Milk & Honey #41

41 ― touha

Nika Brunová a Petra Lexová se ptají:

Co je touha?

Touha je pro mě důležitá síla, a pokud ji mám, pozorně ji hýčkám a posiluji. Sama o ní mluvím jako o posedlosti. Touha dozvědět se víc informací, touha dokončit knihu, touha napsat tu nejlepší báseň, touha po zážitcích, tělesná touha, touha po lásce, blízkosti a sdílení. Jedna touha se překlápí do druhé, nikdy si nemohu být jistá, jestli touha dopsat článek není více touhou po lásce, nebo tělesná touha touhou po blízkosti. Většinou také toužím nejvíc po tom, co zrovna nemám. Momentálně proto prahnu po dokončení rozepsaného románu a po pohledu na horizont moře s horami za zády.

I přes to, jak moc mě touha umí pohltit, není pro mě tím nejdůležitějším. Ještě větší sílu má uvědomění si toho, co už člověk má, aniž by se za tím usilovně hnal.

Zdravá dcera, přátelství, nebo jen krátká procházka lesem, kde s vyvrácenou hlavou pozoruji prudký vítr v korunách stromů oproti stmívajícímu se nebi. / Anna Beata Háblová

Je to hluboká intence, vyvěrající z našeho posledního pramene. / Anna Hogenová

2—3

Foto: Nika Brunová

Touha je řeka, někdy má hebké tělo, jindy vyceněné zuby. / Kateřina Bolechová

Text: Štěpán Balík

Etymologie touhy „Nemá dceruška, nemá stání, / k jezeru vždy ji cos pohání, / k jezeru vždy ji cos nutí, / nic doma, nic jí po chuti,“ dozvídá se čtenář předtím, než se za dívkou zavíří v hlubině v Erbenově Vodníkovi. Její emoční vypětí si dovolím čtenáři přiblížit podle Příručního slovníku českého jazyka jako „citové napětí vzniklé z přání po dosažení někoho nebo něčeho“ anebo podle o něco mladšího Slovníku spisovného jazyka českého jako „silné, intenzívní, s citovým zanícením spojené přání; tužba, žádost“. Erben samozřejmě neměl k dispozici precizní lexikografický popis druhé poloviny 20. století, a tak holt trochu básnil.

Jasně si však uvědomoval, že dobře míněná rada a touha se k sobě má jak voda s ohněm. Nicméně vzhledem k tomu, že ani já ani vy už nezjistíme, proč chudák holka neposlechla maminku, chodila k vodě (praní přece vždycky počká), navrhuji tento autorův oslí můstek opustit a držet se faktů, tedy jazykového výkladu. (Freud fakt nepomůže.)

Staročeská forma 14. století túha se shoduje se slovenštinou. V Malém staročeském slovníku (v online podobě Vokabuláře webového, který vřele doporučuji) je uvedena příkladová fráze: tuť sě túha s hořem skyde, tedy „zde se touha s žalem setkává“. Staročeská túha navíc neznamenala pouze „touha“, ale také „stesk“, „tesknost“ a také „žalost“, „hoře“, „zármutek“, „starost“.

V tomto kontextu se pak jeví logická etymologická souvislost s výrazem tíha. Machek i Rejzek totiž zmiňují společný základ v rekonstruovaném praslovanském slově *tǫga snad s významem „obtíž“, „napjatý stav“. Na rozdíl od předchozích českých interpretací vztahujících se k praslovanskému předchůdci adjektiva těžký či tuhý, napjatý nebo slovesu táhnout Králikův výklad slovenského túžit – tedy i českého toužit, resp. touhy – upřednostňuje souvislosti spjaté s praindoevropským základem *tengh- „ťahať, natahovať, napínať“, s čímž je sice historicky příbuzné zmíněné přídavné jméno tuhý, nikoliv však těžký.

I když se slovenština ani čeština zcela neshodnou v etymologickém výkladu, paralely mezi oběma

jazyky jsou nejen v historickém vývoji, ale i současnému stavu. Téměř identické jsou odvozeniny jako túžba / tužba, přídavná jména túžobný / toužebný i slovesa túžiť / toužit. Ne všechny slovanské jazyky však vyjadřují tyto pojmy od stejného praslovanského základu. Polské sloveso je totiž pragnąć, „touha“ pragnienie a adjektivum spragniąny označuje člověka, jenž touží, i toho, kdo má prostě obyčejnou žízeň.

V němčině se o touze zpívá ve stejnojmenné písni Rammsteinu Sehnsucht. Toto substantivum v podobě sensuht je doloženo ve střední horní němčině a odvozuje se od slovesa senen, nověji sehnen, ve významu „být bezmocný, slabý“, „být nelibý“, jehož další původ je ale nejasný. Samotné Sucht může být jak „touha“, resp. „vášeň“, tak i „závislost“, např. Alkoholsucht.

Závislý může být člověk nicméně na ledačems, a to aniž si je toho vědom. Uvědomí-li si to, nejlepším lékem na takovou touhu je půst, z hlavy to pusť.

Anglické substantivum desire souvisí s románskými podobami (fran. désir, špan. deseo, ital. desiderio) a vychází z latinského výrazu desiderium, které uvádí i Akademický slovník cizích slov jako českou knižní podobu s významem „přání“, „touha“ či „tužba“. Ve vědeckém či knihovnickém prostředí je však známější pojem desiderata, resp. desideratum, které označuje něco požadovaného nebo něco, co je v knihovním souboru či vědeckém poznání postrádáno. Knappová navíc uvádí od latinské touhy odvozené křestní jméno Dezider/Dezidera se zdrobnělinami Deziderek/ Deziderka, což souvisí s familiární a známější podobou zvláště na Slovensku Dežo z maďarského Dezsö.

Trochu se divím, že jste to se mnou od Kytice přes slovníkářské příručky až po Rammstein a latinu doklopýtali až k toužebnému konci. Pokud zde stále něco postrádáte, tak doporučuju desideratum hledat u vody.

Krásné jméno pro miminko už máte taky. A pozor, touha – byť má v sobě kouzlo hádanky – někdy zmizí v naplněné potřebě, tedy jako vyzrazená hádanka … / Vďaka za inšpiráciu VeroNice

4—5

Foto: Nika Brunová

― Túha ― ― Túžba ― ― a h u ― Pragnienie ― o T ― ― Tužba ― ― ire ― Deseo ― ― Sehnsuch ― Des t― ― Désir ― ― Desiderata ― ― o ri e ― Desidera ― Desid m― ― ― Desideriu ― Desider ― ― Déžo ―

Text: Zdeněk Brdek

Toužím, toužíš, toužíme David Zábranský dnes díky svým provokativním textům platí za jednoho z nejznámějších českých spisovatelů střední generace. Ohlas vzbudil už jeho debutový román Slabost pro každou jinou pláž (2006), který získal cenu Magnesia Litera, přestože řada kritiků knihu označila za nepříliš povedenou kunderovskou nápodobu. Zábranský totiž poněkud samozálibně utopil příběh v záplavě rádoby vypointovaných úvah. Pro nás je nicméně podstatné, že jedním z důležitých témat Zábranského prvního románu je touha.

Nejzřetelněji se to ukazuje na postavě Ukrajinky Poliny, jež touží po životě na Západě. Když se v její blízkosti objeví Angličan Sam, který přijel na Ukrajinu hledat v západních zemích ztracenou autenticitu, Polina si ho vyhlédne jako prostředek k cestě na Západ a záměrně se s ním seznámí. Posléze se pár skutečně usadí v Madridu, kde se Polina snaží zapadnout do vytoužené západní reality.

Jak si v loni přeložených Esejích všímá francouzský spisovatel Michel Houellebecq, tato západní realita je ovšem určována spotřební logikou, jejímž architektonickým projevem jsou obří obchodní centra: „Logika supermarketu nutně vede k rozptýlení tužeb; homo supermarcetus nemůže být člověkem jedné vůle, jedné touhy. Z toho plyne u současníka jistá deprese chtění: ne že by lidé toužili míň, naopak touží stále víc, avšak jejich touhy získaly cosi trochu ukřičeného: aniž jsou falešné, jsou z velké části produktem vnějších – řekli bychom v širokém slova smyslu reklamních – determinací.“ Rozmělněná touha stále znovu bičovaná sofistikovanými marketingovými strategiemi se tak stává zdrojem frustrace, neboť koupí

zhmotněné kalhoty nedokážou uspokojit Polinu tak, jak snila nad jejich reklamou v časopise.

Postupně si uvědomuje, že nejvíc milovala moře ještě na Ukrajině, když bylo daleko – když bylo touženým nepřítomným objektem, na který se mohla těšit. A stejné je to s celým Západem. Polina poznává, že nedokáže svou východní zkušenost vysvětlit omezenému Západu, pro který Východ zůstává druhým světem vhodným leda k exotické turistice. Zklamána Západem vzpomíná Polina na Ukrajinu a ocitá se v prázdnotě mezi rozptýlenou touhou a nostalgií: „Chce si konečně lehnout na pláž v Andalusii a být šťastná, ale jediné, co dokáže, je lehnout si na pláž a dívat se na všechny ostatní pláže, jen ne na tu, na níž leží.“ Zmiňované logiky supermarketu si nicméně francouzští myslitelé povšimli už ve zlatých 60. letech.

Experimentující prozaik Georges Perec zachytil v novele příznačně nazvané Věci (1965), jak se život ústředního páru marně rozdrobuje do zájmu o stále nové spotřební produkty, a psychoanalytik Jacques Lacan přišel s teorií, která vysvětlila nekonečnou spotřebu principem uloženým hluboko v lidské psychice. Podle Lacana patří totiž touha k silám, jež ustanovují subjekt („já“) každého člověka. Touha se v Lacanově pojetí rodí ze ztráty jednoty s matčiným tělem a z primární zkušenosti nedostatku; je namířena k ztracené absolutní slasti, přičemž z rozdílu mezi slastí a její nepřítomností se právě vynořuje „já“ jakožto odlišné od „ne-já“. Absolutní slast původní nerozlišenosti v mateřském lůně je pochopitelně nevratná, takže touha je u Lacana vlastně neuspokojitelnou žádostivostí, která se odehrává v procesu neustálého odkladu svého

6 —7

Foto: Nika Brunová

naplnění. Tento proces lze také popsat jako řetěz neustálých substitucí, kdy nahrazujeme objekt touhy dalšími objekty, neboť jsme stále nedosáhli uspokojení. A není třeba dodávat, že spotřební či zábavní průmysl milerád poskytne naší neukojitelné žádostivosti dostatek nablýskané potravy.

Touha tedy konstituuje lidské subjekty, umožňuje jejich existenci, avšak naplňuje zároveň tuto existenci utrpením. „Toužící člověk nespí,“ píše k tomu David Zábranský, „chce být kdekoliv, jen ne ve své posteli, je vždy o krok před sebou, mimo sebe, duší někde jinde. Přítomnost je zoufalství.

