Milk & Honey #28 by Milk & Honey

NETUCTOVÝ BUDĚJOVICKÝ MAGAZÍN

ZDARMA DOSTUPNÝ NA SPRÁVNÝCH MÍSTECH

MILK & HONEY: VYCHÁZÍ V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH ŠESTKRÁT ROČNĚ | # 28 (11. 2. 2019) – ÚNOR/BŘEZEN

VYDAVATEL: MILK & HONEY, Z. S. IČ: 07719442

DESIGN: HELENA HRUŠOVÁ, SÁRA ŠÍMOVÁ, ZUZANA NEVAŘILOVÁ, ONDŘEJ SELNER TÝM: ŠTĚPÁN BALÍK, NATALIE CZABAN, TOM CZABAN, MARTIN DVOŘÁK, HONZA FLAŠKA, ŠÁRKA KOTZINOVÁ, PETRA LEXOVÁ, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE, JIŘÍ PTÁČEK, ZDENĚK BRDEK FOTKY: HELENA HRUŠOVÁ, DENISA VESECKÁ, NIKA BRUNOVÁ DISTRIBUCE: MONIKA ZÁRYBNICKÁ, MARKÉTA KULÍKOVÁ KONTAKT: MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM, WWW.MLIKOAMED.CZ, facebook: MILK&HONEY, adresa: NOVÁ 21, ČB 370 01, MK ČR: E 2237

VYCHÁZÍ ZA PODPORY:

KARMÁŠEK

reklamní agentura & tiskárna

GALERIE SOUČASNÉHO UMĚNÍ

SPECIALTY COFFEE

A ARCHITEKTURY DŮM UMĚNÍ ČESKÉ BUDĚJOVICE

CON TENT PROFILY ZAJÍMAVÝCH ŽEN LITERATURA:

LUDĚK ČERTÍK

BUDĚJCKÝ 4KY:

U CHROMÝCH

PETRA LEXOVÁ:

ARCHITEKTURA V RUKOU ŽEN

10 14 18 26 Živa, videoanimace, 2018

EDITO RIAL

amatuji si, jak jsem kdysi dávno tolika toužil po poznání žen, a když už k němu mělo dojít, na poslední chvíli jsem prchl. Za nějaký čas se poměry změnily, poznání bylo naopak přehršle, ale já začal prchat znovu. No a kam? Přeci nejkratší cestou ke své matce! Což se mi samozřejmě mojí tehdejší optikou vymstilo. Po několikadenní seanci v oáse klidu a čiře vegetativních stavů přichází čas návratu zregenerovaného mladého muže do společnosti a tedy i loučení. Při něm matka upustila povětšinou jednu geniální větu či souvětí a já okamžitě dostal nafackováno od několika tisíc zrcadel současně. To jsem pak vykřikoval infinitivy z okna svištící felicie až do Benešova. Vážené a vážení, vítám vás v novém roce! Budu potěšen, když ve svých volných chvílích sáhnete po magazínu Milk&Honey a nějaký z našich článků vás potěší, obohatí, poskytne novou optiku na dané téma. V tomto roce se z pozice lodivoda časopisu stahuje Zdeněk Brdek, aby se stal nejupracovanější a nejhůře placenou šedou eminencí všech dob. Zcela nás opouští grafik Míra, jemuž patří velký dík za roky odvedené práce. Ve vedení časopisu se postupně vystřídá vícero členů teamu, plánujeme redesign magazínu a mnohé další aktivity spojené s nově vzniklým spolkem Milk&Honey. Je toho mnoho, tak nám držte palce! Toto číslo je věnováno ženám. CN

COVER ART:

MARIE LUKÁČOVÁ

ýtvarná umělkyně, levicově orientovaná aktivistka a feministka se narodila roku 1991. Její doménou jsou práce v médiu pohyblivého obrazu, ve kterých kolážuje videonahrávky s grafickými prvky a 3D animacemi. Pro účelné propojení hudby a textu nazývá své nové práce „rapovými operetami“. Zahrnuje do nich témata machismu a heteronormativity, environmentální krize či soudobého finančnictví. Spolu s kolegyněmi z hnutí Čtvrtá vlna vyvolaly velkou odezvu videi, Živa, videoanimace, 2018 v nichž poukázaly na sexismus na uměleckých školách. Krátce před uzávěrkou tohoto čísla se Lukáčová stala finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Od začátku února po dobu dvou měsíců se lze vypravit do pražské MeetFactory na její samostatnou výstavu Magie v době konjunktury. JPT

SOUR MILK

SWEET HONEY

Vřele doporučuju program pro rodiče a děti „Bez obav v prostoru“ pořádaný Domem umění v Českých Budějovicích. Ne každý ví, že ke každé výstavě je připraven rovněž jeden výtvarný workshop. Šárka Kosová výstavu dětem přiblíží, projde ji s nimi, posléze ji v ateliéru prodiskutují a začnou tvořit. Lektorčina schopnost zaujmout dětskou duši, přiblížit jí řeč umění a nechat jí prostor pro vlastní zpracování je obdivuhodný. Výtvarné potřeby jsou na místě. Obrázky si lze odnést domů. Vše za pouhých 30 Kč za osobu. Vždy ve středu od 16:30 do 18:00, a to letos ještě 30. 1., 13. 3., 24. 4., 29. 5., 26. 6. ŠB Pick up the phone, and dial her number. Call your mother, and tell her you love her. Do not text her, send heart emojis or gifs. Your voice will be carried with love by Hermes himself, over a sea of cellular 5G waves. Seek her counsel, she will grab sword, scales, and blindfold. Lady Justice the fairest of them all. Mirror mirror – tell them the truth. She has raised you up tall like those California Redwoods. Firm-roots, and strong branches that outstretched into the world. But may lightning strike you down if you cause harm to any woman, for they are all Her. My mom’s golden truth: “I brought you into this world, and I can take you out.” So be sweet like honey and avoid the sting of the sword. EM

NAPROSTÁ BOMBA! Milk & Honey vydalo svou první knížku! Jde o hospodské povídky Jiřího Vokouna z prostředí tancovaček na Blatensku.

4–5

únor/březen 2019

COLUMN

inzerce

Podpoř časopis a objednej si knihu přes Facebook nebo na mnh.magazine@gmail.com!

CENA DOHODOU

Ráda pozoruji z dálky svět vedle mě, je to takový koníček, jako se koukat například na filmy, jenže ve filmech máte příběh předem daný, tady ne. A moje sociální sondáž za poslední dobu byla velmi překvapující. Nevím, jestli se to děje poslední dobou, nebo jsem to dříve ignorovala, ale všichni mnohem více dbají na to, jak vypadají. Teď už nejen ženy se zaujatě koukají do prázdných výloh, potkávám stále více mužů, kteří se z ničeho nic zastaví před prázdnou výlohou a začnou i něco šmudlat s vlasy (čekám na okamžik, kdy vytáhnou make-up a vyretušují si kruhy pod očima). Snažím se přijít na kloub tomu, čím to je, jestli to je společenským tlakem, který je na nás kladen (třebaže skrytě). Ale člověk není zas tak slepý, aby si ho nevšiml. Anebo je to sociálními sítěmi, kde vše vypadá opravdově (každý večer si dávám krásně upravený salát s chia semínky a nízkokalorickým olivovým olejem) a my se snažíme tohle vše přenést do našeho reálného života a zapomínáme na to, že máme vlastní život. Vždyť nemusíme žít podle nějaké předlohy, která nám je předkládána. NAL

Her children of the wild hunted to extinction, her skin pierced for black gold, seas filled with pollution, and land developed to build glass castles. Her body was raped and pillaged to build a Patriarch. At the mighty hands and spirit of Artemis, Lady Liberty and, Lady Justice – it will all be dismantled. They said, “She’s beautiful when she’s angry,” but now her rage burns down their boys’ club, it’s the only way for new growth to happen. There is a great wind approaching! Throw down your weather instruments and look out your window man, that’s not snow – it’s ash. EM

200 000 Kč za novoroční ohňostroj v Českých Budějovicích? V Třeboni za 100 000, v Jindřichově Hradci za 70 000, v Protivíně za peníze sponzorů za 650 000 (sic!) Kč? Člověk si klade otázku, zda naše civilizace nesměřuje k zániku. Což tak příští rok udělat ohňostroj pouze virtuální a peníze poslat na psí útulky, podporu nevidomých či neslyšících? Třeba by si to příští rok užili i oni. To by mohl koneckonců udělat i každý z nás místo nákupu pyromateriálu na Silvestr. Místo rachejtlí poslat prachy ne do vzduchu, ale na konkrétní účet (třeba nám do M&H). Konečně by to dávalo smysl. ŠB

WOMEN ON THE AIRWAVES Natalie Czaban

ike most women throughout history, I rely massively on a network of female soulmates, in the places where I live and the places I have lived. I turn to different friendships for different situations, depending on whether I need practical help, insight, support, fun, political perspective or the comfort of a friendship almost as old as me. I am also thankful that in the days of universal wifi, this network has extended to women I have never even met, through radio and podcasts. In this spirit, I would like to pay tribute to the women on the airwaves who enrich my life in many varied ways.

The Guilty Feminist: “the woke one”

If you don‘t know what “woke” means, a quick listen will probably fill you in. The original premise was that many of us are trying to be good feminists but failing miserably (and often quite comically) in the real world. For proper belly laughs that parody things like dating and fashion magazines, check out earlier shows. Since Trump got elected, GF have got a little more serious, now focusing on fighting the patriarchy, covering the MeToo movement and trans issues, battling against racism and all manner of discrimination. I use GF to keep me in touch with what is new and happening in the heart of London identity politics (which to be honest, I don‘t feel particularly close to). I disagree with a hell of a lot of it but it keeps me somewhat in the picture and provides food for thought (and occasionally irritation). A witty take on today‘s crazy political landscape.

Made of Human: “the introspective one” If you sometimes feel that there is something deeply and troublingly wrong with you, Sofie Hagan and her guests will help you realise you are in no way alone. Sofie, despite being hilarious, charming and intelligent, really struggles with how to “do” life and be a human being and wants to know how others cope. Predictably, nobody else knows how to be

human either. Topics tend to be dark and traumatic, dealing with abuse, breakdown, suicide, violence and mental illness. The guests are usually wonderfully deep, broken, honest individuals with great stories to tell and there are a lot of laughs too. This is my favourite listen for late nights/dark nights of the soul.

Vibrant Happy Women: “the ‘feel-good’ one”

This podcast is, as the Brits would say, “very American”. But (we might add) “in a good way”. Women share their stories, tips and advice on how to stay vibrant, excited and alive whilst doing the vital daily work of managing their families, cooking, cleaning, supporting, planning (i.e. everything that stops society from imploding). Whilst also maintaining enough life energy and soul to laugh, party, learn, express themselves creatively, and apply themselves to making an impact on society (i.e. all the work needed to give the world any chance of NOT imploding any time soon). It includes tips for productive morning rituals to start the day right, a “happy bit” (practices for boosting your well-being), recipe advice for busy moms, as well as lots of laughs and female solidarity. A boost of positivity and an invitation to dream big; much needed after a long day or sleepless night.

Woman‘s Hour: the “safe and sane one”

The place to hear intelligent, opinionated women discuss everything from the small

and everyday to the philosophical and political. I see WH as a place of sanity and cool thinking where everyone is listened to yet the debate is sharp and discerning. It has certainly come a long way since its inception in 1946 when it was presented by a man and instructed housewives on how to hang their husband’s suit properly. WH prides itself on addressing taboo or overlooked subjects in an open-minded and respectful way. Even if the content is challenging, I feel comforted to feel myself part of a tribe of such women, including the guests and the listeners. This is where I go to gauge how I feel about social issues. And to feel a bit at home.

All of the above podcasts are available on the internet or wherever you download your podcasts.

METODA, CO ŽENE LIDSTVO Jan Flaška

6–7

únor/březen 2019

COLUMN

o žene lidstvo kupředu? Někdo tvrdí, že přirozená lidská touha po poznání. Jiný, že je to Andrej Babiš. Spousta lidí si myslí, že jsou to pudy sexu a smrti. Já jsem přesvědčený o tom, že je to odjakživa metoda „pokus–omyl“. Máme ji zažranou pod kůži už od doby, co nás napadlo vylézt z moře a pak i slézt ze stromů. Díky pokusům a omylům vznikla spousta věcí: penicilín, rentgen, mikrovlnka, umělá hmota a možná i vy. Tuhle metodu prostě používáme denně, bez přemýšlení – a to ani nemusíme zrovna někam hnát lidstvo. Vemte si třeba obyčejné skládání ponožek, které asi zná každý, na koho kdy pračka vyvrhla svůj mokrý chrchel prádla. Ponožkové pexeso je typickým příkladem použití metody „pokus–omyl“ v běžném životě. (Mě při párování fuseklí vždycky napadá, jestli Bůh neměl původně v úmyslu stvořit člověka s lichým počtem nohou a zda jsme i my, lidé, taky náhodou nevznikli omylem během nějakého Božího pokusu vynalézt lepší žrádlo pro šavlozubé tygry.) Na nejklasičtější použití metody „pokus–omyl“ samozřejmě dojde, když se něco rozbije. Většinou totiž nemáme nejmenší tušení, jak fungují ty nejběžnější věci kolem nás – lednička, žehlička, auto, mobil, játro, vztah, daně. Teprve když přestanou pracovat, začneme se v nich šťourat a dělat pokusy, abychom to zjistili. My chlapi v sobě máme vrozenou touhu dívat se dovnitř věcí, takže už od dob Jana Jesenia vítáme každou možnost se na něco vrhnout s nožem a šroubovákem. Já tyhle dva nástroje používám už nějaký ten pátek, a tak vím, že aby člověk nějakou věc opravil, musí nejdřív pochopit,

jak funguje. A aby pochopil, jak funguje, musí ji rozebrat. No a při tom rozebírání mu z té věci do obličeje vystřelují různé součástky a kusy plastu a vypadávají z ní šrouby a ta věc se tak postupně stává čím dál tím neopravitelnější. Takže když chcete třeba úspěšně opravit žehličku ECG NZ 190, musíte se nejdřív pokusit rozebrat a omylem zničit několik dalších žehliček ECG NZ 190. To tedy vím jen teoreticky, my měli doma jen jednu žehličku ECG NZ 190 a ta mi posloužila jako výuková. Pokud byste ale vy někdy potřebovali rozebrat žehličku ECG NZ 190, tak teď už bych nejspíš věděl i jak, a možná bych jí ani nevylámal šrouby, neurval kabel, nepořezal si ruku a neodnesl ji do popelnice. (Jeden můj přítel používá metodu „pokus–omyl“ dokonce i při navazování vztahů. Jako způsob vybudování trvalého vztahu mu to sice úplně nefunguje, ale přítel se vyjádřil v tom smyslu, že si u toho člověk zase užije spoustu napětí a dobrodružství. Vyjádření jeho přítelkyň, které se z kolonky „pokus“ dostaly postupem času do kolonky „omyl“, se mi získat nepodařilo.) Přiznám se, že mi po nějakém čase primitivní a předvídatelný postup „pokus–omyl“ začal být těsný, a tak jsem pro vlastní potřebu vyvinul metodu „pokus–omyl–omyl–omyl“, kdy se z jediného pokusu poučím hned několikrát. Navzdory veškerému úsilí se mi ale dosud nepovedlo vyvinout metodu „pokus–úspěch“, a nakonec jsem proto přešel na mnohem sofistikovanější postup. Jeho fáze znáte ze starověkých dramat: 1. expozice; 2. kolize; 3. krize; 4. peripetie; 5. katastrofa. Tenhle postup většinou dodržuju dost důsledně, i když zrovna před týdnem, když jsem opravoval zesilovač, se mi podařilo provést

