Milk & Honey #37

Ĺ umava

1

ZDENĚK BRDEK

Editorial

Když se mi někde v druhé půlce 90. let formoval hudební vkus, dostal jsem se shodou šťastných okolností k několika albům skupiny Majerovy brzdové tabulky. Jejich alternativní folk s výrazným saxofonem mi tehdy na řadu let učaroval a stal se jedním ze soundtracků mých mladických melancholií. Obzvlášť jsem si oblíbil desku Gabréta (z roku 1996), jejíž název jsem si asocioval s jakousi bláznivou lesní ženkou. Až později jsem překvapeně zjistil, že Gabreta je nejstarší, patrně keltské pojmenování Šumavy.

A právě Šumavu jsme zvolili tématem tohoto prázdninového vydání Milk & Honey (č. 37). Jedná se o široké a mnohovrstevnaté téma, kterého jsme se nevyhnutelně mohli dotknout jen v dílčích aspektech. Přinášíme tak rozhovor s ředitelem národního parku Pavlem Hubeným nebo poetické vyznání řece Vltavě. O Šumavě jakožto inspiračním zdroji pro uměleckou tvorbu pak pojednávají příspěvky věnované šumavské literatuře a tamním hudebním kapelám. Pozornost určitě věnujte také textu, jenž shrnuje dění kolem prachatické Kralovy vily.

Původně jsme toto číslo zamýšleli trochu jako pozvánku k letním výletům; jenže se zdá, že nápad vyměnit zahraniční dovolenou za pobyt v šumavské přírodě měla velká část spoluobčanů. A množství turistů s sebou vždy nese riziko většího poničení. Pokud se tedy rovněž necháte zlákat k návštěvě Pohoří kozorožců ( jak zní překlad keltského označení Šumavy), budeme rádi, když si jako doprovod sbalíte náš časopis, ale ještě raději budeme, zachováte­‑li se ke Gabretě s úctou a pokorou.

Na závěr ještě k přání krásného léta připojuji začátek stejnojmenného písňového textu (autorem je Petr Linhart) z výše zmíněného alba MBT. Nechť jsou setkání s hlínou, kameny, sluncem, stromy, zvířaty, prameny i příběhy o nich oživením vašich dnů.

Na loukách srpen Na horách září pavučiny Se zlatým srpem Směje se lev a jeho mnich Lomeným létem Potkávám v polích jejich stíny Vlhkými dlaněmi Hlínou a kameny Příběhy, prameny Dny Stále jsem naživu V zeleném přílivu V mohylách na jihu Spím

2

JIŘÍ PTÁČEK

Cover art: Julius Reichel

O vizuální materiál pro aktuální Milk & Honey jsme Julia Reichela požádali poté, co vloni zavěsil nad Dlouhou ulici v Praze „hnízdo“ všelijak pokroucených a pomalovaných větví. Vytáhl je z hromady, která jeho rodině ze Zvíkova u Velešína zbyla po likvidaci kůrovcem zasažených stromů.

Požádat právě jeho o příspěvek k šumavskému tématu se proto jevilo jako dobrý začátek.

K Reichelově povaze každopádně patří každé téma znovu a po svém promyslet. Navrhl proto podklady pro obálku, které jsou přepisem odkazů, které mu ve vyhledávači vyběhly po zadání slova „Šumava“.

Poměrně jednoduše tak vytvořil post­‑ digitální obraz kraje, který není pouze kouskem jakž takž zachovalé přírody, ale rovněž velkým politickým a mediálním tématem, předmětem všemožných ekonomických zájmů i výnosným strojem na rekreaci. V souboru rovněž dodaných primitivních vstupů do fotografií lovců a maskovaných vojáků pak tematizoval aspekt násilí, který u přírody většinou nechceme vnímat.

Jeho antiromantický a kritický pohled narušuje zaběhnuté představy o krásách přírody a působí jaksi nevhodně, jako když vám v restauraci u řízku někdo začne vyprávět o tom, jak to chodí v kafilerce.

Julius Reichel (*1981) přejíždí mezi Prahou a jižními Čechami.

V současnosti patří k nejvyhledávanějším umělcům mladší generace. Vytváří objekty a maluje barevné, expresivní obrazy. Často do nich zapisuje hesla a klíčová slova k tématům, která ho zajímají. Některé z jeho obrazů jsou vlastně takovými dlouhými seznamy.

Je členem skupiny Black Hole Generation, ale úzkou spolupráci navázal zejména s kolegou Davidem Krňanským. (Ten mimochodem o těchto prázdninách prezentuje své nové obrazy v táborské divadelní galerii DON.) Reichel vystavuje po celé republice, ale na rodný jih nezapomíná. Vloni se stal posledním autorem, který realizoval obraz pro již uzavřený výstavní projekt Okoširoko na fasádě budějovického barokního domu, v němž sídlí kavárna Široko. V roce 2016 měl samostatnou výstavu v Galerii Měsíc ve dne. V témže roce jsme vás prostřednictvím rozhovoru s Reichelem seznámili i v našem časopisu (viz M&H č. 8).

3

JAN FLAŠKA

Jděte hledat kořeny do Matky

Na člověka občas přijde takový ten pocit. Sedíte v křesle, vedle sebe knihovnu plnou nedočtených knih, na stolku dopitá káva, v kleci v rohu místnosti tiše smrdí morče a vy se ptáte: a tohle je jako všechno, co mi život dokáže nabídnout? A náhle pocítíte neodolatelnou touhu hodit si na záda batoh a vyrazit někam do dáli hledat sám sebe. (Když jsem to naposledy zkusil, došel jsem do nejbližšího nákupního centra, kde jsem našel výhodně zlevněnou vibrační brusku, a protože se mi nechtělo hledat sám sebe v dáli s výhodně zlevněnou vibrační bruskou v ruce, vrátil jsem se zase domů.)

Kde přesně ale hledat svou pravou prapodstatu? Lze v dnešním materiálně determinovaném světě ještě vůbec vypátrat efemérní kořeny vlastního lidství? Lze nahlédnout do svého nitra a pochopit, jaký je bazální fundament mého jáství?

Takové a ještě chytřejší otázky mě v přítomnosti morčete napadaly, a dlouho jsem na ně nedokázal najít odpověď. Ta ke mně přišla náhle ve chvíli, kdy jsem to nejméně čekal. Koukal jsem se zrovna na YouTube na

nějaké video s radami, co dělat se šmejdskou vibrační bruskou, když se po prvním použití rozbije, a jakousi shodou náhod mi na displej naskočilo video, ve kterém to bylo. To všechno.

Bylo to takové to video, ve kterém dron s kamerou přelétá nad krajinou, prozářenou zlatavým sluncem, jehož hřejivé paprsky hladí třpytné vlnky v záhybech řek, které se co pradávné stezky klikatí něžným kobercem stromů; takové to video, ve kterém se divák jako čmelák zatetelí nad loukami, posetými pestrobarevnými drahokamy květů; ve kterém se jako orel proletí nad majestátnými horskými hřebeny, jejichž hrozivě ostré vrcholy se zarývají do hebkých peřin oblaků; takové to video, u kterého dron bzukavě nepoprdlává jako normální dron, ale vyluzuje mohutnou jímavou symfonickou hudbu k prasknutí nacpanou smyčci.

Ten kratičký film, plný dechberoucích záběrů otevřené krajiny, toho zdánlivě nekonečného prostoru, na mě zapůsobil jako prozření, a to zejména proto, že byl jako prozření natočený. Tehdy jsem pochopil, že pokud chce člověk nahlédnout do svého nitra, nemůže jen tak sedět doma u kávy. Musí přestat čuchat morče, zvednout se z křesla a jít si koupit takovýhle dron.

Ne, vlastně ne. Musí vyrazit do přírody a poznat, že je s ní propojený.

Vrátit se ke kořenům! Zažít přírodu na vlastní kůži!

Moderní člověk se totiž tváří, že s přírodou nemá nic společného.

Netuší, kde se vzalo dřevo, ze kterého má vyrobený nábytek. Neví, jakou cestu musel podstoupit onen doušek křišťálově čisté vody, jímž spláchnul obsah záchodové mísy. Nemá ponětí, kde pramení všechna ta ropa, kterou má denně k obědu. Přírodu zná hlavně z katalogů cestovek a z katastrofických filmů, ve kterých je nelítostná a krutá a chrlí na člověka žraloky lidožrouty, hurikány, zemětřesení, tornáda, další žraloky, sopky, mráz, obří hmyz a v těch nejlepších filmech tohle všechno najednou.

Takže místo toho, aby přírodě projevoval alespoň nějaký základní respekt, bere si z ní několikanásobně víc, než je mu schopna poskytnout.

Pak si z toho kolem sebe postaví hradby, v nichž zapomíná, že je to právě Matka Příroda, na níž závisí jeho život. Já vím – rodiče (tedy ani matku) si člověk nevybírá. A i když k ní můžete mít výhrady, mělo by být jakousi elementární slušností ji ctít a ne ji znásilňovat a rabovat.

Každopádně, základním předpokladem k tomu, aby člověk našel cestu sám k sobě, je poznání, že je nedílnou součástí Matky Přírody (dále jen „Matky“). K tomu vám nestačí videa z dronu na YouTube. Chcete­‑li ji poznat, musíte s Matkou strávit nějaký čas.

4

Asi nejjednodušší je dostat se do Matky autem. Poté, co zaplatíte celodenní parkovné 150 Kč a ve stánku do sebe natláskáte klobásu za devadesát, můžete konečně vyrazit do lůna Matky zpytovat svou nicotnou bezvýznamnost tváří v tvář jejímu tisíciletému majestátu. Kdybyste nad tou dechberoucí nádherou nedokázali stanout v úžasu tak nějak sami od sebe, napomohou vám k tomu všudypřítomné výukové plastové tabule s poučnými texty plnými neuvěřitelných zajímavostí („Dolerit se od bazaltů a gabrů liší mikroskopickou i makroskopickou texturou, jež je střednězrnná, většinou ofitická až intersticiární“), doplněné kvízy a fotkami ptáčků a zvířátek a veselými obrázky hříbečků s obličejem, cedule s určovacími klíči listů, dřevin, kamení a živočichů, šplhací lanové dráhy, přírodní hřiště, interaktivní didaktické zastávky a mapy, značky, šipky, naučné stezky, rozcestníky, zábavné herní prvky pro děti i dospělé, muzea pod širým nebem, půjčovny kol, rozhledny, dřevěné

sochy a samorosty, cyklotrasy, adrenalinová zákoutí, vyhlídky s občerstvením atd. atp., prostě existuje tisíc a jeden způsob, jak se poučit a jak si to přímo v lůně Matky užít na plný koule. Když přitom na procházce lesem zakopnete, navrátíte se u toho přímo ke kořenům a když si u toho na vás smlsnou komáři a klíšťata, uvidíte, jaké to je zažít přírodu na vlastní kůži.

Chcete­‑ li ovšem zažít Matku nikoli z pohledu člověka, ale přiblížit se tomu, jak ji vnímají její každodenní obyvatelé – hmyz, ptáci, veverky – musíte zapomenout na všechny výše zmiňované atrakce. Pro vás je tu triumf v poznávání skutečné přírody: stezka korunami stromů s obřím tobogánem, bezbariérovým přístupem a pravidelnými koncerty. Díky ní můžete okusit, jak asi vidí les paraplegická veverka se zálibou v komorní hudbě a davech turistů.

No a kdyby vás tohle všechno souznění s přírodou moc vyčerpalo, můžete si vždycky odpočinout v nějakém wellness resortu poblíž. Ty nejkrásnější bývají přímo u vody, třeba na břehu Lipna. I tady si, samosebou, můžete dopřát pořádný kus Matky. Objednejte si na baru a pak s drinkem zaplujte do hotelového bazénu, odkud můžete naslouchat tichému ševelení okolních lesů nebo pozorovat třpyt vlnek na hladině přilehlé přehradní nádrže.

A když budete mít štěstí, třeba zahlédnete i to, jak nad nimi přelétají vlaštovky, rackové, rorýsi a drony.

5

MILK & HONEY

ŠTĚPÁN ROSENKRANC (PORTRÉT), ROMAN SZPUK

Kůrovec je přirozenou součástí ekosystému Nejen o kůrovci, ale o celém fungování Národního parku Šumava jsme si povídali s jeho ředitelem Pavlem Hubeným.

Chystá se NP nějak na prázdninové období? Očekáváte větší nával turistů než v předešlých letech?

Ano, očekáváme větší nápor turistů. Náš tým je na to připravený jak v informačních střediscích a návštěvnických centrech, tak informační a strážní služba.

30 % území. Turisté tedy mají dojem, že jsou omezeni mnohem více, než ve skutečnosti jsou. Na některá takto uzavřená místa se lze dnes legálně dostat například tím, že se vám podaří zabukovat místo na komentovanou procházku s Průvodci divočinou.

Opět se mluví o omezování vstupu do chráněných oblastí.

Existuje vůbec nějaká možnost, jak spatřit místa (třeba údolí řeky Křemelná), kam se běžně nedá dostat?

V Národním parku Šumava se zatím nic nemění. Pravda, rádi bychom ochránili před rušením některé oblasti s výskytem extrémně citlivých druhů ptáků, jako je tetřev nebo tetřívek, a proto připravujeme vyhlášení nových klidových území. Ta by měla omezit vstup na maximálně 23 % území národního parku. Pro upřesnění, dnes je vstup omezen na 13 % území, od vzniku parku do roku 2010 ale byl omezený vstup na 22–24 % území NP. Vrátili bychom se tedy do pravidel, která platila už při vyhlášení parku.

Jen pro zajímavost: naše anketní šetření staré cca 2 roky, kdy jsme se ptali návštěvníků, jak velký podíl parku je uzavřený veřejnosti, přineslo informaci o odhadu návštěvníků. Ti měli pocit, že je omezen vstup na

Kolik procent území NP považujete za správné ponechat divočině bez dotyku člověka?

