Milk & Honey #20

#

20

NETUCTOVÝ BUDĚJOVICKÝ MAGAZÍN

ZDARMA DOSTUPNÝ NA SPRÁVNÝCH MÍSTECH

MILK & HONEY: VYCHÁZÍ V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH SEDMKRÁT ROČNĚ | # 20 (3. 11. 2017) – ŘÍJEN/LISTOPAD

ŠÉFREDAKTOR A VYDAVATEL: ZDENĚK BRDEK | DESIGN: MÍRA ADAMEC, PAVEL JALOŠEVSKÝ, HELENA HRUŠOVÁ TÝM: NATALIE CZABAN, TOM CZABAN, MARTIN DVOŘÁK, HONZA FLAŠKA, ŠÁRKA KOTZINOVÁ, PETRA LEXOVÁ, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE, JIŘÍ PTÁČEK, ONDŘEJ SELNER

FOTKY: HELENA HRUŠOVÁ, DENISA VESECKÁ, MONIKA BARTÁČKOVÁ, NIKA BRUNOVÁ | OBÁLKA: MILAN MIKULÁŠTÍK INZERCE: MARKÉTA KULÍKOVÁ | DISTRIBUCE: MONIKA ZÁRYBNICKÁ KONTAKT: MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM, WWW.MLIKOAMED.CZ, facebook: MILK&HONEY, adresa: NOVÁ 21, ČB 370 01 MK ČR: E 2237

VYCHÁZÍ ZA PODPORY:

DISTRIBUCE ČESKÉ BUDĚJOVICE: jazyková škola Aslan | AJG Wortnerův dům | bistro Cobliha | Born in London | Café au Chat Noir | Café Datel | Café Hostel Café Slavie | Cuba Bar | Dobrá čajovna | Dům U Beránka | Dům umění | Fér Café | Hammond Café | holičství Wous | Horká vana | Hotel Malý Pivovar | Infocentrum JČU kampus | JČU TF | Jihočeská vědecká knihovna | Kafé Doslova Bar | Kanzelsberger | kavárna Matice | Kavkárna | Kino Kotva | Knihkupectví U Mikuláše Galerie Liberté | MC Fabrika | Měsíc ve dne Pražírna kávy Jedna radost | Restaurace Vatikán | Singer Pub | SORTE ØYNE | Staré časy | Široko | Think Yoga Vegetárna Impala | Velbloud | Železná panna BECHYNĚ: kino kavárna | TÝN NADVLTAVOU: Městská galerie U Zlatého slunce | TÁBOR: Baobab dílna, Divadlo Oskara Nedbala, Infocentrum, stánek na Žižkově náměstí

0

CON TENT INTERVIEW:

JAN MAHR

JAN FLAŠKA:

FOTOJATKA

DNY OTEVŘENÝCH ATELIÉRŮ 2017 DENISA VESECKÁ:

INFLACE FOTOGRAFICKÝCH OTISKŮ

8 14 22 26

EDITO RIAL

V

ážení a milí čtenáři, konečně tu máme podzim! Skončilo období plánovaných týdenních pohodiček s polopenzí, grilování čehokoliv a kohokoliv a dostavila se roční doba, jež nás sytí zvláštní a velmi silnou energií a žene do prožitků a činů, o kterých bychom si v létě mohli nechat pouze zdát. Přátelé, ono třeba i takové jaro je fajn. Na jaře totiž všichni chceme kopulovat. Nicméně podzim, to je láska. Podzim to je dort jak brus, tedy je takový, jako „když brutálně š*káte toho, koho šíleně milujete“. Moji milí, náležitě si užijte, prožijte a zaznamenejte podzim. Ať už do vašich niterních nebo pomocí přístrojů externích pamětí. Inspirací vám, konec konců, může být i protkávající tematická linie tohoto čísla M&H, kterážto se věnuje fotografii. CN

COVER COLLAGE:

MILAN MIKULÁŠTÍK

O Milan Mikuláštík: Smiling Pebble (After Leonardo da Vinci), 2017

bálky Milk & Honey byly po dobu jednoho roku v rukách mladého vizuálního umělce Šimona Kadlčáka. Počínajíc tímto číslem však redakce rozdává karty jinak a na obálku každého čísla oslovuje jiného výtvarníka. Prvním je Milan Mikuláštík (narozen 1975) s digitální koláží spadající pod jeho dlouhodobý Makapansgat Project. V něm do obrazů lidí montuje reprodukci kamene, ve kterém náš dávný předek rodu Australopithecus patrně zahlédl podobu člověka. Tento archeologický nález z jižní Afriky je sice málo známý, jeho význam ale spočívá v naznačení, že schopnost symbolicky myslet může být neuvěřitelné 3 milióny let stará.

Pravěký „emotikon“, jak mu Mikuláštík v nadsázce říká, se v jeho podání stává internetovým memem, který poukazuje na naši trvalou fascinaci lidskou podobou, tedy nás samých, stejně jako na inflaci obrazů v digitálním věku. Koláž z obálky vznikla přímo pro číslo o fotografii a volně navazuje na billboard komentující dějiny fotografie v pražské Fotograf Gallery (2017).

Více na www.makapansgat.tumblr.com. JPT

SWEET HONEY & SOUR MILK

Zjara jsem tu lamentoval nad revitalizací (nevhodné slovo: obsahuje „vita“, tj. „život“, jednalo se ale o smrtící vizuální úder) areálu ZŠ Emy Destinové. Úder utrpěla další místní budova, nově školka. Žádná obyčejná, nýbrž duhová. Jupí.

Pásy jedovatých barev vydávaných za duhu. K fenoménu duhových školek napsal Arch Vader na facebookových Archwars: „Jen na český školní fasádě můžeš nakreslit duhu, jing jang a tvrdit, že je to allright a že to mají děti rády. Jinde by tě zavřeli jako magora a feťáka, tady tě oslavujou jako malíře. LSD ti štěpí osobnost. Bliješ duhu. Už se neprobudíš. Nirvana. Smrt.“ ROT

HOW TO SURVIVE AS A PHOTOGRAPHER IN LONDON

4–5

říjen/listopad 2017

COLUMN

Také jste si všimli, v kolika autech visí z vnitřního zpětného zrcátka řetízek s krucifixem či přímo růženec? Člověk by to v této (údajně) ateistické zemi nečekal. Jsou mnozí čeští řidiči opravdu tak zbožní? Mají tyto náboženské propriety v autě působit jako ochrana před nástrahami českých silnic a dálnic? Bůhví. Vonný stromeček Wunderbaum už holt asi neletí.

Poměrně častým je i křesťanský symbol ryby v okolí espézetky.

Anebo je to symbol jihočeského kapra? ROT

Šárka Kotzinová

B

eing an amateur photographer, with no formal education, and trying to live off my photography skills allows me to share with you a few tips and things you might go through when dealing with different clients. It might not help you, but here it is...

Budějcká plovárna na Sokoláku byla ministerstvem kultury uznána za národní kulturní památku. Tento potěšující fakt je poněkud kalen skutečností, že budova už poněkolikáté za sebou zůstává zavřená na téměř polovinu roku. V Budějcích tak často a citelně schází místo, kam by si místní mohli chodit zaplavat. Přitom jinde zvládají pravidelnou údržbu během čtrnácti dnů. Neznám technické detaily této bezesporu pohledné budějcké ikony, ale plovárna, kde se nedá plavat pomalu půl roku, poněkud ztrácí svou funkci. ZB

1) When photographing an Indian wedding, be prepared to take a photo of all those invited at once (even if there are over 100 people and you don’t have a wide enough lens). Also, wear something colorful.

2) When photographing at any wedding be aware that nobody is going to look into your lens, because there are at least 10 other people taking photos of the bride and groom.

3) When photographing a model/ any girl: Every model wants to look funky, playful, sexy and serious at the same time. Learn how to control your own emotions.

4) When photographing at children’s birthday parties: These occassions are often more open exhibitions of generosity of the parents than an actual childrens party.

5) When you are photoshooting a newborn baby, you will spend much time waiting for a mother to change a baby‘s diaper, get it to sleep, feed it and arrange the baby. When you finally think the moment you can press the trigger has arrived, the child will suddenly turn into a vomiting fountain.

6) Tourists want to be photographed in the most busy tourists spots. Ideally with no people in the background.

7) Do not study photography if you want to make some money.

NEPOUČITELNÍ?!

Jiří Ptáček

R

adní Českých Budějovic usoudili, že umělecká díla patří na veřejná prostranství. Dobrou zprávu kalí fakt, že opět jednali na vlastní pěst a chtěli prosadit pochybnou zakázku. Městští zastupitelé ji prozatím odložili.

Keramické plastiky Alexandry Koláčkové poznala českobudějovická veřejnost na letním festivalu Umění ve městě. Barevná naivistická zvířata, stylově blízká plastikám slavné francouzské sochařky Niki de Saint Phalle (1930–2002), zkrápěla v parných dnech hlavy kolemjdoucích osvěžující vodní mlhou, čímž si získala nespornou oblibu, a to zejména u dětí. Radní města nedávno usoudili, že to je dostatečný důvod k trvalému osazení autorčiných plastik do veřejného prostoru Českých Budějovic. Sousoší Sportovci se podle nich má stát jádrem oddychové zóny před Sportovní halou. Voda z nich sice stříkat nemá (ostatně to by působilo jako nezastavitelné pocení), zato jsme do nich měli nalít více jak 3,5 miliónu korun z veřejných zdrojů.

Bambilión v neoznačených bankovkách České Budějovice si vydobyly pověst, že se zde sochař může prosadit. Nemetodický přístup představitelů města, zdá se, totiž nekoření v neznalosti jedné, či druhé partaje, ale je vlastní celému politickému spektru. Nejznámější příklad, darovaná socha Přemysla Otakara II., byl přitom pouhým vrcholem ledovce, pod kterým již nebylo vidět například to, jaká právní klička s pronájmem prostranství před hlavní poštou umožnila osadit nevydařený Pomník letcům RAF poté, co soutěž sice proběhla, ale nepřinesla uspokojivý výsledek. Mnout ruce si může i sochař Michal Trpák, jehož Humanoidi se tiše stali inventářem Lannovy třídy.

Přístup (anebo spíše ne-přístup) nehodný krajského města se měl zopakovat v případě oddychové zóny se Sportovci. Návrh radě předložil magistrátní Odbor kultury

a cestovního ruchu, což celému procesu dalo nádech legitimity. Radní ovšem opět opomněli položit několik zásadních otázek. Například, jestli využili kontrolní mechanismy, kterými by sami sobě zaručili, že volí správně. Veřejná soutěž s komisí, do které vedle investora pozvou také nezávislé odborníky na umění ve veřejném prostoru, přinejmenším minimalizuje riziko, že bude vybráno dílo nízké kvality.

Radní se rovněž neptali, jestli požadovaná cena není přemrštěná. Částka 3 milióny korun, kterou DPH navýší o dalších 600 000, totiž u záměru vyžadujícího pouze kosmetické úpravy terénu zjevně přemrštěnou je.

Umělci sice mají svaté právo požadovat za své umění třeba i „bambilión v neoznačených bankovkách“, adekvátnost jejich požadavků však alespoň do jisté míry prověřují trh a srovnávací analýzy. V materiálech Odboru kultury a cestovního ruchu analýza přiměřenosti cenové rozvahy nebyla, radní ji ale ani nepožadovali a klidně požádali zastupitele o převod financí z jiné rozpočtové kapitoly města. Se 3 milióny korun by přitom bylo možné vyhlásit dvě až tři luxusně finančně zajištěné soutěže, které by vedly k realizaci uměleckých děl v podobném rozsahu.

Poslední, avšak z logiky věci primární otázka se ale týká potřebnosti kultivace prostranství před Sportovní halou.

Nevyhovující starou budovu chce město přestavět, takže by se nabízelo, aby se nové trendy a požadavek na umělecká díla v areálu zahrnuly do podmínek veřejné zakázky na její stavbu. Rada města se ovšem vydala opačným směrem a hodlala řešit jeden klas, aniž by si napřed udělala představu o celém lánu.

Pomníky politického diletantismu Městské zastupitelstvo na jednání dne 18. září nakonec peníze odmítlo přesunout. To ovšem neznamená, že tím mizí celý záměr oddychové zóny s velmi drahými sochami, které mají být vybrány bez rovné soutěže. Je proto namístě připomenout, že socha Přemysla Otakara II. se již stala „pomníkem politického diletantismu“, dávaná za odstrašující příklad daleko za hranicemi jižních Čech.

Pochybení dnes přiznává i Hnutí Občané pro Budějovice, jehož primátor svého času aktivně za sochu loboval, ve svém kritickém stanovisku ke způsobu opatření Sportovců. To do budoucna naznačuje možnou změnu politické kultury. HOPB je však dnes v opozici, zatímco současné vedení města si patrně touží prošlapat vlastní cestu k bolestnému prozření. autor je kritik umění a kurátor

NA FOTKY S PODBĚRÁKEM

6–7

říjen/listopad 2017

URBAN LIFE

Zdeněk Brdek

archiv Jihočeského výlovu

M

e zi pravidelné budějcké akce zabývající se fotografií patří bienální přehlídka Jihočeský výlov, která se letos uskuteční už posedmé. Festival bude zahájen v pátek 6. října, kdy proběhne série navazujících vernisáží. K hlavním organizátorům akce patří fotograf Miro Švolík, jenž je řazen k tzv. slovenské nové vlně, což je pojem označující slovenské tvůrce studující v 80. letech společně na pražské FAMU (dalšími jsou třeba Vasil Stanko, Tono Stano nebo Kamil Varga). Miro Švolík prozradí více v následujícím rozhovoru.

