružství tam uvnitř. Hodiny ukazují něco kolem 20:37 a my ještě nejsme na odcho-

du. Zasloužíme si pivo a havlíkovky a ty se nejlíp konzumují na baru. Přesouváme se tedy k srdci podniku, kde hned zapředeme hovor o historii hospody s těmi nejpovolanějšími – štamgasty. — Dozvídáme se tak, že kdysi se tu vázaly věnce, pak zde vznikla restaurace, kterou roku 1994 střídá hospoda U Švejka fungující do dnešních dnů. Jeden z mi-

ní velikosti mladýho Štaidla, nepadne na úrodnou půdu. S podporou v zádech od ostatních však fotografie raději mažeme, dnešek není večerem létajících židlí. Dvě vteřiny poté zase všude zavládne klid a mír. — Před odchodem ještě absolvujeme jeden názorový battle s mladým mužem o očkování. Na naše konstatování, že lých pánů je dokonce autorem místního dekoru, zároveň hráčem v bluegrassovém uskupení, budoucí správce sportovního areálu U Špačků a krajinný ekolog. Z tohoto poznání a seznámení nadšením objednáváme malé medové panáky čehosi. Moudře hovoříme o zbytečnosti elektromobilů a papírových brček, když jsme schopni do plastů házet skleničky od kremžský. — Pomalu cítíme, že se blíží chvíle našeho odchodu, tak děláme posledních pár momentek z mobilu. A tady dochází k menšímu nedorozumění se šipkařskou sektou v čele s dámou v červeném a jejím přítelem/ctitelem. Byť se na našich zařízeních nenachází žádné kompro v podobě držení penisu někoho jiného než své polovičky, kopulace s ovcí, případně hajlování nad vodňanským kuřetem, dotyční mají strach, že se nekvalitní fotografie objeví v bulváru. Chápeme, že potupné čtvrté místo v šipkařském klání čítajícím pět členů a fakt, že si dneska nezapícháte, dělá své. Zároveň tušíme, že vysvětlování skutečnosti, že bulvár nezajímají zbyteční a cizí lidé, ale spíše prsa Petry Buzkový a konfekč-

lidi se mají v hospodě hádat o tom, zda byli lepší Stouni nebo Beatles, už nemá sílu tuto smeč odvrátit a odchází. Jeho kroky šouravě následujeme a těšíme se, až se sem vrátíme s novým číslem Mlíka. Schválně, jestli se v tomto článku někdo najde – třeba pak bude onen večer večerem, kdy létaly židle.

— Kniha Je to jízda: O svobodě na kole – ve městě i krajině s odvážnou grafickou úpravou Michala Ureše, jejíž editor je Ondřej Buddeus – spisovatel, překladatel a pedagog, přináší čtenáři domácí pohled na fenomén kola a cyklistiky v mnoha jejích podobách. Ačkoliv někteří autoři mají zkušenost života v zahraničí, týkají se jejich úvahy povětšinou českého, resp. moravského městského i krajinného prostředí. Na rozdíl od zemí, kde kolo není považováno za auto chudých a které investují do cyklistické infrastruktury velké finanční prostředky, se z výpovědí této kolektivní monografie vynořuje citelné napětí mezi potřebami cyklistů a motoristů. Jejich pohled na to, co to znamená občansky přívětivé město, je v lecčems odlišný od představ komunálních a parlamentních politiků a některých jejich spoluobčanů. Přesto jsou autoři i navzdory svým zážitkům z dopravního provozu na kole šťastní. Víc než potěšující je fakt, že příležitost vyjádřit svůj prožitek života s kolem dostalo šest žen a sedm mužů. — Ondřej Buddeus, Eva Klíčová (literární kritička, redaktorka Hostu), Petr Volf (novinář, kritik umění a architektury, spisovatel), Magdalena Herová (molekulární bioložka, univerzitní pedagožka), Adéla Vitvar Kudlová (Národní fil-