Světová organizace na ochranu přírody (IUCN) považuje za skutečný národní park oblast, ve které je alespoň 75 % území ponechané přírodě. My dnes máme takto ošetřeno necelých 28 % území, ale hlásíme se ke splnění cíle popsaného IUCN. Přiznáváme však, že nám naplnění takového cíle bude trvat několik desítek let.

Kde vás v současnosti nejvíce tlačí bota? Co by NP podle vás především potřeboval?

Bota nás netlačí, my ji máme zutou a jsme ve fázi výběru optimální obuvi budoucnosti…

Máme totiž v současné době otevřených několik koncepčních řešení a potřebovali bychom je co nejdříve uzavřít a vydefinovat si tak pravidla pro další roky.

Prvním z těchto konceptů byla zonace, tu už máme schválenu.

Nyní připravujeme už zmíněná klidová území, zásady péče a společně s MŽP pracujeme na novém systému financování národních parků.

6

S jakým vlastně pracujete rozpočtem a z jakých zdrojů čerpáte finance? V čem by se to mělo změnit?

Jsme příspěvková organizace, takže část našeho příjmu je příspěvek od zřizovatele, kterým je MŽP, část si vyděláme prodejem dřeva. Protože jsme národní park, tak částka za prodej dřeva bude stále klesat, až se časem stane zcela zanedbatelnou. Tento výpadek budeme řešit vedle úspor a zefektivnění činnosti zvýšením příspěvku, financováním z různých dotačních programů a zpoplatněním některých služeb, které poskytujeme.

O Šumavě se v předešlém období mluvilo hodně v souvislosti s kůrovcem. Jaká je v tomto ohledu situace nyní?

Situace je nová zejména v tom, že dnes už není kůrovec jen tématem Šumavy, ale celé střední Evropy. S čím se Správa potýkala před deseti lety, je dnes tématem, které řeší většina vlastníků lesů. A v porovnání se širším okolím na tom není Šumava zase až tak špatně.

Dalším důležitým fenoménem je poznání, že kůrovec není nepřítelem národního parku. Lesy, které pozměnil, se dnes ubírají přírodní cestou a my jsme s každým rokem nově a nově překvapováni pozitivními efekty jeho činnosti. Ale abych odpověděl jasně: ano, vloni nám stoupl počet kůrovcem napadených smrků a pozorujeme nástup gradační křivky. Nyní intenzivně sledujeme, jakým směrem se ta křivka vydá. Zda bude dál stoupat, nebo zda ji deštivé počasí přibrzdí.

7

Můžete více přiblížit, v čem dokáže být činnost kůrovce pro les prospěšná?

Především je nutné si uvědomit, že kůrovec žije v lese už tisíce let a vztah kůrovce a smrku je v zásadě vyrovnaný. Oba druhy jsou na sebe adaptované a to, že kůrovec v určité fázi vývoje lesa způsobí odumření většiny dospělých stromů, vede jen k nástupu nově uvolněné a dosud utlačované generace stromů. Velké množství odumřelých stromů pak zas obohacuje půdní prostředí o živiny a vytváří prostor pro obrovské množství různých organismů – nakonec se většina odumřelých kmenů stane prostředím pro růst mladých smrků.

Je to uzavřený kruh. Ano, pokud pěstujete les pro plánovaný zisk ze dřeva, dělá vám kůrovec čáru přes rozpočet. Pokud se ale díváte na les jako na přirozený ekosystém, je kůrovec jeho normální součástí.

Jak by měl šumavský les ideálně vypadat, např. co se týče druhového složení stromů?

Když jsem byl studentem gymnázia, učil jsem se, že na Šumavě mají růst smíšené lesy tvořené bukem, smrkem a jedlí.

Podobně, jako to vidíme v Boubínském pralese. V posledních asi 15 letech se ale zkoumání šumavských lesů posunulo dál

a najednou vidíme, že Šumava – určitě na území současného národního parku – byla posledních 9 000 let porostlá především smrkem. Zjišťujeme, že současná skladba lesa tedy docela odpovídá i skladbě původních pralesů. A tím směrem jdou i lesy, které ponecháváme přírodním procesům. Kůrovec třeba usmrtí vzrostlé smrky, pod nimi ale odrůstá už nová smrková generace.

Trochu jiná situace je na jihozápadních svazích Šumavy v Bavorsku nebo například v oblasti Boubínského pralesa.

To jsou teplé a vlhké osluněné svahy, kde se buku i jedli daří stejně dobře jako smrku. Ale na rozlehlých hřbetech, vlhkých a chladných horských planinách, kolem mokřadů a rašelinišť, tam i v budoucnu porostou hlavně smrky.

Pavel Hubený Narodil se roku 1963, pochází z Klatov. Vystudoval ekonomickou a regionální geografii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, přičemž většinu profesní kariéry strávil ve Správě CHKO a NP Šumava – od roku 2014 ve funkci ředitele.

S Šumavou je také spojen fenomén mohutné literární tradice. Čtete nějaké autory šumavské literatury? Stiftera? Klostermanna?

Jistě! Oba autory čtu, ke Klostermannovi se opakovaně vracím. On zachytil podobnou dobu, jakou prožíváme i v současnosti. Podobné období střídání lesních generací. A změny přírody i společnosti. Ale také čtu Váchala, Fibicha nebo Žáka.

A pak čtu články, které píší vědci pracující na Šumavě. Není to beletrie, ale často jsou to popularizační texty. I ty jsou ale vzrušující!

8

Julius Reichel

9

JAROSLAV JONÁŠ

O Řece stříbrné se srdcem v granitu „Divoké je sice nezničitelné, ale může se stát, že je nikdy neuvidíme…“ Gary Snyder

Žiji tři desítky let na nejjižnějším cípu země české, který od nepaměti patří bájnému hraničnímu hvozdu nazývanému Gabréta.

Tedy, abych byl přesnější, mým domovem je 325. kilometr říčního toku stříbrné Vltavy, počítáno od soutoku s Labem tam u Mělníka.

U Labe pod Kunětickou horou, na lánech pšenice vrostlé do popelnic a střepů dávných kultur, na březích písečných ostrovů, slepých ramen, matičních jezer a v rákosinách rybníků starších než sám Svět s hrdým Rožmberkem jsem jako klouček začínal poznávat tajemný svět říční krajiny. S jakým vzrušením jsem vstupoval do spletitých porostů doutníků, které po zapálení tak krásně čadily a odháněly bodavé komáry a všelijaká bzučivá hovada.

Večer co večer jsme v dubových hájích chatové osady Kladivo sedávali okolo táboráků a v roji svatojánků a uhlíků s otevřenou pusou naslouchali neuvěřitelným příběhům pana Šilara z té Velké vojny od Piávy. Občas přisedl i pan Kunar, slévač, boxer a ošlehaný říční vlk, který dokázal vyrobit pramici tak velkou, že by nalodil veškeré

osadníky i s celou polabskou zvířenou. Vyštechroval s námi kluky proti proudu řeky až k písčinám boleních ostrovů.

Zde nás robinsony nechal v houští vrbiček a odpíchl se kovaným bidlem do hospody „U Mostu“ na jedno orosený.

A já tuhle nádhernou krajinu Polabí opustil…

Táhlo mě to dolů na jih, k hraničním hvozdům země české – tehdy ještě obehnaným ostnatým drátem železné opony. V kapse mokrý diplom kantora obecné školy, batoh plný knih, kytara a flétna ze dřeva javorového…

Tekla tu jiná Řeka, kde netloukli boleni a nemlaskali strašidelní sumci z hlubokých tůní; četl jsem o ní v potrhaných knížkách a okouzlila mě při školním výletu našeho gymnázia. Poprvé jsem zaslechl její dávnou píseň z hlubin skalnatého kaňonu pod Čertovou stěnou.

Vyprávěla o dalekých svatebních poutích stříbrných lososů, neomylně táhnoucích k odvěkým trdlištím na Teplé Vltavě, kteří mocnými skoky zdolávali dravé peřeje, víry a kaskády.

Legendární Čertovy proudy tu strašlivou silou, bez milosti strhávají vše, co jim přijde do cesty, aby to vyplivly celé omleté a domlácené o několik

10

kilometrů níže, na mělkém brodu pod gotickými vížkami kláštera vyšebrodského.

Jak praví pověst, kterou tu zná každé školou povinné dítě, Čerťáky jsou nepovedeným a zmařeným dílem sil pekelných.

Roztodivní cyklisté na horských kolech či lovci efektních selfíček tu nadšeně fotí jakousi změť balvanů udivující gigantickými rozměry šedé, chladné a neživé hmoty! Jen hrstka lidí však něco ví o otisku čertova kopyta na jednom z ohlazených žulových balvanů Dvojitého vodopádu…

Vnímavý poutník sem přichází za ranního kuropění, kdy zelená klenba horských klenů a buků, vonících lip srdčitých a osik křivolakých ožívá zpěvem ptactva.

Ze zrosených ananasových trav a převzácných šumavských květů se k tanci nad hladinou slétají skořicoví chrostíci a smaragdové motýlice. První sluneční paprsky probouzejí studenou a netečnou žulu balvanů a proměňují ji v oživlé mluvící hlavy říčních duchů – o samotě jejich řeči pozorně nasloucháš…

Obří hlava naší pramáti Lucy, na nebesích s diamanty, promlouvá tiše a trpělivě o odvěkém

řádu a harmonii Divočiny. Hlava keltského druida si smáčí dlouhatánský vous v obřím hrnci, kde se vyšlehává hustá stříbrná pěna kouzelného lektvaru. Z mělkých mís, po okraj naplněných živou vodou, upíjejí první doušky horští konipásci a v granitovém zrcadle se mlžným oparem zhlíží královna stříbrných jedlí. Postůjme ještě chvíli u tohoto místa! Jeden z růžově zbarvených balvanů, sám Velký duch Řeky, plní dnes poháry, mísy a hrnce živou vodou. On jediný rozhodne, bude­‑li dobrý den k lovu tečkovaných pstruhů potočních na mušku rybářici…

Má bájná Řeka jihu oplývá nesmírnými krásami, kterých jinde k nalezení není. Jen kousek pod Spící dírou – mistry vodáckého sportu označovanou jako „volba mezi smrtí vyděšením a rozemletím na padrť“ – najdete mělkou zátočinku, kde ukryta zrakům kolemjdoucích roste převzácná přeslička zimní. Po třicet let jsem rostlinku hledal, vyprávěl mi o ní kdysi pan profesor František Procházka, největší znalec šumavské květeny; že prý roste jenom tady, na plácku menším než dětské pískoviště. Můj drahý učitel by se určitě zaradoval, Equisetum hyemale si tu v údolí dodnes vesele vegetuje, i když mráz o lednových nocích vše zelené nemilosrdně spálí…

Pod sněhem, kde se moře kamenné vlévá do peřejí Vltavy, rozkvétá koncem února erika pleťová – symbol probouzejícího se jara. V tomto čase zavoní i růžové lýkovce a přes padlé kmeny stařičkých borovic vodí svá mláďata starostlivá ostrovidí máma. Chce jim ukázat nová loviště na druhém břehu, kde po úbočí posvátné hory Loučí stéká druhé zkamenělé moře.

Stříbrná Řeka dala lidem zdejšího kraje nádherný šlechtický erb – rudou růži ve stříbrném poli. Rožmberkové si zamilovali ten čas rozkvetlé růže alpské, která v červnu vyzdobí třpytivé proudy Vltavy tisícem červených květů se zlatým prstenem uprostřed. A těm, kteří k vodám bájné Řeky jihu přicházejí s pokorou, úctou a láskou v srdci lidském, stříbropěnná Vltava ráda otevře své srdce, v granitu oživlých balvanů tlukoucí. Má milovaná Řeko s dvěma srdci…

11

Jaroslav Jonáš Je učitelem v malé školičce pod horou Loučí a věčným poutníkem po říčních krajinách našich vod. Při hledání skrytých krás Přírody a dávno zapomenutých příběhů Divočiny se snaží nacházet odpovědi na mnohé bolesti a strasti milované Řeky jihu.

V jeho staré indiánské haleně, s bobří holí v ruce a vodou věčně smáčeným foťákem ho potkáte, jak uprostřed Řeky, v ananasových travách, u bobřích hrází v neproniknutelných mokřinách a nejhlubších hvozdech bájné Gabréty čerpá sílu k boji za nezadatelná práva Divočiny.

RICARDO PICANTE, CYRIL NOVÁČEK

Budějcký 4ky: L bar (Žižkova tř. 31)

Ahoj léto, ahoj čtenáři! Koronavirové restrikce putují do minulosti a my si tak můžeme už nějakou dobu konečně zajít ke kadeřníkovi, do psího salonu a v (ne)poslední řadě taky do hospody. V nejisté době, kdy se nemůže dohodnout matka Země s otcem Slunce, zda tedy bude pětisetleté sucho nebo záplavy, přemýšlíme nad naší další cílovou destinací. A protože v rozhodování hraje velkou roli faktor berlí, vybíráme z nabídky osvěžoven jednu pro nás velmi dostupnou, tu s prozaickým názvem L neboli Elbar, Elko.

Elko se nachází na dopravní tepně spojující město s nakupákem, který se chlubí nádražím na střeše. Neznalý člověk by mohl podnik snadno minout, protože kromě nevýrazné cedule nedisponuje činžovní dům ničím, co by evokovalo představu pípy a orosených půllitrů. Bystřejší z vás z minulé věty pochopili, že se L bar nachází v činžovním domě. Ještě vám prozradíme, že sídlí ve zvýšeném přízemí a vedou do něj tři schůdky. A jestli se zase někdy bude Uhlíř zašívat, není vyloučeno, že lejou se Svěrákem tady. Zdoláváme onu magickou hranici tří a pak teda ještě pěti a ocitáme se v malebně nevelké chrámové lodi čítající 4 stoly

a výčep. Pro imobilní, líné, tlusté nebo prostě jinak postižené lidi naprosto ideální výměra, kdy kolikrát nemusejí vstát od stolu, aby si sáhli pro pivo na bar.

