Milk & Honey #16

#

16

NETUCTOVÝ BUDĚJOVICKÝ MAGAZÍN

ZDARMA DOSTUPNÝ NA SPRÁVNÝCH MÍSTECH

MILK & HONEY: VYCHÁZÍ V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH SEDMKRÁT ROČNĚ | # 16 (17. 3. 2017) – BŘEZEN/DUBEN

ŠÉFREDAKTOR A VYDAVATEL: ZDENĚK BRDEK | DESIGN: MÍRA ADAMEC, PAVEL JALOŠEVSKÝ, HELENA HRUŠOVÁ

TÝM: GABRIELA BOŠKOVÁ, NATALIE CZABAN, TOM CZABAN, MARTIN DVOŘÁK, HONZA FLAŠKA, ŠÁRKA KOTZINOVÁ, PETRA LEXOVÁ, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE, JIŘÍ PTÁČEK, ONDŘEJ SELNER FOTKY: HELENA HRUŠOVÁ, DENISA VESECKÁ | OBÁLKA: ŠIMON KADLČÁK INZERCE: MARKÉTA KULÍKOVÁ | DISTRIBUCE: BÁRA PROCHÁZKOVÁ, VAŠEK KŘENEK KONTAKT: MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM, WWW.MLIKOAMED.CZ, facebook: MILK&HONEY, adresa: NOVÁ 21, ČB 370 01 MK ČR: E 2237

VYCHÁZÍ ZA PODPORY:

DISTRIBUCE ČESKÉ BUDĚJOVICE: jazyková škola Aslan | AJG Wortnerův dům | AJG Hluboká nad Vltavou | bistro Cobliha | Born in London | Café au Chat Noir | Café Datel | Café Hostel Café Slavie | Cuba Bar | Dobrá čajovna | Dům U Beránka | Dům umění | Fér Café | Hammond Café | holičství Wous | Horká vana | Hotel Malý Pivovar | Infocentrum JČU kampus | JČU TF | Kafé Doslova Bar | Kanzelsberger | Kavkárna | Kino Kotva | Knihkupectví U Mikuláše | Galerie Liberté | MC Fabrika | Měsíc ve dne | pizzerie U Žáby Pražírna kávy Jedna radost | Restaurace Vatikán | Singer Pub | SORTE ØYNE | Staré časy | Široko | Think Yoga | Vegetárna Impala | Velbloud | Železná panna TÝN NADVLTAVOU: Městská galerie U Zlatého slunce TÁBOR: Baobab dílna

6

8 INTERVIEW:

KAREL SKALICKÝ

CON TENT JIHOČESKÁ POUTNÍ MÍSTA KAM V ČB NA DOBRÉ DIVADLO?

BUDĚJCKÝ 4KY:

NÁDRAŽKA

INTERVIEW:

PAVLA TICHÁ

16 18 20 24

EDITO RIAL

C

o pro vás znamenají Velikonoce? Je to čokoládový zajíček, kdy občas po rozbalení vykoukne figurka Mikuláše, nebo ctíte tradice: pletete pomlázku, barvíte vajíčka a chodíte koledovat? Pro křesťany je to jeden z nejdůležitějších svátků a pro výtvarné umění byly pašije po staletí jeden z ústředních výtvarných motivů.

Bereme si proto na paškál téma spirituality a náboženství.

Pokud si budete chtít připomenout Velikonoce i jinak než jen rukama upatlanýma od Kinder vajíčka, přečtěte si rozhovor s teologem Karlem Skalickým, vydejte se podle našich tipů na nějaké jihočeské poutní místo nebo přijďte o Velikonoční neděli na náš piknik poblíž Železné panny.

Přejeme příjemné kontemplativní čtení. PEL

STRUČNÝ ŽIVOTOPIS BOHA Jan Flaška

4–5

březen/duben 2017

COLUMN

N

a začátku historie si lidé nevěděli rady se spoustou věcí. Jejich život byl plný záhad: nevěděli, jak vznikají blesky, proč prší, jak se na nebe dostaly hvězdy, proč se vždycky ženy zamilují do nějakého kreténa apod., a tak si všechno, čemu nerozuměli, vysvětlovali tím, že svět řídí různí bohové.

Třeba ve starověkém Řecku měli bohy prakticky na všechno. Výklad světa podle starých Řeků je dost zmatený: na počátku byl Chaos, pak přišli Gaia, Éros a pár dalších, do toho se to začalo hemžit Titány, přičemž jeden z nich snědl vlastní děti a vykastroval svého otce, pak se tam začalo motat nějak moc postav včetně hloupých jednookých Kyklopů, co se vytahovali nad ostatní – prostě to celé připomínalo vznik nějaké nadnárodní korporace. Po následné restrukturalizaci se nejužší vedení řeckých bohů usídlilo na Olympu a rozdělilo si funkce: hromy a blesky, správu vodstev, lásku, války apod. Málokdo už dneska zná jejich jména, ale určitě si vzpomenete alespoň na jméno jejich CEO, totiž Dia. Dodnes se podle něj jmenují potraviny bez cukru.

(Také pracoval pod přezdívkou „Zeus“.)

Podobné systémy fungovaly poměrně úspěšně pěkných pár století i v Římské říši, v Egyptě a i jinde, ale pak se ukázalo, že je jednodušší věřit v jediného Boha, který může za všechno. Zpočátku to mezi zastánci více bohů a zastánci jediného Boha trošku skřípalo, takže ti první používali ty druhé jako krmivo pro lvy, ale po mnoha a mnoha staletích, kdy se tyhle dvě skupiny vzájemně vyvražďovaly, se lidé nakonec víceméně shodli na tom, že Bůh je jen jeden, a teď se vyvražďují kvůli tomu, že se nedokážou shodnout jaký. Pojďme se teď podívat na nejdůležitější světová náboženství. Židé patří mezi skutečné pionýry monoteismu. Vyznávají jediného Boha, který vystupuje pod uměleckým pseudo-

nymem JHVH, a už tisíce let o něm čtou pozpátku knížku namotanou na klacku a navíc napsanou cizím písmem. Dělají i spoustu dalších úplně nesrozumitelných věcí v divném jazyce, což je hlavní důvod, proč je všichni nenávidí a odjakživa na ně pořádají pogromy. Židé jsou historickým důkazem dávného lidského přesvědčení, že když něčemu nerozumím, tak to zabiju a okradu. Moc bych se nedivil tomu, kdyby se nějakým takovým způsobem dostal do křesťanské Bible židovský Starý zákon.

Ten ale pro křesťany není tak důležitý, jejich zásadní svatou knihou je dva tisíce let starý Nový zákon, což ho navzdory názvu neřadí zrovna mezi horké novinky na knižním trhu. Je s podivem, jak dlouho se tahle věc drží v knihkupectvích, její děj přitom není zas až tak strhující. Posuďte sami: panně se narodí chlápek a tvrdí, že je syn Boha, což mu nejdřív všichni věří, když jim předělává vodu na víno a dává chleba zadarmo. Chlápek všechny nabádá, že by se měli vzájemně milovat, ale přitom je sám na ostatní většinou nasraný, protože lidi se moc rádi nemají. Krom dvanácti, co mu všechno žerou, to lidi po nějaké době přestane bavit, a tak ho strašlivě zmlátí a ukřižují a hnusně se mu smějí, že není syn Boha. On jim všem ale stejně nakonec vytře zrak, protože tři dny po smrti obživne a vyleze do nebe za

Bohem všem natruc. To celé je v té knížce napsáno čtyřikrát za sebou.

Hodně se teď mluví o islámu. Tohle náboženství v poslední době proslulo hlavně díky extrémistům, kteří se snaží o výhodách svého vyznání přesvědčit ostatní tím, že je pozabíjejí a rozhazují přitom kolem sebe kusy vlastního masa. Islám stojí na pěti pilířích, což je o dva víc, než kolik má naše důchodová reforma. Jsou to: „šaháda“ – víra v jednoho Boha a jeho proroka Mohameda, „saum“ – povinnost držet o ramadánu půst, „hadždž“ – povinnost vykonat pouť do Mekáče, „zakát“ – povinná almužna na chudé a „salát“ – pořádně opotřebovaný výtisk Koránu. Mezi Čechy nemá islám moc šancí uspět kvůli svému vztahu k domácím mazlíčkům: pro muslima je pes nečisté zvíře, kdežto pro Čecha je pes prdelka chlupatá, co skáče přes oves a jde za ní myslivec.

Buddhisté považují své náboženství spíš za systém, který jim říká, jak pracovat se svou myslí, meditovat a chodit do vegetariánské restaurace. Zakladatelem buddhismu byl před 2 500 lety jeden princ, co si sednul pod strom v Indii a seděl pod ním tak dlouho, až tam dosáhl posvícení. Nebo podsvícení? Něčeho takového.

O hinduistech toho u nás moc nevíme, snad jen to, že věří v kasty, v převtělování, v bohy Šivu, Bráhmu a Višnu a v to, že bohyně Kálí.

Nezapomínejme ani na nejrozšířenější české náboženství: ateismus. Ateisté věří, že Bůh neexistuje, takže všechno vzniklo jen shodou náhod. Vesmír se na začátku tak nějak zamyslel, až to bouchlo a byly z toho hvězdy a pak i planety. No a pak na zeměkouli tak dlouho bublaly oceány, až z něj vylezly natolik rozdílné a bizarní formy života, jako je třeba fuchsie, krtonožka nebo členská základna politického hnutí ANO. Je i mnoho dalších věrouk, ale náš článek nemá ambice seznámit vás se světovými náboženstvími nějak zevrubně. Je na vás, abyste se sami ponořili do studia dějin různých náboženských směrů. Jsou to fascinující příběhy plné moudrosti, naprostých blábolů, válek, fanatismu, mystiky, dalších naprostých blábolů, upocených pokusů největších mozků světa ty bláboly nějak rozumně vysvětlit, zázraků, bojů o moc, lidské houževnatosti, krásy, lásky a blábolů. Studium náboženství vám přinese nejen lepší pochopení dějin a lidstva, ale zejména lepší pochopení tohoto fejetonu.

Protože až budete studovat světová náboženství, přestanete si být najednou jistí, jestli si z vás dělám větší srandu já, nebo ta náboženství.

Kdyby mi neukázal dokumentaci z výstavy v České Skalici, asi bych nemohl napsat, že Jan Mahr (1977) je stále skvělý fotograf. Materiál pořizuje jakoby mimochodem, když fotí pro budějovický Dům umění.

Do skalického Luxferu z něj vzal pouze snímky barevně natřených stěn z několika výstavních instalací. Jeden by řekl „no jo, další barevné plochy, těch je umění plné“. Tím by se ale ochudil o pronikání do inteligentní hry s plochou a architektonickým prostorem, abstraktním a reálným, a také o okouzlující pointu, kdy nabýváte mylného dojmu, že fotografie vznikly zde v galerii, která jakoby byla trpasličím dvojčetem Domu umění. Škoda, že Mahr vystavuje tak málo. JPT

SOUR MILK

SWEET HONEY

Migrating Art Historians je projekt historiků umění Masarykovy univerzity, kterým už nestačilo učit se o výtvarných dílech přes dataprojekci. Skupina dvanácti studentů vedená doktorem Ivanem Folettim se rozhodla oživit zkušenost tradičních náboženských poutí a poznávat výtvarné památky srze poutnickou zkušenost. Na dobu čtyř měsíců je čeká cesta po starých poutních stezkách s přespáním v klášterech nebo pod širým nebem. Jejich snahou je poznávat umělecká díla v původním kontextu spojené se zážitkem samotné cesty i snaha o jejich novou interpretaci. Projekt podpořili přední osobnosti dějin umění v čele s Hansem Beltingem, které studentům během pochodu zprostředkují živé přednášky. Migrující historiky umění můžete sledovat na YouTube, kde se během jejich cesty objeví dvanáct videí. Poutnictví se evidentně stává trendy, že pane Ziburo? PEL

Občas se taky přistihnu, že jdu za uměním. Popravdě je to převážně tehdy, když mě do Londýna přijede navštívit nějaká česká delegace.

Moc mě nedávno potěšilo, když jsem po dlouhé době vstoupila do muzea moderního umění Tate Modern, kam sama zavítám tak maximálně kvůli bezvadným giftshopům. Všimla jsem si, že až do června zde vystavuje fotografie Wolfgang Tillmans. Pokud je vám jméno neznámé, připomenu, že měl výstavu v budějckém Domě umění. Možná si vybavíte detailní fotku mouchy na humrovi. Výstava trvala měsíc, přišlo se na ni podívat několik stovek lidí, byla trochu bizarní (jakožto i Tillmansovy fotografie) a byla zdarma. Tillmans měl tenkrát v Budějovicích i přednášku. V londýnském Tate trvá několik měsíců, přednáška se nekoná a lístek stojí skoro 13 liber. A pak že nejsme v Budějcích světoví! Sice v Domě umění není cool giftshop, ale jsem za něj ráda! ŠK

VALENTÝN 2017 Letošní Valentýn se nám se ženou opravdu povedl!

Před lety jsem totiž podlehl a i přes svou intelektuálskou nafoukanost jal jsem se slavit tento plebejský svátek. Den začal odvozem synka do školky a následně několikahodinovou operací našeho psa a mé jediné ženou tolerované milenky v jednom.

Celý den se staženým zadkem na telefonu.

Naštěstí mě v práci uklidnila citlivá spolupracovnice, která na adresu veterináře prohlásila: „Ježiši, kam jste ji dal? Takovej řezník! Tam bych svýho psa v životě nedala!“ Vzhledem k tomu, že danou osobu dobře znám, její prohlášení mě paradoxně velmi uklidnilo. Protestovat vůči danému nařčení nemělo smysl, pouze jsem poděkoval za upozornění a odešel. Později volal pan doktor. Operace se povedla. Uf! V pět jsem si naši skleslou fenku vyzvedl.

Cestou domů jsem neopomněl koupit petrklíč v květníku. Syn do něj ještě zapíchl papírovou kytku, kterou ve školce ukradl šikovnější spolužačce. Kýč hodný tohoto svátku byl dokonán! Předali jsme naše společné dílko hned ve dveřích. Žena vzápětí vyňala ze šuplíčku připravené mýdlíčko-srdíčko. Och! Večer teprve začíná. Výborná večeře a pak pomalu oba tuhneme s dětmi.

V jedenáct se probouzím a beru narkózou a léky zblblého psa vyvenčit. Raději ji nesu v náručí. Zabouchávám dveře. Vzápětí však zjišťuju, že nemám klíče. Zvoním, ťukám, zkouším i mobil. Nic. Jdu tedy venčit. Lígruju si domovní dveře rohožkou, abych se pak dostal dovnitř. Venčím jen krátce a vracím se před dveře našeho bytu. Zvoním, ťukám, zkouším i mobil. Nic. Steleme si se psem na rohožce. Blahořečím svou matku a při-

V nedávno rekonstruovaném křídle několik let uzavřené ZŠ Emy Destinové na sídlišti Šumava nově sídlí pobočka vědárny. Kdo čekal vkusné barevně plošné provedení fasády nebo šmrncovní fasádní obkladové panely nebo fasádu z dřevěných lamel či třeba z modřínu, je zklamán. Opět zvítězila česká zateplovačka s barevně-tvarovou podivností. Rychle, levně, bez přílišného přemýšlení a námahy.