Utrpení a nespavost. Cíl se ani nepřibližuje, ani nevzdaluje, je pořád těsně před očima, ale ruka se

ho nikdy nedotkne.“ Takové toužení může skončit pouze nekonečným štěstím, které ovšem zůstává jen mlhavou nedosažitelnou představou, nebo smrtí.

Snad se ale nabízí ještě jedna eventualita. Buddhistické nauky řadí mezi své „vznešené pravdy“ také to, že je možné se od touhy (a tím rovněž od utrpení) osvobodit. Zásadní je přitom pochopit nestálost jako podstatu světa a porozumět realitě ne-sebe sama – tedy přesunout pozornost od „já“ více k „ne-já“. Začít by se dalo třeba tím, že až si příště lehneme na pláž, budeme si záměrně všímat právě té pláže, na které se v přítomném okamžiku nacházíme. Třeba nás okolní dění tak zaujme, že na jinou ani nepomyslíme. /

Text: Tom Czaban

What fuels our Desire to travel?

Over the past year I’ve heard many people say something along the lines of: “I am so sick of walking the same streets, seeing the same views and the same places every day.

I just need to get away. Anywhere!” Surprisingly I felt the same way. I say surprisingly because before Covid I thought I was done with travel. As someone who spent the majority of his twenties on the road, I’d come to view that period with a touch of ambivalence: should I have spent less time travelling and more time focusing on my career?

During Covid however my travels became magically reframed. Being unable to leave the house (let alone the country) reminded me how lucky I was to have seen all those places, to have had all those experiences, to have lived so many different lives.

I even began to ask why I had decided to retire my backpack a decade ago. The answer I arrived at was twofold. Firstly, travelling had begun to feel like I was just being ferried from one crowded tourist site to the next, contributing nothing to the places I visited and likely being complicit in their demise. And secondly, I’d done so much travel it seemed more adventurous to stay in one place.

Over the past year I’ve come to (the rather obvious) conclusion that travel and everyday life are not mutually exclusive. I’ve even re-realised why people go through the unbelievable hassle of going on holiday (something I used to evangelize about the pointlessness of ). The reason they put up with the stress of transporting themselves across the globe to spend a short period of time in a new location is an overwhelming need for change. They require a change of scenery, a change of routine, a change of perspective. Because if we’re unable to visit new places and have fresh experiences, life becomes a hamster wheel of regimen and ennui.

When people say “I need a break from it all” this also implies a need to move physically. It’s not enough to book a few days off work and stay home, we need to completely remove ourselves from our normal reality to truly recharge.

Recently I read the pandemic has not only increased people’s desire to travel but also prompted them to reflect on how they do it.

According to research by Booking.com, “over half of global travellers (53 %) admitted that because of Coronavirus they want to travel more sustainably, with travellers in Colombia (74 %), Brazil (71 %) and India (70 %) being especially committed to this.“ The research didn’t investigate why the pandemic caused this change in views, but maybe the enforced isolation has given people time to reflect on the impact of their actions on nature; it is hard to forget the images of the smog lifting in Indian and South American cities when tourists stopped arriving and transport was forced off the road.

It is not only sightseers who are reconsidering their relationship with travel; countries are re-evaluating their tourism strategy too. The most obvious example is Thailand, a country that never seemed to have a tourism strategy at all (unless you count “get as many tourists over the border and into the country as possible“).

According to recent articles the pandemic has given the Thai tourist industry pause for thought.

Those involved have been asking questions they never would have asked when the march of drunken backpackers seemed unstoppable, the main one being: “Can we encourage a new kind of tourism in order to preserve the natural beauty that makes Thailand so special?“

8—9

Text: Jiří Sláma

Vzlétnout

Foto: Nika Brunová

When world travel eventually becomes possible again we might all benefit from asking such questions. As for me (someone who's had an uneasy relationship with travel for the best part of a decade and whose wanderlust has recently been reborn), the kinds of questions I’ll be asking are: “Now I know the importance of travel, how can I give more than I take whilst doing it?“ /

Touha létat, napadá mě z čisté vody. Ne, že by tužeb neměl každý člověk mnoho (některé se během života splní, jiné ne), ale opravdu ta první věc, která člověku naskočí při slově touha (kromě lidské sexuality samozřejmě), je touha vzlétnout.

Jako jedinec, jenom pár metrů nad zem – to se lidem splnilo v 18. století díky bratřím Josephu-Michelu a Jacquesovi Étiennovi Montgolfierům, kteří zkonstruovali první horkovzdušný balón.

A potom začátkem 20. věku první motorové letadlo bratří Wrightů. To se psal rok 1903.

Předtím byly různé pokusy – německý dramatik Bertolt Brecht napsal o jednom takovém rádoby letci dokonce báseň „Der Schneider von Ulm“(Krejčí z Ulmu). Albrecht Ludwig Berblinger se ale při pokusu zřítil do vln Dunaje.

Zachránili ho rybáři, ale zákazníci se pak jeho krejčovské dílně vyhýbali a zemřel zcela zchudlý ve špitále vyčerpáním. Lidé ho totiž považovali za podvodníka. Létat – kdo to kdy slyšel??

A jen pro úplnost je potřeba připomenout vzducholodě. Ale ty byly slepou uličkou. A jen divadelní hra Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka „Hospoda na mýtince“ to byla, co vzducholodím zajistilo trvalé místo v paměti našeho národa!

Od časů kosmonauta Jurije Alexejeviče Gagarina se létá ještě dál. Ten měl ze svého prvenství nemalé výhody, stačí připomenout jeho triumfální návštěvu Prahy nebo se podívat na fotografii, kde Gagarin rozmlouvá s Ginou Lollobrigidou. Momentálně už lety do vesmíru dosahují dál a dál, ale tím, jak se komercializují, stává se z nich jen jakési luxusní spotřební zboží.

Ovšem Elon Musk měl jednu prabábu mezi svými předky s mimořádně přitažlivým příjmením – Boehmer, „Češka“. Přesněji řečeno obyvatelka Čech, kdy není určeno, zda Češka či Němka.

A tak jsme tímto způsobem 43 let po letu Budějovičáka Vladimíra Remka do vesmíru alespoň symbolicky stále „in“. /

Šimon Leitgeb

*** když sem byl malej měli sme na vesnici starýho faráře byl půlku života zavřenej v dole a pak přišel k nám rád na něj vzpomínám protože uměl štěkat jako pes

Mezi náma jedinej kluk kterej mě ve školce dokázal zmlátit byl Prdíkův brácha zrzavej Prdík se vodstěhoval do města a za pár let se vrátil žil mezi náma protože si jeho máma natáhla hadici vod vejfuku do vokna u auta

Signály lidi rozsvicujou a zhasínaj vysílaj signály aby mezi sebou udrželi den / stejská se mi blikám baterkou z okna a jdu spát / snim o lidech který dělaj to samý naše vzkazy se míjej ulicema míří do tmy a ráno nás budí světlo

*** mezi rozmazanými světly vnějšího světa „koukejte láska“ říká kluk v tramvaji za našimi hlavami / Druhej břeh pro mamku z karavanu vychází světlo který jde vidět jen ve tmě

Foto: Nika Brunová

na schodech sedí strejda a říká adamovi že si mě vymyslel

vpleteni do sebe se líbáme mezi rozmazanými světly vnějšího světa připomínáme si že sme stále schopní milovat každej někoho jinýho

/ světlo končí na břehu kde začínám „věř mi“ povídá strejda a zhasíná adam hledá ve tmě druhej každej stojíme

břeh moře někde jinde

a oddalujeme se Šimon Leitgeb Narodil se roku 1996, vyrůstal v novohradských Malontech. Své nepřikrášlené, soucitem prostoupené básně publikoval ve většině tuzemských literárních časopisů, přeloženy a vydány byly také v Rakousku, na Ukrajině nebo v Rumunsku. Žije střídavě v zahraničí a Českých Budějovicích, kde organizuje literárně-hudební pořad Mezi náma a festival Literatura žije. Nově je laureátem prestižní Ceny Jiřího Ortena pro mladé spisovatele.

10 —11

Uvedené básně pocházejí z autorových dvou dosud publikovaných sbírek Mezi náma (2017) a Betonová pláž (2020).

Závěrečná báseň vychází tiskem poprvé.

Text: Hana Benešová, Jiří Dosoudil

Skrze každodenní a tělesné k věčnosti

„zapsána do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha.“ 2 To znamená, že nás nemůže trvale naplnit nic menšího než Bůh.

A právě tato skutečnost nás nenechává v klidu.

Je důležité vědět, po čem přesně toužíme? Všichni přibližně víme, co potřebujeme, ale říct přesně, co naplní naše srdce, je těžké. A přesto, navzdory všem obtížím, na tuto otázku neustále nepřestáváme hledat odpověď. Touha dává životu každého člověka směr a orientuje ho k věčnosti. Člověk v sobě může za jistých okolností probudit touhu po věčnosti v rámci své každodennosti. Může toho dosáhnout, jestliže se vydá tzv. percepční cestou, neboli cestou vnímání prostřednictvím smyslů. To je základem pro nalezení cesty za horizonty známého. Současný francouzský fenomenolog Renaud Barbaras říká: „[...] jediným možným přístupem k Bytí je naše zkušenost sama.“ Transcendenci tohoto Bytí podle něj „můžeme objevit jedině v tom, co prožíváme.“ 1 Přemýšlení o sobě, o našich vztazích a o prostředí, ve kterém žijeme, je branou k nekonečnu. Tedy za hranice běžné zkušenosti.

Můžeme se ptát, proč je nutné vědět o touze po věčnosti, která se v teologii spojuje s otázkou po Bohu. Stručně řečeno, nemůžeme si pomoci.

Podle křesťanské tradice je touha po Stvořiteli

Pryč z komfortní zóny!

Pohyb vyvolaný nespokojeností umožňuje, abychom si skutečnosti, které nás zneklidňují, prohlédli a pokusili se je popsat. Když o nich zpětně přemýšlíme, vede nás to k poznání a k pravdě. Skrze ně pak můžeme vidět, že vše stvořené, protože není věčné, nemá schopnost utišit naši touhu. Odkazují k věčnému, avšak toto věčné je v nich třeba pečlivě hledat: Svatý Augustin, biskup z Hippo, měl s tímto hledáním bohaté zkušenosti. Neklid jej pobízel k tomu, aby za vším ve svém životě nepřestával hledat přesažnost. Jeho věta „nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě!“ zůstává povzbuzením k vydání se na cestu neustávajícího následování touhy i dnes. Bude to tedy právě tento výjimečný myslitel konce křesťanského starověku, který nám bude v našem přemýšlení o touze průvodcem.

Neklid je stav charakteristický pro ty, kteří bez ustání a bez ohledu na svá selhání vytrvale pokračují na své cestě k naplnění. Mezi naplněním a dočasným pokojem existuje významný rozdíl.