Zdravíme místní, již od pohledu zkušené bardy brázdící rezavé vody a usedáme strategicky ke stolu nedaleko výčepu. Z tohoto místa máme dobrý výhled a můžeme znalecky zkoumat nejrůznější artefakty nacházející se v prostoru kolem nás. A abychom zostřili zrak, objednáváme si… Hádejte co! Na výběr máte mezi čísly, nikoliv názvy. To nám nečiní potíž. Za prvé máme žízeň jak Haničincová a za druhé se s budvarskou třiatřicítkou celkem kamarádíme. I tady platí pořekadlo: „Lepší studená třiatřicítka, než se ucho utrhne.“ Nebo tak nějak. Ještě než se pustíme do bádání, povídáme si o životě dospělých a zodpovědných lidí a o problémech s tímto stigmatem spojených. Je lepší si vzít hypošku na dvacet, nebo dvacet pět let? Má cenu prodat auto po 5 letech aspoň za nějakej peníz, anebo ho dojezdit jak Taru White? A vydrží lídlácký nářadí značky Parkside víc než to od Roberta Boshe? Upíjíme a tiše závidíme těm, kteří místo těchto existenčních a existenciálních problémů mohou plánovat, která to socha si zase udělá výlet z piedestalu směrem k zemi.

Nutno podotknout, že o pivo je dobře postaráno a nestojí žádná překážka v cestě za druhým. Pohodlně, takřka ležérně laskáme opěradla křesílek našimi zády, berle opírající se o dřevěný dekor působí taktéž spokojeně. Jejich červené oči vábí naším směrem muže s chraplavým hlasem a pohnutým osudem dolní končetiny. Ještě před výletem do minulosti názorně ukazuje možnost škrcení právě díky využití těchto francouzských klacíků. Když exhibice skončí, pohledem zkušence zjišťuje špatné, ba dokonce nedbalé seřízení těchto opěrných bodů.

Během mžiku jsou berle a svět zase v pořádku a chromější část pisálků může zase skákat přes kaluže. Skrze dojetí objednáváme další piva, ale jen pro sebe. Přeci jen podpora plynoucí z lazaretství a na druhé straně z koncese má své limity.

Rozpiti v prostoru Máme trocha prostoru k potřebné kontemplaci. Můžeme se v klidu pokochat blikající fotografií Nového Yorku, poctivým prkenným obložením zdí či vyobrazením osamoceného pivaře, jenž upřeným pohledem

12

jogína vidí skrz cokoliv a kohokoliv a jeho stoická silueta kontrastuje s pod okny běžícím postkaranténním létem.

Současné instantní kavárny barví jednu z opěrných zdí na černo, aby nechaly vyniknout bílou fixou napsanou nabídku podniku. V Elku se s tímto nešťastným trendem vypořádali po svém: na černo nabarvili strop, aby tak nechali vyniknout bílý tříramenný větrák s plastovou lištou stejné barvy. Téhle důkladně promyšlené reakci na současný stav kreativní nouze a katalogismu v kavárenství dáváme palec nahoru nebo možná rovnou „parádu“.

Jsme rozpiti v prostoru. Přespolní štamgastka s kukučem plymutky bílé opouští svůj oblíbený stoleček a odchází na autobus, podsaditý rocker v džísce se k nám naklání a svým chraplákem cosi šeptá, přičemž se nám dívá upřeně do očí. Magické, sic mu nerozumíme ani hovno. Vody podvečerní siesty čeří vpád mediálně známého recidivisty Reného, když se od jedné mladší dámy na baru dožaduje odpovědi na otázku: „Kam se do prdele podělo to pjéťo z mojí peněženky?“ Celebrita s tetováním „fuck of people“ na krku na požadovanou informaci ani nečeká, a jak

rychle se zjevila, tak svižně také mizí ze scény.

Index kudly v bříšku zpět do nulových hodnot vrací specialista na zneškodňování protivníků berlemi, když se zlatým prasátkem obchází stoly a žádá příspěvek na místní vánoční večírek. Přichází i za námi, pokládá zářící prasátko dostatečně blízko našich portmonek a s určitou roztomilostí nás zasvěcuje do té velké plánované parády a slávy.

Kapři, řízci, saláti, chlebíčci, brnkálisti. Snad jen recitace Josefa von Eichendorfa chybí!

Takovéhle komunitní mecheche můžeme ještě více než mejdany kluků a holek z OVB, tudíž rádi přihazujeme pár zlaťáků do fondu a tím se finálně začleňujeme do kolektivu a možná i smýváme poslední podezření, jestli nejsme náhodou od hygieny nebo jiné státní hyeny.

S nově nabytým pocitem vnitřní síly víme, kdo jsme a kam kráčíme, přesouváme se na bar, který má po celou dobu na starosti usměvavý pan vrchní.

Perspektiva je to pěkná, něco jako když z motokáry vlezete do esúvéčka. Jó, barová židlička. Ze zvědavosti pátráme po něčem k snědku, ale nic.

Pokud vás tedy, dámy a pánové, popadne v Elku Hladík, máte smůlu. Zde se, prosíme pěkně, jen a pouze chlastá. Milý pan vrchní to vysvětluje tužbou po

zaslouženém klidu bez vaření a s ním spojenými starostmi ze standardů EU, jako je instalace 42 umyvadel nebo povinné vystavení aktů Jean­‑ Claude Junckera. Pro umyvadla máme pochopení, kýveme hlavama a pan šéf se svěřuje, proč že už čtvrtým rokem v téhle rázovité ulici točí pivo: „Víte, pánové, já si tohle vybral, protože potřebuju zaplatit složenky, mít tak nějak klid od státu a být permanentně ožralej.“ Upřímnost ceníme a okamžik pravdy stvrzujeme známým karlovarským likérem, tedy béžovkou. Myslíme na pana prezidenta Zemana, který s Becherovkou nejprve ze zdravotních důvodů začal a pak s ní ze zdravotních důvodů přestal, aby pak ze zdravotních důvodů přesedlal na pivo, víno a slivovici.

Od zkušených kumpánů na baru se dozvídáme, že úplně nejlepší jsou nasazovací klapačky a zuby je dobré si nechat vytrhat. Z dutiny ústní jednoho barda na nás demonstrativně vyjíždí spodní umělý chrup. Ryzí zážitek, to chce další Becherovku! Ať ten schodek 500 miliard nějak zalepíme, že.

Venku se smráká, berle se sesunuly pod stůl a na vyrýsované tricáky vlasatější poloviny redakčního dua se nebezpečně zaměřuje mladá dáma, která k čištění zubů místo pasty používá krystaly pervitinu. Je čas jít domů nebo se alespoň o chůzi pokusit. Srdečně se loučíme a věříme v návrat. Bytí je tu snesitelně lehké a příjemné.

Tuto hospodskou stáž v Nádražní ulici doporučujeme i vám, ať už v horkých letních dnech, či v rámci vánočního představení pro náročné diváky.

13

MARTIN DVOŘÁK

„Nejistá“ budoucnost Kralovy vily Jen málo jihočeských „kauz“ se táhne už takovou dobu a vzbuzuje tolik vášní. Velmi zjednodušeně řečeno na jedné straně proti sobě stojí prachatičtí aktivisté sdružení ve spolku Živá vila, na druhé straně radnice města. Spor se vede o funkcionalistickou vilu, kterou v letech 1931–1932 nechal vystavět místní podnikatel Johann Nepomuk Kral (1895–1964). Zástupci Živé vily se snaží prosadit zapsání vily mezi kulturní památky, jejich úsilí se však tříští o plány radnice vilu zdemolovat kvůli stavbě silniční přeložky, jež má vést právě přes pozemek, na němž objekt stojí. V médiích regionálních i celostátních se o Kralově vile psalo a mluvilo mnohokrát, vznikly tucty reportáží i rozhovorů, ankety mezi místními a z poměrně banální roztržky se stalo také místní politikum.

Napětí mezi oběma stranami částečně eskalovalo letos v půli května. Spolek Živá vila měl stavbu pronajatou mezi lety 2014– 2016, a přestože už čtyři roky vilu v nájmu nemá a technicky vzato se o ni nemusí „starat", reálně tomu tak není. „Vždycky jdu občas kolem a dívám se přes plot, jak vila vypadá, v jakém stavu je a jak se radnice stará o údržbu k ní přilehlé zahrady",

říká Barbora Koritenská, jedna ze zakladatelek Živé vily, zaměstnankyně Národního památkového ústavu a prachatická opoziční zastupitelka. „Takovou obchůzku jsem podnikla i v sobotu 23. května, prostě jsem šla jen tak kolem.“ Do vily vedou dva vchody, přes garáž a přes hlavní dveře – ty byly otevřené a zámek očividně vylomený. „Nedalo mi to, přelezla jsem plot a šla se podívat dovnitř. Byl se mnou i můj bratr.

Nestačili jsme se divit.“ Nejenže objekt byl kvůli poničeným dveřím volně přístupný, uvnitř byly navíc rozházené kusy šatstva, rekvizity z městských oslav, plastové židle – ale také špína, výkaly, injekční stříkačky a stopy po menším požáru. „Bylo zřejmé, že ve vile přechodně přebývali narkomani. Udělala jsem pár fotek a obrátila se na pana Daniela Randáka z adiktologického centra Prevent 99, ten mi potvrdil, že nakolik podle těch fotek může říct, je zřejmé, že drogově závislí si z vily načas udělali zašívárnu. Ty stopy byly jednoznačné.“ Když Koritenská informovala veřejnost o tom, co s bratrem ve vile viděli, věci nabraly rychlý spád. A připomínaly se i záležitosti z minulosti. Například to, že momentální stav vily byl na hony vzdálen stavu, kdy měli objekt pronajatý aktivisté z Živé vily. „My jsme tam pořádali koncerty, vernisáže, různá básnická čtení a vytvořili jsme tam určitou komunitu a kulturní centrum s nadregionálním přesahem, jezdili tam lidé z celých jižních Čech i republiky“ , zmínila záhy po svém „objevu“ Koritenská pro Český rozhlas aktivity spolku, jemuž po roce 2016 nebyla městem prodloužena nájemní smlouva. Na facebookové stránce Živé vily působily květnové fotky v porovnání s fotkami z pořádaných akcí z minulosti obzvlášť hrůzostrašně. Reakce místních se přirozeně nesly v duchu otázky, jak se to vše mohlo stát.

Spory mezi Živou vilou a prachatickou radnicí o buducnost Kralovy vily se dají načrtnout poměrně jednoduše. Aktivisté chtějí demolici vily zabránit a argumentují zejména její historicko­‑architektonickou hodnotou.

Radnice považuje stavbu silničního obchvatu, kvůli němuž by měla vila jít k zemi, za vyšší veřejný zájem. Stavba přeložky je ale záležitost, která se nedá zrealizovat v kratším časovém období. Navíc daný projekt vznikal mezi 60. a 80. lety minulého století a bez nutného přepracování

14

by vůbec neodpovídal dnešním dopravním či environmentálním normám. Celou záležitost stavby přeložky také komplikuje platné územní rozhodnutí, které nebylo aktualizováno od roku 1997. „Je to absurdní. Ono staré územní rozhodnutí bylo v roce 2012 prodlouženo na dalších deset let, těsně před tím, než došlo ke změně zákona, která ta desetiletá rozhodnutí zkracovala na polovinu“ , říká Barbora Koritenská s tím, že projekt přeložky je možné upravovat pouze tehdy, dojde‑li k jeho celkové revizi. „Je to velmi komplikované, ale my jako spolek řešíme především tu památkovou ochranu vily. Pokud dokážeme, že přeložka není realizovatelná, vila se může stát památkou. Nicméně existuje také druhá možnost vyřešení celého problému – v momentě, kdy by se vila stala oficiálně památkou, tak automaticky projekt přeložky musí jít k ledu.“ Zdá se to být prosté, ale daný úřední šiml je bohužel až příliš kafkovský.

Vše je otázkou byrokracie a vzdálenější budoucnosti. Přítomnost a nedávná minulost vily jsou však palčivě aktuální. Spolek se pokoušel vilu opět dostat do pronájmu hned roku 2016, bez úspěchu. Poměrně dlouhou

↑↑↑ Srovnání toho, jak to ve vile vypadalo v roce 2015 a pak v květnu 2020.

Nejen tato dvoj­‑fotografie, ale i některé další veřejnost jen těžko skousávala.

Foto: Barbora Koritenská. ↑↑ Barbora Koritenská. Foto: Ludvík Hradílek. ↑ V srpnu 2016 (a nejen tehdy) probíhal v objektu a k němu přilehlé zahradě festival Vila žije!. O akce pořádané spolkem Živá vila byl velký zájem, a to i přesto, že dramaturgicky se opíraly o alternativní kulturu. Foto: Jan Pernekr.

15

dobu se tak o vilu nikdo nijak zásadně nestaral, což čas od času spolek různými způsoby komentoval na sociálních sítích. Že se z tématu záchrany vily částečně stalo místní politikum, nepřímo způsobily komunální volby v roce 2018. Část místních obyvatel a část spolku Živá vila společně kandidovaly do místního zastupitelstva jako hnutí Živé Prachatice.

Téma záchrany vily nebylo tím jediným, co hnutí před volbami proklamovalo jako svoji prioritu, a když se sečetly hlasy, Živé Prachatice obsadily 3 mandáty z 21. Kromě Koritenské se tak do zastupitelstva dostali její kolegové Michal Piloušek a architekt Jakub Nepustil. „Že jsme šli do politiky, to bylo rozhodnutí, ke kterému jsme se odhodlali až poté, co jsme vilu nedostali do opětovného pronájmu“ , vzpomíná Koritenská. „Stavba přeložky byla v nedohlednu, takže jsme chtěli dál provozovat naše předešlé aktivity a rozvíjet je, nic tomu objektivně vzato nebránilo.