mový archiv), Jan H. Vitvar (výtvarný kritik, redaktor), Michal Ureš (fotograf), Lucie Trlifajová (antropoložka a analytička sociálních politik), Jan Wiendl (literární historik, editor, univerzitní pedagog), Markéta Ř. Holanová (literární historička, bibliografka, redaktorka), Adam Štěch (kurátor a publicista), Anna Vácová (módní návrhářka) a Ondřej Šebestík (rozhlasový redaktor). Anabáze jejich seznámení se s kolem, které jim více či méně změnilo nejen životní styl, ale život a jeho priority, je různá. — Někdo využívá kolo jako ryzí dopravní prostředek. Pro jiného je kolo důležité jako nástroj pro výkonnostní cyklistiku. Někdo zjistil, že mu jízda na kole zkrátka dělá dobře a prospívá jeho tělesnému a duševnímu zdraví. Někdo kombinuje víc druhů dopravy, ale kolo u něj hraje hlavní roli. Někdo se cítí dobře v komunitě bmx či fixed gear, jiný preferuje jízdu o samotě. Jelikož nikdo z autorů není profesionální sportovec, nenajdeme tu žádná rozsáhlá vyznání týkající se tréninku, závodů, výživy či rozsáhlejší statě o velotechnice. I pro amatérského cyklistu, který trénuje a účastní se závodů, a tedy pro Jana Wiendla, má kolo vedle sportovního i svůj rozměr dopravní, komunitní a vztahový. Není jisté, zda by všech třináct autorů doká-

Je to jízda. Nad knihou o prožitku z kola.

zalo jet společně na jednu vyjížďku, která by je dostala z jejich běžné komfortní zóny. Co jisté je, že je jízda na kole inspiruje k přemýšlení o vážných věcech, událostech a vztazích, i k hlubším úvahám nad soužitím chodce, cyklisty a automobilisty v městském a mimoměstském provozu. Kolo jim slouží rovněž k objevování neznámých zákoutí a znásobuje, vedle chůze, jejich vnímání města a krajiny. Eseje této knihy jsou i ve srovnání se zahraničními tituly, které jsem mohl číst, něčím výjimečné. Něco jim schází a něco přebývá. A mohu-li mluvit za sebe, kladou i mně jako cyklistovi otázky, na něž hledám odpověď již mnoho let. — Svoboda na kole? Téměř ze všech vyprávění je cítit radost z pohybu i prvotní překvapení (které trvá), že je na kole možné ujet poměrně velké vzdálenosti a dostat se tam, kam to z města trvá autem skoro stejnou dobu. Přesto se tu objevuje sdílený leitmotiv, že jízda na kole českými městy (Praha či Brno) není vždy tak happy a příjemná, jak by se mohlo zdát. — Auto jako cyklistův nepřítel? I já mám averzi vůči autům, které v počtu jednoho řidiče na palubě zaplavují den co den město a jejichž někteří řidiči pokládají za povinnost účastnit se nepřiznané hry lovu na cyklisty. Přesto si nejsem jistý, že největším nepřítelem je pro cyklistu auto. Pokud nejste povaha, která jezdí na kole 365 dní v roce za jakéhokoliv počasí, musíte si najít alternativu, jak překonat krátké i dlouhé vzdálenosti. Recept, jak všechno a všechny smířit, neznám a nenabízejí ho ani autoři této knihy. Přesto je u nich auto spíš tabu, které do cyklistického světa nepatří. — Přesah? Ve srovnání se zahraničními tituly, kde o svém

T: Zdeněk A. Eminger vztahu k cyklistice promlouvají herecké celebrity, vědci, profesionální sportovci, politici nebo duchovní různých náboženských organizací, je úvah o spiritualitě pohybu v předložených úvahách minimum. Nacházím je v úvodním textu Ondřeje Buddeuse, u Jana Wiendla a v širším smyslu u Evy Klíčové. Zdá se, jako by pohyb na kole (včetně onoho monotónního frekvenčního šlapání) nebyl spojován s nějakou formou meditace a na druhém pólu třeba s náboženským tázáním. Přiznám se, že jsem právě tyto úvahy v knize očekával. I bez tohoto přesahu je autorská výpověď týkající se kola a cyklistiky myšlenkově bohatá, atraktivní a v řadě jednotlivých úvah hluboká. Rozdílné povahy se zde shodují v tom, že bez kola by byl jejich život chudší. Každý z nich, a to i touto knihou, přispívá k potřebné reflexi neuralgického bodu našich měst, která nebyla dimenzována ani pro auta, ani pro kola, ani pro tak velké množství obyvatel. Autoři nejsou cyklističtí hipsteři, jimž by kolo bylo fetišem nebo kteří by se cyklistikou živili. Mají své rodiny, partnery, povolání. Přesto se jim kolo zjevilo víc jako bytost, která je provází, pomáhá jim a oni se o ni starají, než jako věc denní potřeby, kterou už napřesrok vymění za jinou. — Každý z autorů této knihy by se mohl stát důležitým hlasem

