Milk & Honey #29 by Milk & Honey

NETUCTOVÝ BUDĚJOVICKÝ MAGAZÍN

ZDARMA DOSTUPNÝ NA SPRÁVNÝCH MÍSTECH

MILK & HONEY: VYCHÁZÍ V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH ŠESTKRÁT ROČNĚ | # 29 (29. 3. 2019) – DUBEN/KVĚTEN VYDAVATEL: MILK & HONEY, Z. S. IČ: 07719442

DESIGN: HELENA HRUŠOVÁ, SÁRA ŠÍMOVÁ, ZUZANA NEVAŘILOVÁ, ONDŘEJ SELNER

TÝM: ŠTĚPÁN BALÍK, NATALIE CZABAN, TOM CZABAN, MARTIN DVOŘÁK, HONZA FLAŠKA, ŠÁRKA KOTZINOVÁ, PETRA LEXOVÁ, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE, JIŘÍ PTÁČEK, ZDENĚK BRDEK, LUDĚK ČERTÍK FOTKY: HELENA HRUŠOVÁ, DENISA VESECKÁ, NIKA BRUNOVÁ DISTRIBUCE: MONIKA ZÁRYBNICKÁ, MARKÉTA KULÍKOVÁ KONTAKT: MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM, WWW.MLIKOAMED.CZ, facebook: MILK&HONEY, adresa: NOVÁ 21, ČB 370 01, MK ČR: E 2237

VYCHÁZÍ ZA PODPORY:

GALERIE SPECIALTY COFFEE

SOUČASNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY DŮM UMĚNÍ ČESKÉ BUDĚJOVICE

CON TENT INTERVIEW:

MARTINA SCHLEGELOVÁ BUDĚJCKÝ 4KY:

U RYCHTY

POEZIE:

LIBOR STANĚK

HUDBA:

ZDENĚK LIŠKA

8 18 22 26

EDITO RIAL

ohn Lennon kdysi prohlásil: „Nevěřte nikomu, komu je přes 30.“ O tom se dá jistě polemizovat, ovšem fanoušci, kteří jsou už skálopevně přesvědčeni Lennonovu myšlenku následovat, mohou být prozatím, co se týče našeho časopisu, v klidu – držíte v rukou „teprve“ 29. číslo Milk & Honey. V něm jsme po dlouhé době začali splácet určitý dluh jednak našim čtenářům, jednak také ideji tohoto magazínu být svého druhu kulturní revue s vazbami na České Budějovice – jinými slovy jsme se konečně dostali k tématu divadlo. Pojetí námětu tohoto čísla se nabízí samo, v krajském městě působí Jihočeské divadlo. Přinášíme například rozhovor s jeho uměleckou vedoucí činohry Martinou Schlegelovou, v reportáži jsme se mimo jiné pokusili nastínit problematiku výstavby nové divadelní budovy na Mariánském náměstí, zároveň jsme zrecenzovali březnovou premiéru hry Ďáblův sluha. Článků věnujících se (nejen) divadlu (a to i v obecné či naopak nezvyklé rovině) však číslo nabízí víc. Zůstávají též klasické rubriky, z nichž některé jsme protentokrát nepatrně rozšířili (hudba) a jiným jsme přidali na kulturně kontextové hloubce (film). Zároveň máme radost, že stejně jako v minulém čísle vám nabízíme ochutnávku poezie z pera jihočeského autora – dnes od Libora Staňka, kytaristy a textaře kapely Sýček. MAD

PS: Příštím, 30. číslem pravděpodobně nastane v podobě časopisu pár změn, ty jsme ovšem důkladně promysleli a zohlednili jsme při jejich koncipování zpětnou vazbu od vás, našich čtenářů. Máte se tedy na co těšit. A ostatně, my také.

COVER ART:

LENKA GLISNÍKOVÁ

tudentka posledního ročníku v Ateliéru fotografie na pražské UMPRUM se narodila v roce 1990. A právě galerii této školy spolu s Taniou Nikulinou při příležitosti společné výstavy zabydlely tapetami, koberci, polštáři a dalšími rekvizitami. Takto vytvořily prostor na pomezí domova a show roomu, který má sloužit k relaxaci a aktivaci návštěvníků. Ti ho mohou všemožně užívat, navléct se do připravených kostýmů a stát se činnou součástí. Z výstavy Variations on Relations (do 20. dubna) vzešel také motiv pro obálku divadelního čísla Milk & Honey. Jedná se o fotografii jedné z papučí, drobného autorského objektu, na výstavě však významné úlohy. V souvislostech s tématem tohoto čísla poukazuje na samotnou hranici mezi všednodenností a divadelností, jejíž překračování, ověřování a pokoušení je nedílnou součástí lidské potřeby „hrát“ či „hrát si“, a tedy i naší „potřeby divadla“. JPT

JAK SI ZÍSKAT PUBLIKUM Jan Flaška

4-5

duben/květen 2019

THEATRE

hoj všichni! Občas je i obyčejný člověk, jako jsem já nebo vy, donucen k tomu, aby vylezl na pódium, a je fajn, když se ve světle reflektorů chová pokud možno tak, aby nebyl ihned po vystoupení nucen změnit účes, identitu a pohlaví. Naštěstí pro obyčejné lidi, jako jsem já nebo vy, existují osvědčené triky, jak si publikum získat. Používají je ti nejostřílenější pódioví matadoři a znáte je z pódia ve vaší sokolovně nebo z obecního kulturáku. Pojďme si je zopakovat! Tak tedy: stojíte na pódiu. Je celkem jedno proč, ale dejme tomu, že máte uvést pár účinkujících. Pro začátek své diváky přivítejte. Použijte třeba „Vážené dámy, vážení pánové“ (pokud jste Ladislav Špaček nebo Marek Eben), „Ahoj všichni!“ (chcete-li být neformální, ale i tak trochu skaut, katolík nebo učitel), „Zdar, kokůtci a smažky!“ (pokud chcete publiku ukázat, že to máte na háku a u řiti). Kdysi oblíbené „Čau lidi!“ dostalo v poslední době tak nepěknou pachuť, že bych ho radši vůbec nepoužíval. Bedekry správného vystupování zdůrazňují, že je důležité hned na začátku publikum zaujmout, překvapit nebo šokovat. Jistěže byste mohli vrazit na pódium úplně nazí, jen v gumové masce Václava Klause ml. a s vyuzeným tolstolobikem přivázaným na každé chodidlo lidským střevem, ale – upřímně – jde o hodně laciný způsob, jak publikum zaujmout. Šokovat lidi funguje vždycky jenom chvíli. Navíc nechcete, aby si vás všichni pamatovali jako gumového Václava Klause ml. s tolstolobiky atd. Pódioví matadoři řeší problém se zájmem

publika jinak – hned zkraje programu s ním navážou kontakt a snaží se ho tzv. „rozpumpovat“. Matador (začíná pumpovat): „Tak co, jste připraveni na skvělou šou? Jdeme na to?“ Random pán ve třetí řadě (vlažně): „Jo.“ Někdo si odkašle, ozve se cinknutí zprávy v Messengeru. V zadní řadě komusi upadne zapalovač. Matador (stále ještě pumpuje): „No tak snad ještě jednou! Jdeme na to?!“ Publikum (už hlasitěji): „Jo!“ Matador (pumpuje, co to dá): „JENŽE JÁ VÁS VŮBEC NESLYŠÍM, VY TU SNAD SPÍTE NEBO CO? TAK CO, PŘIPRAVENI?!“ Publikum (teď už se fakt snaží řvát): „JO!“ Matador (huláká, div si nevykloubí čelist): „JSTE PŘIPRAVENI?! TADY NENÍ SLYŠET!!!“ Publikum (řve jak kráva): „JO!!!“ Ozývá se už i pískání, dupání a lékařská doporučení („Nech si vyčistit uši, kreténe!“). Právě teď nastal ten pravý čas uvést prvního vystupujícího. Bohužel, leckterý moderátor se nedokáže vzdát svých patnácti vteřin slávy a dál pumpuje publikum s afektovanou intonací člověka, jemuž někdo drtí varlata: „TADY ALE FAKT NENÍ NIC SLYŠET! JSTE PŘIPRAVENI?!?!!!“ V tuhle chvíli začíná být část diváků nervózní, protože se zdá, že namísto příjemného kulturního zážitku budou nuceni strávit zbytek večera zoufalým řvaním slova „jo“. Pokud moderátor, zpitý vlastním úspěchem, nepřestane ani v tuhle chvíli vyřvávat z pódia své „TADY NENÍ NIC

SLYŠET!“, hrozí, že někomu v hledišti naběhne žíla, vyleze na pódium a přesvědčí ho pěstí, aby uvažoval o změně povolání. Takže buďte opatrní. Máte-li rozehřáto, může program začít. Trému už teď mít nemusíte. A věřte mi, že když své vystoupení nebudete zbytečně natahovat, půjde to víceméně samospádem. Poslední úskalí vás čeká až v samém závěru – totiž jak se s publikem správně rozloučit. Ale ani to není složité. Řekněte jim prostě „Díky, byli jste skvělí!“, a to přesto, že to nemusí být úplně pravda. Možná by bylo přesnější něco jako „Díky, byli jste... docela... docela to ušlo. Myslel/a jsem, že vás přijde víc a že budete trochu víc reagovat, ale co čekat od lidí, kteří nerozeznají Macbetha od spastického lachtana a nejspíš dostali vstupenky zadarmo od kamaráda, co musel zůstat doma se zvracejícím děckem.“ Možná by to bylo pravdivější, ale vaším úkolem je diváka vychovávat a motivovat a ne ho ponižovat. Je hezké ho příručkově namotivovat lží, že je skvělé publikum. Tříleté dítě přeci taky pochválíte, jak „nádherně maluje“, i když jen počmáralo leták, snědlo dvě voskovky a třetí má rozjedenou. Přirozeně je možné, že publikum ve skutečnosti bylo skvělé, to jenom vy jste svým trapným, upoceným výstupem totálně zbodali večer všem vystupujícím, sobě i všem lidem v hledišti. Dokonce je to pravděpodobnější. Ale to nevadí, příště to určitě zvládnete, když se budete řídit mými radami. Díky, byli jste skvělí!

MUSÍ SE TI VYMĚNIT BUŇKY V TĚLE Jan Flaška David Konečný

Rozhovor se spisovatelem Janem Němcem Myslíš, že je česká literatura ve srovnání s literaturami jiných zemí něčím specifická? Občas se říká, s odkazem na Haška a na Hrabala, že základem české literatury je hospodská historka. Něco na tom je, i dnes bys takové autory našel, například Petr Šabach výrazně těžil z podobné poetiky. Ale je to jen jeden rys české literatury – ta je ve skutečnosti naštěstí spíš různorodá než specifická. Mně osobně je bližší třeba kunderovská linie než to pábitelství, zajímá mě myšlení ve formě románu. Milana Kundera je specifická postava, spousta lidí ho miluje, jiní se vůči němu vymezují. Těžko v dějinách naší literatury hledám osobnost, která by v nás Češích vzbuzovala tolik emocí. Snad s výjimkou Hanky a Lindy a jejich Rukopisů... Milan Kundera je pro všechny srozumitelný referenční bod, proto se na něj tak často odkazuje. A zároveň je něco jako nepřítomný otec současné české literatury, proto ty emoce. Vždycky mě překvapovalo jejich rozpětí, zvlášť u intelektuálů, kteří se obvykle snaží projevovat spíš blazeovaný nadhled. Ale Kunderu část lidí v literární obci adoruje a část ho vůbec nemůže vystát. Podle mě máme ke Kunderovi opravdu trochu dětský vztah. Až si uvědomíme, že nám jako rodič nic nedluží, možná sami dospějeme. Podle čeho si vybíráš knížky, které čteš? Čím se – pro tebe osobně – vyznačuje dobrá knížka? Nejspíš tě zklamu, ale ani já žádný zaručený recept na výběr knížek nemám. Jsou samozřejmě spisovatelé, na které se dá víceméně spolehnout, ale i ty si každý musí najít sám.

