Milk & Honey #13 by Milk & Honey

CON TENT

O KRÁSE, DIAMANTU A SNOBSKÉM ARCHITEKTOVI ŠKODA NEŽÍT NAPLNO / LONDON CALLING

TOP 5 ČB: MALEBNÁ MÍSTA INTERVIEW:

CBARCHITEKTURA

EDI TOR IAL

4KY: RESTAURANT EVROPA

ak jste jistě odtušili z naší obálky, toto číslo Milk & Honey je zaměřeno především na architekturu a podobu veřejného prostoru. U příležitosti výstavy slavného architektonického studia Caruso St John v Domě umění přinášíme pojednání o jejich tvorbě; další esej se zaměřuje na pozapomenutého mexického architekta Luise Barragána; nechybí ani článek o aktuální situaci prachatické Kralovy vily, jíž hrozila demolice, nebo výběr nejmalebnějších budějckých míst, který jsme sestavili pro ty, kdo do města nově přicházejí. A když se v Budějcích chceme bavit o architektuře v širokém slova smyslu, nelze samozřejmě vynechat platformu CBArchitektura. Přejeme příjemný podzim vybízející k toulání městem nebo jeho okolím. ZB

8 15 21 31 VYCHÁZÍ ZA PODPORY:

MILK&HONEY | NEZÁVISLÝ KULTURNĚ-SPOLEČENSKÝ MAGAZÍN BUDĚJOVICKÉ BOHÉMY | ZDARMA DOSTUPNÝ NA SPRÁVNÝCH MÍSTECH MK ČR: E 22375 | ISSUE #: 13 (14. 10. 2016), WWW.MLIKOAMED.CZ TEAM: GABRIELA BOŠKOVÁ, ZDENĚK BRDEK, NATALIE CZABAN, TOM CZABAN, MARTIN DVOŘÁK, JAN FLAŠKA, ŠÁRKA KOTZINOVÁ, PETRA LEXOVÁ, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE, JIŘÍ PTÁČEK, ONDŘEJ SELNER | COVER: ŠIMON KADLČÁK | FOTO: DENISA VESECKÁ, HELENA HRUŠOVÁ | DESIGN & PRODUCTION: MÍRA ADAMEC, PAVEL JALOŠEVSKÝ | MASCOT: OLIVER MANN | ADVERTISING: MARKÉTA KULÍKOVÁ CHCETE-LI NÁM PŘISPĚT ČLÁNKEM, CHCETE-LI S NÁMI POLEMIZOVAT, CHCETE-LI NÁS PODPOŘIT INZERCÍ, KONTAKTUJTE NÁS NA REDAKČNÍ MAIL MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM

Forget about Pokemon Go, I’m in love with the new game I’ve developed exclusively for Singer. You know how between 11pm and 3am there’s always one guy who’s so drunk the barmen’ll definitely throw him out eventually? Well, the game is simple – each of your friends chooses a time when they think it’ll happen. It’s like a pub quiz, only more interactive. The winner gets to nominate a friend to challenge the guy who has just been kicked out to a fight (he’s always huge). I haven’t got a name for the game yet, so if you think of one send it via carrier pigeon to Milk & Honey at the usual address… TCZ

Pecha Kucha is fantastic! In a world where so many things are manufactured, listening to cool people talk about subjects close to their heart is so refreshing. I just wish my Czech was better so I could understand more of what the speakers were saying. Even so, the atmosphere, the pictures and the food are always great! TCZ

SOUR MILK

SWEET HONEY

Budějovice’s new „Write Together“ club (imported from Barcelona by visionary Oliver Mann) has revolutionised my writing output! Whereas before I carried around a guilty feeling that I should be writing whilst never getting round to it, I now have a clear two hours a week dedicated to creative expression. The idea is simple – we meet, we write (assisted by wine, coffee and the peer pressure of seeing our fellow writers tapping away). Then we discuss our successes and problems. A writing community and escape from writers’ guilt – perfect! If you are interested in coming along contact natczaban@ hotmail.com. NCZ

I hate the new „art installation“ in the town square. It’s the kind of idea people think of when they’re stoned, then when they’re sober they realise how ridiculous it was. But the town council have actually acted on it, and now it stands as an ugly monument to their once secret drug habit. Seriously, I’m super progressive when it comes to ideas like these, but the execution sucks… It makes the whole square look like a giant construction site. TCZ

It’s so annoying when you join a group of people waiting at the pedestrian crossings at Lannova and Na Sadech – the ones where it takes forever for the light to turn green so you can cross – then you realise nobody has bothered to press the button. Oh I’ll press it than, shall I? Idiots! The only time I like it is when there’s a pretty girl on the other side. I look at her as I stride over and hit the button: “That’s right darling, I’m the kind of guy who gets things done around here…” TCZ

I’m sick of being asked the same questions whenever people find out I’m English. Here’s what they ask (usually in this exact order): “Do you like Czech beer? Why did you come to České Budějovice? What’s your opinion on Brexit?” I’m so tired of this I now give different answers just to amuse myself. Here’s what I replied last time: “Yeah, I like Czech beer, but it does strange things to me; yesterday I drank two Budvars then killed a prostitute. Why did I come to Budějovice? Well, it’s an interesting story, I was sent here by the British government to disarm terrorist organizations with my charisma.What’s my opinion on Brexit? I couldn’t tell you, I’ve never heard of it, is it a new chocolate bar?” TCZ

I hate Singer! Last week the barmen threw me out for being too drunk – I’d only had a bottle of Tuzemák and hadn’t even dropped a glass or broken a sewing machine yet! After that I was throwing up outside when a girl came over and nervously challenged me to a fight… It was almost like she’d been dared to do it or was playing some sort of game… BFG

inzerce

JÍST ZDRAVĚ znamená jíst BEZ CHEMIE U nás je to snadné, všechny pokrmy a nápoje pochází z ekologického zemědělství. Nabízíme: Výborné snídaně / Polévky a quiche / Domácí zákusky / Bezlepkové pokrmy / Veganské pokrmy a veganské kávové nápoje / Bio pivo a bio víno / Otevřeno v neděli a nedělní brunch / Dětský koutek

Česká 153/38, České Budějovice Otevírací doba Po–Pá 8:00–19:00 So 8:00–18:00 Ne 9:00–18:00 www.fercafe.net

INTERVIEW říjen/listopad 2016

4–5

Tomáš Zdvihal a Mirek Vodák v akci

PRŮVODCI SOUČASNOU ARCHITEKTUROU Petra Lexová archiv CBArchitektura

Spolek CBArchitektura se již dlouhodobě snaží ovlivňovat diskuzi ve městě o veřejném prostoru i potřebě kvalitních současných staveb. Jak ukazuje nedávno skončená intervence architekta Jana Šépky, často se jedná o boj s větrnými mlýny, kdy se v duchu přehnaného patriotismu bojíme čehokoliv nového. O to více je zde potřeba ukazovat, jak může současná architektura vypadat a jak lze za pomoci promyšlených zásahů vytvářet smysluplný prostor pro život.

rimárně je někdy potřeba vystoupit z bubliny známého a nahlížet možné řešení rozšířenou optikou. Tu v brzké době nabídne i připravovaný knižní průvodce, který je výsledkem několikaletého mapování současné architektury v Jihočeském kraji a Horním Rakousku financované z veřejných prostředků, jehož autory jsou Tomáš Zdvihal a Mirek Vodák. Kniha se bude jmenovat „Průvodce architekturou: Jihočeský kraj a Horní Rakousko. Příklady dobré praxe 1990– 2015“, vydá ji tiskárna Karmášek a od konce října bude k zakoupení v Domě umění v Českých Budějovicích. Co pro vás bylo prvotním impulsem k sepsání knihy o současné české a rakouské architektuře? Chtěli jste upozornit na hodnotné stavby nebo více porovnat situaci v obou regionech? Tomáš Zdvihal: Několik posledních let pravidelně jezdíme do Horního Rakouska poznávat tamější architektonickou scénu. Sledujeme především veřejné stavby v menších městech a obcích. V průvodci záměrně vynecháváme Linec, který je kvalitou architektury měřitelný spíše se světovými metropolemi. Dopředu si zjišťujeme, co a proč chceme vidět. Díky tomu máme nashromážděno množství materiálu o jednotlivých stavbách a přišlo nám důležité tyto informace zájemcům o současnou architekturu zprostředkovat trvalejším způsobem, než nabízejí sociální sítě. Zároveň jsme začali zjišťovat, jestli podobné příklady najdeme i v Jihočeském kraji. Většinou jejich vznik souvisí s nějakou formou architektonické soutěže, které dlouhodobě propagujeme. Mirek Vodák: Cílem průvodce není prezentovat obrázky nějaké avantgardní světové architektury, ale konkrétní srovnatelné situace na obou stranách hranice, a ukázat, že při troše snahy a dobré vůle lze dosahovat podobných výsledků, a to i přes stále rozdílnou ekonomickou situaci. Pokud se někdo rozhodne stavět veřejnou stavbu, tak průvodce mu ukáže několik podobných typologických referencí a měl by ho motivovat k návštěvě konkrétních domů. Dostane mapku s adresou, podlahovou plochu, orientační náklady, a pokud se nestydí, tak si může domluvit i schůzku s konkrétními lidmi, kteří ten projekt zrealizovali. Při přípravě jste v Rakousku navštívili řadu míst. Co zde vnímáte jako největší rozdíl oproti situaci v Čechách? TZ: Menší obce v Rakousku i Čechách řeší v podstatě stejné problémy, jako je přesun výstavby a obyvatel do okrajových

Volnočasový areál, Chlumany (2015)

částí, s tím spojený nárůst dopravy nebo chybějící veřejná vybavenost. Zásadní rozdíl ale vidím v zapojování veřejnosti. Ta je v Rakousku formou pracovních skupin zapojena do přípravných fází projektu a podílí se na definování zadání. Nerozhoduje však o vzhledu stavby, svoji důvěru vkládá do institutu architektonických soutěží, které jsou i v malých obcích samozřejmostí. U jednodušších staveb je často osloven omezený počet zpravidla místních architektů, čímž odpadá strach z neočekávaného výsledku. Takové soutěže se pomalu začínají objevovat i u nás. MV: V Rakousku se používá termín Baukultur, který reprezentuje obecný přístup ke stavbě od projektu k realizaci a který by měl v podstatě spojovat řemeslo i umění. V regionální architektuře je vidět, jak architekti pracují s kontextem místa, krajiny nebo materiálu. Je to rukopis, který je poměrně dobře rozeznatelný, vychází z místní tradice, dává jí současnou interpretaci a to vede k posilování identity a komunity. V celostátním měřítku pak Rakousko bere architekturu jako nedílnou součást kultury, která reprezentuje zemi, a u největších ateliérů, jako je Coop Himmelb(l)au, dokonce jako vývozní artikl. Zaujala vás v Rakousku nějaká stavba, kterou typologicky či proporčně v jižních Čechách postrádáte? MV: Zajímavé je takzvané Gemeindezentrum, což je kombinace radnice s řadou dalších funkcí, jako víceúčelový sál, pošta, banka, ordinace, obchod nebo kavárna. Přirozené centrum obce s odpovídajícím veřejným prostorem kolem, zpravidla na významném a viditelném místě, často vedle kostela.

TZ: Spojování funkcí je zajímavé téma a hodně souvisí s ekologickými principy. Viděli jsme obecní stavby, které kombinují provoz hasičské stanice s technickými službami, sportovní halou nebo hudební školou. Díky tomu obec ušetří za pozemek, infrastrukturu či následný provoz. Ekologie je v Rakousku velmi propagovaná, a proto i na sběrné dvory nebo kotelny pořádají architektonické soutěže. V menším rozsahu lze i v Čechách naleznout stavby, které by plnily více funkcí najednou: například Spolkový dům ve Slavonicích nebo Společenské centrum Ratejna v Řepici. MV: Spojit více funkcí je racionální rozhodnutí, které vede k prostorové a finanční efektivitě. Je ale důležité promyslet, jaké funkce a v jakém rozsahu je vhodné spojit. TZ: Oba příklady ve svém názvu vystihují to nejdůležitější, tedy ochotu lidí se sdružovat a trávit čas společně. S tím přichází zájem lidí o kvalitu společně sdíleného prostoru, což je dobrý předpoklad pro kvalitní architekturu. Při plánování takové stavby je ale důležitá ochota se domluvit. To v Rakousku umí mnohem lépe. Konkrétně Spolkový dům ve Slavonicích vznikl z iniciativy občanů sdružených v neziskové organizaci Slavonická renesanční, která ho vlastní a provozuje. Váš průvodce představuje řadu skvělých staveb i v českém prostředí. Vesměs jsou to citlivé, ale konzervativní zásahy. Oproti tomu v Rakousku lze naleznout řadu solitérů. Myslíte si, že se bojíme výrazných staveb nebo jsme více svázáni regulemi? MV: Myslím, že na úrovni jednotlivé

TZ: Za koncepcí obce Úsilné stojí konkrétně architektonický ateliér re:architekti. Jejich práce spočívá v důsledném poznání místa, lidí a jejich všedních i nevšedních zvyků. V obci strávili nějaký čas, často se do ní vraceli a především diskutovali s občany. Díky dlouhodobé koncepci starosta Kašpárek ví, do kterých míst a v jakém čase by bylo vhodné vložit nejvíce úsilí. První vlaštovkou je novostavba sportovního areálu. Mimochodem, jeden z členů ateliéru, architekt Michal Kuzemenský, byl letos za práci pro Úsilné nominován na cenu Architekt roku.