Zcela neinvenční. To opravdu nemáme na víc? Jasně, i ty peníze určitě hrály důležitou roli, ale přesto. To si ty knížky nezaslouží. ROT

Štve mě nepozornost. Hlavně ta moje. Poznámky typu „nepozornost při hodině“ se mi na základce ani zdaleka nevyhýbaly obloukem.

Jenže mi zrovna ta neschopnost udržet myšlenku vydržela dodnes a nezřídka mi komplikuje pracovní nasazení. Vprostřed psaní pracovního mailu si například vzpomenu, že jsem chtěla vyzkoušet nový recept na kokosové kuličky, začít hrát na ukulele nebo napsat jiný mail. Často se pak přistihnu, jak hodiny googlím recept na nejlepší cukroví, nebo se dokonce oblékám a vyrážím do města nakupovat hudební nástroje. Od plánu mě pak zastaví jen déšť nebo vzpomínka, že jsem si chtěla pustit dokument o ledních medvědech. ŠK

mlouvám se za ni u Boha za to, že koupila rohožku větších rozměrů. Zvoním, ťukám, zkouším i mobil. Nic. Objati v embryonální poloze usínáme.

Po hodině se budím. Zvoním, ťukám, zkouším i mobil. Nic. S hlavou na bundě a již sundanými botami opět usínám. Zvoním, ťukám, zkouším i mobil. Nic. Objati usínáme. Opět se budíme. Zvoním, ťukám, zkouším i mobil. Po pěti minutách, v půl druhé mi otevírá dveře rozespalá kráska. Zdál se jí prý zvláštní sen. Starší syn zase neposlouchal a neustále zvonil na zvonek.

Políbil jsem ji na čelo. Ladně se otočila, zamířila k našemu letišti a položila se přede mnou… mezi oba syny. Já, aniž bych se došel umýt, jsem vyhledal pohodlnější pohovku v obýváku a s pocitem dalšího zvládnutého Valentýna jsem sladce usnul.

HANS E. PIGON VAN DER LAAHEF

OPINION

VÁCLAV HAVEL WAS NOTHING SPECIAL Tom Czaban

6–7

březen/duben 2017

erár

A

few months ago I was discussing the velvet revolution at a party when Havel’s name came up (yep… that’s the kind of thing I discuss at parties these days). As I spoke about the former president I realised how little I actually knew about him. My information came from God knows where, and although I couldn’t recall any concrete facts I had an unshakable image of Havel as some kind of superhero. This meant I actually knew less than nothing about him; think about it, if you know nothing and you know that you know nothing then you’re a blank canvas.

I on the other hand had conjured up a bias with no facts to back it up. It’s this type

of ill-informed viewpoint that is behind many of the problems in today’s political conversations, so I decided to educate myself on Havel to get a better view.

The obvious place to start my little project was with Havel’s books.

I don’t like to do things by halves, so I decided to read all the plays he had ever written… in Czech. This wasn’t the first time I’d set myself such an ambitious literary task. When I went to China I took a book called “Wild Swans” with me. Apparently it‘s a “must read” for anyone who wants to understand China. The problem is it’s about six hundred pages long. For the next three years that book travelled everywhere with me; honestly, it saw more of China than most Chinese people have. I mainly used it as a doorstop or a pillow, apart from one evening when I lent it to a Canadian guy who spent the whole night rolling joints on it. As far as

actually reading it goes I never made it past the first forty pages. The only thing that makes me feel better is that when I left China I gave it to a Chinese girl who was

inzerce

“desperate” to read it. The last time I spoke to her she said it was in her kitchen and she was using it as a chopping board. Anyway back to Havel…

For the next three weeks I took a copy of Havel’s “The Unveiling” to my Czech class. During this time I got through about a page an hour and even then I didn’t understand most of it. The only thing being unveiled was that my Czech was nowhere near good enough to read a piece of theatre written by a super intelligent Czech dissident. Noticing the pained expression on my teacher’s face, I realised I had become the kind of arrogant language student I despise; the type who wants to read sophisticated literature when it’s way beyond their level. It reminded me of the time I used to teach English to a Tibetan monk.

He was a beginner but he refused to look at any English material unless the Dalai Lama had written it. After a while I began to question whether he wanted to learn English or if he actually wanted to teach me a lesson in patience (in the end he didn’t learn much English and I earned a serious amount of bad karma – I dread to think how many hours I spent silently cursing him or how many lives I’ll spend paying for it). Yet now here I was doing the same thing to my poor Czech teacher – and I wasn’t even wearing any funny monk robes to take her mind off it. As I turned to page five she looked at me and said: “Have you thought about trying to read something easier?

There’s a good book for children about a little mole.” “Do you think I’ll understand it,” I joked.

“No, not all of it,” was her matter of fact response.

After that I clambered off my high horse and began to read Havel’s letters to Olga (in English) instead. These letters hooked me instantly. I don’t know what I had been expecting but it wasn’t this.

The writing was so honest and self-analytical that

ZA UMĚNÍM DO BLATNÉ Nová výstava v Městském muzeu Blatná představí tvorbu malíře a sochaře Jana Jirovce (1976). JJ studoval SPŠK v Bechyni, pak UMPRUM, v roce 1996 přestoupil na AVU. Prošel ateliéry keramiky, malby, sochařství a nových médií.

Jeho malířská tvorba sahá od tradiční krajinomalby přes fotorealistická zátiší až k minimalistické architektuře velkoformátových rozměrů. V sochařské tvorbě jsou patrné jeho profesní zkušenosti z oblasti filmového průmyslu.

25. března bude od 14:00 komentovaná prohlídka s autorem, tak neváhejte přijet za uměním do Blatné. Více najdete na www.ckvb.cz.

it felt like I was listening to an intelligent friend. Clearly I had been completely wrong about Havel; he was no superhero, he was just like you and me – the only difference was his ability to articulate how it feels.

Another thing that surprised me was Havel’s self-doubt; he constantly questioned his own ability and whether he was good enough. It was inspiring to learn that a man who achieved so much in his life did so while filled with such uncertainty. Reading his words reminded me of my favourite Bukowski quote: “The problem with the world is that the intelligent people are full of doubts, while the stupid ones are full of confidence.” I’m tempted to reference Donald Trump here, but I’ve decided against it because Havel’s letters have taught me one important lesson – it’s easy to complain about the things we

don’t like in the world, but the real work lies in taking a hard look at ourselves.

That’s what Havel did; and it turns out he was anxious, somewhat needy in his relationships and had scores of inadequacies like the rest of us (seriously, I now know way too much about his hemorrhoids). But what set him apart was his courage to face his imperfections in order to better understand himself. Imagine what the world would look like if we all did that. What would happen if instead of protecting our illinformed political viewpoints or ranting on facebook, every person on the planet sat down and examined who they were and where their anger came from?

If everyone committed to that, we’d all be saner people, and who knows, perhaps it wouldn’t matter which of us flawed humans became president.

INTERVIEW březen/duben 2017

8–9

NA STOPĚ NEJVĚTŠÍHO TAJEMSTVÍ Zdeněk Brdek Cyril Nováček Monika Bartáčková

Z

astřešujícím tématem tohoto čísla Milk & Honey je spiritualita.

A kam jinam se v Budějcích vydat za jejím zkoumáním než na Teologickou fakultu Jihočeské univerzity. Tam působí uznávaný kněz a teolog Karel Skalický, který si s námi povídal o Bohu, papeži Františkovi a lidské potřebě smyslu.

Nemalé části společnosti patrně splývají pojmy jako Bůh, víra, náboženství nebo církev. Mohl byste je pro začátek od sebe stručně rozlišit?

Pojem Boha je dokumentován v těch nejstarších dokladech lidské

historie, lidstvo věřilo v Boha, dokonce v jednoho Boha, od samého počátku své existence. To je třeba si uvědomit. Když se ale pokusíme Boha nějak definovat, tak vždycky ztroskotáme, protože jde o největší tajemství. A jelikož my jsme božím obrazem či podobenstvím, tak i my sami jsme tajemstvím. Kdo z nás může říct, kým vlastně je? Odkud jsme?

Kam směřujeme? A proč to všechno?

Víra je dost široký pojem. Neustále totiž žijeme na základě nějaké víry: například než jste přišli, věřil jsem, že přijdete, protože jsme se na tom domluvili. Takže mezilidské vztahy nejsou možné bez víry. Dokonce i peníze závisejí na víře, víře v účinnost určitého politicko-ekonomického systému. Víry, jež jsou nutné k odpovídání na výše zmíněné otázky, pak rozdělujeme na ty, které počítají s Bohem jako s něčím transcendentním mimo tento svět, a na ty, v jejichž pojetí se absolutno kryje s tímto světem. V případě křesťanství jde o víru v boží slovo, v to, že Bůh k nám mluví skrze tzv. proroky. Mluvení těchto proroků už se děje řadu století, navazují na sebe, takže najednou to dává jistý smysl a ukazuje určitým směrem.

Co se týče náboženství, je velmi těžké ho definovat. Takový Mircea Eliade by řekl, že o náboženství mluvíme tam, kde je zážitek něčeho posvátného.

Jenže jak takový zážitek popsat? Já jej vnímám jako hluboké pohnutí, v němž je přítomen strach, ale zároveň i jakési povznesení mysli. Jako cosi, co člověka nadchne a současně naplní úctou. Tento zážitek se potom stává do určité míry nejen individuálním, ale i společenským. A v míře, v jaké se stává kolektivní záležitostí, stává se konkrétním náboženstvím.

Náboženství je tedy vždy neseno nějakým společenstvím lidí. A to zase potřebuje být nějak institucionálně skloubeno. Z tohoto pohledu je tak křesťanská církev institucí propojující ty, kdo věří v Ježíše Krista. Příslušníci takového společenství by ovšem řekli, že jsou něco víc: tajemné pokračování Krista na této zemi čili jeho tzv. mystické tělo. Nebo třeba že jsou ti, které spojuje společenství ducha svatého. Říkal jste, že Boha v podstatě nelze definovat kvůli jeho neuchopitelnos-

ti. Není potom populární otázka „je Bůh?“, na kterou se obvykle zplošťuje problematika víry, vlastně špatně položená? Takto formulována se zakládá na lidském chápání existence, vychází z lidských parametrů. Možná se ale Bůh do těchto parametrů zkrátka nevejde.

Rozhodně. Když někdo odpovídá na tuto otázku „je“, tak říkám, že si taky myslím, že je. A když někdo odpoví „není“, poprosím ho, jestli by mi řekl, co vlastně není. A on začne tápat. Někdo přijde s odmítáním představy fousatého starce na obláčku, ale v tom jsme zajedno. Prostě říct, že Bůh není, je jako říct, že nic nemá smysl.

Někdy se tvrdí, že Češi jsou tzv. „něcisté“, že věří v „něco“ mezi nebem a zemí. Souhlasil byste?

Ale jo. Konec konců, to pravé boží jméno třeba židé vůbec nevyslovují.

Jen ho opisují. Ono přílišné ohánění se Bohem mi také nepřipadá správné.

Spisovatel Jakub Deml si například stěžoval, že se někteří ohánějí Bohem jako kráva ocasem. Mluvit o Bohu je ve skutečnosti velmi delikátní záležitost, protože snadno se začne prázdně kecat.

Vždyť i z desatera známe: nevezmeš jména božího nadarmo. A tak je někdy lepší říct „něco“ než „Bůh“.

Když jste spojoval Boha se smyslem, bylo to kvůli tomu, že se člověk jako tvor vyznačuje potřebou smyslu?

Potřebujeme neustále dostávat signály o tom, že to celé panoptikum tady má nějaký význam. Nedovedeme žít bez smyslu.

Co je rozum? Rozum je vlastně vědomí smyslu. Jakmile přemýšlím, tak se prostě vždycky ptám, k čemu to je. No a smysly jsou potom různé. Má to, co tady teď spolu děláme, nějaký smysl?

My věříme, že jo.

No vidíte: věříte. Pokud bychom tvrdili, že nic nemá smysl, začal by se náš rozum rozkládat. Na něm je totiž zavěšeno všechno. Pozoruhodné třeba je, jaktože má lidstvo – roztříděné do mnoha filozofií, kultur nebo náboženství – jenom jednu logiku. A logika je výraz rozumu.

Rozum je podle mě esenciálně otázka po celkovém smyslu. Samozřejmě můžu

tuto otázku prohlásit za fiktivní, to ale nic nezmění na její přítomnosti. A kdybychom neměli rozum, nemohli bychom si tuhle otázku uvědomovat.

Kladete velký důraz na rozum. Někdy se však víra v Boha spojuje spíše s citem nebo iracionalitou.

Myslím, že se rozum a víra vzájemně předpokládají. I když jejich projevy jsou různé.

Hegel, jeden z nejracionálnějších filozofů, používá pojem „lest rozumu“, což značí situaci, kdy se rozum skrývá za určitými iracionálními projevy: třeba citů. Někdy k nám rozum promlouvá skrze ty, kteří jsou podle nás blázniví, například umělci.

10 – 11

březen/duben 2017

INTERVIEW

Už zpočátku se váš popis náboženského zážitku podobal některým popisům prožitku estetického. Mají k sobě skutečně tak blízko? Čili jak jde dohromady krásno a tajemno?

Když mi něco připadá krásné, obsahuje to také implicitní otázku, proč mi to připadá krásné a mému psovi je to fuk. A jsme zase u rozumu a tím pádem i u tajemství.

Krásno, rozumno a tajemno je trojice, která zkrátka drží pohromadě.

Myslíte si, že je dnešní doba nakloněná vzniku náhražek náboženství (viz str. 14)?

To nejenom naše doba, to jsou všechny doby. Ono se taky někdy špatně rozeznává, kde začíná a kde končí náhražka. Jedna věc je ale jistá: kdyby nebyl pravý Bůh, tak by nebyly ani náhražky. Právě ony jsou odkazy na to, že on je něco, co nemůžeme zavřít do systému.

Vědecký pohled na náboženství vychází z toho, že lidé potřebují smysluplnost a na základě této potřeby si konstruují pojem Boha. Vnímáte to opačně? Že boží existence je prvotní?

No ony jsou to vlastně doplňující se způsoby, které se navzájem předpokládají.

Jak vnímáte současného papeže Františka?

