Milk & Honey #12

8

CON TENT BU2R: INSTANTNÍ FOCENÍ STÁLE ŽIJE

UNIVERZITNÍ STUDENTSKÝ KLUB

4KY: NA SPOJCE MODERNÍ PRIMITIV

VLADIMIR 518

EDI TOR IAL

YES, NO AND BACK AGAIN

Z

áří znamená pro mnohé začátek nové sezóny: třeba pro děti, galerie či divadla. Nebo pro Milk & Honey. Odchází totiž naše fotografka Nika Brunová, která od začátku výrazně spoluutvářela ducha a vizuál našeho časopisu. Ráda bych jí aspoň touto cestou jménem celé redakce za její usilovnou práci poděkovala. Titulní stranu bude mít nově na starost mladý výtvarník Šimon Kadlčák, kterého představujeme na str. 24. Přeji pěkné čtení a řadu zážitků v nadcházející sezoně. PEL

10 12 22 26 VYCHÁZÍ ZA PODPORY:

MILK&HONEY | NEZÁVISLÝ KULTURNĚ-SPOLEČENSKÝ MAGAZÍN BUDĚJOVICKÉ BOHÉMY | ZDARMA DOSTUPNÝ NA SPRÁVNÝCH MÍSTECH MK ČR: E 22375 | ISSUE #: 12 (7. 9. 2016), WWW.MLIKOAMED.CZ TEAM: GABRIELA BOŠKOVÁ, ZDENĚK BRDEK, NATALIE CZABAN, TOM CZABAN, MARTIN DVOŘÁK, JAN FLAŠKA, ŠÁRKA KOTZINOVÁ, PETRA LEXOVÁ, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE, JIŘÍ PTÁČEK, ONDŘEJ SELNER | COVER: ŠIMON KADLČÁK | CAMELOT: BÁRA PROCHÁZKOVÁ | DESIGN & PRODUCTION: MÍRA ADAMEC, PAVEL JALOŠEVSKÝ | MASCOT: OLIVER MANN | ADVERTISING: MARKÉTA KULÍKOVÁ CHCETE-LI NÁM PŘISPĚT ČLÁNKEM, CHCETE-LI S NÁMI POLEMIZOVAT, CHCETE-LI NÁS PODPOŘIT INZERCÍ, KONTAKTUJTE NÁS NA REDAKČNÍ MAIL MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM

DISTRIBUTION AJG Wortnerův dům | AJG Hluboká nad Vltavou | bistro Cobliha | Born in London | Café au Chat Noir | Café Datel | Café Hostel | Café Slavie | Cuba Bar | Divadelní klub Dobrá čajovna | Dům U Beránka | Dům umění | Fér Café | Hammond Café | Horká vana | Hotel Malý Pivovar | Infocentrum | JČU kampus | JČU TF | Kafé Doslova Bar Kanzelsberger | Kavkárna | Kino Kotva | Knihkupectví U Mikuláše | MC Fabrika | Měsíc ve dne | pizzerie U Žáby | Pražírna kávy Jedna radost | Restaurace Vatikán | Singer Pub | SORTE ØYNE | Staré časy | Široko | Trh U vrby | Think Yoga | Vegetárna Impala | Velbloud | Wous | Železná panna

SOUR MILK SWEET HONEY

Léto uteklo jako voda. Když vzpomínám na nejsilnější okamžiky, v hlavě se mi zhmotní polední koncert ostravské Janáčkovy filharmonie. Před polorozespalým publikem festivalu Pohoda začal hrát Smetanovu Vltavu takovou silou, že mi na rukách naskočila husina. Říkala jsem si, čím to může být. Jsem kousek za hranicemi, pryč ze známého prostředí (za což jsem po celoročním shonu ráda) a ve chvíli, kdy slyším něco tak povědomého a blízkého, začne to ve mně rezonovat silou, kterou neovládám.

Nebyla to snad ani pýcha na český orchestr, ale podvědomý obraz domova, který až pateticky dojímá ve chvíli, kdy tam nejsem. Od Smetany přešli k Janáčkovi a já si vzpomněla na Milana Kunderu, jehož novou knihu jsem zahlédla o den dříve v bratislavském knihkupectví Artforum. Tento v Čechách po dlouhou dobu špatně dostupný román z roku 1969, který byl nově přeložen, však sklidil těžkou kritiku. Text byl označen jako ukecaný

Sedím s otcem v malé kavárně na hlavním náměstí v Hamburku.

Město se pomalu probouzí k životu a nad jezerem se zvedá mlžný opar.

Zásobovací auta křižují úzké silničky podél Alstru a Hamburčané míří na kole i po svých do práce. Ukusuji svůj koláč, když se k nám přiblíží mladík. Pravděpodobně uprchlík. I severoněmecký Hamburk je přistěhovalců od mé loňské návštěvy plný.

Naznačuje, zda bychom mu nedali trochu peněz. Zakýváním hlavy odmítám. Naznačuje, zda bychom neměli něco k jídlu. Když vidím celý koláč před sebou, půlku mu z

a stylisticky rozbředlý. Podle mého názoru kniha Živoj je jinde nejde tak do hloubky jako Žert či Nesmrtelnost, ale při vykreslení psychologie jednotlivých postav a v nadsázce je Kundera i zde dobrý. Je to solidní kniha psaná ještě v době, kdy v Čechách žil a dokázal místní prostředí zachytit v bravurní, lehce patetické skice. Brzy se ale češství vzdal a přijal francouzské občanství. Jak tak dnes vzpomínám na oba zážitky, zajímalo by mě, zda i Kundera při poslechu Janáčka, Dvořáka či Martinů přes svou rezignaci na tuzemské prostředí vidí obrazy s původním domovem spojené. V čem tato nostalgie spočívá? Je v nás hluboce uložená, nebo ji můžeme opustit, jakmile pro nás původní domov přestane existovat? PEL Těší mě, když lidé nejenom berou, ale i dávají. Přesně to vystihuje dvoudenní hostina radosti a veselí s názvem Město lidem, lidé městu. Tahle perla v životě Budějčáků sice smutně ohla-

něj ulomím. Děkuje a odchází. Od vedlejšího stolu slyším nesouhlasné mumlání pravděpodobně místních.

Cožpak dát někomu něco k jídlu je tak pohoršující? Němci si nyní musejí těžce zvykat na vysoký počet uprchlíků a jejich začlenění do společnosti bude zdlouhavé. Neměli bychom ale podle mého názoru zapomínat aspoň na trochu solidarity. PEL Ačkoliv Město lidem, lidé městu bylo báječné, zase mi na něm nějaký dobrák zcizil kolo. Byla na něm taška, která se dala složit do tvaru zmrzli-

šuje konec léta, na druhou stranu ale přitáhne do ulic stovky a stovky lidí a vzbudí stovky a stovky nových interakcí. Nad hlavami se nám houpají barevné slunečníky, v ulicích leží čerstvá živá tráva, dětský smích se šíří jako panika v berlínském metru, ve vzduchu se mísí vůně jihočeských dobrot a tóny z hudebních nástrojů vrážejí do mýdlových bublin. Všichni se mají rádi a to mám taky ráda. Tak díky moc a příští rok znovu! ŠK Někteří lidé na internetu jsou totální svině. Třebas Melissa Melissa z Nizozemska. Zrušila svůj falešný facebookový účet hned poté, co ze mě podvodně nevymámila 80 euro za lístek na koncert v Berlíně, který jsem nutně potřeboval. Ale taková Janice ze Skotska, to je jiný kafe. Ta mi ten lístek poslala ještě dřív, než jsem odeslal platbu. Příští rok jede na výlet do Česka. Tož to si dáme kafe a cigáro.

MAD

ny. Taška patřila babičce. Kolo mně.

Zůstalo zklamání a smutek. ŠK Vrcholně smutná věc, která hýbe světem, je věc, která mě (opět) vyděsila v sobotu 27. srpna večer na Piaristickém náměstí. Kdo ještě neměl tu čest s takzvaným electro swingem, nechť stále věří, že hroby starých bardů dnes téměř klasické hudby 20. a 30. let minulého století nejsou napojeny na turbíny a nepohánějí elektřinou polovinu amerických domácností. MAD

LITOMĚŘICKÁ GALERKA A JOGÍN Z FILMOVKY Jan Flaška

4–5

září / říjen 2016

FILM

K

aždý máme své vzory. Já si před pár dny uvědomil, že bych chtěl být jako ten chlapík, co seděl v Uherském Hradišti

na lavičce.

Totiž: cestovali jsme se ženou po severních Čechách a v Litoměřicích jsme si zajistili laciné ubytování. Slyšeli jste už někdy o speciálních ubytovnách pro osoby s kriminální minulostí? Tak tohle nebyla jedna z nich. Tohle byla ubytovna pro osoby s kriminální přítomností.

Mohu se jedině dohadovat, co bylo jejich denním chlebem, ale podle toho, co jsme po západu slunce museli poslouchat zpoza zamčených dveří našeho pokoje, se tihle lidé přes noc připravovali na invazi do nějakého sousedního státu, pašovali jaderné zbraně ve vlastních žaludcích nebo se alespoň chystali kandidovat do krajských zastupitelstev. O půlnoci jeden z nich hodinu nacvičoval na chodbě bojové pokřiky a přísný vojenský pochod v lyžařských botách. Následně se ze schodiště na druhé straně začal ozývat strašný hluk, jak se naši spolubydlící snažili do patra přestěhovat zbraně hromadného ničení. Snad jsem měl – v zájmu rychlého vyřešení situace – přiložit ruku k dílu, ale měl jsem zrovna záchvat migrény.

(Jestli jste někdy měli migrénu, pak víte, že jediné, co je během ní člověk schopen dělat, je vymýšlet, jak z vlastní lebky vypudit pulzující mozek do kádě s formaldehydem.) Zkrátka jsem v tu chvíli neměl pomyšlení na to tahat cokoli kamkoli a seznamovat se se zástupci místního podsvětí. Kdoví, jestli bych od nich nedostal nabídku, která se neodmítá: ráno bych pak namísto poznávání Českého středohoří musel poznávat místní herna-bary a jejich majitelům za pravidelný poplatek nabízet ochranu před nečekanými přírodní-

mi pohromami, jakými jsou např. požár nebo kulka v hlavě.

Když stěhování na schodišti ubytovny skončilo, začal se generál v lyžařských botách devadesát minut sprchovat. Hygienu zakončil dlouhou sekvencí strašlivých, nechutných dávivých zvuků; patrně mu v krku zaskočila jaderná hlavice. Ruch v ubytovně utichl až asi ve čtyři hodiny ráno, kdy se po čtyřproudové silnici hned vedle ubytovny začaly do města hrnout kamiony, traktory a těžké stavební stroje.

A v tuhle chvíli, kdy jsem bytostně zatoužil po klidu, jsem si vzpomněl na svůj největší zážitek z letošní Letní filmové školy v Uherském Hradišti, kde jsem se setkal s člověkem, který seděl.

Ono zrovna sedět na filmovém festivalu není nic moc zvláštního.

Filmovka je vlastně jedna obrovská párty sedících introvertů. Přes den se tu sedí v temných a dusných kinosálech a kouká na bizarní filmy, přes noc pak na trávníku kolem párty stanu a konverzuje se na témata typu „narativní struktura filmů české nové vlny“, „společné znaky von Trierova Dogmatu 95 a amerického mumblecoru“ a „koukej na ty kozy, tu bych teda klátil“.

Takže sedět na Filmovce není nic zvláštního. Člověk, o kterém mluvím, ale usedl na lavičku před párty stanem někdy po setmění a ztuhnul ve vzpřímené poloze, s očima za tmavými brýlemi upřenýma před sebe. Kolem něj mezitím běžel normální noční festivalový život, lidé přisedali na jeho lavičku a zase od něj odcházeli, bavili se, smáli se a popíjeli a jeho jako by se nic z toho netýkalo. Občas jsem se na něj zadíval, ale stejně ztuhlý vydržel na lavičce až do rána, kdy jsem se rozhodl, že je už čas jít spát. Den nato, poté, co jsem se probudil, jsem vyrazil na další festivalovou projekci. Beton už byl tou dobou rozpálený poledním žárem a já cestou do kina míjel lavičku před párty sta-

nem. Ten muž tu stále ještě seděl. I po čtrnácti hodinách na lavičce byl pořád stejně vzpřímený a nehybný jako celou předchozí noc. Dostal jsem strach o jeho zdraví; pokusil jsem se ho proto oslovit a zeptat se, zda mu něco neschází. Nereagoval ani na slova, ani na dotek. Nehýbal se. Jen se prázdnýma očima přes své sluneční brýle zarputile díval do žhavého červencového slunce.

Bál jsem se, že je to třeba schizofrenik, co upadl do nějakého druhu kómatu, do kataleptického soporu nebo něčeho takového, a tak jsem zavolal sanitku a policii.

Jenže ani doktoři, ani policisté s tímhle chlapíkem nic nesvedli. Teprve když mu sundali brýle a snažili se ho násilím odtáhnout do sanitky, podíval se na ně a polohlasem a docela klidně řekl: „Já medituju.“ A pak se zase zavřel do sebe, zmlkl a bez hnutí seděl. V tu chvíli se na scéně objevila jeho přítelkyně, řekla, že tohle je u něj normální a že už se o něj postará. Policisté z nedostatku jiné zábavy legitimovali všechny přítomné, doktoři shlíželi na chlapíka s pohrdáním jako na úplného pitomce a já se styděl za to, že jsem zavolal policii a záchranku na meditujícího jogína. Tušil jsem, že se přes své tmavé brýle nejspíš nedívá do slunce, ale někam mnohem dál a mnohem hlouběji. Člověk totiž musí být opravdový jogín, aby dokázal klidně a bez pohybu sedět nekonečné hodiny uprostřed hlučícího davu, v žáru slunce a nechával si přitom ujít všechny ty parádní filipínské béčkové akční filmy z osmdesátých let, co tou dobou běží v zatuchlých festivalových kinosálech.