v různých městských dopravních komisích, které se podílejí na uskutečňování plánů moderní mobility. Na rozdíl od specialistů z územního a dopravního plánování jim nechybí vědomí hlubších souvislostí pohybu a dopravy, k nimž má kromě sociologie či psychologie co říct také filosofie a teologie. Předložená kniha je hořkosladkým povídáním o tom, jak jsou kolo a cyklistika krásné a jak by mohly být ještě krásnější, kdyby město nebylo jen průjezdním místem na spaní, ale prostorem, kterému by většina lidí chtěla říkat domov a pro ten domov, pro jeho růst a hodnotu, také něco dělat a něco obětovat. Pro budoucnost městské cyklistiky jsou pravděpodobně klíčové zkušenosti z těch měst a regionů, v nichž je radost na kole jezdit, a to pro jednotlivce, skupiny i celé rodiny. Zcela neuvěřitelný počet u nás registrovaných automobilů jde ruku v ruce s vlastněnými koly. Smířit na omezeném prostoru preference všech skupin nebude jednoduché. Co ale jednoduché je, je přečíst si eseje této knihy, abyste poznali, že kolo je pro mnoho lidí neodmyslitelnou součástí života, které se neumějí a ani nechtějí vzdát.

— Časopis, o němž jsem již

psal (viz Milk & Honey č. 25 z roku 2018), byl zprvu vázán na improvizovanou židovskou plovárnu vedle Voříškova dvora (nedaleko dnešní stejnojmenné zastávky trolejbusu). Mladí lidé, perzekuovaní pro svůj původ, díky „Plóvě“ a Klepům znovu získávali svoji důstojnost. Samotný časopis lze dnes chápat jako literární a výtvarný artefakt-pomník, z nějž lze vyčíst i mnoho historických detailů. Pro hlavního redaktora a vydavatele Rudu Stadlera alias Bagra (1924–1945) byla důležitá úroveň příspěvků a reprezentativnost tohoto periodika, jak dokazuje výzva k zasílání serióznějších příspěvků, než jsou jen zprávy o zásnubách: „[Klepy] jsou, lépe řečeno, mají se státi – jakýmsi zpravodajem a střediskem všech kulturních snah veškeré židovské omladiny zde, v Č. Budějovicích.“ — Od roku 2019 mají své „kameny“ jak zmíněný Rudolf Stadler, tak dále i tři bratři Flusserové Petr (1921–1942), Honza čili Hanuš (1923–1942), František (1923–1942), synové slavného pediatra Emila (1888– 1942) a Emy (1897–1942). V sedmém čísle Klepů si na

— 29 je počet Stolpersteinů

v Českých Budějovicích. Díky jihočeské pobočce Paměti národa byly 20. 10. již potřetí položeny tzv. kameny zmizelých, což je jejich oficiální český název. Kovové dlažební kostky připomínají v chodníku oběti šoa a jejich poslední dobrovolné bydliště. Z více jak 900 lidí zavlečených z Českých Budějovic do terezínského ghetta a následně většinou do vyhlazovacích táborů na východě se vrátila jen hrstka. Židovskou obec se po válce už nepodařilo obnovit. Do roku 1970 existoval jen náboženský sbor. Výmluvně o zániku židovského společenství na jihu Čech svědčí rovněž nápisy na Stolpersteinech; na 26 našich zavražděných sousedů připadají tři přeživší. — Kromě známého lékaře, výtvarníka a spisovatele Karla Fleischmanna (1897– 1944) a jeho ženy Růženy (1890–1944) si prostřednictvím těchto nenápadných pomníků v dlažbě lze připomenout i mnoho kluků a jednu dívku z místního časopisu Klepy, kteří zvůli nacistické moci v letech 1940 a 1941 čelili psaním reportáží, literárních textů, fotili nebo vytvářeli koláže, kreslené vtipy či ilustrace.