František je moje láska… A důvod můžu ilustrovat následující příhodou. Jedna má bavorská přítelkyně, která za mnou někdy jezdí vlakem, se jednou po cestě dala do řeči s nějakým spolucestujícím, jenž se jí ptal na papeže. A tenhle pán ji upozornil na to, že František na rozdíl od svého předchůdce vystupuje jako hlava církve v těch samých botech, v kterých přijel z Argentiny. Tento postřeh obyčejného kominíka velmi bystře odhalil přítomnost chudoby. Víte, já měl to štěstí, že jsem se léta setkával s Latinskou Amerikou a s pro ni typickou teologií osvo-

bození, kde je centrálním pojmem právě chudoba. A ta je důležitá i pro Františkův pontifikát – proto se taky konec konců pojmenoval po Františkovi z Assisi. On si velmi dobře uvědomuje a říká naplno, že tou nejhorší snětí církve je klerikalismus, zalíbení v moci a okázalosti. Toto kritizuje už Ježíš u židovských potentátů, jenže ono se to dá kritizovat i u potentátů křesťanských. Ale ono je to všude, jde o projev naší přirozenosti poznamenané dědičným hříchem.

Jak vidíte funkci katolické církve v současné historické situaci, která je velmi specifická třeba svým rozmachem informačních technologií?

Každá doba byla něčím specifická. Antika otroctvím, středověk feudalismem, průmyslový věk fenoménem proletariátu.

A dnes se mluví o prekariátu tvořeném

lidmi, kteří nezvládají moderní komunikační techniku. Církev by k tomu měla přistoupit tak jako vždycky, především modlitbou. Pokud je modlitba dobrá, může být inspirací, z které lze čerpat.

Církev musí mít nastavené antény a být citlivá k tomu, co Druhý vatikánský koncil nazval „znamení času“. Boží duch k nám přeci nemluví jen prostřednictvím Písma, církevní tradice nebo svých představitelů, promlouvá také skrze dění tohoto světa. Když nebudeme citliví k tomuto božímu mluvení ve světě, tak budeme kopat do autu. Proto je důležité naslouchat znamením času. Takovým nepohodlným, ale důležitým znamením času jsou dnes uprchlíci. Jsou vlastně testem naší lásky. nezkrácenou verzi rozhovoru čtěte na www.mlikoamed.cz

Karel Skalický Římskokatolický kněz, mezinárodně uznávaný teolog a vysokoškolský profesor Teologické fakulty Jihočeské univerzity se narodil roku 1934 v Hluboké nad Vltavou. Přitahován kněžstvím opustil před dokončením vysokou školu technického zaměření a uprchl v roce 1956 do Říma. Zde spolupracoval s kardinálem Beranem a osobně se z pozice uvaděče účastnil Druhého vatikánského koncilu.

Přijal kněžské svěcení, získal doktorát z teologie a filozofie a později profesuru. Přednášel v Evropě i Spojených státech, na přelomu 70. a 80. let vyučoval v Zambii a Latinské Americe. Stál u zrodu České křesťanské akademie a je jejím posledním žijícím zakládajícím členem. Od roku 1967 redigoval časopis Studie a až do listopadu 1989 byl jednou z nejvýraznějších osobností českého katolického exilu. V polovině 90. let se rozhodl pro návrat do vlasti, začal pracovat na Teologické fakultě JU a po tři roky byl jejím děkanem. Obdržel Řád T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o stát v oblasti rozvoje demokracie, humanity a lidských práv. Získal titul emeritního profesora JU a Cenu Václava Bendy od Ústavu pro studium totalitních režimů.

BUDWEISER URBAN PROJECTS

O MĚSTECH A LIDECH

12 – 13

březen/duben 2017

Šárka Kotzinová Karolina Ketmanová Dan Friedlaender archiv BU2R

T

řiatřicet, třiatřicet, třiatřicet.

Tohle není zjednodušený jazykolam pro líné jazýčky, ale dal by se tak numericky shrnout jeden z dalších urban projektů, na nichž se BU2R podílí. Jedná se, jak jinak, o veřejný prostor. Tentokrát ale nikoliv v praxi, nýbrž na stránkách nové knihy, jež přibližuje příběhy lidí, kterým veřejný prostor není lhostejný a zasazují se o jeho kvalitu.

Za knižním debutem O městech a lidech, který není volným pokračováním Steinbeckova románu, stojí kulturní manažerka Michaela Hečková (viz M&H 2016/11), jež vede společně s kavárníkem Ondřejem Kobzou známý projekt Piána na ulici. Kniha čtenářům přiblíží 33 jednotlivých příběhů lidí a jejich projektů, jimiž se snažili či snaží rozbít šeď maloměsta a nebojí se vnést do

každodenních životů maličko nevšednosti pomocí zdařilých, ale i nepříliš úspěšných kulturních projektů.

Nejen kultura ale patří ke kvalitnímu veřejnému prostoru, a tak se autorka pozastavila i nad revitalizacemi vodních toků nebo intervencí v místních zastupitelstvech nebo architektuře na malých městech. „O městech a lidech je takový atlas, co vás může inspirovat, pokud se k něčemu podobnému sami teprve odhodláváte, nebo utěšit a povzbudit, pokud se tak již stalo a ne všechno se vám třeba povedlo,“ komentuje vydání knihy autorka Michaela Hečková, která má již za sebou dramaturgické vedení festivalu o umění ve veřejném prostoru Street for Art oživující pražské periferie Černý Most a Jižní Město.

Sama navíc pochází z Havířova a Ostravy, studovala v Olomouci a Brně. Vztah k těmto podceňovaným regionům je jí tak blízký.

Zde jsou tři zkrácené příběhy z nové knihy:

Lucie Bílková (1995)

To bychom nemohli být hrdým jihočeským plátkem, abychom jako příklad za všechny neuvedli aktivní Budějčandu, která stojí za celou řadou zdařilých projektů, jimiž obohacuje naše město.

Lucie Bílková se podílí na světoznámém Budějovickém Majálesu, každoročních oslavách Díky, že můžem, ale také se její tvář i jméno mihly ve spojení s bývalou továrnou Sfinx, kde se odehrál pokus vnést mezi zdi, které pamatují jen hrnce a pokličky, i trochu kultury. Nápad to byl skvělý, celá věc pak ztroskotala na byrokratických procedurách. Lucie se k Majálesu dostala stejně jako spousta hlavních organizátorů, a to skrze dobrovolnictví. Díky Majálesu si vyzkoušela, jaké to je organizovat autorská čtení, produkci divadelní dramaturgie, realizaci vlastní stage, ale třeba i účetnictví. A jak to bylo s Lucií dál se můžete dočíst v knize O městech a lidech.

Jakub Mareš (1984)

České Budějovice mají majálesové prvenství, Plzeň se zase po nějakou dobu honosila titulem Evropské hlavní město kultury roku 2015. Jedním z projektů, jenž měl pomoci k rozkvětu Plzně, bylo oživení náplavky. Taková náplavka je věc rozmilá, především v létě, a samotný pojem se stává oblíbeným v čím dál více městech České republiky. Za projektem náplavka řeky Radbuzy stojí (nejen) architekt Jakub Mareš, jehož úspěšné projekty byste jistě nespočítali na prstech jedné ruky. Bez Jakuba by totiž v Plzni nebyla PechaKucha Night, galerie v podchodech, přednášky TEDx a nebyl by ani první český Park(ing) Day, kdy se prachobyčejné nudné parkovací místo změní na prostor pro trávení volného času. O tom, kdy se Jakub rozhodl stát architektem a co ho vedlo k tématu veřejný prostor, hovoří další stránky knihy.

Michaela Sýkorová (1982)

Už jste slyšeli o galerii pod širým nebem ArtWall? Že ne? Tak se seznamte s učitelkou angličtiny Michaelou Sýkorovou, která se krom vzdělávání věnuje i veřejnému prostoru, a to v nemalé míře.

Galerii ArtWall najdete v jejích rodných Strakonicích na Želivského ulici. Jedná se o bývalou smutnou kamennou zeď u městské knihovny, kde v roce 2012 bývalý iniciátor ArtWallu, Marcel Mandrysz, začal plánovat první výstavu Můj prostor. Michaela Sýkorová se po krátkém přesídlení do Plzně vrátila zpět do Strakonic a začala být angažovaná. Podle jejích slov jsou Strakonice tak malé město, že ani nejde být neangažovaný. A tak začala prezentovat umění ve veřejném prostoru galerie, která má do pravého slova smyslu daleko. Sestává totiž z několika venkovních rámů, které ustojí povětrnostní podmínky a možná i vandaly. Jak to s galerií vypadá teď a co ještě dělá Michaela... no však víte, kde se to dočtete.

Michaela Hečková (1986)

Společně s kavárníkem Ondřejem Kobzou vede projekt Piána na ulici. Dlouhodobě se věnuje intervencím a oživení veřejného prostoru. Působila jako programová ředitelka festivalu o umění ve veřejném prostoru Street for Art na pražských sídlištích Jižní Město a Černý Most a jako programová ředitelka progresivní příspěvkové organizace Praha 14 kulturní proměňující Prahu 14 v živou a kulturní městskou část. Studovala bohemistiku a kulturální studia na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a teorii interaktivních médií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

SUBKULTURA STRAIGHT EDGE JAKO

URBAN LIFE

NÁHRAŽKA NÁBOŽENSTVÍ?

Cyril Nováček

14 – 15

březen/duben 2017

erár

V

minulém čísle Milk & Honey byla představena subkultura straight edge (sXe), která je historicky spojena s hardcorepunkovou hudbou. Jejím charakteristickým rysem je odmítavý postoj ke konzumaci alkoholu, drog a promiskuitního chování. Koncem 70. let se „opravdové“ pojetí punku stoupenců sXe prakticky rovnalo vzdoru vůči své mateřské subkultuře, ale i majoritní americké společnosti, která holdovala opačnému stylu života. Postupem času myšlenka sXe překročila hranice USA, obsahově rostla a mladí punkeři s čistou myslí a symbolickým „X“ na zápěstí byli k vidění napříč kontinenty.

Předchozí článek končil otázkou, zda subkultura může nahradit náboženství.

Tímto tématem se zabývá doktorka Francis E. Stewartová, přičemž tázání konkretizuje a na vědecký paškál si bere právě subkulturu straight edge. Cílem Stewartové je ukázat, jak sXe přebírá funkci náboženství. Straight edge je vy-

bráno pro demonstraci kulturní náhražky náboženství kvůli tradičnímu vymezování se punku vůči náboženství a spiritualitě.

Na rozdíl od jiných subkultur vycházejících z punku má ale sXe jasně inherentní pravidla morálního chování. Stewartová tedy pracuje s určitou definicí náboženství a ukazuje, jak sXe naplňuje jeho roli.

K definování využívá Durkheimovo pojetí náboženství jako společenské, kolektivní záležitosti. Kompaktnost a dynamika náboženství je zde postavena na setkávání jedinců a skupin a společném praktikování rituálů, které jsou nápomocny udržet náboženství v životě jedince i celé společnosti. Nápomocný je taktéž Theodore Ziolkowski, který ukazuje, jak bylo náboženství nahrazeno uměním, cestováním nebo literaturou.

Při zkoumání sXe zjišťujeme, že jeho stoupenci odmítají jakékoli rozlišování mezi náboženským a sekulárním, posvátným a profánním. Zároveň se vymezují vůči tradiční církvi a samozvaným duchovním autoritám. „Xkaři“ neoznačují sXe přímo za náboženství, přiznávají

však, že víra, naděje a důvěra, kterou do sXe vkládají, může být srovnatelná s vírou, kterou věřící vkládají do svých náboženství a církví.

Paradoxní v tomto ohledu je, že v průběhu 90. let se do sXe dostaly velmi patrné prvky Hare Krišna a křesťanství. Úspěšné přijetí náboženské esence subkulturou sXe přisuzuji faktu, že do ní byly infiltrovány samotnými členy hudebních skupin, a nikoliv zvenčí.

Koncert jako rituál

Jak bylo uvedeno na začátku, sXe je přímo spjata s hudbou, která je základním komunikačním kanálem uvnitř subkultury. Pokud zaostříme na roli hudby při vyjadřování spirituální identity stoupenců subkultury, nacházíme mezi sXe, náboženstvím, spiritualitou, komunitou, emocí, blažeností a orientalismem společný sdílený bod, kterým je rebelie. To, co hlásá a podporuje sXe, je rebelie proti uspokojování a proti diktátu ostatních. Současně vymezuje hranice v co (a čemu) lze a nelze věřit, jak reagovat či se emočně propojit s hudbou nebo jak porozumět a ocenit víry a kultury ostatních.

Stewartová tvrdí, že jsme svědky vzestupu nového vyjádření duchovní identity v moderních západních společnostech, což lze demonstrovat na mnoha stoupencích sXe. Důkazem toho mohou být hudební koncerty.

Stoupenci sXe prožívají hudbu jako náboženskou a spirituální zkušenost. Koncert je brán jako rituál, kdy hudba vzbuzuje emoce, a platí, že čím intenzivnější hudba, tím intenzivnější emoce. Kapely hrají s největším možným nasazením, zpěváci se ve svých textech niterně zpovídají a fanoušci se snaží dostat přímo na stage. Účast na koncertě tak znamená sdílenou emoci, což podporuje pocit sounáležitosti se subkulturou. Americký sociolog Haenfler pak koncert považuje za moment největší kumulace subkulturní autenticity.

Tady Stewartová opět vychází z durkheimovského pojetí náboženství, které je bráno spíše jako společenská záležitost, potřeba. Autorka provedla poměrně rozsáhlý výzkum a po jeho analýze lze vyselektovat čtyři klíčové oblasti, které jsou pro sXe a spiritualitu relevantní.

Prostor (místo)

Hudební kluby v rolích kostelů a chrámů.

Umožňují konání koncertů, které by se daly přirovnat k bohoslužbám a poskytují prostor

pro praktikování. Několik tázaných Stewartové odpovědělo, že intenzivní pocit, že jsou součástí „něčeho většího“, měli při koncertech v dnes již zavřeném legendárním klubu CBGB v New Yorku.

Komunita

„Tohle je rodina, já počítám s vámi, vy počítejte se mnou. Pomáhejte si, dejte ruce okolo svého bratra, pomozte sestře snažit se víc než kdokoli jiný. Jděte, jděte do dáli! Fakt, jděte do dáli. Hardcorová scéna nemůže žít bez vás. Potřebujete silné srdce, abyste došli ke vzdálené pravdě.“ Kromě vzájemné pomoci a loajálnosti, jež akcentuje ve své písni kapela

Při hledání vlastní autenticity se totiž tento aspekt vtiskl do jádra subkultury jako takové.

Toto se objevilo především, když se koncept autenticity stal barometrem, podle kterého se soudilo a který mohl zajistit určitou formu ochrany. Americký sociolog Haenfler považuje autenticitu například za ochranu proti komercionalizaci subkultury. Je nesporné, že pro sXe je otázka morálky úzce propojená s konceptem autenticity. Jedinec je tak sám sobě morálním kompasem, skrze nějž hledá svou vlastní autenticitu. Zároveň ho tento kompas vede ke ztotožnění se se sdíleným konsensem skupiny, který staví na morálce a odlišuje komunitu od ostatních subkultur vycházejících z punku.

