Milk & Honey #14 by Milk & Honey

CON TENT

INTERVIEW: MARTINA SKALA

INTERVIEW: VLADIMÍR PAPOUŠEK

6 14

BUDĚJCKÝ 4KY HOW NOT TO SPEAK ENGLISH

24 26

28 INTERVIEW:

RADEK WOHLMUTH

EDI TOR IAL

trnácté číslo nejsvéráznějšího budějckého časopisu, které právě třímáte v končetinách, značí, že se nám úspěšně podařilo ustát druhý rok naší nesamozřejmé existence. Provozovat něco takového ve volném čase bez nároku na honorář není vůbec legrace, proto bych rád složil poklonu všem členům redakce i dalším účastníkům tohoto donkichotského projektu. Poděkování zaslouží rovněž naši inzerenti, bez nichž by časopis nemohl vznikat, a v neposlední řadě vy, naši informační dobou zahlcení čtenáři. Také děkujeme neznámému sprejařovi, za jehož experimentální zpovědí děláme (v každém výtisku originální) tečku. Přejeme příjemné čtení tohoto literárně zaměřeného čísla a doufáme, že nám zachováte přízeň i v roce 2017. ZB

VYCHÁZÍ ZA PODPORY:

MILK&HONEY | NEZÁVISLÝ KULTURNĚ-SPOLEČENSKÝ MAGAZÍN BUDĚJOVICKÉ BOHÉMY | ZDARMA DOSTUPNÝ NA SPRÁVNÝCH MÍSTECH | VYCHÁZÍ V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH SEDMKRÁT ROČNĚ | MK ČR: E 22375 | ISSUE #: 14 (29. 11. 2016), WWW.MLIKOAMED.CZ TEAM: GABRIELA BOŠKOVÁ, ZDENĚK BRDEK, NATALIE CZABAN, TOM CZABAN, MARTIN DVOŘÁK, JAN FLAŠKA, ŠÁRKA KOTZINOVÁ, PETRA LEXOVÁ, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE, JIŘÍ PTÁČEK, ONDŘEJ SELNER | COVER: ŠIMON KADLČÁK | FOTO: DENISA VESECKÁ, HELENA HRUŠOVÁ | DESIGN & PRODUCTION: MÍRA ADAMEC, PAVEL JALOŠEVSKÝ | MASCOT: OLIVER MANN | ADVERTISING: MARKÉTA KULÍKOVÁ CHCETE-LI NÁM PŘISPĚT ČLÁNKEM, CHCETE-LI S NÁMI POLEMIZOVAT, CHCETE-LI NÁS PODPOŘIT INZERCÍ, KONTAKTUJTE NÁS NA REDAKČNÍ MAIL MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM

V období dušiček jsou hřbitovy doslova zaplavené světlem. Lidé se s pokorou vracejí na místa, kde vzpomínají na své zesnulé. Nedaleko obchodního domu Družba, na Pražském předměstí, se nachází kostel svatého Jana Křtitele a svatého Prokopa s hřbitovem, kde ovšem k mé lítosti zela naprostá tma. Rozhodla jsem se proto v tu samou noc vydat na odvážnou výpravu, na jejímž konci jsem měla na tomto pustém místě zažehnout alespoň jednu nepatrnou vzpomínku. V hluboké tmě jsem se potichu plížila temným hřbitovem, když tu náhle se za mnou objevila postava v bílém se znetvořenou tváří, z níž vytryskla krev. Mé zděšení bylo natolik velké, že jsem ihned vzala nohy na ramena. Po chvíli jsem ale zaslechla hlasitý smích, který tak prozrazoval povedený žert. S neznámým strašidlem jsme proto dokončili můj úkol, který mi s odstupem času přináší čím dál tím větší potěchu. No řekněte sami: Komu se letos podařilo skloubit halloweenské tradice s těmi tradičními? DEV

Z deníku moderního učitele 5

romě neustálého psaní a opravování testů se občas stane, že učitel jde na exkurzi. Kdo by měl dojem, že exkurze jsou krásným zpestřením jinak fádního běhu školního roku, mýlí se. Je to naprosté peklo. Neexistuje nic horšího než exkurze, výlet či návštěva divadla. V jednom malém divadle herci hráli jen pro nás, tj. pro jednu třídu, z níž přišla asi polovina studentů. Ti se nejenže ostentativně nudili, rozhodli se také vykřikovat různé hlášky, pouštět melodie na mobilu apod. Samozřejmě, člověk je okřikne, oni se uklidní. Asi tak na pět vteřin. Celé se to opakuje znova donekonečna. Herci dělají jako že nic, urputně

SOUR MILK

SWEET HONEY

Od té doby, co nemusím, se najednou do Krumlova celkem ráda vracím. Dřív jsem tam jezdila vyloženě z povinnosti a vstávání v půl šestý ráno jen kvůli tomu, abych tam do půl pátý večer trčela ve škole, mi Krumlov značně zprotivilo. Za celé čtyři roky studia jsem v Krumlově mimo školy nenavštívila prakticky nic víc než autobusák a Coop. O to víc si to vynahrazuju teď. Nejvíc mě těší prozkoumávání oblastí, kam se běžnej turista nedostane, a to především nejrůznějších kulturních akcí (nezřídka pořádaných samotnými studenty z Anežky). Koncerty na náplavce počínaje přes tradiční vítání prváků až po akce v klubu s trefným názvem Underground, kde dostane příležitost zahrát si i začínající parta, která nemá nic víc než talent a vlastní kytaru. HEL

Druhá dekáda se mi před časem připsala na životní účet a já mám od tý doby v hlavě jedinou myšlenku: „Stárneš!“ Královskou zábavou vrstevníků už není pořádně se nalejt krabicákem a pak vesele zvracet až do rána někde venku, protože už nejede žádnej bus domů. Najednou je to kultivované posezení nad problémy dnešní doby u dvojky kvalitního bílého v podniku na úrovni. Debata už se tolik netočí kolem toho, kterej kluk má nejhezčí zadek, ale spíš kam je nejlepší dojít nakoupit nebo kdo sakra volil toho Andreje. Díky bohu, že se aspoň občas ještě najde někdo, kdo po mně chce vidět občanku, protože na vstup do nonstopu prej vypadám nějak mladistvě. HEL Pod vlivem nedávných událostí nelze zůstat apolitický. Donald Trump vyhrál volby a stal se 45. prezidentem Spojených států amerických. Kandidát, který u svých protivníků zpočátku budil posměch, později úžas a zároveň skepsi. S Hillary Clintonovou by byla politická budoucnost Ameriky předvídatelná. Spojené státy jako garant demokratických hodnot v posledních letech ztrácely na dechu, až nyní vydechly naposled. Amerika, kterou jsme znali, skončila. Kdo se ze zvolení Trumpa nyní raduje, je Čína, Rusko a i český prezident Miloš Zeman. Zůstává otázkou, zda Donald Trump své nabubřelé agresivní předvolební slogany o nové Americe naplní a kam současná politická situace povede. Obávám se, že to dobré časy nebudou. PEL Nedávná návštěva významného historického města mě opět utvrdila v názoru, že ať jedu kamkoliv, vidím téměř to samé. Nemyslím tím samozřejmě kulturní dědictví dané lokality, které se povětšinou liší, ale spíše bizarní atmosféru kteréhokoliv viděného místa, které je zdiskreditováno turisty, jež se snaží zvěčnit svou vlastní maličkost před některou z cenných pamětihodností. Díky dnešním pokročilým technologiím lidé nabírají kvanta snímků za cílem sdílet je s ostatními. Samotný akt nazíraní, který by měl s památkou navazovat jistou duchovní interakci je zcela zastřen. Zdá se, že se tak památka stává pouhou kulisou a lidé hlavními aktéry. Jak smutná je tato lidská marnivost, jejíž časovost směřuje k pouhopouhému vyprazdňování našeho žitého světa. DEV

hrají, předvádějí svůj talent. Mezitím jsem přešel na novou taktiku. Potichu šeptám, že za deset minut bude konec, aby to vydrželi. Studenti vypadají nadšeně. Když se po dvaceti minutách začnou nervózně vrtět a ptát se, když už tedy ten konec bude, odpovídám naprosto stejně: za deset minut. Vydržím je takhle tahat za nos do konce hry. Potom rychle zatleskají a utečou. Mimochodem, já se jim vlastně ani nedivím, ta hra byla naprosto strašná a tragická. Mrzelo mě, že jsem si nemohl dát šlofíka. To by ale hrozilo, že bych se probudil v divadle sám, bez studentů a bez jakéhokoliv šajnu, kam asi odešli. Exkurze na Pražský hrad byla také vydatná. Procházeli jsme Prahou. Václavák. Studenti byli překvapeni vším. Nejvíce McDonaldem. Zastávka na

hamburger trvala asi hodinu a potom jsem slyšel neustálé stěžování si na to, že všechny bolí břicho. Urputně jsem bránil návštěvám obchodů s oblečením: „Až uvidíte hrad, bude rozchod, to si dělejte, co chcete.“ Na hradě samozřejmě nemohlo chybět obligátní focení se s hradní stráží a snaha vojáky rozesmát. Jako by to ještě nikdy nezažili. Nejvíce rozruchu ovšem způsobil chrám. Několikrát se všichni šli projít kolem dokola, nakoukli dovnitř. Moderní ocelové okapy po stranách zaujaly: „Pane profesore, tyhle hydranty jsou taky původní?“ „Ano, samozřejmě.“ „Hustý, ty vole.“ Osvěta byla dokončena. Jejich životy nabraly nový směr, všichni určitě půjdou studovat historii. Můj úkol jakožto pedagoga byl splněn. Moderní učitel

LITERATURE prosinec/leden 2016/2017

4–5

NOBELOVA CENA ZA LITERATURU V RUKOU PÍSNIČKÁŘE? Ondřej Selner

obelova cena za literaturu je vedle těch z oblastí chemie, fyziky, míru, fyziologie a lékařství jednou z pěti kategorií, které ve své závěti výslovně ustanovil Alfred Nobel. Cena se těší velké pozornosti široké veřejnosti a je nejprestižnějším oceněním v oboru, a to i přes kontroverze, které se kolem ní točí – ať už je to kritika z vlastních řad švédské akademie, která kategorii literatury soustavně kritizuje pro nesystematické udělování cen, nebo výtky zvenčí, kupříkladu od britského spisovatele

Tima Parkse, jenž skepticky nahlíží na možnost porovnávat literatury z jiných částí světa a oceňovat je jednou, všeobjímající cenou. Parks se třeba ptá po tom, zda je vůbec možné porozumět kamerunskému společenskému románu, když jej akademici čtou nikoliv v původním znění, nýbrž v anglickém, případně švédském či jakémkoliv jiném překladu. Naráží tak na to, na co upozorňoval již literární teoretik Joseph Hillis Miller, který hovořil o nemožnosti překladu jakýchkoliv kulturních produktů z jednoho prostoru do jiného zcela explicitně. Častým tématem je také politizace Nobelových cen.

Kontroverze a pochyby provází ceny i v roce 2016. Nobelovku za literaturu totiž letos získal Bob Dylan. A i když by pro vzbuzení pozornosti bohatě stačilo vyhlášení, pomyslný olej do ohně přilil samotný laureát, který se několik dlouhých dní k získání nejprestižnějšího literárního ocenění vůbec nevyjadřoval, a na jeho oficiální web přibyla zmínka o ceně jen proto, aby pak záhy za několik málo okamžiků zase zmizela. Akademie cen to pochopila jako neslušnost – jeden z členů komise, spisovatel Per Wästberg, prohlásil Dylanovo počínání za vysoce „neslušné a arogantní“. Fanoušci Dylana zase ignoraci prohlašovali za typicky dylanovskou a očekávali (doufali), že hudebník na ocenění vůbec reagovat nebude. To se nakonec nestalo – Dylan ticho po dvou týdnech prolomil s tím, že se cítí poctěn a dovolí-li mu to okolnosti, slavnostního ceremoniálu ve Stockholmu 10. prosince letošního roku se zúčastní: „Zpráva o Nobelově ceně mi vzala slova. Je pro mě obrovskou ctí.“

Dylan básníkem? Největší otázkou, kterou si kladou odborníci i laická veřejnost a která vede ke skepsi k ceně jako takové, ale souvisí s tím, co bylo řečeno v úvodu. Je možné Dylana za „vytvoření nových poetických výrazů v rámci velké tradice americké písně“ považovat za umělce, který naplňuje Nobelovo poselství o ceně, jež má být udělována za výjimečné dílo v oblasti literatury? Jestliže je totiž Dylan v kulturním oběhu s něčím primárně spjat, pak je to rozhodně písňová forma, nikoliv literatura. Právě tahle škatulka se zdá být nepřekonatelnou a nepochopitelnou překážkou pro ty, kteří očekávali ocenění skutečného spisovatele. Problém s písničkářem-básníkem ale nemají jen současníci; před lety se totiž na Dylanovu adresu vyjádřil třeba americký spisovatel Norman Mailer, který nesměle prohlásil: „Jestli je Dylan básník, tak já jsem basketbalista.“

Potenciální nesouhlas veřejnosti s Dylanovým oceněním má zjevně původ nikoliv v tom, že by si podle ní písničkář zohlednění své pestré, celoživotní práce nezasloužil, nýbrž v tom, že Dylan zkrátka nenaplňuje onu škatulku, snad možná i stereotypní představu literáta a ani původní Nobelova slova, která hovoří o literárním díle. Jednoduše řečeno – cenu za literaturu měly získat knihy spisovatele, nikoliv texty k písním hudebníka. Odpověď na to, proč byl Dylan vyznamenán nejprestižnější literární cenou můžeme najít ve slovech Sarah Daniusové z poroty královské akademie (přičemž podobně se vyjadřuje i literární historik Vladimír Papoušek v rozhovoru na str. 16): „Když se podíváte pět tisíc let dozadu, objevíte Homéra a Sapfó. Ti psali poetické texty, které byly určené k přednesu či zpěvu. To samé platí o Bobu Dylanovi. Stále čteme Homéra a Sapfó a pořád nás baví.“ Právě Daniusové odkrývá pravý důvod toho, proč byl Dylan oceněn – nejde tu jen o texty samotné, nýbrž o celokulturní význam, který jeho dílo má.

Dylan básníkem! A jde také o to, že nezná hranice. Dylan napříč hranicemi mezi hudbou a literaturou libovolně migruje, prolíná je a bere si z obou. O tom svědčí i fakt, že jeho písňové texty se studují v seminářích na vysokých školách, rozebírají se aktuálními teoretickými přístupy, interpretují se jakožto zpověď člověka, který prožil celou druhou polovinu 20. století, osobitou formou ji dokázal zdokumentovat a staví se vedle opravdových básníků. A hlavně jsou neustále čteny novými a novými generacemi. Poslání Dylanova ocenění se tak zdá být hned několikeré. Vedle toho, že ho získal zásadní muzikant s poetickými texty daleko přesahujícími hranice hudby, snadno se rovnajícími vysoké poezii, a kulturní osobnost svým celoživotním dílem neustále oslovující nové posluchače, se teď navíc o literatuře

a kultuře (co to vlastně je a jaký je vztah mezi hudbou a literaturou) bude zase chvíli mluvit. Dylanovo ocenění je také prvním úspěšným krokem k vyzdvihování mimořádných výkonů Nobelovou cenou i v dalších kulturních oblastech, tedy nejen v literatuře, ale i v uměních souvisejících s mluveným, zpívaným či psaným slovem obecně (například právě hudba). Zároveň cena pro Dylana upomíná na komunikaci napříč uměleckými žánry, v obecnějším smyslu pak komunikaci napříč odlišnými vrstvami společnosti. Upozorňuje také na stereotypní a konvenční, škatulkovací rozumění světu. Příměr k modernímu Homérovi, který propojuje klasickou antiku se současností, je víc než na místě, protože i v Dylanově tvorbě se hranice stírají.

