Milk & Honey #44 by Milk & Honey

opakování, série, repetice

Cover Art: Petra Herotová text: Jiří Ptáček

V genetickém kódu kreseb Petry Herotové není těžké rozpoznat sekvence kresleného vtipu a vizuálního humoru. Vytváří úsměvné a chytré glosy, někdy obrácené k reáliím všedního života, jindy k výtvarnému umění. Obojí je u ní samozřejmou součástí „jednoho“, protože pro tvůrčího umělce je umění jeho každodenností. > Při setkání s kresbami Petry Herotové si každopádně vůbec nemusíte všimnout, že je v principu konceptuální umělkyní. Jak jinak bychom ale docenili například to, když překreslí přebaly balíků papírů do domácích tiskáren, než abychom připustili, že jde sice o poťouchlou, ale vědomou a promyšlenou hru s tématy sériovosti a ojedinělosti, originálu a kopie, napodobování a původnosti. Pro výtvarné umělce, kteří se v každém tvůrčím okamžiku pro jedno nebo druhé rozhodují, se totiž jedná o témata důležitá a neopomenutelná. > V souboru kreseb vyhotovených přímo pro Milk & Honey se ke zmiňovaným tématům Herotová vrací opakovaně: v identických pivních pěnách, nebo naopak v individualizovaných „panáčcích šumperáčcích“, v krabičkách s motivy podle abstraktního malíře Pieta Mondriana či třeba v obrázku regálů s kopiemi antických soch a pisoárů. S poslední jmenovanou kresbou se Herotová ocitla někde napůl cesty mezi Hornbachem a muzeem moderního umění. A stejně by se vlastně dalo popsat i místo, kde Herotová chce nejvíce přebývat jako umělkyně. > Petra Herotová byla jistou dobu téměř světoběžnicí. Pochází

z Ostravy, ale vysoké školy studovala v Brně a Praze. Po absolutoriu se vrátila na Moravu jako kurátorka Galerie města Blanska. Poté se opět stěhovala, tentokrát do Týna nad Vltavou. Také zde se stala galeristkou zdejší městské galerie. Za uměleckou tvorbu získala cenu StartPoint, postoupila do finále Ceny Jindřicha Chalupeckého a Ceny Dorothea von Stetten v Bonnu. > Krátce po příchodu do jižních Čech její práci v roce 2012 představila českobudějovická Galerie současného umění a architektury / Dům umění. O pět let později měla v Českých Budějovicích další výstavu, tentokrát v Galerii Měsíc ve dne. Jižními Čechami se její výstavní rádius pochopitelně nevyčerpává. Představila se v řadě pražských galerií, v Chebu, Brně i Ostravě. Vloni se její kresby objevily na kolektivní výstavě Kvantová pole ve Východoslovenské galerii v Košicích. v

Editorial text: Zdeněk Brdek

„Moje jediný přání je opakování,“ pějí v refrénu známé písně Tata Bojs. Chytlavý popěvek se zdá být nekomplikovanou úsměvností, jenže jak u Tatáčů bývá zvykem, za humorem jejich textů se skrývá ještě přemýšlivější rovina. A tak lze zmiňovanou píseň vnímat i jako popkulturně odlehčené rozjímání nad fenoménem času, v jehož rámci je vůbec něco jako opakování možné. > Opakování, série či repetice, kterým se věnuje první Milk & Honey roku 2022, můžeme považovat za záchytné body našich životů, jež nám dodávají aspoň iluzi trvání v děsivém časovém toku směřujícím nemilosrdně k rozpadu. I o tom, že lidská bytost někdy potřebuje takovou útěšnou iluzi, Tata Bojs zpívají. Výmluvná je v tomto ohledu třeba skutečnost, že klip

inkriminované písně se odehrává pozpátku. > V aktuálním čísle, jež se barevně hlásí k symbolické podpoře napadené Ukrajiny, se pokoušíme jev opakování nahlédnout z více úhlů pohledu. Na jednu stranu můžeme v našem podnebném pásu kvitovat cyklické střídání ročních dob, jež skýtá řadu výhod (str. 20). Opakování je také základem jazykové komunikace (str. 10) a sehrálo důležitou roli při řešení zvyšující se potřeby bydlení rostoucího počtu lidstva v průběhu 20. století. Přinášíme proto přehledový text o sériovosti v architektuře (str. 23) nebo rozhovor o legendárním typizovaném domku zvaném šumperák (str. 26). Na druhou stranu se ovšem z opakování může stát umrtvující strojová rutina, již je třeba nabourávat, aby byl život skutečně

životem (str. 31). > Speciální blok se pak zabývá seriály, dnes tolik oblíbenou kinematografickou formou. Zeptali jsme se, jak se to má s festivalem Serial Killer (str. 14), jenž se právě na seriály specializuje, a posbírali jsme v redakci tipy na ty (podle nás) nejzajímavější (str. 18). Sémiotické analýze jsme podrobili ty nejzákladnější seriály české duše: večerníčky (str. 4). > Doufáme, že vás budou bavit texty tematicky zaměřené i ty, které se věnují jiným záležitostem než opakování. A že se třeba pročtete až k filozofickému hloubání nad otázkami, které si kladou v úvodu zmiňovaní Tata Bojs: „Je život přímka, nebo jen úsečka? Člověk se odpovědi v životě nedočká...“

Frustrace na pokračování text, foto: Jan Flaška

Asi jste si toho všimli taky: když se dáte do řeči prakticky s kýmkoli, dříve či později se váš rozhovor stočí k seriálům. (Výjimku tvoří lidé, kteří milují ruského prezidenta – s nimi se váš rozhovor dříve či později stočí k tomu, že nás Brusel ovládá přes chemtrails a že zeměkoule je placka; nedokážu si ovšem představit žádného člověka bez oboustranné lobotomie, který by si chtěl dobrovolně povídat s milovníkem ruského prezidenta.) > Seriál se na první pohled tak trochu podobá filmu. Zatímco film definujeme jako „audiovizuální dílo sloužící k simulaci zážitků, které zprostředkovává myšlenky, příběhy, vjemy, pocity, krásu nebo atmosféru pomocí pohyblivých obrazů a je určené lidem, kteří nemají na práci nic chytřejšího než se několik hodin dívat na stejné místo“, seriál je audiovizuální dílo, určené lidem, kteří nemají na práci nic chytřejšího než se několik hodin dívat na stejné místo mnohokrát za sebou. Každopádně, seriály jsou pro spoustu lidí tak velké téma, že vám o nich budou vyprávět, a to na pokračování. Prakticky každý vám začne vyjmenovávat seriály, které prostě musíte vidět. Já zpravidla kontruju, že všechny ty zásadní už jsem viděl: Rákosníčka, Křemílka a Vochomůrku, Krtečka a Pata

a Mata. Žádný seriál mi nedokáže dát víc. > Například díky Rákosníčkovi jsem se už jako dítě dozvěděl, že je tu cosi, co nás přesahuje: že Země je jen naprosto nepatrným bodem uprostřed nekonečného vesmíru, jenž je tvořený hvězdami, které, když spím, mluví hlasem Jiřiny Bohdalové a zažívají různá dobrodružství. > Cyklus příběhů o Krtkovi se zase zaměřuje na rozvoj osobnosti mladých dospělých. V prvních dílech akcentuje důležitost individuální vůle. Ukazuje, že jen díky vytrvalosti a optimismu může mladý, hormony zmítaný člověk dosáhnout svých cílů: získat

kalhotky a auto. Pozdější epizody o Krtečkovi pak pojednávají o tom, že soužití s ostatními sice může přinášet problémy, ale zároveň i usnadňuje jejich řešení, zejména navážeme-li mezidruhové přátelství, například když se skamarádí krteček (88 gramů) a medvěd (600 kilogramů). > Pat a Mat je série příběhů o dvou holohlavých zenových mistrech, kteří už ze svých životů dokázali zcela vytěsnit hněv. Situace, které by nerealizovaného jedince přiváděly k šílenství, zvládají řešit s nadhledem a vědomím, že beztak žijeme v samsáře. Koloběh nekonečných

znovuzrození je v seriálu vyjádřen tím, že i když oba zenoví mistři dejme tomu zdemolují dům, zahradu a auto, hned v následujícím díle je vše nové a krásné a začíná se znovu od začátku. > Křemílek a Vochomůrka je řada dobrodružství stejnopohlavního páru, který žije mimo civilizaci nezávislým, trvale udržitelným životem v pařezu. Partneři dokáží toho druhého přijímat takového, jaký je, bez hodnocení. Harmonii jejich vztahu prospívá dostatek vnějších podnětů, takže jejich život neupadá do vyčerpávající fádnosti a stereotypů (mj. například vezou vejce, honí basu, sázejí semínko holala apod.). Každodenní sepjetí s přírodou pak oběma partnerům pomáhá povznést se i nad estetické limity toho druhého – ať už je to demódní a limitovaný šatník (šála, čepička, pyžamo) nebo tělesné nedostatky (obezita, anorexie, velký nos, hlas Jiřiny Bohdalové). > Po těchhle formativních seriálech se mě ty další, které formovaly celou mou generaci, vůbec nedotkly. Ačkoli se mě Šmoulové, Sandokan, Gumídci, Rychlá rota, Přátelé zeleného údolí a Včelka Mája urputně snažili zaujmout svými dobrodružstvími, já v té době ležel v příručkách pro mladé elektrotechniky a za pomoci kladiva a vidličky zjišťoval,

co obsahují elektronické přístroje mých rodičů. Pozornost jsem nevěnoval ani seriálům pro dospělé: Žena za pultem mě neoslovila, Plechová kavalerie mě minula, 30 případů vyřešil major Zeman beze mě a doktor Sova pro mě zůstal na kraji města. K dalším seriálům jsem se dostal náhodou až po mnoha letech díky své babičce, za kterou jsem chodil na odpolední kávu. > Moje babička, dej jí pámbu věčný klid, prožila dlouhý a rozmanitý život. Sloužila u bohaté rodiny, pracovala v továrně i na záchodcích, přežila totální nasazení, prvomájové průvody i kupónovou privatizaci, stala se svobodnou matkou, dvakrát se vdala, jednou rozvedla a jednou ovdověla. Všechny tyhle bohaté životní zkušenosti uměla na sklonku života bohatě zúročit: dokázala v jakékoli situaci dávat cenné rady hercům v televizních seriálech. Radila jim pokaždé, když hrála taková ta dramatická napínavá hudba s divoce šmidlajícími smyčci, tedy v podstatě pořád, protože v televizních seriálech jiné než dramatické situace nejsou. „Na tu si dej pozor!“ křičela přes svou kávu na televizor, v němž snědý Alfonso právě vášnivě objímal proradnou Isabellu, a u toho šmidlaly smyčce. „Já jsem ti to říkala,“ smála se o pár dílů později Alfonsovi,

kterého Isabella připravila o haciendu, bazén, vrtulník a ropné pole, zatímco Alfonso za doprovodu šmidlajících smyčců odcházel s otřískaným kufrem do dáli snovat pomstu. > Každý seriál je jiný, ale když přijdete po dlouhém, únavném dni domů a pustíte si ten svůj oblíbený, zjistíte, že hlavní poslání mají všechny společné: frustrovat vás tím, jak ubohý, jednotvárný a nudný život vedete. No schválně – kdy vás naposledy zastřelila obří panenka? Kdy jste naposledy zažili vášnivý románek s proradnou Isabellou? Kdy jste naposledy honili basu? Tak vidíte. > Mým snem je jednoho dne natočit pravý opak těchhle nerváků: uklidňující seriál, který bude úplně pravdivý. Nebude si vůbec vymýšlet a bude docela ze skutečnosti. Scénář už mám hotový. Je to dvanáct dílů o člověku, který celý den pilně pracuje a pak přijde domů a pouští si seriály. Sice to nebude úplně napínavé, ale ten člověk bude mluvit hlasem Jiřiny Bohdalové a budou mu k tomu hrát šmidlající smyčce. v

Illustrace: Petra Herotová

Life on the hamster wheel text: Tom Czaban

Over the past few years, morning routines have received a lot of coverage. Entire books have been written about how to ‘win the morning and win the day’. YouTubers have walked us through the productive habits they implement between opening their eyes and leaving the house. In the past I have jumped on this bandwagon, even to the point of waking up at 5am. That routine was called ‘miracle morning,’ the sequence of activities included: silence, affirmations, visualization, exercise, reading, and writing. Did it make me more productive? Possibly. More tired? For sure. If you wake up at five you also need to commit to being asleep by ten – which makes your life more disciplined but less interesting. I find it quite easy to stick to new routines, but after a few months they begin to feel stale. So, I throw everything into the air and see where they land, letting go of old habits and inviting in chaos. Two months later my life is a mess and I’m scrambling back for a routine again, unable to deal with the lack of order. > My back and forth between rigid routine and disarray has become a routine of itself. A lot of us behave like this; we understand the importance of repetitive action but want our lives to be more than organized drudgery. Repetition and spiritual practice Morning routines promise to magically transform our life trajectory, but in my experience, adjusting habits only leads to superficial change. > There is a Zen proverb, “Before enlightenment; chop wood, carry water. After enlightenment; chop wood, carry water.” This can be interpreted in several

ways, but for me it points to how ‘improving’ your life is more about changing the internals than the externals. I.e., it’s not what you do, but how you do it. > In Eastern religion this means approaching everything with full attention, in the West it can be a case of reframing the things that are already there. For example, I once met a second-hand bookshop owner in England who told me that he tries to help the people who come through the doors in any way he can. His job had become more than just selling books, he gave it real meaning. Repetition is the father of learning I recently had a conversation with a friend who feels he is yet to find what he excels at. We discussed the 10,000 hours theory, which pertains that it takes 10,000 hours of repetitive practice to reach expert level. The theory originated with research of subjects such as the Beatles, who played for over 10,000 hours before they became successful. Since then, people have been targeting this magical number to master skills. > Reverse-engineering this process may not be the best approach because it takes extreme willpower. The Beatles didn’t cross off time practiced on a calendar. They simply pursued their creative interests, which is how they logged so many hours. Those who become good

at something usually do so because they love it, their practice is more than just a means to an end. > My friend and I decided that we are attracted to theories like 10,000 hours because we feel we need to do something huge to change our lives. We latch on to these massive gestures because they sound more exciting and transformative than making a series of incremental changes. Breaking our own patterns It can be interesting to commit to a new morning routine, spiritual practice, or thousands of hours of practice, but the process of creating real change is far duller. It is a gradual procedure of breaking long-held judgments and repetitive thought patterns. We tend to tell ourselves the same stories over and over, then see these stories play out again and again. There’s nothing wrong with this, it’s just strange that we are so surprised when we keep seeing the same results. > It is comforting to imagine living in a blissful new way, but the reality is that change is tough, unsettling, and often leads to new problems we could never have envisaged at the start. Worse still, it involves letting go of parts of ourselves that we thought made us who we are. When we put it like that, is it any wonder we would rather just try to wake up a little earlier instead? v