Vykoupení (spása)

Throwndown, se v komunitách vyskytuje výrazný prvek symbolu. V rámci sXe se komunitní symboly běžně vyskytují v podobě tetování. Tyto obrazy permanentně otištěné na kůži nesdělují pouze příslušnost ke komunitě, ale každé tetování v sobě nese také specifický význam, který ostatní členové komunity dokážou číst a porozumět mu. Permanentní povaha tetování také značí celoživotní oddanost komunitě a všemu, co sXe reprezentuje a pro daného jednotlivce znamená.

Autenticita

„Pořád jsem tu, pořád jsem hrdý a pořád vím, co znamená být opravdový. Pro sebe. Pro přátele. Pro rodinu. Straight fucking Edge.

Navždy.“ Být a zůstat opravdovým – autentickým. Nejde jen o myšlenku protínající notový papír kalifornských Throwdown, ale o jeden z fundamentů interní filozofie sXe.

„Musím vědět, jaké to je, když je mysl volná. Teď vím, jaké to je létat, oči mám široce otevřené. A má duše hoří. Předtím jsem žil ve lži, ale včerejší hardcorová noc mi zachránila život.“ Wisdom in Chains odkazují na skutečnost, že většina tázaných hovořila o sXe jako o spásonosné záležitosti. V různých variacích explicitně prohlašovali: „sXe mi zachránilo život.“ Taktéž se velmi často objevuje, že sXe si vybralo jednotlivce a ne naopak. Jeden z vybraných respondentů Stewartové konkrétně sdělil: „Je to v tvojí hlavě, v tvém srdci, v tvojí duši. Já jsem si sXe nevybral, sXe si vybralo mě, abych byl jeho součástí, zachránilo můj podělanej život, to ti teda povim. Možná teď nemám moc, žebrám na ulici, ale mám sám sebe, to je to, co mi sXe dalo.“ Stewartová ve své práci poukazuje na to, jak subkultura straight edge v mnoha případech plní funkci náboženství. Avšak finálního rezultátu se autorka zříká a za univerzální náhražku náboženství sXe prozatím neoznačuje. Činí tak z prostého důvodu, jelikož chce tématu dopřát další, časově náročnou, vědeckou péči.

To například německý sociolog Matthias Horx jako náhražku náboženství označuje tzv. kult klimatu. Profesor Halík se zase ptá, jestli náboženstvím dnešní doby nejsou média. A namístě by jistě bylo i další tázání: Proč vlastně tyto náhražky vznikají? Z jakého důvodu lidé hledají cesty nové a proč nejdou ve stopách tradičních náboženství? A jaká cesta je tedy lepší? Aniž si na tyto otázky odpovíme, už jen jejich položení implikuje sympatii k výroku již zmíněného Halíka, který tvrdí, že člověk je tvorem nevyléčitelně náboženským.

JIHOČESKÁ

POUTNÍ MÍSTA Moje prababička chodívala pěšky na pouť do rakouského Mariazell. Při pohledu do mapy zjišťuji, že od nás je to víc jak 220 km. My se však na tak dalekou cestu nevydáme – v jižních Čechách je totiž také spousta zajímavých poutních míst spjatých s kultem Panny Marie, kde se věřícím dostává od Boha vyprošených milostí a vyslyšení modliteb.

Monika Zárybnická

16 – 17

březen/duben 2017

WILD LIFE

Pavel Dolejší archiv redakce

Panna Maria Bolestná na Dobré Vodě První zmínky o lokalitě jsou spojeny s hornickými aktivitami v druhé polovině 16. století. Do širší povědomosti se však Dobrá Voda, jak už její název napovídá, dostala díky léčivému minerálnímu prameni, který zde vyvěral. Jako poděkování za uzdravení byl na návrší nad pramenem postaven v letech 1630–1632 malý kostelík zasvěcený Panně Marii Bolestné. Pověst o zázračných uzdraveních se roznesla do celého kraje a malý kostelík přestal dostačovat početným procesím poutníků. Nový chrám (postavený podle projektu K. I. Dientzenhofera) byl slavnostně vysvěcen roku 1739 a byl sem přenesen původní uctívaný obraz Panny Marie Bolestné.

Panna Maria Klasová v kostele Obětování Panny Marie na budějovickém Piaristickém náměstí Podle pověsti byl obraz Panny Marie Klasové přinesen v roce 1410 ze severní Itálie kupcem Václavem. Následně byl umístěn v kostele Obětování Panny Marie. Zázračná moc obrazu byla tak silná, že se mu v minulosti přičítala např. záchrana města před husity, před obléháním vojsk Jiřího Poděbradského, před stavovskými a švédskými vojsky, před morovými epidemiemi a celá řada zázračných uzdravení. V roce 1785 byl piaristy umístěn na hlavní oltář. V současné době zde nalezneme pouze kopii obrazu, originál je deponován.

Panna Maria Klasová v Klokotech u Tábora Podle legendy se zde koncem 14. století zjevila Panna Maria v podobě krásné dívky malým dětem a následně i dalším obyvatelům Klokot. Vyučovala je lásce k Bohu a byla před jejich zraky vynesena anděly do nebe. Původní podobu obrazu Panny Marie Klokotské vytvořil podle legendy malíř ze Sezimova Ústí, který zmíněný zázrak viděl. Obraz, který byl umístěn v kapli nad zázračným pramenem, se však za husitských válek záhadně ztratil. Údajně poškozený byl opět nalezen roku 1520 a následně pak přenesen do nově vybudovaného kostela. Jeho nenávratné poškození bylo zřejmě důvodem k tomu, že zde byl v 17. století instalován obraz nový – od J. A. Burgera, který původní typ obrazu P. Marie Klasové obohatil o atributy P. Marie Assumpty.

Panna Maria Sepekovská v Sepekově u Milevska Na místě kaple, vystavěné podle legendy premonstrátským opatem Jarlochem, vznikl v 1. polovině 18. století rozsáhlý barokní poutní komplex nesoucí stopy práce architekta K. I. Dientzenhofera. Interiéru kostela dodnes vévodí gotický obraz Panny Marie Sepekovské, který je datován na přelom 15. a 16. století. Pověst vztahující se k tomuto poutnímu místu vypráví o uzdravení slepého chlapce z Uher. Jeho rodičům se jednou ve snu zjevil obraz Panny Marie Sepekovské a poté, co zjistili, kde zázračný obraz naleznou, vydali se se slepým chlapcem do Čech. Když přicházeli k Sepekovu, tak na místě zvaném „Pokloniště“ chlapec vykřikl: „Již vidím ten kostelíček.“ Toto místo je též nazýváno „jihočeská Svatá Hora“.

KAM V ČB NA „DOBRÉ“ DIVADLO? Zdislava Šedá

18 – 19

březen/duben 2017

CULTURE

J

menuju se Zdislava a miluju divadlo.

Ještě před několika lety jsem úplně nejvíc ze všech divadel milovala Jihočeské divadlo, konkrétně soubor činohry. V patnácti jsem netrávila čas na internetu, v obchoďácích nebo po hospodách, ale po škole jsem vždycky zamířila k divadlu.

Tam jsem si počkala na herce, kterým v podobném čase končila zkouška, a prosila jsem je o podpisy na programy. Bylo mi úplně jedno, že to tehdy (a nejspíš ani teď) nikdo nedělal. Pro mě byli tihle herci hvězdy a Jihočeské divadlo pro mě byla obrovská láska.

Poslední dobou jsem ale z toho, co se hraje v Jihočeském divadle, spíš smutná a často z divadla odcházím otrávená a zklamaná. Nedávno jsem dokonce byla naštvaná až tak moc, že jsem musela napsat ohlas na web divadla o tom, jak se mi inscenace nelíbila. Já vím, že nemůžu čekat zázraky, a vím, že když je něco super, je fakt těžké to udržet na stejné úrovni několik let, ale právě to by měla být pro divadlo ta výzva, ne?

To, podle čeho já hodnotím, jestli bylo divadlo dobré, nebo ne, je především pocit, který ve mně po představení zůstane. Pokud je inscenace opravdu dobrá, ten pocit ve mně zůstane klidně i několik

měsíců. Mám ráda velké příběhy a divadlo, které jde úplně na dřeň.

Mám ráda to, když jsou herec a postava jedno – když mu to můžu věřit a celý příběh s ním prožívám.

Párkrát jsem dokonce v divadle i plakala. Dobré divadlo ani chvilku nenudí, a i když představení trvá třeba tři hodiny, ani tak se ti z divadla nechce odcházet. Já si do divadla nechodím odpočinout. Chodím do divadla kvůli zážitku.

Divadlo je vlastně takové 6D kino. Jenže: to, co se děje na jevišti, se děje právě teď – v tuhle konkrétní minutu a vteřinu a my jako diváci u toho můžeme být taky. Můžeme si to prožít společně s herci. A pokaždé to může být trochu jiné – i když se jedná o stejnou inscenaci.

Když je ta inscenace dobrá, tak na ni klidně půjdu třeba třikrát. Prostě mě baví objevovat, co jsou herci schopni předat divákům během jedné inscenace, která většinou trvá něco kolem dvou hodin. A když je to divadlo dobré, můžu klidně přemýšlet nad těmi dvěma hodinami, které jsem tam strávila, třeba celý další měsíc.

Inscenace ale nestojí jenom na výkonu herců. Kvalitní inscenace se musí opírat o kvalitní text. Další složkou je samozřejmě zajímavá a funkční scéna a v neposlední řadě je potřeba zmínit práci režiséra a dramaturga. To jsou věci, na kterých inscenace stojí. Když je špatný text, tak ani skvělý herec není schopný ze sebe vymáčknout výkon, který by stál za to.

A právě teď jsme konečně u toho.

Na co a kam by měl jít někdo, kdo chce vidět dobré divadlo tady u nás v Budějcích? Mým nejoblíbenějším souborem je teď soubor Malého divadla. Je to soubor, který si dlouhodobě drží velmi dobrou úroveň a každá inscenace je zároveň zážitkem. Spousta lidí vůbec neví, jak dobré a vtipné divadlo se tam hraje, protože Malé divadlo považují za divadlo, které se soustředí především na děti, a myslí si, že právě kvůli tomu nestojí za pozornost. Tak to ale není: právě kvůli tomu Malé divadlo za pozornost stojí.

Nabídka představení Malého divadla je neuvěřitelně pestrá. Na hercích je vidět, že je to baví a hlavně se nebojí výzev. Inscenaci Jak jsem byl Cyrano odehraje celou pouze jeden herec a i přesto, že hraje asi osm různých postav, nikdo z diváků se v postavách neztrácí. Stačí mu malý náznak a všichni hned vědí, koho právě hraje. A to je inscenace určena pro děti od osmi let. V inscenaci Frankenstein herci pracují s obří loutkou, která je úplně jako živá – dýchá, tančí, dělá kotrmelce, hraje šachy, pere se – až se skoro nedá uvěřit tomu, že je opravdu jen ze dřeva. Dalším skvělým zážitkem je inscenace Ježíšek Superstar.

Ježíšek se svojí kapelou pořádá na jevišti koncert. Herci používají jako hudební nástroje všechno – od svých vlastních rukou přes plastové trubky, kytary až ke klarinetu z mrkve, který si za pomoci vrtačky vyrobí přímo na jevišti. Anebo třeba Filmmakeři – to je dokonale a do detailů promakaná inscenace – jedná se vlastně o několik filmových žánrů zahraných na divadle a je to vážně skvělá zábava.

V Malém divadle se toho hraje ještě mnohem víc, a ať už půjdete na cokoli, vždycky to bude super zážitek. Vyprdněte se na škatulkování, že tohle divadlo není pro velký. Jestli chcete vidět dobré divadlo, zajděte sem. Já třeba nemám moc ráda komedie, protože jsou často hloupé, s prvoplánovým humorem, a herci pak sklouznou spíš k patosu a trapnosti. Naštěstí je tu Malé divadlo, které mě stále přesvědčuje o tom, že vtip a humor mohou na jevišti ještě pořád fungovat skvěle a že divadlo může být super zážitek a zábava.

SCORSESEHO BŮH NEMLČÍ Martin Dvořák erár

V

polovině 17. století to v Japonsku nebyla prdel.

Něco podobného už režisér Scorsese natočil o Tibetu ve století 20. Tehdy komunistická Čína udělala „bububu“ na buddhistickou zemi na jejích hranicích a nesmrtelný Marty o tom natočil silné drama, jehož alfou a omegou byl předobrý Dalajláma, který to těžce nesl a emigroval, protože to jinak nešlo.

Jistě se shodneme, že taková Čína, to není nic moc dobrého, hlavně když anektuje mírumilovné mnichy vyznávající nenásilné náboženství a všeobecnou lidskou dobrotu. Co v Kundunu z roku 1997 zapomněl Scorsese zmínit, bylo to, že ačkoliv se stala špatná věc, alespoň v Tibetu skončilo otroctví a kdovíco ještě jiného. To samozřejmě nic neomlouvá, jen je třeba si uvědomit, že i dobrý film s dobrým poselstvím lze natočit poměrně účelově.

V případě letošního Mlčení, které je taktéž vynikajícím filmem, je však leccos otočeno i ve vztahu ke Kundunu, možná i Poslednímu pokušení Krista, které Scorsese natočil skoro před třiceti lety.

O co mi vlastně jde? Nejvíc asi o to, naplno říci, že nejlepší Scorseseho filmy jsou ty, kde není ani jedna strana ta dobrá. Jeho mafiánská dramata i biografické snímky měly tu krásnou vlastnost, že ať byl kdokoliv podán jakkoliv, divák si udělal vlastní názor na to, jaké chování a motivace jsou už za čárou (a také naopak).

Kde přesně ta čára je nastavena bylo navíc taky na divákovi. V Mlčení však Scorsese rozehrává docela jinou partii: ve tříhodinové stopáži se naprostá většina snímku nese v jakémsi neutrálním duchu, aby pak otočila tím nejvíce trapným směrem. Mocenská elita japonského zřízení tvrdě potírá vyznavače křesťanství a poslední dva „svobodní“ misionáři na japonském území dále neomylně a bohabojně (sic!) šíří Kristovo učení.

Mučení, popravy, nabádání k udavačství a možnost dobrovolně popřít svou vlastní víru, to je to, co dělá z japonských vymahačů práva ve filmu ty špatné. Neochvějná víra, přináležitost ke Kristu, myšlenka na posmrtný život a svátost

křtu a svatého přijímání zase dělá ty ostatní těmi dobrými. Je tu však jedno velké „ale“.