Přesto jsme vilu do pronájmu nedostali. To komunitní centrum, které nikomu nevadilo, bylo městem v podstatě zaříznuto. Proto jsme do té politiky šli. Nešlo už jen o vilu,

ale o aroganci vedení města, která se projevovala i v jiných záležitostech, pro město velmi důležitých, ale jeho vedením přehlížených.“ Tato poznámka je mimořádně důležitá. Nějakou dobu totiž o Koritenské údajně koloval drb, že by ráda nahradila prachatického starostu Martina Malého (kandidát za Nezávislé), a proto vilu využívá jako způsob, jak se zviditelnit před nastávajícími komunálními volbami. „Samozřejmě je to lež. Nikdy jsem starostkou být nechtěla a ani teď nechci. Původně mi šlo hlavně o záchranu vily a o to komunitní centrum, co jsme tam provozovali. Bohužel se mi od několika radničních zdrojů doneslo, že té lži někteří zastupitelé věřili. Když jsem si časem uvědomila, že Prachatice čelí daleko větším potížím, jak se do budoucna rozvíjet, a že tyto potíže téměř nikdo neřeší, teprve až to mě přimělo se do politiky aktivně zapojit.“ V červnu loňského roku město vilu pronajalo technickým službám, aby ji využívaly jako sklad.

Tak se tam dostaly kusy oblečení a rekvizity z městských slavností, které později nezvaní obyvatelé objektu po domě rozházeli. „To pronajmutí technickým službám bylo samozřejmě velmi sporné. Vila je sice napojená na vodu a elektřinu, ale ty tam nejsou fakticky zprovozněny, ani se tam nedá topit. Navíc jiných nebytových prostor má město k dispozici ještě nejméně tři desítky. Technické služby vilu jako skladovací prostor podle mého názoru vůbec nepotřebovaly“ , komentuje dané využití objektu Barbora Koritenská.

Květnový stav vily se stal impulsem ke změnám. Starosta Malý v médiích vždy argumentoval tím, že když je vila určena k demolici kvůli přeložce, nedává smysl do stavby investovat žádné prostředky. Incident s neoprávněným užíváním vily narkomany nicméně proměnil vztahy v zastupitelstvu. Na jeho jednání, k němuž došlo 3. června tohoto roku, bylo rozhodnuto o dů-

ležité změně. Stávající nájem vily technickým službám bude zrušen a vypsáno bude nové výběrové řízení na pronájem objektu. Spolek Živá vila se do řízení samozřejmě přihlásil. „Rádi bychom tam opět vybudovali to centrum setkávání jako dřív, tentokrát o něco bohatší.

Plánujeme akce pro seniory i pro děti, ještě víc chceme upozorňovat na význam Kralovy vily, na její historii a hodnotu. Ideální by byly komentované prohlídky, něco na způsob toho, že třeba jeden den v týdnu by vila byla otevřená jako svého druhu muzeum“ , plánuje Koritenská.

Erudici k tomu má více než dostatečnou, a sice nejen proto, že je zaměstnána v Národním památkovém ústavu, ale také proto, že před čtyřmi lety úspěšně obhájila diplomovou práci na téma funkcionalistických vil v jižních Čechách. Kralově vile se tak odborně věnovala jako málokdo jiný.

Vyhrocená situace mezi městem a mladými aktivisty je tak v Prachaticích dlouhodobě nedořešená. Částečnou úlevou a zadostiučiněním může být pro Živou vilu případná možnost z Kralovy vily opět vybudovat komunitní centrum, které by stavbě vrátilo život. Taková aktivita se dá pojmenovat jako občanský odpor jen stěží, byť na jednáních zastupitelstva nejsou slovní

přestřelky mezi koalicí a opozicí nijak vzácné. Na zasedání 3. června Koritenská starostu jmenovitě označila za původce tristního stavu vily: „Je to vaše vina, nechtěl jste komunitní centrum“ , zaznělo. Údiv u opozičních zastupitelů vzbuzovalo především to, že technické služby vilu nevyužívaly plnohodnotně. „Byl to danajský dar“ , vrací se k situaci Koritenská. Vypjaté červnové zasedání zastupitelstva tak vrátilo do hry možnost z vily opět udělat městu prospěšné komunitní centrum, o což se zasloužily také dva hlasy koaličních zastupitelů. Částečně změnil názor i sám starosta Malý, klíčového hlasování se ovšem zdržel.

Výhledová demolice stavby tak stále není definitivně na stole, město začalo vilu uklízet den poté, co Koritenská upozornila na její dočasný, neutěšený stav. Ke znehodnocení objektu naštěstí nedošlo, škody způsobené drogově závislými nebyly příliš velké. Budoucnost Kralovy vily se tak načas může vrátit do rukou spolku, nicméně dokud nedojde k prohlášení domu památkou nebo ke zrušení projektu přeložky, potenciálně výbušné téma z prachatického veřejného

16

→ Exteriér Kralovy vily. Pro někoho „kostka", ale vzhledem k době vzniku a architektonickému řešení včetně vzácných interiérových prvků, z nichž se většina dochovala, jde o funkcionalistický unikát, jichž je v jižních Čechách už jen řádka. Foto: Jan Bartoš. → ↓ Přízemí vily. Potenciál stavby pro účely kulturních akcí a komunitního centra je značný. I to je další z argumentů Živé vily, proč by byla škoda objekt zdemolovat.

Foto: Jan Bartoš. → ↓↓ Vila na fotografii z roku 1935. Prachatický podnikatel Johann N. Kral se svou rodinou byli po druhé světové válce vysídleni. Za totality byla stavba využívána jako jesle a mateřská škola, posléze až do roku 2009 jako školní družina. Některé původní prvky scházejí, i tak je vila dochována téměř v autentickém stavu jako ve 30. letech minulého století. Foto: Archiv Kralovy rodiny.

prostoru jen tak nezmizí.

Zdá se však, že miska vah je nakloněna právě na stranu přežití vily. Podle Koritenské je jednoznačné, že původní projekt přeložky v aktuální (a tedy staré) verzi není realizovatelný a že se bude muset z velké části přepracovat: „Pokud k přepracování nedojde do konce roku 2022, kdy vyprší platnost územního rozhodnutí, bude ten obchvat ještě větší utopií než teď.“ Pak je ve hře ještě možnost projekt přeložky připravit kompletně znovu od začátku, na čistém papíře. „I to je ale varianta, která mi přijde pošetilá. Jak jsme už několikrát upozorňovali, dosud nebyla provedena regulérní analýza toho, zda je přeložka opravdu ve veřejném zájmu a zda je tedy pro Prachatice přínosná. V tom pan starosta dle mého mínění poněkud mlžil, když se na ten veřejný zájem několikrát odvolával.“ Nezapomínejme také na jiná důležitá data. Letos na podzim proběhnou volby do krajských zastupitelstev a je to právě kraj, kdo stanovuje míru priority hypotetické stavby obchvatu města. V současnosti na kraji daná přeložka jako investiční priorita nefiguruje. A neméně důležitý je rok 2022, nejenže tehdy vyprší platnost výše zmiňovaného územního rozhodnutí, ale také proběhnou další komunální volby, poměry ve vedení prachatické radnice se mohou výrazně proměnit.

Těsně před uzávěrkou tohoto čísla Milk & Honey proběhlo 8. července další jednání prachatického zastupitelstva. Na něm bylo odhlasováno, že Kralova vila se za částku 10 000 korun ročně opět pronajme spolku Živá vila. Ten se do výběrového řízení přihlásil jako jediný. Spolek plánuje během posledního srpnového víkendu uspořádat na různých místech ve městě tradiční dvoudenní festival nazvaný Vivat Vila, jehož část se tak pravděpodobně do vily navrátí. Definitivní osud objektu je přesto na nejméně další dva roky nadále nejistý.

17

ZDENĚK BRDEK

Literatura na Šumavě Šumavská literatura je bezesporu fenomén, ať už si o jejích estetických kvalitách myslíme cokoliv. Snad k žádnému českému regionu se nepoutá tolik přírodovědných, historických nebo beletristických knih. Pojďme se tedy krásné literatuře spojené s Šumavou podívat trochu na zoubek.

O životnosti šumavské beletristické literatury svědčí hned několik faktorů: kupuje se, půjčuje v knihovnách, píší se o ní odborné studie a hlavně stále vzniká i v současnosti; nejedná se o žádnou historickou záležitost. Vimperský spolek Šumava litera, který kompletuje vše, co se v oblasti šumavské literatury šustne, eviduje ročně kolem třiceti beletristických knih s tematikou Šumavy. V čem ale spočívá přitažlivost tohoto pohoří jako literárního tématu?

Vždyť Šumava okouzlila nejen místní usedlíky, ale i přespolní, třeba samorostlého výtvarníka a spisovatele Josefa Váchala.

Možné vysvětlení nabízí jeden ze současných autorů inspirovaných Šumavou, David Jan Žák: „Šumava funguje podobně archetypálně jako Stínadla ve foglarovkách. Je tajemná, mnohdy temná, navíc se rozprostírá u hranic, které byly na dlouhá léta neprostupné. Dost čtenářů má pocit, že Šumava je cosi divokého a nezkrotného, že formuje lidi, co tam žijí.“ Historik Ladislav Čepička ze zmiňovaného spolku Šumava litera dále připomíná, že zájem o Šumavu jako takovou byl podpořen vznikem Klubu českých turistů a že roli hraje také přítomnost Šumavy v mediálním prostoru – v podobě politického tématu. „Důvod vidím i v tom", dodává další ze současných

šumavských literátů Martin Sichinger, „že literatura je kromě starých fotografií posledním svědkem toho, jak asi vypadal starý život Šumavy, který v podstatě zmizel. V Bavorsku tato tradice nebyla tolik přerušena (viz nádherný skanzen blízko Bučiny ve Finsterau).“ Pomineme­‑ li staré pověsti a báchorky (spoustu jich lze dohledat na adrese www.povesti.knih­‑ pt.cz), formuje se to, čemu dnes říkáme šumavská literatura, v průběhu 19. století především v německojazyčném prostředí. Internetová stránka www.kohoutikriz.org, jež mapuje tuto kulturní oblast, zaznamenává více jak 2000 autorů a autorek. Všichni tři výše citovaní pánové se nicméně shodují na tom, že nejpodstatnější roli sehráli Adalbert Stifter (který psal německy) a Karel Klostermann (píšící česky). Ty lze považovat za zakladatele šumavské literatury. Ostatně o jejich výjimečnosti svědčí mimo jiné to, že funguje hned několik spolků pečujících o jejich odkaz a že dokáží zaujmout i čtenáře z jiné kulturní oblasti (viz rozhovor na vedlejší straně).

Pro šumavskou literaturu byl typický žánr vesnické povídky, v rámci kterého se postupně vyvinuly i místně specifické subžánry (próza loupežnická, pašerácká, hraničářská). Významným rysem je také lokální patriotismus spojený s idyličností a zakotvenost času příběhů v koloběhu katolického kalendáře. Existuje samozřejmě rovněž tradice šumavské poezie, především přírodní lyriky, přičemž za nejvýraznějšího dnešního představitele lze považovat Romana Szpuka (viz str. 20). Zvláště poslední dobou jsou na Šumavu umísťovány i detektivní romány, například některé knihy Jiřího Březiny nebo série pro mládež Tromby od Davida Jana Žáka.

Pokud se chcete o šumavské literatuře dozvědět víc, stačí sledovat spolek Šumava litera. Ten organizuje vlastní festival, spravuje webové i facebookové stránky a vydává stejnojmenný měsíčník s podtitulem Občasník pro literaturu, historii a kulturu Vimperska. „Připravujeme také doprovodné pořady, které probíhají od Vyššího Brodu po Plzeň; v neposlední řadě prostřednictvím dceřiného spolku Knihy über Grenze zajišťujeme spolupráci s německými a rakouskými spolky, organizacemi a autory“ , doplňuje Ladislav Čepička.

Jak se zdá, fenomén šumavské literatury neskomírá ani dnes. A dost možná jej čeká ještě větší renesance spojená s dobově podmíněným zájmem o přírodu či krajinu. Že by se environmentální žal dal mírnit četbou Adalberta Stiftera?

David Jan Žák

Martin Sichinger

18

Ladislav Čepička

Anketa: Co z šumavské literatury číst?

David Jan Žák Mám rád Johannese Urzidila, ale třeba i Rudolfa Slawitscheka a jeho Anastázia Kočkoráda, velkého kouzelníka, což je pohádkový příběh z Prachatic, úžasná věc! Co se týká klasiků, pak se mi víc líbí Stifter než Klostermann, i když ten napsal jednu z nejtajuplnějších povídek, kterou jsem kdy četl, totiž Vánici.

Martin Sichinger Čtu a sbírám všechno od autorů, jako jsou František Kadoch, Karel Fořt, Jan Lakosil, také třeba průvodce, které píše Josef Pecka atd. Zdaleka nejbližší jsou mi ovšem autoři, kteří se snažili prostřednictvím svých knih něco uchovat, např. Ingeborg Seyfertová, která celý život psala o bavorských pastvinách schachten, nebo Karl­‑ Heinz Reimeier, autor bavorských duchařských příběhů.

Ladislav Čepička Preferuji historickou a populárně naučnou literaturu, zejména knihy nestora šumavských autorů Emila Kintzla, knihy Honzy Lakosila či Davida Jana Žáka nebo publikace z produkce krumlovského Muzea fotoateliéru Seidl. Z beletrie mám dále rád Romana Szpuka či Martina Sichingera.

NATALIE CZABAN

KOHOUTÍ KŘÍŽ

Another rhythm, another time: Adalbert Stifter Adalbert Stifter is familiar to many tourists of Šumava as a symbol of that region. His emphasis on elemental forces, natural beauty and unity stood in sharp contrast to the often tumultuous Czech­‑German relations of his time. But this Šumava born author has had an impact further afield than is known and still succeeds in uniting diverse cultures. We talked to Antonio Quarto, a native of Lombardy, Italy, who now lives in southern Bohemia, about how Stifter’s work affected him before and after his move.

Antonio, how and when did you discover Adalbert Stifter?

I discovered Stifter maybe 8–10 years ago, by chance, between readings. Perhaps he was brought to me by my passion for this area of Europe – Central Europe.

And what brought you in turn to Central Europe?

Knedlíky! No not really. My partner is half Czech and we wanted to live in this culture for a while, especially as she wanted our small sons to speak Czech as well as Italian.