hned všechny fáze najednou a ještě vyrazit všechny fáze na hlavním jističi. Po neúspěšné akci navíc následovaly další dvě stádia: 6. ventilace a 7. rekonvalescence. Teď už ale zase vím, že když člověk zapojuje do zásuvky nějakou elektroniku, neměl by v ní nechat jen tak navolno povalovat nůžky. No a co, předpokládám, že ani Mičurin nevynalezl svou žárovku hned napoprvé a bratranci Veverkové, než sestrojili ruchadlo, taky leccos zvorali. Lidstvo jako celek ovšem nezůstává, co se týče využití metody „pokus–omyl“, u ponožek a žehliček. Naopak. V poslední době se vzepjalo k dosud největšímu experimentu v historii, prováděnému tímto způsobem. Rozhodlo se vyzkoušet, zda se mu jako druhu podaří přežít navzdory tomu, že vyhubilo 60 % veškerých zvířat na Zemi, zdevastovalo deštné pralesy, zamořilo miliony let starou spodní vodu jedy, rozpustilo ledovce, oteplilo oceány a naplnilo je plastem, do mrtě vylovilo celé populace ryb, vytěžilo velkou část fosilních paliv, napumpovalo do atmosféry stovky miliard tun oxidu uhličitého, prachu, těžkých kovů, radioaktivity, oxidů síry a dusíku, zdecimovalo populace žížal, otrávilo ornou půdu, brutálně snížilo počty včel a dalšího hmyzu, rozhodlo se žít na dluh, přenášený na budoucí generace a ještě při tom všem nedělat prakticky vůbec nic pro to, aby na téhle situaci cokoli změnilo. Jak už z názvu metody „pokus–omyl“ vyplývá, není moc pravděpodobné, že by lidstvu tenhle ambiciózní experiment klapnul hned napoprvé. Doufám ale, že se z výsledného omylu poučí a na nějaké té čtvrté, páté planetě už bude přibližně vědět, jak na to.

ZE SVĚTA POPULÁRNÍ HUDBY Karol Podzimek

p oslední době se v českém hudebním průmyslu vyrojilo mnoho kapel, které si zakládají na oduševnělosti svých textů. Výborný příklad tohoto typu souboru představuje Moniččina vábnička. Autorka textů a svérázné řízné hudby Monika Hejná pochází z mysliveckého prostředí a skupina byla pojmenována podle oblíbeného předmětu její babičky. Byť její písně „Na čihadle“ či „Vetni mu do žíly tesák“ jsou šlágry určené pro specifické publikum, nacházejí si cestu i k jiným societám. Poslední píseň je podle internetových dat například velmi oblíbená u hrobově závislých. Někdo hledá ducha, někdo spíše duši. Z prostředí pneumatik se na svět vydrala ostřejší kapela Pod-Vo-Zek, jejíž název se odvozuje od otců-zakladatelů Milana Podlášky, Františka Volance a Karla Zezrcadlka. Ti si do svého středu vybrali ruskou krasavici Taťánu Vladimírovnu Plechovičovou, aby svým pevným dutým sopránem rozbouřila koncertní davy. A není divu, že s takovými hity jako „Call me call“ se jí to daří. Posuďte koneckonců sami úryvek z tohoto songu: „Umej si ty disky kol / a pak mi: / call me call me call / Ty špindíro! / Ó! ó! ó!“ Překvapením dnešní lovecké sezóny byl vegeskunk Jelení guláš, pro níž jsou

Roman Podlaha

příznačné hravé texty jako třeba následující píseň „Jelen“: „Chytit jelena za parohy, / pak se vyhodit do koruny / stromu, co nade mnou se pne / z břicha jak moje šléée. // A pak na něj znovu skočit / mixér v hlavě mu roztočit / neboj, jelene, neboj se nic / neboj se tarasnic ani houfnic / nebudu tě zabíjééet / zítra máme veganský slet.“ Kapela hraje klasický veganský sky punk. Její členové jsou přísní vegani, ale názvy písní (a i samotné kapely) si masochisticky vybírají masité. Ve svých textech si pohrávají se sociálními stereotypy a nezřídka jsou velmi ostří i vůči sobě samým. Koneckonců ironie či sakrasmus je pro vegeskunk music velmi typická. Kapela It cun’t be better, it cun’t be worse míří spíše na chataře a chalupáře, kteří se potýkají s první vlnou blížící se hospodářské krize a brzkou neschopností splatit své finanční pohledávky. Zde je hlavně důležité být v pohodě, to je celá filozofie těchto textů. Prostě když nic nemáš, nemůžeš o nic přijít, a kdybys náhodou něco měl, nebudeš se o to pak už muset starat. I v případě této kapely je nápadná schopnost čerpat i z jiných jazyků, zvláště z angličtiny: „Mít tak chatu v Davli, / to by bylo lovely. / Teď mám ale prd, / Good! Good! Good!“ Mladistvým elánem září kapela Tělo, jejíž „lyrics“ jsou plny vášnivých podtextů jak hudebních, tak i textových. Zajímavostí

je, že název kapely vznikl až po napsání první hitovky „Chtělo“. Obsah skladby není zbytečně přesofistikovaný a odlehčená nota textu i technoúdernost melodie dává posluchačům možnost zapojit jiné orgány než mozek. „Chtělo by to, chtělo / ňáký pěkný tělo, / jen kdyby to tělo / taky trochu chtělo. / Chtělo, chtělo, chtělo…“ Hardcorovějšího rázu je dvojice multilingvních afromoravských hudebnic z Boskovic vystupujících pod názvem Helena a Kamila hledajó cesto do mléna. Přestože většina textů je napsána v jejich rodné svahilštině, na středomoravském hudebním trhu si skupina vydobyla svoji pozici anglickou písní „Snickers“, zvláště pak refrénem: „I wanna have your knickers, / you taste like my snickers.“ Takovouto plnotučnou sirovou smyslnost nicméně najdeme i u českých a slezských kapel jako Štěstí v D3, Kolemjdoucí vlasyrvoucí či Minuly přechodnik. Ve výčtu skupin, jež by stály za doporučení, by jistě bylo dále možné pokračovat, ale i čtenář Milk & Honey má jen jedny nervy, jednu peněženku a dvě ponožky. Prostě stojí nohama na zemi. Jen škoda, že většina nahrávek byla před nedávnem s ohledem na autorská práva stažena z kanálu YouTube. Snad se pro ně v budoucnu najde jiný kanál, kde si je i méně majetní spoluobčané budou moci poslechnout.

I MLADÍ LADÍ JAZZ Zdeněk Brdek archiv Mladí ladí jazz

V září se nad podzimní Prahou rozezněla elektronická hudba, když na střeše hotelu President odehrála svou live show špička české elektronické scény. Jak to celé vzniklo, jsme se zeptali Honzy Gregara z iniciativy Mladí ladí jazz.

Co vás vedlo k uspořádání party na hotelové střeše? Naše projekty jsou často reakcí, řeší stav věcí, který nepovažujeme za správný a snažíme se ho změnit. Impuls pro vznik projektu President Room byl původně náhoda. Naše hvězdy z festivalu Mladí ladí jazz bydlí v hotelu President, a když jsme šli obhlídnout něco na střechu, věděli jsme, že ten prostor chceme využít.

BUDVAR URBAN PROJECTS

Co přesně je záměrem President Room? Už pár let se aktivně pohybujeme na mezinárodní scéně. Díky tomu víme, jak slabou pozici má obecně česká hudební scéna. Proto se v rámci President Roomu snažíme představit atraktivní formou nadějné umělce z různých žánrů a prezentovat je v zahraničí, a to třeba i cílenou reklamou. Pro první výkop jsme zvolili elektronickou scénu. Myslím, že pánové Floex, HRTL, Tom Holič nebo Aid-Kid ze sebe vydali maximum, doporučuji sjet záznam na Facebooku.

8–8

únor/březen 2019

Síly jste pro tento projekt spojili s Budvar Urban Projects, projektem pivovaru Budvar na podporu městské kultury. Jak k tomu došlo? S Budvar Urban Projects jsme spojili síly, protože jako jedna z mála značek podporuje podobné myšlenky a projekty a dokáže vám věřit. A protože výhledově chceme pokračovat na jaře 2019. Třeba se s projektem dostaneme i do Budějovic :) Můžeš ještě představit celou iniciativu Mladí ladí jazz? Co všechno děláte? Mladí ladí jazz je poměrně komplexní projekt. Vše začalo před 10 lety naší snahou dostat jazz k mladé generaci, tehdy vlastně k nám samým. Byli jsme akorát čerstvě na vejšce. Dnes má festival kromě hlavní pražské části regionální koncerty, pořádá vzdělávací tour Mladí ladí dětem, mimoto organizuje již 9 let

mezinárodní soutěž Jazzfruit, ale také celoroční koncertní sérii Jazzbit a naposledy se loni rozrostl právě o President Room. Takže je toho poměrně hodně, člověk se v tom občas ztratí. Jako celek patří Mladí ladí jazz do rodiny Nerudného festu, naší organizace, která stojí ještě za projekty jako Student Fest nebo Praha Žije Hudbou. Jsme také součástí širšího kolektivu zvaný Festival svobody. V čem je pro vás jazz přitažlivý? Ve společnosti asi vládne představa, že je to náročná hudba pro intelektuály. Není to tisíckrát stejně hraná věc dokola. Každý koncert je unikát, kdy vás zajímá, jaké to celé vlastně bude. Jazz je svoboda a energie. Když jdete na jazz, vlastně nevíte, co vás ve finále čeká. Každopádně jazz je poměrně široký pojem a není třeba začínat hned free jazzem. Navíc jazz dlouhodobě působí dobře na lidské zdraví. Jak ses k jazzu, respektive k platformě Mladí ladí jazz dostal ty? Poměrně jednoduše, s Honzou Jelínkem a Tomášem Mudrou jsme ji vymysleli. Úplně na začátku jsem nějakou dobu před tím navštívil vyhlášený klub Reduta, jehož sláva bohužel už v té době byla zašlá. Vstupné skoro čtyři stovky na normální českou kapelu, pivo za osmdesát a klub prázdný. Jen já a můj kamarád, jehož učitel tam hrál a dostal nás dovnitř zadarmo. A někde vzadu taky skupina Japonců hltající sendviče. Co mě šokovalo, bylo nadšení muzikantů, že vůbec slyší češtinu, až nám z toho věnovali i písničku. Tehdy jsem si uvědomil, kam se ta scéna v Praze dostala – zaměřila se pouze na turisty. Tak jsme se s klukama rozhodli, že se s tím pokusíme něco udělat. Kam to dospělo, mě samotného překvapuje. Obratu k lepšímu samozřejmě pomohla i celá řada dalších věcí, jako třeba vznik klubu Jazz Dock. Myslím, že jazz zažívá renesanci, což je dobře. Máš pro čtenáře Milk & Honey nějaké osobní hudební tipy? Tak to mám: letošní program Mladí ladí jazz! Mám z něj fakt radost, doporučuji!

PROFESIONÁLNÍ KAVÁRENSKÁ POVALEČKA

10 – 11

únor/březen 2019

URBAN LIFE

okud sledujete náš časopis dlouhodoběji, asi není příliš nutné představovat budějckou Literární kavárnu a galerii Měsíc ve dne. Tento kavárensko-kulturní prostor nacházející se nedaleko Polikliniky Sever pořádá množství nejrůznějších akcí včetně výstavního programu zaměřeného (pod vedením našeho redakčního kolegy Jiřího Ptáčka) na současné umění. Zakladatelkou a majitelkou Měsíce ve dne je právě Eliška, pro niž je provozování kulturní kavárny splněným gymnaziálním snem. Dnes už ji tu nicméně příliš často nepotkáte. Chodí do Měsíce hlavně na pracovní schůzky, během nichž řeší fungování projektů, kterým se věnuje. A není jich věru málo: Eliška se podílí na organizaci festivalu Literatura žije! (letos bude již šestý ročník), pravidelných čtvrtletních stand-up přednáškách PechaKucha Night (chystá se 14. pokračování), nárazově v Měsíci též probíhá Kavárna potmě, kdy si můžete vyzkoušet, jak vnímá svět nevidomá obsluha, co vám nese kafe. Jako budějcká rodačka si Eliška oblíbila část města mezi Sady, Pekárenskou a Rudolfovskou ulicí – chodila tu na gymnázium, do hospod a vzpomíná také na dřívější poměry v okolí Palackého náměstí: „Po vejšce jsem rok bydlela v Riegrovce. Bylo to pár let před revolucí. Čtvrti se říkalo Bronx. Naše ulice od poloviny už byla regulérní ghetto. Ženský a puberťáci posedávali na chodníku. Běžně tu i v zimě pobíhaly nahaté děti. Dost lidí topilo dřívím, které posbírali na ulici nebo v parku. Ale nikdo nebyl agresivní. Trochu ostřejší to bylo až na Palačáku.“ A právě v této oblasti, vedle školy v Nové ulici často míjela zdemolovaný dům pocházející z roku 1871, z jehož spadlé střechy rostly třímetrové břízy.

Zdeněk Brdek

František Nárovec

Mezi těmi, kdo v Budějcích na vlastní pěst organizují nekomerčně laděné kulturní akce, patří Eliška Štěpánová k nejzkušenějším a nejvytrvalejším. Třebaže překonat všechny překážky a dotáhnout pořádané projekty do konce není snadné, považuje to za svůj koníček a stále znovu se v doprovodu dalších nadšenců vrhá do práce.