Kdo někomu něco nutí, dokonce i násilím, je vždy pokládán za špatného. Svoboda volby je nádherná věc, Scorseseho Mlčení tuto nádheru ale krutě relativizuje. Celý film lze nevybíravě popsat takto: „Banda debilů jede někam do řiti a tam šíří jakýsi kydy. Místním pohlavárům se to moc nelíbí, tak tu bandu reguluje, až ji skoro úplně zreguluje. Jiná banda stejnejch debilů na druhým konci světa se s tím stejně nechce smířit, tak inkognito vyšle další dva debily, co jsou navíc až takoví debilové, že se sami nabídnou. Když jednoho z těch frajerů chytnou a snaží se ho přesvědčit, ať na to hodí bobek, že v Japonsku to prostě nepůjde, frajer brečí a křižuje se tak dlouho, až to zkrátka nevydrží, a aby (konečně) kvůli němu lidi zbytečně neumírali, na oko se své víry zřekne a v klídku dožije jako budhista.“ Proč říkám banda debilů? Když balím holku někde na diskotéce nebo zábavě a ona mě nechce, tak když si ani pak nedám pokoj a otravuju, jsem debil. Když o tom někdo natočí film a jeho vyznění bude to, že já byl ten hodný a dobrý a ta holka byla ta, kdo tu pravdu nepochopil, tak bude debil i ten režisér a holka z toho vyjde za svini.

Dokud je však film (zhruba 90 % stopáže) o tom, že debilové jsou úplně všichni a jediný problém je to, že si nerozumíme (už Češi a Moraváci si v lecčems nerozumí, co pak takový Portugalec a Japonec, že?), pak jako divák můžu úplně s klidem přijmout to, že historie byla krutá a tyhle věci se prostě stávají. Dokonce můžu mít blahodárný pocit, že když se do nikoho neseru a nikdo se nesere do mě, můžeme úplně v pohodě chodit na pivo a povídat si třeba o pivu nebo o kvalitě piva. Scorsese dal přednost tomu, že ze dvou band debilů je jedna ta hodnější. A klidně bez absolutního ohledu na to, že samy dějiny křesťanství nebyly vlastně o nic míň krvavé.

Co beru jako hlavní problém Mlčení, je fakt, že podle mého žádné umělecké dílo není jednorozměrné. Angažovaná díla mají problém ten, že i když jsou vícerozměrná, přiznávají stejně jednomu z významů, které

mohou nést, větší platnost. Scorsese tímto filmem dal jasný vzkaz, že i kdo se zřekne křesťanské víry, stále může věřit tajně, nezpronevěřit se alespoň některým ideálům a hodnotám. Závěrečný alibismus v podobě titulku, že film je věnován všem, kdo pro křesťanství v Japonsku obětovali život, je nutně předpojatý a vybízí k přijetí právě té oné jedné pravdy, kterou Scorsese cítí. O to více zabolí, že téměř v závěru filmu „padlý“ padre Ferreira (opět dlouhovlasý Liam Neeson) protiargumentuje vůči „slepému“ křesťanství zcela vynikajícím způsobem, a totiž tím, že v Japonsku se prostě nemůže tato věrouka uchytit. A čísla hovoří jasně, dodnes jsou hlavní náboženství v Japonsku buddhismus, hinduismus a jeho odnože. Ani jedno však v Mlčení není podstatněji reflektováno, výjimku tvoří pouze poznámka japonského inkvizitora, že i buddhismus vlastně stojí na vzájemné dobrotě a čistotě ducha. Misionář blekotá cosi o pravdě a vlastně se zesměšňuje, ale hlavní postava a její „cool postoj“ se přesto v celém filmu vyobrazuje příliš heroicky a vlastně i trpitelsky, dokonce i (co se týče vnitřního ducha) mučitelsky.

Proč tedy Scorseseho předešlé filmy s náboženskou tématikou vznikly? A jak se k nim společně s Mlčením postavit? Je filozofie náboženství to, co Scorseseho zajímá?

Je otázka víry a nevíry to, čemu se v Mlčení hlouběji věnuje? Proč tolik svobodná otázka volby musí v Mlčení působit jako něco nepatřičného? A proč se film sám jmenuje Mlčení (v angličtině Silence)? Vždyť v klíčové scéně filmu Ježíš na hlavního protagonistu opravdu promlouvá. Chce se mi říct „OMG“!

Abych nebyl za antikrista (jímž nejsem, jsem pouze proti všeobecné institucionalizaci jakéhokoliv náboženství), doporučuji panu Scorsesemu, aby si přečetl Sienkiewiczovo Quo Vadis a aby se podíval na čtvrtou epizodu deváté řady Městečka South Park. Že Japončíci kosili křesťany je hezké téma pro film, ale ve Scorseseho věku 74 let už je pozdě na to revidovat, kdo byl v jaké fázi dějin větší svině ve jménu čehokoliv, ať už Boha, ďábla, nebo Krále Lichů.

BUDĚJCKÝ

4ky

Nádražka

20 – 21

březen/duben 2017

TOWN

Nádražní 1759

Ricardo Picante Cyril Nováček

N

ádražku v budově hlavního nádraží v Nádražní ulici se vyplatí navštívit nejen proto, že jsme v předchozí větě třikrát použili tvar slova nádraží, ale hlavně proto, že byste těžko hledali typičtější místo srazu veškerých biokultur. A navíc, pokud ve slově nádraží změníte čtyři písmena a dvě škrtnete, vyjde vám slovo pivo. A to nemůže být přeci náhoda!

Tohle občerstvovací chákáóčko působí na první pohled stejně hnusně jako budova nádraží, o to víc ale na vás uvnitř dechne genius loci. Prostor dává tušit dřívější zašlé slávě, kdy se zde potkávali pánové s klobouky čekající na drožku a dámy lehčích mravů usrkávající kontušovku. Dneska klobouky nahradily kšiltovky s nápisama Ortel a smilnící dámy ženy, u kterých si nejste jistí, zda je jim 77 nebo heroin. Na druhou stranu, tyto zjevné faktory nikdy nezapříčiní nudu. Protože zažít nudu, jó to vadí. Naopak, nemít tady prachy, jó to vadí taky. Z čehož vyplývá, že Svěrák s Uhlířem asi nikdy v nádražce nebyli.

Zpátky ale k prostoru, ve kterém předevčírem znamená pozítří. Velký obdélníkový prostor skýtá kromě pití piva i celou škálu

sportovního vyžití: kulečník, šipky, jukebox a takovej ten automat na hračky, který byste nedali ani hnusnýmu dítěti s neštovicema. Ani jednu z možností jsme však nevyužili, neboť jsme pečlivě dumali nad tím, na koho bude v aktuálním čísle směřovat naše pravidelná dávka ponížení. Tebe nevyjímaje, milý čtenáři.

Co vám budeme povídat, dopadlo to jako obvykle, když pijeme pivo. Naše všetečné hudební anketní otázky a rozhovor padnou klasicky na toho, kdo bude online a nepošle nás do prdele jako Lady Dee. Tak a teď jsme vám prozradili náš tajnej recept, tudíž už nikdy nemusíte tenhle bulvár číst. Není zač za ušetření pár hodin z vašich pachtících se životů.

Mezi objednáváním dalšího piva a kreslením kosočtverců do sešítku těkáme očima po lokále. V téměř prázdné putyčce musí být přeci někdo, koho bychom podrobili analýze elektronickou tužkou. A v tom, ejhle, shrbená postava třímající v náručí plasťáka. Výjev jak od Zoly. Sociální naturalismus zahryzávající se do bulev jak hranostaj do hermelínu. Že to nedává žádný smysl? Bingo! Něčím ale tyhle stránky zaplnit holt musíme.

Zkrátka, přichází básník Robert, známá to budějcká postavička se sklony vymetat výčepy a lavičky s tekutou municí po ruce. Nejprve rozjímá, pak usrkává a následně usíná. Člověk

nemusí přednášet na Karlovce logiku, aby mu bylo jasné, že paní vrchní se tenhle přístup ke hře nemohl líbit.

Kor, když byl dotyčný gentleman švorc a v době rozžehnutí pouličních lamp ještě visel za ranního vyprošťováka. Přes počáteční protesty pan R. musel vstát od stolu, vzít si svých 1,5 litru národní hrdosti do podpaží a opustit hrací pole. To vše za přípustné asistence holohlavého gentlemana v teplákové soupravě od vedlejšího stolu, kterému pravděpodobně skončil jeho třetí poločas a čekal na spoj ve směru Chacharistán.

No, drama jak v Ulici (díl č. 3184).

Hospodu pomalu začínají plnit další návštěvníci, sic jich je pomálu.

Muž s brašnou, zlomeným nosem a glamrockovým účesem bez servisu, sympaťák ve vaťáku s šunkovou bagetou v jedné ruce a vychytralým telefonem v ruce druhé. Přichází dokonce i zástupce dráhy či mladý pár, který dle krosen a outdoorových ohozů asi přijel spěšným vlakem z Grónska. Prostor alespoň trošku ožívá, ovšem nějaké parazitování na cizích rozhovorech nebo dokonce sblížení se s pijany „od vedle“ je pro vzdálenost stolů a roztříštěnost sedících obtížné. Oproti ostatním hospodám má ovšem nádražní restaurace jistou výhodu. Badatel a milovník čtyřkové atmosféry totiž nemusí tolik řešit, zda je před, nebo po výplatě, protože všechny koleje vedou do nádražky a některý z přijíždějících vlaků určitý vzorek dolních deseti mega vždycky do hospody přiveze.

K nám se v těchto světlých okamžicích pobytu rychlíkem Otava kvapem blíží další Dudáci ze Strakonic. Jedná se o jedenáctku za čtyřiadvacet. Dobře vychlazená,

natočená a hlavně chutná! Ostatně mají tady i budvarský ležák za třiatřicet, ale ten jsme nikoho pít neviděli. Asi se všechno pivo vypilo při psaní nových Kmenů nebo nám ještě od pivovaru nepřistál standardní třicetník na účtu.

Kdo ví... Jídlo zde nicméně nehledejte.

Bohužel se nejedná o tu z nádražek, ve které by vás před redukcí váhy zachránil segedín nebo s láskou nakládaný hermelín. Pokud máte hlad, skočte si naproti přes ulici na kebab. Pro überčechy se ve stánku najde i smažák. Víme ovšem, že hlad je převlečenej Jirka Krampol a všudypřítomná cedulka „nevyměknem“ stimuluje tok myšlenek přísedících tím správným směrem. Koneckonců, přítomný je, stejně jako v jiných námi navštívených čtyřkách, i oblíbený umělý

břečťan, který se v různých odstínech pne po nádražáckých cedulích a zdobí střelnici „Šipkařského teamu Dudák“.

Aby nebylo cedulí málo, tak na zdech nechybí kousky od Coly a různých šnapsů, které pamatují konec světa jménem Y2K. Zastoupení má i bezpochyby zcela nutná cedule pro vtipné statusy, která dnes oznamuje, že svět je blázinec a my se nacházíme ve shromažďovací místnosti. Tak jo. Restaurací hraje devadesátková hitovka od skupiny Proud, medikace i nashromážděné podněty šlapou, lehce nás ovívá pozitivnější duch místa. Klidně popíjející muži pod propustnou střechou budovy, kterážto zapříčiňuje nechtěnou malbu na převysokých stropech, působí jako boží vyobrazení. Symbol tíhy života?

Prochcaných tesilek? Možná bychom na to přišli, kdyby nás paní vrchní už v půl deváté neupozornila, že za chvíli zavírá, bo pěšky na Dobrou vodu dneska fakt nejde. Takže zpátky do reality.

Nutný přechod nám ulehčí závěrečná návštěva toalet, které se nacházejí v samotném undergroundu, přičemž cesta k pisoáru je krom schodů plná mříží a šipek. Trochu jako Hostel od Tarantina, nebo vlastně jako podzemí onoho Kukaččího hnízda. Naštěstí pro nás je tu opět cedule, jež nás tykačkou jak od Majálesu uklidňuje, že světlo je na čidlo a potmě nezůstaneme. Toalety jsou čisté a čidlo funguje, takže prokopnuté dveře nikoho trápit nemusí.

Platíme pár peněz, fotíme si naše stejné tenisky, všude kolem únor. Dnes to byla chvílemi railway to hell, ale opakovačka rozhodně bude. Z vícero zkušeností tedy můžeme k návštěvě doporučit slunečný jarní den, který umí tak hezky prostoupit okny nádražky, jež nemají závěsy, a odrážet se v dýmu doutnajícího tabáku. Prostě je to pak trochu víc Hrabal než Zola nebo Kesey.

inzerce

Velikonoční piknik Milk & Honey v neděli 16. 4. od 15.00 na trávníku poblíž hospůdky Železná panna.

Přijďte si zasoutěžit o novou kuchařku Martina Škody Škoda nevařit 2.

NIETZSCHE JE MRTEV. ANEBO ŽIVĚJŠÍ NEŽ KDY PŘEDTÍM? Ondřej Selner

22 – 23

březen/duben 2017

LITERATURE

B

ůh je mrtev. Člověk je cosi, co má býti překonáno. Nadčlověk. Do těchto třech idejí bývá sumarizována myšlenková koncepce německého filozofa Fridricha Nietzscheho úplně nejčastěji. Pravdou však je, že – byť deklamovaná vražda boha a učení o sebepřekonávání se a o následné transformaci v cosi, co je nazýváno nadčlověkem, je alfou a omegou Nietzscheho myšlení – všemi těmito koncepty se jako červená nit táhne důraz na individualismus. Ten je nejen jejich pojítkem, ale také zastřešujícím konstruktem, který mezi řádky vykrystalizuje v jádro celé filozofie.

Nejkomplexnějším dílem Nietzscheho filozofické tvorby je text Tak pravil Zarathustra (vznik 1883–1885). Ostatně, on sám jej neskromně považoval za „nejlepší knihu, jaká byla vůbec kdy napsána“. Jak se píše na obálce českého vydání z roku 2013 v nakladatelství Vyšehrad s fascinujícími ilustracemi Oldřicha Kulhánka: s jeho slovy můžeme souhlasit i nesouhlasit, faktem ale je, že kniha je svými hlavními myšlenkami nesmírně moderní a nekonvenční záležitostí, která svou dobu předběhla o desítky let.

K tomu je ale nutno dodat, že se jedná také o knihu, jež je plná myšlenek, které mohou být i pro dnešního čtenáře – obklopeného honbou za přehnanou korektností ve všech společenských sférách – docela nestravitelné. A to ať už je to absence jakéhokoliv soucitu se slabými (například žebráky), znechucení z přebytečných lidských existencí, o nichž Zarathustra soudí, že by bylo nejlépe, kdyby je odvál vítr pryč nebo se vůbec nenarodily, či veskrze negativní a dominantní postoj vůči ženám.

