Milk & Honey #26 by Milk & Honey

NETUCTOVÝ BUDĚJOVICKÝ MAGAZÍN

ZDARMA DOSTUPNÝ NA SPRÁVNÝCH MÍSTECH

MILK & HONEY: VYCHÁZÍ V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH ŠESTKRÁT ROČNĚ | # 26 (27. 9. 2018) – ŘÍJEN/LISTOPAD

ŠÉFREDAKTOR A VYDAVATEL: ZDENĚK BRDEK | DESIGN: HELENA HRUŠOVÁ, SÁRA ŠÍMOVÁ, ZUZANA NEVAŘILOVÁ, ONDŘEJ SELNER TÝM: ŠTĚPÁN BALÍK, NATALIE CZABAN, TOM CZABAN, MARTIN DVOŘÁK, HONZA FLAŠKA, ŠÁRKA KOTZINOVÁ, PETRA LEXOVÁ, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE, JIŘÍ PTÁČEK FOTKY: HELENA HRUŠOVÁ, DENISA VESECKÁ, MONIKA BARTÁČKOVÁ, NIKA BRUNOVÁ | OBÁLKA: JOSEF BOLF DISTRIBUCE: MONIKA ZÁRYBNICKÁ, MARKÉTA KULÍKOVÁ, JAKUB MÁČE KONTAKT: MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM, WWW.MLIKOAMED.CZ, facebook: MILK&HONEY, adresa: NOVÁ 21, ČB 370 01 MK ČR: E 2237

VYCHÁZÍ ZA PODPORY:

GALERIE SOUČASNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY DŮM UMĚNÍ ČESKÉ BUDĚJOVICE

CON TENT PETR ŠMÍDEK:

TLUMENÁ ARCHITEKTURA

ČESKÉ BUDĚJCE LITERÁRNÍ

BUDĚJCKÝ 4KY:

HOBIT

SLOUPKY:

KAREL SKALICKÝ JIŘÍ SLÁMA

10 13 20 26

EDITO RIAL

ážení a milí čtenáři a čtenářky, cyklický rytmus roku se opět neskutečnou rychlostí stočil do své temnější části. Ozvěny léta jsou sice stále přítomné, ale jas dní se krátí a tma klesá neúprosně rychleji. Tento mezičas přímo ponouká k návštěvě kulturních akcí, kterých je na podzim přirozeně přehršle. Výsledky letošních komunálních voleb navíc poodhalí, jakým stylem bude kulturní vyžití pokračovat. V této atmosféře vplouvá do vašich rukou již 26. číslo našeho časopisu, jehož stránky prolíná téma literatury. Četba je totiž jednou z podstatných alternativ, jak se na malou chvíli vytrhnout z nemilosrdně rychlého tempa našich životů. Čtením naplňujeme smysl psaného textu. Je to jeden z našich největších darů i rozkoší.. DEV

COVER COLLAGE: JOSEF BOLF

Prosvícená hlava (2018)

alířskou a kreslířskou tvorbu Josefa Bolfa (narozeného 1971), jednoho z nejznámějších českých umělců, charakterizuje příběhovost a prolínání faktických reálií (často vycházejících z vlastních vzpomínek) a fantaskních fikcí. Psychologická zacyklenost navracejících se úzkostí a traumat se v jeho obrazech potkává s dystopickou vizí civilizačního kolapsu. O původní koláž pro M&H s tématem literatura jsme Bolfa požádali i proto, že v minulosti publikoval komiksy a krátké povídky. Ceněné jsou rovněž jeho ilustrace k novele Ondřeje Štindla Mondschein (2012). JPT

If life gives you lemons, don’t pack them in your carry on. NY to ČB follow the silver double-tailed lion. Greet golden sunrises of South Bohemia as it declares with enchantment, “be here now”. Take refuge with gargoyles, blessings from Fairness, Wisdom, Caution and Bravery, the virtues. Continue to pack light while traveling down the Vltava River of life. As the river carries you, hold firmly onto the edges of rafts carrying love, family, friends and, dreams. Stop for a drink. If anyone asks you why you moved here tell them, I came to this country for love – and it’s sweet. ERM

Někdo prostě pomáhá až za hrob! Jiný zas jinému jámu kope a sám do ní pak padá. Vzhledem k tomu, že samochvály není nikdy dost, proč si nenapsat Sweet Honey sám na sebe. Charitativní činnost, zvláště ta medializovaná, je dnes velmi populární. Poslyšte tedy slova dobročinného lidumila. Sirotkům Černým jsem zaplatil nájem na 10 let, úpravy vyjdou na něco přes 14000. Na obecním úřadě ve Velkých Hydčicích jsem se zavázal, že se o ně a jejich obydlí budu starat, co budu moci. No a až nebudu moci, tak se k nim nastěhuju. Je to opravdu krásné místo s výhledem do kraje kolem. Uprostřed lesa stojí kostel sv. Klimenta na Práchni, s níž jsou spjaty počátky českého státu. Navíc dobrá společnost okolo. Můj soused je například Mons. Karel Fořt neboli otec Karel, který mj. vysílal do Československa ze Svobodné Evropy. Takže pokud jsi taky snob, pronajmi si hrob. ŠB

SOUR MILK

SWEET HONEY COLUMN říjen/listopad 2018

4–5

Díky nedávné návštěvě Ukrajiny jsem se mohla setkat s řadou roztodivných situací. Jedna z nich se mnohokrát odehrávala v tamní městské hromadné dopravě. Polorozpadlé minibusy obsluhoval řidič, který stíhal řídit, kasírovat, kouřit a telefonovat zároveň. Všechno přitom dělal s náramnou elegancí a o celém dění v minibuse měl ten největší přehled. Platilo se pouze hotově a v případě, že cestující nastoupil do zadní části minibusu, tak peníze poslal přes další spolujezdce dál, přičemž ty se dostaly bez sebemenšího problému až k řidiči. I přes všechen „chaotický řád“ mi tato varianta přišla sympatičtější než sterilní a nevraživé prostředí, se kterým se setkávám v MHD u nás. DEV

Ačkoliv se pro mě formát fotografie stal obživou, někdy mě neskutečně štve. Děje se to hlavně v létě, když cestujeme. Možná bude tenhle Sour znít jako opakované klišé, ale to, co v současné době předvádí turisté s i bez selfie tyčí, ve mně pomalu a jistě vzbuzuje odpor k návštěvě míst, která jsem vždycky chtěla vidět. Letos ve mně tenhle pocit vzbudila Barcelona. Turisté by vypíchali oči svými fotografickými holemi, aby se dostali na ten a jeden fotospot, kde se v té samé pozici fotil jejich oblíbený instagramer, nedejbože influencer. Stráví na místě dvě minuty a jde se dál. Denně tak vzniknou miliony bezcenných obrázků, které u ostatních mají probudit iluzi jedinečnosti a ukázat, jak cool život vedeme. Čím častěji tohle vidím, tím více je pro mě fotografie mrtvým médiem. (Slovo influencer zasluhuje svůj vlastní hejt!) ŠK

Na základě rozsudku krajského soudu došlo ke konci srpna k částečnému zrušení autobusové linky č. 24. Tento spoj původně svážel lidi ze (stále nedokončeného) odstavného parkoviště v Jírovcově ulici do historického centra Budějc. Od začátku září se tento spoj zredukoval a jeho konečnou stanicí je zastávka v Baarovce. Důvodem takovýchto náhlých změn je hrubé porušení několika zákonných předpisů ze strany radnice. Jedním z nich je například fakt, že linka původně projíždějící Krajinskou ulicí byla v dílčím rozporu s územním plánem města, kde se počítalo s provozem ekologických dopravních prostředků, a to v jednosměrném provozu. Otázkou zůstává, jak je možné, že se takto nedotažený projekt mohl uvést do provozu, a zda město nalezne smysluplnější alternativu. DEV

Pictures are worth a thousand words but sometimes even with your phrasebook and translator, you’ll come up too short. Photos are just a stillness in time anyway but press play, make them move, breathe, and feel – what then? How many words? How would you tell St. Wenceslas, that it’s time to call to arms his men, or at the very least, let Babička know that you adore her, the coffee, desserts and shot of slivovice? You spent all this time crafting your story for the world, to realize just like the woodpecker you‘re now speaking in code. What is it worth to you, to be understood? ERM

Jan Flaška

SPISOVATELEM NA POČKÁNÍ

aždého člověka, který byl někdy v knihkupectví – samozřejmě pokud tam omylem nezabloudil pozvracený a pokaděný poté, co ho vyhodili z nonstopu – jistě někdy napadlo, proč je na světě tolik knih. Některé se přitom ani nedají číst, navzdory tomu, že jsou česky. Pátral jsem po příčině tohoto stavu a mohu zodpovědně prohlásit, že jsem ji našel: mohou za něj spisovatelé. Což nás přivádí k dalším otázkám: proč a jak se vůbec člověk stává spisovatelem? Co člověka vede k onomu podivuhodnému nutkání vypudit ze sebe bichli? (A dá se proti tomu nějak bránit?) Stejně jako většina ostatních celoživotních potíží má i spisovatelství své kořeny v období dospívání. Když je vám asi tak patnáct, zjistíte najednou, že uvnitř ve vás někdo spí. Že nejste jen obyčejný uhrovatý puberťák či puberťačka, že vaše tělo je jen kuklou, v níž ve skutečnosti dříme umělec, například spisovatel nebo spisovatelka. No a pak už vám jen stačí vybrat si jeden z následujících typů: Básník. Záměrně používám mužský rod, protože navzdory výjimkám bývá mladistvé básnění mužskou doménou. Básníkem se nejčastěji stanete ve chvíli, kdy vám dojde, že tělesnou konstitucí ani obličejem na dívky dojem neuděláte, a začnete proto trpět přesvědčením, že báseň v nich vyvolá stejné estrogenové tornádo jako blyštící se svaly a ostře řezané lícní kosti vašich pohlednějších vrstevníků. Celé dny sedíte zkroucení před počítačem a do upatlané klávesnice tlučete veršovaná vyznání. Doufáte, že tím vzbudíte zájem u své vyvolené, která mezitím mohutně souloží s vašimi lépe řezanými vrstevníky. Rada pro vás: báseň vytvořit nejsnáze lze tak, že napíšete větu obyčejnou a její změníte slovosled. Příklady titulů knih: Dopisy lásky plné, Zbrocená černá duše má, Kurevská svět je děvka. Myslitel. Aspirujete-li na to, napsat

filozofický spis, je nejprve nezbytné, aby vám mozek nabobtnal revolučními, filozofickými, ezoterickými či politickými myšlenkami (nejlépe vším najednou). Musíte cítit, jak se z vás přímo tlačí ven, už už aby obohatily lidstvo. Je pravda, že lidstvo by bylo radši, kdyby vaše myšlenky zůstaly pěkně uvnitř vašeho mozku a nikam se netlačily, ale vy dobře víte, že právě to je důkazem lidské ignorance, zpupnosti a omezenosti, kterou hodláte svým textem postavit na pranýř. Rada pro vás: Vy nepotřebujete, aby vám někdo radil, vy víte všechno nejlíp. Příklady titulů: Krev na vlajce svobody, Andělé, duše a láska světa: lidé a kameny jsou bratři. Vypravěč. Taky patříte mezi vášnivé čtenáře? Taky se cítíte po přečtení poslední stránky své milované knihy podivně prázdní? Znám vás. Připadá vám, že vaše oblíbené postavy by ještě neměly odkládat meče, kouzelné hůlky a laserové pušky, že ten zamilovaný pašák ještě neřekl hrdince své poslední vyznání atd. atp. Víte, že máte na to, abyste sami napsali stejně dobrou knihu. Nebo vlastně stejnou knihu. Rada pro vás: Chcete, aby vaše kniha byla ještě lepší než originál? Přidejte do ní ještě víc draků/mečů/polibků/milionářů, co mají ve sklepě ženy v poutech – zkrátka víc všeho, co vás na té původní knížce nejvíc bavilo. Příklady titulů: Parry Hotter a temná komnata, The Averagers (komiks), Moniččino trápení, Horry Patter a ještě víc draků. Hodná teta. Možná už vám není patnáct, možná už je vám o hodně víc, přesto máte celý život pocit, že svět čeká, kdy už konečně rozvinete svůj přirozený talent. Cítíte ten obrovský přetlak v hrudníku? Teprve teď si uvědomujete, že patří našim nejmenším. Hluboce opovrhujete moderní poezií plnou volných veršů a vulgarismů, psanou netalentovanými rádobyumělci. Vy naopak talent máte – stačí, abyste třeba jen přivoněli k jablíčku a rýmy už k vám přicházejí docela samy, jako dobří přátelé: jablíčko – maličko – zlatíčko – srdíčko – kapičko – sluníčko. S takovým darem od

