Žízeň
Inzerát na výstavu Niky Brunové 2 Editorial / Martin Dvořák 3 Teorie hospody pro začátečníky / Jan Flaška 4 Dát napít / Jiří Sláma 7 Chlast zasahuje do těla takovým způsobem, že … / Martin Dvořák 8 Reset / Štěpán Balík 19 Černá kronika / Martin Dvořák 22 Živé, toužící / Luděk Čertík 24 Čtenářský deník / Zdenek Brdek 28 Jazykový kutloch / Štěpán Balík 29 Z populární hudby X / Karol Podzimek junior 29 Tiráž 30 Inzerát na výstavu AJG 31 Inzerát na výstavu DÚ 32
1
o víkendu po telefonické domluvě: 777 698 822.
výstava bude přístupná ve všední dny od 9:00 do 16:00,
za podpory jihočeského kraje a alšovy jihočeské galerie.
výstava vznikla v rámci akce dny otevřených ateliérů 2021
za hudebního doprovodu beaty hlavenkové.
vystoupí tanečníci matthew rogers a sabina bočková
Nika Brunová
tiché světlo
9. 10. – 30. 11. 2021
vernisáž 8. října od 18:00
výstavní síň
tiskárny karmášek
karla weise 2619, české budějovice
kurátorka výstavy: petra lexová
ZÁŠTITU PŘEVZAL PAVEL HROCH, NÁMĚSTEK HEJTMANA JIHOČESKÉHO KRAJE.
Editorial Žízeň. Zažili jsme ji všichni, skeptické předpovědi pro příští desetiletí naznačují, že se s ní nerozloučíme, spíše naopak. Proč se o ní tedy nepobavit, byť letmo a za poněkud méně děsivých okolností? V tomto čísle se pokoušíme žízeň představit jako něco, co k životu patří, a to i v souvislosti s pitím alkoholu, nebo dokonce v souvislosti s přehledem znepokojivých zpráv ze starého denního tisku. Právě proto ovšem negativa vyrovnáváme nemalou mírou nadsázky a nadhledu. Zatím to totiž pořád ještě jde. Žízeň lze zažít abstraktně i konkrétně, během pandemických uzávěr byla žízeň spojena se zavřenými hospodami a restauracemi, zároveň však se snahami o potkávání se s rodinou, přáteli „pod pláštíkem noci“. V Čechách je pití téměř vždy společenská událost. Nedokazuje to trochu i naše crowdfundingová kampaň na Doniu? Vaše žízeň po Mléku (s medem) nám vyrazila dech, samozřejmě v příjemném slova smyslu. Všem přispěvatelům patří náš neskonalý dík, který tavíme v číslo, jež držíte v rukou, a číslo, jež bude následovatna konci podzimu. Velké díky Vám všem!
3
Text: Martin Dvořák
Teorie hospody pro začátečníky Některé věci je dobré zdokumentovat a popsat dřív, než dočista zmizí. Nemusí to být zrovna zástupci fauny a flory, kteří se v době tajících ledovců nejsou schopní adaptovat na lidskou blbost. Vlivem globalizace vymírají i starobylé národy, upadají odvěká řemesla, do zapomnění odcházejí pradávné zvyky, například sbírání céček nebo zakládání vlastních blogísků. A kam se třeba poděla tradice ústního vyprávění, cizelovaná stovkami generací? Bude si ještě někdo pamatovat, jak se povídalo při draní peří? Dnes nahrazují všechno to mezilidské plkání sociální sítě svými fotografiemi, obrázky, klipy, nálepkami, smajlíky a obrázky lilku. Společně s povídáním jsou ohrožená i místa, kam si lidé povídat chodili, a mezi ně patří i hospoda. Ano, hospoda, kolébka českého národa a jeho vzdělanosti, kultury a moudrosti, hospoda, jež je ztělesněním i baštou českých hodnot. To vše se dnes otřásá v základech. S hrůzou totiž zjišťujeme, že dnešní mládež už nepovažuje konzumaci nadměrného množství alkoholu za věc hodnou společenské prestiže. Jako by vypití deseti piv a sedmi velkých rumů nebyl hrdinský čin hodný zaznamenání, opakování, dostižení a překonání. Jako by návrat domů po čtyřech (končetinách, ne pivech) bez peněženky, bez saka a bez sebeúcty nepatřil k přechodovým životním rituálům opravdového Čecha. Jako by pořádná hospodská rvačka, která nade vší pochybnost rozhodne, které fotbalové mužstvo je lepší, nebyla etalonem skutečného českého hrdinství. Kdepak, dnešní mladí se svými aperoly, proseccy a nealkoholickými radlery nejsou ničím jiným než hrobníky české hospody. Té hospody, která přežila středověk, mocnářství, války, komunismus i neřízené budování kapitalismu, aby nakonec pomalu a bolestivě umírala na latte
4
art. Nadcházející generace už možná hospodu ani nezažijí a budou ji znát jedině z bájného vyprávění starců. Je vůbec možné přiblížit mladým lidem atmosféru a krásu české hospody? Pokusme se o to. Oficiálně byla hospoda místo, kde jste se mohli za úplatu najíst a napít. Mnohem důležitější ale byla její socializační funkce; šlo vlastně o jakéhosi předchůdce sociálních sítí. Konverzace v hospodě probíhala v reálném čase a za osobní přítomnosti zúčastněných, kteří se setkávali u tzv. stolů, u nichž tvořili úplně malilinkaté sociální bublinky. Podobně jako na dnešních mobilech hrál i v hospodě důležitou roli počet čárek, který ukazoval sílu příjmu; čím víc čárek, tím silnější příjem. Displej mobilu vám dnes ukáže maximálně čtyři čárky, v hospodě jich největší borci měli na účtence i přes deset. Profilová fotografie na sociální síti je při konverzaci neměnná a i v nejvypjatějších diskusních momentech má stejně zatuhlý výraz. V hospodě však, díky konverzaci v reálném čase, odpovídala vizuální reprezentace diskutujících jejich momentálnímu stavu a rozpoložení. Rozdíl mezi běžným a aktuálním vzhledem účastníků byl nejmarkantnější v pozdních nočních hodinách, kdy část přítomných simultánně diskutovala na několik nesouvisejících témat zároveň (a dnes bychom řekli, že při tom měli trvale zapnutý Caps Lock), zatímco druhá část osazenstva už byla offline, přepnutá do režimu spánku, v těžších případech pak do režimu hibernace. Konverzace v hospodě dala v průběhu let vzniknout všem význačným komunikačním modelům dneška: meetingu, briefingu, peer-to-peer komunikaci, brainstormingu, fyzickému násilí a ke konci otvírací doby pak i k hromadnému brainwashingu. V hospodě lze nalézt i prvopočátky crowdfundingu – když jste neměli na zaplacení útraty, spolustolovníci se na vás složili. Na podobném principu, jaký známe dnes, tu fungoval i crowdsourcing – když jste něco nevěděli nebo jste s něčím potřebovali pomoct, stačilo se zeptat v hospodě a pokaždé se zanedlouho našel někdo ochotný, kdo vám přispěchal sdělit, že jste idiot. V hospodě mají své kořeny i další moderní fenomény. Ranní dojíždění za prací je dnes běžnou součástí našich životů, ale v hospodách a bufetech
5
Text: Jan Flaška
se kdysi dojíždělo celý den. Šlo ovšem o zvyk, kdy zbytky jídel, ponechané původními majiteli bezprizorně na stolech, nalezly útočiště v žaludcích nových zájemců. Podobně i alkoholické nápoje z nedopitých sklenic, slité na konci otevírací doby do jediné nádoby, aby spolu utvořily tzv. „pozdní sběr“, který následně potěšil a zahřál nejednoho nočního návštěvníka hospodských sálů. Kdysi opovrhováni, stali se tito „dojíždějící“ pionýry foodsharingu a postkonzumní společnosti. Samozřejmě nelze zapomenout ani na kulturně osvětovou a výchovně vzdělávací funkci hospody. Zdi pisoárů a kabinek tu návštěvníci zdobili slovesnými i výtvarnými díly, nabídkami a necenzurovanými názory. Kontakt s vnějším světem jim zajišťovala televize, zavěšená v rohu, odkud všem bez rozdílu přinášela zábavu a poučení ze společenského a sportovního života. Informace nabyté z televize a ze záchodků se mezi návštěvníky stávaly častým zdrojem argumentačních soubojů a skupinových diskusí, což jsou formáty, které pro českou pedagogiku dosud zůstávají jen málokdy dosahovanými metami. Po mnohaleté docházce a účasti na stovkách diskusí se právě z hospod rekrutovali absolventi prestižní VŠ Života. Největší giganti mezi nimi pak zformulovali postuláty, jež se staly základem české národní identity, českého ducha, českého charakteru: 1. Pivo dělá hezká těla. 2. Kde se pivo vaří, tam se dobře daří. 3. Kdo pil, umřel, kdo nepil, umřel taky.