Chlapík to na lavičce vydržel až skoro do setmění – a pak už jsem ho nezahlédl. Často na něj myslím, a i když na to nemám vůli, odvahu ani povahu, občas si přeju být jako on – klidný a vyrovnaný i ve chvílích, kdy kolem mě místní galerka stěhuje kulomety, kdy moje děti sbírají holýma rukama psí hovna nebo když v televizi mluví Zeman. Díky jogínovi z Filmovky mám důkaz o tom, že klid a ticho člověk musí hledat nikoli ve vnějším světě, ale jedině ve svém nitru. A taky o tom, že když ho konečně nalezne, vždycky se objeví nějaký idiot, co na něj zavolá doktory a policii.

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

JAK LETOS BYLO NA LFŠ?

I letos byla Letní filmová škola v Uherském Hradišti napěchovaná vynikajícími filmy. Letem světem představím a doporučím některé z těch nejvýjimečnějších snímků, které na LFŠ propluly a zapsaly mi do srdce nesmazatelnou stopu.

Kanály (1957) – Andrzej Wajda Patrně nejvýznamnější polský režisér Andrzej Wajda se ve svém druhém filmu odvážil mluvit o Varšavském povstání za 2. světové války. Kuráž to chtělo velikou, ještě v 50. letech toto téma nebylo v Polsku příliš „oblíbené“ a komunisticky nepoplatné náměty se ve filmu objevovaly jen stěží (film se zaměřuje na bojující na straně nekomunistického odboje).

Kanály nejsou žádným patetickým snímkem o hrdinství, nejsou ani ve své podstatě filmem válečným. Na námětovém pozadí přesunu vojenských jednotek skrze podzemní kanály Wajda rozehrává tíživou atmosférickou hru na kočku a na myš, v níž myš jste vy a kočka to, čeho se velka-invetura233x70mm-spad3mm.pdf 1 31.08.16 v klaustrofobickém a tíživém pochodu na

život a na smrt bojíte v sobě samém.

Gepard (1963) – Luchino Visconti Blok věnující se režisérovi Viscontimu uvedl na LFŠ jeho téměř kompletní dílo.

Gepard přitom patří mezi Viscontiho známější filmy. Rozsáhlá rodinná freska z období revolučních událostí let 1860 a 1861 se odehrává na Sicílii v prostředí vyšších společenských vrstev. Komplikovaný a obtížně čitelný film dokáže strhnout svou naléhavostí i mistrným formálním zpracováním. Člověk má z Geparda pocity pomíjivosti a bezobsažnosti lidského pachtění se za mocí a společenskými změnami, které se však jako změny pouze tváří. Byť historicky i místně zakotvený, stále je Gepard navýsost univerzální film podtrhující platnost komplexního dějinného uvažování slabších, silnějších i těch, kteří si prošli obojím.

Vlk z Královských Vinohrad (2016) – Jan Němec Upřímně: netuším, co si myslet o Jiřím Mádlovi v hlavní roli. A ani moc netuším, co si myslet o režisérovi Janu Němcovi.

Spolu ale byli silnou dvojicí a nepochybuji, že autorský záměr Němcova poslední12:15 ho filmu byl naplněn i přes jeho před-

časnou smrt před dokončením filmu.

Autobiografická polomystifikace věčného experimentátora a antagonisty tradičních forem natáčení dokáže pobavit a znejistit zároveň. Sice je celkem jasné, co je ve filmu nadsázka a co se zakládá na pravdě, sebeironie však ze snímku čiší v obou těchto polohách a Němcova „vlčí“ povaha je něco, co podle mě současným českým filmařům chybí. Vlk z Královských Vinohrad je přesně tím typem autorského filmu, jichž je jako šafránu a které hrají na jiné struny spektra diváckého opojení i pobavení zároveň. Útok krabích monster (1957) – Roger Corman Půlnoční projekce na LFŠ patří mimo jiné i brakovým filmům, které jsou vskutku „zajímavé“. Ruku na srdce, kdo z vás by nešel na půlnoční promítání filmu, jenž se jmenuje Útok krabích monster? Sice je to hrůza a debilita, je to špatně napsané, natočené i zahrané, ale pořád lepší než Stmívání. Navíc, kolik znáte filmů, v nichž by vystupovali zmutovaní krabi se schopností telepaticky se s vámi domlouvat hlasem vašich zahynuvších přátel?

Martin Dvořák inzerce

Budějce v pohybu Na přelomu září a října se v Českých Budějovicích poprvé uskuteční plnohodnotná místní odnož celorepublikového festivalu Malá inventura. Ten vznikl v roce 2003 v Praze a od té doby se stal nejdůležitější tuzemskou akcí věnovanou tzv. novému divadlu.

Nové divadlo je progresivní žánr živého umění založený na kombinaci nonverbálního divadla, tance, akrobacie a nového cirkusu. Jeho nadnárodní

působivost spočívá v tom, že místo jazykových prostředků klade důraz na pohyb lidského těla, který dokáže být univerzálně srozumitelný. Malá inventura každoročně přináší bohatý program složený z představení, debat s hosty, workshopů, výstav i koncertů.

Budějovickou verzi festivalu, který proběhne od 27. září do 2. října, organizuje taneční prostor Kredance za podpory platformy Nová síť. K vidění budou jak inscenace vybrané z pražské dramaturgie, tak představení vzniklá přímo v jižních Čechách. Regionální tvůrci tak mají

příležitost konfrontovat svou produkci s celostátním i mezinárodním kontextem, což přispěje k dalšímu rozvoji jejich potenciálu.

Akce se budou konat především v kulturním domě Slavie, Malém divadle a na Švestkovém dvoře v Malovicích, kde sídlí Divadlo Continuo. Doprovodný program se pak odehraje v budějovické kavárně Široko. Podrobné informace o programu hledejte na www.kredance.cz nebo www. malainventura.cz a přijďte zjistit, kam se posunula nejprogresivnější část dnešní divadelní avantgardy. ZB

PECHA KUCHA NIGHTS A JEJICH ROK V ČB

6–7

zaří / říjen 2016

URBAN LIFE

Šárka Kotzinová

P

rvního září proběhla budějcká Pecha Kucha Night již po čtvrté.

Přes 40 vystupujících na čtyřech PKN tak přispělo ke snaze vytvořit ve městě něco výjimečného.

Pecha Kucha Night vznikla v Japonsku a nápad se šířil do všech koutů světa, až jednoho dne zavál do budějcké Literární kavárny Měsíc ve dne.

Tam na konci loňského jara spolek Piána na ulici rozjel za podpory BU2R

archiv Pecha Kucha Night České Budějovice

projekt na oživení kultury ve veřejném prostoru v regionech. Sešlo se kolem 30 lidí, kteří se v Budějcích zajímají o kulturu a veřejný prostor. Diskutovalo se o situaci ve městě, o tom, co chybí.

Jedna z absentujících věcí byla právě PKN. Pražský kavárník a profesionální oživovatel veřejného prostoru Ondřej Kobza se pak přítomných zeptal, kdo by měl chuť ji organizovat. „Nikdo se nepřihlásil. Tak jsem se přihlásila já a Vláďa Dolejšek s tím, že mi pomůže. Asi osum týdnů mi

trvalo vyřídit v Tokiu licenci. Pak jsme začali připravovat první Pechu, to se k nám přidal Mirek Vodák. Po ní se tým rozrostl a stabilizoval na šest lidí,“ vzpomíná hlavní iniciátorka Eliška Štěpánová. „Vlastně nešlo o plánovanou akci či promyšlený záměr, ale o rychlé zvednutí ruky ve smyslu ‚My to dokážeme‘,“ dodává Vladimír Dolejšek.

A jak se po roce daří udržet pozornost diváků? Jak jsou na tom pořadatelé se silami a motivací?

inzerce

Eliška Štěpánová

Vladimír Dolejšek

Mirek Vodák

Nevím, jestli slovo „ovlivnila“ je to správné, ale pro mě byla zásadní ta první – pozvání přijali zajímaví hosté a náš formát představovat inspirativní lidi a otevírat zajímavá místa se divákům líbil. Má to smysl.

Osobně jsem se této akce před první PKN ČB nezúčastnil a pouze jsem sledoval několik vystupujících na videích po internetu. Takže spíš než okolní akce mě jednoduše ovlivnila chuť „něco“ v Budějovicích uspořádat a vzhledem k faktu, že jsem s Eliškou Štěpánovou spolupracoval na několika menších projektech i dříve, rozhodl jsem se být součástí týmu. Nicméně jestli mám jmenovat, pak PKN v Praze, kde jsem studoval a dostával jsem „echo“.

Před čtyřmi lety mě s projektem CBArchitektura pozvali do Brna a tam mi došlo, že téma veřejných staveb a veřejného prostoru zajímá docela dost lidí. Od té doby jsme vystoupili na dalších třech PKN a snažíme se tak inspirovat podobné aktivity, což kupodivu docela funguje.

Jaká je tvoje oblíbená PKN ze všech, které se v ČB uskutečnily?

Mám ráda všechny, každá je trochu jiná. PKN č.

3 byla pro mě možná z hlediska hostů nejzajímavější. Asi mezi nimi nebyla žádná „velká hvězda“, ale sešla se skupina opravdu inspirativních lidí se silným příběhem.

Myslím, že třetí díl byl velice zajímavý, měl skvělý výběr přednášejících a konal se na krásném místě (na nákladovém nádraží).

Ale abych byl upřímný, tak pro mě vede první díl a asi to nic jen tak nezmění. Jako skupina nadšenců, která skočila společně do hluboké vody a učila se plavat, jsme s prvním dílem měli samozřejmě nejvíc práce, ale o to lepší byl pocit, když akce probíhala bez větších problémů. Navíc pro mě byl úplně nový ten „ego masírující“ pocit, že jsme to vážně dokázali a že se hosté bavili a odcházeli spokojení.

Každá byla v něčem zajímavá.

Zatím byla pokaždé na jiném místě s jinými lidmi, takže to rozhodně není nuda a stereotyp. Snažíme se ukázat, že kultura jde dělat i mimo historické centrum, že potenciál a kouzlo má i periferie.

Když máte dobré hosty, tak je celkem jedno, kde to plátno postavíte.

Kdyby sis měl(a) vybavit tři nejzajímavější a nejinspirativnější mluvčí na PKN ČB, kdo by to byl?

Kateřina Šedá – pro svůj „umělecký“ projekt dokázala získat celou vesnici a vytvářet ho s lidmi několik let, takže nakonec bude zřejmě žít i bez ní. Vojtěch Novotný – tím, co dokázal vybudovat v Papui Nové Guinei. Mansour Al Rajab – navzdory opravdu silnému osobnímu příběhu v Sýrii má chuť a sílu začít znovu v Česku.

Pro mě je celá přednáška kombinací dvou důležitých faktorů a tím je téma a přednes, z kterých dovedou někteří vystupující uvařit jídlo o třech chodech. Mám-li tedy říct své dosavadní favority, pak to bude určitě pan Josef Lazar, který báječně skloubil vědu a zábavu, Roman Týc asi hlavně svým přístupem a tím, jak svým kontroverzním tématem rozpumpoval zábavu v davu, a jako třetího bych uvedl Jana Nálepu, který prezentoval svou multimediální práci, nad níž jsem v jednom kuse kroutil hlavou.

Baví mě témata jako občanský aktivismus, takže třeba Anička Šlechtová z Rekol.

Příjemně překvapený jsem byl ze všech přednášek profesorů a vědců Jihočeské univerzity. Jsou poměrně vtipné a i v tomto stručném formátu ukazují naprosto světovou úroveň těch lidí.

Chceš pokračovat v organizaci?

V organizaci PKN budu pokračovat, dokud to mě nebo diváky nepřestane bavit.

Bez diskuze.

Jaká PKN tě nejvíce ovlivnila a proč?

Pociťuješ změnu vnímání tohoto formátu od Budějčáků?

Změnil se zájem, cílová skupina, obecné povědomí?

Je znát, že akce se dostala do povědomí.

Jedním z nejlepších způsobů, jak lidi pozvat a nalákat, je osobní pozvání a cítím, že stále méně a méně musím opakovat, co to vlastně PKN je. Jinak cílová skupina se nám více méně nemění, protože se snažíme i vystupující zvát různorodé, aby si každý přišel na své.

Zatím mám dojem, že chodí naši kamarádi a jejich kamarádi, což je kolem 200–300 lidí. Podle mě je ideální velikost kolem 500 návštěvníků, pak už se ztrácí kontakt mezi hosty a diváky, potřebujete větší plátno a víc záchodů.

Pokud by na to v týmu byla kapacita a rozpočet, nedělali bychom PKN větší, ale častěji.

MODERNÍ PRIMITIVISMUS VLADIMIRA 518

8–9

zaří / říjen 2016

URBAN LIFE

Zdeněk Brdek

O

moderních primitivech hovořil poprvé v roce 1967 americký performer a experimentátor známý pod přezdívkou Fakir Musafar.

Definoval moderní primitivy jako osoby, které provádějí tělesné modifikace odkazující k rituálům a mystickým zážitkům u přírodních národů. Úpravy těla jako tetování, piercing, skarifikace, branding nebo i extrémnější zásahy jsou ovšem v Musafarově pojetí chápány jako drastický prostředek duchovní transformace a základ pro větší spirituální citlivost. Subkulturu moderních primitivů pak proslavila kniha Modern Primitives (1989), která etablovala pojem moderního primitivismu a určila jeho aktuální rozumění, v němž hraje kromě magicko-rituálních aspektů též roli identifikační funkce a příslušnost ke komunitě.