Město se jej neúspěšně pokoušelo prodat, a když vyhlásilo další prodejní pokus obálkovou metodou, Eliška neváhala, přihlásila se a nabídla všechny peníze, které v 90. letech vydělali s manželem díky malé firmě. Vyhrála a začala si tak plnit svůj sen kavárenské povalečky – byť o žádném povalování nemohla být řeč: „První rok jsem sama vyvážela suť a nepořádek,“ dosvědčuje. „Otloukala zdi a stropy. Tak jsem třeba objevila dřevěný strop a napadlo mě nechat neomítnuté zdi. Časem jsem zase nějaké peníze vydělala, mohla si najmout stavební firmu a 7. července

2000 otevřít kavárnu a galerii. No a od té doby pracuju, abych mohla provozovat galerii a pořádat kulturní projekty. Je to skvělý, i když trochu nákladný koníček. O tom, že pořádání kulturních akcí je náročné na čas, finance a energii, není třeba pochybovat. Eliška ovšem zdůrazňuje, že je obklopena zapálenými spolupracovníky, kteří v tom stejně jako ona nacházejí navzdory všem komplikacím potěšení: „Jen co si odpočinu nebo vyšumí nějaký problém, už přemýšlím nad další akcí. Normálně mě to baví, je to moje záliba. Někdo sbírá známky, brouky nebo surfuje, já pořá-

dám kulturní akce a navštěvuju výstavy a galerie.“ Díky podobným dobrovolnickým aktivitám zdola si Budějce (v kombinaci s oficiálními institucemi) udržují solidní úroveň kulturně-uměleckého vyžití, třebaže řada záležitostí by si zasloužila zlepšení. „Obecně si myslím, že město na tom s kulturou není špatně,“ dodává k tomuto tématu Eliška, která má obzvláště ráda nemasové akce ve veřejném prostoru. „Takové, kde se člověk setká s kulturou tak trochu náhodně, nečekaně. Třeba typu buskingu, performance apod. Ale vůbec ve veřejném prostoru nemusím monstrakce za stovky tisíc, kam se na hodinu nahrne tisícovka lidí, strkají se, občas na sebe šlápnou a okolí ucpou zaparkovanými auty.“ Co se týká „ženské problematiky“, které se v tomto čísle M&H dotýkáme, jde podle Eliščiných slov o fenomén, který vnímá, třebaže se nijak aktivně neangažuje: „Obecně nejsem zastáncem pozitivní diskriminace. Dle mého názoru vypjaté snahy o korektnost všeobecně věcem víc škodí, než pomáhají. Ale vím, že ženy mají objektivně nižší příjmy, často horší postavení na trhu práce a třeba komplikovanější vstup do vyšší politiky. A i když mě osobně se to netýká, protože mám vlastní firmu a jsem bez politických ambicí, lhostejnou mě to rozhodně nenechává.“ Tento informovaný, ale neagresivní postoj založený na sebedůvěře a aktivním budování komunitní vzájemnosti bude patrně v tuzemsku vnímán sympatičtěji než halasné protesty proti genderové nerovnosti. Jedná se o určitý typ mravenčí práce, jež může být pro ženskou emancipaci, ale i lokální kulturní scénu, nepostradatelná. Doufejme proto, že město bude schopné generovat dostatek osobností Eliščina typu. Ať už půjde o ženy, nebo o muže, bez nich by to tu bylo rozhodně nudnější.

PROFIL

OBROVSKÁ MARY Cyril Nováček Jiří Šeda (Radio Wave)

arie Čtveráčková aka Mary C je českobudějovická rodačka, zástupkyně silného ročníku ’84. Díky kulturnímu záběru i profesnímu zaměření svých nejbližších byla jako dítě pestře ovlivňována. Co se týče hudby, zvolila si hru na housle, ráda poslouchala jazzové, soulové a funkové vinylové nahrávky. Postupně vystudovala Česko-anglické gymnázium a Fakultu humanitních studií na Karlově Univerzitě v Praze. Pracovala několik let jako textařka v mezinárodní reklamní agentuře, postupně však její kroky směřovaly spíše do branže hudební. Marie se věnovala a stále věnuje hudební publicistice, DJingu, dramaturgii a moderování svého pořadu Scéna s Mary C na Radiu Wave, který je zaměřený na současnou afroamerickou hudbu a hudbu africké diaspory. Podílela se na hudebně exportním projektu Czeching Radia Wave. Jako kurátorka však spolupracuje i s kluby a festivaly. Minulý rok se podílela na akcích Synapse Knowledge s klubem MeetFactory, konferenci Electronic Mission nebo No One Future v Paláci Akropolis. Marie před několika lety s Martinem Tvrdým aka Bonusem založila hudebně vzdělávací platformu Kreaton zaměřenou na elektronickou hudbu a nové způsoby její tvorby. Tato dvojice měla i stejnojmenný speciál v rámci Scény s Mary C na Radiu Wave, kde se mluvilo o nových nástrojích i hudebním průmyslu. Pod záštitou Kreatonu vzniklo neziskové hudební vydavatelství post-label a Kreaton je taktéž synonymem pro vzdělávací workshopy pro děti i dospělé. Marie a Martin se svojí hudební dílnou mimo jiné s nevídaným zápalem křižují republiku a objíždí nízkoprahové kluby pro děti a mládež a dětské domovy. Marie Čtveráčková vždy tíhla k umělecké tvorbě žen, které však pociťovala nedostatek, případně její malou propagaci. Před zhruba deseti lety tak dala vzniknout ve spolupráci s Chapeau Rouge klubovému festivalu SHEvening, věnovanému autorkám. Jako hudební selektorka i publicistka chtěla „třeba jen inspirovat některé lidi a ukázat jim, že ženy nejsou jen ty krásné zpěvačky, ale že jsou to i skvělé autorky.“

Po letech osobních zkušeností ve světě hudebních médií a hudebního průmyslu došla k závěru, že v nedostatečném povědomí o ženských autorkách jádro pudla netkví. Marie se tak kloní k feminismu, jelikož „příčina problému je daleko hlubší, a proto feminismus potřebujeme. Protože jsem měla výjimečnou rodinu, bývala celkem oprsklá a neměla tolik zkušeností, nezažívala jsem nejdřív nepříjemnosti, které by se daly shrnout do škatulky sexismus, zpětně zjišťuju, že někdy jsem ty problémy možná nechtěla vidět. A těch osobních zkušeností se sexismem samozřejmě přibývalo, jak jsem začala být více aktivní a poznala více pracovních kolektivů. Když jsem se o problémech genderové nerovnosti začala více vzdělávat, zjistila jsem, že jsou to bohužel hluboko zakořeněné vzorce.“ Před třemi lety začala tedy Marie vydávat fanzine Obrovská, který se zaměřuje na ženy a aspekt genderu v kultuře. Velký posun v možnostech realizace Mariiných projektů nastal díky zřízení otevřené mediální laboratoře ZVUK, což je svébytný prostor v Krymské ulici, kde Mary zajišťuje program workshopů, přednášek a diskusí zaměřených na elektronickou hudbu. Ve ZVUKu sídlí také Synth Library, kterou Marie vede. Jedná se o první sesterskou Synth Library té první, kterou spoluzaložila v americkém Portlandu Alissa DeRubeis, hudebnice a lektorka, která pomohla rozpohybovat i pražskou verzi knihovny. „Skrze Synth Library se snažíme o větší diverzitu na elektronické scéně. To znamená,

že chceme vidět, jak spolupracují nejen chlapi středního věku ze střední třídy, ale chceme se setkávat s více hudebnicemi, chceme více lektorek a vůbec více žen u hudebních technologií, spolupráci s romskými dětmi, zajímá mě propojení s queer komunitou, chceme bourat předsudky a bariéry spojené s nejrůznějšími menšinami i třeba menšinovými přístupy k hudební tvorbě.“ Současně se Synth Library Marie spustila hudebně vzdělávací projekt Trigger-System, který se ve svých prvních fázích zaměřuje na ženy v elektronické hudbě. Vzniká časopis Trigger, pořádají se workshopy, připravuje se vydání hudební kompilace a na Radiu Punctum bude mít Trigger svůj vlastní pořad. Lze vypozorovat, že mnohé aktivity Marie Čtveráčkové jsou angažované, přičemž pomyslným hnacím motorem pro chod těchto činností je nejen touha po poznání, kreativitě a hledání nových tvůrčích cest, ale i vybraná etická témata a feministické hodnoty. „Je důležité,“ zdůrazňuje Mary, „aby debata probíhala a zůstala u toho jádra, tedy u rovnosti, solidarity a péče. To jsou pro mě ty klíčové věci, abychom se k sobě chovali s respektem a byli otevření ostatní poznávat a nevytvářet si pořád ty druhé, ty jiné, ty nepřátele. Chceme se neustále učit, vytvářet prostředí, ve kterém se budou všichni cítit dobře, které bude základnou pro soustředěnou tvůrčí práci a může se stát podhoubím pro širší společenskou změnu.“

SAM JAKO SRÁČ JAKO INSTITUCE

12 – 12

únor/březen 2019

ART/COLUMN

Jiří Ptáček

řed lety mě umělec Jesper Alvaer prohlásil za instituci. Už ani nevím, jestli mi to řekl do očí, anebo to řekl někomu jinému a ten to někam napsal. A myslel to dobře, kluk jeden norská, vlastně se domnívám, že to měla být poklona. Mou prvotní reakcí ovšem byla směs smutku a vzteku. Člověk toho dělá tolik, zde a támhle, může se přetrhnout, aby do všeho vlil aspoň pár kapek upřímného zaujetí, a nakonec ho blízký kamarád a spolupracovník označí tak neosobně. Připadal jsem si jak soudní budova. Nebo jako muzeum, jehož hlavním úkolem je vyprodukovat ze svých útrob tolik prachu, aby v něm časem zapadalo jako v šedé závěji. Neúplná představa o tom, co je instituce, mohli byste namítnout. Co ale naděláte, tehdy to ťalo do živého. Když za instituci označuji Sam Černou z České Břízy, nechci na ni přenést pomyslné „máš babu“. Jenže byla to ona, kdo ze mě sňal tíhu toho pojmenování. Je-li totiž v mém okolí instituce, tak je to ona. Sam, která za všech okolností trvá na přízvisku Sráč, třebaže mi ještě nikdo nedoložil, že by si ho zasloužila. A to ani ona. I když jednou skoro. Poprvé jsme se měli potkat před pěti

Miroslav Junák

lety. To když malíře Václava Stratila požádala o výstavu v její galerii Sam83 a ten zas požádal mě, abych ji s ním připravil. Tehdy se má představa o Sam skládala z několika neúplných obrysových tahů. Výstava se blížila a já dostal návrh pozvánky. Nelíbila se mi, tak jsem Sam zatelefonoval. Rozhovor to byl nepříjemný. Na jedné straně nespokojený stěžovatel, na straně druhé zatvrzelá autorka. Našli jsme kompromis, i když nejspíše neuspokojivý pro oba, a já odjížděl do Plzně, kde nás měla vyzvednout, s představou militantní neústupné ženské – sráče, který nás při první příležitosti pošle někam. Tím větší překvapení nastalo, když do nádražní haly dorazila dáma rozdávající vřelé úsměvy. První náznak její přátelskosti, empatie a obětavosti. Dnes již vím, že by bez neústupnosti nevytvořila to, co lze bez obav nazvat „centrem nezávislé kultury“. Vydupala si ho ze země, a to doslova, když spolu s partnerem začali na počátku 90. let v České Bříze opravovat statek. Měla svoji „vizi pro novou kulturu“, představu jejich vlastní „autonomní zóny“, jak to rádi nazývají anarchisté. Místa, které bude stát mimo veškeré vnější závazky a povinnosti, bude ekonomicky soběstačné a dlouhodobě životaschopné. Do toho dělali keramiku a ona se věnovala své

výtvarné a literární práci. Začala zvát umělkyně a umělce, nejprve na chatu na tvůrčí pobyty a od roku 2006 také do své galerie, kterou přistavili ke statku. Od roku 2010 vydává časopis Pižmo. A do toho dokázali vychovat děti, takže se Sam nedávno stala babičkou… Babičkou doslova překypující energií a nápady. Když před dvěma lety Sráč Sam rekapitulovala dvacet let svých kulturních aktivit, vydalo to na solidní knížku. A to v ní nebylo téměř nic o jejím vlastním umění, o obrazech, co namalovala, výstavách, co sama uspořádala, nebo o dvou divadelních hrách, co napsala. Knihu dedikovala výhradně své práci pro komunitu. Péči, kterou vyvinula, aby v České Bříze existovalo místo, kam se bude přicházet či jezdit za svobodou mysli a bezprostřední radostí ze sdílení toho, co umění může nabízet, když mu nestojí v cestě pozvánky na jméno a VIP zóny. Místo, kam může dorazit kdokoliv, a nezačne-li se tam chovat jako hovado, bude vítán i příště. Právě proto lze o Sam říct, že je instituce. Nehrozí totiž, že by si připadala jako soudní budova. autor je kritik umění, kurátor, galerista a instituce

FEMINISMUS NENÍ VULGARISMUS Natálie Ledajaksová

ychlá auta, hořící pneumatiky, Niki Lauda zvedá nad hlavu trofej Formule 1 a kolem něj je spousta pěkných holek. V televizi běží Rivalové a stačí jen fráze „Miláčku, dáš si k tomu pivo?“, aby byl obrázek typické víkendové činnosti pro muže dokonalý. Od té doby, co ženy dostaly volební právo, uběhlo naštěstí již spousta let, ale fakt, že se o feminismu máme ještě hodně co učit, je čím dál více aktuální. Proč máme neustálou potřebu rozdělovat svět na dvě poloviny? První pro muže a druhou, patřící ženám? Jak by se měla chovat správná žena, tedy schopnost vařit, prát a žehlit, je naprostou samozřejmostí a to, že kluci nepláčou, máme pevně zakořeněno v našich hlavách již od malička. Právě jsme narazili na tvrdé jádro, které nedává šanci prosazení nového pohledu na věc, a tím je výchova. Prostředí, ve kterém vyrůstáme, které nás obklopuje a tvoří, je základem

našeho vnímání v dospělosti. Muž, který peče, přece nemusí být hned zženštilý a žena, která umí sekat dříví, hned chlapice. Nároky jak na „správného muže“, tak na „správnou ženu“ jsou absurdní. Samozřejmě, že jsou zde určité, a to hlavně tělesné rozdíly. Například to, že ženy menstruují. Nedostatečná otevřenost právě v těchto rozdílech vytváří další bariéru mezi námi. V Česku bohužel slovíčko feminismus nese negativní zabarvení. Je často a mylně spojováno s boji proti mužům. Říkat o sobě „jsem feminist(k)a“ je skoro až nebezpečné. Feminismus je však spíše snaha o rovnoprávnost mezi pohlavími. Dát šanci ženám vykonávat stejné a nejen profesionální pozice jako muži. Jaký je počet prezidentek ve světě? Schopnosti by se neměly spojovat s pohlavím, ale spíše s kvalitami osobnosti. Každý je jiný a má jiné kompetence a dovednosti. Cesta k úplné rovnováze mezi ženami a muži není jednoduchá. Jen

skutečnost, že máme zvyk psát spíše „mezi muži a ženami“ nás vede k zamyšlení. Po malých krocích se nicméně můžeme dopracovat k velkým změnám. Tyto snahy nejsou směřovány jen na muže, aby přestali pokřikovat a pískat na pěkná děvčata, ale i na ženy, které by měly přestat říkat: „Já přece platit nemusím, když jsem žena.“ Někdy je až pozoruhodné, že právě na tyto drobnosti v rovnoprávnosti mě upozorňují muži. Je na čase změnit společenské návyky a vychovat naše děti jinak a lépe v otázce feminismu. Právo na to, hodit si nohy nahoru a dát si vychlazené pivo či hopsat mezi rychlými auty, má přece jak muž, tak i žena.