Bob Dylan spisovatel Byť je Dylan hlavně písničkářem, vydal i několik knih. Experimentální próza s básněmi Tarantule (1971) navazovala na beatnickou poetiku J. Kerouaca, A. Ginsberga či W. S. Burroughse. Leč neúspěšně, kritiky kniha přijata pozitivně nebyla. Větší odezvu naopak vzbudil memoárový text Kroniky (2004), který je prvním z plánované trilogie. Dylanovi vyšlo i několik sbírek jeho písňových textů. Čeští fanoušci mohou být spokojení, protože v češtině vyšlo jeho písmem fixované dílo kompletně. inzerce

NOVĚ OTEVŘENÁ KAVÁRNA

MALÁ SCÉNA V METROPOLU OTEVŘENO DENNĚ ŠIROKÝ VÝBĚR KÁV A TEPLÝCH NÁPOJŮ MÍCHANÉ NÁPOJE, KARAOKE, ŽÍVÁ HUDBA S KLAVÍREM oslavy, party, večírky, rauty, firemní akce aj. Tel.: 739 292 247

INTERVIEW

PRAHA – PAŘÍŽ – LOS ANGELES Dobrých knih není nikdy dost. A hlavně ne těch dětských. O tvorbě pro děti, práci ilustrátorky a životě v emigraci jsme mluvili s přední českou výtvarnicí Martinou Skalou.

Monika Zárybnická

6–7

prosinec/leden 2016/2017

Francois Duhamel

Pokud vím, vystudovala jsi historii u prof. Petráně na FF UK. Jaká cesta vede historika k tomu, aby začal tvořit knížky pro děti? Po střední Hollarově výtvarné škole jsem se nedostala na Akademii výtvarných umění a jako druhou volbu jsem měla studium historie na Karlově univerzitě. Dnes jsem nesmírně vděčná za možnost být posluchačkou prof. Petráně. Pod jeho vedením jsem pochopila, že i v oboru historie můžete použít kreativní myšlení. Dodnes se k historii vracím ať četbou knih s historickými tématy, nebo v ní nacházím inspiraci pro své knížky. Historie mne provází i v mém každodenním životě, velice ráda dávám jména historických osobností svým

zvířatům. Momentálně mám partu čtyř divokých kocourů, kteří mne pravidelně navštěvují. Vzhledem k tomu, že moji zahradu okupuje nepřemožitelná armáda krtků, pojmenovala jsem kocoury po francouzských napoleonských maršálech. Mám Murata, Neye, Soulta, Desaixe. Svěřila jsem jim ofenzívu krtků, ale zatím je to Berezina, krtci mají navrch. Jak vznikla tvoje první kniha? První knížka Strado & Varius vznikla v Paříži po narození mého syna. Tak jako malé housle se staly v mé knížce inspirací starému houslistovi, tak mne můj syn inspiroval k novému způsobu života. Také jemu je knížka věnována. V té době jsem byla svobodná matka a to, jak houslista a housličky spolu žili v malém bytě nedaleko kostela Saint Sulpice, tak trochu odráželo náš tehdejší život se Sašou. Tématem knížky je přátelství mezi housličkami a houslistou v Paříži. Klasická hudba mne provázela od dětství, hrála jsem několik let na klavír a pravidelně

chodila na koncerty. Mám velice ráda operu. Svět klasické hudby a hudebních nástrojů mi vždy připadal surrealistický a často neuvěřitelně rozverný. Hudební nástroje jsou jako bytosti z jiného světa, které se s námi dorozumívají tóny. První kniha a hned úspěch. Shrňme to: Zlatá stuha 2002, Suk 2002, Magnesia Litera 2002, třetí v soutěži Nejkrásnější kniha roku 2002, Čestná listina IBBY 2002 – nezapomněla jsem na něco? Celé to zní velmi romanticky, ale vím, že takové to rozhodně nebylo. Strado & Varius vyšel poprvé v Čechách, nebo ve Francii? Jak ses dostala k nakladatelství Brio? K Briu mne dovedla moje přítelkyně Jarmila Buzková, která žije v Paříži a v té době překládala pro nakladatelství Grund. Pan Grund byl zároveň majitelem Bria, a tudíž veškeré knížky, které nakladatelství vydávalo, zároveň vycházely i ve Francii. Jarmila panu Grundovi moji knížku představila, ale

i když se mu líbila, trvalo ještě rok, než se rozhodl ji vydat. Bez Jarmily a její vytrvalosti, s jakou obléhala pana Grunda, by asi Strado nikdy nevyšel. Jako výtvarnice a spisovatelka jsi autorkou šesti knih. Vzniká nejdřív literární příběh, nebo ilustrace? Autorská knížka může vzniknout jak z kresby, tak z textu, na pořadí nezáleží. U Strada jsem nejdříve nakreslila postavičku a pak k ní připsala příběh. U Medvídka Kumy to bylo naopak. Dočetla jsem se v novinách, že na Aljašce našli zdechlinu medvěda, který byl napůl grizzly a napůl lední medvěd. Napadl mne k tomu příběh. Tvoje knihy jsou nejen edukační, ale nacházím zde i sociální témata, jako je například vliv rodinného prostředí. Teď si dovolím citaci: „Tak už to v životě někdy bývá, že v jedné rodině se narodíš a ve druhé vyrosteš.“ A nejen o tom je i tvoje poslední kniha Medvídek Kuma, že? V Medvídkovi Kumovi se mimo jiné dotýkám tématu dětí z rozvedených rodin a hledání vlastní identity. Medvídek sní o ztraceném otci, vydá se za ním na nebezpečnou cestu a nakonec ho čeká trochu zklamání. Ale ne tak docela… Důležité je být jako dítě milován, ať už láska přijde od kohokoliv. Nemusí to být vždy od biologického rodiče. Smutnější, než být z rozvedené rodiny, je nenajít jako dítě citové zázemí. A to se někdy stane i v rodinách, které se nikdy nerozdělily. Jak se ti pracuje jako ilustrátorce s cizím textem? Cizí texty ilustruji ráda, je to osvobozující práce, protože nejsem zodpovědná za

text. Myšlení jiného autora může být velice inspirující. Pokud vytvářím autorskou knížku, neustále řeším, zda má přednost text, či obrázek. Sama se musím podvolit vlastní redakci a mnoho věcí vyhodit. Je to náročné, člověk se nerad zbavuje některých nápadů, ale je to nutné. Nesnesitelná lehkost bytí a Philip Kaufman – co mi k tomu řekneš? Nesnesitelná lehkost bytí byl první film, na který jsem se dostala díky doporučení Miloše Formana. Nicméně moje úloha byla velice abstraktní. Byla jsem jakýsi český maskot, měla jsem strávit maximálně času s oběma herečkami, aby se inspirovaly, jaké je to být Češkou. V jeden moment americký štáb tak pečlivě studoval vše, co je české, že kdybych vyšla schody pozpátku a s hlavou dolů, možná bych je přesvědčila o tom, že tak v Praze holky chodí. Na tomto filmu jsem se seznámila s architektem Pierrem Guffroyem, se kterým jsem pracovala další léta, na něž mám krásné vzpomínky. Stala jsem se jeho asistentkou a později zařizovala dekorace. Pracovali jsme spolu na filmech Miloše Formana, Henri Verneuila a dalších. Na filmu Romana Polanského Smrt a panna jsem se seznámila i se svým manželem Francoisem Duhamelem, který je filmový fotograf. Následovala jsem ho do Los Angeles, kde žijeme dodnes.

Jejich život mě fascinuje, jejich sepětí s přírodou je mi vlastní a pojí nás také vášeň pro mustangy. Vyjížďky v poušti mají magickou sílu, jež mne inspirovala k cyklu olejových obrazů a akvarelů, které ale nejsou určeny pro děti. A na závěr krátká otázka: Čechy, Francie nebo USA? Všechny tři, jedno v jakém pořadí. Čechy jsou krajina mého srdce, Francie je krajina mého vědomí a v Americe jsem potkala Indiány. Pocit domova jsem natrvalo ztratila, když jsem se přestěhovala z Paříže do Los Angeles. Před tím pobíhat mezi dvěma zeměmi ještě šlo, ale když přišla třetí, tak to už přeci jenom bylo trochu psychicky náročné uchopit a rozhodnout se, kam vlastně patřím. Takže jsem se rozhodla to neřešit a naučila jsem se být šťastná zrovna tam, kde jsem. Ale vzalo mi to čas…

Na co se můžeme těšit? Když jsme se viděly naposledy, vyprávěla jsi mi o svém pobytu u indiánského kmene Navajo. Hledáš zde inspiraci pro něco nového? Posledních deset let pravidelně jezdím každý rok do rezervace kmene Navajo k jedné indiánské rodině. Za ta léta si na mne zvykli a stali jsme se přáteli.

Martina Skala Známá výtvarnice a prozaička se narodila roku 1958 v rodině architekta a muzejní pracovnice. Významný vliv měli na Martinu i její prarodiče: babička historička umění a dědeček historik. Po studiu na pražské Hollarově výtvarné škole pokračovala ve studiu historie na FF UK. Absolvovala v roce 1981 a o rok později získala i doktorát obhajobou práce ze starších českých dějin. Na Divadelní fakultě Akademie múzických umění se jako mimořádný student věnovala scénografii. V roce 1983 se jí podařilo vycestovat do Paříže a do vlasti se již nevrátila. Kontakt s českým kulturním prostředím však udržovala i v emigraci. Do Čech se znovu vrátila až v roce 1992. ilustrace z knihy Jana Šmída Obrázky z Paříže (Gutenberg, 2005)

CO MUSÍTE VĚDĚT, NEŽ UMŘU

8–9

prosinec/leden 2016/2017

COLUMN

2. 3.

8. 9.

Jan Flaška

bčas se v noci vzbudím zpocený hrůzou, dívám se před sebe do tmy a přemýšlím: „Ach Bože, vždyť já stárnu! Mládí je v nenávratnu, co mě teď asi čeká? Jaké to bude, až mi bude čtyřicet?“ Pak si uvědomím, že už mi čtyřicet bylo. Zase si lehnu a doufám, že se mi opět nebudou zdát ty strašlivé sny o tom, jak maturuju a jsem přitom nahý. Nejspíš mám před vámi věkový náskok, a tak vás mohu na tenhle životní okamžik patřičně připravit. Jaké to tedy je, když je vám čtyřicet? Máte šediny. Šediny jsou sexy, protože jsou příznakem dospělosti a moudrosti, takže sice vypadáte fakt staře, ale zato moudře. Na obličeji se vám dělá svrasklá kůže moudrosti. V ústní dutině se vám viklají hnijící zuby moudrosti. Na krku vám jako choroš roste druhá brada moudrosti. Ženám z hrudníků plandají povislá prsa moudrosti. Někdy i mužům. Klesá vám hormonální hladina všech hormonů. Vlastně vám klesá úplně všechno. Jediné, co vám stoupá, je cholesterol zodpovídající za ucpávání tepen a speciální stařecký hormon těstosteron zodpovídající za ty pneumatiky, co vám visí od pasu dolů. Tomu, co jsem popisoval v předchozích bodech, se říká „zralá krása“ a vy jste natolik staří, zkušení a moudří, že už ji dokážete ocenit.

nezbývá než postiženého zaměstnat jako motivačního řečníka nebo kouče osobního rozvoje. Občas se v životě jen tak zastavíte a se zasněným pohledem vzpomínáte na to, jaké to bylo, když vám bylo patnáct. Marně. Nemůžete si vzpomenout. Jste v nejlepších letech – hloupost mládí už máte za sebou a zkostnatělost stáří teprve před sebou. Když jste byli mladí, nadávali jste na staré lidi, jací jsou to nechápaví kreténi, a oni nadávali na vás, jací jste nezkušení pitomci. No a teď jste v tom úžasném, jedinečném věku, kdy nadáváte na mladší, jací jsou to nezkušení pitomci, a zároveň na starší, jací jsou to nechápaví kreténi. Jste tedy už sice zkušení, ale zároveň i ještě dost mladí na to, abyste stále sledovali nové progresivní alternativní kapely a umělce, průkopníky nových stylů. Sledujete je už čtvrt století. Někteří členové těch kapel už umřeli. Ne že by se ufetovali, to ne – normálně umřeli, sešlostí stářím. Většině členů těch kapel je přes šedesát. Jedna věc se za ta léta nezměnila: líbí se vám pořád stejný holky. Jenom vám je najednou dvakrát tolik co jim, takže byste mohli být jejich táta. Nebo děda jejich dětí. A když se takové holce koukáte na zadek, už neřešíte, jestli by si rozuměla s vašima. Řešíte, jestli by si rozuměla s vašima dětma. Samozřejmě si nedělám patent na to, že to takhle mají všichni čtyřicátníci. Jsem šedivý a moudrý a už si uvědomuju, že lidé jsou různí a každý má za sebou jiný osud a jiné problémy. Vím, že existují i čtyřicátníci, kteří už něco prožili a dokázali a mají renomé ve svém oboru a hluboký respekt okolí. Ale taky vím, že v koutku duše, tak nepatrném, že o něm možná sami nevědí, se občas i oni cítí – třeba úplně maličko – jako pubertální kokoti.

Hlavně když stojíte před zrcadlem. Když vám bylo osmnáct, všechny ty věci jako leasing, hypotéka, refinancování a exekuce vám zněly jako zaklínadla ze sci-fi knížek z budoucnosti. Teď v té sci-fi budoucnosti žijete. Ve svém věku znáte spoustu úžasných lidí, stejně starých přátel a bývalých spolužáků, kteří toho už spoustu dokázali. Jsou to spisovatelé, co napsali bestsellery, šéfové firem s milionovými obraty, vedoucí kateder na univerzitách, vědci a docenti, cestovatelé, politici, ekonomové a vůbec osobnosti, které ovlivňují, jakým způsobem se budou dál ubírat dějiny. A mezitím, co oni přednášejí v Cambridge a píšou habilitační práce, vy doma paříte hry na počítači a cítíte se jako pubertální kokoti. Občas máte příležitost se setkat se svými stejně starými přáteli a bývalými spolužáky – spisovateli, co napsali bestsellery, šéfy firem s milionovými obraty, docenty a vědci atd. atp. Jsou to neskutečně inspirativní setkání s úžasnými lidmi, na kterých zjistíte, že se navzdory všem svým úspěchům i oni čas od času cítí jako pubertální kokoti. Máte už nějaké životní zkušenosti (= jedenáctkrát vás vyhodili z práce, pětkrát jste se stěhovali a sedmkrát dostali kopačky), takže když potkáte někoho mladšího, musíte se fakt přemáhat, abyste do něj nezačali hustit rady do života. Někdy je tahle obsese nevyléčitelná. Psychiatrům pak

4. 5.

10.