Déjà vu a jeho transcendentní patos text: Sebastian Vošvrda

Prolog Sedím v jedné kavárně kdesi v České Lípě a přemýšlím nad tím, že je má mysl neustále zaměstnávána podobnými jevy a znaky. Často se mi stává, že když se nacházím na novém místě, tak zpozoruji něco, co můj mozek vyhodnotí jako „už někdy viděné“. Pokud přijmu fakt, že každá věc je svým způsobem obrazem, dostávám se do dilematu, jak si toto opětovné setkání interpretovat. > Znovu a důkladněji se rozhlédnu kolem sebe. Tapety imitují zdivo, interiér je mírně potemnělý, ze stropu visí industriální lampy, nápojový lístek je ilustrován fotografiemi z kávových plantáží a na černých tabulích je křídou napsána doplňující nabídka toho nejzajímavějšího v nejrůznějších fontech. Každý musel být v podobně vypadající kavárně. > Poznamenávám si: „Můj terén estetického zážitku se zredukoval na bizarně se opakující symboly.“ Zavírám notebook a nejraději bych zavřel i oči, aby se můj zájem trochu oprostil od mých každodenních společníků. Jakmile se tak stane, mou pozornost hned zaměstná komerční rádio, ze kterého posléze křičí reklama „Playboy, udělá ze všedního dne svátek“. Teze k estetice každodennosti Svátek byl něco jako vytržení z běžného života. Píšu „byl“, protože mám pocit, že každodenní dění se zredukovalo na neustálé vyhledávání nějaké formy zábavy. Se svátky mám spjaté prožívání, které

je výjimečné a se kterým se mi vybaví pocit extatické jedinečnosti, ve smyslu něčeho transcendentního. S každou takovou situací se pojí určitá vizualita. Jinými slovy jde o estetickou funkci, která nás oslovuje. Při oslavách se užívalo slavnostního nádobí, během různých tradic se nosily masky a dodržovaly se nejrůznější zvyklosti. Dokonce samotná návštěva galerie vytvářela mimořádný pocit vzrušení. > Dnešní doba se rozchází s klasickými hodnotami a naopak se nechává unášet technologickou vznešeností. „Disponujeme mnoha

druhy médii, která jsou svými formami předurčena k fragmentární komunikaci,“ říká Neil Postman. Tato transformace má na svědomí tříštění naší pozornosti, která si nutně vyžaduje nutné zjednodušení obsahu. Samotná forma vytváří nový kánon, který se podřizuje masové kultuře. Ta pomalu přijala tuto novou estetiku, která se ustálila díky průběžné obrazové ikonisaci a nastávajícím trendům. > Sociologicky bych to pojmenoval jako fluidní činnost kolektivního nevědomí. Tato problematika se projektuje do vnímání zmíněné

každodennosti, ve které dochází k patologické kumulaci opakujících se metafor, které ze sdělení vytvářejí vyprázdněný obsah. Vychází tedy najevo, že se stále, a více než kdy jindy, nacházíme v zajetí estetické reprodukovatelnosti. Pt. 1 Probouzím se do dalšího dne. Ze zvyku projíždím Facebook, mail, instagram v domnění, že objevím něco obohacujícího. A zároveň přeci musím vědět, co je nového. Odstraním spamy, odkřížkuji reklamy a v instastories si prohlédnu fotografie slunečných dnů, portrétů před zrcadlem, snídaně z celého světa nebo vtipy, které už jsem zaregistroval předchozího dne. Život je tak zábavný, když mohu sledovat lidskou zkušenost tvořící tuto materiální realitu. Ocitám se v jakési magické simulaci globálního folklóru. > Z tohoto myšlenkového veletoče mě vyruší zpráva od kamaráda, jestli se nesejdeme na oběd. Když vynechám snídani, tak se mi jeho návrh zdá jako docela vhodný. Dlouho jsme se neviděli, tak si určitě budeme mít co říct. Přicházím s menším zpožděním, jak je mou zvyklostí. Po pár zdvořilých otázkách sklouzáváme k tématu fotografie, již jsme oba studovali. Za zmínku stojí naše debatování o kauze s Martinem Strankou, která svým způsobem reaguje na mou problematiku v tomto textu. Tento nadaný fotograf se proslavil tím, že vystavoval fotografie, u kterých se v poslední době zjistilo, že jsou pouhými kopiemi jiných světových fotografů. Usoudili jsme, že řešit etickou stránku je nemožné, protože princip reprodukce je v této době lidmi běžně používán. > Říkám po chvíli kamarádovi: „Poslyš, a nejsou to jen ustálené vzorce chování, které si kultura osvojila? Že jako tím opakováním se udržuje latentní tradice.“ > „No jo,“ podotkne kámoš, „ale jestli je tohle vkus společnosti, tak jak se tomu dá čelit?“ > „Nijak, je to zábava. Pokud ti to tak napřipadá, tak si běž koupit časopis Playboy,“ odpovím.

Pak už pomalu diskuse směřuje do běžných kolejí o životě, k takovému tomu běžnému tlachání. Úryvek z jednoho večera „Ale právě tak je pravda,“ píše Italo Calvino, „že každá vlna je s jinou vlnou totožná, a to i když není bezprostředně soumezná či následná; zkrátka jsou tu tvary a sekvence, jež se opakují, byť jsou nepravidelně rozloženy v prostoru a čase. Poněvadž Palomar v této chvíli hodlá prostě vidět vlnu, to jest postihnout všechny její simultánní složky a žádnou nevynechat, jeho pohled bude utkvívat na pohybu vody dorážející na břeh až do okamžiku, kdy zaznamená aspekty, jež předtím nepostřehl; a jakmile zjistí, že obrazy se opakují, bude vědět, že viděl vše, co chtěl vidět, a bude moci přestat.“ Teze k reprodukovatelnosti Samotná reprodukovatelnost je výrazem masové kultury, která svojí devastující expanzí otupuje naši percepci. Mohl bych podotknout, že tím částečně lidoví náš vkus. Naše pozornost se permanentně ztrácí v záplavě podnětů, čímž následně postrádáme jednotu v koncentraci. Každou následující reprodukcí se vytrácí část z původního, a to i přestože by měla mít konzervující charakter. Populární umění přišlo s principem variace stejného motivu a do teď je stále aktuální a vyhledávané. A to je poplatné v poznámce, že dnešním tvůrcem může být kdokoliv. > Člověk chce zkrátka uchovat vlastní identitu, což mě vede k úsudku, že bych mohl reprodukovatelnost interpretovat i jako fenomén pojednávající o společenských statusech. Podobně o tom hovoří Miroslav Paulíček, který primárně mluví o umění, nicméně jeho myšlenku mohu aplikovat na všechny estetické složky: „Podle teorie informační kapacity se věnujeme takovému umění, kterému rozumíme a z něhož máme požitek (…), podle teorie usilování o status zase primárně vyhledáváme takové kulturní akce, jaké odpovídají

našemu sociálnímu postavení, což může být dříve či později doprovázeno estetickým prožitkem.“ Čili reprodukce je specifický druh sdělení, ve kterém se mimo jiné vyjevuje samoúčelná funkce a vkus jedince. > Kdybychom v záplavě informací typologicky zkoumali jednotlivé atributy společenského konání, přišli bychom na to, že existují nepsané normy, které nás svým způsobem ubezpečují. Proto i plagiát se může stát uměleckým dílem, které si zasluhuje uznání a možnost býti prožito. Pt. 2 O pár dní později se z nějakého důvodu procházím městem a krátím si chvíli představou, že všechno kolem mě je svým způsobem objektem rozkoše s možností nekončícího znovu-prožitku. Některým objektům rozumím více, jiným méně. Pár z nich mě skutečně přitahuje a najdou se i takové, které můj zájem nezískají. Jde o jednoduchou selekci, která je podřízena subjektivnímu prožitku. A vnímám, že si začínám osvojovat slova filosofa Viléma Flussera, kdy se věci stávají modelem pro chování adresáta, který se samotným sdělením ocitá v osobním rituálu, aby uchlácholil stanovená poselství oscilující na jejich povrchu. > Pokud vezmu v potaz biologickou stránku slova reprodukce, tak jde o zajištění potomstva. Rozmnožit se do mrtě. Najednou ve všem spatřím metaforu, že jde o zajištění ekonomického zisku. Ty věci, které se kolem mě kumulují, jsou propracovaným plánem cílícím na mou osobnost. Nutí mě to se bavit myšlenkou, kolik lidí na této planetě nosí stejné oblečení, kolik interiérů zdobí stejné obrazy, kolik totožných fotografií vznikne za jeden den, případně kolikrát se dostáváme do obdobných debat. Nehledě na to, že touto myšlenkovou nesvobodou dále produkujeme tyto naučené modely k realizaci vlastního projevu. Epilog Déjà vu a jeho transcendentní patos. v

Kopie kopie text: Michal Hořejší

Opakování je prý matkou moudrosti. Ano. Ovšem stejně jako i třeba otcem myšlenky.

Rozumějte mi: že je opakování matkou moudrosti „prý“, plyne právě z dlouhodobého opakování této věty, fráze. Opakováním je zajištěno nejen to, že se kdysi nahodilé vyjádření stane tvrzením, ale především to, že se spolu vůbec můžeme dorozumět prostřednictvím jazyka. Vždyť jazyk, tedy systém par excellence, je na opakování postaven. > Opakování je principem gramatiky. Aby se z různých dílčích zvuků – hlásek – mohlo stát slovo, musíme precizně ovládnout jejich ustálené znění. Aby slova mohla tvořit sousloví či věty, musíme ovládnout ustálená pravidla tvoření jejich forem. To, že pomocí zvuku „ami“ dokážeme kódovat informaci o tom, že podstatné jméno je ženského rodu, množného čísla a sedmého pádu, je vpravdě geniální způsob, jak si nemuset pamatovat nekonečná množství jedinečných pojmenování. Gramatika je evoluční svatý grál, který umožňuje relativně nevelký objem slovních základů řádově zmnožovat pomocí opakujících se sledů hlásek. > Podobně i při tvorbě takzvaně nových slov. Ustálený konvolut slovotvorných morfémů umožňuje mluvčímu okamžitě tvořit slova, která nikdy předtím neslyšel, a vyslat je k posluchači, který jim za týchž podmínek s přijatelnou mírou zkreslení rozumí. Znáte slovo *slovotvořiště? Ne? Ani já ne. A přesto tuším, že asi ponese význam místa, kde se tvoří slova. Perfektní. Sláva opakování. > A můžu jít dál.

Opakování určitých slovosledných struktur zaručuje bezpečné generování stále nových vět, stejně jako opakování stylových vzorců přináší komunikační úspěch v konkrétních situacích. To, co zaručuje bezproblémové fungování v těch kterých společenstvích, je znalost jejich jazyka, znalost toho, jaká schémata či pojmenování jejich členové opakují. A platí to jak horizontálně (otázka nářečí), tak i vertikálně (otázka sociální). > Aby to ale nebylo tak jednoduché, opakování není jen zárukou trvání, ale i vehikulem změny. Jakákoli vývojová změna v jazyce je nesena opakováním. Jak se v češtině prosadila změna kuoň > kůň? Opakováním. A jak se v Budějovicích ujalo slovo kolostav? Taky tak. Příchod jednoho opakování je tak vlastně zpravidla narušením opakování nadřazeného. A tak je opakování hybatelem progrese, stejně jako jejím konzervativním hrobem. > Mě ovšem ze všeho nejvíc vzrušují opakování různých tvrzení, jejichž prostřednictvím rozličné jevy nabývají svých identit, významů a vztahů. A nemám nyní na mysli jen jazyk-text, ale i jazyk-obraz. To, že se slovo sklenice v řeči či obraze opakovaně pojí s pojmenováním chladného nápoje, stejně jako se hrnek pojí s pojmenováním nápoje teplého, zaručuje, že sklenice sama o sobě studený nápoj evokuje. Říká se tomu sémantická či diskurzní prozódie. Podle sémantické prozódie se také třeba slovo aktivista zpravidla pojí

s levicovostí, ideologií, ba dokonce fundamentalismem. A to už se pak ta občanská společnost nerozvíjí snadno. > Pojďme ale dál. To, že například mediální mainstream soustavně zobrazuje tzv. uprchlíky jako silně nábožensky založené muže, dává migraci do Evropy velmi nesamozřejmý význam. A to, že se tento obraz dále stane základem pro opakování – reprodukci – rozvitých schémat v rámci online sítí, umožňuje, aby se nové významy dění, v němž se nacházíme, etablovaly doslova okamžitě. > Toto instantní opakování, které nese zcela novou kvalitu, protože fakticky nepotřebuje čas či trvání, pak umožňuje formovat silné postoje takřka neuvědoměle. Existují přesvědčivé výzkumy, které dokládají, že právě bezprostřední a plošná reprodukce nenávistných schémat činí z takzvané hate speech nástroj či zbraň nebývalé účinnosti. Už kontakt s necelými dvěma stovkami postů s týmž nenávistným tvrzením rapidně sníží citlivost celé komunity vůči dané menšině. A co víc: obranou není nic jiného než účinná reflexe na straně přesvědčeného, tedy analýza, terapie, která je v běžném provozu fakticky neuskutečnitelná. > Opakování je zkrátka nejen základní podmínkou fungování mezilidského kódu, ale i prostředkem, který z jazyka činí nástroj ideologie ve smyslu konkrétní konstelace významů a postojů. Je tedy doopravdy nejen matkou moudrosti, ale i skutečným otcem myšlenky. v

Illustrace: Petra Herotová

Tvůrci nepříjemných příběhů text: Honza Vojtíšek

„Fenomén“ sériových vrahů může být vnímán jako zajímavost, která propojuje strachy fiktivních hororových příběhů s krutou realitou skutečného světa. A ta může dopadnout dokonce i na vaše vlastní rameno.