Could you describe Adalbert Stifter in your own words?

I love the period of the early 1800 s and he had already understood the importance of not accelerating too much.

He dwells on all the things that surround him, without leaving anything out. He puts a lot of importance into things, and also gives a soul to what seems just material.

And then I like him because he lives in another rhythm, in another time. Starting from a detail, his work makes you understand the larger dimension, even without talking about it directly. It dwells on things that are concretely there but which, when observed sensitively, allow the reader to perceive „a whole“ beyond the small things.

What do you most admire about him?

I admire his sincerity, his being what he was. He consistently followed what he felt he was (even though it brought him various neurotic problems). He got carried away.

And then I liked his idea of public education, a social concept that doesn’t often stand out when people talk about him. He understood the importance of having public education which is accessible to all – as an instrument of true democracy and a shift towards a more just society.

Public education as a decisive method of change in society.

Do you remember the effect of reading him for the first time?

What I remember clearly is the love of the first reading. The finding myself perfectly in his feelings. The purity in which I found myself in a natural way. I think you have to be of its wavelength in order to appreciate it, otherwise for some people it might not make for easy reading.

Our theme for this issue is Šumava. Have your travels in this region helped you to understand the works of Stifter more or in a different way?

I already felt I understood his works, his feelings before coming to live here (although I had not yet moved, I had already visited these areas several times). But certainly now I can internalize certain sensations with more immediacy. I really like the fact that in this area it is still possible to find those atmospheres that he describes in his books. In Italy this thing is no longer possible, there has been such an upheaval of society away from the naturalness of life.

Is there anything else, besides Stifter, which connects you to this region?

I like to feel the air all around the woods and the contact of man with nature, a connection still natural and spontaneous. I like the light that is here and the sky so wide, vast (I come from an area, north of Italy, where I am surrounded by mountains and the sky is closed and the villages are quite isolated). What I miss from Italy is the variety of food.

And the bars. Here there is a different conception of the kaffè­‑ bar. In Italy you go to the bar in the morning just to drink a quick coffee and exchange a few words with the bartender, these are small habits that make you start your days well.

19

What do you think we can still learn from Adalbert Stifter?

Stifter makes us realize how important it is not to fall into a life directed by social pressures.

How important it is to maintain the rhythm that everyone has, to set out where that common current leads. He teaches us the importance of not giving too much value to flashy things that are not really related to us.

The importance of being in your present. Being in contact with nature, like a simple walk in a forest, is a way to really return to oneself, with one’s own energy, with one’s own rhythm, with one’s own values.

ROMAN SZPUK

Jitrem jsi jinde

Zlatá Studna

Roman Szpuk (*1960) je český básník, výtvarník a fotograf, zakladatel literární Skupiny XXVI (spolu s Květou Brožovou a Pavlem Kukalem). Působí jako pozorovatel počasí na meteorologické stanici na Churáňově a čtenáři jej mohou znát jako jednoho ze samotářských hrdinů knihy Aleše Palána Raději zešílet v divočině. Z básnických sbírek jmenujme například knihu šumavských haiku Kámen v botě či sbírku Rozervy, napsanou společně s Ivou Košatkovou.

Kromě básní píše také drobné prozaické texty (namátkou A zavaž si tkaničky, Klika byla vysoko), všechny se společným jmenovatelem: šumavskými hvozdy, vrcholky, tišinami, roklemi, potoky. Zde přinášíme skromnou ukázku ze Szpukových minimalistických čtyřverší a napříč číslem také náladové fotografie z autorem vlastnoručně zhotovené camery obscury.

Firn drolí se ve stráních.

Potok si převaluje černé skříňky.

Zámky jsou proudem urvány.

Třpytí se s kousky slídy.

Skorec K večeru pod vodou mizíš, skorče.

Chodíš si po dně jako pán, nikdo tě nevidí, jitrem jsi jinde, nežli ses ponořil, uvítán.

Noční neklid Vichřicí pospícháš ke koním, střešní plech letí nad mokřady.

Ráno myš v pastičce vynášíš, kočky se u dveří poslušně řadí.

Hlavou dolů Za Roklan zapadá měsíc jak žhavý roh.

Noc skrývá černý leknín, zve hlavou dolů na výlov.

20

21

TOM CZABAN

© ČESKÁ TELEVIZE

Czech village films A friend of mine likes to watch „Czech Bumpkincore“. By this he means the myriad of films set in Czech villages. As someone unfamiliar with this subgenre, I decided to check a few of these films out to see if I could discover some similarities that might define it.

My Sweet Little Village (Vesničko má středisková, 1985) Set in a tight­‑knit community (shock), this Czech classic follows the lives of the sleepy characters in a small village. There’s the orphaned simpleton, the accident­ ‑prone doctor, the teenager in love with his teacher, and the wife who is having an affair.

On the face of it, this sounds mediocre, but I really enjoyed it.

The archetypes are so familiar that it seems like even the characters are in on the joke. There were also some great one­ ‑liners, most of which were (as expected) drier than the Sahara.

For example this one after the doctor crashes his car… Truck driver: „You’ll come to a bad end, doctor.“ Doctor: „We all will.“ Other things I spotted which might be deemed „typical“ include: shitty cars, characters eating rohlíky, people falling asleep at work, parties with brass bands, and houses that needed more than a lick of paint.

As I watched this film I began to understand why most of the young Czechs I meet are so desperate to live in the tiny villages they grew up in. The film is a celebration of the simple life where the stakes are low and nothing really changes. I’m guessing this was the director’s intention, because in contrast Prague was presented as an anonymous land of depressing droids, motorways and poorly built flats.

Nowhere in Moravia (Díra u Hanušovic, 2014) I thought this film would provide more of the same but I couldn’t have been more wrong. „Nowhere in Moravia“ is possibly the bleakest film I’ve ever seen. I can’t remember a character smiling – seriously, not even once.

There wasn’t much of a narrative – it mostly seemed to be people dying for various reasons, and a woman sleeping around with mayors, roofers and gravediggers.

This time the characters were drinking to get through life (rather than to enhance their enjoyment of it), and the rundown farmsteads served to reflect the general sense of depression and isolation. This is the kind of portrait of village life that is often painted in British films: nothing happens, nothing improves, and it’s a complete waste of a life to stay there.

Like „My Sweet Little Village", „Nowhere in Moravia“ overflowed with dry one­‑liners. For example, German visitor: „Can you recommend someone reliable in the town.“ Local girl: „I doubt it.“ But on the whole the two films are so different I began to wonder if „bumpkincore“ is a genre at all; if anything the countryside is more like a character – enhancing the atmosphere of the film by either reflecting its parochial jolliness (My Sweet Little Village) or bleak desperation (Nowhere in Moravia).

Berries 2 (Bobule 2, 2009) Set in the vineyards of Moravia, Berries 2 follows the lives of two young men: one is trying to make notoriously complicated wine to prove his capability; the other has fled to the village to escape responsibility.

In comparison to the first two films, Berries is much slicker: it feels like the Czech version of „Meet The Parents“. Many of the Czech village staples are in attendance (leaky roofs, drunk village policemen, rusty old cars, lazy husbands and annoyed wives), but on the whole it’s a very glamorous version of village life.

At times „Berries“ felt like an advertisement for the Moravian countryside – many of the scenic shots looked more like the south of France than the Czech Republic. After watching the film I found myself googling „Moravian vineyards“ to see if it was possible to visit them. I mean, who wouldn’t want to go to the land where „Czech dreams“ come true – a place where you can (spoiler alert!) start with nothing and finish up making astonishingly good wine?

22

Summary It would be wrong to label „Czech village films“ a subgenre because the differences from one film to the next are vast. That said, such films do share some physical similarities, so next time you watch a film set in a Czech village here’s a drinking game for you to try.

The „Czech village film“ drinking game

Players participate at their own risk; the game’s creator takes no responsibility for diminished health and/or death. ◊ A character eats a rohlík (each player drinks a Czech shot) ◊ Someone is having an affair (each player drinks a glass of Moravian wine) ◊ A brass band plays (each player drinks a Czech beer until the music stops or the player passes out – whichever comes first) ◊ You see a shitty car (drink one Czech shot) ◊ A policeman is drunk (gargle one Czech shot while making a siren sound – „nee­‑nor­‑nee­‑nor“) ◊ A roof is leaking (straight­‑arm a Czech beer, i.e. drink the beer by holding it above your head with your arm completely straight) ◊ Someone is fixing the roof (shotgun a Czech beer, i.e. stab the beer with a sharp instrument and drink from the hole) ◊ You see a metal yellow bus stop (drink one shot of tequila „for the road“) ◊ Someone has died (drink one elaborate summer cocktail – preferably with a little umbrella in it) ◊ A character is painting a wall (drink one Czech shot) ◊ A character complains about horrible „Praguers“ (drink a horrible foreign beer) ◊ A stupid „Praguer“ arrives in the village (drink a stupid foreign shot) ◊ You see a bucket (mix a cocktail in a large bucket, drink through a straw, alternate between players until bucket is empty) ◊ You hear the word „carp“ (drink one Czech shot) ◊ You see a carp (drink one Czech beer) ◊ You see a carp and a character mentions said carp (drink one Czech beer + one Czech shot + one glass of Moravian wine) ◊ Drink a Czech beer each time you see a character drinking a beer (Caution! Expert level) ↑↑↑ My Sweet Little Village ↑↑ Nowhere in Moravia ↑ Berries 2

23

JIŘÍ PTÁČEK

NIKA BRUNOVÁ (PORTRÉT)

Jsme zvířata, která nevyužívají svůj potenciál V době nejtužších protiepidemických opatření se rozhodli, že půjdou z Brna do Českého Krumlova. Pozorovali krajinu, v lesích si stavěli oltáře a ošetřovali puchýře. O jejich pouti, ale také o duchovnosti a přírodě jsme si povídali se dvěma mladými audiovizuálními umělci se šumavskými kořeny, Annou Tesařovou a Markétou Wágnerovou.

Co se ve vás spustilo, že jste se na cestu vydali?

AT: Nasral nás Babiš. Kvůli viru přece nebudeme sedět doma na prdeli, když je venku tak pěkně.

MW: Už pár let sleduju větší a větší přítomnost policie v lesích a nasazování technologií, jako jsou drony s infrakamerami. Jako člověk, co se při návštěvách přírody chová zodpovědně, se pak cítím jako delikvent, i když nic nezákonného nedělám. Jako jedno z nejpitomějších opatření nám přišlo povolání represivních složek do lesů během Velikonoc. To už na mě bylo moc. Tak jsme ze dne na den vyrazili.

Jaké bylo kráčet opuštěnou krajinou?

MW: Jediná opravdu opuštěná oblast bylo údolí říčky Rokytné.

A tudy jsem rozhodně nekráčel, ale spíš kulhal, protože se mi puchýře na chodidlech radikálně rozrostly do meziprstí. Anně se něco podobného stalo o den později. No, co ti budu povídat, ty dva dny bez setkání s jediným člověkem byly moc fajn.

Jinak opuštěná je třeba jižní část Vysočiny. Tu zas opustily smrkové monokultury, vlastně lesy obecně, protože tam ani nic jiného nebylo vysázené, a teď všechno chcíplo, bylo vykáceno a rozšťěpkováno.

AT: Ona opravdu ta krajina nebyla nikde opuštěná. Krom údolí Rokytné je naše zemička prošpikovaná vesničkami a samotami. A na jaře, když už se zase rozbíhá zemědělská sezóna, okupovala pole a přilehlé cesty monstra traktorů s rozstřikovači a jinými sci­‑fi nástroji kultivace půdy.

Markéto, po cestě sis dělal zápisky ke knize. V nich Annu nazýváš svou otrokyní, což je pro mě nepřijatelné, a její zkušenost v textu vlastně nezohledňuješ. Jenže mě zajímá, jak to putování prožívala ona. Anno, povíš mi, co pro tebe byla nejzásadnější zkušenost z té cesty?

AT: Těch zkušeností bylo víc. Největším překvapením bylo fyzicky pocítit suchou krajinu. Celá cesta měla apokalyptický nádech a rozpraskaná pole a umírající stromy zcela zastínily nějaký vir. Nepotřebovali jsme vědět, co se děje ve světě, nepotřebovali jsme komunikovat přes sociální sítě, nepotřebovali jsme nic kromě vody, trochy jídla a spacáku. Být 24 hodin venku, každý den spát pod hvězdnou oblohou a nemuset řešit nic jiného než chůzi. V tichu pozorovat zemi pod nohama. Kouknout i trochu do sebe. V mnoha ohledech je to jedna z nejzajímavějších procházek. Také jsem hodně pozorovala rostliny. Když jezdím z Brna na jih, většinou je snadné si všimnout, že to, co už v Brně vykvetlo, má na jihu teprve pupeny. Během pěší cesty jsme mohli sledovat, jak spolu s naším posouváním se po mapě květiny vykvétají a na stromech se objevuje zelené listí.

MW: Doplním, že v této době je pro mě zajímavá práce s charakterem záporného hrdiny. V uměleckém světě se přemnožili klaďasové a já se vůči nim vymezuji. V půlce textu, který jsi zmínil v otázce, se každopádně nesympatický hrdina Anně začne věnovat víc. Zlom nastane u skalního útvaru Ďáblova prdel. Vzniká i jistá romantická linka, i když hodně upozaděná. Každopádně z Anny už není pouhá mula a sexuální objekt.

Záporáctví začíná oscilovat spíš k nenávisti k lidské rase.

Ano, to je pravda. V textu Seru na vás já du domu k tomu dospíváš.

Nesympatie ke klaďasům v umění by ale byla málo na nenávist vůči celému lidstvu. Čím si ji vysloužilo?

MW: V lidském těle se necítím doma. Jsem v něm jako v kleci, ze které je jen jediný způsob úniku, a to smrt. Zároveň ale cítím a tuším všechna

24

ta vědomá i nevědomá napojení na lidskou rasu. Z toho pak vychází hodně frustrací, které jsou pro mě velice inspirativní.