Zmiňujete zajímavé příklady, kde se povedla dlouhodobá spolupráce s architektem, jako tomu bylo u starosty Pavla Kašpárka v obci Úsilné. Jak spolupráce probíhala? MV: Pan starosta se nebojí zeptat a poradit se. Když mi ukázal nabídky a reference dvou architektů, kteří měli zpracovat koncepci rozvoje obce, tak jsem mu řekl, že jedna je levná a druhá dobrá. Samozřejmě to byla delší diskuse, ale v podstatě mu to vysvětlení stačilo a dnes už dlouhodobě spolupracuje s jedním z nejlepších ateliérů u nás. Samozřejmě je zde participace s veřejností, ale pozice silného starosty je pro prosazovaní změn důležitá.

Iniciativa CBArchitektura funguje už od roku 2012. Rovněž Dům umění v Českých Budějovicích v posledních letech představil řadu skvělých českých i zahraničních architektonických výstav. Odráží se nějak tyto aktivity u samotných zadavatelů, se kterými spolupracujete? MV: Všechno je o lidech, za každou veřejnou stavbou je vždy několik málo konkrétních politiků a úředníků. Některé z nich jsme potkali právě v Domě umění, jiné na přednáškách a někdo se ozval na základě rozhovoru v novinách nebo rozhlase. V podstatě se snažíme spolupracovat s lidmi, kteří mají zájem, protože je to mnohem jednodušší a efektivnější než architekturu někomu vnucovat. To, jestli si budeme rozumět, se zpravidla pozná hodně rychle, je to podobné jako u soukromých investorů. TZ: Díky jedné z přednášek v Domě umění jsme se například seznámili s Pavlem Janštou, kterému se následně podařilo z pozice místostarosty Vodňan uspořádat během jediného volebního období čtyři architektonické soutěže. Jednu z nich, na rekonstrukci sportovního areálu Blanice, se podařilo i realizovat.

Mirek Vodák

Tomáš Zdvihal

Narozen 1979, vystudoval Fakultu architektury ČVUT. Architektonickou praxi získal v ateliérech A8000 Střítecký Krupauer a CGA Architects v New Yorku. Je spoluzakladatelem spolku CBArchitektura. Vedle vlastní architektonické práce se věnuje popularizaci a propagaci architektury. Pořádá diskuze na téma veřejného prostoru a urbanismu, spoluorganizuje festival Město lidem, lidé městu, Den architektury v Českých Budějovicích a Pecha Kucha Night. Je členem Komise pro architekturu a územní plánování města České Budějovice.

Narozen 1986, vystudoval Fakultu umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Za projekt revitalizace bývalého barokního kláštera v Nové Pace získal Cenu rektora ČVUT v rámci studentské soutěže Young Architect Award. Spolupracoval na řadě projektů s architektem Martinem Rajnišem nebo Evou Jiřičnou. Je spoluzakladatelem spolku CBArchitektura. V rámci architektonické platformy třiarchitekti se věnuje projektům na pomezí města a krajiny, jejichž nedílnou součástí je mezioborová spolupráce s krajinářskými architekty či dopravními a vodohospodářskými inženýry.

6–7

říjen/listopad 2016

INTERVIEW

Feuerwehr Pucking-Hasenufer (2015), Wolf Architektur ZT GmbH

soukromé stavby je ta produkce srovnatelná, celkově průměrná, většinou konzervativní a občas avantgarda. Ale současné rakouské veřejné stavby, veřejný prostor a celkové urbanistické souvislosti ukazují na fungující dlouhodobý plán, jak stavět obec. Tam se ukazuje strategie a také dost velká důvěra v samosprávu i stát a nakonec i profesi architekta. Nemyslím, že se u nás bojíme, ale na jedné straně pokora a přiměřenost a na druhé schopnost přitlačit tam, kde je to důležité, a to i za cenu vyšších nákladů, to je něco, co nám dost chybí. Mám dojem, že často stavíme bez kontextu. TZ: Rakousko má velmi dobře propracovanou národní politiku stavební kultury, která dlouhodobě funguje napříč jednotlivými vládami. Ta popisuje, proč je kvalitní architektura pro společnost důležitá. Bez podobného dokumentu je těžké společnost nejprve přesvědčit a následně udržet kontinuitu. Postavit jednu kvalitní stavbu je totiž práce minimálně na jedno volební období, a proto se politici často uchylují k jednoduchým a rychlým řešením. Podobná politika u nás vyšla teprve před rokem, proto zatím nelze zhodnotit její dopad. Přesto se u nás najdou obce, které prosazují koncepční rozvoj a dlouhodobě spolupracují s architektem. Důležitá je zde důvěra místní komunity v samosprávu, respektive v osobu konkrétního starosty. Za všechny mohu jmenovat Chlumany, Řepici nebo Úsilné. Není překvapením, že

tyto obce byly velmi úspěšné v soutěži o vesnici roku.

ANKETA:

Kam ve městě by měli zajít budějovičtí nováčci? MAGDALÉNA KŘEPELOVÁ / hudebnice a kulturní nadšenkyně Uprostřed Budějc je místo, kam chodím, když už si nevím rady. Je to totiž místo, které má své vlastní kouzlo. Ten magický bod se nachází přímo v centru města na Piaristickém náměstí (pro nás Budějčáky je to prostě Piarisťák). Ve vstupní uličce z České proti sobě stojí dvě sousoší. To vpravo má uprostřed lebku a tahle lebka plní přání. Stačí se vyhoupnout na zábradlí před sochou, strčit lebce do očních důlků ukazováček a palec jedné ruky, zavřít oči a něco si přát. Dejte lebce chvíli času a ona vám vaše přání splní. A jestli si zrovna nic nepřejete, sáhněte si i tak. Prý to přináší štěstí! KATEŘINA BOLECHOVÁ / básnířka a kolážistka Jako kavárenský povaleč musím v první řadě doporučit mou oblíbenou kavárnu ve francouzském stylu Café Au chat noir (na náměstí Přemysla Otakara II.). Jde o kavárnu s velmi půvabnou atmosférou, ze které je nádherný výhled na náměstí. Navíc se tu pořádají výstavy, jež se nějakým způsobem pojí k Francii. Pro ty, co nemají rádi multikina, mohu doporučit kino Kotva na Lidické třídě. Sál je nově ozvučen, čas před či po kině lze strávit v příjemné kavárně. V Kotvě se promítají nejen filmy z běžné distribuce, ale také snímky artově laděné či dokumenty. Kino pořádá různé festivaly – Projekt 100, Festival francouzského filmu a další. A co víc: v předsálí kina a v kavárně narazíte na velmi zajímavé výstavy.

MICHAL ŠKODA / kurátor Domu umění a umělec V ČB bych doporučil tiskárnu Karmášek, dle mého jednoznačně nejlepší současný barák ve městě. Krásná ukázka toho, že je možné nechat si na podnikání udělat „architekturu“. Za zmínku a návštěvu stojí i jinak nevlídné sídliště Máj, kde je povedená stavba Komunitního centra a nedaleko odtud příjemná realizace Parku Čtyři dvory. Dlouho jsem tam však nebyl, tak nevím, v jakém stavu se nachází a zda je v provozu restaurace. Co se týče městského centra, tak dle mého káva a nějaká dobrota v nejlepší budějovické kavárně Široko jistě potěší každého. PETR KUBÁT / redaktor MF Dnes a hudebník České Budějovice jsou Florencií mezi venkovskými českými městy. Slavné přirovnání básníka Jana Nerudy zná snad každý. Jinému zase okolí soutoku Vltavy s Malší připomíná i díky několika mostům italské Benátky. A pokud se projdete po Zátkově nábřeží Malše těsně před či po západu slunce a na chvíli se zastavíte, zjistíte, že tahle část Budějovic nejvíc připomíná ještě jednu evropskou metropoli: Amsterdam. Určitě už jste někdy viděli snímky s barevnými amsterdamskými domy plnými okének, které se odrážejí ve vodní hladině. A takový obraz se v létě naskýtá i Budějovickým.

HYNEK LÁTAL / historik umění a kurátor Doporučím dvě procházky. Na krátkou se samozřejmě nabízí kolejím blízká Stromovka. Kdo má rád architekturu, může se vydat přes řeku a prohlížet si prvorepublikové i současné vily ve čtvrti pod nemocnicí. Odtud může dojít k Malši a podél řeky až k jezu u Špačků. Tím směrem je i hřbitov v Mladém s mnoha pěknými náhrobky… Nebo lze MHD dojet na Dobrou Vodu a odtud se kolem barokního kostela vydat po červené směrem na Dlouhý vrch, zvaný „Dubičák“, protože se tyčí nad obcí Dubičné. Zpátky je možné se dostat zase městskou z Rudolfova.

ELLEN CRHÁKOVÁ / módní stylistka Co se týče toho, kam zajít na sváču, mám oblíbené, byť se mi zdá trochu zapomenuté, bistro Lunter ve Šrámkově ulici poblíž Palackého náměstí. Nejsem sice vegetarián, ale na maso si příliš nepotrpím. A protože podnikám, nemám moc času se zaobírat jídlem – ovšem na druhou stranu u sebe podporuji dobré stravování. Lunter je pro mě takové tři v jednom: Mají tam každý den výbornou a vydatnou polévku za pár kaček. Zároveň tam pořídím jídlo na celý den, což mi dost ulevuje od stresu, co budu celý den jíst, abych necpala blbiny. Můj oblíbený je čokoládový chia puding s lesním ovocem ve stylové krabičce s sebou nebo toust s uzeným tofu. Do třetice si tam nakoupím čerstvé pečivo a suroviny na vaření domu. Takže za mě: number one.

BÁRA PAULÁTOVÁ / kulturní organizátorka na mateřské Určitě není záhodno minout kavárnu Široko (v Široké ulici), neb prostředí je tam útulné, dělaj skvělý kafe a ještě lepší polévky. Taky upozorňuju na papírnictví Plojhar, které je hned naproti – na vychytávky ze světa papíru je totiž užije. A kdo nechce v zimě nosit kulicha, tomu doporučím obchůdek s klobouky Tonak, který je taktéž v Široké ulici otevřený teprve chvilku. Posledně jsem tam strávila hodinu, když mi sám pan majitel nosil stále nové a nové modely na vyzkoušení. A třebaže jsem si žádný nakonec neodnesla, stále se usmíval a bylo vidět, že je opravdový fanda světa klobouků. Byl to zážitek.

KAREL ŘEPA / umělec a vysokoškolský pedagog Chcete-li obhlédnout Budějovice v celé jejich horizontální šíři a kráse, vydejte se na večerní procházku k dnes již historickému, 105 metrů vysokému rádiovému vysílači, který dominuje severovýchodní periferii města, zvané Husova kolonie. Přímo pod vysílačem, jehož současná podoba pochází z roku 1954, se rozprostírá velká louka s výhledem na větší část budějovické kotliny, rámovanou tmavým „masivem“ Blanského lesa. Jedná se o jednu z mála autentických městských periferií, v níž se mísí industriální duch s atmosférou zahrádkářských kolonií, a lokalitu stále vzdorující jhu současné satelitní zástavby.

ARCHITECTURE

O KRÁSE, DIAMANTU A SNOBSKÉM ARCHITEKTOVI

8–9

říjen/listopad 2016

Filip Šenk

oblasti architektury je nejváženějším oceněním žijících tvůrců a tvůrkyň Pritzkerova cena. Cena sama přitom není tak stará, prvním oceněným byl veselý a inteligentní provokatér Philip Johnson v roce 1979. Na seznam oceněných pak přibyla celá řada špičkových architektů, jejichž názor na podobu architektury se značně lišil a stále liší. Nejjednodušší by bylo zkrátka uvést zde celý seznam laureátů, protože vynechávat z něj bych musel s velkou nevolí. Druhé místo v případě jakéhokoli ocenění bývá ošidné: je to dostatečně blízko prvnímu a současně už se také chtě nechtě skrývá v jeho stínu. Druhým architektem poctěným Pritzkerovou cenou byl mexický architekt Luis Barragán (1902–1988) a každý čtenář může posoudit, zda jeho jméno zná, zda je schopen si jméno spojit s konkrétními realizacemi či obecně s architektovým přístupem ke

stavebnímu umění. Hádám, že i pro část odborné veřejnosti bude jeho tvorba spojena se spíše velmi mlhavou představou, a to tak mlhavou, že zde bude více mlhy než náznaků čitelného tvaru. Se vzrůstajícím zalíbením prohlížím fotky a plány staveb a čím více jsem jich viděl, tím roste můj obdiv k tomuto mexickému tvůrci. A také touha stavby skutečně zažít. Při studování Barragánových staveb lze poměrně rychle dojít k závěru, že je vrcholným architektem své doby stejně jako Frank Lloyd Wright, Alvar Aalto, Ludwig Mies van der Rohe, Le Corbusier či Oscar Niemeyer a několik málo dalších. Tito architekti jsou předmětem bezpočtu výstav, katalogů či studií. Ve srovnání s nimi však je Barragán výrazně upozaděn. Proč přitom tento výjimečný architekt není v teorii ani historii architektury zmiňován přinejmenším tak často jako elitní architekti minulého století, má několik důvodů.