Snad už je pryč doba, kdy se nedělal rozdíl mezi masovými a sériovými vrahy, neboť každé označení znamená něco jiného. Masovými vrahy jsou a byli například Anders Behring Breivik nebo Olga Hepnarová, kteří zabili více lidí v krátkém časovém úseku na omezeném prostoru. Mezi sériové vrahy se řadí z těch nejznámějších třeba John Wayne Gacy, Ted Bundy či československý spartakiádní vrah Jiří Straka. Ti, odborně řečeno, spáchali několik za sebou jdoucích vražd, odlišujících se místem i časem, mezi nimiž byla větší časová prodleva. A také zpravidla nepřestali vraždit sami od sebe. > Ač by se to podle kulturně zpravodajských odkazů a výstupů nemuselo zdát, sérioví vrazi nejsou doménou jen Spojených států amerických a 20. století. Ne všichni se však dostali do různých žebříčků a informačního výsluní. O některých se točí filmy, píší knihy, stávají se objektem vědeckých výzkumů, jiní se stali jen položkami v zapadlých seznamech. O sériových vrazích se traduje několik základních pouček a poznávacích prvků, které však jsou jimi samotnými zneplatňovány. > Tak například jeden ne zcela uctivý vtip tvrdí, že sériovými vrahy nemohou být ženy, proto-

že by se již po první vraždě potřebovaly svěřit. Vtip této anekdoty hatí již patrně nejznámější sériová vražedkyně Aileen Wuornos, jejíž život se kromě filmového (a Oscarového) dočkal i operního ztvárnění. > Na přelomu 19. a 20. století ve Spojených státech na svou farmu lákala a zabíjela muže Belle Gunnes (vlastním jménem Brynhild Paulsdatter Storset). Její konání mělo čistě finanční pozadí, nešlo jí o vraždy samotné, jako spíše o majetek obětí. Z její farmy La Porte se později stala turistická atrakce, v oblastním muzeu místní historické společnosti dodnes naleznete stálou expozici o jejím osudu. Jako jedna z mála nebyla za své činy potrestána, byly totiž odhaleny až poté, co její farma vyhořela a jedno z (mnoha) nalezených těl bylo považováno za její. Zda opravdu uhořela nebo svou smrt jen fingovala se dodnes nepodařilo zodpovědně odhalit. > Až do Guinnesovy knihy rekordů, která jejich aktivity označila za „nejvýkonnější vražedné partnerství“ se dostaly mexické sestry Delfine a Maria de Jesus Gonzales, které v letech 1945 až 1964 prokazatelně připravily o život 80 žen, 11 můžu a pohřbily několik desítek čerstvě narozených plodů. I u nich bylo násilí a vraždy „jen“ sekundárním

projevem jejich podnikání a zapojení do organizovaného zločinu. Průchod násilí Dalším zažitým faktem o sériových vrazích je, že mají jistý „modus operandi“, tedy styl, podle něhož konají a jsou rozpoznatelní. Toto nabourali hned dva čeští sérioví vrazi. > V letech 1951–1956 působil Václav Mrázek. Sexuální vrah, pedofil a nekrofil. Sice své oběti zabíjel (až na ojedinělé výjimky) v omezeném teritoriu, jinak ale nebyl nijak vybíravý. Jeho oběti byly nacházeny v řece i v posteli. Nešlo mu o to, aby ženy přiměl k pohlavnímu styku, chtěl se jich zmocnit násilím. Vybíral si je náhodně. Nijak nehleděl na věk. Zaútočil dokonce i na školačku, pokoušel se vniknout do márnice. Měnil vražedné zbraně – zabíjel pistolí, nožem i obyčejným klackem. Jedna z jeho obětí měla jen tu smůlu, že ji prostě míjel na kole. Přitom po ní vystřelil z pistole a jel dál. Až po několika desítkách metrů se zastavil a čekal. Když jeho výstřel nevyvolal žádnou pozornost, vrátil se, mrtvolu odtáhl do pole a znásilnil. Pro jeho dopadení byla sestavena vůbec první specializovaná vyšetřovací skupina v Československu. Na stopu mu policie přišla díky jeho

zlodějinám, kdy coby lázeňský zaměstnanec vykrádal šatny. > Široké pole působnosti měl naopak Ladislav Hojer, působící v letech 1978–1981 po celém území Československa. Ani tohoto patrně našeho nejbrutálnějšího sexuálně sadistického vraha nezajímal vzhled či věk obětí. Dokonce mu bylo jedno, jestli je znásilňuje živé nebo mrtvé. Zajímalo ho pouze a jen násilí. Zabíjel holýma rukama (škrcením), ale i nožem. Tím jedné své oběti odřezal genitálie, které mu nejprve sloužily k sexuálnímu ukájení, poté je snědl. Než byl dopaden, stihl zavraždit pět obětí. > U podobných zločinců se často dokazuje k jejich dětství a prostředí, v němž vyrůstali. Výzkumy odhalují, že největší podíl na formování osobnosti člověka mají genetické informace spojené s prostředím, v němž člověk vyrůstá. Pokud je někdo vychováván v harmonickém prostředí a veden ke slušnosti a pořádku, je menší pravděpodobnost, že se deviace, jíž případně trpí, projeví navenek. Neznamená to, že se jí zbaví, jen má vybudované natolik silné morální zábrany, že mu umožňují pudy potlačit, případně ventilovat jiným, ne nebezpečným způsobem. Pokud však nejsou podmínky, v nichž jedinec vyrůstá, příznivé a zábrany tlumící pudy vybudovány, mají pudy volný průchod. Tato argumentace chování zločinců nijak neomlouvá, jen vysvětluje a odkazuje na možné motivy. Těmi může být například šikana a posměšky. > Jako v případě japonského tzv. otaku vraha Cutomu Mijazakiho. Ten se předčasně narodil se srostlými zápěstími, což ho na základní škole uvrhlo do víru šikany a výsměchu. Cutomu se začal stranit lidí, svůj svět si našel v prostředí manga příběhů a stal se, jak bývá u podobných lidí obvyklé, tichým a poslušným zaměstnancem. Přesto v letech 1988 a 1989 zabil čtyři náhodně vybrané dívky ve věku od čtyř do sedmi let. Jejich těla znetvořil, znásilnil, rozčtvrtil, část

třetí oběti snědl. Následně terorizoval rodiny obětí dopisy, v nichž podrobně popisoval, co obětem provedl. Dopaden byl poté, co se v jednom parku pokusil do vaginy zavést lupu malé školačce. Během soudního procesu byl označen za schizofrenika trpícího mnohonásobnou poruchou osobnosti, ale schopného uvědomit si a nést následky svých činů. V červnu 2008 byl oběšen. v

chrám i brána seriálové tvorby Rozhovor s Kamilou Zlatuškovou text: Robert Brtník, foto: Lucie Lusiet Levá Filmové festivaly bereme všichni jako samozřejmost, ale nejednoho z čtenářů jistě překvapí existence českého festivalu seriálové tvorby. Serial Killer v letošním roce proběhne již po páté a svým návštěvníkům nabídne premiéry velkých i méně známých seriálů z celé Evropy. Na otázky odpovídala producentka a zakladatelka festivalu Kamila Zlatušková.

Kde se vzala myšlenka dělat festival zaměřený na seriálovou tvorbu a kdo za ní stojí? Jako producentka v ČT jsem postrádala festival, který by byl zaměřený na slibně se rozvíjející televizní žánry všeho druhu. Chyběla mi veřejná debata o současném televizním světě a tématech, která sledují obrovské počty lidí. V ČT jsme kdysi krátce dělali na téma současné televize pořad Monoskop, který byl po několika dílech tak trochu záhadně zrušen. Už tehdy jsme se s kolegy zaobírali myšlenkou Cen Monoskopu, kde by odborná porota hodnotila nejlepší televizní počiny roku. > Když jsem pak z televize nedobrovolně odešla a díky práci proděkanky na FAMU jsme se seznámila zevrubněji s fungováním několika velkých světových festivalů v čele s Berlinale, zjistila jsem, že v západní Evropě fungují výběrové festivaly tohoto druhu už poměrně běžně. Bylo pak už jen otázkou času najít partnery a dobrý tým a celé to rozběhnout, resp. vydupat ze země. > Původně jsem si pohrávala s myšlenkou nabídnout spolupráci nějakému ze zdejších velkých zavedených festivalů, ale pak jsem si řekla, že bude asi úplně nejlepší jít svou vlastní cestou, protože budeme mít svobodu dělat si festival po

svém, ačkoliv to byl ze začátku bez zázemí a stabilního cashflow docela velký nervák.

divákům ty nejnovější západoevropské tituly, ke kterým by se jinak dostávali jen velice obtížně.

Na jakou tvorbu ať už žánrově, či kulturně je festival zaměřen? Od začátku jsme se soustředili na tzv. quality TV seriály, tedy to nejlepší, co současný televizní svět v čele s Netflixem nebo HBO divákům nabízí. Ale chceme objevovat, nikoliv se vozit po vlně zájmu. A dlužno říct, že tipování titulů, ze kterých se stanou hity nebo získají prestižní ocenění, nám docela jde. > Mimochodem naší úplně první festivalovou projekcí v roce 2018 byl tehdy zcela neznámý seriál Most!. V roce 2019 zase #martyisdead, který vyhrál prestižní cenu Emmy. Není totiž podstatné, jaký má seriál rozpočet. Klíčová je invence, originalita, chuť posouvat hranice. Příliš nás nevzrušují adaptace úspěšných seriálů, domníváme se, že máme-li v našem regionu nastolovat trendy, musíme být mnohem odvážnější. Vybíráme tudíž z regionu střední a východní Evropy unikátní premiéry chytrých nových seriálů i webseriálů do naší soutěže, kterou hodnotí porota složená ze západoevropských televizních a filmových osobností. A přivážíme našim

Jak se podle vás seriály liší od filmové tvorby? Na té nejvyšší úrovni se technologické rozdíly už dávno prakticky stírají, ne nadarmo se tomuto druhu kvalitní televize také říká „cinematic TV“, tedy televizní tvorba s kinematografickým přesahem. Seriály mají jednoznačnou výhodu v možnosti vyprávět na větší ploše. Zároveň je ta určitá bezbřehost limitující, zejména když na festivalu uvádíme vždy jen ochutnávku (dva díly z celé série) a diváci pak musejí čekat, než seriál uvede některý z našich vysílatelů. Ale děje se to naštěstí čím dál častěji a hlavně rychleji.

Loňským vítězem se stal srbský seriál Rodina. Programový ředitel ČT Milan Fridrich dokonce potvrdil, že tento seriál bude zakoupen pro vysílání veřejnoprávní televize. V čem je toto dílo tak zásadní? Příběh Rodiny je pro mě důležitý hned z několika perspektiv. Vyráběla ho známá srbská produkce, kterou jsme v rámci festivalových příprav požádali, aby nám poslali nabídku svých nových titulů. Poslali nám několik detektivek, včetně

nějaké upíří ságy pro teenagery. Naší dramaturgyni se to nepozdávalo a prohlédla si v rámci příprav i jejich web, kde zjistila, že mají seriál o posledních dnech Slobodana Miloševiče před jeho zadržením a předáním Mezinárodnímu trestnímu tribunálu v Haagu. Seriál jsme si vyžádali a nadchnul nás. A přitom nechybělo málo a vůbec jsme ho v nabídce neměli, protože samotné produkční společnosti to téma zjevně připadalo relativně lokální. Za pár dní ho díky vítězství u nás promítne také prestižní festival Berlinale a díky Killerovi už byl prodán do dalších zemí světa – mimo jiné Ruska, USA, Španělska nebo Austrálie. ČT už seriál koupila a už brzy ho českým divákům uvede v seriálovém slotu na ČT2, z čehož máme samozřejmě velkou radost. Festival obsahuje i kategorii webseriálu. Můžete nastínit, jak se takový webseriál liší od klasického seriálu? Ty rozdíly se také čím dále více stírají, ale v podstatě jde o rozdíl ve stopáži. Webseriály jsou u nás doménou soukromých televizí – zejména Seznamu, resp. bývalého Streamu a Mall.tv, ale nově začala obsah přímo pro internet úspěšně produkovat i Česká televize, skvělým příkladem je seriál TBH, který již najdete na iVysílání… Mimo promítání jsou na Serial Killeru i různé diskuze a přednášky. Koho jste již v minulosti hostili? Je podle vás i diskuze ohledně seriálové tvorby podstatná? Diskuze a inspirace, know-how úspěšných producentů a šéfů televizí, kterým se daří zvedat laťku kvality a zároveň oslovovat široké spektrum diváků – to je srdce festivalu. Mám radost, že seznam našich hostů je opravdu široký a plný skvělých osobností. Jen letos to bylo více než 60 mluvčích z řad významných televizních profesionálů. Pro mě byl dosud jedním z nejzásadnějších přednášejících Ivar Køhn z norské NRK, které se přezdívá, mimo jiné i díky jeho skvělému vedení,

„skandinávská BBC“. Domluvili jsme se, že přednese hodinový výklad o jeho producentské vizi a bylo to fantastické. Ivar byl mimo jiné také prvním evropských koproducentem Netflixu v době, kdy ještě jako videopůjčovna posílali DVD svým klientům poštou…

gram. Mimořádný bude tento pátý ročník i tím, že by se měly poprvé otevřít i brány našeho nového Televizního institutu, který by měl být celoročně činný v hledání nových talentů, témat a inspirace v televizní tvorbě v našem i evropském a následně světovém měřítku.

Ovlivnila nynější pandemická situace seriálovou scénu? Ovlivnila ji zásadním způsobem, zpozdilo se mnoho výrob, celé odvětví utrpělo poměrně výrazné ztráty, zároveň výrazně narostl počet lidí, kteří mají předplacený nějaký druh televizního obsahu, ale zdá se mi, že až na výjimky se zatím pandemie nepromítla do seriálů tematicky. Obecně spíš cítím tendenci, i na odborné úrovni, pokud možno už nic, co se pojí s covidem, neřešit, protože jsme z toho všichni děsně unavení. Domnívám se, že skutečně významná obsahová reflexe těchto podivných uplynulých let přijde až s mnohem větším odstupem.