Mohl byste stručně představit festival?

Co je jeho cílem a proč jej pořádáte?

Jihočeský výlov je bienále tvorivej fotografie. V českobudějovických galériách a umeleckých kaviarňach sú v rámci festivalu vystavené fotografie autorov a autoriek, ktorí sú rôznymi spôsobmi prepojení s južnými Čechami. Súčasná juhočeská

fotografická scéna je bohatá na tvorcov a to nám umožňuje realizovať tento nevšedný, ojedinelý projekt. Zámerom je trvalé mapovanie fotografickej scény a výlov fotografií v tunajších umeleckých vodách. Vernisáže všetkých výstav sa odohrávajú v jeden deň za osobnej účasti autorov a kurátorov.

Jedná se už o sedmý ročník festivalu.

Pozorujete u akce nějaký vývoj?

Prvý ročník festivalu (2008) bol realizovaný ako jedna skupinová výstava 18 fotografov a fotografiek z Českých Budějovíc. Ďalšie tri ročníky festivalu sa uskutočnili už približne v 10 výstavných priestoroch. Zámer bol čo najpodrobnejšie zmapovať súčasnú fotografickú scénu v južných Čechách. Posledné tri ročníky už majú konkrétnu festivalovú tému, podľa ktorej sú pozývaní autori na výstavy. Témy boli Mladá krev, Senioři a teraz najnovšie Dokument a reportáž. Ďalšia línia vývoja je v tom, že prvé 4 ročníky boli realizované každoročne a tri posledné sú realizované po dvoch rokoch ako bienále.

Teší nás aj, že festival je trvalou akciou na kultúrnej mape v Českých Budějoviciach.

Jak obecně vnímáte budějckou, potažmo jihočeskou fotografickou scénu? Myslíte, že má nějaká krajová specifika? Špecifikum tu je. Spoluvytvárajú ho fotografické individuality, osobnosti (Václav Němec, Jan Mahr, Kamila Berndorffová atď), legendy fotografie (Michal Tůma, Petr Velkoborský atď.), ich činnosť a ich realizované fotografické výstavy. Ďalej fotografické festivaly (Jihočeský výlov, Blatenský fotofestival), výstavné priestory (Galerie Nahoře, Kavárna kina Kotva, Alšova jihočeská galerie atď.), fotografické akcie (Fotojatka, fotografické výstavy na Dnech slovenské kultury), fotografické skupiny (Vývojka). A mohol by som menovať ďalšie a ďalšie. Už teraz sa teším na to, čo nové sa kde zase objaví, vznikne.

Sám jste fotograf. Na čem právě pracujete?

Vrátil som sa pred niekoľkými dňami z Bratislavy, zo sochársko šperkárskeho sympózia, na ktorom som fotografoval skupinové portréty účastníkov. Dva týždne predtým som realizoval podobný druh

práce v dizajnérskom štúdiu v Leidene v Holandsku. Teraz to celé spracovávam, dávam dohromady. Finišujeme na príprave fotografického festivalu Jihočeský výlov 7. Za niekoľko dní ma čaká hodnotenie videí v súťaži Czech Press Photo, kde som členom poroty v sekcii video. Ďalšia práca v porote ma čaká v Bratislave tiež na fotografickom festivale. Koncom leta som zrealizoval a vydal katalóg z prác študentov fotografie z Akadémie výtvarných umení v Bratislave, kde som pôsobil 8 rokov ako vedúci Ateliéru kreatívnej fotografie.

Jaký typ fotografií se vám osobně líbí?

Páčia sa mi napríklad fotografie Jaroslava Rösslera, Duana Michalsa, práce študentov v Bauhause a surrealistické výboje. Ale aj súčasná fotografia: portrétna, inscenovaná, dokumentárna, konceptuálna, fotografické inštalácie a objekty. Ale musia to byť vždy dobré fotografie, musia vo mne zarezonovať, musia ma osloviť.

Co si myslíte o současné fotografické záplavě, která se na nás valí z nejrůznějších médií? Nedochází k určité inflaci? Áno, fotografie sa na nás valia zo inzerce

stránok časopisov, vidíme ich obrovské množstvo v rôznych médiách, na sociálnych sieťach. Vďaka tomu si omnoho rýchlejšie uvedomujeme ponúkané informácie a zobrazované udalosti. Po prezretí sa ale na nás valia už ďalšie nové fotografie, k tým predchádzajúcim zo včerajška sa už takmer nikdy nevraciame, strácajú sa v čase, v rýchlom použití a zabudnutí.

Ale okrem tohto sú tu ešte aj iné fotografie. Také, ktoré ich tvorcovia cieľavedome spracovávajú, uvažujú o nich, realizujú do fyzickej podoby. Trávia nad nimi celý svoj voľný čas, vkladajú do nich energiu a vyjadrujú svoje zámery a posolstvá. Je to časovo a finančne veľmi náročná činnosť a tak ju vykonávajú len ľudia, tvorivé bytosti, ktorí tomu celému naozaj veria a ktorí sú s tým bytostne prepojení. A tak sa realizujú vo svojich snoch a na svojej ceste životom. Sú to tí, ktorí svoje fotografie následne vystavujú v umeleckých galériách, na fotografických festivaloch (napríklad na Jihočeskom výlove). Vďaka tomuto sa vzájomne stretávajú, ich životy sa tak obohacujú. A spoluvytvárajú nové kultúrne hodnoty.

Tak to bolo, je a bude.

Vernisáže výstav v pátek 6. 10.

15:00 Kino Kotva – Lukáš Bláha, Petr Toman 15:45 Kavárna Matice – Martin Šálek 16:30 Galerie Nahoře – Václav Pancer 17:15 Galerie Esse – Radka Doležalová 18:00 U vás – Kamila Berndorffová 18:45 Literární kavárna Měsíc ve dne – Markéta Kössl 19:30 Horká vana – Petr Lundák, Jaroslav Sýbek 20:15 Galerie Pod kamennou žábou – Jiří Bain, Matěj Třešňák 21:00 Dům U Beránka – Spolky, zahájení festivalu Jihočeský výlov 7

INTERVIEW říjen/listopad 2017

8–9

NEUMÍME SE BAVIT O DESIGNU TÁCKU NA PÁREK Jiří Ptáček Nika Brunová (portréty)

F

otograf Jan Mahr nemá rád ekvilibristiku, ale prostý záznam prostých věcí.

Připadá mu, že si umíme povídat o designu aut, ale už ne o plastové fólii na cédéčko.

Z tvé výstavy ve výstavní síni tiskárny Karmášek mám upřímnou radost. Už jsem nad tebou lámal hůl, říkal jsem si, jestli si najdeš čas na autorskou práci. Ty se do vystavování totiž moc neženeš. Čím to je?

Na to je lehká odpověď. Moc rád spolupracuji s galeriemi, jako je Dům umění, Měsíc ve dne nebo Městská galerie v Týně nad Vltavou. Dříve to byly ještě různé pražské galerie a umělci. Stejně tak mne baví fotit pro architekty nebo designéry. Na krumlovské SUPŠ sv.

Anežky České vedu obor Užitá fotografie a média. To vše jsou aktivity, které jsou pro mne moc důležité, baví mne a vnímám to jako důležitou součást mé seberealizace. Času na vlastní práci je tedy málo. Nicméně vzhledem k tomu, co jsem řekl, z toho nejsem nějak špatný.

Výstavní síň tiskárny Karmášek je specifický prostor. K závěsným obrazům, tedy ani k fotografiím, není zrovna vstřícný. Na druhou stranu to je zajímavá architektura.

Jaká východiska k výstavě jsi zvolil?

Pracuji na fotografiích, které mám v hlavě již nějaký čas a zatím jsem je nerealizoval. Tento prostor jim, myslím, bude slušet. Navíc se úplnou náhodou tematicky potkají s účelem stavby tiskárny Karmášek.

Jak se potkají?

Fotografuji plošné instalace různě starých kladívkových čtvrtek, akvarelových i obyčejných kancelářských papírů. Vytvářím z nich mozaiky na podlaze ateliéru, které pak z výšky fotím. Takže souvislost je v tom, že do domu plného papíru vstoupím s dalším.

Zmínil jsi, že léta pracuješ pro Dům umění.

Málo se ví, že vedle klasických fotografických dokumentací každého vystavujícího portrétuješ. S jakým záměrem to děláš?

Soubor ještě nebyl prezentován.

Začal jsem asi před patnácti tety a s malými výpadky, kdy autor nepřijel, anebo jsem já byl pryč, portréty fotím dodnes. Žádný konkrétní výstup v plánu nemám, nějakou ambici ale ano. Jednou to už vypadalo, že ho vystavíme.

To bylo v době, kdy hrozilo zrušení Domu umění a my s jeho kurátorem Michalem Škodou mysleli na nějakou formu ohlédnutí za tím, co se v galerii odehrálo. K výstavě nakonec nedošlo, za což jsem byl vzhledem ke zmíněné situaci vlastně rád.

Umožňuje ti čas strávený s umělci více poznat jejich charakter a porozumět jejich tvůrčím přístupům? Bylo pro tebe některé z těchto sezení opravdu výjimečnou zkušeností?

Je skvělé už jen se potkat s Wolfgangem Tillmansem, Christopherem Williamsem, Seanem Scullym nebo Olivierem Mossetem. Jsou to osobnosti, o jejichž díle čteme v literatuře o současném umění. A osobní setkání, jak už to bývá, otevře úplně jinou rovinu. Odkrývá se jejich povaha, vidíte, jak vystupují. Někdy je to v rovnováze, jindy je člověk překvapen, že za velmi pevně a jistě působícím dílem je nejistý a introvertní tvůrce. Někdy je fotografovaný umělec vtažen do práce, jindy si drží odstup. Jelikož mám velmi rád autory tzv. düsseldorfské školy, měl jsem například velký respekt z Jörga Sasseho. Nakonec jsem s ním strávil dva bezvadné dny.

Jak dva dny? Myslel jsem, že s autory většinou strávíš nanejvýš dvě hodiny?

Někdy i méně. Záleží například na pokročilosti instalace výstavy. Někdy je náročná

a protáhne se až těsně před vernisáž, jindy je hotovo daleko dříve a na focení je pak klid a čas. Některým autorům nevadí, když se objevím během práce, jiní se chtějí koncentrovat a já bych je v tu dobu rušil. Několikrát jsem pomáhal s instalací. Olivieru Mossetovi jsem například pomáhal napínat jeho rozměrná plátna. Jörga Sasseho zase zajímaly českobudějovické obchody s látkami. Kdo byl na jeho výstavě, viděl, jak pracuje s detaily textilií.

Christopher Williams, který se, myslím, nerad fotografuje, odmítal pózovat v galerii.

Neměl ale nic proti, když jsem ho fotil z okna, jak stojí dole na chodníku.

Pokud vím, tak během deinstalací výstav v Domě umění vznikají i tvé Černobílé fotografie, ve skutečnosti focené v celé barevné škále. A také v galerii fotografuješ různými barvami natřené stěny a vytváříš monochromy, které jako fotografie odhalí pouze odlesky stropních světel. Oba soubory mají společnou hranici, kdy nás fotografie klame vlastními prostředky. Je to pro tebe důležitý prvek fotografie?

Zásadní. Přitom se ale snažím, abych vlastní fotografické médium užíval v rovině jistého konstatování. V rovině prostého záznamu.

Snažím se vyhnout fotografickým rafinovanostem, například používání optické nebo pohybové neostrosti nebo efektní práci se světlem, tedy postupů často spojovaných s fotografickou ekvilibristikou. Oním konstatováním myslím ale také práci s realitou.

Je pro mne důležité, aby to, co je na snímku, bylo reálné, tedy v momentu fotografování existující. Byť jsou to často banální záležitosti, Jan Mahr: ze série Ateliérová fotografie, 2017

třeba zátiší s papírovými tácky, brčka, kelímky. A i když se jedná o ateliérový snímek, je pro mne primární, že v momentě fotografování scéna reálně existuje. Díky možnostem softwarové postprodukce totiž realitu ve fotografickém obraze nevnímáme jako něco zásadního. Stejně na tom je i tebou zmíněná černobílá fotografie. V digitálním světě je totiž vždy složená z barevných RGB kanálů.

Zmínkou o brčkách a kelímcích jsi připomněl starší soubor Synthetic, ve kterém jsi tyto drobné plastové předměty denního užívání monumentalizoval. Co tě tehdy na těchto věcech na jedno použití tak fascinovalo?

Naváži na předešlou odpověď. Se zmiňovanou fotografickou rafinovaností často souvisí volba námětu a jeho estetická atraktivita.

Mnou fotografované předměty tuto estetiku neměly. Jejich estetika měla vyvstat až tím, jak je při focení uchopím. A v tom se, myslím, projevuje, že jsem se dříve intenzivněji zajímal o malbu. S fotografií vlastně pořád nakládám spíše malířsky.

A co mne na těchto předmětech fascinovalo? To, že to jsou předměty denního používání, které máme v rukou velmi často, ale zároveň jaksi nereflektujeme jejich vizualitu.

Jsme ochotni se bavit o designu auta, ale už ne o obalu na cédéčko nebo o papírovém tácku na párek.

Zmínil jsi inspiraci malbou. Známe se příliš dlouho, abych si nepamatoval, jaký jsi byl malíř. Tvoje obrazy navazovaly spíše na práci tvého dědečka Václava Boukala a ten Jan Mahr: ze série Ateliérová fotografie, 2017

měl k tvým barevným polím a monochromům daleko. Kde se v tobě vzal zájem o tuto oblast vizuality?