Moderní primitivismus se ovšem nemusí projevovat jen prostřednictvím tělesných modifikací, jeho stopy lze dnes

Kmenový půdorys

sledovat i v poetice různých uměleckých děl a v myšlení některých jedinců. Vedle raných textů Jáchyma Topola nebo tvorby mladého výtvarného umělce Matyáše Chocholy přitom patří k nejvýraznějším projevům tohoto fenoménu produkce rappera Vladimira 518. Všimneme-li si totiž pozorněji toho, co Vladimir říká a jak jedná, začne být zřejmé, že nahlíží na život současného městského člověka podobně jako na existenci domorodého primitiva v tropickém pralese.

„Chodím pít k řece nebo do barů kolem nádraží, vystoupím z lesa na mýtinu, stejně jako z úzkejch ulic na náměstí.“

Příznačné je třeba vidění společnosti v knihách Kmeny (2011) či Kmeny 0 (2013), pod jejichž konceptem je Vladimir 518 podepsán. Už samotný název knih odkazuje k chápání současných městských subkultur jako kmenově založených skupin, s nímž přišel už v roce 1985 francouzský sociolog Michel Maffesoli. Perspektivu urbánních kmenů pak v prvé knize přiblížil hudební publicista Karel Veselý následovně: „Města jsou jako vězení a jejich ulice labyrinty, ze kterých se snažíme vymotat. Na cestě za svobodou potkáváme spiklence, se kterými malujeme paralelní mapy našeho světa a sepisujeme nové mytologie, jež nám mají pomoci přežít. Oblékáme se do vlastních uniforem a mluvíme jazykem, kterému rozumíme jen my sami. (…) Jsme kmeny, které nově obydlují město.“ Současné město je tu vnímáno jako nepřátelský a nebezpečný prostor – a aby v něm jedinec

ppera v něm: podle Vladimira je rapper mluvčím sociální a názorové skupiny, z níž pochází, v některých skladbách ho dokonce přirovnává k šamanovi či „pomýlenému pastorovi“. Koncert se pak vlivem podmanivé souhry tmy s umělým nasvícením a působení alkoholu nebo drog stává pro zúčastněné magickým zážitkem, šamanským rituálem, jehož součástí je i předříkávání textu mluvčím a jeho následné opakování publikem (podobně jako v případě náboženských obřadů, třeba křesťanské mše).

Město = džungle

přežil, je nucen (obdobně jako primitiv v džungli) srocovat se do funkčních komunit s těmi, kdo mu jsou podobní.

Stejný princip ovšem funguje i v nesmlouvavém prostředí tržního popkulturního průmyslu, v němž se rappeři snaží obstát, a sdružují se proto do labelů a produkčních skupin. Všimněme si, jak často je v rapu kladen důraz na existenci komunity, tvůrčí rodiny, smečky, crew nebo klanu, zkrátka semknuté party lidí propojených sdílenou ideologií, prací, energií nebo životním stylem. Jak říká Vladimir na jednom ze svých sólových alb: „Víc hlav víc ví / víc lidí víc umí / společnou energií se věci tuní, víš?“ Rapová subkultura ostatně vykazuje mnohé znaky a atributy kmenového uspořádání, což ve svých textech nebo rozhovorech nezřídka reflektuje i Vladimir. Stejně jako příslušníci pralesních kmenů vytvářejí novodobí moderní primitivové svou vlastní mytologii, nové rituály a magické obřady, díky nimž vůbec mohou existovat. Například specifická podání ruky (tzv. checky), která jsou rozšířená v rapové či hiphopové komunitě, lze chápat jako sebeidentifikační gesto, jímž se jeden kmen odlišuje od druhého. Nebo vezměme charakter rapového koncertu a roli ra-

Příznačné je také, že Vladimir interpretuje rapovou přímočarost výrazu jako příznak primitivní podstaty rapu, která souvisí s pudově hlubinnými, animálními stránkami člověka. Vladimir ve své tvorbě touží po „idiotské opravdovosti“, která má být základem „chytrého primitivismu“, o nějž se podle vlastních slov snaží. Klade důraz na popouštění uzdy zvířecím instinktům, které civilizovaný člověk snad až příliš potlačuje; mluví o nutnosti krmit vnitřního čokla nebo venčit živelnou gorilu, jež se ukrývá v jádru i toho nejkulturnějšího lidského jedince: „každej jí má, přitom málokdo jí využívá / někdo zavírá doma a potom hlídá / stejně ti uteče, je zatraceně živá / chápeš, tim že děláš, že ji nemáš, šance jen prosíráš / tak na co čekáš? / pust gorilu ven, ať si zvyká / musí bejt svobodná.“ Vladimirovo pojetí umělecké tvorby jako potýkání se s primitivní niternou energií, v němž jde o její zpracovávání či krocení, je také patrné z názvu jeho prvního sólového alba Gorila vs. architekt (2008).

Dionýská gorila zde symbolizuje onen iracionální, přírodní, zdravě agresivní živel, zatímco apollonský architekt reprezentuje snahu korigovat jej rozumem, soustředěností a konstrukčními schopnostmi.

Výmluvná je rovněž Vladimirova stylizace do předmoderního primitiva zasazeného do současného, moderního světa. Tvář na své druhé samostatné desce Idiot (2013) má pomalovanou barvami podobně jako divoch chystající se na válečnou výpravu, na promofotce se zase rapper objevuje ve spojení s atributy primitivismu (indiánská čelenka šamana a náčelníka v jednom) i moderní techniky (superrychlé BMW).

Snad nejpregnantnějším důkazem Vladimirova pohledu na svět, v němž se podstata domorodé a urbánní lidské existence neliší (proměňují se pouze

kulisy a rekvizity), je track příznačně nazvaný „Město je prales“. Autor v něm přirovnává graffiti k jeskynním malbám a vytváří řadu dalších analogií mezi primitivním a moderním způsobem života: „Jsem šaman, mám svůj kmen / zapšchlej dech a spousty jmen. / Rotuješ v kruhu, tančíš v klubu, / vzýváš boha, vzýváš bohy. / Stavíš dům, stavíš chatrč, / máš svou ženu nebo máš ženy. / Jsi bojovník nebo úředník, / ředitel nebo náčelník. (…) Držím se větví, držím se tyčí. / Sleduju svojí tvář v misce s vodou, / stejně tak v neonovým světle výlohy obchodů. / Chodím pít k řece nebo do barů kolem nádraží, / vystoupím z lesa na mýtinu, / stejně jako z úzkejch ulic na náměstí.“ Zdá se tak, že Vladimir 518 nepojímá lidské dějiny jako evoluci od vývojově nižšího stadia k něčemu dokonalejšímu. Soudobý člověk se podle jeho pojetí v zásadních ohledech neliší od svých primitivních předků, kteří však dokázali lépe komunikovat se svou animální součástí. Obdobně jako oni se ztrácíme v informační džungli, bojujeme o přežití na trhu práce, vytváříme si nové mýty, bohy a rituály, snažíme se pochopit své místo v kosmu. – Jsme všichni moderní primitivové.

BUDWEISER URBAN PROJECTS

INSTANTNÍ FOCENÍ STÁLE ŽIJE Gabriela Bošková

10 – 11

září / říjen 2016

archiv Polagraph

P

olaroid jsem poprvé zahlédla v některém dětském americkém filmu, když mi bylo dost na to, abych si to pamatovala až dodnes. Záviděla jsem těm šťastlivcům, že nemusejí čekat dny a týdny než si vyzvednou svůj vyvolaný film ve fotolabu, ale fotka jim ihned vyjede z foťáku, párkrát s ní zamávají a mají naprosto dokonalý snímek během pár sekund.

Po krátkém rozhovoru s Tomášem Noskem z pražského Polagraphu jsem zjistila, že stejně jako s většinou informací prezentovaných v amerických filmech, ani s tím zázrakem polaroidu to nebude úplně tak snadné. Fenoménu instantní fotografie se dostává neustále větší pozornosti, v minulosti právě BU2R městské projekty ve spolupráci s Polagraphem vydaly knihu SPUD, což je netradiční průvodce Prahou focený pouze za použití polaroidu.

Ale vezměme to od začátku.

Základní otázka, která by neměla chybět: Jak jste se dostali k polaroidům? Co vás to napadlo, že jste se vydali touto cestou?

My dva s Michalem fotíme už odmala, oba nás to baví a při focení jsme se i seznámili. Já si svůj první polaroid koupil na eBayi, protože se mi moc líbila ta technologie a hmatatelná forma té fotky. Zvlášť v dnešní době, kdy mají všichni digitály a mají tisíc fotek, na které se nikdy nepodívají.

A v době, kdy my jsme začali fotit na polaroid, koncem roku 2008, vyhlásila firma Polaroid konec výroby. My jsme se tudíž dostali do situace, kdy jsme chtěli fotit, ale instantní materiály už se nedaly sehnat nebo se jejich cena několikrát zvýšila.

Když tedy firma Polaroid už nevyrábí, jak funguje váš podnik?

Slovo polaroid už dneska neoznačuje firmu, ale vžilo se jako označení typu fotky. Stejně jako xerox pro kopírky a další. Když Polaroid skončil, tak na

celém světě zůstali lidi, kteří chtěli dál fotit. Z nich a z původních pracovníků v továrně Polaroid vznikla nová firma, která se jmenuje Impossible. Ten název trochu odkazuje i k tomu, jak těžké je znovu přivést něco takového k životu.

Nová firma převzala technologii a navázala tam, kde Polaroid skončil?

Impossible koupil jen část továrny Polaroidu se stroji, ale chemii vyvíjel od nuly. Ze začátku byly první filmy spíše testovací. Barevný film trochu připomínal černobílý s nádechem modré barvy.

Dneska už jsou jejich filmy skoro dokonalé, oproti materiálům na počátku. Dříve trvalo třeba i hodinu než se objevila fotka. Založili Pioneer program, v němž se fanoušci podíleli na zdokonalování a vývoji nového filmu. My jsme se snažili polaroidy oživit u nás. Začali jsme psát blog a radit lidem, jak fotit, aby jim vyšlo co nejvíc fotek.

Jaký máš vztah k dalším typům fotografie jako kinofilm nebo digitál?

My oba fotíme na všechno. Já nechci říct, že polaroid je lepší než digitál, protože každý typ se hodí na něco jiného a má své výhody i nevýhody.

A když se zeptám, jaké by bylo srovnání kinofilmu a polaroidu? U obojího jde o analogovou fotku, tak kde jsou výhody a nevýhody?

Výhoda a nevýhoda polaroidu jsou vlastně totožné. Máš jednu jedinou fotografii, kterou nemůžeš nijak upravit

ani reprodukovat, nezměníš ji, zůstane ti tak, jak vyšla. A stejně i na druhou stranu: jde o jedinečnou fotku, která se ti pravděpodobně nikdy nepovede zopakovat. Pokud jde o techniku, pak kinofilm je na tom jednoznačně lépe z hlediska kamer. Polaroidy jsou automaty, ale na kinofilmu se používaly profesionální kamery. U obou jde o chemickou reakci a ta je do jisté míry nevyzpytatelná. U polaroidu se nikdy nepovedou dvě stejné fotky, ani kdyby stál na stativu. Fotografii navíc ovlivňuje i teplota, jak venkovní, tak teplota světla.

Což ale otevírá spoustu možností k „úpravě“ té fotografie i potom, co už byla zmáčknutá spoušť.

Je to tak. Instantní fotografie není o tom, že zmáčkneš a vyleze ti reálná dokonalá fotka. Polaroid, třeba na rozdíl od asijského Fujifilmu, který taky vyrábí instantní materiály, má mnohem snovější barvy.

Vy máte v Praze obchod a galerii, které fungují pod názvem Polagraph. Co je tedy PolaroidLove?

PolaroidLove jsme s Michalem založili před víc jak 6 lety. Je to projekt, pod který spadá vše, co děláme a točí se kolem „instantní“ polaroidové fotografie, jako je naše galerie a obchod Polagraph.

Spojuje komunitu lidí, kteří mají rádi polaroidy stejně jako my.

Na co se zaměřujete v galerii? Máte specifickou představu?

Zaměřujeme se především na chemickou fotku. Nevystavujeme pouze

­ olaroidové fotky, i když je to naše p srdeční záležitost, ale děláme i výstavy klasických fotografií. Míst pro digitální fotku je spousta, tak jsme náš prostor věnovali té chemické. V Polagraphu vystavují fotografové z celého světa. Vozíme zahraniční autory, ale ukazujeme i díla českých umělců.

Vy tedy kromě toho, že teď máte obchod a galerii, tak jste oba stále fotografové?

Určitě, i když na focení už nemáme tolik času. Naše snaha se pořád upírá k chemické fotce a snažíme se jí zapojovat do různých projektů, ať jde o focení do časopisů, nebo například o spolupráci s BU2R. Fotografování nás baví. Já mám skoro stále u sebe nějaký foťák. Ale nikomu neříkám, aby nefotil na digitál, sám rád fotím i na mobil. Jen už těch fotek nedělám tisíc, ale rozmýšlím se a myslím si, že je to právě díky polaroidu.

Kolik máš ty sám foťáků? Kromě těch, které používáš v práci.

Snažil jsem se to omezit, ale pořád se to pohybuje asi někde v řádech desítek.