11.

autor si jde zapařit hru inzerce

BIO / FAIRTRADE / LOKÁLNĚ / SEZONNĚ S RESPEKTEM K PŘÍRODĚ / ZDRAVĚ

JÍST ZDRAVĚ znamená jíst BEZ CHEMIE U nás je to snadné, všechny pokrmy a nápoje pochází z ekologického zemědělství. Nabízíme: Výborné snídaně / Polévky a quiche / Domácí zákusky / Bezlepkové pokrmy / Veganské pokrmy a veganské kávové nápoje / Bio pivo a bio víno / Otevřeno v neděli a nedělní brunch / Dětský koutek

Česká 153/38, České Budějovice Otevírací doba Po–Pá 8:00–19:00 So 8:00–18:00 Ne 9:00–18:00 www.fercafe.net

ídlo a víno, to je taková stovky let skvěle fungující dvojka, takže není náhoda, že i já z pozice profi fandy gastronomie mám hodně pozitivní vztah k obojímu. Nečekejte ale, že bych řešil, jestli piju víno s mandlovým nebo broskvovým aroma, nebo jestli je z té či oné země. Stejně jako u jídla mi jde hlavně o chuť. Asi vás napadne, že tím pádem ve velkém fandím vinařům z Moravy a v některém ze sklípků trávím každou volnou chvíli. Rád bych, možná časem, zatím to ale nejde. Mám totiž jeden zásadní problém… Naposledy jsme takhle vyrazili do Mikulova a na do-

LONDON CALLING

ŠKODA NEŽÍT NAPLNO Moravské vystřízlivění

poručení místňáků si rezervovali večer ve sklípku u Jožky Čermáka. Vypadalo to, že vše jde podle plánu, dokud jsme si ale nesedli ke stolu. V tu chvíli nám totiž došlo, že to celé asi nebude tak růžové, jak se zdálo. Podle domluvy jsme měli každý dostat 300 g chuťovek k vínu v podobě kvalitních sýrů a uzenin. Na stole ale přistály klasické obložené mísy, které nevážily snad ani polovinu, a tu „kvalitu“ jsme ve slanině „bez masa“, průmyslovém salámu a eidamu, hledali taky marně. Bohužel situaci nezlepšil ani someliér, který nás nechal pěkných pár minut na suchu (některé aspoň na vodě). Následná degustace 7 vzorků zdejšího vína sice nebyla úplně špatná, problém ale nastal ve chvíli, kdy jsme si z ozkoušených vín měli zvolit to, které budeme pít po zbytek večera. Šli jsme do Veltlínu, na první pohled dobrá volba, nikdo ale nečekal, že jeho kvalita půjde s každou další objednanou karafou dolů. Možná si říkáte, že to byla jen iluze ovíněného výletníka z jižních Čech a pili jsme pořád to stejné, shodla se na tom ale většina lidí u stolu, včetně řidiče a všech holek. Postupně jsme prostě začali dostávat jiné, méně kvalitní víno. Kdyby to bylo poprvé, řeknu si, dobře, měli jsme smůlu, stalo se. Bohužel jsem se takhle spálil už několikrát, v různých městech i sklípcích… Je to paradox, ale na Moravu tak spíše než za vínem jezdím za nádhernou přírodou nebo skvělým jídlem (třeba na oběd v restauraci U Tlustých v Lednici jen tak nezapomenu). Pro mě z toho plyne jediné: konec experimentování, příště jet buď opravdu na jistotu, nebo radši koupit dobrou láhev (což nutně neznamená drahou) a vypít ji v klidu s partou přátel, třeba na kopci vedle sklípku. Jsem optimista a doufám, že se to časem změní. Pokud budou mít ale podobní vinaři jako Jožka Čermák stále plno, půjde to jen těžko. Martin Škoda

How to stop your mind

´ve been thinking what to write about for a while until like two weeks ago when I wanted to come up with this revelatory information about how London is a busy and boisterous city that never allows you to stop and think or even to admire all the beauty of the world. I thought so until last Saturday when I got stuck on the train back from work at 1 at night due to some totally stoned idiot who decided to take a shortcut home on the track. So the train I eventually wanted to get home with stayed somewhere between two stops for 1.5 hours. Dozens of exhausted people standing and sitting, breathing in the very last air started being quite intense after 45 minutes, and so did I. I tried to control my mind which was like mission impossible after 10 hours at work. Only thing I could think of was my bed and shower. For one minute I had a flash of thought through my head that I could write something just to keep myself busy and be a little bit productive but instead I got totally insane. I hated that idiot, I felt jealous that it was not me who had had a good time that evening. I felt like I’d

been kidnapped, my mind felt kidnapped since I could not control my emotions. This episode makes me think that it does not really matter if you live in a big city like London or in the little village of Holašovice. We should be aware there´s always a way to reach release so at least once a day just stop, not necessarily physically but in mind and try to sense what is going on around us. Now I´ve started work in a pub I meet different people from tourists to businessmen or buskers of London and I occasionally talk to them. I mean I have different conversations then: “Why there´s so much foam on my beer?” “Because this is a Czech beer and it´s supposed to be like that.” I remember once when it was quite busy I went around the place and suddenly I found myself having a very erudite conversation about dolphins with some customer who said he used to be a dolphin trainer. We were discussing total nonsense – if dolphins eat each other and so on. All my colleagues around were busy (that´s why I am quite unpopular there) but I was just taking care of my mental health, not trying to avoid work. Afterwards I comprehended how great it is just to stop and let your mind do what it needs. One old Indian quote says (in free translation): When we stop we can overtake those who run. The other day another customer was complaining how Londoners are so easy to recognize as they do not look around and just stare at the floor. I agreed and promised myself that I was not going to be like them. (Ok, just from pragmatic reasons because I am just a temp Londoner till actual Brexit.) So no matter if you live in Máj, London or Ulaanbaatar let´s just discover the diversity of the world and stop our minds for a couple of minutes to keep up the universe’s cohesion. Maybe while stuck on the bus at Na Sadech or waiting for the green man on Mariánské náměstí. Šárka Kotzinová

OPINION prosinec/leden 2016/2017

10 – 11

IF ČESKÉ BUDĚJOVICE WERE A BOOK… Natalie Czaban Šárka Kotzinová

s this is the literary edition I have been thinking about books which link the reader to a place. My long term obsession with New York is a result of the fact that so many of the fictional characters I have fallen in love with and carry with me walked the streets of Brooklyn, Harlem and Manhattan, in slushy winter snow and fierce sunshine. Amongst these number Chaim Potok, whose books about Jewish life in Brooklyn make me feel New York as a faraway home, inhabited by people whose lives resonate so strongly with my own experience. When I lived in Edinburgh I loved to read Alexander McCall Smith’s Scotland Street series. The characters inhabited

the exact same world as I did. One of them lived in the next street down (Marchmont Road) and regularly went for coffee at The Elephant House. The frames of reference were the same; Dundee and the cold hard North, weekend trips to the Islands, tough and matey Glasgow and poncy but elegant Edinburgh. McCall Smith made the city a character in itself as well as a home for various people and their lives. I venture to guess that no work of fiction has yet been set in České Budějovice. I, personally, would be up for the challenge but only if you all promise to buy it. In preparation for this eventuality I have put together a list of elements that would make my Budějovice opus sum up the town that I know.

What kind of world would my Budějovice characters inhabit? Like McCall Smith’s characters, they would spend a lot of time in coffee shops, quietly ruminating. There is no revolution in the air in Široko or Sorte Øyne, but a very tangible contentment, a sense of rich time oozing by. Datel, late night on a weekend when nobody

wants to go home, feels like a private party, a living room. (That goes for the former and much missed Living Room too of course). In times of depression and darkness the empty Budějovice weekend would hang heavily on these characters. They would wander the deserted square and side streets and feel alone in the world, abandoned. In the summer months, when there aren’t enough weekends to hold all the festivals and they spill out into all the other days of the week, the characters would feel elated, part of things again, pampered and over provided for in this tiny city. There would be much description of long nights out by the river alongside Staré časy and Železná panna, drinking beer and avoiding bikes, with all the lost friends of winter reappeared. To be honest, the book would probably be very much the tale of people recuperating from life or coming home to think it over before heading out again, because Budějovice is often a jumping point to other places. Whether that be to Prague or Šumava at the weekends or back to whole lives lived further afield. But because it is a base camp does not mean it has no soul. In fact that would be one of the philosophical undercurrents of the work (to make it more highbrow). Characters would spend long evenings discussing whether the city in fact has a soul, what makes soul anyhow, why even the smallest Czech village seems to have more soul than this capital of the region. There would also be much hand-wringing over the good for nothing students. But, unlike in most places, where students are disliked for noise, drunkenness and stealing cones to put on statues, here the characters would complain about their inactivity. “They don’t go anywhere”, the adult characters would lament over their flat whites in Široko, “you only ever meet them on the No. 3 heading home to Mum for the weekend. When I was a student in Brno…” And so on. The students themselves would be background characters, rarely glimpsed in crowd scenes, happily getting on with their kolej based lives and largely unaware of how miserably they are failing at being students.

What would be the main themes? Chaim Potok’s books on New York face dark themes squarely, in daily struggles with conflict, violence and hatred. A book set in Budějovice would be much more similar to the work of McCall Smith, in which darkness arises only occasionally, unexpectedly, in the midst of gentle, happy normal life. A book set in Budějovice could hint at the town’s forgotten German residents, who used to have their winter balls at the German House (Slavie). Or the synagogue which was blown up in 1942, now commemorated by a car park. Discord would be a very background detail, an anti-Islam poster on a student noticeboard, or rumours about new troubles on Máj. This is not a place where much happens, not even the bad, but it nevertheless reflects the outside world, even if only weakly, palely. It wouldn’t be a very heavy book, let’s face it, more a whimsical reflection on normal life played out in happy small town days. At least one main character would have to be one of us awkward and somewhat dissatisfied foreigners, a few steps from being fully integrated citizens, with clinging ties to other lands and other attitudes. The foreigners in the book would always be disappearing “home” or “away”; their function would be to cast a different angle on the Czech life of the town. In their role of roaming doubter, they would be joined by Czechs who have lived abroad and also inhabit a more international mindset. These returnee Czechs would always be caught between defending their homeland against outsiders who misunderstand it and rhapsodising about their years away in Valencia or London. Scenes involving foreigners and returnees would take place overwhelmingly in Singer, late night at the weekends. So, in conclusion, the Budějovice book would be much more similar to McCall Smith than to Potok. It would be about normal people in a peaceful place, whose dramas are the demands of regular life, existence and relationships. But it would be similar to Potok’s tales of Brooklyn Jews in that, to people who haven’t lived here, these elements do make up a specific format, a way of life that is very unique in its own way, with tensions and currents that exist nowhere else in the world.

MÍSTA KREATIVITY

Gabriela Bošková

archiv BU2R

12 – 13

Polagraph O tomto obchůdku/galerii jsme psali nedávno. Projekt dvou fotografů, u nichž nadšení přerostlo ve vášeň a ta v živobytí. Jde o jediný obchod zaměřený na instantní fotografii v České republice a partnera celosvětové “instantní komunity” IMPOSSIBLE Partner Store.

Praha Musictown Record Store

Sám název napovídá, o co se jedná. Prodejna vinylů a hudebních artefaktů na Vinohradech, která se mění v multifunkční prostor, když je potřeba uspořádat koncert nebo výstavu. Slovy majitele Jakuba Sedláčka: “Musictown není jen obchod, kde se prodávají desky a cédéčka, ale je to místo, kde se lidé setkávají, seznamují se, poznávají novou hudbu a baví se.”

Radlická kulturní sportovna Pokusy o využití starých objektů, převážně industriálního charakteru, se rozvíjí méně či více úspěšně všude po světě. Na té úspěšné rovině stojí Jakub Zajíc a Lukáš Žďárský, kteří vytvořili sportovní prostor s kulturním přesahem, který si pomalu buduje svoje jméno i mimo Prahu a stává se vcelku must-see projektem. A pak že sport a kultura nejdou k sobě.

prosinec/leden 2016/2017

BUDWEISER URBAN PROJECTS

čkoli se to může zdát logické, když se řekne městské projekty, mnohým se pod logem BU2R vybaví knihy, dokumenty a kulturní události. BU2R městské projekty stojí i za podporou mnoha míst napříč Českou republikou, za nimiž se skrývá odhodlání a nadšení lidí, kteří chtějí ovlivňovat prostor kolem sebe. Výstižně pojmenovaná BU2R místa najdete v Praze, Brně, Liberci, Českých Budějovicích, a tak různě. My v Milk&Honey věříme, že naši čtenáři jsou zcestovalí a ochotní poznávat. Tudíž ocitnete-li se v jednom z následujících měst, víte aspoň kam zajít za kulturou nebo na kukačku. S některými jste se už mohli za poslední rok na našich stranách seznámit, ale krátkým zopakováním nic nezkazíme.

Nová Trafačka

Vnitroblock Další vzkříšení starého industriálního objektu s pomocí kultury a pohybu je Vnitroblock. Seskupení několika různých aktivit v jednom prostoru - taneční studio, minikino, kavárna a bar, designérské ateliéry. Všechno na jednom místě v prostoru, který přiznává svou minulost, využívá svoje oprýskané stěny a z něhož dýchá autenticita.

Meetfactory

Brno Industra Staré objekty neožívají pouze na území hlavního města, ale i Brno má své zástupce. Multifunkční prostor, který slouží nejen jako coworking space a lab pro začínající i zaběhlé tvořitele. Probíhají zde workshopy pro ty, kteří chtějí začít, jen neví jak, divadla, design markety, koncerty a tak dále. Jednoduše prostor, o nějž má cenu v Brně zavadit omylem anebo si ho vytyčit přímo jako cíl cesty.

Hradec Králové Sauna NUUK

Ústí nad Orlicí

Venkovní pojízdná sauna hned u řeky v Hradci Králové. Aby nebylo potřeba běhat příliš daleko, když člověk vyleze rozpálený ze sauny. Unikátní koncept doplněný osvěžovnou, odpočívárnou a kolemjdoucími na stezce, která vede kolem řeky. Pravé finské saunování v centru Hradce Králové.

České Budějovice

Skatepark UNO

Palac Creative Space

Největší a nejlepší skate hala v ČR. Na toto prohlášení potřebujete kapku sebevědomí, ale ústecký skatepark si to zjevně může dovolit. Hala, kde probíhají nejen exhibice, ale i koncerty a výstavy, je vybavená i na další radovánky (hudba, grill, wi-fi, atp.), které zde lze provozovat po celý rok. A to se jen tak o nějakém skateparku říct nedá…

Budu doufat, že o tomto místě už každý z vás slyšel. Další z budějovických pokusů vdechnout život jinak opuštěnému objektu a využít ho k bohulibé činnosti - tvorba, práce, kultura, party. Coworking, ateliéry, pokoutní bar a klidné a nerušené prostředí Palackého náměstí. Super, ne?

Liberec Stereo café Unikátní bar v centru Liberce, který se snaží o oživení nejen městské kultury, ale i libereckého veřejného prostoru. Díky závodům na kole, graffiti exhibicím, letním projekcím, grilovačkám a koncertům se Stereo stalo srdeční záležitostí nejednoho obyvatele severu.

Ústí nad Labem Box na nábřeží U toků řek se projektům zřejmě daří. Dalším takovým je Box, který sedí na nábřeží Labe v Ústí. Jde sice jen o sezónní projekt, který na zimu zavírá svá kovová vrata, ale i tak obohacuje kulturní program severočeského města. Koncerty, projekce, výstavy - vše zde lze v letní sezóně najít zabalené do obrovského stěhovacího kontejneru.

INTERVIEW prosinec/leden 2016/2017

14 – 15

DOBA PŘÍLIŠ TOUŽÍ PO JEDNOZNAČNOSTI Zdeněk Brdek Denisa Vesecká

Pokud vás titulek aspoň trochu zaujal, měli byste si dát tu práci a dočíst následující rozhovor až do konce. Jinak byste se totiž spokojili s jednoduchou informací, což podle Vladimíra Papouška vede k nebezpečnému ochuzení výkladu světa. Uznávaný literární historik a teoretik přitom tvrdí, že v dnešní informační záplavě může být užitečné právě analyzování a interpretace literárních děl.

knihy. To byla krása 90. let, kdy všechno šlo. Ze začátku jsem měl hodně pochybností, jestli jsem schopen literární vědu dělat, nebo ne – a je to podle mě otázka vytrvalosti. Jak moc člověk chce. Propracoval jsem se pak k doktorátu a najednou to šlo, ocitl jsem se v USA na Fulbrightově stipendiu a poté na dalších grantech.

