Milk & Honey #15 by Milk & Honey

NETUCTOVÝ BUDĚJOVICKÝ MAGAZÍN

ZDARMA DOSTUPNÝ NA SPRÁVNÝCH MÍSTECH

MILK & HONEY: VYCHÁZÍ V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH SEDMKRÁT ROČNĚ | MK ČR: E 2237 | # 15 (10. 2. 2017) ŠÉFREDAKTOR A VYDAVATEL: ZDENĚK BRDEK | DESIGN: MÍRA ADAMEC, PAVEL JALOŠEVSKÝ

TÝM: GABRIELA BOŠKOVÁ, NATALIE CZABAN, TOM CZABAN, MARTIN DVOŘÁK, HONZA FLAŠKA, ŠÁRKA KOTZINOVÁ, PETRA LEXOVÁ, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE, JIŘÍ PTÁČEK, ONDŘEJ SELNER FOTKY: HELENA HRUŠOVÁ, DENISA VESECKÁ | OBÁLKA: ŠIMON KADLČÁK INZERCE: MARKÉTA KULÍKOVÁ KONTAKT: MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM, WWW.MLIKOAMED.CZ, facebook: MILK&HONEY, NOVÁ 21, ČB 370 01

VYCHÁZÍ ZA PODPORY:

8 FOTOROMÁN:

MILK & HONEY NONSTOP PARTY

CON TENT INTERVIEW:

JARDA KONÁŠ

TOP 5 ČB:

HUDEBNÍ SKUPINY WHY I (SOMETIMES) MARCH INTERVIEW:

LENKA VÍTKOVÁ

6 16 18 24

EDITO RIAL

ážení čtenáři i vy, jimž slouží tento plátek jako podtácek pod pivo, vítejte v roce 2017, který probíhá už teda měsíc a půl. Co očekávat v roce ohnivého kohouta? Netroufáme si hrát na Nostradama, důležité je hlavně to, a to je podstatné, že třímáte v ruce jubilejní patnácté číslo. Za to vděčíme vám, Samsonu – pardon, Budvaru – a hlavně sami sobě, protože tuhle otročinu děláme zadarmo. No a na co se můžete těšit v aktuálním čísle zaměřeném na hudbu? Na články, rozhovory a nějaký ty obrázky. Vím, jste překvapeni jak Halina při pohledu na váhu. Takže užívejte rok 2017, nefetujte moc drogy, jezte hodně zeleniny, nebuďte smutní z toho, že jste zase jako loni nedodrželi svá předsevzetí, a sbírejte po svých psech hovna! RP

JE TO V GENECH Jan Flaška

4–5

únor/březen 2017

COLUMN

amatuju se, že jsme se někdy na gymnáziu učili o tom, co je to „determinace“. Česky by se to dalo přeložit jako „předurčení směru života“ a člověku minimálně půlku toho života trvá, než pochopí, co se tím myslí. M ám dvě malé děti, což mi poskytuje možnost pozorovat determinaci v přímém přenosu. Nechápu, která část DNA může za to, že holčičky milují cokoli, co se třpytí, je to růžové nebo alespoň duhové, má to křídla, je to podobné koni, zní to jako Michal David nebo je to prostě jen hnusné. Stejně tak nechápu, jak už dvouletí chlapci bez významnějších životních zkušeností mohou projevovat afinitu k popelářům, bagrům, buldozerům, vrtačkám, traktorům, hasičským autům, robotům na vysílačku, monster truckům, dinosaurům s blikajícíma očima a jiným parádním a skvělým věcem. Jasně, třpytící se Michal David sedící na duhovém jednorožci má něco do sebe, ale blikajícímu popeláři v buldozeru na vysílačku se nevyrovná, to se na mě nezlobte. Kdysi kdosi dělal pokus s tlupou šimpanzů v zoo. Dali jim do výběhu hromadu hraček – panenek a autíček. Šimpanzí samičky si prakticky okamžitě rozebraly panenky, zatímco šimpanzí samečci rozebrali autíčka

a snažili se z nich vymontovat motorky, aby si z nich mohli vyrobit miniaturní dinosaury s blikajícíma očima na dálkové ovládání. No dobře, nesnažili. Ale přísahám, že s těmi autíčky si fakt hráli, a přitom opravdové auto nikdy neviděli, nebyli to žádní lidé, co těmi auty přijeli do zoo, byli to šimpanzi, zástupci lidoopů, nejinteligentnějších zvířat na planetě, co po sobě na potkání házejí výkaly, což je vlastně jediná věc, kterou se nějak zásadně

liší od lidí. Lidé, aby si kompenzovali nutkání házet po sobě výkaly, vynalezli internetové diskuse. Je škoda, že šimpanzům tenkrát do té klece nasypali jen panenky a autíčka. Mít opičáci větší výběr, jsem si jistý, že by si samičky vybraly ještě DVDčka s uslzenými romantickými filmy, depilační krémy a krajkové spodní prádlo, složité jako Mezinárodní kosmická stanice. Šimpanzí samečci by se zase zavřeli někde v koutku s časopisy,

v nichž by byly fotky análního sexu s vyholenými orangutaními samičkami. Ovšem co se determinace týče, je vaše pohlaví pouhý začátek. Dalším důležitým krokem vstříc nenávratnu je volba školy. Uvedu příklad: když vystudujete jakoukoli školu, jen vzdáleně připomínající umění, budete první, koho vaši kamarádi osloví, až budou chtít nafotit svatbu: originálně, vtipně, zadarmo a aby to na fotkách slušelo i tetičce Bóže, které nikdo neřekne jinak než „Yoda“. Červený diplom z kybernetiky a nanorobotiky vás zase předurčuje k tomu, abyste až do smrti všem příbuzným a známým opravovali počítače, jejichž plochy zdobí deformované fotky uslintaných batolat zakryté stovkami ikon s názvy jako „Nová složka (15)“ a „ksdjhgkdfg (8). pdf“. Studium ortopedie na lékařské fakultě vám dopomůže k otravným žádostem všech známých a kamarádů o recepty na různé předpisové dryáky, co mají strašlivé vedlejší účinky a slušnou cenu na černém trhu s narkotiky. Jsem si jistý, že podobně jsou na tom i automechanici, právníci nebo kuchaři. Pokud chcete, aby vás lidi s ničím neotravovali, nezbývá vám než vystudovat scénografii, aplikovanou etiku nebo, nedejbože, pedagogickou fakultu. Apropó – co se učitelství týče, být učitelem není povolání. Sám jsem učitel, takže mi můžete věřit. Není to ani poslání, jak si myslí spousta lidí, zejména učitelů. Učitelství je genetická vada, něco jako když jste albín, trpaslík nebo železničář, a tahle vada způsobuje v jedinci nutkavé puzení ostatním lidem pořád všechno vysvětlovat, což je přesně ten důvod, proč po učitelích nikdo nikdy nechce nic vysvětlit. Klidně se s vámi vsadím, že by vás ani ve snu nenapadlo, abyste se mě zeptali, co to znamená „determinace“.

Jednou z věcí, kterou si vyloženě užívám, je pro mě návštěva knihkupectví. Vždycky si na ni musím vyšetřit minimálně hodinu času, protože kdykoliv, když přijdu mezi knihy, zaseknu se tam, a i když přesně vím, pro jakou knihu jdu, strávím tam minimálně tři čtvrtě hodiny. Prohlížím si, co zrovna vyšlo, obdivuju design obálek, přerovnávám knihy do úhledných hromádek, čtu si úryvky, a když se zrovna nikdo nedívá, nenápadně ke knihám čuchám, protože prostě miluju jejich vůni. Nejradši bych si je koupila úplně všechny, jenže ani do jedné z mých čtyř knihoven se už nic nevejde. A tak vždycky trávím v knihkupectví půlku odpoledne, abych nakonec odešla jen s jednou knihou. Zato ale vybranou s tou největší pečlivostí a s použitím všech smyslů. MK Koncem ledna jsem popíjela kávu ve své oblíbené kavárně, a protože jsem tam byla sama, pozorovala jsem oknem lidi venku na ulici. Na protějším rohu stála babička a na někoho už asi dvacet minut čekala. Kromě mě ji zaregistrovala i obsluha, a protože bylo holkám líto, že tam tak dlouho čeká na mrazu, rozhodly se, že jí udělají kafe zadarmo a přinesou jí ho, aby měla příjemnější čekání. Mám ráda, když se dělají dobré skutky jen tak. MK

Z deníku moderního učitele 6 Gilles Deleuze a Félix Guattari v knize Tisíc plošin píší, že dětem se v hodinách mateřského jazyka dává syntax a gramatika stejně jako dělníkům krumpáč. Oč zde běží, není nic jiného než otázka subjektivace. Učitel(ka) děti neinformuje, nesděluje nějaký pevně daný a nutný obsah, ale nařizuje; ostatně celá řeč a pragmatika jazyka je pouze souborem příkazů. Učitel přesadí žáka ze zadní lavice do lavice první s odůvodněním, že vyrušuje. Že žák porozuměl, předpokládá to, že mluvčí jasně a zřetelně skrze

SOUR MILK

SWEET HONEY

Velké diskuse, mnoho facebookových komentů a hejtů i novinového papíru si vysloužila zahalená kašna na českobudějovickém náměstí. Kdyby ji do igelitu zabalil umělec Christo, který letos v Itálii na jednom jezeře vytvořil plovoucí molo, asi by nikdo o projektu Vnímání nepochyboval. Možná by se v takovém případě oknem z Domu umění černým tunelem ke kašně neprošlo 30 000 ale taky těch 1,5 milionu návštěvníků, jež se promenovalo po Christovo plovoucím pontonu. Nakonec všem reptalům zatrhlo tipec alespoň to, že projekt Vnímání zvolili čtenáři MF Dnes jihočeskou kulturní událostí roku 2016. Gratulujeme (si)! LEH

Před Cuba barem byly donedávna fakt pěkný třídící kontejnery na plast, papír a sklo. Donedávna. Zhruba před měsícem se po nich totiž slehla zem. Slyšela jsem, že je prý odvezli, protože lidi třídili odpad tak urputně, že hned druhý den po vyvezení kontejnery odpadem úplně přetejkaly. S tím souhlasím. Ale nebylo by třeba lepší nám spíš kontejnery někam přidat? Jsem fakt nešťastná, že už nemůžu odpad vynášet za roh v teplákách, ale musím s ním přes půl města a všichni na mě koukají, jako kdybych všechen ten alkohol vypila sama. Přitom nás na bytě bydlí pět. MK Jihočeský hejtman je šálkem kyselého mléka sám o sobě. Svůj nekonečný kulturní rozhled předvedl na konci prosince, kdy na svém facebookovém profilu napsal: „Vím, že podobné žebříčky jsou silně subjektivní, takže si i já můžu dovolit svůj názor. Při vší úctě k J. Hájíčkovi a jeho spisovatelským kvalitám, je smutné, když vydání jeho nového románu je jihočeskou kulturní událostí roku 2016. Opravdu se tady na jihu nic neděje? Co Mezinárodní hudební festival v Č. Krumlově? Co Olympijský park na Lipně? Co prachatické Slavnosti zlaté solné stezky? Co představení na otáčivém hledišti v Č. Krumlově?“ Nevím, zda není spíše smutné přihřívat si krajskou polívčičku upozorňováním na profláklé mainstreamové akce. A co teprve ten olympijský park – to byla opravdu kultura jako řemen, mámo. LEH

