Milk & Honey #22

#

22

NETUCTOVÝ BUDĚJOVICKÝ MAGAZÍN

ZDARMA DOSTUPNÝ NA SPRÁVNÝCH MÍSTECH

MILK & HONEY: VYCHÁZÍ V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH ŠESTKRÁT ROČNĚ | # 22 (1. 2. 2018) – ÚNOR/BŘEZEN

ŠÉFREDAKTOR A VYDAVATEL: ZDENĚK BRDEK | DESIGN: MÍRA ADAMEC, HELENA HRUŠOVÁ, PAVEL JALOŠEVSKÝ

TÝM: ŠTĚPÁN BALÍK, NATALIE CZABAN, TOM CZABAN, MARTIN DVOŘÁK, HONZA FLAŠKA, ŠÁRKA KOTZINOVÁ, PETRA LEXOVÁ, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE, JIŘÍ PTÁČEK, ONDŘEJ SELNER FOTKY: HELENA HRUŠOVÁ, DENISA VESECKÁ, MONIKA BARTÁČKOVÁ, NIKA BRUNOVÁ | OBÁLKA: PETR BROŽKA DISTRIBUCE: MONIKA ZÁRYBNICKÁ, MARKÉTA KULÍKOVÁ, JAKUB MÁČE KONTAKT: MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM, WWW.MLIKOAMED.CZ, facebook: MILK&HONEY, adresa: NOVÁ 21, ČB 370 01 MK ČR: E 2237

VYCHÁZÍ ZA PODPORY:

DISTRIBUCE ČESKÉ BUDĚJOVICE: jazyková škola Aslan | AJG Wortnerův dům | bistro Cobliha | Born in London | Café au Chat Noir | Café Datel | Café Hostel Café Slavie | Cuba Bar | Dobrá čajovna | Dům U Beránka | Dům umění | Fér Café | Hammond Café | holičství Wous | Horká vana | Infocentrum JČU kampus | JČU TF | Jihočeská vědecká knihovna | Kanzelsberger | kavárna Matice | Kavkárna | Kino Kotva | Galerie Liberté | MC Fabrika | Měsíc ve dne Pražírna kávy Jedna radost | Restaurace Vatikán | Singer Pub | Staré časy | Široko | Think Yoga | U Vás | Vegetárna Impala | Velbloud | Železná panna BECHYNĚ: kino kavárna | HVOZDNO: TNSS | PRAHA: Fotograf Gallery | TÝN NADVLTAVOU: Městská galerie U Zlatého slunce TÁBOR: Baobab dílna, Divadlo Oskara Nedbala, Infocentrum, stánek na Žižkově náměstí, kavárna a galerie UmaUma

2

CON TENT INTERVIEW:

EVA VÝBORNÁ ŠTĚPÁN BALÍK:

O NORBERTU FRÝDOVI BUDĚJCKÝ 4KY:

HAVLINDA SPORTBAR

MASKOVANÍ BADATELÉ

EDITO RIAL

8 12 14 27

V

ážení čtenáři a čtenářky, těší nás, že třímáte v rukou 22. číslo budějckého časopisu Milk & Honey a zaměstnáváte se čtením jeho editorialu. Načínáme společně 4. ročník, v němž – dá-li prozřetelnost – vyjdeme celkem šestkrát (ale těšit se můžete třeba i na literární přílohu). Tématem tohoto prvního letošního čísla jsou inspirativní osobnosti svým životem či působením spjaté s Českými Budějovicemi. A nutno vyzdvihnout, že naši redaktoři se v honbě za kvalitním článkem opravdu nezastavili před ničím: podstoupili na vlastní kůži porod v Jihočeské nemocnici (str. 11), vyzpovídali mrtvého (str. 16) nebo dokonce začali sledovat Ordinaci v růžové zahradě (str. 17). Doufám, že oceníte naše profesionálně amatérské nasazení a věnujete naší práci pár minut svého převzácného času. Příjemné čtení všem! ZB

COVER COLLAGE: PETR BROŽKA

V Symetrie č. 237, 2018

rozhovoru v M&H z loňského léta (č. 19) vizuální umělec Petr Brožka (narozen 1974) uvedl, že klíčové v jeho práci je „precizní ovládnutí diletantských forem“.

Napříč jeho tvorbou skutečně sledujeme, jak moc ho přitahuje neškolenost, jejíž podoby a postupy si může přivlastnit a naplnit vlastními obsahy. Jeho práce je vyvažováním seriózní analýzy a humorného nadhledu. O digitální montáži na obálce lze uvažovat jako o tradiční fotografické dvojexpozici, stejně jako o jednom z nejobyčejnějších pochybení fotografa, který si omylem vyfotil boty. Vědomá „dvojchyba“ ovšem na jedné straně opticky znejišťuje vyfotografovaný prostor, na straně druhé podvrací klišé časopiseckých obálek, kdy namísto obvyklého reprezentativního portrétu, na který bychom se „správně“ měli dívat z čelního pohledu, nabízí jako příhodné položit si časopis na podlahu a podívat se na něj shora. Výběr autora obálky v neposlední řadě motivovalo téma aktuálního čísla. Brožka pochází z Borovan, avšak žije a pracuje v Českých Budějovicích. JPT

A ještě jedna alkoholická: Důchodci si prý v požehnaném věku nepamatují, co bylo včera, ale silně a živě se jim vybavují dávné vzpomínky, jako by byly čerstvé. Za chvíli mi bude třicet a už jsem na tom stejně.

To bylo tak: V šestnácti jsem se rozhodl, že budu psát básně. A opravdu jsem jich spoustu napsal. Idea byla ta, že s kamarádem budeme mít kapelu, on bude skládat hudbu a já psát texty, které v první fázi byly básněmi. Nevzniklo nic. Většinu těch textů mám doma na papírkách a ve středoškolských sešitech. Všechny jsem je ovšem z hlavy dávno vypustil. Až donedávna. Stál jsem na zastávce MHD a marně si vybavoval, kde že jsem to byl včera večer na pivu.

Nevzpomněl jsem si. Ale mimoděk se mi v paměti vynořila jedna básnička, co jsem v těch šestnácti letech napsal: „Nemoh jsem se včera ožrat / Chlastal jsem a pořád nic / Ale nakonec to šlo.“ MAD V Praze se na podzim otevřelo nové Centrum architektury a městského plánování, zkráceně CAMP. Vzniklo tak místo pro diskuzi o rozvoji Prahy a pro shromažďování informací o plánovaných i probíhajících realizacích v hlavním městě. Vstup je zdarma a součástí prostoru je výstavní sál s širokoúhlým promítacím plátnem s oddělenou přednáškovou částí, studovnou a kavárnou. Pravidelně se zde konají výstavy (v současné době o budoucnosti nákladového nádraží Žižkov), přednášky a diskuze. Za celým projektem stojí Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Nejen že se jedná o skvělou informační platformu, CAMP je také příjemným místem, které můžete navštívit i mimo pořádané akce a nechat se inspirovat, jak byste chtěli, aby vypadalo vaše město. PEL

SOUR MILK

SWEET HONEY COLUMN únor/březen 2018

4–5

Nedávno jsem se tu zmiňoval o svém alkoholismu. Budějcký domorodec a parťák na večer strávený u piva onoho večera vypil jedno, zatímco já jich vypil pět.

Zhrození a nejistota nad mou závislostí ale nedávno zmizela. Tuhle jsem potkal nového známého a dali jsme si kratší večer v Perle u piva a karet. Tentokrát jsem byl napřed jen o jedno pivo, a když jsme chtěli platit a přišel číšník, že nás tedy zkásne, oba jsme se okamžitě shodli, že chceme jít domů, ale ještě jedno si rozhodně dáme. Důvěra ve zdravý rozum místních se mi navrátila. MAD

Baví mě rap. Jenže si budu muset vystačit s domácím poslechem, protože rapové koncerty nejsou „designovány“ pro mou věkovou skupinu. Oficiálně se sice dočtete, že akce začíná v devět večer, jenže interpret, kterého jste si přišli poslechnout, začne podle jakýchsi nepsaných pravidel nejdřív po půlnoci. Buď vám tedy nesmí vadit, že několik hodin bloumáte s drinkem po prázdném klubu, nebo můžete na místo dorazit až ke dvanácté.

Jakožto zralý třicátník s rodinou a spoustou práce mi první možnost připadá jako mrhání vzácným časem a druhá se z důvodu tělesné únavy jeví jako sci-fi. Z jakého důvodu ale existuje ono nepsané pravidlo? Pozdní začátky rapových koncertů rozhodně nejsou v zájmu publika. Profitují z něj maximálně tak interpreti, jimž opilí a natěšení posluchači zatleskají skoro zadarmo, nebo majitelé klubů, kteří uvítají útratu čekajících návštěvníku.

Tahle hudba asi není pro starý. ZB Jsem fanouškem jízdy vlakem. Moje nadšení ale značně ochladlo tyto Vánoce po zjištění, že České dráhy před svátky účtují vyšší sazby za jízdenky.

V předvánoční čas, kdy jsou vlaky plné studentů vracejících se domů, na vás čeká tlačenice v uličce, kde se snažíte vyhnout průvodčímu a drkotajícímu vozíku s občerstvením. Nelze se divit, že s houstnoucí atmosférou stoupá i hladinka v krvi méně trpělivých cestujících, kdy část své nadávky polyká, zatímco druhá se je nebojí zařvat na celý vagon.

Cesta „s přirážkou“ je tak nabitá nečekanými zážitky, bez kterých byste se klidně obešli. Třeba když jsem jela do Rakouska, tak těsně před hranicemi začala lokomotiva jiskřit a doutnat, až svou cestu dokonala úplně a vyhodila proud v celém vlaku.

Romantiku ztemněných hvozdů za okny narušovala pomalu klesající teplota, brekot dětí a jazykový babylon zmatených Japonců, Němců a Američanů.

Vysílat novou lokomotivu z Budějc by trvalo dvě hodiny, tedy stejně dlouho, jako počkat na další spoj. Jedna z možností, jakou lze při podobných situacích krátit čas, je pozorování reakcí jednotlivých cestujících v kritické situaci. Poměrně rychle se vyjasní role v daném dramatu. Někdo vyčkává, co se bude dít, jiní šílí a nadávají, ale najdou se i obzvláště vzácné charaktery, které ihned nabídnou pomoc. Příkladem za všechny byla maminka, která neváhala povolat svého muže s autem až odněkud od Lince, obešla celý vagon a nabídla místo lidem, kteří nestíhali svůj spoj. Jízda vlakem má stále něco do sebe, jen by České dráhy mohly více investovat do obnovy vozového parku a zamyslet se, zda není lepší o něco málo zvýšit jízdné přes celý rok, než pak účtovat vyšší sazby před svátky.

Podobnými příhodami více příznivců k cestování vlakem jistě nenalákají. PEL

VYCPÁVKY Jan Flaška

F

enomén vycpávek jsem poprvé zaregistroval jako útlý chlapec, když jsem zjistil, že moje maminka nemá ramena. Místo nich nosila v halence vycpávky, což byly takové molitany, díky kterým vypadala – alespoň v určitých partiích – jako mutant, zplozený napůl z Arnolda Schwarzeneggera a napůl z jehelníčku.

No a podruhé zasáhly vycpávky do mého života včera. Hodlám vydat kompilát svých starých fejetonů jako opravdovou knížku, co má na obálce zepředu obrázek a zezadu povinnou samochválu. Což neříkám proto, abych se vytahoval, ale proto, abyste pochopili, čím procházím. Totiž: sazeč, který teď ty moje fejetony zalamuje do stránek té budoucí knížky, prohlásil, že to nemám dost dlouhý. Řeší, jestli mu na nějakém řádku nezbylo osamocené slovo, případně že na nějakou jinak prázdnou stránku natekly sotva čtyři řádky a čtenář by se cítil okradený a nenaplněný, pokud jich tam nenajde aspoň pět. A jestli bych tedy nemohl napsat sem tam větu navíc.

Prostě to něčím vycpat.

Nechápejte mě špatně, práce svého sazeče si nadmíru vážím. Je to kouzelník, jemuž se podařilo z devadesáti stránek textu, který jsem mu poslal, vyčarovat stošedesátistránkovou knihu, aniž by v ní použil jedinou ilustraci nebo tradiční fígl studentů, co mají do zítřka odevzdat třicetistránkovou seminárku (tj. písmo 72 b., řádkování 3,5).

Přesto mě požadavek, abych text něčím vycpal jen proto, aby na stránce dobře vypadal, trochu překvapil. Napadlo mě totiž, jak to dělají sazeči starým mrtvým klasikům, jejichž texty vypadají hnusně? Sem tam něco vypustí, protože nebožtík už si nemůže postěžovat?