Jak se to přihodí, že se z člověka stane literární vědec? Jaká byla vaše cesta? To se skutečně spíše přihodí… Původně jsem si představoval, že budu malovat, dokonce jsme měli s kolegy nějaké výstavy. Vedle malování jsem taky hodně četl a víceméně náhodně jsem se pak přichýlil k literatuře. Začal jsem objevovat literaturu, která mě překvapila tím, že jsem ji neznal. Něco jsme znali ze Škvoreckého nakladatelství, a když se ke mně dostal Egon Hostovský, připadalo mi, že je to senzační čtení, o kterém se nikde nic nepíše. Hostovský byl tedy moje první téma, když jsem dělal doktorát. Jel jsem tehdy do Prahy, sedl jsem si na chodbu filozofické fakulty a čekal, že někdo půjde. A šel Jiří Brabec. Zeptal jsem se ho, jestli bych pod ním mohl psát o Hostovském, a on ihned souhlasil a rovnou mi nabalil

K čemu je společnosti vlastně dobrý literární vědec? Takhle se můžeme ptát i po potřebnosti malířů, umění a v podstatě všeho, co přesahuje naši „techné“. Máme být společností technických novinek, aniž jsme schopni porozumět například vlastní řeči? V literatuře se setkáváme s mnoha různorodými řečovými akty, které jsou stejně kontradiktorické jako v našem přirozeném světě. A jsou tu také různé světopisy, popisy světa. Literatura je podle mě důležitá právě v tom, že učí člověka rozumět vlastní řeči i řeči druhých. Řeč přeci není složena z jednoduchých vět a jednoduchých významů – jinak bychom si mohli vystačit třeba s matematikou. Nemůže nás uspokojit, že řekneme „červená“. Víme, že něco je červenější a něco je méně červené, že někdy nejsme schopni rozhodnout, zdali je to ještě červené, nebo už fialové. V jazyce neexistuje jednoduché spojení mezi slovem a objektem vnějšího světa. Literatura tak kalibrací jazyka rozvíjí naše možnosti jak popisovat svět. A literární vědec na druhé straně zkoumá historii toho, jakým způsobem a proč lidé v dřívějších dobách tuto kalibraci prováděli. V euroamerické společnosti literatura prostě vznikla, má bohatou minulost a stále si ji pamatujeme. To musí mít nějaký důvod. Kdybychom literaturu nepotřebovali, tak bychom ji přeci nepoužívali. Není v tom nic mystického: pokud lidé s něčím zacházejí, dělají to proto, že z toho mají nějaký prospěch. Literatura tedy má své místo v životě společnosti a stejně tak i skutečná, nepředstíraná literární věda. Jaké vlastnosti či schopnosti by měl mít dobrý interpret literatury? Interpret literatury potřebuje – stejně jako třeba hudebník – technické „skills“, ale zároveň musí mít i něco navíc: schopnost porozumět objektu, s nímž se setkává, ale také tomu, jak on sám s tímto objektem zachází. Interpretace neznamená „co tím chtěl básník říci“ ani „jaké dojmy mám z četby“, jde o komplexnější uchopení. Jak už bylo řečeno výše, literární texty obsahují řečové akty, které se mohou složitě střetávat – a interpret by se měl snažit porozumět těmto jednotlivým situacím, proč tam jsou a kam míří. Zároveň by měl nějak uchopit intenci,

směřování díla jako celku. Jeden čas se říkalo (a já s tím určitou dobu souhlasil), že tam žádná intence není, že jde jen o to, jak si to přeříkáme. Něco na tom je, ale každá řeč přeci něco chce. Literární texty nevznikají ze vzduchu, vždy je přítomen živý mluvčí, kterému o něco jde. A na druhé straně jsou lidé, kteří mají tuto řeč vyslechnout, ale zároveň si ji překládají do vlastního jazyka. Interpret by měl být citlivým vnímatelem tohoto různohlasí figurativní řeči, metafor a metonymií, které se před ním objevují v literárních textech. Čím je pro vás podnětná literatura 1. poloviny 20. století, jíž se primárně zabýváte? Má dnešní čtenář důvod vracet se k textům z tohoto poměrně odlehlého období? Jedním z mnoha důvodů těchto návratů je podle mě hluboká krize současné literatury, která může být příznakem dožívání éry, kdy byla literatura důležitá. Možná se zase důležitou stane, ale také se třeba promění v cosi muzeálního. A přitažlivost literatury 1. poloviny 20. století je pro mě právě v tom, že tam nejsou žádné muzeální kusy. O živosti této produkce svědčí třeba i to, jak často se jí inspirují (byť někdy podivně) hollywoodské filmy. V českém prostředí Hašek, Kafka, Vančura, Halas, Nezval, Zahradníček, Deml, Weiner, Ladislav Klíma, to jsou z mého pohledu živá díla, v nichž se objevuje dodnes aktuální problematika. Absurdita objevovaná Haškem, Kafkou nebo dalšími přeci nezmizela – denně se kolem nás dějí naprosto nepochopitelné a kontradiktorické situace, jež neodpovídají zdravému rozumu. Současná literatura podle vás nenabízí velká, živá díla? Velcí autoři generace Kundery nebo Škvoreckého zmizeli s 60. či 70. lety. Jistě, dnes jsou tady zajímavé jednotlivosti, které stojí za pozornost, ale schází mi tu nějaká mohutnější tvorba, kterou by čtenáři chtěli sledovat soustavně, protože autor se nějak vyvíjí a říká jim nové věci. Nejblíže ke vzniku velkého díla měla Zuzana Brabcová, která už bohužel není mezi námi. U ní jsem měl pocit, že tam knihu od knihy něco roste. Dnešní literatura je často jakýmsi osobním deníkem a Brabcová toto dokázala nejvíce přetavit v literární text. Souvisí tato krize s upadající společenskou prestiží a vlivností literatury, jak jste naznačoval? Literatura už není uměleckým médiem číslo jedna, pod tlakem filmové, televizní nebo hudební konkurence ustupuje do pozadí. Máte pravdu. Ale z historie známe periody, kdy klesal vliv literárního textu –

16 – 17

prosinec/leden 2016/2017

LITERATURE

u nás třeba během husitství. A možná že někde naopak důležitost literatury vzrůstá: kdybych mimochodem dnes někde hledal velké spisovatele, bylo by to v Rusku. Četl jsem nedávno několik románů Vladimira Sorokina a říkal jsem si, tohle je skutečná literatura. Velká metafora, kterou nelze jednoduše rozlousknout. Znakem velkého díla je podle mého neuchopitelnost, ne nesrozumitelnost, ale množství otázek, jež dílo klade. Když se rozhodnete odpovědět jednou interpretační variantou, najednou vidíte, kolik jiných variant jste musel opustit. Jste rovněž milovník a znalec rockové hudby 2. poloviny 20. století. Jak vnímáte udělení Nobelovy ceny za literaturu Bobu Dylanovi? Dylan je podle mě po dlouhé době člověk, který si cenu za literaturu zaslouží. Jeho produkce nikdy nebyla řídká záležitost, Dylanovy texty považuji za poezii. Například píseň Highway 61 začíná rozhovorem Abraháma s Bohem, který Abrahámovi říká: „Běž a zabij pro mě syna. Udělej to na Highway 61.“ Na této dálnici se pak odehrávají a kumulují další příběhy, takže vzniká metafora dálnice jako cesty, proudu dějin. Konec konců, poezie vždycky souvisela s hudbou, a to nejen v Americe. Vezměte třeba minnesängry a středověkou lyrickou poezii. Nebo starořecké hexametry a pentametry založené na rytmu. A kde je rytmus, tam je poezie. Někdy se mluví o tom, že současní studenti pod vlivem techniky a sociálních sítí málo čtou a ztrácejí všeobecný přehled. Pozorujete něco takového? Nemíváte někdy pocit, že studenti mají natolik odlišné mentální nastavení, že jim přestáváte rozumět?

To je vždycky tak. Nikdy nenajdete dvě mentality, které si dokážou naprosto porozumět. Upřímně řečeno, já jsem se o to nikdy nestaral. Předvádím své myšlení a je to v podstatě „ber, nebo nech být“. Buď to ten člověk nějak pobere a je to pro něj inspirativní, nebo není. Nebo tomu nerozumí či nechce rozumět a nemá smysl, abych ho přesvědčoval třeba tím, že začnu měnit svůj jazyk nebo styl. Asi nejsem v tomto směru příliš didakticky rozvinutý. Je tu nicméně jeden obecnější problém spojený s touto dobou „techné“: mnoho lidí není schopno porozumět textu. A to právě protože nedává jednoduchou informaci. Řada posluchačů se nedokáže povznést nad doslovnou interpretaci; je to jakoby na větu „jděte si odpočinout“, kterou si přečtou v románu, reagovali tak, že by odložili knížku a šli si lehnout. Nenapadne je, že by ta věta mohla třeba znamenat „zmírněte práci“ nebo „už o vás nestojíme“. Zplošťuje se podle mě rozpětí toho, co jednotlivé textové výpovědi mohou znamenat. Doba příliš touží po jednoznačnosti. Velkou roli zde samozřejmě hrají média, pro které je zajímavá jednoduchá informace, neboť se dá rychleji nabídnout čtenáři. Všechno se kvůli tomu říká jednoznačně, lidi čtou jen titulky článků a přestávají myslet. Nechci působit jako antiutopista, ale může to být nebezpečné. Dalším problémem je, že spousta studentů literatury nechce číst. Usilují spíše o titul než o poznání studované věci. Ono něco vědět totiž znamená dát si práci s poznáváním. Namáhat se a vydat energii. Člověk je přeci chemicko-bio-fyzická bytost fungující na základě energetických výměn. Musíte něco vydat, když chcete něco získat.

Možná zrovna v dnešní situaci informačního zahlcení může mít studium literatury svoji cenu, neboť učí porozumět textu. Nejen literárnímu, ale jakémukoli. Ano, snažím se ukázat studentům, že čtení a interpretace literatury může poskytnout cenný nástroj kritického myšlení. To znamená, že člověk je schopen analyzovat jakoukoli řeč ve veřejném prostoru a nenechá se – s odpuštěním – zblbnout. Vždyť řeč je nedílnou součástí našeho životního prostoru, jedná se o stejný jev jako slunce nebo kyslík. A jak už tu padlo, každá řeč něco chce. I řeč je energetický výdaj; každý, kdo mluví, tím sleduje nějaký cíl. Třeba ovlivnit či přesvědčit svého posluchače. A vrátíme-li se na začátek, důležitou roli tu hraje bohatství řeči: čím je řeč bohatší, tím je účinnější a dokáže postihnout složitější problematiku. nekrácenou verzi rozhovoru čtěte na www.mlikoamed.cz

Vladimír Papoušek Narodil se roku 1957 v Českých Budějovicích, kde také studoval. Poté působil jako středoškolský, následně i vysokoškolský pedagog a literární vědec na místní Pedagogické a pak na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity, zde od roku 2011 dodnes ve funkci děkana. Profesorem se stal v roce 2003. Je autorem několika významných monografií věnovaných například českým exilovým autorům, existencialistům či výzkumu avantgardy. Vede také autorský tým pracující na projektu dějin nové moderny.

Top 5 jižní Čechy: knihkupectví & antikvariáty Pokud si jednou vypěstujete vztah ke knihám, je to láska na celý život, kterou stvrzujete dalšími a dalšími nákupy. Po letech zjistíte, že už knihy dávno opustily knihovnu a pomalu se roztahují všude po domě. Vůně nové knihy je nezaměnitelná. Objev dlouho nevydaného titulu v nepřehledném regálu či na dně banánové krabice v antikvariátu se však rovná nalezení svatého grálu. Až nebudete vědět, kam pro novou knihu zajít, třeba vám pomůže náš Top 5 JČ. Petra Lexová

Helena Hrušová

V PODLOUBÍ / Česká 21, ČB

Antikvariát v podloubí České ulice neminete. Levné knihy vyskládané v krabicích na chodníku před obchodem vybízejí k zastavení. Nejlepší kusy však najdete ve výloze, kde se dájí objevit příběhy ze Zeměplochy Terryho Pratcheta či cenné vydání Veřejné růže od Paula Eluarda s originálními ilustracemi českých surrealistů. Hned vedle vstupu najdete polici s novými přírůstky a zajímavé tituly od Dojstojevského po dektivky Agathy Christie. Bohatě jsou zde zásobené i regály s poezií nebo literaturou o umění.

BAOBAB / Pražská 157, Tábor Táborské nakladatelství a knihkupectví se zaměřuje především na literaturu pro děti. V útulném prostředí krámku s dřevěnou podlahou můžete listovat knihami z produkce Baobabu vzniklými ve spolupráci s prvotřídními českými autory a ilustrátory. Police jsou bohatě zásobené i knihami pro dospělé, které doplňuje široká nabídka tištěných pohlednic a plakátů od českých ilustrátorů. Pokud ještě nemáte dárek k Vánocům, tak zde nakoupíte pro celou rodinu. ANTIK TÄUBER / Náměstí

Přemysla Otakara II. 38, ČB Obchod se nachází v přízemí domu na náměstí pod Galerií současného umění a architektury. Často zde najdete prvotřídní kusy knih, které jsou jinde těžko dostupné (jako např. Goethova Italská cesta). Obzvláště dobře zásobená je zde sekce filozofie, umění

stor, kde se můžete usadit s hromadou knih a dát si šálek čaje. Dobře zásobená je i sekce s audioknihami nebo papírnictví v druhém patře. Pokud máte ISIC kartu, tak nezapomeňte využít slevu 10 % na všechny tituly.

U ČESKÉHO LVA / Náměstí

a cestopisů, ale i česká a světová beletrie. Ceny jsou mírně vyšší, ale pokud danou knihu hledáte dlouho, tak cena nehraje roli.

KANZELSBERGER / Kanovnická 3, ČB Jedno z největších knihkupectví ve městě sídlí ve třech patrech nově zrekonstruovaného domu v centru města. Najdete tu široký výběr knih od beletrie přes kuchařky po sebevzdělávací příručky. Sympatie získává snaha vytvořit pro návštěvníky klidný pro-

5. května 104, Lomnice nad Lužnicí Antikvariát na malém městě je bohatě zásoben gramofonovými deskami za skvělé ceny a originálními strarými grafikami. Desky v první místnosti jsou řazeny od vážné hudby přes jazz, blues až k popu a klasice. Najdete zde beletrii, poezii i odbornou literaturu a ve skleněných vitrínách v zadní místnosti i cenné tisky. Sama jsem zde objevila originály černobílých fotografií Jaromíra Funkeho. V zadní místnosti se můžete usadit do pohodlného gauče a strávit zde celé odpoledne. Pro sběratele starých filmových plakátů doporučuji prohlédnout si slušnou sbírku u pokladny.

EXTRA TIP:

Pokud nemáte co číst a jste bez potřebného kapitálu na nákup nové knihy, využijte jednu z pouličních knihoven v Českých Budějovicích, kde si můžete půjčit knihy zdarma. První najdete před kavárnou Měsíc ve dne, druhou pak na vlakovém nádraží.