Jinak je to vysloveně metoda pokusu a omylu. Čím se vyznačuje dobrá knížka? Tím, že tě nutí číst ji dál a dál. A jak to dělá? Když pominu běžné řemeslné triky, je to různé: ukazuje ti svět, jak ho neznáš, ví o tajemstvích, která skrýváš i sám před sebou, vyjadřuje tvoje niterné přesvědčení, baví tě atd. Ale všechno jsou to relační věci a to je asi důležité: tajemství textů podle mě je mezi autorem a čtenářem. Spousta lidí (včetně mě) čte občas populární literaturu. A spousta lidí (včetně mě) nad ní ohrnuje nos. Nicméně podle výše zmíněné definice může člověk i v mainstreamu narazit na „dobrou knížku“, nebo ne? No, já občas taky ohrnuju nos. K tomu, že jsi v určitém oboru profesionál, určitá náročnost a vybíravost patří. Flaubert jednou řekl něco v tom smyslu, že většina knih je poplatná předsudkům svých čtenářů – to je, myslím, docela dobrá definice velké části mainstreamu. Myslím, že dobrá knížka by měla spíš něco otevírat nebo zpochybňovat než tě potvrzovat v tom, co už víš. Nebo si myslíš, že víš. Jak je na tom současná česká literatura v zahraničí? Čte ji vůbec někdo? Americký bohemista Alex Zucker používá boxerskou terminologii, když říká, že česká literatura dává rány nad svoji váhu. Tím se chce říct, že jsme malá země, kde se mluví jazykem, který nikdo kromě nás neumí, takže nelze čekat, že někoho knokautujeme v prvním kole. Dostat se z malého jazyka, jako je čeština, do velkého jazyka, jako je španělština nebo angličtina, je daleko těžší než opačně. Jdeš zkrátka hodně do kopce, proti zákoni-

tostem trhu. Takže prozaických titulů, co se ročně přeloží z češtiny třeba do té španělštiny, bude míň než deset. A překladatelé, kteří jsou toho schopní, jsou dva až tři. Ale občas se něco podaří. Moje Dějiny světla teď třeba vyšly ve Španělsku a vysloužily si celostránkovou recenzi v El País, nejčtenějších španělských novinách se skoro půlmilionovým nákladem. Před deseti lety ti vyšla knížka skvělých povídek Hra pro čtyři ruce, v roce 2013 pak zmiňované Dějiny světla, životopisný román o Františku Drtikolovi, který získal Cenu EU za literaturu. Ale od té doby nic – proč ses odmlčel? Pro mě jsou knížky něco jako partnerské vztahy. Něco, čím dlouho žiješ, co tě mění, a když to jednou za čas skončí, nevrhneš se hned do jiné náruče. Jsou to zkrátka delší cykly, musí se ti vyměnit buňky v těle, abys viděl a napsal zase jiné věci. Ale letos v září mi vyjde obsáhlá próza s názvem Možnosti milostného románu. Bude o lásce a o psaní.

Jan Němec Spisovatel a redaktor nakladatelství a časopisu Host se narodil v roce 1981. Žije střídavě v Brně a v Poličce. Napsal knihu povídek Hra pro čtyři ruce (2009) a obsáhlý román o životě fotografa a duchovního hledače Františka Drtikola Dějiny světla, za nějž získal Cenu EU za literaturu a který se dočkal překladu do osmi jazyků. Je zakládajícím členem Asociace spisovatelů, na podzim chystá novou knihu. A budějckému publiku se představí v rámci festivalu Literatura žije!, který proběhne od 24. do 26. dubna 2019.

Foto: Lenka Pužmanová / Úprava: Ondřej Selner

DIVADLO NA MARIÁNSKÉM NÁMĚSTÍ

LUKÁŠ PRŮDEK: JE TO BUDĚJOVICKÝ EVERGREEN

6-7

duben/květen 2019

THEATRE

Martin Dvořák

ejprve krátký exkurz do historie. V místě dnešní historické divadelní budovy postavil městský pivovar v roce 1763 skladiště piva. O rok později zde vzniklo prosté, dřevěné divadlo, v němž se až do roku 1817 hrálo jen německy. K otevření nové divadelní budovy došlo 26. prosince 1819 – letos tedy slavíme 200 let historické budovy. Vznik instituce Jihočeského divadla (původně ještě s přívlastkem „Národní“) datujeme na 6. září 1919 – tudíž tento rok slavíme také 100 let Jihočeského divadla (JD). A náhoda tomu chtěla, že na letošek také připadá výročí 70 let Malého divadla. Na jedno divadlo pořádná porce oslav. Jak budou vypadat? A jak se jich patrně největší kulturní instituce ve městě zhostí? Vcelku dost impozantně. V září proběhne imerzivní představení Camp Q na budějovické náplavce. Na říjen se chystá výstava o divadle, jejíž součástí bude i křest připravované knižní publikace o něm. To nejzajímavější však přijde v listopadu – vybudování a otevření dočasné scény, která ponese pojmenování Bouda a jež bude stát na Mariánském náměstí. Smysl Boudy však nespočívá pouze ve snaze přidat na velkoleposti oslavám důležitých výročí. Přidanou hodnotou vzniku tohoto prozatímního prostoru je snaha upozornit na nutnost vzniku nové divadelní budovy, o které se v Budějovicích víceméně mluví už nejméně půl století. „Název Bouda pochopitelně odkazuje k historii Národního divadla v Praze. To označení v sobě nese určitou naději, že jednou se to nové divadlo skutečně postaví a bude tu

mít své regulérní místo,“ říká Lukáš Průdek, jenž v době otevření Boudy bude ředitelem Jihočeského divadla už pátým rokem.

Mariánské náměstí ožije Boudou S Boudou to nakonec bude trochu jinak, než jak to bylo kdysi v minulosti prezentováno v tisku. Jihočeské divadlo je příspěvkovou organizací, proto podléhá zákonu o veřejných zakázkách. „Plánovali jsme Boudu postavit z lešení a kontejnerů, ale ukázalo se, že v tom komplikovaném zákoně bude těžké ji zařadit do správné kategorie, kterou zákon upravuje,“ vysvětluje Lukáš Průdek důvod, proč původně avizovaný květen jako termín začátku stavby už neplatí. „Naskytla se jiná možnost řešení. Bouda bude formálně stan, nepůjde o stavbu. Na pohled pořád půjde o ‚boudu‘, akorát bude mít plachtové zastřešení a stěny nikoliv z kontejnerů, ale ze dřeva.“ Divadlo si stanový skelet zapůjčí od jiné organizace, což znamená, že v perspektivě zákona tím odpadne řada úmorných legislativních kroků. Ředitel divadla je navíc spokojen s tím, že „nová“ Bouda bude splňovat všechny požadavky na původní stavbu – především půdorys se téměř nezmění (bude 30 x 16 m). Termín realizace prvního vystoupení v Boudě se sice posunul z října na listopad (dříve si totiž konstrukci nelze vypůjčit), to se ale do harmonogramu oslav naštěstí hodí. „Chceme Boudu otevřít 21. listopadu Smetanovou operou Dalibor,“ přibližuje Lukáš Průdek první chystané představení, jehož

výběr není náhodný – Daliborem zahajovalo Jihočeské divadlo svou činnost před sto lety. V Boudě proběhne zhruba 40 představení, každý ze čtyř souborů pro tuto scénu chystá po jedné premiéře, z nichž každá bude uvedena do konce roku. Než na konci ledna Bouda zanikne, budou v ní účinkovat i hostující soubory, s nimiž se v současné době domlouvá spolupráce. Bouda není pro Lukáše Průdka spjata pouze s divadlem jako takovým, objekt má rozvířit i debatu ohledně samotného náměstí a jeho sepjetí s dlouholetým záměrem nové divadelní budovy: „Mariánské náměstí je podle mě velmi hodnotný prostor města, který ale není adekvátně využíván. Je tam parkoviště, malý park a zatravněná část. Ale v zásadě je to proluka ve městě. V 60. letech tam mělo být postaveno divadlo, tak se tam zbouraly dva domy. Ale od té doby náměstí vypadá, jak vypadá.“

Nová budova – dvě varianty Historická budova divadla v 70. letech vyhořela. Tehdy se stavěl Dům kultury Metropol, jenž se tím pádem během výstavby pozměnil – namísto kina se vybudovalo menší zázemí a divadlo se přesunulo tam. Když se vyhořelá stavba v 80. letech rekonstruovala, město přislíbilo, že někdy po roce 2000 bude na Mariánském náměstí stát nová budova. „V tomto ohledu je to takový evergreen, který se nikdy neuskutečnil,“ krčí Lukáš Průdek rameny. Věci už jsou ovšem v pohybu. V současnosti vzniká studie, která pomůže nadefinovat, co má v sobě nové divadlo obsahovat. V principu se uvažuje o dvou variantách. 1. V novém domě budou sídlit soubory opery, baletu a Malého divadla spolu s Jihočeskou filharmonií (JF). 2. V budově by spolu s JF účinkovaly všechny soubory JD včetně činohry. Studie, jež by měla být dokončena v létě, si klade otázku, jak by divadlo v nové budově mohlo fungovat v rámci obou variant. Jde v ní především o řešení počtu sálů a kapacity hledišť, počtu zkušeben a skladovacích prostor a jaké by byly investiční a provozní náklady. „Ten nový dům má být v první řadě substitutem za Metropol,“ uvádí Lukáš Průdek zásadní problém působení v Domě kultury, „pro operu a balet tam ty prostory pronajímáme, ale zázemí tam není dobré. Navíc nejsme svými pány, co se týče příprav hracích termínů, protože provoz v Metropolu neumožňuje plánovat na víc jak čtvrt roku dopředu.“

Historická budova – strastiplný provoz Současná divadelní budova v sobě snoubí několik nedostatků a k bezstarostnému provozu má JD daleko. „Ten dům nikdy nevznikl na zelené louce. Divadlo navíc rostlo jakoby živelně, pořád se přistavovalo a dnes v sobě integruje tři budovy, je to šílené bludiště. Není tu dostačená kapacita skladů na všechny dekorace, ty se co dva dny převáží ze skladů externích a pak zpátky. Druhá věc je, že tu není dost zkušeben na to, aby tu pohodlně působily tři soubory,“ vyjmenovává Lukáš Průdek. Největší privilegium má baletní soubor, který jako jediný má vlastní zkušebnu, její prostor však neodpovídá prostoru jeviště, kde se vystupuje. „Tanečník vlastně pracuje s fyzickou pamětí,

potřebuje vědět, že když má udělat nějakou figuru, má na to ten prostor. V baletní zkušebně, co máme, je ovšem proměnlivá výška stropu, místy má dokonce jen dva a půl metru,“ říká ředitel JD s trochou hořkosti v hlase. S ještě většími problémy se potýká operní soubor. U opravdu velkých představení se tzv. sedací zkoušky musí konat v pronajímaných prostorách Metropolu nebo Slavie, což obnáší transport všech hudebních nástrojů, přichystání prostoru a téměř 150 židlí a poté úklid a přepravu zpět do historické budovy. „Jsou z toho hrozné náklady a velké organizační překážky, co je třeba překonat,“ objasňuje syn významného operního pěvce a režiséra Josefa Průdka. Také diváci jeden z nedostatků historické budovy dobře znají. Balkony v hledišti padají dopředu a směřují dolů, průhled ze zadních řad balkonů je tedy ukrojen. S novou budovou na Mariánském náměstí se počítalo už dávno, jeviště v historické budově proto mělo původně sloužit pro loutková představení. Z toho důvodu je prostor opony tím jediným, na nějž je dobře vidět z jakéhokoliv místa v hledišti. „Na určitý druh loutkového divadla je ten sál udělán docela chytře,“ míní Lukáš Průdek bez jakékoliv ironie.