Pána Boha by byl hřích zahálet a nerozjasnit našim nejmenším jejich tvářičky – pacičky – maličký – kašičky – prstíčky. Psaní pro děti vám navíc odhalí i další z vašich talentů – ten výtvarný. Až zasednete ke stolu s krabicí pastelek a začnete ilustrovat své básně – třásně – krásně, možná s úsměvem zavzpomínáte, jak jste naposledy malovali ještě na základní škole – dole – v kole – stole – role, a dostali jste za to trojku – sojku – stojku – spojku. Teď už víte, že škola vás jen svazovala; dnes už nic nedokáže zabránit vašemu rozletu – roletu – popletu – kotletu, koneckonců děti nejsou žádní výtvarní kritici – pytlíci – čepici – a krtečka pozná každý, i když třeba legračně šilhá. Rada pro vás: Nepíšete pro dospělé, píšete pro děti a děti jsou přece nejlepší kritici! A můžete se vsadit – radit – hladit – vadit – kadit, že děti budou vaše básně – třásně – krásně – milovat. Děti jsou totiž vaši nejlepší kritici hlavně proto, že jsou hloupé. Příklady titulů: Hádanky a básničky pro kluky a holčičky, co nejedí kašičky, Skřítek Šmudlíček a pejsek Hafíček, Pohádky z pelíšku ježečka Mufínka. Existují i výjimky, ale hodná teta je většinou žena. Pokud je hodná teta muž, většinou je to podivín nebo pedofil nebo obojí – podojí – orloji – odpojí – hoboji. Ať už se jako dospívající rozhodnete vydat se jakýmkoli z výše uvedených směrů, existuje jistá pravděpodobnost, že z vás po nějaké době přeci jen vyroste skutečný, talentovaný spisovatel nebo významná umělkyně, která svět obohatí o zásadní literární díla, anebo – to v tom lepším případě – že vás to přejde. No a pak existuje ještě jedna možnost: toužíte stát se spisovatelem, ale nemáte ani trpělivost romanopisce, ani talent básníka, ani mozek filozofa, ani krabici pastelek. Nezbývá vám nic jiného než se stát fejetonistou. Být fejetonistou je krásné poslání – svými sloupky rozséváte úsměvy do lidských tváří v jejich každodenní všednosti. Rada pro vás: Uvažujete-li o tom, že se stanete fejetonistou, dejte se raději na tvrdé drogy.

V JEDNOTĚ JE SÍLA Letos v dubnu vznikl v Táboře nový multifunkční prostor Jednota. Spojuje knihkupectví, kavárnu a kulturní centrum. Soustředí se na výběr knih pro děti od spřátelených nakladatelství, jako je Baobab, Labyrint, Běží liška, i autorské knihy. Najdete zde publikace o umění, architektuře i výběr beletrie od dobrých českých nakladatelů. Za projektem stojí především Lenka Greň s Magdalenou Simonovou, které vytvořily prostor Jednoty ve spolupráci s architektkou Naďou Klimešovou a Toníkem Novotným. Rekonstrukci vedl Viktor Greň. Jak projekt Jednoty vznikl? LG: Jako splnění mých tužeb po světlém a prostorném knihkupectví, kde by se ale lidé zdrželi, četli si, pili kávu, sousedsky se potkávali. Už dlouho jsem pokukovala po tomto zcela konkrétním prostoru. Ten se náhle uvolnil dřív, než jsem čekala, a to těsně před mým porodem. Muselo se rychle rozhodnout a věděla jsem, že do toho nechci jít sama. Madla se zrovna stěhovala do Tábora, zeptala jsem se jí proto, zda se mnou nechce dělat knihkupectví s kavárnou. Dost bez váhání řekla, že jo.

6–7

říjen/listopad 2018

REGION

Petra Lexová

Co je tedy hlavní snahou Jednoty – nabídnout další zajímavý prostor k prezentaci knížek? MS: Knížkám to v Jednotě určitě sluší, ale nejsou naší jedinou snahou. Vedle nich

Pavel Dolejší

prodáváme i kávu z tzv. třetí kávové vlny, tedy to hipstersky kyselé, k tomu lokální pivo, cidery a naturální víno. Co je ale nad tím vším, chceme městu nabídnout kulturní prostor pro koncerty, čtení a setkávání – pořád se u nás něco děje. V rámci Jednoty jsme letos snad úspěšně započaly tradici dvou sousedských festivalů Dvorky a Korzo. LG: Každý měsíc pořádáme autorská čtení, a to vždy v Jednotě i na některé z táborských škol. Stejný model ctí i projekt Dál nic?!, v rámci kterého k nám přijíždějí zajímaví hosté, kteří mají co říct k veřejnému prostoru, komunitnímu životu či zdravému rozvoji města. Nemine měsíc, kdy by u nás nebyl koncert. Pravidelně začínáme dělat i celodenní lektorské programy pro děti vždy na téma nějaké dětské knihy. Ráda bych rozjela i společná čtení táborských rodičů dětem. Tábor navenek působí jako bující kulturní centrum. Vznikla zde řada zajímavých hudebních kapel, máte skvělé divadlo, několik let tu působí nakladatelství Baobab, na jehož festival Tabook se sjíždí lidé z celé republiky. Jak vy vnímáte život v Táboře? LG: Jsem možná příliš uvnitř toho kulturního bujení, abych ho dokázala hodnotit. Tábor je především super z mnoha důvodů. Nádherné centrum se spoustou skvělých podniků a přitom bez „suvenýr

shopů“. Bydlí tu místní, není to turistický skanzen. Parádní plovárna deset minut od náměstí. Příroda taky hned za rohem – Holečkovy sady, Tismenické údolí, údolí Lužnice. A k tomu ta spousta kulturních aktivit. A ty, co mi z Prahy chyběly, jsme si prostě uspořádali. Naposled právě sousedské slavnosti Korzo a Dvorky. V BaoDílně teď začne sousedská univerzita Septem Artes, takže už v Táboře budeme mít úplně všechno! MS: Návratu do rodného města jsem se nejdřív bála, ale zatím se vážně nenudím. Nakonec si říkám, že v Praze dokáže kulturně žít každý, ale Tábor, to je výzva. Pořád se tu něco děje, i když je pravda, že značná část pochází od nás. Je to malé velkoměsto a řekla bych, že i dost progresivní. Kéž si tenhle ráz zachová a lidé se do něj budou rádi vracet a dělat ho ještě lepším.

Kafe a Knihy Jednota Tábor Pražská 158 Facebook: kafeknihyjednota Otevřeno mimo pondělí a úterý. Jednotu můžete navštívit i během Tabooku (27.–29. září) a Dnů otevřených ateliérů (13.–14. října).

NADĚJE, SNAHA A NA KONEC REZIGNACE Martin Dvořák

ÚVOD DO SOUČASNÉ TRAPNOSTI

Pavel Šplíchal, Jakub Ryška

8–9

říjen/listopad 2018

LITERATURE

dyž orgány literárních cen Magnesia Litera roku 2015 ohlásily, že přibývá kategorie Blog roku, byl to trochu šok. Nikoliv snad proto, že by též blogové texty nemohly mít nějakou literární úroveň, ale proto, že výběr nominovaných blogů tahal za oko i za rozum. Objevil se tam třebas naprosto kreténský Deníček moderního fotra (jméno autora není a nebude důležité), povrchní a přepudrovaný Kafe a cigárko herečky Marie Doležalové (vítěz!) o tom, jak je „supr čupr“ se potkávat s jinými herci, nebo jaká je jízda autem, když prší, ale naopak i zajímavý a promyšlený Fotoblog Jiřího Peňáse. Zkrátka nesourodost, spíše bezmyšlenkovitost a hlavně internetová oblíbenost hrály při výběru kandidátů prim. Naopak příjemnou volbou výběru do nominace byl brněnský blog Prigl.cz autorů Pavla Šplíchala a Jakuba Ryšky. Ti v něm po léta píší články o tom, jak jsme (zjednodušeně řečeno) všichni v prdeli. Jejich kritické sondy do současného, převážně korporátního světa, v němž je také mnoho bídy, lidské hlouposti i nepříjemné vlastnosti si nechat všechno líbit, zaujaly, ale hlasující se jich také podle všeho ve finále zalekli. Proč?

Prigl.cz 2016, 225 stran

Snad proto, že články Priglu bolí, jsou příliš otevřené a tnou do živého. Šplíchal a Ryška se přirozeně před dvěma lety odhodlali výběr ze svých článku utřídit a souborně vydat jako knížku, kterou příhodně nazvali Úvod do současné trapnosti. Plácání se moderního člověka ze střední třídy za výdělkem, úspěchem a naplněním smyslu života ve svých článcích seřazených do souvislého knižního textu rozdělili na tři oddíly – naděje, snaha, rezignace. Citujme z úvodu knihy: „Naděje vede ke snaze, snaha k rezignaci, častokrát se naděje překlopí do rezignace bez jakékoli mezifáze.“ Problém současné společnosti je podle autorů ten, že institucionální svět zbavený jakékoliv kultury práce i prostředí vytyčil cestu za „lepšími zítřky“ podplacenou a zbytečnou prací, marným proplétáním se v labyrintu státního úředního aparátu, hypotékami a pachtěním se za vysokoškolskými tituly kvůli iluzi, že všemu předešlému se tak absolvent díky diplomu v budoucnu vyhne. Hrůzu nahánějící jsou i výsostně trefné poznámky na adresu mentality střední třídy, kterou autoři vnímají jako natolik zdegenerovanou, že alkoholismus a braní drog je možné považovat za legitimní východisko z šedi pracovního, single i rodinného života.

Aby toho všeho nebylo málo, je až podivuhodné, jak brilantním jazykem oba autoři píší. Věty nejsou dlouhé, ale úderné, lapidární. Slovní zásoba kombinuje obecnou češtinu s brněnskými výrazy i slovy převzatými z angličtiny, jimž však každý rozumí. Co jediné lze knize v tomto ohledu vytknout, je absence vyšperkovaných názvů původních internetových článků jako Tragický balení holek na osm způsobů, Proč holky nejsou vtipný, Příspěvky notoriků k politické teorii nebo Na dni otevřených dveří v callcentráku. Nejde však o čistokrevnou satiru, jde o hlubokou a upřímnou skepsi, z níž východisko autoři Priglu díky svému pozorovacímu nadání nevidí, a tak je jejich obraz současného světa nutně tragický v tom ohledu, že je možné se mu jedině smát a zároveň nad ním kroutit hlavou. To vše ale dělá z jejich textů „zábavné“ čtení plné humoru a sebezpytování. Krizi moderní společnosti a její příčiny však popisují nechutně dokonale.