18 â&#x20AC;&#x201C; 19

prosinec/leden 2016/2017

BUDWEISER URBAN PROJECTS

„Graffiti is just fun.“

+ Tvůrčí kreativita se stala významnou složkou programu zacházení, která prostřednictvím odsouzených zvelebuje prostory vazební věznice. V rámci zájmových aktivit se tak jeden odsouzený podílel na zkrášlení vycházkového dvora pod vedením speciálního pedagoga. V případě tohoto odsouzeného došlo zejména k pochopení a uvědomění si trestného činu, že sprejerství může být i koníček, který nemusí končit trestním stíháním…

LITERATURE

KAMIL FOIT, „BÁSNÍK-NIKDO“ Z VYSOČINY Martin Dvořák

20 – 21

prosinec/leden 2016/2017

Vlaď ka Koudelová

a samotě uprostřed moravské části Vysočiny, kousek od vlakového nádraží na trati směrem ke Znojmu, už téměř patnáct let žije malíř, natěrač, zedník, muzikant a básník Kamil Foit. Než drážní domek opravil aspoň do té podoby, že v něm šlo jakž takž žít, spal půl roku na zahradě ve stanu a chodil močit na pivoňkový pás traviny. To kvůli jakémusi panu Pivoňkovi, který mu tehdy způsobil nepříjemný skok v životě. Chodil na pivo do blízké vesnice kouknout na fotbal. V kapse měl obnos akorát na tolik piv, kolik jich vypije během sportovního přenosu. Plus tuzér. Na rodné Telčsko

se nevrátil, v Třebíči účinkoval v několika kapelách, měl tam přátele z hudební branže, ve městě o kousek dál dceru. V místnosti, kterou k domu přistavěl a která byla nejdříve ložnicí, pak zkušebnou a teď pracovnou a ložnicí pro hosty, má obsáhlé desky se svými básněmi. Je v nich spousta let, zážitků, bizarností, pohledů na svět. „Dyť to jsou p*čoviny,“ říká o nich. Ale ty, které s kamarády zhudebnil, místní znají velmi dobře. Svého času to poznali i v Brně. Třebíčáci ho přihlásili na jistý večer autorského čtení, kde se psavci zpovídali ze svých osobních problémů a světonázorů. S psychoanalýzami byl ten večer konec, když přišlo Foitovo: „Co tě nezabije / to tě

posílí, / pravil vzpěrač / a umřel po chvíli.“ Poprvé jsem ho viděl číst na koncertech jeho kapely Zouváci boží. Písňový set byl proložen recitacemi básní. Pak v roce 2010 během tematického večera „Sex a erotika v poezii a písni“ v Třebíčském klubu Béčko recitoval asi 15 minut. Bylo to zjevení. Ovšem jak pro koho. Kdo ho znal, znal ho dost dobře, aby věděl, že vtip, ironie, hříčky a schopnost gradovat je mu vlastní. Stejně tak i jistá šílenost. A jeho hudba to potvrzovala. „Já nejsem žádnej umělec. Kdo s čím dělá, od toho se umaže. Třeba já jsem umazanej od malty.“ Tak reagoval vždy, když jsem na to přiváděl řeč a snažil se zjistit, co za takovou slovní virtuozitou stojí, kde

se bere a jak s ní jako posluchač (čtenář) nakládat. A co teprve ta hudební... Metaloví fajnšmekři si jistě ještě vzpomenou, že před několika lety hrávala skupina Jesus Om. Vystudovaným konzervatoristům z kapely Foit říkal, jak to mají dělat. Dělali to a přátelí se všichni dodnes. Až na basáka Michaela Krásného, který půl roku zaskakoval a Foit na něj úplně zapomněl. Až donedávna, kdy se setkali na koncertě Laca Decziho, jehož teď Krásný s basou doprovází. A během hraní, stále si nevzpomenuvši, si Foit říkal, jak je ten basák vynikající.

Kniha, která není

Ty desky s básněmi jsou něco jako sebrané spisy. Až na pár kusů, které kolují bůhví kde a které vznikly nejčastěji u piva. Jednotlivé papíry v deskách nejsou seřazeny náhodně, ale podle oddílů, jakýchsi mikrosbírek, jak je Foit koncipoval. Objevuje se tu třeba oddíl Žena a život, o lásce a zmíněné erotice, o většinou problémovém soužití s ženami nebo sexuálním pudu, jejž je nesnadné ukojit či alespoň ukojit ho běžným způsobem. Nebo třeba oddíl Schizo, vyšinutý a zvláštní. Pak Moudra. A tak dál. O vydání ale Foit nestojí. Ani autorských čtení se již nezúčastňuje. Jen sem tam něco přečte na koncertech mezi skladbami. A tam je vidět, kdy posluchači chápou. Někdy se pak smějí, jindy se zamyslí, to když je text vážnější. Jindy nechápou vůbec. Foit cítí, že za něj spíše mluví hudba. Nebo alespoň tu hudbu bere daleko vážněji a žije pro ni. Co ale pak s verši „Snad se nikomu nic nestane, / až vítr foukat přestane / a v Pekle sejdeme se rádi / s Tebou – SATANE“? Nebo „Došlo prý ke změnám. / Všem už to došlo.“? Foit patří k těm, co mají otevřené oči. A sotva bylo okázalé pojmenovat výbor z jeho básní právě Schovaly se ti oči, podle jednoho jeho verše. O překvapení nebylo nouze. Jen několika málo lidem minulý rok zasílal své nové básně, v nichž už nebyl tolik hravý ve smyslu tom, že by jeho verše měly v určité míře pobavit. Nebývale plodný tvůrčí rok 2015 nejspíš patřil k těm nejzádumčivějším. Jeho básně z toho roku ho ukázaly v novém světle lidem, kteří ho znali buď méně, nebo si pouze mysleli, že více. Z iniciativy přátel tak vznikla útlejší knížka jeho 45 básní z toho roku, ve smyslu příležitosti k jeho 45. narozeninám. A šlo do tuhého. Ty výtisky mohl buď spálit, nebo poslat dál, k lidem. Šlo o první takové rozhodnutí nad vlastní poezií. Vybral si tu druhou možnost a z nákladu 13 kusů se stalo 63 a pak ještě 123. Pro rodinu, přátele a návštěvníky koncertů Zouváků božích, kterým nebylo nepříjemné utratit sto korun za knížku básní.

inzerce

Dřevo s příběhem

Kuchyně Vestavěné skříně Ložnice

720 993 899 Hlinská 514, České Budějovice

Sám a nikde – ale se vším Foit je v jistém smyslu underground. Nikoliv proto, že by se ožralý válel v bahně a házel moudra o tom, jak je dnešní systém špatný. Ale proto, že je mu jedno, jak ho lidé berou. Je mu jedno, co si o jeho tvůrčích počinech myslí. Nezajímá ho sláva ani uznání. Nepotřebuje obdivovatele. Ale sám je neobyčejně všímavým pozorovatelem. Jednou ho možná kdosi nazve angažovaným básníkem. Z dnešní doby a její příznačné neutěšenosti se v jeho verších jistě objevuje mnohé. Ale principem Foitových básní není on sám, jeho vlastní já nebo doba, v níž žije. Je jím onen zvláštní princip absurdity, který – hrabalovsky řečeno – autor vzdělán sám proti své vůli vnímá velmi intenzivně jako všeprostupující a odedávna v lidském životě přítomný. Básník svět vidí nikoliv skrz sebe, ale skrz to, co je, a co dokáže popsat jako nepatřičné, vzpírající se životu, jenž všichni chceme a cítíme ho jako správný, ale nejednáme podle toho. Alespoň ne všichni. Možná proto se Foitovi pod rukama rodí tak svébytná poezie, vzpírající se času a prostoru, a přesto v sobě ten prostor a čas mající. Kolik takových „zapadlých“ básníků na samotách vprostřed „ničeho“ dnes existuje? Doceníme je jednou všechny? Nebo žádného?

Kamil Foit: SVOBODNÁ MATKA Zoufalá, bezprizorní, churavá, zesláblá, nemocná, svobodná matka od trojčat, toho času v domácnosti, nesa tisknouc k ňadrům dmoucím plný hrnec vařící vody, jda vyprat hromadu špinavých plen, vyvraceje hlavu směrem k nehezky zakaboněné obloze, s obličejem zkřiveným k nepoznání, volá naléhavým chraplavým hlasem: „Bože, kolik toho ještě zkusím? Kdy vyrve mi to duši?“ Vtom utrhly se hrnci obě uši.

ULTRA–––––––– SOUČASNOST

LITERÁRNÍ ITÁLIE

Můžete upozornit na nějakého autora, který je přeložen do češtiny, ale zasluhoval by větší čtenářskou pozornost? Těch je! Z novějších: Sebastiano Vassalli, Giorgio Vasta, Alessandro Piperno, Valeria Parrella. Ale je tu celá řada velkých autorů minulého století, kteří mají stále co říct, ale čtenáři o ně nejeví zájem: Svevo, Montale, Morante, Ortese, Pasolini…

Zdeněk Brdek Jan Tichý

22 – 23

prosinec/leden 2016/2017

LITERATURE

lice Flemrová působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a vedle odborného bádání se intenzivně věnuje překládání současné italské beletrie. Do Českých Budějovic přijede na pozvání Jihočeské pobočky Společnosti přátel Itálie a ve čtvrtek 15. prosince od 20:00 bude v klubu Horká vana hovořit o svých zkušenostech s italskou literaturou. Jistě zazní i tipy na dobrou četbu, některé ostatně překladatelka uvádí už v následujícím rozhovoru. Dá se říct, jaká je současná italská literatura, nebo je to příliš rozprostraněné a nepostihnutelné pole? Stručnou odpověď na tuhle otázku nemám. Dobrou zprávou je, že současná italská literatura, mám na mysli tu nejnovější, kterou Italové nazývají „ultracontemporanea“, vůbec existuje a že nabízí i velmi kvalitní texty. Snažím se současnou tvorbu stále sledovat, jenže nejde učíst všechno, co mi italští nakladatelé posílají. Styčným bodem pro nejnovější prozaickou produkci by mohl být návrat k tradičnějším formám i obsahům (např. ve srovnání s 90. lety), méně experimentů, více poctivého vyprávění, větší zájem o vlastní kořeny, nedávnou minulost, ale i o svět, ve kterém autoři žijí. Nemyslím si, že by se próza přímo politizovala, ale je víc slyšet názor, zaujímají se pozice. Postmoderní hra už asi skončila. Zaznamenala jsem skutečně silnou koncentraci dětských vypravěčů a dětských hrdinů v prózách pro dospělé. To je nesmírně zajímavý jev a samozřejmě by si zasloužil delší rozpravu. Vidíte mezi dnešními italskými spisovateli nebo spisovatelkami nějakého velkého autora či autorku? Někoho, kdo by navázal na nedávno zemřelé

překládáte. Čím vás zaujal? Možná je dnes už známější zmiňovaná Elena Ferrante, Savianova sláva trochu pohasla. Zaujal mě svou prvotinou Gomora, ale cením si i jeho kokainové epopeje Nula nula nula a drobných reportážních próz Opak smrti. Zapůsobila na mě naléhavost tónu, jímž podal svědectví o svém kraji a svém městě, líbilo se mi, že jeho texty mají i estetické kvality, uchovávají si narativní drive, třebaže těžištěm je výpovědní a informativní hodnota.

Umberta Eka a Daria Fo? Nemyslím si, že zrovna tito dva by potřebovali pokračovatele ve smyslu spisovatelského a dramatického řemesla. Budou ale chybět coby svérázné osobnosti, které přesahovaly hranice prostoru kultury a umění, jenž se stále víc smršťuje a je „uzavírán“ do sebe. Pokud však jde o vyloženě spisovatelské kvality, tam bych spíš hledala někoho, kdo by navázal na Antonia Tabucchiho nebo Sebastiana Vassalliho. Abych však odpověděla konkrétně: zní to jako klišé, ale velkého autora prověří až čas, na Sveva ani Pirandella by si v jisté době nikdo „nevsadil“. Nedokážu odhadnout, koho budou lidi číst (optimisticky věřím, že budou číst, pokud tu ještě budou) za sto let. Mými momentálními oblíbenci jsou Carlo D’Amicis (do češtiny zatím nepřeložený), Alessandro Piperno (česky vyšla jeho prvotina S těmi nejhoršími úmysly), Giorgio Vasta (česky vyšel román Hmatatelný čas) a Antonio Moresco (chystá se jeho drobná próza Světýlko). Příjemné překvapení je pro mě Elena Ferrante, ať už je to ve skutečnosti kdokoli. Její první romány mě tolik neuchvátily, ale úspěšná tetralogie Geniální přítelkyně (česky vychází první díl v těchto dnech) má pro mě všechny ingredience inteligentního bestselleru, který přináší požitek z četby. Asi nejznámějším italským spisovatelem je dnes Roberto Saviano, kterého

Právě tvorbě Itala Sveva jste se také věnovala. Můžete přiblížit, v čem je pro vás přitažlivý? Italo Svevo, zejména ve svých pozdějších textech a v románu Vědomí a svědomí Zena Cosiniho, dokázal najít rovnováhu mezi žitím a psaním, modus vivendi mezi empirií a literaturou. Jeho vypravěč ke čtenářům promlouvá autentickým hlasem a plní tak základní funkci „velké“ literatury: říká nám o životě pravdu, která je pravdivější než pravda. A to i přesto, že jeho Zeno Cosini je lhář a prototyp nedůvěryhodného vypravěče. Svevovi se nesoustavně a s dlouhými odmlkami věnuju už přes dvacet let, takže dneska už je pro mě něco jako člen rodiny. A řekl mi toho o životě víc než spousta lidí, se kterými jsem se setkala osobně. Překládáte jen své srdeční záležitosti, nebo jakoukoli zakázku? Jakoukoli zakázku rozhodně ne. Zakázky ostatně moc nedostávám, spíše překlady iniciuju sama. Ale nevybírám si jenom své„srdeční“ záležitosti, někdy autor není mému srdci blízký, ale je pro mě výzva přeložit někoho, kdo uvažuje jinak než já, jinak se vyjadřuje, má jiný pohled na svět, a může mě klidně i štvát, můžu s ním nesouhlasit. Hlavní je, aby mluvil hlasem (či hlasy), který rozeznám, slyším, který mě zaujme a kterému chci naslouchat. Někdy zůstávám věrná autorům, které jsem překládala, i když už pro mě nejsou tak přesvědčiví… Ale to má své limity. Obecně mě baví spíš změna a pestrost, nejsem zkrátka typ překladatele ani badatele, který dělá celý život jednoho autora.

Anketa

Které doporučení hodné knihy jste v poslední době přečetli?

Pavla Červená bohemistka na mateřské dovolené

Miroslav Boček spisovatel

Poslední dobou je času na knihy zoufale málo, takže když už si tenhle luxus můžu dopřát, není čas ztrácet čas hledáním či riskováním a musím sáhnout po jistotě. Takovou hodnotu pro mě už mnoho let představuje mj. Milan Kundera. Nesuď knihu podle obalu – ok, a podle názvu můžu? Protože Život je jinde je momentálně takovou mojí mantrou... A Kundera zase nezklamal. Životní cesta „velkého-malého“ člověka, detaily oidipovsky zformovaného vztahu matky se synem, niterné zkoumání myšlenkových pochodů a zřídkavých činů, aby se nakonec ukázalo, jak nicotná a lehce zapomenutelná může lidská existence být

Číst si o Trumpovi potom, co jeho jméno zaplavilo média, je trochu masochismus. Knížka Fenomén Trump (Poslední vzpoura bílých mužů) toho ale obsahuje mnohem víc. Politolog Tomáš Klvaňa zná Ameriku jako vlastní boty a jeho eseje se vyznačují vysokou mírou čtivosti. Dozvíte se, že politická korektnost opravdu existuje, co to je spirála mlčení a jak sociální sítě proměnily politickou kulturu. A právě proměna je klíčovým slovem této knihy. Proměna světa, v němž lidé volí populisty. Klvaňa ještě den před volbami předpovídal, že vyhraje s výraznějším náskokem Hillary Clintonová. I mistr tesař se utne. Byla by ale škoda, kdyby vás autorova špatná prognóza od četby této podnětné knihy odradila.