Jak o mně přemýšlejí ženy?

M&H distribuční místa:

ak o mně přemýšlejí ženy? On není jen krásný. Je zvláštní, skutečně zvláštní. Je to bájný nadsamec v tom nejlepším věku, to vím bezpečně. Mám strach, že už to dlouho nevydržím a skočím s obnaženou šíjí přímo pod jeho mocné tesáky. Skoro cítím jeho horký dech na svém krku. Připadám si jako kořist, kterou sleduje hladový tygr. Tohle čekání mě ničí. Útok má být přece nelítostný a rychlý. Gazela má cítit jen slabé škubnutí a potom orgasticky ztrácet vědomí. Její smrtelné křeče jsou ve skutečnosti tím nejkrásnějším zážitkem jejího života. Každý svůj krok udělá jen proto, aby se k němu dostala blíž. Můj čas se pomalu vleče a já netrpělivě čekám na svého dravce. Jsem připravena, tygře. Toužím po skutečné vášni, a kdo jiný mi ji může poskytnout, než-li ty? PAN BŘICHO

Dnes je Staročeská hospůdka Železná panna velmi příjemným, třebaže poněkud upozaděným místem na mapě budějcké bohémy. Občas sem s chutí zajdu, obzvláště v letních měsících, kdy městský beton sálá jako přepálený přímotop, ale tady se drží chládek. Ovšem ve středověku, to bych nebyl šťastný, kdybych se tu ocitl. Věž, která byla součástí hradebního opevnění, totiž tehdy sloužila jako místní mučírna. Podle známého mučícího nástroje (byť se možná jedná o romantické falzum) se ostatně věž i hospůdka dodnes jmenují. Devízou zdejší osvěžovny je malebně uspořádané, členité „předsálí“, jemuž vévodí drak, totiž trofej pradávného chrliče. Za zmínku také stojí soška chlapce s žábou – úplně stejná, jako je uprostřed fontány Na Sadech. Pít se tu dá pivo a podle kompetentních degustátorů poněkud překvapivě i víno; pro nenáročné se najde rovněž něco k snědku. Interiér se snaží evokovat staroselskou vizáž, ale naštěstí to nepůsobí kýčovitě. Masivní dřevěný nábytek se ke klenebním obloukům výborně hodí. Železná panna si vždycky jela svůj sympaticky neukřičený styl a jsem vlastně rád, že se jí to daří. Na podobná místa Milk & Honey rozhodně chce patřit. ZB

Železná panna (Zátkovo nábřeží 15)

Z útěchy věcí samých zas prahneš po velkolepých činech duhových kozelcích potočních pstruhů osidlech mraků polotmách krkavců hebce jasmínových úkladech nocí, v nichž hasnou oharky zjitřených těl ale zjevně nemáš svůj den a žádné nepřichází ať-se-snažíš-napínáš-ze-sebe-dáváš-sebevíc arktická plocha nepopsaného listu dál trpně opětuje ti trapné ticho a minuty sklesle se vlečou do-stále-téhož sisyfovského svahu ... povzdechneš si (odevzdaně, ne zklamaně) zas přišel čas sestoupit na pevnou zem! a tak přenecháš to mrzení jiným a s vlídností

LITERATURE

pohlédneš na glazovaný bílý talířek a zpola odšťavený dílek citrónu na něm (bříška prstů lepí-se-ti-k-sobě vůní čerstvě uroněné citrusové šťávy) orosenou konvičku mátového čaje, v níž louhuje se poslední hřejivý šálek čajovou lžičku tiše opřenou o hranu podšálku (cudně, tváří dolů)

14 – 15

únor/březen 2019

servírovací mističku čirou jako výkřik ledu kol dokola lepkavě popsanou horce nakvetlým včelím medem

Luděk Čertík

kluzce sivou citronovou pecičku na desce stolu a drobné kap-kap-kapénky citronové šťávy polockovsky utroušené kolem (hle, slzy tvé vlastní ledabylosti) bílé stoličky židle barový pult syčící kávovar a hřbety knih umně složené papírové pávy pokropené moštově zlatým přísvitem na-sytě-červených-šňůrách vznášejících se žárovek křídové nápisy na obsidiánově černé stěně mezi než bezhlesně vpadly stínohry lovců s tančícími oštěpy a jelenec s nelidskou soví tváří (je tohle sen? jeskynní vize?) zamžené okno provoz chodce na ulici za ním pletené šály rukavice sálavé útulky kulichů a čepic mrazivé ráno, v němž všechno vystupuje zjasnělé a větší svět na kost zprůhlednělý obnažený znělý přítomnost ostře vykrojenou ve své takovosti a s tím se (pro tu chvíli) spokojíš a takhle prostě – z útěchy věcí samých vyvstalo ti pod rukama cosi-jako-báseň letmý polibek osvícení

DIVOŽIVÁ NAN

ivot. Dvě prosté slabiky a přesto tak neobyčejně komplikovaná substance. Jako láska. Jako duše. Jako karma. Nedohledné je procesí těch, které zmámil jeho lesk. A ještě více je těch, kteří se pokusili – hudbou, slovem, dlátem, barvami – něco z jeho prizmatické nádhery zachytit. Jen málokdo však ve své honbě za životem uspěl natolik, jako skotská modernistka, básnířka a horalka Nan Shepherdová. Život je slovo, jež se v Shepherdové románech a básních skloňuje snad nejčastěji ze všech – a touha dobrat se hlouběji k jeho žhnoucí herakleitovské esenci (Shepherdová opět a znovu spojuje život se světlem, ohněm, žárem, jiskřením) je výsostným cílem jejích uměleckých snah. Také proto považovala za nejvyšší a nejryzejší literární formu poezii; pouze ta nám dovoluje nahlédnout do samotného „planoucího srdce života“. A život jako takový? Ten Shepherdová popisuje bezmála jako fyzikální sílu – chvění, příval, energii, jejíž náhlé vzedmutí nutí jinak spořádané lidské bytosti tančit v dešti, tělo v jednom extatickém ohni. Že Shepherdová vnímala život s tak pozoruhodnou intenzitou není žádné překvapení: tatáž horkost mocně kypěla i v jejích vlastních žilách. A tak i nespoutané hrdinky jejích nečetných románových děl (romány napsala toliko tři, všechny v mimořádně plodném období mezi léty 1928–1933) jsou této vroucí, živočišné síly plné – plamen života, řekla by sama autorka, v nich sálá jasně a vysoko. Spisovatelčina horoucí, vášnivá povaha se ovšem odráží i v jejím osobitě živorodém literárním stylu: v oněch vzácně soustředěných popisech životem hýřícího skotského venkova, majících v ostrovní literatuře srovnání snad jen v knize The Peregrine (Sokol, 1967) J. A. Bakera, dnes již zkultovnělém díle o stávání-se-sokolem-stěhovavým na pobřeží hrabství Essex. Shepherdové „jasnozřivý, ničím nezkalený“ pohled se však nezastavoval zdaleka jen u prokazatelně živého, ať už šlo o tamní divokou zvířenu, rostliny, či rázovité lidské obyvatele. Jako živoucí a jiskřící – plné jiskřivého vzmachu – vnímala i své milované hory. To dobře dokládá již název její nejčtenější knihy The Living Mountain (Živoucí hora, 1977), milostného dopisu skotskému pohoří (a dnes národnímu parku) Cairngorms. Hory pro ni nebyly jen hrubou masou netečné hmoty, mrtvou a nehostinnou pustinou, ale naopak zřídlem života (cožpak hory nenapájejí krajinu pod sebou spádem svých řek?), místem, kde se život a vjem naší nejvlastnější živosti jaksi umocňuje-vyostřuje-násobí, ba kde

LUDĚK ČERTÍK Filmový historik, publicista, environmentalista. Narodil se roku 1989 v Českých Budějovicích, studoval v Brně a v Praze, kde momentálně dokončuje doktorát v oboru filmová věda. Jeho odborným zájmem je vztah mezi filmem a přírodou, její zobrazování ve filmu a v neposlední řadě s ní spojené duchovno, které se v kinematografii objevuje. Je předním znalcem filmového díla Terrence Malicka a uměleckého přírodopisného filmu. Obšírně se zajímá také o soudobou vážnou hudbu. Působí jako dramaturg Festivalu krátkých filmů Praha. Poezii se věnuje jednak autorsky, ale též jako překladatel.

Luděk Čertík Nika Brunová

se nám – jako slunce deroucí se zpoza krákoravých mračen – zjevuje samotná podstata Bytí. Shepherdové hory, u jiných tak neproniknutelně chladné a neosobní, jako by byly stvořeny z mlhy světla mořské pěny: člověk je nezdolává, ale vstupuje do nich, stává se součástí „totality jejich života“. Namísto, aby na člověka doléhaly svou nepředstavitelnou vahou, zdají se beztížné jako pírko ze zimního šatu bělokura. Namísto, aby svou masou odolávaly pohledu, zdají se průsvitné jako křišťál, jako ta nejprůzračnější voda v netknuté horské bystřině. A v jejich srdci (protože Shepherdové hory mají – jako každá živá bytost – i nitro) rytmicky pulzuje vždyživý, neuhasitelný plamen. Lze se jakkoli podivovat nad tím, že mladická podobizna této výjimečné a životu tolik nakloněné osobnosti nahradila na skotské pětilibrové bankovce dokonce i slovutného barda Roberta Burnse?

O JAZYCE, IDENTITĚ, VAŘENÍ, LITERATUŘE A EMANCIPACI ROZHOVOR S WILMOU ABELESOVOU IGGERSOVOU

16 – 17

únor/březen 2019

INTERVIEW

Štěpán Balík

Nyní žijete ve Williamsville nedaleko Buffala, pocházíte ale z českoněmecké židovské rodiny z Horšovského Týna, přesněji z Mířkova. U vás doma se mluvilo německy. Na gymnáziu v Domažlicích jste se naučila výtečně česky. Později v Kanadě a USA jste se věnovala studiu francouzské a německé filologie. Na univerzitě v Chicagu jste napsala doktorát o Karlu Krausovi. Výborná znalost angličtiny je pro vás samozřejmostí. V jakém jazyce se vám zdají sny? Kam v nich nejčastěji odplouváte? Moje sny jsou asi nejvíc z amerického prostředí, většinou anglicky, s otcem snad německy. Moji rodiče mluvili česky pouze s Čechy, nebo když nechtěli, abychom jim my děti rozuměly. Jak byste se definovala nábožensky a národnostně? Sekulární Židovka, asi Evropanka. Je pro etnickou identitu podstatný i rozměr kulinární? Dokázala byste své etnické a náboženské určení popsat i s ohledem na oblíbená a sváteční jídla? Trpím silně kulinární nostalgií. Něco si vařím „jako doma“, něco (jako například kapři, houby z lesa) tady nejsou k mání. Holubi taky ne, a mnoho jiného. Mám ráda česká jídla, taky některá židovská, taky bavorská. Stále ještě vařím české knedlíky, mám radost z jitrnice, kterou mi snacha přivezla z Iowy. Opravdu moc mi schází české houby. Jinak o Vánocích se u nás vařil kapr na různé způsoby, mohl to být tucet různých jídel. Maminka (Elsa Abelesová, rozená Ornsteinová) ho taky vařila polsky – na sladko s rozinkami a mandlemi. Ovlivnil vaše přesvědčení nějak váš manžel (historik George Iggers)?

Spíše naopak. Manžel se pod mým vlivem stal míň pobožným. Byl ještě ortodoxní, když jsem ho poznala. Na co jste si v Kanadě a USA, kde od roku 1938 žijete, nikdy nezvykla? Stýská se mi po životu na venkově. Schází mi blízkost, úzký vztah mezi příbuznými, které jsme měli po celých Čechách. Váš otec Karel Abeles se v roce 1938 v době útěku z pohraničí rozhodl s celou širokou rodinou a několika desítkami dalších lidí opustit okleštěnou ČSR a založil farmu v Kanadě. Jak si vysvětlujete jeho předvídavost, která vám všem pravděpodobně zachránila život? Je těžké pro mě psát o otci. Byl moc inteligentní, měl mnoho zájmů, mnoho přátel, dělal mnoho pro lidi a já jsem byla jeho zlatíčko. Radši by se byl vystěhoval do Francie, protože – jak říkal – „až bude po tom Hitlerovi, za dvě hodiny jsme doma.“

Nikdy jsme se nebáli, protože otec si bude vědět rady. Společně s vaším manželem jste napsali knihu svých životních příběhů Dva pohledy na dějiny (český překlad 2006). Jak se vám spolupracovalo? Byl nějaký historický moment, který jste každý viděli jinak? Spolupráce byla bezproblémová, ale v mé práci mi hodně pomohlo, že jsem s ním mohla diskutovat. On byl proti odsunu sudetských Němců. Já jsem byla přesvědčená, že se to muselo stát, i když mi bylo líto nevinných Němců, a teď vidím, že to byla velká chyba. Ale jako často v českých dějinách nebyla dobrá alternativa. Spisovatel Ota Pavel byl váš bratranec, jak dosvědčuje fotografie. Znali jste se dobře? Ota byl vzdálený bratranec (otcova maminka Wilhelmina Abelesová byla rozená

Popperová; Ota Pavel se zase narodil jako Otto Popper). Měli jsme se moc rádi, mám od něho krásné dárky. Byl vám blízký i literárně? Měla jsem porozumění pro jeho literární práci a on pro moji. Četli jste si navzájem své texty? Myslím, třeba i před vydáním. Ne, Ota mi jen posílal své knihy, když byly vydané. Já jsem mu jen psala, co dělám. Už od mládí je vaším oblíbeným spisovatelem Vojtěch Rakous, kterého jste zprvu četla v německém překladu. Později jste se mu věnovala i odborně. Nezdá se vám, že je to nedoceněný autor? V čem podle vás spočívá jeho umělecká síla? Nedivím se, že se mladí o Rakouse tolik nezajímají. V České republice je málo Židů a tady v Americe je málo lidí, kteří se zajímají o jeho svět. A ten svět je můj hlavní zájem. Moc ráda bych něco napsala o tom, jak jsem ho znala. Mám v hlavě historky o prarodičích a o Židech, které jsem znala, ale koho to zajímá? Co se týká Rakousovy síly, zdá se, že psal bez námahy, že to z něho jen proudilo. Existuje podle vás česká židovská literatura, nebo je to jen nicneříkající nálepka? Znám, nebo znala jsem mnoho českých židovských autorů, ale většinou se vyhýbali specificky židovským slovům. V čem tedy podle vás spočívá židovská podstata textů třeba Oty Pavla či Arnošta Lustiga? Za židovské jen pokládám jeho a Lustigovy knihy, pokud se zabývaly židovskými tématy.