Morálka je ale perspektiva, z níž nemá smysl na Zarathustru – a vlastně ani na jakékoliv jiné umělecké dílo – nahlížet. Tehdy se totiž čtenář ocitá v roli soudce sledujícího pouze etickou rovinu textu a naopak zcela ignorujícího to podstatné. A tím je v případě Nietzscheho potřeba individualismu spočívajícího ve svobodném sebevzdělávání a sebeuvědomování. Nebo ještě jinak – tkví v nutnosti vlastní osobité životní filozofie vycházející z poznání sebe samého.

Zarathustra, který putuje střídavě mezi svým příbytkem v horách, mezi světem obyčejných lidí a mezi svými napůl halucinogenními osvěcujícími představami, nepraktikuje nic jiného, než že nahlíží na svět svou vlastní, velmi anti-tradicionalistickou a schopenhauerovsky pesimistickou optikou („Člověk je největší choroba“), prostřednictvím níž provokuje. Zároveň se mu ale daří odkrývat nové významové roviny, a tak například shledává válku jako něco, co může lidstvo posunout kupředu, neboť je prostředkem, v němž se v duchu darwinovského

evolucionismu tříbí názory, nebo pojímá sebevraždu jako něco, co je po správném uvážení, za určitých okolností a v ten pravý čas vlastně docela žádané („Zemři v pravý čas“). Zároveň se mu hnusí autority, stát, podlézavost, básníci, slavní mudrci, neautentická tvůrčí činnost a spousta dalšího, co kolem mordu boha sice jen osciluje, ale je ve své podstatě daleko interesantnější.

Nietzsche vzbuzoval pohoršení zejména svým tvrzením o smrti boha. To v 21. století fascinuje jen málokoho. Lze tedy Nietzscheho dnes prohlásit za mrtvého? Pro jeho blasfemická prohlášení možná. Zavrhnout ho však určitě nelze pro akcent individualismu, který pátráním po předem známých tématech mnohdy pozornosti zcela uniká. A to je přesně to, proti čemu Nietzscheho Zarathustra bojuje – proti povrchnosti, nedostatečnému rozhlížení se kolem sebe, a podněcuje k sebevzdělávání, ke kázni a cti.

Tak pravil Zarathustra je v mnohém rozporuplné dílo. A to ať už co do kvality některých pasáží nebo co do místy ne úplně přesvědčivých či nesrozumitelných myšlenkových koncepcí. Takové už ale počiny géniů, jejichž smyslem je hlavně provokovat a podněcovat k novému přemýšlení a nahlížení na svět, bývají.

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA Fridrich Nietzsche Vyšehrad 2013, 299 stran

ZÁVRAŤ FESTIVALOVÉHO BLOUZNĚNÍ Petra Lexová

“B

ylo léto, byl festival a já byl plný očekávání.

Ne ledajakých, docela konkrétních, vždyť každá slavnost se řídí pravidly. Já je měl v malíku, a tak jsem se těšil.” Literární prvotina mladého českobudějovického autora Lukáše Csicseliho Svátek, kterou v minulém roce vydalo nakladatelství Revolver Revue, v humorné glose zachycuje dění filmového festivalu, který na týden promění malé město ve slavnost s davy nadšenců ověšených akreditacemi.

Ranní sucho v ústech v přehřátém stanu po noci, kdy se klepete zimou, či fronta na sprchy jsou rituály, které charakterizují snad každý festival. Hlavní hrdina Marek jimi čtenáře provází s nonšalancí zkušeného účastníka, který je na festivalu již počtvrté. V slavnostním reji naráží na své známé i festivalové štamgasty, jako je Všudybyl či Lennon. Ve vtipných dialozích autor vykresluje pestrou festivalovou sešlost, kdy místní oby-

vatele rozlišuje na základě vykonstruovaného dialektu.

Přes řadu známých tváří na Marka doléhá osamělost a touha po nalezení nejlépe dívčí společnosti. Staromódní romantik touží po velkém rituálu námluv, ale naráží na hranice vlastní bázlivosti a ostychu. Namísto seznámení s dívkou se pouští do sbírání dívčích suvenýrů (letmých úsměvů a pohledů) a oddává se fiktivním vnitřním rozhovorům. I setkání s reálnou Josefínou, dívkou, kterou zná z minulého roku, naráží na vzpomínku o křehké éterické bytosti, která je ve skutečnosti dívkou kyprých tvarů a nevybíravého chování.

V neúspěšné honbě za Josefínou, které se místy podobá snažení Dona Quijota, Markovi oslava pomalu uniká. Rej nadšených obličejů se mu vzdaluje a namísto něj přichází pocit vyčleněnosti a trapnosti. Ten je vykreslen v řadě tragikomických epizod, které doprovází stále četnější vnitřní monology hrdiny. Ty vedou až k závěrečnému surrealistickému obrazu festivalového šílenství v Markově hlavě, které pramení z frustrace nenaplněných očekávání i vlastního selhání. Zde se hrdina nechává unášet bujarou fantazií s pocitem člověka stojícího mimo společenské dění. Pasáž místy připomíná závěrečnou scénu Hessova Stepního vlka, kdy se hrdina ztrácí v surreálném labyrintu vlastních představ.

Přílišné sepětí autora s hlavním hrdinou a ponoření se do vnitřních monologů knize ubírá jistý nadhled. Brání větší prokreslenosti vedlejších postav, které jsou místy nahlíženy černobílou optikou: místní vs. oslavenci, intelektuálové vs. burani. V tomto ohledu je světlou pasáží střet hlavního hrdiny s místním usedlíkem, který mu popisuje vyšinutí městečka z vlastní pozice a nabízí kritický pohled na festival.

Autor se v knize snaží vymyšleným dialektem oddělit místní obyvatele od návštěvníků festivalu. Na jednu stranu glosuje místní maloměstské poměry a dává vyniknout rozdílu s oslavenci, zároveň je zde cítit pejorativní závan výsměchu. Kniha nejvíce vyniká v humorných dialozích, kde je načrtnuta současná zlatá mládež a její všednodenní problémy a názory.

Přes předešlé výtky představuje Svátek humornou sondu do života pražského intelektuála, který opustil známé prostředí své kavárny a vydal se vstříc festivalové džungli.

SVÁTEK Lukás Csicsely Revolver Revue 2016, 168 stran

Anketa

Které doporučení hodné knihy jste v poslední době přečetli?

Jiří Česnek pingl

Člověk taky furt nečte jen knížky, že jo? Na internetu je hafo zajímavýho a ještě víc nezajímavýho. K tomu špatnýmu řadím hlavně blogy lidí, co když udělají nějaký vtip a ten se náhodou někomu líbí, tak si automaticky hned myslí, že jsou mega writeři. Tuhle mě překvapil ten moderní fotr a pak jsem hned nakoukl do Deníčku moderního páru, kterej už psal se svou paní. To bylo na ožrání, jak debilní to bylo. Ze všech blogů je pro mě tím nejlepším čtením Prigl.cz. Píšou ho pánové, kteří smysl pro humor mají, s velkým fištrónem a jejich články jsou vtipné hlavně proto, že jsou pravdivé. Jak je dneska doba velkýho ojebávání, jak pracovat znamená vydělávat háky pro prachatý voly v manažerskejch pozicích, jak celkově dnešní doba spíš dělá z lidí voly, kteří jen čumí do mobilů a poslouchají Michala Davida. Už se těším na jejich knížku Úvod do současné trapnosti, kterou ze svých článku sestavili a vydali před Vánoci.

Lenka Krumnow germanistka

Než se opět před volbami rozvíří populistická témata – především ta, která vyvolávají strach z ohrožení naší národní identity – bylo by dobré, kdyby se v češtině mohl objevit román německé autorky Jenny Erpenbeckové Gehen, ging, gegangen. Tématem románu, oceněného loni významnými německými cenami, je uprchlictví. Vychází ze skutečných událostí, kdy v centru Berlína řadu měsíců stanovali utečenci především z Afriky a snažili se upozornit na svou situaci.

Trpěni uprostřed Evropy, zploštění do formulářů s žádostí o azyl, odsouvaní ze zorného pole do ubytoven za městem, objekty sociologických výzkumů. Jenny Erpenbecková však zachytila i to, co si neuvědomujeme nebo nechceme vidět – že každý z utečenců s sebou nese bolestivé osudy, ztracené majetky, smrt blízkých a psychické rány. A než tohle česky vyjde, sáhněte po Únavě materiálu od Marka Šindelky.

Ondřej Selner student

Spousta jmen dějin české literatury mi nahání husí kůži. Patří mezi ně i Marie Majerová. V rámci studijních povinností jsem se vydal do tajů dlouho obávané Přehrady (knižně 1932). Očekávání se samozřejmě naplnila – kniha je plná milovníků betonu, mužů nikoliv se šedinami, nýbrž se zbytky cementu ve vlasech, a žen, jež plodí v duchu budovatelské integrity a vize revoluční socialistické společnosti děti: „Obě jeho díla spatří světlo světa za jeden den. Přehrada a syn.“ Obsahově nestravitelné, formálně ale knize nelze upřít zajímavost. Když už totiž není ničím jiným, tak alespoň dokonalým dokladem dobové avantgardní prózy hledající nový tvar. Pro milovníky asfaltu libovka s třešničkou na dortu.

ART

ZTIŠENÍ JE PODMÍNKOU KRESBY I MODLITBY Jiří Ptáček

24 – 25

březen/duben 2017

Nika Brunová (portrét) archiv Pavly Tiché

V

těchto týdnech Pavla Tichá dokončuje rozsáhlou sérii abstraktních kreseb, které se staly jejím návratem k výtvarnému umění a zároveň duchovní zkušeností s koncentrací a ztišením.

Pracuješ na základní škole v Římově?

Co tam děláš?

Asistuji jednomu chlapci, který potřebuje doprovodit každodenními záležitostmi.

Dělám mu vlastně takového překladatele.

Jak ses k tomu dostala?

Začala jsem jako školnice. Pocítila jsem ale potřebu pohnout se z místa a doplnit si vzdělání. Chtěla jsem pracovat s dětmi.

Proto jsem si udělala kurz pro asistenta pedagoga. A do toho přišli rodiče chlapce, se kterým jsem předtím soukromě dělala grafomotoriku, a požádali mě, jestli bych ho

nemohla doprovodit ve škole. Vlastně ani nevěděli, že si na to zrovna dělám kurz. Byla to taková pěkná souhra.

Zmínila jsi, že se věnuješ grafomotorickým cvičením. Co to je?

Netroufám si tvrdit, že jsem odborník. Jak ale vyrůstaly moje děti, všimla jsem si několika vážnějších problémů s držením tužky. Vedla jsem domácí kroužek se zaměřením na grafomotoriku pro děti ze základní a mateřské školy. A viděla jsem, že už předškolní děti postrádají výtvarnou uvolněnost a mají špatný úchop tužky. V Praze na kurzu paní doktorky Kleplové jsem se dozvěděla, že v raných fázích vývoje děti mohou přeskočit užívání některých svalů, případně mohou mít takovou vrozenou dispozici. Výtvarná činnost a cvičení to mohou napravit. Ve školkách a školách například často kreslí na malé papíry. Jenže důležité je, aby kreslily na velké plochy, kde se mohou pořádně rozmáchnout.

Jak to může pomoct?

Velký formát zapojí celé tělo, což je pro dobré držení tužky a pozdější psaní důležité. Pomáhají například cviky pro rozvoj práce obou hemisfér, jako je třeba tleskání, střídání rukou a nohou podle naučeného rytmu. Nabízí se mnoho způsobů, jak děti hravě rozvíjet, a to nejen malířsky. Je možné vrátit se u dítěte i několik let zpět a napravit díky cvičení a tréninku špatný úchop tužky.

Měla jsi dlouhou pauzu v malování. Pak jsi zničehonic nakreslila čtyřicet kreseb za čtyřicet dní. Dělala jsi jediné: obtáhla jsi na papír obrys misky a tužkou jsi vykrývala vnitřní plochu kruhu. Na závěr jsi kresbu obkroužila akvarelem.

Bylo to v období, kdy jsem se neuměla zastavit a malovat. Když jsem ale byla s dětmi delší dobu doma s neštovicemi, zamyslela jsem se.

Souviselo to s postní dobou. Snažila jsem si vymezit na každý den díl, kdy bych se usebrala. Nějak si ho vyznačit. Miska byla předmět, který byl poblíž. Když jsem ji otočila a obkreslila, stala se pak jakýmsi stínem na papíře. Začala jsem popeleční středou a čtyřicet dní jsem se snažila opakovat to samé. I když se nikdy nic nezopakovalo přesně.

Výsledkem je jakýsi deník, otisk té chvíle, co jsem kreslila. Kresba se tak stala součástí každého dne, což mě zcela naplňovalo.

Po této sérii jsme se dohodli, že zkusíš podobným způsobem pracovat po dobu jednoho roku. Kdy se ke kreslení dostaneš?

Večer. To je jediný čas, kdy to je možné. Ruka je někdy unavená a potřebuje čas, aby mi dala určitou jemnost. Večer se ale zklidní denní režim a mně nevadí sedět a počkat si.

Snadněji se dělá, když odejdou myšlenky. Někdy to trvá déle, ale dostanu se do toho vždy. Může to znamenat, že udělám víc vrstev kresby přes sebe.

Nakonec jsem ale buďto spokojená, nebo si řeknu, že lepší už to nebude.

Ošidit to ale nejde.

Má tato práce i duchovní rozměr?

Jedná se o vymezený prostor, kdy se děje pouze to, a přitom se otevíráš komunikaci s Bohem. K modlitbě potřebuješ řád a ztišení. A tohle

Skleník IV, 2011, akvarel na papíře

se přirozeně spojuje s mým kreslením.

Není to prvotní cíl, spíš praktický důsledek. Od počátku mi šlo o zklidnění a ztišení. A vnitřní ticho je podmínkou kreslení i modlitby. Bez něj nejde dobře ani jedno. Nezobrazuji tedy náboženský motiv, ale přitom se jedná o spojení obou rovin.

Byly to špatné obrazy?

To ani ne, byly pouze pro radost. Přišlo by mi ale legrační, kdybych zrovna já zobrazovala světce. Takže jsem se tomuto tématu cíleně nevěnovala. Do mé malby se z toho asi často něco promítlo, ale myslím, že kdybych to dělala cíleně, tak by se to minulo účinkem.

Ve tvých obrazech hrálo vždy velkou roli světlo. Tvé obrazy zahrad a skleníků vždy stály na zářích a proudech světla.

Světlo vnímán jako zvláštní hmotu.

Už jako dítě jsem v něm měla zálibu.

Pamatuji si, jak jsem jeho proměny pozorovala v kostele. A vnímala jsem ho také jako komunikaci při modlitbě.

To byla samozřejmě víc fantazijní záležitost než duchovní, ale cítila jsem, jak prozářilo celou duši a já jsem se chytla.

K tomu jsem se vrátila ve sklenících.

Zaujalo mě na nich, jak se světlo proměňuje při průchodu vrstvami tabulek skla, z nichž některá jsou zašpiněná.