Opravdový život a skutečnou moudrost zkrátka nenajdete ve virutálním světě videí, facebookových komentářů a vyťunťaných instagramových fotek. Odjakživa jsou k nalezení mezi pobryndanými stěnami hospodského sálu, na dosah od výčepu.
6
Dát napít „Será esto la eternidad / que aún estamos como estábamos.“ Uplyne věčnost a stále ještě budeme takoví, jako jsme byli, vzpomíná ve své básni „Beber“ (Pít) Gabriela Mistral, první latinskoamerická nositelka Nobelovy ceny (1945), na okamžiky, kdy jí její matka dávala pít vodu.
Předtím píše o napití horké vody u sopky Aconcagua, o napití se u Mitly, které bylo pozoruhodné tím, že jí dal napít indián, a napití se vody na ostrově Puerto Rico – z kokosového ořechu. Pokaždé to musely být silné okamžiky hodné zapamatování a následného zpracování. „En el valle de Río Blanco / en donde nace el Aconcagua.“ (V údolí Río Blanco, kde se rodí Aconcagua.) Z vody od sopky Aconcagua básnířce tři dny krvácela ústa! „Bebía yo lo que bebía, / que era su cara con mi cara.“ (I já jsem pila to, co pil on, / a jeho hlava byla na úrovni jeho hlavy.) To se stalo, když jí v Mitle dal napít domorodý obyvatel Ameriky. A na ostrově Puerto Rico? Vzpomíná na „mi cuerpo quieto“ (mé klidné tělo) a „las olas locas“ (divoké vlnobití). A potom nějaké děvčátko rozbilo kokosový ořech a dalo Gabriele Mistral napít… „Recuerdo gestos de criaturas / y son gestos de darme ague.“ Vzpomínám na gesta dětí a jsou to gesta dát mi napít. Podat někomu sklenici vody je opravdu archetypální záležitost. Ale ne každý o tom dokáže napsat, jako to dokázala Gabriela Mistral.
7
Text: Jiří Sláma
Chlast zasahuje do těla takovým způsobem, že je to regulérní jed, říká abstinující alkoholik Rozhovor se dvěma muži, kteří si prošli léčbou závislosti Nechtějí na své zkušenosti zbytečně upozorňovat, když to není nutné. Proto souhlasili s rozhovorem pod podmínkou, že nezveřejníme jejich pravá jména. Říkejme jim proto Petr a Pavel. Společné mají jedno, jsou to alkoholici. Nyní úspěšně abstinující alkoholici. Trpí proto žízní? Co obnáší abstinence a léčba alkoholismu? Dá se nad alkoholem vyhrát?
8
Jak dlouho abstinuješ, Petře? Teď asi tři roky. Před recidivami mám rekord šest let a druhý, opačný rekord, ten mám půl roku. Docela dlouhý roky všecko. Proč říkáš „dlouhý“? Za střízliva čas utíká pomaleji, než když jsi ožralej. Samozřejmě pocitově. Na to se mi vždycky zvykalo docela blbě, že den najednou prožíváš a trávíš jinak. A jak dlouho jsi pil? Hele, asi od patnácti tak nějak normálně, jako každej v tomhle věku, zbytek puberty taky ještě celkem normálně. Zlom přišel s nástupem na vejšku a pak do zaměstnání. Ty jsi studoval co přesně? Jazyky, že jo? Němčinu, protože jsem chodil na rakouskej gympl ve Vídni, a pak do toho ještě ekonomii, dvě různý
9
školy najednou jsem si naložil na hrb. A to byla blbost. Ve třetím ročníku jsem s obojím seknul a šel jsem pracovat do jedný pražský firmy, překlady smluv, tlumočení a tak. Tam jsem postupem času pil dva, někdy tři pulčáky Becherovky denně. V práci? Ano, v práci. Čím to? Jen tak? Hele, nesmíš zapomenout, že to byl přelom devadesátek a dvoutisícovek. Chast a drogy, v Praze, navíc ke všemu v celkem důležitý firmě, ale tu nebudu jmenovat. Prostě jsem to jenom přeháněl oproti ostatním. Ale byly to šílený dny. Na jednom uchu telefon s Američanem, na druhým uchu telefon s Němcem a celej den si takhle přes mě obchodně povídali. Na palici šílený a sebralo ti to kvanta sil. Dycky jsem to
Text: Martin Dvořák Foto: Osobní archivy zpovídaných Ilustrativní foto: Jan Flaška
spláchnul. Pak překlady smluv. To byly třeba čtyři smlouvy denně, protože to muselo být hodně rychle, ale odměna se pro mě odvíjela od procent, za kolik byl ten kšeft. Někdy jsem vydělal třeba pětimístnou částku za jeden den. To končilo v soukromých klubech, nonstopech a drogách, sem tam v hampejzu. Byl jsem skoro cosi jako smetánka nočního života. No dneska říkám fujtajbl, ale tehdy to bylo docela elitní. Na kluka z vesnice hyperelitní.
Tehdy jste se ale nesmáli. Ale jo, smáli. Respektive jsme se smáli my, kteří jsme s ní ty pletky neměli (smích).
Jak dlouho jsi to takhle vydržel? No, byl jsem v té práci dvoje Vánoce. Jako doopravdy Vánoce. Svátky v práci. Až tak to bylo hustý. Mezinárodní obchod totiž nedělají jen křesťani.
Tvoje poležení byla léčebna, že jo? Můžu odpovědět vtipem, nebo vážně. Co bys radši?
Dobře, to jsi pil v práci, protože byly prachy a bylo třeba upouštět páru. Nebo to už tehdy byl problém? Určitě byl. Už ten jeden půlčák byl problém, jen jsem si to neuvědomoval. A možná to byl problém už v té pubertě. Máma často odjížděla na víkendy pryč, táta se ukázal jednou za rok, za dva. No a ty „osamocený“ víkendy jsme doma s bráchou dělali dvoudenní kalby. To bylo fakt něco. Jo, pár historek jsem slyšel. Třeba kamarádka tam v osmnácti otěhotněla na jedný z těch akcí. Ale protože za večer vystřídala třeba tři kluky, nějakou dobu se čekalo na krevní testy, kdo je otec, až se to narodí. Pařba, co měla následky (smích).
A přitom teď zpětně uznáváš, že to pití mohl být problém? Uznávám. Alkoholismus je opravdu nemoc. A je to jako chřipka v tom, že než se ti rozjede, nevíš o tom. A když tě začne škrábat v krku, taky si zprvu říkáš, že to je třeba jen malý nachlazení z cesty po ulici. No a pak si jdeš poležet.
Oboje. Každá léčebna je poležení. Protože to platí pojišťovna, ty dáváš jen třeba stovku denně jako úhradu za vodu v koupelně a tak, prostě nula nula nic. Víc peněz utratíš za ten den v cigaretách. Leda bys šel na léčení nařízené soudem, to si pak platíš sám. Protože jsem byl na léčení poměrně dostkrát, garantuju ti, že ne všichni, kdo se tam léčí, to fakt potřebujou. Prostě tři měsíce klídeček pro někoho. Třeba jsem tam poznal chlápka, co chtěl být spisovatel, ale neměl kvůli práci čas soustavně psát. Tak se objednal přes známýho doktora, musíš se vždy dopředu objednat, na někdy, kdy mají místo, pak se ztřískal a jel taxíkem do té léčebny, že chce detox a léčbu, tak za prachy pojišťovny tři měsíce byl tam a psal. Jak dopadlo to psaní? No asi špatně. Nikdy jsem o něm už neslyšel.