Dost ráda piju pivo a dost ráda piju dobrý pivo. Úplně nejraději jsem, když je to dvanáctka. V Budějcích si na ni nejčastěji zajdu do Singeru. Když jsem si po své poslední návštěvě tohohle jedinečnýho budějckýho podniku prohlížela, co mi zbylo v peněžence, myslela jsem si, že buď už jsem fakt stará a nevydržím toho tolik jako dřív, anebo mě tam někdo okradl. Při další návštěvě jsem tomu přišla na kloub – v Singeru totiž zdražili pivo a za velkou dvanáctku teď i s malým dýškem vyplázneš pade. Bojím se, že mě to před další návštěvou stejně neodradí. MK

kód (jazyk) sdělil informaci, která má svou referenci v prostředí třídy. Žák tedy musí interpretovat sdělení a je nucen se podle něj zachovat, takže přejde do první lavice. Tato situace je relativně jednoduchá. Ztížíme poněkud situaci: Učitel přesadí žáka do první lavice s odůvodněním, že žák neslyší výklad. Ovšem sdělení má podtext toho, že žák je přesazen za vyrušování, přičemž tento fakt ale není explicitně vyřčen. Může se však jednat o ten samý cíl – učitel chce přesadit žáka za vyrušování, tj. jako trest, ale jeho výpověď vůbec nemusí být na straně žáka jako trest pochopena. V obou případech se však jedná o situaci potrestání, která je ve druhém případě implicitní v modelu sociální interakce, v obou

příkazech se jedná o rozkaz jako takový. Sociální interakce je tak vždy založena na připisování významu jistým aktům promluvy. Musíme dále dodat, že tyto promluvy jsou chápány jako performativy, tj. jako výpovědi, které mají schopnost proměnit stav světa. Bez onoho krumpáče bychom tedy nemohli vůbec mluvit o nějakém řádu (světa). Na druhé straně z výše zmíněného vyplývá, byť nikterak silně, že právě učitel je pouhým reziduem v procesu učení, je pouze biřicem, který může k učení přinutit, protože nejlepší učitelé jsou, jak je alespoň Deleuze přesvědčen, ti mimo instituce, tedy soukromí učitelé. Právě ti dokáží podnítit naše myšlení. MODERNÍ UČITEL

INTERVIEW

OD MUZIKY K ŽABÍMU KUŇKÁNÍ

6–7

únor/březen 2017

Ricardo Picante Cyril Nováček

dyž v roce 2013 transformoval svůj blog o bizarnostech české hudební scény do podoby série videí, vznikl fenomén Hudebních masakrů, který si postupně získal poměrně širokou základnu sledovatelů. Od té doby se nicméně hudební publicista Jarda Konáš posunul k dalšímu projektu – a v následujícím rozhovoru mluví nejen o něm. Když jsme takhle po začátku nového roku, zeptáme se, jestli provozuješ sebemrskačství v podobě předsevzetí. Zásadně si nedávám žádná předsevzetí. Když s něčím začít nebo skončit, tak hned a neupínat se k nějakému datu. Já vlastně ani nemám Silvestr a následně Nový rok moc rád, s kalbama to mám jako s předsevzetími – když mejdan, tak hned! V roce 2016 vydala řada interpretů své nové zpívánky. Které desky putovaly do tvého přehrávače mezi prvními? Bude to znít zvláštně, ale já si do přehrá-

vače nový desky nenahrávám. Protože se k nim dostanu v rámci práce, tak do přehrávače si na volný čas raději nahraju léty provařenou klasiku nebo mluvené slovo. Bohužel znamenal rok 2016 i odchod hudebních velikánů. Čí melodie nejvíce rezonovaly tvou vilou na Staromáku? Co bych za tu vilu dal! Ale logicky jsem hodně poslouchal Bowieho a hned po něm Earth, Wind & Fire, protože tahle muzika je moje srdcovka (ano, mám ji v přehrávači) a jejich zpěvák a kapelník Maurice White zemřel loni měsíc po Bowiem. Obraťme úmrtní list a pojďme k veselejšímu tématu, jakým jsou masakry. Co tě vedlo k ukončení pořadu Hudební masakry na Streamu? Vystrnadil tě snad svým Pořadem a pupíkem Luděk Staněk? Těžko říct, naše pupky budou asi stejně velký. Ale teď vážně, Hudební masakry jsme točili tři roky. Ne že by se to téma vyčerpalo, to tady bohužel asi bude strašit

věčně. Ale pro mě i pro kolegy ze štábu bylo nesmírně osvěžující dát Hudební masakry k ledu a pustit se do výroby úplně novýho pořadu. A tím je Příběh písně. V čem se liší, jaké je jeho poslání, co tím sleduješ a komu tím prospěješ? Zatímco Hudební masakry byly spíš taková sonda, na jakou muziku tady chodíme a o co si voláme na přání do rádia, Příběh písně je dokumentární seriál mapující milníky nejen populární hudby. Co díl, to jedna skladba, která měla nějaký dopad na scénu, nakopla kariéru umělce nebo inspirovala ostatní. Je to o dost serióznější téma, v rámci kterýho se sám občas vzdělávám a jsem za tu změnu rád. Mimo hudební svět se zajímáš i o literaturu. Uspokojí tě více hudební, literární nebo kuřecí kyblík? Ideální je kuřecí kyblík, u kterýho si můžu číst a z repráků mi hrají Led Zeppelin, ale to bych chtěl asi po KFC moc. Literatura i hudba mě naplňují bez rozdílu stejně, podobně jako třeba divadlo nebo výstavy. Umění celkově mě naplňuje, a dokud jsem schopen je vnímat a jakž takž se v něm orientovat, beru to jako důkaz, že mi ještě neměkne mozek. Stejně jako složka vizuální prosakuje do hudby i ta literární. Kdo toto dle tebe dokáže nejlépe propojit? Tohle by asi bylo téma na samostatný článek. Pokud se budeme držet našeho regionu, mám velmi rád konec šedesátých a začátek sedmdesátých let v českým rocku a artrocku. Hudebníci tehdy často vycházeli z básníků nebo s nimi přímo spolupracovali a na tý textařský stránce se to projevilo. Když si poslechneš fenomenální desky Kuře v hodinkách nebo Město Er, ty texty jsou esence český poetiky. Z pozdější generace je pro mě nepřekonatelná Mňága a Žďorp. Kromě čtení, psaní a poslouchání jsi také vášnivým hráčem konzolových her. Jsou mezi nimi nějaké, jejichž hudební doprovod bys doporučil i k běžnému poslechu? Samostatně k poslechu bezpochyby obstojí soundtracky z her Grand Theft

Auto, ale to je spíš tím, že jsou složený z provařených nebo pečlivě vybraných skladeb od Depeche Mode počínaje a Lady Gaga konče. Kvalitní původní herní soundtrack podle mě mají hry ze série The Elder Scrolls, shodou okolností jsem si minulý týden pustil asi dvě hodiny hudby z Oblivionu a dá se to poslouchat i samostatně. Ale na to člověk musí být asi fanda těch her. A teď vážněji, dokážeš si olíznout bradavku? Bohužel ne, ale bylo by to skvělý. Udělal bych z toho gif, který bych vždycky vkládal do komentářů jako odpověď, až mi zas nějaký hejtr napíše: „A cos dokázal ty?“ Zpátky k pragmatičnu: Dá se psaním a jůtůbováním o muzice nebo literatuře vydělat na nájem, vlašák s rohlíkem a Chorvatsko? Jůtůbováním se určitě vydělat nedá, psaním jakž takž ano, ale na člověka jsou kladeny časový, technický i kvalitativní nároky. Já teď pracuju primárně pro Headliner a Stream, do toho píšu pro Aktuálně.cz a ČiliChili, navíc občas jezdím po republice a dělám besedy. Svobodnýmu klukovi okolo třicítky to postačí bohatě, kdybych chtěl ale založit rodinu, budu si muset najít jinou práci. A teď nejde ani tak o peníze jako spíš o čas. Na dovolený, že bych si na týden dal ruce za hlavu, jsem nebyl šest let. Když jsme my z toho všeho internetovýho a trendy světa uondaný, zapadne-

me například do poctivý čtyřky. Jak to máš s relaxem ty? Když člověk pracuje hlavou, tak občas potřebuje odfrknout, to je jasný. Alkohol a pokec v baru u mě v tomhle směru fungujou stejně jako u vás, dobře ale taky vypnu právě u počítačových her nebo v posteli s knížkou. To mi vyhovuje nejvíc, protože ležím v absolutním tichu. A ticho, ten moment, kdy nemusím nic poslouchat, nic nikomu říkat, nic s nikým neřešit, má pro mě cenu zlata a snažím se ho vyhledávat co nejčastěji. Jestli se mi podaří trochu víc vymotat z toho pracovního zápřahu, chci se naučit rybařit, vystavit si povolenku a jezdit někam k Třeboni nebo na Lužnici chytat. Představa, že půl dne sedím v rákosí, poslouchám akorát žabí kuňkání a čumím na vodní hladinu, mi vhání slzy do očí. Je o tobě známo, že jsi Budějčák. Jsou místa, kam rád zavítáš, a naopak místa, kterým se vyhneš jak Halina ovoci? Papírově bohužel Budějčák nejsem, narodil jsem se v Praze a mám tam práci, takže se mi do Budějc podaří vždycky na pár dní utéct a schovat se tady před tím frmolem metropole. Proto mi vyhovují spíš klidnější podniky jako Kavkárna nebo Datel. Rád chodím na Cubu, kde se ještě může kouřit. Naopak moc nemusím Singer, je to sice hezký místo se super pivem, ale vždycky se tam vejdu akorát na stojáka do dvora. Na to už jsem moc starej a línej. Děkujeme za rozhovor a ostříhej se!

Jarda Konáš Hudební šťoural, badatel, folkař, pisálek v Headlineru nebo ČiliChili a one man šoumen v pořadu Příběh písně internetové televize Stream.cz se narodil v roce 1985. Proslavil se blogem a videosérií Hudební masakry, v nichž se věnoval bizarním úkazům tuzemské hudební scény a virálním fenoménům sociálních sítí. Má slabost pro spisovatele Gustava Meyrinka, pivo a sebevědomé ženy. Žije v Praze, občas se však vyskytuje i v Českých Budějovicích.