Je pozoruhodné, nakolik učení svatého Augustina rezonuje v pozorování kanadského psychologa

12— 13

Foto: Nika Brunová

David G. Bennera, který hovoří o tom, že „v každém z nás je neuhasitelný oheň, který nám znemožňuje dosáhnout úplného pokoje v tomto životě.“ 3 Existuje tedy něco, co nám znemožňuje prožívat trvalé štěstí. „Něco“ pak lze popsat jako hlubokou touhu po celistvosti, úplnosti. Navzdory neúspěchům a rozčarováním nám touha po Bohu, zapsaná do našich srdcí, dává chuť žít. A právě vědomí, že cíl lidského života spočívá v Bohu, je základní pravdou, která nám pomáhá utišit úzkost a porozumět smyslu vlastní existence.

Někdy se zdá, že mezi touhou a potřebou neexistuje žádný rozdíl. Obě můžeme uspokojit stejným způsobem. Potřeby ovšem vycházejí z nedostatku: pokud je nenaplňujeme, nepřežijeme, nebo pouze živoříme. Touha je tedy spíše něco navíc, co nutně k životu nepotřebujeme, ale dává naší existenci přesah a smysl. Touha slovy Renauda Barbarase „nespočívá na nějakém chybění, a po pravdě řečeno jí nic nechybí: úsilí, jež skrze ní prochází, není rubem nějaké absence, přesahuje životní nezbytnosti, je čistým překypováním.“ 4

Mít v touhách pořádek Augustin, kterému zkušenost s nejrůznějšími druhy vášní vnesla do života těžký zmatek, 5 inspiroval křesťanskou teologii jedinečnou koncepcí tzv. ordo amoris. Česky lze toto latinské spojení přeložit jako řád lásky. Vychází z platónské hierarchie bytí, podle níž „považuje neměnného Boha za ontologicky nadřazeného proměnlivé duši“. 6 V řádu lásky je Bůh, lidé a věci. My sami se rozhodujeme, čemu dáme ve svém životě první místo. Augustin poznal, že jestliže jsou to věci – v jeho případě to byly pocty, bohatství a manželství 7 –, zůstáváme v neklidu; jestliže však dáváme první místo Bohu, zakoušíme radost. Říká: „křičel jsem, protože mé srdce sténalo, před tebou byla každá má touha a světlo v mých očích zhaslo. To světlo totiž bylo uvnitř, já však venku: nebylo v prostoru. Ale já jsem zaměřoval sou pozornost na věci, které existovaly v prostoru, a nenalézal jsem tam místo k odpočinku: nepřijímaly mě mezi sebe, abych mohl říct: ‚Jsem spokojen‘ a ‚Je mi dobře‘, ani mi nedovolovaly vrátit se tam, kde mi bylo docela dobře. Stál jsem totiž výš než ty věci, ale níž než ty, a tys byl mou pravou radostí, když jsem se podrobil tobě, a tys mi podřídil věci, které jsi stvořil jako nižší než já.” 8 I my sami pak z našich osobních příběhů dobře známe kolísání mezi neklidem a radostí. V řádu lásky nejde o vyloučení všeho, co vnáší do života nepokoj, ale spíše o to, abychom v něm těmto věcem vymezili správné místo. Náš život pak bude spokojenější. Víme-li, že úplné uspokojení nalezneme teprve ve věčnosti, budeme jej hledat v Bohu, nikoliv u lidí či ve věcech.

14— 15

Odstup K tomu, abychom mohli všemu v našich životech určit pevné meze, potřebujeme kromě značného odhodlání také schopnost vidět druhého a věci tak, jak jsou. Tato nezaujatost předpokládá, abychom si od nich udrželi určitý odstup. To neznamená život bez vztahů: jak zdůrazňuje významný psycholog a filozof Erich Fromm, „nejhlubší lidská potřeba je překonat odloučenost, opustit vězení své samoty“ 9; jde však o to, abychom těmito vztahy nepřekryli svou touhu po Bohu.

Snažíme se vyhnout osamělosti a usilujeme o zmírnění úzkostí tím, že budujeme vztahy, ve kterých se cítíme být vzájemně milováni a respektováni. „Odmítnutí, vyloučení nebo ignorování vede k silným negativním pocitům,“ jak zdůrazňují Baumeister a Leary. 10 Uspokojení základní potřeby sounáležitosti je tedy opodstatněné a nutné. Možná však máme také zkušenost, jak rychle a lehce se můžeme vrhnout do vztahu či úsilí něco získat, které nás vzápětí zcela pohltí. Od druhých lidí a od toho, co má být podle Augustina pouze ad utendum – k užívání –, potom vyžadujeme naplnění a radost.

To nám však nemohou zcela poskytnout. Jak tedy máme milovat druhého, což se ukazuje jako nutné, aby byl přitom současně zachován řád lásky? Augustin doporučuje, aby byl druhý milován v Bohu.

Miluj a dělej, co chceš Co se stane, když je člověk milován v Bohu?

Jaké potěšení nám to přináší? Augustin je především přesvědčen, že takovýto typ vztahu nezakrývá touhu po věčnosti. 11 Zůstává při něm zachován řád lásky. Z jeho životního příběhu můžeme vidět, že jeho uskutečňování není snadné. Věhlasnému teologovi trvalo dvaadvacet let, než dal první místo v řádu lásky Bohu a vyznal: „pozdě jsem si Tě zamiloval, kráso, tak stará a tak nová, pozdě jsem si Tě zamiloval.“ 12 Přesto však právě zde leží odpověď na základní otázku celého našeho uvažování o tom, jak lze skrze každodenní touhy objevit touhu po věčnosti. Věci, které jsou k užívání, nemohou uspokojit nejhlubší lidskou touhu; podobně ani vztahy, pokud jsou zakotveny pouze samy v sobě, naše životy zcela nenaplní. To může pouze Bůh. Pokud jsou však zaměřeny k Němu, je i jejich omezenost příležitostí. Jestliže reflektujeme jejich nedokonalost, pobízejí nás k usilování o věčnost, v níž nakonec všichni toužíme spočinout. /

Tizian, Noli me Tangere, 1514, olej na plátně, National Gallery London inv. č. NG270.

Zdroj: Wikimedia Commons.

1 BARBARAS, R. (2005). Touha a odstup: (úvod do fenomenologie vnímání). OIKOYMENH, str. 8.

2 KKC 27.

3 BENNER, David G. (2011) Soulful Spirituality:

Becoming Fully Alive and Deeply Human. Brazos Press, str. 16. Překlad Hana Benešová.

4 BARBARAS, R. (2005). Touha a odstup: (úvod do fenomenologie vnímání). OIKOYMENH, str. 147.

5 AUGUSTIN SVATÝ. (2019). Vyznání.

Karmelitánské nakladatelství, str. 146.

6 CARY, P. (2008) Inner Grace: Augustine in the

traditions of Plato and Paul. Oxford University Press, p. 35. Překlad Hana Benešová.

7 Vyznání. 146.

8 Tamtéž, 175.

9 FROMM, E. (2001). Umění milovat (dot.). Český klub, str. 17.

10 BAUMEISTER, R. F. a LEARY, M. R, The need to belong: Desire for interpersonal attachments as a fundamental human motivation.

Psychological Bulletin 117(3), pp. 497–529.

11 srov. Vyznání, 102.

12 Tamtéž, 275.

Text: Natalie Czaban

An Unexpected Side-effect of Covid: Desire for Religion Despite being an agnostic and basically distrusting and disliking religion, I do understand the longing for an imposed order and clarity on how to live.

This past 18 months of our worldwide Covid existence has, for me, only increased the sense of floating through life in a vacuum of meaning.

There is so little of the ordered structures that helped us before – no daily routine, no trips to the office, no dropping off and picking up the kids, no real distinction between week and weekend, no trips away to other places and coming back with new perspectives. Just a continuous present, unpartitioned into meaningful blocks.

But losing these very superficial structures has also made me realise just how shallow they were in the first place. At the start of May, Covid finally caught up with me, with all the usual symptoms. I was forced to stay at home for two weeks of quarantine. I distracted myself in this time with Alain de Botton’s “Religion for Atheists” which describes in detail all the things that religions do right which secular society does not.

“Religion for Atheists” makes lots of excellent points: 1) We are essentially forgetful, distracted creatures who lose focus almost instantly.

Hence, it is not enough to be moved by a great idea once or read classic books in our youth – we must keep these key messages constantly in mind on a daily, even hourly level.

2) Universities, which were optimistically imagined in the 18th century to have replaced religion and superstition with logic and humanism, provide students with massive

amounts of knowledge but zero guidance in the way of wisdom and how to live.

3) Our secular society is compulsively overefficient in providing entertainment and sustenance for our minds and bodies but there is no provision at all for our emotions and souls, except perhaps for expensive psychoanalysis for the privileged few when things have already gone seriously wrong.

4) We would all benefit hugely from placing ourselves in a wider context, thinking about how huge the universe is and how short and insignificant our lives are within human history and the cosmos – but the demands of everyday life prevent us from these reflections.

The book is full of such useful insights. But the combined impression that stayed with me is one of a huge, developed skeletal system of dealing with life that I have always been completely set apart from. Maybe this explains a lot of the feelings of being lost, confused, at sea and meaningless.

My other distraction during quarantine was the Netflix series “Shtisel”, a show about the everyday lives of extremely religious Haredi Jews in Israel. Nothing about this lifestyle is attractive 16 —17 to me – the characters’ destinies and individual personalities are very often seriously damaged by their religion, they are constantly straining against rules which restrict and make less of them. It looks tough. But it does very neatly illustrate many of the functions of religion that De Botton points out. The

Foto: Nika Brunová

characters can lean on established rituals for all aspects of each day, such as showing gratitude for food and health, dealing with the death of a loved one, even the exact wording on how to congratulate somebody. Meaning, morality and how to live is kept in the forefront of their minds during every hour of the day, as opposed to very occasionally during an idle hour or at the peak of a crisis. Their destructive egoistic tendencies are tamed by being forced to constantly consider the needs of the community and their own insignificant yet firmly rooted place in the huge, eternal order of things.

Neither Alain de Botton nor I are suggesting that religion as it exists now is the cure for a lack of structure and meaning in life, during Covid or otherwise. To the non-believer, it is all but impossible to accept even the basic beliefs and rules.

In reality, religion probably causes more problems than it solves. But sketching out the things that religion does well, the holes it fills and the paths it illuminates does help identify the shape and contours of the huge hole of all that is missing in my own life. In a similar way, living in the Covid era has helped too, by brutally sweeping aside all of the coping mechanisms and soothing routines that people like me have put in place. So, along with the constant thirst and exhaustion that one can expect when recovering from Covid, the most unexpected side-effect for me has to be a renewed and unfulfillable desire for the comforts of religion. /

Text: Petra Lexová, Ladislav Kesner

Není člověk, kterého by se touha nedotýkala Touha je komplikovaný a těžko postihnutelný fenomén. Aristoteles ve své Rétorice popisuje touhu jako orexis, jakési „natahování ruky po něčem“, a jako hlavní zdroj pohybu. Dá se však toto hnutí mysli vědecky popsat? O tom, co se v nás odehrává, když toužíme, a jakým způsobem se touha promítá do výtvarného umění, jsme hovořili s Ladislavem Kesnerem, jehož současné bádání se pohybuje na pomezí historie a teorie umění, kognitivní vědy a neurověd.