Nebo takovému Dostojevskému a Jiráskovi občas nějakou tu větu připíšou, protože se to v tom množství stejně ztratí? A co třeba Bible?

Co když se sazeči nepovede nějak pěkně zalomit třeba hned Genesis? Představuju si, jak začátek knihy knih takový sazeč natahuje, aby mu vyšel pěkně na stránku: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá jako Zemanovy lži a prázdná jako Babišovy sliby a nad propastnou tůní byla tma tmoucí, prostě tma jako v pytli. Nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: „Budiž světlo!“ Z toho bylo vidět, že Bůh si nepotrpěl na dlouhé vysvětlování, stačila tahle dvě slova, aby světlo prostě bylo, Bůh si to prostě uměl zařídit a přestože se tak úplně neví, v jakém jazyce to řekl, tak v latině je to „Fiat Lux“, což zní jako značka nějakého italského auta, ale auta tenkrát ještě nebyla. Ani Itálie nebyla. Bylo světlo, spousty světla, nádherného, jasného světla, které se skládá z fotonů a je nezbytné pro fotosyntézu a zdravý psychický vývoj jedince, protože když je málo světla, tak lidé častěji páchají sebevraždy, například za polárním kruhem, kde je dlouhá polární noc, no a pro ty případy tu máme fototerapii, což je metoda, která léčí depresivní stavy světlem. Bůh viděl, že světlo je dobré nejen na léčbu depresí, ale že by se dalo využít třeba na laser a přehrávat s ním cédéčka,

alespoň těch pár let, než je převálcují empétrojky, a oddělil proto světlo od tmy, o které jsme už mluvili. Atd. Atp. A to ještě pořád nejsme na konci prvního dne stvoření světa! Docela by mě zajímalo, co by na takové rozšíření textu autor Bible řekl.

Na jeho místě bych se z toho asi zjevil.

Ale co si budeme nalhávat – stejně je estetický dojem u textu často důležitější než jeho obsah. Vezměte si třeba takové diplomové práce. Ty bláboly sice nikdo nikdy nečte, ale sami víte, že tlusté diplomky mají přeci jen větší váhu než ty hubené. Pochopitelně – vždyť první, co se o své budoucí diplomce dozvíte, je, jaký musí mít minimální počet normostran. Zbytek už je podružný.

Takže až vás zase někdo bude přesvědčovat, že na délce nezáleží, nevěřte mu. Na délce setsakra záleží. Mluvím z vlastní zkušenosti.

Jakmile to máte moc dlouhý, budou křičet, že se jim to tam nevejde. Jakmile to máte moc krátký, vysmějou se vám. Nezbyde vám než to prodloužit – alespoň o nějaké fakt extrémně špatné a trapné sexuální dvojsmysly, které na první pohled vypadají, jako byste mluvili o délce penisu. Nejlépe hned několikrát.

Na závěr tohoto textu bych chtěl jen podotknout, že byl původně neuvěřitelně originální, zajímavý, moudrý, ale přitom i vtipný a zábavný a hlavně, hlavně neobsahoval vůbec žádné dvojsmyslné narážky na velikost mužských druhotných pohlavních znaků. Jenže měl jen 200 znaků. No a protože bylo potřeba zaplnit celou tuhle stránku, nezbylo mi než ho fakt pořádně vycpat.

POMÁHEJME NEJEN KVŮLI VYLEPŠENÍ KARMY

6–7

únor/březen 2018

INTERVIEW

Lenka Housková

V

eroniku Pospíšilovou znají v Budějcích především příznivci jógy, jelikož pod názvem Dharma Delight vede jógové kurzy a pořádá jógové brunche. Nicméně Veronika dokázala mnohem víc – již ve 23 letech se rozhodla, že pomůže lidem v jedné kambodžské vesnici postavit školu.

Tento nesnadný projekt opravdu prosadila a zrealizovala a dnes se ve škole již čtvrtým rokem vyučuje. A staví druhou školu.

Studovala jsi vietnamistiku, učíš jógu, třetinu roku trávíš ve Vietnamu a Kambodži.

Odkud pramení tvá fascinace Asií?

Nejspíš jsem v minulém životě žila v Kambodži. Každopádně i moji rodiče inklinovali k buddhismu, můj otec hrál na sitár. Po studiu na Biskupském gymnáziu jsem se rozhodla pro vietnamistiku a orientální studia, protože mě hodně zajímala jihovýchodní Asie. Ač ten obor vypadá exoticky, mysleli jsme si, že bych našla případně uplatnění jako tlumočnice pro vietnamskou komunitu. Ale mě to táhne spíše z Čech pryč. Díky stipendiím

archiv Veroniky Pospíšilové

a studijním stážím jsem částečně žila ve Vietnamu. Do Kambodži jsem přijela jako turistka a náhoda mě zavedla do vesnice Bantayrersey.

Jak došlo k tomu, že ses rozhodla postavit v téhle vesnici školu?

Poprvé jsem vesnici navštívila v listopadu 2012 díky našemu kambodžskému průvodci, který odsud pocházel a jako jediný ve vesnici mluvil anglicky. Většina lidí tam nemá elektřinu ani vodu z vodovodu. Děti v Bantayrersey doposud neviděly bílého turistu. Měla jsem pocit, že se tam musím vrátit a něco jim přivézt. A tak jsem se tam s mojí matkou vrátila a přivezly jsme dva kufry hraček. Při odjezdu jsem se zeptala starosty, co by nejvíc potřebovali, pokud bych se měla ještě jednou do vesnice vrátit.

On řekl, že školu. Ani jeden z nás nečekal, že se opravdu do vesnice vrátím. Ale jeho přání jsem nemohla ignorovat.

Když do kambodžské vesnice přijede mladá křehká dívka z Evropy a slíbí postavit školu, je těžké získat důvěru místních?

Vždycky, když se tam vracím, nemůže starosta uvěřit tomu, že to není sen. Když mě viděl poprvé, nenapadlo ho, že bych se někdy vrátila. Dřív učil děti u sebe doma, protože chtěl, aby se naučily číst a psát a měly se líp než jejich rodiče. Všech 180 rodin ve vesnici je negramotných, živí se prací na poli a rybolovem, ženy zpracovávají produkty, které muži vypěstují nebo uloví, a starají se o děti. Všichni vstávají kolem půl páté, i čtyřleté, pětileté děti, a pracují celý den. Ale když vidíte ty děti ve škole a jejich touhu poznávat neustále něco nového a učit se, klidně omezíte spánek, jídlo či cokoliv dalšího, protože jste tu pro ně a vidíte, že vaše činnost má smysl. Škola dětem dává šanci na lepší život.

Začala jsi dávat práci i místním ženám tím, že šijí jógové oblečení, které prodáváš. Jak to funguje?

Když jde syn nebo dcera do školy, v rodině jeho pomoc chybí, protože se s dětmi počítá i pro práci na poli a v domácnosti.

Abychom to vyrovnali, sháním prostřednictvím svého občanského sdružení Hvězdice kromě peněz na stavbu školy i peníze

na další potřebné věci jako dětské školní uniformy, kola a další vybavení. To by jinak také museli platit rodiče, kteří na to často nemají. Ženy ve vesnici se však rozhodly, že by chtěly vydělat peníze, aby právě tyto školní pomůcky dokázaly dětem zaplatit samy. Pomohli jsme jim tedy zajistit kurzy šití a v letošním roce se chystám založit e-shop, kde bych jimi zhotovené oblečení nabídla.

Jak vůbec vypadá den v kambodžské škole? Škola začíná v 7:30, ale děti vstávají spolu s dospělými již za rozednění a stihnou pomoci rodině, ještě než do školy vyrazí.

Třeba pomáhají naskládat ryby do bedýnek, vyskládat pytle rýže, podle toho, čím se rodina živí. Škola nabízí vyučování až do odpoledne. V naší škole v Bantayrersey jsou dvě třídy – pro pěti- a šestileté děti a jedna přípravka již pro čtyřleté. V sedmi letech jsou děti již schopné dojet na kole pět kilometrů do další vesnice, kde je k dispozici škola od třetí třídy. Děti si vzdělání skutečně váží a jsou velmi pyšné, že mohou do školy chodit. Sají do sebe vše jako houby a nyní už dokonce často učí své rodiče.

Nyní jsi se rozhodla pomoct další vesnici Ta Pua – Spantmey vybudovat již druhou školu. Je to nyní jednodušší?

Když jsem před pěti lety začala sbírat peníze pro školu v Bantayrersey, neměla jsem žádné zkušenosti a často jsem z firem odcházela s pláčem. Bylo těžké je přemluvit, protože mnoho lidí se k projektu stavělo skutečně skepticky, báli se, že peníze neskončí tam, kde mají, varovali před korupcí a snažili se mi dokonce projekt všemožně rozmlouvat. Chtěla jsem peníze sbírat především přes benefiční koncerty nebo jsem obcházela restaurace,

aby udělali benefici a přispěli nějakou částkou z peněz vybraných na drincích. Každý z nás přece rád zajde v pátek večer posedět s přáteli, tak proč by peníze z jednoho drinku nemohly jít na dobrou věc. Začala jsem nakonec sama pořádat jógové brunche a jógové pobyty ve Vietnamu.

Nyní, když už jedna škola stojí, je přece jen trochu jednodušší peníze získat. Právě jsem předala starostovi vesnice Ta Pua 11.000 dolarů na nákup stavebního materiálu. Nicméně nám stále chybí zhruba 350.000 korun, které bychom potřebovali vybrat co nejdřív.

V Kambodži je právě období sucha, jež je třeba pro stavbu využít. Pokud by se nám podařilo vybrat peníze do konce března, mohou žáci do školy od listopadu začít chodit. Staví se totiž rychle.

Jógové kurzy pořádáš převážně v Budějcích.

Motivovala jsi své žáky k pomoci přímo v Kambodži?

Lidé, kteří se věnují józe, mají pro život v Asii větší pochopení. Hodně o svých projektech v hodinách jógy vyprávím a moji žáci projevili zájem se do vesnice podívat. Já do Kambodži jezdím vždy v listopadu na zahájení školního roku. Pokaždé na nás čeká hodně práce, uklidíme, připravíme školu na vyučování. Nechci ale, abych z vesnice udělala turistickou atrakci. Proto jsem zavedla pravidlo, že když někdo chce jet se mnou, musí přivézt nějaký dar nebo ve škole třeba vybílit.

Jaký je dle tebe přístup Čechů k pomoci na druhém konci světa?

Plno lidí nejdřív projeví nadšení a chtějí pomoci, třeba proto, aby si vylepšili karmu.

Nakonec ale často nadšení vyprchá, když zjistí, že vše stojí úsilí a čas nebo že pomoc

nebude zaplacena. Největší odměnou je ale přece radost dětí, které si cení toho, že mohou do školy chodit. Snažím se přesvědčit lidi, že pomoc bližnímu by měla být běžnou komoditou. Mám ale pocit, že v Čechách se rozmohlo, že pomoc je něco za něco.

V Asii je to jiné, lidé si pomáhají přirozeně bez nároků na protislužbu. Kolikrát se mi stalo třeba, že mi došel v motorce benzín, a místní mi okamžitě pomohli, aniž by za to cokoliv očekávali. A není to tím, že jsem bílá, jak si u nás mnoho lidí myslí. Navíc se mi zdá, že se v Čechách ztrácí povědomí o důležitosti komunity. Sousedi se často ani neznají, natož aby si pomohli, rodiny nedrží pohromadě tak, jak to zažívám právě v Asii.

Co bys poradila lidem, kteří by v životě rádi docílili něčeho podobného jako ty? Jak začít a vytrvat?

Nejhorší pro mne bylo překonat český pesimismus a odrazování, že se to nepovede. To bylo těžší než sehnat půl milionu. Těžké bylo čelit lidem, kteří pěstují nenávist. Když jsem se stavbou začínala, nejednou jsem si musela vyslechnout opravdu ošklivé věci. Zazněly i hlasy, ať si tam v té Asii klidně pochcípají.

Když ale znáte všechny místní děti jménem, tak nemůžete ten projekt vzdát. Pro podobnou pomoc nepotřebujete primárně peníze, ale právě zejména trpělivost s těmi, kteří vás odrazují. Dále musíte počítat s tím, že musíte investovat hodně svého času. Když ale vidíte, co se za těch pět let v životě kambodžských dětí z Bantayrersey změnilo díky škole, je to až dojemné. Kdyby každý z nás udělal v životě jednu takovou malou věc – a já svůj projekt opravdu nepovažuji za nic světoborného – mohl by svět být takový, jaký bychom si jej skutečně přáli.