Ale už dneska nemám moc přehled, co je moje a co ne. Já většinou sháním techniku, která se nám líbí a chceme jí mít na obchodě. Když se mi líbí hodně, tak si ji na nějakou dobu ponechám, něco nafotím a vrátím. Doma mám asi 10 oblíbených přístrojů.

Po jakém saháš nejčastěji?

Momentálně nejraději nosím takový malý kompakt na kinofilm Yashica T4.

Je lehký, dám ho do kapsy a nemusím s sebou tahat nic velkého, jde spíš o snapshotový foťák, ale s neuvěřitelnou optikou. Na to, že je to kompakt, dělá opravdu dobré fotky.

UNIVERZITA OTEVŘE STUDENTSKÝ KLUB

12 – 13

zaří / říjen 2016

URBAN LIFE

Cyril Nováček

Šárka Kotzinová

J

ihočeská univerzita v posledních letech výrazně investuje do svého univerzitního kampusu a mění tak jeho tvář. Tato aktivita dala vzniknout novým objektům, jako jsou společné budovy rektorátu a filozofické fakulty, zemědělské a rybářské fakulty či budově akademické knihovny nebo vědeckotechnického parku. Posledním architektonickým přírůstkem v kampusu ve Čtyřech Dvorech je univerzitní studentský klub, o jehož vzniku se diskutovalo od roku 2013.

Studentský klub, navržený architektem Janem Dvořákem, má podobu přízemního bezbariérového objektu, který je rozdělen na dvě provozně samostatné části – na samotný studentský klub a dále na administrativní pracoviště. Oba objekty propojuje střecha, která zároveň kryje venkovní posezení. Jen několik dnů před kolaudací objektu jsme oslovili jednoho z provozovatelů, Petra „Kožena“ Znoje, aby nám k nově vzniklému projektu řekl více.

Mohl bys nám univerzitní studentský klub představit? Jaké je jeho poslání a k čemu bude konkrétně sloužit?

Studentský klub si univerzita nadělila ke svému 25. výročí. Za celou dobu fungování kampusu univerzita vlastně neměla žádný prostor, kde by se studenti ve svém volném čase mohli

potkávat u kvalitní kávy a dobrého piva a navazovat třeba nová přátelství či společně pěstovat své intelektuální choutky. Studentský klub tak nebude obyčejná hospoda. Ve spolupráci se studentskými spolky a studenty samotnými budeme několikrát týdně připravovat i kulturní program jak pro studenty samotné, tak samozřejmě i pro širokou veřejnost. Náš klub jsme nazvali Kampa, což je taková malá slovní hříčka, která evokuje univer-

zitní kampus a náš klub jako ostrov zábavy uprostřed.

Takže ambicí Kampy je nalákat i návštěvníky, kteří nejsou přímo spjati s univerzitou?

Jakýkoliv kampus je vždycky tak trochu svět sám pro sebe. To bychom ve spolupráci s univerzitou rádi změnili a pomocí klubu kampus zpřístupnili i širší veřejnosti. V žádném případě nechceme být podnikem jenom pro studenty a akademické pracovníky (i když to je samozřejmě hlavní smysl, proč klub vznikl), ale rádi u nás uvítáme i obyvatele okolních sídlišť, pro které hlavně o víkendech a mimo semestr budeme pořádat různé akce.

Chtěli bychom být takové pojítko mezi studenty a obyvateli Máje a Šumavy.

Ideálním stavem by pro nás bylo, aby nejenom na kulturních akcích, ale i za běžného provozu vedle sebe u stolů při kávě seděli jak studenti, tak důchodci a třeba i maminky s kočárky.

Klub bude nekuřácký s venkovní zahrádkou, leží na trase do Stromovky, vedle dvou velkých sídlišť, takže si myslím, že je to ideální místo k potkávání a propojení několika generací.

Jak přistupuješ k dramaturgii klubu? Budeš sázet na studentské, lokální či přespolní projekty? Nebo snad bude prostor otevřený komukoliv, kdo přijde s nějakým nápadem?

Byli bychom rádi, aby se na dramaturgii klubu minimálně z poloviny

podíleli sami studenti. V současné době intenzivně, a troufám si říci i úspěšně, jednáme s různými studentskými spolky o spolupráci. Mají velký zájem se na provozu sami aktivně podílet, ale jak to bude fungovat v praxi, samozřejmě uvidíme až v průběhu času. Každopádně je to jeden z našich stěžejních konceptů. Dramaturgie bude otevřená nejenom studentům, ale komukoliv, kdo má zajímavý nápad a invenci u nás uspořádat nějakou akci. Kdokoliv se bude chtít podílet na kulturní náplni klubu, tak budu určitě rád, když se mi ozve. Do budoucna plánujeme i kulturní akce cílené přímo na obyvatele Čtyráku, což se přímo nabízí vzhledem k tomu, že studenti náš klub budou využívat hlavně přes týden a přes semestr. Určitě budeme pořádat různé parties, živé koncerty nejenom studentských kapel, cestovatelské přednášky, výstavy, promítání, diskuze s hosty a mnoho dalšího. Při hezkém počasí chceme maximálně vy-

užít zahrádku a prostor před klubem nejenom na různé kulturní akce, ale třeba i na grilovačky, různá tematická setkání a sportovní vyžití. Často se diskutuje o tom, že studenti univerzity v malé míře navštěvují kulturní události konané v širším centru města a raději zůstávají v blízkosti svého kolejního zázemí, případně v přilehlých restauračních zařízeních. Nepodpoří fungování klubu zápecnickou tendenci studentstva setrvávat v kampusu ještě více?

To je samozřejmě téma, které vzhledem k tomu, že se na kulturní scéně v Českých Budějovicích pohybuji již téměř deset let, řešíme s kolegy pořád.

Jak už jsem říkal, určitě nechceme být nějakou uzavřenou komunitou či světem jen pro sebe. Já sám pořádám několik venkovních festivalů a úzce spolupracuji s několika kluby v centru, takže se nám může podařit zajímavě propojit dění v kampusu i v centru

města. Všichni chceme, aby studenti vnímali Budějovice jako kulturní město plné zajímavých akcí. Proto budeme v maximální míře spolupracovat s ostatními provozovateli a promotéry.

Chceme přinést městskou kulturu do kampusu a studentskou do města.

Mohl bys pozvat naše čtenáře na nějakou konkrétní událost, která se bude ve studentském klubu JU konat?

Tak určitě bych rád všechny pozval na naši otvíračku, která bude v pondělí 3. 10. Vlastně celý říjen bude zajímavý, protože proběhne několik festivalů a parties k začátku akademického roku, na kterých se budeme aktivně podílet.

Každopádně doporučuji sledovat náš Facebook (Studentský klub Kampa), kde budeme informovat o všech novinkách a akcích, které se u nás budou konat. nezkrácenou verzi rozhovoru čtěte na www.mlikoamed.cz inzerce

FILMOVÁ PŘEHLÍDKA TŘETÍ OKO Současný experimentální film má mnoho podob, přičemž jednou z nich je tendence tvůrců pracovat analogově. Trend návratu k analogové produkci ve fotografii či alternativní hudbě není ničím neznámým, nicméně filmy, které dnes využívají například VHS média a odmítají digitální snímání umožňující dokonalý obraz, představují formát, jenž svými specifiky nemůže (už ani fyzicky) vstoupit do kulturního mainstreamu.

Někteří experimentální autoři film často uchovávají pouze v jedné originální verzi a její digitalizaci se brání. Exkluzivita této produkce pak má blíže ke galerijnímu videoartu než klubovému filmu.

Poslední zářijový den proběhne v Českých Budějovicích první ročník tematických přehlídek analogového experimentálního filmu Třetí oko. V rámci přehlídky organizované univerzitní Galerií D9 představí své filmy tři autoři: Petr Šprincl, Martin Ježek a Martin Klapper. Společným jmenovatelem hlavních projekcí je letos reflexe tradic a folkloru.

Práce Petra Šprincla v sobě ukázkově mísí ironii s fandovstvím a dokumentární záznam s fabulujícím výzkumem.

Autorův nejnovější film Morava, krásná zem 2, kde se ve vedlejších rolích objeví Václav Upír Krejčí, skutečný moderátor AZ kvízu nebo další tváře, které periferně vnímáme v médiích, si odbude světovou premiéru právě v Českých Budějovicích – a to v bonusovém režisérském střihu speciálně chystaném pro přehlídku Třetí oko.

Jednodenní festival proběhne v pátek 30. září od 20:00 v budově Českého rozhlasu (U Tří lvů 1, ČB), vstup je zdarma. PBR

DNY OTEVŘENÝCH ATELIÉRŮ

14 – 15

září / říjen 2016

ART

VÍKEND 17. A 18. ZÁŘÍ

Petra Lexová archiv Baobab

D

ny otevřených ateliérů se konají v Jihočeském kraji již podeváté. Vedle pohledu do zázemí regionálních umělců letos přináší i bohatý doprovodný program plný volných vstupů na výstavy, komentovaných prohlídek a workshopů. Zahájení se uskuteční již v pátek 16. září od 17:00 v budějovickém Wortnerově domě, který představí doprovodnou výstavu Jiná perspektiva. Následující víkend se pak otevře okolo stovky ateliérů a institucí po celých jižních Čechách. Akce vyvrcholí nedělním Design Marketem v budějovickém Palac Creative Space,

jenž bude doprovázen DJ koncertem a následnou afterparty.

Ateliéry však nejsou jen budějovickou akcí. Vybízejí sednout do auta a vyjet se podívat do dílen lokálních autorů a řemeslníků v celém kraji.

Přichystali jsme proto několik výletních tras s místy, která byste neměli minout.

Více informací najdete v příslušných infocentrech a kavárnách, kde jsou k dispozici tištěné brožury s adresami přihlášených účastníků. Online verze brožury je také ke stažení na stránkách Kulturního mostu: www.kulturni-most. cz. Doprovodný program průběžně sledujte na Facebooku: Dny otevřených ateliérů 2016 – Jihočeský kraj.

České Budějovice a okolí Akce tradičně začíná v Českých Budějovicích, které nabízejí širokou škálu výtvarníků a uměleckých institucí. Budějovicko láká především na mladé designéry a tradiční výtvarné ateliéry s doprovodnými programy pro děti. Nemalou část tvoří i místní malíři, fotografové a řemeslníci.

Alšova jihočeská galerie Wortnerův dům, U Černé věže 22, ČB Galerie na celý víkend otevře všechny své výstavy ve třech pobočkách zdarma. Páteční vernisáží zahájí novou výstavu Jiná perspektiva, která představí mladé jihočeské umělce, jejichž tvorba překračuje regionální rámec. Je věnována mediu malby a kresby. K vidění budou díla Emmy Vrbové, Michaela Hona, Petry Bolkové, Viléma Baleje, Jakuba Albína a Evy Volfové. V neděli 18. se od 15:00 bude konat komentovaná prohlídka výstavou a workshop s Emmou Vrbovou.

Esse Shop Gallery Space

nezapře citlivými návrhy i střídmým rukopisem budování hmot. Jejich práci i samotnou dílnu, kde většinu modelů připravují, si můžete přijít prohlédnout v sobotu i neděli od 13:00 do 16:00.

Hynek Fuka Meziluží 43 V díle dnes již „klasika“ jihočeského umění se nezapře usilovný zájem o malířské médium. Autor se malování začal věnovat až ve 37 letech jako autodidakt.

Přesto ve svém ateliéru v Meziluží vystavuje řadu obrazů s krajinnými i zvířecími motivy, které s místním prostředím vytvářejí zajímavou symbiózu.

Český Krumlov Krumlovská krajina s klikatící se Vltavou je sama o sobě balzámem na duši, který láká ke zhlédnutí. Ze sladkobolného rozjímání vás pak vytrhne návštěva místních ateliérů, kde se mísí tvrdá mužská práce kladivem uměleckých kovářů a smyslné linie ženského těla v dílech Terezy z Davle a Maty Dia. Neopomenutelnou zastávkou je i nově vybudovaný Ateliér užité a digitální fotografie zdejší umělecké školy.

Kanovnická 7, ČB V prosinci minulého roku byl v Kanovnické ulici otevřen zcela nový unikátní prostor Esse Shop Gallery Space prezentující svěží módu i nápaditý design. Mína Mládková zde představuje kousky českých i zahraničních designérů a chystá se pořádat i jejich výstavy. Jako první odstartuje tuto sérii expozice mladé designérky Moniky Žílové, studentky ateliéru Design obuvi Baťovy univerzity ve Zlíně, která představí svou práci založenou na precizním minimalistickém udržitelném designu. Otevřeno bude v sobotu 17. od 9:00 do 14:00.

Chmel Architekti

SUPŠ Sv. Anežky České – Ateliér užité a digitální fotografie Latrán 50, prostor Minoritského kláštera Nově přestěhovaný ateliér fotografie je umístěn v revitalizovaném areálu krumlovských klášterů. Návštěvníci mají možnost nahlédnout do jednotlivých učeben s nejnovějším vybavením a vyzkoušet si klasickou techniku analogové fotografie i postprodukci fotografie digitální.

Během dne se uskuteční dvě komentované prohlídky pod vedením šéfa ateliéru Jana Mahra od 10:00 a 14:00. Návštěva areálu je pak možná až do 16:00.

těla. Tereza z Davle se mu dlouhodobě věnuje v médiu fotografie, Maty Dio pak především v malířském či kresebném ztvárnění. Jejich ateliér je volně plynoucím prostorem, kde přecházíte mezi dílnou, ložnicí a společenskou místností.

Interiér jakoby vypadl z románu Oscara Wilda se starožitným nábytkem, rudými stěnami a starým pianem. Svým celkovým pojetím i s díly tak vytváří nezapomenutelný celek. Navštívit ho můžete v sobotu 17. od 12:00 do 20:00.