Architekt ve stínu

byla v New Yorku (údajně za tři miliony dolarů) pozůstalost pořízena. Mezitím nejen že se prakticky zavřely vody nad kresbami a jinými dokumenty z architektova života, ale správci pozůstalosti si přivlastnili Luise Barragána natolik, že se snaží mít pod kontrolou vše, co se architekta týká. Jiní badatelé se obávají publikovat fotky, protože se stalo, že správci pozůstalosti se snažili soudně zamezit prezentaci architekta bez jejich svolení. Byť je snaha ovládnout vše s Barragánem spojené postavena na velmi tenkém ledě (a někdy jde možná čistě o znechucení dalších badatelů), málokdo si troufne jít do sporu s elitními právníky správců pozůstalosti.

historii doplnila svým spektakulárním činem v loňském roce: přeměnila architekta v diamant. Toto není žádná metafora. Umělkyně se domluvila s potomky architekta a z popelu jeho těla nechala vytvoJedním z důvodů je skutečnost, že Luis řit ve Švýcarsku diamant. Celý proces má Barragán byl přiznaně snobským archijediný cíl – diamant vsazený do prstenu tektem s vášnivým zápalem pro krásu. umělkyně nabídla Federice Zanco na Nestylizoval se do role světanápravce oplátku za to, že zpřístupní architektoči samozvaného spasitele, a to i přes vu pozůstalost badatelům a zájemcům nápadnou fyzickou podobu s Le Coro architektovo dílo. Vše zdokumentovala busierem; vyznával nezakrytě elitářský a vystavila. přístup k architektuře. Otázka sociální Krása pro Luise Barragána v architekrovnosti pro jeho návrhy byla jednodutuře není postavena na silných formách, še nezajímavá. Když byl jednou přímo vychází z pomíjivých záchvěvů světla na konfrontován s výtkou, že staví pouze pestrobarevných hrubých zdech či mezi pro úzkou bohatou část společnosti, stromy, z barevných stínů plazících se po odvětil, že to není pravda, protože zdech, ze zvuku z výšky padastaví také pro koně. Muž vysojící vody do mělkého širokého ký, modrooký a vždy elegantně bazénu, ze snových zákoutí pro oblečený, od mládí s pleší na odpočinek i setkání s přáteli. hlavě a šátkem kolem krku, Je to krása křehká a současně pocházel sám z bohaté rodimonumentální, protože se ny a koně byli jeho celoživotní opírá o staletou tradici mexicvášní. Centrem jeho uvažování ké vernakulární architektury. byla krása, zmnožování záPorota při udělení Pritzkerovy blesků v prostředí, v němž se ceny se shodla, že v Barragádům stává zahradou a zahranově případě je architektura da domem. Pokud mu zrovna pojata „jako vznešený akt poepřišlo, že není vhodné světlo tické imaginace“. Je to vpravdě v zahradě, neváhal rušit poarchitektura básnivá a metazvání pro přátele na odpolefyzická, podněcující hluboký dní čaj jen a právě z tohoto emocionální i intelektuální důvodu. prožitek místa i sebe sama. Výrazně větší podíl na A pozůstalost? Správci se umenšené slávě mexického s umělkyní setkali, nicméně architekta má paradoxně váCasa Luis Barragán (architektův vlastní dům), památka Unesco k výměně nedošlo. Finální šeň pro jeho dílo ze strany katalog Barragánova díla nyní spravovatelů Barragánovy zpracovává tým pěti lidí; bude pozůstalosti. Tu spravuje Bamít dva svazky (celkem téměř rragánova nadace (www.ba1900 stran) se zhruba čtyřmi rragan-foundation.org), jež tisíci reprodukcemi. Federica však naproti všem očekáváním Zanco bude vždy spojena s dínesídlí ve slunném a pestrými lem a příběhem Luise Barrabarvami rozkvetlém Mexiku, gána. A řekl bych, že vůbec ne nýbrž ve stínu Alp ve Švýcarv záporné roli: právě protože sku. Dostala se tam díky lásce Barragánova architektura je k architektovu dílu: koupila ji tak smyslně svůdná a vizuálně totiž nadšená milovnice Bapodmanivá, reálně hrozí, že se rragánovy architektury Fedez ní rychle stane další obrazový rica Zanco, italská historička balast informační doby. Slunné umění, tedy přesněji její movifotky s pestrobarevnými zdmi tý přítel Rolf Fehlbaum, ředitel budou banální výplní módspolečnosti Vitra. Aby mohla ních a společenských časoFederica Zanco Barragánovu pisů a z celého Barragánova pozůstalost zpracovat, nechametafyzického básnění zůstane la ji převézt do perfektně připovrchní a prázdná dekorace pravených a zabezpečených Casa Luis Barragán (architektův vlastní dům), památka Unesco hesla „růžová je letošní žlutá“. prostor ve Švýcarsku a začala Zřejmě je to nakonec nevyhnuse jí věnovat. A od té doby telné, tlak banality je neúprosný a všudybadatelé a další nadšenci zapálení pro přítomný, kudrlinkou konzumních věcí smyslné a svůdné stavby měli jen málo se stalo mnoho dalších výjimečných tvůrpříležitostí, prakticky žádné, aby mohli ců, včetně mexické malířky Fridy Kahlo. do pozůstalosti nahlédnout. Federica Zanco Barragánův odkaz hájí Federica Zanco před sebe postavila tvrdě, o tom není pochyb. A já bych řekl, lákavý úkol dílo mexického architekta Jak popsal časopis New Yorker, o této přesně tak, jak vyžaduje křehká krása zpracovat do definitivního katalogu. skutečnosti se doslechla americká kondíla Luise Barragána. Pracuje na něm už od roku 1994, kdy ceptuální umělkyně Jill Magid a celou

Přístup za diamant?

BUDWEISER URBAN PROJECTS říjen/listopad 2016

10 – 11

SVĚTADÍL NA CESTÁCH Gabriela Bošková

Pavel Zeman, Ondřej Loučím

předchozích dílech tohoto seriálu o městských a subkulturních projektech, kterým se dostává podpory ze strany BU2R, jsme se zaměřovali spíše na ty, které vznikly v různých částech republiky, jen ne v Budějovicích. A jelikož je nám všem dobře známo, že Budvar má přízvisko Budějovický, museli jsme se zaměřit i na něco, co vzniklo v budějovické dolině. A našli jsme. Už dva roky tu funguje kolektiv nesoucí název Světadíl. Ten se navíc nedávno vrátil z cesty po balkánských skate-spotech a 1. října měl premiéru film, který mapuje tento nevšední výlet. Zeptali jsme se proto Martina Kalenského, jednoho ze světadílových členů, nejen na Světadíl, ale především na to, jak vypadalo cestování napříč Balkánem. Co a kdo je vlastně Světadíl? Jste jen parta skejťáků, nebo je za tím něco víc? I když se většina z nás skejtu věnuje,

tak určitě nejsme jen parta skejťáků. Světadíl bych označil jako kolektiv lidí, kteří se snaží napomáhat životu v prostředí, které je jim nejbližší. Abych to nějak konkretizoval, tak třeba Honza Hajšman a bratři Veitů dělají hudbu, Sára Šímová design, já věci kolem skejtu atd. Ale není to tak, že by každý měl jednu roli. Snažíme se dělat různorodé projekty a s tím se proměňujou i naše role. Co vás dalo dohromady? Kdy jste se jako skupina rozhodli začít fungovat trochu jinak? Tohle vzniklo asi před dvěma lety, ale my se známe déle. Tím, že Honza Hajšman začal dělat dýdžeje, jsme všichni začali vnímat veřejný prostor a uvědomili jsme si, že nám tu nějaké věci chybějí. Tak jsme se sešli parta, o které jsme si mysleli, že bude fungovat, a začali jsme dělat první krůčky. První věci jsme podnikli asi před třemi lety na Majálesu a pak jsme se pustili do vlastních menších věcí – brunche, mejdany a tak.

Je za vaším působením nějaký vyšší (dlouhodobější) záměr? Určitě se chceme snažit o větší projekty, které by mohly už nějak zásadněji přispět do veřejného života. Se Světadílem jsme začali, nejen abychom mohli reagovat na podněty, ale abychom mohli podněty i vytvářet. Co je pro vás „vetší projekt“? Máte nějakou představu? Přeci jen film z Balkánu byl docela velký, nebo ne? Film už byl docela velký. Ale mám spíš na mysli projekty, které budou větší svojí viditelností. Že zasáhnou i mimo Budějovice. Třeba i s tím filmem bychom chtěli vyjet a propagovat ho ještě na dalších místech. A jak tedy probíhala cesta po Balkánu? Ze sociálních sítí to vypadalo, že jste byli dva měsíce na cestě. Je to tak? To si myslelo spoustu lidí, ale abych to uvedl na pravou míru, tak na cestách jsme strávili 10 dní. Ale bylo nás 12, každý fotil, točil a materiál se sdílí postupně, takže to vypadalo na delší cesty.

Za 10 dní je to stejně pěkná cesta. Museli jste asi trávit hodiny v autě, ne? Strávili jsme v něm hodně času. Zažili jsme si desetihodinový přejezd ze Sarajeva do Černé Hory. Cesta měla původně trvat 6 hodin, ale na hranicích už stály kolony, u městečka Budva probíhal nějaký festival a tam byly kolony, že jsme hodinu stáli bez hnutí.

12 lidí je slušná banda na takovou cestu. Původně nás mělo jet 8, pak se přidali další, a tudíž jelo další auto. Ale bylo to v něčem složitější. Ubytovat 12 lidí není jen tak. A bydleli jste po hotelech, u místních? Ve Slovinsku jsme spali v kempu, hlavně proto, že všude v té době bylo ukrutné vedro. Ve Splitu jsme našli obrovský apartmán v domě za dobrou cenu a hned u moře. V Sarajevu a Černé Hoře nás ubytoval náš kamarád Enes a v Bělehradě jsme spali taky v kempu. Kolik míst jste tedy projeli a kde jste se zdrželi? Projeli jsme 6 států. Když to vezmu i s počátkem, tak jsme se zastavili v několika městech. Salzburg v Rakousku, Lublaň, kde jsme i kempovali, pak Split, kde jsme strávili tři dny, pak Sarajevo. V Černé Hoře jsme spali v Dobry Vodě a navštívili Bar a Kotor. V Srbsku jsme byli v Bělehradě. Na mapě jsme měli ještě Budapešť, ale tu jsme nestíhali.

Jak se na Balkáně liší skejtová subkultura? Má skejt na Balkáně nějaká svoje specifika? Co jsme měli možnost poznat, myslím, že to moc odlišné není. Jak jde dneska všechno přes sociální sítě, tak už se tady viditelné rozdíly nevyskytují. Na druhou stranu Split je celý mramorový, takže máš spoustu míst na ježdění. V Bělehradě je řada míst, která si skejťáci upravovali sami. Ve Splitu neměli ani skatepark, tam nebyl potřeba, ale v Bělehradě jsme našli skatepark hned. To byl point, od něhož jsme se odvíjeli. Dostali jsme hned typy, jak na policajty a kde je možné jezdit a kde ne. Pak tam bylo místo u řeky, nějaký starý pomník, který si ta komunita sama přebetonovala a měli z toho vlastní skatepark. Bělěhrad je asi hodně specifické město. Přišlo mi to trochu jako předměstí Ruska. To bylo asi jediné místo, kde jsem měl v noci strach. Všichni tam závodí v autech, mezi sebou i tebe zkouší. Nás dokonce jeden řidič túroval i přes den na přechodu. Na skútrech tam jezdí podivní týpci, u kterých je jasné, že tě chtějí obrat. Ale nám se to vyhlo, protože jsme chodili všude jako velká parta lidí. Ale centrum města docela žije. Všude spousta kavárniček a barů. Do těch jsme nicméně radši nechodili, protože nevíš, co máš čekat. Po cestě jste točili film. Jak ten vznikal? Film vznikal tak, že každý v podstatě točil na to, co měl po ruce – GoPro,

telefony apod. Zásadní byly dva foťáky, jeden s rybím okem, na druhý se točilo staticky. Někde je vidět, že ta kvalita obrazu není nejvyšší, ale v konečném výsledku to nevadí. Postprodukce byla taky ve vaší režii? Jak jste vybírali z takového materiálu? Neměli jsme danou koncepci, jak by měl film vypadat, takže jsme se snažili točit všechno, aby bylo z čeho vybírat. Nakonec jsme shromáždili asi 10 GB záběrů a třídění trvalo asi měsíc. Další měsíc pak zabral edit, o který se postaral Tomáš Hakl. Film měl premiéru 1. října v klubu K2, kde se vám sešlo celkem dost lidí. Jak se na to díváte s odstupem? Jsi schopný říct, o čem ten film je? Je to víc než jen skejt video? Je z toho zřejmé, že se známe už hodně dlouho. V tom filmu zaznívá humor, kterému mimo nás asi moc lidí nerozumí. Já bych řekl, že se to musí vidět, aby si člověk udělal obrázek. A předčilo to třeba tvoje očekávání? Určitě. Když jsme byli ještě na cestě ze Sarajeva do Černé Hory, padly na nás docela špatné stavy. Moc jsme nestíhali a nevěděli jsme, co budeme dělat dál. Tam jsme právě řešili, že máme málo natočeno, a říkali jsme si, že čtvrt hodina videa bude zázrak. Nakonec se nám povedlo dát dohromady půl hodiny a je to skvělé! Kde všude plánujete film promítat? A váže se k tomu ještě nějaký další projekt? Zatím proběhla jen premiéra, ale doufáme, že se nám podaří s podporou BU2R vyjet i do jiných měst. K samotnému #Balkandil videu se částečně váže i výstava redesignovaných desek od Alexe Brilla, která visí v Široku v chodbě.