„Škola má připravovat na život a bohužel to opravdu dělá. Všechny demence, na který později narazíte na úřadech, v práci nebo v cele předběžného zadržení, důvěrně poznáte právě na střední škole.“ „Mistři v oboru umění věří, že z nich deset let pucovaná cena Thálie dělá bytosti vyššího významu, a ochotně vydávají vlastní životopisy, kuchařky a knížky rozhovorů, ve kterých dopřávají světu svý vybroušený názory na nic. Skladnice aspoň mají co dostávat pod stromeček.“

„Výhodnější než ezo je z hlediska poměru Kč/minuta alkohol.“ „Rozdíl mezi brněnským a jinými pervitiny je ten, že ho vaří borci, kteří svému řemeslu opravdu rozumí.“

ANKETA Které doporučení hodné knihy jste v poslední době přečetli?

„Třídní srazy fungujou jako mezičasy, kde si bývalí spolužáci ukazují, kdo z nich to zatím v životě posral nejmíň, zároveň se potvrzuje, že karty byly rozdaný už v patnácti.“ „Jakej typ kreténa přišel do kavárny, pozná zkušenější obsluha už podle objednávky.“ „Většina konzumentů kultury marně hledá střední cestu mezi buranstvím a snobstvím. Ale nachází hovno.“ „Nejmladší v partě je rozbíječ aut, na stavbu se dostal poté, co ho zastavili policajti, jak v opilosti řídí cizí bavorák z kamarádovy opravny. »Kdyby mně nedošel benzín, tak by mě nechytli,« brání svoje pirátské umění.“ „Jak už bylo řečeno, peníze jsou to poslední, co by firma vydělávající na chudejch debilech chudýmu debilovi dala. Co mu ale dá velmi ráda, je svoje logo na vizitky, který si chudej debil za peníze ze sociálky vytiskne ve zbytečně velkém nákladu.“ „Stravenky jsou roztomilou reminiscencí na potravinový lístky. Žádnej zodpovědnej manažer si nelajzne, že byste prachy za odfláknutou práci utratili za koks, a tak se k mizerným platům dávají stravenky, který zaručí obnovu organismu díky teplýmu meníčku během pracovních dní.“ „Správnej votrok miliardáře se raduje ze všeho, z čeho má hovno: že »nám« poskočily akcie, že »jsme« nakoupili dalších pět firem, že »jsme« vyjebali s konkurencí.“ „Správné mediální mrdce je jedno, jestli komentuje bezradnou kočku na stromě nebo havárii dětskýho autobusu. Hlavní je, aby se před kamerou objevil její ksicht.“

Jiří Česnek pingl

Strašně rád čtu Jaroslava Haška. Když někdy zajdu do antikvariátu, tak si tam koupím nějakej soubor povídek, co ještě nemám. Hašek, to není jenom Švejk. Spousta lidí to bohužel neví nebo je to nezajímá. Naprosto excelentní povídky má Hašek v knize Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona. To byla mystifikační strana, co založil s kámošema z hospody, aby naoko kandidovali do voleb v roce 1911. Ty texty jsou tedy „ze života“ tý strany, vystupují tam existující osoby a Hašek samozřejmě nikoho nešetří. Vymyšlené ty povídky nejsou, přinejmenším ne celé, a taková smršť srandy a hry se čtenářem mě strašně baví.

Lukáš Csicsely spisovatel a scenárista

V rámci letošních cen Magnesia Litera se mimořádně volily knihy století. Na prvních příčkách jak z hlediska literární, tak i z hlediska široké veřejnosti se umístily knihy se šibaly. Švejk, Saturnin, Dítě. Šibal se zdá být pro český národ přitažlivý. Aby ne, je zábavný, podnikavý, nepředvídatelný, nezodpovědný! Jejich popularitu vycítili i někteří populisté. V případě fascinace šibalstvím však prosíme obdivovat spíše ty literární než politické. A kdo preferuje film, ať si zvolí třeba Dědictví či Sedmikrásky od Chytilové anebo Tondu Blaníka!

Pavel Kaštan student střední školy

Umělecké ceny jsou samozřejmě jen ceny a ve skutečnosti dost často neodpovídají reálné kvalitě produkce. Tohle platí i o literatuře – mnohdy sbírají ceny knihy, které za to ve finále podle mého mínění ani nestojí. Letošní Transport za věčnost od Františka Tichého, což je román, který dostal ocenění Magnesia Litera v kategorii dětské knihy, ale tohle celkem solidně nabourává. Přístupné (i mně) a přitom dost syrové literární podání dokreslují studené ilustrace Stanislava Setinského. Rozhodně doporučuji, protože tohle je dětská kniha, která skutečně může dětem něco dát.

Soubor tří bytových domů Nordbahnhof ve Vídni (2013)

10 – 11

říjen/listopad 2018

ARCHITECTURE

TLUMENÉ ARCHITEKTONICKÉ TÓNY Petr Šmídek Petr Šmídek, Jiří Žid

etos na podzim se v budějckém Domě umění představí hned dva architektonické ateliéry. Prvním z nich je londýnská kancelář Sergison Bates, kterou v roce 1996 založila dvojice Stephen Bates (narozen 1964) a Jonathan Sergison (narozen taktéž 1964), jejichž konzervativní návrhy můžete spatřit v Anglii, Belgii, Švýcarsku nebo Německu. Jeden z bytových domů se přitom nachází v nedaleké Vídni. Jonathan Sergison vystudoval v roce 1989 na londýnské Architectural Association. Před založením vlastní kanceláře získal pracovní zkušenosti v nejlepších londýnských ateliérech u Davida Chipperfielda a Tonyho Frettona. Od roku 2008 je profesorem na soukromé akademii v ticinském Mendrisio. Od roku

2010, kdy v Curychu založil pobočku ateliéru, tráví většinu času ve Švýcarsku. Stephen Bates promoval v roce 1989 na londýnské Royal College of Art, následně pracoval v barcelonských ateliérech a od roku 2009 je řádným profesorem urbanismu na Technické univerzitě v Mnichově. Britský ateliér Sergison Bates snoubí tradice s moderními potřebami. Je zástupcem umírněného proudu v architektuře, který vytváří nové formy starými postupy. Jejich ateliér se nechce v žádném případě podvolit „tyranii nového“. Plně si uvědomují výraznou historickou stopu evropských měst, kdy relativně malý kontinent nabízí neuvěřitelně pestrou paletu slohů, o kterou bychom se neměli nechat ochudit. Sergison Bates fascinují všední každodenní momenty. Upustili od ustavičného hledání stále nových rozličných forem. K projektování přistupují reduktivním způsobem bez přehnaných architektonických ambicí. Možným přešlapům se vyhýbají opakováním a zdokonalováním historických forem. Tvorba ateliéru Sergison Bates se zaměřuje především na bytovou výstavbu. Hlavní pozornost přitom věnují navazování na historickou strukturu. Zároveň se snaží o naplnění všech současných a budoucích potřeb moderních evropských měst. Případným výtkám, že

se projekty Sergison Bates stále opakují, lze připomenout tvorbou portugalského mistra Álvara Sizy, který si déle než půlstoletí vystačí se třemi materiály a několika tvary, ale přesto dokáže s každou novou realizací zaujmout.

Staronové stavění Říjnové výstavy v Domě umění již pravidelně přinášejí ty nejvýraznější osobnosti ze světa tradičního způsobu stavění, které se po éře modernismu, minimalismu a dalších experimentů snaží navrátit architektuře její vážnost a postavit ji zpět na pevné základy. V říjnu 2013 se českému publiku představil Miroslav Šik, dlouholetý profesor curyšské ETH a jeden ze zakladatelů „staronového stavění“. Kromě nezapomenutelné přednášky se tak podařilo uspořádat tomuto českému rodákovi jeho první výstavu v České republice považovanou za jednu z největších architektonických události roku 2013. Aktuálnost staronového stavění v českém prostředí dokazuje fakt, že od letošního školního roku bude profesor Šik působit na Škole architektury pražské AVU, čímž

můžeme do budoucna v Čechách očekávat posilování analogického přístupu a omlazení scény, kterou u nás v 90. letech nastartovala Nová česká práce v čele s Michalem Kuzemenským a Janem Šépkou. Před dvěma lety v říjnu 2016 vystoupili v DU londýnští Caruso St John, kteří chápou architekturu jako součást širší umělecké i sociální kultury. Velký důraz v dílech Adama Carusa a Petera St Johna je kladen na materiál a konstrukční otázky. Výsledná citlivá inspirace historií se přitom vzpírá přesnému datování. Loňská podzimní přednáška a výstava curyšského architekta Petera Märkliho pak přinesla nadčasovou tvorbu člověka, který si za uplynulá desetiletí vypracoval postup k dosažení ideálních proporcí odolávajících módním vlnám. Současná architektonická scéna se skládá z řady izolovaných hvězd budujících si vlastní značku s nezaměnitelným rukopisem. Pokud by se dal vysledovat nějaký dlouhodobější společný proud, pak by to byli právě výše jmenovaní autoři z Londýna a Curychu, kteří se snaží svou tvorbou zapadnout do okolí, neusilují o násilné inovace a jejich realizace lze mezi sebou snadno zaměnit. Na rozdíl od funkcionalistických nebo poválečných bytovek, pro které byl nejdůležitější faktor rychlost výstavby a nejnižší cena, si analogičtí architekti vychvalují pomalost a použití kvalitních materiálů, které umí krásně zestárnout a většinou nás přežijí. Miroslav Šik často zmiňuje, že největším zdrojem inspirací pro jeho curyšské bytovky jsou renesanční italské paláce, u nichž vydrží vápenná omítka i několik století, dřevo získává na stříbrné barvě a kamenné dlažby se obrušují do krásy.

Prostorovost interiérů Současným tématem nejen politiků je veřejný prostor jako místo

pro vzájemná setkávání financované ze společných zdrojů. V zemích mírného podnebného pásu však více než 90 % času stále trávíme uvnitř budov, a proto jsou pro Sergison Bates návrhy interiérů jedním z hlavních úkolů. Nezůstávají přitom jen u konstrukčních řešení a výběru vhodných materiálů, ale také si po vzoru jejich oblíbeného Adolfa Loose pohrávají s prostorovým plánem. Na nejbližším příkladu realizace Sergison Bates (obytný soubor Nordbahnhof ve Vídni z roku 2012) můžeme na vlastní kůži zažít poloveřejné a polosoukromé prostory nabízející dostatečně prostorný a důstojný nástup do bytových domů spojený s místem pro společné posezení. Tento vídeňský příklad dává tušit, co Miroslav Šik míní pod pojmem „palazzo“. Sergison Bates vytvářejí přívětivé mikroklima „spaceness“ (prostorovost), které vzájemnou interakcí místností ve výsledku vytváří drobné labyrinty na hony vzdálené čistým funkcionalistickým schématům. Neboť oba partneři kanceláře Sergison Bates vyučují na německých školách, mohlo by k popsání tvorby nejlépe posloužit slovo „die Stimmung“ (atmosféra, nálada, rozpoložení). Peter Zumthor, jeden z nejvýznamnějších švýcarských architektů současnosti, pojmenoval svoji fenomenologickou knihu Atmosphären. Pojem užívaný Sergison Bates přitom zachází ještě dál za pouhé navozování prostorových atmosfér. Na loňské jarní přednášce Jonathana Sergisona v pražském CAMPu publikum autorovi vytklo, že jeho stavby působí nudně, což je v dnešní době zábavního průmyslu oprávněné. Žijeme v neustálé touze, aby nás něco bavilo, a přitom sami zůstáváme pasivní. Sergison Bates záměrně volí tlumené tóny, aby se skutečný pestrobarevný život mohl odehrát na pozadí jejich domů. Stavby Sergison Bates přirozeně stárnou bez potřeby nadbytečných výdajů na údržbu. Naspořenou energii a prostředky pak můžete věnovat plnohodnotnému metropolitnímu životu.