A také v krajině nebo na zahradách mě zajímalo sledovat skladbu světelných skvrn. Ale nikdy se mi to ještě nepodařilo namalovat tak, jak bych to chtěla.

Takhle se ale náboženské umění nehne z místa.

To je pravda. Dívám se na to s lítostí.

Možná je to ale pouze fáze a jednou se toho možná budu moci zúčastnit. Ale to bych musela vědět, jak na to. Do té doby se nechci věnovat tomu, s čím se neztotožním úplně.

Neměla jsi někdy ambici malovat náboženské obrazy? Současné křesťanské umění se topí v kýči.

Takovou ambici jsem kdysi měla. Ale když jsem v patnácti namalovala obrazy pro našeho pana faráře, tak jsem ji ztratila.

Pavla Tichá Narodila se v roce 1982 a vyrůstala v Českých Budějovicích. Žije v Římově. Vystudovala SUPŠ sv. Anežky České v Českém Krumlově a Fakultu výtvarných umění VUT v Brně. V roce 2005 se umístila v umělecké soutěži Arskontakt. Prozatím poslední výstavu měla před třemi lety v pražské Galerii 35m2. Spolu se sestrou Kamilou Zemkovou uspořádala výstavu v Galerii Ferdinanda Baumanna (2011). Obě se zúčasnily kolektivní výstavy Co čekat od klasické generace? v českobudějovické galerii Měsíc ve dne (2010).

STUDENT SOLIDARITY:

26 – 27

březen/duben 2017

OPINION/ART

FROM ČESKÉ BUDĚJOVICE TO SERBIA Natalie Czaban Ángel Haba Coco

S

tudent Movement for Solidarity (Studentské hnutí za solidaritu – SHzS) launched its first public event of 2017 this month, welcoming feedback from members of its team who spent the freezing first weeks of the new year volunteering in refugee camps in Šid, Serbia. The event, in Horká vana, on March 1st, marked the start of a series of monthly gatherings, aimed at bringing together people who are concerned with promoting tolerance and finding ways to address the refugee crisis.

Klára Plešingrová, one of the founding members, explained, “The initial aim of the group was to open a space for more tolerant discussion of these issues of migration

and refugees in the society we live in. We want to present at least an alternative to the lies and fear which surround these issues, to deal with the real facts and causes behind this new wave of migrants.”

Inspired by the work of SHzS in Prague, the České Budějovice group was set up by students from the Pedagogical faculty of the University of South Bohemia (JČU), who arranged a series of talks on migration for children in local secondary schools. The group has gone on to provide concrete solidarity and to support refugees and migrants in Europe. Klára, who spent a week in Serbia in February, says, “It is so helpful to have personal experience with the people coming to Europe.

This experience facilitates a deeper understanding of the causes and consequences of migration, opens up the opportunity for solidarity and helps us turn away from hatred and xenophobia.”

As well as a cycle of public information events, the group is coordinating with Amnesty International to put on an exhibition of photogra-

phs from the Serbian camps. This will take place in April, in Studentský klub Kampa, part of the JČU campus. Photographer and Erasmus student Ángel Haba Coco, from Valencia, Spain, spent a week in Šid in early February. He hopes that having the exhibition on campus can bring the horrors that are happening in Serbia to the attention of not just Czech students but to international ones as well.

“What’s happening in Serbia concerns all of us, as Europeans,” Ángel says, on why students should pay attention to his pictures. “At present we are just keeping refugees stranded on the other side of Europe’s borders, as is happening in Serbia and pretending that nothing is our fault. Our governments will try to keep us distracted and say this crisis is not our responsibility, but in reality it is up to all of us to help.”

Interested in helping? Come along to an event! For more information on SHzS and on Ángel’s exhibition, you can find us on Facebook: Studentské hnutí za solidaritu České Budějovice.

A JE TAKOVÉ TICHO, ŽE JEJ MUSÍŠ VYSLOVIT Petra Lexová ČTK

V

Českém umění druhé poloviny 20. století lze vedle Evy Kmentové či Běly Kolářové označit Adrienu Šimotovou za jednu z nejpozoruhodnějších autorek. Její osoba bývá často opředena mýtem o křehké výtvarnici s andělskou duší. Adriena však nebyla křehká ani éterická.

Byla silnou osobností, která čelila řadě osobních tragédií, jež se explicitně promítaly do její tvorby prostoupené úvahami o podstatě člověka a smyslu jeho existence.

Jak poznamenal její dlouholetý přítel, historik umění Jiří Šetlík na podzimní konferenci k jejímu dílu: „Adriena byla ženská z masa a kostí, která se ráda bavila, oblékala a byla ráda veselá.“ Na Šimotovou není třeba vzpomínat se zbytečným patosem. Její dílo je silné i bez něj.

Už delší dobu přemýšlím, co v díle Adrieny Šimotové vyvolává úvahy o její křehkosti. Pravděpodobně je to vizualitou jejího díla, které použitým materiálem a technikami vzbuzuje dojem pomíjivosti.

Vedle malířských začátků v 50. a první polovině 60. let, kdy se věnovala především abstrahované figurativní malbě, začala na jejich sklonku experimentovat s výtvarnými technikami, z nichž nejcharakterističtější spočívaly v mačkání, prořezávání a vrstvení papíru nebo otiscích lidského těla. Její tvorba tak napovídala o křehkosti a nepředvídatelnosti lidské existence, kterou lze jako papírovou membránu snadno přetrhnout nebo u papírových objektů hlav nahlédnout do jejich vnitřní dutiny. Důraz kladla na haptickou stránku jednotlivých děl, která často vzbuzují dojem, že se při doteku zbortí do sebe.

V díle Šimotové spatřuji největší přínos v samotné schopnosti vzbuzovat otázky, a to aniž bychom znali její životní příběh. Jakoby narážela na všeobecně lidské hodnoty, které nemusí být explicitně řečené, ale v díle je lze tušit. Když vidím její frotáže lidského těla zaznamenané barevnými pigmenty na jemný zmuchlaný papír, nutí mě to přemýšlet o vlastním těle. O dotyku a tlaku, který mu pohyb křídou způsobí,

i co mu způsobuji já svým každodenním jednáním. Právě schopnost umění vzbuzovat v nás otázky je podle mého názoru jednou z jeho nejsilnějších hodnot. V zahlcení informacemi, neustálem napětí a stresu, jako bychom ztráceli přirozený svět okolo. Když jsem viděla dílo Adrieny Šimotové poprvé v galerii Rudolfinum měla jsem dojem, že mě zastavit donutilo. Samozřejmě podobný účinek nemá na každého. Důležité je, že v sobě touhu po tázání se obsahuje.

Galerie současného umění a architektury v Českých Budějovicích představí dílo Adrieny Šimotové na dubnové výstavě (viz zadní strana našeho časopisu).

Kurátor Michal Škoda se jej rozhodl prezentovat již podruhé, a to s odstupem dvaceti let. Jak sám popisuje, je pro něj stále aktuální a silné. Výstava volně naváže na jednu z posledních prezentací autorky za jejího života, výstavu ve White Gallery v Osíku z roku 2012. Její název tehdy parafrázoval verš Vladimíra Holana: „A je takové ticho, že je musíš vyslovit: a to ty, právě ty!“ Šimotová zde představila své poslední práce zaměřené na médium kresby s důrazem na její procesualitu, kdy řada děl působila nedokončeným dojmem. Jako verš naznačené básně v divákovi díla rezonovala svou naléhavostí, kterou si nesou stále.

Adriena Šimotová (1926–2014)

Byla česká malířka, grafička a sochařka, jejíž dílo prostupuje hluboký zájem o lidské tělo.

Studovala na Státní grafické škole v Praze u profesorů Richarda Landry a Zdeňka Balaše a později na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Josefa Kaplického. Zde se seznámila se svým manželem Jiřím Johnem a navázala důležité přátelské i pracovní vztahy, jež později vedly k založení umělecké skupiny UB 12. Na uměleckou scénu vstoupila v druhé polovině 50. let. Úspěšná kariéra potvrzená zvýšeným zájmem dobové kritiky (Chalupecký, Padrta, Lamač) byla začátkem 70. let zastavena vlivem politických i osobních tragédií (smrt manžela a později syna). Období osobní krize bylo dobou vnitřního zrání a proměny její tvorby. Opustila klasické médium malby a zaměřila se na experimentování s výtvarnými technikami.

MINI RECKY

MUSIC

INDIA India Tuhle čeládku už jsme chtěli v minulém čísle zařadit do rubriky Top 5 budějckých kapel, ale protože jsme nevěděli, jak na tom kluci vlastně jsou, a byli jsme líný se jich zeptat přímo, tak jsme se na ně vyprdli.

Vzhledem k tomu, že tenhle trojlístek vydal nedávno desku, byl by hřích nedat jim prostor teď. Za projektem stojí Tomáš Kopáček (Tempelhof, Black Tar Jesus, Latviri), což je v podstatě trochu takovej hudební mág, kterej na rozdíl od Ládi Hrušky nezkurví všechno, na co hrábne. Naopak, jeho předešlý projekty vytvořily na český scéně takový menší pozdvižení v tom nejlepším slova smyslu. A byť většina měla životnost zhruba tak dlouhou jako působení Rosickýho na zeleným pažitu, vzpomínky zůstaly. Společně s Bejbišem (Planety, Benelux a dalších milion kapel) a Sokolem (Microvomit, Nuly) vytvořili krautrockovou formaci, která má tah na branku jak Larionov/Fetisov/Makarov. Šestiválová deska se nahrávala jak jinak než u Hromiho (Five Seconds to Leave) a člověka nutí při jejím poslechu, obzvlášt na koncertu, narámně se krautit do repetetivního rytmu. Zejména poslední eskalující dvacetiminutovej track, kterej by zasel i trochu nosánkovýho rebelství Terezky Pergnerů v duši Karla Nešpora. RP

28 – 29

březen/duben 2017

PIO SQUAD Stromy v bouři Ještě pod názvem Jižní pionýři se tahle jihlavská parta zařadila k prvním misionářům českého rapu mimo hlavní město. Vždycky ji zdobila sympatická neortodoxnost, smysl pro komunitní vědomí a schopnost dotýkat se v podstatě primitivní výpovědí velmi komplexních témat. Třeba klip komentující realitu dnešního postkapitalismu prostřednictvím parafráze uspěchaného brouka kvapníka ze Včelích medvídků je prostě geniální. Loni vydané album s trochu parnasistním titulem Stromy v bouři ovšem vypustili Pio Squad po osmileté odmlce, takže hlavní otázkou bylo, nakolik se Jihlavákům podařil jejich comeback na scénu. A je zřejmé, že toto napětí prostupuje i samotnou deskou.

Budou mít po dlouhé odmlce ještě co říct? Neujel vlak českého rapu příliš daleko? Z mého pohledu se nicméně jedná o návrat vydařený.

Nečekejte kulometnou grajmovou palbu jako u Smacka, virtuózní slovní hříčky Katovy nebo sofistikovanost Vladimira 518. Pio rozvíjejí vlastní styl, byť nelze přeslechnout, že si kontakt se současným stavem scény udrželi. Stále je zdobí tvůrčí odvaha a schopnost vybalancovat jak angažovaná témata (v songech Čalantika nebo Tanec na hrobech), tak lyrické rozplývání (viz empatické Tváře). ZB

UMBRTKA Hlavní stroj Zablácená a nehostinná Plzeň, ranní dělníci směřují do šedých továren s vysokými komíny obrostlými choroši. Z nebe se spouštějí provazy vody. Bezdomovec, nádražák a zaměstnanec teplárny hrajou pod železničním viaduktem bago se smyslem života, přičemž nad pravidly hry dohlíží tvář kovošrotu a kryptobůh, pan Umbrtka.

Do kovových mračen stoupající monument v podobě hlučícího, vibrujícího stroje svolává svými rázy k modlitbě. Láska, opovržení, óda i žalozpěv společně v jednom hrníčku s ozdobnou grafikou šestikoláku. I takto by se daly načrtnout pocity z tzv. šedého metalu, který od přelomu milénia velmi agilně produkuje západočeská DIY kapela Umbrtka. Po téměř tříleté pauze vychází Umbrtkovi nové album s uhánějící, apokalyptickou lokomotivou na obalu, která jakoby předznamenává celkovou energii nahrávky a charakter skladeb. Ty určitě potěší příznivce skandinávských Darkthrone a Burzum nebo českých Master’s Hammer. Na své si ale dozajista přijdou i rozvážněji filozofující milovníci industriální poezie s originálním puncem Umbrtky. Prachmatický epos symbolicky ukončuje budovatelská hymna Práce, radost, válka, která klidně mohla vzniknout na společné dovolené s kultovními Laibach. CN

ESAZLESA Společnost psů Tahle banda z Chebu platí na jihu, obzvlášť v Budějovicích, za takovou modličku.

Tudíž je vydání novýho písničkovýho výlisku takovou menší událostí, třeba jako když přijede Pohlreich do Igy. Kor když na nový matro čekáte čtyři roky. Jasně, pořád se tahle doba dá ukrátit fetováním, ale i tak je to dost dlouho. Po návštěvě posledního koncertu jsem byl mírně rozmrzen, protože probíhala snaha o více zpěvů, takže to znělo víc gej a míň hc. Do úst se tedy drala otázka směřovaná do nikam: bude to tak i na novince? Po spuštění play mizí obavy v mlze jako gorily. Hutný postrockový melodie protkaný starým dobrým screamem opět rezonují vaším přehrávačem.

Vítej zpátky ušní deprese. Symbióza textu s hudbou dala vzniknout první dlouhotrvající plotně a trvalo to jen tři épéčka, jedno splitko a sedm let. Za zmínku stojí i zajímavý hostovačky v podobě Sisho řevu, Takonovy (Velo) trumpety nebo třeba mluveného slova paní Lipové. Angreštkem na dortu je pak grafický návrh obalu od Musy, což je pán, kterej kromě hokeje, bodání jehel do lidí a malování zbytečně velkejch obrazů ještě osouložuje Vicu Kerekes. Na desce je nejlepší, že si na nic nehraje a přitom skvěle hraje. Pokud budou Bouše a spol. ve studiové tvorbě i nadále takto pokračovat, rád jim odpustím občasnej koncert, kterej bude znít, jako když Jared Leto letí 30 sekund na Mars. RP

OCHUTNÁVKU RECENZOVANÉ MUZIKY MŮŽETE POSLOUCHAT KAŽDOU STŘEDU OD 19 HODIN V POŘADU HUDEBNÍ POKOJÍČEK NA UNIVERZITNÍM RÁDIU K2.