Ivan Maurer U Poráků 512 Umělecké kovářství má v regionu velkou tradici. Jedním z místních řemeslníků je i Ivan Maurer, který vytváří drobné předměty jako šperky a šachové figurky i celou rytířskou zbroj. V rámci doprovodného workshopu si můžete vyzkoušet kout do kusu železa i dozvědět se řadu zajímavých informací. Otevřeno bude v sobotu i v neděli od 12:00 do 17:00.

Jindřichův Hradec a okolí Jindřichův Hradec nabízí hned dvě možnosti seznámení s řemeslem tkaní a restaurování historických textilií. Vedle Domu gobelínů je zde i Ateliér tapisérií, které se s dlouholetou tradicí řemeslu věnují. Neopomenutelnou zastávkou v pohraničí jsou i Dačice s muzeem umístěným v krásném klasicistním zámku.

Perlou na závěr jsou však Slavonice.

Historické město s významnými středověkými a renesančními památkami i nově přestavěným Spolkovým domem, který získal řadu ocenění. Přehlídka práce řady místních autorů se uskuteční právě zde.

Dům gobelínů, kulturních tradic a řemesel Dobrovského 202, JH

Jungmannova 46, ČB Práce architekta je velmi komplexní.

Musí pracovat s měřítkem, okolním prostředím i světlem při budování vnitřního prostoru. Vše je možné si vyzkoušet při sestavování architektonických modelů. Mladé studio Chmel Architekti se

Tereza z Davle a Maty Dio Na Kovárně 126 Tato umělecká dvojce se nezapře osobitým přístupem k tématu ženského

Návštěvníky čekají celodenní prohlídky a workshopy pro děti i dospělé. Největším lákadlem muzea je tzv. „živá expozice“, v níž je možné vidět zkušené tkadleny a restaurátorky při práci. V rámci komentovaných prohlídek s průvodcem mají návštěvníci možnost na tkalcov-

ském stavu prověřit svoji zručnost.

Vítané jsou především děti, které si mohou vyzkoušet základy tkaní v dětském koutku na malých stavech, skládat puzzle na interaktivní tabuli nebo zhlédnout krátký film v kinosále. Otevřeno mají v sobotu i v neděli od 10:00 do 17:00 s hodinovou polední pauzou od 12:00.

Spolkový dům Slavonice Na Potoku 629, Slavonice V nedávné době rekonstruovaný dům návštěvníky láká svou samotnou architekturou, za kterou byl navržen na prestižní Cenu Miese van der Rohe.

V současné době slouží jako centrum pro vzdělávání, osvětu a kulturu, kde se konají pravidelné projekce, taneční lekce i prezentace místních umělců.

V rámci programu se zde představí místní řemeslníci, a to v sobotu od 9:00 a v neděli od 10:00 do 16:00.

16 – 17

září / říjen 2016

ART

Písek a okolí V Písku byste neměli opominout autory věnující se tradičním výtvarným médiím. Ve městě máte skvělou příležitost navštívit výstavu členů Prácheňské umělecké besedy i malé domácí ateliéry. Lákadlem je bezesporu i prohlídka Vyšší odborné školy restaurátorské v Písku, která vás seznámí s technikami restaurování a konzervování. Cestou se můžete zastavit i v Milevském klášteře, unikátní památce z 12. století, kde vás čeká výstava Dalibora Říhánka.

Vyšší odborná škola restaurátorská v Písku U školy 100, Smrkovice, Písek

Součástí školy jsou v současné době ateliéry restaurování nábytku a restaurování kovů, které by měly být během září rozšířeny o nový obor.

V rámci komentovaných prohlídek školou se můžete dozvědět bližší informace o daných oborech nebo si prohlédnout ukázky práce studentů.

Jejich uplatnění je nejen v rámci zachování starožitných památek, ale i v umělecké a galerijní praxi, kde jejich práce přispívá k záchraně důležitých uměleckých děl. Otevřeno bude v sobotu i v neděli od 10:00 do 17:00.

Tábor a okolí Žižkovo město bývá často označováno jako malá Praha. Pozoruhodně se zde mísí tradice a malé alternativní projekty. Jedním z nich je táborské nakladatelství Baobab, které představí svou nově otevřenou dílnu.

Opomenout byste neměli ani ateliér a archiv Marie Michaely Šechtlové, jejíž rodina v Táboře vlastnila fotografické studio již od 19. století. Ve městě se budou daný víkend konat i tradiční Táborské slavnosti. Můžete tak výlet protáhnout na celý den a zažít město v jeho největší svátek. Pokud se davu lidí děsíte, vydejte se do Bechyně či Plané nad Lužnicí.

Marie Michaela Šechtlová Bezručova 1974, Tábor Zažít vyprávění této umělkyně sršící entuziazmem je vskutku paráda.

Nad švestkovým koláčem vypráví o své mamince, slavné československé fotografce Marii Šechtlové, i rodinné tradici fotografování sahající až do druhé poloviny 19. století. Zvláštní pozornost pak věnuje vlastnímu celoživotnímu grafickému dílu, které na vás hledí ze stěn jejího ateliéru.

Na návštěvu můžete zajít v sobotu i v neděli od 13:00 do 18:00.

Baobab & dílna Pražská 157, Tábor Nakladatelství Baobab si za léta svého trvání dokázalo vybudovat dobré jméno na celorepublikové scéně. Pod vedením manželů Terezy a Juraje Horváthových zde vznikají pozoruhodné knihy pro děti, na kterých pracují s předními českými ilustrátory, jako je Eva Volfová. V nedávné době otevřeli i svou dílnu, která se zaměřuje na ilustraci a výrobu autorských knih. Navštívit ji můžete po celý víkend: v sobotu mezi 11:00 a 18:00 a v neděli mezi 12:00 a 15:00.

Prachatice Oblast Prachaticka láká na celodenní výlet. V Prachatickém muzeu se můžete seznámit s fenoménem Zlaté stezky, kterou se do Čech do-

stávala sůl z Alp. Nová stálá expozice nabízí i pocitovou procházku po středověké trase dopravované soli.

V Prachaticích se nachází i zajímavá funkcionalistická vila J. K. Krale, kterou v současné době spravuje spolek Živá vila. Vynechat byste neměli ani dílo volarského výtvarníka Víta Vavřince Pavlíka. Když si do batohu sbalíte i pohorky, můžete z ateliéru zamířit rovnou do hvozdů Šumavy.

Vila J. K. Krale Nádražní 364 Z funkcionalistické vily, která byla ještě před nedávnem určena k demolici, se podařilo vytvořit komunitní místo s bohatými doprovodnými programy: přednáškami, výstavami a koncerty. Přijďte si poslechnout komentovanou prohlídku o historii domu a osobnosti architekta Fritze Reichla i stavebníka Johanna Nepomuka Krale. Spolek Živá vila zde pořádá i debatu o současné situaci chátrající vily, která byla čerstvě uznána za kulturní nemovitou památku. Zúčastnit se můžete v sobotu od 10:00 do 15:00.

Strakonice Na Strakonicku se můžete seznámit s ukázkami tradičních řemesel, jako je práce řezbářů nebo populární technika patchwork. Místo, které k letním dovoleným volil i malíř Jan Zrzavý, bylo inspirací i pro řadu vodňanských výtvarníků, jejichž dílo si můžete prohlédnout v Městské galerii. Vodňanské muzeum pak představí fotografie Lídy Škvorové.

Jaroslav Frencl Lidická 138, Volyně Z lipového dřeva již dlouhá léta vyřezává figurky, loutky a především rozsáhlé betlémy, které se prodávají po celém světě. Práce Jaroslava Frencla udivují svým precizním provedením a humorným ztvárněním jednotlivých postav. Řezby pak ošetřuje jen včelím voskem. Navštívit ho v jeho dílně můžete v sobotu i neděli od 9:00 do 12:00.

neděle

18. 9.

14–22 hod.

DJs

& AFTERPARTY

PALAC CREATIVE SPACE, J. PLACHTY 10 Více info na www.facebook.com/palac.creative

květen /

17 – 17

PAMĚTI JAK MILESE (NE) VYSVĚTLIT NEVYSVĚTLITELNÉ DAVISE Martin Lukáš

18 – 19

září / říjen 2016

LITERATURE

V

nímá-li kdo při pročítání zpráv z domova i ze světa, vedle vlastního sdělení, také jakýsi znepokojující příznak zcela reálné absurdity, plynoucí coby vedlejší účinek z obcování člověka s člověkem, pak mu kniha Metafyzika cyklistů může nabídnout bohatý materiál pro úvahy nad počínáním představitelů rodu homo. Zároveň mu poskytne útěchu i povzbuzení v jeho úsilí zdánlivě roztomilou magorii současného světa ve zdraví přestát.

Ciprian Vălcan a Dana Percecová, rumunští univerzitní pedagogové, badatelé v oblastech kulturní historie a kulturní antropologie, připravili celkem tři výbory ze svých poťouchle mrazivých esejů, jimiž v revue Orizont pravidelně reagovali na zprávy o výstředních skutcích člověka v dobách minulých i současných. Jejich první kniha nese titul Teologie albínů (2010), druhá Logika slonů (2013) a třetí z nich si nyní může v překladu Hany Herrmannové přečíst i český čtenář.

Autoři v úvodu objasňují, v čem spočívá záměr jejich v mnoha ohledech jedinečných textů. Věnují se bdělému průzkumu, ironické analýze, svéráznému zhodnocení domnělých příhod i pravděpodobných událostí, které přináší rumunský či mezinárodní tisk, resp. pasáže z knih jiných autorů a které pokusit se interpretovat znamená usilovat „o vysvětlení [něčeho], co si zdánlivě žádné vysvětlení nezasluhuje“. Stál-li na počátku jejich přístupu předpoklad, že to, co hodlají jako téma svých úvah rozvíjet, mohlo se někdy a někde skutečně udát, pak v samotných esejích je tato důvěra dováděna příslovečně ad absurdum, až se pobavené vzývání a domýšlení neuvěřitelných, ba zvrácených zápletek mění v prostředek skrytě společenskokritického apelu: Hle, čeho je člověk schopen!

Podněty k sepsání esejů mimo jiné zavdaly: zákaz bzdění na veřejnosti v

Martin Dvořák

Malawi; systematická snaha 330 kilogramů vážící ženy dosáhnout hmotnosti 1 tuny; anketa sledující spokojenost občanů s tím, jak Bůh stvořil svět a jak do něj zasahuje; žaloba starosty, jemuž důchodkyně přivodila stres a v důsledku znemožnila zplodit potomka; vyhláška umožňující ženám prodávat spodní prádlo v Saudské Arábii, kde tuto pozici dosud zastávali Číňané; pokus registrovat svého psa jako voliče. – Otázka za všechny: Jsme z podstaty pošetilými tvory, nebo se nám naše vlastní nástroje pro organizaci společnosti vymykají z rukou?

Na tuto otázku odpovídá každý z autorů po svém. Vălcan se dává bezbřeze unášet absurditou lidského konání, s kamennou tváří mystifikuje a dále umocňuje zběsilý mumraj malicherného chtění. Percecová zůstává při zemi, hledá v domácích reáliích a stereotypech zdroj či paralelu nesnadno vyložitelných událostí. Především z jejích textů vyvstává plastický obraz současné rumunské společnosti (podpořený užitečnými vysvětlivkami překladatelky), který čtenáře bezděčně vede ke srovnání s českými poměry.

Leží-li vám na srdci nepřehledné dění kolem vás, můžete se ptát, kdo je na tom dvě a půl desetiletí po pádu socialismu společensky lépe: Rumuni, nebo my? Ať tak či tak, Metafyzika cyklistů vám bude jistě inspirujícím, zábavným průvodcem po krásně nemožném teatru mundi posledních let.

METAFYZIKA CYKLISTŮ Ciprian Vălcan a Dana Percecová Herrmann & synové 2015, přel. Hana Herrmannová, 224 stran

B

yl to hudební publicista Karel Prokeš, který mi v červenci u piva řekl, že tuhle knihu si prostě MUSÍM přečíst.

Poprvé vyšla v roce 1990 a stala se samozřejmě bestsellerem, protože i jazzem méně políbení hudební fanoušci zkrátka Milese Davise znají a vědí, že druhá polovina 20. století byla (nejen) v jazzu právě o tom, co tento geniální trumpetista vymýšlel a dělal.

Pochopitelně nepřekvapí, že k hudbě přičichl a ve velkých dávkách ji konzumoval už od dětství, mnohé jiné v jeho autobiografii pak už ale překvapí. Třebas už sám jeho styl vyjadřování a přístupu k pravdě, který se v lecčems podobal i jeho přístupu k hudbě – autentický, ryzí, bez zbytečných příkras, prostě tak, jak to cítíte, vnímáte a děláte.

Knih o Davisově životě i tvorbě vyšlo mnoho, v českém prostředí je jich však poskrovnu. Právě autentická výpověď slavného muzikanta bývá někdy řazena i nad jiné odborné biografie. Sám Davis některé momenty svého života glosuje suchou poznámkou o tom, že jiní životopisci bývají nepřesní či přímo omylní (což se ale pochopitelně vrací nazpátek stejnými poznámkami o jeho vlastní výpovědi).