10
11
A ta vážná odpověď? Poležení v léčebně, to je hlavně detox. Když tam přijedeš, zavřou tě na takovou vlastní malou „záchytku“. Kdo má hodně brutální stavy vystřízlivění, toho i přivážou k posteli, než padne na nulu. A to vůbec není vzácný. V rámci léčení pacienti dělají různý pomocný práce po celým komplexu. Jedna z nich je i spoludohled na detoxu. Sedíš u obrazovky a skrz kameru v detoxové místnosti pozoruješ, jak ten novej „bažant“ střízliví. To je něco, co je součást léčby nadvakrát. Ti těžcí, fakt těžcí alkáči, co drží hladinku na dvou promile a vejš třeba rok nebo víc, tak ti při střízlivění od jedné promile dolů ani nevypadají jako lidi. Na tom monitoru jsem viděl hodně nechutný věci. Strašlivý obličeje, křičení, halucinace, cukání svalů, je to jak horor. Takže nadvakrát proto, že sám detoxem projdeš a pak ho několikrát vidíš u někoho jinýho. To z hlavy nedostaneš. Takže masakr. No i tam se člověk zasmál, to ne že ne. Kdy třeba? No, byl tam jednou frajer na mé službě, co si nevšiml té kamery, když ho tam zavřeli. A když se mu udělalo konečně už líp, začal tam regulérně masturbovat (smích). Zažívá alkoholik stavy žízně? Je vůbec to nutkání po alkoholu něco jako žízeň? Za sebe říkám, že ne.
A co za jiný lidi? Nikdy o alkoholu v léčebně nikdo takhle přede mnou nemluvil. Hodně lidí začne pít, protože mají v životě nějaký problémy. Tím, že seš imrvére nalitej, potlačíš různý negativní pocity. Pak na terapii ale zjistíš, proč je to blbost, že to problémy neřeší, jen zakrejvá. To by ti mělo pomoct, tohle si uvědomit. Ty jsi se ale léčil několikrát. Poprvé ti to tedy nepomohlo? Ani podruhý a ani potřetí (smích). Až potom počtvrtý, jakkoliv debilně to zní. No ale teď vážně. Alkoholismus je boj na celej život. Neexistuje vyléčený alkoholik. To je při léčbě skoro první poznámka, co ti tam řeknou. Chlast zasahuje do těla takovým způsobem, že je to regulérní jed. Když jako alkoholik vypiješ tři litry vína denně, neexistuje způsob, jak se pak dostat na dvě sklenky večer doma na zahradě při relaxaci. Takhle ta nemoc nefunguje. Buď přestaneš pít, nebo nepřestaneš. Nic mezi tím není. Recidiva by byla zase ty tři litry! A jak taková recidiva probíhá? U mě to bylo vždycky hrozný. Poprvé to byla kamarádova svatba. Nějak jsem se dostal k potoku, co tekl asi pět kiláků dál, tam jsem usnul u břehu a nějakej ranní pejskař mi volal záchranku. Nic si nepamatuju. Shodou okolností se ten ženich dostal po několika letech taky do Červenýho Dvora (smích).
12
Ty vole. No jo. To bylo před rozvodem. Aha, pil tolik, až přišel o rodinu. Takhle bych to neřekl. Jeho manželka po vsi říkala, že to pití bylo vlastně až to poslední, proč ho opouštěla. Tomu ale lidi sotva uvěří, když vidí jen to pití, že jo? No, tak nějak. Já jí rozuměl. Jednak jsem sám alkoholik, a ještě jednou zdůrazňuju, že neexistuje
vyléčený alkoholik, jenom abstinující alkoholik, druhak právě proto vím, že jde o víc věcí dohromady. To pití samo o sobě nic nespouští, aspoň ne hned. Proto je tak obvyklý, že tvoje okolí si tvýho pití všimne až se zpožděním. Řada lidí nejdřív pije potají, když už sosají víc než zdrávo nebo za bílýho dne. Ještě něco k té recidivě? Jo, jestli tě zajímají ty léčebny, tak když se jdeš léčit s pitím, jsi
13
alkoholik. Když s drogama, jsi toxík. A když s obojím, tak jsi tak zvaný obojživelník. To byla moje druhá recidiva, že to bylo pití a pervitin. Byl jsem v novinách potom, protože jsem se zrušil na ostrůvku v polovypuštěným rybníce vedle vsi, a tam byl pařez, kterej jsem v noci nějak zapálil, nevím jak. Jo, o tom jsem slyšel. Dodnes nevím, proč bylo v novinách, že se někdo ožral. Tys ten článek nečetl, tak nevíš.
Tam šlo o to, že jsem s sebou měl pákistánskou vlajku, a jakmile přijeli policajti k tomu divnýmu ohni, tak jsem nafetovanej a ožralej říkal, že na tom ostrůvku zakládám vlastní stát (smích). Teda tak to bylo napsaný v policejní svodce, co byly novinám k dispozici. Hele, už dost. Ty vykládáš vtipné věci, a přitom je to strašně vážné, o čem se bavíme. Máš pravdu, ale taky jsi tu pravdu ode mě chtěl slyšet, jak jsem to zažil.
Mluvíš o tom s humorem. To proto, že humor je cosi jako nástroj, jak se nezbláznit ze všech těch věcí? No, asi jo. Ten humor tě tím pitím provází nejvíc právě v tý léčebně.
nějaká menší zásahovka, sťatýho jak řemen, a pak počítali rakve. Na té terapii se rozbrečel jednak smíchy, ale pak taky studem, regulérně mohl někoho přejet a tak.
Jak to myslíš? Léčba probíhá vlastně tak, jako bys byl na psychiatrii. Takže přísnej režim, pracovní terapie, skupinová terapie, arteterapie, muzikoterapie, píšeš deník a takový věci. Skupinová terapie probíhá různě, ale jednou z jejích složek je svěřování se s příběhy, jak alkohol ovlivnil tvůj život, respektive kdy tvoje pití negativně zapůsobilo na tvoje okolí. Hodně lidí se třeba napůl sesype, když musí přibližovat zážitky s domácím násilím a tak. Tam si vyslechneš neuvěřitelný svinstva, ale je zapovězeno někoho odsuzovat, tam nikdo není biblicky nevinnej, každej má něco. Často je to ale taky velká sranda, někdy absurdní. Třeba tam jeden chlap vykládal, jak jezdil ožralej s kamionem. Jednou převážel zásilku luxusních dřevěných rakví. Mezi Českem a Rakouskem přejel v pohodě, pak měl jet do Itálie, ale tam nedojel, hned za hranicemi se ožral a tři dny nikam nedojel, až tak byl na šrot, doháněl hladinku a pak nemohl přestat. Bylo to někdy v devadesátých letech a šlo o mezistátní věc, navíc náklad za hodně peněz, takže ho hledal Interpol. Na té terapii popisoval, jak ho na odpočívadle probudila
*** Petr pije od puberty a práh dospělosti překročil v 90. letech, pochází z malé obce na Českokrumlovsku. Prošel si závislostí na alkoholu a zkušenosti má i s tvrdými drogami. Léčil se v Psychiatrické léčebně Červený Dvůr. Momentálně se živí jako zedník, se současnou partnerkou renovují zděděný statek.
14
Jak dlouho abstinuješ, Pavle? Přijde na to. Jak to myslíš? O Vánocích budu abstinovat pátý rok. Přísně vzato jsem ale za tu dobu vypil tři malá piva. To je problém? Doktor by řekl, že rozhodně. Já říkám, že je to časovaná bomba. To by ten doktor asi řekl taky tak, ne? Možná. Je to časovaná bomba k tomu dostat se k recidivě. A proč ses teda napil? Vždycky to bylo na koncertě. Je opravdu síla udržet tu vůli k tomu nepít. Takhle jsem klopýtl, ale ještě jsem to zvládl udržet. Jak dlouho jsi předtím pil? Že mám fakt problém, to jsem si uvědomil, až když jsme jeli s rodinou na dovolenou na Vranovskou přehradu. V kastlíku
15
jsem měl placatku rumu. Jeli jsme asi hodinu a ta hodina mi přišla jako celý den. Třas rukou, nekoukal jsem na značky, jen jsem myslel na ten kastlík. A předtím? Já se nikdy neožíral do kómatu. Ale pil jsem velmi kontinuálně, to ano. Třeba jsem byl v hospodě každý večer, celý týden, pak další, a další – vypil jsem několik piv, ke každému dva panáky ferneta. A po tom každým týdnu jsem ráno zjistil, že mi je milá myšlenka, jak večer půjdu znovu. Takhle to šlo asi dva roky, než přišel ten Vranov. Já nevím, nějak svítilo sluníčko zvláštně, z vody vyčuhovaly ty skály… Nedokážu to popsat, co se mi přesně v hlavě dělo, ale pamatuju si to počasí a to, co jsem viděl z toho okna auta, a pak ten rum v kastlíku. Prostě mi nějak něco přeskočilo v hlavě. Každý večer v hospodě, piva a tvrdý alkohol – manželce to nevadilo?