S dědou k sobě asi máme daleko po stránce námětů a vizuálních řešení, povahou a myšlením jsme si ale blízcí.

Já v to alespoň doufám, protože měl obrovský vliv na můj vývoj. Dalším zdrojem poznání byli pro mne přátelé, se kterými jsem v určité době intenzivněji trávil čas. A jelikož mezi ně patříš i ty, mohu o Danielu Vlčkovi, Petru Písaříkovi, Igoru Müllerovi, Janu Šerých, Michalu Vavrečkovi, Jiřím Davidovi, Michalu Škodovi a dalších mluvit jako o našich společných kamarádech. Často si říkám, co by dnes k mým fotkám řekl Vít Soukup. Důležitá je myšlenková rovina a ta se formovala díky těmto lidem. A vidíš, není mezi nimi jediný „opravdový fotograf “.

10 – 11

říjen/listopad 2017

INTERVIEW

Na začátku jsem mluvil o lámání hole. Dobře si přitom uvědomuji, kolik energie věnuješ vedení oboru Užitá fotografie a média na SUPŠ v Českém Krumlově. A musím uznat, že se vám tam podařilo vybudovat mimořádně vybavené tvůrčí

pracoviště. Protože se pohybuji v prostředí fotografických ateliérů na vysokých uměleckých školách, vím, že vaši absolventi často půjdou do horšího. Považuješ seznámení začínajících fotografů s aktuálními technickými možnostmi za hodně důležité?

Považuji ho za hodně důležité, nikoli ale za nejdůležitější. Studenty se snažíme připravit jak na život v současné fotografické realitě, tak na jejich vysokou školu. Chci, abychom se o tom, jak se co dělá v profesionálním prostředí, nebavili pouze teoreticky.

Takové prostředí mají mít ve škole po ruce. Jsem proto moc rád, že se nám takové pracoviště podařilo vytvořit. A i když mnohé mé předešlé odpovědi mohou vést k představě, že ve své volné tvorbě trochu rezignuji na fotografické médium, tak opak je pravdou.

Velmi lpím na precizní technice jak u sebe, tak u studentů. Snažím se, aby jejich znalosti a dovednosti byly co nejlepší. Aby později na vysokých školách mohli svobodně řešit koncept a ideu práce a nebyli spoutáni technickou neznalostí.

Jan Mahr Narozen 1977, žije v Českých Budějovicích. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu sv.

Anežky České v Českém Krumlově, Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a Institut tvůrčí fotografie v Opavě.

V Krumlově a Opavě v současnosti působí jako pedagog. Vystavuje od poloviny 90. let minulého století. Několik výstav měl i se svým dědečkem, malířem a ilustrátorem Václavem Boukalem (1922–2007).

Soubor Synthetic postupně prezentoval v pražské Fotograf Gallery a českobudějovické Galerii Měsíc ve dne (2010–2011). Před dvěma lety připravil výstavu pro českobudějovickou Galerii D9. Z kolektivních výstav zmiňme Psi s Radkem Doškem a Petrem Brožkou v lounské Galerii XXL (2004) nebo přehlídku Obraz, v kterém žijeme v Muzeu města Ústí nad Labem a v Domě umění v Bratislavě (2011–2012). V zimě měl samostatnou výstavu v Galerii Luxfer v České Skalici, aktuálně se představí ve výstavní síni tiskárny Karmášek v ČB.

BUDWEISER URBAN PROJECTS říjen/listopad 2017

NA BŘEHU LABE STOJÍ OÁZA KLIDU A POTU

12 – 13

Šárka Kotzinová Michal Havlíček Dita Havránková

N

a březích Labe, na jednom ze slepých ramen v Hradci Králové, v krajině zcela poetické a nadmíru fotogenické stojí budka. Není to ale obyčejná budka. Není vlastně jen jedna, je jich víc a mají společnou misi. Ve svých útrobách skýtají možnosti neobyčejného odpočinku

a oázu klidu, kde zdravý duch zkrátka musí vzkvétat, i kdyby se mu nechtělo.

NUUK je sauna doplněná osvěžovnou, ale především se jedná o komunitní prostor, místo k setkávání a jeden z projektů dvou slečen, Natálie Barcalové a Anety Kohoutové, které si přály obohatit Královéhradecko o něco nového. V neposlední řadě jde také o jeden z mnoha kulturních projektů BU2R.

vzniklo. Jedna chtěla saunu, druhá kulturní prostor, no a když se to dalo dohromady a postavilo k Labi, vzniknul NUUK, oáza klidu a potu.

Jak se potilo přes léto?

V létě sauna odfrčela na prázdniny, dát se trochu do kupy před nadcházející sezónou, takže jsme najely na plovárenský provoz. Teda v červenci jsme měly zavříno, protože i my jsme si trochu chtěly zaplavat v jinejch vodách, ale v srpnu jsme to zase rozjely. Měly jsme jóga workshop, luční masáže a každou sobotu projekci s táborákem a pusama umaštěnejma od buřtů.

Co to vlastně znamená NUUK? NUUK se tak nějak zabydlel ve výkladovým slovníku jako spojení našich iniciálů protnutých vlnami z nedalekého Labe. V lidské řeči to je ještě hlavní město Grónska, což ale nebyla naše primární myšlenka.

Dlouho jsme hledaly slova existující, ty jsme všechny zavrhly, až jsme se rozhodly vygenerovat jedno vlastní, který by tomu celýmu konceptu dalo vlastní význam.

Proč vznikla na březích Labe právě sauna?

Tento model jsme si osvojily ve Skandinávii a pak se nám po něm v Hradci zastesklo. Navíc jsme dlouho měly sen o vlastním podniku, kde budeme moct utopit svoji bezbřehou fantazii, a tak to všechno

Spolupracovali jste s nějakým architektem?

Vlastně ani ne. Měly jsme velké štěstí, že saunu nám na míru a na podvozek postavil pan Karel Dyntar, zkušený saunař a stavitel potíren z Sauny Dyntar. Maringotku jsme dotáhly od Brna, tak jak je. Na interiéru se vyřádili naši kamarádi Jakub Klouzek a Tomáš Eib za naší a kofeinové asistence a všechny ostatní drobnosti a detaily si namyslela Natálie. Tak to všechno vznikalo za pochodu, v rámci dvou měsíců, takže na architekta nebylo času.

A jak jste navázali spolupráci s BU2R? Víceméně začala, když nás oslovila Míša Hečková, ať se přihlásíme do výzvy Kulturní jádra. My plny entuziasmu jsme vytvořily plánek v Malování, sepsaly a svěřily svoje plány formuláři na stránkách a v den deadlinu odeslaly.

Pak jsme trochu pozapomněly a o to milejší bylo únorové zjištění, když jsme podporu získaly.

Jak funguje osvěžovna u sauny? Samoobslužně?

Osvěžovna je multifunkční prostor, kde můžete vidět od nahýho zadku přes praskající dřevo v kamnech film

promítnutej na zdi až po hrnek plnej kouřícího kafe. Osvěžovna, protože osvěží tělo i mysl. Poskytuje zázemí saunařům ve formě převlékáren, tedy spíše svlíkáren před saunou, a po poceníčku tam naleznete klidné zázemí pro odpočinek nebo jenom zírání z okna.

Osvěžovna je samoobslužná v tom smyslu, že si každej naleje svůj hrnek kafe, čaje nebo sirupu a pak hodí do koně (terminus saunikus pro dřevěnou nádobu s plastovou skulpturou koně), kolik kapek potu uzná za vhodné.

Osvěžovna je rovněž i zázemí pro kulturní akce v zimním období. Odehrálo se zde kromě filmů a několika pohádek pro děti i pár hudebních performancí.

Je to místo s jelením kobercem, které vítá příjemnou atmosférou všechny kolemjdoucí.

Je podle vás těžké v Čechách rozjíždět takovéto netradiční projekty?

Za sebe bych řekla, že je i není. Na jednu stranu, když chcete a stojíte si za tím, tak všechno jde. Na stranu druhou je potřeba hodně entuziasmu na překonání všech překážek a nejistot.

Musíte mít trochu štěstí, trochu výdrže a hlavně to dělat s radostí. NUUK nevznikl jako podnikatelský záměr, obě dvě máme ještě svoje vlastní práce, které nás živí, a tohle je naše volnočasová aktivita. Něco, co jsme si myslely, že tady chybí, něco, co pro nás má smysl.

Takže ačkoliv to bylo těžký, tak to bylo i hrozně hezký a místy i dost poučný.

Plánujete i nějaké další?

Další NUUKy? K našemu překvapení se pár takových hlasů ozývalo, ale nějak jsme si řekly, že NUUK je jen jeden a tak by to mělo zůstat. Chceme si užívat to, co je. Což nevylučuje, že máme ještě další svoje ambice a snahy, ale o tom snad třeba za rok, kdy NUUK už bude skoro samostatnej malej člověk a my budeme moct z našich hlav lopotit další nápady a těm vdechovat život.

FOTOJATKA: SVĚTOVÉ FOTKY, CO POCHOPÍ I VAŠE MÁMA Jan Flaška

E

14 – 15

říjen/listopad 2017

ART

xistuje jediná možnost, jak napsat článek o akci, kterou sám pořádám, a přitom si zachovat odstup a dekorum.

Bohužel nemám nejmenší tušení, jak tahle možnost vypadá, takže mi nezbývá než se ponořit až na samé dno trapnosti a udělat rozhovor sám se sebou.

Fotojatka? Co to je proboha za název?

To jsme vymysleli před deseti lety. V roce 2007 přišel biolog a fotograf Martin Šálek s nápadem oslovit pár kamarádů-fotografů a s hudebním podkladem promítnout jejich fotky v kině – po vzoru takových těch cestovatelských projekcí, akorát bez komentáře. Do týmu se připojil ještě grafik Milan Krištůfek a já. Když jsme vymýšleli název, napadlo někoho (ano, mě) název Fotojatka. Ze všech návrhů, které padly, byl tenhle zdaleka nejpitomější, tak jsme ho použili. Od té doby musím pořád někomu vysvětlovat, proč se to tak blbě jmenuje, že nepromítáme žádné odporné fotografie, že

Fotojatka Praha / kino Aero / pátek 20. 10. od 20.00 České Budějovice / kino Kotva / středa 25. 10. od 20.00 Brno / kavárna Trojka / pátek 3. 11. od 19.00 další města a termíny najdete na www.fotojatka.com a facebookových stránkách Fotojatek

„Hele, ty pořádáš ty Fotojatka, tak o nich něco napiš!“ „To je dost blbý, vychvalovat si vlastní fesťák, ne?“ „Nejsou lidi. Když to nenapíšeš ty, nenapíše to nikdo.“ ten festival není žádný divoký punk a tak.

Jatka jsou to hlavně proto, že za jeden večer člověk uvidí pár set fotek – a fakt skvělých. Mám pocit, že lidi si ten název pamatujou právě proto, že je tak blbej.

detail... Fotka promítnutá na plátno třeba dvěma stům lidí má jinou sílu než fotka, na kterou se koukáš sám v galerii. Ne větší, ne menší, ne lepší, ne horší. Promítání je prostě jiný způsob, jak fotky vnímat.

A čeho že to je vlastně festival? Z názvu to není moc poznat.

Podtitul je „promítání tvůrčí fotografie“.

Od druhého ročníku jsme začali oslovovat fotografy z Čech i zahraničí, co dělali zajímavé fotky – dokumentární a kreativní věci – a dělali je navíc jinak než ostatní.

Vždycky bylo hlavní, aby ty fotky byly dobré a zároveň srozumitelné. Při promítání není čas na nějaké rozsáhlé vysvětlování, takže jsme promítali věci, co nadchnou kurátora galerie, ale pochopí je i vaše máma.

Třemi slovy: místo výstav promítání.

Koho jste už na Fotojatkách měli?

Osobně přijeli spíš čeští autoři – Jindřich Štreit, Jiří Stach, Tomki Němec, Tomáš Pospěch, Václav Jirásek, Jan Zatorsky a spousta dalších, nechci na nikoho zapomenout – a z těch zahraničích třeba Michael Ackerman, Jean Revillard... Fotografové mívají plný program a vidina toho, že budou někde pět minut mluvit s publikem a žvejkat zelňák pro ně evidentně není dostatečná motivace k tomu, aby letěli přes Atlantik do Budějovic. I bez osobní účasti jsme ale měli možnost promítnout esa světové fotky – Erwina Olafa, Chemu Madoze, Anderse Petersena, Chrise Jordana, Sergeje Maximišina... Dohromady to byla zatím asi stovka autorů.

A ty slideshow vám autoři posílají?

Za ty roky se nám to stalo asi třikrát.

Jinak je vyrábím sám, extra pro Fotojatka, a autoři mi do toho samozřejmě kecají.

Nakonec vždycky promítám to, co se líbí jak jim, tak i mně. Ta zpětná vazba je zásadní, protože mnohdy vyberu hudbu, která k těm fotkám sedí mně, ale autoři k nim slyší něco úplně jiného. Za ty roky se mi stalo jen párkrát, že opravdu strašně prudili; většinou je to fajn dialog o tom, jak sami vidí svět. Ale dost často mi tu svou slideshow schválí i napoprvé a ještě jsou nadšení, že netušili, jak dobře ty fotky můžou vyznít s hudbou.

V galerii má člověk čas si prohlédnout fotky pořádně, ale na plátně to před ním akorát tak projede – není těch pár vteřin na fotku málo?

Občas jo. Zase ale člověk začne vnímat fotky jinak. Hudba jim vlastně podsouvá nějakou emoci, pracuje se tu s rytmem, s tím, jak jdou za sebou, s přibližováním na konkrétní

Jak to bude vypadat letos?