SERGISON BATES ARCHITECTS GALERIE SOUČASNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY / DŮM UMĚNÍ ČESKÉ BUDĚJOVICE

24. 10. – 22. 11. 2018 PŘEDNÁŠKA V ÚTERÝ 23. 10. OD 17:00 VE STUDENTSKÉM KOSTELE SV. RODINY, VERNISÁŽ POTÉ OD 19:00 V DOMĚ UMĚNÍ

www.dumumenicb.cz

Rekonstrukce polyfunkčního domu Wandsworth v Londýně (2004)

12 – 13

říjen/listopad 2018

OPINION/LITERATURE

WHAT’S IN A NAME? Natalie Czaban

aming a child is like finding the perfect title for a piece of writing: it lets people know what to expect. Unfortunately you cannot, as many teachers of creative writing will advise, “leave the title to the end” when it comes to naming a newborn. Therefore, different countries and cultures have different strategies for making sure the name is right. Or at least, not too wrong. The Czechs have a very strict, top-down approach. Either you pick a name from the calendar of Czech name days or you have to apply for the name you have chosen for your baby to be recognised and authorised. This involves the fairly bizarre process of writing a formal request to the head of the Czech Language Institute, or “the lady in Prague“ as she is known by most candidates. She grants or denies permission and charges a fairly hefty price for her research work. By all accounts it is actually just one lady, and it is amazing to think of her sitting at her desk, strictly controlling the naming of Czech babies from afar for generations.

Nika Brunová

Still, you cannot fault the level of research. We chose a fairly common Scottish name for our baby, deriving from the name of an island where my relatives once lived. The results of the lady in Prague’s research came back with the triumphant verdict that our baby´s name was a real name (díky), was in fact a Scottish name (díky moc) and that furthermore it derives from the name of a Scottish island (no, super). Still, it is arguable that a more relaxed approach is also unsatisfactory. Many parents in America appear to be competing for the most novel and creative name. It seems to be unfashionable to use the same name twice, just as wearing the same dress twice is a no-no in top fashion circles. The UK is not far behind in this trend, and some generations have it worse than others. At my university, it was not uncommon to run into a “Merlin“ or a “River“, who by introducing themselves also revealed whether their parents had spent the 1960s getting high and radical or immersed in fantasy literature. I also knew a set of twins called “Hector“ and “Troy“ who, whilst being lovely lads, were just not able to live up to such grand titles. The fact that their parents had no doubt met at an

Oxbridge Classics convention did not stop them being two awkward, waffling Hugh Grant-esque figures, who blushed each time they had to introduce themselves. The Czech approach, though tough, does protect children from wearing the remnants of their parents’ identities like badly thought out tattoos for the rest of their lives. It also gives birth to the great Czech culture of creative nicknames, which allows us to distinguish between the various Pavels, Honzas, Lenkas and Terezas in our lives. But recycling the same small pool of names over and over again for generations gives them a worn out, overused feel, which does not fully match the miracle of a new human being. It is also pretty hard on the parent, especially an international one and hinders the culture from evolving and absorbing new and more varied identities. Maybe like the title for any good piece of writing, the best idea is to keep it broad but simple at the beginning and focus on the main point you want to get across, thus leaving your creation plenty of room to grow into what it is supposed to be. And now if you will forgive me, I am off to brainstorm a better title for this piece.

ČESKÉ BUDĚJCE LITERÁRNÍ Zdeněk Brdek Nika Brunová

ulturní scéna v Českých Budějcích nepatří zrovna k nejvyhlášenějším, leckterý škarohlíd by dokonce mohl pochybovat o samotné existenci něčeho takového. Co se týká literatury, situace jejího zázemí tu není nikterak oslnivá, na druhou stranu můžeme zaznamenat i některé potěšitelné skutečnosti. Velká škoda je, že v Budějcích funguje v podstatě jediné nakladatelství (Pikador Books), které vydává, byť v nemalých intervalech, současnou beletrii. Nárazově připraví knihu ještě snad Literární kavárna Měsíc ve dne nebo Jihočeská vědecká knihovna. Z médií se aspoň občas literatuře věnují lokální BudLive, Barbar, studentský Vedneměsíčník, my jako Milk & Honey a spíše výjimečně regionální MF Dnes. Na Jihočeské univerzitě se v různých podobách studují literární dějiny, jde však povětšinou o na sebe soustředěnou akademickou záležitost. Ve městě se ale pravidelně odehrávají dva literární pořady (Literární šleh a Mezi náma) doplňované nabídkou Jihočeské vědecké knihovny a večery slam poetry. Na konci dubna pak probíhá festival Literatura žije, letos to bylo již popáté. Navíc když člověk začne počítat autory a autorky, kteří vydávají beletristické knihy v solidních nakladatelstvích a jsou zároveň nějak spojeni s jihočeskou metropolí, nebudou mu stačit prsty na rukou. Nejedná se patrně o žádný literární boom zapříčiněný jakýmsi

magickým geniem loci, na ani ne stotisícové město je to nicméně poměrně slušná bilance. Rozhodli jsme se proto na následujících stranách krátce představit tucet budějckých spisovatelů a spisovatelek, jejichž tvorba je podle našeho názoru zaznamenáníhodná. Kritérií výběru bylo několik. Volili jsme autory a autorky, kteří jsou s Budějcemi v těsném spojení, vyšla jim minimálně jedna kniha a jejich tvorba vzbudila ohlas i mimo region. Stranou tak zatím bohužel zůstali talentovaný Václav Křenek, jenž svůj knižní debut právě chystá, žánrový Jiří Sivok nebo velmi nadějný Lukáš Csicsely, který pochází z nedaleké Zlivi a pohybuje se aktuálně převážně v Praze. Zastoupení autoři a autorky představují různé tvůrčí typy i žánrové polohy. Společného mají snad jen to, že se mezi sebou většinou dobře znají a navzájem se čtou. Výraznější výskyt lze možná zaznamenat u prózy s historickou tematikou, což ovšem odpovídá celorepublikovému trendu. Oproti zvyklostem jsme nechtěli prezentovat jednotlivé autorské osobnosti prostřednictvím obrazů jejich obličejů. Věříme, že i lidské ruce mají svůj jedinečný, gestický výraz, a chceme rovněž připomenout, že proces psaní není pouze mentálním, ale nutně též manuálním výkonem.

JAN ŠTIFTER Narodil se v roce 1984, píše pravou rukou. Roku 2013 založil jihočeský společenský magazín Barbar, jehož je do dnešních dní šéfredaktorem. Publikuje historickou prózu spjatou s budějckým prostorem. Po knihách Kathy (2014) a Café Groll (2016) aktuálně následuje Sběratel sněhu (2018). Velmi se zajímáte o budějickou historii. Můžete upozornit na nějaká zdejší místa, k nimž se vážou nevšední dějinné události? Nevšední události najdete v každém starším budějovickém domě. Dlouho jsem se teď zabýval tzv. Šmídovnou, ta stávala na Pražské ulici v místech, kde jsou dneska paneláky a Družba. Býval to dům pro zdejší chudinu, chudáky a žebráky, s historií sahající do středověku. Ten areál ale nepřežil komunistickou přestavbu Pražského předměstí. Byty tam byly vytvořené jen křídou na podlaze. Oživil jsem to prostředí ve svém novém románu Sběratel sněhu. Jaký předmět byste ve škole upozadil a na jaký naopak kladl větší důraz? Rozhodně bych nic neupozaďoval, protože už takhle klesá vědění – servírky nebo zedníci narození v roce 1950 toho vědí víc než většina současných inženýrů, a to ze všech oblastí, od techniky po výtvarné umění. Studentům bych ještě víc naložil. Nejvíc asi v historii, moderních dějinách, protože 20. století ještě neskončilo.

LITERATURE

Pracujete v současnosti na nějakých textech? Začínám psát román ze života mého pradědy. Narodil se v roce 1902 a jednou v cirkuse přepral medvěda, tak mu říkali Tarzan a prabábě Tarzanka. Je to příběh o velkých životních ztrátách a hledání pravdy v situacích, kdy se uchylujeme raději ke lžím, abychom neublížili.

JIŘÍ HÁJÍČEK V současnosti jeden z nejúspěšnějších českých autorů se narodil roku 1967, píše pravou rukou. Ve svých povídkách a románech reflektuje především prostředí jihočeského venkova. Nejrůznější ocenění získaly například knihy Selský baroko (2005), Rybí krev (2012) nebo Dešťová hůl (2016). Podle jeho předlohy byl také natočen film Zloději zelených koní (2016).

Kdybyste mohl být na jeden den někým jiným, kdo by to byl? Naší dcerou Medou – narodila se v srpnu, všichni o ni pečují, hladí, krmí a zpívají, bráchové jí čtou pohádky, šeptáme, když usne, a vozíme ji na procházky. To bych si na jeden den zase zkusil.

Vnímáš při psaní něco jako tlak způsobený předchozími úspěchy či očekáváními čtenářů? Ano, ale ještě větší tlak si vytvářím sám na sebe. Jak stárnu, je pro mě pořád těžší dát z ruky nějaký text, když jako celkem sečtělý člověk vím, jak může opravdu dobrá beletrie vypadat. Je to dost nerovný vnitřní boj a beru to tak, že to k téhle profesi patří.

Která současná floskule vás nejvíc rozčiluje? ANO, bude líp. Věřím, že buď lépe bylo, nebo bude, ale bez ANO.

Pro jakou chybu, neřest nebo slabost máš největší pochopení? Sentiment. Návraty do starých časů a utíkání z přítomnosti.

14 – 15

říjen/listopad 2018

Kam v Budějcích chodíš, když si chceš v klidu číst? Na Střelák, k soutoku Malše a Vltavy. Uklidňuje mě, když tam sedím a dívám se, jak voda teče. Kterou knihu jsi nečetl, třebaže by se zdálo, že ji musí znát úplně každý? Nečetl jsem určitě hodně důležitých knih, ale netroufnu si o některé říct, že by ji měl znát každý. Pracuješ v současnosti na nějakých textech? Už tak dva roky si píšu do diáře taková trojverší, říkám jim haiku, i když většinou nesplňují ta formální pravidla pro haiku. Píšu si je na cestách nebo ráno doma v kuchyni, když snídám. Baví mě na tom ten minimalismus, zvažovat každé slůvko a zkoušet, co těch pár slov dohromady může říct. A taky teď zkouším napsat několik písňových textů. A to mi přijde jako hodně obtížná disciplína. Trochu to vypadá, že se tak nějak vracíš k poezii, s níž jsi úplně původně začínal. Jak si takovou změnu vysvětluješ? Já poezii dost čtu, vždycky mě zajímala. Asi s tím souvisí to, že mě teď v próze víc láká sevřený tvar. Stručnost a preciznost výrazu.

JIŘÍ BŘEZINA

JAN FLAŠKA

Narozen roku 1980, píše pravou rukou. Pracuje jako dělník internetu a publikuje detektivní prózu. Jeho prvotina Na kopci (2013) získala Cenu Jiřího Marka za nejlepší český detektivní román. Podílí se na pořádání budějckého festivalu Literatura žije.

Narodil se v roce 1976, píše pravou rukou. V nejrůznějších médiích publikuje humoristické fejetony (viz str. 5 zde), věnuje se však i fotografování, grafice či skládání elektronické hudby. V Budějcích organizuje literární a filmové večery, připravuje také festival tvůrčí fotografie Fotojatka. Jeho texty vyšly například v souboru Za každou cenu (2018).