Pokud byste si chtěli přece jen karmu vylepšit alespoň finanční podporou stavby školy v Ta Pua, můžete poslat svůj příspěvek na transparentní účet ve Fio Bank: 2200416616/2010 Všechny další informace najdete na www.hvezdice.cz

8–9

únor/březen 2018

ART

JDE MI O STAV BEZČASÍ Jiří Ptáček Nika Brunová (portrét)

S

vizuální umělkyní Evou Výbornou jsme mluvili o umění, které nás vede „k tichu pod proudem mysli“.

Nejprve tě nechám vzpomínat. Za studií na AVU ses věnovala tradičním grafickým technikám, kreslila jsi a malovala. Už v roce 1998 jsi ale v Galerii Klatovy-Klenová vystavila fotografie. Čím si tě fotografie získala?

Začalo to už v posledním ročníku.

I když jsem tehdy studovala v ateliéru grafiky u Vladimíra Kokolii, zajímaly mě prostorové objekty. Lákala mě představa „modelování“ prostoru jako objektu, do kterého by mohl divák vstoupit. Nejdříve jsem vytvořila několik kukátkových objektů a později světelně kinetický objekt jako součást diplomové práce. Šlo mi o to, aby se člověk skrze zrak vcítil do prostoru, jako by v něm byl fyzicky přítomen. Zároveň s kukátkovými objekty jsem vytvářela malé modely, které měly sloužit jako skici k instalacím. Fotila jsem si je kvůli dalším pracovním postupům a zjistila, že působí sugestivně a reálně. Jako by zachycovaly už realizované instalace. Zároveň v nich bylo určité napětí, dané světlem, rozostřením, tichem, neuchopitelností jejich měřítka.

Asi čtyři byly součástí mé diplomové práce. Jednalo se o klasické analogové fotografie bez jakékoli postprodukce. Pak jsem začala tento princip rozvíjet, nějakou dobu jsem pracovala se záměrným znejistěním diváka ohledně místa a měřítka. V podstatě vždy šlo o evokaci architektonického prostoru. Někdy byla jejich modelovost trochu patrná, zneklidňující, jindy téměř nečitelná.

Modely z různých materiálů, naposledy z průhledných plastových fólií, fotíš už dvě desetiletí, takže ti to musí vyhovovat. Čím je ti toto laboratorní prostředí bližší než fotografování v exteriéru?

Jednoznačně tím, že jsem v roli tvůrce.

Vezmu-li v potaz světlo jako občas nevyzpytatelného aktéra, tak spolutvůrce.

Fotografii tvořím jako komplexní obraz, nikoli jako zdokumentování viděného.

Kdyby slovo fotoobraz nebylo užíváno v jiném významu, asi bych svým fotkám říkala fotoobrazy.

Barevnost vytvářím prostřednictvím filtrů, světla a materiálů. Před pár lety jsem přes filtry začala fotit také krajiny, přírodní struktury a architekturu. Tato cesta je ale ve fázi zkoumání a hledání.

Prožitek z reálného pobytu venku je stále silnější než fotografický záznam.

Takže ateliérové práce jsou pro mne pořád přesvědčivější.

V souvislosti s loňskou výstavou Tvary ticha jsem narazil na článek, ve kterém zmiňuješ roli náhody.

To mě překvapilo, protože jsem měl za to, že se náhodných vlivů chceš spíše zbavit.

Náhodné vlivy se opravdu snažím eliminovat. Vytvářím si vhodné prostředí a pak teprve vzniká volný prostor pro práci. Měním nasvícení, filtry atp. Ale jde o jakousi hru, ve které má náhoda své místo. Nečekaně zapůsobí světlo, stejně jako posunutí součástí objektu.

10 – 11

únor/březen 2018

ART/COLUMN

V názvu výstavy zazněl pojem „ticho“. V jakém smyslu jsi se k tichu vztahovala?

Název odkazoval k úrovni vnímání, která je pro mne důležitá a vzácná zároveň. Dokonce bych řekla, že bez ní se nemůžeme dostat k síle a hloubce významu čehokoliv. Ticho pod proudem mysli otevírá živou přítomnost něčeho, co nás přesahuje směrem ke kráse a vědomí. Možná lze říct, že ke kráse vědomí.

Má světlo v tvém uvažování i duchovní rozměr?

Ano, určitě. Nechávám ale na divácích, v jakých rovinách budou rozvíjet své asociace. Vyhýbám se odkazům, spíše mi jde o senzualitu, která může otevírat prostor „dovnitř“.

Fotografuješ, maluješ a kreslíš tak, aby ve výsledcích byly potlačeny stopy tělesné činnosti. A to i v případě, že jsou tvarově velmi dynamické. Jako by ses chtěla vzdálit všem smyslům kromě zraku. Pletu se?

Možná je to snaha o jakési odosobnění, oproštění od „příběhu“ směrem k čistotě za jevy nebo spíš uvnitř jevů jako takových, jaké jsou bez interpretací tvořených naší pamětí. Čeho si ceníš na umění „bez příběhu“? V čem příběh překáží?

Předchozí odpověď se pochopitelně týkala vlastní práce, nikoli umění obecně. Příběh má děj, je spojen s časem, má začátek a konec a vede asociace určitým směrem. Brání tomu, aby vznikl prostor, ve kterém by se myšlenky – vzpomínky, pocity, vědomosti – neměly až tak moc

Eva Výborná: barevná digitální fotografie z cyklu Tvary ticha, 2016

čeho chytit. A mě jde o stav bezčasí.

Souvisí to s tím, o čem jsem mluvila ve vztahu k tichu a světlu.

Několikrát jsme narazili na tvůj zájem o architekturu. Například tvé nové fotografie mají potenciál pro okenní vitráže. Nakolik by tě zajímala modulace reálného prostoru světlem?

Určitě by to byla zajímavá výzva.

Vlastně bych se tak trochu vrátila v čase, kdy jsem konkrétní prostor chtěla modelovat právě světlem.

V tvém životopisu jsem narazil na drobnou poznámku o návrhu výzdoby interiéru na Kukuřičných ostrovech u Nikaragui v roce 2000. O co se tehdy jednalo?

O spolupráci Českého Krumlova, holandského města Gouda a Kukuřičných ostrovů v rámci

projektu NEWS, kdy na jednom z ostrovů společně budovali školu.

V závěrečné fázi Krumlov oslovil SUPŠ Sv. Anežky České, aby vyslala jednoho pedagoga a jednoho studenta provést výzdobu novostavby. Nebylo to nic velkého.

S ohledem na přírodní podmínky byly stavby na ostrově velice prosté, spíš jen funkční. Spolu s Petrem Tichým jsme tam tehdy vytvořili dekorativní nástěnné malby. Petr namaloval ještě obrazy zúčastněných měst a já sérii abstraktních maleb – jakýchsi krystalů, a drobné skici horizontů.

Lišily se malby od prací inspirovaných zdejším prostředím?

Na to byl pobyt příliš krátký. Spíš jsem do nich přenesla to, co jsem měla v hlavě už u nás. Možná ale byly o něco zářivější.

Eva Výborná Narodila se roku 1965 v Českém Krumlově. Vyrůstala na Dobré Vodě u Českých Budějovic. Sem se také vrátila po absolutoriu na pražské Akademii výtvarných umění v roce 1996. Vedle Adrieny Šimotové je jedinou umělkyní, která má na kontě dvě prezentace v Galerii současného umění a architektury – Domu umění v ČB (1998 a 2002). Dokonce třikrát vystavovala v českobudějovické Galerii Měsíc ve dne (2002, 2007 a 2014). S Michalem Škodou uspořádala výstavu v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem (2002), o čtyři roky později zase s Tomášem Skalíkem v Národní galerii v Praze. Prozatím poslední fotografickou výstavu měla vloni na jaře v Jihočeském muzeu v ČB. Je dlouholetou vedoucí oboru malba na SUPŠ sv. Anežky České v Českém Krumlově.

BORN IN BUDĚJCE Natalie Czaban

I

recently became the proud parent of my very own favourite son of České Budějovice. Such an event is clearly a fairly interesting experience in its own right, but I would argue that a few details are specific to the Czech Republic (and possibly even to Budějovice).

So here are a few things that all recent sons and daughters of České Budějovice may have experienced from their earliest beginnings:

The Royal Procession The thing I find funniest about Czech hospitals is what I call “the royal procession”. This is referred to in the hospital itself as “the big visit” (As opposed to the “small visit” which is just a lowly doctor coming round to check on the patient in the normal fashion.

Boring). The big visit happens every few days and the patient is warned in advance to give them time to dress up a bit, put on their best backless hospital gown, polish their slippers etc.

The big visit then swoops into the room in the way a king might have entered his royal court a few centuries ago. The parade is headed by the most important doctor, normally a man in middle age, grey haired and distinguished and with an air of absolute authority. Following him are some normal boring doctors of the small visit variety and the procession is topped off by about twenty pretty young student girls giggling and showing absolute respect and deference to the King Doctor. No member of the procession talks to the patient.

The King Doctor merely checks the notes or the patient’s body if necessary, but in the same way he might check a window to see if it is shut rather than as if talking to another human being.The King Doctor then makes

a pronouncement and immediately sweeps out and onto the next visit, the whole entourage following in his wake.

I first encountered the royal procession last winter when I spent a week in ČB hospital with flu. I had forgotten how much it amused me, until the whole royal proceedings found me once again, this time to pass judgment on my son.

When will this end?

I have only been admitted to České Budějovice hospital twice, for the aforementioned cases of extreme flu or birth. Both times it took me at least a week to get myself out again. I have to say it is a welcome relief from the other extreme in the UK, where they try to get you discharged and out the door at the earliest opportunity. Budějovice doctors, however, seem to want to keep you in until you have reached a maximum level of perfect health, rather than attained the somewhat functional if not particularly optimal state you were in before.

Wouldn‘t you rather go to...?

I hadn‘t realised this before, but there exists in our area a powerful and dynamic dialectism between Český Krumlov and České Budějovice hospitals – similar to Rio de Janeiro vs Sao Paulo in Brazilian city rivalries or Rangers vs Celtic in Glasgow football politics – where you choose to give birth says a lot about your identity. If you are of what Czechs call the “alternative” variety then Krumlov is for you. I felt like a massive conformist by going to Budějovice, as if by giving birth there I was expressing my total support for modern medicine and its

somewhat mechanistic approach. Thereby turning my back on the holistic healing approach and disrespecting the ancient wisdom of the body.

But the fact is, Budějovice hospital is so much closer to my house. I swung back and forth between the two hospitals so dramatically in the weeks before birth that it made contractions seem like child‘s play.

My advice, when faced with the “which hospital?” dilemma is to find out which one the person asking favours and pretend to go for that one. It saves a lot of soul searching and anxiety.

Old people suck Any good psychiatrist will confirm that it’s entirely normal that I blame my parents generation for everything. And I do. Brexit, the global economy, climate change, voting for stupid racist politicians, not to mention filling my generation with silly ideas, insecurities and outdated wisdom. Anyway, my experience of hospital staff generally confirms this hypothesis.

The younger generation (which actually covers young people a hell of a lot younger than me, embarrassingly) of nurses and doctors were simply delightful: friendly, respectful and professional. As were a lot of the older generation (older than me that is, let us say forty plus). BUT there were also a few frightful old nurses who, for example, would respond to a scared request for help in the middle of the night by telling you off for not having packed away your clothes effectively or that your bedside table was not in the right position.

So, theory confirmed – that generation just suck and the younger people are the better they tend to be. Good news for the healthcare profession. And by this reasoning my son’s generation should all be super evolved, lovely and perfect human beings by the time he grows up. Here’s to that.

BUDĚJCKÝ KRZOK NORBERT FRÝD

12 – 13

únor/březen 2018

LITERATURE

Štěpán Balík

V

e Slezsku se lokální identita podle zakořeněnosti rozděluje na tři typy: pniok (tedy knižně česky peň; rozumějte kmen stromu), krzok (keř) a ptok (pták). „Pniok“ je osoba, která je plně vrostlá v místní prostředí.

Může jít sice do světa na zkušenou, ale vždy se vrátí a ví přesně, kam patří. Třetí typ „ptok“ odpovídá člověku, jenž není pevně usazen, je nomádem a je mu v podstatě jedno, kde žije. „Krzokem“ bývá označován jedinec, který sice nepochází z dané lokality, avšak k dané oblasti přilne, usadí se zde, založí zde rodinu, respektuje její specifika a tradice, stává se nositelem jejích regionálních kulturních hodnot. Jistou modifikací je i krzok, který z dané oblasti pochází, a přestože dlouhodobě

žije jinde, ctí nebo spoluvytváří lokální podhoubí, ba dokonce je jeho posledním přáním zde být i pohřben.

Z budějckých nomádů, kteří se zde jen narodili a záhy zas i s rodiči „tradá“ do světa, lze jmenovat slavného fotografa Jana Lukase nebo exilového spisovatele Lubomíra Martínka. První se vydal po lince ČB – Praha – Itálie – New York. Druhý ČB – Praha – Paříž.