Na druhou stranu se jako druh bereme hodně vážně. Pojmenoval bych to egocentrickým antropocentrismem. Ale to jsou ošklivá cizí slova. Prostě se hodně přeceňujeme. Ve vnímání sebe sama i ve vztahu ke svému okolí.

Jak se podle tebe lidstvo do tohoto stavu dostalo? Vidíš nějakou cestu ven?

MW: To by byla dost složitá otázka, i kdybych se těmito věcmi zabýval na vědecké úrovni.

Můj názor je, že jsme zvířata, která svůj potenciál pořád nevyužívají. Svoboda duše je jenom zdání. Žijeme ve světě příčiny a následku, aniž bychom mysleli na jedno nebo druhé.

Obzvlášť v takzvané moderní společnosti, kde zavrhujeme „primitivy", od kterých bychom se měli spíš učit. Obrácená evoluce ale cestou ven není. Z mého pohledu je jím duchovní rozvoj spolu s využitím znalostí a technologií, které máme. Osobně ale nevěřím, že se to našemu druhu povede bez zásadního úbytku populace. Teď, když to píšu, nás je 7 794 945 106 a to číslo exponenciálně narůstá.

oltáře mají, řekl bych, hlavně ochrannou funkci. Sám ho používám i k rituální praxi, ale nejdůležitější je asi ta pohoda, kterou cítím v jeho přítomnosti.

Místnost bez oltáře je prázdná a necítím se v ní doma.

Nicméně když jsme vybírali plastový kytky z odpaďáků u hřbitova kaple sv. Markéty, ještě jsme netušili, že z nich později bude oltář s dárkem pro represivní složky v poustevně. Ale opravdu povedený byl oltářík ve formě ohniště, uprostřed něhož byla umístěna bílá svíce, kterou jsme nesli na Boží hrob do Římova.

Všechno to má kořeny v krajině, kde jsem vyrůstal, a v přírodních svatyních, které se zde nacházejí. Jako všechno, co se točí okolo duchovního vnímání reality, jde o jistou pomoc s kultivací vztahu jedince k existenci.

AT: Myslím, že to, odkud se tahle tenze vzala, máme s Markétou podobné. Je zajímavé, že naše oltáře lidem připadají děsivé.

Přitom oltářem může být už určité seskupení věcí na pracovním stole. Hodně z lidí nějaká taková má doma a možná si to ani neuvědomuje. Jedna moje stará práce na FaVU se zrovna těchto náhodných a nevědomky postavených oltářů týkala. Byla mi položena otázka, co je pro mě oltář. Pro mě to není jen místo, u kterého mohu něco uctívat nebo k němu pokládat obětiny tak jako praktikující věřící… Stejně jako pro Markétu je to pro mě místo klidu a ochrany.

I jeho vytváření v sobě nese určité prvky zklidnění a to třeba už jen tím, že do něj zakomponuji právě vyložené karty anebo zapálenou svíčku…

Říkal jsi mi, že jednou z inspirací je pro tebe black metal. Čím tě zaujal?

MW: Black metal je pro mě jedním z nejzajímavějších hudebních subžánrů metalové hudby. Především proto, že se jako jeden z mála hudebních směrů aktivně věnuje duchovnu z toho nejsoučasnějšího hlediska. Jasně, jako všude si musíme odmyslet spoustu balastu a nakonec nám zbude sotva promile opravdu zajímavých interpretů.

Ale to už bych se musel pustit do dalšího vysvětlování, což by bylo na celý další rozhovor.

V mojí osobnosti i umělecké činnosti je tenhle hudební směr zakódován dost hluboko. Například v knížce, o které se bavíme.

Několikrát jsi v textu popsal oltáře, které jste na některých místech vytvářeli. Komu či čemu jste je zasvětili?

A proč se vlastně něčemu takovému věnujete?

MW: S Annou máme domovní oltář v našem brněnském pokoji už několik let. Měl jsem tendenci je vytvářet už nějakou dobou. Finálně se ale vykuklila, když jsem v prváku bydlel s Králem Doubkem v jeho čajovně. Tady se dostáváme do hodně intuitivní sféry a je to tak dobře. Domovní

25

volit speciální taktiky, aby se vyhnul turistům. Hornosvratecká vrchovina, Chřiby, lužní lesy a další lokace poblíž Brna také stojí za to. Do doby, než je sežere kůrovec a vrátí se tam přirozená krajina. Což už mnozí z nás nestihnou spatřit.

Anno, ty pocházíš z Volar, Markéta je z Českého Krumlova. Zanechala ve vás ta dvě místa nějaké stopy?

AT: Pocházím z Volar, ale nikdy jsem v nich přímo nebydlela.

Jsem ze samoty pár kilometrů za městem. Město ve mně zanechalo jen pár stop. Samota mě zasáhla víc a to tím, čím je a kde je. Volary jsem nikdy moc ráda neměla, ale s odstupem se do nich ráda vracím. A to hlavně kvůli okolí, ne kvůli městu samotnému. Vyrůstala jsem v krajině, mám moc ráda les a opravdu hodně si ho vážím.

Volarské okolí je mému srdci hodně blízko, vždy když se vracím, pociťuji silnou lásku k tomuto kraji, k Šumavě. V Brně mi chybí ticho šumavských kopců a temné, hvězd plné noci.

MW: Společnost SpaceX ti ty hvězdy na oblohu určitě vrátí, jen v jiných souhvězdích… zato pohyblivých… Každopádně Český Krumlov je jednou z bran Šumavy. Vzhledem k prstenci magických míst, které ho obklopují, možná právě tou nejzajímavější. Hrálo to zásadní roli při formování nejen mojí osobnosti a vztahu k umění.

Už nějaký čas objíždím Českou republiku s úmyslem najít něco podobného, zatím ale bez úspěchu. Moravský kras je ale také krásný, i když člověk musí

Anniny šperky z kostí a její malování na zvířecí lebky nějak se životem na šumavské samotě souvisejí?

AT: Asi nebude těžké nějaké ty souvislosti najít. Mám takové oblíbené vzpomínky. Měli jsme slepice, a když přišel jejich čas, celá rodina společně prožívala jejich cestu z kurníku na talíř.

Naši nám ohledně přírodních zákonů nikdy nic moc netajili, takže když jsme se sestrou jevily zájem o zvířecí anatomii, rodiče nám s láskou doplnili informace.

Mamka v kuchyni kuchala slepici a my jí pomáhaly. Pamatuji si, jak s radostí ze slepičího žaludku vybíráme mezi zrnky pšenice žluté korálky, kdysi ztracené na dvorku.

Takže kostry jsou pro tebe přirozenou součástí naší tělesnosti a není zapotřebí zatěžovat je nějakými negativními konotacemi? Proč je podle tebe lidé obvykle takto vnímají?

AT: Kosti, a hlavně ty zvířecí, jsou výborný materiál, řekla bych až nedoceněný. Smrt je přirozený proces a je důležité na to pamatovat. O to se snažím, a když na kosti sahám, uvědomuji si, že původně byly obalené masem, to maso bylo živé a možná i chlupaté a roztomilé.

Ale vzhledem k tomu, jakým způsobem lidé vyrábějí jídlo a jiné lidské produkty, tak mi přijde absurdní přisuzovat negativní konotace zrovna a pouze kostem. Smrt je všude a kost je jen její připomínkou. Rozhodně ne zlou nebo odpornou. Ne míň než flákota. Když mohu dát kostem nějakou estetickou hodnotu, dávám jí možnost oddálit fázi rozkladu. Ostatně o to

26

se my lidé snažíme pořád, ne?

Najít Kámen mudrců… oddálit rozklad, smrt.

MW: Materiálu je v současné době požehnaně. Podle geoložky Cyrys Benett žijeme v období „slepicénu“. Brojler je zdaleka nejhojnější pták na planetě. Je jich přes 23 miliard. Tihle všichni projdou lidskými žaludky a zbudou jen kosti. Hodně kostí.

AT: Přesně! No a řekni, nebylo by lepší ty kosti vyzdobit a udělat z nich třeba novodobý slepičí Sedlec?

MW: Ne. AT: No a co na to ty, Jirko?

Postavil bych z nich žebřík na Mars.

MW: Můžeme si společně zajít na kuřecí vindaloo, až rozhovor dokončíme.

Váš nový hudební projekt jste pojmenovali Nemocný puch lesa. To je zlověstný název, zase v něm cítím to záporáctví, o kterém mluvil Markéta.

Je to hudba, která má vyvolat znechucení?

AT: Kdo se nechá znechutit názvem, možná bude znechucen hudbou… Ale je to hudba, kterou děláme z radosti, takže kdo ví, co s posluchačem udělá.

MW: On ten název vznikl spíš jako vtipný pracovní název, který nám už zůstal. Prostě jsme si s kamarádem vyrazili do lesa za času těch „neostřejších protivirových opatření “ a výborně si tam zahráli. Ale jasně, necháváme se inspirovat i tou nemocnou stránkou české krajiny. Když už člověk dělá písničky o lese, tak to v současnosti ani jinak nejde. Až bude k dispozici více nahrávek s píšťalkou, fujarou nebo brumlemi, určitě pochopíš.

Nicméně, Markéto, zítra se hodláš vydat hledat vhodné lokace pro konání dalšího Deathfolk festu. Asi je složité předjímat, ale zkus mi říct, kterým směrem vyrážíš a kam se určitě nevydáš?

MW: Rozhodně potřebuji místo klidné, elektřiny prosté, s těmi nejpříjemnějšími sousedy, nebo ještě lépe naprosto bez lidí. Z pramínku hned vedle by mělo vyvěrat podle chuti pivo, víno, voda a ještě nějaké dobré nealko. Magické místo, kde neexistuje kocovina a všichni se tam cítí dobře. Je tam taková pohoda, že kapely odmítají cesťáky a sami mi dávají peníze za to, že si mohly zahrát. Ve zkratce asi tak nějak. Hledat budu někde v okolí Brna nebo Náměšti nad Oslavou, to kvůli tradici.

Markéta Wágnerová (*1988) a Anna Tesařová (*1994) vystudovali SUPŠ sv. Anežky České v Českém Krumlově a nastoupili na FaVU v Brně. Markéta studium vloni uzavřel hodinovou filmovou koláží Jog film – sestřihem z performancí, v nichž se někdy zábavnými a ještě častěji extrémními akcemi snaží prodrat k duchovnímu prožitku.

Anna ještě studuje. Věnuje se kresbám, videu, ale také výrobě šperků ze zvířecích kostí. Na stáži v Ateliéru fotografie se jeden semestr snažila předstírat, že je Markéta Wágnerová.

Nedávnou pěší pouť z Brna do Českého Krumlova zachytil Markétin text Seru na vás já du domu. Ve formě performativního čtení ho nejprve představili v Galerii Luxfer v České Skalici, v tištěné podobě ho pak vydala pražská Fotograf Gallery. Vystupují s hudebně­‑performanční formací Evropská unie. Jejich posledním hudebním projektem je noisový Nemocný puch lesa.

27

ŠTĚPÁN BALÍK

ROMAN SZPUK

Šlamastika s židovskými prvky v šumavské a jihočeské němčině Říkáte si: Je to košer, není to košer? Jak by mohli ty Sudeťáci či – jak říkala moje babička z Horažďojc – Krauťáci (zelí ve střední a východní Evropě jedl však běžně všechen prostý lid) mít ve své řeči židovská slova? Navíc i sudetská němčina je prostě stereotypní konstrukt.

Modří a germanisté už vědí, že k nám přesahovala v závislosti na území například němčina slezská, saská či na jihu bavorsko­‑rakouská nářečí a existovaly také tzv. německé jazykové ostrovy jako např. Praha, Brno, Jihlava, a dokonce i České Budějovice (Sprachinsel Budweis).

Paradoxně by se tzv. Sudeťáci spolu v nářečí možná ani nedomluvili.

Pro upřesnění: geograficky jsou Sudety jen na severu Čech a Moravy a tím, že používáme slovo Sudety jinak, nevědomky přebíráme nacistickou ideologii.

Rozlišování hor na severu a jihu české kotliny je známé již z dávné historie. Na rozdíl od původního keltského názvu Krušných hor Sudéty (Les kanců) byla Šumava Kelty označována jako Gabreta (Pohoří kozorožců).

Později se pro tuto jihozápadní oblast Čech vžilo označení Böhmerwald nebo Bavorský les, záleželo na úhlu pohledu. Česko­‑ německo­‑židovský

kontakt probíhal téměř tisíc let a staré pozůstatky jsou patrné dodnes.

Specifickou kapitolou jsou židovské prvky v češtině i české němčině.

Tyto aškenazismy lze najít ve slovníku s dobově ideologickým názvem Sudetendeutsches Wörterbuch (dnes vydaného do písmene J), resp. v jeho katalogu v hessenském Gießenu. Mezi 115 příklady takových výpůjček, které jsem dohledal, je několik desítek z nich rovněž doloženo na Šumavě (Böhmerwald) a jihu Čech. Většinou se jedná o podstatná jména a často se dané příklady slov vyskytují i v jiných českoněmeckých oblastech, byť jsou zde někdy přítomny se specifickou jihozápadočeskou německou výslovností.

Z Poláčkových Židovských anekdot si jistě vybavíte slůvko ganef čili česky zloděj, podvodník. I česká němčina jako synonymum k všeobecně známějšímu substantivu Gauner používala výraz Ganeff. Pro oblast Šumavy jsem však v odstínu tohoto významu dohledal pouze specifickou složeninu Gaunertischler. Zda se tímto výrazem označoval „Unterwassermann“ obecně, nebo pouze podvodník­‑truhlář není dnes zcela jasné.

Spíše bych se klonil pro druhou z obou možností.