Dlouhodobě se věnujete výzkumu dějin umění.

Vedle toho jsou další oblastí vašeho zájmu kognitivní vědy. V čem si myslíte, že neurověda pomáhá při výzkumu uměleckých děl, a v čem naopak dějiny umění pomáhají v kognitivních vědách?

Se svým týmem se snažím provádět výzkum v „zemi nikoho“, mezi humanitními vědami a vědami o mysli a mozku. Pro mě osobně je zásadním tématem otázka prožitku výtvarného díla a umění.

V dějinách umění je dlouhodobá tradice, která se vůči subjektivnímu prožitku vymezuje, a celé pojetí dějin umění, tak jak je vytvořila tzv. vídeňská škola, je chápe jako vědeckou disciplínu založenou na zkoumání „tvrdých faktů.“ Historik umění se zde může věnovat sociálním dějinám umění, kontextuálním dějinám umění nebo znalectví, kde o individuální prožívání moc nejde. Pro mě ale to nejzajímavější z dějin umění a kritiky spojuje interpretaci založenou na faktech se subjektivním vnímáním autora. Z dějin umění jsou to např. práce Maxe Dvořáka nebo Donalda Kuspita. Jakmile připustíme, že není možné napsat interpretaci uměleckého díla bez toho, aniž by zde byly zanechány stopy autorova emocionálního a intelektuálního prožívání, a připustíme, že prožitek je cosi, co by historika umění mělo zajímat, tak zjistíme, že soudobá psychologie, kognitivní vědy i neurovědy mohou svým způsobem – svými experimentálními metodami a modely – přispět k objasnění některých dimenzí uměleckého díla, které v humanitních vědách neobjevíme.

Zároveň se dostáváme k základní otázce a to, zda lze propojit humanitní a kognitivní vědy a překročit hradbu mezi vědomím jako subjektivním jevem popsatelným v první osobě a objektivními biologickými a psychologickými procesy. Překročení této bariéry a snaha propojit tyto dvě dimenze subjektivního a objektivního je pro mě osobně to nejzajímavější a tvoří nejobecnější rámec našeho zkoumání.

Co znamená s ohledem na náš mozek, mysl a vnímání touha? Mohli bychom se pokusit vymezit, co se děje s naším mozkem, když toužíme?

Na to není jednoznačná odpověď, protože ta se odvíjí od toho, co si představujeme pod pojmem touha. Současná neurověda pracuje jen s některými polohami tohoto pojmu. Když to zjednodušíme, tak je pro ni v posledních dvaceti letech klíčový model, který vznikl v kontextu výzkumů závislostí. Ten touhu převádí do rámce, kterým je motivace ke konání a potřeba vyhledávání odměny (reward).

18 —19

Tím máte na mysli uspokojení našich základních potřeb?

Základní odměny jsou ty, které nám zajišťují základní životní potřeby ( jídlo, pití a sexuální partner). Tyto odměny pak mohou být samozřejmě širší a nabývat abstraktní podoby. Nejrozšířenější model, tzv. teorie incentivní salience, rozlišuje dva aspekty, kterými jsou chtění (wanting) a vlastní prožitek (liking). Odměna sama o sobě ve většině případů způsobuje nějaké potěšení, kterým může být uspokojení, ale i potěšení ze samotné činnosti.

Výzkumy v posledních letech ukazují, že separátní dimenzí je ono chtění, a pokud je taková touha nějak hypertrofovaná, stává se z ní bažení (craving) nebo – abychom použili pěkné české slovo – chtíč.

Obecně se dá říct, že u zdravého člověka v běžných situacích je chtění s potěšením nějakým způsobem organicky propojené. V případě závislosti jde o to, že takzvaná mezokortikolimbická struktura, která je neurálním podkladem chtění, je hyperaktivovaná, což se projevuje tím, že závislý potřebuje drogu. Puzení k droze může být tak silné, že i když odměnu (drogu) získá, nemusí se dostavit žádné potěšení. A tento princip platí v nějaké slabší míře i u různých dalších druhů závislosti, ať je to přejídání, závislost na hrách nebo nutkavé nakupování. Takže pokud se mě zeptáte, jakým způsobem mozek zpracovává touhu a zda můžeme prostřednictvím přístrojů vidět, zda mozek touží, tak ano, ale bavíme se jen o určité poloze touhy či toužení, kterému se současná neurověda věnuje.

Jakým způsobem v neurovědě figuruje touha, která není podmíněna získáním konkrétní odměny? Touha, s jakou se setkáváme např. v umění a literatuře?

Když čtete odborné neurovědní články na tato témata, tak občas narazíte na slovo desire (touha), ale je zde více méně používané jako synonymum již zmíněného wanting (chtění). Co se ale z neurovědního zkoumání úplně vytrácí nebo je stranou zájmu, jsou jiné aspekty touhy, které nemají sílu onoho bažení a jsou mnohem subtilnější a dlouhodobější. V češtině pro to nemáme úplně dobrý

Foto: Nika Brunová

výraz, ale angličtina to pěkně rozlišuje kontrastem mezi slovy desire a longing. První je určitá tužba, kterou mohu uspokojit. Druhý pojem vnímám jako toužení, které je časově neomezené a spíše nenaplnitelné a které se může proměnit do pocitu nedosažitelnosti a z ní plynoucí melancholie.

Jak souvisí touha s vnímáním? Může být prostředkem senzuální stimulace?

Domnívám se, že jedna z nejzajímavějších věcí na touze je mentální simulace a představivost.

Mentální simulace je opět jedno obrovské pole výzkumu, které je ale v psychologii a neurovědách úplně oddělené od zkoumání bažení a závislostí.

Pro mě je zde zajímavá otázka, zda ze samotné touhy něco zbyde, pokud bychom mentální simulaci odmysleli. Vezměte si např. představu, že sedíte

během lockdownu několikátý týden zavřena ve svém bytě, nemůžete ani jet za město na malý výlet a najednou vás přepadne pocit, že byste chtěla být u moře. Možná jen jednou a na chvíli, ale možná se vám ten obraz začne vracet a každý den u něj setrváte o něco déle. Kdy si řeknete „já toužím být u moře“? A je v tomto případě touha něco jiného než právě ty mentální obrazy, v jejichž jádru je „já u moře“? A ta simulace nemusí být jen o vizuální představivosti, ale také o ztělesněné simulaci, kdy si představíte vítr, který vlaje po nahém těle, a šumění moře. Není to abstraktní imaginace, ale konkrétní představa. Je zde důležitý smyslový vjem, který si dovedeme zpřítomnit. A fenomenálně je to samozřejmě jiný druh touhy než kupř. nutkavá naléhavost, s níž kuřák sahá po cigaretě nebo leckdo z nás po sklenici vína. Klíčovou ingrediencí touhy tedy budou mentální obrazy v různých modalitách – tedy simulace či imaginace.

Již zmíněný Aristoteles mluví o touze jako o pohybu, o natažení ruky po něčem.

Má touha nějaký cíl (pokud se nebavíme jen o chtění), nějakou ohraničenost?

Pokud má touha nějaký více méně konkrétní cíl (kupř. chcete jednou napsat nejlepší kunsthistorickou knihu), tak i když je dosažení takového cíle nejisté a vzdálené, touha je spouštěčem a generátorem konání, jež nás směruje na cestě k jeho naplnění. Snad bychom mohli říct, že i zdrojem energie pro takové konání.

Opačným případem je ovšem již zmíněné toužení (longing), kdy v zásadě víme, že je pro nás cíl nedosažitelný, nebo toužíme po něčem, co už se z principu nemůže navrátit. To je přesně poloha touhy, kterou skvěle zachycuje literatura a výtvarné umění, ale pro současné vědecké bádání nemá naléhavost či relevanci. Nenaplněná touha a nostalgie, kdy vím, že se objekt mé touhy nikdy nezmaterializuje. Pokud tento druh toužení přesáhne nějakou únosnou míru, může mít snadno negativní dopady na mentální rovnováhu a zdraví. Toužení nabude podoby opakovaného přemílání obrazů spojených s nenaplněnou touhou či nedosažitelností erotického či jiného objektu. To vposledku může vést ke stavu frustrace, toho, co současná psychologie popisuje jako naučenou bezmoc – a v důsledku

může vést až k depresi. Jedná se vlastně o adaptivní mechanismus organismu pro to, abych už nebyl zraňován. Tím nechci říct, že nenaplněná touha je jediným kauzálním zdrojem depresivního afektu, ale souvisí s ní. Tedy opakem nutkavého uspokojování onoho chtění a neschopnosti si je odepřít je patologický stav, kdy je touha neustále frustrovaná.

Můžeme se krátce zmínit o vztahu touhy, dotyku a tělesné paměti?

Většina hmatatelných odměn má smyslovou dimenzi, která se týká vizuálního vnímání nebo doteku. Tělesná paměť tak zde hraje zásadní roli. Součástí mezokortikolimbického systému, který zprostředkuje toužení, je i hipokampus, v jehož neurálních obvodech jsou uchovány paměťové stopy – nejen vizuální, ale třeba také taktilní vzpomínky. Opět se vracíme k simulaci a fantazii, kdy mysl je skutečně „vtělená“ a toužení je pak vnímané celým tělem.

S tím souvisí moje domněnka, že umělecká díla dokážou stimulovat tuto tělesnou paměť a tělesné prožitky. To samozřejmě souvisí s tématem empatie a zároveň s tělesností. Důležitá je zde materialita uměleckého díla. Svým studentům říkám, že na sochy je třeba sahat (když se nikdo nedívá) a ohmatat si je (s rizikem, že je někdo bude považovat za úchylné). To platí především u erotických nebo kvazierotických zobrazení, jako jsou např. díla Berniniho nebo Canovy. Jejich genialita spočívá ve vyvážení chladnosti mramoru, který současně sugeruje měkkost kůže a okamžitě rozehrává naší imaginaci.

A to je přesně okamžik, kdy umělecké dílo dokáže aktivovat touhu, i když je to touha zcela efemérní.

Před dvěma lety jste přednášel na téma Umělecké dílo jako sexuální stimul. Medium, materialita, touha. Jakým způsobem se touha do uměleckého díla dostává?

Schopnost povzbudit touhu je to, co odlišuje výtvarné umění od pornografie. Pornografie je spouštěčem, který má vést k rychlému uspokojení. Oproti tomu erotické umění může být „pomalým“ mentálním stimulem, který je mnohadimenzionální, kdy je odměnou samotný proces probuzení a stupňování erotické touhy.