OPINION

HOW TO BE A REAL TOURIST Natalie Czaban

12 – 13

říjen/listopad 2016

Denisa Vesecká

deally, as a traveller, you turn up to discover a new place. The land stands still or continues at its business while you wander through and gaze at its glory, unseen. But these days most countries are waiting for you at the bus stop. They have their own personality, carefully manufactured by the marketing men and they refuse to let you wander through unguided. Often they stand between you and what you came to see, giving you only a tourist-friendly, mistranslated and oversimplified impression of the country you came to know. You can barely see it over their shoulder. This has always been the case. But I think it has become ever more acute of recent years. Marketing has become a swollen monster and much of the world is desperate to speak English and absorb western culture. It is rare to meet the real personality

of a country, not the one put on to attract your tourist dollars. As with any case of identity fraud, the first step towards positive change is to recognise what is fake. This got me thinking to the country guides I have met this summer.

Tourist guides I have known The wannabe: Iceland is an amazing country. This much is well known, especially to people who have made the leap, purchased wet weather gear and bought a flight ticket there. Even so, arrival to Keflavik airport is a snake charmers web of glacial marketing. Huge posters whisper in your ear to “Discover”, “Feel”, “Be” Iceland. They always feature one or two solitary (beautiful) explorers in

inzerce

Dřevo s příběhem thick Icelandic sweaters, totally alone in the country, despite the fact that Keflavik airport teems with tourists all through the summer. Personally, I don’t need to buy into the idea that I am a mystical explorer, stepping out onto virgin territory to enjoy my holiday. Iceland feels like the friend who sits next to you when you are watching their favourite film and explains to you at every step why it is way cool. Chill out, Iceland. We like you the way you are. The introducer: Slovenia does it better. Slovenia has a tourist guide for everything. Every cave, walk, bike route and lake. It is all stylistically presented and comes in a green brochure marked sLOVEnia (get it?). Beyond this, though, Slovenia leaves you alone. It has literally given you absolutely all the information you could possibly need and now it trusts you to enjoy everything without falling off a mountain peak or getting eaten by bears. It is like a cool older brother who ushers you into the party, gives you the lowdown and then glides off to hang out with his own crew. (In terms of hand off ness though, I think Venice wins the prize. Over the centuries, it has got so bloated with tourists it cannot even eat a final one. Venice feels like exploring a huge and eroding mansion, deserted by its rich owners.) The glorious has-been: As a native, I find it hard to spot which face the UK puts on for its visitors to allow them to access its culture in a superficial and easy way. I know the Scots get sick of seeing their streets clogged with bagpipers and haggis shops, which are literally just there for the tourists. There is also the classic myth of the English “čaj o páté” which every foreigner knows exists and the average Londoner has never heard of. It is, presumably, served regularly every day at five, by tourist agencies to foreigners.

do we do it in Czech? I would say that the average tourist to Prague or Český Krumlov is initially blinded with honeyed promises of perfect Disneyland-esque magic castles, romantic squares and charming pubs. Then brought abruptly back to earth by very authentic post-Soviet rude waiters and unhelpful train staff. But does that really represent all that we are?

Is this a problem?

Be yourself but be the best you

I don’t mind tourist industries making it easier to enjoy their country. Indeed, without the massive terrain buses carting the streams of tourists around the Icelandic highlands this summer, I would have seen nothing. But it’s the idea that marketers have to prepare a comprehensive experience, a kind of multipurpose package tour for anyone who steps foot on their soil which ruins the whole point of independent travel. So here is the crux of the matter. How

It is incredible how interactions with just a few locals determine what a tourist thinks of that country for ever after. People often tell me what a friendly city London is because whenever they looked lost, someone would leap in to help them find their way. I’ve also had that experience in many European cities and it does leave a happy glow in the memory. I’m fairly convinced that Czechs don’t do it simply because it doesn’t occur to them or they don’t feel confident enough in

Kuchyně Vestavěné skříně Ložnice

720 993 899 Hlinská 514, České Budějovice their English. It’s also about who you welcome. I have a black friend from London who will probably never visit Scotland again because he felt people were staring at him or gave him an intangible sense of being unwelcome. This can be remedied by tiny things like smiling at people, especially those who might, because of their appearance, feel isolated in a fairly homogenous country like the ČR. This could radically transform their experience of this country. How welcome they feel and whether they will come back. I think what I am saying is, don’t leave it to the marketing people and don’t leave it to rude Prague waiters who are just out to screw tourists out of their money. One side is involved in creating fake castles in the sky, the other obsessed with the all too realistic world of getting as much money as they can. If we want tourists to leave the Czech Republic with a realistic impression of who we are, all it takes is a few tiny gestures, like smiling, a welcoming attitude and going out of our way to be friendly. I think it’s worth it. There’s enough real stuff here, we just need to be more open and confident in showing it to the people passing through.

NEBOJTE SE VÍNA Jan Flaška

14 – 15

říjen/listopad 2016

COLUMN

álo se to o mně ví, ale patřím k předním znalcům vína v České republice. O to víc je mi líto, že jsme my, Češi, pořád spíš pivaři než vinaři. Trochu to sice zachraňují Moraváci, ale mezi námi, Moraváci nejsou zas až tak moc Češi. Takový Moravák, to je vlastně skoro Slovák, a Slovák, to je skoro Maďar. To, že v souboji s pivem víno zatím prohrává, přisuzuju faktu, že víno má u nás pověst exkluzivního nápoje pro romantické chvilky, slavnostní příležitosti a bezdomovce. Snad je to tím, že pivo nic nepředstírá – laciný ležák se jmenuje Pytlák, Skalák, Pašák nebo Švihák (fakt!) – zatímco i ten nejlacinější krabicák se jmenuje Chatenau Blanc (což francouzsky znamená „Blančina šatna“) nebo Vino di Tavola („Jdi, víno tě volá“). Název na etiketě se sice snaží navodit dojem exkluzivity, ale věřte mi, že se nemusíte bát popíjet ho i při jiných příležitostech, než je večeře při svíčkách s následnou souloží nebo exekuce domu a stěhování pod most. Mám za to, že jistý ostych Čechů vůči vínu vzniká i kvůli jeho složité klasifikaci. Kdo se má vyznat ve všech těch jakostních, odrůdových, známkových, zemských, polosuchých, polosladkých a ledových vínech? I ve mně označení „s přívlastkem kabinet“ vzbuzuje spíš nechutné vzpomínky na větné rozbory v nevětraném kabinetě našeho češtináře než touhu poválet po patře chutný mok. A to už vůbec nemluvím o vychytávkách typu „barikové víno“ nebo „terciální buket“. Ve skutečnosti ale na víně není nic tak složitého, aby vám to zabraňovalo ho pít. Posuďte sami:

Dělení vín

Vína v zásadě dělíme do dvou skupin: 1. pitná, 2. užitková. První skupinu lze bez obav konzumovat. Druhá je vhod-

ná zejména ke křtu lodí a jako náplň do stěračů. Samozřejmě, že takové hrubé dělení není dostatečné, proto vína dělíme na další tři kategorie podle toho, z čeho je nápoj vyráběn. 1. „Dobrá“ vína jsou vyráběna z nejkvalitnějších vybraných surovin, jako jsou: bobule vinných hroznů, jablečná dřeň a rybíz; 2. „polohnusná“ vína vznikají lisováním šlupek a semínek z hroznů a následným stáčením do krabic, a konečně: 3. „hnusná“ vína vyrábějí vinaři macerací hlíny a kamínků v okruhu 500 metrů okolo vinohradu a stáčením do pětilitrových demižonů, které pak opatří pestrobarevnými etiketami v italštině a vyvážejí do českých hypermarketů. Důležitým ukazatelem kvality vína je také jeho původ. Každé opravdu dobré víno nese přesné označení místa svého původu, např. „směs vín ze zemí EU“. Takové označení nápoje je zárukou, že po něm neoslepnete, neboť evropské standardy pro zpracování biologického a průmyslového odpadu patří k nejpřísnějším na světě. Mimoto si díky jasně udanému místu původu můžete být jistí tím, že víno nebude obsahovat kromě oxidu siřičitého (který jediný zajišťuje takovému vínu vůbec nějakou

chuť) žádné další alergeny, např. korýše (č. 2), skořápkové plody (č. 8) nebo vlčí bobky (č. 13). Můžete namítat, že „směs vín ze zemí EU“ není zrovna moc přesná specifikace oblasti, ale na druhou stranu je alespoň uklidňující vědět, že takovéhle víno – navzdory své chuti – pochází pořád ještě z naší planety. Úplně nakonec nám zůstává ještě jedna otázka: je lepší červené, nebo bílé? Díky svým dlouholetým a bohatým degustátorským zkušenostem vám mohu s klidným svědomím odpovědět: bílé. Jedině bílé. Jiskřivé, blyštivé, medově lahodné bílé. Pokud jste se někdy pokoušeli vyprat z košile zvratky po červeném víně, víte, o čem mluvím. A proto volám: nebojte se vína! Užívejte tohoto lahodného nektaru, daru Země a Slunce, nápoje Dionýsova! Pivo je pro plebs, kdežto víno je nápoj bohů, umělců a naší nejvyšší politické reprezentace. Krom toho jistě víte, že ve víně je pravda. Vždyť právě vínu my všichni občané naší republiky vděčíme za to, že náš pan prezident má každý den už od rána pravdu. autor má pravdu z laciného soudku

ŠKODA NEŽÍT NAPLNO

Lahůdky ze Szigetu

edakce mi dala úplnou volnost, tak jsem řekl, že místo jednoho stálého tématu, budu vždycky psát o tom, co mě zrovna zaujalo nebo na čem pracuju. Jasně, nebyl bych to já, kdyby to nějak nesouviselo s jídlem, ale na odborný gastro pojmy zapomeňte. Blížím se do cíle s druhou kuchařkou, takže námět na první sloupek nebylo těžký najít. Vezmu vás do Budapešti na Sziget Festival, kde jsme mimo jiný fotili jednu z kapitol. Jde o takovou menší akcičku, na kterou denně zamíří sto tisíc lidí. Ale na fronty nenarazíte. Čistota, skvělá atmosféra, super hudba, spoustu spontánních lidí a stánkový gastro! Asi hlavně díky tomu si mě Sziget tolik získal. V grilovací zóně (ano, na hudebním festivalu!) jsem bez většího hledání narazil na týpky v kloboucích, kteří přímo z obrovského grilu servírovali texaský BBQ; kousek dál zase parta

nadšenců předělala minivozítko na pojízdný gril a rožnila v něm kusy vepřového, takové grilované prase 2.0. Měl jsem totiž pocit, že by snad zvládli grilovat i za jízdy. Mohli jste říct, že vám byla zima nebo vedro, ale rozhodně jste nemohli říct, že byste měli hlad. Co vám budu povídat, na velký festivaly jsem nebyl – ale Sziget můj názor celkem změnil. Jasně, v našlapaným line-upu najdete mainstreamový kapely, ale taky spoustu lahůdek, na který bych klidně vyrazil do klubu. Letos to rozhodně vyhráli Editors. O řadě jmen jsem na festivalu slyšel poprvé, ale třeba taková Jain předvedla show, na kterou jen tak nezapomenu. Sziget, to ale nejsou jen koncerty, ale taky divadlo, workshopy a dokon-

ce i travesti-show, která není trapná! Do stanu se vždycky večer nasoukalo 1000 lidí a s nadšením zírali. Nevystupovali totiž „laciní kluci“, ale renomovaní tanečníci z celého světa (jeden prý kvůli Szigetu odmítl tancovat na narozeninách Madonny). Vloni mě podobně dostala Fuerza Bruta – spojení živý hudby, tance, cirkusu a vizuální show z Argentiny. Takže pokud váháte, kam v létě vyrazit, určitě směrem do Budapešti! Lístky na příští ročník už jsou v prodeji. Den si navíc můžete zpestřit výbornou maďarskou kuchyní v centru, schválně zkuste místa, kde nesedí turisti, ale místní. Jinak v listopadu vyjde Škoda nevařit 2 – Kuchařka plná akce, kde toho (nejen) o Szigetu bude mnohem víc. Martin Škoda