Poněkud hlubší kořeny v Budweisu zapustil spisovatel Norbert Frýd, a přitom ve shodě se stereotypní představou by člověk u židovské duše předpokládal poněkud větší luftmenšství. Srovnejme jeho linku: ČB – Praha – Terezín – Osvětim – Kaufering – Praha – Mexiko – USA (poslední dva jmenované body jako československý kulturní atašé) – Praha – pohřben Praha-Velká Chuchle. Volbu prostředních destinací za autora učinil někdo jiný. Nakonec se usadil ve městě

svých studentských let. Do Českých Budějovic se „natrvalo“ vracel jen ve svých prózách.

Je obecně známo, že se tento autor Českým Budějovicím věnuje převážně ve druhém díle rodinné kroniky Hedvábné starosti.

Zakořeněnost v jeho rodných Budějovicích se projevuje také v črtě „Nekrolog na kavárny mého dětství“ z knihy literárních střípků Almara plná povídaček (1973).

Frýd popisuje čtyři meziválečné podniky, jež byly podle něj zvláště navštěvované. Čtyři českobudějovická „esa“ líčí velmi barvitě se smyslem pro detail, jak co se týče osob zde působících pracovně i rekreačně, tak i ve smyslu kavárenského interiéru a polohy. (Zcela jiný výběr podniků tohoto typu činí v hesle „Kavárny“ v Encyklopedii Českých Budějovic současný rodák Daniel Kovář.)

Frýdovým kukátkem nahlédněmež do každé z nich:

Arco

Černá lilie

„Dokud byla tahle kavárna ve flóru, a proto den co den nabitá, slula koncertní. Nezapomenu, že právě zde jsem visel očima na prvním černém bubeníkovi. Trůnil za hradbou fantastického náčiní, pomocí pravé nohy a velikého bubnu vyluzoval monotónní, ale nezbytné bumbum všech foxtrotů. Špička levého lakového střevíce přitom spočívala na páce stojánku s činely, starala se o plechový břink navrch melodie. Obě neúnavné ruce dále šlehaly, oklepávaly, opracovávaly sadu bubínků, dřev, kravských zvonců, a tyk občas, tutút, balón automobilové houkačky. I kusy papíru se někdy trhaly v synkopách es-krc-krc, znělo to báječně.“ Kapely se však v devět stěhovaly do baru v patře, kam již byl dospívajícímu muži vstup zapovězen.

„Kavárna Černá lilie byla denně nabitá, protože se trochu zrenovovala a protože tu stál za bufetem nebo předsedal hráčskému stolku veliký modrobradý Džou Porges. Syn pekaře macesů, který v Americe začal jako pingl, až najednou měl tolik, že se mohl vrátit a koupit podnik. Možná milionář.“ Před uvedením konkurenční Paříže se prozíravý hráč Porges sebral, podnik prodal a koupil jiný v Plzni, kam náhle zmizel.

Majestic

Vzhled podniku, druh hostů i „svatostánek“ majitelů popisuje Frýd následovně: „Zcela klidný, solidní lesk alpaky měla kavárna Majestic. Nesouvisela s žádným nočním podnikem, nehodila se pro hopsandy, sem přicházely naše maminky po sobotním biografu, než tatínkové dohrají svou partii. (…)

Paní kavárníková za oltářem bufetu, pan kavárník na přejícné obchůzce lokálem, oba vypadali právě zde tak krásně, tak bohorovně – alespoň mně, malému klukovi, který sem směl nahlédnout v neděli odpoledne, se tak dlouho jevili.“

projevy – od primitivního prorežimního socialistického realismu (například Meč archandělů) až po sofistikované literární zobrazování židovství a holokaustu v mezích mírného pokroku, tedy lehce vyčnívat z komunistické šedi, ale ne moc (Krabice živých, dále již zmíněná třídílná literární kronika či výše citovaná Almara plná povídaček).

K Českým Budějovicím se prostorovým uspořádáním literárního světa Myšovic – byť to není přímo zmíněno – váže i Frýdova výjimečná novela Pan Lučavka.

Tolik o jednom budějckém krzokovi.

Paříž

V grandkavárně Paříž na nábřeží se scházeli místní intelektuálové, včetně Frýdova přítele Viléma Bílka, který psal o zdejším kulturním dění. Z bohéma se posléze stal okresní soudce a kdykoli se Frýd vracel na skok do rodného města, právě v Paříži se s Bílkem a jeho chotí setkával.

Kavárna to „byla prostorná a světlá, hlavní frontou hleděla k řece. Na nábřeží měla dokonce zahrádku s pruhovanou markýzou a paraplátky, do středověkého půdorysu města vnesla iluzi lehkosti, doopravdy velikého světa.“

inzerce

Co naděláme; pro některé kulturní hodnota českého zápecnictví, setrvávání alespoň v české kotlině s příslovím na ústech: všude dobře, doma nejlíp, halt nic neznamená. Ne tak tomu ale bylo u Norberta Frýda. V tom, že setrval v Čechách, mu jistě napomohlo jeho komunistické přesvědčení.

To mělo v jeho literárním díle různé

inzerce

DNY FRANKOFONIE 15.-23.3.2018 www.alliancefrancaise.cz/jiznicechy www.facebook.com/www.alliancefrancaise.cz

Výstava fotografií — Belgická noc — Koncert Filmové projekce — Ochutnávka vín — Ateliér pro děti

BUDĚJCKÝ

4ky

Havlinda Sportbar

TOWN

Dukelská 638/53

14 – 15

únor/březen 2018

Cyril Nováček, Ricardo Picante

M

ilý čtenáři, tak jsi zase o rok a nějaké to kilíčko starší.

Nám to ale vůbec nevadí a slibujeme ti, že i v roce Psa se pro tebe budeme snažit psát milé a citlivé články z budějckých náleven, i kdybys byl tlustý jako to prase.

Naši novoroční pouť jsme tentokrát začali v legendární oblasti zvané Havlinda, oblasti, ve které se nachází největší počet kubistických a funkcionalistických staveb ve městě, a v oblasti, která byla roku 1945 poškozena náletem spojeneckých vojsk.

Vzhledem k tomu, že Havlíčkova kolonie patří díky své unikátní zástavbě a lokaci k nejlukrativnějším částem města, je jen otázkou času, kdy budou místní pajzlíky vytlačovány modernějšími přístupy k restauratérství a kavárnictví. Možná se tak nikdy nestane, ale pokrok a aeropress nezastavíš.

Pro naši dobrodružnou pouť vybíráme podnik s názvem Sportbar Havlinda. Není to dílem náhody, a to ze dvou prostých důvodů. Slovo sportbar nám připomíná, že i my jsme sportovci, protože jeden z nás pracuje v pasťáku a druhý často přemýšlí o tom, že bude chodit plavat. A navíc vyrážíme za naší reportáží v den, kdy v televizi budou nahánět kotouč mladí Češi proti mladým Finům, a v hospodě, jako je Havlinda, lze předpokládat, že takovýto program Výměna manželek nenahradí.

Cestou k cíli míjíme kultovní hračkářství u Haladů a neméně vyhlášený minimarket Vesna, který nás nejednou (díky 25dkg Bakusu nebo bramborovýho salátu) zachránil. Sportík leží na rohu ulic Dukelská a Marie Vydrové, v blízkosti telefonní budky, která tu stojí možná delší dobu než nynější nálevna. Tohle umístění v podstatě nedává možnost Havlindu nějak minout nebo přehlédnout. Otvíráme dveře, odhrnujeme závěs a vcházíme do dvoupatrového prostoru. Zdravíme

štamgasty sedící u okolních stolů a bereme místo v blízkosti krbu a televize, kde už běží první třetina čtvrtfinálového zápasu.

Byť na vývěsce svítí logo Gambrinusu, nabídka je, bohudík, širšího charakteru. Protože si to můžeme dovolit, objednáváme si dvě plzně. Než bys řekl Pešán, na stole nám přistávají dva zlatavé kousky s bílou čepicí. Čepice je důležitá, imaginární venkovní teploměr hlásí teplotu limitně se blížící nule.

Pivo nejen dobře vypadá, ale i skvěle chutná.

A nám můžete věřit, hnusnejch plzní jsme taky nevypili málo. Rozhlížíme se po lokále a do mysli se snažíme vtisknout tamního interiérového ducha. Oči nám těkají z rohů místností na obrazovku, kde probíhá sveřepý boj o to, kdo se nechá v semifinále vyklepnout s největší pravděpodobností od kanadských hochů (vítěz dnešního duelu narazí na lepšího z dvojice Švýcarsko vs. Kanada). Češi jsou první třetinu aktivnější a odměnou jim je vsítěná branka. I my se za jejich aktivitu odměňujeme dalším pivem.

Pokud by se žíznivý sportovec přeci jen chtěl odměnit něčím jiným než „tím pravým originálem“, je v nabídce velkopopovická jedenáctka a nepasterizovaná desítka od Gambrinusu. Žízeň je veliká, život mi utíká – to platí v Havlindě dvojnásob, takže obě zmíněné položky jsou díky velké výtoči a dobré péči o pivo taktéž velmi chutné.

V Buffalu je sice poledne, ale v Havlíčkově kolonii už slušní muži opouští s velkým díkem za večeři a příslibem noční romantiky své partnerky a zase o něco více zaplňují hospodský mezonet. Jsou tu samozřejmě i ti, kteří nikoho nemají – tedy krom chlastu a vzpomínek. I to jest součástí folklóru náleven, které zkoumáme, tak schovej ten kapesníček, čtenáři.

Postupová pospolitost Venku sice závěje sněhu jako Na Homolce nejsou, ale krbová kamna nás moc těší a vytvářejí útulnou, domáckou atmosféru.

Při cestě na toalety můžete obdivovat nejen starého pradědečka herních videoterminálů, který spapal nejednu výplatu, ale i slušnou zásobu vzorně poskládaných polínek pro chladné dny. Bez svolení pana vrchního raději však nepřikládat! Ne že by se extra navýšil index možnosti pleskačky, ale přeci jen, nad barem v horním patře visí šála dozorujícího Tomáše Řepky z dob, kdy ještě mačkal bedny za Dynamo, a to vždy o něčem vypovídá. Horní tribuna Havlindy je jakousi uličkou slávy místních milovníků kulatýho

nesmyslu na mnoho způsobů přípravy. Na zdech jsou vyvěšeny fotbalové dresy, fotografie a diplomy z fotbalových, nohejbalových, ale i hokejbalových klání. Poličky pak zdobí nablýskané sošky připomínající nejednu vítěznou euforii a kocovinu trvající až do nedělních zpráv.

Palubkami obloženému stropu dominuje starý, trojcípí větrák, jakožto artefakt časů, kdy si lidé rozhodovali o své rakovině plic tak nějak více autonomně. Horní patro je takřka zaplněno a švitoří si nejen o naději českého hokeje. Žádná ortodoxní atmosféra zde nepanuje. Naopak, je příjemně ležérní – hrají se karty, luští se křížovka Blesku, komentuje se dívka Blesku, přemýšlí se nad pivem, dívkou Blesku, vidinou dalšího piva, smyslem života a takových těch íčovinkách.

Průzorem ve zdi je možné pozorovat dění na dolním čtvercovém ochozu, jenž je osvícen několika světly ve tvaru fotbalových míčů.

Oko interiérového fajnšmekra (nebo úchyla) potěší plechová roura vzduchotechniky v barvě materiálu, plazící se skrze obě hlavní části hospody nebo okna, či spíše výlohy s kovovým rámem, které známe z předlistopadových samoobsluh.

Zajímavou součástí výbavy jsou komunitní dioptrické brýle, které může využít kdokoliv s refrakcí zraku nebo přílišným počtem vypitých panáků. Vrcholem packetu de luxe jsou pak barevné plácačky na mouchy, které ocení hosté dodržující pitný režim především v letních měsících. Ale takové plácání se po vlastním apatickém osmipivovém obličeji může být fajn i v zimě, no ne?! V dolní části s námi sedí spíše dumající solitaiři nebo nonverbálně komunikující páry. Je příjemné je klidně a mlčky pozorovat vnímajíce občasné zaplápolání kamen, abychom náhle zpozornili při emotivním komentáři televizního redaktora.

Při tom všem krásnu přemýšlíme, zda chceme papat. Když se zjeví Hladík, příliš možností k uspokojení potřeby ovšem pijan nemá.

Krom tekutého chleba jsou v nabídce preclíky a chipsy, respektive Hobžovo brambůrky z Moravy. Volíme tedy

do pětice Prazdroj a jídlo v pevném skupenství necháváme na jindá.