Košer, nebo ne Židovský příznak nese i substantivum Kaftan, které v české němčině může sice nést původní význam „dlouhý černý židovský oblek“ , ale může jít i o ironické označení něčího kabátu. Z Českých Budějovic je doloženo ve významu s původní poznámkou, že jde o oblečení typické pro polského žida (rozuměj tedy ortodoxního východního). Z jižních Čech, přesněji z Horní Plané (Oberplan) v dnešním českém smyslu „v pořádku“ je zdokumentováno nářeční Dos is nit koscha (Das ist nicht koscher; „To není vhodné/košer.“). Původní rituální opak trefe(r), tedy nicht koscher, se podařilo zachytit v pošumavském Nýrsku (Neuern).

S ohledem na těžký osud svobodných matek a jejich dějinné ostrakizace nepřekvapí ani posunutý chebský (obec Teplá) význam tohoto slova „těhotná“. To už je ale trochu z ruky, zpět do šumavských hvozdů.

Poctivý čtenář židovských anekdot by se neztratil ani u několikrát doloženého šumavského výrazu Pleitegeier „bankrotář“ nebo substantiva Schnorrer, označujícího původně „židovského žebráka“ v opozici k nežidovskému pojmu Bettler. V jihozápadočeské němčině a i jinde je však poslední výraz kromě zjevně expresivního významu „žebrák“ (Nicov/Nitzau) přítomen také v přeneseném smyslu jako „lakomý muž“ (Prášily/Stubenbach) nebo „člověk, jenž chce vše zadarmo“ (Nicov/Nit-

28

zau). Povědomá by mu možná byla také Mischpoche, označující v jidiš či aškenázských židovských kruzích židovskou rodinu, včetně širšího příbuzenstva. Někdy opět v posunutém významu „špatná/židovská společnost“ byla zdokumentována mj. v Nýrsku.

V některých případech je ale hledání zakopaných psů značně komplikované. Kdysi mi moje jazykovědná guru svěřila výraz své starší jihočeské příbuzné čábrsdekl jako označení hučky, resp. nevkusného dámského klobouku. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem rozšifroval původní podobu šábesdekl, kterou čeští židé a Židé dodnes používají někdy bez mrknutí oka, někdy ironicky pro tzv. kipu či jarmulku. Mnoho příkladů – jeden z nich také z již uvedené Horní Plané – Schabbesdeckl jsem později našel i v české němčině, mj. jako pohrdlivé označení dámského klobouku.

Dnes již téměř neznámé sloveso maušlovat či moušlovat, tedy mluvit špatně či s židovským přízvukem česky, případně německy, má svůj prvopočátek v židovskoněmeckém vlastním jménu Mausche „Mojžíš“ , resp. jeho zdrobnělině Mauschel.

Ztotožňování častého, rozuměj typického osobního jména s etnikem je jazyku obecně zcela vlastní (blíže např. ruský Ivan). Vytváření odvozenin pak svědčí o živosti stereotypních konstruktů. Ačkoliv se smyslu

„mluvit jako židé/Židé“ se sloveso mauscheln vyskytovalo téměř na celém území Čech, Moravy a Slezska, lze dohledat i specifické významy, a to i z jižních Čech. Ve významu „šuškat si“ je známo z Cetvin na Kaplicku (Zettwing) a jindřichohradeckého „jazykového jazyka“ (Neuhäuser Sprachzunge).

Jako výraz pro „dělání malých obchodů“ je doložen z Hruštic (Wadetstift), tedy tam, kde je dnes přehrada Lipno. Základové podstatné jméno Mauschel je mj. doložené z jižních Čech.

Kromě často pohrdlivého metonymického označení pro žida či čachráře a jiných nadávek je v jednom případě na Vimpersku (Vyšovatka/Scheiben) přítomno i jako označení mlatce, který při mlácení obilí zasadí cepem poslední ránu. Paradoxně se toto slovo vyskytlo i ve významu „blbá ženská“ (Nicov/Nitzau) a jednou dokonce i ve významu „vulva“ (Frymburk/Friedberg).

Je všeobecně známo, že mnoho německých slov má svoji podobu v obecné češtině či nářečí.

V některých případech může jít rovněž o vliv židovské němčiny jak na němčinu, tak i češtinu.

Zmíněné slovo čachrář má rovněž svoji německou podobu Schacherer/Tschacherer (případně též s umlautem -ä-).

Toto pojmenování ve významu „(podvodný) obchodník“ je rozšířeno po celém českoněmeckém území a několik výskytů bylo zaznamenáno i z Šumavy (např. Volar/Wallern). Doloženo je rovněž sloveso schachern/ tschachern/-ä-, a to v různých odstínech slova „obchodovat“.

Pouze z Horní Vltavice (Obermoldau) s výslovností tschächern významově kontaminovalo s níže uvedeným slovesem schächten a označovalo „porážet podle židovského způsobu“.

Póvl a šlamastika Podobným případem česko­‑ německé jazykové vzájemnosti je i nespisovné české označení špatného zboží jako póvl, které bývá české němčině zapisováno jako Pofel/Pobel, i když nářeční výslovnost značně variuje (např. poufl). Ve slovníku české němčiny je ve smyslu „nekvalitního zboží“ doloženo jen z oblasti západních Čech a Šumavy.

Pouze z tzv. Böhmerwaldu je dokonce známa podoba Pofelicht „druh malých brambor“ a sloveso pofeln/pobeln ve významu „mluvit nesmysly“ v západních a jihozápadních Čechách. Z téhož území a z východních Čech se podařilo zdokumentovat pro označení šmejdu i složeninu Pofelware.

Méně často jsou v oblasti Šumavy přítomny i další židovská slova jako uvedené sloveso schächten „porážet zvíře podle židovského rituálního způsobu“ či Reibach/Rebbach „dobrý obchod“ , „zisk“ , „fortuna“ , někdy s odstínem něčeho nezaslouženého. Ve významu „nepoctivého zisku“ se objevilo Schmus ve Volarech a Nýrsku, s čímž souvisí i sloveso schmusen, které na sice celém českoněmeckém území znamenalo „koketovat“ nebo řečeno téměř německy „vyměňovat si něžnosti“ („Zärtlichkeiten austauschen“), ale z Nýrska je doložen význam „obchodně přesvědčovat, nabádat ke koupi“.

V dnešní jidiš a židovském kontextu obecně slovo Schickse má nevalnou pověst, byť někde označovalo primárně a prostě křesťanskou dívku. Odvozuje se od hebrejského šekec, tj. něčeho rituálně nečistého, a tedy zakázaného např. k požívání. Mužským ekvivalentem je v jidiš šejgec, primárně „nežidovský kluk“ , jinak také „uličník“. V téměř všech podobách české němčiny lze narazit na skoro celém jejím území na podobu Schickse ve významu „opovržlivého označení ženy“ s někdy peprnějším vyjádřením pro lehkou ženu. V jižních Čechách se však vyskytlo i v neutrálním smyslu „mladíkova milá“ , a to jak v Horní Vltavici, tak i Cetvinách. Z oblasti nedaleko Nových Hradů (Gratzen), Konratice (Konradschlag) u Horní Stropnice pochází žertovné či pohrdavé pojmenování pro fenku Schigsl. Toto původně židovskoněmecké a posléze i německé nářeční zdrobnění našlo svoji formu šiksla („vulg. záletná, špatná ženská“) i v české literatuře (J. Holeček, V. K. Jeřábek).

Na celém českoněmeckém území kromě severních Čech lze doložit rakouský výraz Schlammasstik, a to v totožném významu, jak ho známe z češtiny. Vykládá se od významově totožného Schlamassel, které se v Čechách rovněž vyskytovalo a pocházelo z germánské části

29

složeniny schlim „zlý“ a hebrejského mazl „štěstí “. Právě to jsme ztratili ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století.

V současné šlamastice bez šumavských a jihočeských Židů a Němců je možné jen vzpomínat a dokumentovat.

Z malého vzorku slov a jejich významů je patrné, že etnické stereotypy ovlivňují i charakter samotných výpůjček, což je zvláště zjevné u posunutých významů. Obzvláště humorné jsou případy přejetí židovské perspektivy jako v případě slova Schickse, které přechodem do jiného jazykového kódu ztratilo význam spjatý s Nežidovkou, a dokonce mohlo získat pozitivní význam. Proces zbavení se židovského specifika slova a využití nového výrazu s ohledem na jeho expresivitu v kontrastu s běžnějším neutrálním výrazem domácím probíhal – jak je patrné např. u slova Mischpoche (x něm. Familie) – postupně.

Většinou je příznak primárně negativní tak, jak vnitřní stereotypy ve slovech kopírují vnější mezietnické stereotypy (např. slova spjatá primárně s židovským světem či obchodováním). Nicméně patrný je i proces změn k pozitivnímu pólu, tj. už to není jako v případě Schickse „děvka“ , ale „něčí milá“. A to již je zcela jistě koscha.

ZDENĚK BRDEK

LENKA KABRHELOVÁ

Střední Evropa je skvělá Jiřího Peňáse (*1966) známe jako zkušeného kulturního publicistu, který prošel Mladou frontou, Lidovými novinami, Respektem či časopisem Týden. V současné době působí v Týdeníku Echo, kde mimo jiné publikuje i své osobité cestopisné črty. Ty vyšly v roce 2019 rovněž v knižním souboru pod názvem Výpravy pro starší a pokročilé. Nejen o výpravách bude Jiří Peňás hovořit v rámci programu festivalu Literatura žije!, jenž proběhne v Českých Budějovicích od 9. do 11. září 2020.

Jak postupujete při rešerších?

Máte nějaké osvědčené zdroje?

Nejdůležitější osvědčený zdroj je vlastní zážitek – tedy že každou věc, o které píšu, musím vidět na vlastní oči. No a pak už beru všechno: brožury, cedule, průvodce, knihy beletrie. Nepíšu odborné práce, moje zdroje tudíž nemusejí podléhat přísné kritice. Takže beru, kde se dá.

A přečtu, co se mi jen dostane do ruky. A vzhledem k tomu, že své „výpravy“ píšu každý týden, tak taky co stačím přečíst.

K základní informaci samozřejmě používám též Wikipedii, to je samozřejmé. Ale jenom s ní to nejde.

Když cestujete, co si vždy berete s sebou?

Foťák a nabíječky, to je hlavní, bez toho by to nešlo. Když jedu na více dní, tak také počítač.

A pak takové normální věci s tím, že ponožky nebo tričko si koupím, to jsou suvenýry. No a nějaké knihy, když je to možné, tak k věci. Pokud jedu do zahraničí, tak autory té země.

Třeba teď jsem byl v Maďarsku, tak jsem s sebou táhnul Móra Jókaie, klasika tamního.

Jestli jsem správně četl, ani jedna z vašich výprav, které jsou v knize, nevedla do Jihočeského kraje. Jak si to máme vysvětlit?

To je pravda, ale je to tím, že ta kniha shrnula výpravy z jen asi posledního roku a půl… A to jsem jižní Čechy nějak míjel nebo o nich nepsal.

Výpravy píšu už deset let, takže naprostá většina jich je na internetu (www.jiripenas.cz/fotoblog).

Jinak proti jižním Čechám nic nemám, moje dvě děti se narodily v Písku, kam jsem se přiženil, a Písek se díky tomu stal mým dalším osobním místem: po Prostějovu, kde jsem se narodil, Sokolovu, kam jsem chodil na gymnázium, a Praze samozřejmě. V Budějovicích je pohřben můj otec, který tam žil posledních dvacet let… Z toho je jistý vztah patrný.

Mohl byste tedy nějaká pěkná jihočeská místa doporučit?

Víte, já právě nerad něco doporučuju a vlastně i ty „výpravy“ mají naznačit, že zajímavé je to všude. Navíc ta nejlepší místa by se spíš měla „odporučovat“ , aby nedopadla tak jako Český Krumlov nebo Šumava, třeba Železná Ruda je příšerná – ale to vlastně nejsou jižní Čechy… No, já to mám rád třeba v Putimi, takhle na podzim, když jsou mlhy, Podkostelák je už vypuštěný, ve vzduchu je cítit bahno a rybina, celé je to jaksi teskné, až skoro umrlčí.

Máte hodně procestovanou především střední Evropu. Dokážete formulovat, v čem je tento kout světa specifický?

Je specifický v tom, že jsme v jejím středu a máme to do ní blízko. Žijí v ní relativně civilizované národy, ale s výjimkou Němců ne zas tak moc.

Němci jsou naopak tak moc civilizovaní, že jim z toho až občas přeskakuje, tak to Maďaři, my a Poláci musíme vyvažovat, a taky Slováci, abych nezapomněl. Lituju vymizení Židů, což považuju za největší historický průšvih. Líbí se mi, že je tu docela klid, což ale hodně lidí považuje za nudu a ráda by to změnila. Toho se – doufám – nedočkám, i když kdo ví. Miluju taky barokní kostely, kaple, kláštery a vůbec tu někdejší bigotnost. Líbí se mi kavárny, které jsou jiné než třeba ve Francii, a taky venkovské hospody, které bohužel mizí, nejvíc u nás. Střední Evropa je vůbec skvělá, byl odsud Mozart, Freud, Hitler, Hrabal…

30

S Jiřím Peňásem se můžete setkat ve čtvrtek 10. 9. 2020 od 18:30 v Literární kavárně Měsíc ve dne, kde vystoupí jako host festivalu Literatura žije!.

Julius Reichel

32

Zakladatel naší jediné domácí dynastie Přemyslovců Přemysl – on sám je pravděpodobně postavou historickou, jeho práce oráče nicméně pouze metaforickým vyjádřením sepětí vládce s jeho zemí – je poprvé zmíněn v latinské Kristiánově legendě. Kristián byl příslušníkem přemyslovského rodu a mnichem břevnovského kláštera. Své vyprávění o nejstarších českých dějinách a jejich světcích, kde poprvé jen tak mimochodem zmiňuje i přemyslovskou legendu o věštbě Libušině někdy v letech 992–994, napsal na vyzvání pražského biskupa, kterým nebyl nikdo jiný než svatý Vojtěch, jeho strýc.

Na území benediktinského kláštera v Praze na Břevnově jsem se vůbec poprvé ocitl v lednu 1986 a zatím naposledy v únoru 2018 jako účastník každoroční konference Sdružení Ackermann­ ‑Gemeinde. Vedoucí kanceláře

Sdružení byla tehdy sympatická mladá žena Anežka, o níž jsem věděl, že krátce předtím absolvovala rok dobrovolnické práce v bavorském městě Würzburg.