Co bude dál? Po vyhotovení studie se zřizovatel divadla, tedy město, musí se zástupci JD a JF dohodnout na dalším postupu. Na rozhodnutí města pak také bude záležet, co se stane s historickou budovou. Ředitel JD si dovede představit, že pakliže by se činohra do budovy na Mariánském náměstí nestěhovala, historická budova by plně vyhovovala potřebám právě tohoto souboru: „Už nějakou dobu máme studii na rekonstrukci, která by baletní zkušebnu, z níž by se stala zkušebna činoherní, zvětšila a zároveň by rozšířila hlediště na více než 300 míst. Byl by to krásný činoherní dům s tou historií, co ta stavba má a co je spojená i s historií města. Například divadelním domem prochází městské hradby, to málokdo ví. Přímo vedle jeviště je dokonce stará hradební bašta. Takže genius loci tu je, ale je zakrytý tou rekonstrukcí z 80. let.“ Nicméně v Českých Budějovicích každá větší kulturní vize nutně naráží na přinejmenším rozpačité precedenty z minulosti. Stačí připomenout neuskutečněnou stavbu koncertního a kongresového centra známého pod označením Rejnok nebo už delší dobu evidentní fakt, že vedení města nemá ponětí, jak vyřešit situaci kolem rekonstrukce a provozu Slavie. Na otázku, zda se nebojí krachu tolik ambiciózního projektu, jako je nová divadelní budova na Mariánském náměstí, však Lukáš Průdek odpovídá s jednoznačnou rozhodností: „Kdybychom to v obavě z toho, že se to nepovede, kdybychom to kvůli tomu ani nezkusili, tak je to úplně bez šance, že by se tady kdy co postavilo. Ta tužba po nové budově se prolíná vlastně celou stoletou historií Jihočeského divadla.“ Po chvilce zamyšleného ticha dodává: „Divadlo je práce, kterou děláte, protože to máte rád. Lidé, co to dělají, chtějí být zaplacení, to ano. Ale pořád to není ten typ práce, kterou děláte jen proto, že vám jednou za měsíc přijde výplata. Divadlo je práce, kde vám jde o nějaký společný výsledek.“

THEATRE

JIHOČESKÉ DIVADLO BY MĚLO BÝT HRÁČEM NA MAPĚ ČESKÉHO DIVADLA Rozhovor s Martinou Schlegelovou Martin Dvořák

8-9

duben/květen 2019

Nika Brunová

Dnes, kdy probíhá náš rozhovor, je pondělí a v pátek se koná premiéra nové hry ve vaší režii [Ďáblův sluha]. Co se vám před premiérou honí v hlavě? Toho je vždycky hodně. Jsme ve fázi, kdy jdeme do první hlavní zkoušky. To je zkouška, kde jsou poprvé dohromady všechny komponenty, světla, scéna, kostýmy, zvuk… Také kompars, pokud se s ním pracuje, je kompletní a podobně. Člověk toho v tu chvíli musí hlídat strašně moc, protože poprvé vidí, jak to funguje nebo nefunguje dohromady. Jako laikovi mi přijde, že čtyři dny jsou na tolik práce poměrně málo. To je standardní, bohužel [smích]. Do té doby si člověk hodně věcí představuje

v hlavě, i když samozřejmě třeba tu scénu už viděl na technické zkoušce, světla už taky párkrát viděl… ale takhle dohromady to všechno najednou vidí až čtyři zkoušky před premiérou. Takže na pozornost jsou to hodně náročné zkoušky [smích]. V rámci dramatiky jste žena mnoha profesí – vystudovala jste dramaturgii, režírujete, v současnosti v Jihočeském divadle děláte uměleckou šéfku činohry, máte za sebou i pedagogickou činnost na DAMU. Přitom se o vás příliš neví, že jste i doktorkou v oboru teorie a praxe divadelní tvorby. Co vás přimělo k tomu si rozšířit vzdělání skrze badatelskou činnost?

Naše magisterské studium bylo opravdu hodně zaměřené na praxi, od prvního semestru jsme spousty hodin věnovali praktickému „vyrábění“ divadla, což je samozřejmě nutné, pokud se to má člověk za ty čtyři roky naučit. Jenže když bylo hotovo, uvědomila jsem si, že mi určité vzdělání chybí, že v mnoha oblastech jsem skončila maturitou na gymnáziu a už jsem se jim potom nevěnovala. Cítila jsem tedy potřebu se trochu dovzdělat [smích]. Takže jsem se přihlásila na doktorské studium na DAMU, abych měla možnost ještě chvíli s tím svým vzděláním něco dělat. Existuje nějaký klíč, podle něhož si vybíráte dramata, která režírujete?

Vždycky to záleží na tom, pro které divadlo, respektive pro jaké diváky to dělám. Ten záběr mám vlastně dost široký, hodně jsem se zabývala současnou dramatikou a ráda zkouším žánrové věci, od muzikálu po detektivky. V souvislosti s vaší odpovědí mě napadá, do jaké míry lze třeba v Jihočeském divadle reflektovat současná náročnější témata? Je jihočeské publikum náročné? Podle mě je zdejší repertoár už dlouhodobě velmi progresivní. Je tomu tak už od éry Martina Glasera a Olgy Šubrtové. Myslím, že zdejší publikum je zvyklé přijímat docela široké spektrum dramatických děl. Samozřejmě je ale důležité, že jsme veřejné divadlo a musíme uspokojit různé skupiny diváků, a to nejen města, jsme zároveň krajské divadlo. Je důležité správně komunikovat, pro koho je která inscenace určená a jakým způsobem v tom kterém tvaru pracujeme. Teď před námi stojí těžké úkoly, jako je třeba reforma předplatného a větší profilace těch dvou prostor, které máme k dispozici, velkého sálu a sálu Na Půdě – abychom diváky lépe zorientovali, aby věděli, co je čeká, když sem přijdou, a aby si mohli vybrat. Tvář regionálního divadla se asi nehledá snadno, že? Každý divák si najde to svoje, ale je těžší vytyčit, jestli nějaký divák může jít do divadla úplně na cokoliv. V popisu práce regionálního divadla je, aby oslovovalo a bylo schopné uspokojit poptávku širokého spektra návštěvníků. To zní možná trochu nebezpečně. To možná ano, ale tak to prostě je. Oni nás platí ze svých daní proto, abychom jim poskytovali tuto veřejnou službu. A to je samozřejmě něco jiného, než když člověk pracuje například v prostředí malého pražského divadla, které má konkrétní specifickou dramaturgii a je zacílené na úzkou skupinu diváků. Tam se potom pracuje trochu jinak. Ale v městském divadle ten repertoár musí být schopný uspokojit co nejširší spektrum diváků. To neznamená, že se jim má podbízet nebo kopírovat to, co hrají soukromá divadla. To určitě ne. Jde jenom o to, že ta nabídka má být mnohostranná. V Česku se občas mluví o tom, v čem všem nám oproti zbytku světa ujíždí vlak. Jako expertka na současnou světovou dramatiku, řekla byste, zda je na tom, co se týče divadelní scény, něco pravdy? V oblasti současné dramatiky máme oproti zbytku Evropy tu podporu takovou lehce podprůměrnou. Nemluvím jenom o státech, kde se se současnou dramatikou pracuje

skvěle, jako jsou třeba německy mluvící země. Mluvím třeba i o zemích, jako je Rumunsko nebo Finsko, kde mají také vypracovanější systém podpory a rozvoje nových talentů. To my bohužel nemáme, i když se situace dost výrazně zlepšila. Teď mluvím o posledních patnácti letech, kdy mám možnost to sledovat. Ta situace je lepší, ale pořád to ještě není ani evropský průměr. Takže ano, třeba v tomto nám ten vlak ujíždí. Ale jsou i další věci, například strašná podfinancovanost divadel, a to opět klidně jen ve srovnání se zeměmi Visegrádu, kdy ze všech těch čtyř zemí máme nejnižší platy a honoráře. Takže se samozřejmě často stává, že lidé od nás odcházejí pracovat do Polska; a naopak je třeba velký problém sem dostat slovenského režiséra, protože proč by tu dělal za poloviční peníze, že? Čili v těchto oblastech máme co dohánět. Můžeme z hlediska toho samotného českého „rybníčku“ mluvit o podobných rozdílech i mezi regionálními scénami a těmi zavedenými velkoměstskými? Je to paradoxní, protože ty peníze, které jdou do regionálních scén (ne ve všech regionech, ale v některých ano), bývají lepší než ty, které dostávají některé příspěvkové organizace v Praze. A to už vůbec nemluvím o nezávislém divadle, jež je financováno z grantů – tam je to strašná bída. Těch peněz v regionech, kde mají osvícené vedení města, je na české poměry dost a dá se s nimi hospodařit. Problém bývá to, že kraje se často nezapojují, jak by měly. My máme v Budějovicích jednu výhodu, tou je točna na Krumlově, která Jihočeské divadlo z velké části spolufinancuje. Takže jsme poměrně soběstační. Nebo lépe řečeno soběstačnější, než je jinde v naší zemi průměr jiných kamenných divadel. Kdyžtak mě opravte, pokud se mýlím, ale mám pocit, že v Čechách se dá mluvit o jisté tradici toho, že divadla byla a jsou jakýmsi hlasem doby, s velkým společenským významem. Je to platné i v dnešní době? Myslím, že určitě ano. Dokonce bych řekla, že v posledních pěti šesti letech těch her se společenskou nebo politickou tematikou přibývá. A evidentně je po nich poptávka, protože se na ně chodí. Ostatně my jsme tady teď čerstvě uvedli Elity [hra Jiřího Havelky o elitách komunistického režimu, jež se byly schopny bezproblémově zavést i v polistopadovém zřízení v klíčových ekonomických a politických pozicích, pozn. redakce]; a od podzimu, kdy byla premiéra, je ta inscenace vyprodaná, zájem o ni tedy je.