To už se ale píše 58. minuta zápasu, když v jeden okamžik řičí celá knajpa. Vlna štěstí se valí oběma patry, introverti se mění na extroverty, malý pejsek schytává sérii radostných polibků. Dneska by tady dostal pusu snad i nejlepší český herec Jirka Žabí Hubička Mádl. Posléze naše bruslařská mladá krev úspěšně rozhoduje čtvrtfinále při samostatných nájezdech a z Havlindy se stává hotová zóna lásky. Pro jistotu si dáváme griotku, abychom ten nápor emocí vůbec ustáli.

Dneska tady rozepře kvůli prezidentským volbám fakt nehrozí. Všichni milují Čechii, všichni se milují navzájem! Ale jak se říká, v nejlepším přestat, tudíž objednáváme jako správní konceptuální umělci taxi a hodláme se přemístit z jedné čtyřky do druhé, přesněji na Bryčku, abychom našim kamarádům se sklony k alkoholismu zvěstovali, jak jsme se tu dneska krásně poměli.

Poslední rozloučení s milými štamgasty i personálem, pohled plný romance na venkovní poštovní schránku, u které se „na Wolkera“ tak hezky pozoruje dění, a plni dojmů mizíme v dál. Nicméně, ať už se chystáte do Havlíčkovy kolonie kvůli praktickému seznámení s funkcionalismem, nebo jen usnete v busu č. 12, neopomeňte navštívit Havlinda Sportbar. Jedná se o místo, jež dokáže návštěvníkovi předat porci energie, kterou tahle nezaměnitelná budějcká čtvrť přímo sálá.

HITMEJKR Z ČASŮ KONĚSPŘEŽKY Daniel Podroužek

N

16 – 17

únor/březen 2018

TOWN

ení snad už jediného dne, kdy by nám média nepředhazovala stále nové špeky ze světa hudebního průmyslu přítomného století.

Titulky článků s hudební tematikou jako by se už neobešly beze slov rap, pop nebo hit.

Přehoďme tedy pomyslný rejstřík na dobu již poměrně dávnou, kdy Budějce poznaly první koněspřežnou dráhu. V takové době totiž žil významný a poměrně proslulý skladatel Vojtěch Jírovec, známý také jako Adalbert Gyrowetz.

Mistře, úvodní otázka našeho rozhovoru se v podstatě nabízí sama. Budějcký rodák Vojtěch Jírovec, nebo německý skladatel Adalbert Gyrowetz? Jaká verze vám vyhovuje lépe?

Obě verze jsou samozřejmě správné, nicméně posoudit by to měl někdo jiný než já. Co se mého názoru týče, ačkoliv jsem budějovický rodák, osobně se přikláním spíše k druhé možnosti, se kterou se setkáte ve většině dobových pramenů o mně. Jen mě, prosím, neoslovujte Ádo, to už lehce zavání Třetí říší.

K Budějcím však máte pořád pozitivní vztah, že?

Jistě, jako malý jsem zde vyrůstal. Můj otec byl regenschori v místní katedrále.

Díky tomu jsem k hudbě neměl daleko a nebylo tedy těžké získat základní hudební schopnosti, díky kterým jsem začal skládat drobné opusy (serenády nebo smyčcové kvartety). Později jsem začal hodně cestovat po Evropě, nicméně i během profesní kariéry jsem se do svého rodného města moc rád vracel, protože Budějce jsou pro mě srdeční záležitost. A to jsme se tehdy obešli bez nějakého IGY nebo té šílené čtyřiadvacítky, která teď denně projíždí Krajinskou ulicí.

Sám jste zmínil cestování po mnoha evropských zemích. Mohl byste nám trochu přiblížit tuto životní etapu?

Začalo to studiemi práv na pražské univerzitě, kterou jsem záhy opustil, jelikož jsem si tam pěkně provětral peněženku.

Přesunul jsem se tedy opět na jih Čech, konkrétně do Chlumu u Třeboně, kde jsem vstoupil do služeb hraběte Franze Fünfkirchena. Tam jsem měl možnost skládat pro místní zámeckou kapelu, pro kterou jsem napsal šest raných symfonií. Postupně jsem tzv. vešel ve známost veřejnosti, což mi umožnilo návštěvu mnoha evropských metropolí.

„BYL JSEM JEN TALENT, KTERÝ MŮŽE MLUVIT O ŠTĚSTÍ, DOBYL-LI SI PŘÍTOMNOST. JEN GÉNIUS ŽIJE DÁLE ZA HROB.“ Můžete nám je trochu blíže specifikovat?

První zastávku jsem učinil ve Vídni, odkud jsem pokračoval do Neapole, Paříže, Říma a Londýna. To mi otevřelo oči, jelikož jsem navázal spoustu kontaktů, načerpal inspiraci a v neposlední řadě jsem mohl prezentovat publiku svá díla, která tehdy sklízela poměrně velký úspěch. A to mě pochopitelně velice motivovalo.

Na svých cestách jste navázal kontakt například s Mozartem, Haydnem nebo Goethem. Jak se vám podařilo prorazit až k takové špičce tehdejší společnosti?

S řadou předních umělců mé doby jsem se tenkrát seznámil díky členství ve Filharmonické společnosti v Boloni.

Wolfi mi tenkrát píchnul ve Vídni, kde mi uvedl jednu z mých již zmíněných šesti raných symfonií. S Pepim Haydnů jsme se seznámili v Londýně, kam přijel ještě jako mladý kandrdas, takže jsem mu ze začátku pomáhal navázat kontakty.

Přejděme teď k vašim dílům. Co osobně považujete za svůj největší skladatelský počin vůbec?

Těžko říci. Nejlépe šly na odbyt mé symfonie a smyčcové kvartety, které odkupovalo jedno významné nakladatelství v Paříži.

Dále to pak byly mše – jedna z nich se mimo jiné nedávno prováděla v českobudějcké katedrále k 750. výročí založení města. Velmi dobře jsem měl našlápnuto při skládání opery Semiramis v Londýně, kterou jsem tehdy dělal na objednávku.

Jenže nějakej vůl tenkrát způsobil požár a celá partitura shořela na popel. Vrátil jsem se tedy do Vídně, kde jsem oprášil pár kontaktů a začal skládat nová díla na objednávku.

Mnoho hudebních těles pořídilo nahrávku vašich stěžejních děl. Která CD byste našim čtenářům nejvíce doporučil?

Vrátil bych se symbolicky opět do Českých Budějovic, kde Jihočeská filharmonie před pěti lety vydala CD s mými třemi symfoniemi. Celkové nastudování a provedení těchto skladeb hodnotím velice kladně. Dále vyšlo mnoho nahrávek mých smyčcových kvartet. A jelikož člověk musí jít s dobou, najdete mě také na Spotify nebo iTunes. Facebook a Instagram tedy zatím nemám, ale na tom se třeba do budoucna zapracuje, pokud mi někdo založí fanpage, protože já ty dnešní internety neovládám.

Vojtěch Matyáš Jírovec Tento klasicistní hudební skladatel, o kterém se v dnešní době moc neví, se narodil roku 1763. Ve své době byl považován za velmi kvalitního autora, který neprodukuje žádné usmolené rychlokvašky. Udělal díru do světa a seznámil se tak s největšími esy, jako byl Mozart, Haydn nebo Goethe. Zemřel přesně v polovině 19. století.

KLID A NUDA V BUDĚJCÍCH

L

ibor Stach je Budějcký rodák a také herec, který v současné době žije v Praze, hraje v Městském divadle Mladá Boleslav a k tomu ho každé úterý a čtvrtek vídáte na svých obrazovkách v seriálu Ordinace. Jestli ne vy, tak určitě někdo jiný z vaší rodiny. A jaký má Libor vztah ke svému rodišti?

V době, kdy jsem odcházel, mě štvala taková zvláštní nuda, která v nich pro mě panovala. Jsem člověk, který potřebuje mít široký pracovní rozptyl. A najednou, v nějakém věku osmnácti, devatenácti let, kdy člověk začíná mít chuť se nějak výrazněji zapojovat do různých projektů, kdy hledá, co je pro něj dobré a co ne, kudy jít a kudy ne, jsem si začal uvědomovat tu omezenost. Že jsem například nemohl jít do jiného divadla něž do Jihočeského… Že v kině nemůžu navštívit všechny „artovější“ filmy, které bych chtěl vidět, neb se promítaly jen ve větších městech… atd. Potřeboval jsem tehdy pochytit nějaký svěží nový vítr do života. A vyrazit do světa hledat nějaké nové směry, nové možnosti.

Magdaléna Křepelová Petr Florián

tam pobýt. Mají pro mě takovou zvláštní sílu.

Asi je to tím, že Piarisťák je vlastně nejstarší místo ve městě, je tam prostě silná energie.

Chtěl by ses někdy do Budějc vrátit?

Já bych se do Budějc moc rád vrátil pracovně.

Asi bych tu už nechtěl žít, protože ty pracovní možnosti jsou v porovnání s Prahou rapidně menší, nicméně určitě bych chtěl do Budějc někdy zavítat alespoň jako host. Já v tom diCo se ti na Budějcích nejvíc líbí? Existuje vadle a na otáčku v Krumlově vyrůstal, mám něco, čeho lituješ, že v Praze nemáš, ale na to krásné vzpomínky a už od dětství jsem v Budějcích ano? toužil na těch místních prknech stát. Takže Klid. V Budějcích je úplně jiný životní rytmus kdyby přišla nějaká nabídka, milerád bych ji než v Praze, což je logický. V Praze je občas přijal, ať už se v tom divadle děje, co se tam tak zběsilý, že to člověka úplně semele a má děje. Zatím si tu budějckou pracovní touhu pocit ustavičného stresu a „nicnestíhání“. A vynahrazujeme s mou dlouholetou kamataky je tam všechno tak nějak celkem daleko.

A co tě v tu vyloženě s*re? rádkou Kačkou Suchanovou například jejími V Budějcích je všechno zase naopak blízko. A Jasně, všude tě něco s*re. Nicméně já se teď šansonovými koncerty v budějckém rozhlase jsou tu dvě řeky… v Praze jedna… Ale jinak: v Budějcích objevuji spíš sporadicky, tak to bu- nebo divadelním projektem Paměť jednoho ta města jsou prostě diametrálně odlišná. dějcké dění sleduji jen skrze internet a sociální domu, který jsme před dvěma lety uvedli Pro mě byly Budějce v době, kdy jsem z nich v divadle SUD. sítě. Nejvíc tedy dění v divadle. A to je třeba odcházel studovat do Brna, prostě malý – začal jedna z věcí, která mě štve hodně – to, jak se mě v nich zachvacovat pocit nudy. Ale teďka z uznávaného oblastního divadla stalo divadlo A baví tě vůbec být celebrita? se sem rád vracím, protože je to pro mě taková průměrné až tuctové. A za velmi krátkou Já se jako celebrita určitě necítím. Ale dost mě oáza klidu a stihnu si tu odpočinout. Budějce baví takové různé situace, který díky nějaké dobu. Najednou se o něm přestalo mluvit, jsou sice město, ale zároveň mají oproti Praze televizní popularitě, dá-li se to tak nazvat, zažípřestalo psát, a když v pražský kulturní obci až takový vesnický charakter. Vždycky, když vyslovíte „Jihočeské divadlo“, nikdo pořádně vám. Třeba jednou jsem šel nakoupit do krámu jdu po centru, potkám nějakého známého. To neví, co se tam teď dělá. Ztratila se osobitost. a paní prodavačka mě přesvědčovala, že jsem se v Praze moc nestane.

A to je velká škoda. No, doufejme, že se začíná kamarád jejího syna a před týdnem jsem seděl Ano, a to je vlastně to, co mi v Praze chybí. snad už blýskat na lepší časy… Nebo myslíš u ní v kuchyni a pil jsem s ní kafe. Nenechala Mám tam pocit, že je člověk víc osamocený, ještě něco konkrétnějšího a dlouhotrvajícího? si vymluvit, že jsem u ní nikdy nebyl a že jejího osamělý. Budějce na mě působí jako taková Třeba sídliště Máj mě s*re. syna neznám. Tak říkám: No a máte v kuchyni jedna velká rodina, když to řeknu hodně televizi? Tak to mě možná znáte odsud… Vlass nadhledem a navíc – lidi tu tak zvláštně drží Máš v Budějcích nějaký místo, kam rád tě mě dost baví si s těmi lidmi hrát, když ještě pohromadě. V Praze je to míchanina různých chodíš? přesně nerozklíčují, odkud mě znají. lidí z různých koutů republiky i světa. A je to Já miluji celé historické jádro Budějovic, má v té atmosféře strašně cítit. Nicméně i přes to to pro mě zvláštního genia loci. Pokud se A poslední otázka. Už se někdy někdo v němě Praha baví a už bych neměnil. jedná o konkrétní místa, tak mám strašně rád jakém rozhovoru ptal na tvůj vztah k Budějnapříklad břeh řeky u divadla nebo Piaristické cím?