Let´s make the long story short. No English at the beginning, butcher, own business, heart attack, retirement, everything for free. I am not kidding, that´s exactly what happened. In his defence I have to admit he was really kind to me as he bought me a drink. I shamelessly went for Staropramen that time. He was telling me his stories and tried to mobilize all his mates to get me a job. When I mentioned I am sort of into writing and photography I´ve noticed I harvest a little smile which I personally would call laugh but anyway. As the evening went on there were more people coming and all of them seemed to be interested in svíčková and Czech tramp songs like “Když sever válčí s jihem” and so. I was introduced to some other Czechs, one of them especially is definitely worthy to mention because this guy has his own brewery that makes Czech beer. It´s called Bohém and it´s available only in two London pubs. To sum up the whole crew – there was only one English guy who had married a Czech aerobic trainer who was bravely drinking Czech beer and

trying to cope with the Czech social customs, a few builders, one absolutely looking depressed IT guy who never smiled and did not talk to anyone, this gypsy retired guitar player, a couple of his girl-friends, and a couple of Slovakians plus a Slovakian chef in the kitchen who made svíčková for those who wanted some. To be honest, after all it was quite a nice evening to compare with what I´ve experienced the other day. It was my very first shift in one typical British pub in central London. There was a quiz night which is always like a big deal for all the participants. Unfortunately one of the mics was broken and these guys kept on asking me if I could fix it. Obviously not, I kept on saying sorry, they were annoyed so somebody else had to go to the nearest Tesco to get a pair of new batteries. It was just a little detail that made the whole atmosphere quite tense. This is not to compare the two different ways of entertainment. This is absolutely not to compare two different nations or something. This is simply to say that people take themselves unnecessarily seriously in many different ways and it´s like wasting of time to me. Šárka Kotzinová

LONDON CALLING

Why so serious?

ince I´ve moved to London I´ve decided to enrich your lives by my little personal insights into the English/Czech cultural atmosphere. What I had to do first when I arrived was definitely to find the Czech community and figure out how does this particular group of people work and co-operate. I was not really in a social mood, especially not to go somewhere on my own and melt into this absolutely diverse group consisting of Czech tramps, gypsies and whatever. Don´t take me wrong, guys. They were really nice chaps but I just wanted to stay at the bar and quietly sip my beer. I intentionally did not go for Staropramen as I wanted to stay as inconspicuous as possible. (Un)fortunately, a roughly 50 year old gypsy buddy came to me and asked in Czech if I was alright. I tried for two seconds to pretend I did not understand what he was saying but after all I felt sorry for him and as I wanted to get some interesting point for this column I started to chat with him.

KDE SE (NE)DÁ ČÍST

Martin Dvořák

16 – 17

říjen/listopad 2016

LITERATURE

Člověk, jenž čte rád, si rád čte tam, kde je to pro tuto bohulibou činnost nejbohulibější. A tak zatímco některé ze sekt se cíleně sdružují na místech k tomu určených, navíc doplněných o smlouvy na převedení majetku do rukou oné sekty, čtenáři mají naprosto volnou ruku (a oči) na to, kde se s knížkou vyvalit a tam nerušeně číst a kontemplovat nad čtením. Následující typologie míst vhodných ke čtení je čistě má osobní a vychází ze zážitků, jež mi čtení znemožnily nebo znechutily či jiným způsobem vrhly do osidel zákona schválnosti. Vlak Čtení ve vlaku je nejlepší věc na téhle planetě. Ve vlaku jsem přečetl většinu nejdůležitějších knih mého života. A taky jsem tam pořád nepřečetl, co jsem chtěl. V rychlíku z Brna do Ostravy si ke mně jednou přisedl člověk. Přitloustlý, s knírkem, padesát let a více, v teplákovce. Neměl u sebe nic, vůbec nic, takže mi okamžitě došlo (a toho jsem se zhrozil), že se nemá cestou jak zabavit. Po pěti minutách jízdy to vypuklo: Začal se se mnou bavit. O cikánech, o tom, jak nemá peníze, jak se spává na ubytovnách a tak dále. Knihu v mých rukou a můj soustředěný pohled do ní buď ignoroval, nebo viděl knihu poprvé v životě a nevěděl, k čemu slouží. Dlouhých, dlouhých 150 kilometrů. Hospoda Čtení v hospodě je nejlepší věc na téhle planetě. Bez hospody bych nenapsal ani bakalářku a ani diplomku. Ale byla to dřina. Vždycky si ověřím dopředu, že mám kamarády někde na

akci nebo v práci, a pak si jdu s knížkou do naší vesnické hospody posedět a jen tak tam čtu, piju pivo, balím cigarety, mám klídek a je mi dobře. Ale pak jde někdo více či méně známý ze záchodů a zařve: „Zdááár!“ A je konec. Pak už jen chlastám a tlachám a srdce mě táhne ke knize, ale jsem slušně vychovaný a povídám si o sportu (o němž vím kulový) a o drbech (čímž vzrůstá můj koeficient vesnického povědomí „každý s každým“). Vrchol byl ale partička kluků z vedlejší vesnice, které jsem v životě předtím nijak pořádně neznal. Seděli o dva stoly dál, vůbec jsem si jich nevšímal, a když odcházeli pryč, zařvali na mě: „Tak zdááár, čtenáři!“ Načež jeden z nich řekl zbytku jejich party: „To je p*ča!“ A byl jsem p*ča. Před burany je potřeba se chovat taky jako buran, abyste nedostali přes hubu za to, že si dovolíte číst knihy. Akademická knihovna Vůbec nejblbější je chodit si číst do akademické knihovny během akade-

AFORISMY CESTOU KE KAFKOVI

en málo autorů z bohemikálního prostoru dosáhlo takového ohlasu jako Franz Kafka (1883–1924). Pražský rodák židovského původu píšící německy za sebou během svého krátkého života stihl zanechat dílo, které promlouvá ke čtenářům

dodnes. Teprve před třemi lety Kafkovi v češtině vyšla sbírka jeho aforismů, poznámek, postřehů a deníkových záznamů pod názvem Leopardi v chrámu. Návrat k této knize lze vřele doporučit, a to nejen nadšencům do Kafkova absurdního světa. Proč? Je totiž cestou i k němu samotnému, jako ke skutečné existenci a ne jen

mického roku. Písemné výzvy k tichu na každých pěti metrech prostoru nedávají smysl ani vysokoškolsky se vzdělávajícím jedincům. Zhruba desetina mých znalostí nabytých v knihovně je z knih, zbylých devět desetin je od lidí mimoděk vyslechnutých v knihovně. Například: jak se přeobjednává u kadeřnice, jak by správně měli v menze vařit, kdo se jak kde hrozně opil (klukovi z moravské vesnice, jako jsem já, to připomíná TV pořad Kuřátka) a samozřejmě řeči o tom, jak je hrozně těžké dodělat školu. Inu, kdo v knihovně řeší kadeřníka, ten vskutku tu školu dodělává těžko. Domov Čtení doma není dobré. Doma máte připojení k internetu, ledničku, televizi, někdo ženskou, která se zrovna převléká… A taky máte kamarády, kteří vědí, kde bydlíte, a tahají vás ven na pivo. A pak také člověk jako já má těch knih doma už možná moc, takže si hodinu vybírám, do které zabrousím. A končí to většinou čtením Milk & Honey.

Ondřej Selner

vyprázdněnému pojmu. Témata téměř všech krátkých textů obsažených v Leopardech daleko přesahují rámec literatury. Samozřejmě že slovo, literaturu, umění (a to např. ve vztahu k sobě samému či k tvorbě komerční) Kafka tematizuje v podstatné části aforismů, nicméně velkou plochu knihy zaujímají i úvahy a postřehy,

Anketa

Které doporučení hodné knihy jste v poslední době přečetli? jež jsou v daleko autentičtějším sepětí s běžným životem. Kafka pozoruje sám sebe a anatomicky zachycuje své nálady (ať už jsou to pocity outsiderství, méněcennosti, závisti, nesmyslnosti, nemožnosti naplnění). Důvodem, proč jsou Leopardi v chrámu fascinujícím čtením, však je skutečnost, že Kafka nikdy nesklouzává do pitvání sebe sama. Nesnaží se najít příčinu svých nesnází, pouze je funkčními a přesnými metaforami zachycuje. Ty pak mohou vystoupit do popředí samy o sobě jako obrazy prosté jakéhokoliv patetického nánosu, díky čemuž se stávají daleko přesnějšími svědectvími Kafkovy osobnosti. Největší potenciál knihy lze spatřovat v její univerzálnosti. Číst ji totiž může jak čtenář znalý Kafkova světa, kterému rozkryje a poodhalí nepochopitelné, ale často právě velmi odosobněné světy plné bolestivě přesných psychologických sond zase o trochu více, tak i ten neznalý – pro toho totiž budou Leopardi v chrámu deníkem vnitřně komplikovaného, avšak nesmírně silného člověka, který se oddal literární tvorbě naplno, a to až do samého závěru svého života, kdy jej nakonec slovo, jemuž zasvětil své jsoucno, opustilo: „Mluvení mě dnes namáhá.“ Číst sbírku Kafkových aforismů je jako číst v Kafkovi samotném. A za to se sluší vyzdvihnout také poctivou práci editora Josefa Čermáka a grafickou úpravu Zdeňka Zieglera, díky jejichž péči nejsou Leopardi v chrámu směsicí roztříštěných fragmentů, nýbrž pevně pohromadě držícím celkem střípků tvořících smysluplnou koláž, jež je cestou ke Kafkovi samotnému.

LEOPARDI V CHRÁMU Franz Kafka Nakladatelství Franze Kafky 2013, 204 stran

Martin Jirkal student Historický román Mlčení od Šúsaka Endó není pouhým obrazem stavu kdysi v Japonsku prosperující křesťanské misie v polovině 17. století, kdy byl již v platnosti výnos zakazující vstup do země veškerým cizincům. Jedná se především o příběh mladého jezuity, jehož víra je vystavována zkouškám v zemi, kde se Bůh zcela odmlčel a dopouští nesčetná příkoří na svých ovečkách. Do kin sice brzy zamíří filmová verze od Martina Scorseseho, ale už jenom kvůli brilantně napsané pasáži, kdy hlavní hrdina v temném žaláři za úpění mučených souvěrců musí učinit rozhodnutí, zdali se zřekne víry, stojí kniha rozhodně za přečtení. Dokonalost strhující dvoustrany hrdinových vnitřních pochodů bude na plátno jen stěží zcela převedena.

Hana Soukupová publicistka Francouzský prozaik Jean-Michel Guenassia představuje pro příznivce velkých románů sázku na jistotu. V dobrém překladu Heleny Beguivinové teď vyšel v Argu Nezmar, a to záhy po francouzském vydání. Stejně jako v Klubu nenapravitelných optimistů nebo ve Vysněném životě Ernesta G. se příběh odehrává v několika zemích a v dlouhém časovém záběru. Hrdinou je tentokrát válečný veterán z Afghánistánu, jehož život poznamenala rodinná tragédie z dětství. Konstrukt z příběhu trochu trčí, navíc hádanku Tomova života čtenář snadno rozlouskne, takže se v závěru žádné velké překvapení nekoná. Zklamáni nejsme, ale kvalit Klubu nenapravitelných optimistů zatím žádný nový Guenassiův román nedosáhl.

Jiří Česnek pingl Už potřetí ve svém životě jsem nedávno dočetl fenomenální román Quo vadis od polského spisovatele Henrika Sienkiewicze (dostal za něj Nobelovku). Trvalo mi to čtyři dny a opět se mi, jako kdysi na střední škole, vrátil ten pocit absolutního štěstí, když se seznámíte s křesťanskými hodnotami takovými, jaké na počátku byly, abstrahovány od těch p*čovin, co se jich během staletí nakupilo. Pár křesťanských rodin, co znám, se vůbec pravidly věrouky, kterou si myslí, že drží, neřídí a jsou hrozní volové. Takže bych tu knihu dal povinně přečíst všem, kdo chodí do kostela, ale jinak se chovají jako svině.