Smlouvu s Jihočeským divadlem máte uzavřenou nejméně do roku 2023. Z vaší pozice umělecké vedoucí činohry – kam se budete snažit za ty čtyři roky dospět a co na té cestě budou největší výzvy? Není to nic překvapivého. Chtěla bych, aby se podařilo lépe vyprofilovat nabídku – to mimo jiné znamená, jak už jsem o tom mluvila, aby tu vznikl trochu jiný systém předplatného, který by víc reflektoval to, že oslovujeme různé cílové skupiny. Pak bych ráda, aby se podařilo vyprofilovat scénu Na Půdě jako takový nezávislý studiový prostor, kde se kromě divadla dají dělat i jiné věci. „Půda“ by měla být takové živé kulturní centrum, žádný uzavřený sál, kam se pouze večer jde na divadlo. Soubor je ve velmi dobré kondici, ale stejně ho chci dál rozvíjet. Už teď jsou reakce příznivé; i z řad kritiky se začalo v posledním roce ozývat, že je ten soubor silný. Také se budu snažit, aby se podařilo udržet náročnější repertoár, jenž tady má tradici. Chci pokračovat ve všech linkách, které tady mají smysl, to znamená dál uvádět žánrové věc nebo klasiku, ale zároveň klást důraz na současnou tvorbu. Protože co si budeme povídat – ty hry, které vznikají tady a teď, mají k divákovi bezprostřednější vztah a snáz mluví o tom, o čem je potřeba mluvit. Byla bych ráda, kdyby se nám do budoucna podařilo uskutečnit i nějaké rezidence, aby autoři psali přímo pro Jihočeské divadlo. Chtěla bych iniciovat víc koprodukcí. To už se letos daří, protože koprodukujeme projekt pro českou expozici na Pražském Quadriennale [světový festival divadelní scénografie, architektury a designu, pozn. redakce] s dvěma dalšími divadly. Jinými slovy chtěla bych, aby Jihočeské divadlo bylo hráčem na mapě českého divadla, který bude přesahovat jihočeský region. Myslím, že prozatím se to během prvního roku, co tu působím, podařilo nastartovat. Začíná jaro – máte už aspoň obrysy nějakého plánu, co bude v příští sezoně? Máme. Dokonce už máme víceméně hotovo. Nechci narušovat strategii našeho obchodního oddělení, takže nemůžu moc prozrazovat. Ale možná můžu říct alespoň to, že v září sem přivezeme na dvě unikátní představení obrovskou performanci z Pražského Quadriennale, o které jsem mluvila. Účinkuje v ní asi 70 herců, trvá to přes sedm hodin. Půjde o imerzivní divadlo, což znamená, že divák chodí a sám si vybírá, kde se bude pohybovat v rámci velkého herního pole, které bude mít podobu obrovského fantazijního tábora pro mimozemské uprchlíky z cizích planet. Hned nato naváže v listopadu projekt dočasného divadla na Mariánském náměstí,

10 - 11

duben/květen 2019

THEATRE

jež se bude nazývat Bouda. Všechny soubory pro Boudu připravují premiéry, třeba činohra chystá Bertolta Brechta. Všechno, o čem hovoříte, plně souzní s tím, co jste napsala ve své glose do Divadelních novin zkraje února. V ní píšete o tom, kam by se regionální divadla mohla ubírat a kam by mohla směřovat. Zmiňujete tam čtyři základní pilíře takového směřování: otevřenost, spolupráci, genia loci a rozvoj publika. Asi to vnímáte tak, že tyto čtyři dominanty jsou nutně propojeny, že? Ano. Mám za to, že to jsou v podstatě čtyři aspekty jednoho směru, o kterém si myslím, že je potřeba se jím v rámci divadel (a nejen těch regionálních, ale vůbec všech veřejných divadel) ubírat. Ten směr do značné míry kopíruje to, co se děje v rámci divadel v německy hovořících zemích už od roku 2000. To znamená, že se ty velké domy otevírají, a to i v uměleckém slova smyslu, jsou totiž schopny přijímat impul-

zy i z nezávislé sféry. Navíc koprodukují s festivaly, se zahraničím a tak dále. Zároveň se ale otevírají směrem k městu jako takovému, k tomu místu, kde působí. Stírají se rozdíly, divadlo už není „zlatý stánek“, „kaplička“, co je zavřená a otevře se jen večer, aby lidi získali dávku svého „velkého“ umění a aby je pak zase rychle vyhodili ven. Je to přirozené kulturní centrum, nebo ještě lépe společenské centrum, kam se prostě chodí. Podstatné jsou pro to kavárny, bary a podobně [smích], protože díky tomu to místo získává svůj běžný, všední život. Důležité jsou také doprovodné programy – jsem například ráda, že tady máme Ateliér 3D, kam je možné chodit na workshopy, kam můžou děti i dospělí. Teď jsme tam třeba jako doprovodný program k inscenaci Elity pořádali s Ústavem pro studium totalitních režimů přednášky pro učitele dějepisu. To už samozřejmě dalece přesahuje nějakou úzce vyprofilovanou divadelní činnost, ale je to prostě něco, co divadlo může městu na-

bídnout. Může nabídnout prostory, může kolem sebe shromažďovat různé impulzy a probouzet kulturní, společenský život města, a to je podle mě strašně důležité. Taková otevřenost se může jevit jako velmi odvážná myšlenka. Je nějaká hranice, jak daleko v té otevřenosti lze zajít? To se ukáže. Myslím, že ta hranice vždy souvisí s nabídkou a poptávkou. To znamená, že natolik, jak moc nás město bude chtít mít otevřené, a tak, jak moc budeme schopni tomu přizpůsobovat náš provoz – pak do té míry otevření budeme.

MARTINA SCHLEGELOVÁ Narozena 1981, roku 2005 absolvovala na DAMU v oboru divadelní dramaturgie, o sedm let později tamtéž dokončila doktorát z teorie a praxe divadelní tvorby. Působila jako dramaturg festivalu Divadlo evropských regionů Hradec Králové, jistou dobu pracovala jako agentka v agentuře Dilia, donedávna vyučovala jako pedagožka na DAMU a v Českém rozhlase se věnovala rozhlasové režii. Klíčové je v její divadelní kariéře pražské Divadlo LETÍ, v němž se angažuje od roku 2006 a v němž se soustředila na současnou světovou i domácí dramatiku a vyhledávání nových dramatických talentů. Po loňském nástupu do pozice umělecké vedoucí činohry v Jihočeském divadle některé ze svých tvůrčích a pedagogických aktivit omezila, aby se mohla plně věnovat už jen JD a Divadlu LETÍ, jemuž taktéž umělecky šéfuje. Souběžně se všemi svými pracovními aktivitami se věnuje překládání britských dramat do češtiny.

Martin Dvořák Alexandr Hudeček

ĎÁBLŮV SLUHA

STŘEDOVĚKÁ DETEKTIVKA NA JIHU ČECH

ihočeské divadlo v sezóně 2018/2019 záměrně vsadilo pouze na české dramatiky a prozaiky, a to není nijak překvapivé, v loňském roce jsme slavili sté výročí českého státu, letos Jihočeské divadlo slaví sto let své existence (mimo jiné). Dvě závěrečné premiéry letošní sezóny se nadto přímo dotýkají Jihočeského kraje. Ta poslední, 18. dubna, bude dramatizací románu Rybí krev od Jiřího Hájíčka. Ovšem už 8. března měla premiéru dramatizace taktéž literárního textu, a totiž Ďáblova sluhy z pera českého historika a veleúspěšného spisovatele historických detektivek Vlastimila Vondrušky. Ďáblův sluha je román, jenž ve Vondruškově bohatém díle spadá do série nazvané „Hříšní lidé Království českého“, ta se odehrává ve 2. pol. 13. století za vlády Přemysla Otakara II. Hlavní postavou těchto románů, a tedy též inscenace v nastudování Jihočeského divadla je královský prokurátor Oldřich z Chlumu (hraje jej Pavla Oubram), toho času také správce hradu Bezděz. Ten přijíždí do jižních Čech se svými poddanými panošem Otou a velitelem hradní stráže Divišem, aby vyšetřili sérii záhadných událostí, mezi nimiž dominuje vražda komtura, který posléze, jak někteří tvrdí, vstal z mrtvých a páchá nevysvětlitelné činy. Už z takto krátkého a základního popisu děje inscenace je jasné, že Ďáblův sluha v letošním plánu premiér Jihočeského divadla plní poněkud odlišnou roli než například faustovská variace Pokoušení do Václava Havla nebo politické drama Elity od Jiřího Havelky. Ďáblův sluha je totiž žánrovka skrz naskrz a je dobře, že i taková inscenace si v repertoáru divadla našla „své místo“. Tolik jednoduché a přímočaré to ovšem není. Detektivní žánr z období středověku se v Jihočeském divadle ještě neinscenoval,

v tomto ohledu tedy při přípravě uvedení Ďáblova sluhy muselo mezi členy divadla nastat pár horkých chvil. Patrně největším problémem muselo být převedení literární předlohy do tvaru, jenž by nebyl zatížen Vondruškovou zálibou v tom, že mordy a jiné zločiny se nikdy nedějí „jen tak jednoduše“. Tím mám na mysli, že z 300stránkové detektivky o několika vyprávěcích vrstvách a se zhruba dvaceti důležitými postavami se 140minutová divadelní inscenace neadaptuje vůbec snadno. Režisérka Martina Schlegelová a dramaturgyně Olga Šubrtová si s tímto oříškem nakonec poradily dobře a příběh je na jevišti odvyprávěn bez složitostí. Ale byť jde svým způsobem o „oddychovou žánrovku“, stále platí, že divák musí být ve střehu a nesmí brát jakoukoliv vyšetřovanou stopu či událost za podružnou. Nepozornost ani nuda ovšem u Ďáblova sluhy příliš nehrozí, napínavou náladu Vondruškova románu se do inscenace povedlo „vpašovat“ zdatně. Co je ovšem nejvýraznější, v inscenaci nechybí snad žádné prvky, co od žánru právem očekáváme – kromě vražd a napětí je hra protkána vznešenými replikami šlechty a naopak těmi bodrými či lechtivými od služebnictva; krásné ženy svádějí statečné a férové muže a někteří z nich se svést nechají; když později atmosféra (zejména po

přestávce) houstne, dochází ke zvratům a ve dvou klíčových momentech se dostane i na šermířské souboje. Sáhnout po Vondruškově knize byla volba, již je nutno ocenit, a to nejen kvůli prvotní odvaze. Jednak proto, že jeho texty jsou široce oblíbené, jednak také proto, že nám jako historik s literární zručností dokáže tolik vzdálenou dobu přiblížit srozumitelně. Inscenace Jihočeského divadla z těchto prvků těží. Rytíř má typické vlastnosti rytíře, inkvizitor (jenž ale v původní knize nevystupuje) ve všem obtížně vysvětlitelném vidí pekelné mocnosti a podobně, to vše je navíc chytře zaobaleno ve skoupých, nicméně (jiho)českému divákovi podprahově příjemných narážkách na politické poměry doby. Ještě donedávna jsem měl za to, že žánrové stereotypy se správně mají variovat a jejich pravidla porušovat, tam že vězí ten kumšt. Inscenace Ďáblova sluhy však nutí k myšlence, že kumšt je naopak zákonitosti žánru dodržovat tak, aby nesklouzly k trivialitě a fádnosti, protože dodržovat normu je těžší než ji překračovat. Ďáblův sluha v nastudování Jihočeského divadla žánrový standard dodržuje, ale po svém: Od kostýmů přes scénu až po herecké výkony je to pořád a v první řadě ten standard místní scény, jenž je vysoký.