FOTOROMÁN:

MILK & HONEY

NONSTOP PARTY

URBAN LIFE

2 3 Cyril Nováček Ricardo Picante Zdeněk Brdek

únor/březen 2017

Helena Hrušová Denisa Vesecká

8–9

o jsme se tak jednou rozhodli, že na počest našeho duchovního otce Olivera realizujeme jeho vysněnou myšlenku: strávit 24 hodin v baru. A tak jsme posbírali odvahu, sepsali závěti, rozloučili se s blízkými, nakoupili energy-drinky a jednoho pátečního odpoledne na začátku loňského prosince zasedli s pevným odhodláním ke stolům. Jenže v případě takového sousta odhodlání nestačí, když už vám není dvacet. Po špičce kolem půl druhé ráno, kdy nás přišlo podpořit několik desítek příznivců, se nezadržitelně vkradla krize zahánějící jednoho za druhým do hajan. Díky obětavému výsadku z nedalekého Velblouda se ale podařilo udržet maratón při životě a sobotní dojezd už se nesl v poklidném tempu. A jak to celé vlastně vypadalo? Přinášíme krátkou fotoreportáž s komentářem.

(1) Na začátku bylo slovo, šéfredaktorčino slovo: „Takže plán zní jasně, vydržet 24 hodin, pít pivo, pouštět Kabáty z jukeboxu a tvářit se jako intelektuálové.“ (2) „To si děláš prdel?“ (3) „Nasnadě je tedy v tomto případě otázka, zda to, čemu říkáme vnější realita, není pouze konstruktem naší mysli.“ (4) Ricardo: „Jsem si měl dát spíš tu špenátovou…“ Ewák: „S realitou jděte do prdele, buzeranti.“ Cyril: „Bůh je mrkev, vše je doholeno.“ (5) „Tati, kdybys hrál v německým fekal-pornu, řekl bys mi to?“ (6) „Už jen 18 hodin budeme pít pivo a pak počneme zdravého potomka.“ (7) S postupem času a frekventovanějšími návštěvami pisoárů se konverzace posouvala. „No a pak si normálně natáhneš dlouhou gumavou rukavici...“ (8) „A proč že jsou holky vlastně na světě? Přeci proto, aby z nich byly maminky, aby se pěkně usmály na toho, kdo je malinký.“ (9) „Twe to točený je tu nějaký divný, ještěže tu maj lahvovej Budvar.“ (10) „Neotáčej se, ale ta šťabajzna s nafukovacim papouškem na rameni po tobě dost kouká.“ (11) „Miluju ptáky!“ (12) „Mami, pojď už proboha domu.“ (13) „Tak ahóóój a zase někdy.“

4 9 5 10 6 11 7 12 8 13

FIRST-TIME IN A NON-STOP

10 – 11

únor/březen 2017

TOWN

Tom Czaban

Helena Hrušová

’d never been to a proper non-stop bar before, so I was intrigued. We don’t have non-stops in England, the pubs shut at 11pm and then everyone is kicked out onto the streets together. This is prime time for finding love; each year thousands of people stumble upon their future spouse while waiting at the kebab shop or queuing for a taxi. English people are so useless at the dating game that without the 11pm kickout time I suspect we’d stop procreating altogether; perhaps the real reason the British government persists with the antiquated 11pm closure law is to prevent a devastating slump in the population. When I entered the Czech non-stop I was struck by the odd sensation of feeling incredibly posh. It reminded me of my visit to an extremely rough pub in the east end of London a few years ago. Back then a proper London cockney had asked me for a lighter, I can’t remember my exact reply but in my head I sounded like an awful aristocrat from a Charles Dickens novel: “Certainly young fellow, I’m sure you need a good smoke after working your socks off in the mines all day.” In the Czech non-stop I went straight to the bar. The barmaid was washing glasses in the sink. It was the kind of washing up I do when I’m feeling lazy and no-one’s watching – filling up the glass with cold water and then shaking it dry – no washing-up liquid or tea-towel required. When I caught her eye she glared at me as if I’d just killed her baby, spat on it and asked her to eat it off a plate. Then she continued washing up. A few minutes later I was so bored of waiting that I began to count the number of times I heard the words “ty vole.” The final total was eleven, which sounds like a lot until you consider how long it took for the barmaid to serve me. Eventually she relented and pushed my beer between two sleeping heads on the bar. “Třicet,” she growled. I barely registered her rudeness, I was too busy marvelling at her voice; she seemed to have decided that using her lips was a complete waste of energy so now she spoke solely from her throat instead. I gave her fifty crowns. She took it,

“Nemám drobné,” said her throat. “Tak, co uděláme?” She shrugged as if I was no longer her problem and walked off. I almost said “Promiň, ale to není fér,” but I didn’t want to sound like an awful aristocrat in Czech too so instead I just muttered “ty vole,” which brought the new total to twelve. How was the atmosphere in the non-stop? In a word, smoky. A perpetual haze hung in the air and most people seemed to be involuntarily squinting to adjust to it. I tried not to draw attention to the fact that I was smoking an electronic cigarette because quite frankly it felt like I’d brought a banana to a gunfight. The dank surroundings reminded me of the time a friend of mine moved into his first flat when he was sixteen. A few days after moving in he showed me around, proudly pointing to his new ashtray, the sparkling oven and the houseplant he’d just bought from a garden centre. A month later I visited him again. The ashtray was overflowing and there were cigarette stains all over the carpet, the oven was covered in what looked like years of grime and the houseplant was dead in the corner. He confessed that the dirty flat was so depressing that he now stayed with his parents at the weekends: “I don’t know why but I find myself craving a nice clean chair, a warm cup of tea and a pair of comfortable slippers.” And that’s exactly how I felt in the Czech non-stop. On my way to the toilet I passed an electronic darts machine. This is

always a warning sign. The machine does nothing to improve the original game and the only reason it’s there is that some people can’t be trusted with real darts. In some pubs in the north of England the customers can’t be trusted with real beer glasses either so there are plastic ones instead. That’s when you know you’re really in trouble. The toilet in the non-stop was enlightening because it prompted me to reconsider what a toilet actually is. All of the components of the toilet were in the cubicle but none of them were connected. The plastic seat and the plastic lid lay broken on the floor, and the unravelled toilet roll draped over it looked like some kind of ironic decoration. Calling it a toilet seemed somewhat inaccurate, a bit like calling a stack of wood a wardrobe or a pile of bricks a house. I returned to the most expensive beer I’d bought in months and tried to imagine what might happen if nonstops were introduced in the UK. It wouldn’t be pretty. From an early age British people learn to drink as much as possible as quickly as possible before the pub closes. This habit is so ingrained that if nobody told them to leave they’d just keep drinking at the same pace, probably until they died. It seems to me that Czech people have a much healthier approach to drinking. Sure, there is the opportunity to drink beer in the pub for twenty-four hours if that’s what they want to do, but no self-respecting Czech ever does that do they…

KNIHOVNA S NOVÝM KŘÍDLEM Petra Lexová archiv Kuba & Pilař architekti

a podzim loňského roku vyhlásila Jihočeská vědecká knihovna architektonickou soutěž na dostavbu pobočky na Lidické. Porota záhy vybrala z 27 zaslaných návrhů šest ateliérů, které měly zpracovat soutěžní projekt. Z českých studií jimi byly: Projektil, OV-A, Kuba Pilař a Ivan Kroupa, které doplnil rakouský AllesWirdGut a slovenští SLLA, kteří v Budějovicích postavili Komunitní centrum na Máji. Jednotlivá studia se musela vyrovnat s komplikovanou urbanistickou situací, respektovat stanoviska památkářů s ohledem na blízké centrum i vejít se do časového a finančního limitu. Jak ukazuje řada místních i zahraničních příkladů, jasná definice výchozích podmínek v rámci soutěže je pro architekty důležitá. Velmi snadno může dojít k nedokončení stavby v plánovaném termínu i několikanásobnému překročení rozpočtu. Příkladem za všechny je nedávno otevřená budova Labské filharmonie v Hamburku od studia Herzog & de Meuron. Stavba, která nevznikla na

základě soutěže, ale díky uhrančivému návrhu skleněného krystalu na řece, se nakonec trojnásobně prodražila na 21,3 miliardy korun a byla dokončena s mnohaletým zpožděním. Častým problémem rovněž bývá výběr projektu, který nesplnil soutěžní zadání a může být předmětem odvolání ostatních účastníků, jako tomu bylo u návrhu knihovny od Jana Kaplického v Praze. U Budějovické soutěže na dostavbu knihovny by oběma problémům měla zamezit jasně artikulovaná soutěžní pravidla ze strany organizátora architekta Mirka Vodáka a rozhodnutí odborné poroty. V té vedle zástupců kraje a vedení knihovny zasedali i architekti jako Jan Šépka či Michal Fišer, kteří mají s pořádáním a realizací soutěží velké zkušenosti. Na konci ledna porota vybrala vítězný návrh od brněnského studia Kuba & Pilař architekti. Studio v minulosti vytvořilo mimo jiné knihovnu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně i nerealizovaný projekt Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě. Českobudějovický návrh sestává z jednopodlažní stavby, která nedosedá přímo na zem a je s původní budovou spojená v místě stávajícího vstupu. Fasáda je pokryta skleněnými kopilotovými lamelami s potiskem, které vytvářejí stínící prvek a oddělují dění před a vně budovy. Tím vzniká nové křídlo s volně členěným prostorem uvnitř, který ply-

nule navazuje na stávající budovu. Ze všech tří návrhů se konečné řešení jeví jako nejlépe proveditelné a zároveň dobře reagující na nesnadnou urbanistickou situaci. V pořadí druhý návrh od studia Ivana Kroupy sice na první pohled zaujme výrazným řešením, ale je otázkou, zda by takto velkorysá stavba byla realizovatelná v požadovaném čase. Návrh od pražského studia Projektil pro změnu pracuje s dostavbou původní budovy navýšením o jedno patro. To je však problematické z památkářského hlediska, nehledě na dlouhodobé uzavření celé budovy knihovny. Konečný návrh od studia Kuba & Pilař pracuje s jednoduchým designem vnější fasády, podobným, jaký byl použit například na Národní technické knihovně v Praze. Se stávající budovou dobře harmonizuje a zároveň výškově nebrání pohledu na panorama blízké Malše. V rámci dostavby je plánovaná i úprava přilehlého parku, který je v posledních letech více místem strachu než veřejného života. V okolí budovy by měl vzniknout nový park s lavičkami a úpravou památníku. V této chvíli nezbývá než čekat, jak proběhne samotná realizace dostavby, která by se měla konat v letech 2019 a 2020. Přesto je skvělé, že se v Budějovicích podařilo uspořádat soutěž podobného charakteru s odbornou záštitou. Doufejme, že nebude svého druhu poslední.

BUDWEISER URBAN PROJECTS

NOVÝ ROČNÍK ARCHITEKTONICKÉHO MARATONU Šárka Kotzinová

12 – 13

únor/březen 2017

archiv Superstudio

latforma BU2R by se mezi svými projekty letos ráda zaměřila na mladé lidi s potenciálem a nadšením pro věc, tedy vysokoškoláky. Mezi první vlaštovky této vize patří i projekt Superstudio, kde se (jak jinak) budou dít super věci. Jedná se o týmovou ideovou soutěž pro studenty architektury, ale nejen architektury. Během této soutěže se studenti během 24hodinového maratonu (zde je nasnadě paralela s předvánoční party naší redakce v nonstopu) dozvědí téma soutěže a ve zbylém čase už je na nich, jakým způsobem se zadáním naloží. Nezáleží samosebou na věku, škole či barvě pleti uchazeče.