18 – 19

říjen/listopad 2016

ARCHITECTURE

NORMÁLNÍ JE BÝT NEMODERNÍ Petr Šmídek archiv Caruso St John

as hraje v našich životech hlavní roli. Naopak domů jakoby se zdánlivě netýkal. Nejlepší stavby hravě přetrvávají staletí. Čas vždy představoval důležitou inspiraci pro spisovatele, umělce a filozofy. Dnešním architektům však nahání noční můry. Díky moderním technologiím se čas pomyslně zrychluje a neblaze se podepisuje na podobě současných realizací. Nejde přitom o zub času nahlodávající již hotové stavby, ale o vnější tlaky přicházející ještě před jejich dokončením. Najdou se však takoví architekti, kteří umí odolat tlakům po něčem stále novém i požadavkům rychlé a levné realizace. Jedním z takových je původem kanadský architekt Adam Caruso, který v polovině října přicestuje do Českých Budějovic, aby zde představil výběr 33 soutěžních návrhů a 6 projektů, které vytvořil jeho londýnský ateliér za uplynulé čtvrtstoletí. První příležitost seznámit se s tvorbou Caruso St John mělo české

publikum před dvěma lety, kdy Adam Caruso vystoupil v říjnu 2014 v pražském kině Světozor s přednáškou „Klam modernismu“ o rozdílu mezi ortodoxním modernismem, který se ostře distancoval od jakýchkoliv historických kořenů, a moderní architekturou, která se snaží komunikovat s plnou realitou současné kultury. Adam Caruso se narodil roku 1962 v kanadském Montrealu, kde také získal vzdělání. Před založením společného ateliéru s Peterem St Johnem v roce 1990 pracoval pro významné londýnské výzkumné organizace a inženýrské společnosti. Caruso rovněž vyučoval na řadě prestižních světových univerzit, až byl v roce 2011 jmenován profesorem na curyšské polytechnice, kde se svými studenty kupodivu nenavrhuje nové domy, ale snaží se zachytit „povahu prostoru“ pomocí uhlových kreseb, obřích modelů a fotografií, které pak nijak dál v počítači neupravuje. Vytváří modely mistrovských staveb i zašlých časů a čerpá z nich atmosféru. Hledá kvalitu míst i tam, kdy by ji nikdo neočekával.

20 – 21

říjen/listopad 2016

ARCHITECTURE

Inspirace u předchůdců Kromě vlastní architektonické tvorby se Adam Caruso věnuje také publikování monografií autorů, kteří stáli mimo hlavní proud modernistů 20. století, jako byl francouzský architekt Fernand Pouillon nebo italští architekti Mario Asnago a Claudio Vender. Současně se věnuje publikování vlastních teoretických textů, které se vážou k přezírané „alchymii každodennosti“. Psaní o architektuře vyžaduje odlišný přístup ke světu. Popisování „pocitů věcí“ Caruso bere jako únik od každodenních starostí v kanceláři i na stavbě. K psaní přistupuje méně jako architekt a více jako člověk. Přes nesmírné obtíže má možnost přiblížit se psaním k architektonickému ideálu. Zatímco architektura vyžaduje konstruktivní přístup, psaním Caruso získává větší volnost a příležitost k ponoření se do neoblíbených vod, může se pokusit o jejich porozumění a výklad. Snaží se vyhýbat moralizování, ale předkládá etické otázky. Caruso přiznává vliv světoběžníka Adolfa Loose, který dokázal být svými texty velmi kritický k tehdejší monarchistické společnosti. Přes Loosovu esej „Principy odívání“ se Carusovi studenti na ETH dostávají až k prvnímu profesorovi na curyšské polytechnice Gottfriedu Semperovi, jehož teorie odívání patřila mezi nejvlivnější architektonické myšlenky 19. století. Na podobnosti slov stěna (die Wand) a oděv (das Gewand) staví i Caruso svoje principy při navrhování domů. Architektura v podání zástupců „nové normality“ představuje kulturní aktivitu, která se stává součástí skutečného života a začleňuje se do svého prostředí. Těžkotonážní brutalistní architektura i odhmotněné high-tech konstrukce v poválečné Anglii se natolik zaměřily na nosnou strukturu, že zcela opomněly charakter vytvářených místností. Stejně tak Peter a Alison Smithsonovi své stavby příliš vysvětlovali, čímž tehdejší britské publikum zaskočili. Z poválečné tvorby je Carusovi nejbližší eklekticismus amerického post-

modernisty Roberta Venturiho. V knize Pocity věcí vydané před osmi lety Caruso přiznává, že by rád navrhoval s takovou erudicí a důvtipem jako Karl Friedrich Schinkel, Philip Webb nebo Adolf Loos. Přestože byla jejich tvorba do značné míry eklektická, posunula architekturu o velký kus vpřed. Caruso zmiňuje Loose na mnoha dalších místech své knihy, kde připomíná úlohu architekta na počátku 20. století v podobě erudovaného kritika formulujícího své myšlenky v textech běžné veřejnosti přístupných. Nejspíš bychom si měli podobný úkol položit znovu po sto letech.

Nová normalita

autor je redaktor serveru Archiweb.cz

Kancelář Caruso St John sídlí ve východním Londýně, který v uplynulém půlstoletí prošel díky desítkám odosobněných prosklených administrativních budov dramatickou banalizací městského prostoru, jemuž se nevyhnula žádná větší metropole. Po rozčarování ze sterilní modernity se architekti začínají opět ptát: „Jaká je budoucnost věcí minulých?“ Londýnská kancelář Caruso St John není jedinou, která se úspěšně

vzepřela diktátu modernosti. Napříč evropskou architektonickou scénou lze dnes vysledovat celou generaci prosazující „novou normalitu“, čímž se pochopitelně nerozumí, že by tvůrci ustrnuli v historii nebo na akademické půdě, ale postoj vůči provokujícím hvězdám na architektonickém nebi. V článku z roku 2009 pro AA Files se Adam Caruso ptá, co se stalo s analogickou architekturou, čímž mířil na generaci Šikových absolventů ETH ze 70. a 80. let. Myšlenky Miroslava Šika k nám pronikly na počátku 90. let a více je rozšířili zakladatelé Nové české práce v čele s Michalem Kuzemenským a jeho ateliérem re:architekti. Tyto architekty nezajímá povrchní designování, ale hloubková analýza místa a filozofický základ řešené problematiky. Vzhledem chudá architektura vyžaduje vyspělou společnost, která je bohatá duchem a současně dokáže zaplatit čas strávený nad projektem a neošidí ani následnou realizaci, což se ve výsledku všem vyplatí, neboť čas si na takových stavbách vyláme zuby. Dům umění v Českých Budějovicích v říjnu přinese projekty staveb, které navazují na britský eklekticismus, přestávají vnímat architekta jako pouhého designéra a s bravurou dokáží vzdorovat času.

TOP 5 ČB: MALEBNÁ MÍSTA

ásledující výběr je určen v první řadě těm, kdo do Budějovic přicházejí jako nováčci: v největší míře se tedy jedná o univerzitní a středoškolské prváky. Jako ve všech případech, kdy má člověk za úkol selektovat, i tento výčet je plodem subjektivním, takže zajímat by mohl i budějovické „domorodce“. Každý z nich by totiž dost dobře mohl sestavit vlastní, od našeho

odlišný seznam malebných míst (stačí porovnat s anketou na str. 7). A co že se myslí tou malebností? Neodvoláváme se ani tak na klasické pojetí, které chápe malebnost jako svébytnou estetickou kategorii akcentující přiměřenou míru různorodosti a kontrastů. Vybrána byla spíše taková místa, na nichž lze zakusit dojem živé harmonie; místa klidu sice pulzujícího, ale v tepu harmonizujícím, v některých polohách až usebrávajícím. Nemáme ovšem na mysli žádnou kýčo-

Zdeněk Brdek Helena Hrušová, Cyril Nováček

vitou selanku, jde vesměs o prostory poměrně dynamické, u nichž příliš nehrozí stereotypní idyličnost. Je nicméně docela možné, že právě na místech, která jsme vybrali do našeho Top 5 ČB, bude návštěvníkům dopřáno aspoň částečně, na určitou chvíli spočinout: jejich prostorové uspořádání totiž přímo vybízí k tomu, aby se na nich kolemjdoucí zastavil a nabral trochu dech před pokračováním svého těkavého pohybu.

Budějcký 4ky

Budějcích funguje velké množství hospod nejrůznějšího ražení. Od těch nejnafintěnějších řetězců až po knajpy, kde to vypadá, že se zastavil čas. Pojmenovali jsme si ty druhé jako hospody čtvrté cenové skupiny (tedy 4ky), avšak nechápeme tuto kvalitu vůbec pejorativně. Vysoce naopak

oceňujeme tamní bezčasí, umanutou strnulost, jež v sobě má cosi malebného, kontemplativního. Jak říkají naši redaktoři Cyril Nováček a Ricardo Picante, kteří pro nás tento rázovitý městský fenomén pravidelně mapují (v tomto čísle na str. 31), tady je svět stále ještě v pořádku.

Sokolák

22 – 23

říjen/listopad 2016

TOWN

ohle místo by do svého výběru pravděpodobně zařadila většina domorodců. Pro ty náročnější je snad poněkud profláknuté… Ale jak bylo řečeno, myslíme především na budějcké panice, a těm nemusí být automaticky zřejmé, že Sokolský ostrov u soutoku Malše a Vltavy je jedním z nejdůležitějších kulturně-společenských

uzlů. Překvapivě se tu opravdu nachází sídlo zdejší tělovýchovné jednoty. Ta měla k dispozici kromě sokolovny a atletického stadionu také volné prostranství, na němž se dnes můžou konat ty nejparádnější budějcké akce: třeba místní Majáles nebo rytířské slavnosti. Navíc tady stojí plavecký bazén s plovárnou a najdete zde i hudební klub K2.

Kostel Sv. rodiny

ento svatostánek na Senovážném náměstí si do názvu vetkl adjektivum „studentský“ a vskutku drží étos studentství v tom nejlepším smyslu slova. Vedle náboženských obřadů se tu odehrávají i nejrůznější kulturní akce (divadla, koncerty, přednášky atp.), působivé je nicméně i prosté posezení uvnitř. Interiér, rekonstruovaný uznávaným architektem Josefem Pleskotem, totiž patří k nejpovedenějším architektonickým realizacím ve městě. Zaujme mimo jiné souřadnicová soustava čtverců z pravého zlata, která pokrývá stěny.

místní Černé věži vědí asi i přespolní. Málokdo si ale uvědomuje, že ve městě máme i její komplementární protipól: Bílá věž se – zjednodušeně řečeno – nalézá na Piaristickém náměstí. Sama o sobě není zas tak výjimečná, dohromady s obklopujícím kontextem ovšem tvoří pozoruhodný prostor. Krom zmíněného náměstí a klášterního kostela ze 13. století (nezapomeňte zajít dovnitř, až do rajského dvora) je tu za železnými vraty i nenápadná zahrada, mimo jiné s církevními sochami. Kafe donesené z nějaké nedaleké kavárny tu chutná skvěle. A když má člověk štěstí, vyslechne k tomu i zvukovou symfonii z přilehlé ZUŠky.

Bílá věž

Náměstíčko Václava Havla

ic takového v Budějcích, pravda, oficiálně neexistuje. Co je mi však známo, místo setkání Široké a Kněžské ulice nemá dosud žádné pojmenování, takže nám nic nebrání si ho mezi sebou označit po prvním posametovém prezidentovi – když už letos slavíme jeho nedožitou osmdesátku. Na

prostoru, lemovaném Biskupským gymnáziem, papírnictvím a malými potravinami, je zajímavé, že zůstává půvabným, ať k němu přicházíte z jakékoli přístupové strany. Centrální lavičky umístěné mezi dva jakési šlechtěné stromy navíc doslova zvou k posezení.

ARCHITECTURE říjen/listopad 2016

24 – 25

PRACHATICKÁ KRALOVA VILA JE NOVOU KULTURNÍ PAMÁTKOU Kralova vila, jedna z nejvýznamnějších funkcionalistických staveb jižních Čech, byla dlouhodobě ohrožena demolicí kvůli údajné stavbě dopravní přeložky. Spolku Živá vila se ale podařilo dosáhnout téměř nemožného. Navzdory majiteli objektu (městu Prachatice) i plánované silnici byla tato stavba zapsána na seznam kulturních nemovitých památek ČR a její demolice již není na pořadu dne.

Barbora Staňková Denisa Vesecká

ila J. N. Krale, nacházející se v blízkosti prachatického vlakového nádraží, vznikla díky obchodnímu úspěchu Johanna Nepomuka Krale v těsném sousedství jeho firmy. Byla postavena roku 1932 vídeňským architektem Fritzem Reichlem. Stavba je unikátním zástupcem předválečné moderní architektury ve městě, z této doby Prachatice nemají hodnotnější stavbu. Při navrhování vily se Reichl silně inspiroval architekturou Adolfa Loose.