No bude to dobrý, samozřejmě. Přece sám sobě neodpovím něco jinýho. Chci s tím jezdit kromě Prahy, Brna a Budějovic ještě do dalších měst, spíš po klubech a kavárnách, kde jsou k takovéhle akci přístupnější než v kinech. Zejména letos, kdy to dělám úplně bez peněz.

Naposledy jsme totiž dělali festival v roce 2014 a nejvíc nás na něm štvalo shánění peněz a účetnictví. Kolegové toho už nechali, ale mně bylo líto nechat to ležet, tak jsem se rozhodl jít do toho sám.

Abych s tím měl míň práce, vzdal jsem se všech peněz, grantů a sponzorů. Prostě nechci, aby v tom figurovaly peníze. Autoři mi poskytli fotky zadarmo – odmítl jen Martin Parr – a jejich slideshow, uvádění, web, festivalovou znělku, grafiku i texty si dělám sám, plakáty si tisknu doma na staré

černobílé laserovce... On když člověk dělá většinu věcí jen na počítači, tak se to docela dá. Vstupné do kina ale bohužel být musí, kina totiž potřebují zaplatit provoz, lidi, techniku. Fotojatka z toho ale vyjdou bez koruny.

Jinak festivalový večer v kině bude klasika – stovky fotek v obvyklých fotoškatulkách: portrét, krajina, dokument, jenže pokaždé úplně jinak, než je člověk zvyklý... Třeba sociální dokument Paola Woodse a Gabriela Galimbertiho vás pozve místo do chudinských čtvrtí mezi miliardáře v daňových rájích. Nebo fotky Íránce Sadegha Souriho

– ten fotil ve vězení, jenže těmi odsouzenými jsou nezletilé holky, co čekají na plnoletost a po jejím dovršení i na trest smrti. Budou tam ale i vtipné věci, třeba Robbie Augspruger má takové potměšilé, naschvál příšerné retroportréty, Míša Spurná zase úžasným způsobem fotí vlastní rodinu – tuhle její sérii teď vybrali na nejnavštěvovanějším mezinárodním fotoserveru LensCulture mezi pár nejlepších světových fotek loňského roku.

Klasický dokument zastoupí Jaroslav Kučera, prostor bude i pro manipulované fotky. A uvádění bude taky klasika, tedy něco mezi

přednáškou, standup komedií, trapnem a řešením nečekaných technických problémů.

Uvidím, jestli budu dělat i nějaké venkovní promítání – koncem října už bude asi dost zima, tak to možná nechám na jaro.

Z toho, co říkáš, vyplývá, že to ani není až tak moc fesťák, co? Ve výsledku jde o to, promítnout pár JPGček.

Hele, víš co? Jdi do prdele. Sám víš, kolik s tím máš práce. Dokonce i tenhle blbej trapnej rozhovor se sebou sis musel jako všechno ostatní udělat sám.

Tomáš Chadim: ze série Znásilněná krajina

Michaela Spurná: ze série U nás

Katrina Kepule (Lotyšsko): ze série Sit silently

DESÁTÉ DNY OTEVŘENÝCH ATELIÉRŮ Petra Lexová

Pavel Dolejší

J

16 – 17

říjen/listopad 2017

ART

ihočeský kraj ve spolupráci s Alšovou jihočeskou galerií již deset let pořádají Dny otevřených ateliérů, které se letos konají o víkendu 14. a 15. října. Výtvarní umělci, řemeslníci, architekti i designéři zvou do svých ateliérů návštěvníky a rozmlouvají s nimi o své tvorbě.

Jubilejní ročník svádí k bilancování.

Za léta fungování se do akce postupně zapojily i muzea, galerie a umělecké školy, které na plánovaný víkend zpřístupní své sbírky a řada z nich připraví komentované prohlídky. Hlavní devízou letošních Ateliérů je bohatý doprovodný program. Návštěvníci se mohou těšit

Alena Schulz, Maříž, malba a ilustrace pro děti

na výtvarné dílny pro děti, přednášky i architektonické procházky po celém kraji. Oproti předchozím ročníkům, které více cílily na tradiční jihočeské umělce a řemeslníky, se letos organizátoři zaměřili i na design a architekturu, které by mohly zaujmout mladší generaci návštěvníků.

Dny otevřených ateliérů se tak začínají blížit podobným projektům ve Velké Británii či Rakousku a pomáhají navázat komunikaci mezi místními tvůrci a veřejností. Přesto ale neztrácejí svůj regionální charakter. Zároveň rozhýbávají lokální trh s uměním a řemeslnými výrobky. Kam se Ateliéry za deset let posunuly, můžete zhodnotit sami. V rámci

současného čísla naleznete pár tipů na cesty a doprovodný program.

Více informací můžete dohledat na facebookových stránkách DOA 2017.

Tištěné brožury s adresami všech ateliérů naleznete od konce září v infocentrech po celém Jihočeském kraji a na distribučních místech Milk & Honey. Oficiální zahájení Ateliérů se uskuteční v pátek 13. října ve výstavní síni tiskárny Karmášek, na které naváže vernisáž výstavy fotografa Jana Mahra s názvem Monochromní variace. Program pak vyvrcholí v neděli 15. na stejném místě přednáškou architekta Tomáše Zdvihala o vorarlberské architektuře, design marketem, módní přehlídkou a opékáním buřtů.

Václav Cinádr, Bavorov, řezbářská dílna

Cesty za uměním

Cesty za řemeslem

Při návštěvě ateliérů je zajímavé pozorovat samotné prostředí, ve kterém se nacházejí. Často jsou součástí rodinného domu, kde se díla začleňují do běžného života, a je složité oddělit privátní od tvůrčího. Podobně je tomu v malém historickém domku sochaře Jana Novotného v Písku, kde jsou po celém domě vystavené drobné sochy a loutky. Když projdete domem do vnitřní zahrady, najednou se ocitnete v blízkém sousedství místní synagogy. Řada ateliérů leží na odlehlých samotách nebo okraji vesnic. Malířské studio v hlubokých lesích vlastní malíř Hynek Fuka, kterého můžete najít v Meziluží-Svébohy nedaleko Horní Stropnice. Jedinečné kouzlo má i vesnice Maříž nedaleko Slavonic, kam se na začátku 90. let 20. století přesunula řada pražských autorů. Vesnice proslula jedinečnou výrobou keramiky, kterou zde můžete zakoupit v prodejně ve tvaru ryby tzv. Plecháči navrženém architektem Romanem Kouckým. Z místních ateliérů si nenechte ujít malířku a ilustrátorku Alenu Schulz, která je známá svými ilustracemi dětských knih.

Během víkendu se představí široká škála řemesel, jako jsou umělecké kovářství, řezbářství, nožířství, sklářství, tkalcovství, keramika i restaurátorství. Část dílen pořádá i workshopy tradičního zpracování materiálů a výrobních postupů. Za návštěvu stojí dílna uměleckého kováře Jana Odvárky v Dolním Třeboníně. Na rodinném statku s velkou zahradou a kovářskou dílnou názorně ukazuje, co „černé“ řemeslo obnáší. Ve sklářské huti Jaroslava Effmerta, která se nachází na silnici mezi Hrdějovicemi a Hlubokou-Zámostím si můžete vyzkoušet výrobu skla a vinutek na kahanu nebo si v řezbářském ateliéru Jaroslava Frencla ve Volyni prohlédnout výrobu betlémů.

Zvláštní postavení mají v letošním ročníku restaurátoři, jejichž práce se vyznačuje vysokou odbornou i uměleckou kvalitou. Za pozornost stojí Vyšší odborná škola restaurátorská v Písku. Studium zde připomíná dílenskou práci, kdy se studenti postupně podílejí na obnově historicky cenných památek a vytváření jejich replik, které si při návštěvě můžete prohlédnout. Od září škola otevírá nový studijní obor (restaurování dopravních prostředků), v evropském prostředí zcela ojedinělý. Svůj ateliér v Libníči také otevře restaurátor Ivan Tlášek, který se podílel na renovaci či výrobě kopií významných soch po celém kraji.

Pod jeho rukama vznikla i socha Samsona na stejnojmenné kašně v Českých Budějovicích.

Dny otevřených ateliérů 2017 14.–15. 10. 2017 oficiální zahájení 13. 10. 2017 od 17. hod. ve výstavní síni Tiskárny Karmášek (K. Weise 2619, České Budějovice) facebook.com/ateliery2017

ART říjen/listopad 2017

18 – 19

Monika Zborníková Vintrová, Písek, restaurování historických vitráží

Ivan Tlášek, Libníč, restaurování soch

Cesty za architekturou

Cesty za designem

Letošní ročník Ateliérů se nově zaměří na architekturu, která byla v minulosti prezentována jen okrajově. Návštěvníky čekají architektonické procházky s historiky umění a památkáři, přednášky i ateliéry praktikujících architektů. Z bohatého výběru prohlídek stojí za vidění návštěva nejstaršího kamenného mostu v Písku s památkářem Jiřím Hladkým. Sraz je v sobotu před Kávovým klubem Vykulená sova, kde se bude konat beseda při nepřízni počasí.

V Jindřichově Hradci se v neděli uskuteční procházka historickým centrem města s nezávislou iniciativou „Je to i tvoje město“ pod vedením historika umění Martina Vaňka. Řeč bude o významných památkách města i kvalitách veřejného prostoru a možnostech jeho kultivace. Iniciační pro vás mohou být setkání s praktikujícími architekty. V Českých Budějovicích otevřou svůj ateliér Jan Krátký, Mirek Vodák i studio 4DS. Nad portfolii a modely staveb se můžete dozvědět více o práci architekta a úskalích samotného navrhování. Hlavní doprovodný program na vás čeká v neděli odpoledne v prostoru Tiskárny Karmášek, kde se koná prohlídka tiskárny navržené architektem Ivanem Kroupou, kterou povede její ředitel Jaroslav Karmášek ml. Na prohlídku naváže přednáška architekta Tomáše Zdvihala o vorarlberské architektuře.

V letošních Ateliérech nebudou chybět ani originální designové výrobky. Během sobotního dne můžete nahlédnout do obchodu a dílny českobudějovického studia MojeLampa, které se specializuje na výrobu keramických svítidel a funguje jako malá manufaktura. V Esse Shop Gallery v Českých Budějovicích nebo krejčovské dílně Terezy Dohnalové pak naleznete designové kusy oblečení od českých a slovenských návrhářů.

Praktické hřejivé výrobky vytvářejí v rodinné tkalcovně Na vlně v Bošicích nedaleko Čkyně. Na místní farmě chovají kašmírské a quessantské ovce a lamy, jejichž vlnu dále zpracovávají. Tradičními technikami tkaní a plstění vyrábějí koberce, přehozy i originální šperky.

V neděli se můžete těšit na prodejní výběrovou výstavu české autorské tvorby prezentovanou na Design marketu v Tiskárně Karmášek. Mezi originálními oděvy a doplňky nejen od jihočeských tvůrců naleznete dámské vázanky, ručně vyráběné papírové sešity, kabelky z recyklovaných materiálů, šperky i autorské oděvy. Závěr večera bude věnován módní přehlídce pod vedením Míny Mládkové z Esse Shop Gallery.

FOTOGRAFOVÁNÍ JAKO NEJMLADŠÍ UMĚNÍ

F

otografie, přeloženo do češtiny „světlopis“, je výtvorem fotografa a tedy „světlopisce“. Psát světlem, o to běží ve fotografii.

Světlo (fós) umožňuje vznik fotografie. A ten, kdo umí tímto světlem „psát“ (grafein), je fotograf.

Světlo je však neméně důležitým prvkem i pro jiné druhy umění, například pro malbu.

Ovšem fotograf a malíř jsou, přestože oba využívají společného prvku, tj. světla, dva různé typy „světlopisců“. Čím se odlišují? Někteří řeknou: „tvořivostí“. Malíř prý dělá umění, takže je tvůrčí, kdežto fotograf manipuluje fotoaparát stisknutím prstu a tak zachycuje jen otrocký otisk skutečnosti; zachycuje ji totiž jen v okamžiku záběru a vždy jen její vnější jev a ne její nitro. Fotografovi tak prý uniká vývoj a niternost skutečnosti. Ostatně, fotografování předpokládá sofistikovanou techno-aparaturu, a kde pracuje technika, tam není umění.

Opravdu? Není to sofistická argumentace?

A jak je tomu potom u malíře? Malířství je umění, které je věkovité, takže fotografování je oproti němu jako novorozeně. Vždyť co jsou ani ne celá tři století ve srovnání s mnoha tisíciletími malířství rozrůzněného do vějíře, který jde od stylu tvrdě realistického až po ten vznosně surrealistický. Je sice nepopiratelnou pravdou, že několik malířských přístupů ke skutečnosti má zároveň obdobné přístupy v jejím fotografování. Nicméně v jedné věci se od sebe

silně liší. Malíř může, kromě reálně předmětné skutečnosti věcí, malovat i svou vlastní vnitřní realitu duševních rozpoložení, což fotograf nemůže. Chápeme-li proto umění jako svobodné vyjadřování vnitřních emocionálních inspirací, pak je malíř před fotografem zvýhodněn. Zdá se proto, že fotografovi je nepřístupné to, co je přístupné malířovi, totiž surrealistické zobrazování skutečnosti nevázané na objektivitu zobrazované reality. Proto si malíři někdy připisují větší právo na titul umělce, než jsou ochotni ho přiznat fotografům.