Soutěžní týmy se pak skládají ze dvou až tří členů. Soutěž má své kořeny v Austrálii, kde ji pořádá SONA (Student Organised Network for Architecture) a v České republice probíhá na podobném principu jako například Pecha Kucha, totiž po dohodě s původními organizátory. Superstudio se koná ve všech městech, kde je akademické zázemí architektury. Studenti z Prahy, Brna, Ostravy a Olomouce se tak mohou bezplatně zúčastnit tohoto netradičního soutěžního formátu o dvou kolech. Superstudio v Čechách pořádají od roku 2011 architekti David Neuhäusl a Matěj Hunal, ve spolupráci s BU2R je to ale letos poprvé. Za tu dobu se ho zúčastnilo přes 600 studentů z celé republiky. První

dva ročníky se odehrály pouze v Praze, další města přibývala záhy. „Vzhledem k tomu, že kapacita soutěže je v Praze od roku 2012 konstantně naplněna a v Brně poslední dva roky také, troufli bychom si říct, že je relativně populární,“ doplňuje organizátor David Neuhäusl. Díky spolupráci s urban projekty BU2R se soutěž začíná těšit popularitě u širšího publika. „Letos máme s BU2R premiéru a právě na základě sponzorství a podpory se zvyšuje povědomí o soutěži i mimo architektonickou sféru,“ říká Neuhäusl. 24 hodin na projekt je doba celkem relativní, pokud neopomíjíme lidské potřeby jako jídlo a spánek. Jak David potvrdil, studenti většinou nespí. Někdy se ovšem týmům podaří vyšetřit pár hodin na krátký odpočinek. „Pro studenty (zejména architektury) jde o celkem

standardní záležitost. Nespat a během krátké doby uchopit téma, vymyslet řešení, ztvárnit ho a smysluplně sdělit během jednoho dne obecně vyžaduje dost intenzivní přístup,“ připouští jeden z hlavních organizátorů. A co studenti-soutěžící z celé akce mohou vytěžit? Závěrečné projekty jsou zpravidla přístupny veřejnosti, protože se jedná o ideovou soutěž. „Zejména se snažíme o to, aby se soutěžící snažili přemýšlet o podstatných tématech se záměrně širokým přesahem. Realizace ale nevylučujeme, zároveň ovšem není cílem,“ říká David. Občas studenti nepatrně zasáhnou do veřejného prostoru, aby demonstrovali své návrhy. K realizaci jako takové ale nedochází. Ty nejlepší projekty se pak organizátorům daří publikovat v novinách nebo vystavit v galerii. Některé projekty včak skončily i realizací. Krom toho si vítěz odnese finanční odměnu a nehynoucí slávu. „Ještě máme jedno překvapení, to ale nesmím prozradit,“ doplňuje David. Minulý rok se Superstudia zú-

častnilo celkem 62 týmů, z nichž do finále postoupilo 10 nejlepších. Zadání v roce 2016 znělo: „Nalezněte a určete stavbu nebo její část, která je určena k odstranění anebo to lze v krátkodobém horizontu reálně předpokládat. Navrhněte nové využití pro jakékoli její příslušenství, stavební výrobky, materiály či konstrukce, které z ní lze získat. Uvažujte ideálně celý proces od způsobu jejich extrakce po uvedení do provozu v budoucí funkci. Je možná jakákoli změna využití či kontextu daných prvků v rámci ČR, přičemž celkové náklady operace by neměly přesáhnout její přínosy.“

Soutěž studentů architektury Superstudio se koná od roku 2011 ve 4 městech České republiky. Dosud se zúčastnilo přes 600 studentů. Vítězný tým si odnese 30 000 Kč. Na věku nezáleží. Více viz www. superstudiocontest.cz.

14 – 15

únor/březen 2017

URBAN LIFE

STRAIGHT EDGE: PARTY NA SUCHU Cyril Nováček erár

rdce našich zemědělců po letech opět plesají radostí, protože jejich pole budou sílit. Ano, konečně máme únor zase bílý! A vlastně nejen to. Únor je současně poprvé i „suchej“. V tomto případě se ovšem nejedná o narážku na lidovou pranostiku, ale na výzvu z dílny Ligy otevřených mužů, která vyzývá k alkoholové abstinenci během celého měsíce února. Osobně podobné hromadné akce v oblibě moc rád nemám. Když se ale podívám do adiktologických statistik a zamyslím se například nad průběhem průměrné rodinné oslavy, tak jsem nakonec ke zrodu této masové záležitosti tolerantní. Jsou ale i tací jedinci, kterých se podobné vysilující půsty netýkají ani promilí. Už jen proto ne, že alkohol

a jiné návykové látky dobrovolně ze svého života zcela vypustili. A jelikož je toto číslo časopisu protkáno notovou osnovou, věnuji zbylých 5000 znaků stoupencům subkultury straight edge (sXe). Ta je spjata jednak s hardcore punkovou hudbou a druhak s odmítáním alkoholu, drog, tabáku a promiskuitního chování. Vznik subkultury straight edge se datuje ke konci 70. let minulého století. Jednalo se v podstatě o dobovou reakci washingtonských punx na to, jakým směrem se ubírala jejich scéna. Nihilismus, závislost na drogách, pohlavní choroby, ale i vraždy na koncertech byly realitou tamního subkulturního života. V jeden okamžik se tomu ovšem část punkové mládeže postavila a vnesla do prostředí subkultury doposud nevídaný apel na abstinenci a sexuální zdrženlivost.

S čistou hlavou

„Nekouřím / Nepiju / Nemrdám / Alespoň jsem, do prdele, schopnej přemejšlet!“

Termín „straight edge“ se dá volně přeložit jako „čistý štít“ nebo „jasná pravidla“. Živnou půdu pro jejich vznik poskytl ve svých písních zpěvák skupiny Minor Threat, Ian MacKaye. Sám ovšem tehdy netušil, že se deklarace jeho osobního přístupu k životu stane jakousi mantrou nově vznikající subkultury. Jméno i základní ideová identita subkultury byla inspirována skladbou Straight Edge: „Jsem člověk jako ty / ale mám lepší věci na práci / než se jen flákat a vypíjet si hlavu / Poflakovat se s živoucíma mrtvolama / šňupat bílý svinstvo / kolabovat na koncertech / Nikdy mě ani nenapadlo dát si speed / Je to něco, co prostě nepotřebuju /

Mám straight edge!“ Později by MacKaye ještě konkrétnější ve skladbě Out of Step: „Nekouřím / Nepiju / Nemrdám / Alespoň jsem, do prdele, schopnej přemejšlet! / Nemůžu to vydržet – bejt mimo!“ MacKaye svými postoji aktualizoval jeden z původních principů punku, a to vzdor vůči majoritní společnosti. Jedním z jejích hlavních znaků byl životní styl, který se projevoval vysedáváním po barech a konzumací alkoholu nebo drog. Včetně nezávazného sexu se tyto tendence plošně vyskytovaly, a to ještě s větším akcentem, i v subkultuře, do které vstupoval MacKaye s ideály alternativy, jež byly v rozporu s těmito tendencemi. Sám dodává: „Jako punker odmítám hlavní proud. Pro mě bylo na punku důležité právě ono rebelství. Pravdou je, že řada lidí, kteří se účastnili punkového hnutí, byla alkoholiky a narkomany. Snažil jsem se je upozornit, že svým chováním podléhají hlavnímu společenskému proudu.“ V tomto ohledu nese vybočení sXe znaky kontrakultury. Jde o vymezení vůči své rodné subkultuře a majoritní společnosti zároveň. Oproti tehdejšímu prostředí, které bylo často kontinuálně „pod vlivem“, kladl MacKaye důraz na sebekontrolu a schopnost kriticky uvažovat a čelit životním problémům s tzv. čistou hlavou. V jednom starším rozhovoru uvedl: „Jsem v podstatě stejný jako ty. Jediný rozdíl mezi mnou a tebou je v tom, že já jsem trochu ve výhodě. Jsem totiž skutečně přítomný a zodpovědný za svoje jednání.“ Jestliže MacKaye netušil, že svou hudbou a texty zapříčiní vznik nové, nonkonformní subkultury, pak už vůbec nemohl předpokládat, že odstartuje hudebně-ideovou revoluci napříč celým světem. Přibližně od poloviny 80. let

Ian MacKaye

postupně vznikaly sXe kapely a „kids“ s namalovaným „X“ na zápěstí, jež symbolizovalo dobrovolnou abstinenci, byli k vidění stále ve více a více státech. Krom výše popsané základní filozofie se přibírala témata jako vegetariánství a veganství, ochrana životního prostředí a zvířecích práv, homofobie. Zřejmě ani zde by Jiří Žáček se svou slabikářovou básničkou příliš neuspěl, protože sXe kriticky reflektuje postavení žen ve společnosti i uvnitř vlastní subkultury a v jeho řadách je poměrně velká koncentrace jak feministek, tak feministů.

Současný vývoj Straight edge si ze své hardcore punkové subkulturní názorové líhně ponechalo důraz na ideu boje proti rasismu, neonacismu a za dodržování lidských práv. Současně s pestrostí témat se

začaly diferencovat i proudy uvnitř subkultury a mohli jsme na hudebních nosičích nebo na koncertech narazit na kapely reprezentující tzv. positive sXe, vegan sXe nebo nábožensky obohacené Christian sXe a Hare Krishna sXe. Výjimkou ale nebyli ani militantní „hard line“, kteří pro „očištění“ ulic od drog neváhali použít brutální násilí (a porušit tak jeden ze základních kamenů filozofie sXe, tedy odmítání násilí). Zvláště obskurní je pak úkaz poslední doby – neonacistická mutace sXe. To vše tedy prezentováno v textech písní, rozvíjeno na koncertech a v zinech, webech, případně vizualizováno na pokožce. V kontextu ČR se může aktuálně hovořit spíše o specifické cestě životem několika desítek po republice roztroušených jedinců než o fungující scéně. Víkendovou, ale razantní změnou je pak každoroční hardcore punkový Fluff Fest pořádaný na rokycanském letišti. V rámci USA se pak může vzhledem k počtu stoupenců a rozsáhlému aktivismu sXe polemizovat mezi označením subkultura či hnutí. Po této velmi krátké exkurzi na periferii kultury vyvstává hned několik otázek: Opravdu je pro nás tak těžké zůstat „na suchu“ a přitom se dobře bavit? Dokážeme čelit náročným životním situacím bez pomocného stimulu návykových látek? Co můžeme považovat za alternativní? A kde je vlastně hranice mezi alternativou a mainstreamem? Je každá subkultura dříve či později odkázaná k recyklaci? Může se stát subkultura náhražkou náboženství? Minimálně na poslední otázku se pokusíme najít odpověď v příštím čísle, které se bude snažit pohlížet někam za horizont.