Je třeba něco, co tě na Budějcích štvalo nebo náměstí. Pokaždé, když jsem v Budějcích, tak Tak na to se mě ještě nikdy nikdo neptal. Ty jsi tě třeba štve i teď? mám nutkání tyto dvě místa navštívit a chvilku první.

ART

(PŘED)OBRAZY DANIELA PITÍNA Petra Lexová

18 – 19

únor/březen 2018

archiv Daniela Pitína

D

aniel Pitín je výraznou osobností soudobé české malby, které se podařilo uspět i na mezinárodní scéně.

V posledních dvou letech svá díla představil v pražské galerii hunt kastner na výstavě Barokní kancelář (2016) či na přehlídce The Mechanical Flowers (2017) v Nicodim Gallery v Los Angeles. Na přelomu února a března se uskuteční prezentace Pitínových děl v Galerii současného umění a architektury v Českých Budějovicích.

Pitín studoval vedle malby na pražské Akademii i v ateliéru kon-

ceptuálních umění a zakončil diplomovou prací z oblasti videoartu.

Vztah k oběma médiím se prolíná v Pitínově tvorbě, a to jak v přejímání jednotlivých filmových scén do malby, jako tomu bylo u filmu Ptáci Alfreda Hitchcocka, tak v práci se samotným filmovým obrazem, který nenápadnými zásahy přetváří (Šumění, 2012; Večeře s Malevičem, 2010). Zde do scén s Rudolfem Hrušínským ve známém filmu Spalovač mrtvol doplnil černé čtverce odkazující k dílu abstraktního malíře Kazimíra Maleviče. Tento princip koláže pracuje s již existujícími předlohami, jejichž původní význam Pitín svým zásahem přetváří.

Dochází tak k zmatení diváka, který

vidí známou scénou, jejíž smysl mu však uniká.

Právě princip dekonstrukce/ bourání jasného příběhu a záměrné znejistění je vlastní i umělcově figurativní malbě. Často se setkáváme s naznačenými prostory domů či exteriéry, které pomalu přechází v abstrakci nebo se vzájemně prostupují. Pitín tak buduje iluzorní scénu, u níž je těžké rozpoznat, zda má předobraz ve skutečné lokaci, či se jedná o divadelní kulisu.

Aktéři jeho obrazů jsou často rozestřené figury s jen naznačenými tvářemi. Vizuálně připomínají rané fotografie z 19. století, kde dlouhá expozice záznamu fotografované scény více připomínala pohyb stínů než skutečných osob. Tím narážím na další důležité téma, které lze v Pitínově tvorbě vysledovat. Totiž

na čas. Zatímco filmová stopáž je souborem stále se proměňujících obrazů v čase, jejichž změnu nejsme schopni okem postřehnout, obraz nám dává možnost zastavit se v jediném momentu a zakonzervovat jej.

Pitínovy obrazy i upravené filmové sekvence jako by pracovaly s časem toho druhého média.

Výstava v českobudějovickém Domě umění s názvem Broken Windows tematicky čerpá z filmu Alfreda Hitchcocka Okno do dvora (1964). Ústřední postava fotograf J. B. Jeff Jeffries je kvůli zlomené noze odkázaný na kolečkové křeslo a svůj čas tráví pozorováním výjevů v protějších oknech, která nemají kvůli horku stažené rolety. Osudy jednotlivých nájemníků jsou mu zábavou do chvíle, než se stane svědkem vraždy.

I Daniel Pitín z diváka vytváří svědka dramatu. Činí z něj voyera, který pohybem výstavou nahlíží trochu jiným oknem do trochu jiného dvora.

Daniel Pitín Broken Windows 21. 2. – 18. 3. vernisáž v úterý 20. 2. od 18:00 Galerie současného umění a architektury / Dům umění České Budějovice

www.dumumenicb.cz

inzerce

PechaKucha Night vol. 10 22. 2. OD 20:20 KOSTEL NA PALACKÉHO NÁMĚSTÍ Na desátou budějovickou PechaKucha Night je opět pozvaných deset zajímavých hostů z různých oborů, kteří v tradičním formátu 20 x 20 (tedy dvacet obrázků, každý na dvacet sekund) představí to, čím se v současnosti zabývají nebo jaké mají plány. Vystoupení zatím přislíbili Dana Drábová ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, úspěšný architekt Marek Jan Štěpán nebo Mikuláš Kroupa z projektu Post Bellum. Tyto hosty doplní i další zajímavé osobnosti přímo z Českých Budějovic, jako je pěstounka Hanka Doskočilová, mladý skladatel Vojta Adamčík nebo Marie Jalovecká z Parazitologického ústavu Akademie věd. PKN

čtvrtek 22. 2. 2018 20:20

Kostel Československé církve husitské Palackého náměstí 1154 České Budějovice

vstupenky na CB system nebo na místě za 150 Kč

Tento projekt je spolufinancován statutárním městem České Budějovice

www.pechakuchacb.cz a Facebook

TECHNICKÉ POHÁDKY Štěpán Balík

20 – 21

únor/březen 2018

LITERATURE

P

řed Vánoci byla vydána už – nepočítám leporela s nářadím pro menší děti – pátá kniha z edice Technické pohádky, kterou Martin Sodomka vydává ve svém grafickém studiu, respektive nakladatelství MS studio. V díle Jak postavit železnici, stejně jako v předchozích knihách Jak si postavit auto (2012), Jak si postavit letadlo (2013), Jak si postavit motorku (2014), Jak si postavit dům (2015) autor dokázal skloubit dovednosti technického i uměleckého výtvarníka, zábavného vypravěče a učitele, který dokáže srozumitelně vysvětlit složitější funkce částí strojů (třeba bubnový brzdný systém u motocyklu).

Knihy jsou určeny pro děti od šesti let, ale je téměř jisté, že se při společné četbě s dětmi mohou dovzdělat rovněž netechnicky zaměření rodičové. Kromě ilustrací a technického výkladu je třeba vyzdvihnout i nápadité jazykové obraty, smysl pro vtip a poutavé líčení příběhu kulhajícího myšáka Arnyho a jeho party. V poslední knize ho vystřídal myšák Max: „Mistr ani Max už neměli čas na dlouhé debatování a nám tedy zbyla volná stránka, kterou bychom mohli využít k podrobnějšímu vysvětlení, jak odlitek kola vzniká. Nebudeme se s tím párat a vyrobíme rovnou celé lokomotivní dvojkolí.“ Následuje rozfázovaný popis výroby s názornými kresbami.

Kniha Jak si postavit dům začíná velmi „nepohádkově“ – svatbou, neboť tou pohádky většinou končí. Po ní již myšky-novomanžele čeká vyřízení stavebního povolení, získání hypotéky a můžou budovat rodinné hnízdo.

Poslední pohádka o železnici se netýká jen fungování parní lokomotivy, ale také plánování a stavby železniční trati (viaduktů, tunelů, zářezů, náspů apod.), a dokonce i dobového

fenoménu železnice jako takové. Do technického výkladu jsou propleteny Maxovy peripetie jako začínajícího strojního inženýra a také myší milostný příběh.

Před nějakým časem jsem na vlnách Českého rozhlasu poslouchal pořad o Kamilu Lhotákovi. Výtvarník z okruhu Skupiny 42 byl známý svým technickým perfekcionismem, a to i co se týče přesnosti zachycení podoby kol, motocyklů, prvních automobilů, letadel, vzducholodí a balónů, které se často v jeho díle objevují.

Jeho syn k tomu poznamenává, že malíře několikrát navštívili podvodní výtvarníci s tím, že mají jeho kresbu, ale že ji mistr zapomněl podepsat, a tak ho poprosili, zda by jim obraz dodatečně nesignoval.

Jednou se prý Kamil Lhoták pozorně na předkládanou kresbu zadíval a odmítl své autorství, vytýkaje padělateli nedbalosti v technických detailech: „Jak máte uchycený to přední kolo a kde je pérování a kde jsou rejdový čepy.“ Já se za panem Sodomkou určitě s nějakou svou čmáraninou vydávat nebudu. Je obdivuhodné, jak autor dokázal vyvážit roli technického kreslíře, ilustrátora, vypravěče i učitele.

Navíc v době, pro niž je typické vše vyhazovat, vyměňovat a nic neopravovat. Šikovný Arny, respektive Max je v tomto ohledu opravdovým pohádkovým hrdinou, jehož cesta znamená pro děti velkou výzvu. Koneckonců díly na motorku pocházejí ze žabákovy skládky. Není divu, že technické pohádky jsou přeloženy do mnoha jazyků.

Kdysi Kamil Lhoták nakreslil příběh o 133 obrazech a Kamil Bednář k němu napsal báseň v próze. Kniha vyšla v roce 1976 pod názvem Odila a je výtvarně-literární poctou počátkům motocyklismu, mimochodem také s existenciální „kulhající“ hrdinkou. Sodomka v obdivném zobrazování počátků technické revoluce, která jistě neskončí jako v pohádce, na své mrtvé soudruhy (v původním slova smyslu) zdařile navazuje.

BOOK– AHOLIC MARTÍK Martin Dvořák

Č

lověk závislý na čtení knih mívá obvykle tuto závislost posílenou i závislostí na nakupování knih.

Koupit si knihu vlastní a půjčit si ji v knihovně se dá přirovnat ke koupi pika na olomoucké diskotéce Varna a k náhradnímu metadonovému programu poskytovanému státní zdravotní službou. Pro člověka, v němž jsou obě závislosti nakombinovány, jako jsem já, bývá období Vánoc jedním z nejkrutějších období v roce. Knih je v knihkupectví mnoho a touha po nejlepším a nejpříjemnějším dárku se dá ukojit pouze tím, že obdaruji sám sebe.

Student s mrhavě nízkým měsíčním příjmem by se měl knihkupectvím vyhýbat, jak jen to jde. Ovšem jsou výjimky. Já je mívám právě před Vánoci. Shodou okolností se v ten čas vždy rozevře trhlina v nebi a zaprší několik tisícovek, jejichž cílová portmonka je předem daná.

Asi rok jsem při každé návštěvě karmelitánského knihkupectví předstíral, že nevidím trojdílné kompletní básnické spisy Ivana Martina Jirouse. Asi další půlrok jsem předstíral sám před sebou, že si na ně těch patnáct stovek našetřím. Když jsem na to ty peníze jakž takž měl, předstíral jsem dál sám před sebou, že je potřebuji utratit za důležitější věci (jídlo, bydlení, cigarety). Rozhodl humanismus – ony tři knížky vedle sebe stály v regálu tak dlouho, až se mi zželelo jejich samoty a za oněch 1500 jsem je adoptoval. Kdybych měl hod-

notový systém neovlivněn pokrytectvím, správně bych si teď po Novém roce měl ty knížky koupit znovu – v tomtéž regálu se po měsíci objevily klony oněch spisů.

Ještě větší zlo než knihkupectví jsou však antikvariáty. Když pasete po nějaké starší nesehnatelné knize, antikvariát ji nikdy nemá. Ale stejně odcházíte se čtyřmi knížkami jinými, které „nepotřebujete“.

A to jsem si takhle před Vánoci zašel do antikvariátu, že bych rád něco od Jarmily Loukotkové. Paní u „pokladny“ se mi skoro vysmála, že „tyhle socialistický věci přece nemůžu očekávat promptně na odebrání“.

Zcela podivná věta mě naštvala tak, že jsem tentokrát odešel bez nakoupení. Pak přišel zlom – vánoční slevy na antikvář-

ANKETA

Které doporučení hodné knihy jste v poslední době přečetli?

Marcel Juránek vedoucí oddílu kopané TJ Čechočovice

Já moc nečtu. Ale aspoň jednu knížku přes zimu vždycky dám, protože mi každý rok aspoň jednu dává maminka pod stromeček. Maminka je učitelka, takže to má v povaze. Letos jsem dostal nové vydání Kmotra od Maria Puza. Kmotří filmy mám moc rád a kdysi na učňáku jsem si to půjčil v knihovně, protože kluci říkali, že je to dobrý a že je tam i sex. Teď jsem v půlce a fakt si tu knihu opět užívám. Je to, myslím, dobře napsaný, alespoň čtivě určitě. Jako koníček se trochu o dějiny organizovaného zločinu zajímám, a přestože má Kmotr k realitě spíš daleko, tak je to pro tu knihu možná lepší, protože hlavní postavy jsou takové romantické a čtenář se nemusí stydět, že jim vlastně fandí. A moje máma je taková decentní dáma, myslím, že obsah té knihy vlastně nezná, jinak by vybrala možná něco jiného, takže se cítím trochu dobrodružně, že Kmotra zase čtu. Nebojím se to nazvat americkou foglarovkou pro dospělý kluky.