29 + 1

31 sebe kluci v duchu židovského šibeničního humoru napsali satirické epitafy: „Péťa mouku mlel a Honza vermut pil, Franta měl však jiné vlohy/ někdy maso sekal, jindy fušařil, ale vždycky smrděly mu nohy.“ Netušili ještě, že skutečné nápisy, náhrobky a hroby jim budou odepřeny. — V říjnu 2021 se svých nenápadných hvězd v chodníku dočkali i další dva Rudolfové. Prvním byl výjimečný sportovec z plovárny a přispěvatel do sportovní rubriky Rudolf Ullmann, zvaný Uli (1921–1942), o němž jsem již psal v minulém příspěvku. Druhý Rudolf Fürt (1924–1944) se podepisoval jako Fulín či Fu-Lin, jednou – když psal povídku na samá P, dokonce i jako Pulín (zřejmě podle českobudějovického nářečního slova). Na časopis v reklamním duchu psal také oslavná dvojverší: „Klepy jsou list jedinečný,/ Svorně tvrdí všechny slečny.“ — Nebo: „Klepy to je plátek prima,/ poselství to od rabína.“ — Ze třetího čísla vyniká jeho povídka Prase ze židovského prostředí Podkarpatské Rusi à la Ivan Olbracht. Od druhého čísla se společně s Bagrem významně podílel na vydávání, a to i jako ilustrátor. Pravděpo-

T: Štěpán Balík

Fulín V hrobě skromný jako v žití zde u plotu leží, zahradník měl kdysi býti, pověst o něm běží. Mistři jeho, pěkní páni, bídu trpěl všady, dal se pak na malování, z toho zemřel hlady.

dobně učitel Josef Hirsch/ Hirš (1919–1942), zvaný též Dlouhý Pepa, jeho výtvarnou činnost vyzdvihl tradičně právě v epitafu: — Další spoluautor Harry Kende (1927–1945) má vůbec první Stolperstein ve městě, a to zcela netradičně umístěný před svou školou – Gymnáziem v České ulici. Na Lannově třídě je připomenut rovněž Erich Mayer (1923– 1942), který se snad podle badatelky Klepů Patricie Tošnerové může ukrývat pod zkratkou E. M., a jeho sestra Edita/Dita (1927–1942). Na svůj kámen ještě čeká například Arnošt/Erna Neubauer (1924–1942) alias Branden-

— Decentně z chodníku zářících 29 Stolpersteinů nás nutí zakopnout mj. o hrdé budějcké přispěvatele tohoto plátku. Možná bychom měli říci 29 + 1, neboť jedním z těch kamenů je i samotný časopis, resp. jeho 22 čísel.

My jsme Budějčáci, všichni ale darebáci my jsme Budějčáci, každý z nás je lump proto, kdo nás provokuje, přes držku si vyfasuje my jsme Budějčáci, každý z nás je lump

burák, který pro čtvrté číslo složil Píseň budějováckých darebáků, jejíž čtyři sloky jsou zpívány na melodii Holky modrooké. Skladba budiž dokladem nezřídka se projevujícího lokálního patriotismu na stránkách Klepů:

— Latinské kořeny kreativity jsou zcela zřejmé. Východiskem české kreace je latinské creatio odvozené od slovesa creare. Možná o něco méně jasná je však na první pohled souvislost slov příbuzných jako kreativní a kreativita s výrazem v názvu sloupku – s kreaturou. Českými ekvivalenty jsou zde tvořivý, tvořivost a samozřejmě i stvůra. Etymologicky výše uvedené formy souvisejí rovněž s podstatnými jmény tvoření, tvor, tvar, tvář. — Použije-li někdo označení jednotlivce kreativec, významově odpovídající plně domácí výraz bude příslušný kreativec hledat jen těžko: tvůrce?, tvořil?, tvořivec? Je třeba zdůraznit, že slova si čeština často nepůjčuje přímo z latiny, ale v závislosti na oblasti slovní zásoby a období z jazyků, které jsou pouze prostředníkem přejímek. Někdy se jedná i o výrazy mezinárodní. V případě kreativity a kreativce vliv angličtiny spočívá v daném významovém odstínu, a hlavně frekvenci. Takováto „byznys ingliš“ přinesla i slova jako inovace, inovativní a ku příkladu různé druhy politiky (policy), například chovu dobytka, či filozofie výroby pracího prášku. — Na základě dat z Českého národního korpusu (www.korpus.cz)