Nikola Piálková redaktorka Full Moon Zine

Pavel Sirotek učitel češtiny a angličtiny

Tomu, kdo si libuje v melancholických příbězích s místy až hororovým nádechem, jistě neunikla sbírka Mrtvý holky Miloše Urbana. Povídky přirozeně spojuje motiv ženy, a to od mladinkých dívčinek až po stařičkou hraběnku. Důvod, že jednotlivé příběhy se od sebe liší, lze hledat i ve skutečnosti, že povídky vznikly ve velkém časovém horizontu nezávisle na sobě. Urban se je později rozhodl zastřešit pod jednu sbírku na základě společného rysu. Potemnělá atmosféra tajemných lesů, opuštěných zámků nebo zatuchlých obchodů se starožitnictvím má neskutečnou moc a okamžitě vtáhne čtenáře do děje. Kniha navíc vyšla i v ilustrovaném vydání ve spolupráci s Pavlem Růtem, jež jen dotváří děsivý dojem, který povídky přesvědčivě navozují.

V poslední době mě zaujala kniha Postřehy z Londonistánu od Ivy Pekárkové. Ta čtenářům nabízí autorčiny dlouhodobé osobní zkušenosti s muslimskou komunitou v Londýně (a jinde ve světě). Popisuje své zážitky bez příkras, syrově a objektivně, ale nikdy ne s nenávistí a pohrdáním. Muslimy, až na výjimky, vykresluje jako obyčejné lidi, kteří pouze mají trochu jiné zvyky a vyznání než my. Její zážitky například z prostředí taxi služeb (pracovala jako jediná taxikářka mezi muslimy) nebo sociálních prací (ty zahrnují častou komunikaci s nejrůznějšími skupinami lidí) jsou autentickým svědectvím o dané komunitě.

BUD ĚJCK Ý

4KY

24 – 25

prosinec/leden 2016/2017

TOWN

ZÁTIŠÍ

EDVARDA BENEŠE 74

BRYČKA JEREMIÁŠOVA 8

Následujících pár řádek bude zcela revolučních. Asi si říkáte: jak revolučních? Newton, Darwin, VŘSR a i Triple Slicer s integrovaným úložným prostorem už tu byli, tak jaký pak copak. Omyl! Do jednoho článku o 4kách jsme totiž vměstnali rovnou čtyřky dvě. Že to je neuvěřitelných 1500 watů megavýkonu? Víme, proto nám také národní podnik platí za to, že pijeme piva podniků soukromých. Ricardo Picante, Cyril Nováček

posledních dílech naší epické ságy jsme se pohybovali převážně v srdci města. Nejvzdálenějším místem naší honorace se pak stala restaurace Spojka a malebná garáž U Nezmara. Což je důkazem toho, že lze pořád v centru města a jeho blízkém okolí narazit na sympatické a koloritní podniky,

které jsou, naštěstí, pravým opakem Pojebaných hus, Cvoukárny či Arginmaximu. A i když nenosíme trekové boty a softšelové bundy, občas vyrazíme i trochu dál. Do hledáčku se tentokrát dostala restaurace s příznačným názvem Zátiší v Suchém Vrbném. Ano, to je ta část Budějc, kde je ještě Albert, ale už zde pomalu začíná předborovanská divočina. Kvůli své poloze se Albert stává

jakýmsi středobodem všemožných dostaveníček a tak tomu bylo i v našem případě. Po šťastném shledání vyrážímě plnit cíl naší mise. Nutno podotknout, že je teplota v této tajze Budějc o poznání nižší. Proto doporučujeme při výletu do Sucháče přibalit ještě jednu softšelovou bundu a pro jistotu dvoje funkční trika. Po pěti minutách velmi svižné chůze dorazíme na místo činu, které nám není zcela neznámé.

První štace Osazenstvo se od minulé návštěvy nezměnilo, snad jen Pepa měl novou kšiltovku. Sympatická paní vrchní v nejlepších letech s hlasem orální nikotinové milovnice přináší dvě piva značky Staropramen. Trochu očima těkáme po lokále, zda doznal nějakých výraznějších změn. Nedoznal. Poměrně velká místnost s výčepem, za níž se nachází sál, zeje v podstatě prázdnotou. Přeci jen je předvejplatní pondělí. Oživením pro místní hrstku statečných se pak stává přenos hokejového utkání mezi Motorem a Prostějovem k 70. výročí budějovické haly. A i když oba z nás sledují hokej asi tak stejně jako Dynamo, tušíme, že výsledek 9:1 není zcela běžným. Při třetím pivu dostáváme hlad, nabízený hermelín, utopenec, klobása, gothaj s cibulí a řízek vegetariána neuspokojí, avšak snadno lze oddělit od řízku bramborový salát, který je záhy přinesen na stůl. Chuťově velmi podoben domácímu a za 25 kaček nemůžete říct stejně ani popel. Dodejme, že stejně tak chuť točené desítky ze Smíchova je velice potěšující a její cenovka je totožná s naběračkou salátu. Ani toto příjemné kombo očividně pondělní návštěvnost nevylepší. Naopak, na cestu domů se vydává legendární opravář chladičů Míra a navíc se dozvídáme, že dnes nedorazí ani vrbenský mohykán Čestmír, jelikož má v sobě už přes půl litru kefíru. Přeci jen, nefandíme Marile Příbram, abychom běžně brali zavděk pěti platícími, ale s dnešní chabou návštěvou se musíme sžít. Na druhou stranu, díky minimálnímu lidskému faktoru se více soustředíme na silné prvky interiéru, jako je pod stropem uchycená vzduchotechnika, která dozajista v minulosti nasála nejeden plán na svržení totalitního režimu nebo krádež fůry písku na stavbu bydla pro Novákovic mladý. Za zmínku určitě stojí i mohutný, lautrecovsky rudý závěs u vchodových dveří a také čím dál tím víc vzácnější pánská toaleta ve formě žlábku. Obzvláště zaťapkání si botou do rytmu při močení na lepící se dlažbě je tuze poetické. A pak už stačí jen letmé zavrávorání a je na světě neplecha takovýho kalibru, že se pak jeden hned cejtí jako tejden neklidnej Bartoška. Blíží se devátá a s ní čas zavírání. Jindy rozverná a při aplikaci parfému Fahrenheit dokonce až haptická paní vrchní dává najevo, že jí už zajímá pouze finální stav kasírky a příprava telegramu Andrejovi, kolik piv dneska prodala. Inu, je to tu mrtvý a ani

nežije, do ruky balalajku je třeba vzít – a vydat se na odchod. Trochu zarmouceni opouštíme lokál a venku míjíme kolostav s ručně malovaným nápisem Zátiší. Shodujeme se, že takto naše redakční chlastání, tedy sociální sonda, přeci nemůže skončit a spontánně se rozhodujeme navštívit ještě jednu čtyřku. Tentokráte o něco blíže směrem k centru města.

Druhá štace Protínáme parčík, kde lokální elita pořádá každodenní Fet Cup, a naskakujeme do MHD, což je hladinou adrenalinu v krvi srovnatelné se zastřelením zebry v push up podprsence. Vystupujeme na nádraží a míříme o pár bloků dále, do Jeremiášovy ulice, kde se nalézá restaurace Bryčka. Jelikož v této hospůdce taktéž točí Staropramen, cítíme se hnedle jako konceptuální umělci a naše ranní hovínka už vidíme v nejedné světové galerii. V Bryčce je sice, i díky sevřenějšímu, nudlovitému prostoru, útulněji, ale syndrom předvejplatního pondělka se podepsal i na zdejší návštěvnosti. Počet štamgastů nepřekračuje deset a my nevěřícně kroutíme hlavou, jako kdybychom viděli kopulovat Karola Sidona s mladou Mongolkou. Ale co, objednáváme si Staráč, který je zde nabízen dokonce ve třech verzích včetně té nefiltrované. Cenově se pohybuje jako ten vrbenský na Zátiší a hlavně – je dobrý! Komunikativní plavovlasá dáma za barem je nenuceně milá a působí jako pravý opak ostrých vládkyň výčepů, které při našich dobrodružných výpravách za smyslem bytí čas od času potkáváme. Krom vzájemně zamilovaných pohledů se nám zraky kloní k fotbalovému

přenosu. Oku zajímavý je ale i výjev na zdi zavěšeného Ježíše Nazaretského. Ovšem ne připevněného ke kříži, ale na ukulele. Jeho trnová koruna pak samostatně levituje o pár decimetrů dále. Milovníci osmdesátek, resp. porevolučních příhraničních hurá nákupů, ocení tygrované potahy židlí pod televizí. Osamělí snílci a odběratelé placených snímků z Freevidea pak fortelně vyrobené stoly. Komu ale nestačí k nasycení pivo a estetično, může přes poledne využít nabídku klasických českých hotovek za běžné ceny. Bryčka má ovšem v rukávu i další trumfy a tím je nepravidelná živá hudba. Lokálem nejčastěji zní country nebo folk. To se pak do Jeremiášovy ulice sjíždějí nejrůznější hoši z hudsonských šífů, a Bryčka se tak stává ideálním místem pro výzkumy elitních kulturních antropologů typu Michala Horáčka nebo Vladimira 158. Když není štěstí na živák, je zde možnost mrtváku v podobě dobře zásobeného jukeboxu. U něj jsme si ostatně v dobách, kdy jsme pili ještě za své, nejednou pořádně zahrozili. Pokud jste tedy z těchto řádků vyvodili, že atmosféra na Bryčce je přátelská a uvolněná, vůbec jste se nespletli. Onoho dne jsme se dokonce dali do řeči s paní výčepní a stolem jejích skalních fandů. Čeho se rozhovor týkal, nevíme, ale máme z něj hřejivý pocit. Index dostání přes držku vůbec nemá cenu sestavovat, což ovšem neznamená, že když vyndáte na stůl Ziburu, nemůžete dostat dělo jak od McGregora. Co říci závěrem? Obě osvěžovny i díky předešlým zkušenostem vřele doporučujeme k navštívení, jelikož se jedná o přesně ta místa, která by měli milovníci 4kového spiritu důkladně prozkoumat. Dnešní vícechodové menu zážitků by se mohlo zdát neúplné či rozporuplné. Ale naopak, bylo v pořádku. Jelikož nežijeme ve skanzenu jak od Palahniuka, nemůže být v každým hrníčku řetízek – kór když je před vejplatou a v magiči hrajou Blue Monday.

HOW NOT

TO SPEAK ENGLISH Tom Czaban

didn’t plan to become an English teacher, but there are some aspects of it I’ve grown to love, mainly the surreal conversations that come up in class. Sometimes they’re so ridiculous it feels like I’m in a Monty Python sketch. To give you a flavour of what I mean I’ve decided to share some of my favourite conversations frommy classes here.

26 – 27

prosinec/leden 2016/2017

COLUMN

I’m fine thank you

I think that when you’re learning a language you ought to learn how to use it so you can fit in with the culture too. For example if you go to England and don’t use “please” and “thank you” then you’ll look rude and arrogant. Teaching this sounds straightforward, right? Well, not always, as you’ll see in this conversationfrom one of my Chinese university classes… Me: Hello, how are you? Student: I‘m fine. Me: „THANK YOU!!!“ Student: You‘re welcome. Me: I meant you should have said: „I‘m fine thank you.“ Student: Yes? Me: Yes, so say it. Student: It! Me: No, not “it!” When I ask how you are,say „I‘m fine“ and then add „thank you.“ Student: I understand. Me: Good, lets try again. Hello, how are you? Student: I‘m fine add thank you. Me: No, no, no! Say „I’m fine.” Student: I’m fine.

Me: Now say “thank you”. Student: Thank you. Me: Excellent! Now let‘s put it all together. How are you? Student: I‘m fine. Me: „THANK YOU!!!“ Student: You‘re welcome.

A beautiful name

Chinese students studying English need an English name so that the foreign people they meet can actually pronounce it. Sometimes their English teacher chooses this name for them. I’ll never forget the time I met a class of students who were all called things like – “Whiteboard”, “Pencil” and “Desk.” Obviously their teacher wasn’t feeling very creative that day. Other students choose their English name themselves. I once had a huge disagreement with a girl because she’d called herself “Fascist.” During the argument I began to think it wasn’t such a bad name for her after all. Anyway, the eighteen-year-old student in the following conversation also chose her own name, and again I wasn’t very happy with it… Me: Good morning. What’s your name? Her: Beauty. Me: Hmm, English people might find that name a bit strange. Her: Do you think I’m not beautiful? Me: I didn’t say that. Her: Do you think I look like a boy? Me: What? No. But calling yourself Beauty is a bit odd, it‘s kind

of like calling yourself Sexy. Her: Do you think I’m sexy? Me: We‘re getting off topic here. Lets think of a new name for you together. Her: We don’t need to, because I’ve just decided that my new name is Sexy. Me: Oh no! That‘s worse than Beauty. Her: So you don’t think I’m sexy? Me: I‘m not answering that. Her: My new name is Sexy. Me: I‘ve changed my mind. Beauty is a great name for you. Her: I don’t like the name Beauty anymore because you said it’s strange. Me: Well, I’m sorry, but I’m not going to call you Sexy. It’s too weird. If I want you to answer a question I’ll have to say: “What do you think Sexy?” And I’m not going to do that, so think of a new name. Her: Ok, I’ve thought of one, and I really love it. My new name is Sexy Beauty.

No dark sarcasm in the classroom

When you’re speaking another language the way you say something can have a huge impact on what it means, especially in Britain, where sarcasm is pretty much a national sport. That’s what I was trying to teach this girl who came to my class late one morning looking utterly miserable… Me: Hello, how are you? Her: I‘m wonderful thank you. Me: Ok, I know that last week I asked you to use alternatives to “I’m fine thank you,” but if you say you‘re wonderful then you need to look like you feel wonderful. Her: Why? Me: Because if you say you‘re “wonderful” when you look miserable then people will think you‘re being sarcastic. Her: What‘s being sarcastic? Me: It‘s saying the opposite of what you mean to make people laugh. Her: That doesn’t sound very funny.

inzerce

Me: Forget about that. Next time you say you‘re wonderful, just make sure you look happy, ok? Her: This is so stupid! Me: Why is it stupid? Her: This is supposed to be an English class, not an acting class.

Sometimes I think I’m a very illogical person, then I’ll have a conversation with a student and realise that in comparison to them I’m like Socrates. Take this conversation with a girl who was studying to be an English teacher… Me: Why do you want to be an English teacher when you‘re older? Her: I don’t want to be an English teacher when I’m older. Me: Ok, so what do you want to be? Her: Oh anything, but not an English teacher. Me: I’m confused. If you don’t want to be an English teacher then why are you in this classroom studying to be an English teacher? Her: Just to make sure I definitely don‘t want to be an English teacher. Me: That seems like a bad system. Her: What do you mean? Me: Wouldn’t it be better to think of something you do want to be and study that instead? Her: I already know what I want to be. Me: And what’s that? Her: I just told you. Anything, but not an English teacher.

Měsíc ve dne / galerie a literární kavárna Nová 3 / České Budějovice

MARKÉTA OTHOVÁ & DALIBOR DAVID do 09. 12.

Otevírací doba galerie: po-pá 13-18 h Celoroční program Galerie Měsíc ve dne finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR. Projekt spolufinancuje statutární město České Budějovice.