Zdeněk Brdek šéfredaktor Milk & Honey, učitel, publicista

ských eshopech. Když jsem si objednal dvě knížky od zmíněné Loukotkové po 30 korunách za kus, řekl jsem si, že by nebylo marné si vzít ještě další dvě. Pak si chvíli nic nepamatuju a pak jen zírám v mailu na objednávku v podstatě kompletního díla této spisovatelky (přes 15 knih) za ani ne tisícovku.

Dojezd těžké závislosti se projevil o pár dní později, když jsem v katalogu Národní knihovny zjistil, že to dílo jsem si opravdu koupil „pouze“ téměř celé a že jedna knížka z roku 1940 mi chybí. Opět jsem kouknul na internet ještě na nějaké jiné antikvářské stránky a onu chybějící malou, dvousetstránkovou knížečku malého formátu jsem si sehnal za 650 korun i s poštovným. Kauf!

Z každé závislosti ale vede cesta ven.

Z té knižní jsou to cesty dvě – smrt nebo slepota.

Na druhém stupni základní školy, v období nejtěžší puberty probíhá jedna z tzv. čtenářských krizí, během nichž může na četbu zanevřít i ten, kdo byl do té doby považován za aktivního čtenáře. Na vině přitom může být třeba nucení do povinné četby. A je tedy nanejvýš důležité, jaké knihy se v této citlivé vývojové fázi dostanou dospívajícím do ruky. Osobně doporučuji krátkou novelku Lukáše Csicselyho s názvem Předvečer svatého Mikuláše. Jde o autorovu druhou knížku (recenzi prvotiny Svátek viz M&H č. 16), která se nepřekvapivě odehrává během čertovského večera 5. prosince. Hlavního hrdinu Petra přitom mamka poprvé pouští večer ven bez dozoru, aby mohl s kamarády prožít dobrodružné provokování maskovaných pekelníků. Petrova iniciace, první záblesk dospěláckého postoje se však odehraje na úplně jiné úrovni. Csicsely volí pro své dějuplné vyprávění věkově přiměřený jazyk, který ovšem nemá v úmyslu rezignovat zcela na náročnější slovní obraty. Podstatnou součástí povedené publikace je i výtvarné zpracování, jemuž dominují enigmatické ilustrace Nikoly Logosové.

Pavel Kaštan student

Nabarvené ptáče (1965, česky 1995) Jerzyho Kosinského se při začtení může na první pohled jevit jako „zkušenost války“, daleko více je ale zpodobněním světa, které nabývá univerzální platnosti kafkovské absurdnosti. Světa plného neuchopitelného a čirého zla, zla pro zlo. Zajímavé bude sledovat, jak se s Kosinského předlohou vyrovná český režisér Václav Marhoul, který zfilmování látky, kde válka je jen nepřítomnou kulisou a naopak tím velmi se obnažujícím je lidský charakter ve svých nejpodivnějších konfiguracích, plánuje dokončit v roce 2019. Do té doby doporučuji přečtení knihy.

OPINION

WHO DO CZECH PEOPLE THINK THEY ARE? Tom Czaban

22 – 23

únor/březen 2018

Lenka Pužmanová

E

ven if you have lived in a foreign country for years, it is difficult to understand the mind-set of its people. So I decided to go straight to the source and prepared a short questionnaire for 50 Czech university students.

This was by no means a scientific experiment, and my discussion of the results is sloppy at best. But, if you look past that, the questions revealed some interesting findings on how Czechs view themselves.

Question 1: In general terms, how would you describe the personality of Czech people?

More than 50 % of students mentioned that Czechs were “always complaining,” “pessimistic,” “unsmiling,” “stubborn,” “jealous” and “not open to change”. They also mentioned a general sense of “xenophobia” or “intolerance of other cultures”. One student said that if you ask Google, “Why are Czech people so...”, it suggests “racist, rude and atheist”.

However, the students mentioned many positives, too. These included “Czechs look unfriendly, but are actually kind”. “Czechs are funny and like to tell jokes.” “Czechs are hardworking and very capable when they need to be.” Other frequent adjectives were “frank,” “reliable” and “proud of themselves and their products”.

My favourite responses included “not crazy enough”. (As if being crazy was the benchmark for national character.) And “stupid”, which was spelled “stoopid”. This either was evidence of the point that this student was trying to make, or he or she was being ironic.

If it was the latter, I refer you back to “Czech people like to tell jokes”.

Question 2: What do you think people from foreign countries think about the Czech Republic?

Typical responses were “beer”, “girls”, “Prague”, “beautiful and historical country” and “socks and sandals”. “Unfriendly” also came up a lot, but usually was followed by “because of our fear of speaking foreign languages”.

Several students said foreigners believed Czechs were “all alcoholics”. Other responses included “they think we‘re pigs”, “they think our president steals pencils”, “they probably don’t like us very much”, “Americans think we are still part of the Soviet Union, or they see us as more ‘eastern’ than we actually are”.

Question 3: What are the best things about the Czech Republic?

More than 70 % of students mentioned “nature, mountains and national parks”. This was closely followed by “beer”, “food”, “Prague”, “historical sites such as castles” and “location (the Czech Republic is at the heart of Europe)”.

Several mentioned “sexy girls”, “small size of the country (easy to travel)”, “all the seasons look different”, “low prices”, “access to health care” and “it’s safe”.

My favourite response was “atheism”. (You have to be really anti-religion to think that the best thing about your country is that people don’t believe in it.) I also liked the answer “beer and Becherovka”, mainly because it sounded like a great name for a Czech magazine.

Question 4: What are the worst things about the Czech Republic?

The most popular response by far was “politics and government corruption”. Other common answers included “intolerance”, “the pessimistic mind-set of the people” and “harsh winters”. Other students mentioned “homeless people”, “low salaries”, “bureaucracy”, “the condition of the roads”, “our president”, “no sea”, “few big cities” and “the food makes people fat and ill”.

One simply wrote “university education”.

Perhaps this student was angry as to why he or she had rushed to get to university only to spend the next 15 minutes answering a questionnaire about what he or she thought of the people he or she had just been stuck on the bus with.

Question 5: What do Czech people consider to be good subjects for “small talk”?

The responses to this question surprised me the most. I often am forced to defend the English when Czechs tell me how stupid it is that all we talk about is the weather. So I was shocked to find that “weather” was by far the most prevalent answer here. Several respondents also mentioned “politics”, “work and family” and “where to have a beer”. Other fairly popular responses included “complaining”, “food”, “world news”, “TV” and “sport”. My favourite answers in this category were “talking about their dogs” and “how everything was better when they were kids”. Clearly someone had been to visit his or her grandparents the previous weekend.

Question 6: In what ways does communism still have an impact on the Czech Republic today?

More than 50 % mentioned “communist buildings”. A similar percentage mentioned something along the lines of “older people tend to compare communism to now — and believe we were doing better during communist times”. Interestingly, many students began by stating: “Communism has no real impact today,” and then went on to add many of the things that were mentioned in the first question about Czech personality. For example: “It has no real impact today, but it means some people are afraid of new things and foreigners.” “It has no real impact today, but people still have no trust in other people and are jealous of others’ accomplishments.”

“It has no real impact today, but few people believe in God because of it.”

Question 7: Last year, the Czech Republic was renamed Czechia. What would you have called it instead?

60 % of students said they hated the new name and preferred “The Czech Republic”.

Only 5 % said they liked the new name.

Other responses included “I don’t know, this is a strange question”, “I don’t care about the new name, but I hate that the government didn’t ask our opinion about it”, “No one outside the country knows the name has changed anyway, so it really doesn’t matter”, and “Both are fine”.

Suggestions for a new name included “Česko”, “Bohemia” and “Czechlands”.

One student thought a good name would be The European Union (which, if you ask me would get very confusing very quickly).

Another suggested “Beerland”, which made me smile. I couldn’t help but imagine the ambassadors of Beerland trying to be taken seriously at international meetings... whilst simultaneously distributing copies of “Beer and Becherovka” during the breaks.

inzerce

VŽDY ČERSTV VŽDY BIO

BIO / ZDRAVĚ / FAIRTRADE LOKÁLNĚ / SEZONNĚ S RESPEKTEM K PŘÍRODĚ

VŠECHNO JE BIO

Nabízíme: Výborné snídaně / Polévky a quiche Domácí zákusky / Bezlepkové pokrmy / Veganské pokrmy a veganské kávové nápoje / bio pivo a víno vše v BIO kvalitě Otevřeno v neděli / Dětský koutek

Česká 153/38, České Budějovice Otevírací doba Po–Pá 8:00–19:00 So 8:00–18:00 Ne 9:00–17:00 www.fercafe.net

MINI RECKY

24 – 25

únor/březen 2018

MUSIC

SPACE LOVE 666 km/h Když spolu lidi, co se milujou, zároveň i tvořej, a tím nemyslím „pracujeme na miminku“, přijde mi to jako skvělá realizace vztahu a na výsledcích se to pozná – viz kapela LO/VE nebo Schwarzprior (sorry kluci, ale muselo to ven). Stejně tak je přinejmenším zajímavý, když spolu kalaborujou zástupci více uměleckých směrů. Příkladem budiž beatmaker a rapper Voodoo a vizuální umělkyně Aka 47, tedy audiovizuální Space Love servírující elektroniku, rap a videoprojekce. SL potvrzují tendenci z minulých alb a ještě více se na nahrávce věnují tvrdé, přímočaré elektronice – EBM. Není to ovšem jen o osmdesátkových synťácích a mašírujících bicích, výrazně je zastoupena i současná klubovka, táhlé kosmické melodie a trap. Space Love oscilují na trase Vesmír–Země a reflektují dění v zákoutích lidských duší, srdcí, ale i ulic, supermarketů nebo sociálních sítí či módních rámců. Napsat „reflektují“ je ale málo, Space Love hlavně intenzivně prožívají. Jsou fascinováni technickým znamením doby, nestálostí, pohybem a rychlostí společnosti a snaží se prodrat přes všechny postinternetový nánosy k svýmu vlastnímu já. Voodoo svojí „cigánskou“ dikcí chvílemi připomíná Oriona, který je ovšem propasírován pusinkou robota ze sedmdesátkovýho sci-fi. Většinou se jedná o jednu, dvě sloky, které mají své jedinečné místo v maximálně čtyřminutové stopáži, případně se repetitivně opakují. Aka 47 v klipech a naživo vše uceluje a silně umocňuje působivou vizuální složkou, která mísí dohromady výstřižky z nekonečného zásobníku internetových memů, počítačových her, futuristických vizí a kosmických plání. „Nová móda, futurismus, turistično.“ Důležité je, že se vždy mezi tím vším glitchem najde prostor na zvířátka a akcent vzájemnosti obou tvůrců. Potvrzeno: láska jest pevným pilířem nezávislým na času a prostoru a romance s názvem 666 km/h je skvělou akvizicí na taneční parkety <3 CN

VOLE Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit Tohle teda není úplně novinka, deska vyšla v půlce prosince loňskýho roku. Ale proč o tom nenapsat v únoru, když Mňůzikservr může recenzovat desky vyšlý v září. Label Stoned to Death má na seznamu řadu zajímavých jmen a mezi ně patří i pražský Vole, v současný době asi jeden z topíků brázdících českou hc/punkovou scénu. Spíš než brázdící by se hodilo napsat bořící, protože koncerty jsou vždycky

smrští sypaček, který donutí posluchače v podstatě zadržet dech po celou dobu koncertu. Stejnou přímočarost a zběsilost v sobě nese i deska NVNDTKMVMS. Deset válů, z nichž ani jeden nepřesáhne stopáž tří minut. Každej je jak úder kovadliny na třmínek. Do dneška nezapomenu na jejich koncert v rámci vánočního Noise mejdla, kdy se publikum proměnilo v chuchvalec smýkající se prostorem. Chvílema člověk čekal, kdy si začnou lidi rvát vlasy a flusat krev na podlahu.

Pro posluchače Enter Shikari, 30 Seconds to Mars a jim podobných gejzírů to asi nebude, ale pokud jste otevření zběsilý jízdě, při který se volume vytáčí nebezpečně doprava, neměli by vám Vole uniknout, vole! Celá recenze a vlastně i dojem z tohohle čtyřlístku by se dal shrnout do jedný věty, kterou vyřkla má dívka během koncertu: „Ty vole, vždyť to zní jak soundtrack z pekla.“ RP

MICHAJLOV Ronin Druhá deska mladého brněnského rappera Michajlova vyšla ještě hlouběji v roce 2017 než album od Vole, nicméně nemusíme stále podléhat modernistickému imperativu novosti. Ronin stojí za zmínku, neboť představuje razantní obohacení české rapové scény.