Ďáblův sluha Vlastimil Vondruška historická detektivka premiéra: 8. 3. 2019 Režie: Martina Schlegelová Scéna: Nikola Tempír Dramaturgie: Olga Šubrtová Hudba: Filip Veret Hedvika Kostýmy: Vladimíra Fomínová

Účinkují: Oldřich z Chlumu: Pavel Oubram Ota, jeho panoš: Václav Švarc Diviš: Petr Halíček Inkvizitor: Tomáš Kobr Markvart z Hrádku: Tomáš Drápela Marie z Hardeka: Věra Hlaváčková Hedvika, její neteř: Kamila Janovičová Markéta, její druhá neteř: Milada Vyhnálková

OD GOETHA AŽ K ATTILOVI EGERHÁZIMU Jiří Sláma

Goetheho portrét namalovaný německým malířem Wilhelmem Tichsbeinem

12 - 13

duben/květen 2019

THEATRE

Merkur “Jako někdo, kdo s námahou pospíchá po zamrzlé hrbolaté půdě a nejistě na svých hladkých podrážkách vstupuje na hladký led, a jakmile své boty zastavil, je od nich unesen a lehkým letem opouští břeh, přičemž vmžiku zapomene, jak mu ještě před chvílí na hladkém povrchu bylo, a vznáší se v majestátní kráse před nešikovnými zvědavci, kteří se seběhli na hráze; nebo jako Merkur, který si právě připjal zlaté perutě a pohybuje se nad mořem a pevninou lehce podle vůle bohů, tak kráčel také náš hrdina, omámený a bezstarostný po jevišti, dokud ho poslední presto symfonie nepřinutilo schovat se za kulisy. Opona šla dolů a budiž mi dovoleno, ji zde nechat se zatáhnout.” Toto kouzelné vylíčení prvního vystoupení herce na jevišti před publikem se nachází ve dvanácté kapitole třetí knihy románu “Wilhelm Meisters theatralische Sendung” (Viléma Meistra divadelní poslání) od nikoho menšího než německého klasika Johanna Wolfganga Goetha.

Dvě knížata Á propos Johann Wolfgang Goethe. Goethe bývá asociován s mnoha předními osobnostmi své doby a mnoha místy. Stojí za to připomenout, že tento klasik nikoli v poslední řadě patří k našim západočeským lázeňským městům. A protože se při svém pobytu v roce 1818 v Karlových Varech

přátelil i s Janem knížetem Paarem z jihočeské Bechyně (je to pramenně doloženo), lze knížete básníků tak trochu spojovat přes knížete rodem Paara s naší jihočeskou “zemí zamyšlenou”. Byť na jih Čech nikdy nezavítal! (A Bechyně rozhodně s divadlem co dělat má – ve dnech 1.-3. února se tam konala celostátní přehlídka amatérské divadelní tvorby Bechyňské PERLENÍ.

Meister Ale zpět k divadlu. Citát je z tzv. Urmeistra, prvního zpracování meisterovského tématu. Goethovy meisterovské romány jsou jakousi encyklopedií lidského zrání, kde se hrdina cestou draze zaplacených zkušeností, omylů a tápání postupně dobírá stále hlubšího poznání a opravdovější moudrosti. Vilém Meister se snaží přispět k duchovní obrodě společnosti uměleckou revoltou a později se vrací od revolty zpátky ke společnosti.

Mercury V Českých Budějovicích máme sice ulici, jež nese Goethovo jméno, ale je poměrně nedůstojně situovaná – je velmi krátká a je v ní pouze vchod do vazební věznice a na prokuraturu. Nově též garážový dům. Merkur je na tom o něco lépe – hypermarket Mercury u nádraží má výborné umístění, dají se tam koupit pěkné a užitečné věci a dát si v kavárně DéKáčko kávu. Nedávno

jsem si při vcházení do centra Mercury vzpomněl na to, že v sumerských dobách byla planeta Merkur asociována se sumerským božstvem jménem Enki. Ten Enki, to byl u starých Sumerů bůh téměř všeho – bůh sladké vody, vědění, zemědělství, řemesel, stvořitel světa.

Pečeť písaře Addy Při pohledu na fotografii pečeti písaře Addy (z doby okolo 2300 před Kristem), uchovávanou v Britském muzeu, mě oslovuje obzvláště fakt, že z postavy Enkiho vytékají dvě řeky. Moje hlava sice dobře ví, že jsou to Eufrat a Tigris, ale přece jenom mi to nedá nemyslet na Malši a Vltavu. Řeky Českobudějovické. Jihočeské divadlo, kde u nás v Českých Budějovicích herci zažívají to samé, co hrdina Goethova románu Meister, stojí na nábřeží řeky Malše. Druhá řeka, Vltava, teče na dohled…

Attila Egerházi Ze zmíněného Jihočeského divadla odešel předčasně před třemi lety skvělý maďarský choreograf Attila Egerházi. Kdo kdy viděl jeho choreografie, tak na ně nezapomene! Umělec maďarského původu mi přišel na mysl proto, že maďarština a sumerština mají shodné kořeny mnoha slov (neboli tzv. Swadesh list) a stejný – aglutinační, “přilepovací” - typ mluvnice. Od Goetha až k Attilovi Egerházimu… Je to tak nepřípadné?!

TICHO UPROSTŘED RACHOTU Víťa Marčík starší (narozen 1963) je potulný komediant a herec, který se svými představeními objíždí celou republiku. V Budějcích už řadu let pořádá se svou rodinou a přáteli velikonoční hrkání, které lze vnímat jako několikadenní směsici divadla, komunitní performance či náboženského rituálu. Jak ses vlastně dostal k divadlu? Na noční směně v Rožnově pod Radhoštěm při pouzdření výkonových tranzistorů. V roce 1985. Stál jsem u „Vitesy“ (tak se ten poloautomat jmenoval) a pozoroval a poslouchal údery lisu. 15 000 úderů za směnu. A tenkrát mě napadlo, že bych měl sednout ke stolu a něco napsat. A tak jsem vzal papír na vyplňování pracovní docházky, takový starý blok a začal psát. Nikdy jsem předtím ty touhy neměl. Ani jsem nechápal proč. Jaké divadlo tě baví? Jako kluk jsem divadlo nesnášel, ale potom jsem se setkal s Divadlem za oponou. A taky jsem viděl Archu bláznů v režii Ctibora Turby a představení Imaginativ Srncova Černého divadla. Pak přišlo na řadu divadlo Tadeusze Kantora, Odin Teatr, Grotowski a vůbec pohybové divadlo. Zvláštní je, že mě ovlivnila představení, ve kterých se nemluví nebo jen málo. Přemýšlel jsem o tom a teď vím, že mě přitahuje divadlo, které se hraje, tvoří nebo žije v nedivadelních prostorech. S divadlem v divadle mám většinou problém. Jak tě napadlo začít pořádat v Budějcích velikonoční hrkání? Tuším, že to bylo v Leonu, kde jsem viděl průvod bubeníků. Obrovský rachot střídající se s tichem. Průvod klidný, a přitom plný napětí. Na hlavách měli bílé masky – zvláštní. Vyvolávalo to ve mně trochu strach, vztek, ale pak přilétlo štěstí. Možná vzpomínka na to, když jsem byl kluk a o Velikonocích jsme chodili hrkat místo zvonů, které „odletěly do Říma“. Dostal jsem takovou radost. Nesmál jsem se, ale uvnitř jsem se cítil jako veselý blázen. Byl jsem rozradostněn a slavil s nimi. Ničemu jsem nerozuměl, ale byl jsem šťastný. Španělské Velikonoce jsou jiné a přitom stej-

rozhovor s Víťou Marčíkem Zdeněk Brdek

Jindřich Čermák

né. Španělé ještě nezapomněli a také umí víc slavit. A možná proto, že umí víc slavit, ještě nezapomněli. Nevím. Na hlavách nosí velké bílé kukly, které bychom u nás už vůbec nemohli a ani nechtěli použít. Oni je nosí jako symbol kajícníků (viz Wikipedie), my jsme zvolili masky jako symbol poutníků. Neschováváme se, ani nechceme nikoho strašit nebo naštvat. Jen chceme být chvíli sami – uprostřed davu. Chvíli v tichu uprostřed rachotu. Někdo se modlí, někdo se dívá, někdo si přemýšlí, ale většinu z nás něco bolí. Nakolik je hrkání divadlem, společenskou záležitostí a nakolik náboženským rituálem? Já to mám propojené. Někoho uráží divadlo a někoho zase náboženský rituál. Hrkání bylo před deseti lety myšlené spíše jako provokace a připomenutí, že nastal čas, velmi důležitý čas. Nic se nepsalo, nic se nevysvětlovalo. Je ovšem pravda, že to spoustu lidí naštvalo. To jsem na jednu stranu nechtěl, ale přesto vysvětlovat pouhým slovem, co se odehrává na jaře v našich srdcích, v přírodě, na ulicích, v domovech, kostelích, hospodách, je těžké a někdy si myslím i nesmyslné. Já bych chtěl do budoucna, aby od Květné neděle až do Neděle vzkříšení bylo týdenní nepřetržité pašijové divadlo o hledání vzkříšeného Krista, který znovu dělá zázraky, uzdravuje nemocné, ale nikdo ho nevidí. I samotní křesťané ho touží vidět a chytit, aby světu ukázali, že žije, a tak dokázali, že nejsou blázni. Šlo by o týden, kdy se bude hrát, ale i diskutovat a provokovat a hledat, neboť spoustu toho nebude vidět. Otázka nicméně zní: Jak v této době motivovat lidi k tomu, aby hledali to, co není vidět? A pak by následovala týdenní svatba. Velikonoce jsou pro mě také obrovské tajemství lásky. Je

to svatební obřad s velkým božím vzkazem: „Miluji vás všechny!“ Nejen židy, křesťany, mohamedány, indiány, černé, žluté, bílé… a já nevím, jak se ještě chceme dělit. Jak se daří celou akci zorganizovat? Máme spoustu dobrovolníků a kamarádů. Bez nich by to nešlo, na tom je celá akce založena. Ale stále je třeba nových: do průvodu s trakaři, nést symboly, nutně potřebujeme také někoho, kdo bude hlídat křižovatky během průvodu… Také na hlídání křížů během nocí od pátku 19. 4. do pátku 26. 4. Nedostáváme dotace, a tak je vše založeno na dobrovolnictví. Na náklady, které samozřejmě vznikají, se skládáme. Zpočátku to bylo hodně v režii naší rodiny, nyní se už na většinu složíme. Do budoucna potřebujeme vytvořit realizační tým. Celou dobu to organizujeme jako rodina s několika přáteli. Také město se nám snaží vycházet vstříc a samozřejmě církev, která nám poskytuje prostory.

Velikonoční hrkání 2019 čtvrtek 18. 4. – židovská hudba v ulicích i vybraných kavárnách, hrkání v 19:00 pátek 19. 4. – tesání křížů na náměstí Přemysla Otakara II. od 6:00 do 12:00, hrkání v 8:00, 12:00, 15:00 a 19:00, postní polévka na Piaristickém náměstí v 12:30, aramejský otčenáš na Náměstí Přemysla Otakara II. od 19:30, Stabat Mater v klášterním kostele na Piaristickém náměstí od 20:00, Mysterium světla – Janovy pašije na Piaristickém náměstí od 22:00 sobota 20. 4. – hrkání v 8:00 a 12:00 neděle 21. 4. – svatba vzkříšení na Piaristickém náměstí od 12:00 a průvod městem Facebook: Velikonoční hrkání

THE RENAISSANCE OF ROLE PLAYING Not all theatre maintains a strict divide between audience and actors. We talked to Magnus Strand Nilsen, seasoned gamer of 25 years in Norway and the Czech Republic, about his new project to introduce role-playing games to a wider spectrum of České Budějovice society. Natalie Czaban

14 - 15

duben/květen 2019

OPINION

Nika Brunová

Are role-playing games theatre? They are a type of interactive storytelling, where each player has a character with certain attributes and skills and they have to apply them to the game. So they resemble theatre in that each actor has to interpret and work with the part they have been given according to their own motivations and experiences. But there is no passive observation by anyone, all players are involved in moving the plot forward.

ternal props. But again, it depends on the particular game being played and there is such a wide variety. We sometimes use those small miniature figures that people so often associate with RPGs, because it is useful (and fun) to be able to, for example, act out battles in a visual way. Other games utilize props such as a Jenga tower, cards etc. Anyone interested should come along and see the range of games that are available to play right here in Budějovice.