Víš, co je na týhle zemi strašný? Že takový pití nikomu nevadí. Aspoň ne do doby, než někomu ublížíš něčím konkrétním nebo něco v tom smyslu. Prostě jsem šel do hospody, někdy šla manželka se mnou, někdy ne, večer jsem se vrátil a zalehnul jsem. Nevadilo jí to nikdy. Neděláš si legraci? Mám strašně skvělou manželku. Ty hospody jí nevadily, nebo o tom aspoň nemluvila, že by jí to vadilo, a pak mě podpořila i v léčbě. Ještě k tomu pití, není to třeba tak, že partner je pak cosi jako
spoluviník, když tě nechá takhle pít? Nevím, možná. Potkal jsem v léčebně lidi, co měli partnera, kterého poznali právě v léčebně někdy z minula. Často se stává, že někdo se do léčebny vrátí po čase. Ty jsi tam byl jenom jednou. Přesně tak. Ale viděl jsem tam tři celebrity aspoň (smích). Cože? Já byl v léčebně v Jemnici u Moravských Budějovic. Ta je taková malá, zapadlá. Občas tam jede někdo mediálně známý,
16
protože je to tam tak bokem, že se to nějak utají, když tam někdo je. A kdo z celebrit se tam teda léčil? Hele, to do toho článku ale nepiš, jo? Byla to [vynecháváme, pozn. redakce]. Přivezli ji tam autem [vynecháváme, pozn. redakce], a když ji zamknuli na detoxu, zase odjeli. V léčebně nemáš nárok na návštěvy hned zkraje. Ani ji nesmíš opouštět na žádné vycházky. Leda by byly volby, to s tebou ale jede někdo jako dozor a nacpou tě Antabusem. To je lék, co při kontaktu s alkoholem vyvolává extrémní stavy nevolnosti. Je to něco jako strach z nesnesitelný bolesti, to je velký motivátor k tomu se nenapít. Chlapi v léčebně někdy říkali, že ten Antabus se ale taky dá přepít. To už ale nebyla moje liga. Jak se to dá zvládnout bez návštěv, přátel a rodiny? O to právě jde, že bez nich si uvědomíš, že s nimi chceš být. Aspoň já to tak měl. To pití je risk, že o ně přijdeš, jestli to tak můžu říct. Já v léčebně potkal hodně rozvedených, co chtěli s pitím přestat, aby se mohli vídat s dětma. Ještě k tomu Vranovu. Jak to dopadlo s tou placatkou? Na rovinu říkám, vypil jsem ji. A kupodivu se mi udělalo dobře, a pak hrozně zle z toho, že se mi udělalo dobře. Rozumíš mi? Prostě to bylo jak v tom vtipu, zjistil jsem, že nemám problém s pitím, ale bez něj, a to byl ten problém s pitím.
17
Kdyby mi to v tu chvíli nedocvaklo, radši na to ani nechci myslet, co by bylo. Zažíval jsi předtím, než jsi začal každý den pít, pocity žízně? Nezažíval. Když je to téma toho časopisu, žízeň, tak ti k tomu řeknu jedno. To jsem se domáknul na tom léčení. Po trávě bažíš, ale po alkoholu prostě ne. To není potřeba, že něco potřebuješ pro přežití, jako vodu, naopak je to potřeba, o který racionálně víš, že se bez ní obejdeš. Ale nemůžeš si pomoct. Ten alkohol na mě působil prostě jinak než voda. Jak jinak? Na vizitě v léčebně mi doktor jednou řekl, že mám nejspíš nějaké genetické predispozice. Jako k tomu pití. Prý ta genetika teda není úplně na sto procent vědecky potvrzená, jestli v utváření závislosti opravdu hraje roli, ale někdy se prostě někdo netrefí na ty tabulky, co k tomu jsou. Genetika jako možná odpověď, proč jsem alkoholik, byť jsem se do bezvědomí nikdy neztřískal. Těžko chápat, ale léčba je o tom chápat sebe, a teprve až potom, co je závislost. A ty v rodinné historii někoho máš, kdo má problém s pitím? Můj strýc. Pil léta, pak umrzl ožralý cestou domů z hospody přes les. To je síla. Ale to bylo dávno, já toho strýce navíc neznal, narodil jsem se až potom, co umřel.
Nehrálo i tohle nějakou podvědomou roli, jak jsi měl ten zvláštní pocit na tom Vranově? Hele, tady nejsme na psychoterapii. Já ti nemůžu odpovědět, protože prostě nevím. Byl to zvláštní den a prostě dodnes nejsem schopen vysvětlit, co přesně se během něj stalo. Furt nevím, jestli tvůj příběh mám brát tak, že jsi měl kliku, anebo tak, že třeba nejsi typický alkoholik. V jistém ohledu jsem velmi typický alkoholik. Jenom jsem měl kliku, že jsem si to uvědomil. Pamatuj, že jsem měl pocit, že je úplně v pořádku každý večer pít v hospodě ty piva a fernety. To je ukázkový příklad, jak to začíná, než se to pak stupňuje. Na terapii v léčebně jsme to v kruhu měli úplně všichni stejně tak. Začneš na pivu, pak jich přibývá, pak tvrdej. A pak taky postupně přibývají místa a časy, kdy piješ. Ale v práci nebo za volantem jsi nikdy nepil? No, v práci občas jo. To jsem měl možná říct během toho začátku. Ale v autě jsem nikdy pod vlivem nebyl. Teda jen jednou, dva kilometry cesty, pak nikdy. Pro abstinujícího alkoholika prý nebývá snadné abstinovat, když je venku „na pivu“ s přáteli. Jak to máš ty? No, sedíme teď spolu u stolu a oba pijeme malinovku. Není co řešit. Ale když má někdo kulaté narozeniny a oslavu k nim, tak třeba tam je to krušné. Nechceš pít, nějak jsi dospěl k tomu, že to nepotřebuješ.
V Čechách, a speciálně na Moravě tohle ale málokomu vysvětlíš. Než to, že lidé kolem mě chlastaj, mi vadí spíš to, že chlastaj na autopilota. Ty řeči jako „jen jedno malý pivo“ nebo „panáčka na hezký sny“, no taky jsem je míval, po zkušenosti s léčbou a abstinencí bych ale daleko víc ocenil, kdyby když lidi pijou, tak aby o tom aspoň furt nemluvili, jako kdyby poskytovali službu tomu chlastu, že ho vypijou. Rozumíš, jak to myslím? Že kdo pije a cítí se s pitím v pohodě, tak že se nemá vytahovat, že pije? No, to mi pije krev (smích). Co piješ, když máš žízeň? A co si myslíš o Birellu? Na žízeň mám nejradši bezovou šťávu. Birell nepiju, respektive vypiju tu limonádu ochucenou, ale standard nealko-pivo, tomu se vyhýbám. Zas jako nejsem debil – když žádné pití, tak ani žádnou náhražku. Nestojí mi to za to. *** Pavel je mladší než Petr, nedávno překročil třicítku, je ženatý a má dvě děti. Bydlí v Třebíči. Uvádí, že nikdy nepil do bezvědomí a ani se nikdy z přehnaného pití nepozvracel. Přesto má za sebou léčbu ze závislosti na alkoholu. Je vyučený. Živí se sezónně, na jaře a v létě jako dělník při údržbě zahrad, přes podzim a zimu se věnuje výškovým pracím.