Závěrem bych chtěl požádat o tip na nějaký zajímavý seriál, na který se v nejbližší době můžeme těšit. Jednoznačně je to Podezření, nová minisérie České televize, která u nás na festivalu loni získala, díky famóznímu výkonu Kláry Melíškové v roli zdravotní sestry obviněné z vraždy, čestné uznání mezinárodní poroty, kde zasedla mimo jiné i šéfka televizní části Berlinale. ČT by tento titul měla uvést v nejbližších týdnech. Spolupracovali na něm Tomáš Hrubý a Štěpán Hulík, tvůrci Hořícího keře a Pustiny (HBO), a Michal Reitler, producent Mostu!, Ochránce anebo Devadesátek. Podezření se také stalo prvním seriálovým titulem z našeho regionu na červeném koberci Berlinale spolu s nejlepšími seriály světa. Přesně tohle jsou zprávy, ze kterých máme obrovskou radost, protože cítíme, jak se ten náš seriálový svět pomalu začíná stávat světovým. A to je jedním z našich velkých festivalových cílů. v

Můžete již prozradit, kdy proběhne pátý ročník festivalu a na co se mohou jeho návštěvníci těšit? Termín festivalu máme naplánovaný už dlouho, bude to 20. až 25. září. Diváci se mohou těšit na fokus na švédské seriály, švédské tvůrce a herecké hvězdy, samozřejmě máme v plánu i rozsáhlý doprovodný pro-

Budějcký 4ky: Vinotéka s posezením (Lidická tř. 1022)

text, foto: Cyril Nováček, Ricardo Picante To si jeden chlastá a chlastá a chlastá. Zplodí si dítě a to s ním časem chlastá a chlastá a chlastá. Pak si ten jeden umře a onen potomek chlastá a chlastá a chlastá. Jelikož neopomněl svou reprodukci, tak se doma znova a znova chlastá a chlastá a chlastá. Opakování je zkrátka matka moudrosti a rodina je základ státu. Takže tímto zdravíme naše kamarády adiktology a také věrné fanoušky na linii dotyku s Ruskem, tedy do Brna, kam jezdí tyto chrabré bojovníky s kocovinou rozveselovat tiskovinami z dílny Milk & Honey naše redakční kolegyně Péťa Lexů. A nebojte se Brňácí, Putinovi vás nedáme, i kdyby nám slíbil hokejovýho trenéra, co netrpí mutismem, a vedoucího prezidentský kanceláře k tomu. > Tohle číslo Mlíka & Medu se tematicky věnuje opakování, a protože jsme rebelové a nechceme se opakovat, tak vyrážíme na pivo do vinotéky. Že jsme se posrali v kině? To každopádně, a ne jednou, přátelé. Avšak vyčkejte. Tenhle kumbálek se nachází v městské čtvrti zvané Rožnov, kam směřujeme v únorovém odpoledni, které teplotou volá po jaru. Sockou tudíž tentokrát nejedeme, raději si to štrádujeme pěkně po svých. Však je to z centra nějakých 20 minut chůze. Míjíme sterilní restauraci Pohádka, omšelý Dick bar, legendární, ale poloprázdnou pivnici Na Spojce. A sotva se stačíme dobrat k tomu, že celej kariérní růst a seberozvoj je úplně o hovně, když si pak ve volné chvilce nemáš kam zajít na dobrou

hotovku za normální peníze, jsme na místě. > Stojíme před malou provozovnou v domě, který je ověnčený několika plastovými cedulemi lákajícími tu na čepované víno, tuhle na zmrzlinu. Jindy zas cedule servíruje našim očím rovnou kombo „svařák, pivo, víno, aperol“. Vzrušující jak Insťák Alenky Schillerový. Jsme tu dobře. Větříme dobrodružství a vcházíme kolem venkovního stolku s popelníkem dovnitř. Po překročení pomyslného prahu zdravice a ihned se na nás zaměří několik očí, protože se ocitáme v takovém menším pokoji, kde je každý a všechno na dosah. Ještě než se usadíme k jednomu ze dvou stolů, prokazujeme paní šéfové naši vakcinaci proti covidu-19. Je to až nostalgické, protože dnes je toto na-

řízení vlády funkční naposledy a od zítřka XN109 už neexistuje a může se zase lejt jak za mlada. Víno vs. pivo Ve vinotékách mívá občas člověk nutkání objednat si víno. Zkušeným okem přelétneme lokálek a vidíme, že místní osazenstvo toto nutkání dokázalo potlačit a na stole před nimi stojí sklenice se zlatou tekutinou. A urina to není, můj princi. Pokud se tedy rozhodnete vyměnit chmel za hrozny, máte na výběr buď Kozla 11, nebo Radka 12. Poslední dobou se étery nesou zkazky, že Kozel stojí za hovno, a protože milujeme pomluvy, rozhodneme se pro nošovickou dvandu. > Do správný vinotéky patří televize, to

je bez debat. Ta lidická jde s dobou a my tak usedáme pod obrazovku, v níž probíhá „lítý“ boj o semifinále Molkapu mezi pražskými S. Nakonec vítězí intelektuálové z Letné poměrem 2:0 a Jindra T. může být rád, že jeho sešívaní svěřenci nevyfásli bůra. Možná by mohl někdy doktor, masér, kustod nebo podavač míčů hráčům zase od sebe nohy odpárat a třeba by se jim běhalo lépe. > Sportovní klání je minulostí, budoucnost na nás čeká v dalším půllitru. Na to, že se pivo vaří v Moravskoslezském kraji na hranicích s Mordorem a Ulanbátarem, mu nelze nic vytknout, a my se tak můžeme zaměřit na vizuální klasifikaci. Nevelký prostor oplývá barem, dvěma stoly s lavicemi a pár menšími stolky s několika židlemi. Co vytahuje místní domácí útulnost do nadprůměru je ladně se vinoucí umělá vinná réva, obří automat na zmrzlinu, který zabírá třetinu nálevničky, rákos pnoucí se pod stropem, v jehož středu dlí nejspíše svítidlo, které vypadá jako kombinace dronu, stahovacích pásek a šejkru. Tohle je ta pravá Morava, cype! > Ale i pravá Morava musí někdy zavřít, tato konkrétně ve 20:00. Pro někoho možná mínus, pro nás ale plusko v podobě možnosti nakouknutí jinam. Určitě bychom zde dokázali sedět a nepopíjet víno déle, ale otvíračka ve vinárně na Lidické není Studénka, aby přes ni jezdil vlak, takže osmá prostě platí. Na cestu si můžeme samozřejmě nechat načepovat nějakou tu sudovou lahodu, případně zakoupit některou z vystavených lahví, kterých je v nabídce dostatek. Obávat se toho, že byste se domů vrátili střízliví, se tedy rozhodně nemusíte. > Ale co s načatým večerem, jenž rozhodně nevyčpěl jak dva dny otevřenej plastovej Bráník v lednici? Večerka připadá až na desátou hodinu a znalí terénu víme, že po cestě na ubikace se skýtá ještě pár čekpojntů, kam by bylo záhodno na jedno zaskočit. Jako první se nám do cesty staví, v minulosti již navštívený, Dick bar. Volba jasnější než Jihlavanka. Tento architektonický garážový opus s výlohou připomínající kadeřnictví 70.

let a bourárnu masa přímo vtahuje do svých útrob. Necháváme se tedy vútrobit, a to přímo na bar. Jestli počítáme správně, což se klidně může stát, v baru jsme s panem vrchním sami. Holt poslední očkokontrolní den nebude zase takový lákadlo. Nevadí, pivo si dáváme i tak. Sice jde o Kozla, ale do pusy si nenablinkáme. Body pro Dicka. Strojvedoucí píp se jeví sympaticky, ale před naší společností dává přednost obrazovce velikosti 85“, na jejímž lesklém povrchu zpívají lidé písničky z 90. let. Devadesátky prostě frčí i v Rožnově a my se jen modlíme, aby se do módy nevrátily třeba rybářský kloboučky, bokovky nebo ikselkový trika na eskovejch postavách. Oh wait… > Byť pijeme pivo, přijdeme si nezúčastněně. Nejvyšší čas zkusit naše poslední štěstí ještě jinde. A pohádka před postýlkou zní náramně. Tahle Pohádka se sice před pár lety transformovala ze 4ky na leták Ikea obývák/jídelna podzim 2008, pro dnešek ale tuto

hořkou pilulku polkneme. Oproti Dickovi je situace, co se týče počtů pivařů, mírně pohádkovější. Se sympatickou paní výčepní se totiž o prostor dělíme ještě s dalšími dvěma návštěvníky. Ani tady nechybí televizka a v ní etalon všech sociologů, psychologů, sociopatů a fotbalových trenérů – Výměna manželek. Nemohli jsme si vybrat lépe. Usedáme, objednáváme budvarský lahodný kroužek a sledujeme, jak se jedna tlustá čtrnáctiletá pani vyměnila s další tlustou pani, aby nakonec zjistily, že obě mají život na hovno a jsou tlustý. Dnes už nepotřebujeme vědět víc a cestou domů ještě stačíme konstatovat, že v Havlindě chybí nějaké večerní papání a člověk tak musí do posranejch voken v centru. > To je z prvního letošního putování vše. Mějte se, jak chcete, milujte se, malujte kraslice, vracejte se do hospod, který máte rádi. Protože opakování je zkrátka matka moudrosti. v

Redakční tipy: seriály Nadace

Premiéra: 2021 • Série: 2 (celkem 20 dílů) Platforma: Apple TV+ • text: Petr Hamšík Před pár lety jste si streamovací službu spojili s jediným jménem: Netflix. Firma začínající jako korespondenční půjčovna DVDček se transformovala v online hegemona, a z její produkce tak vyšly takové hity, jako jsou House of Cards, Stranger Things, Narcos či Ozark. Každé studio má však dnes svou online službu a rybníček s video obsahem se rozhodl rozvířit i jablečný výrobce ikonických telefonů. Epická sci-fi sága Isaaca Asimova s názvem The Foundation se zdá být na první pohled ideálním materiálem pro exkluzivní, drahou a ambiciózní televizní sérii. Matematik Hari Seldon s pomocí vědy psychohistorie předpovídá nevyhnutelný pád tisícileté galaktické říše. Pádu zabránit nelze, avšak je možné jej výrazně zkrátit založením Nadace, jež by následujícím generacím uchovala znalosti a historii lidstva. První sezóna seriálu Davida S. Goyera je spíše prologem, velkolepý císařský palác centra impéria na Trantoru střídá nehostinná krajina planety Terminus na okraji galaxie, kde encyklopedisté zakládají první Nadaci, a divák je nucen se orientovat v několika dějových linkách překračujících desetiletí. Děj knižní Nadace spěje kupředu prostřednictvím dialogů, a tak nepřekvapí seriálový posun k větší akčnosti, změny v postavách a vytvoření konfliktů tam, kde se situace knižně řešila debatou ve velvyslancově místnosti. Přestože se Nadace nestala seriálovou jedničkou minulého roku, je příjemným příspěvkem do sci-fi žánru, který se v potvrzené druhé řadě může konečně stát mezigalaktickou Hrou o trůny. v

Tekutý písek

Premiéra: 2019 • Série: 1 (celkem 6 dílů) Platforma: Netflix • text: Barbora Nosálová Školní den jako každý jiný. Studenti střední školy ve Stockholmu už se z ní ale živí nevrátí – na celé třídě je spáchán atentát, a když policie přijede na místo činu, najdou v místnosti osamocenou dívku, kterou následně vezmou do vazby. Poslední a jediná přeživší, obviněná osmnáctiletá Maja Norbergová vyšetřovatelům postupně odkrývá celý příběh, kousek po kousku. Nechává drobečky, které vedou různými směry. Různé verze jdou i ze stran médií, která oslepují dav. Líbilo se mi, že kdykoli jsem si myslela, že jsem o krok napřed, byla jsem o dva pozadu – protože to, že něčemu věříte, ještě neznamená, že je to pravda. v

Godless

Premiéra: 2017 • Série: 1 (celkem 7 dílů) Platforma: Netflix • text: Vašek Křenek Nelítostná tlupa banditů vedená zkaženým kazatelem táhnou v oblacích prachu a krve prérií. Zastavit je může jen osamělý pistolník s nejasnou minulostí a město plné žen… Každý správný fanoušek westernu by rozhodně neměl nechat bez povšimnutí americký seriál Godless. Režiséru Scottu Frankovi se zde povedlo bravurně poskládat základní esence žánru do mozaiky, za kterou by se nemusel stydět ani takový Cormac McCarthy. Godless tak není jen bezduchou přestřelkou ze staré školy, ale i poetickým příběhem plným nádherných a lyrických scén. Kacířské monology hlavního záporáka, jímž je padlý kazatel, jsou střídány krásou cválajících koní či prérií topící se ve večerních červáncích. Zkrátka sedmi a půl hodinová westernová poezie, tomu nelze odolat… v

F. L. Věk

Chalupáři

Premiéra: 1970–1971 • Série: 1 (celkem 13 dílů) Platforma: iVysílání ČT • text: Zdeněk Brdek

Premiéra: 1975 • Série: 1 (celkem 11 dílů) Platforma: iVysílání ČT • text: Michal Hořejší

F. L. Věka si pamatuju z dětství jako takovou patetickou černobílou roztodivnost před nedělním obědem. Když tomu ale člověk dá šanci, zjistí, že je to vážně epická věc, vlastně první velký román na československé televizní obrazovce. Seriál (respektive Jiráskova knižní předloha) zachycuje počátky českého národního obrození (především přelom 80. a 90. let 18. století), obsahuje nicméně i řadu dalších motivů či rovin, které z příběhu dobrušského vlastence dělají skutečně mnohovrstevnaté dílo: milostnou zápletku, generační konflikt, výborné dobové reálie (třeba skoro celou operu Don Giovanni), plejádu herecké špičky své doby nebo vynikající hudbu. Už jen vznešenost úvodní znělky, písně „Soudce všeho světa, Bože“, jejíž text napsal J. A. Komenský, stojí za poslech. Onen přepjatý nacionální patos seriálu nám dnes bude připadat naivní, ovšem začátkem 70. let, kdy se ze seriálu stal populární fenomén, byly obrazy zadupaného národa aktivizujícího zbytky hrdosti vnímány tak aktuálně (vzhledem k tragickým událostem roku 1968), že vysílání posledního dílu bylo zakázáno. v