A tak to vidím vůbec u židovských autorů. Sestavila jste komentovanou antologii textů a historických dokumentů Židé v Čechách a na Moravě (učebnice historie), která vyšla německy a anglicky. Jedním ze střípků jsou například původně české paměti vašeho prastrýce Adolfa Ornsteina (narozeného 1858). Česky vaše kniha ani Ornsteinův vzpomínkový text zatím nevyšly. Neměl o ně nikdo zájem? Myslím, že by měl být zájem, snad taky o jiné texty z té knihy, které nevyšly česky, nebo o celou knihu. Nyní jednám s Kateřinou Čapkovou, snad se jí paměti mého strýce podaří vydat. Přítomné číslo M&H se věnuje tématu ženy. Rozhodla jste se pro kariéru univerzitní učitelky, podobně jako váš muž. Jak se vám taková volba dařila skloubit s výchovou tří synů? Myslím, že to nebyl problém. Ale teď rodiče snad tráví víc času s dětmi. Jsou podle vás nějaké limity týkající se ženské emancipace? Mohou si ženy a muži být rovni? Úplná rovnoprávnost zdaleka není ani v Americe, ani v Evropě, možná bude nějaký pokrok, možná zpětná reakce… Já osobně jsem většinou inzerce přenechala rozhodnutí manželovi, dobrovolně, například finanční záležitosti. Mnoho jsem dělala podle něho, například aktivity v mírovém hnutí nebo proti segregaci. To, kam jsme cestovali, se řídilo podle vědecké práce, víc jeho než mojí. Byli jsme moc rozliční, ale to nevadilo. Jaké jsou na druhou stranu limity pro muže? Jakým směrem by se měli emancipovat oni? Ženy rodí a kojí děti, muži by mohli mít povinnosti, aby to vyrovnali. Jaký máte názor na hnutí MeToo? Byla jsem donedávna tak naivní, že jsem nevěděla, že se něco takového vůbec děje. Myslím si ale, že to hnutí je dobré. Jeden můj strýc mě jednou políbil divně, ale já jsem o tom nic nikomu neřekla, abych neurazila.

Wilma Abelesová Iggersová Narodila se v roce 1921 v západočeském Mířkově. Společně se svým manželem Georgem Iggersem pracovala od 50. let na několika univerzitách v USA. Kromě společných kulturně historických prací mapujících česko-německožidovské vztahy se samostatně věnovala německojazyčné literatuře. Vedle komentované antologie kulturně historických textů a dokumentů Die Juden in Böhmen und Mähren (1986) napsala mj. knihu portrétů významných česko- i německojazyčných Pražanek 19. a 20. století Women of Prague (1995), v níž začíná Magdalenou Dobromilou Rettigovou a končí Jiřinou Šiklovou. Většina jejího díla ovšem nebyla do češtiny přeložena. Podrobnější životopisné údaje lze nalézt na www.kohoutikriz.org.

BUDĚJCKÝ

4ky

U Chromých

18 – 19

únor/březen 2019

TOWN

Pražská třída 215/128

ilované čtenářky, vážení čtenáři, vítejte v roce 2019! Jsme rádi, že jsme dynamický rok 2018 ve zdraví přežili a můžeme pokračovat v tom, co nás tolik baví, totiž v průzkumu českobudějckých osvěžoven a putyk čtvrté cenové kategorie – seč nám játra a třesavé prsty budou stačit! Tento novoroční čas vždy nabádá k bilancování, ale pokusíme se tomu vyhnout, vždyť je to klasika: někoho kopla do zadničky přítelkyně či milenka, aby prázdnou náruč časem naplnila jiná skvostná bytost, dalšího zas v pokročilém věku zachvátila potřeba založení kapely namísto rodiny a fotbalová Sparta společně s tuzemskou politikou klesla na ještě hlubší dno. Abychom nebyli hned zpočátku pozitivní jak Charlie Sheen, máme tu i jeden pohřeb. S bolestí v srdci i dalších zkornatělých orgánech vám sdělujeme, že po několika dekádách fungování byla koncem roku 2018 uzavřena legendární hospoda Zátiší v

Suchém Vrbném, o které jsme v minulosti reportovali. Čest její památce a samozřejmě i péči osobité paní Dany, vládkyni čepu, která si nyní užije zaslouženého důchodového odpočinku. Zda se najde alespoň postupem letokruhu nějaký další pokračovatel, naše suchovrbenské spojky neuvádějí. Zpět do současnosti. Asi jste si již všimli, že krom toho, že jsme talentovaní alkoholici a chlapci se smyslem pro zvláštní krásu, máme i cit pro umělecký koncept. A protože a jelikož je toto číslo časopisu věnováno ženám, rozhodli jsme se, že za dalším 4kovým dobrodružstvím a poznáním vyrazíme do nemanické restaurace U Chromých. Ono totiž není zas tak běžné, aby v jednom baráku byla čtýra jak vyšitá a současně i bordel. Ano, správně, myšleno nevěstinec, hampejz, kurvinec, vykřičený dům. Tento unikát se nachází na periferii Českých Budějc ve směru z města na Borek, na kříži Pražské třídy a ulice U Čertíka. Je to ta křižovatka, přes kterou když vezete svou polovičku na nákup do Makra, váš pohled je upřený

Cyril Nováček, Ricardo Picante

jen a pouze na středovou čáru silnice, nikoli na společenský úpadek po pravé straně. Jedná se o to místo, které ve vás rozhodně nevyvolá představu, že vám chřtán láduje utopencem dáma v podvazkovém pásu, na vysokých jehlách, disponující odérem Chanelu č. 5 a tuzemáku. Nejste přeci sexistické, šovinistické, patriarchální hovado, že. Do lokality se přibližujeme trolejbusem, ale vystupujeme o zastávku dříve, abychom si užili romantické procházky kolem zasněžených billboardů a jiných různorodých kovových monster. Plni očekávání vstupujeme. Otevírá se před námi jedna rozlehlá světnice s několika zákoutími. Střed místnosti tvoří had spojených fortelných stolů, u kterého diskutuje trojice zkušených mužů popíjejíc svá piva. Strategicky si sedáme do rohu, abychom měli přehled o dění. Tak nějak přirozeně je náš tep hnedle srovnán na hladinu samuraje zvláštní vlnou místní klidové atmosféry. Stoického nadhledu si užívají i vypnuté stropní větráky, které hezky koexistují se sice novějšími, ale i tak vkusnými závěsnými lampami.

Během mžiku oka k nám přichází blond paní vrchní, celá v černém, a napůl se nás táže, způli nám oznamuje: „Dvě piva?!“ Samozřejmě neprotestujeme a během přípravy našich moků nasáváme vizuál. Dominantním dekorem vysokých bočních zdí jsou tmavě hnědé palubky korelující s barvou nábytku i dřevěnými rámy oken pohostinství. Ty jsou částečně zakryty dlouhými, úzkými závěsy béžové barvy, jakou měla naše první stodvacítka. Nad naší hlavou je zapojena slušná reprosoustava lákající k uspořádání baráčnické zábavy, plochá televize a níže pak dokonce i jukebox. Úplný mediální triptych! Aby té elektroniky nebylo málo, na své si díky šipkařské mašině přijdou i vrcholoví sportovci. Ti návštěvníci, kteří ovšem chtějí být vzdáleni od případných decibelů lásky nebo melodických vyhrávek šipkostroje, mohou na druhé straně šenku využít zóny klidu ve společnosti námi milovaného břečťanu, případně možnosti nenápadného úniku na jednu zdravotní na dvorek. Pokud patříte mezi ty, kteří se nemohou v leckterých podnicích rozhodnout, jaké z 15 druhů lokálních piv si objednat, máme pro vás dobrou zprávu. U Chromých je Sofiina volba zúžena na desítku a dvanáctku. Naše vědecká bádání bereme zodpovědně, proto jeden z nás zvolil žejdlík budvarský a druhý ten z Plzně. Ještě než byste řekli „umělý kozy Vicky Vette“, smáčíme panicáka ve zlatavém moku. Na první dobrou žádnej Peterka. Vychlazenost, pěna a bublinkovost za 1, chuť ale trochu pokulhává. Další várka snad naše vytříbené chuťové pohárky uspokojí. Kdo se nechce nechat uspokojovat alkoholickými nápoji, může obejít dům a zavítat do láskyplného podniku Malibu. My už teď víme, že tuto kratochvíli přenecháme jiným, neboť nám naše drahé polovičky odmítly dát korunky na kurvy. Zároveň ale doufáme, že si mystické, latexové dominy od vedle zajdou k Chromým vypláchnout pusinky lógříkem z Jihlavanky a my tak do 4kových análů zasejeme nějakou tu pikantnost. Je krátce po 19. hodině a ke stolu u výčepu usedá první štamgaststvo. Tento fakt nás povzbudí a objednáváme si další pivo. Jeho chuť shledáváme lepší než prve, ale stále tu je prostor pro zlepšení péče o trubky. Věříme, že holky v Malibu mají trubky v pořádku. Nad hlavami se začínají vznášet otazníky, zda zkusit místní krmi, či nikoliv. Nabídka nepřekvapí – utopenec, hermelín, nějaké ty

křupinky, co lezou mezi zuby, a šáňo. Po krátké úvaze dospíváme k názoru, žese stejně nejlépe zaplácneme pivem. Jednoho by mohlo až zarazit, jak často večeře tohoto typu vítězí při našich 4kových návštěvách. Paní vrchní nás dobře odhadla, už ani nečeká na vyzvání a automaticky mění prázdné půllitry za plné. Spiklenecky na nás pomrkává a ptá se, zda si nedáme nějakou tu šťopičku. Co by ne: A tak jako správní alfasamci objednáváme dvě griotky. Ještě než polkneme tuto božskou manu, zaujmou nás otisky na lemu velkýho prcka. Holky od vedle asi zkoušely, jak bude otisk rtěnky vypadat na skle. Však i tohle patří k místnímu koloritu. V duchu se zasmějeme představě, že se naše rty budou dotýkat rtů, které byly třeba před chvílí přisáté na některý z návštěvnických penisů. Během mžiku se ztrácí červený, sladce lepkavý tekutý obsah v našich útrobách. Ona ta představa cizího péra v ústech cizí ženy v cizím pokoji jednomu udělá žízeň. Znalecky mlaskneme a vracíme se zpět k debatám o arktických řasách a problémech dělnické třídy v Tádžikistánu. Hodiny plynou, atmosféra u stolu je dobrá a nám je příjemně na tělíčku. Stále čekáme, zda se ve dveřích neobjeví nějaká ta vykonavatelka nejstaršího řemesla a třeba nás orálně zpraví o tajích análního sexu. Marně. Holky mají dneska asi plné otvory práce. Smutek utápíme v další griotce. Pomalu se blíží čas příjezdu naší šaliny do stanice Netouha, poroučíme si poslední pivo, platíme a v očích paní vrchní vidíme záblesk mírného zklamání z toho, že tu zase zůstane s těma lopatama sama.

Však my se jednou vrátíme a budeme doufat, že příští návštěva nabídne našim očím na zdejších stolech nějaké ty BDSM praktiky a štamgasti po sobě budou lejt třeba vosk nebo si připínat kolíčky na kozy. Budeme doufat…

20 – 21

únor/březen 2019

OPINION

PROMLUVME SI O ŽENÁCH… Karel Skalický Nika Brunová

le s dějinným odstupem, prosím, a ne tak hospodsky; neboť co nám visí před nosem, to nemůžeme nikdy postihnout v reálných konturách. Nejlíp bude, když začneme ve starověkém Řecku. Řekové totiž měli pro ženu vytříbený smysl. Jak úžasné ženské postavy nám vylíčili: překrásnou Helenu, hrdinskou Antigonu, zločinnou Médeu, obětovanou Ifigenii, věrnou Pénelopu nebo čarodějnou Kirké. A jako kdyby na tom nebylo dost, povýšili ženu až na úroveň božských bytostí. Jaký to pohled na to šestero olympských bohyň: Diovu trpělivou manželku Héru, suverénní vládkyni Athénu, přísnou strážkyni panenství Artemidu, krásnou eroticko-sexuální Afroditu, přepečlivou a vždy ustaranou matku Démétéru a nakonec strážkyni a udržovatelku ohně domácího krbu Hestii. Je však jeden řecký soud o ženách, který udivuje. Nevyslovil ho nikdo menší než Hésiodos na přelomu 8. a 7. století před Kristem. Když totiž pásával ovce na úbočích posvátného Helikónu, navštěvovaly ho tam prý jakési podivuhodné bytosti, které on nazval múzy. Ty ho prý naučily všemu, co pak vložil do svého spisu Theogonia neboli Zrození bohů. Je s podivem, že tyto múzy, jež mu vnukly tolik krásných a dobrých věcí, ač samy rodu ženského, mu dají pronést o ženách tak nehezký soud. Slyšte! Ve verši 585. své Theogonie píše, že Zeus, když tvořil ženu, utvořil ji jako „kalon kakon“ (καλὸν κακὸν) neboli jako rozkošnou svízel nebo přesladkou strast nebo šťastné neštěstí, když to takhle přeložíme. Tím by se však neříkalo nic víc, než že ta žena, která někdy může člověka rozkošně potěšit, jindy ho zase může nepěkně potrápit. Nezdá se však, že to je všechno, co tím múzy chtěly zjevit. K tomu by věru nebyly zapotřebí. Zeptejme se tedy filosofů, kteří, jak známo, myslí v pojmech. „Kalon kakon“ je jim dvojice protichůdných pojmů dobra proti zlu čili boj protikladů, ve smyslu Hérakleitova polemos jako spor, svár, střet, zápolení. Proto nám slova kalon kakon chtějí říct, že mužové a ženy se jako rodové bytosti stýkají a potýkají, takže genderové vztahy neustále kolísají mezi líbánkami a bojůvkami. Ani zde se však nezdá, že je to to jediné, co měly múzy na mysli. Ptejme se proto starých posvátných textů. Zalistujme v Bibli starých Hebrejců. To první, co nás zarazí, je, že se tam myslí ne tak v pojmech, ale v symbolech. Dočteme se, že Bůh ženu utvořil ne přímo z prachu země jako člověka (rozuměj Adama), ale nepřímo z člověkova (Adamova) žebra, které mu vyňal, když ho uvedl do stavu bezvědomí; a budeme se užasle ptát, proč zrovna žebro, a ne jiný lidský úd? Vysvětlení přichází zdaleka, až z přelomu 4. a 3. tisíciletí před Kristem z kultury Sumerů. Jak uvádí historik Samuel Noah Kramer, v jejich básni o ráji zvaném Dilmun