20 —21

Můžeme vůbec označit některé obrazy za obrazy touhy?

Nemyslím si, že bychom mohli dát jasně prst na obrazy, které zachycují touhu. Touha není emoce, ale spíše motivační mentální stav organismu, který může mít pozitivní i negativní emocionální valence. Na rozdíl od emocí je hůře zachytitelná obrazem, a pokud ano, pak má tendenci ke kýčovitosti. Jistě, můžeme si říct, že člověk na obraze touží, ale literatura má v tomto ohledu větší výhodu.

Tedy téma zachycení touhy ve výtvarném umění není příliš silné a spíše nám protéká mezi prsty.

A je nějaký obraz, který by na vás jako diváka opravdu zapůsobil?

Takových je mnoho. Jedním z nich je obraz Domenica Ghirlandaia Francesco Sassetti se svým synem Teodorem (1488) v Metropolitním muzeu v New Yorku. Pokaždé, když jsem v New Yorku, tak se na něj běžím podívat. Zachycuje neproniknutelně se tvářícího muže v karmínovém rouchu, na kterého z profilu hledí jeho syn. Ten pohled je neuvěřitelný. Pohled toho dítěte můžeme popsat různým způsobem, i tím, že se dívá na svého otce s touhou (aby se mu přiblížil?, nebo aby mu otec věnoval víc pozornosti?). Samozřejmě je zde i řada jiných emocí. Touha se dá s trochou dobré vůle projektovat do řady obrazů, ale myslím, že jen o málokterých by bylo přesné říct, že jejich zamýšleným námětem je touha. Zajímavějším než zobrazení touhy je, myslím, zkoumání okolností a způsobů, skrze něž v nás obrazy mohou touhu vzbuzovat.

Podle mě je touha jedním z klíčových obecných důvodů existence umění. To, že je umělecké dílo schopné aktivovat emoce a touhu jakožto mentální stav sám pro sebe.

Na závěr bych se vrátila k tématu nenaplněné touhy i v souvislosti se současnou celosvětovou situací.

Samozřejmě se dostáváme k tomu, o čem už jsme mluvili. Můj kamarád psychiatr Jiří Horáček, zástupce ředitele Národního ústavu duševního zdraví, říká, že spousta psychického utrpení vzniká z důvodu, že nejsme schopni přijímat věci tak, jak jsou, že toužíme, aby byly tak, jak

my chceme. To je určitě pravda, ostatně rovnítko mezi touhu a trápení položil už buddhismus.

Druhá strana mince, která zůstává nevyslovená, je ovšem fakt, že kdybychom akceptovali, jak věci kolem nás jsou, a neměli touhu je měnit, tak ještě sedíme někde na stromě. Toužení nebo nespokojenost s tím, jak věci jsou, je na jednu stranu zdrojem obrovského utrpení a na druhou motorem, který nás žene začít něco dělat. Nedokážeme dopředu říct, zda dojdeme naplnění. Zda nás naše touha dovede k vytouženému cíli.

Touha – a rozhodně nikoliv jen touha sexuální – se dá považovat za nějakou formu energie, podnět, který stimuluje naše jednání. Sám na sobě pociťuji, jak se během života proměňuje. Před třiceti lety jsem byl schopný ještě v devět večer sednout k počítači a pracovat dlouho do noci, protože jsem toužil něco světového napsat. Dnes už u mě ve stejnou hodinu převažuje touha otevřít si láhev vína a odpočívat… Ať se projevuje tak či onak, není člověka, kterého by se touha nedotýkala. / Nekrácenou verzi rozhovoru čtěte na www.mlikoamed.cz

Ladislav Kesner Český historik a teoretik umění se narodil v roce 1961.

Vystudoval sinologii na Univerzitě Karlově v Praze (1984).

Následně získal dva doktoráty z oboru dějin umění na Univerzitě Karlově v Praze (1985) a Masarykově univerzitě v Brně (2004). Za podpory Fulbrightova stipendia strávil rok na University of California v Berkeley. Později pracoval ve Freer and Sackler Gallery, přednášel na University of Chicago a Humboldtově univerzitě. Pracoval jako kurátor sbírky čínského umění v Národní galerii v Praze, kterou několik let vedl. Souběžně se věnoval pedagogické činnosti. V současnosti přednáší dějiny umění a teorii umění na Semináři dějin umění FF MU v Brně. Vedle toho působí v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech, kde vede výzkumnou skupinu Obraz, mysl, mozek. Ve své vědecké práci se dlouhodobě zabývá teorií umění a obrazu, vnímáním obrazů a jejich psychologickými účinky, stejně jako empirickým zkoumáním působení obrazů s využitím neurozobrazivých metod. Je autorem řady vědeckých publikací, studií a výstav, z nichž výběrem lze uvést: Muzeum umění v digitální době. Vnímání obrazů a prožitek umění v soudobé společnosti (2000), Obrazy mysli – mysl v obrazech (2011) nebo Trauma, tíseň, extáze, prázdnota: Formule afektu a patosu 1900–2018 (2018).

Text: Zdeněk A. Eminger

Míření ke smíření Když se řekne slovo touha, bůhví proč ho někteří lidé instinktivně spojí se sexuální přitažlivostí.

Nejsme v tom sami. U řady antických autorů má touha (ἐπιθυμίᾳ) přesně tento význam. Když se podíváme na náboženské texty, třebas na knihy Nového zákona, jen málokdy tam má touha pozitivní výměr. Obvykle je spojována s žádostivostí, vášní a chtíčem, a na stupnici mravní klasifikace od jedničky do desítky, kdy desítka je nejhorší, dosahuje určitě k osmičce a sahá po devítce. Některé církve tuto negativní charakteristiku touhy přijaly.

Není se co divit, že si pak na bohoslužbách, kde má jít o radost nad evangeliem, někdy připadám jako při smutečních obřadech. To, jak rozumíme touze, o nás asi dost vypovídá. Patřím mezi ty zoufalce, které při vyslovení slova touha nenapadne, aby mysleli na někoho druhého, a hlavně na to, jak vypadá a co má od pasu dolů. Jsem pro potřeby tohoto světa naprosto nepoužitelný.

Když se křesťanství již pár let po Kristově smrti a zmrtvýchvstání přesunulo z ryze hebrejského do řeckého světa a vetklo se do jeho kultury, jazyka, estetiky a pojmů, zachránilo tím samo sebe, ale zároveň muselo čelit novým výzvám. Představme si třeba Řím nebo Efes prvního století. V centru Efesu stojí Artemidin chrám, všude okolo se pěstuje kult bohyně Kybelé a Pompeje, které r. 79 zmizely z povrchu zemského, nám díky archeologům ukazují, jak touze rozuměli někteří Řekové. Řeknete možná, že řada tehdejších filosofů volala po umrtvení těla, aby člověk nebyl otrokem svých vášní. Stoikové volali po uměřenosti, rozumnosti, statečnosti a spravedlnosti. Některé z židovských a židokřesťanských sekt koncentrovaly energii zvláště na rozvoj a prožívání duchovního života. Jenže, ruku na srdce, onen vzájemný prožitek lidského tepla a obapolného vydávání nebývá nepříjemný. Přesto věřím, že když se řekne touha, vzpomene si řada lidí na něco velkého.

Měl jsem možnost hovořit s lidmi v terminálním stádiu života – s muži, s ženami, s partnery

i dětmi. Tehdy, ve chvíli, kdy se život lámal vedví a obnažoval na dřeň, mnozí z nich hovořili o touze. Moci se tak ještě jednou podívat domů!

Mít tu možnost navštívit místo, kde jim bývalo dobře! Dostat příležitost rozloučit se s druhými!

To největší, po čem všichni – třebaže každý trochu jinak – toužili, bylo smíření s dosud neuzavřenou minulostí, smíření člověka s člověkem.

Toužili po obejmutí, po lásce bez přívlastků, která nechce nic protislužbou, ale dává se cele, protože je to láska. Zcela přirozeně vzpomínali na nejkrásnější léta svého života, na nejsilnější okamžiky i na tragické chvíle, které ruku v ruce s druhým překonali. Nepochybně někteří vzpomínali i na milování, na vůni těla svého partnera, na jeho vášeň, čistotu, oddanost a něhu. To všechno je posvátné a patří k životu. To všechno může být bohoslužbou, v níž se člověk vztahuje 2 2—2 3 k Bohu. Věřím, že právě tohle po nás Bůh chce.

K čemu je touha, která zaslepuje oči a dělá z člověka uzlíček nervů? K čemu je touha, která je každé nové ráno vytlačena novou touhou? K čemu je touha, která – když je ukojená – mizí jako ranní mlha a nechává člověka prázdného? Vždycky jsem miloval lidi, jejichž touha byla silná, odstředivá, spalující, ale neuhasitelná, odhodlaná, ale ve své hloubce pokorná. Neexistuje žádná malá touha malých bezvýznamných lidí. Podívejte se na mámu,

Foto: Nika Brunová

po čem touží pro své dítě. Podívejte se na muže, po čem touží pro svou ženu. Podívejte se na celibátního faráře nebo řeholní sestru, po čem touží pro ty, jimž se vydali sloužit. Podívejte se na tisíce příkladů přírodního světa: Po čem asi touží vlaštovka, která přiletěla od egyptských pyramid a udělala si, tak jako už tolikrát, v podloubí Krajinské ulice hnízdo? Ať už se na to slovo dívám jakkoliv, nejvíc mi souzní s láskou. Touha po lásce a přijetí je tím, co nás všechny bez rozdílu spojuje.

Renesance touhy by měla mít i svůj duchovní zdroj.

Je jen na nás, kam a s kým se ho vydáme hledat. /

Text a foto: Jan Flaška

Když vaše nitro spaluje hňamust

Touho! Ach, touho! Ty tajemná sílo, jež co prastarý Leviathan znenáhla procitáš v našich křehkých nitrech, abys nás vedla vratkými kročejemi do zákoutí dosud neprobádaných! Touho, ach, touho, ty magická moci, která nás nutíš dělat věci nové a nepředvídané a o níž mám napsat fejeton a nemám ani zbla tušení, kde začít! Touho, ach touho!

Postaven před úkol napsat fejeton o touze, zkusil jsem na Googlu zjistit, po čem tak lidé touží nejčastěji. Naťukal jsem tedy do vyhledávače „toužím…“ a jen díky tomu vám mohu zodpovědně prozradit, že Toužim je se svými 3 700 obyvateli největším a nejvýznamnějším hospodářským a sídelním střediskem jižní části okresu Karlovy Vary.

Stačilo ale přidat předložku („toužím po…“) a ukázalo se, že podle Googlu lidé vůbec nejčastěji touží po mně. (Zkuste si to sami: zadejte do kolonky vyhledávače „toužím po“ a Google už vám našeptá do ouška „toužím po tobě“.) Další pokračování mého životního příběhu ale podle nabízených výsledků nevypadalo ani zdaleka tak lákavě: „toužím po tobě“, „toužím přinést na oltář“, „toužím po miminku“, „toužím po třetím dítěti“, „toužím po jiném muži“, „toužím zapomenout“, „toužím po Bakchově oku“.