Seriál Chalupáři je normalizační šmíra upevňující centrální motivy režimního diskurzu půlky 70. let. Prosperita a bezstarostnost reprezentovaná nejen novým metrem, zdravotním střediskem či hotelem Intercontinental, ale především dostatkem potravin (zvláště masa) a volného času nebo kvalitním servisem pracujícím posvěcuje příběh o osmašedesátém coby nevyhnutelném zatáhnutí za záchrannou brzdu. Jaképak reformy? Vždyť je tu tak dobře. A seriál to dělá chytře, nepřímo. Právě tak vypadá účinná propaganda – staví na souhlasu s dílčím, a legitimizuje tak celou politickou agendu. Cílem Chalupářů je napomoct procesu sbližování veřejnosti se státním aparátem. Moc totiž vždy stojí na souhlasu. Já ale mám Chalupáře přesto rád. A mám je rád zcela autenticky, a právě pro některé z těch motivů, které mi vlastně tolik vadí. Jejich bezčasí lze totiž v 21. století číst jako trvalou udržitelnost, jejich akcent budování jako péči o veřejný prostor a jejich mizivé ambice jako důraz na vzájemnost. Chalupáři jsou skvělý seriál. Proto, že umožňují zpřítomnit témata v souvislostech, jež se pravděpodobně odklánějí od záměru autora i doby. Chalupáře mám rád prostě proto, že chci žít ve světě, který ještě může trvat. A oni ho tak nějak umějí nabídnout. v

We Are Lady Parts

Premiéra: 2021 • Série: 1 (celkem 6 dílů) Platforma: Channel 4 • text: Robert Brtník Seriál We Are Lady Parts, který pochází z produkce Channelu 4, mi sedl na první dobrou. Vypráví příběh londýnské dívčí punkové skupiny s islámskými kořeny, jejíž původní trio doplní sólová kytaristka a studentka doktorátu z mikrobiologie Amina, která se od ostrých punkerek zdánlivě odlišuje. Amina po celý děj zápasí se svým strachem z vystupování, s odlišnou mentalitou kamarádek, které pro punk nemají úplně pochopení, ale především sama se sebou a svou trošku usedlejší částí. Nicméně každá z hrdinek má nějaké trable, které řeší. Seriál dokáže člověka vtáhnout, pobavit, představit jiný obraz kapely, než tomu v kinematografii běžně bývá, a navíc nabídnout naprosto neotřepaný pohled na víru. Žádné punkové fuck off náboženství ve stylu kapely Taqbir zde rozhodně nenajdeme. Všechny hrdinky si do jisté míry hýčkají svou víru, jen na ni rozhodně nenahlížejí nijak ortodoxně. Feminismem, respektem k menšinám i láskou k muzice je celý šestidílný seriál prosycen a nám se tak otvírá úplně jiný obraz života minorit uprostřed britské metropole. v

Imbolc – and could we live without winter? text: Natalie Czaban, foto: Lenka Pužmanová

On walking through the city on an unusually sunny day in late January, I lost count of the number of people sitting silently on benches with their faces turned towards the sun, drinking it in like bees do nectar. It was a simple, primeval, eternal human reaction which warmed my pagan heart. They are bang on time. The 1st February marks the pagan festival of Imbolc, the part of the wheel of the year which marks the very nascent beginnings of Spring, and which Czechs celebrate as Hromnice. On Imbolc, the stories tell us, the ancient crone goddess of winter, the Cailleach, is replaced by the maiden Brigit who walks the earth in her green cloak, breathing life into the trees and melting the

ice on rivers. And although it is only February and snow still lies thick around us, the dream of Brigit and Spring is once again real and stirring. > The theme of repetition and returning to where we started is represented to me most strongly by the wheel of the year and the changing seasons, which we tread year after year our whole lives, and without which, I would argue, we would not be our fullest selves. Many people who live in countries with specific seasons dread the winter, but arguing in defence of the cold months comes easily to me. I was born in September and feel most myself in Autumn, with Winter a close second (although after a decade of living outside of the United Kingdom,

I have learned to enjoy warm weather and dry feet too). But I would like to argue that our yearly passage through the four seasons is actually deeply important to all of us: Winter is the night to summer’s day. We need to sleep each night to rest and to grow. Without huddling up and shutting down we cannot process the many impressions and lessons of the day and absorb them into our selves. Most importantly, it is at night that we dream and new things are conceived. Imbolc means “in the belly”, the word is presumed to derive from old Gaelic and refers to the time of year when sheep were pregnant with the future lambs of Spring. To me summer is the bursting forth of everything that has been slowly kindling and growing in the fertile dark of the cold months. With no deep winter all we can give out would be shallow, repetitious and without spirit. > Many important things are only made clear by their opposite. Would I have witnessed such deep, spiritual reverence for scraps of sunlight in midsummer? Of course not. By then we are sick of the heat, we cross the street to avoid it. Similarly, there is the joy of the first cooling breath of Autumn, which allows you to think clearly again and to attempt more challenging exercise than just scuttling for shade. This is one of the things

I love about Paganism, the constant dance of opposites. The summer solstice is the most glorious, full day of summer, a day when it seems the light will never end, but it is actually just that ending – from then on the dark creeps slowly back in. At winter solstice we are still huddled and homebound but the inception of summer is born. Every high is also the start of a low and vice versa. This knowledge is bleak and hopeful at the same time. > We are different people from season to season. How could we know ourselves thoroughly if it were warm and sunny all the time? In summer everybody is a friend and there is always something to do. In winter we cling close to the few people that really matter and the cold and dark push us into simpler, more introspective activities. The city is different too. I avoid some playparks in winter because they are always in the shade and freezing cold, but these are the ones I seek out in summer. In the same way, the seasons allow us to inhabit and enjoy all the different places within ourselves. I know, however, that many people would cheerfully say farewell to winter forever. Reactions to my reverence for the difficult dark months include that “winter is cold, miserable, dark. Life feels hard, just pushing on. We get depressed. It feels like endless waiting. Why not just live in a place like Ecuador, where the weather is fairly constant the whole year round, where you can rely on warmth? And what’s more people are nicer in warmer places, they are friendlier, more open, happier. Wouldn’t we all be happier if we could just banish winter forever?” > So I asked Gabriela, an Ecuadorian now living in České Budějovice, if life is really better in a land with no winter: “There are lots of things that are great in a place that is always warm. There are changes in Ecuador, especially in the mountains, but just not so distinct. You could say we have just Spring and Autumn. When you have free time, the weather is always nice so you can do things outside. And it is true that

people are happier in the sun. I feel the same when the weather is warm, I am more extrovert, I smile more, I help others more. When winter comes here in Europe, I feel I become more introvert, you feel more isolated, you see hardly anybody. Winter can be really depressing” > “But I have to say I would miss the changing seasons if I moved back to Ecuador now. I love change. And maybe we are more adaptable in the Czech Republic as we live through a range of weathers. In lots of hot countries many people have never experienced the magic of snow and are freaked out by it. Whereas my kids love to ski. But I think what really made the difference for me in accepting the changing seasons was becoming a mother. When I was young and unmarried, I disliked the winter more. If it was cold and windy, I would simply stay in. With young children you are forced to be out in all weather. If it is windy you fly a kite, if it’s raining you jump in puddles. And what’s more you move so slowly you have time to really look at all the changes that are happening, in the trees, in the landscape. My children are in school now and I am back at work so I live like the rest of the population, I rush through the outside world to get to where I am going. But that brief interlude of being with small children all the time taught me to look at the natural world more

closely.” > Like Gabriela, I am out with my sons in all weathers. But many of the older members of my family really hate winter. The obvious reasons are that it is physically more challenging – the body aches more, people get sick, there are greater risks of falling on snow and ice, they lose their confidence. But possibly it is also psychologically more difficult to face winter in old age, when its reminders of death and decay are most frightening. Whereas enjoying it with young children, though tiring, brings constant reassurances of life, youth and eternal renewal. > I spent a very happy Imbolc with my children and their friends on 1st February, amidst the whirling snow and the wolf winds. I like to stay connected to the wheel of the year and the knowledge that all of our small lives are part of something more ancient, magic and eternal. Spring is “in the belly” at Imbolc, even if the signs are still very faint. But we were celebrating not only that this winter is ending but also that, one day, it will come again. v

Illustrace: Petra Herotová

Sériovost v architektuře může být dobrá text: Petra Lexová

Myšlenka sériového bydlení a typizace je s dějinami architektury výrazně spojená po celé 20. století. Věnovala se jí především meziválečná avantgarda a v poválečném období se plně rozvinula v podobě panelových sídlišť rozesetých na prstenci snad každého většího českého města. Dnes tuto výstavbu nahradily velké developerské projekty. Typizovaná výstavba nemusí být vždy špatná. Jak ukazuje historie, sériové bydlení dokázalo vytvořit slušné životní podmínky pro široké vrstvy společnosti. Přesto vždy záleží, kdo za daným projektem stojí, jakou svobodu získává architekt a kdo má ze stavby profitovat. Tento text je malou exkurzí do historie sériového bydlení a doplněním rozhovoru s Tomášem Pospěchem, který se dlouhodobě věnuje výzkumu českého fenoménu „Šumperák“.

Stroj na bydlení Promýšlení otázky kolektivního bydlení se evropskými dějinami architektury táhne zhruba od 19. století, kdy bylo potřeba ubytovat narůstající počty obyvatel stěhujících se do měst v důsledku průmyslové revoluce. To vedlo k výrazné urbanistické proměně měst a postupné výstavbě bytových domů. Přesto na kvalitní a hygienické bydlení nedosahovaly nejchudší vrstvy obyvatelstva. Intenzivní diskuse o podobě sociálního bydlení nastala až po první světové válce, kdy se typizace a výstavba dostup-

ného bydlení stala důležitým tématem meziválečné avantgardy. Ta se snažila vytvořit „demokratické“ bydlení pro všechny společenské třídy. > Důležitou úlohu zde zastal Deutscher Werkbund, skupina umělců, architektů, řemeslníků a designérů, která na začátku 20. století významně přispěla k debatám, jak by mělo moderní bydlení vypadat. Prototypem se stala stuttgartská čtvrt Weissenhof, kde Werkbund demonstroval podobu „bydlení pro obyvatele moderního velkoměsta“. Ve velmi krátké době zde vzniklo 21 experimentálních

budov s 63 byty, na kterých se podíleli mimo jiné Peter Behrens, Ludwig Mies van der Rohe, Walter Gropius nebo Le Corbusier. Jednotlivé realizace byly poté představeny v roce 1928 na výstavě Die Wohnung (Bydlení) ve Stuttgartu, která zároveň definovala principy „mezinárodního stylu“ známého také jako funkcionalismus. > Na vybavení jednotlivých bytů se tehdy podíl i německý Bauhaus, který propojoval umění a řemeslnou práci s průmyslovou výrobou a vedle standardizovaného nábytku dodával také textilie, na kterých

Přestavba 530 bytů v komplexu Grand Parc ve francouzském Bordeaux.

spolupracovali výtvarní umělci. Jak prohlásil francouzský architekt Le Corbusier, dům se měl stát „strojem na bydlení“, funkčním, hygienickým a estetickým. > Tyto debaty a snahy mezinárodní architektonické scény sledovala i meziválečná avantgarda v Československu. Myšlenka sociálního demokratické bydlení rezonovala s ideami nově vzniklého státu a odrazila se i v nově vzniklém stavebním zákoně podporujícím novou bytovou výstavbu. Meziválečná avantgarda v čele s Karlem Tiegem a řadou architektů, jako byli Pavel Janák nebo Bohuslav Fuchs, udržovala korespondenci s Bauhausem i Werkbundem. V Praze vznikla například osada Baba, jejíž urbanistický rozvrh v Dejvicích projektoval v roce 1928 právě Janák, kdy zde v průběhu 30. let vznikl rozsáhlý soubor 33 budov rezidenčního bydlení pro vyšší střední třídu. Cenově dostupnější soubor obytných domů Kolonie Nový dům nebo Kolonie Nad Vodojemem pak vznikly v Brně a byly dimenzovány pro mladé rodiny s dětmi. Dnes proslulý je také projekt dělnických domků, které nechal vybudovat Tomáš Baťa ve Zlíně pro dělníky svého obuvnického závodu. Dva tisíce domků z režného zdiva byly koncipovány jako samostatné domky, půldomky i čtvrtdomky podle

počtu bytů, které se v baťovské stavbě nacházely. Od bytového domu k paneláku S nástupem komunistické strany v Československu po druhé světové válce začala být výstavba obytných souborů řízena státním aparátem. Po první etapě výstavby ve 40. letech, kdy vznikaly několikapodlažní nízké obytné domy, se v průběhu 60. až 80. let výstavba transformovala do rozsáhlých projektů panelových sídlišť, jako bylo Jižní město v Praze nebo Vinohrady v Brně. Dnes k „panelákům“ převládá vesměs ambivalentní vztah, přitom některé projekty nejsou vždy špatné. > Jedním z takových je dodnes ceněné brněnské sídliště Lesná z 60. let, které bylo budované jako jedno z prvních ve městě. Sídliště na severovýchodním okraji města je citlivě zasazené do krajinného rámce a přírodní podmínky jsou zde respektovány do takové míry, že rozvrh domů je závislý na charakteru terénu. Celé „zahradní město“ obepíná jedna hlavní okružní komunikace, z níž vybíhají krátké odbočky pro příjezd k domům. Na tomto okruhu stojí i většina obchodů a služeb, díky čemuž je v centrální části zachován větší klid a celý prostor mezi domy je propletený chodníky pro pěší a cyklisty. > Skvěle celý

fenomén sídlišť budovaných v letech 1945–1989 představila výstava Bydliště: panelové sídliště (Umprum, 2018) a dva díly knihy Paneláci, kterou připravili Lucie Skřivánková a Rostislav Švácha. Ta mapuje společenské, ekonomické, politické i kulturní souvislosti jejich výstavby a představuje i povedené příklady praxe. Problémem řady sídlišť je bohužel jejich nedokončenost, kterou zapříčinila změna režimu v roce 1989 a také špatný technický stav některých domů. Co ale dělat s panelovou výstavbou, ve které jen v České republice žije téměř 3 milionů obyvatel? Řešením může být spolupráce s dobrým architektem, který nad stavbou a jejím okolím bude přemýšlet komplexně a jen ji neobalí do papundeklového barevného kabátu. > V roce 2019 vyhrál evropskou cenu Miese van der Rohe projekt francouzského architektonického studia Lacaton&Vassal s projektem úpravy rozsáhlého komplexu 530 sociálních bytů v Bordeaux, který ukázal jednu z možných cest obnovy. Pařížské studio je známé svým udržitelným přístupem k architektuře, zájmem o sociální problematiku i ohledem k okolnímu prostředí. Architekti Anne Lacaton a Jean-Philippe Vassal často ve svých projektech využívají princip skleníku, který umožňuje snadno měnit venkovní