BIO / FAIRTRADE / LOKÁLNĚ / SEZONNĚ S RESPEKTEM K PŘÍRODĚ / ZDRAVĚ

inzerce

JÍST ZDRAVĚ znamená jíst BEZ CHEMIE Místo éček si dejte přírodní céčko. Zastavte se na fairtrade bio zázvor s bio citrónem do Fér Café Nabízíme: Výborné snídaně / Polévky a quiche / Domácí zákusky / Bezlepkové pokrmy / Veganské pokrmy a veganské kávové nápoje / Bio pivo a bio víno / Otevřeno v neděli a nedělní brunch / Dětský koutek

Česká 153/38, České Budějovice Otevírací doba Po–Pá 8:00–19:00 So 8:00–18:00 Ne 9:00–18:00 www.fercafe.net

TOP 5 ČB: HUDEBNÍ SKUPINY Ricardo Picante, Cyril Nováček

V Budějcích je hafo kapel. Kapely, který jsou už s městem spjatý jak pikador nebo Masný krámy (Oceán, Vees, Pub Animals...). Kapely, který už jsou pomalu známý, ale protože my tý hudbě nerozumíme, tak ji považujeme automaticky za debilní (Pirates of the Pubs...). A pak kapely, který nikdo nezná. Ale taky jsou tady kapely, který jakž takž někdo zná, ale pozornost by si zasloužily určitě větší. Vybrali jsme z nich proto pět, o kterých si myslíme, že by neměly uniknout vašim uším. Někdo by mohl namítat, že téměř všechny spadají pod Noise Assault Agency Budweiss a měl by pravdu. Holt se kamarádíme s lidma, který nedělaj debilní hudbu.

Francisextet

16 – 17

únor/březen 2017

MUSIC

Šestice mladých hudebníků, která z velké části měla či má pletky s místní konzervatoří, hraje převážně hudbu 1. poloviny 20. století. V tomto ohledu stojí za zmínku jejich oblíbenci Francaix či Poulenc, dle kterého se komorní soubor bez dirigenta i pojmenoval. Krom toho, že se nejedná o vegany, je zajímavé i to, že přímo pro tento sextet složili hudbu současníci jako Miloš Štědroň, Jan Meisl, Pavel Šabacký nebo aktuálně asi největší česká hudební skladatelka Sylvie Bodorová. Důležitým nakročením v kariéře těchto nadějných alkoholiků bylo rozhodně i vítězství v rozhlasové soutěži Concerto Bohemia 2015.

SYCek Houkání jeho jest jistou věštbou, že někdo v domě brzy zemře. Každý, ať mladý, nebo starý, křižuje se svatým křížem aneb pokropí se svěcenou vodou či vykropí se jinačeji, že jo. Klucí holt mají na jihu Čech větší a větší vliv – a nejen zde. Prázdninová koncertní šňůra po Francii budiž důkazem. Jamování, které se mění v promyšlené konstrukce hlukových stěn, LSD-sound i krautové horizonty fungují vynikajícím způsobem (až popově). Vokální minimalismus je pak poslední esencí ke spuštění ideálního soundtracku pro cestu Budweis–Böhmerwald.

Depakine Chrono Dva kluci od divadla, který si to mastí v duchu matiky. Jestli nevíš, co je matika, vrať se na základku. Za bicíma Cíkoška, kterýho osobně považuju za nejen jihočeskej topík. A nepíšu to jen proto, že mám od něj půjčenou telku, abych mohl pařit Tekkena 1. Kejtru svírá Bůďa, nejchytřejší člen týmu Nestálý výběr, kterej až donedávna vyhrával nedělní hospodský kvízy v Hostelu. Tohle duo šlape líp než Yamaha a koncerty i díky tomu, že chlapcí hrajou pod pódiem, dostávaj ten pravej šmrnc, kterej můžeš zažít v podstatě na vlastní dotek. A je obecně známo, že když se lidi dotýkaj, jsou víc šťastný. Fakt, přišli na to vědci z Michiganu.

Stárneš Tahleta šmakuláda začala vlastně jako takovej sranda-projekt, ale protože to borce začalo postupem času snad i bavit, časy strávený ve zkušebně byly pak na koncertech znát. Koncert od koncertu lepší. Tenhle svěží vítr v podobě post-punku, garáže a jánevimčehoještě dokonce vyhrál jihočeskou obdobu Slavíka: Hudební klání. Hlavní výhrou bylo nahrávání desky, která dodneška neexistuje. Vidět tenhle kvartet ve složení Bůďa (kytara), Cíky (basa), Ewák (bicí) a Kubík (řev) na živo, je dneska trochu prekérka, protože Ewák fetuje herojn v Praze a Kubík jezdí se svojí firmou po Evropě a zatlouká hřebíky. Nicméně pokud se někde objeví, tak neváhej. Jsou dvě možnosti: buďto budou všichni ve formě a zahrajou jak páni, nebo minimálně dva ze členů budou tak vožralí, že rytmus a koordinace pohybů budou mít za následek nekontrolovatelnej pád do bicích. Tak jako tak, o zábavu nebude nouze.

Kidney Trauma Představili jsme vám už duo, kvartet, sextet. Takže zbývá trio, to dá rozum. O tomhle shoegaze, noise rocku jsme už v Milk & Honey (2016/13) psali, tak buďte od té dobroty a najděte si to, ať neplýtváme inkoustem!

WHY I (SOMETIMES) MARCH Natalie Czaban

18 – 19

únor/březen 2017

OPINION

erár

anuary 2017 has already seen two very important marches in Prague (see box). Having attended a lot of marches in my life, I was surprised to find that I still genuinely wanted to attend both of these. Marching sometimes leaves me massively inspired but just as often it leaves me tired, burned out, cold and defeated. Which left me wondering, what makes a march worth marching?

What makes a march go wrong? Fighting the police: British police often use the tactic of “kettling”, which means surrounding protesters in a circle and then forcibly keeping them there for many hours, until most of them want nothing more than to go home. There is also

The Civil March to Aleppo left Berlin on 26th December 2016 and reached Prague on 13th January 2017. The final destination is to walk the “refugee route” all the way back to Aleppo itself. The aim is a “relay march of solidarity” to draw further attention to the horrors of the Syrian conflict. See www.civilmarch.org. The Prague Solidarity Rally with the Women’s March in Washington took place on 21st January. This was to lend support to the thousands of American women and men converging on Washington and around the world to show just how important respect and equality between the sexes still is, and how little we want to go back to darker days. See www.womensmarch.com.

the less unpleasant but more humiliating tactic of being marched off route and then “set free”, for example at an activist-run city farm or urban squat. Whilst you run off happily from the march like a child at playtime, you do realise that your original intention has been somewhat warped. Many times in the past, I have set out to protest against environmental destruction or the sale of cluster bombs and spent the whole of that energy in clashes with the police. Instead of dealing with the issue, it becomes about fighting for the right to march at all. We look like relics: If you go on any kind of march in Britain you will probably meet some hardcore old Commies still trying to get you to buy the Socialist Worker newspaper. This publication has literally not changed since Marx and Engels were in London. Political marches can look like a collection of the people that modern life has left behind; badly dressed, lacking any kind of media skills, not hot, not cool, not relevant. We have nothing in common: After numerous Rights for Palestine marches, a friend of mine had to drop out of the movement because its authoritarian structure and violent treatment of those who disagreed were exactly the sort of behaviour he despised. Whilst it is important to try to build bridges with potential allies, you can’t compromise too much.

Infighting and self-hatred: One of the criticisms of the Women’s marches, before they even began, were that they were privileged affairs organised by rich white women and with no interest in expressing the views of minority groups. It is unlikely that any group will ever be perfectly representative. And groups claiming to speak for a wide range of people should make sure that minorities have as big a say in their plans and messages as is possible. But groups shouldn’t tear themselves apart and be afraid to speak for fear of being called privileged. I think the intent to try to reach out should count for something, even if some barriers will always remain uncrossable. I didn’t say that: It can feel like the ultimate betrayal when the whole point of your march is misrepresented by the media. For example, at the G8 marches in Edinburgh 2005, protesters were labelled anarchists and louts. Or the media tries to split your group into “good, honest kids” and “troublemakers” when in fact you were a united group using different aims. As we all know, the media is moving further and further from the truth with each passing year. The key is to keep your message clear and calm and try not to be too upset when it is inevitably warped.

What makes a march worth marching in? Celebration and fun: A good march should be a celebration of the thing it aims to defend. This fits some marches better than others. For example, feedback on the Women’s marches this January from around the world came back as “awesome”, ”inspiring”, “wonderful”. It comes naturally to celebrate the creativity and fun of diversity when surrounded by inspiring women and men of all ages and races, partying their way through cities and towns they love. Another example of the march as celebration is Gay Pride which has swept through Europe and the world because it is fun, energetic and dynamic. Unfortunately, this dynamic doesn’t much translate to climate change marches. The best way to celebrate what you love in nature is not walking drizzly downtown Glasgow, but to be in a place far from human contact, feeling quietly and peacefully ok. Being Proactive (not just reacting to the newest nasty news): By the time it

has got this far it is probably too late to fight the newest nasty law or change of policy. That’s another reason the Women’s marches were great. They saw a raft of threats to women on their way and set up to fortify their ranks against whatever was to come. A notable exception to this were the women’s rights marches in Poland in 2016. The government tried to introduce a blanket ban on abortion, in any circumstances. But after a massive protest presence on Polish streets the government was forced to cancel its plans. Some of this energy and similar slogans transferred to the Women’s march on Washington, as American women begin to fear a similar threat to their fundamental rights. Building bridges: Marches today are often of the Occupy Wall Street model whereby a whole range of issues come together, covering everything from local environmental concerns to gay rights to capitalist exploitation of developing countries. In theory, people you meet on marches are your allies, fighting for the same cause. But unfortunately, the more similar people are the more they tend to fight and disagree. If you can build bridges with your fellow marchers and see what you have in common, then there was a point in marching that day. Meeting the enemy (and surviving): When I was a naïve student at Edinburgh we occasionally went out and blockaded the nearby BAE Systems factory which sold weapons of destruction to dodgy regimes. When we blockaded the gates, the workers, normal Scottish men going about their daily business, spat and swore at us for disrupting their day and trying to shame them. And I could totally empathise with them, seeing myself through their eyes, in a way I wouldn’t have done by arguing in an online forum. It is easier and easier to live inside Facebook walls of people who have the same views. At least if you go out you can get a look at the people who are pushing the policies that shock and terrify you. Some of them are as bad as you imagined; skinheads, racists and thugs. Some are

confused teenagers playing with their identities. Some are blatantly conservative old women like your grandma who are just scared and protecting what they know. It’s always better to get a look at them in any case, not be tricked into believing their online shadow. Expression of real emotion: The destruction of Aleppo and election of Trump are still painfully close to people’s hearts. We can still all feel the horror and fear that those headlines brought out. The march is a place to collectively grieve and express those emotions, which otherwise might go sour inside of us. Providing strength for private battles: We are only together chanting and singing for one day. Afterwards, the euphoria ends and we all have to go back to our jobs and families. That’s why the march has to be a real injection of strength and will to change. It needs to keep us burning when we are back to fighting on our own, surrounded by people who don’t understand or care, when everything seems small and hopeless. Sometimes, you just have to leave your flat: Old fashioned as it is, there is still some power in actually going out into the streets. There are messages that still require a physical showing of commitment. Not everything can be left to clever online stunts and sharing artfully edited videos. In 2017 there will probably be more and more reasons to get out onto the streets and put your feet behind what you believe in. So try and make sure marching actually does something for you. Otherwise you will just be one more dejected, cold and heartsore marcher. And there is no time in 2017 for them.