Údajně jste na gymplu seděli v jedné lavici s jiným budějckým spisovatelem, Miroslavem Bočkem. Co je na tom pravdy a kdo od koho víc opisoval? Je to pravda, dokonce jsme si to zopakovali i na vysoké škole. Já většinou opisoval od něj. I na té univerzitě. Kam v Budějcích chodíš, když si chceš v klidu číst? Ideálně by to byla kavárna Měsíc ve dne, případně lavička někde u řeky Malše. V reálu toho asi nejvíc přečtu na záchodě. Kterou knihu jsi nečetl, třebaže by se zdálo, že ji musí znát úplně každý? Těch je... Třeba jsem ještě nečetl nic od Jáchyma Topola nebo Petry Hůlové. Nedokázal jsem dočíst Velkého Gatsbyho, ani anglicky, ani česky, žádnou z filmových verzí jsem nedokoukal. Neumím ocenit ani Malého prince. Co bych ale vážně rád napravil, je Ilias a Odyssea nebo Epos o Gilgamešovi. Jaký předmět bys ve škole upozadil a na jaký naopak kladl větší důraz? Asi bych ubral na objemu dat, která musí protéct hlavami dětí, ať už jde o jakýkoli předmět. Cvičit paměť není rozhodně špatné a nezavrhuji to, ale mozek jako nástroj má víc funkcí, které se musí rozvíjet – třeba kritické myšlení. Jako tragédii vnímám u dětí nedostatek pohybu a pobytu venku, v přírodě – tam bych přidal. Pracuješ v současnosti na nějakých textech? Já v hlavě pořád nosím nějaká témata, která bych rád napsal, kdybych na to měl čas a kdybych to uměl. Takže teď myslím na další detektivku a zároveň si opečovávám ambici na trochu více „literární“ text. Kdybys mohl být na jeden den někým jiným, kdo by to byl? Mezolitický lovec a sběrač toulající se v místech, kde se teď rozkládá lipenská přehrada. Nakouknout do hlavy někomu takovému, to by bylo jako výlet na jinou planetu.

Co všechno jsi schopen udělat proto, abys pobavil své čtenáře? Zajít až na samou hranici ubohého vtipu a pak tu hranici několikrát překročit, aniž bych si toho všiml. Docela často nechávám text uležet, on si pomaličku hnije a plesniví, mezitím třeba i někde vyjde, a když si ho pak po čase přečtu, nevycházím z údivu. A nejen z údivu, radši nevycházím ani z domu, když zjistím, jak moc je trapný. Přijde mi jako zázrak, že mám ještě vůbec nějaké kamarády. Pro jakou chybu, neřest nebo slabost máš největší pochopení? Zjeména pro všcheny překelpy, smaozřejmě. No a čím jsem starší, tím víc mám pochopení prakticky pro všechny lidské chyby, neřesti a slabosti. A zároveň čím jsem starší, tím víc mě vytáčejí. Vypadá to jako protimluv, ale bohužel jsem tak starý, že už mám pochopení i pro protimluvy. Kam v Budějcích chodíš, když si chceš v klidu číst? Na záchod u nás doma, asi jako každý. Doporučuju komukoli, kdo si chce v klidu počíst. Teda ne chodit k nám na záchod. Počíst si na svém. Jaký předmět bys ve škole upozadil a na jaký naopak kladl větší důraz? Mám se školským systémem celoživotní zkušenosti jako žák, student i jako učitel, takže mohu zodpovědně říct, že bych upozadil zejména některé učitele, některé žáky, ministerstvo školství a Cermat. A důraz bych taky kladl hlavně na lidi, ne na předměty. Kdybys mohl být na jeden den někým jiným, kdo by to byl? Kýmkoli. Přišlo by mi strašně inspirativní být prostě někým jiným, ať už by to byl realizovaný buddhista, nebo nerealizovaný volič SPD.

MARCELA PÁTKOVÁ LINHARTOVÁ

DALIBOR VÁCHA

Narodila se roku 1980, píše pravou rukou. Své básně publikovala například v Hostu, Welesu, Psím víně, Tvaru, Pandoře, Salonu, deníku MF Dnes a v četných (i dvojjazyčných) antologiích. Patřila ke kmenovým autorkám Dobré adresy. Debutovala básnickou sbírkou Bylas u toho… (2006), druhá sbírka nese název Zpívat bláznům (2009). V poslední době se věnuješ výuce češtiny pro cizince. Nacházíš v tomto specifickém zacházení s jazykem něco podnětného pro sebe? No jéje! Lépe bych to neřekla – právě pro tu specifičnost zacházení s jazykem. Je to takové osahávání češtiny z jiné strany, objevování samozřejmého, zvlášť pak, odkryje-li se něco spontánně a nečekaně. Je to jako zabořit prsty do hlíny s jasným cílem uhníst konkrétní tvar, ale ten proces! Je to kreativní, skoro jako poezie. Pro jakou chybu, neřest nebo slabost máš největší pochopení? Největší? Pro ty, které jsou spjaty s dětmi. Kam v Budějcích chodíš, když si chceš v klidu číst? Přímo v Budějcích jsem takové místo ještě nenašla, ale jakékoli přilehlé kouty jsou k takovému účelu dobré. Ideální je naše zahrada, když po ní poskakují jen králíci, nebo les, který je odtud jen přes pole. Ale protože bez knihy nikdy nikam nejedu, tak se mi osvědčilo i parkoviště před Globusem nebo místo spolujezdce v silniční koloně.

16 – 17

říjen/listopad 2018

LITERATURE

Kdybys mohla být na jeden den někým jiným, kdo by to byl? Samburský válečník. Která současná floskule tě nejvíc rozčiluje? Všechny. Především ty, s nimiž se setkávám v jakémkoli dialogu, kdy se sama snažím být co nejpřesnější ve vyjadřování. Zvlášť pak v osobních rozhovorech, kdy se potřebuji dotýkat podstatného. V takových případech mě užití obecných frází ze strany druhého nejen rozčiluje, ale vyvolává ve mně pocit zmaru, neporozumění a vyplýtvané energie.

Narozen roku 1980, píše pravou rukou. Téma československých legií v Rusku zpracovává jak v beletrii, tak v odborných či popularizačních publikacích. Kromě historické prózy vydal třeba také sci-fi román Nikam (2016) nebo fantasy povídky Jizvák Jim a další noční můry (2018). Ve své odborné i beletristické tvorbě se věnujete československým legionářům z časů 1. světové války. Jak vnímáte prvorepublikové legionářské spisovatele, jako jsou Rudolf Medek nebo Josef Kopta? Jsou pro vás něčím inspirativní? Rudolf Medek mě k legiím tak trochu přivedl, je fascinující osobností sám o sobě, ale jeho legionářská tvorba je v dnešní době téměř nečitelná. O mnoho lépe se čtou jeho civilní verše. Kopta je velkým literárním talentem v kontextu skupiny legionářských autorů a jeho Třetí rota vybočuje z kánonu klasických legionářských, patosem přetížených románů. Největší inspirací je ale František Langer, který se k problematice blížil svou vlastní cestou. Jeho novela Za cizí město nebo divadelní hra Jízdní hlídka mohou oslovit dnešní čtenáře. Pro jakou chybu, neřest nebo slabost máte největší pochopení? Mám pochopení pro chyby jako takové, dokonalost neexistuje, je nudná. Chyby se stávají, nelze je donekonečna omlouvat, ale je nutné pochopit, že prostě jsou. Kam v Budějcích chodíte, když si chcete v klidu číst? Já si vlastně čte pořád a všude. Život mi usnadňuje čtečka, ale pořád převažují papírové knížky. Chodím docela intenzivně na hokej na Motor a většinou si s sebou beru knížku. Ne, že bych četl v průběhu hry, ale přestávky mezi třetinami jsou jinak nudné a dlouhé. Kterou knihu jste nečetl, třebaže by se zdálo, že ji musí znát úplně každý? Pokud se můžu na tomto místě bez obav přiznat, že jsem nikdy nedočetl Němcové Babičku, tak se tedy přiznávám, i bez mučení.

DAVID JAN ŽÁK Narodil se roku 1971, píše pravou rukou. Zpočátku se věnoval hlavně poezii, poté se začal zaměřovat na prózu spojenou s prostředím Šumavy – po krimithrilleru Ticho (2009) následoval čtenářsky úspěšný román o převaděči Josefu Hasilovi Návrat Krále Šumavy (2012). Vím, že jsi vedl i kurzy tvůrčího psaní, ostatně básník Šimon Leitgeb je jedním z tvých žáků. Jakým způsobem jsi k výuce přistupoval? Texty, které studenti psali, jsme vždy četli nahlas a každý z účastníků semináře se k nim vyjadřoval. Učili se tak nejen interpretovat svůj vlastní výtvor, ale i přemýšlet o práci druhých, říct vlastní názor, polemizovat. Pro jakou chybu, neřest nebo slabost máš největší pochopení? Věřím, že chyby nejsou chybami, naopak se díky nim učíme. Uvědomění si své vlastní slabosti je také dar. A neřesti? Pokud jimi neubližujeme druhým, pak mohou být přínosné, většinou je prožíváme emocionálně. Kam v Budějcích chodíš, když si chceš v klidu číst? Do Fér Café na Piaristickém náměstí.

KATEŘINA BOLECHOVÁ

Kterou knihu jsi nečetl, třebaže by se zdálo, že ji musí znát úplně každý? Joyceova Odyssea a Proustovo Hledání ztraceného času. Vždy jsem je jen rozečetl.

Narozena 1966, píše pravou rukou. Básně publikuje od poloviny 90. let, její poezie je pravidelně zařazována do nejrůznějších sborníků a antologií. Od přelomu milénia se věnuje rovněž kolážím. V Budějcích se podílí na pořádání festivalu Literatura žije. Její zatím poslední básnickou sbírkou je Strop nade mnou jednou zmizí (2016).

Pracuješ v současnosti na nějakých textech? Teď jsem dokončil Zmizení Edwina Lindy, vyjde v Albatrosu, je pro náctileté čtenáře. Píšu thriller s detektivní a ekologickou zápletkou. Odehrává se zas na Šumavě. Kdybys mohl být na jeden den někým jiným, kdo by to byl? Strom.

Je o tobě známo, že preferuješ krátké literární žánry. Jakou nejdelší knihu jsi v životě přečetla? Hollywoodské manželky od Jackie Collinsové, 580 stran. Není to nic hlubokomyslného, ale mě to tenkrát docela bavilo. Pro jakou chybu, neřest nebo slabost máš největší pochopení? Je to kouření, obzvlášť od doby, kdy se kuřáci pomalu a jistě stali lovnou zvěří. Kam v Budějcích chodíš, když si chceš v klidu číst? Nemám specifické místo; pokud čtu, je mi jedno kde. Jsem schopna číst i na rušných místech. Ale pokud bych měla vybrat jedno místo, tak by to byl klandr u obchodního centra, kde pracuji. Tam si čtu o přestávkách. Kterou knihu jsi nečetla, třebaže by se zdálo, že ji musí znát úplně každý? Osudy dobrého vojáka Švejka, to nedávám ani ve filmovém zpracování. A z novějších je to jednoznačně Harry Potter. Pracuješ v současnosti na nějakých textech? Píšu pravidelně sloupky pro Český rozhlas. Jiné texty momentálně jen velmi sporadicky. Kdybys mohla být na jeden den někým jiným, kdo by to byl? Edith Piaf v pařížské Olympii. Která současná floskule tě nejvíc rozčiluje? Tah na branku.

ŠIMON LEITGEB

MIROSLAV BOČEK

Narodil se roku 1996, píše pravou rukou. Básně publikoval ve Tvaru, Protimluvu, Psím víně, Hostu a v dalších médiích. Úspěšně se účastnil několika literárních soutěží. V Budějcích organizuje pravidelný literárně-hudební pořad Mezi náma. Stejně se také jmenuje jeho první básnická sbírka z roku 2017.