18
Reset Sebepoznávací hospodská reportáž ze šuplíku (cca 2008) „Tak si ještě napište dvě esemesky a pak vás odpojíme,“ řekl suchým tónem ošetřující lékař. Ležel jsem na jednotce intenzivní péče; hadičky zabodaný do žil. S pocitem vzdoru, že se takhle přece nemůžu nechat zabít, jsem se již téměř v polovědomí probudil. Cítil jsem se jako neviňátko, co se zrovna narodilo. Neuvěřitelný pocit pozitivního prázdna. Nepopsanosti. Bylo mi skvěle! Začali jsme asi už ve dvě. Šli jsme s Przemkem dobrým směrem, do centra. Dostal jsem zas to neodbytné nutkání ukázat cizinci pamětihodnosti. Naštěstí byl tento pocit překonán jiným. Den předtím jsme si na uvítanou dali nesmyslně několik sračkovitých piv a bylo nám blbě. Potřebovali jsme polívku. Vzpomněl jsem si na Ester. Byli jsme tak trochu domluvený. Chtěla pomoct s polskou výslovností k nějakýmu zpěvnýmu kusu. Zavolal jsem jí a pak už byly dvě a my jsme si dávali pivo v číně na Palackýho náměstí. Já dal jedno, Przemek dvě. Museli jsme jít pro Marcina na nádraží. Z nádraží jsme se vrátili už k téměř prázdnému stolu. Naši noví přátelé a podivný pejsek dojedli a na stole zůstaly již jen skleničky. Usilovně jsem se snažil s Poláky vybrat něco opravdu speciálního. Trvalo to celkem dlouho. Marcin si objednal první, my jsme si dali to samý. Přestával jsem sledovat, kolik jsem toho vypil. Bylo mi super. Výborný budvar od paní Číňanky. Uprostřed kulatého stolu kroužil zvláštní podnos na kolejnici. Už nebylo co posílat, ale občas se tím ještě někdo nadchl. Chytil jsem zábavnou slinu a snažil jsem se bavit publikum. Rozvíjel jsem své zvláštní ujeté představy. Vtahoval jsem se slovním proudem vlastního ocasu, který jsem požíral. Lepší i horší kousky jsem zapíjel pivem. Byl jsem ve víru vlastní vtipnosti. Vlastní vtipy mě vždycky bavily nejvíc – vyprávěl jsem si je na míru – přesně takový, jaký jsem potřeboval. Věděl jsem, že nikdo jiný mi takový komfort neposkytne. Lidé kolem se kupodivu stále bavili. Nakonec došlo i na vtip o prdeli. Seděli jsme tam asi do sedmi. Někdy se sobotní oběd poněkud protáhne. Začali jsme přemýšlet
19
Text: Štěpán Balík Ilustrativní foto: Lenka Pužmanová
o večeři, ale chyběly prachy. Tedy především mně. Veřejně jsem se k tomuto svému nedostatku přiznal a byl jsem zaplacen. Vyšli jsme na vzduch. Bylo těžké si na to vzpomenout. Avšak tehdy – tedy včera – jsme došli do Malého pivovaru. Měli jsme být Dášou představeni nějakým známým. Nevešli jsme se však ke stolu, a tak jsme usedli k jednomu ze zadních. Už nevím, o čem jsme se s kluky a Sašou bavili, nicméně po chvíli jsem se spolustolujícími Němci začal řešit česko-německou otázku. Byl to neuvěřitelný výkon. Odhaduji 5–7 budvarů a aktivní slovní zásoba 100–200 německých slov. Držel jsem se. Snažil jsem se být milý, ale nekompromisní. Nic jsme samozřejmě ale nevyřešili. Musíme počkat na mladší generaci. Myslím, že jsem je po určité době začal nudit. Domnívám se, že vzhledem k obsáhlosti mé slovní zásoby jsem některé otázky musel položit dvakrát či snad i vícekrát. Jak bych byl jinak schopen konverzovat tak dlouho? Z inkriminované pokročilé doby si však již příliš nepamatuji, neb následující, jistě příjemné chvilky ve společnosti dámy, na kterou jsem začal dělat zvláštní opičí výrazy, jaksi již opustily brány mého vědomí. Později mi bylo nicméně připomenuto, že jsem se začal vrchnímu posmívat. Prý jsem mu s úsměvem oznámil, že na neustále vnucované pivo už vůbec nemám a na to předchozí už jsem taky neměl. Vrchní nicméně nepostřehl, že jsem se poněkud nešťastně snažil vyjádřit svoji nesolventnost. Poté jsem ještě upadl ze židle, ale pivo, drže ho jistě ve své pravačce, jsem nevylil. Prý to byl výkon hodný mistra. Úplně nakonec jsem začal prý – nevím, jak je to možné, jsem přeci inteligentní, citlivý hoch – nabízet Sašence Marcina. Někdy krátce poté nastalo v mé mysli totální zatmění. Marcin totiž neprozřetelně po zaplacení, na které jsme se lopotně poskládali z nějakých zvláštních kapesních a záňadřních fondů, vytáhl polskou samohonku. Moji bratři ve mně sice mou divokou slovanskou duši probudili již dávno, ale nyní jsem ve stavu euforie a slovanské bodrosti Marcinovi kouzelný nápoj vytrhl a polovinu ho vypil. Z této doby si opravdu nepamatuji již vůbec nic. Kouzelný nápoj měl 80 % a byl jistě lahodný. Po tomto souběhu okolností následuje moje první alkoholické okno. Tímto aktem jsem si vymazal události jak několik minut či hodin dozadu, tak i dopředu. Přítomnost jsem nabyl až v nově otevřeném klubu pod tribunou atletického stadionu. Snažil jsem se kluky vytáhnout z tý zakouřený díry a jít domů. Chtělo se mi strašně spát. Vydali jsme se po cyklistický stezce po proudu domů. Przemek později říkal, že jsem spíš plul, než šel. V určitém okamžiku jsem chtěl chlapcům utéci, nicméně po několika nekoordinovaných skocích mi vypadl z kapsy u bundy mobil. Hoši ho hledali v trávě a vrátili mi ho. Můj trhák se nepovedl. Ploužili jsme se nekonečně dlouho podél Vltavy až na Vltavu. Kupodivu jsem neměl problém s orientací ani se zašoupnutím klíče do klíčové dírky. Bylo pěkné, že jsme se domů vrátili jako slušní lidé před dvanáctou. Pocítil jsem únavu z nabitého dne, a nedbaje na své polské hosty, vrhl jsem se do peřin.
20
Později jsem se v průběhu několika dní začal dozvídat mnoho neznámých okolností. Většinou od Saši. Przemek mi toho moc kloudného říct nedokázal, přestože ještě téže noci setrvával v kuchyni u stolu do pěti hodin do rána a snažil se usilovně vzpomenout, co se to vlastně stalo. Marcin ho sice přemlouval, ať si už konečně jde proboha lehnout, ale Przemek trval na svém. Przemek posléze objevil v kapsách účty, a dokonce asi dvacet dětských nálepek s jahůdkou. Snad jsme cestou nikomu nic neudělali. Kde se vzaly, už zřejmě nikdy nezjistíme. Trochu mě mrzí, že Marcin záhy ochořel a musel na druhý den odjet. Z památek krásných Českých Budějovic totiž neviděl vůbec nic, nepočítám-li nádraží a čínu na Palackého náměstí. A co viděl, neb prý jsme byli i na náměstí, si nepamatuje. Je mi ho, chlapce, trochu líto.
… Ještě nebylo osm. Vstal jsem jako každý obyčejný den. Udělal jsem si snídani a čekal na své druhy, kteří ještě vyspávali. Snažil jsem si vzpomenout, co se včera dělo. Včera jsem provedl očistný RESET.