VAŘIT VESMÍR Ondřej Málek

20 – 21

únor/březen 2017

MUSIC/COLUMN

těny kobky se propadají do hlubin podemílajících nehybné trsy mykotických ostrovů. V zášlezích světla klamavě plovou jako tonoucí stvoly. Plíseň se táhne až k místům, kde bezvládně troudovatí pod práchnivě vysušenými parami. V těch místech má stěna vrásky. Svislé vrásky zádumčivosti se kříží s jejich vodorovnými protějšky na uschlém stáří zaníceného mistra. Vaří a vaří. Blány mezi prsty prorostlé černým příškvarem. Vzduch zalepený bubláním v baňkách a kvašnou lamentací, zpuchřelou šílenstvím: „Chytráci! Nízkost svého myšlení natahovali jako gumu k nedohledným výšinám. Chtěli by lítat ke hvězdám, zatímco se pitvoří pod titěrným prachem jejich světla. Ta jejich astrologie! V zákonech, které jim zkřivily páteř, na věky jsoucí i do věčnosti pnoucí tak, že se jim huba plazí po zemi a hlína toho jejich panství jim skřípe mezi zubama, když kážou: ,Hvězdy praví! Vesmír je konstalován! Vše je dáno!‘ Hovno! Nepochopili nic! Vesmír je třeba teprve uvařit!“

Tak praví starý alchymista. Baňky roztříštil vzduch. Žluklé olovo si odvlekly otrávené krysy ve svých dutinách. Zbyl jen prach, mistrova pravda zkamenělá ve stěnách. Finská psychedelicko-metalová kapela Oranssi Pazuzu tu má zkušebnu. Vaří Vesmír. Vařit Vesmír znamená stvořit stroj. Desku-stroj. Jako je strojem Vesmír. Stíny rozpřažené mezi hvězdami: žíravý plankton fotosyntezující nicotu. Vibrovité línání, mrouskání, zhýřelá kontrakce světa. Že se deska Värähtelijä z roku 2016 na první poslech nedá skousnout? Ani na druhý? A na třetí? Možná nedá, ale proč už to posloucháte potřetí? Protože tomu vlastně dokonale rozumíte. Ta hudba tu byla mnohem dříve než vy. A zároveň je nemyslitelné, že by tu byla bez vás a jinak než skrze vás. Vyváří vesmír. Znouvu a znovu a vy s ní. Neposlouchatelná? Víte, co to je Slunce? Víte, jak vypadá? Co to je princip slunce, zlato alchymistovo? Hřmící, vdechem hroutící se kolos, rozvířené ruce, laloky, ramena, nozdry, blány, plápolavé svitky neživota. Samo sebe roztáčí

v setrvačnosti vlastního zániku. A nás s ním. Sebevětší vrstva vaječných plat nás neuzavře před touhle skutečností. Oranssi Pazuzu to vědí. Hrnou to se Sluncem. Zní jako princip horečnatého života v rozkvetlině zániku. Proto se k tomu vracíte. Je to psychedelie, ale žádná zmámená rytmika. Žádný tlukot maminčina srdce, kolíbající k umdlévání. Rytmus souzvuků je rozostřen, ale kupodivu ne do nečitelnosti. Kakofonie je tu poslední limitací, na níž se lavíruje, ale nikdy není přijatá jako princip. Nejsou tu přetržená vlákna, ani tělesné teplo. Žádná závěstíčka existence. Tohle Slunce nehřeje. Místy rozpřažená rytmika rozvíjí jiné čtení času, synchronní, ale tajemně mezerovité. A v takto vzniklých rozvalinách se v běhu skladeb zimomřivě choulí Thanatos. Líbivost jde stranou, ale hudba je to zlovolná. A jinde deska zaskakuje čitelností a snadností, kterou se poddává. Například pátá skladba vás nečekaně vtáhne. To, co se zdálo jako nečitelná změť, se tu stává hmatatelným. Trochu se vám oddechlo (harmonie!), zatímco se vám údy zkroutily v osidlech a váš úsměv se stal přiblblým. Bez ohledu na to, jak dobrodružní jste byli při svých fantasmatech, teď toho moc nenamyslíte. Mlátíte hlavou. Bezuzdně. Vykašláváte černou vodu, která vám dosud nahnívala v plicích. Že vás Cháron nechá smýknout z bárky? Nuž bluďte! Však medem se tu břehy zrovna nerosí. Příliv přichází odkudkoliv. Pro tentokrát se valí tiše, obaluje vám kotníky a po fialových rtech stékají nezřetelná slova. Stáváte se mrtvou vodou, jako Temný Tomáš. A když jste pak v indexivním pohybu vytrženi z noisové hlušiny zpět do původního rifu, ve zpomaleném provedení, uklidnění je ta tam. Už žádné odkaziště k ostrým konturám ve světě za hranicí dějiště hudby. Pevné obrysy jsou už jen zlým snem, vyhnaným z kraje pravdy jako hejno hyen. Jste sami. A vštípená melodie se jako salva smíchu provrtává masou myšlení a vtahuje je do svých jater. Balancujete. Připustit to k srdci a naplno? Ztenčující hrana se vám zařezává do pat. Berte, nebo nechte být. Oddech tu ale nehledejte.

THEY NEED FOOD Šárka Kotzinová

uring the pub quiz, either participating or staying behind the bar, you can learn plenty of new things about the world. Let me share this little pub sketch of absurdity with you. Before Christmas, (you may think “oh gee, thanks Allah this is over” it´s not a very current topic, but let me explain), so before Christmas there was this fundraising quiz that was held by a charity, well not so much a charity as an English organization which simply said send books to Sub-Saharan Africa. To this corner of the world where 8/10 countries with the lowest literacy (mostly less 30 %) are. Mali, Senegal, Niger and many many others. There were publishers, writers, volunteers participating in the quiz and the whole thing seemed to be very exciting for them.

to write this. Even though I was bored I eventually expressed an interest in the organization and spoke with their CEO. It was really interesting and inspiring and threw me generally into a better mood. That obvious mood progress angered my colleague and she confidently claimed: “That´s so stupid! People in Africa don´t need books. They need food.” Well, what would Jesus say. I stayed speechless for few seconds and then tried to explain to her that people in Africa exactly know how to eat and they just need to learn how to get the food, how to grow stuff, how to speak English in order to communicate with the rest of the world and basically all the human wisdom comes from literature and it does not have to be necessarily written things. She got even angrier and I realized I had rushed in where angels fear to tread. Obviously Book Aid is not particularly after historical editions of Tolstoy´s War and Peace. They try to get from the publishing houses overstocks of English textbooks, medical books, teacher training guidelines or children´s books. I am happy I am not working in the pub anymore and very pleased I can come to volunteer for Book Aid once in a while. Sometimes I find myself reading Jacqueline Wilson or a book about dolphins and it feels like book shopping which is still much more exciting than food shopping!

inzerce

LONDON CALLING:

Dřevo s příběhem

Kuchyně Vestavěné skříně Ložnice

720 993 899 However, I was bored as I could be behind the bar, plus I worked with this girl who literally made this event special and that actually convinced me

Hlinská 514, České Budějovice

JAK VYŘEŠIT PŘECHODNOU DOBU? Zdeněk Brdek

bodům by měl člověk obracet pozornost, neboť představují potenciální změnu. Škoda jen, že autor v závěru své knihy není konkrétnější a zůstává v až moc teoretické rovině. Někdy se také zdá, že se Hauser příliš vzdaluje od hlavního tématu a jednotlivé kapitoly postrádají zřejmější souvislost. Na druhou stranu jeho erudované a poměrně čtivé výklady nejrůznějších filozofických koncepcí jsou užitečné i samy o sobě.

CESTY Z POSTMODERNISMU

Filosofická reflexe doby přechodu

22 – 23

únor/březen 2017

LITERATURE

řesvědčení, že vládnoucí uspořádání současného světa neprospívá jeho budoucímu vývoji, sdílí stále větší skupina lidí. A není divu; příznaky nezdravého směřování nalezne aspoň trochu vnímavý jedinec snad v jakékoli oblasti: od ekologie přes sociálně-ekonomickou sféru až po mezilidské vztahy. Jako důsledek pocitu, že něco není v pořádku a je třeba nastolit změnu, lze pak vykládat i události typu Brexit, zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem nebo masová podpora Andreje Babiše. V českém prostředí je jedním z těch, kdo uvažují o problémech dnešního světařádu a možnostech nápravy, levicový filozof Michael Hauser. Ten přitom označuje dominantní kulturní vzorec, který generuje současnou neutěšenou situaci, pojmem postmodernismus. V knize výmluvně nazvané Cesty z postmodernismu se pak pokusil naznačit možná východiska, kudy z krizového stavu ven. Nejprve – protože se vůči němu chce vymezovat – je Hauser přirozeně nucen popsat postmodernismus. Inspirován Fredricem Jamesonem tak jako základní postmoderní rysy stanovuje zrušení hranic mezi vysokým a nízkým uměním, antielitářství, relativismus nebo odmítnutí univerzalismu projevující se rozpadem velkých vyprávění. Dále autor klade počátek postmoderní éry do raných 70. let 20. století, přičemž její přítomnou etapu chápe jako závěrečnou vyčerpanost či únavu ze sebe sama. Úleva z vypjatosti moderních nároků vyprchala a Hauser uvažuje o nepřehledné, kontradiktorické době přechodu, kdy setrvačně doznívají stará pravidla a nová teprve vznikají. Problémem přitom podle filozofa je, že lidská senzibilita zůstává v postmoderně a nedovede si představit její alternativu. Jako jeden z předpokladů postmodernismu Hauser oprávněně kritizuje přebujelost instrumentálního rozumu, který chápe součásti vnějšího světa jako pouhé prostředky vlastního přežití (příkladem budiž současné vnímání vzdělanosti jako zboží zajišťujícího blahobyt). Dalším kritizovaným jevem je apolitičnost sílící uvnitř liberálně-demokratických režimů – zmenšuje se totiž prostor politického zápasu, v němž se rozhoduje o věcech týkajících se společnosti jako celku. S apolitičností souvisí i jedna z hlavních charakteristik postmoderního člověka, jeho úzkostná neschopnost ztotožnit se s nějakou myšlenkou. Nedokážeme zkrátka skutečně uvěřit ve společnou vizi a sdílet ji s ostatními. Rozhodující je proto pro Hausera otázka subjektu a způsobů jeho vymanění se z postmoderní situace. Inspiruje se tu postmarxistickými mysliteli (Slavoj Žižek, Alan Badiou, Louis Althusser), jimž ovšem vytýká nedostatečně „materiální“ pojetí tělesnosti, a přemýšlí o „prázdných místech“ v systému, jež nelze začlenit či ovládnout. Právě k takovým