Narodil se v roce 1981, na psaní pravou rukou začíná být levý. Básně a povídky publikoval v tisku, jeho prozaickým knižním debutem je novela Příliv (2016). V Budějcích spolupořádá pravidelné autorské večery s názvem Literární šleh a festival Literatura žije. Údajně jste na gymplu seděli v jedné lavici s jiným budějckým spisovatelem, Jiřím Březinou. Co je na tom pravdy a kdo od koho víc opisoval? Je to tak, okupovali jsme nejposlednější lavici vzadu v rohu. Opisovat se nedalo. Nebylo co. Pro jakou chybu, neřest nebo slabost máš největší pochopení? Kromě zločinů proti lidskosti mám pochopení pro všechno. Kam v Budějcích chodíš, když si chceš v klidu číst? Čtu většinou doma v posteli, deset minut před usnutím. Výjimečně si zajdu přečíst Hosta do Měsíce ve dne. Kterou knihu jsi nečetl, třebaže by se zdálo, že ji musí znát každý? Asi Saturnina (teda toho od Jirotky, ne od Macka). Mě vždycky bavilo číst spíš méně profláklé autory. Babičku od Němcové jsem dočetl asi do půlky. A to jsem učil literaturu na SŠ. Z těch dalších bych jmenoval ještě Proces od Kafky (což mě mrzí, protože Kafku mám opravdu hodně rád a jinak jsem od něj četl skoro všechno) a Idiota od Dostojevskýho, který je taky můj oblíbený.

LITERATURE

Jaký předmět bys ve škole upozadil a na jaký naopak kladl větší důraz? Upozadnil bych hlavně blbý učitele, který ty předměty učí. A podpořil ty dobrý. A hlavně bych s dětma chodil víc ven, do světa, aby ho objevovaly přirozeně. Jak probíhala tvoje maturita z češtiny? Byl jsi vzorně připraven? Po všech zkouškách za mnou přišla češtinářka a řekla, že jsem to zase dokázal. Slohovka byla o sexu a ústní o kapitalismu v Rusku, kterej nikdy nebyl. Připravil jsem se.

Kdybys mohl být na jeden den někým jiným, kdo by to byl? Hitlerem ve 30. letech, abych mohl spáchat sebevraždu a ušetřit tak životy desítek milionů lidí.

Pro jakou chybu, neřest nebo slabost máš největší pochopení? Nerozhodnost.

Která současná floskule tě nejvíc rozčiluje? Že máš jen svou pravdu, nikomu nejsi nic dlužen a že musíš žít jen přítomným okamžikem. Já s tím vlastně jako i souhlasím, ale je to svým způsobem i dost nebezpečná mantra.

18 – 19

říjen/listopad 2018

Kde v Budějcích nejraději piješ? V Měsíci ve dne! Kterou knihu jsi nečetl, třebaže by se zdálo, že ji musí znát úplně každý? Neexistuje kniha, kterou by měl znát každej. Jaký předmět bys ve škole upozadil a na jaký naopak kladl větší důraz? Žádnej předmět bych úplně neupozadil a na žádnej bych nekladl větší důraz. Možná bych vzdělání jenom více zindividualizoval. Samozřejmě v pozdějším věku. Ať každej studuje to, co ho baví, a přizpůsobí tomu svůj rozvrh. Kdybys mohl být na jeden den někým jiným, kdo by to byl? Nechci být někým jiným. V určitých okamžicích jsem vděčnej za to, že můžu zůstat sám sebou. Často je dost těžký udržet si vlastní personalitu a nepodlehnout ztotožnění. Takže kdybych si mohl vybrat, chtěl bych být sám sebou, co nejvíc to jde. Která současná floskule tě nejvíc rozčiluje? Peníze budou, my nebudem.

MIROSLAV PECH Narodil se v roce 1986, píše pravou rukou. Po několika povídkových knihách publikoval generační novelu Cobainovi žáci (2017). Aktuálně vydal další novelu Otec u porodu (2018) a zároveň svůj knižní hororový debut Mainstream (2018). Podílí se také na přípravě hororové literární přílohy Trash, kterou příležitostně vydává Milk & Honey. Pozoruhodné je bezesporu tvé přesedlání ze „seriózní“ literatury na horor, tedy velmi specifickou žánrově-subkulturní záležitost, která má řadu určujících pravidel. Nesvazuje tě, že se musíš řídit žánrovými zákonitostmi? Horor je velmi bohatý žánr. Necítím potřebu se otrocky držet pravidel, které přede mnou vytvořili jiní. Třeba švédský hororista John Ajvide Lindqvist ve svých románech dokazuje, že k žánru se dá přistupovat značně inovátorsky, a přitom využívat tradičních hororových rekvizit. Pozoruhodný přístup ke klasické upírské tematice předvedl ve svém snímku Přežijí jen milenci režisér Jim Jarmusch. Spisovatelé, filmaři, umělci se skrze temný žánr mohou vyjadřovat ke stavu společnosti, světa ba i celého vesmíru a mnozí z nich to skutečně dělají. Je nesmysl považovat horor za něco pokleslého jen proto, že v něm stříká krev a lítají vnitřnosti.

JAN CEMPÍREK Narodil se roku 1970, píše pravou rukou. V Budějcích založil nakladatelství Pikador Books (2014) a regionální společenský magazín BudLive (2016). Upozornil na sebe mystifikací, kdy svou knihu Bílej kůň, žlutej drak (2009) vydával za text fiktivní vietnamské autorky. Jeho zatím poslední kniha se jmenuje Nejšťastnější generace (2017). Jaké je to vydávat v Budějcích současnou beletrii? S překvapením jsem si uvědomil, že Pikador Books je v podstatě jediné zdejší nakladatelství, které se tomuto aspoň nějak věnuje. Vidíš – mezera na trhu! Nemá Milk & Honey ambice stát se budějckým nakladatelstvím beletrie? Doporučuji, je to adrenalin a zároveň chvályhodná, obrozenecká činnost. Kam v Budějcích chodíš, když si chceš v klidu číst? Jsem písmenkožrout. Už od mala čtu všude a všechno. Však jsem tomu nemohl uniknout – máma byla ředitelkou knihovny, a co vyšlo, to přinesla domů. A táta miluje encyklopedie všeho druhu. Takže otázka „kde čtu“ je bezpředmětná – všude. Největší klid je pochopitelně na WC. A když není zbytí a mám všechno přečteno, tak si tam vezmu aspoň leták Lidlu.

Kterou knihu jsi nečetl, třebaže by se zdálo, že ji musí znát úplně každý? Takových je určitě víc než dost. Za všechny jmenuju třeba Švejka. Je ale pravda, že to, „co musí znát úplně každý“, mě bez ohledu na kvalitu nikdy moc nezajímalo. Jaký předmět bys ve škole upozadil a na jaký naopak kladl větší důraz? Hlasuju pro delší přestávky a kratší výukové hodiny. Pracuješ v současnosti na nějakých textech? Ano, je to strašný brak. Kdybys mohl být na jeden den někým jiným, kdo by to byl? Má dcera.

Kterou knihu jsi nečetl, třebaže by se zdálo, že ji musí znát každý? Skandinávské detektivky. Ani jednu. Těmi jsem úplně nedotčený a nechávám si je na „někdy“. Však jejich čas přijde. Jaký předmět bys ve škole upozadil a na jaký kladl větší důraz? Na předmětu nezáleží, vše má v rukou pedagog. Jestli dovede nadchnout a zapálit. A je pak jedno, jestli nadchne pro chemii, matematiku nebo tělocvik. Největším nedostatkem školy je absence vášně! Jenže nadšení potřebuje mít i protihráče. Rodiče a děti. Půlku dětí ale rodiče chrání různými pošahanými rádoby diagnózami. To je samé ADHD, odklad, labilita. A zapaluj někoho v tomhle skleníku! Která současná floskule tě nejvíc rozčiluje? „Žiju ve svý bublině.“ Co to znamená? Že se lidé obklopují jinými lidmi? Že se na Facebooku přátelí jen s lidmi sobě rovnými? Aha. V konstatování „žít ve svý bublině“ cítím vždy nějaký smutek, i když pronesený s rádoby ironickým nadhledem.

BUDĚJCKÝ

4ky

Hobit

Rudolfovská 25

20 – 21

říjen/listopad 2018

TOWN

Cyril Nováček, Ricardo Picante

ilý čtenáři, právě třímáš v rukou poprázdninové číslo tvého oblíbeného přísunu emocí. Musíme před tebou obnažit naše svědomí a přiznat se k šokující skutečnosti, a to, že přes všechny ty letní radovánky nebyl čas navštívit nějaké to malebné zákoutí 4kové spirituality. Na vině byla zejména kvalitní produkce festivalu České hrady, jejíž esenci rádiového éteru člověk prostě musí vidět a hlavně slyšet. Naštěstí jsme nalezli časovou skulinku zkraje září a tak výše psané řádky jsou naprosto bezduché a zbytečné a posloužily pouze jako prostředek k zaplácnutí místa. Nyní ale k věci. Pomyslná mapka klasických hospůdek nacházejících se v širším centru města je téměř celá ošpendlíkovaná, moc jich už k návštěvě nezbývá a nově vznikající podniky těžko ukojí náš

hlad po historii a sociologii. Jako když blikne světlo majáku do tmavě modrého prázdna i nám svitne. Hobit, hotel Hobit. Místo, kolem kterého chodíme každý den. Minimálně ta otylejší část redakce. Onen bod našeho nynějšího zájmu se nachází na jedné z hlavních dopravních tepen města. Svou největší slávu už má sice za sebou, tančírnu byste zde hledali marně, ale i dnes má stále co nabídnout. Přes den to může být například česká kuchyně, po večerech potom sem tam živá muzika, malebný dvorek a hlavně po celý den výtečné pivo. Jelikož přes den dřeme na uprchlíky, kteří nám berou práci, obědová kratochvíle nám pro tento moment zůstává zapovězena. Ve výsledku nám to ale vůbec nevadí, protože jak říká Dáda Limberský: „Pivo je nejlepší kuchař.“ Stáčíme imaginární bentleyovský volant doprava a vplouváme přímo z hlavní ulice do útrob naší dnešní večerní alma mater.

Vítej, břečťane Milovníci členitých prostorů budou možná mírně zklamáni, naopak nepřílišní milovníci prostorů stísněných a nevzdušných mlasknou blahem. Celým prostorem přes den prostupují sluneční paprsky, a tak si na nedostatek světla nelze rozhodně stěžovat. A stěžovat si nejde ani na chladno, což by mohl na sklonku léta někdo chápat jako hnidopišství. Vše je ve výsledku ale v míru a my také. Těší nás opětovné shledání a konečně prostor na diskuzi, co že nového se urodilo na poli fotbalových přestupů, hudebních pikanterií a trendů v zahrádkaření. Usedáme ke stolu pod okny, zdravíme postarší osazenstvo za našimi zády a očima se snažíme zachytit každý artefakt nacházející se v prostoru kolem nás. Po prázdninové přestávce nás tuze těší, že ve velkém obdélníkovém prostoru naše oči nachází staré dobré břečťany. Tolik se

nám po našich umělých kamarádech (ano, stále mluvíme o břečťanech) stýskalo! Ale pozor, u Hobita nalezneme i jinou, dokonce živou flóru, která zdobí místnost s vysokým stropem. Jelikož ani jeden z nás nikdy dlouhodobě nesouložil s frekventantkou biologické fakulty, názvy zeleně po nás, prosím, nechtějte. Prostě takový ty kříženečci palem, rýmovníků a Joe Karafiáta, no. V zadní části místnosti sportovci ocení šipkařský verk, který občasně zahraje svoji naprogramovanou melodii a ladí s přirozeně uvolněnou atmosférou podniku. Oproti tomu jukebox zdobený dekadentně se plazícím břečťanem (!) a svítícím nápisem „Max Fire“, umístěný poblíž baru, síří dobrodružstvím a napovídá, že tenhle country feeling se dá hodně rychle zbortit, když z hrací skříňky za pětikábli vyskočí třeba Alice Cooper nebo jiná heavy transgender bytost. Estetickému dojmu z interiéru Hobita bohužel nepřidává kolorace stěn, kterou majitel zřejmě vykonal v nějakém záchvatu serióznosti. Přiznaný háv zašlého zájezdního hostince by místu seděl o hodně více i s ohledem na to, že klientelou hotelu jsou většinou klucí z eastu, co nám tady stavěj ony slavný 3 km dálnice a jednou za tři týdny mastěj rychlíkem za rodinama směr Košice (wow, rýmovačka jak od rapujícího youtubera).