A přece i zde se hranice prolamují. Stačí zhlédnout některé výstavy fotografií, abychom se přesvědčili, že současní fotografové překonávají svá výše zmíněná omezení, když se odvažují dělat svou fotografickou práci jako dialogickou komunikaci se svým společenským prostředím. Své soubory fotografií pak publikují v časopisech, kde donedávna vládly jen texty psané písmenky, kdežto nyní se dostávají do jejich sousedství texty „napsané“ fotografiemi, a tedy „texty obrazové či fotografické“. Nejlepším dokladem tohoto soužití textů písemných a obrazových je, pokud vím, časopis Listy.

Avšak i „texty fotografické“ se začínají štěpit do dvou odlišných forem. Dosud stále silně převládají tematické soubory fotografií dobře zaostřených, takže ofocené skutečnosti mají v těchto fotografiích své reálně vyhraněné tvary. Tak jako přísně realistické malířství nedeformuje svým malováním tvary zobrazovaných skutečností, tak i tyto fotografie

Karel Skalický Dorota Wróblewska

uchovávají ofocené předměty v jejich jasně narýsovaných tvarech.

Oproti této „realistické fotografii“ se však začíná prosazovat způsob fotografování, který jako by nechtěl být omezován reálnými tvary věcí, ale odvažuje se vytvářet neúplně zaostřené, a tedy „rozmazané“ fotografie, které neobrážejí vnější objekty v jejich reálných liniích. Takové „surrealistické“ fotografie nám podává Dorota Wróblewská (narozena 1981).

V jejích pracích se tak ohlašuje podobný vývoj, jako byl v malířství; totiž přechod od pouhého otrockého kopírování vnější skutečnosti k tvůrčímu zobrazování vlastních emocionálních vibrací, vyvolávaných srážkou umělecky tvůrčí subjektivity s tvrdou vnější realitou.

Proto může Wróblewská prohlásit: „Pro mě je klíčovou složkou fotografie překlad vlastních emocí do obrazu“, poněvadž fotografie se pro ni stává „detailním zápisem vnitřní, emocionální transformace“. Hle, to, co se zdálo možné jen malířovi, o to nyní usiluje i fotograf.

Tento vývoj, který můžeme sledovat ve fotografování a kterým se přibližuje ostatním uměním, svědčí o tom, že tvůrčí elán a jeho inspirace se nedají umlčet a vždy si najdou prostředky svého vyjadřování. Ať už básnickým slovem, nebo malířským štětcem či sochařským dlátem, ale i sofistikovanou fotografickou techno-aparaturou.

Závěr tudíž zní: Fotografování vstupuje do věkovitého společenství umění jako jeho nejmladší člen.

BUDĚJCKÝ

4ky

Koháč

(čili Hospoda u Malého jezu)

20 – 21

říjen/listopad 2017

URBAN LIFE

Roudenská 33

Cyril Nováček, Ricardo Picante

B

yť by se mohlo zdát, že v českobudějovickém rybníčku už nelze objevovat další příjemné remízky v podobě hospůdek čtvrté cenové, opak je naštěstí pravdou. Ano, některá místa bohužel v poslední době zanikla (U Rudolfa) a některá se přeměnila z originálních putyk na letáky Ikea – podzim 2014 (Pohádka), stále se však ve městě, kde by chtěl žít každý (hahaha, tohle není vtipný už asi 20 let), dá najít spousta studnic lidové moudrosti.

Ať už jste studentem sociologie, psychologie nebo prostě normálním studentem, doporučujeme do některého z těchto koutů lidských duší zavítat. My jsme se tentokrát rozhodli navštívit Koháč na Maláku, kde nejeden čutálista musel lovit merunu z Malše. Ostatním, krom studentů psychologie a sociologie, už došlo, že se hospoda nalézá v blízkosti hřiště. A protože se na hřišti kope za SK Slavii, vyrazili jsme do tamních končin sledovat zápas plzeňských Viktoriánů.

Konkrétně na hřišti rumunského celku FCSB (pro studenty sociologie a psychologie: bývalá Steua Bukurešť).

Míjíme zastřešenou „verandu“, kterou

zajisté ve dnech minulých ozdobilo pozápasové blinkáníčko spolu s osmi pivy a vcházíme do sportovního stánku. Hned u vchodu nás vítají šipky a hlavně pinball. Minimálně za ten by měl Koháč získat status chráněné památky.

Z praxe si totiž nemůžeme vybavit, kde by se podobná exotika vyskytovala. Zdravíme štamgasty od vedlejšího stolu, z nichž většina, oděna v teplákové soupravy, vychutnává tekutou odměnu za správné napumpování míčů.

Po této formalitce nám nic nebrání v usednutí k večerní tabuli. V menu máme jasno.

Předkrm bude pivo, hlavní chod pivo, zákusek pivo a všechno to spláchneme pivem.

Během chvíle k nám přichází drobná slečna výčepní a obeznámí nás s taji místní kuchyně.

Chvíli přemýšlíme, zda ji necháme podávat Samson, Staropramen nebo Kozla. A protože se nacházíme v blízkosti pivovaru Samson, jako správní cestovatelé objednáváme zdejší specialitu – Samson. Zaprvé, ten na čepech bývá jen zřídkakdy k vidění, a za druhé jsme už dlouho neměli průjem. A jednou za čas je to prý zdravé. Už po prvním loknutí je jasné, že jestli se z něčeho posereme, z piva to nebude. Správná teplota, říz a styl načepování vypovídá o tom, že na Koháči vědí. A když už tam třeba někdy hra domácího týmu bude stát

za prd, pivo máte aspoň dobrý. Co si budeme povídat – radějc hnusnej fotbal než hnusný pivo. Tohle je tak hluboký a silný heslo, že byste si to měli nechat vytetovat na předloktí.

Diarrhoe přeci jen přichází, ale naštěstí se jedná pouze o defekaci našich myslí. Již standardně totiž vytahujeme náš redakční notýsek a pomocí psychického automatismu nastřelujeme noty hudební rubrice. Ono se to totiž samo neudělá, že jo. Jelikož si na těch pár sekund přijdeme vtipní, pohladíme se a ponoříme do výborně připraveného Samsona za 26 kaček. Euforii nám kazí uvědomění si blížících se voleb a toho, že zase bude líp, takže pivo rovnou dopíjíme a kývnutím objednáváme další. Radosti nepřidává ani pohled na televizního předskokana FC Zlín, který se o merunu pere s Tiraspolem. Nutno podotknout, že za starého mistra Bati by si tihle klucí s komediemi na hlavách a čínským menu na rukách moc nevydělali.

Naše oči přeci jen našly nějaké to pohlazení pro duši, a to u ručně dělaných nástěnek s kolážemi fotografií místních pivních i fotbalových bardů, jež dokumentují, jak se jde do akce srdíčkem. Ostatně celý nudlovitý prostor je vyzdoben dokumentací o četných úspěších lokálních čutálistů, fotbalovými dresy slavných, vystřiženým píárkem z nejrůznějších plátků i důkazy, že se tady občas vrzne na harmoniku. Pro gothic metalistu může být místnost nasvícena až příliš – zářivkou, závěsnými nebo krásnými kosočtvercovými lampami. Jenže on světelný balanc dříve řešil tabákový dým, který vytvářel přirozenou clonu a tak nějak sem i přes sportovní základ hospody patřil. Na protikuřácký zákon tahle klubovna holt naprojektovaná není, takže necvičené oko musí občas zamžourat. Čas pokročil a my se neohroženě usadili na baru, koukajíce na trápení Viktorky v Bukurešti, popíjejíce další pivo. Protože jsme díky internetům v mobilech chytrý jak Jarda Bosák, dává se s námi do řeči samotný pan správce místního klubu. Komentujeme ostatní výsledky zápasů, ale dostáváme se

inzerce

i k ožehavým tématům, jako je vybudování hnízdečka pro povinné účinkování kameramana na utkáních domácí Slavie. Pan správce má široký záběr kompetencí, takže si může i sám dotočit dalšího Kozla. Tiše mu jeho moc závidíme. Rozhovoří se kladně o klucích z pasťáku, co tu kopou za červenobílé, a v rámci kontextu televizního utkání i o tom, jak se za totáče v Temešváru šmelily cigára za chlast.

Melodie elektronických šipek oznámí poločas a my přemýšlíme, zda okusit něco z místní gastronomie. V nabídce jsou párky a štamgasty doporučovaná klobása. Polovina čtyřkové redakční úderky maso nesmí, protože by skončila v pekle, a ta druhá váhá, váhá, až se prováhá pouze k objednání dalšího piva. Škoda. Ale prý je ta klobása fakt dobrá!

Do hovoru o fotbale se s námi snaží dát osamocený pivní desperát neurčitého věku.

Pro jeho silný SSSR akcent a dvojku v žíle ovšem nejnovější trenérské strategie úplně dopodrobna nerozebíráme a jen tak lehce okomentujeme tragičnost Viktorky a plácá-

me se po zádech, jak jsme se pěkně shodli.

Poločas je vůbec dobrá chvíle, kdy se krom exkurze na nově opravené toalety (páni močili dlouhá léta na zeď) můžete na Koháči i leccos praktického dozvědět. Například jak doma vybudovat svépomocí sprcháč, což v představách dokáže ponížit nejednoho studenta psychologie a sociologie, nebo že všechny ty moderní telefony jsou úplně na hovno, protože vás pak vystopuje stará.

Pro návštěvníky, kteří zažívají na Koháči své poprvé, tento přenádherný moment vždy umocní příchod nějaké štamgastské celebrity.

V našem případě se jednalo o dostaveníčko pana Kalvery, jemuž je věnována jedna ze zmíněných nástěnek s alfasamčím popiskem „Kalvera a ti druzí“. Knírkatého pána s ráznou vyřídilkou a entusiasmem jihoamerického mafiána je do pár minut plná hospoda.

V jedné ruce tekutý chléb, v druhé mobilní telefon a už úřaduje: „Vole, co děláš o víkendu? Sháním rozhodčího, jseš ve FAČR, vole?“ Uběhne čtvrt piva a tu náhle huláká na jinou oběť do telefonu: „Ty vole, my tady stárneme a ty si jezdíš jebat do špitálu, pojď na pivo!“ Šipky hrají svojí melodii, Viktoriáni dostávají třetí gól, ale atmosféra hospody je i tak příjemná. Působí na nás jakýmsi nadhledem, pohodou a sympaticky obhroublým vtipem.

Jak už to tak v námi mapovaných 4kách obvykle bývá, atmosféru dotvořila hlavně základna skalních hostů, kteří nás zcela přirozeně přijali do svých řad. K dokonalosti by snad už jen chybělo rozpraskání malých kamen, které jsou ovšem připraveny na chladnější večery, než je ten dnešní. Přes tu všechnu krásu okamžiku jsme se rozhodli, že tentokráte do práce nalitý vstávat zrovna nemusíme, takže sympatickou paní/slečnu čepu s další rundou Samsona odmítáme. Nicméně slibujeme si, že pokud romantická procházka kol Malše nebo přivázání ke stromům na Maláku, tak s finišem na Koháči. Protože tato osvěžovna s tradičním duchem prostě za opáčko stojí. Á propos, ten pinball fakt už jen tak někde nenajdete.

A BEGINNERS GUIDE TO ENGLISH PEOPLE AND THEIR CULTURE

22 – 23

říjen/listopad 2017

OPINION

Tom Czaban

W hen you’re an expat, people have certain preconceptions about the country you’re from. This means you’re constantly forced to debunk myths about your own culture. I’d love to say I’m writing about this subject here to inform and educate, but that would be a lie. My motivation is far less altruistic. By dealing with the issue of English culture today I’m hoping I’ll never be asked about it again.

English people live in constant fear of terrorism This is a common misconception and it just isn’t true. If there’s a bomb scare on the underground a typical Londoner’s response is to roll his or her eyes at the delay. English people have lived with terrorism for decades.

They’re not living in fear. They’re used to it. Also, the Queen isn’t planning to move abroad to escape terrorism (a Czech girl told me she’d read this in a newspaper).

It rains all the time in England England has a maritime climate, which brings a certain amount of rain. But it doesn’t rain nearly as much as people imagine and England is nowhere near top of the world rainfall league. Statistically however, it does rain more on weekends than on weekdays, which may be why English office workers complain the weather is always terrible (a myth they then spread to the rest of the world).

English people use idioms all of the time Sometimes English people use idioms, but not in every sentence. Foreign students refuse to accept this, so you finish up with conversations like this... Me: „How are you?“ Him: „I‘m sick as a parrot. I had a butchers at the test and to pass with flying colours I need to pull a rabbit out of a hat.“ Don’t worry if you didn‘t follow any

of that. When a Chinese student said it to me I had to work hard to understand him too…

English people often leave without saying goodbye I didn’t even know this was an „English thing“ until I heard the Czech phrase „zmizet po anglicku“. But I’ll admit there

be extinct (having all perished from heart attacks long ago).

English people say sorry a lot I‘m sorry to say this is true (see what I did there…). Sometimes it seems like English people spend most of their lives wandering around apologising for their existence. If you don’t believe me try this experiment: bump into an English person (accidentally on purpose) and see what happens. I guarantee THEY will apologise to YOU. When you become aware of this it really is quite something. Once, whilst waiting to withdraw cash in Bristol, I even saw a woman instinctively apologise to an ATM because she‘d entered the wrong PIN.

is a lot of truth in it. This habit of slipping off is probably the result of our traditional goodbye rituals (these are long and tiresome so it’s easier to just sneak away instead). Last month, I spoke to some English friends and they had never heard of „leaving English style“ either. But they did confess to often doing it themselves. In England the official term for this is „French leave“, but we decided we preferred „Backdoor boogie“.

English people love to talk about the weather Yes! English people talk about the weather a lot. BUT they don‘t love it! It‘s just a way to grease the wheels of the conversation on the way in. Meanwhile, in the Czech Republic, there appears to be no social lubricant at all.