Asi se shodneme na tom, že ať už toužíme přinést na oltář miminko, nebo bažíme po Bakchově oku, je touha hnacím motorem lidského bytí, zdrojem energie, která člověku dává sílu každé ráno otevřít oči, nadechnout se, protáhnout údy a bryskně vyrazit v ústrety dalšímu marnému lidskému pinožení. Pociťuje-li člověk touhu, pak jako

podivný vnitřní nepokoj, jako jakési zvláštní hnutí hluboko v útrobách, takže si často myslí, že slyší volání touhy, a přitom jsou to jen střevní potíže.

Objekt touhy se liší podle věku člověka. Například docela malé miminko touží po matčině prsu. Jakmile tahle touha pomine, začne o něco větší miminko toužit po Krtečkovi: Krtečkovi ve večerníčcích, Krtečkovi v knížkách, Krtečkovi na povlečení, Krtečkovi na nádobí, Krtečkovi v podobě plyšových hraček, Krtečkovi na tapetách a Krtečkovi v omalovánkách. Ve chvíli, kdy pro samé Krtečky už není kam dávat další Krtečky, se dítěti Krtečci přejedí a jeho hlavní touhou je se všech Krtečků zbavit. Namísto touhy po Krtečcích začne nitro malého člověka stravovat spalující touha po hasičských autech, princeznovských šatech a superhrdinech. Můj sedmiletý syn má kupříkladu doma tolik superhrdinů, že by si na naši rodinu klidně mohlo zkusit zaútočit libovolné množství těch nejhorších zločinců světa a neměli by šanci; tedy za předpokladu, že by nebyli vyšší než pět centimetrů a byli z umělé hmoty.

Psychologové i výrobci (nejen) hraček moc dobře vědí, že aby se kola světa nepřestala točit, je nutno jednu uspokojenou touhu okamžitě nahradit nějakou další. Syn v tuto chvíli touží po Hulkovi™, ale ještě včera toužil po Thorovi™, před ním to byl Spider-man™ a ještě předtím Batman™. Díky dnešní nadprodukci mohou děti vlastnit libovolné množství superhrdinů, a přesto se vždycky najde nějaký další, po němž ještě mohou toužit – a to ani nepočítám zbraně, stavebnice, vybavení, vozítka, hry, komiksy, filmy a plakáty s každým jednotlivým z nich.

Lenin, Freud a bubrloň Nerad se pasuju do role pamětníka, ale za mých mladých let tohle nebylo. Z kreslených postaviček jsme měli doma jen Spořínka, maskota České státní spořitelny, což byl blonďatý chlapec, jehož superschopnosti zahrnovaly zhasínání zbytečně svítících žárovek a sběr hluchavky či podbělu.

24 —2 5

Jediným oficiálně povoleným superhrdinou mého dětství pak byl Vladimír Iljič Lenin. Jeho blyštivá pleš a bojovná brada, trčící z plakátů na každém nároží, poukazovaly na jeho superschopnost sjednocovat proletáře všech zemí pod rudou vlajkou Komunistické internacionály. Přesto nebyl coby superhrdina moc populární, ani mezi dětmi, ani mezi dospělými. Myslím, že tehdejší komunistický režim udělal chybu v tom, že sochami Lenina, plakáty Lenina, filmy s Leninem, citáty z Lenina, básněmi o Leninovi a knihami o Krtečkovi – promiňte, o Leninovi – zcela zahltil veřejný prostor. V. I. Lenin by v lidech určitě vzbuzoval mnohem víc sympatií, kdyby si ho mohli koupit jako akční postavičku („Sjednocuj dělnické masy bělogvardějcům navzdory!

Rudá vlajka a frajerská bradka v ceně.“), kdyby jeho plakáty byly k dostání jen v limitovaných sběratelských sériích a filmově zpracované pikantérie z jeho soužití s Naděždou Krupskou přístupné až od osmnácti. Zkrátka a dobře – nevzpomínám si už dobře, po čem jsem jako dítě toužil, ale nebyl to Lenin.

Během následných let mého jinošství má touha konečně nabyla podoby, jakou znáte z literatury pro dospělé, a týkala se spolužaček. Samozřejmě

jsem tehdy toužil po tom, aby po mně spolužačky toužily tak, jako jsem já toužil po nich. Když se mi ale po letech poštěstilo ocitnout se sám v jedné místnosti s roztouženou dívkou, ukázalo se, že její touha není směřována ani tak ke mně, jako spíš k tomu, abych tu místnost co nejrychleji opustil.

Od té doby má pro mě slovo „touha“ hořkou příchuť. Vlastně jsem přesvědčený, že za svou dobrou pověst vděčí hlavně tomu, že je to takové sexy slovo. Kdyby se jmenovala jinak, třeba „hňamust“ nebo „bubrloň“, nerezonovala by ve verších a lyrických popisech s takovou grácií. („Pohlédla do jeho očí, jejichž jiskry v ní náhle zažehly prudký hňamust. Zvrátila hlavu, až se její zlatavé kadeře zavlnily, a jejím chřípím se prodral nekontrolovatelný vzdech. – Spaluje mě bubrloň, zasípala.“) Žádné pojednání o touze by nebylo úplné, kdyby nezmínilo Freudovu teorii touhy. Podle ní se člověk celý život snaží uspokojit něco, čemu se říká „libido“.

Ze zkušenosti ale vím, že libido se s přibývajícími léty u člověka vytrácí a je nahrazováno „lipidem“, které se usazuje poněkud nevkusně v oblasti břicha a způsobuje nedostatek ošacení ve skříni.

Spalující touhy mládí jsou u stárnoucího jedince zpravidla nahrazeny jednou z těchto dvou tuh: 1. touhou pomoci nebo 2. touhou po moci. Zatím nevím, proč si někdo vybere tu první a někdo tu druhou, ale snad to má něco společného s tím, zda měl člověk v dětství radši Supermana™ nebo V. I. Lenina™. /

Text: Dalibor Kučera

Popsat a vymezit „touhu“ je pro moderní psychologii celkem oříšek. Proč? Může za to asi hlavně ona široká významová, kontextová a mnohaoborová báze, která s různými podobami touhy a toužení souvisí.

Ale abychom to hned nevzdávali: Touha (desire) je podle W. Wundta směrem myšlení a snažení, který je zacílený na určitou líbivou budoucnost, přičemž od jednoduchého přání se liší podmíněností minulými, často zbytnělými představami (takže toužím po něčem, co jsem někde viděl/poznal, a je to až nadměrně silné). Jak zmiňují další teoretici, klíčovým prvkem je při toužení především naše aktivita nebo pasivita. Pro „aktivní touhu“, směřující k určité akci, je důležité, aby se touha spojila ještě s vírou nebo přesvědčením (belief ) – tedy s postojem vycházejícím z předpokladu, že určitý soubor informací je pravdivý a správný. Bez vědomí pravdy a oprávněnosti je tedy těžké naplnění touhy (cíle) dosáhnout.

Na touhu je však možné nahlížet i z jiných perspektiv, v jednodušší podobě třeba jako na potřebu (need), tedy prosté nutkání něco získat nebo se něčeho zbavit, nebo jako na motivaci (motivation), která je spojená s usměrňováním, udržováním a energetizací cílesměrného chování. V biologicky a klinicky orientovaných disciplínách se pak toužení často ztotožňuje s pojmem bažení (craving), tedy intenzivním a naléhavým puzením, spojeným například s touhou (znovu)pociťovat účinky určité substance nebo chování (např. droga nebo gambling). Takovéto toužení samozřejmě není úplně žádoucí – souvisí nejen se zhoršeným sebeovládáním, ale často i se sebedestruktivními následky.

Foto: Nika Brunová

Brouzdání mezi rozumem a citem

Aby toho nebylo málo, psychopatologie k tématice toužení, potřeb a následných úzkostí přidává celou plejádu duševních poruch – třeba posedlost u obsedantně kompulzivní poruchy (OCD), kdy se nemůžete zbavit vtíravých myšlenek (na něco či někoho) a/nebo máte silné puzení dělat a opakovat určitou činnost (třeba kontrolovat telefon). Najít rozumnou mez ale může být někdy těžké, protože třeba ve fázích tzv. akutní zamilovanosti (romantické lásky) je prožívání a chování vzorci OCD po čertech podobné. A pro doplnění bychom měli zmínit i to, že ani psychopatologie se na touhu nedívá vždycky špatně a že touha je někdy vyloženě žádoucí. A proto jsou například nedostatek nebo ztráta sexuální touhy (žádostivosti) patologické jakbysmet.

Očividně je tedy potřeba umět s touhou hospodařit a vědět, kdy a jak dává smysl.

Když to s ní přeženete, zavání to problémem. Když ji vůbec nemáte, je to to samé.

A pokud ji neopřete o upřímné přesvědčení a oprávněnost, zůstane jen jakýmsi pasivním sentimentem. Proto se, dámy a pánové, tužte pokud možno s citem a s rozumem! /

26 —27

Visí vydávání českobudějovického časopisu Milk & Honey na vlásku?

Karel Řepa

Podpořte svůj oblíbený časopis v on-line kampani na www.donio.cz

Můžete si vybrat z mnoha lákavých odměn: Kniha fejetonů Honzy Flašky Nad plným dřezem (vlastním nákladem, 2012) se špatně zfalšovaným podpisem Milana Kundery nebo jiného spisovatele či spisovatelky podle vašeho výběru

Co o nás vyprávějí sochy? – cyklojízda s kritikem umění Jiřím Ptáčkem okolo starších i nových soch v Českých Budějovicích

Autorské knihy dalších kmenových autorů časopisu Milk & Honey s věnováním

Kresby a grafiky spřízněných autorů a autorek

Originální obraz Karla Řepy Noc pod Nejsvětější Trojicí (2021)

Košík domácích rohlíků od Moniky Zárybnické

Krátká přednáška a workshop na téma Prastaré souvislosti slov v indoevropském jazykovém prostoru – Zahrada, ogród, garden, Garten aneb břeh, breg, bereg, Berg

Hodinová lekce na bicí nástroje od Jana Bruny

Pozvání pro dvě osoby na redakční opékání buřtů

Nebo prostě jen podpořte časopis jakoukoli částkou pro svůj dobrý pocit (finance budou využity na tisk časopisu, který jinak vzniká zcela bez požadavků na odměnu; naší největší odměnou bude, když letos budeme moci vydat čtyři plánovaná čísla).

Inzerce

Text: Martin Dvořák

Vytoužené a odložené premiéry filmů Co covid vzal a kdy se dočkáme Netřeba zdlouhavě nosit dříví do lesa — kvůli pandemické situaci byla kina zavřená a řada bedlivě očekávaných premiér roku 2020 se odkládala, někdy i naněkolikrát.