21
Černá kronika Co komunisté chtěli, abyste v lednu 1990 nutně věděli Především mírně starší ročníky mají nikoliv neopodstatněný sklon vzpomínat na 90. léta jako na jedno z nejlepších období, která šlo zažít. V televizi byla pravidelně k vidění Pamela Anderson, obvyklý pozdrav na ulici zněl „čágo bélo, šílenče“, ve zprávách se proháněli politici ve fialových sáčkách, kdo nečetl časopis Bravo, netušil, že už třináctiletá děvčata mají pravidelně sex, úspěšní podnikatelé neopouštěli domov neozbrojení, když si volali ruský prezident s americkým, první byl nalitý jako váza a druhý měl pod stolem ženskou, manželka bachaře v koncentračním táboře z České sody prala uniformy nikoliv na 40, ale na 1940, všichni nosili ledvinku a kapsáče, celá republika se ožrala po finále Nagana… To je řeč o všeobecně známých věcech. Ale co se vařilo pod pokličkou? „Tajné“ dějiny 90. let najdeme v dobovém denním tisku zásadně na stranách číslo 4 a dál. Třebas komunisté vždycky měli pocit, že vědí, co lidé chtějí, a něco málo z toho jim neváhali dát. Tak si v Rudém právu 1. ledna 1990 čeští obyvatelé na prvních třech stranách přečetli novoroční projev Václava Havla, články I až VIII jím vyhlášené amnestie – a od strany 4 to hlavní, co potřebovali vědět: neštěstí, loupeže, tragédie, vraždy a zabití, nehody, požáry, znásilnění (ostatně zpravodajství TV Nova tento model úspěšně provozuje dodnes). Výbuch podomácku vyráběných výbušnin ve Veľké Krtíši, výskoky z okna v Benešově nad Černou, bitka mezi hotelovými hosty v Lounech, převrácený kamion převážející ovce z Plzně do Rokycan… Ponořme se do dobových rubrik, „které jako lunární sondy mapují odvrácenou tvář všedních i víkendových dnů,“ jak tvrdil pisatel pod kryptickou zkratkou (o) v časopise Metropolitan v dubnu 1991. Ovšem nechť promluví Rudé právo z ledna 1990.
22
23
Připravil: Martin Dvořák
Živé, toužící Představte si, že jste pavouk. Tělo máte pokryté drobnými chloupky, jimiž jste schopni vnímat ty nejjemnější vibrace na své síti (která je zároveň extenzí vaší mysli, její hmotnou manifestací) a podle intenzity vibrací odlišit, zda se vám po pavučině prochází pavoučí soused nebo se do ní – a na to čekáte! – zapletla kořist. Anebo si představte, že jste hlavonožec (dejme tomu chobotnice pobřežní) a dokážete skrze kůži vnímat chuť i světlo a současně jejím prostřednictvím vyjadřovat své záměry a nálady – jako když se střídají barvy na dopravním semaforu. A aby toho nebylo málo, neurony máte soustředěné nejen v mozku, jak je tomu u většiny tvorů, ale rozprostřené v celém těle, především pak v autonomně jednajících chapadlech. Je tedy dost dobře možné, že vaše tělo neobývá pouze jedna mysl, jedno vědomí, ale celé společenství myslí; kdo ví. Anebo si představte, že jste libovolný druh sovy a disponujete natolik vytříbeným prostorovým sluchem, že s naprostou přesností svedete lokalizovat vzdálený šramot hlodavců pod sněhem – a následně je také s naprostou přesností ulovit. Víme, že každý živý tvor prožívá svět jiným způsobem: jeho smysly mu poskytují odlišný obraz světa. V některých případech založený převážně na chemických a olfaktorických signálech (rostliny, motýli, váš pes), u jiných na detailní vizualizaci signálů akustických (netopýři, delfíni) nebo dokonce na rozlišování jemných fluktuací v elektrickém poli, respektive elektrických impulsů, které živé bytosti nevědomky produkují (žraloci). A dokonce ani zrak neposkytuje vždy totožný obraz světa. Většina ptáků a obojživelníků registruje ultrafialové záření, korýši strašci paví, majitelé zřejmě nejroztodivnějšího zraku v celé živočišné říši, vnímají polarizované světlo, ne každý má trojrozměrné vidění, ne každý vidí v barvách nebo ostře, divoce proměnlivé je množství světločivných buněk na sítnici, stavba oka a dokonce i množství očí. Každý živý tvor – což je dáno způsobem života i specifickou kulturou: tím, co je předáváno mezigeneračním učením – navíc klade na okolní svět odlišné akcenty; něco jiného považuje za důležité krvesajná galapážská pěnkavka, něco jiného nezmar v zahradním jezírku, něco jiného dlouhososka pátrající po nektaru na snědku chocholičnatém.
24
Představa, že bychom někdy dokázali proniknout do vnitřního světa mimolidských bytostí a podívat se na svět jejich očima/ušima/tykadly/ hmatovými vousky se tudíž na první dobrou jeví jako předem odsouzená k nezdaru. Činí nám ostatně potíž i představa toho, že se díváme na svět očima druhého člověka: příslušníka jiného etnika, blízkého příbuzného. Znamená to ovšem, že nemůžeme vědět, co jiné bytosti cítí a prožívají, po čem a jak touží? Nebo – když jsme u toho – že vůbec cítí? Věřím, že tady už odpověď tak beznadějná není. Je ovšem třeba začít na věci nazírat způsobem, který jde v jistém smyslu proti zaběhlému pohledu na svět a snaze pochopit jej, interpretovat. Pro západní myšlenkový okruh je typické hledat smysl a esenci věcí v jejich nitru. Když chceme něčemu porozumět, noříme se do hloubky daného problému. Pravda je v naší kultuře skrytá a je třeba ji odkrývat, vynášet na světlo. Povrch je lživý, klamavý a není radno na něm příliš dlouho ulpívat. Odtud máme různé formy rozboru: od pitvání po forenzní analýzu. Také však genový výzkum nebo subatomární fyziku. Nese to s sebou ale jisté a málo připomínané úskalí. Snaha hledat pravdu za vnější tvářností jevů, za jejich fasádou nás nejednou činí slepými k nahé pravdě, kterou máme doslova před očima. Například pravdě o tom, co nás se všemi živými tvory spojuje – co je na té nejzákladnější existenciální úrovni
všemu živému vlastní. Protože pokud jde o život, opravdu nemusíme chodit daleko, abychom mu dokázali porozumět – alespoň tedy natolik, abychom jej nevnímali jako nedělitelný, horlivý, roztoužený celek. První krok je snadný: začít více důvěřovat vlastním smyslům. Stačí se pořádně dívat a pořádně poslouchat a dozvíte se všechno, co potřebujete. Všechny prožitky a touhy se zrcadlí ve vnějším chování, vnějších projevech života: v jeho rituálech, tancích, písních, vzorech. Někdy je, pravda,
25
Text: Luděk Čertík Foto: Luděk Čertík (s. 25) Ilustrativní foto: Lenka Pužmanová
těžké tyto projevy číst: třeba u pomalé suchozemské želvy. Jindy naopak snadné: třeba u vlků nebo slonů. V každém případě je nebezpečnou iluzí domnívat se, že nemůžeme poznat, co jiní tvorové cítí. Tím si k nim – i k jejich porozumění – předem uzavíráme cestu. Ano, možná nemůžeme zakoušet svět očima a ušima psounů, v psouních barvách a vůních a intenzitě, ale můžeme být svědky psouního cítění, psouních tužeb, psouního rozhodování a psouních osobností-inteligencí. To je nám dáno bez omezení. V jejich chování – ve způsobu, jakým interagují mezi sebou a se svým bezprostředním osvětím, jakým reagují na různé životní situace a překážky, jak prožívají zranění nebo smrt někoho blízkého, ba dokonce i blízkost vlastní smrti – leží klíč k jejich prožitkům a tužbám. Jejich vnitřní vyladění je v každém okamžiku jejich životaběhů takříkajíc nabíledni, bije do očí. A my intuitivně, bez námahy rozumíme, protože naše prožitky se od prožitků a potřeb mimolidských tvorů v základu tolik neliší. Každý živý tvor (od klošů po kasuáry) touží na té nejobecnější rovině po jediném: žít a vyhýbat se strastem, nerušeně pokračovat v tom, co jej činí zrovna touto konkrétní bytostí, tímto konkrétním životem; držet se bytí. Pokud si jako lidé myslíme, že jsme v tomto směru jakkoliv odlišní od zbytku biosféry, šeredně se mýlíme. Odkud se domníváte, že pocházejí všechny naše emoce? Vstoupila snad radost nebo smutek do světa až s námi? Tuhle stezku už před námi prošlapali jiní, miliardy a nesčetné zástupy pomíjivých a toužících mimolidských tvorů. Tvorů nám tolik nepodobných a podobných současně. Jedinečná je v tomto příběhu pouze forma lidského prožívání, každá její individuální lidská realizace. Ba v touze žít – a života si vážit – nás většina pozemských obyvatel dokonce hravě předčí. S trochou smělosti můžeme říct, že touha je to, co dělá život v samsáře – ve světě cyklického žití a umírání, cyklického převlékání – tím, čím je. Toužíme po tom, co není. A to nás uvádí do pohybu. Bez touhy není žádný pohyb; absence touhy znamená ustrnutí. Toužím, tedy jsem. Tedy se rodím, tedy umírám, tedy usiluji, tedy se měním. A nejinak je tomu i u mimolidských živáčků. Touha má tolik podob, kolik je na světě živých tvorů. Teď jsem touha-pohyb v podobě jespáků bojovných. Teď zas touhapohyb v podobě vřešťanů, gibonů, kočkodanů, gueréz. A teď touha-pohyb v podobě syslů, sivenů, po pomstě lačnících sibiřských tygrů. Když kráčím lesem nebo loukou, jdu dlouhým domem touhy, cítění, očekávání, vření. Kam se podívám, tam to plane a září, žhavě žhne. Pohár až po okraj naplněný touhou, to je náš svět. Taková je lekce ryzího, neposkvrněného vnímání.