se vypráví, jak bohu Enkimu ochuravělo žebro, sumersky ti, a jak k jeho vyléčení byla stvořena bohyně Nin-ti, „Paní žebra“. Sumerské ti však znamenalo též život, takže Nin-ti byla též „Paní života“. Tato báseň se však díky tisícileté tradici promítla do biblického vyprávění o rajském Edenu, takže sumerská Nin-ti ožívá v biblické Evě, jež se stává jak „Paní žebra“, neboť z žebra utvořená, tak i „Paní života“ jako Matka všech lidí. Z biblického vyprávění se však dozvídáme, že Eva, zhřešivši, strhla do svého hříchu i Adama. Eva se tak svou Adamem sdílenou vzpourou proti vůli Boží stává jakoby dvojklanou bytostí. Z jedné strany je dobrá (kalon), nakolik Bohem utvořená z dosud nevinného Adamova žebra, z druhé strany však, jsa nejen fyziologickou Matkou všech lidí, ale i první hříšnicí, zamořuje zákonem dědičnosti svého hříchu celé své potomstvo jakousi zlem (kakon) nakažlivou snětí. Tím se v ní, jak to kdysi pověděl Hésiodos, kakon a kalon spájí v jedno. Je to snad to poslední, co můžeme o ženě vyčíst z posvátných spisů lidstva? Nikoliv. V biblickém textu, kde byla řeč o Evině hříchu, se též mluví o jakési jiné, dosud bezejmenné ženě, v níž – mluveno hésiodovsky – dojde k radikálnímu rozchodu mezi kakon a kalon. Tento rozchod začíná docela obyčejnou venkovskou dívenkou Marií z galilejského Nazareta, která jen v jednom je neobyčejná, že prý počala dítě bez obvyklého objetí lásky, jak píší evangelisté Matouš a Lukáš a jak znovu prohlašuje v 7. století Mohamed ve svém Koránu. Třeba však hned dodat, že to neplatí jen o ní. To prý se přihodilo i Buddhově matce Máji a o něco dříve i bohyni Héře, o níž Hésiodos ve verších 927 a 928 říká, že „počala Héfaista, aniž se s kým spojila v lásce“. Zatímco však na Héru a Máju se v dalších stoletích začne pozapomínat, tak tato holčina z Nazareta, ač Židovka, zažívá v nežidovském světě národů tu nejpozoruhodnější kariéru. Nebudu ji líčit. Je na očích všech. Každý si může o ní zajisté myslet své, avšak tento jedinečný mariánský fenomén, jak si ho dovoluji nazvat, nelze přehlížet. Nemůžeme se neptat: Co za Boží prst se za takovou „kariérou“ skrývá, když obyčejná Židovka, která se svou spásně-revoluční básní ke svému židovství hlásí (Lukáš 1,54–55), dočká takové slávy, že bude roku 1950 prohlášena za vzatou na nebesa a básníci na ni budou psát své ódy. Jako například proslulý, i když křesťansky ne příliš laděný básník Johann Wolfgang Goethe, když ji vzývá (dovolím si vlastní překlad): „Každá duše vpravdě zbožná/ bude s tebou ve všem shodná!/ Panno, matko, královno,/ bohyně, buď milosrdná.“ Nu a námi tu tak sledovaný Hésiodos by mohl připojit báseň o tom, jak se to stalo, že žena, kterou Zeus stvořil jako kalon kakon, se v ženě, matce a panně Marii stala Kalon.

ONI A SILVIO

22 – 22

únor/březen 2019

FILM

Martin Dvořák

talský režisér Paolo Sorrentino (*1970) dosáhl svého největšího úspěchu se svým šest let starým snímkem Velká nádhera (2013), jenž získal Oscara, od té doby patří k těm nejostřeji sledovaným evropským režisérům, což se mimo jiné projevuje i tím, že všechny jeho nové filmy provázejí značně různorodé názory a kritiky, které většinou hledají odpověď pouze na jednu otázku – je nový Sorrentino lepší, nebo horší než Velká nádhera? O legitimitě takového tázání se dá diskutovat jen stěží, neboť ať chceme, či nechceme, vždy se zákonitě odehrává, zároveň to ale téměř vždy vylučuje obecnější otázky o tom, v jakého přesně tvůrce Sorrentino po svém oscarovém úspěchu vyspěl. Jeho nejnovější film Oni a Silvio ukazuje, že ve většině ohledů tento tvůrce zůstal věrný tomu, co se mu v minulosti osvědčilo, zároveň však vyzkoušel už možná nejzazší mez, k níž mohl zajít.

Nic, prázdno, samota

Název filmu Oni a Silvio říká téměř vše. Sorrentino se inspiroval postavou nechvalně proslulého politika a podnikatele, v jehož skandálech a kontroverzích se sotva může vyznat i on sám, Silvia Berlusconiho. Už v roce 2008 natočil Sorrentino film Božský, v němž pro změnu vyobrazoval jiného poli-

tika, Giulia Andreottiho. Důvody, proč tito pánové režiséra zaujali, je očividný – politická nesmrtelnost, až groteskní neschopnost systému oba dva dostat do vězení (případ vraždy novináře mafií, na niž byl Andreotti napojen, skončil zproštěním obvinění kvůli promlčení, byť soud tato obvinění prohlásil za oprávněná), korupce atd. Pro českého diváka jsou paralely s naším současným premiérem zjevné. Nutno ovšem podotknout, že mezi Berlusconim a Babišem existují jisté rozdíly, které ze Silviovy perspektivy Sorrentinův film mimoděčně vyobrazuje jako zásadní. Předně: Berlusconi není hlupák; a dále: jeho excentrismus pramení z toho, že moc, slávu a peníze si dovede náležitě (a okatě) užívat. Scény z opulentních mejdanů plných (polo)nahých slečen a obřích zásob návykových látek tvoří ve filmu nemalou část stopáže, především v jeho první polovině. Byť jsou tyto záběry mistrně prokomponované a člověk se nemůže vynadívat, Sorrentino je úmyslně natahuje tolik, až se u nich člověk stejně začne nudit (prsa neprsa). Nevěřím, že by šlo o náhodu. Právě v druhé polovině filmu se totiž pomaličku začínají utahovat šrouby a divák musí nutně revidovat to, co v první polovině viděl. Byť od Velké nádhery Sorrentino řemeslnou metodu, jak své filmy natáčí a vypráví, příliš nezměnil, ukázal, že některé podobně

vyhlížející scény dokáže záměrně naplnit nulovou symbolickou hodnotou – například přemíra toho, jak si Silvio s „přáteli“ užívá, jen ukazuje prázdnotu a ubohost takových akcí, protože se na plátně zkrátka „nic neděje“; vládní intriky a úplatky vedou Silvia zpět na čelo vysoké politiky, ale jeho cílem bylo pouze postavení a dál nic; Silvio se snaží udobřit si svoji manželku, nicméně když jej nakonec opustí, zbyde po ní prázdno a samota, kterých se, jak se ukáže, Silvio bojí nejvíc. Poslední tři Sorrentinovy filmy (Velká nádhera, Mládí, Oni a Silvio) vlastně nejsou nic jiného než žalozpěvy za úspěšné muže, které dostihuje stáří, a ti nevědí, co s tím. Je zajímavé, že Sorrentino Berlusconiho, stejně jako své předešlé hlavní postavy, také nakonec bere „na milost“ – zatímco jej nejprve vyjevuje jako prohnaného, slizkého parazita na demokracii, jenž má absolutně nulové hodnoty a na nic nemá názor, čím víc se film blíží ke konci, tím víc se Silviova slupka odlupuje a my můžeme vidět pouhopouhou lidskou bytost, jež si začíná uvědomovat svou reálnou bezvýznamnost. Když část Itálie zasáhne zemětřesení a Silvio jako premiér obhlíží vzniklé škody, setká se se stařenkou, která při útěku ze svého rozpadajícího se domu ztratila zubní protézu, Silvio jí slíbí, že jí bude pořízena nová, a tento slib dodrží – závěr filmu tak na první pohled budí dojem, že zde nastává Berlusconiho katarze,

inzerce

MILK & HONEY TALK VOL. 3 Apolena Rychlíková 19.2.2019 — 19:00 klub Horká vana vstup zdarma

nicméně zároveň vyvstává otázka, jestli právě taková banalita jako nová protéza naopak nestvrzuje, že už je pozdě a že na nic víc než na nové zuby se nejmocnější muž Itálie z vlastní „dobroty“ nezmůže.

Věřme nevěřme

Mnoho recenzí a internetových komentářů film Oni a Silvio očerňuje, že je příliš dlouhý, že Sorrentino už příliš propadl formě a že jeho laškování s kýčem je už hodně za čárou apod. Samozřejmě jde o nedorozumění. Celý film je souhrou drobných významů a drobnokreseb zmagořelých postav, které baží po tom se Silviovi aspoň přiblížit, ale ve výsledku jejich osudy v kontrastu s Berlusconiho úspěchem jen ukazují prachobyčejnou průměrnost a kulturní pustotu moderní západní demokracie (a společnosti), kde jsou v prdeli víceméně úplně všichni, kde každý v něčem tratí, ale jen někteří mají dost moci a prostředků na to, aby si mohli dovolit dělat věci, jež tato negativa zakryjí na pokud možno co nejdelší dobu (ideálně do smrti). Velká nádhera končí záběrem na Andělský hrad a Andělský most v Římě. Oni a Silvio končí záběrem na Kristovu sochu, kterou manuálně pracující dostanou ven nepoškozenou ze zemětřesením zničeného kostela kdesi na italské periferii. Co jiného než kýčovité scény postavené na zhýralosti, scény o bezohledném uplatňování vlastní zvůle a scény o devastaci všeobecně přijímaných (ale důsledně neuplatňovaných) demokratických hodnot by v takovémto filmu o Silviu Berlusconim, nota bene s takovým koncem mělo být?

WHAT IS WRONG WITH THE CZECH EDUCATION SYSTEM? Tom Czaban

Most countries have issues with their educational system, but what do these problems look like in the Czech Republic? I interviewed 50 Czech university students — many of whom are training to be teachers — to get their views on Czech education and discover what future improvements they would make.

24 – 25

únor/březen 2019

OPINION

What do you perceive the role of education to be?

The most frequent response was: “To prepare students for life, society and a future profession.” Others answered in a way that made me smile: “The aim of education is to prepare children for adulthood so they aren’t surprised and overwhelmed.” If students think they can learn not to be surprised or overwhelmed by life then they are in for a rude awakening. 10 % said the purpose of education is to get a degree title because “In the Czech Republic you are nobody without it.” This is something that surprised me when I arrived in the Czech Republic. In the UK, unless you are a doctor of medicine, nobody cares about your degree title, but Czechs splash it across their business cards, on their office doors, and some become irritated when you forget to include their title in an email. So it’s no wonder that some students see getting the title as more important than the education itself. Elsewhere, others took the question less seriously, with one simply writing: “The role of education is to educate.” Clearly this student fancied himself as a modern day Oscar Wilde.

How would you describe the Czech education system? Over 30 % perceive the Czech education

system to be very good — largely because it is free and everyone has the opportunity to study. Others responded more literally: “In the Czech education system you begin with simple things at primary school (such as drawing your family) and then as you get older it gets more and more difficult.” That’s right, Oscar Wilde was at it again. 20 % described the system as: “extremely boring”, “old-fashioned”, “lacking in creativity”, and “putting too much focus on grades.” These are valid points but they are not specific to the Czech Republic and students would doubtless raise the same grievances worldwide. 30 % mentioned an over-emphasis on learning facts, or, as one student put it: “Instead of forming their own opinions, students memorise everything teachers say like robots.” Having taught in the Czech Republic and China, I can see where these students are coming from. The Czech Republic is not the same as China (where students learn dictionaries from A to Z), but there is still a heavy emphasis on memorising facts. As someone who was educated in the UK I am torn on whether this is a bad thing. The British system encourages students to build arguments and express their own point of view, but it is sadly lacking in providing factual knowledge. For example, Czech people seem to know the names of all the different birds and trees. We never

learned any of those things in England, so it is embarrassing when Czechs ask me what they are in English. That being said, I once explained this to a Czech friend and he replied, “The only time you need that information is at a quiz, and then you can just bring a Czech anyway.”

What are the best things about the Czech education system?

The most common response was “it’s free” — a fact mentioned by over 80 %. 40 % said the system “gives pupils a wide spectrum of knowledge in various fields.” The benefits of “small class sizes” and “compulsory physical education” also came up a lot. Others were less positive: “The only good thing about the Czech education system is that teachers can’t hit you.” I needn‘t tell you who was behind that one. Elsewhere, respondents expressed delight that the Czech system is changing: “It is starting to focus more on projects, teaching students to cooperate and come up with something original. In Prague some high schools are bringing in a more ‘American style’ with interactive methods of learning.” Again, I can see where these students are coming from, but in my experience Czech students tend to view the American and British education systems through rose-tinted spectacles. You only have to open a newspaper (or your annual

What are the worst things about the Czech education system?

The main complaint was a lack of focus on practice: “All we do is listen to theory and most of it is stuff we’re never going to use. If we want practical classes we have to pay for them.” Meanwhile, 30 % repeated the criticism that students weren‘t taught to form opinions. A similar percentage said the system is outdated: “At secondary school our P.E. teachers marked us according to ancient P.E. charts.” 20 % complained the education is too broad: “It would be better if students were allowed to focus on the things they were actually good at, rather than trying to become the best in all subjects.” 15 % mentioned a lack of money and resources, citing teachers’ salaries and that universities tend to accept too many candidates so they can get more money from the state. Other issues that came up were: “no space for student creativity”, “older teachers don’t understand today’s students”, and “a lack of emphasis on student self-responsibility.” On the whole, the comments here were as expected and by no means specific to the Czech Republic.

Are you happy with the education you have received so far?

Somewhat surprisingly — given the criticism in the last section — the responses here were extremely positive. Over 80 % said they were happy with their education, with many adding they had had some excellent teachers.

How would you change the Czech education system?