Michael Hauser Filosofia 2012, 282 stran

ZAPPOVSKÉ VÁNOCE Martin Dvořák

září roku 2013 se na půdě Filozofické fakulty Jihočeské univerzity konala výjimečná konference věnující se osobnosti významného amerického skladatele a hudebníka Franka Zappy. Konference nazvaná Fenomén Zappa probíhala dva dny, v roli přednášejících se vystřídalo přes deset odborníků i pamětníků a jejich celkové úsilí bylo završeno loni před Vánoci, kdy vyšla v nakladatelství Akropolis kniha sestavená z jednotlivých příspěvků konference. Shodou okolností ve stejné předvánoční době (potřetí a po šestadvaceti letech) vyšla i jiná, v českém kontextu zappovská bible Šuplík plný Zappy od hudebního publicisty a redaktora Českého rozhlasu Vltava Petra Dorůžky. Pro fanoušky Franka Zappy (zejména ty poněkud čerstvější) šlo o jistojisté žně a navíc za pár šupů, cena obou publikací dohromady nepřesahuje 600 korun. Zatímco Dorůžkův takřka legendární text mapuje téměř kompletní Zappovu hudební dráhu a pro zájemce o hudebníkovo dílo je téměř nutností jej přečíst, Fenomén Zappa je souborem studií a vzpomínek pamětníků, jenž si od začátku kladl za cíl nahlížet na zappovský úkaz z několika perspektiv. Najdeme zde postřehy o rezonanci Zappovy hudby

v bývalém Československu a možných důvodech, proč k ní došlo v takovém měřítku, dále pojetí myšlenkového i hudebního Zappova různořečí na bázi jeho (pro některé) skandálního projevu na akademické půdě v 80. letech, nechybí zde ani zhodnocení jeho spolupráce s Captainem Beefheartem či vlivu, jenž na něj měl francouzský skladatel Edgard Varése (nahrávku Varésovy hudby si v pubertě Zappa pouštěl tak často a byla posluchačsky tak neúnosná, až Frankovi jeho matka zakazovala si ji pouštět). Analytických perspektiv a témat je však v knize více. Její vzpomínková část se navíc zaměřuje na Fan klub Franka Zappy u nás a dvě Zappovy návštěvy Prahy na počátku 90. let. Byť jednotlivé texty mají svou náležitou odbornou úroveň a jejich individuální pisatelé spadají do různých vědních oborů, celá kniha Fenomén Zappa působí jednotným dojmem a čte se velice dobře. Cíl knihy (a potažmo tak i konference) tak byl zcela jistě naplněn. Publikace odhaluje různé pohledy na Zappovu hudbu, navíc v zajímavých spojitostech. Společně s Dorůžkovým „Šuplíkem“ se čtenářům netradičním způsobem otevírá celý svět Zappova díla a života dokořán. Kde Dorůžka nebyl či nemohl být důsledný, tam Fenomén Zappa mezery doplňuje (samozřejmě selektivně a v celkové neúplnosti). Pravdou ovšem zůstává, že zjev Zappa není žádný Olympic. Prostor k dalšímu bádání i analýzám je stále příliš bohatý. Hudební mikrokosmos amerického velikána, stejně jako jeho svět myšlenkový/názorový (jenž svou zajímavostí a bohatostí, zejména díky „skrytým“ vtipům a narážkám jak v kompozici, tak v písňových textech), skýtá další a další podněty čekající na svůj zevrubnější popis a celkovou syntézu. Obě knihy jasně ukazují, že i česká větev zájmu o Franka Zappu má co nabídnout do celkové skládačky zdánlivě chaotického obrazu tohoto umělce. Nechť tato mánie nepomine. Naopak, ať je toto stále teprve její začátek.

FENOMÉN ZAPPA Vladimír Papoušek, David Skalický (eds.) Akropolis 2016, 272 stran

Anketa

Které doporučení hodné knihy jste v poslední době přečetli?

Jiří Česnek pingl Vždycky po pár letech se velice rád vracím ke knihám mého dospívání. Letos po Vánocích jsem se už poněkolikáté vrátil k Andrzeji Sapkowskému a jeho povídkám a pětidílnému románu o zaklínači Geraltovi. Fantasy je velice zvláštní žánr. Pán Prstenů a Tolkien celkově, to je best, to bez debat. Dneska se hodně cení Hra o trůny od G. R. R. Martina, ale tu jsem po dvou dílech odložil, je to čtivé a příběh je vystavěn skvěle, ale jinak to podle mého literatura není. A zbytek fantasy celkově jsou docela hovadiny. Sapkowski je ale opravdu Pan spisovatel. Svět a postavy buduje tak, jak jsem to nikde ještě nečetl, a celkově píše postmodernu jak řemen, ale má to hloubku, myšlenku, přidanou hodnotu. Rubačky s meči a čáry a magie jsou jen trochu jiný, ale stále legitimní prostor pro filozofování nad (přeneseně vzato) dnešním světem, jenž Sapkowského překvapivě inspiruje především. Trůny jsou oproti tomu docela dost o hovně.

Pavel Kaštan knihomol Rád čtu antiutopistické knihy, domnívám se totiž, že jsou snad aktuálnější dnes než ve 20. letech, kdy se jich v české literatuře objevilo hned několik. Vedle Továrny na absolutno Karla Čapka vyšla v témže roce, tedy léta páně 1922, také daleko méně známá kniha Velkovýroba ctnosti Jiřího Hausmanna. Námětem je román veskrze totožný – je vynalezena super hmota, která dokáže měnit lidi a potažmo posléze celý svět. Škoda, že dnešní elity pravděpodobně antiutopie četly nikoliv jako výhružné vize, alebrž jako návody na to, jak dokonale fungující a nesvobodné totality, případně její ne tolik explicitní mutace, ve které žijeme v současnosti, dosáhnout. Anebo je nečetly vůbec. Hausmann i Čapek a mnozí další se musejí obracet v hrobě.

Štěpán Balík bohemista a judeoslavista V minulém roce jsem si skvěle oddychl s židovskou detektivkou ze současné Prahy, která má bohužel tuctový název Nahá s židovskou hvězdou. Oproti očekávání jsem se setkal s nestereotypní a velmi poučenou literární sondou do českého židovského prostředí, a zvláště s velmi propracovanými dějovými linkami a zápletkou. Abych se nestal úplným „fachdebilem“, přečetl jsem si více jak deset let starou knížku Zdeňka Bezecného Příliš uzavřená společnost: orličtí Schwarzenbergové a šlechtická společnost v Čechách v druhé polovině 19. a na počátku 20. století. Autor zde mj. mapuje vliv české šlechty na politickou a kulturní scénu novodobé národní společnosti.

ART

ROZDÍL MEZI TAJEMSTVÍM A HÁDANKOU Jiří Ptáček

24 – 25

únor/březen 2017

Nika Brunová (portrét) archiv Lenky Vítkové

alířka Lenka Vítková vyrůstala v jižních Čechách. V současnosti nicméně žije v Praze a je počítána mezi ty nejzajímavější malířky mladé střední generace. V současné době patříš k nepřehlédnutelným představitelkám českého malířství. Dovolím si ale tvrdit, že jsi měla jakýsi pomalejší rozjezd. Mám to přisuzovat skutečnosti, že jsi studentská léta, tak důležitá přinejmenším pro vytváření zázemí na umělecké scéně, strávila v Olomouci, anebo jsi prostě věděla, že si raději chceš dát načas? Dala jsem si načas v Olomouci, protože jsem předem věděla, že jsem pomalá. Ne, to si asi dělám legraci, prostě to tak vyšlo.

Dnes ale většina mladých začne vystavovat ještě v době studií. To v tvém případě příliš neplatilo, že? Ale platilo. V Olomouci jsem vystavovala dvakrát v Garchu, což byl sice jazzový klub ve sklepě, ale v podstatě celkem dobré místo na výstavu. Hned po škole jsem měla výstavy v Galerii U Mloka a později v Divadle hudby. Tím jsem vlastně vymetla všechna místa, kde člověk pod třicet mohl v Olomouci vystavovat. Jinam jsi se ale příliš nehnala. Nebylo moc velké spojení. Přes Martina Horáka, který zval výtvarné umělce do Divadla hudby a později do olomouckých tramvají, jsem se seznámila s Josefem Bolfem a Tomášem Vaňkem, s Michalem Pěchoučkem jsem se znala z výtvarky, kde se vyskytoval v rámci nějaké studentské výměny. Takže s těmi jsem se znala po přestěhování do Pra-

hy, ke kterému mě vedlo získání pracovního místa. Ulevilo se mi, že jsem blíže dění… Pro tvé obrazy je charakteristické, že se sice skládají z těch nejzákladnějších prvků, ale odkazuješ jimi k jakýmsi reálným předobrazům. Černá skvrna může odkazovat například k hlavě, soustředné vlnovky k hadům. Mezi nezobrazivé malby občas vložíš obraz s figurálním motivem. Jakou tyto vazby ke skutečnosti mají úlohu? Myslím, že to jako autor prostě nemusím vědět. To rozpětí od reálného k abstrakci je pro mě nějak důležité zachovat, ale proč to tak je, nejsem schopna odpovědět. Někdy jsou to hlavy a hadi a někdy nejsou. Například u té černé skvrny je asi jedno, jestli to je hlava, protože v ní jde spíše o to rozlévání černé. Možná to původně měla být hlava a pak to vyšlo jinak. Proč myslíš, že to autor nemusí vědět? Myslím, že o všem, co dělám, nemusím vědět, proč to dělám. Někdy je čistší říct si, že nevím, co to je, než abych vytvářela konstrukci, která nebyla úplně na začátku. Doufám, že to nezní arogantně, protože to tak může vypadat, ale já to často opravdu nevím a v tom případě bych to ráda udržela otevřené. Je to jako rozdíl mezi tajemstvím a hádankou. Tajemství snad musí být tajemstvím i pro autora. Na tvých plátnech si často všímám zajímavého vztahu mezi středem a okrajem. Jako by obraz mělo utvářet pevně stavěné, možná až geometrické jádro, ale jeho okraj jako by tuto pevnost uvolňoval. Podobně přistupuješ i k barevné ploše, jejíž „nátěr“ při soustředěnějším pohledu ukáže svůj štětcový rukopis. Co stojí za tímto sklonem být „tvrdý i pružný“ zároveň? To je prostě osobní nastavení, tíhnu k jednoduchosti a taky mám ráda, když jsou ty věci stále čitelné jako relikty určité fyzické akce, třeba pohybu štětce. Loňská výstava v Galerii výtvarného umění v Chebu se jmeno-

vzájemných skladebných a barevných kombinacích. Co ti na kombinacích připadá zajímavé? Myslím, že v tom je něco matematického, ale také to je psychologický pokus s působením prvků a jejich pozic. A uděláš-li jednu pozici, tak máš potřebu to vyvážit jinou. Proč se ptáš?

vala Smlouva s černou. Má černá barva v tvé práci výjimečné postavení? Asociuje se mi fráze „smlouva s ďáblem“. Má člověk myslet na takové souvislosti? S ďáblem to nemá nic společného. Název jsem si vypůjčila z textu, který jsem napsala k výstavě v českobudějovické galerii D9. Pokusila jsem se v něm definovat svůj vztah k černé, k barvě, která často prolamuje prostor obrazu. Při přípravě chebské výstavy jsme si s Edith všimly, že tam černá hraje důležitou úlohu, a já si vzpomněla na tento text. Na nejbližší výstavě v Ostravě chystáš abstraktní malby na malých kruhových plackách ze sádry. Čím tě například zaujal kruhový formát? Co ti přináší velikost obrazu v průměru pouze o málo většího než 10 centimetrů? Hodně malé formáty obrazů jsem občas používala, je to pokus vyvolat intenzitu z hloubky a ne z velikosti plochy. Kruhový formát vychází z technologie lití sádry do nejjednodušší páskové ohrádky a navazuje na mnoho kruhových tvarů, které se objevily na hranatých obrazech. Opakuješ na nich určité prvky v různých proporčních variantách,

Zajímá mě prostý fakt opakování. Možná i kvůli malému formátu člověk nemá na výběr z nepřeberného množství námětů a tak ty zvolené člověka spíše vtáhnou do sebe. Ano, důležité je vtažení do tématu. U takových věcí, jako byly mé obrazy macešek nebo černých šatů, které jsem nakonec dělala ve větších sériích, jde určitě o to, že se jako autor opakování dostávám k tomu tématu. Skvrny na okvětních listech jedné macešky by prostě jednou nestačily. Nestačily by to k tomu, abych celou věc obsáhla.