Kniha Miles – autobiografie dnes není moc dobře sehnatelná, je to dáno samozřejmě tím, že hlad po ní byl u nás obrovský. A to nejen proto, že Davis otevřeně konstatuje mnohé pikantnosti ze své životní dráhy, ale také z oné dráhy umělecké. Zákulisní informace o klíčových albech hudební historie, jíž byl Davis spoluurčující postavou, jsou podávány v tom nejčistším duchu, s ujasněnými koncepcemi a doprovodnými historkami. Davis nešetří vyčerpávajícími fakty a ani hudebně teoretickými postřehy. I přesto se ale kniha čte jedním dechem, dokáže strhnout a (co je nejdůležitější) navnadit k tomu si jeho nahrávky pustit nebo si je opět připomenout.

Velmi dobrým krokem je také to, že

Anketa

Které doporučení hodné knihy jste v poslední době přečetli?

české vydání obsahuje vloženou sekci informativní povahy o těch nejdůležitějších a nejzákladnějších albech, která Davis nahrál. „Biblí jazzu“ nebo „učebnicí jazzu“, jak se této knize někdy říká, však podle mě Davisovy paměti nejsou. Jeho vzpomínky samozřejmě tvoří jakousi osu všeho dění, které Davis uvedl v pohyb, sám muzikant ani není bůhvíjak skromný, když popisuje, co vše dokázal, ale nic toho, o čem podává svědectví, nijak neinterpretuje. Své postupy a zásluhy shledává pouze jako cestu po hledání vlastního hudebního výrazu. Narovinu přiznává své vzory i všechny okolnosti, jež ho na té cestě vedly. Stejně tak i přiznává životní problémy a průšvihy, do nichž se dostal vlastní vinou, čímž zde myslím především jeho drogové a sexuální eskapády, o nichž nic nezamlčuje. Dokonce ani nezatajuje podobné „nekorektní“ potíže, které se stávaly jiným, „nedotknutelným“ umělcům, s nimiž měl Davis tu čest.

Zkrátka jak se to stalo, tak je to popsáno i v této knize.

A k tomu mi prostě přízvisko „bible“ nesedí (někteří mi snad tuto formulaci prominou). Daleko lepší slovo by bylo přímo to, které sám Davis v knize často používá – „nářez“.

Filip Šenk historik architektury a výtvarný kritik Newton, tedy správně a s úctou Sir Isaac Newton, se řadí k historickým postavám, které se staly institucí: je vnímán jako monument lidského myšlení, velikán experimentální vědy stejně jako matematiky. Peter Ackroyd, zkušený a uznávaný autor biografií (Eliot, Dickens, Blake, Chaucer, Shakespeare atd.), v útlé knize lakonicky nazvané Newton (Academia, 2010) poučeně i čtivě přibližuje Newtonův lidský rozměr. Newton z knihy vychází jako bezesporu zcela výjimečně nadaný a schopný myslitel, ale také zdatný manipulátor, uzurpátor moci, tajnůstkář, workoholik, nespavec a nelítostný soudce. A také člověk s bezpočtem nábožensky motivovaných předsudků a vírou v alchymii. Mít Newtona za zády by se odvážil sice asi jen zdatný fakír, ovšem Ackroydova monografie není bulvární ani dehonestující a nijak netouží snížit neuvěřitelný intelektuální výkon, který jeho současník Leibniz shrnul do věty: „Vezmeme-li matematiku od počátku světa až k Newtonovi, pak to, co on vykonal, jest ta lepší polovina.“

Nikola Piálková studentka bohemistiky a hudebnice Před pár dny jsem přečetla knihu Kraď jako umělec od Austina Kleona. Sama všemožně tvořím a na otázku, do jaké míry se lze v cizích dílech inspirovat, často těžko hledám odpovědi. Kdy můžeme podobnost naší tvorby s tvorbou jiných svést na pouhou náhodu či neškodnou inspiraci a kdy už se jedná v podstatě o krádež? Na to má Kleon jednoduchou odpověď. Všichni, kdo tvoříme, krademe. Důležité je pouze, jakým způsobem onu zdánlivě nekalou praktiku provedeme. Citáty velkých uměleckých autorit, jimiž je Kleonova knižní jednohubka protkaná, jen potvrzují hlavní tezi díla. Osobnosti jako Pablo Picasso, Mark Twain či David Bowie se k faktu, že své idoly vykrádaly, otevřeně přiznaly a mnohdy neopomněly vyzvat další tvůrce, aby si od nich též brali, co hrdlo ráčí. Kromě skvělých tipů, jak krást efektivně a vyvarovat se pouhého kopírování, narazíme na spoustu motivačních výzev a doporučení začínajícím či bezradným umělcům. Kleon na základě svých bohatých zkušeností otevřeně, stále však pokorně, radí svým čtenářům, jak začít, co změnit či jakým způsobem zefektivnit vlastní tvorbu. Kniha je rozdělena do deseti kapitol, jež jsou prokládány pestrou škálou ilustrací. Jde o dílo, které inspiruje, uchvátí i pobaví a přečtete je bezpochyby jedním dechem.

MILES AUTOBIOGRAFIE Miles Davis / Quincy Troupe Plus 2011, přel.

Josef Rauvolf, 460 stran

František Štolba správce expedice, 29 let Právě dočítám knihu Pacifik: Peklo za oceánem od Hugha Ambroseho zabývající se bojištěm v Tichomoří za druhé světové války. Mám rád válečnou literaturu a skutečné příběhy mladých kluků, plných ideálů, lásky k vlasti a touhy plnit povinnosti, kteří zprvu vidí válku romanticky, ale poté jsou konfrontováni s tvrdou realitou a s fanatickým nepřítelem.

URBAN LIFE 20 – 21

zaří / říjen 2016

JÁ zdroj / internet tbc… zpověď sprejaře

to

NE byl

4KY

22 – 23

září / říjen 2016

TOWN

NA SPOJCE (LIDICKÁ TŘÍDA 162) Ricardo Picante, Cyril Nováček

K

dyž chceme do míst, kde je svět ještě v pořádku, nevolíme brouzdání mezi regály v Globusu, nýbrž návštěvu jedné z našich oblíbených „čtyřek“. Pátý díl našeho epochálního seriálu tentokrát strávíme v jedné z nejoriginálnějších hospod v ČB, a

to Na Spojce.

V podstatě každá občerstvovna čtvrté cenové nese punc originality, avšak Spojka ještě trochu vyčnívá. Zaprvé je to jedno z mála míst, kde do sebe můžete lejt pivo značky Samson, kterému prostě nelze říci NE, a zadruhé, jeho cena zde nepřekročila hranici dvaceti korun. Před první návštěvou jsme byli varováni před tamní kvalitou zlatavé tekutiny, ale protože jsme investigativní žurnalisti jak Radek John, rozhodli jsme se přesvědčit na vlastní oči a hlavně chuťové pohárky.

Na Spojku se dá v pohodě dojít pěšky, pokud teda nebydlíte na Máji nebo jiném předměstí Temešváru. Nás však tlačil čas a kupředu hnala žízeň, proto jsme se rozhodli využít služeb MHD. Původně jsme chtěli jet tágem, páč si to můžeme dovolit a – jak víme – lidi v autobusu dost smrdí, nicméně jsme nakonec zvolili stylový příjezd autobusem č. 2. Nutno podotknout, že při první návštěvě jsme dostatečně nenasáli atmosféru, a to z důvodu přílišného počtu členů v naší skupině. Tomu bylo třeba napodruhé zabránit, a proto se do muzea bodráctví vydalo pouze naše ostřílené duo. Hned při příchodu naši pozornost upoutala cedule s informací o pivu za 18 Kč. Loni stálo ještě o tři koruny méně, ale neviditelnou

ruku trhu holt nezastavíš. Koneckonců, 18 káblí pořád není nějak nekřesťansky-muslimská cena, a tak jsme za pobrukování hymny Úsvitu vešli dovnitř.

Předpokládaná největší změna prostředí v horizontu 30 let byla asi výměna žvýkaček Pedro za Orbitky. Zaplaťpánbůh v dnešním světě instantního rádobydyzajnérství za to.

Zdaleka největší interiérovou třešínkou na dortu bylo sladění topíků dvou paní výčepních. Tygří motiv k ženám, které mají zálibu v alkoholu, prostě patří jako Káťa Neumannová k Avii se sněhem nebo Sáblíková na LOH. Kdybych byl Gebrian, mám z toho afro jak Velčovský.

Jako v každé specifické hospůdce i tady naleznete jednotlivé prvky typu „politické hovory zakázány“ nebo cedulky na třídění odpadu nad jednotlivými pisoáry, které vás nasměrují dle toho, co jste vypili, do správné mušle. Netřeba zdůrazňovat, že pisoár určený konzumentům nealka zůstal v průběhu večera pravděpodobně nevyužit a mušle označená jako „třináctka“ plnila spíše funkci zpovědnice pro zabloudivší hloubkové pedagogy, jelikož pitivo tohoto typu na čepu k dispozici nebylo.

Po úvodním náporu vjemů se naše mysli dostávají do klidu, sedíme ve stabilizované poloze a čekáme na pivo.

To nám po krátké chvilce přináší jedna z usměvavých paní výčepních – archetyp milé a pečující ženy. S úctou péči i Junga přijímáme. Pijeme pivo, je skvělé. Rozjímáme. Mok ve sklenici řetízkuje jak Kočka na Matějský. Ještě nemáme dopito pivo první a dáma v tygrovaném před nás staví výzvu č. 2. Odkládáme redakční rádoby práci a stáváme se součástí tohoto podivně krásného organismu.

Je něco mezi šestou a sedmou a středně velký čtvercový

út - ne 13 -17 h / www.kulturatyn.cz

3. 9. - 1. 10. 2016

JMÉNA TVARŮ

CONRAD ERIC ARMSTRONG

Městská galerie Týn nad Vltavou

inzerce

prostor okupuje cca 15 štamgastů moudrého věku. Část z nich je poměrně ztichlá. Snad i proto, že se na ploché obrazovce mihla se zbraní v ruce Barborka Špotáků.

Ale i přesto by si zde čtyřkový voajér přišel na své, jelikož od vedlejšího stolu k nám skrze decentní mužské huhlání prosakují rozhovory o tom, že ruský atleti byli nastřelený odjakživa nebo že dřív jsme měli cyklisty, kteří jezdili buď na pivo, anebo na rum. Harcovník v zeleném polotriku se pak dokonce svěřuje kolegovi u stolu, že před pívem už nestihl sprchu, a tak se musel nastříkat pičifukem.

Po vstřebání takovýchto zásadních informací a mikropříběhů může jeden dostat Ráďu Hladíka, ale i na tuto situaci jsou Na Spojce připraveni. I po sedmé hodině je možno objednat polévku, ba dokonce několik hotovek za sympatické ceny. Pochutiny jako utopenec, tlačenka nebo klobása jsou samozřejmostí. My nakonec volíme česnečku za čtvrt sta a tláču s cibulí za třicetník, což je pořád lidovka jako kdysi Parkanová. Polévka chutnala a zasytila, ale u tlačenky se očividně projevil třes rukou toho, kdo delikatesu servíroval na talíř. Octem a pepřem se totiž šetřilo asi tak jako municí při náletu na Drážďany. Nedopatření jsme přisoudili tomu, že tmavovlasá tygří žena v průběhu večera přijímala gratulace a pod náporem štamgastů byla nucena i se svou světlovlasou kolegyňkou kontinuálně chlastat panáky. Jako zkušení investigativci jsme využili situace a rozhodli se, že děvčata na špiritus taktéž pozveme a třeba se dozvíme nějakou tu zajímavost pro náš čtyřkový seriál.

Sledováni několika desítkami bulev s popraskanými žilkami jsme vyrazili k výčepu. Tam už to mělo rychlý spád – griotky, rum, becherovka, tykačka. Sled událostí na výčepu, jehož okolí je vyzdobeno vázanými květinami, dostal pro nás většího smyslu. Hanka slavila předchozího dne svátek a štamgasti, kteří se přes své povinnosti nestačili dostavit včera, gratulují ještě dnes. Prý to bylo včera velké a Hanička musela v sedm večer z hospody utéct, jinak by netrefila ani těch pár metrů na trolej. Nicméně, svátek-nesvátek, štamgasti mají svá děvčata v tygrovaném prostě rádi, takže si k nim často odskočí v pracovní pauze na pokec, tureckou kávu nebo trojpivo. Jak dojemné. K těmto návštěvám nabádá i otvírací doba hostince od deseti do deseti.

Zajímavým úkazem je blond výčepní Iveta, se kterou jsme si pevně podali ruku jako správní ándrgraundoví čundráci. Na Spojce pracuje bez přestávky – POZOR – celých 26 let! Tomu se zkrátka říká srdíčko. Od Ivetky se dozvídáme informaci, že tenhle hostinec je funkční od roku osmnácetněco a pán s aplikovaným pičifukem je současně panem majitelem. Dále jsme zjistili skutečnost, která má výrazný vliv na samotný genius loci – v pondělí a ve čtvrtek se tu scházejí trampové a kovbojové s hudebními nástroji, Spojka hraje a zpívá. Pondělky jsou přitom na účast vždy silnější, jelikož lidé jsou zase na chvíli zpět ve městě po víkendu stráveném ve svých srubech na Klondajku, teda v Boršově.

Při představě sedánku u piva s Ryvolou, Daňkem nebo Waldou se nám Spojka finálně vrývá pod kůži a my se snažíme v našich diářích najít volné okénko mezi počítáním peněz od kluků z BU2R a četbou Cunta pro další návštěvu této legendární rožnovské čtyřky. Podtrženo a sečteno, Spojka je jedinečnou restaurační oázou, kde si návštěvník dopřeje vynikajícího piva, české gastroklasiky, odpočinku od džihádu i reklamy na womanizer. Ve zmíněné dny se mu navíc nabízí i hudební vložka, jež se z českých hospod obecně tolik vytrácí. Není tedy nic jednoduššího, než do své GPS navolit souřadnice 48°57‘18.57“N 14°28‘6.44“E a vyrazit na pivo.