A Czech student once told me that English

inzerce

people were stupid for discussing the weather.

Annoyed, I asked how a Czech person might start a conversation. „It‘s complicated,“ he replied. „The best way is to observe something in your surroundings and comment on it.“ „Ok,“ I replied, still angered by the earlier insult. „Next time I meet you I‘ll say: Hello, we‘re in a room with white walls and four chairs.“ „Don’t be stupid,“ he said. „When you observe something it must be interesting and funny.“ „You‘re right,“ I replied. „Your way is much better. To start an everyday conversation all you need to do is be an observational comedian.“ English people eat an English breakfast every morning If this were true, there would be no point in writing any of this. The English race would

English people drink tea at 5 o‘clock every day A hundred years ago this was common practice among the upper classes, but even in those circles it doesn‘t happen so much anymore. The truth is, for English people, any time of the day is a good time for tea. I have friends who drink it from the moment they wake up to the moment they go to bed. I also like a cup of tea, and to be honest it’s the one belief about the English that brings me any benefit. Travelling in Asia I soon got used to people bringing me tea at 5pm because they assumed „I couldn’t live without it“.

I enjoyed this so much that I even considered creating a whole new set of myths to be used for my own advantage. So next time you hear a person say the following you’ll know where it started: „When you meet an English person always greet them with a compliment.

Then, give them the most expensive item you own…“

ART

INFLACE FOTOGRAFICKÝCH OTISKŮ

24 – 25

říjen/listopad 2017

Denisa Vesecká

V

y nález fotografie v první polovině 19. století zcela přeměnil podstatu umění. Rychlost zaznamenání časového momentu žité skutečnosti se totiž redukoval na minimum. K zachycení obrazu poprvé nedocházelo zapříčiněním lidské ruky, ale technickým přístrojem, který dokázal (slovy Rolanda Barthese) „mechanicky reprodukovat reálnou existenci něčeho, co bylo, ale co už neexistuje nebo existovat nebude“.

Možnost zmrazit a zhmotnit prchavost okamžiku a posléze jej uchovat na věčnost je jednou z ústředních tužeb každého z nás. Vědomí smrtelnosti a pomíjivosti času lidi přirozeně nutí zanechat stopu své existence pro vzpomínku. Postupné rozšíření fotoaparátu mezi různé společenské vrstvy vedlo k takřka neomezené možnosti zachycení čehokoliv. Fotografie se postupem času stala pomocníkem a součástí nepřeberného spektra oborů.

Pomáhala vizualizovat a masově reprodukovat výdobytky vědy. Lidem se najednou otevřela možnost pomocí snímků spatřit různé kouty světa, známé budovy, umělecká díla či významné osobnosti.

Fotografie dle Susan Sontagové roztříštila svět do náhodných fragmentů, do nichž je skutečnost shrnuta. Jde o reduktivní zjevování reality, které má dopad na změnu lidského vnímání. Díky naučené percepci jednotlivých snímků se slévá samotná hranice mezi fotografií a fotografovanou skutečností. Fotografie však není pouhým bezelstným předmětem reprezentace, ale silným nástrojem manipulace. Montáž hojně používaná již v první polovině 20. století nebezpečně pracovala s pamětí a pravdivou skutečností. Tato skutečnost vždy vedla k ovládání mas ve prospěch ideologií.

Z dnešního pohledu digitální a postprodukční doby se hranice reálného a imaginárního slila do nesourodého zmatku. V postmoderní éře obrazy globálně cirkulují ve vysoké rychlosti na internetu. Každodenně jsme konfrontováni vizuální záplavou obrazů, které nezrcadlí vnější svět, ale spíše jej interpretují. Skrze viděný materiál dochází

k nové reprezentaci vizuální moci. To, co je nám předkládáno na internetu, ale i ve veřejném prostoru a každodenní interakci, již není jen otázkou fotografie, ale celkově vizuálních studií, které stále nabývají na důležitosti.

Digitalizováním fotoaparátů také zmizela potřeba zamýšlet se nad zhotovovanými snímky. Lidé bezmyšlenkovitě hromadí záznamy chvil svých životů, aniž by hlouběji přemýšleli nad výsledkem. Vedle digitálních fotoaparátů se v dnešní době jedním z důležitých médií pro zaznamenávání staly chytré telefony, tablety či webkamery. Pořízení snímku je najednou nejjednodušší v dějinách.

Dochází k virtuálnímu hromadění miliard fotografií, nekonečně se opakujících a variujících na sociálních sítích, skrze internetové vyhledávače, blogy atd. Na sociálních sítích se nám v podstatě vyjevují stylizované zlomky životů všech uživatelů. Materiálnost analogové fotografie se v digitální sféře proměnila v imateriální obraz kombinovaných dat, který se jen ve výjimečných případech dočká hmotného zvěčnění.

Skrze sociální sítě se člověk každý den vizuálně střetává se střípky momentů

svých přátel. Víceméně se nejedná o originální, kreativně zhotovované snímky, ale spíše o zažité modely, které například pomocí hashtagu vyhledáte v tisíci možných obměnách. Tento globální trend zásadně narušuje naše vnímání okolního světa, ale i každodenních prchavých momentů. Již přestáváme vnímat samotnou žitou skutečnost, ale přemýšlíme, jak ji vizuálně otisknout na internetu za cílem své vlastní reprezentace. Jednoduchá záznamová možnost současných technických prostředků vstupuje do běžných okamžiků dne a my tyto pomíjivé chvíle narušujeme promítáním se do virtuálního světa za cílem utváření svého abstraktního „já“. Již necestujeme, abychom provedli iniciačně existenciální cestu za místem, ale cestujeme proto, abychom tuto skutečnost zkolektivizovali prostřednictvím sítí s ostatními.

Fotografie už domněle nevyvolává, jako na počátku své existence, touhu po zmrazení prchavého okamžiku, kdy se u běžného uživatele usouvztažňovaly rysy pečlivosti, jedinečnosti či vnitřního sebevyjádření. Fotografie dnes spíše zmnožuje ony úhly pohledů do nepřeberného množství nicotného prázdna.

ZA FOTOGRAFIÍ DO GALERIÍ

Jan Flaška

26 – 27

říjen/listopad 2017

ART

Galerie Nahoře v DK Metropol Jaká je historie Galerie Nahoře?

Historie Galerie Nahoře se začala psát v roce 1978 v DK ROH (dnes Metropol) a od začátku se jako první v Československu specializovala na fotografii. Její založení inicioval tehdejší ředitel DK PhDr. Jaromír Schel za podpory českobudějovických fotografických skupin Fotos a Fotam.

Do roku 1990 sídlila galerie ve 2. patře na vyvýšeném balkoně, díky čemuž dostala svůj název. V roce 2000, po desetileté odmlce, se přesunula do prostor 2. respiria, kde sídlí dodnes. Od svého založení má na kontě 309 výstav profesionálů, amatérů i fotografických skupin z Československa i ze zahraničí.

Kdo vybírá autory na výstavy?

Dramaturgický plán výstav vytvářím sama už 13 let – každých šest týdnů jednu výstavu, tedy osm výstav ročně.

Snažila jsem se ke spolupráci přizvat další fotografy, ale protože práce pro galerii je zdarma a jedinou odměnou je radost z dobré výstavy, nepodařilo se mi nikoho sehnat. Jediným klíčem pro výběr výstav je kvalita fotografií, jinak se ale snažím představit fotografii v celé její šíři – na konkrétní typ autorů nebo výstavních projektů se nespecializuji.

Fotíte i vy sama? A jaký vlastně máte k fotce vztah – osobní, profesionální?

Jsem profesionální fotografka a fotografie mě provází již od dětství. Můj tatínek byl vášnivý fotograf a já s ním zvětšovala fotografie už od svých sedmi let. Po ukončení základní školy jsem ale nešla studovat fotografii – nastoupila jsem na

To, že se v Domě umění čas od času objeví výstava fotografií asi víte.

Co ale možná nevíte, je, že v hlavním městě Jihočeska jsou hned dvě galerie zaměřené výhradně na fotografii: Galerie Nahoře a galerie kina Kotva. Ta první, kterou najdete ve 2. patře ve spojovací chodbě mezi hlavní a administrativní budovou Metropolu, je dokonce nejstarší čistě fotografickou galerií v České republice. Kurátora kotvácké galerie Václava Němce se mi bohužel vyzpovídat nepodařilo, zato jsem oslovil paní Bohuslavu Maříkovou, která se už 15 let stará o to, aby panely v Galerii Nahoře nezely prázdnotou. gymnázium v Jindřichově Hradci, tehdy se jmenovalo SVVŠ. Teprve pak jsem se konečně dostala k fotografii – začala jsem ji studovat na uměleckoprůmyslové škole v Brně u vynikajícího pedagoga a fotografa K. O. Hrubého. Následovalo 26 let v Jihočeském divadle, kde jsem pracovala jako umělecká fotografka, pak pět let v Alšově jihočeské galerii, kde jsem dělala kulturně výchovného pracovníka. Od roku 2011 učím fotografii na Uměleckoprůmyslové škole sv. Anežky České v Českém Krumlově. Dnes už můžu říci, že fotografie byla mým osudem – prožila jsem díky ní krásný život.

Co všechno má taková kurátorka pro Galerii Nahoře v popisu práce?

Všechno. Nejdřív musím podat žádost o příspěvek na město České Budějovice – bez něho by galerie nemohla existovat.

Pak začíná galerijní práce – komunikace s autory, výběr výstav, příprava katalogů, pozvánek a plakátů, rozeslání pozvánek, instalace výstavy (když už autor nežije, musím výstavu nainstalovat sama), poskytování informací sdělovacím prostředkům, příprava vernisáže, úvodního slova a nakonec i likvidace výstavy. Instalace výstavy je poměrně náročná činnost, a když jsem na ni sama, trvá mi dva dny. Nevím, jak dlouho mi ještě vydrží elán tuhle práci dělat.

Co vás na tom tedy pořád ještě baví?

Nechtěla jste s tím někdy seknout?

Když jsem galerii v roce 2003 převzala od Ing. Lubomíra Lapky, chtěla jsem fotografii vrátit, co mi dala: krásnou práci a pocit uspokojení z tvůrčí činnosti. Letos galerii vedu již patnáctým rokem a dobré fotografie, které se snažím veřejnosti prezentovat, mě pořád baví. A kurátorsky připravit výstavu je taky zajímavá práce.

Seknout s prací pro galerii chci vždycky, když sama instaluji výstavu a nenajde se nikdo, kdo by mi pomohl. Ale když se pak povede vernisáž a výstava se líbí, zase mě to přejde.

Pamatujete si na nějakou zvlášť vydařenou a nějakou zvlášť příšernou výstavu?

Zvlášť vydařených výstav jsem zažila několik. Ale asi nejvydařenější byl Mikrosvět, výstava české vědecké fotografie, která Českou republiku reprezentovala za našeho předsednictví EU v Bruselu a následně byla přemístěna do foyeru Národního divadla v Praze. To byl asi zatím vrchol mé kurátorské kariéry. Vloni byla velmi úspěšná výstava K. O. Hrubý, fotograf v těžké době (až do konce letošního roku si ji můžete prohlédnout ještě v Muzeu fotografie v Jindřichově Hradci). Letos podle mého názoru byla zatím nejlepší výstava grafika a fotografa Radomíra Postla, jednoho z našich nejvýznamnějších grafiků.

A nejhorší, alespoň za mé kariéry, byla výstava cestopisné fotografie z Austrálie.

Za tu jsem se i trochu styděla a byla jsem ráda, když skončila.

Plánujete něco, co by si čtenáři Milk & Honey neměli nechat ujít?

Příští rok je to 50 let od okupace Československa sovětskou armádou a k tomuto výročí připravuji výstavu. Ráda bych touto cestou oslovila vaše čtenáře, jestli buď oni, nebo jejich předci nemají doma fotografie nebo tiskoviny z roku 1968 z Českých Budějovic a dalších obcí a měst. Rok 1968 byl pro Československo velkou tragédií a její následky si neseme s sebou až do současnosti. To je hlavní důvod, proč chci lidem tu dobu připomenout nejen fotografiemi, ale i dalšími historickými materiály.

MILOVAT SPOLU FOTKY Zdeněk Brdek archiv Spolku

V

Budějcích už nějakou dobu funguje komunita fotografických nadšenců, která společně podniká nejrůznější aktivity týkající se focení.

Zázemí mají povětšinou v Domě U Beránka v Krajinské ulici a vítají každého, kdo je podobně postižený jako oni.

Název skupiny Spolek sice příliš nepřekypuje invencí, ale nenechte se mýlit. O krátký rozhovor jsme požádali Jindřicha Čermáka, Zdeňka Rosenthalera a Davida Veise, kteří patří k zakladatelům Spolku.

Co přesně Spolek vlastně je a jak funguje? Co je vaším cílem?

JČ: Věci, které nás baví, chceme dělat tak, aby to bavilo také ostatní lidi. Jsme fotografové a podle toho to také vypadá. Pořádáme fotovýlety, dlouhodobé fotokurzy, fotovíkendy, výstavy a sem tam i nějakou soutěž.

ZR: Spolek je spolek lidí, motajících se kolem fotografie, ať už jsou to fotografové, nebo jen fanoušci fotografie. Anebo fanoušci fotografů. A nebo jen fanoušci. A aby se nemotali kolem fotografie individuálně, tak vznikl spolek Spolek, aby se všichni mohli společně motat kolektivně. Náplní spolku Spolek je tvorba fotografií, pořádání výstav, debat s autory, pořádání fotokurzů pro lidi, kteří se chtějí motat s námi a tak podobně.