70 % mentioned the need for more practical classes and lessons in critical thinking. Others suggested the exam system needed a shake-up: “There ought to be tests throughout the year — so you don’t have to learn everything in a short amount of time at the end of the semester.” A similar percentage suggested new subjects: “We need more lessons on current events; particularly world politics. Students know about the Stone Age, but they know almost nothing about the Syrian civil war.” Meanwhile, 10 % pointed to the attitude of teachers: “We need to replace the old Czech teachers with teachers who don’t have an inferiority complex. Too many teachers present themselves as the enemy who enjoy giving bad marks.” This is a valid point but you will find teachers like this everywhere — the only reference they have for teaching is the way they were taught as children — so it becomes a self-perpetuating cycle.

Summary

Most of the problems mentioned can be found in educational systems worldwide (lack of creativity, too much focus on grades, and outdated teaching techniques). There was however a disproportionately large number of complaints about learning everything by rote. As a teacher who gives students the opportunity to ask questions and form opinions (vital in a language learning setting), I am often irritated by the stony silence I receive in return — so I can understand why other teachers avoid it. That being said, the lack of lessons in critical thinking is certainly having a negative effect. A good example is that when I distributed this questionnaire none of the students asked why they were completing it; they just took it and dutifully filled it in. When it comes to what is wrong with the Czech education system, perhaps this was the most telling result of all.

inzerce

student loans statement) in either of those countries to realise they have many education problems of their own.

V RUKOU ŽEN

Řekněte si upřímně, kolik znáte českých architektek. Vedle výrazných osobností, jako jsou Alena Šrámková či Eva Jiřičná, je povědomí o českých architektkách malé.

Eileen Gray: The Private Painter, Archiv Osborne Samuel Gallery

ARCHITEKTURA

Petra Lexová

26 – 26

únor/březen 2019

ARCHITECTURE/COLUMN

Petr Jehlík, archiv Růženy Žertové

řitom celosvětový trend prosazování žen v tomto oboru dlouhodobě roste a v české historii i současném prostředí není nouze o zajímavé osobnosti, jak dokazují stavby Pavly Melkové (narozené 1964) nebo stavební i popularizační činnost Marcely Steinbachové (narozené 1975). O systematické zhodnocení žen v architektuře se poprvé pokusila Susanna Torre v Brooklynském muzeu v New Yorku výstavou Ženy v americké architektuře – historie a současnost (1977). Příležitost studovat tento obor dostaly ženy až koncem 19. století, a to pouze za předpokladu dostatečného finančního zajištění. Jednou z prvních absolventek na americkém MIT (Massachusetts Institute of Technology) v Cambridge byla Sophia Hayden-Bennet (1868–1953). V roce 1893 vyhrála soutěž na Ženský dům pro Světovou výstavu v Chicagu, ale její honorář představoval údajně třikrát nižší částku, než jaký tehdy náležel muži. Po skončení výstavy byl její dům zbořen a frustrovaná HaydenBennet na architekturu zanevřela. Tehdy se neočekávalo, že by se žena mohla architekturou živit a být nezávislá na svém manželovi. S rostoucími právy žen po první světové válce se zlepšovaly i jejich pracovní možnosti a uplatnění.

Známá irská architektka a designérka Eileen Gray (1878–1976) vystudovala v Londýně na Slade School for Fine Arts a po přesídlení do Paříže se přátelila s řadou modernistických umělců a architektů v čele s Le Corbusierem. Ve své době se zapojila do aktuální debaty avantgardních umělců o roli umění a architektury v životě moderního člověka. Gray se ve své práci věnovala vytváření designového nábytku a proslavila se návrhem vily E-1027 v Roquebrune (1926–1929). Pionýrkou české architektury se stala Milada Petříková-Pavlíková (1895–1985), která jako první získala titul na České vysoké škole technické v Praze v roce 1921. Během první světové války klesl počet posluchačů techniky kvůli odvodům do armády a ženy se mohly zapisovat jako hospitantky. Získání titulu jim ale nebylo umožněno, jako v případě Petříkové, která byla zapsána do řádného studia a školu dokončila až po roce 1918. V období první republiky pracovala jako svobodná architektka a část realizací vytvořila se svým manželem Theodorem Petříkem. Jeden z hlavních úkolů tehdejší výstavby představoval vytvoření nového „funkčního“ bydlení pro střední třídu i sociálně slabší rodiny. Podíváme-li se na typologii staveb projektovaných v daném období ženami, jednalo se především o rodinné domy, mateřské školy i sociální bydlení. Mezi realizacemi Milady

Petříkové můžeme najít Sociální ústav pro ochranu žen bez přístřeší s malými dětmi v Praze-Vinohradech (s T. Petříkem, 1928) či domy stavebního družstva pro zřízení útulného domova osamělým ženám v Praze-Dejvicích (1923–1934). Meziválečné období v Československu tak bylo dobou, kdy se ženy pomalu zapojovaly do nové výstavby a aktivně projektovaly. Často se jednalo o ženy z lepších sociálních poměrů a často se setkáváme s manželskými dvojicemi, které realizace prováděly společně. S nástupem komunistického režimu se proměnilo postavení žen ve společenské struktuře státu: měly zastávat stejné postavení i práci jako muži. Přesto nelze mluvit o emancipaci, jak ji jsme zvyklí chápat v západním světě s nástupem feministického hnutí v 60. letech. Jednalo se o emancipaci vynucenou, seshora státem danou, nikoliv o přirozený proces identifikace a snahu o zrovnoprávnění. Počet absolventek architektury na vysokých školách po roce 1945 postupně stoupal. Do praxe se jich ale dostala jen část a v širším povědomí zůstal jen zlomek jmen jako Emanuela Kittrichová, Věra Machoninová, Alena Šrámková či Růžena Žertová. V posledních letech je jim však věnována větší badatelská pozornost. Alena Šrámková v rozhovoru pro knihu Povolání archtekt[ka] zmínila, jak sama vnímala postavení žen v tehdejším procesu

projektování: „Dát důvěru architektovi, natož pomocí něho dobře investovat peníze, to si investoři moc rozmýšlejí, pokud se jedná o ženu. Byl to můj muž, architekt Jan Šrámek, který dostal zakázku, jako byl dům Na Můstku nebo Hlavní nádraží, ale mne by asi nikdo takovou důvěru nedal, protože to byly akce příliš na očích. On ale dal tu důvěru mně, jinak bych ty dvě stavby nemohla dělat.“

Architektka obchodních domů

Jednou ze zajímavých osobností je právě architektka a designérka Růžena Žertová (narozená 1932), která v minulém roce obdržela ocenění ministerstva kultury za celoživotní dílo v oblasti architektury. Vystudovala na Fakultě architektury a pozemního stavitelství Vysoké školy stavitelství v Brně (absolvovala 1957) a většinu svého profesního života strávila ve Státním projektovém ústavu obchodu (SPÚO) Brno, kde také potkala svého životního partnera architekta Igora Svobodu. Pod vedením ředitele Jaromíra Sirotka se dostala k velkým zakázkám obchodních domů, které se na konci 60. let začaly budovat po celé zemi: Prior v Košicích (1965–1968), Labe v Ústí nad Labem (1967–1974), Prior v Pardubicích (1971–1974) a v Ostravě (1979–1984). Ze stejného období jsou také nerealizované návrhy obchodního domu Máj v Praze (1971) a studie Prioru v Jihlavě (1967– 1968). Realizace v Košicích, kterou Sirotek pověřil mladou architektku, byla jednou ze tří prvních projektů „plnosortimentního“ obchodního domu v Československu a sloužila jako prototyp pro další obchodní Růžena Žertová: Obchodní dům Pardubice

Růžena Žertová: Obchodní dům Pardubice, Repro: Pavel Klíma, Růžena Žertová. Architektka domů i věcí (Praha 2016)

domy svého druhu u nás. V jednotlivých návrzích Žertové je vidět velká míra individuality, patrná ve ztvárnění vnější fasády, i důmyslné funkční promýšlení interiéru. Její stavby často fungovaly jako solitéry ve svém okolí – „poutače v městském prostoru“. V případě obchodního domu Prior v Jihlavě, který byl řešen v rámci vnitropodnikové soutěže, však dokázala, že umí i velmi sofistikovaně a uměřeně reagovat na kontext místa. Zadání bylo navrhnout obchodní dům s prodejní plochou v prostoru rozlehlého náměstí Míru (dnes Masarykova) v historickém centru Jihlavy. Celý úkol znesnadňoval svažitý terén náměstí i soubor památkově chráněných budov po obvodu ve východní

části náměstí. Žertová navrhla elegantní řešení, kdy dvoupodlažní budovu „vsadila“ do svažitého terénu tak, aby střecha plynule navázala na horní partii náměstí a vytvořila promenádní terasu. Hlavní vstup plánovala umístit pod výškový zlom z jižní strany, dalším vstupem bylo atrium se schodištěm a eskalátorem na severozápadní straně promenádní trasy. V projektu pracovala i se souborem osmi historických domů, kdy tři plánovala zachovat a v nově vzniklé parcele po zdemolování zbylých chtěla umístit nový objekt, který by hmotově reagoval na původní zástavbu. Projekt se setkal s příznivým přijetím oceňujícím snahu o začlenění stavby do historického centra. Vedení města, které zasedlo v období posrpnových událostí roku 1968, se ale nakonec rozhodlo projekt nerealizovat, přičemž stávající budova Prioru byla postavena o deset let později podle návrhu Zdeňka Sklepka. Dodnes oceňovanou realizací Žertové je budova Prioru v Pardubicích, který musela dokončit v časově krátkém termínu po odmítnutí původního projektu Anděly Drašarové a po změnách prováděcí firmy. Žertová vyšla ze základních parametrů původního návrhu, nově ale stavbu koncipovala jako trojpodlažní a snažila se o co nejracionálnější uspořádání prostoru. Skladům vyčlenila celou plochu suterénu, z nich se nákladními výtahy dostávalo zboží do vyšších pater. Prodejnu potravin přesunula do přízemí, obchody do prvního patra a třetí nadzemní podlaží vyčlenila pro kanceláře, restauraci, bufet, kadeřnictví, místnosti pro personál a

ARCHITECTURE

Růžena Žertová: Fasáda obchodního domu Labe v Ústí nad Labem

učebnu kolem otevřeného atria. Prostory ve vnitřním traktu prosvětlila střešními světlíky. Nejvýraznějším prvkem stavby je exteriérové řešení vnějšího pláště s odhalenou nosnou konstrukcí nabarvenou na červeno v kombinaci s cihlovou výplní. V polích s cihelnými vyzdívkami je skelet v místě styku vodorovných a svislých nosných prvků v rovině fasády ztužen diagonálními náběhy vytvářejícími osmiúhelníkový tvar, který architektka využila jako výtvarný prvek pro celou budovu. Původní ráz zničila pozdější přístavba nákupního centra AFI Palace Pardubice z let 2007–2009, která zcela zrušila původní východní průčelí Prioru a pohltila velkou část přilehlého náměstí. Žertová vedle projektů na obchodní domy vytvářela i autorská designová světla a šperky a ocenění zasluhují i její

nerealizované studie Československého pavilonu pro Expo 1967 v Montrealu a Administrativní budovy v PrazeBohnicích.

Povoláním architekt-ka

Tento text je jen (bezpochyby schématickým) nahlédnutím do tématu. Snažila jsem se upozornit na zajímavé osobnosti, které svými stavbami aktuálně reagovaly na dobové otázky v architektuře a jejich projekty zároveň vykazovaly silný osobitý rukopis. Zhodnocení dějin a teorie architektury s ohledem na „ženskou otázku“ je téma, kterému začíná být v českém prostředí věnovaná pozornost až v posledních dvaceti letech. Důležitou roli zde sehrálo občanské sdružení Kruh, které v roce 2003 uspořádalo výstavu Povolání architekt[ka] s doprovodným katalogem. Projekt před-

28 – 29

únor/březen 2019

Růžena Žertová: Obchodní dům Prior Jihlava, model, nerealizováno

stavil výrazné ženské osobnosti českých dějin architektury a snažil se analyzovat postavení žen architektek v minulosti i dnes. Kruh také v roce 2013 vytvořil celoroční cyklus přednášek Architektky představující výrazné osobnosti domácí i zahraniční scény s úvodní debatou problematizující současné postavení žen v architektuře. Jak uvedla zakladatelka Kruhu Marcela Steinbachová v jednom z rozhovorů: „Nepřestává mne udivovat, že na škole vystuduje stejné, ne-li větší procento architektek, které se s nástupem do praxe ztratí v projekčních kancelářích, a jen velmi málo jich nakonec pracuje sama na sebe. Pravděpodobně je to tím, že architektura je jednak spojena s velkými financemi a zároveň stále bojujeme s obecně vžitým povědomím, že ženy jsou dobré na interiéry a muži na větší věci. Přesně to jsme chtěli zbořit. Nejednalo se o to, že bychom chtěli otevírat téma feminismu v architektuře, ale spíše dodat architektkám odvahu k samostatné tvorbě a zbořit klišé, které o tomto oboru panuje.“ Podíváme-li se na současnou českou architektonickou scénu, nelze říci, že by zde chyběly zajímavé ženské osobnosti, které se věnují výstavbě, urbanismu či popularizaci architektury. Oproti zahraničí je ale jejich hlas stále slabý v porovnání s mužskými protějšky. Zájem veřejnosti o architekturu ale v posledních několika letech roste. A bude zajímavé pozorovat, zda tento trend přinese i zvýšené povědomí o ženách architektkách, výraznější zakázky nebo přispěje k jejich většímu sebeprosazení.