So you make up the story as you go along? Not exactly. Each game has a narrator, often called a “Dungeon master” or “Storyteller”, depending on the nature of the game. This narrator works with a pre-told story and is in charge of the way the plot turns. But they cannot control the players and their personalities or the choices they make. So it’s like theatre brought to life.

What is the RPG Drop-In project all about? We have long had role-playing games clubs in Budějovice. For example, my friends and I meet once a week, we are all fans. But now we would like to bring the games to a wider audience. We want to encourage those people who may not have encountered RPG before or believed it was not for them. We are using a “drop-in” format, so people can just come to one session and see how they like it with no commitment. It’ll be like watching one episode of a serial, whereas normally games are more like a whole series which develops over many weeks.

Do you have any props or scenery like in a conventional theatre? Some games take place entirely in the “Theatre of the Mind”. They rely on the imaginations of the players with no ex-

Who do you want to come? Anyone who is curious and wants to have fun, use their imagination, pretend to be somebody else for a while. The fact that it is a drop-in makes it viable for busy people and we would love to have young adults (i.e. 14 years and older) come too. I feel very strongly that RPGs have a lot to offer kids, in helping them build confidence, articulation, leadership and teamwork skills and to use their imaginations. We will always have at least two games in action at once; one in English and one in Czech. There is no preparation required in advance and the one-off sessions tend to be less intense than ongoing campaigns so they are very light-hearted and fun. We think this format is accessible and welcoming to basically anybody who wants to be creative and be part of a community. Aren’t role-playing games just for nerds though? Role-playing games are actually having a bit of a Renaissance of late. They have been featured in hit TV shows like The Big Bang Theory and celebrities like Vin Diesel have talked enthusiastically about them in

interviews. In the same way, board games are making a comeback and are now seen as cool, (or positively hipster!) by young people who are bored of sitting behind a screen alone. So that nerdy stigma is wearing off. I really believe that RPGs can tap into what a lot of people are searching for right now which is connection, meaning and a sense of community. It is not just nerds who spend their lives behind a computer these days, it’s all of us, and RPGs are a way to meet people face to face, be creative and talk about meaningful things. Besides, who doesn’t want to escape reality and its constraints for a while? Most people played at sword fighting or pretended to be somebody else when they were kids. That creativity and imagination does not have to be denied to adults. What kind of stories can people expect to explore? Are RPGs moral tales or are the stories more nihilistic and dystopian? It is often said that the stories we tell ourselves reflect the hopes and fears of the times we are living in. That has certainly always been the case for sci-fi. Role-playing games do provide escapism, but not away from the real world entirely. They take us to a realm in which we can examine and explore our reality more creatively. There are all types of different games, ranging from sci-fi to classic fantasy of the dragons and dwarfs variety. Likewise, each character is a different combination of darkness and light, with their own motivations and morals. Just like any other type of theatre, role-playing games explore the whole spectrum of human experience. But, most importantly for me, they also introduce a much-needed element of creativity, fun and adventure to our real lives.

How to get involved 1. Come along to La Muerte Cocktail and Rum bar (Chelčického 96/13, ČB) on the first Saturday of each month between 18:00 and 21:00. Entrance is free. 2. Check out our FB group at Tabletop RPG night / Večer se stolním RPG. 3. Write to strandnilsen@gmail.com.

THE JOY OF CULTURAL DISTANCE

few years ago I met a British girl living in Eastern Europe. “British people are very open-minded,” she told me, “but Eastern Europeans are different. They are not willing to change their views or behaviour; their attitude is completely wrong.” “Could anyone say anything to change your opinion?” I asked. She crossed her arms and shook her head. “Well,” I said, “how very open-minded of you.” Expats often complain about the infuriating mentality of the local people, but perhaps the real frustration is the culture is different from their own. As a result they are constantly trying to close the cultural distance between the culture that raised them and the one they now live in. Recently I‘ve begun to wonder whether attempting to close this gap is such a good idea. Expats warn against living in an expat bubble, i.e. only surrounding yourself with other expats, but there is another kind of bubble rarely talked about – the protective bubble of not understanding the full particulars of the country you now live in, which prevents you from getting bogged down by the negative things you can’t help but notice in your own country. The most obvious example of this is politics. My knowledge of the Czech political landscape is sketchy to say the least, so a few months ago I considered educating myself on the subject. Then a little voice arrived in my head: ‘Why do it to yourself? One of the advantages of living abroad is that you can shut these kinds of things out.’ The more I thought about this, the more it made sense. I already spend a lot of time reading about British politics. Does it enrich my life or help in any way? No, it just makes me angry and indignant: unless you’re actually doing something to affect political change, all political knowledge provides something to worry and complain about. These days whenever a Czech person rants about the latest problem with the Czech government I

Tom Czaban

remind myself how lucky I am not to be weighed down by it. Purposefully living in this state of ignorance may sound bad, but many expats are unknowingly living like this anyway (without appreciating the benefits). For example I have a Czech friend who moved to the UK a few years ago. Recently I met up with her again when she returned to the Czech Republic for a holiday. She announced that she hated being back because Czech politics was getting worse and worse. Clearly she had failed to notice the current political climate in Britain – which in my opinion is the worst it has ever been (if I could just stop reading about it, and combine this with knowing nothing about Czech politics, I might actually be happy). I guess the good thing about living in your own country is that you have an intricate understanding of how the culture works. The downside is you know it too well so you see all the bad stuff. For example, I recently interviewed a Czech expat about her life in the UK and was surprised by how positive her answers were. When I asked what she didn’t like about living in the UK she replied “nothing.” Ask a British person the same question and you’ll receive a list as long as a monkey’s arm. In a similar way, Czechs know their own country so well that they’re confused about why I choose to live here and not in England. They talk about England as if it is a magical paradise (free museums, polite people, Big Ben), and are quite surprised when I point out the more negative aspects. To conclude, I’m beginning to think the idea that people want to live abroad because it feels exotic is a massive oversimplification. What they actually seek is an increase in cultural distance (and all the crap they no longer to have to deal with that comes with it). In reality the grass isn’t always greener on the other side and wherever you land there will be ugly brown patches, but one of the upsides of living abroad is you’re less likely to spend your time rolling around in them.

Přestavba a rozšíření ubytovny pro mládež St. Alban, 2010

Z BASILEJE DO BUDĚJC

16 - 17

duben/květen 2019

ARCHITECTURE

Petr Šmídek Daniela & Tonatiuh, Petr Šmídek

o víme o Švýcarsku? A co tuší Švýcaři o nás? Na tyto otázky jsme se mohli zeptat v polovině února v českobudějovické Galerii současného umění a architektury zakladatelů architektonického ateliéru Buchner Bründler z Basileje. Ve městě, které je svou rozlohou proti Českým Budějovicím poloviční a počtem obyvatel ani ne dvojnásobné, se díky intenzivní příhraniční spolupráci a především farmaceutickému průmyslu daří realizovat nebývale kvalitní architekturu. Ve stínu globálních hvězd Herzog & de Meuron v Basileji dále působí neméně zajímavé ateliéry jako Christ & Gantenbein, Miller & Maranta, Morger & Dettli nebo Buchner & Bründler. A právě posledně zmiňovaní přijeli v únoru představit českobudějovickému publiku svoji aktuální tvorbu. Proč se v Basileji daří dvoujmenným architektonickým kancelářím, je námět na samostatný článek a několik výstav.

Zjednodušeně řečeno Andreas Bründler (narozen 1967 v Sins) a Daniel Buchner (1967 v Bernecku) se více než dvacet, kdy založili společný ateliér (1997), výborně doplňují a společně s dalšími čtyřiceti spolupracovníky vytvářejí nezaměnitelné stavby, které vždy citlivě reagují na dané místo. Podobně jako ostatní švýcarští architekti se k většině zakázek dostali prostřednictvím vítězství v architektonických soutěžích, kdy ze zdravého poměřování s konkurencí vychází ty nejlepší nápady k všeobecnému prospěchu. Buchner Bründler nejsou zastánci jasného a nezaměnitelného architektonického rukopisu. S každou zakázkou hledají poctivé řešení s ohledem na materiálové a konstrukční možnosti. Své nabyté zkušenosti krátce předávali studentům polytechniky v Lausanne, ale nyní se soustředí především na vlastní tvorbu a občasné výstavy spojené s přednáškami. Andreas Bründler se českému publiku krátce představil na jaře minulého roku, kdy se během přednášky v pražském CAMPu musel o pozornost dělit s ví-

deňským ateliérem Querkraft. Tentokrát do Českých Budějovic zavítali nejen oba spoluzakladatelé kanceláře, ale na instalaci výstavy Konstelace – Korelace se podílela řada zaměstnanců jejich basilejské kanceláře.

Minimalistická konstelace Za dobu kurátorování Michala Škody jsme si přivykli, že galerie na náměstí Přemysla Otakara II. dokáže nabídnout bohaté spektrum nálad a atmosfér. Zatímco Sergison Bates bytový prostor zútulnili v duchu 19. století, tak Marcela Steinbachová galerii proměnila ve stavební laboratoř a bratři Fröhlichové zde rozvěsili kuriózní panoptikum. Basilejské dvojici Buchner Bründler se nyní podařilo vymazat hranice jednotlivých místností. Bílé galerijní stěny jednoduše mizí na pozadí velkoformátových fotografií, které nejsou řazeny chronologicky ani logicky a občas jsou dokonce

otočeny vrškem dolů. Fotografie mezi sebou vedou dialog napříč místnostmi. Snímky vytrhují budovy z jejich původního kontextu a v galerii navozují nové vztahy. Fotografie dokonale opanovaly všech pět místností, jež tak spojují do jednolitého sálu. Švýcarští architekti si tu kladou esenciální otázku: „Jak vystavovat architekturu?“ Běžné výstavy se vám snaží pomocí fotek, modelů a plánů zprostředkovat zážitek budov vzdálených stovky a někdy i tisíce kilometrů. Sebelepší instalace nemůže nikdy nahradit přímou zkušenost. Řada dřívějších výstav v Budějovicích se pokoušela přinést co nejvěrnější architektonický zážitek, což se nejlépe podařilo před třemi lety Janu Šépkovi s expozicí Vnímání, která nepředstavovala průběh Šépkovy dosavadní tvorby, ale soustředila se na jediný exponát zosobňující architektovy dlouhodobé postoje situované do veřejného prostoru. Buchner Bründler se vydali úspornou švýcarskou cestou. Při výstavě pracují s minimálními prostředky. To, co vypadá jako výstava před dokončením, je vypointovaný záměr. Autoři chtějí, aby fotografie nebyly vnímány pouze jako ploché obrazy na stěnách, ale současně aby komunikovaly mezi stěnou a podlahou a s mírným odsazením vytvářely prostorové napětí. Prosté opření fotografií o stěnu tu připomíná slavnou Beuysovu výstavu Spáleniště II ze sklonku 70. let, kdy tento německý konceptualista opřel v basilejském Kunstmuseum dřevěné hole o zeď. Tato jednoduchá instalace přímo ovlivnila v 80. letech ranou tvorbu Herzog & de Meuron při jejich návrhu skladu firmy Ricola v Laufen. Podobné principy odkazování na práce předchozích mistrů jsou dalším důkazem švýcarské kontinuity. Na přelomu milénia se pro švýcarskou architekturu zažil zjednodušující pojem Swissbox. Ten vystihuje strohost místních budov, což nelze vnímat jen v poloze jednoduchých forem, ale v celkovém uvažování švýcarských architektů nad stavbami včetně výstavních expozicí.