Nyní, v „předvečer“ léta 2021, se blýská na lepší časy, kinaři oprašují vychladlé promítačky a věří, že divácký hlad po filmech, dosud převážně ukojován streamovacími platformami, se přetaví i v touhu po nevšedním zážitku v kině – že diváci raději ocení velké plátno namísto obrazovky počítače, že si vychutnají zážitek z kina sdílený s rodinou a přáteli, a především že uhasí žízeň po filmech, na které se těší o rok déle, než bylo záhodno. Co jsou ty největší hity, které nám covid vzal a kterých se letos konečně dočkáme? Nabízíme subjektivní žebříček sestavený redakcí Milk & Honey.

Duna Režie: Denis Villeneuve Plánovaná premiéra: 16. září Vědecko-fantastický žánr už celá desetiletí patří k těm nejoblíbenějším. A to nejen ve filmovém průmyslu, nýbrž i tom knižním.

Román Duna od amerického spisovatele Franka Herberta z roku 1965 představuje jeden ze základních kamenů tohoto proudu. Ostatně zfilmován už párkrát byl, pro velké plátno Davidem Lynchem před více než 35 lety, pro televizní obrazovky na začátku nového tisíciletí – vždy ovšem s rozpačitými výsledky. Herbertův román překypuje nápady, zápletkami, je několikavrstevnatý, kombinuje řadu témat (ekologii, náboženství, politiku, lidskou touhu po svobodě, zamyšlení nad výhodami a nevýhodami technologického pokroku atd.), a jeho smysluplné převedení na plátno tudíž skýtá řadu nebezpečí.

Promo-fotografie k filmu Duna.

Fanoušci se momentálně však nijak obávat nemusejí, protože nové filmové zpracování Duny má v rukou kanadský režisér Denis Villeneuve, jeden z největších a také nejúspěšnějších režisérských koryfejů posledních deseti let. Villeneuve toužil zadaptovat Dunu celý život, a než se do ní skutečně pustil, pořádně si žánr „natrénoval“ filmy Příchozí

(2016), excelentní podívanou, masivně inovující žánr pojetím nelineárního vnímání a prožívání času, a Blade Runner 2049 (2017), pokračováním kultovního snímku s Harrisonem Fordem z roku 1982, jemuž vtisknul artovou patinu, čímž chytře prolomil tucty klišé o akčních sci-fi filmech.

Očekávání ohledně nové Duny jsou obrovská, ještě nikdy

30 — 3 1

se ale nestalo, že by Villeneuve natočil špatný film. Kult nepochybně bude obrozen a dočká se nového rozměru, tím jsme si v redakci jistí.

Není čas zemřít Režie: Cary Joji Fukunaga Plánovaná premiéra: 30. září Podobně jako Christopher Nolan aktualizoval a redefinoval filmy s Batmanem, tak došlo k zajímavé proměně také u bondovek, dokonce v souběžném období.

James Bond, to byla téměř vždy plochá postava akčních špionážních filmů, víceméně zábava „pro taťku“, co neurazí, ale ani nenadchne. Počínaje snímkem Casino Royale (2006) a obsazením titulní postavy Danielem Craigem však další pokračování nabrala velkých otáček, kdy především pokračování Skyfall z roku 2012 bondovskou sérii zařadilo mezi jasné klenoty hollywoodské mainstreamové produkce. Nový Bond dostal osobní background, zcela uvěřitelný, postupně se rozvíjející, činící z hlavní postavy o dost složitější figuru, jež se vyrovnává s vnitřními pochybnostmi o sobě samém a reflektuje své osobní motivace. Příliš úchvatně to na první dobrou nezní, ale nové bondovky tím získaly životadárnou ingredienci, která v novém tisíciletí jasně ukázala, že drobně prokreslené postavy, jež se začaly objevovat v rámci seriálů trendu tzv. quality TV, mohou skvěle zdynamizovat i poměrně tradiční a ustálený žánr.

Po technické a řemeslné stránce se dosavadní čtyři díly směle přihlásily o vysokou pozornost, umocněnou dvojím autorským vkladem slavného režiséra Sama Mendese (Skyfall, Spectre).

Ani nový, a zároveň zcela jistě poslední díl „craigovské“ série

nenatočil žádný fušér, nýbrž Cary Joji Fukunaga, jemuž v rukou zářně vykvetla excelentní první řada seriálu True Detective od stanice HBO. Nová bondovka zkrátka bude široce rezonující filmovou událostí roku.

Soggy Bottom Režie: Paul Thomas Anderson Plánovaná premiéra: 25. prosince Přísně vzato, tento film by do našeho žebříčku patřit neměl, jeho premiéra totiž byla kvůli covidu odložena už během natáčení, nikoliv až po jeho dokončení. Naše nutkání bylo ovšem příliš silné, protože do konce roku 2021 už nic ostřeji sledovaného do kin nepřijde.

Režisér Paul Thomas Anderson, jehož na 110 procent čestný Oscar za celoživotní dílo nemůže minout, se ve svém devátém celovečerním filmu navrátí do svých oblíbených míst a oblíbeného času, do losangeleského údolí San Fernando Valley 70. let – tedy do míst, v nichž vyrůstal a v nichž se odehrávalo již několik jeho filmů, a také do časů, v nichž sám dospíval. O ději mnoho známo není, jen to, že hlavním hrdinou bude středoškolský

Plakát k filmu Není čas zemřít.

student, který má minulost dětské filmové hvězdy. Všechny nitky ovšem nápadně připomínají (nejen díky místu a času, ale i motivům) řadu prvků, které tvořily úhelné kameny většiny Andersenových majstrštiků, ať už mluvíme o Hříšných nocích (1997), Magnolii (1999), nebo Opilých láskou (2002).

Andersonovy filmy vždy přesvědčivě naplňovaly předpoklady tzv. auteurské teorie, tedy že režisér autorsky reflektuje vlastní umělecké vize a důvěryhodně je pak na plátno převádí.

Zda bude i jeho novinka kráčet v těchto stopách a nabídne unikátní divácký zážitek, je něco, na co si rádi vsadíme.

Režisér Paul Thomas Anderson během natáčení.

Text i foto: Cyril Nováček, Ricardo Picante

Budějcký 4ky: Šenk u Hájků Otavská 397/27 Samotný šenk je roztomilý socialistický kvádřík

usazený do typické „sídlákové“ zeleně, kopírující

chodník a odstavný pruh pro všelijaké busy, před

Pozor, toto není optická halucinace! Dámy a pánové, milé děti, 4ky jsou zpět!

kterým je zahrádka. Což v praxi znamená čtyři plastové stolky se slunečníky a židličky. Čtyři ohniska huhlání, výkřiků a cinkání skla, která nám říkají, že národ pookřál, že jsme stále best in chlast.

Panuje překrásné jarní počasí – vítr fouká silou, jež

Samozřejmě nevíme na jak dlouho. Co ale víme, je

vytlačila poslední zbytky soudnosti z kulicha Gábinky

dlouhý době zase best in covid. Lid tak může vzít

ho požádáte o turka. Teplota atakující hranici deseti

to, že volby jsou za dveřmi a Čechia začíná být po zahrádky hospod útokem a pít hektolitry piva.

Ani my neváháme a horlivě plánujeme, kam za

národním folklórem. A víte, že když do toho zatáhnete 4kové kritérium a odér nepoznaného, tak to není zas taková bžunda se někde uvrtat? Tuhle jsme hnedka zkraje rozvolnění vtrhli na Palačák, a jelikož jsme

nevzali za povděk krabičákem nebo pervitinem, nehezky jsme s vidinou čepovaného ostrouhali. Skončili jsme

pak na pětipivu v Masnejch, ve společnosti alfasamců po čtyřicítce, co přijeli na elektrokoloběžkách a svým zakaleným zrakem... Ale to už by byl jiný příběh.

Napodruhé nenecháváme nic náhodě a naše příprava

je jako z kanclu starýho dědka Cowleyho: telefonát do podniku, kontrola meteoradaru, kontrola chemtrails

radaru, omluva přítelkyním za zkažený večer, studium jízdních řádů. Ano, tušíte správně! Jsme takoví nebo-

jsové a srdcaři, že na naši další 4kovou štaci vyrážíme

Koukalů, a nebe nad námi se mračí jako barista, když

stupňů Celsia je pak už pomyslnou třešinkou na dortu.

Vidina horkého grogu nám pomáhá usadit se na zle-

dovatělá plastová křesílka. Objednáváme si pivo. Pan vrchní zanedlouho přináší dva orosené budvarské

půllitry, jež nám vhánějí slzy do očí. Zaprvé proto, že si konečně po sedmi letech nebo po jaké době dáme pivo do skla jako normální pracující lid, a zadruhé proto,

že pivo v tomto sibiřském předlétí prostě pít chcete.

Už od pohledu je vidět, že pan vrchní ví. On kdo

ví, ten umí. A kdo neumí, vymačkává šťávu z chlebovníků do zavařovaček, které potom prodává

za nekřesťanský peníz mládeži s ledvinkami přes ramena. Co naplat, že se naše varlata snaží ukrýt

před zimou do podbřišku, pivo je znamenité a i přes

protestující sklovinu musíme objednat další. V mezičase máme chvíli na to se porozhlédnout kolem.

Vše, co potřebujete vidět, máte na dohled. Krás-

MHD! Člověk, který není zrovna fetišista-čichač nebo

nou panelákovou zástavbu, benzinu, autobusovou

sob přepravy dobrovolně nevyhledává. Ale co bychom

kačkami, a čůrací strom, který je pro dnešní podve-

žebrák, co bere pod padesát klacků měsíčně, tento způpro vás, milé čtenářstvo, prachy a slávu neudělali!

Respirátory nasazeny, po dobrodružných třiceti

minutách s osvícenými lidmi se smartphony v rukách jsme na místě a cítíme se statečně asi jako rusobijec

Honza Hamáčků. A kdeže? No přeci na „na na na na ná ná – ná na náná – ná na nananá ná ná ná“. Kdo nepo-

znal písničku Sídliště Vltava od Bedřicha Smetany, tak je buran a měl by se stydět nebo alespoň vstoupit do

Trikolóry. Trolej číslo devět nás vyklopila na severním

zastávku, pískoviště, kde převažují hračky nad stříčer veledůležitým checkpointem. Vnitřní prostory

jsou i nadále uzavřeny z důvodu šíření covidu, eboly

a lepry. Nám to ale nečiní žádný svízel, přeci jen proud odrážející se od kůry stromu zpět na kalhoty v našich dušičkách rozdmýchává minitrampský oheň. Osazenstva okolních stolů se protáčí jako fernety, které pan vrchní s ladností přináší ke stolu vedle nás. Přituhuje. Objednáváme další zlaťáky voltáže číslo 12.