DV: Spolek je spolek milovníků fotografie. Cílem je milovat fotografii.

Galerie kina Kotva Pokud se zajímáte o dění v současné české a slovenské fotografii, určitě si nenechte ujít pravidelné výstavy v kavárně a předsálí kina Kotva, které už od roku 2008 připravuje fotograf a kurátor Václav Němec. Jako absolvent Institutu tvůrčí fotografie a zároveň vystavující fotograf má Václav nejen přehled o současné české a slovenské fotce, ale hlavně

Kolik lidí je v současné době ve Spolku?

JČ: Dalo by se říci, že ve Spolku je ten, kdo se ve Spolku cítí být. Operační skupina se ale prakticky vždy vejde do auta.

ZR: Nepočítaně, zatím jsme se nepočítali. Členem spolku se automaticky stává každý, kdo se byť jen přimotá na dosah, zúčastní se kurzu nebo si nás začne odebírat na Facebooku na www.facebook. com/DruzstvoSpolek.

DV: Těch, co vedou pět, a těch, co se vezou, všichni ostatní.

Jak často si děláte selfie?

JČ: Vždy, když nám scházejí fotografie na výstavu. Častěji se ale fotíme navzájem.

ZR: Selfie si zásadně neděláme, máme raději autoportréty. Klidně i mobilem.

DV: Pokaždé, když se na mě někdo dívá.

vkus a cit, s nimiž pro kotváckou galerii vybírá autory ze svého rozsáhlého seznamu kontaktů.

Nezřídka se v prostorách kina konají hned dvě výstavy: v chodbě ke kinosálu (bohužel spoře osvětlené) a na stěnách přilehlé kavárny. Střídají se tu výtvarné fotografie se snímky ze zajímavých koutů světa nebo i s konceptuálně laděnými cykly. Václav Němec má čich na kvalitní autory, jejichž tvorba ale není

širší veřejnosti příliš známá (představil mj. tvorbu Petra Drábka, Leny Jakubčákové, Jana Vermouzka, Yoshimi Yokoyamy a desítek dalších).

Galerie kina Kotva se tak díky svému kurátorovi snaží už devět let představovat zajímavé nové autory nejen lidem, kteří chodí za fotografií do galerií záměrně, ale i náhodným návštěvníkům, kteří přišli do Kotvy na film, na víno nebo na kávu.

Kdy jste naposledy byli v temné komoře?

JČ: Naposledy před měsícem, ale bohužel jen na návštěvě. Předtím jsem v ní pracoval minulou zimu při jednom z našich fotokurzů.

ZR: Pokud nepočítám výpadky proudu Jak probíhají vaše fotokurzy v Domě U Beránka, naposledy jsme měli ima kdy bude nejbližší? provizovanou temnou komoru v rámci našeho JČ: Kurzy mají podobu večerní školy s přibliž- fotokurzu. V dnešní uspěchané době spíše ně dvaceti dvouhodinovými lekcemi doplně- preferujeme digitální fotografii. nými o víkendové plenéry. Mimoto asi třikrát DV: Před rokem a úplně temná zase nebyla. do roka pořádáme takzvané fotovíkendy, kdy Jak dlouho jste přemýšleli nad názvem vašeho se odjíždí vždy mimo České Budějovice. uskupení?

ZR: Fotokurzy probíhají většinou ve čtvrtek JČ: Moc jsme nad ním nepřemýšleli, jen jsme večer od osmi hodin v Domě U Beránka. se pár týdnů dohadovali. Přemýšlíme nad ním Pro aktuální informace o kurzech je nejlepší sledovat facebookový profil Spolku, kde vždy vlastně až teď. vše zatepla zveřejníme. Nejbližší fotografický ZR: Byla to dlouhá plodná debata, při níž padlo kurz pro začátečníky by měl začít teď v říjnu, mnoho podnětných návrhů. Nakonec jsme se rozhodili pro název Spolek, protože nejlépe vystidetaily jsou ještě v řešení. Jakmile budeme vědět něco publikovatelného, nebudeme se huje podstatu našeho fungování. Navíc jméno je stydět a zveřejníme to. dostatečně univerzální, takže pokud bychom se DV: Fotokurzy jsou vedeny formou večerní rozhodli vyměnit fotografii například za pěstování školy, dále pořádáme intenzivní fotovíkendy ředkviček, nemusíme se přejmenovávat. a jednorázové tématické kurzy. Začínáme DV: Pět sekund. v říjnu.

MINI RECKY RUSSIAN GIRLS Sisters & Brothers Vol. 2

MUSIC

Slíbil jsem si, že vždy, když vzpomenu na své dva prapodivné kamarády, kteří hledají štěstí na ještě prapodivnějším ostrovu Island, prohrabu se tamním hudebním výlovem a nějaký ten exemplář vyberu. Snad zapracovalo podvědomí a s myšlenkou na ona milá individua jsem se dostal k nahrávce one man projektu Russian Girls. Ta vyšla v rámci druhého pokračování série Sisters & Brothers pod patronací hamburského labelu HFN. Guðlaug­ur Hall­dór Ein­ars­son, osoba zodpovědná za zrod Ruských holek, se vydává na taneční odysseu o pěti dějstvích skrze elektropopové melodie, krajiny syntetizátorové údernosti a pobublávající basové groovy, které nás v určitých chvílích dostávají do předsálí končící diskotéky 70. let. Anebo usazují do pofidérního lounge baru ve scénáři naopak solidního hororového béčka, které staví na vytvořené temné atmosféře pomocí brikoláže new wave, industriálních aranží a komicky děsivých či zcela odosobněných vokálů. Russian Girls jsou kreativní, odvážné a mají smysl pro humor. Zábavy si ovšem dopřejete už jen samotným vygůglením tohoto úkazu z Reykjavíku. CN

28 – 29

říjen/listopad 2017

SMACK ONE Terapie Ve stínu doznívajícího rozkolu mezi PSH a někdejšími Supercrooo, který přitahoval pozornost rapového publika během léta, by nemělo zapadnout, že své čtvrté studiové album vydal Smack. Ten bývá považován za jakéhosi černého koně rapové scény a Terapie mu tuto reputaci rozhodně nepokazí. Jde o formálně vybroušenou desku s nápaditými a neotřelými hudebními podklady (viz třeba výtečný začátek skladby Dal jsem spliff), které neomylně směřují ke grimovému zvuku. V souladu s nadupanou elektronickou muzikou jsou často i Smackovy refrény, které rapper opakuje tak zarputile, až slova ztratí svůj význam a stane se z nich další zvuková linka. Smack by si však měl dát pozor, aby se pouhými zvuky nestala i jeho slova mimo refrény. Ohraně totiž vyznívá nejen přísaha věrnosti svému městu, ale i neutuchající ždímání vlastní aureoly grimového věrozvěsta. Oblouk od úvodního pojetí hudby jako šichty, díky níž schopný interpret může vydělat balík (Zpátky do práce), k závěrečné, nebývale intimní zpovědi (titulní Terapie) není bez zajímavosti; stále však v centru pozornosti stojí rapperovo ego. Vím, patří to k definičním rysům žánru. Ale možná by nebylo na škodu občas na sebe zapomenout a porozhlédnout se víc kolem. ZB

IDLES Brutalism Idles jsou punkeři a taky obdivovatelé pražského brutalismu z Bristolu. Ne že by svoje první plnohodnotné album pojmenovali přímo podle krásných staveb v naší matce měst a nálad, ale s architektonickým buditelem vášní má LP Brutalism nejen názvem leccos společného.

Z čeho je deska stvořena, dávají transparentně na odiv a tvoří tak jeden velký zvukový masiv. Skutečně, tahle hlučná a nasraná muzika si na nic nehraje a přitom není vůbec plochá a pitomá. Naopak v sobě nese sílu, kvalitu řemesla, emoce, nápady a vtip – čili je krásná. Idles oscilují někde mezi punkem a postpunkem a letmý dotek noisu je taky patrný. Kapela je však rozdílová asi hlavně díky její otevřenosti sama k sobě a pokusu o odstup, i když je v samotné dřeni tématu. A to typicky britským humorem, tudíž se v nastalé situaci dočkáváme průniku světla – jak do obsahu, tak formy. Příkladem může být i samotný zpěvák Joe Talbot, jenž přišel během nahrávání o matku a jeho výkon je strhující. Snad kombinace vyhranosti, nasazení, syrové upřímnosti, jakéhosi láskyplného cynismu a příjemné pošahanosti aktérů dává celkovému zvuku desky jedinečnou energii, kterou aktuálně na ostrovech jen tak nezachytíte. CN

OCHUTNÁVKU RECENZOVANÉ MUZIKY MŮŽETE POSLOUCHAT KAŽDOU STŘEDU OD 19 HODIN V POŘADU HUDEBNÍ POKOJÍČEK NA UNIVERZITNÍM RÁDIU K2.

DÄLEK Endangered Philosophies Rap dneska dělá i ten, kdo umí za sebe poskládat slova „mám v p*či, swag, děvka, kára a doup“. Ve většině případů už dávno neslouží jako forma vyjádření vlastního názoru a spíše se zaměřuje na to, kdo má větší fífo. Naštěstí jsou ale tady pořád lidi, který hudbu a texty netahaj z předkožky, ale ze srdíčka. A to je i případ pánů z New Jersey, který řídí hiphopovou kárku 20. rokem. A za tu dobu se právem stali ikonami undergroundových houpavých rytmů. Nečekejte ale žádný sluníčkový zpívánky. Dälek uchopili tenhle žánr po svém a ovlivněni třeba Public Enemy nebo Einstürzende Neubauten protáhli hiphop špinavou noise/industriální strouhou, čímž si vytvořili specifický rukopis poznatelný na první dobrou. Na novince Dälek i nadále dokazují, že po 20 letech dokážou přijít s originální nahrávkou, která nerecykluje sebe sama a i nadále si v sobě nese originální otisk svých stvořitelů. Oproti předchozímu album Asphalt for Eden (2016) toho chlapům asi leželo víc na srdci a jazyku, a tak se playlist rozrostl ze 7 válů na 11. Rozhodně se ale nedá říct, že by se některý z nich objevil na albu jen kvůli nahonění stopáže. Honit se maj totiž holky a pinďouři! RP

inzerce

MILK & HONEY TALK:

DOMINIK PILNÁČEK řev na Smuteční slavnosti

Blíží se volby. Jakou muziku volíš do svého podzimního playlistu?

Nic extra se nemění, ale trocha melancholie asi přeci jen přibyla. Napadá mě třeba Weakling, teším se na nový Yellow Eyes, Pacino ‒ Půl litru země, Duster, Heat Dust, Polvo, Protomartyr. Krom Pacina vlastně nic novýho, ale tak zběžně mě to napadlo.

ERIK TABERY

Povídání šéfredaktora týdeníku Respekt nejen o jeho aktuální knize Opuštěná společnost (viz recenze na str. 30).

Podzim je takový optimistický čas. Kdo by podle tebe měl opustit hudební scénu, nebo alespoň zemřít?

Lavra, Orient, No Chance of Recovery, Übel.

Podzim přináší krom hudebních žní taky ty filmové a seriálové. Máš v tomto ohledu nějakého černého koně, nebo se jako vždy spokojíš s produkcí Brazeers? Černýho koně asi nemám. Těším se na novýho BoJacka a jedu starý Twin Peaks.

Když jsem smutnej, tak koukám na Simpsony.

Máš už dárky, vole?

Jak už?!

Hip hap hop / Bigg Boss?

Cristiano Ronaldo a pouliční ekonomická.

Dj Tvyks / Twix?

Flapjack.

Orlí hnízdo / Čapí hnízdo?

Nachtasyl.

středa 22. listopadu od 18.00 hod.

Kostel Sv. rodiny

Karla IV. 22, Senovážné náměstí, ČB

ANKETA

Major Lazer / Major Zeman?

Marek Zeman.

Co podle tebe poslouchají čeští fotbalisté v kabině, když pak na trávníku podávají tak tristní výkon?

Týna Kušková housle v Naked Professors, dudy na JČU

Kurýr rozkoše spolupořadatel PechaKucha Night ČB

Vojta Kolařík velký zvíře v Budějovickým majálesu a TEDx

Jakub Šimanský milovník strun a poga naboso

Jako první mě napadli Kabáti.

Ale asi by měli spíš poslouchat trenéra. No, vzhledem k tomu, jak hrajou na hovno, tak ho buď moc neposlouchaj, anebo je trenér debil.

Myslel jsem si, že je to Miley Cyrus a její Wrecking Ball, hlavně teda podle údernosti a chlapáctví. Ale když jsem koukal na Rosickýho, tak nevim, jestli to není starej dobrej Johny Cash a jeho Hurt anebo R.E.M. a Everybody Hurts.

Dneska na Radiožurnálu říkali, že ve slávistický kabině proběhla bouřka. A od Michala Davida všichni víme, že „nikdy žádná bouřka věčně netrvá“.

Já nevím. Podle mě hudba a český fotbal musí být už zarytí nepřátelé vzhledem tomu, jak s ní český fotbal zacházel.

Obávám se, že neexistuje hudba, která by české fotbalisty mohla zachránit.

ANKETA Které doporučení hodné knihy jste v poslední době přečetli?