Pivo a dvorek Ale přesuňme se k důležitějšímu: oba máme na nohou krásný Pumy a moc nám to v nich sluší. To si zaslouží oslavit! Naše třetí oko instinktivně zaměřuje vládce čepu, který zrovna koná na place. Během okamžiku jsme v kontaktu, velmi příjemném kontaktu. Z vládce je rázem vládkyně, sympatická to paní vrchní, která vzezřením evokuje syntézu fronťáka Scooteru a Marcely Březinové a svým jemným vokálem medvídka Pú. Dvě krušovické jedenáctky jsou jasnou volbou.

Zakrátko jsou nám poháry s bílou čepičkou naservírovány – úsměv included. Ideálně nachlazené, řízné, osvěžující, ale s nechybějící plností chuti. Hobit potvrzuje renesanci krušovického piva v praxi. Pivo nám opravdu chutná, a tak si zanedlouho objednáváme další. Pokud by se někdo chtěl osvěžit nealkoholicky, rádi doporučíme ledovou Royal Crown Colu, která se na rozdíl od Pepsiny dá pít i bez tuzemáku. Oba nápoje pod tři pětky, to je mile lidské, nemyslíte? Ostatně i hamání je zde cenově dostupné a dle legend snad i chutné. Kuchyně byla ovšem zavřená a nemohli jsme zvěsti konfrontovat s realitou. Pohled do menu na české klasiky říká, že naplnění vyrýsovaného bříška je zde možné v relaci 80–100 korun českých. Stará garda opouští lokál a na place přibývá pomocník. Zřejmě synek paní vrchní, očividně školou povinný mladík, který nám hbitě odnáší prázdné půllitry. Jelikož jsme názoru, že práce šlechtí dětský charakter i mimo území Bangladéše, hlásíme se o další poháry krušovického moku. Než bychom stačili říct „česká repre hraje skvělej fotbal“, tak máme piva při sobě a jdeme prozkoumat onen malebný dvorek. Za barákem se nachází příjemné útočiště nejen pro kuřáky. Dvorek disponuje plastovou sestavou stolek + židle a slunečníkem. Příjemné klima je zde i přes den díky přilehlým stěnám vysokých domů. Hezky se zde jen tak medituje s pivem v ruce, očumují lidé procházející boční ulicí, komentuje technika parkování nebo telefonuje partnerkám a partnerům, že se jedná přirozeně o poslední nápoj a pak už se jde rovnou domů. Ostatně místní štamgasti vytvořili na venkovním plácku příjemnou až rodinnou atmosféru. Na chvíli se pozastavila i paní šéfová s pomocníkem, který správně naslouchal, o čem že ten život je. Aby mohla vládkyně dnešního večera obsluhovat i na dvorku, oznámila nám, že nás musí zamknout, jelikož její rozlítanosti se snaží občasně využít lapky z ulice. Souhlasně kýváme,

inzerce

promítání tvůrčí fotografie kino Kotva / středa 24. 10. / 20:00

Fotografie jinak, ne ž jste zvyklí. fotojatka.com

sexistické kecy si raději v této ošemetné době šetříme a cítíme vůni nebezpečí při představě toho, jak se s gentlemanem na pervitinu taháme o vzácný břečťan riskujíc kudlu ve slezině. Blíží se desátá večer a my se s touto kovbojskou náladou loučíme jak s paní čepu, tak osazenstvem lokálu, jelikož nás čeká plánovaná návštěva roztomilého hybridu v podobě vietnamské restaurace implementované do původní čtverky Na Dvorku (znáte z našeho seriálu). Čtenáři mívají rádi podtrženo sečteno, tedy črtáme a počítáme: vážení, vyražte do Hobita na výborné krušovické pivo, nechte se zamknout paní vrchní jak starej Homolka a třeba budete mít štěstí i na folkaře s kytarama. Tuto zastávku na původní dostavníkové trase Budweis–Wien byste neměli opomenout. Nu a #ceskarepre, ta ať jde i s paní Serenou třeba do prdele. Tak ahoj!

OPINION

TEN ENGLISH MISTAKES THAT CZECH PEOPLE MAKE

22 – 23

říjen/listopad 2018

Tom Czaban

henever I meet a Czech person it is never long before they start apologising for their “terrible English” – even if they speak very well. There is no need to apologise: many native English speakers only speak one language, and are not noting your errors but admiring your ability to speak two. That being said, native English speakers do tend to hear the same mistakes over and over. And as Czech people are always asking for “quick” ways to improve

their English, I’m discussing ten of the most common mistakes here.

Czech people have a habit of using “on” instead of “at” with places – which can change the meaning of a sentence. “Last week I was on the cottage” (indicating the speaker was on the roof) is a good example. Another is this message I received from a student: “I cannot come to class today. I am on the airport. Thank you for all. Goodbye.” I had to read it twice to check it wasn’t a suicide note.

The direct Chinese translation of “you’re welcome” is “no thank you” (i.e. thank you is not necessary), which means that when a Chinese waitress brings you your food the interaction will likely finish like this: You – “Thank you.” Waitress – “No thank you.” Czechs make a similar mistake by using “please” instead of “sorry” to express that they haven’t heard or understood something. This is not a catastrophic error, but it does give the impression that the speaker is begging for reprieve midconversation.

10.

Czech people say “strange person” when they mean stranger. In English a stranger is a person you don’t know, while a strange person is someone weird. I once explained this to a student after she had announced she liked talking to strange people on the train. Then I asked if she had meant “strange person” or “stranger”. Her response made me laugh. She thought about it for a while and then replied: “Both…”

Czech people use “satisfied” when they mean “happy”. Satisfied means that you are not overjoyed, but you are not complaining either. It is mostly used when your expectations for a product are met. For example: “I’m satisfied with my internet provider.” Which is why you may see a native speaker smile when they hear a Czech say: “I have a new girlfriend. I am very satisfied with her.”

The biggest mistake of all is that Czech people think their English is much worse than it actually is – signified by the constant apologising. On the whole, Czech people speak far better English than they give themselves credit for, and just need to have more confidence in their ability to use it. I understand that telling people to “speak with more confidence” is much like telling an anxious person to stop worrying, or advising people “to be themselves” on a date, but the bottom-line is that this shift in mindset will have a much greater impact than hundreds of grammar and pronunciation lessons. The only downside is that it will simultaneously put all English teachers out of a job…

Czech people say “chief ” when they mean “boss”. For example “I don’t like my husband’s chief ”. Ordinarily, native speakers will still understand what the person is trying to say, but they will also wonder why they have suddenly been transported into a Cowboys and Indians movie.

Czechs tend to pronounce every letter of every word. A good example is fruit, which Czechs pronounce as fru-it – when the correct pronunciation rhymes with shoot. I have explained this so many times that often I cannot get it out of my head. Talking to yourself is regarded as the first sign of madness, but waking up in the night with “fruit rhymes with shoot” spinning through your mind is surely also a sign.

The Czech word for check (kontrolovat) is a false friend because Czechs translate it as control instead of check. This means they create sentences like “I need to control my homework”, which conjours up an image of “out of control homework” that is threatening to take over the world – a new Disney movie perhaps?

When an agreement has been reached, Czech people often say, “I’ll count with you” rather than “I’ll count on you”. This is another example of how choosing the wrong preposition can change the meaning of a sentence. Whenever I hear this error I imagine two people making an agreement to count from one to a hundred together.

Czech people use the word “action” when they mean “event”. In English, an action is a protest. For example, “There was an action in the city centre against the government”. This has prompted some confusing conversations… Me: “What did you do at the weekend?” Student: “My company had an action in the forest.” Me: “I didn’t know banks organised actions.” Student: “Yes, we often have actions at the weekends.” Me: “What were you protesting against?” Student: “Protesting? Er, I am not sure. I am not happy to have actions at the weekend?” Me: “What? So you protest against having actions at the weekend by organising actions at the weekend?” Student: “I am sorry, I am lost. Let me try a different answer.” Me: “OK…” Student: “At the weekend I was picking fru-it on the cottage.”

inzerce

MINI RECKY BARST The Endeavour

MUSIC

Belgičtí mágové oscilující mezi minimalismem, drone, postrockem a elektronikou tentokrát na svém třetím albu do svého hudebního kotlíku přihodili ostřejší kytary, nervní hudební výboje, syntezátory, špetku ženského zpěvu i trochu té romantiky. Výsledný 40minutový sonický pokrm je celkem skousnutelný eintopf s ambicemi přivést posluchače do transu. Některé pasáže evokují herní či seriálový soundtrack. The Endeavour může sloužit jako zvuková kulisa, lépe samozřejmě vynikne při soustředěném poslechu, kdy hodně připomíná norskou hudební (experimentální) scénu. „Barst se chtějí vymanit z předepsaných a normativních písňových struktur, chtějí strhnout zdi mezi všemi žánry, zvouc tak posluchače k tomu, aby si vytvořili své vlastní fantazijní světy.“ Tuto chytrou větu jsem nevypotil já, ale neznámý dobrodinec na Bandcampu. Album je tam k mání za deset éček. ROT

24 – 25

říjen/listopad 2018

UŽ JSME DOMA Kry Mám k nový desce Už jsme doma citovej vztah prakticky od první chvíle, kdy se frontman Mirek Wanek o ní zmínil v květnu na koncertě. Lehce popsal, o co mu jde, a vzal to z té pravé podstaty, protože od uprchlíků. Když jsem pak viděl obálku, mohl jsem na ní zvlhlé oči nechat. Inuž, ono zase neexistuje tolik kapel, které dokážou nezklamat takhle poměrně velká očekávání. Ve chvíli, kdy jsem si poprvé vložil CD do noťasu a nechal chvilku znít, bylo to moje a já jsem byl jejich. Už první píseň bylo „przywalenie z grubej rury“, jak říkaj Poláci. Tenhle vztah bude už asi navždycky cáklej osobníma emocema, kterým (aby toho nebylo málo) předcházel křest desky na Špicberkách se všema těma vylomenostma, co jsme tam s kapelou a početnou výpravou exotických českých soukmenovců zažili. Nicméně myslím, že se od toho dokážu oprostit v tý naprostý minimální míře, abych byl schopnej svéprávně napsat, že Už jsme doma natočili skvělou desku. ROJ

UNIFORM The Long Walk Pokud patříte mezi ty, kteří si na podzim říkají, že za ten uběhlej půlrok zase dokázali velký kulový a společnosti by nejvíc prospěli vážením pomel v supermarketu kdesi u Lvova, novou desku od Uniform si rozhodně nepouštějte. Po jejím poslechu byste totiž mohli zjistit, že i kvadruplegická opička by to zvládla líp než vy. Původně dvojice, která se na novince rozrostla o bubeníka, jako by v každým songu řvala, že z každý situace existuje bezvýchodisko. A kazatelskej řev není to jediný, co člověka semele jak Semelová na lyžích. Připočtěte si k tomu strojovou dikci bicích a nekonečný noisový stěny, který se přibližují do tý doby, než vám rozlousknou hlavu jako oříšek. Uniform rádi točí volume nebezpečně doprava a kdyby to šlo ještě víc doprava, točili by dodnes. O tom, že nešlapou jen vodu, svědčí i fakt, že jejich válce použil i Lynch v nový sérii Twin Peaks. Pokud si dáte s Uniform randíčko třeba dvě hodiny, rozhodně vám bude připadat, že sovy nejsou tím, čím se zdají být. RP