To je patrné především na pojetí obou pohledově se uplatňujících průčelí, která jsou čistě symetricky souměrná, s pravidelně rozmístěnými okny. Inspirace Loosem je zřejmá také ve zpracování vestavěného nábytku. Stavba Kralovy vily byla dokončena 30. října 1932. Rodina Kralů ale obývala dům pouze do května 1945, poté byla v rámci odsunu německého obyvatelstva nucena dům opustit. Vila sloužila několik let jako sklad a kanceláře, od roku 1948 v ní byly umístěné jesle.

inzerce inzerce

Městská galerie Týn nad Vltavou

Uutěrky (Ne)všední den pana Stana

út - ne 13 -17 h / www.kulturatyn.cz

Ty následně vystřídala mateřská škola a školní družina. Od 70. let je stavba odsouzena k demolici kvůli zmiňované stavbě obchvatu. Proto byla v roce 2008 družina přestěhována, vila vyklizena a vystavena vandalismu. Došlo k odcizení většiny kovových prvků včetně litinového topení nebo okapů. Vila utrpěla v průběhu druhé poloviny 20. století mnoho škod. Ať už se jedná o nevhodné zacházení v období, kdy byly v objektu umístěny jesle (nevyhovující nová okna, necitlivé zacházení s původním nábytkem atp.), nebo o dobu současnou, kdy došlo k naprosté záměrné devastaci objektu. I přes tento nepříznivý osud zůstala ale stavba zachována v téměř autentickém stavu, beze změn vnější podoby i vnitřní dispozice. Téměř zázrakem byly uchráněny také důležité původní prvky. Jde především o většinu dveřních výplní, dále zůstala takřka ve všech místnostech dřevěná dubová parketová podlaha, na chodbě je navíc dochována zcela neporušená kamenná podlaha, tzv. lité teraco. Velkou újmu neutrpěly (vyjma nevhodného světlemodrého nátěru) ani vestavěné skříně v šatně či chodbě, dochován je také servírovací pult v jídelně včetně výdejního okénka. Zachovala se také řada původních oken, například u velkého arkýře v hlavní obytné místnosti nebo na terase v patře. Na základě podnětu z řad obyvatel přistoupilo město Prachatice v roce 2014 k pronájmu vybydleného objektu včetně zahrady. Vznikl zde spolek Živá vila, který usiloval o zachování Kralovy vily i o přehodnocení plánované stavby silnice. Spolek udržoval vilu i okolní zahradu, navíc zde pořádal různé kulturní a vzdělávací akce. Žádost o zapsání vily do Ústředního seznamu kulturních památek České republiky byla podána v listopadu 2014, v červnu 2015 zahájilo Ministerstvo kultury ČR správní řízení o prohlášení památkou a 1. září 2016 se vila skutečně památkou stala. O jejím dalším využití bude v dohledné době rozhodovat rada města. Ta se zatím odvolala k Ministerstvu kultury a do doby, než bude rozhodnutí přezkoumáno, zůstane vila zavřena.

4. 10. - 20. 11. 2016

umělec

26 – 27

říjen/listopad 2016

URBAN LIFE

ZMRT

zdroj / internet tbc… zpověď sprejaře

Zcela účelně nekulturně a primitivně ničím určité hodnoty a poškozuji hodnotné předměty v soukromém či společném vlastnictví. Nepřináší mi to žádné materiální obohacení a nemám ani žádný motiv. Konám tak jen pro vlastní potěšení či pro potřebu odreagovat se. Často k tomu dochází pod vlivem alkoholu nebo drog. Sem hrdina mnohých mladých chlapců a dívek. Jsem důležitá postava v životě mladých lidí, a lidí, kteří netrpí ovčím syndromem. Baví mě na tom úplně vše. Tvořit, budovat a ničit. Oni jsou na jedný straně, my na druhý. Útěky, pouta a spaní na záchytce. Lajfstajl. Jediný měřítko je kvalita věci. Výčitky nemám nikdy. Nic není zadarmo a nelituju jediný koruny ani úsilí, který do něj vkládám. Jsem závislej na adrenaliu. Je to poslání. Furt lepší než se chodit o víkendu bez účelně rozjebávat s kamarádama, chlastat, fetovat, chodit makat za hovno peníze a pořád dokola. Skurvený stereotyp! Baví mně ten druh sociální interakce. tvorba a čistá destrukce cizího majetku mi přináší potěšení. Můžu

ničit něco, co je cizí, upravovat to tak, jak se mi zlíbí, podepisovat si to a ten předmět si de facto přivlastnit. Zničené věci líbí, protože přestanou být funkční. Stávají se z nich jen objekty, na které se lze dívat. Hasičákem pomaluju celou přední stěnu domu a ještě nahodím jeho auto. A to tě ráno fakt řádně a šeredně nasere, věř tomu. Hrozba sankce mě od graffyti neodradí, jen zvyšuje adrenalin. Co se maluje na legálech mě nezajímá, a lidi, který tam malujou, taky ne. Nejvíc v graffz je zvláštní, syrový, agresivní styl. Ty graffiti malovaly naštvané malé děti. opravdu čistý vandalismus. Bez zájmu, maximálně opíjet se a krást. normální morální graffiti se nedá skousnout, je to shittt. Směsice hnusu a zneklidnění, aby se báli, že to může být i na jejich domě. Prvoplánový, ty tekoucí barvy, křivé stopy spreje, naivita. To je vono, šibalský pomrkávání. Graffz nejsou zadnej boj proti systemu, zadna politika s hlubokou myslenkou, jen zabava. není to ani nic, za co bych se styděl a jsem na to hrdej. Je to víc než jakýkoli umění, je to čirý vandalismus. Úplně nejvíc věc na světě. Syntéza vandalismu a umění. Jsem vandal umělec – uměleckej vandal. Prostě zmrt...

PS: Seru na skurveny cajty proste me graffity bavi seru na lidi kterejm se to nelibi graffity je nase kultura je mi to jedno ze znicim vlak nebo neci dum co mate proti grafity smejdi??? stejne umite hovno a jenom buzerujete skejtaky a nekoho kdo vypada „jinak“ nes se vam libi... CHCIPNETE Fízlum: nemate mozky vy Fízlum: nemate mozky vy čuraci.......nikdy nikoho nechytite! Rulez !!Kameri tu sou a stejne hofno zmuzou.Je to pokus jag naverbovat lidi aby vic checkovali.Ja na to: FUCK OFF FUCK OFF POLICE!!! VYKUŘTE SI PRDELE FÍZLOVÉ!!!!!!!!!!!!!!!!!!! BLÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ zasraný benga,noční, ať radši zavíraj nácky a smažky ? Zmrdám...vyfotim...uteču.......a sem spokojen. sprejerska komunita by mela vyhlasit adekvatni odmenu za sejmutyho fizla..

MINI RECKY

album. A nejen to. Vychutnávat si můžeš taky trochu Karibiku, osmdesátek a ZOO. Že to zní dost jeble? Ale co taky čekat od někoho, kdo žil nějakou dobu v Tel Avivu. Osm tracků, z nichž každý zní úplně jinak, činí z desky fajn odpolední sranda poslechovku. Internety píšou, že spadá do škatule deep house. Jediný pojítko je v tomto případě maximálně rytmus, protože celek působí divoce jako Škromach po litru vína. Na rozdíl od Škromacha v bazénku se ale tahle deska dá konzumovat. A jelikož se na webech nic česky nevyskytovalo a anglicky toho bylo pomálu, nemám už co okopčit. Takže si udělejte smůtý, pusťte si to a nebuďte smutný. -rp-

TOMÁŠ PALUCHA

28 – 29

říjen/listopad 2016

MUSIC

Guru

Tomáš Palucha je kytarové duo Honzy Tomáše, kterého pamatujete z Thema Eleven nebo Mother, a Libora Paluchy, jenž válí v Kovadlině a Repelentu SS. V kontrastu se jmenovanými kapelami se projekt Tomáš Palucha od začátku vydal do klidnějších a čistších hudebních, respektive kytarových vod a „volumedoprava“ kravál ponechal pro jiná, volná okénka v diářích obou protagonistů. Na českém muzikálním moři o velikosti Lipna tak vznikla čistě instrumentální zátoka, která více než k lovu slouží k rozjímání a dlouhým pohledům za obzor. O původu názvu Guru bychom mohli spekulovat. Je to snad kvůli tomu, že vyšla u známé české sekty Silver Rocket? Možná. Nicméně na novém počinu TP jsou zásadní dva aspekty, které nahrávku odlišují od alb předchozích. Tím prvním je, že na desce je prvně zastoupen zpěv a rozšířilo se i nástrojové obsazení. Druhým aspektem je samotné pojetí alba, které působí jako komunitní nahrávka. Na desce totiž hostuje (jestli jsem dobře počítal) hned 13 účinkujících, kteří jsou jednak navzájem přátelé a druhak jsou nějakým způsobem, více či méně, spjati se zmíněným pražským vydavatelstvím. Z tohoto all star teamu je záhodno jmenovat alespoň Alexise Fleisiga, Jona Schmersala, Todd Nesbita, Tima Remise nebo Adama Nenadála. I přes takový počet význačných hostů je album poměrně vyrovnané (snad i zakomponování „Prodavače“ pomalu chápu), sálají z něho převážně postrockové nálady, klade akcent na krásu v jednoduchosti a umění pomalého, ale silného toku hudby. Samozřejmě že se opírá o schopnosti muzikantů, kteří dokážou každou hlásku a tóninu náležitě prodat i v poměrně krátkých stopážích, aniž by skladby ztratily feeling dálek a intimity. Díky obsáhlé hostovačce se ovšem posluchači nabízí otázka, jak budou při živých vystoupeních podány skladby, na kterých logicky nebudou moci opětovně participovat třeba hosté z USA. Finální resumé čili jak album vlastně zní? Zní přesně tak, jak Honza Tomáš líbá. Oops… -cn-

MOSCOMAN

A Shot in the Light Týpek z Německa, kterej mezi jezením klobás a pitím tupláků taky skládá písničky, převážně pomocí Korga. Což jsou takový klávesy, ale mnohem víc kosmodrom. Dost kosmicky zní i tohle

EILEAN MÒR

S/T

Pokud se někdo stále nemůže dostat do toho správnýho podzimního módu a nepomáhá mu novej Tomáš Palucha ani osamělá kocovina na lavičce u řeky s Bráníkem při ruce, je pravděpodobně emočně oploštělá kreatura. Jednou z posledních možností, jak si zachránit krédo, je nahrávka od ruský kapely Eilean Mòr. Trojice malčiků z Jekatěrinburgu na ní pracuje hlavně v režimech post hardcore a emo. Durový palety v kontrastu se smrštěmi, po kterých zůstávaj na strunách a pražcích kousky masa, na podzim prostě fungujou. Navíc sílu prožitku umocňuje hlubokej ruskej vokál a vyscreamovaný pasáže jak od Gagarina – ale jakože od toho českýho, ponimáješ? -cn-

KIDNEY TRAUMA

Kidney Trauma

Říkal jsem si, jestli není blbý psát recku na nahrávku mých spolubydlících. Co kdyby pindali... Pak jsem si uvědomil, že to jsem já, kdo má na starosti placení záloh za energie. Z toho vyplývá, že kdyby pindali, přestanu ony zálohy platit a Eon se už postará o zbytek. A věřte mi, mýt se studenou vodou v říjnu není žádný mlíko ani med. KT jsou Dojč, což je borec z NAAB, kterej má nejvíc vlasů na zádech, Bejbiš a Markétka. Složení je jasný jak Mackova facka, tudíž basa, kytara a škopky. Mohl bych napsat i bicí, ale takhle to vypadá, že tomu víc rozumím. Tohle instrumentální trio pak vyluzuje něco mezi shoegaze, postrockem a taky trochu matikou. Komu šla matika na základce, tak si spočítá, že to musí zákonitě znít dobře. Pokud máte rádi Lower Dens, tak tohle je úplně něco jinýho. Musím přiznat, že KT mě baví o dost ví než modla Jihočechů Manon Meurt, kteří dle mého názoru začínají být trochu nuda. A vůbec s tím nesouvisí, že se dvěma ze členů KT kakáme do jedný záchodový mísy. Bejbišovo epileptický bubnování ve spojení s Dojčovo drcením strun a Markétky občasným vílím pozpěvováním jde krásně dohromady. Asi jako jarní pomazánka a vajíčko. Sedum válů, který vznikly u Hromyho v Jindřicháči, tak krásně dokresluje atmosféru před chvílí nastanuvšího podzimu. Dobrý na tom je to, že se to dá poslouchat ale klidně i v létě.. -rp-

ANKETA

Jelikož jsem byl línej píchnout jacka do počítače, páč mám vykloktanej vstup a kabel musím zatěžovat nějakou těžší knížkou, v tomto případě Kmenama, nečekal jsem zázraky. Přeci jen, v roce 2014 opustila projekt zakládající členka Alice Glass, kterou nahradila Edith Frances. Nasnadě byla tedy otázka, jak budou noví CC znít. Vzhledem k tomu, že pod drtivou většinu skladeb se podepsal Ethan Kath, zas tak moc se nezměnilo a to je dobře. Proč taky dělat z pomeranče banán. Pokud jde o vokály, tak rozdíl je téměř neznatelný, což jde jen k duhu věci. Originální nu-rave 8bitový podpis, který z téhle kapely udělal hvězdu, i když ostatní vyznavači tohoto žánru pomalu uvadali, si v sobě Amnesty nese i nadále. Svíčková je taky nejlepší s knedlíkama, tak proč je měnit za hranolky. A i když by se mohlo zdát, že CC nemůžou přijít s ničím novým, opak je pravdou. Na druhou stranu se musí ocenit, že nahrávka pořád zní charakteristicky jako v roce 2008, kdy CC vydali první album. -rp-

TIPYTRIKYTRIPY

CRYSTAL CASTLES

Amnesty (I)

NAABNAAB

27. 10. Kaplan Bros, Červen (Velbloud) 09. 11. Golden Oriole (NOR), Horacio Pollard (DE) (Velbloud) 16. 12. Vánoční mejdlo: Otk, Esazlesa, Nesbitts (Velbloud)

OstinatoOstinato

20. 11. Horse Lord (US) (místo bude upřesněno) 26. 11. Patrick Higgins (US) (jakbysmet)

VelbloudVelbloud

24. 10. Klingonz (US) 28. 10. Zeměžluč, Resurgo 01. 11. Apollinaire, Over Land Inn (FR), Living (NOR), Kool-Aid

FabrikaFabrika

27. 10. Damn City (IT), Backfist, Overloaded, Sail This Ship Together 01. 11. Tripsitter (AT) 15. 11. Oddism (FR), Anime Torment

Café klub SlavieCafé klub Slavie 20. 10. J.A.R. 04. 11. Krausberry 12. 11. Mňága a Žďorp

K2K2

21. 10. Sodoma Gomora, Řezník, DeSade 04. 11. PSH 26. 11. Eddie Stoilow

KomiksKomiks

22. 10. Jayharno (JAM) 05. 11. Theya, R-Flyer, Fury, Shanix 11. 11. Katharsys (FR)

Máme za sebou krajské volby. Která kapela to podle tebe myslí nejvíc upřímně?