Tam působil v raném středověku irský misijní biskup svatý Kilián, jehož jméno zavádí diváka seriálu Třicet případů majora Zemana na Šumavu, a to rovnou do míst, kde u hájovny Kiliánka nejhustší je les (a navíc rašeliniště).

A proč to zmiňuji? Albína Kiliánová (1862–1927) ze Schönau (dnes obec Pěkná, kterou znají hlavně vodáci sjíždějící Vltavu) si vzala obchodníka zbožím koloniálním Emanuela Lustiga, bratra mého pradědečka Karla, a žila s ním v Soběslavi až do své smrti. Její manžel ji přežil o čtrnáct let a odešel z tohoto světa až v roce 1941.

Z toho všeho plyne, že PhDr. Jan Mareš, vědecký pracovník Jihočeské vědecké knihovny

JIŘÍ SLÁMA

Vše souvisí se vším

Roman Szpuk

v Českých Budějovicích, který se v Soběslavi narodil 21. 10. 1940, musel nutně Albínina vdovce jako dítě v kočárku potkávat.

Dr. Mareš je autorem gigantického internetového projektu Kohoutí kříž, který na adrese www.kohoutikriz.org mapuje šumavskou německy psanou literaturu, což je práce záslužná mimo jiné i proto, že nikdo jiný by tu mravenčí práci asi neudělal. Šumava si pro něho takto došla v osobě Albíny Kiliánové až do jeho rodné Soběslavi. Albína byla jeho sudičkou, byť žádnou odpovídající věštbu podobnou věštbě kněžny Libuše asi nepronesla.

A vymýšlet si ji nebudu – měla by stejnou informační hodnotu jako ta Libušina. Vždyť dům u Černovického potoka, kde Albína v Soběslavi žila (dnes poliklinika), je od rodného domu Dr. Mareše vzdálený jen asi 100 metrů…

Lesní estetika kapely Walden Walden, šumavská kapela, kterou v roce 2010 založil Martin Patras, kombinuje poetiku skupin, jako jsou Sonic Youth či Sebadoh, s českou alternativou a folkem. V textech, ale obecně i v celkové estetice Walden, je kladen důraz na šumavskou přírodu i komunitu. Silným zdrojem inspirace se této kapele z Drslavic staly knihy Garyho Snydera, především Praxe v divočině, dále pak kniha amerického filozofa Henryho Davida Thoreaua, nesoucí název Walden aneb

Když jsem se rozhodl prozkoumat hudbu, která se nějakým způsobem váže k Šumavě, čekalo mě prokousat se nesčetným množstvím dechové a folklórní hudby, dále mnoha lokálními revival bandy či klasickým českým bigbítem. Za pomoc při hledání děkuji Milanu Trachtovi. Nakonec jsem z delšího seznamu vybral čtyři ochutnávky.

ROBERT BRTNÍK

Rudovous – Krankoty Pražský projekt Rudovous, za kterým stojí zpěvák, bubeník a textař v jedné osobě Martin Čížek, tvoří ve své podstatě vlastní lidové písně, které však kombinuje s mnoha styly: ať už surf­‑rockem, šansonem, punkem či jazzem. Deska Krankoty, po-

Předtucha nastávající zimy Dále bych zmínil demo Předtucha nastávající zimy od black metalového projektu Pustina, které spatřilo světlo světa v roce 2013 (znovu 2019 na Mad Musick). Jedná se o projekt členů kapel Lahar, Mother či Balaclava.

Hrají oldschoolový black s texty českého básníka a malíře Josefa Váchala, narozeného na Domažlicku, který měl Šumavu jako svou vrchní múzu. Mrazivost a syrovost tamní přírody stříká z tohoto počinu po hektolitrech.

Život v lesích. Na poslech bych doporučil album Šum.

Šumava a hudba

Píseň Šumava od Master’s Hammer Album Vracejte konve na místo je víc než osm let staré a za tu dobu se stalo ikonickým počinem v historii českého black metalu. Právě píseň Šumava je pro mě z tohoto alba nejzajímavější, především pro její zvláštní lyriku a používání zastaralých slov a žargonu: „Zpuchřelé fěrtochy, bochánky mechové/ Antýgla nad Kvildou úplněk šmíruje./ Zažloutlé obrázky nad ložem svatebním,/ mokvá už nebožtík a ona mokvá s ním.“ Zároveň skladbu ozvláštňuje celá řada ruchů a lidových nástrojů.

jmenovaná po šumavské samotě stejného jména, je protkaná lesními tématy, přičemž texty se vyznačují velmi zvláštní slovesností, která je Čížkovi vlastní.

33

Jsou lidé, kteří si bohužel nikdy nepřipustí, že za vším a všude je nějaké spiknutí. Často svou intelektuální rozháraností a nerozhodností nedokážou jednoduše a jednou pro vždy přisoudit jedné konkrétní etnické nebo sociální skupině podíl na svém nezdaru. A přitom je to tak prosté. Koneckonců i podle jedné anekdoty neznámého původu je to zcela jednoznačné. Za všechno vždycky můžou cyklisti, a to zvláště v Českých Budějovicích, že? Jsou ovšem živly, které podvratně konají, a dokonce i myslí, snažíce se takové myšlení shodit ze stolu tak, jako to dělá např. heslo Antifašistické akce (tzv. Antify) z nenávistné kampaně roku 2013: „Cikáni nemůžou za vaše posraný životy!“ A jak je to s veřejným prostorem? Je také ovládán – jako celý světaběh – Cykány a ciklisty?

(V každém dosavadním čísle M&H byla vždy nějaká pravopisná chyba nebo překlep; udělal jsem nyní chyby pro jistotu raději dvě, kdyby se kolegům tentokrát náhodou nic nepovedlo. Navíc to občas od nějakého našeho kluka takhle vyjde i na zdi ve městě.)

Bílý muži div se, tyto dvě cílové skupiny, jež jsou v hledáčku správných českých chlapíků, co si rádi společně zaskáčou, jsou kupodivu z obliga. Veřejný prostor je pod kontrolou pejskařů a kuřáků. Vezměte si, jaké zcela nečekané známosti můžete navázat venčíce a kouříce. To se

pejsky, ba naopak je třeba je co nejdříve vysterilizovat. Po úmrtí miláčka přece není nic jednoduššího (nichts einfacheres), než si z útulku pořídit nového, který již škrábe tlapičkou po mříži kotce.

jednou takhle před řeznictvím na Palačáku potká skinheadova ztepilá pitbulka s pohledným voříškem Romky odnaproti a jsou z toho krásně zbarvená štěňátka, která z útulku zmizí během tří týdnů. Nikomu nemusím snad vysvětlovat, že takto znectěný genetický fond často pokračuje dále. Čistý nerozum.

Vždyť v každé německé příručce pro chovatele psů píší jasně a výstižně (klar und deutlich), že není třeba křížit nerasové

STANDA SVÁSŤA HOLÝ, neonacistický dopisovatel

Čistota nade vše

racé – navazují kontakty, které by politolog, sociolog, psycholog a meteorolog dohromady odhadl jen stěží. Že je taková společenská mésalliance pro vyspělou evropskou société nepřípustná,

No, ale teď vážně. Zimou, sluncem, deštěm, větrem či exhalacemi trpící kuřáci – zvláště nyní po vyhnání z ráje hospodského a kavárenského – vytvářejí stáda zcela přirozeně. Navazují přátelství, dohadují kšefty, kujou pikle, opilecky se zavile posmívají nic netušícím a u stolu sedícím hostům, kteří poctivě a vytrvale bez trapných přestávek konzumujou, a někdy se dokonce spiklenecky domlouvají na jindy.

Podobě pejskaři – nezávisle na

NIKA BRUNOVÁ je jasné snad každé moudrostí proplešlé hlavě.

Společnost pejskařů a kuřáků otravuje tak veřejný prostor nejen přímo, ale ve velké míře také potají, skrytě. Neblahý vliv cigaret na lidskou schránku je všeobecně znám. Dokonce i pasivní kuřák je chodící rakovinou. Jak i mnozí naši nepřátelé, muslimové a židé, ví již staletí, vliv nečistých zvířat na člověka je patrný většinou jen s odstupem času. Vždyť leckterý majitel nebo majitelka má buldočí mordu, bernardýní koutek, je vychrtlá jak chrt či šlape chodník jak bordel kolie. Koneckonců co po jejich miláčcích zůstává na chodnících a vzápětí často na našich kanadách? V trávě v parku pak narazíme na miny, což už je jen krůček ke kosmopolitnímu spiknutí menšin, které zase nemá příliš daleko k mezinárodnímu terorismu. Po těch druhých se pak po naší zemi válí špačci aneb vajgly. Často nedokážou ani cigaretu řádně dokouřit. Je nabíledni, že škodlivost obou skupin je nepodminovatelná.

A pointa? Najdi si také nějakou „cílovku“ , kterou budeš s radostí od srdce nenávidět. Z veškerých svých problémů můžeš okamžitě obvinit nějakou konkrétní menšinu; jeden podpůrný negativní příklad vždy najdeš, neboj. Určitě brzy poznáš, že ono pomyslné vykročení pravou martenskou bude vždy veselejší.

Žijeme v zemi, na niž můžeme být hrdí. Máme premiéra, který se vzdal svého výnosného podnikání a bez nároku na další zisk šel do vysoké politiky. Ano, je to svým způsobem novodobý mučedník, který zcela logicky ve volbách získal a získává velkou podporu prostých (bez ohledu na vzdělání) lidí. Podobně jako on i další velcí i menší hráči naší ekonomiky dávají dary tomu či onomu subjektu, nakupují například roušky a nic za to nechtějí.

Je to opravdu úctyhodné, že je v České republice tolik lidí, a to i těch bohatých, kteří poskytují své prostředky, služby či znalosti zadarmo. Pro některé z nás je to jen těžko uvěřitelné. Přitom pro každého z nás, ať už bereme plat jakýkoliv, je vesmírně osvobozující dělat něco bez nároku na odměnu.

Nemnoho z nás si však uvědomuje, že ideální je, aby o tomto dobrém skutku nikdo nevěděl či vědělo jen nutné minimum osob. Váhu nezištného daru totiž umocňuje absence možného revanšování se. Lze si tak například vysvětlit anonymní kasičky v chrámech Božích.

Tento model je v případě vyšších obnosů dnes zřejmě částečně znemožněn s ohledem na dávné či nedávné podvody (záleží na paměti jednotlivce, včetně té historické). Současný požadavek transparentnosti v případě velkých firem či politiků klade takovému nezištnému postupu

do cesty velké překážky. Navíc mnoho subjektů v dnešním světě poskytuje potřebným nemalé prostředky a vypadá to, že zadarmo, ale pak požadují blesk fotoaparátů a prasátka kamer na čele aj. Je to tedy někdy docela dobře koupený mediální prostor, tedy vlastně opět byznys.

Jen náš premiér je jiný. Vzdal se soukromí, klidu; stále mu někdo kouká pod prsty. Zbytečně nemluví k věci a opravdu dělá prospěšné věci. Prostě maká a nic za to nechce. Navíc jde se svou kůží na trh a neustále mu hrozí, že bude nespravedlivě odsouzen. Mnozí mu tento příběh také věří. V tomto ohledu mám bohudík smůlu, neb jsem z podstaty strašně nedůvěřivý a málu z toho, co se před námi mediálně odehrává, věřím. Jen si říkám, zda člověk na takové pozici má vůbec a priori možnost dát někomu netransparentně něco zadarmo a nic za to nechtít.

Možná v důchodu. Čest všem těm, kteří dávají a nic za to nemají či alespoň nechtějí mít. Těm ostatním přeju po právu zasloužený odpočinek.

PATRIK KOBLIHA

Dělat věci zadarmo

Inzerce

Inzerce

Inzerce

Milk & Honey #37 (srpen 2020) Vydává v Českých Budějovicích šestkrát ročně Milk & Honey, z.s.

Nová 21, 37001 České Budějovice mnh.magazine@gmail.com www.mlikoamed.cz IČ: 07719442 / MK ČR: E 22375 Náklad: 1000 ks Tým Štepán Balík, Natalie Czaban, Tom Czaban, Martin Dvořák, Honza Flaška, Luděk Čertík, Robert Brtník, Petra Lexová, Cyril Nováček, Ricardo Picante, Jiří Ptáček, Zdeněk Brdek Design Milan Krištůfek (pintos.cz), Zuzana Nevařilová Distribuce Monika Zárybnická, Markéta Kulíková České Budějovice jazyková škola Aslan * AJG Wortnerův dům * bistro Cobliha * Born in London * Café au Chat Noir * Café Hostel * Cuba Bar * Dobrá čajovna * Dům U Beránka * Dům umění Esse Shop Gallery Space * Fér Café * Galerie 1 * Hammond Café * holičství Wous * Horká vana * Infocentrum * JČU kampus * JČU TF * Jihočeské divadlo * Jihočeská vědecká knihovna * Jdem tam bistro * Kanzelsberger kavárna Matice * Karmelitánské knihkupectví * Knihkupectví Kosmas * Kino Kotva * MC Fabrika * Masné krámy * Měsíc ve dne * Paluba * Pražírna kávy Jedna radost * recepce pivovaru Budvar * Restaurace Vatikán * Singer Pub * Staré časy * studentský klub Kampa * Široko * Think Yoga * U Vás * Vegetárna Impala * Velbloud * Železná panna Tábor Baobab dílna * Divadlo Oskara Nedbala * Infocentrum * stánek na Žižkově náměstí * kavárna a galerie UmaUma * Kafe knihy Jednota Český Krumlov Drunken Coffee Bechyně kino kavárna Praha Fotograf Gallery Hvozdno TNSS Týn nad Vltavou Městská galerie U Zlatého slunce Vychází za podpory

Další spolupráce GALERIE SOUČASNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY DŮM UMĚNÍ ČESKÉ BUDĚJOVICE

Inzerce