T2 TRAINSPOTTING OST

ANKETA

Muzika a Trainspotting, to k sobě prostě štymuje jako Škoďák s Burianem nebo Buriánek s Drei Wetter Taftem. Kultovní devadesátkový počin je tím filmem, kde veledůležitou roli hraje doprovodná hudba. Ta byla následně vyselektována a seskupena ve vynikající soundtrack, který se protočil nejedním volkmenem nebo diskmenem. Stejně tak tomu je i u aktuálního pokračování feťácký odysey T2. I po dvaceti letech hudba snímkem silně prorůstá a žene Boylovo parťáky kupředu. Selektoři opětovně vsadili jak na generacemi prověřená jména, tak na současné interprety, kteří mají aktuálně co říct nejen ve Velké Británii. Po boku legend jako Queen, Frankie Goes to Hollywood, RUN D.M.C. nebo Clash nalézáme čerstvou kvalitu v podobě Wolf Alice, Fat White Family, Rubberbandits nebo High Contrast.

Zásadní stopy (hnedle tři) na kompilaci zanechávají Young Fathers, jejichž Only God Knows zvyšuje výběru tep asi nejvíce. Jestli byla pro někoho hymnou prvotního soundtracku Born Slippy od projektu Underworld, tak této kompilaci by mohla klidně vládnout právě zmíněná skladba od edinburských rapperů.

Odkaz na nejznámější track Underworldu ovšem nechybí ani v roce 2016, a to díky jeho mutaci zvané Slow Slippy. Ta decentní měrou nechává rozpomínat na snímek/soundtrack dřívější a již poměrně vzdálenou vůni a rezonanci devadesátek. Podtrženo sečteno: vysoce kvalitní materiál k opakovanému užití. Takže snad už jen saluti všem přeživším mladoboleslavským jungs z vedlejších paneláků a zdravice i tobě Miloši N., kterej si to fetování jel až moc poctivě. CN

TIPYTRIKYTRIPY VelbloudVelbloud 21. 03. Jiří Schmitzer

OstinatoOstinato

02. 04. Timber Rattle (US) – ???

KomiksKomiks 07. 04. DJ Tráva

NAABNAAB

08. 04. Albatre (NL), Trrma (IT), Masáž – Velbloud

Café klub SlavieCafé klub Slavie 08. 04. Mňága a Žďorp

FabrikaFabrika

14. 04. No Turning Back (NL)

RiverRiver

15. 04. DJ Wich

K2K2

21. 04. Znouzectnost, Akia b.a.

Je půlka března, nasnadě je tedy standardní novoroční otázka: na jaký hudební počin (deska, singl, koncert, festival) se v roce 2017 nejvíce těšíš?

Václav Kupský frontman bechyňských Mulisi Mulisi

Tomáš Svoboda kamera v DVTV a foťák v Basmatee

David Nachlinger NAAB-boy

Barbora Klufová holka od Majálesů

Těším se na Magorovo Vydří na začátku prázdnin, kde jsem dosud nebyl a kde, jak to vypadá, si i zahrajeme.

Plánuju Forest Swords a DJ Koze v Praze. Fesťák bych chtěl letos zkusit Colours, ale uvidím, jak to vyjde s časem.

Zkraje dubna vydávají norská sluníčka Ulver novou desku: jelikož od jejich poslední studiovky uplynulo drahně zim, nejedno blackmetalové srdéčko zaplesá radostí. Hoši ze Skandinávie mají škatulky na salámu a určitě na The Assassination of Julius Caesar přimíchaj elektroniku, noise nebo nějakou symfonii (a pro jednou snad vynechají bláznivý folky). Jinak je vrcholem letní sezony samozřejmě Noise party, fotbalovo-hudební festival s přesahem do ping-pongu a nudismu, po týhle slávě to letos můžeme v klidu zabalit.

Nejvíc se těšim asi na koncert Angel Olsen, asi proto, že mě baví, že můžeš bejt jenom holka s kytarou a stejně tě milujou davy. Ale určitě si pudu trsnout na The Kills nebo si podpálit Viceroyku na Maca DeMarca.

LUKÁŠ MADDOC RYVOLA DJ, pilulkový rozdavač radosti na psychiatrii

basa ve společnostech Sýček a Hameln

Co ty a Grammy?

Grammy, jó? Jsem nikdá moc nesledoval… Jako vim, že i česká jména tam zazněla…

Počkej – Markéta Irglová! Bohužel ten hlavní cajdák z Once, s kterým to měla vyhrát, mi byl okamžitě protivnej na první poslech (pardon). Potěšil mě ale úspěch Ondřeje Pivce, varhaníka, co hraje na klávesy v bandu Gregoryho Portera (ten je fakt dobrej).

Porter získal cenu za jazzový album, takže Pivec si tu sošku určitě taky zčásti užije.

Začal jsem ho sledovat víc a musím říct, že je to fakt kvalitní hráč. Kdybych měl udělit Grammy svým favoritům, byl by to třeba J Dilla (RIP), kluci BadBadNotGood (ale nevim, jestli už tu sošku náhodou nedostali) nebo třeba Flying Lotus. Každopádně když se dívám na seznam lidí, co už Grammy obdrželi (The Roots, Miles Davis, Ryuichi Sakamoto, Herbie Hancock apod.), tak nebude ta akademie zas tolik mimo mísu.

Co ty a Grammy?

Nechápu, proč ty hvězdy vždycky dostávaj nějaký sošky? Co s tím, že jo? Beztak to pak ztratí někde při stěhování nebo to skončí jako otvírák na pivo.

Já bych to pojal úplně jinak. Udělal bych z toho takovou pěknou tombolu. Adele by vyhrála třeba fancy zájezd na Lipno, Megadeth poukázku na vepřový hody do pěkný knajpy v Budějcích a Beyoncé nějakou lahvinku pořádnýho portskýho, žádnej „Kaufáč“ samozřejmě.

MUSIC/COLUMN

Co ty a granny?

Granny? Já radši MILFky… Nejsem perverzní vnouček, hehe. Pro mě bude babička vždy synonymem dlouhejch dialogů a zastání v názorech, který rodiče obtížnějc kousali. Jo a pak je to čaj, jídlo a občasný peněžní příspěvky, hehe. Čau babi!

Co ty a gramy?

Pár jich padlo… Ale nedělalo mi to dobře. Naposled si pamatuju Orange Willy – dva raketové motory v týle. Navíc když u nás na klinice vidím, co to dokáže rozjet, chuť legalizovat tě celkem rychle přejde. Lidi by si měli uvědomit klady i zápory. Není to pro každýho. A párno? V tom jsme prej v Budějcích přeborníci.

Pot, hnus, agrese, kreace, kremace… Snažim se to ignorovat.

Co ty a daňový přiznání?

Voser. Dělá to za mě zaměstnavatel…

Sorry jako / Není to tak, jak to vypadá, já ti to vysvětlím Za koblihu si svobodu nekoupíš… Sorry jako! Škoda nevařit / Škoda Octavia Škoda? Škoda, že ji nemám… Škoda je umřít.

Hitomi Tanaka / Akira Kurosawa Asa Akira.

Co ty a granny?

Někdo mi nedávno řekl, že starý poleno nejvíc hoří. Já nevím no, pořád na to nemám chuť kliknout.

Co ty a gramy?

No přibejvaj, co ti na to mám říct...

Co ty a daňový přiznání?

To mi povídej, ani mi nemluv.

Sorry jako / Není to tak, jak to vypadá, já ti to vysvětlím Já jsem kluk ze vsi, nerozumím politice. Škoda nevařit / Škoda Octavia Škoda mluvit.

Smarty 39 / Jágr 45 Nevím, sorry jako.

Hitomi Tanaka / Akira Kurosawa Hele takhle, Kurosawa byl malíř filmovýho plátna, mág obrazu i zvuku, mistr emocí, ale nenatočil žádný bukkake a nemá kozy velký jak celej internet. 1:0.

inzerce

BIO / ZDRAVĚ / FAIRTRADE LOKÁLNĚ / SEZONNĚ S RESPEKTEM K PŘÍRODĚ

březen/duben 2017

Smarty 39 / Jágr 45 Jiří Kára – východní tažení SS division wallonien 41–45.

30 – 31

VENCÁK

Fér Café - místo vašeho setkávání

VYPNĚTE TELEVIZI, ODLOŽTE FEJSBUK, POJĎTE DO KAVÁRNY Nabízíme: Výborné snídaně / Polévky a quiche / Domácí zákusky / Bezlepkové pokrmy / Veganské pokrmy a veganské kávové nápoje / Pivo a bio víno / vše v BIO kvalitě / Otevřeno v neděli / Dětský koutek

Česká 153/38, České Budějovice Otevírací doba Po–Pá 8:00–20:00 So 8:00–18:00 Ne 9:00–18:00 www.fercafe.net

London Calling

Stick to your faith just like egg free spaghetti sticks together

If you are tired of all the official religion fellowships which you are being fed with by media and social sites then I´ve got a solution for you. Believe in FSM. No, this is not encouragement to start with the next level of BDSM. All you need or what is recommended is not to suffer from celiakia. It could complicate your conversion.

I am quite sure you have heard of pastafarianism and thought it was a very silly idea and a concept that does not make sense at all. Let me just explain several advantages of this religion that might actually help you understand and get familiar with the whole thing. I´ve done a little research for you which even made me become a member!

I am going to mention the main reason in a bit. I went through the whole WikiHow manual “How to Become a Pastafarian” and it´s my pleasure to introduce you to the basic principles and instructions.

I put the particular points of its doctrine not according to WikiHow but according to my point of relevance.

1. One of the main Pastafarian Holidays is happening on the 19th of September! It´s my birthday!

Ok, that might not be crucial for you but listen, that´s what made me become a member.

2. FSM as mentioned above is not anything you should be scared of. It is an acronym for Flying Spaghetti monster.

3. Wish to join the church! At the moment when that happens you automatically become one of us. You do not pay anything, do not participate in any ceremony. Nothing. Simple as it is.

4. At every available opportunity, talk like and/or dress as a pirate. Pastafarianists do not have saints. They kind of worship pirates. (According to WikiHow: Pirates enjoy beer, grog, wenches, the high seas, and anything that can get them a day off work.)

5. Celebrate Pastafarian Holidays: see point 1. However, there is supposed to be a celebration every Friday. It´s like the sabbath for Pastafarians.

No special effort is needed.

Celebrate Fridays by drinking beer and relaxing. Ramendan is another important time of the year when you eat pasta only.

But careful, just after sunset!

6. Have a good time. The most important rule that you have to stick to!

7. Spread the church‘s good news with FSM propaganda. Official materials are available online.

8. Do not prosecute anyone who does not believe in the FSM. Just cook nice pasta for them.

9. Pray to the FSM. Here is an example of one of the prayers: Grant, the Flying Spaghetti Monster, thy sauce; and in sauce, noodles; and in noodles, meatballs; and in meatballs, knowledge; and from knowledge, knowledge of what is tasty; and from knowledge of what is tasty, the love of spaghetti; and from spaghetti, the love of the Flying Spaghetti Monster. Ramen.

10. Never give up your faith even if you are being forced by a government agency. There´s an excellent example out of all. In 2013, Czech Pastafarian Lukáš Nový won a legal battle to wear a strainer on his head for his government ID photo, citing religious reasons.

ŠÁRKA KOTZINOVÁ

Škoda nežít naplno

Sbaleno na Bali

Po vydání druhé kuchařky jsem si řekl, že to chce zase novou motivaci, inspiraci a trochu relaxu. Tak jsem spontánně sbalil kufry a na konci prosince vyrazil s kamarádem Jesusem na gastro trip po Bali.

Už jen odlet na Silvestra stál za to. Na obrovském madridském letišti jsme byli tou dobou snad jen my a personál a Nový rok jsme slavili ve vzduchu. Pokud ale čekáte bouřlivé oslavy, asi zklamu: slavil jsem jen já, Jesus a starší pár v zadní řadě, ostatní spali.

Byla to moje první Indonésie, a co vám budu povídat, je to vážně jiný svět. Život jede naplno celých 24 hodin, přesně tak, jak se mi to líbí. V hlavní roli jsou skútry, protože doprava autem je vážně na dlouho, zato benzín koupíte úplně všude – kolikrát i ve „večerce“ v lahvích od Absolut vodky. Řídit na Bali pro změnu můžete i jako dítě a bez řidičáku. Za celou dovolenou jsem ale nenarazil ani na jednu bouračku.

Kapitola sama o sobě je ale rozhodně jídlo. Super oběd si můžete dát rovnou u silnice, vlastně téměř vždycky u silnice, protože zástavba jinde ani není, na větší čtvrti narazíte jen těž-

ko. Zdejší kuchyni šéfuje určitě rýže, která se pěstuje úplně všude. Jídla jako nasi goreng (tak trochu indonéské rizoto), satay s rýží, ryba s rýží, občas nějaké ty nudle, opět hlavně rýžové, jsou tady na denním pořádku, ale taky třeba křupavé pečené sele babi guling.

Zato gastro trendy, ty se moc neřeší. Třeba hamburger seženete leda tak v Burger Kingu. Místňáci si doma téměř nevaří, naopak kolikrát vezmou večer pojízdné vozítko aka kuchyni a vyrazí na ulici prodávat jejich street food. I když by se možná česká hygiena děsila z podmínek, ve kterých to vaří, bát se rozhodně nemusíte, všechno je hodně čerstvé a nechybí chilli. Největší paradox jsou pak určitě ceny – oběd na ulici si v pohodě dáte třeba i za 15 korun, v restauraci to vyjde o něco dráž, ale pořád jsou to v přepočtu srandovní ceny.

Máte chuť na kilo královských krevet za 60 korun, červeného tuňáka za 200 nebo si chcete zarybařit na otevřeném oceánu? Pak rozhodně na Bali vyrazte. Někdo vám asi řekne, že už je to hodně turistická lokace. To možná jo, ale stačí se pohybovat tam, kde žijí místní, komunikovat s nimi (většinou umí anglicky) a rázem se dostanete na místa a ochutnáte jídla, o kterých by se vám ani nesnilo. A pokud chcete zažít Bali tak 20 let zpátky, vyrazte na Lombok, ostrov vzdálený asi 2 hodiny lodí, ale turisticky téměř nepoznamenaný.

Poznamenat vás může, stejně jako mě, leda nějaký ten komár. Každopádně návštěvu nemocnice neberte jako noční můru – vlastní pokoj s LCD televizí, koupelnou, wi-fi a tříchodovým menu dle výběru! Osobně nic takového k fungování vážně nepotřebuju, ale když máte pojistku a jde vám skoro o život, není to vůbec špatné. Stejně jako mít zručného pilota, kterému nedělá problém nouzové přistání.

O tom ale zase někdy jindy…

MARTIN ŠKODA

ADRIENA ŠIMOTOVÁ A J E TAKOVÉ TIC HO. . . ( I I )

24. 3. – 22. 4.

V E R NIS Á Ž V ÝS TAV Y 2 3 . 3 .

GA LERIE SO UČ A SN ÉH O U MĚ N Í A A R C HI TE K TU RY / D ŮM UMĚ NÍ ČE S K É BUD Ě JOV ICE