znamená, že výsledný objekt musí být drahý, ale uvědomění si hodnot a tradic, které jsou ve švýcarské společnosti hluboce zakořeněny. Český rodák a dlouholetý profesor curyšské polytechniky Miroslav Šik nás zbavuje iluzí, že bychom se někdy přiblížili životní úrovni ve Švýcarsku, ale přesto bychom neměli rezignovat na vyšší cíle a místo formálního napodobování švýcarských domů bychom se měli spíše naučit švýcarsky uvažovat. Začít jsme mohli návštěvou výstavy Konstelace – Korelace. V letošním roce nás v českobudějovickém Domě umění čeká ještě sedm dalších výstav. Mnohotvárnost jednotlivých expozic vybízí k pravidelným návštěvám, což se nedotýká jen architektonických výstav, ale třeba další velká událost se chystá hned na konec

Kdo by se chtěl o kvalitách tvorby Buchner Bründler více přesvědčit na vlastní kůži, může se v Basileji ubytovat v některém z jimi rekonstruovaných hotelů Nomad (2015) nebo St. Alban (2010). Zatímco první navazuje na estetiku panelového domu z 50. let, druhý vznikl přestavbou původní přádelny hedvábí z 19. století. Jejich realizace dostávají kvalitní architekturu a design na dosah lidem s jinak omezenými příjmy. Kvalita pro ně totiž ne-

Zahradní věž v Köniz u Bernu, 2016

Švýcarsky myslet

března, kdy přijede londýnský sochař Antony Gormley, který má velice kladný vztah k architektuře, neboť mu ateliér navrhl v roce 2003 britský minimalista David Chipperfield a o deset let později mu pracovní prostory rozšířili Chipperfieldovi žáci Carmody a Groarke. Svět umění a architektury je krásně provázaný a rozuzlovat vám jej pomůže každá návštěva Domu umění v Českých Budějovicích, pro nějž kurátor Michal Škoda pečlivě vybírá ty největší perly.

BUDĚJCKÝ

4ky

18 - 19

duben/květen 2019

TOWN

U Rychty

JÍROVCOVA 21

Cyril Nováček, Ricardo Picante

m inulém čísle našeho erotického fotorománu na pokračování jsme zavítali do nepříliš probádané části Budějc – Nemanic. Za okny onehdá řádila zima, která tentokrát překvapila nejen silničáře, ale i běžné konzumenty zimních radovánek. Tolik sněhu ve městě, který vydržel relativně dlouho, pamatujeme naposledy v dobách, kdy jsme na našich tělíčkách sledovali první známky pubického ochlupení. Ale protože se projekt (to je teď moderní slovo) mapující naše 4kové putování přerodil v poslání, nemohla nás nějaká bílá lapálie zastavit. Pro zajímavost jen doplníme, že výpravu jsme přežili i přes absenci funkčního oblečení a „merrellek“ na nohách. Zimu odvál čas jak internetové plakání Gábinky Koukalů, sníh pod psími hovny ve městě roztál a mládež zase může s klidným svědomím do košíčků na růžových kolech vložit nějakou tu moudrou knihu od Bukowského, foťák po dědovi, leták z Háemka a vyrazit popíjet flat white ze zavařovačky do rádobyberlínských kaváren. Ahoj, jaro! Protože my ale nejsme in a ze zavařovaček uznáváme jen džemy nebo polívku od mámy, místo míst, kde se podává pastináková limoška, pátráme po prostorech s fleky na ubrusech a bodrým pracujícím lidem. Už ze zkušenosti víme, že pokud navštívíme nějakou z náleven nacházejících se v oblasti Palačáku, nešlápneme vedle. Před nějakými 250 lety bysme měli trochu Jakuba Smolíka, páč se na místech dnešní zástavby nacházely jen louky a Špitálský rybník. Historie je ale pouhou vzpomínkou v dějepisných učebnicích místopisu a dnes v této části města naleznete celou řadu způsobů, jak si udělat příjemně na duši i těle. My volíme

inzerce

jednu z četných hospod této oblasti spadajících do 4kového ranku a v 18:45 středoevropského času se setkáváme na rohu ulic Jírovcova a B. Smetany. Z vývěsního štítu odtušíme, že se dnes bude podávat rakovnický Bakalář, který letos oslaví 665 let od svého vzniku! Ano, toto tekuté zlato poprvé spatřilo světlo světa v době, kdy Třebíč získala právo mílové, byla vydána Gutenbergova bible a zemřel Hynek Krušina IV. z Lichtenburka. Otvíráme vstupní dveře a necháváme se ovanout historií i v roce 2019. Ocitáme se na křižovatce, kdy blinkr doprava znamená větší, výrazně vymalovanou místnost s výčepem a směrovka doleva vícemístnou kóji nebo romantické posezení s lampičkou pro dva. Při pondělku jsme romantici jako R. I. Pomeje, tudíž neváháme. V hospodě je klidná, až tichá atmosféra, hostů pomálu. Za mžik oka je u našeho stolku paní výčepní a vlídným tónem se ptá, co bychom rádi. Inspirováni kolegy ve vedlejší kóji, rozhodujeme se pro polotmavého Bakaláře. Jelikož je v Budějcích pivo už standardně stejně drahé nebo dokonce dražší než v Praze, cifra pětatřicet za půllitr je takřka lidovka. Ale co, platy jsou na jihu vysoký a podnájmy nízký, na drobáky sere pes. Než stačíme říci Michael Jackson into Bart Simpson, máme orosené sklo s rubínově zabarveným obsahem a světlou čepicí na stole. Pivo je skvěle načepované, chuti výborné, jež v sobě mísí v ideálním poměru jemnou stopu karamelu i jasnou připomínku hořkosti. Opravdu nám moc chutná a hnedle jsme sami se sebou spokojenější. Rozpustile rožneme nástěnnou lampičku, což způsobuje dočasnou slepotu, jako když v Counter-Strikeu před sebe neumětelsky hodíte flash. Paní šéfová na wattech očividně nešetří, takže když láska, tak jedině oslepující. Jakmile se nám navrací zrak a my zjišťujeme, že nám to pořád nebezpečně sluší, začínáme se zajímat jak o prostor, tak o štamgaststvo. Rychta je ten podnik, kde si připadáme jak v Kalendáriu, chybí už jen Saskia Burešová. Pokud vstoupíte do místnosti s výčepem, jste v nultých letech. Rekonstruovaný prostor je vymalovaný výraznou zelenou, jako by se zde měla natáčet Snídaně s Novou. Bar ukončuje pilíř s přiznaným stavivem a evokuje v člověku touhu si o něj frajersky opřít hlavu a mezi zuby procedit objednávku: „Jednu kapričijózu a pikolo.“ Ze stropu čnící robustní vzduchotechnika pak odkazuje na kuřácké doby. Minimálně ještě o dekádu hlouběji se dostáváme v „naší“ chodbičce, kterou zdobí palubky a o poznání starší nábytek s polstrováním. Už chybí jen břečťan – ale nemůžeme mít všechno! Dáváme si další pivo a hluboce zabředáváme do složitého filozofického tématu pojmenovaného „fotbal“. Z intelektuálního koitu nás vytrhávají tóny španělky a sborové „z célé jižní eskadróny – es-ka-dró-ny“. Oproti nám zůstává dvojice štamgastů ve vedlejší kóji v naprostém klidu a bez hnutí brvy dál soustředěně čte časopisy. Kouzelná chvíle. Teprve teď si uvědomujeme, že paní vrchní je oděna do halenky s tak divokými vzory, které by se na promenádě v Bibione roku ‘93 rozhodně neztratily. Bibione, tedy Bakaláře! Žádáme o další lahodné pivo. Kotlíkáři po několika dalších vypalovačkách opouštějí salónek a Rychtou se opět rozléhá ambient. U kolegů v kóji žádná změna, v místnosti s výčepem tři gentlemani tiše sledují na ploché televizi golf, přičemž komentátor šepotem a bez emocí glosuje přesun plajerů z kopečku k rybníčku, od rybníčku na píseček. Krom zenového komentátora se ozývají i gastrochoutky, ale po deváté večer Rychta nabízí pouze utopence, do kterého se nám jíti nechce. Přes poledne místní kuchyně ovšem vaří chutné, tradiční hotovky za rozumné ceny. Choutka by byla nejen na krmi, nýbrž i na další pivo, avšak v této nálevně se taktéž ujal patriarchálně-šovinistický slogan „do deseti u pěny, od deseti u ženy“, tudíž platíme a pomalu svá těla připravujeme na značný fyzický nápor, tedy chůzi domů. U Rychty nám bylo blaženě jednak díky vynikajícímu Bakaláři na čepu, druhak díky přirozeně klidné atmosféře místa, která umožňovala rozjímat a příjemně plout realitou. Tuto hospodu klasického ducha můžeme tedy jen vřele doporučit, stejně jako brouzdání ulicemi v okolí Palačáku. A víte co? Nám se domů ještě nechce, takže jdeme někam na dvě. Ahoj, jaro! Ahoj, Rychto!

OD TRAGÉDIE K „AMNODII“ Karel Skalický Nika Brunová

20 - 21

duben/květen 2019

OPINION

ivadlo vzniklo v Řecku, což netřeba dokazovat, neboť je to nabíledni. Co však nabíledni není, je: Proč vzniklo právě v Řecku a ne třeba v Izraeli či v Judsku? Na to už není tak snadno odpovědět, takže nemůže me než dělat hypotézy. Tou nejpozoruhodnější se mi zdá ta, která poukazuje na rozdílné psychicko-kognitivní založení Řeků a Židů. Ti první prý byli založení vizuálního, kdežto ti druzí byli auditivní. Nebylo tedy náhodou, že divadlo vzniklo v Řecku, když Řekům mělo divadlo a dívání – theatron a theastai či theorein – společný jazykový kořen. A že staří Řekové byli vizuálně čili zrakově založení, stačí uvážit, že Herakleitos považoval zrak za jistější zdroj poznatků než sluch, Herodotos zastával názor, že člověk se méně spoléhá na sluch než na zrak, Empedokles měl za to, že zrak a hmat jsou hlavní prostředky, jimiž člověk dosahuje jistého poznání, a Platon považoval zrak za nejmocnější ze všech smyslů. Proto Aristoteles ve své Metafyzice (kniha 1., článek 1.) neváhal napsat, že „zraku dáváme přednost takřka před všemi ostatními smysly“. U starých Židů tomu však bylo jinak. Jejich nastraženost byla převážně sluchová, vždyť Izraelští proroci Boží slovo především slyšeli. A když ho hlásali, tak se obraceli na lid s výzvou: Slyš Izraeli! Proto se každý pravověrný ž(Ž)id denně modlí modlitbu: Šema Izrael, slyš Izraeli! A nejhorší výtka, s níž se proroci obraceli jak na krále, tak na lid, byla, že Izrael neslyší, co říká Hospodin. Poznání proto bylo u Židů chápáno nikoliv podle modelu vidění, ale slyšení. Moudrými si nestaneme koukáním, ale nasloucháním Božímu slovu, jež je dostupné v Bibli. Ostatně sám Bůh Hebrejů byl (a je) neviditelný a nezobrazitelný. Mojžíšovo Desatero proto přikazuje: Neučiníš si obrazu Boha svého. Řekové si však své bohy zobrazovali jak malířsky, tak sochařsky bez zábran. Oblíbenými subjekty takového jejich zviditelňování byli zvláště krásný bůh Apollo a vnadná bohyně Afrodíté. Důsledkem takového zobrazování pak bylo, že zatímco hebrejská literatura se mohla vykázat obdivuhodnými spisy dějepisnými, zákonodárnými, prorockými, mudroslovnými a básnickými, neměla nic srovnatelného s díly tvůrců řecké tragédie jako Aischylos, Sofokles a Euripídes či komedie jako Aristofanes a Meandros. Židé proto neměli ani tragédii, ani komedii. Pohleďme však pozorněji na tyto dva divadelní žánry. Pokud jde o komedii (od kómos čili hostina, pitka, hýření, rozpustilé veselí…), její smysl je průzračný. Vznikla proto, aby mohla diváky obveselovat a zabavovat. Pokud jde o tragédii, tak Aristoteles soudil, že měla ne bavit, ale dojímat, a tím dojetím pak v divákovi působit „očištění“, katharsis, neboli „soucitem a bázní utvářející