ABSTRAKCÍ VYJADŘUJI, CO NEJDE SLOVEM

24 – 25

září / říjen 2016

ART

Jiří Ptáček Martin Cáb (portrét), Šimon Kadlčák

S autorem obálky tohoto čísla, malířem Šimonem Kadlčákem, o slovech a přiznání spirituality.

V Brně se podílíš na programu výlohové Galerie Umakart. Na jejím webu jsi ale uváděn jako jeden z jejích pěti kurátorů. Jaké výhody spatřuješ v tom, že se pět lidí stará o jednu výlohu?

Nevím, jestli je to nutně výhoda, ale průvodním znakem takového přístupu je to, že nemáme jednotnou dramaturgii. Respektive se dá říct, že máme 3–4 paralelní dramaturgické plány a každý má svoje fanoušky – na výstavy Kateřiny Olivové, Báry Trnkové nebo moje chodí vždycky trochu rozdílné publikum. Kurátor pak funguje trochu jako takový label. I když zrovna neznáš vystavujícího umělce, můžeš si vytvořit nějaká očekávání podle toho, kdo je zrovna kurátor.

vztah se snažím najít i mezi slovem a obrazem. Že dospívám k nějaké další úrovni znakovosti, to je otázka, co to vlastně znamená.

Tvůj murál z letošního léta je pro změnu diagramem založeným na sémantice pojmů jako individualita a dualita, hrát a přehrát. Téma nejspíš nejlépe popíšeš sám, zároveň mi ale řekni, proč jsi usoudil, že toto schéma má být provedeno jako velká nástěnná malba?

Tady jsem naopak chtěl být více doslovný a explicitně duchovní, protože se mi zdá, že kolem toho spousta lidí krouží, ale pak se většina bojí se k tomu přihlásit. Téma bych zjednodušeně shrnul jako neschopnost extrakce nějaké základní jednotky – i když postupujeme na nižší a nižší úroveň, vždy se zdá, že tak můžeme postupovat dál a označit něco jednoznačně jako autonomní jednotku je dost problematické – vše funguje v synergiích. I když dojdeme k bitu jako základní jednotce informace, zjistíme, že bit je podvojný, a ačkoli jediný, obsahuje vždy dvě možnosti. Nástěnná malba je taková „hlasitá“, manifestační forma.

Mnoho výtvarných umělců se začalo věnovat kurátorské práci. Co k ní motivovalo tebe?

Umakart jsem přebíral po Tereze Rullerové. Byl jsem tehdy v Brně relativně nově a považoval jsem to za velkou čest. Taky jsem si říkal, že znám spoustu zajímavých lidí třeba právě z jižních Čech nebo ze Zlína, které mohu v Brně představit. Dneska to beru hlavně tak, že vůči publiku jsem zodpovědný za výběr umělce a vůči umělci za servis spojený s galerií, tedy za pomoc s instalací, sháněním techniky nebo materiálu a za propagaci. Pro leckoho je to první příležitost vystavovat. Typ prostoru nabízí možnost k experimentu a nevynucená chyba je akceptovatelná.

Letos jsi měl samostatnou výstavu Devine divine dive v Jamborově domě v Tišnově u Brna. V sestavě závěsných maleb, kreseb, fotografií a znaků či textů na zdech se jedním ze záchytných bodů staly odkazy k matematice. Na co jsi tím chtěl poukázat?

Jedním z těch odkazů byl nápis na zdi: Jediný pravdivý prvek v matematice je „rovná se“. Před několika lety jsem ho viděl ve snu a zapsal si ho pro jeho poetiku. Až nedávno mi došlo, že je to ještě ke všemu pravdivé tvrzení! Matematika je funkční systém, který hovoří jazykem abstraktních symbolů, jejichž pomocí je možné vyjádřit určité veličiny a jejich vzájemné vztahy. Určité problémy pak lze matematicky vyjádřit tak jednoduše a elegantně, že mluveným či psaným

slovem, což je zase jiný systém zástupných symbolů, by to bylo možné jen velmi obtížně nebo vůbec. Část před a za „rovná se“ je potom prakticky identická, matematický zápis je osově souměrný a „rovná se“ je ta osa. Proto to tvrzení, že rovnítko je jediný pravdivý symbol – zatímco ostatní matematické symboly jsou jen zástupné. „Rovná se“ je samo sebou, je to moment komprese, magický okamžik, kde se z jednoho stává jiné, aniž by se při tom něco fakticky ztratilo.

První kresby, co jsem od tebe kdysi viděl, připomínaly kaligrafické písmo. A doposud na tvých obrazech zaznamenávám, jak tě zajímají znaky písma. Proč se zabýváš relacemi mezi malbou a textem? Řeč je pojmový systém zastupující realitu, slovo je jeho jednotka a text znakový zápis. Od doby, kdy se naučíme mluvit, probíhá naše přemýšlení převážně v rovině slova. Máme potřebu vše pojmenovávat a spolu s tím se vzdalujeme původnímu nezprostředkovanému vnímání světa.

Je to zjednodušené tvrzení, smyslové poznání je už samo o sobě zprostředkované, ale úsilí po mimosmyslové zkušenosti bych teď nechal trochu stranou.

Abstraktním vyjádřením se snažím objevit takové mentální obsahy, které slovem ideálně nelze vůbec vyjádřit.

Souvisí to i se vztahem matematického a textového zápisu. Jak můžeme matematicky něco vyjádřit velmi přesně, pro vyjádření jiných typů sdělení bude matematika vždy příliš rigidní. Podobný

Na tvých abstraktních kresbách a obrazech působí dvě protichůdné tendence – komponovat a dekomponovat. Prvky jako by byly pospolu a zároveň se tak ocitly náhodou, takže působí izolovaně. Všiml sis toho? Je to součást nějakého nosného přístupu k těmto dvěma médiím?

Je to tak. Zároveň jednotlivé prvky spolu různě rezonují a interagují. Některé jako by byly spíš jen odrazy jiných momentů na obraze. Má to určitá pravidla, která ale nejsou svatá.

Navrhl jsi obálku tohoto čísla Milk & Honey. Má to být začátek dlouhodobější spolupráce. Jak se chystáš k tomuto úkolu přistupovat?

První obálku jsem pojal vyloženě jako entrée – volně, přirozeně a bez ohledu na obsah. Domluvili jsme se ale na spolupráci přibližně na jednu sezónu. Pro další čísla se plánuji trochu víc přizpůsobit duchu časopisu, který balancuje na hraně globálního cool a lokálního pábitelství.

Šimon Kadlčák

Narodil se roku 1990 ve Strakonicích, v současnosti je studentem FaVU v Brně. Poslední samostatnou výstavu měl letos v Tišnově, vloni pak v Galerii Síň v Telči a v pražském Studiu Letná (s Danou Balážovou).

V Českých Budějovicích jsme jeho kresby viděli na výstavě Černá pole sem tam bílá v Galerii Měsíc ve dne (2012). Je jedním z kurátorů Galerie Umakart v Brně.

OPINION září / říjen 2016

26 – 27

YES, NO

AND BACK AGAIN

I

Natalie Czaban

Šárka Kotzinová

t is amazing how having to choose a side in an argument can change someone from apathy to partisanship. I know this from experience of silly classroom situations where students are randomly given a side to argue and get totally caught up in their role, fighting to the bitter end. Luckily, in the classroom environment we can all come out of it and shake off the tension with no harm done. But in the political arena these Yes/No debates can be much more damaging.

By Yes/No thinking, I mean being able to answer a complicated issue

with a simple one way answer. We have had quite a few Yes/No campaigns in the UK in recent years and they have done massive damage. First was the 2014 Yes/No vote as to whether Scotland should leave the UK and become an independent country. Scotland has remained in the UK, but deep feelings of hate were built up during the campaign which still remain strong two years later.

The more recent example is the June 2016 referendum as to whether Britain should leave the EU, this time presented as a Leave/Remain vote.

This oversimplified decision has split communities (and possibly countries)

and left a wave of racism, division and hatred of perceived „otherness“ behind it. A friend told me that he received a message from a colleague on the morning after the referendum, who was texting to boast about the fact that he had „won“ and my friend had „lost“. As if the fate of our country is some kind of local football derby. So when it comes to Yes/No politics, I am definitely a No. The question „Refugees. Yes or No?“ is not one that has been explicitly put, but I guess that most of us could comfortably divide a lot of the people we know into „yes“ or „no“. I know I could, despite the astounding ridiculousness

of that question, or the fact that it is not actually a question at all. But it seems, in social media and often in real life too, that a lot of people have picked a side and are aggressively attacking the other one.

In truth, that is also the way my own brain battles with this phenomenally complicated crisis. When I see terror attacks on TV and atrocities committed in European countries, all my fear responds with a massive NO. When I think of the teenage Sudanese boy I met in a refugee camp in Calais, who still hopes one day to be a doctor, I swing back to YES. And so it goes, back and forth; huge complicated world structures, histories of nations, the lives of millions of people and the infinite possible futures of Europe swinging back and forth between these two simple poles. Yes. No. Yes. No. But what is the alternative? Are we all supposed to muddle round indecisively, letting things happen by themselves? Is everyone supposed to end up like me, so weighed down by indecision that I can barely open my mouth on a given topic? (This is definitely a flawed strategy when it comes to the refugee crisis, of this much I am certain.

Because right now it is only the haters who are speaking loudly.)

I think there are other ways to explore these issues than through the Yes/No lens. As ever, I think it is vital here (and much less dull) to ask more interesting questions. One route is to investigate what path people took to reach their opinion. With the Scotland referendum especially, many voters took very individual and different routes towards their vote for „Yes“ or „No“. Their decision was a result of their unique emotional reactions and instinct, interpretations of history, understandings of politics and economics. As well as their very different hopes and fears for the future of their country.

Learning about all these puts back the detail which Yes/ No strips away. It can be really painful to hear opinions which go totally contrary to what you believe. But if you can widen the debate away from recycled racisms or political slogans and get to what the person is trying to protect or promote, the conversation does get more interesting.

You might actually leave with some respect for them as a person, even if you hate their views.

Another friend of mine has the strategy of just putting awkward questions and encouraging people to think more deeply. To him, challenging prejudice, even just for a second, is the best way of resisting. Much better than shouting the other person down. For example asking how we can know that a statement is true, how much we trust the person who said it, or what if this other totally contrary assertion also has some truth in it. Again, it is difficult to detach and just „test“ the other person‘s convictions without allowing your own feelings to come through. But if you can manage to question non judgmentally you are much more likely to open minds and stop people becoming defensive.

Personally, I find the best way of distracting my mind from shuttling back and forward from Yes to No and back again is to ask different questions entirely. Preferably ones that don‘t operate in a binary system. For example „How can I help?“. I recommend these types of questions to anyone else who is almost permanently in doubt during these tense political times and can find no straightforward answers. Try it. At the very worst, you can prevent your brain from melting down in shuttling exhaustingly back and forward between opposite certainties. And at the very best you might actually help someone.

inzerce

Dřevo s příběhem

Kuchyně Vestavěné skříně Ložnice

720 993 899 Hlinská 514, České Budějovice

Jazykové kurzy?

Brnkačka!

I aslan.cz

MINI RECKY BELGRADO

28 – 29

září / říjen 2016

MUSIC

Obraz Když post-punk se zpěvem, tak v polštině! V loňském roce mne k tomuto odvážnému názoru naklonili Past a v roce letošním se v něm utvrzuji právě díky Belgrado. A vůbec nevadí, že se jedná o kapelu z Barcelony. Za mikrofon se totiž postavila Patrycja Proniewska, která svým zpěvem značně přispívá k celkovému výrazu katalánského tělesa. Belgrado dekonstruují realitu na její základní elementy a formy. Ty pak pomocí zvukových ploch, ze kterých sálá chlad, neuróza a romantika šedi, a procítěného vokálu uvádějí v život a vytvářejí tak realitu novou. Další přesah čtyřicetiminutové post-punkové meditace (či snad terapie?) poskytuje umělecky pojatý booklet alba o 28 stranách, na kterém se podílela většina skupiny ve spolupráci s výtvarnicí Camilou Dunster. Świat jest nasz! -cn-

BATUK

Musica da terra Zajímavých desek vyšlo v létě asi tolik, jako vyšlo lidí s ponožkama v sandálech – to znamená celkem dost. Pro fanoušky jihoafricko-mosambického housu bych určitě zmínil jméno Batuk. A protože jsou Batuk spolu s Mbongwana Star asi jediný dva deepy, co znám, automaticky to ze mě dělá odborníka na africkou elektroscénu, páč většina z vás zná z Afriky akorát slony a Raye Korantenga. Za tímhle projektem stojí producenti Spoek Mathambo a Aero Manyelo a zpěvačka Manteiga.