Osada Baba v Praze.

klima. Ten využili i při rekonstrukci panelových objektů z počátku 60. let. Před zahájením projektu určili, jaké části mají být zachovány a co je třeba doplnit, aby se zlepšila životní úroveň jejich obyvatel. Nakonec panelové domy doplnili o novou skleněnou fasádu předsazenou o necelé čtyři metry. Tím každý z bytů získal zimní zahradu a podstatně více místa a světla v bytě. Fasáda zároveň funguje jako solární kolektor a zlepšuje tak energetické vlastnosti budovy. Rozsáhlou úpravou zároveň prošel veřejný prostor v okolí domů. Projekt v Bordeaux ukázal, že i sociální bydlení může být velkorysé a udržitelné. Město vs. developeři Po roce 1989 v České republice skončila státem řízená výstavba bytových domů. Tuto doménu místo státu převzali soukromí developeři, kteří dlouhodobě řídí bytovou výstavbu v Čechách. Developeři do značné míry určují i podobu nových domů. Zpravidla tlačí náklady na výstavbu dolů se snahou generovat maximální zisk. V lepším případě pracují s dobrými architekty, ale i zde se jedná o tvrdý dialog prosazení zajímavé a funkční formy versus konečná cena. Často vznikají domy, které stojí rozeseté v krajině města, aniž by se ohlížely na své okolí. Jak s touto situací bojovat? V ideálním případě by se do situace mělo aktivněji vložit město (a útvar městského architekta), které pomůže tuto situaci regulovat nebo se bude aktivně podílet na výstavbě městských bytů. > To se postupně děje i v posledních letech, kdy se do bytové výstavby začínají města opět více zapojovat. Například Praha i Brno budují celé nové čtvrti, kdy s developery úzce spolupracují a mohou tak částečně regulovat samotnou výstavbu. Jen v Praze se jedná o Bubny-Zátory, kde má v oblasti neobývaného brownfieldu vzniknout 11 000 nových bytů. Nová městská čtvrť vznikne i okolo bývalého nákladového nádraží Žižkov. Vedle toho se řeší budoucnost Rohanského a Libeňského ostrova nebo dostavba

sídliště Ďáblice. Brno pak plánuje výstavbu v okolí nového brněnského nádraží. > Větší zájem města o bytovou výstavbu začíná být znát i v Českých Budějovicích. Město v roce 2020 vypsalo první architektonickou soutěž na výstavbu bytů ve Čtyřech Dvorech, kterou vyhrálo architektonické studio Malý Chmel. Je zde vidět promyšlené zasazení bytových domů do krajinného rámce i práce s prostorovým rozvrhem jednotlivých bytů. Nový blok bude tvořit šest bytových domů, mezi kterými vznikne park ve vnitrobloku plynule navazující na park 4Dvory. Promyšlená otevřená dispozice jednotlivých bytů vytváří dojem prostorovosti a prosvětluje celý byt skleněnými okny. Velkorysé je i společné schodiště, kde se mohou obyvatelé domu potkávat. Snad bude město v podobné výstavbě ve spolupráci s architekty i nadále pokračovat. Jak totiž některé projekty ukazují, současné typizované bydlení nemusí být v zásadě špatné, jen záleží, kdo za ním stojí. v

Baťovské dělnické domky ve Zlíně.

Šumperák jako dokument o jedné době Rozhovor s Tomášem Pospěchem text: Jan Flaška, foto: Tomáš Pospěch Termín „šumperák“ mladším čtenářům možná nic neřekne. Mezi 60. a 80. lety 20. století přitom tenhle typizovaný dům se šikmou střechou a podlouhlým balkonem s otvory po stranách bezohledně zaplavil česká a moravská maloměsta a vesnice a stal se zdrojem obdivu i zasloužené kritiky. Tomáš Pospěch nad fenoménem „domu typu V“ strávil šest let a podnikl detektivní pátrání po jeho prvopočátcích a jeho autorovi, navštívil desítky majitelů šumperáků po celé republice, nafotil přes šest set domů a ve svém archivu se pak snažil nalézat spojitosti i rozdíly mezi nimi. Na konci jeho cesty byla výstava, série přednášek, dvě knížky a to, že se stal patrně největším odborníkem na šumperák v České republice.

Proč ses rozhodl zabývat se právě šumperákem? Jsem vystudovaný historik umění, co se kdysi věnoval i architektuře, a zároveň fotograf-dokumentarista v nejširším slova smyslu. Asi před 15 lety jsem začal mapovat typicky české fenomény a zároveň jsem někdy mezi lety 2001–2005 pomáhal Veronice Zapletalové s jejím projektem Chatařství a připravil několik výstav o této architektuře bez architektů. Připadalo mi tehdy zajímavé zdokumentovat i další projevy marginální architektury, jako jsou šumperáky, okály, zahradní domky nebo třeba i psí boudy… Nakonec jsem se ale k šumperákům dostal až v roce 2012. > Zároveň mne dlouhodobě fascinovala sériovost

v hudbě nebo ve výtvarném umění, třeba v práci Stanislava Kolíbala nebo manželů Becherových (Bernd a Hilla Becherovi, němečtí fotografové, kteří prosluli typografickými řadami precizně nafocených průmyslových objektů – továren, komínů, vodojemů). Zkoušel jsem fotografovat různé předměty, výrobky, nakonec jsem skončil u tohoto typového domu. Teoreticky je šumperák pořád stejný a mění se jen krajina kolem něj. > Ukázalo se ale, že se té zamýšlené stejnosti nedá dosáhnout, a to mne bavilo mnohem víc, protože ta nedosažitelnost různorodě vypovídá o dobové stavitelské praxi, nedostatku materiálu i vkusu stavebníků. Na prvopočátku měli všichni stejný plán a měli by tedy

postavit stejný dům – ale dokonalý šumperák tak, jak si ho představoval projektant Josef Vaněk, jsem nikde nenašel. > Na začátku jsem známým rozeslal maily, ať mi pošlou tipy, pokud někde znají nějaký šumperák. Mailů jsem dostal stovky a původně jsem chtěl ty domy nafotit jen přes Google Street View, z ulice. Potom mi ale došlo, že ty stavby jsou zajímavé i z boku, zezadu nebo v interiéru, a bude dobré udělat rozhovory s lidmi, kteří padesát let zažívali ten dům vlastním tělem. Netušil jsem, že mi to zabere šest let života a zdokumentuji jich více než šest set. A velké poděkování patří všem těm lidem, kteří mi věřili, podělili se se mnou o své zkušenosti a pustili

mne do svých příbytků. > Navíc, když jsem s tímhle projektem začal, ukázalo se, že fenomén „šumperák“ nebyl nikdy v odborné literatuře zpracovaný. Angažoval jsem proto historičku umění Martinu Mertovou, s níž jsme vydali knížku o historii šumperáku („Šumperák“, PositiF 2015) a teprve pro obeznámené publikum jsem pak vydal druhou knížku, Ztráta plánu / Šumperák (PositiF 2020).

lečně s paní Kocourkovou projekt vylepšili. > Ten první dům pan Vaněk propagoval v médiích a byl v tom tak úspěšný, že dalších patnáct, dvacet let prodával a zakresloval plány rodinného domu typu V, jak zněl oficiální název, do nových a nových podmínek. Nakreslil pak ještě pár dalších domků, ale vydat plánovanou knížku se mu díky veleúspěšnému šumperáku nikdy nepodařilo.

Kde se v české a moravské krajině šumperák vzal? Po roce 1948 museli architekti přejít pod státní podniky – Stavoprojekt, Okresní stavební podniky atd. – a ty se orientovaly na státní zakázky. Individuální výstavbě se nikdo nevěnoval, přestože po ní byla obrovská poptávka. Projektant Josef Vaněk z OSP v Šumperku – který nebyl architekt, měl dvě dálkově vystudované střední školy – se proto rozhodl, že vytvoří deset návrhů domků a publikuje je ve společné publikaci. V roce 1965 navrhl první domek, dům typu V, a našel manžele Kocourkovy, kteří si ho v Rapotíně tentýž rok postavili. A Vaněk, protože byl vyučený zedník, chodil na stavbu pomáhat a současně vychytávat chyby a spo-

Josef Vaněk nebyl architekt. Jak přišel na typický tvar toho domu? Při práci na projektu jsem ve Švermově ulici v Litovli objevil „šumperák“, o kterém majitelka tvrdila, že je z roku 1960, tedy že je o pět let starší než projekt pana Vaňka, což mi dokázala i na plánech. Ukázalo se, že jde o dům, který navrhl architekt Vladimír Kalivoda z Valašského Meziříčí pro ředitele strojíren. Kalivoda si výslovně nepřál, aby z toho domu vznikla série. Ředitel strojíren byl ale z Kalivodova návrhu tak nadšený, že plány domu dál půjčoval, takže se těch „litoveláků“ nakonec postavilo třeba patnáct. Což taky vypovídá o té době a o tom, jak tehdy lidé vnímali autorské právo. > V roce 1963 se tak stavěl jeden litovelák v Topolanech

u Olomouce a Josef Vaněk kolem tohohle rozestavěného domu občas jezdil za rodiči. Od majitele stavby si vyžádal plány a ofotil si je. Když se potom šumperák stal slavným, majitel toho topolanského litoveláku psal Vaňkovi, že vlastně jen upravil Kalivodův dům. Vaněk mu napsal zpátky, co všechno na něm změnil. Sám uváděl, že podobu svého domu založil na rodinných domcích ve švédském Malmö, které viděl v časopise. To zní skoro jako detektivní pátrání. A pointa je v tom, že když se šumperák proslavil, někteří majitelé litoveláka nechtěli mít originál, chtěli mít kopii a svůj litovelák si na šumperák přestavěli. Paneláky, bytovky, venkovské prodejny – to všechno vznikalo na základě oficiálního centrálního plánování. Série šumperáků ale byla výjimečná tím, že se zrodila odspodu, od obyčejných lidí. Proč byl zrovna Vaňkův dům tak oblíbený? Na tehdejším trhu žádný jiný domek takhle dostupný nebyl. Navíc šlo o ozvuk měkké moderny a bruselského stylu, po období, kterému

dominoval státem proklamovaný socialistický realismus. Měl kulatá okna, šikminy, pultovou střechu, trubkové zábradlí, spojité průčelní okno… Hodně lidí si ten dům pořizovalo i proto, aby se vymezili vůči rodičům – šumperák pro ně znamenal ten největší výraz modernity, který tu byl. Kdo všechny ty domy stavěl? To je důležitý moment – lidé si ho stavěli svépomocí po práci, ve svém volném čase, případně s řemeslníky, které získali na melouch. A také jej sestavovali z materiálu, který byl tenkrát špatně dostupný. Tehdy si nešlo oficiálně najmout architekta ani nebylo možné zaplatit firmu, aby vám postavila dům. > Ten dům byl navržený tak, aby v době svého vzniku stál kolem 100 000 korun. Navíc u něj byl podrobný letáček s rozpisem materiálu – kolik potřebujete hřebíků, kolik tvárnic, kolik cementu… To Vaněk dobře promyslel. Přitom nebyl úplně jed-

noduchý na výstavbu, ale lidé, kteří ho stavěli, navštěvovali ty, kteří už ho postavili, a nechali se zasvěcovat, zjišťovat, na co si dát při stavbě pozor a dozvědět se různé vychytávky. Když pak měli postaveno, stali se oni těmi, koho navštěvovali další lidé. Mezi lidmi, kteří mají šumperák, je dodnes určité pouto a vesměs jsou na něj hrdí. > Zajímavé je, že jen každý čtvrtý, pátý majitel si od pana Vaňka plán opravdu koupil – ostatní si ho prostě zkopírovali, předávali si ho v rodině nebo na vesnici. Pan Vaněk a později Kovostav prodali asi 4700 plánů, ale těch domů může stát klidně přes 20 000. Šumperáku se hodně vytýkalo, že ho lidé stavěli bez ohledu na kontext prostředí, že zničil tvář českého a moravského venkova… Dům většinou stavěli lidé vyučení nebo středoškoláci, zpravidla na vesnicích, menších a středních městech. V Praze a v Brně jich je

málo. Možná proto, že vysokoškolsky vzdělaní lidé ve velkých městech měli víc možností kontaktovat třeba kamaráda architekta, který pro ně ve volném čase dům navrhl. > Jak jsem říkal, mnohdy ani nešlo sehnat potřebný materiál, takže lidé improvizovali a projekt nedodržovali. Mě na tom právě fascinovalo, jak je díky tomu každý ten dům jiný a jak se ty domy ještě proměňovaly v čase. Proto tenhle legendární dům vypovídá nejen o té pokřivené době, o pokřivené stavební praxi, ale i o vernakulární architektuře, o lidové architektuře, o tom, jak si v té době obyčejný člověk představoval architekturu a své bydlení. Takže se v tom domě dodnes žije dobře? Majitelé na něj nenadávají? Těm lidem, co si šumperák postavili, je dneska sedmdesát, osmdesát let. Tak jim třeba vadí, že je tam spousta schodů. Když byli mladí, na to nepomysleli. Bydlí se totiž

Tomáš Pospěch > Fotograf, vizuální umělec, historik umění, kurátor, pedagog a vydavatel se narodil roku 1974. Pro jeho volnou tvorbu je typický historický i sociologický vhled do zpracovávaného tématu a zároveň i nadhled a humor, s nímž dané téma remixuje, interpretuje nebo jemně paroduje. Kromě řady teoretických textů a výstav je autorem knihy Zemědělské práce, v níž recykluje fotoarchiv proslulého socialistického JZD Slušovice, a spoluautorem dvou knih, zabývajících se fenoménem „šumperáku“. V současnosti připravuje rozsáhlý výstavní projekt, jehož prostřednictvím hledá odpovědi na otázky, co je to „češství“, čím jsme jako Češi typičtí nebo naopak výjimeční. Jeho zatím posledním dokončeným počinem je kniha Josef Koudelka: Deníky (Torst, 2021), pro kterou dva roky vybíral dosud nepublikované texty ze 68 deníků slavného fotografa.

nahoře v patře, přízemí je užitné. Na venkově tohle rozvržení dřív dávalo smysl – muž se celý den nebo víkend pohyboval v přízemí, v garáži, dílně, kotelně a po zahradě, pak se svlékl a nahoru do bytu přišel čistý. Ženy si pochvalovaly, že jim díky tomu nenanosil do kuchyně špínu. Jenže když ti přijde na zahradu návštěva a ty jí chceš uvařit kafe, musíš ho udělat v kuchyni a pak ho nést po schodišti a přes mnoho dveří. Není tam snadné propojení interiéru s exteriérem. Dům stál uprostřed krásné zahrady, ale jen obtížně jsi mohl venku poobědvat nebo vypít kávu. Tenkrát nad tím nepřemýšleli, ale mně by to vadilo. Ten typický dlouhý balkon, kvůli kterému si mnozí dům pořizovali, má hloubku jen 90 cm, nedáte tam stůl a neprostřete k večeři. Navíc je většinou směřovaný do ulice, všichni by vám viděli do talíře. Byl od začátku nesmyslný, ale stylotvorný, díky němu ten dům všichni poznají, přitom na něj chlapi tak nanejvýš chodili kouřit a ženské umývat okna.