26
27
28
Tentokrát se mi do rukou (a mozku) dostaly tři prozaické knihy. Všechny prostupuje potěšení z vyprávění, přestože jsou navzájem dost odlišné. Prozaik Jan Balabán byl považován za jeden z největších talentů své generace (narozen 1961). Když v roce 2010 ostravský spisovatel nečekaně zemřel, způsobilo to na literární scéně nemalý rozruch. Téměř okamžitě začaly vycházet Balabánovy sebrané spisy rozvržené do tří (respektive čtyř) svazků. Ten první tvoří autorovy povídkové soubory, jež bývají obvykle považovány za jeho nejsilnější díla. V druhém vyšly novely a romány, třetí (dvoj) svazek pak shromáždil Balabánovy publicistické texty a divadelní či rozhlasové hry. Koupil jsem před časem ve slevě onen druhý svazek a o prázdninách jsem se do něho konečně začetl. A nelitoval jsem! Pamatoval jsem si Balabána z časopiseckých publikací jako pozoruhodného povídkáře, jeho delší prózy si mě nicméně získaly rovněž. On je na nich tedy určitý povídkářský půdorys docela patrný, protože se v průběhu vyprávění seznamujeme s jednotlivými postavami prostřednictvím pečlivě inscenovaných scén, které na sebe vůbec
nenavazují. Jedná se tak vlastně o mikropovídky, jejichž vzájemným usouvztažněním získáváme bližší vhled do osudů hlavních protagonistů. Dalo by se v této souvislosti mluvit o jakési kaleidoskopické kompozici, kdy jsou postavy postupně prokreslovány scénami z různých okamžiků jejich fikční existence. Boží lano (1998) je částečně autobiografické asociativní pásmo, v němž se čtenář spíše ztrácí. Ukázněnější Černý beran (2000) zahrnuje emigrantskou zkušenost i příběh indiána, který na sebe v obětavém gestu vezme hlad, aby zachránil vesnici. Kudy šel anděl (2003) mě bavilo asi nejvíc; jedná se o historii ztracené a po letech nalézané lásky, která se odehrává v předlistopadových i polistopadových kulisách. Zeptej se táty (2010) je Balabánův mytický text, který vyšel až posmrtně (což přispělo k jeho mytičnosti). Děj se točí kolem smrti otce a vyrovnávání se blízké rodiny s jeho odchodem. Těžké téma dokáže spisovatel díky autenticky působící reflexi prodchnout nadějeplným espritem, jenž koření v protestantsky svárlivém vztahu s Bohem. Román Chiméra (1990, česky 2020) spisovatele Sebastiana Vassalliho (1941–2015) je možné vnímat jako italskou variantu látky, kterou známe z knihy (1963) či filmu (1969) Kladivo na čarodějnice. V centru příběhu tedy stojí rekonstrukce inkvizičního procesu ze 17. století. Zatímco zpracování prozaika Václava Kaplického či režiséra Otakara Vávry rozvrhuje dost černobílé postavy, Vassalli volí
Čtenářský deník jiný postup. Neváhá citovat dobové dokumenty a archivní materiály, často podniká dlouhé vysvětlující odbočky, vytváří poměrně malé množství dialogů, takže se jeho text svou výstavbou podobá odborné studii. Vůbec si však nepředstavujte nějaký odbornický suchopár, autor dokáže vyhmátnout to podstatné a velmi živě evokuje minulé děje. Jeho postavy působí autentičtěji, protože nejsou redukovány na představitele dobra nebo zla. Vassallimu vyšlo v češtině ještě šest dalších knih, které lze doporučit zejména zájemcům o (italskou) historii. Patosu v nich spisovatel čelí ironií, jež prozrazuje, že si o lidstvu žádné iluze nedělal. Takto například popisuje obrovský dav, který se sjel na popravu odsouzené „čarodějnice“: „Nebyli to žádní krvežízniví nebo zlí lidé. Naopak, byli to vesměs slušní lidé, stejně slušní a pracovití, jací v našem [jedna]dvacátém století plní fotbalové stadiony, koukají na televizi, o volbách chodí k urnám, a pokud je potřeba odsoudit někoho ve zkráceném řízení, udělají to, sice bez upálení na hranici, ale přece jen. Protože ten rituál je starý jako sám svět a potrvá, dokud svět bude světem.“
Text: Zdeněk Brdek
Třetím kouskem do party je Nejkrásnější pohřeb Jana Huga (2020) od Zlivečáka Lukáše Csicselyho (narozen 1989), s nímž jsme přinesli rozhovor v M&H č. 39. Csicsely píše hlavně příběhy pro děti či dospívající, toto je jeho druhá kniha určená dospělým. Jedná se o variaci na pikareskní romány, které v renesančním Španělsku parodovaly středověkou rytířskou epiku. Ústřední „šibal“ (čili pikaro) Jan Hugo ovšem není vychytralým sluhou, nýbrž krásy milovným dandym, pro něhož je hlavním cílem pěstění ducha. Když jednou zaslechne nádherný dívčí zpěv, rozhodne se opustit rodné provinční městečko, aby vyhledal svou vyvolenou. Následuje překotný děj plný bizarních scén, u nichž jen stěží rozlišíme, která je pro vývoj příběhu podstatná a která ne. Poetikou vlastně kniha zapadá do tradice středoevropské grotesky (Franz Kafka, Jaroslav Hašek, Witold Gombrowicz). Třebaže můžeme být při četbě na pochybách, zda jde o rafinovanou alegorii, nebo spíš snůšku blábolů, knížka rozhodně vybočuje z běžné české produkce a lze ji chápat i jako svého druhu žánrový experiment. Zmínku navíc zaslouží nápaditá mluva postav, využívající různé útvary nespisovné češtiny.