OPUŠTĚNÁ SPOLEČNOST Martin Dvořák

Lukáš Csicsely

LITERATURE/COLUMN

spisovatel a student scenáristiky

Mám tip na staršího autora. Jmenoval se Nathanael West a umřel, když jel na pohřeb F. S. Fitzgeralda. O obtížnosti rozlišit mezi skutečností a snem (popřípadě iluzí, ideálem) psal skvěle už Cervantes. V době Facebooku je to téma aktuální a West ho podává zábavně a groteskně. Stihl napsat jen čtyři knihy. Jedna popisuje střeva trojskýho koně, kde pobývaj různí spisovatelé jako třeba autor knihy o svatý bleše, co pila z podpaží spasitele. Ve Dni kobylek se ocitnete na periferii Hollywoodu a poznáte všemožný bizarní postavičky, který se snaží dostat přímo do nablyštěnýho středu (a žije tu i Homér Simpson).

Jiří Česnek

30 – 31

říjen/listopad 2017

pingl

Po mnoha a mnoha letech jsem zase vzal do ruky Orwellovu Farmu zvířat. A jo, furt je to skvělý. Na střední mě to teda ještě úplně nebralo, ale chápal jsem, o co tam jde, a líbilo se mi, jak to gradovalo do úplnýho bahna.

Když jsem to teď četl na sklonku léta, viděl jsem to přece jen trochu jinak. Vlastně jak mě to v mládí hlavně bavilo, tak teď už mi z toho bylo trochu zle. Samozřejmě je úplně jasný proč. Zub času tý knize spíš přidává.

Už je to asi 70 let stará kniha, já tomu teda ale říkám „70 let mladá kniha“. Dokud tady totality furt budou hrozit a obcházet kolem, tak Farma zvířat bude pořád klasika aktuální a nedoceněná, a to myslím vážně.

J

en těžko si lze představit me tak, aby nám hned zapadly do jasných příhodnější dobu, kdy souvislostí. měla vyjít nejnovější Například kdo zná Masaryka jako kniha Erika Taberyho tatíčka osvoboditele a pána ze soch, ten (narozeného 1977) v Opuštěné společnosti dostane připoOpuštěná společnost. mínku toho, že Masaryk byl také myslitel Za prvé, nadělil si ji ke své čtyřicítce, za a ustanovoval národní myšlenky a ideje, druhé, nadělil ji nám čtenářům a české které dodnes bereme za své, byť už si je společnosti před podzimními volbami, vlastně na první dobrou nevybavíme. kdy (ostatně možná jako vždy) půjde do Právě Masarykovy hodnoty, úsilí a s tím tuhého, čili je zásadní si připomenout spojené představy českého státu tvoří určité základní věci, jako zda chceme zásadní náboj knihy v kontrastu s děsivě demokracii, nebo ne, a pokud ano, kotrmelcovými českými dějinami 20. stotak jakou a jak se o ni přičinit. I o tom letí, kdy jsme takzvaně vždy začínali od Opuštěná společnost je. začátku, což Tabery dokládá citátem FerKniha je souborem brilantních esejů, dinanda Peroutky. Stejně jako Masaryk které na sebe volně navazují a tvoří tak je připomínán právě i Peroutka, ale také červenou nit jejího obsahu, jímž není Václav Havel a jako kontrapunkt i pánové nic menšího než zachycení moderních Miloš Zeman a Andrej Babiš. V knize českých společensko-politických dějin však nejde jen o tyto osoby, v Opuštěné od cca přelomu 19. a 20. století až po společnosti jsou vystaveny kritickému dnešek. Zní to trochu nudně, ale kdo se pohledu snad všechny nešvary současné někdy setkal s Taberyho texty z týdeníku doby a to, co k nim vedlo.

Respekt (jehož je šéfredaktorem), tak ten Nesnášíte inteligenci? Používáte jméno moc dobře ví, že autor naopak píše velice Havel jako sprosté slovo? Myslíte, že čtivě a zároveň zcela k věci, bez okras, bez neziskovky jsou banda pijavic? Zakázali nesmyslných kudrlinek, výstižně, jasně. byste migraci a chtěli byste být součástí Opuštěná společnost tohle vše v sobě Ruska? Konspirační teorie jsou vaše umně kombinuje, Taberyho styl psaní oblíbené (nebo dokonce jediné) čtení? je novinářsky strohý a čistý, přesto ale Anebo to máte úplně naopak? Taberyho také informačně naditý a bohatý. Autor nová kniha je určena jedněm i druhým. Je si totiž klade zásadní otázky nad stavem totiž napsána v zájmu faktů a kritického dnešní společnosti a nad tím, co k němu pohledu na veškeré věci, které současnou vedlo. A jejich zodpovídání se sotva společností hýbou. Škoda, že takových obejde bez důkladných znalostí, zároveň není mnohem více. Dorazte proto v úterý by však bylo pro většinovou společnost 7. listopadu do Studentského kostela na problematicky uchopitelné, kdyby bylo Senovážném náměstí, kde bude od 18:00 napsáno komplikovaně. V tomto ohledu na naše pozvání Erik Tabery diskutoje Opuštěná společnost ideálním adeptem vat o současné společensko-politické na bestseller – je pro všechny a zcela po situaci. právu.

Tabery se v Opuštěné společnosti vydává na fascinující cestu „od MasaOPUŠTĚNÁ ryka po Babiše“, jak uvádí podnázev SPOLEČNOST: knihy. Cesta je to zřetelná, jasná ČESKÁ CESTA a autor mistrně uvádí veškeré věci OD MASARYKA v takových souvislostech, až z toho PO BABIŠE často běhá mráz po zádech. Tabery v první řadě píše pro běžného Erik Tabery člověka, objasňuje tak věci, které jsou zdánlivě od začátku jasné a všichni je Paseka 2017, známe, ale třeba si je už stěží vybaví284 stran

JAK SE ŽIJE JINDE

J

ednou takhle v cizině u bazénu jsem se dala do řeči s klukem, kterému bylo 22 let (tuto informaci jsem zjistila až po delším rozhovoru, co jsem s ním vedla) a jmenoval se Andri. Byl to sympatický kluk s jiskrou v očích, která říkala, že chce něco změnit.

Na to téma, co chce změnit, jsme se dostali po deseti minutách známosti.

Dozvěděla jsem, že pochází z Indonésie z malé vesničky, kde vládnou tvrdé muslimské tradice.

Andri má ještě šest sourozenců, on sám je nejmladší a jediný, který studuje a vyjel za hranice Indonésie.

Jeho starší sestra měla možnost studovat medicínu a pomáhat místním obyvatelům (jak on sám říká), ale aby neměla problémy se svou matkou a aby ji brali jako „normální“, tak se radši vdala ve svých 22 letech.

Na její svatbu přišlo kolem 2000 lidí, jako ostatně na většinu muslimských svateb. Tato slavnost se konala celý den, během kterého hosté přicházeli a odcházeli.

Ptala jsem se Andriho, jestli ho podobný osud čeká též. „Nejspíš jo, nechci mít problémy se svojí rodinou, už takhle jsem považovaný za černou ovci, když studuji v zahraničí“, byla jeho odpověď. „Největší obavy“, pokračoval, „mi dělá moje matka, která ještě neví, že mám přítelkyni napůl Indonésanku a napůl Holanďanku. Přítelkyně je sice věřící, ale moje matka bude mít konečné slovo. Hlavně se známe tři měsíce a já mám být za rok ženatý.“ A k tomu ještě se smíchem dodal: „Miluji vaření a představa, že mě moje žena nepustí do kuchyně, mě malinko děsí.“ Andri studuje ekologii a rád by se po studiích vrátil do své rodné vesnice a změnil tam spoustu věcí. Doufá, že bude příkladem pro své neteře a synovce, a až bude mít jednou své děti, říká, že je pošle taky do ciziny, aby viděly, jak funguje svět jinde.

Držím mu palce. Hlavně ať neztratí víru a sílu měnit věci.

NATÁLIE LEDAJAKSOVÁ

SUIT UP!

J

ak jistě mnoho z nás ví, Češi se mohou pyšnit svým vskutku bizarním módním vkusem.

Nedávno jsem měl možnost se o tom znovu přesvědčit na nejmenované zemědělské estrádě, když jsem nějakým omylem zabloudil na budějcké výstaviště. Nezaujala mě ani tak mašina, co dokáže sklidit dva Václaváky obilí za půl hodiny, jako spíš všudypřítomná přehlídka bizarních návštěvnických outfitů. Pokud by Česko udávalo trendy v oblékání, tak je dnes v kurzu nejlépe firemní tričko nacpané, co jen to jde, do bermud nebo sexy tepláků a pověstné sandály s našponovanými bílými froťáky ke kolenům pro maximální pohodlí. Jo a málem bych zapomněl na ledvinku.

Přitom má valná většina mužů doma jistě oblek, ten ale spatří světlo světa jednou za uherák. Zkrátka je tu pořád zažitý zvyk, že máme jeden univerzální oblek na celý život. Přeci nebudeme vyhazovat peníze za něco, co si na sebe oblékneme na první taneční, maturitu, svatbu a nakonec do rakve. Abych vše neházel jen na současné Čechy: myslím, že na tom má zásadní podíl minulý režim, který zapříčinil opravdu úzký výběr elegantního oblečení na trhu.

V rámci kampaně za zkulturnění českého módního vkusu si tak dovolím přidat pár tipů mužům, jak si vybrat oblek, který budou hrdě nosit. Chcete-li do kvalitního obleku investovat nemalé peníze, rozhodně sledujte, z čeho je jaký kus oblečení vyroben.

Nejlepší je vyhnout se polyesterovým oblekům, které jsou sice levné, ale o to méně pohodlné. Lepší je sáhnout po přírodních materiálech, jako je vlna, bavlna nebo len. Každá látka má však svá pro a proti.

Len je sice skvělý pro horké letní dny, ale také se hodně mačká. Vlna má zase tu výbornou vlastnost, že si svá vlákna vyrovnává sama a tak vypadá stále jako čerstvě vyžehlená. Avšak tloušťka obleku nám neumožňuje jeho nošení v letním období.

Dalším bodem, nad kterým bychom se měli zamyslet, je velikost. A s tím souvisí pojem „konfekce“ – jedná se v podstatě o průmyslovou výrobu oblečení v univerzálních velikostech jako S, M, L… Druhou možností je pořízení obleku na míru, což se však brutálně projeví i na výsledné ceně. Také nesmíme zapomenout, že každý oblek je vhodný pro jinou příležitost. Na večerní program se nosí výhradně tmavé šaty, nejlépe černé nebo tmavě modré barvy. Pokud oblek nosíte i během dne (například v práci), vhodnější je sáhnout po něčem světlejším (modrá, šedá…).

Vzhledem k tomu, že nikdo z nás není Rothschild, tak bychom si měli vystačit teoreticky pouze se dvěma obleky. Každopádně se nebojte do takového oblečení investovat. Vyplatí se to jak v profesním, tak ve společenském životě.

DANIEL PODROUŽEK

TOLIK MRKVÍ

J

du-li volit poprvé, patřím mezi prvovoliče. A ti jsou často nevyzpytatelní v rozhodnutí, koho volit, anebo zda vůbec jít. „Buduj vlast, posílíš mír“, řekl by jeden. Z těchto mladých lidí jako by se ale vytratila touha něco budovat a posilovat. Vyslechl jsem přednášku od paní Magdy Vášáryové, která apelovala na důležitost politiky v našich každodenních životech. Na důležitost boje za svobodu a možnost se svobodně vyjadřovat. Verva, s jakou vše vykládala, by se jen těžko hledala u prvovoliče.

Jako prvovolič tedy volím poprvé?

Do poslanecké sněmovny ano. Ale voleb v životě činím nespočet. Jakým směrem se vydám nebo jaký si třeba koupím nový telefon. Často mi ale vkládají rozhodnutí do pusy a já je následně jen přetlumočím.

Když ale sám nevím, co chci, co dělat?

Mám tolik možností, že si nedokážu vybrat. Se mnou to je jako s králíkem: Když má králík před sebou jen jednu mrkev, s chutí ji sní. Uslyšíš ho ji chroupat. Ale v případě, že je králík obklopen hromadou mrkví, nedokáže si vybrat.

Raději zemře hladem, než aby pokračoval v úmorném výběru. Žádný zvuk tak neuslyšíš.

Stejně tak neuslyšíš zvuk z přednášky paní Vášáryové. Celý projev se smrští na pouhou ozvěnu zvuků, jak bys měl jednat.

Tvůj svět se míjí se světem té dámy.

Těžkost tvé doby je v porovnání s tou její lehká jako peří. V tomto bodě dochází k odcizení. Můžeš ji chápat, ale kontext tvého života je prostě odlišný. Ty jsi jen zmaten. Máš tolik možností, že se nedokážeš rozhodnout. Jsi králík s břemenem.

Tuto glosu nepíšu z důvodu, abych obhájil pocit prvovoliče. Nutno podotknout, že já jím jsem také. Chci jen popsat můj morální pohnutek, který se mi vybavil v sále v Uherském Hradišti před člověkem, který ode mě něco očekává.

Někdo mě přesvědčuje o důležitosti nějaké věci, já ale nevnímám její pravou hodnotu. Bohužel. Mám totiž před sebou hromadu mrkví. Ne jen jednu jedinou, prosáklou hořkým diktátem a strachem, kterou můžu s chutí nenávidět a bojovat vehementně proti ní. Opakuji: Stojím v jiné realitě.

Jakou mrkev si tedy zvolím já sám?

JAN MOJKA

PETER MÄRKLI – KRESBY 12. 10. – 19. 11. 2017 VERNISÁŽ: 11. 10. 2017 OD 19:00 I GALERIE SOUČASNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY: DŮM UMĚNÍ MĚSTA ČESKÉ BUDĚJOVICE PŘEDNÁŠKA AUTORA: 11. 10. 2017 OD 17:00 I STUDENTSKÝ KOSTEL SV. RODINY (UL. KARLA IV. 22, ČESKÉ BUDĚJOVICE)