Lubomír Flaška The OwnRoadies, ex Dezinfekce

Martin Toman webovej dělník, Zutro, SK Babice

Antonín Padrta DJ a diskotáta

Bohumír Skočdopole mistr žehu a stručnosti

Jednoznačně Kryštof!

Krajský kapely sleduju víc než krajský volby a upřímnost je dost podstatná, ačkoliv ne úplně měřitelná veličina. Poslední dobou na mě v tomhle ohledu zapůsobili hlavně Five Seconds to Leave s novejma skladbama, Sýček s novou kapelou jako takovou a C s deskou tak novou, že teprve vyjde, i když kapela už několik měsíců neexistuje.

Ty jo, těžko říct. Přiznám se, že v tomhle ohledu jsem dost punkovej a politika mě nikdy moc nezajímala. Proto je pro mě těžké posoudit, kdo to myslí nejupřímněji; ale včera mě velice rozesmál jeden předvolební plagoš, takže i když ne za upřímnost, za originalitu dám palec Top09.

Jako fachman s vesnickými kořeny, milovník knedlíků a Igora Chauna nemohu říct nikoho jiného než OPAK DISSU.

PETR GENOSLAW ŠENKÝŘ

KLOBOUK

ELEKTRONICKÝ MÁG VE SPOLEČNOSTI FERTILIZER A GENOSLAW

AUTOMEKÁNYK, FLAŠKA VISOČINI

Jaký je tvůj názor na politicky angažované kapely? Oproti Německu například jich u nás není mnoho. Hlavně v alternativní scéně. Intelektuálové pak místo společenských hodnot zkoumají složení vegekarbanátku. A to je nejspíš nedobře. Ovšem je to mírumilovné. Každopádně být politicky angažovanou kapelou znamená, že to jednoho dne musíš zapíchnout. Nejraději mám hudbu sloužící jen jako psychoterapeutický prvek pro zvládání nihilistických nálad.

MUSIC/URBAN LIFE

Jaký předvolební pokrm máš nejraději? Nebo snad preferuješ květinu a balónek? Jednoznačně koblihu. Tady není co řešit. Blíží se 27. výročí sametové revoluce. A co jsi za posledních 27 let dokázal ty? Pohnojit spoustu věcí, v dobrém i špatném smyslu. To jsou takové malé interní revoluce. Na podzim se jí dýně. Kdo z tvých blízkých vypadá jako dýně? O příbuzných a kamarádech jen dobře. Takže se zdržím odpovědi. Masaryk / Tofuřev? Tofu je fajn, ale maso je grunt. Co si budem povídat.

30 – 31

říjen/listopad 2016

Volils / lilsvole? Je to nezodpovědné a ostudné, ale lil.

Jaký je tvůj názor na politicky angažované kapely? Politicky angažované kapely mi nevadí. Pokud je jejich angažovanost pouze přibarvením jejich tvorby. Ve chvíli, kdy se vše točí okolo jejich angažovanosti ať v textech, či účasti v různých společenstvech, stranách apod., už mě celkem odpuzuje. Jaký předvolební pokrm máš nejraději? Nebo snad preferuješ květinu a balónek? Samozřejmě guláš, v mém případě sójový. Blíží se 27. výročí sametové revoluce. A co jsi za posledních 27 let dokázal ty? Postavit dům, naučit se tetovat, koupit si motorku a udělat si pár výletů po Evropě, založit kapelu a koncertně projet celou ČR plus kus Evropy, vydat 5 cédéček, pořídit si psa, začít a přestat kouřit, najít si vysněnou práci, pořídit si auto bez střechy na léto. Na podzim se jí dýně. Kdo z tvých blízkých vypadá jako dýně? Bratr. Masaryk / Tofuřev? Tofuřev. Volils / lilsvole? Lilsvole.

Citron / limetal? Zeptejte se Ládi Křížka. V kapele ovšem kouříme Citronmentál.

Citron / limetal? Citron.

Dalíkova basa / Zedníčkův kufr / Babišova klobása? „Nevim, dál.“

Dalíkova basa / Zedníčkův kufr / Babišova klobása? Zedníčkův kufr.

inzerce

Budě jcký

4ky

RESTAURANT EVROPA

Nádražní 111/39

Ricardo Picante, Cyril Nováček

vropa: střed vesmíru, ohromný výzkumný ústav, kterému vděčíme za vynalezení fotbalu. Evropa je ale i cíl mnohých ohlášených i neohlášených návštěv a v této souvislosti pojem často skloňovaný. Jedni o ní mluví jako o snu plném poníků a cukrátek, druzí jako o noční můře. Někteří se zase nemohou shodnout, jestli má Evropa dýchat, nebo píchat. Ať to je, jak to je, Evropa je zkrátka jedním z ústředních témat, které jsme zákonitě nemohli ani my nechat nepovšimnuté. Jelikož máme rádi játro pudla, vyrazili jsme redakčním samochodem zjistit, jak se věci doopravdy mají. A kam tedy jinam než přímo do laboratoře člověčenstva, restaurantu Evropa v Nádražní ulici! Jak už správně tušíte, právě zde se bude odehrávat další díl vaší oblíbené beer opery, která mapuje českobudějovické osvěžovny čtvrté cenové kategorie. Evropa leží na rušné ulici, poblíž vlakového nádraží, naproti poště. Obecně by se dalo říci, že tato lokalita nepatří mezi atraktivní, ba naopak. Jedná se o jedno z těch syrových míst jihočeské metropole. Hustý provoz, násilná historie blízkého parčíku a fílink periferie naznačuje, že se nejedná o to pravé místo pro dlouhé zamilované procházky nebo rekonstrukci Snídaně v trávě. O to více nás tato lokalita a hlavně lokál přitahuje, o to více doufáme v jeho „opravdovost“. Uvidíme, jestli se naše přání naplní. Hospoda sídlí ve starém domě zkrášleném sgrafity, jehož omítka má ovšem díky četné dopravě barvu plicních lalůčků poslance Kubery. U vchodových dveří nás sice nečeká žiletkový plot či Orbán s čabajkou v ruce, ale velké kovové mříže – naštěstí pro nás otevřené, což i ostatním žíznivcům napovídá, že budou obslouženi. Rázně (ale s pokorou) vcházíme do prostoru, a protože je úterek a 18 slepičích k tomu, předpokládáme, že slušní Češi by už měli dávno sedět v hospodě a pít svá piva. Máme radost, naše predikce se totiž ihned potvrzuje. Před námi se rozprostírá velká místnost, kde se nachází výčep s barem a několika sto-

ly, jež jsou více než z poloviny obsazené. Bar místo desítek lahví nejrůznějších destilátů zdobí desítky vítězných pohárů ze závodů v buzeraci německých ovčáků a devadesátkový automat na žvýkačky s možností přenastavení na hopíky či trolly. Letmo skenujeme sedící a popíjející gentlemany zahalené podvečerním dýmem, avšak pokračujeme do další, o něco menší místnosti, kde je zcela volno. Mohlo by se říci, že sedíme v salonku. Ale i díky tomu, že hospoda je ubytována ve starém činžáku s vysokými stropy, se spíše zdá, že jsme se přesunuli z obýváku do pokoje pro hosty. Postarší výčepní v červené halence a s profesorsky spadlými brýlemi na nose se stroze ptá: „desítku, nebo dvanáctku?“ Za oka tik nám pak bez výraznější mimiky

přináší dvě desítky a rozkreslí na lístek tradiční vyobrazení plotu. Pijeme Konráda. I přesto, že nám zrovna tento pivovar neplatí dvacet litrů měsíčně za to, abychom ho vychvalovali kudy chodíme a psali heštegy i do smutečních kondolencí, rádi konstatujeme, že pivíčko nám moc chutná! Řetízci, vůně, barva, pěna, říz – všechno pěkně poladěno jak od Jeremy Clarksona. Pídíme se po geografickém původu tohoto lahodného moku a odpovědí, protože v Evropě mají podtácky a ubrus, nám je městečko Vratislavice ležící v libereckém kraji. Toliko ze zeměpisného okénka. Na stůl pokládáme redakční pomůcky ve formě jedné propisky, sežvejkaného sešitu, zapalovače, análního kolíku a lámeme si hlavu nad tím, jaký chudák nám bude zase odpovídat na ty naše debilní otázky. Vlastně nelámeme, otázky většinou schytá ten, kdo je online na

Facebooku, toť naše tajemství NEúspěchu, který z nás dělá to, čím bychom nechtěli být. Po tom, co si sami posuneme dedlajn, což děláme pravidelně a s oblibou, páč jsme hustý, nasáváme atmosféru místa a pivíčka jak Poloczek v Hospodě. Víme, tohle přirovnání je magický jako obraz v obrazu. Výhoda zařízení typu Evropa tkví v tom, že se nikdo nezdržuje s ptaním, zda si dáte ještě jedno, a tak máme více času na debaty o tom, že zahalení kašny musí souviset s islámem, že nutně potřebujeme IGY 3 a že Čechy Čechům. Hilary Swank a kluci možná nepláčou, ale zato občas potřebujou plakat pinďourkama a pro tyto potřeby slouží záchody se vskutku originálními splachovadly. Představte si vypínače, co měli rodiče v obýváku kolem roku 1990, no a zhruba takhle krásný jsou ty evropský. Jestli jste si je nepředstavili, tak buď vaši neměli obývák, vkus nebo jste neměli rodiče. Na záchod jsme se pravidelně vraceli, ale nebylo zde nic dalšího, co by upoutalo naši pozornost, teda krom našich bimbásků. Jak říká Halina, s jídlem roste chuť, jali jsme se proto poohlížet po něčem k snědku. V rohu stál stůl, na stole cedule a na ceduli nápis gulášovka. Jak se později ale ukázalo, nápis pamatoval ještě dobu, kdy Okamura nebyl p*čus a Lenka Kořínková spala v pangejtech. Stereotyp v podobě utopence a hermelínu nás neuspokojil, tak jsme si dali pivo. Spousta lidí chce zažít město jinak. Nevíme, zda to znamená třeba nefandit Motoru, sjet Černou věž na segveji nebo zaplatit si parkování na 4 hodiny a stát tam jenom dvě. Možná jsme nenormální, ale my chtěli zažít Evropu tak nějak normálně. V důsledku toho opouštíme náš šmajchlkabinet, jehož strop zdobí barevné otisky rukou, a přesouváme se do hlavní místnosti, ántré pravdy s výčepem jako středobodem vesmíru. Aklimatizujeme naše zvukovody a po chvíli a pár pivech se osmělíme vstoupit do konverzace. Bavíme se o všem možném: psech, krimu, psech, pohárech, plešatosti a taky o psech. Ale protože půlka z našeho dua toho ví o psech asi jako o kamzících a taky protože už se blížila devátá hodina, chýlí se naše návštěva ke konci. Nutno podotknout, že se od minulého zastavení v Evropě udála jedna zásadní změna, a to v podobě znovuzavedení elektřiny do tamějších prostor. Tímto děkujeme společnosti ČEZ za příjemně strávený večer v milé společnosti.

CARUSO ST JOHN 33 SOUTĚŽÍ, 6 PROJEKTŮ

Přednáška Adam Caruso: úterý 18. 10. od 17. 00 (studentský kostel Sv. rodiny, Karla IV. 22, Č. Budějovice)

Zahájení: V úterý 18. 10. od 19. 00 Výstava: 19. 10. – 20. 11. 2016 Kurátor: Michal Škoda Galerie současného umění a architektury – Dům umění města České Budějovice