I don’t want to be an English teacher

MARTIN ZET

12. 12. ~ 16. 12.

ALEŠ ZAPLETAL

20. 12. ~ 20. 1.

Mesic ve dne inzerce.indd 1

11/16/16 6:58 PM inzerce

ART prosinec/leden 2016/2017

28 – 29

MÁM RÁD UTOPIE Jiří Ptáček Nika Brunová (portrét), archiv Moravské galerie

e svém momentálním krumlovském bydlišti píše texty o umění a připravuje výstavy. Až doposud je ale realizoval mimo jižní Čechy. To se změnilo, když převzal Ukradenou galerii v Českém Krumlově. Záminkou k našemu rozhovoru je tvoje nová pozice kurátora Ukradené galerie v Českém Krumlově. Co tě vedlo k jejímu převzetí? Asi mám rád utopie a tohle rozhodně utopie je. Pouliční vývěska, jaké používali svazarmovci nebo zahrádkáři, proměněná ve výstavní mikroformát pro kolemjdoucí, který se za šest let od svého vzniku v Krumlově spontánně objevil v Praze, Děčíně, ale i Drážďanech,

Milánu nebo Glastonbury. Takovou věc nemůžeš nechat padnout. Když z Krumlova odešli Artur Magrot a Alessandra Svatek, kteří projekt rozjeli, i Eva Králíková, která ho převzala, došla asi řada na mě. A když je člověk jediný, tak musí. Na Ukradenou galerii se ptám i proto, že jsi celé roky nespojoval místo, kde žiješ, s kurátorskými aktivitami. Co tě k tomu vedlo? Hodně práce jinde. Letos to bylo od Chebu přes Prahu po Brno. Navíc jsem si asi zvykl, že mě umělci nebo galeristé oslovují, a sám se moc neumím nabízet. Je to tak lepší, většinou pak vědí, čím a jak se zabývám i proč se mnou chtějí spolupracovat. Taková situace často věci usnadňuje. Tady na jihu se to zatím prostě neděje.

etablovala v běžném provozu, ale jejich stopa je velmi zřetelná. Epos byl ve finále Ceny NG 333, Masker ji vyhrál. Cenu Chalupeckého má Alexey Klyuykov, tedy Bleze z CAP crew. Graffiti navíc své autory vybavuje jinak než akademická scéna. Většina má smysl pro monumentální vyjadřování nebo dobře reaguje na konkrétní místo. Nejdůležitější ale je, že se writeři naučí pro něco žít bez ohledu na fakt, že to nikdo jiný nechápe a nikoho to nezajímá, což je schopnost, o které se většině mladých umělců může leda tak zdát.

Pohled do výstavy Maxima Velčovského Vše za 39 v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně

V čem člověku může vyhovovat kurátorská nezávislost? Několik let jsi pracoval v Národní galerii, myslím, že můžeš srovnávat. Odpovím jedním slovem a tím je svoboda. Národní galerie je moloch, všechno strašně dlouho trvalo, stálo spoustu přesvědčování a papírování. Jako nezávislý kurátor kývnu jen na to, co mě nějak zajímá, nemám šéfa, a když někde udělám špatnou zkušenost, už se nevrátím. Letos jsi uspořádal přehlídku designera Maxima Velčovského v Moravské galerii v Brně. Co tě zajímalo na možnosti pracovat s autorem, který se pohybuje na poli užitého umění? Nevšiml jsem si, že bys této oblasti věnoval kontinuální pozornost. Byla to výhoda, nebo nevýhoda? Čím jsi mohl přispět? Asi nezaujatým pohledem, který není svázaný konvencemi showroomů a designových prezentací obecně. Nicméně já Maxima dobře znám už od dob jeho studií a myslím, že právě to je hlavním důvodem, proč si mě pro výstavu Vše za 39 vybral. Vzhledem k tomu, že byla na poměry Moravské galerie velmi úspěšná, asi to byla výhoda. S Maxem jsme ostatně spolupracovali už několikrát, nebyla to žádná střelba naslepo. On navíc v pravém slova smyslu ani typickým produktovým designérem není, naopak má velký přesah k volnému umění. Co se týče mého vztahu k designu obecně, spíš není úplně vidět, než že by neexistoval. Byl jsem u zakládání

Qubusu i časopisu Blok, který rozjížděl Jirka Macek, současný ředitel Designbloku. Poměrně často se coby kurátor věnuješ autorům, kteří vycházejí ze streetartu a graffiti. Pracoval jsi s Romanem Týcem, Maskerem nebo Eposem 257, stál jsi za velkou přehlídkou Městem posedlí v Městské knihovně v Praze. Co tě k tomuto druhu umění přitahuje? Začátky mého zájmu o tuhle komunitu se vážou k osobní krizi a skepsi ohledně tradičního umění, kterou jsem měl po roce 2000. Skoro všechno mi tehdy přišlo vykalkulované, odtržené od reality. Graffiti mi najednou připadalo jako z jiného světa. Nerozuměl jsem mu, neznal názvosloví, všechno jsem se musel učit a to mě fascinovalo. Bylo to právě období po nehybnosti Národní galerie. Tady šlo naopak všechno. Kluci si pronajali auto, navlékli oranžové vesty a začali za bílého dne rozvážet svoje 3D-piecy po centru Prahy. Fakt, že je u toho může chytit policie, patřil k věci. Tehdy jsem psal vůbec první texty o Romanu Týcovi, Eposovi, ale i skupině Ztohoven. Graffiti se stalo vcelku běžnou iniciační zkušeností mladých lidí, co pak míří na umělecké školy. Často se ale dostávají do pasti, kdy se odvolávají k „ulici a subkultuře“, ale přitom již působí v jiném kontextu. Jak na tuto problematiku pohlížíš ty? Já vnímám graffiti scénu a volné umění jako spojené nádoby. Spousta autorů z ulice se po škole nejen bez problémů

Z vlastní zkušenosti vím, jak je těžké stručně říct, proč se věnuješ těm a těm výtvarným umělcům, tomu a tomu umění, výstavě atd. Ale zkusím tě vydráždit k nějakému prohlášení. Co může spojovat Jana Híska s Romanem Týcem, Petra Nikla s Michalem Pěchoučkem nebo Alessandru Svatek s Vendulou Chalánkovou? V jakém místě mysli Radka Wohlmutha se toto všechno uzluje? Takhle vedle sebe to vypadá opravdu pekelně, ale asi to má co dělat s tím, že jsem se často zabýval oblastmi, které ostatní nezajímaly. Můj crossover záběr je ve skutečnosti jen důsledek toho, že jsem v době, kdy mí kolegové lpěli na akademii, dával přednost prostředí pražské umprumky. Právě tam jsem v 90. letech potkal Víta Soukupa, Honzu Híska nebo právě Maxima, tedy lidi, kteří se stali výraznými osobnostmi a s nimiž často dělám dodnes. Proto mi ostatně taky není úplně cizí ani design, sklo, komiks nebo grafika. Jestli se ale zamyslet, co spojuje všechny tyhle autory, tak určitě fakt, že jsou to vypravěči příběhů, solitéři, nestádní typy, kteří spíš než aby podléhali trendům, sami je vytvářejí. Často proto pro mě nejsou předvídatelní, takže mě pořád dokážou překvapit. A to mě neskutečně baví.

Radek Wohlmuth Historik umění, výtvarný kritik a nezávislý kurátor se narodil v roce 1967. V letech 2000–2002 pracoval jako kurátor Národní galerie v Praze. Připravil například mezinárodní výstavu streetartu a graffiti Městem posedlí v Galerii hlavního města Prahy (2012). Na autorských výstavách spolupracoval s Lenkou Klodovou, Petrem Niklem, Vítem Soukupem, Romanem Týcem, Maximem Velčovským, Vendulou Chalánkovou a mnoha dalšími.

NEPRONIKNUTELNÁ SKUTEČNOST V SOUČASNÉ ČESKÉ PRÓZE Následující řádky si nenárokují víc nežli upozornit na tři české romány vydané v letošním roce, jejichž hrdinové jsou každý po svém konfrontováni s (fikční) skutečností nikoli jako s daným, přehledným a smysluplně uspořádaným světem, který lze bez větších pochybností obývat, nýbrž jako s problémem, jehož řešení se stává impulsem pro vyprávění jejich příběhů. Martin Lukáš

30 – 31

prosinec/leden 2016/2017

LITERATURE

ivot těchto hrdinů je líčen jako více či méně neproniknutelné dění, jehož jsou sami součástí a jemuž se pokoušejí – z podstaty své existence, protože jsou to postavy hledající – porozumět. Cokoli, co tito hrdinové prožívají, prožívají nevyhnutelně tváří v tvář (pro ně i pro čtenáře) enigmatické skutečnosti. Ladislav Šerý v románu Nikdy nebylo líp vykresluje skupinový portrét prosperujících čtyřicátníků, kteří v neutuchajících hospodských diskuzích vyjadřují svůj kritický postoj k současné české společnosti. Před rokem 1989 studovali na vysokých školách, kde si osvojili role žehrajících čekatelů na lepší zítřky. Po revoluci získali nad svými životy náhle kontrolu: v prostoru nabyté svobody se neohroženě realizovali, založili rodiny a zvykli si požívat výhod tržní ekonomiky. Spokojenými se ale nestali. Schází jim blíže neurčená opravdovost prožitků, bez

NIKDY NEBYLO LÍP Ladislav Šerý Fra 2016, 280 stran

níž neklidně pendlují mezi hospodami a byty milenek, s nimiž vedou nekonečné smskové námluvy. Remcají na poměry, ale jen dokud se neopijí nebo nezkouří. Zarputile přesvědčují druhé, že jim nic nechybí. Ze své nevěry si marně vyrábějí samospasitelný argument skutečné lásky. A co je nanejvýš paradoxní, nostalgicky vzpomínají na dobu před rokem 1989, která byla přece tak přehledná! Socialismus ovlivňoval jejich životní možnosti krajně nepříznivě; věděli, co nechtějí a co by naopak chtěli. Nyní ale zjišťují, že absence hmatatelného nepřítele a zprostředkovaná realita, která jim neklade žádný odpor, prohlubuje jejich neukojitelnost daleko víc. S výjimkou bezzubých truismů nedokážou své rozčarování ani výmluvně pojmenovat: „Ve skutečnosti je všechno mnohem složitější, než jsme schopni zaznamenat.“ Vyrostli z nich nervózní, neuhovění chlapíci, jejichž ironické přitakání polistopadové společnosti se nepozorovaně proměnilo

v její potvrzení. Bianca Bellová rozvíjí v románu Jezero iniciační příběh Namiho, chlapce, který odchází z rodného Borosu, kde jej vychovali prarodiče, do hlavního města, veden nejasnou touhou poznat svoji matku, a najít tak odpověď na otázku „Kdo jsem?“. Od útlého dětství Nami pozoroval, spíše než obýval uzavřený, bezútěšný prostor zvolna se vylidňujícího městečka na břehu vysychajícího jezera. Na cestě za matkou snaží se porozumět netečnému víru dění kolem sebe, kterým s naléhavostí symbolů prosvítají palčivé otázky po smyslu dávných vzpomínek i aktuálních událostí. Skutečnost sama se pro něj stává řadou navzájem se vyvolávajících otázek, jejichž zodpověděním, jak doufá, pochopí, co jej vlastně na cestu vyhnalo. Záhy po příchodu do hlavního města jsou jeho představy vystřídány zkušeností, ale ani ta nečiní jeho život srozumitelnějším. Skutečnost pro něj zůstává šifrou lidského údělu, jejíž uhrančivosti se po setkání

VOLIÉRY

JEZERO

Zuzana Brabcová

Bianca Bellová

Druhé město 2016, 128 stran

Host 2016, 192 stran

775 264 421

Pondělí až pátek 16 – 19 hod.

Najdete nás na adrese Riegrova 20, České Budějovice 3 www.facebook.com/galerieliberte / galerie.liberte@gmail.com

inzerce

OBRAZY, GRAFIKA, KERAMIKA, UŽITÉ UMĚNÍ

inzerce

s matkou podvoluje. Nakonec se vrací do Borosu, kde zpola usmířený, zpola otřesený zjištěním, kdo byl jeho otec, přijímá tamější obraz světa i s jeho nahodilostí, či chcete-li osudovostí. Šerý i Bellová budují (fikční) skutečnost navzdory její neproniknutelnosti jako snadno představitelnou iluzi prostoru obývaného postavami příběhu. Zuzana Brabcová ve svých Voliérách na takovou zabydlitelnost skutečnosti už nevěří. Její alter ego Běta, autorka stylizovaných deníkových záznamů, se zoufale pokouší osmyslnit vlastní existenci. Jako čtenáři nevíme, které ze zápisků odrážejí události jejích snů a které zaznamenávají nervní prožitek každodenní skutečnosti, deformovaný groteskně lyrizující obrazností osamělé ženy. Co se nachází vně jejího vědomí, je pro ni neohraničenou masou vjemů, které nedokáže unést a utřídit, natožpak jim porozumět: „Nakonec stejně pochopím, že není malé a velké, důležité a triviální, osobní a mytické – nelze už rozlišit dominantu od pozadí.“ Řečeno jen málo obrazně, Běta žije ve svých představách, které se pro ni stávají nejvlastnější skutečností, zatímco svět „tam“ venku zůstává jí trvale odepřen. Její zápisky jsou výrazem hlubokého úžasu nad unikavostí a nespojitostí toho, čemu říkáme realita: „Nic tu s ničím nesouvisí. Žádné souvislosti prostě neexistují. Všechno se děje na tomto světě rovnoběžně, a nikde se nic s ničím neprotne.“ Hrdinům zmíněných románů se skutečnost jejich života jeví jako něco nesrozumitelného, co je vždy předmětem výkladu, jehož správnost či pravděpodobnost není možné v konečném důsledku ověřit – lze o ni pouze vyjednávat. Skutečnosti je třeba udělit její smysl, na kterém závisí, zda ji hrdinové (a spolu s nimi také čtenáři) přijmou, anebo odvrhnou.

MINI RECKY LUKAS LANDA

si kluci celkem libují ve sprostých slovíčkách, který však nenesou stopy prvoplánovitosti. Holt není pussy jako pasy. A protože Jirka Konvalinka hraje na housle, objevují se na desce housle. A protože Honza Vejražka mluví, tedy rapuje, objevuje se na desce i rap. A do toho taky můžeš slyšet synťáky, ptačí zpěvy a metronom. Možná by bylo záhodno zmínit, že nová plotna (copyright by Pecháček) vyšla pod hlavičkou Landmine Alert. Ty mají ve stáji (hodně teď hrajeme Dostihy a sázky) dalšího Napoliho nebo Narciuse v podobě Vložte kočku, Červen nebo třeba Kaplan Bros. Pokud budeš hledat východisko odkudkoliv, z koncertu těhle dvou mutantů nikdy. Zábava a rektální erekce zaručena. RP

Islands

MUSIC

Můj krásný sexy kolega se v tomto čísle rozhodl, že recky tentokrát pojme konceptuálně. To já budu psát stejný hovna jako vždycky. Za dvacet minut se toho dá stihnout relativně dost. Uvařit si pomodoro špágy, přečíst Kačera Donalda nebo mít tříminutový sex. No a někdo dokáže do dvaceti minut vměstnat bezbřehou hudební relaxaci, kterou si můžete užít i na gauči rodičů vaší holky, popřípadě při bezduchým brouzdání městem či mezi regály tofu v Globusu. Tenhle pražskej, původně lo-fi floutek přesedlal z ryzího písničkářství na ještě ryzejší producentství, který je čirý jak studánka ve Studánkách. Pokud rádi romanticky třímáte penis v ruce, ať už svůj, nebo cizí, za doprovodu Josého Gonzálese, Sun Kill Moon popřípadě Deptford Goth, Lukase byste rozhodně měli zařadit po jejich bok. Díky šesti láfsongům dokonce na chvíli zapomenete na to, že Zeman je p*ča (díky, že ještě můžem) a že vám na pizzu Hawai zapomněli dát ananas. RP

HASAN

Ocean

32 – 33

prosinec/leden 2016/2017

H> 4202.