Lenka Vítková Narodila se roku 1975 a vyrůstala v Křemži. Po studiích filologie a výtvarné výchovy v Olomouci se usadila v Praze. Samostatně vystavovala např. v pražských galeriích MeetFactory a SVIT, v brněnské Fait Gallery, vloni pak v chebské GAVU. V současné době probíhá její výstava v ostravské Galerii Dole. Dvakrát se představila rovněž v Českých Budějovicích, nejprve v galerii D9 (2011) a podruhé v Galerii Měsíc ve dne (2015). V letech 2006–2010 provozovala výstavní prostor 36 v Olomouci. Spoluvydává samizdat Mamka. Více viz www.lenkavitkova.cz.

MINI RECKY MINOO

MUSIC/TOWN

We Are Crazy Po x-tém poslechu We Are Crazy mám tendenci napsat něco jako „skrytě geniální“, poprosit našeho grafika Míru, aby mému rezultátu dal švabachový font, řádně ho nazoomoval na čtvrt stránky a já mohl jít od stolu. Ale dobře, vezmeme to středem rynku. Na českém post-labelu, jehož vznik mají na svědomí Mary C a Martin Tvrdý, vyšel počin č. 3 uznávaného polského producenta Minoo. Vlastním jménem Pawel Pruski je nejen elektronický experimentátor, badatel, ale současně i profesor Krakovské univerzity. Nomen jeho nové desky We Are Crazy o jejím obsahu leccos napovídá. Genialita je zde, jak už to tak bývá, velice nablízku šílenství. Na první poslech spíše soft, klidnější záležitost, chvílemi přetavující se až do minimalu. Po repeatu ovšem dochází k zardění posluchače, který musí čelit náhlé skutečnosti, že dostatečně neodhalil chytře skrytou tvrdost, dynamické proměny, neuro ambient a zvukovou bohatost prakticky každé z celkově osmi stop. Zacházení s neprvoplánovitostí, pestrostí zvuku, rozpory a citlivé stavění nálad dělá album přímo živým. Aby také ne, když pan profesor relativně nedávno vedl v Praze workshop pro producenty na téma: „Jak oživovat elektronickou hudbu.“ Dva treky narepované Weronikou Lewandowskou pak už jen nabádají nalézt nejbližší Pijalniu Wódki i Piwa a všechnu tu Jagellonskou, glitch hopovou a experimentální krasojízdu vstřebávat znovu a znovu. CN

THIN LIPS

26 – 27

únor/březen 2017

Riff Hard

Chcete intenzivně zažít devadesátky na předměstí Philadelphie nebo random zapadákova v Pensylvánii? Pusťte si Riff Hard, otevřte si plechovku cheap bear, zavřete oči a zaposlouchejte se. Indie rock s přídavným punk rockovým pohonem a výrazným ženským vokálem, prohnaným krabičkou značky „život profi outsidera“ je tím pravým průvodcem. Poloprázdnými ulicemi se na skejtu prohánějí kluci a holky v dresech Marka Recchiho a Kevina Dineena, u sámošky se zapíjí z lásky zmar a zevlováním u videopůjčovny se čeká na nápad, jak vydělat na alimenty. Pokud si někdo z mladých není jistý svou sexuální orientací, krmí u jezera se svým stejně tápajícím kamarádem kachny. A pokud nepomůžou kachny, tak pomůže bytová party zásobená dostatkem levnýho pití a trávy, sranda s gymnastickým kruhem, pouštění starých desek a diskuse nad Schielem. No, úplný sen z dílny Kevina Smitha. Ale zpátky k hudbě. Zvukem a zpěvem se TL pohybují někde mezi Pixies, Hop Along a Dre-

ssden Dolls. Náladu pak umí vytvořit třeba jako Sonic Youth, Smashing Pumpkins nebo Chokebore. Reprezentativním songem pro celé album by mohl být hned ten v pořadí druhý, tedy Never Again. Melodické Kudrličky a vyhrávky, skočné rify a text cílený na podstatu věci. Nepostrádají ovšem nadhled a sebeironii předané krásně nalomeným hlasem Chrissy Tashjian. CN

GOJIRA

Magma

Bratři Duplantierové odjeli z Frankrajchu do New Yorku, kde hrábli do strun a vzniklo Magma. Jejich groove progressive metal opravdu tak nějak probublává, žhne, valí se a vy máte chuť do této lávy skákat znovu a znovu. Nebezpečí nehrozí, naopak se vám dostane spousta výživných silných melodií v Shooting Star, Silvera či Low Lands a naléhavé atmosféry po většinu stopáže. Album je věnované jejich matce zemřelé v průběhu natáčení, na což odkazují i texty. Jak praví Mario od bubnů: „V hudbě recyklujeme náš smutek a depresi.“ Na kulku do hlavy ale deska vůbec není.Takže merci beaucoup. ROT

OCHUTNÁVKU RECENZOVANÉ MUZIKY MŮŽETE POSLOUCHAT KAŽDOU STŘEDU OD 19 HODIN V POŘADU HUDEBNÍ POKOJÍČEK NA UNIVERZITNÍM RÁDIU K2.

TIPYTRIKYTRIPY VelbloudVelbloud

17. 02. Zaperlipopette (CH), EA, India 22. 02. Vložte Kočku, Mutanti hledaj východisko, Kaplan Bros 24. 02. Už jsme doma, Oni

FabrikaFabrika

23. 02. Beaten to Death (Nor), Daerrwin

Café klub SlavieCafé klub Slavie 03. 03. Tata Bojs

RiverRiver

15. 03. Eric Steckel (USA)

KomiksKomiks 10. 03. Hugo Toxxx

Martin Škoda

www.pechakuchacb.cz

Tohoto kuchařského nadšence znáte od nás z časopisu, protože k nám přispívá sloupky (v tomhle čísle ale výjimečně chybí). Jeho první kuchařka Škoda nevařit se dokonce umístila na třetím místě v prestižní soutěži Gourmand World Cookbooks Awards 2013. Její zajímavostí bylo, že ke každému receptu v ní Škoda přidal tip i na hudební doprovod k vaření. A v nedávné době vyšel druhý díl.

PECHA KUCHA NIGHT VOL. 6

Martin Pikous

čtvrtek 23. 2. od 20:20

Je jedním z dlouholetých organizátorů největšího budějovického festivalu na světě Budějovický Majáles. Jelikož se momentálně pohybuje také v Praze, pomáhal s uskutečněním a organizací festivalu Díky, že můžem. Kandidoval také za Hnutí pro Budějovice do krajského zastupitelstva.

AUTOBUSOVÉ DEPO DP ČB VSTUPENKY NA WWW.CBSYSTEM.CZ NEBO NA MÍSTĚ ZA 150 KČ

Loono

Již šesté pokračování oblíbeného prezentačního formátu, v rámci něhož své aktivity přiblíží deset inspirativních osobností z různých oborů.

Prevence je důležitá. Právě tímto mottem se řídí tato nezisková organizace, která si klade za cíl vštěpovat lidem již v mládí do povědomí, že ten správný čas myslet na své zdraví je právě teď. Jde o mladý tým lékařů, studentů lékařských fakult a dalších nadšenců.

Léna Brauner

Tahle všestranná výtvarnice vyniká svojí nápaditostí a schopností vytvořit i z té nejnepravděpodobnější věci umění.Nejenom že se věnuje malbě, ilustracím nebo vytvářením obrázků ze zbytků dortíků a dalších nevšedních materiálů. V poslední době se dala také na tetování a zpěv.

Antonín Salva Každý muzikant chce znít originálně. Antonín Salva se se svou značkou Salvation Mods zaměřuje právě na něj – vyrábí totiž aparáty a moduly pro kapely a hudebníky, které se vyznačují unikátním soundem a zpracováním. Salvation Mods moduly používají třeba The Smashing Pumpkins.

Roman Šedina

Designér porcelánu a keramiky v architektuře. Má na kontě čestné uznání architekta Carlo Magnoliho za unikátní konvici NEO a několik nominací na Designéra roku soutěže Czech Grand Design. Vlastní značku Limited specializující se na porcelán.

Pavlína Hulíková

Možná ji potkáváte každý den při cestě do práce nebo do školy – tato mladá dáma je totiž řidičkou budějovické MHD. Její povídání o této na první pohled obyčejné profesi jistě poskytne nevšední vhled do zákulisí dopravního podniku.

Alžběta Brůhová

Mladá architektka, žurnalistka a držitelka ocenění Young Architect Award. Vystudovala pražskou UMPRUM, a to pod vedením Davida Krause, Jindřicha Smetany, Jakuba Fišera a Jana Šépky. Na UMPRUM setrvala, pracuje tam jako asistentka v ateliéru Architektura 1.

RE:paráda

Pokud vás nebaví rychlá proměna módních trendů, myšlenka Reparády vás rozhodně zaujme. Tato módní dílna totiž staví na konceptu takzvané slow fashion. Jejich sklady tudíž nejsou plné oblečení pro masový prodej, každý kus je naopak ručně a poctivě šitý v dílně a na přání zákazníka. Reparáda se inspiruje v retro a vintage střizích.

Jiří Hledík

Povoláním manažer jaderné energetiky společnosti ČEZ, srdcem sportovní nadšenec. Miluje především cyklistiku, příležitostně se věnuje také fotografování či lyžování. Člověk, který sportem také pomáhá – prostřednictvím závodů totiž vybírá peníze na charitativní účely.

Štěpán Grygar 17. 02. – 19. 03. 2017 vernisáž: 16. 02. 2017 od. 18. hod.

Galerie současného umění a architektury / Dům umění v Českých Budějovicích