lze tvrdit, že kreativita představuje slovo velmi módní. Zcela jednoznačná je stoupající tendence jeho použití, a to z cca 1,5 na více jak 9 výskytů na milion slov mezi léty 1998–2020. Přitom podstatné jméno tvořivost se pohybuje stále na zhruba stejné hladině výskytu. — Jak asi čtenář tuší, jazyku se tu hraje o duši. Mnoho slov, výpůjček zvlášť je nadužíváno a jejich význam se vytrácí. Slova přestávají být znaky, ale stávají se jen značkami – odkazují k identitě, které chce uživatel pouze přikyvovat. Chce společensky zapadnout do předem stanovených norem, přitom je jasné, že někdy nemá smysl být kreativní a inovativní, zvláště pokud daná záležitost stále dobře funguje. Kreativec z Oddělení kreativity a inovací je však jiného opinion, že? — To, že je nějaké slovo nadužíváno, může vést k tomu, že je vnímáno pejorativně, jak pěkně dokládá příklad spontánní promluvy studentky výtvarného oboru: „No nám kladou na srdce pořád, abysme dávali důraz na tu kreativitu a aby to hlavně bylo kreativní a aby ty lidi mluvili nebo tak jako svým tělem a všechno pěkně vysázeli a tvoře hlavně něco, aby to bylo tvůrčí.“

Jazykový kutloch: Kreatura kreativity

— Paralely významového vyprázdnění je možné nalézt i v nadbytečném užití slova diskurs ve vědeckém jazyce. Příznačná a dobře zmapovaná je v tomto ohledu především řeč ideologických newspeaků, například komunistického ptydepe (Vladimír Macura či Michał Głowiński). Nadbytečné opakování výrazů socialismus, marxismus, demokracie, lid, předstírané boje (třeba za vyšší dojivost) či tautologie (vysvětlení v kruhu týmž výrazem: kult je kult) navenek sice možná pro naivního posluchače vypadaly jako projev plný významů, ale dovnitř jasně o uživateli signalizovalo: nechci NIC sdělit, ale jen se přihlásit k určitým hodnotám či autoritě; souhlasně nekreativně přikyvovat. Vždyť ono NĚCO sdělit nese také riziko zodpovědnosti. — Douška závěrem: V různém kontextu lze místo kreativity zvolit „synonyma“: hravost, nápaditost, originalita, tvořivost, fantazie, invence. Ty všechny jsou lidskými možnostmi, ale ne nutnostmi. Pokud si člověk ve víru svých ambicí a strachů bude neustále lhát do kapsy, stane se nakonec sám stvůrou tvořivosti.

T: Štěpán Balík — Kde jinde začít tradiční hudební reportáž než od proslulé budějcké kapely? Budějčtí Samsonband připravili pro letošní vánoční outdoorové trhy opravdovou bomboniéru skladeb. Co kousek, to originál. V naší patrioticky orientované rodině dáváme však přednost textům na budějckou notu. Lokální identita je výrazná například v písni s názvem Budweis, weiß du?: — Budweis, to je to město!/ Budweis, to je ten Stadt!/ Budweis, bludnej kámen/ ukrytej v nás. — Celé zbrusu nové album Unsere Stadt letos pro fajnšmekry i na LP bude brzo k dostání tam i tady. Pro každého stého kupujícího bude podle slov producenta – OMG – pořádně vypasená svině k tomu. Posluchači by si hlavně neměli ujít skladby č. 2, 3, 5, 7, 10 a poslední 21, voko bere! Ano, je jich tak tak, aby se tam vůbec vešly. Na těchto skladbách lze totiž najít tradiční budějcké jojodlování (angl. yoyodling). — Další třešničku na jihočeském hudebním dortu představuje táborská formace Útulek na periférii, která se slovem i zvukem zabývá vším, co chrochtá, štěká, mečí apod. Zkrátka inspirace zvuky přírody je patrná téměř v každém jejich kousku, a to jak v jejich skladbách anglických Cockadoodledoo (Kyky-

příklad její elektroničtější pecky jako Don’t byte me! a Klubalky od Natálky. Svou tvorbou tato tvarově a časově nepravidelná formace může připomínat v oblasti jihočeské rybniční sítě všeobecně známou sezónní katolickou kapelu Výlov, která působí pouze v podzimním období a je složená vždy až v příhodném čase na daném místě z nástrojeudržitelných zdrojů (tj. rybářů, případně dobrovolných hasičů). Druhá ze skupin se však soustředí spíše na venkovské obyvatelstvo. Jejich společným a chvályhodným jmenovatelem nicméně je, že nepijí nic, co by mělo živočišný původ jako třeba mléko. Pro nedočkavé posluchače přikládám alespoň ukázku z prvního alba Výlovu Jelita z Ecofreestyle. Jedná se o drsnější skladbu Ryby nejsou maso!, do níž textař Pavel Troutek promítl katolické postní zásady: Ryby nejsou maso!,/ A ty nejsi člověk!/ Jsi jen žebro muže./ Žebro takovýho vola,/ co svět neviděl./ S Pánem Bohem. / Adieu! Poněkud pozitivnější je pak píseň platná po celý rok, i když ani zde se autor neubránil podzimu: Na konci října/ brzy se stmívá./ Jedno, který období,/ panák dva dobře zní. — Přeji krásný hudební a barevný podzim, přestože již bude méně zelené…