MANIAK Husky Vzhledem k tomu, že Eminem zrovna s nezřízeností japonského sebevražedného pilota dissuje polovinu Ameriky, málokterý (český) fanoušek rapu si vzpomene na loňský rozkol mezi labelem Bigg Boss a bývalými Supercrooo. Pokud to někdo přesto udělá, dost možná se mu z paměti jako pomyslný vítěz vynoří Maniak. Tenhle brněnský představitel biggbossácké mladé krve totiž tehdy svou pohotovostí a textařskou invencí solidně zadupal do země Marata. No a v půlce letošního června vydal Maniak svou první sólovou (a tudíž téměř bez hostů) desku s interpretačně bohatým názvem Husky. Vzhledem k autorovu mládí je celkem pozoruhodný jeho smysl pro sebereflexi a kontemplaci. Zdá se totiž, že Maniak dokáže vedle růžových vnímat také stinné stránky úspěchu a rapového šoubyznysu. Nejlépe o tom svědčí atmosférický track s výmluvným názvem Luxus a špína, kde se koncentrují debutantovi hosté (Orion, Rest, MC Gey). – Ale i na jiných místech jsou zachyceny paradoxy kariérního sukcesu: „Pracuju každej den, abych nemusel do práce. Nespim po nocích, abych moh spát, kdy chci“ (DSPT). K této mírně dekadentní náladě dobře pasuje Maniakova znuděná, Brnem načichlá flow. Několikrát Maniak svým rapováním záměrně vystupuje z rytmu beatu, příliš působivé to však z mého pohledu není – obzvláště nepovedené je třeba Pořád. Celkově je nicméně Husky sebevědomý debut s různorodými polohami: kromě zmiňované dekadentní umdlenosti nabízí i humor (Zítramon), kritiku šovinismu (Wow) nebo zamyšlení (Pro děti). ZB

PŘIJĎ NA KONCERTI A POVÍDEJ SI S NÁMI O FOTBALU 28. 9. 29. 9. 29. 9. 5. 10. 6. 10.

Punk Fest – MC Fabrika Hardcore Fest – MC Fabrika Tomáš Palucha – Na ostrově (Strakonice) The Drain – Velbloud Nowhere (NZ), Kung-Fu Girlz, Loosers – Cesta (Tábor)

12. 10. 12. 10. 13. 10. 20. 10. 23. 11.

Dalekko, Adrian T. Bell – Velbloud Prago Union – Komiks Sýček, Market – Světadílna Ventolin – Komiks Iva Bittová, Lenka Dusilová, Monika Načeva – KD Vltava

ANKETA

Letní hudební žně jsou minulostí, avšak netřeba zoufat, jelikož podzimní klubová sezóna je tu. Co si z úrody vyzobneš? A nějaký hudební nosič si pořídíš?

Jan Nečas kluk z Tábora

Jakub Přenosil výčepák a prej Přemek

Kdybych měl vypíchnout jednu jedinou akci, tak za mě koncert Balaclavy v Brně a vzhledem k tomu, že hrajou v Kabinetu múz, tak tam prolezu jejich vinylshop. Pokud bude skladem, tak bych si rád dovez domu Tady bůh není (od Drom) a Čaro (od kapely Tomáš Palucha).

Z hudebních žní letošního léta jsem si neodnesl téměř nic. Téměř nikde jsem nebyl, a tudíž se musím v tomhle směru do příštího léta polepšit. Sezobnu určitě spoustu nosičů od předhazovaných mainstreamových interpretů žánru, kterému se nejraději věnuji. Budou to určitě noví Behemoth a Soulfly. Popřípadě alba ne moc známých překvapujících skupin, na které, doufám, narazím v blízké době.

Anna Kárníková husitská nájezdnice na večerní nabídku McDonald’s

Z podzimní klubový sezóny nejsem moc moudrá. Už měsíc čekám na vytrhnutí moudráku. Au. Connan Mockasin ale konečně přijede do Europy! Těšim!

Václav Masha tanečník v Bigger Than Your Ego Events

Hele, 28. září benefiční koncert Odpadledne a Ječel v Plzni v papírně, kde mimochodem bude křest desky Eat Me Fresh, což je pro mě nejlepší tuzemskej hardcore a na český poměry něco nepopsatelnýho. 29. září jedem s fellas do Erfurtu na release party Peace of Mind, kde zahrajou Hawser, Rogues a Thronetorcher. 6. října benefit pro Save The Aryian Children v Praze – Vole, Decultivate a spousta dalších demoličních čet! 12. října pak Wallbreaker – New Jersey Straight Edge outfit ve stylu Youth of Today. No a 9. listopadu tu máme hned dvě absolutní chuťovky: Sect Gust na 007 nebo Regulate v Drážďanech.

Alena Štěpánová hérečka

Jediný album, který si asi fakt koupim, bude Sisa Feher – Bardo. A určitě si vyčíhám její koncert v Čechách. A pak ještě zajdu na Mydy Rabycad, a to v Jablonci, jsou to naši rodáci.

POKUS O „BIBLOLOGII“ ČILI „KNIHOSLOVÍ“

26 – 27

říjen/listopad 2018

COLUMN

niha je jedinečný fenomén, který si zaslouží prosvětlení. Je vícero způsobů jak ji uchopit. Ten nejjednodušší je přístup fenomenologický čili popis jejích vnějších tvarů. Kromě toho, že kniha může být velká a malá, tlustá a tenká, ilustrovaná a neilustrovaná, jsou dvě základní formy, v nichž se nám kniha v průběhu dějin prezentuje: svitek a kodex. Svitek byl kdysi dost běžný. Byl vhodný pro kozí kůži, na které byl text knihy napsán. Dnes ovšem se s ním setkáme jen v některé staré synagoze a – ku podivu – též na teologické fakultě Jihočeské univerzity. Jde o svitek obsahující všech pět Mojžíšových knih. To je však vzácný případ. Povětšině se dnes knihy prezentují jako stránkovaný kodex. Z těchto dvou forem, v nichž kniha vystupuje, se však odvozuje i dvojí způsob čtení. Je něco jiného, když číst znamená rozvíjet svitek, a opět něco jiného, když to znamená převracet stránky. Kodex musí mít číslování, svitek nikoli. Stránky jsou nesouvislé kdežto svitek je souvislý pás kozí kůže. Krátce a dobře, číst rozvíjením není totéž, jako číst převracením. Rozvíjení je kontinuitní, kdežto převracení je diskontinuitní. Kontinuita však je nositelem stability, kdežto diskontinuita nestálosti. A jelikož vyšší kultury nejsou bez čtení, proto četba ze svitku zakládá kulturu stabilně konzervativní, kdežto četba z kodexu kulturu nestabilně revoluční. Opravdu? Není to hypotéza příliš vyhrocená? Lze ji vzít vážně? Na to bych odpověděl, že i když se nedá brát tak doslova, jak jsem ji formuloval, něco na ní může být přece jen pravdivé. Třetí členění knihy pak je podle autora. Většina našich knih má jen jednoho, totiž mužskou či ženskou osobu. Jsou však knihy, které svůj původ odvozují z autorství vyšších nadpozemských sil. Tak například Korán si činí nárok být považován za zjevený přímo samotným Bohem, který ho prý měl Prorokovi nadiktovat slovo od slova v nejčistší arabštině. Pak tu jsou knihy zvané Védy. Ty jsou na rozdíl od Koránu nikoliv zjevené, nýbrž inspirované vyššími božskými silami básníkům zvaným „rši“. Védy proto nemají jednoho autora, ale více autorů. Proto se o nich mluví v plurálu. Třetí typ knihy z vyšších sfér pak je představován židovsko-křesťanskou Biblí. Ani ta prý nemá být považována za zjevenou, ale za inspirovanou. Ten hlavní inspirátor však je výlučně jen jeden, a to sám Hospodin, Bůh zástupů. Ti podřízení pisatelé Jím inspirovaní nejsou však o nic méně pravými autory než On. Bible má tak zároveň jak jednoho, tak více autorů. Lze ji proto považovat jak za jednu jedinou knihu, tak rovněž za antologii židovské literatury. KAREL SKALICKÝ

CO NÁM PŘIPOMÍNAJÍ PÍSNĚ BURGUNDŮ (KTERÉ NEZNÁME) Když poháněl voly, oral bílá pole a měl bílý pluh a rozséval černé semeno.

edním z prvních dochovaných textů v italském jazyce je výše uvedená tzv. Veronská hádanka. Zřejmě pro odlehčení své úmorné práce ji zapsal neznámý kopista do latinského kodexu někdy okolo roku 800. Jde o metaforu procesu psaní – voli jsou písařovy prsty, černá semena písmena, bílý pluh označuje písařský brk, bílá pole představují stránky, na které se píše. Kopista měl jistě radost z odreagování a nám se dochovala kromě svědectví o tehdejší italštině („bílý“ je ještě „albo“, a ne germánské „bianco“) krásná poetická metafora, již můžeme vztáhnout i na to naše počítačové psaní. I kompjůtr mívá bílou barvu, písmena jsou stále stejně černá, stránky jsou bílé a prsty-voly potřebujeme k psaní i my.

Když jdu po ulici, tak občas klasifikuji druhé lidi v literárněvědných kategoriích. „Tohle je epos,“ řeknu si, když potkám někoho, na kom je vidět, že už toho má hodně za sebou. „To je krátká próza,“ dím sám sobě jindy. „A to je básnička o dvou slokách,“ uvědomím si někdy. Pohádka, která se vypráví druhým lidem, mi vyjde v případě, že mě někdo obzvlášť okouzlí. Literatura je tu s lidstvem od nepaměti. A když si pozdní římský učenec Sidonius Apollinaris stěžuje ve svých spisech na písně germánských Burgundů, které musí poslouchat, tak my, lidé 21. století, máme k těm písním zcela jiný vztah. My bychom je velice rádi znali. Ale to by si jich byl musel Sidonius Apollinaris vážit a zapsat je. Byla by to součást kulturního dědictví lidstva. Ale nedostaly se do knih, Burgundy už dávno odvál čas, a tudíž jejich písně nejsou. A do konce světa se už nikdo nedozví, jaké to příběhy vyprávěly… A proto jsou knihy důležité – umožňují fixaci textu. Jedna významná organizátorka českobudějovických akcí týkajících se knih slaví své narozeniny 4. 2. Líbí se mi to nejen proto, že se v ten den narodila spisovatelka Božena Němcová. Líbí se mi to velice a oslovuje mě to hlavně tím, že když odstraníme obě tečky, tak máme před sebou číslo 42 a dostáváme se ke 42řádkové Gutenbergově bibli. K první tištěné knize. A ke knihtisku jako takovému. Teprve knihtisk umožnil masovou dostupnost knih širokým vrstvám. A zatímco zpočátku vznikaly kodexy v klášterních skriptoriích, byly psané ručně a na pergamenu, drahém materiálu, a proto dostupné jen pro vyšší vrstvy společnosti, tak od dob Gutenbergových se to změnilo! Internetový projekt Gutenberg si ne bezdůvodně vzal jméno tiskaře z Mohuče. A postupem času jsme se ze situace, kdy větší část společnosti tvořili „illiterati“, negramotní, dostali až k dnešní stoprocentní gramotnosti obyvatelstva. Všichni jsme „litterati“. Jiná otázka je kvalita literární produkce… JIŘÍ SLÁMA

inzerce