Michajlov (dříve známý pod nickem Somar) zaujímá na desce hrdý, sebevědomý postoj založený na věrnosti sobě samému, ovšem bez přehnaného machrování. Nestydí se za svůj ukrajinský původ (třeba v songu „Imigrant“), na rovinu se vymezí vůči pozérským příslušníkům scény („Nechci patřit“) nebo ukáže prostředníček na celý současný popkulturní mainstream i s jeho spotřebiteli (vynikající track „Konzum“). Hudebně se většina z devatenácti skladeb jeví poněkud jednotvárně, to však vyrovnává Michajlovova osvěžující flow ovlivněná ukrajinským, ale hlavně brněnským akcentem. Celkově působí album autentickým dojmem, autorův patriotismus, nesmlouvavé osobní postoje i storky o soudních dohrách alkoholových bitek jsou v jeho podání uvěřitelné.

Pokud by mělo ještě dnes platit, že rap je hudební žánr vzešlý zdola, ze spodních pater společnosti, Michajlov by toho mohl být dobrým příkladem. ZB

TIPY, TRIKY, TRIPY 6. 2. Last King of Poland, Limited Liability Sounds,

Emerge, Baretta Love, Skinpin, Stárneš – Velbloud

9. 2. Walden, Nauzea Orchestra, Wessele – Velbloud 23. 2. Bruno Ferrari – Komiks 7. 3. Timber Rattle – místo konání hledej!

16. 3. E!E, The Fialky – Velbloud 17. 3. Role, Bad Karma Boy – Velbloud 22. 3. Sheik Anorak, Tomáš Palucha – Velbloud 30. 3. Guigoo (Narkotek) – K2

TOP 20 ALB, KTERÁ SE LONI NEVEŠLA, NEBO JSME BYLI LÍNÍ O NICH PSÁT

Chelsea Wolfe – Hiss Spun (gothic rock, experimental) Mark Lanegan Band – Gargoyle (blues rock, grunge) Odonis Odonis – No Pop (shoegaze, experimental) Rodhad – Anxious (minimal techno) Torres – (alternative, indie) Bruno Ferrari – Ayahuascero (disko, šansón) Sýček – I. (noise/kraut rock) Arcade Fire – Everything Now (indie, electro) Yung Lean – Stranger (trap, emo) King Krule – The Ooz (indie) Mount Eerie – A Crow Looked at Me (folk)

1flfsoap – Rave Opera (electro, rave)

Cold Cold Nights – (The) Last Summer (indie)

Bicep – Bicep (deep house, nu disco)

Lvmen – Mitgefangen Mitgehangen (post metal/hc)

Coals – Tamagotchi (ambient, folk)

Pacino – Půl litru země (indie, post-punk)

Červen – Ep (math/noise-rock)

Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing (doom/death)

ANKETA

(Sandy) Alex G – Domino (lo-fi, indie)

Jaké phópá z minulého roku bys nerad zopakoval i letos?

Erik Maleček B-boy

Ladislav M. Spilka zpěv v Rimortis, hérec a milovník zeleně

Anna Kočvarová nezaměstnaná

Lukáš Palán svědek Pecháčkův, Literární klobouk, alkoholik poloprofesionál

Helé, když se tak zamyslím, tak snad se přestanu vyznávat nad ránem před barem slečnám, přímo před jejich přítelem, který mě ještě k tomu zval na posledního panáka.

To bych mohl alespoň omezit, páč se to stává už mojí klasickou faux pas situací.

Nó, výpadky textů při koncertech, ehm...

Letos bych nerada zopakovala výpověď z práce, což bude celkem lehký úkol. Těžko totiž dostaneš výpověď z práce, když žádnou nemáš.

Haha!

No já bych byl rád, kdybyste tam do té rubriky zanesli, že by lidstvo mělo daleko víc přemýšlet nad hajzlama. Jako vynalezli jsme, p*čo, satelity, můžeme si posílat skajpy, čipy jsou velký jak vlas, ale aby někdo po tisíci letech vymyslel hajzl, kterej spláchne všechno napoprvý, to je, p*čo, asi nějakej neřešitelnej úkol. Takže bych nerad zopakoval moje fópa z loňskýho roku, kdy jsem se vysral, spláchla se ovšem jen polovina a pak šla na hajzl tchyně. Tahle otázka se musí řešit na OSN minimálně, s tímhle se musí něco udělat!

MUSIC/COLUMN

LUDĚK RYBÁK

ZDENĚKVOLÁK

punker z korporátu, Vídeňák, co v parku krmí holuby

veselá kytara ve Smutným Karlovi

Na dveře klepe olympiáda. Jsi sportovní fanoušek, nebo tě kolekce od Alpine nechává naprosto chladným?

Rozhodně jsem fan! Situaci sleduju a na tuhle kontroverzní olympiádu se opravdu těším. Budu ji letos sjíždět v Rakousku, kde už teď vidím ty odlišnosti v preferovanejch sportech. Z českých luhů a hájů znám hlavně vysedávání u hokeje, ale tady je to, soudě alespoň podle mýho okolí, jiný. Už několikrát se mi po práci podařilo opít u sjezdovýho lyžovaní s místními členy tzv. working class, emoce jsou mocný a lahvovej Stiegl za euro mi docela chutná. Kolekce Alpine Pro mě rozhodně nenechává chladným, protože zodpovědná šéfdesignerka je moje dobrá kamarádka. Vím, kolik ji to stálo stresu a přesčasů, proto doufám, že budou mít vohozy našich reprezentantů úspěch a slečna M. bude na měkko. A ještě k místu. Olympiáda kousek od 38. rovnoběžky, v zemi, která neuznává svýho severního souseda a ten zase neuznává ji. Předběžně to ale vypadá, že sestavěj společnej hokejovej tým. Budu tomu kurióznímu celku fandit a jsem zvědavej, kolik dívek ze severu emigruje. A nad tím vším se vznáší osina v prdeli jménem Kim Čong-un. Tak snad ho Raškovka udrží v teple a klidu. Nu, bude to epic!

Na dveře klepe olympiáda. Jsi sportovní fanoušek, nebo tě kolekce od Alpine nechává naprosto chladným?

Chladným mě nechává téměř každá oděvní kolekce, natož pak zimní.

Jaký je tvůj nejoblíbenější hokejista z Nagana a proč?

Dřív to byl Martin Straka, teď je to Martin Ručinský, ale nejsem si už jistej, jestli se moje preference později nezměnily spíš kvůli jeho náruživý bejvalce Petře Faltýnové. Ale to už jsme jinde než u hokeje...

Zimola / Mozilla?

Godzilla.

Na kolik novoročních předsevzetí ses už vykašlal?

Ty vole, asi na žádný zatím. Už měsíc jsem pescetarián a chci švihnout do září s prací, tak uvidíme.

Jaký je tvůj nejoblíbenější hokejista z Nagana a proč?

Dominik Hašek a je snad jasné proč.

Na kolik novoročních předsevzetí ses už vykašlal?

Na 100 % svých předsevzetí, a to už po 4 dnech. Ale na moji obranu: dal jsem si jen jediné.

Jak by se podle tebe měl jmenovat připravovaný pornofilm s Jaromírem Soukupem v hlavní roli?

Nuda v ČR. Čtyřbob / Bod Dylan?

Bob Dylan na čtyřbobu.

Koulovat se / zkoulovat se?

Bez komentáře.

Sněhový řetězy / Alice v řetězech?

Vždycky Alice.

26 – 27

únor/březen 2018

Jak by se podle tebe měl jmenovat připravovaný pornofilm s Jaromírem Soukupem v hlavní roli?

Huge Snowballs. Čtyřbob / Bod Dylan?

Bob Dylan na čtyřbobu, The Times They Are a-Changin... A bude taky letos v dubnu ve Vídni.

Zimola / Mozilla?

Tomu nerozumím :) Koulovat se / zkoulovat se?

Jsem ve věku, kdy jsem línej se koulovat, snažím se bejt uvědomělej a předcházet i tomu zkoulování. Čas mě ale může donutit vše přehodnotit, třeba jestli se stanu jednou otcem.

Sněhový řetězy / Alice v řetězech?

Poslech Alice v řetězech mě rozhodně rozněžňuje a ze sněhovejch řetězů mě mrazí.

OCHUTNÁVKU RECENZOVANÉ MUZIKY MŮŽETE POSLOUCHAT KAŽDOU STŘEDU OD 19 HODIN V POŘADU HUDEBNÍ POKOJÍČEK NA UNIVERZITNÍM RÁDIU K2.

MASKOVANÍ BADATELÉ: PŘEDÁVÁNÍ CEN Helena Hrušová

J

ako by vašeho osobního depresivního bilancování nebylo dost i tak, závěr roku s sebou přinesl nesčetné množství cen – literárních, sportovních, novinářských, hudebních, filmových. Oceňují se muži roku, ženy roku, děti roku, úplně obyčejní lidé roku i naprostí kreténi roku. Vy konkrétně jste ale letos pravděpodobně nedostali žádnou z nich. Což je fakt, na který sice nikoho neklofnete, ale zato se neztrapníte některou z následujících vět:

Čekal jsem to = Jsem arogantní pičus.

To jsem opravdu nečekal = Čekal. Vím, že jsem nejlepší. Jen nechci vypadat jak arogantní pičus.

Nikdy nevím, co při takové příležitosti říkat. = Kdybyste to nevěděli: v takovýhle situaci jsem dnes a denně! A už mě to otravuje! Ach, kdybych tak mohl být jako vy – obyčejní lidé!

Dámy a pánové! = Vesmíre! Konečně mě posloucháš!!!

Nebudu mluvit dlouho = Už tak příšerně dlouhý projev protahuji frázemi jako je tato.

Kdo chcete, zajděte si na kafe, až se vrátíte, stále budu žvanit!

Narodil jsem se v malém městečku… = Uteč, hodlám ti ukrást hodinu života.

Mým životním krédem vždy bylo… = Nemám vůbec žádný krédo. Zato mám ency-

klopedii citátů.

Jak už řekl William Shakespeare = Jsem chytřejší než vy. Bacha, teď to bude mít fakt váhu!

Jak já vždycky říkám… = A teď, dámy a pánové, čumte! Protože to, co teď řeknu, nikdo z vás určitě neříká! To říká jenom takovej frajer, jako jsem já.

Vždycky jsem se v životě snažil dělat svou práci dobře = Ani ne, ale vždycky jsem chtěl takhle s kytkou v ruce mluvit do mikrofonu Ta cena je fakt krásná = Není. Je to odporná skleněná velká věc. Ale líbí se mi, jak na mě všichni vejráte.

Moc si toho vážím = Zaplať pánbůh, že jste si mě konečně všimli. Aby vám to vydrželo!

Děkuju všem = O čem mám mluvit???

Jmenovitě bych chtěla poděkovat… = Jmenovitě bych chtěla vlézt do zadku…

A na závěr mi dovolte… = Vydržte! Fakt už budu končit!

Děkuju = Ok, fakt už nevim, o čem mluvit.

Tak už teda můžete tleskat.

V případě, že byste se setkali s dalšími frázemi, kterým nerozumíte, nebo jste význam některých z nich sami vybádali, neváhejte nás kontaktovat na fb.com/badatele. Děláme svět srozumitelnějším. Bádejte s námi.

BADATELÉ

Maskovaní badatelé z Institutu pozvolného a bolestivého odhalování očividných samozřejmostí se nepozorovaně pohybují mezi běžnou populací.

Jsou stále mezi vámi. Někde blízko.

Vyhledávají nejběžnější situace, které vlivem času a povětrnostních podmínek jednoduše přestaly dávat smysl. S pracovitostí sobě vlastní si stále zapisují vybádané poznatky do svých užmoulaných notýsků, zděděných psacích strojů a v autobuse nalezených tabletů.

Každý objev je ihned spěšně odesílán do ústředního sídla badatelství k rukám jednotlivých sekcí. Ti pak tráví mnoho hodin poctivé práce vymýšlením rafinovaných důvodů, proč badatelům v terénu neproplatit cesťáky.

Po letech usilovné práce řadových překladatelů s vámi konečně mohou sdílet první výsledky v pravidelné rubrice Milk & Honey.

Peněz z výzkumného grantu ale mnoho nezbývá a agenti z konkurenčního Institutu pro systematické zatajování očividných skutečností jsou jim stále v patách. Bádejte s námi.

foto: Martin Polák

DANIEL PITÍN BROKEN WINDOWS 21. 2. – 18. 3. 2018 Vernisáž výstavy: 20. 02. 2018 v 18.00 hod.

Galerie současného umění a architektury – Dům umění města České Budějovice www.dumumenicb.cz