Z populární hudby X Text: Karol Poddzimek, junior
kleštěnců, a to je skutečně neslýchaná zvuková koláž, která je dnes s ohledem na zákaz kleštění po roce 1989 téměř skanzenová. Pro jiné, kteří přece jen vylezou ze své díry na slunce, pak příjemným letním osvěžením byly Slam potěry. V kavárně Měsíc ve dne v Českých Budějovicích se mohli prezentovat začínající autoři slam poetry. Překvapením letošního ročníku kromě hnusného počasí, včetně zimy jak v kostele, byl Karol Podzimek, starší. Z relace svojí dcery mohu potvrdit, že to byla prostě bomba. Cituji: „Tati, tak jsem včera byla s kámoškami na Slam potěry v Měsíci a najednou koukám, na stejdži je děda v nějakejch děsnejch hadrech a deklamuje jak kretén to, co si doma zpívá ve sprše. Já myslela, že se před holkama propadnu. Ještě že ho nepoznaly… Neboj, nic jsem jim neřekla.“ Na obranu svého otce musím říct, že jeho koupelnová vystoupení podle otřesů stropu nepostrádají taneční rytmus a že nám pod záminkou venčení psa prostě občas zdrhne a někde vystoupí. Naposledy například v Táboře. Jak jsem později zvěděl od znamých, srdíčka svých bigotních fanynek na Tabooku obměkčoval svou dlouhohrající sprcháčovou: To jste ještě neslyšeli. / To jste ještě neviděli. / Takovejhle slam. / Ježíši Kriste, která pak Vy jste?! / Ježíši Kriste, která pak Vy jste?! / Šel jsem na Sady ssssse psem / v sobě pochyby / a tys tam ležel na zemi, v blátě / Ježíši Kriste! / celý ze dřeva od psů pokousán / pomazaný umazaný / doma jsem Tě obmyl / po Tvém třetím pádu / a teď zase visíš / a tak to má být / a tak to má být. Myslím, že ostatní méně talentované autory tzv. slamáčů zde už ani není třeba zmiňovat.
Jihočeskej vonlajn a Slam potěry
Léto sice ve svém kovidovém rozvolnění a kulturním nenabažení před podzimním utažením nabídlo nesčetné kulturní akce uvnitř i venku, ale některé skupiny osob si už na přítmí a pohodlí postele a počítače už zvykly natolik, že se nikam trmácet nepotřebují. Doma v posteli zamaštěné od brambůrků a s kvalitním připojením se letos v srpnu mohli zúčastnit nenápadného festiválku Jihočeskej vonlajn. Snad je to padajícími perseidami v tomto období, že do sítě festivalu spadlo až nečekané množství hvězd a hvězdiček hudebního nebe. Zvláště nás s panem otcem zaujala táborská kapela Koloušek bez oušek, jež své vystoupení otevřela hitem Jednou se všichni sejdeme, v níž je tato rodinná kapela Nováků věrná svým stěnám a její členové zbytečně ven nevychází, spokojeně tloustnou a s lidmi se přímo pokud možno vůbec nestýkají. Koneckonců na internetu je vše, co k životu potřebují, a zbytek se dá objednat online. Ve zmíněné písni vzhlíží ke známé webové encyklopedii, jejíž čtení a psaní může mít podle autorů radostné fatální důsledky: Jednou se všichni sejdeme / Jednou se všichni sejdeme / na Wikipéédii / na Wikipéédii // Jak za života / tak po smrti. V podobném duchu vyznívá i jejich desetiminutový, převážně instrumentální opus Bez připojení život není. Kromě tohoto podle oficiálních zdrojů nejtěžšího hudebního seskupení České republiky (tj. váhového průměru na jednoho člena) se ale připojilo i mnoho dalších kapel a ani o posluchače nebyla nouze. Za poslech, a dokonce i pohled stojí například osmičlenné sdružení sedmi na kost vyhublých zpěváků s flétničkou Pojžárkovo kolostavy ze Suchého Vrbného. Dva basy a tři barytony doplňují dvě fistulk
Jazykový kutloch In puncto Puňťa
Ten, kdo mě trochu zná, ví, že mým věrným přítelem je má žena Ania a pak ještě fenka Łatka. Je sice Jihočeška z útulku z Tábora, ale žena jí vybrala polské jméno. Jednak zřejmě proto, aby jí připomínala její domovinu, a jednak proto, že čeština pro fenky s flekem na hlavě pojmenování zatím nevymyslela. Čeština je zde prostě v pasti. Ať už Flíček, nebo Puňťa, jsou to prostě jména klučičí. Nezbylo než nakoupit od Poláků a neustále vysvětlovat a učit Čechy polské obouretné ł (podobné anglickému w). Koneckonců rovněž i mužské podoby jsou převzaté. Flekatého Flíčka jsme si do češtiny importovali z němčiny, a puntíkatý Puňťa má dokonce kořeny z latinského punctum, i když opět přes starší německá nářečí a staročeské punkt, puňkt či hláskově zjednodušený punt. Polština vedle ženské podoby Łatka disponuje rovněž zcela běžnou mužskou opozicí Łatek; vše odvozeno od slova łata ve významu záplata či v tomto kontextu spíše skvrna na srsti. Obecně se dá říci, že v psím ohledu je polština
Text: Štěpán Balík
rozvinutější, neboť nejenže existuje přechýlená tradiční forma pro flekaté psy i feny, často právě voříšky, ale také existuje specifické „zvířecí“ sloveso. Česky se prostě zeptáte stejně jako u lidí: Jak se jmenuje Vaše fenka? Polsky lze sice použít Jak się nazywa Pańska / Pani suczka?, ale tradičně se také používá: Jak się wabi Pańska / Pani suczka? Sloveso wabić, které se mimo pojmenování zvířete, tedy třeba i koně nebo králíka, nepoužívá, zřejmě souvisí s tím, že jméno lovcům slouží k jeho přivolání stejně jako vábnička. Avšak zpět in puncto Puňťa. Díky své ženě mohu nyní prozradit řešení, jak se čeština může dostat ze začarovaného kruhu. Ania totiž často kroutí hlavou nad tím, jak je možné, že familiární podoby mužských křestních jmen mají v češtině ženské zakončení jako Vláďa, Standa, Peťa či Pepa. Tak nějak jí to přijde nedůstojné. Proč se ti chlapi jmenují jako ženy? Polsky je domácky přece Władek, Staszek, Piotrek, Józek, uvažuje. S tím Peťou a Pepou je ale nyní u nás konec. Nejsem si jist, zda je nutné se kvůli tomuto číslu ožrat jako prase, aby člověku bylo zase pod psa, ale jedno vím určitě a má mysl je čistá jako polská vodka. Čeština má nové slovo a je to jako udělat jednoduchý závěrečný tah štětcem na obraze: ta Puňťa.
29
Milk & Honey # 42 Vydává v Českých Budějovicích čtyřikrát ročně Milk & Honey, z. s. Nová 21, 37001 České Budějovice mnh.magazine@gmail.com www.mlikoamed.cz IČ: 07719442 / MK ČR: E 22375 Tým Štepán Balík, Natalie Czaban, Tom Czaban, Martin Dvořák, Honza Flaška, Luděk Čertík, Robert Brtník, Petra Lexová, Cyril Nováček, Ricardo Picante, Jiří Ptáček, Zdeněk Brdek Design www.pintos.cz (Milan Krištůfek, Ondřej Selner), Zuzana Nevařilová Distribuce Monika Zárybnická, Markéta Kulíková České Budějovice jazyková škola Aslan * AJG Wortnerův dům * bistro Cobliha * Born in London * Café au Chat Noir * Café Hostel * Cuba Bar * Dobrá čajovna * Dům U Beránka * Dům umění Esse Shop Gallery Space * Fér Café * Galerie 1 * Hammond Café * holičství Wous * Horká vana * Infocentrum * JČU kampus * JČU TF * Jihočeské divadlo * Jihočeská vědecká knihovna * Jdem tam bistro * Kanzelsberger kavárna Matice * Karmelitánské knihkupectví * Knihkupectví Kosmas * Kino Kotva * MC Fabrika * Masné krámy * Měsíc ve dne * Paluba * Pražírna kávy Jedna radost * recepce pivovaru Budvar * Restaurace Vatikán * Singer Pub * Staré časy * studentský klub Kampa * Široko * Think Yoga * U Vás * Vegetárna Impala * Velbloud * Železná panna Tábor Baobab dílna * Divadlo Oskara Nedbala * Infocentrum * stánek na Žižkově náměstí * kavárna a galerie UmaUma * Kafe knihy Jednota * Český Krumlov Drunken Coffee Bechyně kino kavárna * Praha Fotograf Gallery * Hvozdno TNSS * Týn nad Vltavou Městská galerie U Zlatého slunce Vychází za podpory
Další spolupráce
30
31
GUTGUT OTEVŘENÉ Zahájení: čtvrtek 14.10. v 18.00 h Výstava: 15. 10.—14. 11. 2021 Dům umění České Budějovice Náměstí Přemysla Otakara II. 38 370 01 České Budějovice Otevřeno denně kromě pondělí 10.00—13.00, 13.30—18.00
www.dumumenicb.cz
32