MUTANTI HLEDAJ VÝCHODISKO

PLSCVTGTUAUVGTU – alternativní tresty & opatření

Dva roky po první desce přichází druhá deska tohoto dua. Dabl penetrejšn hadr. A jak zní deska dvou absolventů katedry alternativy DAMU? Světe div se, alternativně. I když dneska je alternativní v podstatě všechno, od ukulele v kapele až po píchlou duši u kola. Tohle ale přece jen trochu vybočuje, zhruba jako oko Thoma Yorka. Mix Vložte kočku, WWW, pseudomacho rapu, Kyklos Galaktikos a Pláče Hoven tisíckrát jinak. Deset tracků, kdy každý z nich má rozkošné texty a láskyplné obraty. Vypíchnu „do klokaní k*ndy“. Myslím si, že Zdenda Pohlreich by měl radost. Oni celkově

DARKTHRONE

Arctic Thunder 667-1.

CHRISTIAN LÖOFLER

Mare

Christian Löffler, vlastním jménem Christian Löffler, pochazí z Německa. A jak z historie všichni víme, Němci umějí dělat porno, válku a techno. Ti z vás, kteří měli z matiky nebo fyziky maximálně dvojku, vypočítali, že Mare nebude tuňák, ale techno. Nečekejte však žádnou ducárnu ála Gesaffelstein ani „chcisezabít“ Mondkopf. Kristián vyzobává z techna pouze rytmickou složku, kterou zaobaluje ezo-ambientními zvuky a občasným vokálovým doprovodem. Celý to zní něžně, jako když Jarda Dušek uspává čakry. Mare rozhodně není nahrávkou, která by rozvířila horečku sobotní noci. Pokud teda už horečku nemáte, protože jste v pátek smrkali emko v tričku při listopadovém dešti. Sedmnáct tracků s celkovou stopáží hodinu a čtvrt vytváří ideální kulisu pro jedení kořínků s Lenkou Kořínkovou. Desku si však můžete pustit i bez Lenky s kořínkama nebo Lenky bez kořínků. Důležitý je, že vaše vlasový kořínky tak jako tak k újmě nepřijdou. RP

TINY HEAD

S/T

12. 11. 1934.

OCHUTNÁVKU RECENZOVANÉ MUZIKY MŮŽETE POSLOUCHAT KAŽDOU STŘEDU OD 19 HODIN V POŘADU HUDEBNÍ POKOJÍČEK NA UNIVERZITNÍM RÁDIU K2.

Láskopad je taktéž měsícem revolucí. Kdo podle tebe vyhraje jackpot ve StarDance? Hele, tak to asi bude vědět nejlíp Horáček, ne? Takovej ten chlápek, co je pyšnej na to, že je gembler, až z toho chce kandidovat na prezidenta, ty vole. To je fakt taky úplně úsměvný. Morální autoritou kandidující proti Zemanovi je chlápek, co zbohatnul na hazardu. A takhle my si to tu mastíme.

MARTIN KUDRLIČKA student, hudebník, kandidát na prezidenta

Cyrilovo máma má desátýho narozky, poděkuješ sedmnáctýho za to, že můžeš? Úplně si nejsem jistej, jestli je komu děkovat, a taky něják nevim za co. Díky že můžem je s prominutím naprostej nesmysl. To je jak sednout si na gauč, čumět na televizi a pít pivo. Co to k*rva má jako bejt? Jako jo, je strašně chvályhodný, že ty mladý ještě dneska něco dělaj, ale já bych je na tý Národce seřezal pendrekama, aby se trošku probrali. To je furt díky Havel, hele a pozvem Plastiky, dyš byla ta revoluce. Já říkám nasrat. Underground je mrtvej. Mrtvej názor, mrtvej sound. Havel je mrtvej, Plastici se hádaj vo prachy a ten zbytek senilů, co tvrdí, že si to pamatuje, tak teď hajluje, ty vole. Přestaňte dál hnojit močkou tu zasmrádlou žumpu, k*rva, a vostře do problému. Nebo si nepřestanu myslet, že byste byli první v partaji, kdyby vo něco šlo. Městem bude chodit Mikuláš. Kudy bude chodit někdo, kdo s někým chodí? Doufám, že někdo s někym dneska ještě chodí i v reálnym životě a ne jenom na Instagramu. Ale slyšel jsem, že jo. Je to krásná věc, čoveče. Takže doufám, že každej, kdo s někym chodí, tak chodí pěkně na veřejnosti, jo. Aby ta láska byla vidět. A kdo s nikym nechodí, tak ať chodí taky pěkně na vzduchu normálně, hele, aby se mu mohlo stát, že někoho potká a začne chodit s nim! Kluci s holkama, holky s holkama, kluci s klukama i jakkoli jinak. Jak říká klasik: „Láska všude, zmrde!“ A tak to má bejt!

V amerických prezidentských volbách zvítězil Donald Trump. Jaký to podle tebe bude mít vliv na cenu brambůrek pana Hobži? Hele, to se dá zjistit asi úplně jednoduše tim, že Hobžovi cinkneš, páč má na pytlíku svoje telefonní číslo, jestli se nemejlim. Já na pytlíku svoje telefonní číslo nemám, a proto si myslim, že to, že vyhrál tendle Annoying Orange volby, bude mít na tudle naší prdíznu pramalej vliv. Tak přestaňte bulet na Fejsbuku vo Hitlerech a já nevim vo čem všem ještě. To jste všichni tak empatický, že máte strach vo Američany, že tam budou mít skoro stejnýho chlápka, jako je Zeman, a všichni se z toho budou cejtit nesvý? Velký hovno! Vyhrál demokratický volby, takže bude prezident a nazdar. Prezident všech Američanů. Bude ve svej funkci hlavou VŠECH Američanů. Stejně jako je náš pan prezident hlavou všech Čechů. Tak se koukejte probrat! Todle je ta demokracie, chápete? #orangeisthenewblack #zemanisthenewklaus Uhlí / koks? Uhlí, hele, živočišný uhlí, to je skvělá věc, ti povim. To se hodí fakt ke spoustě věcem. Jseš nervózní z písemky, tak ho dáš a nemůžeš to posrat. A pak taky ve spoustě jinejch případů. Ale stejnak jsou věci, ze kterejch bych blil, Milane, a tam ti nepomůže ani ten koks. Satan Klaus / Václav Klaus? Haha, vole, Satan Klaus vod Kabátů? Najděte si kapelu, která se menuje Václav Klaus! To je vole rokenrol. A když jsme u tý muziky s tématikou prezidentů, tak bych taky rád vyzdvihnul kluka, co si říká Young Havel. Tak si to poslechněte, protože ten jedinej pochopil, že tim, že Havlovi věnujete stopadesátejmiliardtej festival, se nic nezmění. Havel stejnak už nic nechce. Je totiž mrtvej!

ONDRA MIKULA

ANKETA

34 – 35

prosinec/leden 2016/2017

MUSIC/URBAN LIFE

Aid Kid, Zvíře jménem Podzim, Děti mezi reprákama

Sex s českým Ovčáčkem / německým ovčákem? S těmadle rádobyvtipnejma otázkama děte, hele, do prdele. Sex je vždycky skvělej, pokud je příjemnej oběma (nebo více) stranám, který se ho účastněj! Pokud tomu tak není, tak je něco v nepořádku. Takže správnej sex super, nesprávnej sex je úplně blbě! Rozumíme si?

Ulice / Jó, ulice? Tady se mi zdá, že máte několik chyb. Za prvý jsou to špatně poskládaný písmena. A za druhý v tom nejni žádnej rozpor. Pokud se nemejlim, mělo to bejt: Lucie / Lucie jó! To je totiž jasná věc, že Lucie je perfektní devadesátková kapela, kterej se žádnej Smrtihlav ani Rituály nikdy nepřiblížej – ani kdyby do smrti rituálně dávaly hlavy dohromady.

Láskopad je taktéž měsícem revolucí. Kdo podle tebe vyhraje jackpot ve StarDance? Ferdinand Vaněk.

pana Hobži? Firmu koupí Kobža a brambůrky zdražej.

Cyrilovo máma má desátýho narozky, poděkuješ sedmnáctýho za to, že můžeš? Ne, akorát si dám slavnostní 4ampérovej knedlík. Městem bude chodit Mikuláš. Kudy bude chodit někdo, kdo s někým chodí? Metrem. V amerických prezidentských volbách zvítězil Donald Trump. Jaký to podle tebe bude mít vliv na cenu brambůrek

Uhlí / koks? Uhlí. Satan Klaus / Václav Klaus? Václav Klaus did nothing wrong. Sex s českým Ovčáčkem / německým ovčákem? Bez komentáře, moc intimní otázka.

Ulice / Jó, ulice? Ulice, ale cca do 2600. dílu, pak to jde kvalitativně strašně dolů.

S jakou písní na rtech jsi oslavil výročí Velké říjnové, tedy listopadové, socialistické revoluce?

Stenly Hron zasloužilý pionýr, student marxismu

Iveta Rebrová psycholožka a žena, se kterou hudební redaktoři neměli poměr

Já určitě s Internacionálou. Ale jinak si jedu poslední dobou starý Fatboy Slim a The Pretty Reckless. Co jsem poslouchal nebo zpíval 25. 10. si fakt ale nepamatuju.

Nevím, jak se jmenuje... Ale je od Polákové a Kollera… Jsme v prdeli a můžem si za to sami… Jo, jmenuje se Sami!

Vojta Kolařík student

Hehe, hele, myslím, že to byly Mišíkovy Jednohubky.

Petra Bol výtvarnice a žena, která ráda bodá jehlou do lidí

Black Rebel Motorcycle Club: Stop.

TEDxBUDWEIS Petra Lexová Helena Hrušová

ED neboli Technology, Entertainment, Design je platforma přinášející inspirativní myšlenky z oblasti vědy, techniky i kultury prostřednictvím krátkých propracovaných přednášek. TED vznikl v roce 1984 na půdě USA a od roku 2008 jsou TED Talky k vidění na internetu (www.ted.com). Po prvních online dostupných debatách se TED Talk stal úspěšným fenoménem známým po celém světě. Mezi řečníky se zařadili takové osobnosti jako Bill Gates, Steve Jobs, Bill Clinton, Stephen Hawking, Bono Vox nebo Jamie Oliver. TED zahrnuje i mezioborové konference TEDYouth, TEDWomen nebo TEDGlobal. Od roku 2009 je možné získat na pořádání přednášek licenci a pod značkou TEDx je organizovat kdekoliv po světě. TEDxBudweis se letos konal již podruhé v Českých Budějovicích. O jehohlavních myšlenkách i intenzivní práci s přednášejícími jsem se bavila s jednou z organizátorek Monikou Macháčkovou. Mohla bys na úvod TEDx krátce představit? TED zavedl celosvětově unikátní formát pro sdílení zajímavých, inovativních myšlenek a silných, inspirativních příběhů. Nejenže má nekonečně multižánrový záběr a obrovsky široké spektrum fanoušků, ale jednotlivé Talky jsou atraktivní: krátké, úderné a strašně zajímavé po obsahové i emoční stránce. TED Talky kdysi předběhly svou dobu, ale dnes ideálně sednou do naší každodenní rychlosti. A lokální TEDx konference jsou ještě povýšené o fyzický prostor setkávání lidí, kteří jsou podobně naladění a otevření novým myšlenkám. Nespojuje je třeba stejné povolání nebo zájmy, ale zvídavost a vášeň pro

objevování. TED vlastně vytváří komunitu lidí v globálním měřítku. TED Talks je ve světě již zavedenou značkou. Jak bylo náročné získat licenci i pro České Budějovice? Museli jste hlavní centrálu nějak zásadně přesvědčovat, že zde přednášky naleznou odezvu? Získat licenci na první TEDxBudweis bylo hodně náročné. Vůbec jsme nečekali, že to bude trvat tak dlouho. Naše plány padly, museli jsme termín posunout o půl roku, diskutovali jsme s USA centrálou

o každém detailu. A třešnička na dortu přišla ve chvíli, kdy nám tu licenci sice oficiálně udělili, ale zároveň zakázali náš termín, že je to příliš brzy na to, abychom zajistili tu správnou kvalitu konference. Takže ačkoli jsme měli „booknuté“ prostory, všichni s tím počítali včetně řečníků, museli jsme TEDxBudweis pousnout o další dva měsíce. No, TED si svou značku velice pečlivě hlídá. Ročně se konají stovky TEDxů po celém světě a všechny se řídí stejnými striktními pravidly. Smysl v tom vidím. Ať jdeš na jakýkoli TEDx, máš jistotu, že si odneseš kvalitní zážitek. I my jsme potřebovali nasměrovat, ujasnit si nějaké věci.

Nedokáži si odpustit srovnání TEDx a PechaKuchaNight. Obě platformy fungující v Českých Budějovicích se snaží představit zajímavé osobnosti a jejich přednáškou inspirovat. V čem je TEDx jiný? Musím říct, že mám obě platformy hodně ráda. PK představuje zajímavé osobnosti a jejich příběhy nebo produkty místnímu publiku. Ale z vlastní zkušenosti vím, jak těžké je se během těch šesti minut dostat do hloubky. A právě o tu hloubku TEDxu jde. Každý Talk musí fungovat, má svá pravidla a zákonitosti. Řečníci se připravují s naší koučkou Marcelou intenzivně i několik měsíců. Zakladatel TED Chris Anderson přirovnává stavbu Talku k hraní Tetrisu. Každý stavební kámen musíš několikrát převrátit a správně umístit. PK svazuje licence k pořádání akce čtyřikrát do roka. Naše licence nám dovoluje pořádat TEDxBudweis pouze jednou za rok. Máme výhodu, že si můžeme se vším více pohrát. Akce se letos konala již podruhé. Podle jakých kritérií vybíráte přednášející? Omezujete se jen na jihočeský region, nebo se snažíte představit zajímavé osobnosti z celé republiky? Snažíme se mít vždy alespoň jednoho řečníka místního, jinak se geograficky neomezujeme. Základním kritériem je buď fascinující osobnost, nebo fascinující myšlenka. Z těchto lidí vzniká předlouhý seznam, nad kterým vedeme nekonečné diskuze a vybíráme pečlivě top 10. S touto desítkou pak komunikujeme a i s ohledem na striktní pravidlo multižánrovosti vybereme finální skladbu řečníků, o které jsme přesvědčeni, že Budějičákům sedne. I proto jsme letos zavedli novinku při koupi vstupenek a tou je malý dotazník, který nám prozradí, kdo jsou naši návštěvníci. Díky tomu bude příští ročník zase o něco lepší. Prozradíš nám, koho se chystáte představit příští rok? Neprozradím. Ale ambice máme velké. A jestli uskutečníme všechny naše plány, tak příští ročník bude stát za to.

Galerie

Na shledanou

hřbitov Malsička, Volyně

Už jste trhali kytky ve virtuální realitě?

První galerie současného umění přenesená do virtuální reality. Pomozte nám získat solární panel, počítač a set pro virtuální realitu. A přijeďte si pro zážitek. Podpořte nás na portálu HitHit.cz, heslo: Galerie Na shledanou. Například nákupem kila hlíny za dvě kila!