Do hovoru s ostatními labužníky se tentokrát

cípu betonové zahrádky, odkud to máte pár kroků jak do

vinou ztuhlých sanic nepouštíme, o to pozorněji však

chy. My si to ale štrádujeme přímo do Šenku u Hájků.

vzorek přítomných se nám nedaří, berte to tedy jako

OC Géčko, tak k diagnóze úzkostně depresivní poru-

sledujeme místní nálevníky. Rozklíčovat sociologický

32— 3 3

domácí úkol a důvod, proč se do šenku vydat. Augustem Comtem se zde může stát opravdu každý.

Ze samé radosti kolem nás objednáváme ještě

jednoho ušáka, ale oba tušíme, že pro dnešek bude tento tím posledním, kterého zde lačně požijeme.

I přes příjemné sezení nejsme prostě na dnešní vídr-

holec dostatečně vybaveni softšelovým spodním prádlem, a protože vlasatější část dua Nováček–Picante

v posledních dnech nachází ve své kštici až podezřele stříbrné kadeře, ostávat zde by se rovnalo hazardu se zdravím jdoucím ruku v ruce se zánětem pindíků.

lihovaru, přesun do Široka, další piva, kymácení se,

váme se MHD vysadit Na Sadech a míříme do vyhlášené

ale zase jiný příběh, který vám vyprávět nebudeme.

Jelikož jsme ale ještě lačni dobrodružství, nechá-

cukrárny Hostel. Pak už následují jen další piva, chleby s pomazánkou, slivovice z blatenského parostrojního

rozbitá skla, otupělé pohledy a přesuny do prdele. To je Tak ahój a nezapomeňte podporovat své hospodské,

kteří jediní to s vámi myslí dobře! /

Text: Karol Podzimek, st.

Z populární hudby IX: Duchovní zářezy Protivínská kapela Koan se vyznačuje

návrat stavu před druhým vatikán-

potencionálními partnerkami: Zabila

východoasijského a židovsko-křesťan-

nebojí nejen satana, ale i výrazných

to inkvizice / spíš jen touha k milence /

nenápadným propašováváním mixu ského duchovního myšlení do čes-

kých vod. Jsou to srdcaři tělem i duší

a v jejich textech je to znát. V písni Jak červ pluhem rozpůlen cítím se se táhlé melancholické tóny prolínají s hlubokomyslnými texty, které není od věci

si poslechnout opakovaně: ořem lán oře / za pluhem kráčeje / co dává směr /

oř, pluh, nebo on? / nebo On? V další

typicky koanovské pecce Má mantra se

ským koncilem. V písni Původce zla se

rýmů a jazykových inovací. Důležitý je přirozeně i živelný rytmus. Osobně

ho intuice / či spíše její absence / nebyla Nenaplněná! Nenaplněná! Nenaplněná!

mě zvláště zaujal refrén z písně Milej

Baroque Mystic Opulent Style repre-

rizují objekty svého vymítání: Milej

tvam Vůl, která si zakládá na osten-

brachu!, v níž sarkasticky charakte-

brachu, / chce to mít kule! / talent na brikule / a bezskrupule / a někdy taky

hodně strachu, / než sendeš v prachu. / Milej brachu! / Milej brachu!

zentuje českobudějovická kapela Tat

tativním popírání jednoduchosti a pro-

stoty a která v ekumenické spolupráci

s českobudějovickým biskupstvím již uspořádala mnoho akusticky i vizuálně hodnotných a dechberoucích akcí

tito mistři oxymóronů zabývají duchov-

Kapela z Kaplice Desiderata je z rodu

mantra je rychlý kůň / osedlej si ho, má

Jejich texty jsou prosyceny duchovnem

Produkci duchovních zářezů předcho-

kapli / na to kápli / Bůh je / škoda, že jim

kud skrouhla pandemická situace, ale

ními zákoutími mantrovací praxe: má milá, / bez sedla.

Další výhradně mužská raperská kapela, tentokrát z Milevska Náš klášter

je náš domov připravuje turné po mužských zařízeních tohoto typu. Za

pozornost stojí fakt, že jejich hudební nářezy-zářezy „pouze“ doprovází kurzy

exorcismu pro pokročilé, které mj. propagují znovuzavedení malého vymí-

tacího rituálu při křtu, tedy faktický

staronového žánru Romantic Catholic. i vášní: na kostech mrtvých / ve hřbitovní

to nestačilo. Jiná píseň z metaforického

názvu singlu Braillovo Písmo, která nese titul Není vidět a je všude, se zabývá

Boží podstatou. Ve stejnojmenné písni jejich alba Krvelačná touha v něm se

poněkud hořce vysmívají svému bývalému bubeníkovi, který podlehl v boji se závislostí na alkoholu, kterou si pra-

videlně přiživoval špatně odhadnutými

plných zlata a světla.

zího období koncertně i lidsky poněna druhou stranu můžeme být rádi,

že to v kostelech, modlitebnách, kaplích, zvláště těch hřbitovních zase žije

a hraje…, i když ne každému to vyhovuje a raději by v kapli klid na usebrání.

Jedna paní dokonce polohlasem u kostelních dveří povídala: „Bože, už jsou tu zase! Už zase otravují Boha svým

zpěvem!“ Svatý Václave, oroduj za nás! /

Jazykový kutloch / Text: Štěpán Balík

Sudety – pohraničí – příhraničí Čeština v ideologické a významové pasti

O Sudetech jsem již psal v šumavském čísle Milk & Honey (č. 37, s. 28–29) v souvislosti s nevědomky používanou nacistickou ideologií (Sudetenland), která účelově pojmenovala tento jen drobně přerušovaný německý prstenec okolo vnitřní jazykově české oblasti. Původní keltský výraz však označoval pouze Krušné hory a později, tak je to v polštině, jen pruh pohoří od Krušných hor po Jeseníky. O tom, že dnes se tento pojem používá zcela neutrálně, i přesto, že byl po roce 1945 oficiálně zakázaný, svědčí mj. i věta z židovského časopisu Maskil (říjen/listopad 2018, s. 5; www.maskil.cz) o tom, že košer se dá s jistým omezením nakupovat na židovských skautských výpravách „i v zapadlém sudetském maloměstě“.

Z historického hlediska však toto označení neutrální není, podobně jako české pohraničí, které dočasně zvítězilo, navíc i jako výraz spisovný. Tento ideologický pojem označuje území, kam až saháme, a které nám tudíž patří, byť ne etnicky, resp. jazykově. Dnes se kromě, rovněž v publicistice, populárního výrazu Sudety ve smyslu veškerého dříve německojazyčného prostoru kolem hranic používá ne zcela jednoznačně spisovný výraz příhraničí, jež je sice ideologicky neutrální, avšak potíž je s tím, že označuje území na obou stranách hranice. Definice „oblast ležící při hranici se sousedním státem“ (Nová slova v češtině. Slovník neologismů, 1998, s. 235; podobně i v Slovníku spisovné češtiny, 2005, s. 333) není zcela dostačující, neboť jak poukazuje

i pojednání v rozhlasovém pořadu o češtině (https://www.radio.cz/cz/rubrika/cestina/prihranici), jedná se o „území z obou stran hranice“.

Jeho umístění v tomto slovníku neologismů společně s adjektivem příhraniční svědčí o tom, že jde o záležitost, která do češtiny po roce 1989 proniká nově (středně velké slovníky češtiny 20. století ho ani neuvádějí jako heslo – SSJČ a starší PSJČ). Nicméně druhý z nich uvádí na naskenovaném kartičkovém excerptu jak jeden doklad příhraničí, tak dva doklady pro odvozené příhraniční. Nějaké semínko tedy v češtině bylo již dříve a zřejmě vyklíčilo v souvislosti se snahou o korektní vyjadřování tak, jak se dnes v politickém a vědeckém jazyce používá výraz transfer, a ne odsun, nebo na druhé straně vyhnání.

Podle Českého národního korpusu (resp. druhu korpusu: Syn 2015; korpus.cz) je patrné, že výraz příhraničí je značně omezený frekvencí i stylem.

V korpusu Syn 2015 se příhraničí, včetně dalších pádových tvarů, vyskytlo jen 90krát, zatímco Sudety 309krát a pohraničí 396krát. Oba dva posledně jmenované výrazy dominují a náhrada novým neutrálním tvarem je problematická také s ohledem na jeho širší význam. Zatím ho tedy čeština využije spíše v akademickém či jiném prostředí, v němž je tlak na politickou korektnost silnější. Navíc mluvčí či pisatel musí 34 —35 dodat, zda se jedná o území z obou stran hranice či jen z jedné. Tolik k problému s ne zcela neutrálními pojmy s omezenou synonymitou. /

Inzerce

MILK & HONEY #41 (léto 2021) OBÁLKA Detail malby Georga Baselitze (2020) – uhádnete jaké?

Vydává v Českých Budějovicích čtyřikrát ročně Milk & Honey, z. s., Nová 21, 37001 České Budějovice mnh.magazine@gmail.com www.mlikoamed.cz IČ: 07719442 / MK ČR: E 22375 TÝM Štepán Balík, Zdeněk Brdek, Robert Brtník, Nika Brunová, Natalie Czaban, Tom Czaban, Luděk Čertík, Martin Dvořák, Honza Flaška, Petra Lexová, Cyril Nováček, Ricardo Picante, Jiří Ptáček DESIGN Lenka Pužmanová DISTRIBUCE Markéta Kulíková České Budějovice jazyková škola Aslan * AJG Wortnerův dům * * bistro Cobliha * Born in London * Café au Chat Noir * * Café Hostel * Cuba Bar * Dobrá čajovna * Dům U Beránka * Dům umění * * Esse Shop Gallery Space * Fér Café * Galerie 1 * holičství Wous * * Infocentrum * JČU kampus * JČU TF * Jihočeské divadlo * Jihočeská vědecká knihovna * Kabinet CB * Kanzelsberger * Karmelitánské knihkupectví * kavárna Matice * Knihkupectví Kosmas * Kino Kotva * * MC Fabrika * Masné krámy * bistro Na lžíci * Paluba * Pražírna kávy Jedna radost * recepce pivovaru Budvar * Restaurace Vatikán * Singer Pub * Staré časy * studentský klub Kampa * Široko * Think Yoga * Trvalé pytliště * * U Vás * Vegetárna Impala * Velbloud * Železná panna Tábor Baobab dílna * * Divadlo Oskara Nedbala * Infocentrum * stánek na Žižkově náměstí * * kavárna a galerie UmaUma * Kafe knihy Jednota * Český Krumlov Drunken Coffee Bechyně kino kavárna Praha Fotograf Gallery Hvozdno TNSS Týn nad Vltavou Městská galerie U Zlatého slunce Brno Seminář dějin umění FF MU VYCHÁZÍ ZA PODPORY KARMÁŠEK

reklamní agentura & tiskárna

DALŠÍ SPOLUPRÁCE

GALERIE SOUČASNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY DŮM UMĚNÍ ČESKÉ BUDĚJOVICE

11. 6.—29. 8. 2021