Ideální žena

abrielle Abadie z Bordeaux ve Francii umístila 12. prosince na svůj facebookový profil fotografii. Na tom snímku stojí Gabrielle zády k objektivu fotoaparátu a soustředěně si prohlíží nějaké sochy svatých ve florentské galerii Uffizi v Itálii (jak prozrazuje popisek). Tady vstupuje na scénu má maličkost: Hned druhý den jsem si zmíněnou fotografii vytiskl. Připadala mi totiž jako skvělé vyjádření setkání jednotlivce s dějinami. Esteticky velmi působivé. Umělecky zdařilý snímek s výpovědí. Jen mi nebylo jasné, koho ty sochy z Uffizi znázorňují. Zeptal jsem se na to proto ve škole P. Pavla Němce, kněze a spirituála Biskupského gymnázia v ČB. Hned poté jsem zašel do obchodu a byl svědkem rozhovoru, kdy vedoucí považoval zákaznici za jakousi Janu, a když to popřela, tak tedy alespoň za sestru té Jany. Ale nebylo tomu tak. „Nejste ani Jana, ani její sestra,“ uzavřel. A já si vzpomněl! Na Jeanne Abadie, nositelku stejného příjmení jako Gabrielle. Ta Jeanne Abadie se dostala do velkých dějin velmi kuriózním způsobem. To ona šla 11. února 1858 spolu s Bernadettou Soubirous a malou Antoinette Soubirous v jihofrancouzských Lurdech pro chrastí k jeskyni Massabielle. Na chvíli nechaly čtrnáctiletou Bernadettu samotnou – a jí se v těch několika minutách přihodilo něco, co převrátilo její život naruby. Zjevila se jí Maria, matka Ježíše Krista. A později ještě vícekrát. Katolická církev reaguje na podobné zprávy zdrženlivě, ale v tomto případě (na rozdíl od mnoha jiných) zjevení nakonec v roce 1862 uznala. Sama Bernadette Soubirous později vstoupila do kláštera a byla po své smrti časem prohlášena katolickou církví za svatou. Její tělo odpočívá ve skleněné rakvi v kostele milosrdných sester v Nevers ve Francii. Jakýmsi záhadným způsobem se stalo, že nepodlehlo v hrobě rozkladu, a bylo tedy přeneseno do kostela. Dokonce Bernadettu ani nemuseli balzamovat jako Vladimira Uljanova v Moskvě. V Lurdech v tom roce 1858 vytryskl nový pramen vody a událo se tam od té doby mnoho lékařsky nevysvětlitelných uzdravení nemocných lidí. Dá se říci, že Lurdy mají mezi nemocnými celého světa dobrou pověst. Nemocní chápou cestu do

Lurd jako svou poslední naději na uzdravení, když už nic nepomáhá a lékaři nad nimi zlomili hůl. Mnohým to vychází. Ten samý den (13. prosince 2018), kdy jsem si vytiskl tu fotografii z florentských Uffizi, jsem večer dostal zadání napsat sloupek na téma „žena“. A tehdy jsem si hned vzpomněl na tu fotografii Gabrielle Abadie, kde se upřeně dívá před sebe – a její jmenovkyně Jeanne Abadie doprovázela vizionářku Bernadettu k jeskyni Massabielle. Katolická církev totiž považuje Marii, matku Ježíše Krista, za ideální ženu a ideálního člověka vůbec a vyhlásila za součást své věrouky v roce 1854 to, že Maria byla uchráněna už při svém početí od dědičného hříchu (sklonu ke špatnostem) a ani později se ničeho špatného ve svém životě nedopustila. Žena, která se v Lurdech zjevila Bernadettě, se představila právě tak: „Jsem Neposkvrněné početí.“ Gabrielle se na fotografii z Uffizi jenom dívá, nic jiného nedělá. A právě to svým věřícím katolická církev doporučuje – dívat se na Marii, matku Ježíšovu, jednat jako ona. Maria odpověděla při známé scéně Zvěstování, když k ní přišel anděl a oznámil jí, že si ji Bůh vyvolil, aby byla Ježíšovou matkou: „A já, služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova.“ Za devět měsíců se narodil Marii v Betlémě malý Ježíš. První Vánoce v dějinách a jejich důležitá protagonistka Maria. Ideální žena. JIŘÍ SLÁMA

Žena teď a předtím

yla jsem na výstavě feministické avantgardy 70. let. A přemýšlela jsem o tom, co vlastně feminismus znamenal v té době. Znamenalo to něco úplně odlišného než v dnešní době, anebo se pojem feminismu nezměnil? Koukala jsem na obrazy, kde byly ženy ovázané provazem a postupně se z něho vyvlíkaly. Nebo na ženu, která byla na každé fotce v jiném převleku a k ní byl stručný popisek, například: „Žena profesionálka, tato žena postrádá sex appeal, většinou působí seriózně.“ Na další fotce byla zase žena, která měla místo zástěry přivázanou plotnu a k ní napsáno: „Žena hospodyně, stará se především o děti, nemá čas se starat sama o sebe.“ Přivedlo mě to na myšlenku, kolik rolí vlastně má žena a kolik se od ní toho očekává. Nechtěla bych nějak podceňovat muže, kteří mají též hodně rolí a nepředpokládá se u nich takový profesionální přístup úplně ve všem. Otázka je, jestli si za to my ženy můžeme samy, anebo je to od přírody dané. Koukala jsem se na obraz, kde si dívka na obličej nanáší bílou barvu a postupně na ní přidává stíny, rtěnku, řasenku. A ptala jsem se sama sebe, proč vlastně nestačí, že jsme samy sebou, takové, jaké jsme se narodily. Není to to nejkrásnější, co můžeme poskytnout? V dnešní době se může žena rozhodnout být taková, jaká chce být, nemusí stát doma u plotny a čekat na svého partnera. Ale taky může, když se jí to líbí, jenže jak to bude vnímat okolí, to je jiná otázka. Že je puťka, která se nedostane z domu a celý život čeká na svého partnera doma u plotny – ale co když to je její svobodné rozhodnutí? Při odchodu z výstavy jsem si uvědomila, jak jsem vlastně ráda, že jsem se narodila v této šílené době, kdy je na nás kladený velký nátlak společnosti, ale my samy se můžeme svobodně rozhodnout, jak prožijeme náš život. NATÁLIE LEDAJAKSOVÁ

O hloupé pradleně

š echny mé nevěry byly jako prázdné motýlí kukly. Mrtvé obaly, v nichž kdysi dávno zabouřil život – krátce a křehce. Ten den jsem se šel jako naoko projít. Měl jsem sraz v parku s jednou kyprou pradlenou, která sice nebyla moc výřečná, ale o to více to byla žena činu. Nejprve jsme odjeli bryčkou k ní domů, tam mi připravila horkou lázeň a následně mi naservírovala vynikajícího kohouta na víně. Když jsem ji obdařil nadlidskou náklonností, oblékl jsem si karmínově rudé roucho a mile se s ní rozloučil: „Už musím jít, mé dítě, budu na tebe myslet.“ Pradlena neodpověděla, pouze se na mě nepřítomně zašklebila. Bylo by dozajista kruté jí říci, že pokaždé, když se usměje, vypadá, jako by byla postižena lehkou mentální retardací. Úsměv se na její tučné tváři zlověstně vynořoval jako žraločí ploutev na klidné mořské hladině. Nedá se říci, že bych ten hloupý úšklebek neměl rád, já ho přímo nesnášel. Někdo se v tuto chvíli jistě zeptá, proč jsem se onou ženou vlastně zabýval, co jsem tam vůbec pohledával. Bylo to z čisté potřeby někým opovrhovat. Když někoho skutečně milujete, musíte i někým skutečným opovrhovat. BRUNO FERRARI

DEERHUNTER Why Hasn‘t Everything Already Disappeared? Na začátku musím napsat, že najít desku vyšlou zkraje roku 2019, která nebude debilní a naopak se bude jevit jako aspoň trochu zajímavá, byl docela tvrdej lískáč. Naštěstí se mi pod ruce připletla čerstvost od kvinteta z Georgie. Bystřejší z vás už teď pochopili, že novinka není debilní a bude asi i trochu zajímavá. Vskutku! Tahle parta funguje už od roku 2001, ale větší pozornosti se jí dostalo až po vydání alba Cryptograms z roku 2007. Srdce nejednoho příznivce psychedelickýho indie onehdá zaplesalo. A plesá i po dvanácti letech. I tentokrát se na novinku, v nejlepším slova smyslu, otiskl pohnutý osud kapely, které před lety tragicky zahynul basák a jejíž frontman trpí vzácnou genetickou poruchou. Na první poslech/ pohled deska zní bezstarostně, ale po chvilce zkoumání člověk přijde na to, že se v ní ukrývá něco bolestného a snaží se nenápadně prodrat na povrch. A v tom se skrývá, stejně jako na předešlých albech, největší síla WHEAD. Pokud chcete být veselý a smutný zároveň, schválně zkuste ulovit jelínka RP

30 – 31

únor/březen 2019

MUSIC

EMMA RUTH RUNDLE On Dark Horses Tuto Američanku z města andělů si musíte zamilovat. Pro její talent skládat silné písně a její suverénní, civilní a uvěřitelný přednes to nebude těžké. Dosavadní dvě sólová alba této členky postrockových Red Sparowes (vegetují ještě?) nejsou žádný rozjuchaný popík. Žádné načančané producírování pro efekt. Je to jen ona s kytarou a hlasem (dobře, a s doprovodnou kapelou). Něco mezi Marisou Nadler a Chelsea Wolfe. ERR je ten typ hudebnice, která si muziku i texty píše opravdu sama; když ji pozorujete při hraní i rozhovorech, cítíte její oddanost hudbě i jakousi sympatickou skromnost. Za pozornost stojí také album Salome jejího projektu Marriages a její vystoupení v rámci Audiotree Far Out či Audiotree Live na YouTube. ROT

MINI RECKY TROPICAL FUCK STORM A Laughing Death in Meatspace V bývalé britské trestanecké kolonii vypěstovali tři bábovky a jednoho předáka. K muzice. Kdysi si říkali Drones a stali se slavnými: prý top 100 australských kapel, invence, nápad i originál, merch se prodával vedle střídavého/stejnosměrného proudu, Nick s Kylie prcali na jejich koncertech, však to znáte. Jenže umělcům to nestačilo a museli přijít s další vyfikundací. Guru Gareth s cácorkou Fionou přibrali Ericu Dunn a Lauren Himmel, pozvali se na pivo a dali se do světadobývání s albem A Laughing Death in Meatspace. Znáte Creutzfeldovu-Jakobovu nemoc? Nevadí, protože kuru neboli „chechtavá nemoc“ anoncovaná v titulu alba je mnohem lepší. Jste členem guinejského kmene Fore a uctíváte své zemřelé tím, že je sníte. Ženy a děti si dají mozek, muži zbytky… a pak se zblázníte. Priony ve vyhnilých mozkovnách strávníkům způsobí dehydrataci, zápal plic, třes, nekontrolovatelné záchvaty smíchu a smrt. Nebo Tropical Fuck Storm a devět válů. Jednička je singlovka, pak přijdou krabičky i nám neznámé výdobytky hudebního inženýrství, druhé a třetí zpěvy, ptáci v oblacích a modré nebe. MD inzerce

PAUL MCCARTNEY Egypt Station V pořadí už osmnáctá (sic!) sólová deska vyšla Paulu McCartneymu. Nese celkem podivný titul Egypt Station. Už jen pro pořadové číslo by tahle nahrávka nemusela nikoho zajímat, opak je ale pravdou. Nové CD je velmi pestrou koláží všeho možného. Lze tu nalézt parafráze The Beatles, absolutní nesmysly, ve kterých se sir stylizuje do nečasového pop krále, rockové vypalovačky, které místy působí dost podivně, ale i songy, které jako by vypadly z avantgardní scény Německa 70. let. Egypt Station možná není deskou, která bude lámat poslechovost knihovny, je ale rozhodně velmi svébytným dokladem zajímavě rozkolísaného pohybu uvnitř hudební historie. OSE

WORK/SHOP

ONLINE www.strihovaspoluprace.cz @strihovaspoluprace

Petr Kalina

Vratislav Malý

Pussy Lover Ampersand Guitar Star ve škole života

alfasamec

Tématem tohoto čísla jsou ženy, proto se nabízí otázka: jaká je tvá nejoblíbenější mužská postava na hudebním poli? Sagvan Tofi. Měly by mít ženy právo volit, a pokud ano, proč? Spíš ne, nechodí volit ani kluci, tak proč by měly chodit holky? Měl jsi někdy sex se ženou? A jaké to bylo? Myslím, že ano, ale byla to jen chvilka. Kolik předsevzetí jsi už letos stihl/a porušit? Snědl jsem osm párků za jednu sobotu. Limit byl šest. Tak asi jenom jedno. List Jaromíra Soukupa / Ferenc Liszt? Ferenc nemá televizi a s Jaromírem jde Mlha, pro mě jasná Evropa s Jaromírem Soukupem. Žena u plotny / žena za pultem? Žena za pultem si neholila podpaždí, to by nešlo.

Měly by mít ženy právo volit, a pokud ano, proč? Stvoření, co si neumí vybrat boty v obchodě, auto a na pětkrát si vybírá kokota pro život??? O čem se tu jako kurva bavíme? Měl jsi někdy sex se ženou? A jaké to bylo? Mach die Munde auf!!! Udělám-se-a-vypadni styl. Kolik předsevzetí jsi už letos stihl/a porušit? To si děláš prdel, nebo něco bereš? List Jaromíra Soukupa / Ferenc Liszt? A uvědomili si svou nahotu, a proto se oba přikryli fíkovými listy. Eva „s“, nebo „bez“? Komplet? Žena u plotny / žena za pultem? Jakoby pod pultem. Žena na kolenou a ještě je prodavačka, vole! Chápeš, ne?

D1 / tankodrom? Tady nechápu, jestli je v tom rozdíl. Zimní radovánky / anální sex? Asi ten sex, když to musí bejt. Ale ono ani po tom sáňkování si jen tak nesedneš.

NKETA

Tématem tohoto čísla jsou ženy, proto se nabízí otázka: jaká je tvá nejoblíbenější mužská postava na hudebním poli? Jednoznačně naše vycházející newyorská hvězdička Kubiš aka John Weyne a jeho 100 důvodů… Million Reasons, chápeš, tvl?!!! https:// www.youtube.com/watch?v=LkcpmarTEPE

D1 / tankodrom? Takže bereš… Zimní radovánky / anální sex? Anál na ledu v iglú s tulení kožkou kol pasu za zvuku eskymáckých hymen.

Jaké hudební předsevzetí sis dal(a) do roku 2019?

Tomáš Ševčík řídící Besedy u Bigbítu

Jura Švehla muž zvuku

Síla Jednorožce Unicorn Power, prejnemámepsáttvořilka

Filip Lýsek ředitel Regionálního muzea v Č. Krumlově

Dal jsem si předsevzetí, že nebudu chodit na koncerty do O2 arény, kde se vždy jen naseru. A pak už to mé klasické předsevzetí, kdy se zoufale zamiluji do jedné až dvou kapel, které pak chci za každou cenu prosadit na Besedu, anebo jsem za nimi ochoten cestovat přes půl světa.

Chci být víc hudebnejší po celý rok, méně v práci a více se protančit životem.

Nevyjadřovat se negativně na adresu hudebního studia mýho kluka, který vzniká v našem bytě 1+1, a taky zjistit, jestli se dá poslouchat ještě víc smutnýho kántry.

Nevynechat, pokud možno, podzimní Contempuls. Zvýšit účast na programu Ostinato z 25 % na 50 %.

BUCHNER BRÜNDLER ARCHITEKTEN — KONSTELACE — KORELACE

WWW.DUMUMENICB.CZ

15.2. – 16.3. 2019 VERNISÁŽ VÝSTAVY: 14. 2. 2019 — 19H GALERIE SOUČASNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY / DŮM UMĚNÍ ČESKÉ BUDĚJOVICE

PŘEDNÁŠKA AUTORŮ 14. 2. 2019 — 17H STUDENTSKÝ KOSTEL SV. RODINY, UL. KARLA IV. 22, ČESKÉ BUDĚJOVICE