Mimochodem, právě Mathambo patří mezi kulturně nejčinnější umělce v zemi, což neznamená, že jezdí v džípu po městě a hraje si na příslušníka IS nebo podobný píčoviny. A teď k jádru antilopy: 12 válů s nejrůznějšíma hostovačkama tamní scény nabízí vskutku originální mix etna, latiny a Ibizy; konkrétně u „Call Me Naughty“ bych se vůbec nedivil, kdyby byla zařazena do setů představitelů evropský scény. Ono ostatně černých perel se na desce nachází mnohem víc, a

byť se v zemi vyskytuje jedenáct oficiálních jazyků, Batuk promlouvají k posluchačům jazykem, kterému rozumějí všichni. -rp-

SZELA

I Bought a Midi Keyboard Here Are Ten Songs Název alba pozornému čtenáři napoví. Ano, jedná se o futuristickou audio kriminálku natočenou v prostorách Baumaxu. Naštěstí v ní nehraje Prokop Holoubek, jinak by stála za hovno i jako kulisa pro pokládání lina ve vytouženém 1+kk. -cn-

GOGGS

LP To velký O má být správně přeškrtnutý, ale nevim, jak se to dělá, tak máte smůlu. Beztak nejsme v Norsku, tak co. Za tímhle cirkusem stojí tři hudebníci v čele s Ty Segallem, kterej stihl vydat už asi 512 desek. Já jich slyšel asi jenom 368 a moc mě teda neba, abych pravdu řekl. V případě GpřeškrtnutýoGGS je to ale úplně jinej příběh. Protože piju pivo, mám pinďoura a kérky, musím si občas taky poslechnout nějaký vostřejší kytárky jako třeba Lightning Bolt, Lvmen, Russian Circles a Kabát.

No a hodně syrová a nakakaná je i tahle deska. Garážově špinavej zvuk řízlej HC a noisem, kterýmu stačí cca 25 minut, aby udělal sekanou i ze šmakouna. Od prvního až po poslední vál na vás pořvává fakanskej hlas Chrise Shawa, za kterým masírujou kytary kladivem právě Ty Segall a Charles Moothart. Až si budete chtít navodit příjemnou atmosféru před análním stykem s vaším partnerem nebo koněm, pusťte si tuhle šmakuládu. -rp-

MIDI LIDI

Give Masterpiece a Chance!

Petr Marek je nejen ve své hudební, ale i filmové produkci známý pro všudypřítomný nadhled a sebeutahovačství. Nejnovějšímu přídavku do diskografie MIDI LIDÍ ani jedno z toho nechybí, zároveň má ale i něco navíc. Vedle chytlavých a tentokrát mnohem „nástrojovějších“ melodií totiž vypráví srdceryvné a groteskní příběhy: „Pokec s tátou“, „Pojď ven“ či „Ten bonbón“. Ty místy hraničí s trapností, nikdy ale do jejích sfér nesklouzávají. Majstrštyk je poetickou zpovědí geniálních podivínů, kteří vám uklidí bordýlek v duši luxem. A vůbec se za to nemusejí stydět. -ose-

ANKETA

inzerce

WHITNEY

Light upon the Lake Další projekt, který vznikl po rozpadu Smith Westerns. O Cullenu Omorim jste se už mohli dočíst, pokud jste teda vyměnili Leo za náš plátek. Další člen s romantickým jménem Max Kakacek dal hlavu dohromady spolu s dlouholetým kámošem Julienem Ehrlichem a vytvořili nenápadnou, bezstarostnou desku, která by ale rozhodně neměla být opominuta.

Mix lo-fi písničkářství, místy s nádechy country nutí posluchače naběhnout do sena nachytat pár čmelíků. Škoda že spousta lidí si pod folkem představí odrhovačku „foking slouvly“ od Markéty Šmirglový a dál se už nedostane. Je to samozřejmě šáde, protože folk neznamená jen kotlíkáře, buřty a maskáče, čehož jsou Whitney právě důkazem. Myslete na ně, až budete hledat ideální poslechovku k sekání louky na zahradním traktůrku v ruce třímajíce Bráníka (Budvar promine)! -rp-

prodejní galerie | půjčovna

 PRODEJNÍ GALERIE RETRO ODĚVŮ A DOPLŇKŮ  PŮJČOVNA tel.: 607 510 587 (po dohodě i o víkendu) Česká 14, 37001 Č. Budějovice, e-mail: vintageart@email.cz www.fler.cz/vintage-art

Jakou desku v tomto kvartálu očekáváš více než českou mutaci Pevnosti Boyard?

Vojta Finč Hejnal bubeník The Two Eggs

Jakub Horák učitel z Čurákova mlejna

Lubomír Štěpáník dělník ve společnosti Beseda u Bigbítu

Šaman Nuly, Sýček

Hele, momentálně asi na 7 splitko kapel Bombatoloser a Carl Gut. No a pochopitelně na tu naší, kterou snad stihnem nahrát do konce tohohle roku.

Nová deska New Model Army, který mimochodem vystoupí v říjnu v Lucerně. Má se jmenovat Winter a prej je zas o něco jiná než ta předchozí (Between Dog and Wolf) a ta byla super. A noví Neurosis, ti by měli vyjít taky teď někdy – Fire Within Fire. Obě kapely starejch strejců, ale stále jim to maká a nevěřim, že mě zklamou.

7. října vyjde nová deska Sum 41 nazvaná 13 Voices a už se nemůžu dočkat, až tuhle fošnu hodím pod jehlu a nechám do sebe napumpovat nové tracky této kanadské kapely, která formovala mé mládí. Jejich starší desky All Killer No Filler a Does This Look Infected dnes přehrávám i po těch letech dost často.

Natěšenost na novou desku navíc umocňuje i jejich nedávný pražský koncert ve Forum Karlín, kde předvedli úžasnou formu a jejich hodinu a půl dlouhý koncert musel nadchnout úplně každého, kdo se na show přišel podívat. Velikým plusem je i návrat kytaristy Davea, který umí muziku Sum 41 řádně přitvrdit.

Pro mě bude přímo událost roku nová deska od Nicka Cavea s Bad Seeds „Skeleton Tree“. Ač to bude znít asi dost morbidně, pekelně mě zajímá, co se mu po tragédii jeho synka honí hlavou. A jestli někdo umí přenést emoce do muziky, je to právě Cave...

ČÁDA

30 – 31

září / říjen 2016

MUSIC/COLUMNS

PILOT SEASON

DJ ADLET CITYFREEZER

Skončila olympiáda a tak je nasnadě otázka, jaké je tvoje nejoblíbenější cukroví?

Moje nejoblíbenější cukroví je pivo, ona byla nějaká olympiáda?

Skončila olympiáda a tak je nasnadě otázka, jaké je tvoje nejoblíbenější cukroví?

Slané brambůrky.

Všichni jsme usilovně drželi palce našim děvčatům a chlapcům v Riu, co říkáš na účinkování Parov Stelar na Trutnově ty?

Byl jsem na nich kdysi na Rock for People a měli teda krutou show a zpěvačka fakt charisma. Kde je Trutnov?

Všichni jsme usilovně drželi palce našim děvčatům a chlapcům v Riu, co říkáš na účinkování Parov Stelar na Trutnově ty?

Parov Stelar se silně přeceňují. Na Trutnově byli navždy nejlepší Reef.

Nedávno jsme s Vojtěchem Filipem oslavili výročí drobného zaváhání v Černobylu. Co nejvíce rozzářilo v poslední době tebe?

Kámoš, co byl ve svých asi dvanácti letech na ČT2 v reportáži o Vojtěchu Filipovi. Včera mě totiž nejvíc rozzářily jeho akrobatický kousky, když skákal nahej do malýho nafukovacího bazénku před Singerem.

Nedávno jsme s Vojtěchem Filipem oslavili výročí drobného zaváhání v Černobylu. Co nejvíce rozzářilo v poslední době tebe?

Konečně jsem byla uznána svatou, tudíž mě už pár týdnů ozařuje moje svatozář.

Olivie Žižková vyslala Evropě jasný vzkaz. Jaký Ortel bys vynesl nad Evropou 2 ty?

Olivie Žižková by se měla věnovat tomu, co jí jde nejlíp, a tím myslim focení podobných fotek, jako kdysi nafotila s Jiřím Krytinářem. Zrušil bych Evropu 2, hrajou tam fakt nesmysly.

Olivie Žižková vyslala Evropě jasný vzkaz. Jaký Ortel bys vynesla nad Evropou 2 ty?

Evropa 2 plně odráží vkus Evropy 1. Obzvlášť české diskotéky.

Rio Lipno / Bio Orlík?

Jsem kluk od Lipna, takže Bio Lipno.

Rio Lipno / Bio Orlík?

Rio bio.

Rosák / Rosomák / Bosák?

Bosák, mám rád hokej.

Rosák / Rosomák / Bosák?

Kterýkoli jiný šlusák. Nicméně Bosákovy hlášky rulez.

Bill Clinton / byl Trump?

Bill Murray.

Bill Clinton / byl Trump?

Kéž by Bill byl bil Trumpa. Zasloužil by si to. Hodně.

Ano šéfe! / Ja wohl, mein Führer? то есть жопа.

Ano šéfe! / Ja wohl, mein Führer?

Ano, šéfe! navždy. Pohlreich na hrad!

Mluvim trochu češtinu… ale špatně

age you’re far from fluent in.

It’s like being transported back to the time when you were a small child – you can’t articulate what you want properly and have a license to say anything.

That said, learning Czech seems so difficult right now that if I was a “nechutně bohatý” I’d forgot this childlike experience and hire a full-time Czech translator instead.

Tom Czaban

I

’ve been learning Czech for about a year now and it’s proving brutal.

I find it easy to memorise the useless phrases I hear, but when it comes to things I might actually need I can never remember any of it. For example a few months ago a friend joked that I was a “nechutně bohatý”. I replied “nejsem nechutně bohatý” and I haven’t forgotten this phrase since. On the other hand I’ve been told how to ask for a restaurant menu a million times and I still can’t remember how to say it.

Forgetting words isn’t the worst kind of forgetting though. Oh no. The worst is when you forget everything you know. Seriously, everything. One morning a waitress asked me what I wanted to drink and I couldn’t remember a single word of Czech. Nothing. zilch.

Eventually I said “zeleninový čaj” instead of “zelený čaj”.

So that was cool and wasn’t embarrassing. Then again it wasn’t as bad as when I asked for directions to the badminton court and said: “Co je badminton?” The poor old Czech lady I was “talking to” looked like she was trying to work out if there was something seriously wrong with me or if I was trying to be philosophical.

I tell myself that I’m cheering these people up; that waitress isn’t going to forget the time the foreign idiot tried to ask for a vegetable tea, is she? But trying to put a positive spin on it never works. I don’t want to be the Budweis clown making people laugh with my idiotic antics wherever I go. Someti-

mes I just want to say: “Look, I know I sound like an idiot in Czech, but I’m actually a reasonably intelligent guy when I speak my own language.” At one point I even learned the phrase: “Jsem vlastně docela inteligentní, když mluvím anglicky.” But my Czech pronunciation is so bad that when I said it people didn’t believe me.

The other frustration is people refusing to speak Czech with me. Czech people might find this difficult to empathise with. If you go to England and try to speak English then I can guarantee the English person will reply in English. But in the Czech Republic people hear my pronunciation, realise I’m foreign and then reply in English, or worse still – German! Imagine that, it’s like a Czech person going to England to practice their English but everyone replies in Polish instead.

There is one thing I like about learning a language though – you find yourself saying things you’d never say in your mother tongue.

For example last week I was trying to chat up a girl in Maxim who spoke zero English.

After the usual pleasantries I heard these words come out of my mouth: “Dneska jsem jedl pizza, byl to není zdravé.” I’d never get away with saying something that banal in my own language – well, not without the girl thinking I was mentally ill. Then again maybe she did think that because I couldn’t understand her reply anyway.

But for me it’s those kinds of moments that make learning a language enjoyable.

There’s something hilarious about trying to use a langu-

Z deníku moderního učitele 4 Moderní učitel

Ř

íkat ostatním, že se živím jako učitel, je značně nešťastné.

Za prvé všichni mají dojem, že člověk nic nedělá, má neustále přestávky a buzeruje studenty. Netvrdím, že na tom není zrnko pravdy, ale kromě toho všeho zabere většinu času snaha nezbláznit se. Za druhé je člověk vystaven (paradoxně) neustálé závisti, jejímž předmětem jsou dva měsíce volna plus další svátky.

Má se za to, že léto je pro učitele dobou odpočinku a regenerace. Většinou tomu ale bývá tak, že nebohý kantor trpí konstantní kocovinou. Tak uběhne první měsíc… A potom už zbývají jen tři týdny. Tři týdny a znovu začne martyrium opravování testů a příprav na hodiny. Jasně, říká se, že se první rok, co někdo začne učit, udělá příprava a potom se jede podle stejného mustru až do smrti. – Není tomu tak: jednak by to nikoho moc nebavilo, druhak přichází ministerstvo s neustále novými a novými koncepcemi a nutnými školeními. Školení jsou ostatně věc sama pro sebe. Jakkoliv se systém (maturitního) hodnocení z

jazyků tváří jako dokonale vědecky fundovaný stroj vyprodukovaný odborníky z CERNu, pravda je taková, že je zde mnoho subjektivně laděných proměnných. Je to jako hodnocení v boxu – občas se dospěje k naprosto nečekaným výsledkům. Ale jakmile se rozdají medaile, vše je v pořádku.

Učitelé obvykle tráví prázdniny na chatách, v Chorvatsku nebo na vodě.

Snaží se úzkostlivě vyhnout potenciálním setkáním se studenty, což se občas nepovede. Studenti pak ztrácejí iluze. Učitelům je to jedno, i oni přece prodělali bolestivou deziluzi o studentech.

Nakonec je to ale tak, že se učitelé i přes všechno výše řečené začnou druhý prázdninový měsíc do práce těšit. V říjnu je to nicméně přejde. Na podzimních třídních schůzkách je to už naprostý zmar. Často říkáte informace o nějakém studentovi někomu, kdo vůbec není jeho rodič a ani není v té třídě, ve které právě hovoříte. Záznamy se známkami se s největší pravděpodobností ztratí. Najdete je až mnohem později v aktovce s resty, v nejspodnějším šuplíku svého pracovního stolu. A kdy se resty dohánějí? Správně: o prázdninách.