Co tě vlastně na šumperácích bavilo z vizuálního hlediska? Přeci jen jsi fotograf. Pro mě bylo zajímavé, že jsem si našel nějakou repetici, něco, co je v podstatě stejné, ale zároveň pokaždé jiné. Vyfotografoval jsem velké množství domů podle jednotné metody, vytvořil tak archiv a s ním jsem si pak hrál. Třeba když jsem přijel z fotografování, kreslil jsem tvary těch otvorů kolem balkonu nebo okýnka ve dveřích garáže, které jsem ten den viděl. Fascinovala mě šíře kreativity, už třeba jen to, jak lidi měnili počet původních pěti kruhů, měnili je za obdélníky, pruhy, elka, kosočtverce. Na Turnovsku se objevovaly čtyři otvory, na Liberecku tři, někde se jim je nechtělo dělat vůbec. Našel jsem i jeden otvor, dva, sedm, deset, dvanáct. Na čas jsem podlehl sběratelství a chtěl jsem zaplnit i ty mezery mezi nimi.

Dá se něco podobného šumperáku najít i v zahraničí? Jistě, v tom nejsme výjimka. Třeba v Maďarsku mají tzv. Kádárovu kostku, domek na půdorysu 9×9 nebo 10×10 metrů. Tyhle domky se stavěly od 50. do 80. let 20. století. Občas se objevily i v Čechách a hlavně na jižním Slovensku. V západních Čechách jsem dostal tip na domek, kde se spojuje Kádárova kostka se šumperákem.

Éru šumperáků můžeme z jedné strany vymezit rokem 1965, dá se odhadnout, do kdy trvala? Americký historik umění George Kubler mluví o uzavřené a otevřené sérii – jak vzniká, šíří se a pak končí. Otevřená série, to je třeba hřebík, ten se vyrábí pořád. > Šumperák se nejvíc rozšířil mezi lety 1968 a 1973, ale objevil jsem šumperák z roku 1987, jeden byl dostavěný i v roce 1993. A po vydání první knihy v roce 2015 přišel na přednášku pán, který z ní byl tak nadšený, že se rozhodl, že si šumperák postaví. Vymlouval jsem mu to, říkal jsem mu, že dneska už takovýhle dům nemá smysl stavět. Jenže on mi o dva roky později napsal, že už mu ten barák stojí, ať si ho přijdu vyfotit. Takže jsem Georgi Kublerovi poněkud poopravil jeho teorii a z uzavřené série jsem díky té knížce udělal otevřenou. v

Doudlebský region, položený na jih od Českých Budějovic, není pro jedny terra incognita a pro druhé jen oblast spjatá převážně s dochovanými masopustními zvyky, tedy jakási kulturní konzerva, Doudlebsko je také region plný inspirativního moderního umění. Například dnešní Komařice jsou spjaté spíše s tanečními rezidenčními, méně již restauračními pobyty. Ale nejen pivem a tancem živ je člověk, že? Někomu stačí i floskule či dvě. Někdo nepohrdne kvalitní hudbou. > A když už jsme se zmínili o tanci, pojďme hudební reportáž začít od muziky taneční. Pěkně od parketu, vážení! Ze Svatého Jana nad Malší je kapela Polčička, která roztáčí nejen Arnoštova kola. Působí především na Doudlebsku s přesahem až za Kleť. Oblíbené jsou zvláště její skočné skladby jako například Promenáda: Promenáda hodně dává,/ zvláště když se nacamrám,/ až mi nožky levá pravá/ jedou jako marmeláda. Dokáže ale zahrát i na humornou notu cizího neštěstí, a to třeba v písni Suchej úmor: Přej zimu nelez přej zeď!/ Přej zimu nelez přej zeď!/ Přej zimu nelez přej zeď!// Uklouzneš na ledu./ Natrhneš si gatě./ Zlomíš si ruku./ Pokouše Tě pejsal.// Přej zimu nelez přej zeď // Přej zimu už nelej! > Kromě dechovek je tento region však také znám rockovou smrští trhovosvinenské garážové formace Swině. Hudební kritici se shodují na nenapodobitelných kytarových riffech připomínajících vichr z hor. Vše je jakoby mimo a přitom v dokonalém souladu, mimo rytmus,

Z populární hudby XII: Doudlebská nová vlna!

text mimo mísu, a přesto to vše sedí jako p…l na nočník. Refrén písně Člověk mimo úzus dává tušit, že nejde o nějaká mejdla vod vohýnku: Čekal múzu/ spatřil Medúzu/ v očích hrůzu/ vyšel úzu. Další jejich pecka Slepičí hory se inspirovala magickou doudlebskou vysočinou, kterou podtrhují bubenická sóla lídra Toma Pojžárka: Tam, kde Kohout se Slepicí chodí spát,/ tam jsou schody do nebe./ Hromy duní, blesky sviští, vítr fičí,/ Perun si jde pro Tebe. > Se Swiní příbuzensky i hudebně spřízněné uskupení z nedalekého Žumberku a Borovan Synové Doudleb hraje na patetickou a etnickou notu á la Bivoj: Vencal som,/ Doudlebů syn!/ Pjivo vypjiju./ Bjičem zapráskám./ Sfini zabjiju./ Som Doudlebů syn!/ Vencal z Borovan. V podobném drsnějším ladění je i hardcorová skladba Můj kroj – moje znamení! nebo také hit místních tanečních zábav Poslední Praslované rozvádějící mytologický příběh tohoto starobylého slovanského kmene. > Hudbou z jiného šálku je humorné seskupení milovníků jazyka z Besednice Floskulčina zahrádka, jež se ráda vyžívá v nářečních specifikách: Uviděla misalku/ otevřela pusalku.// Uviděla sklínalku/ otevřela pusalku.// Uviděla šajbtruhličku/ otevřela šrajtofličku// Platím, hospodo!/ A už ji vezli z nálevny domů. V písni Rechle, která ve svém stylu etnomusic zvukomalebně napodobuje šumění vody pomocí sady devíti valch, pak skupina tematizuje dávnou lokální tradici plavení dřeva. Profesně se členové kapely věnují zapomenutým řemeslům

text: Karol Podzimek, ml. jako kovářství, tkalcovství aj., a tak místní folklorní obyčeje rozvíjí i jinými směry než jen tím úzce hudebním. > Jeden z nich, řezbář Karel Honzal, se v jednom z rozhovorů svěřil, že jako amatér měl zprvu naivní ambice vyřezávat ne nikoho menšího než Ježíše Krista, a to v netradiční pozici trpitele (Ecce homo), ale omezený řemeslný um ho nejdříve vedl přes jednodušší užitkové lžičky a obracečky k figurálně jednodušším sochám penisů, tedy jednotícímu základnímu principu všech vertikálních soch. Kruhem a vlastním omezením tak tento regionální umělec dospěl k podstatě samotného umění. I v tom je dnešní Doudlebsko – ne vždy nutně hudebně – jedinečné! v Vybavuji si, jak jsem kdysi kráčel Krakovem v dobrém rozmaru. Jdu po chodníku, přede mnou malopolská středoškolská poupátka. Zbystřím nejprve zrak a pak i sluch, neb je hodlám předejít a co ucho mé nedoslýchavé neslyší – frekvence jednoho slova zhruba v tomto duchu: No i – kurwa – Ela mówi, że fajny facet – kurwa – ten Paweł, co? – kurwa. > I jazykovědně netrénovanému jedinci dojde, že těch paní je zde nějak mnoho, že s Elou jistě nemají nic společného. Neoznačují kupodivu ani nadávku (klení má v polštině navíc často odlišnou realizaci kurrrwa), prostě tu jen jsou a nic nesdělují. Vyplňují moment určený k formulaci myšlenek, během něhož by leckdo jiný použil například delší či kratší eh eh, popřípadě prostou pauzu. Do češtiny by výše zmíněný text byl přeložen s podobně příznakovým parazitním vulgarismem vole: No – ty vole – Ela říká, že ten Paweł – vole – je prima kluk, co? – vole. Někteří však v případě slovní vaty sahají pro mocnější děla. Parazitní výrazy přítomné v mluvené češtině mohou být rovněž charakteristické pro určitý region jako například pro severní Moravu a Slezsko pičo. > Vycpávkovými slovy však nejsou pouze vulgarismy. I čeština podobně jako jiné jazyky nabízí široký repertoár slov a slovních spojení, která člověk neumně využívá, váhá-li při formulaci myšlenky. Mnoho z nich patří dnes mezi zcela běžné ( jako, jakoby, jaksi, prostě,

prostě jako, viď?, vlastně), byť některé z nich už zastaraly (takřka, takříkajíc). > Zvláštní pozornost zaslouží některé ojedinělejší vycpávky. Polský prastrýc mojí ženy říkal za každým druhým slovem normalnie. Dědeček mého kamaráda zase nadužíval načež. Kdysi jsem také poznal pána, který si nemohl pomoci a místo respektive dokonce nadužíval specifický tvar respektivně. Zjevně to mělo nést punc vzdělanosti. Já osobně, profesně deformovaný učitel, své studentky a studenty a možná i známé mučím kontaktovým viďte?. > Tato slovní vata, významná svým opakováním, může jazyk dané osoby typizovat. Stává se tak jedním z charakteristických ukazatelů jazyka individua (idiolektu), společně třeba s vadou řeči a další specifickou slovní zásobou apod. Člověk si totiž často jeden parazitní výraz nevědomky vybere a ten pak s velkým úspěchem nadužívá. Vycpávkové slovo se stane její či jeho jazykovou značkou, ačkoliv si to ne vždy sama/sám uvědomuje. Také češtinu zbytečně vyplňujete češtinou, viďte?. v

Jazykový kutloch: A co teprve takoví jazykoví parazité, viďte? text: Štěpán Balík

Když jsem jako student gymnázia jel na bramborovou brigádu, byl pro mě nejtěžší první den. Na pásu se točily brambory a my jsme vyhazovali kameny a špatné kusy. Osm hodin mi připadalo jako věčnost a celou noc se mi pod zavřenými víčky stejně sunuly tuny brambor. Druhý den ale utekl rychleji a třetí jako mžik. Kouzlo zkušenosti a záhy rutiny. Stal jsem se extenzí stroje, pak strojem. Jaká úleva! > V podstatě každá nová činnost začíná jako boj s metodou, „jak se to dělá“ a vzápětí dosahujeme oné metody, „strojové úlevy“. Ať už jde o kácení stromu, psaní odborné práce nebo i utváření vztahu (proto 50% rozvodovost?). Tak má každý z nás v sobě několik zabudovaných rutin a nazýváme je dovednostmi, v té nejvíce rutinní, a pokud možno „směnné“ věci, jsme „profesionály“. > Už Francis Bacon v roce 1620 ve svém nejznámějším díle Nové organon píše o přirozené tendenci člověka překonávat nespolehlivost autentického střetu s přírodou či věcmi a usadit se v obecném vědění: „Mysl totiž touží dosáhnout obecnějšího, aby nabyla klidu, a brzy se cítí znechucena zkušeností.“ Podobně o 300 let později (1925) hovoří Šklovskij o zákonu ekonomie tvůrčích sil a cituje Spencera: „Kdyby duše vládla nevyčerpatelnými silami, bylo by jí konečně lhostejno, kolik z tohoto nevyčerpatelného zřídla vydá (…). Ale poněvadž její síly jsou omezeny, dlužno očekávat, že se snaží pro-

vádět procesy apercepční podle možnosti účelně, to je s poměrně nejmenší ztrátou sil, nebo, což je totéž, s poměrně největším výsledkem.“ Šklovskij poukazuje na fakt, že pokud by někdo dokázal absolutně ovládat ekonomii tvůrčích sil a „šetřit“ duši, ztratil by postupně ze zřetele život sám. Jen mysl dítěte anebo umělce, mysl otevřená světu a nekonečné variabilitě vjemů, je schopna proti nespolehlivosti a neopakovatelnosti životních podnětů zaujmout adekvátní postoj, totiž hravost, kreativitu. > Právě na základě tohoto vědomí došlo během avantgardy na počátku minulého století ke změně definice umění, kdy již nejde o zachycení harmonie, která žádá rovnost a jednotu a všemu dodává krásu (např. sv. Augustin), ale podstatou umění je „metoda znesnadnění formy zvětšující obtíž a délku vnímání, poněvadž proces vnímání je v umění sám o sobě cílem a musí být prodlužován“ (Šklovskij). Umění se tak stává nepřítelem našeho klidu, naší zkušenosti, navíc opouští svět separovaných artefaktů v muzeích a galeriích a rozpouští se v každodennosti, kde zdárně a záměrně „překáží“. Artefaktem se stávají ne předměty, ale situace, zážitky, těla. > Vtipné je, že odkaz avantgardy je tak bytostně spjat s odporem vůči základním principům naší zkušenosti a pojmového vnímání a taktéž s provokováním většinového vkusu, že ani více než sto let nestačilo k tomu, abychom přijali fatální a perma-