T: Karolka Podzimková, nejml.

ryký) či českých, jako je například dechovkově podbarvené dílko Na stráni štěkot srnců zní. Poněkud výrazově usazenější je pak anglický text Made in Tábor odkazující rovněž na původ kapely. Refrén z hitovky nechť posoudí čtenář sám: — Made in Tábor./ Made in Tábor out of all./ Made in Tábor out of all./ Made in Tábor out of all the dogs there./ This bitch is made in Tábor./ This bitch is my Tábor true love. Jejich zpoplatněné skladby si lze stáhnout na serveru www.mnamkyodtatky.cz. Peníze jdou mamce. — Volné sdružení nezávislých ekohudebníků ze Zlivi Mydlovary vydalo tzv. de bittové album Zahrň to a je to!, které vychází pouze v elektronické, bitové podobě. Hned v první skladbě v pravém slova smyslu vybouchne jedna hudební perla perel: Karlovary, Mydlovary, Mariánské Lázně!/ Karlovary, Mydlovary, Mariánské Lázně!/ To jsou místa, kde chci přijít/ o bolavý strázně./ Sedím si tu na bobečku na kopečku,/ pode mnou to bublá. / Naliju si do hrnečku/ a už budu zdravá! — V podobném hravém duchu sdružení dvaceti až třiceti hudebníků v lihu s dominující sekcí ostřejších dechů rozjíždí v místních kulturácích opravdové reje. Za pozornost stojí na-

Z populární hudby XI. Městský reggae folklor

33 F: Peter Fabo

Milk & Honey #43 (zima 2021) Vydává v Českých Budějovicích několikrát ročně Milk & Honey, z. s. Nová 21, 37001 České Budějovice mnh.magazine@gmail.com www.mlikoamed.cz IČ: 07719442 MK ČR: E 22375

Tým Štepán Balík, Natalie Czaban, Tom Czaban, Martin Dvořák, Honza Flaška, Luděk Čertík, Robert Brtník, Petra Lexová, Cyril Nováček, Ricardo Picante, Jiří Ptáček, Zdeněk Brdek, Nika Brunová

Design Milan Krištůfek (www.pintos.cz), Zuzana Nevařilová

Distribuce Monika Zárybnická, Markéta Kulíková České Budějovice jazyková škola Aslan * AJG Wortnerův dům * bistro Cobliha * Born in London * Café au Chat Noir * Café Hostel * Cuba Bar * Dobrá čajovna * Dům U Beránka * Dům umění Esse Shop Gallery Space * Fér Café * Galerie 1 * Hammond Café * holičství Wous * Horká vana * Infocentrum * JČU kampus * JČU TF * Jihočeské divadlo * Jihočeská vědecká knihovna * Jdem tam bistro * Kanzelsberger * Kavárna Matice * Karmelitánské knihkupectví * Knihkupectví Kosmas * Kino Kotva * MC Fabrika * Masné krámy * Měsíc ve dne * Paluba * Pražírna kávy Jedna radost * recepce pivovaru Budvar * Restaurace Vatikán * Singer Pub * Staré časy * studentský klub Kampa * Široko * Think Yoga * U Vás * Vegetárna Impala * Velbloud * Železná panna Tábor Baobab dílna * Divadlo Oskara Nedbala * Infocentrum * stánek na Žižkově náměstí * Kavárna a galerie UmaUma * Kafe knihy Jednota Český Krumlov Drunken Coffee Bechyně kino kavárna Hvozdno TNSS Týn nad Vltavou Městská galerie U Zlatého slunce

* 16

* 26

* 30

* 32

To nejdůležitější z historie Českých Budějovic

Je to jízda. Nad knihou o prožitku z kola.

Jazykový kutloch: Kreatura kreativity

Z populární hudby XI. Městský reggae folklor

29 + 1

Budějcký 4ky: U Švejka

Labutě bez rybníku

* 32

* 31

* 28

* 17

* 15

Top 5 ČB: Umělecké realizace ve veřejném prostoru

Město jako otisk jeho obyvatel

* 13

Nemísta jako součást rozmanitého obrazu města

Nesuď město podle betonu

Město nové eroze

Editorial

Cover art