Zkušenost, rutina a život jako forma umění

nentní erozi kulturních, estetických a etických hodnot s avantgardou spojených, abychom se smířili s tím, že co platilo včera, je dnes směšné, vyčpělé, trapné, že kdysi „normální“ je dnes děsivé, perverzní, pitomé. > Nabourávat a prodlužovat proces vnímání zahrnuje nejen Šklovského metodu ozvláštnění, ale též princip reaktualizace nebo omlazování mysli, vracet člověka do střehu. Tato krutá hra s lidskou zkušeností, s puzením většiny z nás k neměnným a vždy spolehlivě se opakujícím pojmům (toto je krásné, toto je pravda, toto je dobro) vnáší do společnosti nerovný boj vkusu a nevkusu, střet těch, kteří vydrží být ve střehu, a mas, které

nechápou, co se stalo, proč jejich idoly zkostnatěly, proč nerozumí jiným světům, které se na ně valí, proč s jejich klouby tuhne i jejich mysl, proč se mentalitou podobají obrazu v antikvariátu s jelenem u jezera a nechápou, co je na tom obrázku špatného. > Je příznačné, že metodu ozvláštnění formuloval Šklovskij ve 24 letech a představovala mimo jiné i generační vzpouru. Paušálně vzato se zdá, že reaktualizace mysli půjde lépe člověku mladšímu než staršímu, neboli: starého psa novým kouskům nenaučíš; nicméně tato paušalizace zakrývá fakt, že o věk jde až naposledy. Bezpochyby nalezneme mnoho případů, kdy mysl mladého trouchniví

a naopak. V současném světě, a zvláště ve světě sociálních sítí, nacházíme bezpočet sond prezentujících myšlení různých názorových, věkových a sociálních skupin, které bezděky rozkrývají nosné hodnoty, na nichž stojí jejich světy. > Co sděluje třeba tento masově sdílený a lajky oceněný post? „Vaše babička nosila krátké minisukně, těsné kalhoty, vysoké boty, zvonové kalhoty a chodila bez podprsenky. Poslouchala Led Zeppelin, Beatles, Janis Joplin a Rolling Stones. Řídila Trabant nebo Škodovku, jezdila na Javě nebo Pionýru. Kouřila cigára. Pila pivo, rum a víno. Přišla domů z tahu ve čtyři hodiny ráno a stejně šla do práce… I když si, mládeži, myslíte, že jste mega cool, nikdy nebudete tak cool jako vaše babička.“ > Zdá se vám post pochopitelný, obhajitelný, nebo z něho čiší omezenost a tupý patos, svědčící o panice z konce, absence pokory před dějinností a konečností života, tedy neporozumění základní veličině lidské existence, kterou je čas? v

text: Peter Chvojka

text: Barbora Nosálová pomínám, že ticho v knihovně je hrozně křehká věc. Snažím se ho nerozbít. Spadnu ze schodů. Vidím slečnu skloněnou ke knize. Usměju se pod rouškou. Doufám, že ví, že je to úsměv. Posune si brýle na nose a usměje se zpátky. Pomalu a opatrně. Možná doufá, že vím, že je to úsměv. > „Napsal ji Brandon Sanderson a jmenuje se Mistborn,“ odpovídá na mou otázku. „Je to fantasy knížka, která má zajímavej způsob magie. Lidi, kteří mají nadpřirozený schopnosti, vždycky sní nějaký kov a podle toho, jaký kov sní, mají jinou schopnost. Mám třeba dojem, že když sní měď, tak líp slyší. Ještě zajímavější je na ní to, že je skvěle propracovaná. Je to série knih a detaily v prvním nebo třetím dílu jsou relevantní i v těch dalších.“ > „A co tak normálně čteš?“ vyzvídám dál. > „To se nedá říct. Fantasy je pro mě určitě známej žánr, ale poslední půlrok čtu nejvíce vědecký knížky,“ směje se. Její jméno je Klára a ta kniha, kterou četla, byly poznámky z biologie. > Při odchodu z knihovny míjím muže postaršího věku. Věk je taky trochu křehká věc. Po jeho pravé straně jde malý chlapeček, po levé si vede kolo. Nebe je najednou blíž, tak nějak celé větší a modřejší. > „Dobrý den, můžu se vás zeptat, která kniha vás v poslední době nejvíce oslovila a co na ní bylo jiné, zvláštní?“ > Odpoví skoro ihned: „Já čtu vlastně pořád a nemám-li co číst, tak se stávám značně nervózním. Sleduju knižní novinky a mám vlastně docela široký přehled, myslím si. Mými favority jsou nakladatelství Argo,

Čtenářský průzkum

Rozhodla jsem se zjistit, jak to mají lidé s knížkami. Jestli vůbec ještě čtou, případně co. A jestli to o nich něco říká. > Přečtená kniha je kus člověka. Něco v nás mění, tvoří, láme a skládá. Je zvláštní poznat druhého právě prostřednictvím knihy, udělat z ní, jakožto tak důvěrného a intimního předmětu, veřejnou věc, vizitku. > Když vcházím do knihovny, mám ten lehký, vzrušující pocit neuspěchanosti, jako když po dlouhé době vcházíte domů. Do známého. Chvíli bloumám u písmene M. Hledám Murakamiho. Vedle mě stojí žena středního věku, má světlé, zářivé oči a zrzavé vlasy. Stojíme mezi policemi jakoby knihovna byla les, jakoby okolo byly místo polic stromy. > „Dobrý den, můžu se vás na něco zeptat?“ oslovuji zrzku. „Která kniha vás v poslední době nejvíce oslovila a co na ní bylo jiné, zvláštní?“ Slova se mi trošku zasekávají na jazyku. Na jméno se zeptám až jako poslední věc, nechci, aby mi daného člověka zkreslilo. Zrzka se zamyslí: „Asi Tajemství od Radky Třeštíkové. Já nemám ráda, když hned dopředu víte, co se v tý knize bude odehrávat, takže tohle bylo psaný takovým zvláštním stylem, kdy se nejdříve odehrávala současnost, byly tam odkazy na minulost a pak následně druhá část byla minulost a vlastně spojovala to, co se již odehrálo v první části.“ Knihy, které obvykle čte, bývají z období druhé světové války. „Myslím, že je to něco, co bysme si měli pořád připomínat,“ dodává. Jmenuje se Leona. > Scházím do suterénu a pořád si při-

Host a Prostor, pak mám rád taková malá nakladatelství, která se objeví a třeba potom zase zmizí, ale zanechají stopu.“ Chlapec vedle něj pozoruje koruny stromů, ale já mám pocit, jako bychom seděli v kavárně a mraky byly naším stropem. Je mi dobře. Poslouchám. > „Poslední kniha, která mě opravdu zaujala, byla Taková je Sarah od francouzské autorky, na jejíž jméno si teď nevzpomenu. Musíte mi slíbit, že ho pak dogůglíte. Na této knize mě zaujalo především to, že je to queer literatura nejvyššího básnického ražení. Myslím si, že takhle popsat milostný příběh dvou žen, nebo tak se vcítit do ženské duše, by dokázal ještě jedině Tennessee Williams, jižanský americký autor, který byl gay. Nikdo lépe nepopsal ženskou duši. Woody Allen, který ve svých pamětech píše, že nikdy nenapsal velkou literaturu a nikdy nenatočil velký film, za nejvyšší americký útvar 20. století považuje právě drama od Williamse, Tramvaj do stanice touha. Při četbě této knihy jsem si na tohle prostě vzpomněl. Tohle byl velký čtenářský zážitek. A je to i taková sličná kniha,“ přikývne. „Výborná.“ > „A co obvykle čtete?“ > „Krásnou literaturu. To je dvojsmysl.“ > Jmenuje se František a autorka, na niž si nemohl vzpomenout, je Pauline Delabroy-Allard. v

V posledních letech se objevilo několik seriálů s výraznými ženskými hrdinkami, které zároveň vycházejí z kvalitních knižních předloh slibujících prokreslené charaktery. Tyto hrdinky rozhodně nejsou ploché, jejich jednání je často komplikované, ale zároveň uvěřitelné a lidské. Nutí přemýšlet o motivech jejich jednání a nepustí vás, dokud nezhlédnete poslední díl. Seznam by mohl být dlouhý, pokusím se z něj nicméně vypustit megahity, jako byl Dámský gambit (2020, Netflix). > Jednou ze zajímavých hrdinek je Mildred Pierceová, kterou ztvárnila Kate Winslet. Stejnojmenný seriál vypráví příběh matky dvou dcer ve 30. letech 20. století v Americe, která se ze dne na den ocitne bez finančních prostředků. Sledujeme spletité vztahy s jejími dcerami, muži i měnící se atmosférou v Americe. > Uhrančivá a zneklidňující je i postava novinářky Camille Preakerové v detektivním seriálu Ostré předměty (2018, HBO). Temná atmosféra vyšetřovaného zmizení dvou dívek na současném americkém jihu se prolíná se vzpomínkami hlavní hrdinky. Ta se vrací do toxického rodinného prostředí městečka Wind Gap ve státě Missouri a snaží se dopátrat vraždy dívek, které jí až nápadně připomínají události z vlastní minulosti. > Do třetice bych ráda zmínila seriál Geniální přítelkyně (2018–2022, HBO), který sice nepřekonal literární předlohu, bez níž se plný dojem celého příběhu ztrácí, ale přesto je poutavou podívanou.

text: PETRA LEXOVÁ

Odehrává se v Itálii od konce 50. let a zachycuje příběh dvou dívek z chudinské čtvrti, které jsou obě velmi nadané, ale jen jedna má možnost dále studovat. Jejich celoživotní přátelství, vzájemná inspirace i rivalita se odehrávají na pozadí proměňující se Itálie, kterou zmítají studentské nepokoje i teroristické útoky. Geniální přítelkyně zachycuje, jak těžké je vymanit se ze společenského prostředí a konvencí, i proměňující se role žen a boj za jejich sebeurčení. v

Ženské hrdinky v seriálech

Literatura (opět) ožije! Opakování, repetitivnost, cykličnost jsou všeprostupující principy a neovlivňují pouze lidské životy a přírodu, ale také městský prostor. Krásným příkladem může být pár jarních dnů, kdy v Budějcích probíhá festival Literatura žije!. Letošní desátý ročník se uskuteční od 26. do 29. dubna – a na co se obyvatelé města mohou těšit? Literární autobus plný poezie a hudby se zájemci několikrát obkrouží městské centrum. Při večerních čteních v kavárně Kabinet CB se vystřídají slovinští básníci, Jaroslav Kmenta, Jaroslav Rudiš nebo Jakuba Katalpa. Hudební program pro změnu nabídne zvučná jména jako Jakub Cermaque, Šimon Felenda a DJ Ramel či Tali. Novinkou, která letos ozvláštní program festivalu, je Věž literatury. Rabenštejnská věž se stane na jeden večer multimediální aluzí Dantova pekla. Návštěvníci tak budou moci projít Peklem, Očistcem a vystoupat až do Ráje.

Nebudou však samozřejmě chybět ani stálice programu jako literární procházka s Janem Štifterem nebo veřejná burza knih.

Milk & Honey Nezávislý kulturně-společenský magazín budějcké bohémy > vycházíme už osm let > distribuce zdarma po kulturních institucích, kavárnách a dalších klíčových místech > makáme bez honorářů > spolupracujeme s předními odborníky, ale dáváme příležitost i začínajícím autorům > nebojíme se experimentů

www.mlikoamed.cz

Miroslav Pech: Milenci ze snů Honza Vojtíšek: S Meluzínou sůl lízat v Takřka bibliofilně vyvedená dvojkniha známých hororových spisovatelů. v

Jiří Vokoun: Svéráz národního ochotnictví v Zábavné hospodské historky z prostředí provinciálních tancovaček. v

Cyril Nováček a Ricardo Picante: Budějcký 4ky v Oblíbený bedekr echtovních osvěžoven jihočeské metropole. v

Pokud se vám časopis líbí a chcete jej podpořit, kupte si knihu z naší produkce. Objednávat můžete přes náš Facebook nebo mail mnh.magazine@gmail.cz.

Už vás unavuje dělat v angličtině pořád stejné chyby?

Milk & Honey #44 (JARO 2022)

Kniha

Toma Czabana 101 English Mistakes Czechs Make

Vydává v Českých Budějovicích čtyřikrát ročně Milk & Honey, z.s. Nová 21, 37001 České Budějovice mnh.magazine@gmail.com IČ: 07719442 / MK ČR: E 22375 www.mlikoamed.cz

nabízí jednoduché rady, jak se vyhnout nejběžnějším pochybením

Štepán Balík, Zdeněk Brdek, Robert Brtník, Nika Brunová, Natalie Czaban, Tom Czaban, Luděk Čertík, Martin Dvořák, Honza Flaška, Michal Hořejší, Vašek Křenek, Petra Lexová, Barbora Nosálová, Cyril Nováček, Ricardo Picante, Jiří Ptáček, Sebastian Vošvrda

Tým

Design

Milan Krištůfek (pintos.cz), Zuzana Nevařilová

Distribuce

Monika Zárybnická, Markéta Kulíková České Budějovice jazyková škola Aslan * AJG Wortnerův dům * bistro Cobliha * Born in London * Café au Chat Noir * Café Hostel * Cuba Bar * Dobrá čajovna * Dům U Beránka * Dům umění Esse Shop Gallery Space * Fér Café * Galerie 1 * Hammond Café * holičství Wous * Horká vana * Infocentrum * JČU kampus * JČU TF * Jihočeské divadlo * Jihočeská vědecká knihovna * Jdem tam bistro * Kanzelsberger kavárna Matice * Karmelitánské knihkupectví * Knihkupectví Kosmas * Kino Kotva * MC Fabrika * Masné krámy * Měsíc ve dne * Paluba * Pražírna kávy Jedna radost * recepce pivovaru Budvar * Restaurace Vatikán * Singer Pub * Staré časy * studentský klub Kampa * Široko * Think Yoga * U Vás * Vegetárna Impala * Velbloud * Železná panna Tábor Baobab dílna * Divadlo Oskara Nedbala * Infocentrum * stánek na Žižkově náměstí * kavárna a galerie UmaUma * Kafe knihy Jednota Český Krumlov Drunken Coffee Bechyně kino kavárna Praha Fotograf Gallery Hvozdno TNSS Týn nad Vltavou Městská galerie U Zlatého slunce

Vychází za podpory

Zakoupit možno na Amazonu nebo přes www.tomczaban.com

Další spolupráce

LAWRENCE CARROLL WORKS 1985–2019 31. 3. – 24. 4. 2022

Zahájení ve středu 30. 3. 2022 v 18.00 hod. Galerie současného umění a architektury / Dům umění Náměstí Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice Denně kromě pondělí 10.00–13.00 a 13.30–18.00 Vstup zdarma