očištění duševních hnutí“ (Poetika, Jan Leichter 1948, s. 33). Co však znamená samo to slůvko tragédie? Je to složenina ze dvou slov, tragos a ódé, kozel a zpěv; v doslovném překladu to je tedy „kozlí zpěv“. A jelikož kozel byl doprovodným zvířetem boha Dionýsa, tak proto tragédie má co do činění nikoliv s Apollonem, bohem rozumu, řádu, souladu, krásy, ale s Dionýsem, bohem vína, opojení, rozkoše, svobody a vůle k moci. Proto, jak soudí Friedrich Nietzsche, tragédie se prý zrodila z dionýsovských zpěvů. Že by? Uvědomme si však, že nosné příběhy řeckých tragédií nejsou výslednicemi svobodné podnikavosti svých protagonistů. Ti všichni jsou jen loutky nevědomky uskutečňující od věků stanovený plán skrytého nadčasového „plánovače“, zvaného řecky moíra, latinsky fatum, což lze přeložit jako osud. Svoboda je proto v řecké tragédii jen marné a marnivé zdání, neboť příběhy lidí, ba dokonce i samých bohů, jsou vedeny odvěkým plánem moíry, jež drží provázky všech zúčastněných loutek bezpečně v ruce. Příběh Oidipův je tu nad jiné výmluvný. Sami jeho rodiče, když jim byl zjeven osud, který je čeká, ho uskuteční právě těmi svými činy, jimiž se snažili mu předejít a jeho uskutečnění znemožnit. Ó, jaká to dialektika! Řecká tragédie je proto vždycky příběh se zlým koncem. Zlo má v ní své poslední slovo, před nímž není nikde odvolání, nikde spásy. Jen jednou se v řecké tragédii vyskytuje jakoby její náznak, a to v Oidipovi na Kolonu. Tam už zestárlý a utrpením zdeptaný Oidipus zázračně mizí ze scény, jakoby „nějaký boží posel ho odvedl, či pod zemí dům mrtvých se mu vlídně otevřel“ (Sofokles: Tragedie, Svoboda 1975, str. 318). Nicméně náznak spásy nevyzněl do prázdna. Je jím třetí divadelní žánr, totiž Pašije Ježíše Krista; žánr poměrně mladý, neboť se ustavil teprve ve 14. století, když si dalo v Evropě dostaveníčko sedm běsů: Běs občanské války v Itálii, s níž začalo „babylonské zajetí církve“, běs stoleté války mezi Francií a Anglií, běs krachu nejdůležitějších evropských bank, běs sucha a neúrody, s nimiž začalo období hladu, běs mimořádných kosmických úkazů: kometa (1315), konjunkce Saturnu s Jupiterem (1325) a totální zatemnění slunce (1341), vzbuzujících úzkostné předtuchy, na něž jakoby odpověděl běs smrtonosného černého moru a běs hrozby invaze islámských Turků. Tehdy byl čtivý a slyšitelný text evangelia přetvořen na divadelní hru k dívání a poprvé předveden uvnitř sakrálního prostoru katedrály v Rouen roku 1310 a ve veřejném prostoru světském roku 1347. Mezi komedií a tragédií tak vznikla vedle „kozlí písně“ též píseň Ježíše, Beránka obětovaného za spásu lidstva. A jelikož beránek se řekne řecky ámnós, dovolil jsem si tento divadelní žánr nazvat „amnodie“.

22 - 23

duben/květen 2019

LITERATURE

Drolení *** Vidím Libo Půdu, květiny, křídlo motýla Meruňku, listy, dlažbu, židli, růži Stéblo trávy, kámen, okno, prádelní šňůru holuby, šedé, bílé a hnědé na červené střeše Vše se v pulzujícím rytmu dotýká samo sebe aby mohlo vstoupit do neměnného a celistvého vztahu *** Do prostoru dopadá rozdrobené světlo a činí mě čistým Paměť slunce přetrvá avšak moje řeč je rozmělněna a promlouvá skrze mne Neviditelnost vnitřního zraku neproměňuje pomíjivé věci ve viditelné Slova mne opouštějí aby se znovu navrátila Do prostoru dopadá rozdrobené světlo Nemožnost cokoliv zachytit když řeč zahlcuje tvé vidění *** V nehybnosti vzedmutých dlaní směrem k nebi lovím světlo v roztřepených větvích Uzavřenost tepajícího světa vše vstřebává a saje Hybnost přicházejícího bytí mě nenechává klidným Vyjít z důvěrného prostoru dvora znamená opustit vytčené zdi znamená zanechat celistvost světla

Libor Staněk Nika Brunová

*** Světlo vstřebává rány Postupně, zřetelně a cele Každým dnem nádech bolesti a výdech radosti Každým dnem nádech radosti a výdech bolesti V dokonalém rytmu a opakování Praskot horkých hvězd uvnitř tebe i vně, zcela a jistě světlo teče po ránách zaceluje zcela jistě a zřetelně nádech a výdech nádech a výdech zcela jistě, postupně a zřetelně

*** V jemném dešti loupeš mandarinku a je to překrásné jako smích mladých chlapců pod žhnoucími hvězdami které brzy snesou do jejich srdcí lítost *** Světlo uprostřed dvora není vprostředku samotném od kterého bychom pozorovali náš viditelný prostor ale je obepnuté okolo nás v neviditelném a přeci dostupném dotýkání se všeho živého i mrtvého Světlo má přesně vytčený dosah i přesně vytčené hranice

*** Uvíznul jsem v obyčejné výpovědi a jejích meziprostorech Ve vykročení a ustrnutí v mezi kde se snoubí ticho s promluvou, kde květiny hledí Aby na ně bylo hleděno aby opisovaly svou krásu pod nesmírnými klenbami světla *** je potřeba vylomit se z mlčenlivosti Střež své slovo abys do ní mohl znovu zarůst je zimní krajinou na kterou dolehl první úder světla Mezi slovem a představou propast a stín *** Viditelno nenastane, pokud neozřejmíme neviditelno a hranice světla začíná tam kde nastává prvopočátek stínů Mé světlo stéká po zdech dolů do zátoky snů, do svého počátku i konce Neustále opisování je prvním pokusem k vepsání se do tohoto bodu ze kterého pozoruji nepozorovatelné

Libor Staněk Hudebník, básník a publicista se narodil v roce 1990, pochází z Prachatic. Po absolvování tamějšího gymnázia přesídlil do Českých Budějovic, kde postupně na Jihočeské univerzitě vystudoval český jazyk a společenské vědy na Pedagogické fakultě a bohemistiku na Filozofické fakultě, na níž v současnosti působí jako doktorand dějin novější české literatury. Jeho hlavním

odborným zájmem je současná česká poezie. Literární eseje a recenze publikuje v časopisech Tvar, A2 a Full Moon, na portálech iLiteratura či FullMoonZine. Účinkuje jako kytarista a textař kapely Sýček, jejíž debutové album „I.“ mimo jiné vyneslo kapele nominaci na objev roku 2017 v rámci hudebních cen Vinyla. Svou poezii už v minulosti publikoval například

v časopise Host, zároveň se s ní vloni dostal mezi finalisty Literární soutěže Františka Halase určené začínajícím básníkům do 29 let věku. Básně na této straně pocházejí z jeho debutové básnické sbírky, jejíž vydání se připravuje na tento rok v nakladatelství Dobrý důvod.

VODA JMÉNEM CLEO

24 - 25

duben/květen 2019

FILM

Luděk Čertík

druhé knize mého oblíbeného mudroslovného spisku Tao te ťing se praví, že „nic na světě není tak měkké a poddajné jako voda, a přece v tom, jak zdolává pevné a silné, ji nic nepřekoná“ (78. kapitola). Kdyby byl Lao‘c (Starý mistr), pololegendární autor pod výrokem podepsaný, naším současníkem a měl možnost s námi zažít nejnovější film mexického režiséra Alfonsa Cuaróna Roma (všimněte si, že záměrně neříkám vidět, protože film je zkušenost, kterou je stejně tak možno vychutnávat, mnout mezi prsty), jistě by nad ním uznale pokýval hlavou. Ne snad proto, že by Cuarónův film Tao te ťing jakkoli dramaticky připomínal, přinejmenším tedy ne svou dikcí (kde Lao‘c dává přednost úspornosti, tam Cuarón preferuje dlouhá souvětí). Nejsem si však vědom mnoha filmů – a zvláště titulů z posledních pěti deseti let – které by uvedenou intuici vyjadřovaly s takovým půvabem a silou, jako právě Cuarónova (ne)černobílá Roma. Mohl bych říct: Roma je filmem o vzpomínání, pokusem o rekonstrukci zlatého domu dětství. Z toho, co utkvělo ve spárách režisérovy paměti, z povadlých

pavučin, odlesků, pokoutných stínů, náhodných odérů slov a odraných knižních hřbetů. Mohl bych říct: Roma je filmem bezbřeze osobním (každá tvář je oceán-uvnitř; za každou číhají hvězdokupy, mangrovníky, buganvílie, kolihy, spásné i zrádné proudy). Ale také: Roma je filmem politickým, obnaženým. Nebo snad lépe řečeno: filmem o malých příbězích na žíhaném pozadí velkých dějin (v tomto případě neklidného politického klimatu v Mexiku na přelomu 60. a 70. let) a vzájemném pronikání obého, vazbě osobního na kolektivní. Také se ale mohu držet při zemi a říct: Roma je filmem o kupících se psích výkalech na dlážděném dvorku (čím více jich uklidíte, tím více jich přibude, c‘est la vie) a kadilacích širších než vjezd do dvora. A také filmem o obloze plné dopravních letadel a zázračných možnostech prostorového zvuku. A pokaždé budu mít pravdu. Tím vším Roma nepochybně je. A jako každé velké umělecké dílo hodné toho označení: mnohem, mnohem víc. Nejraději však o Romě uvažuji jako o filmu o vodě – i kdyby jen pro tu představu, že to byl opět film s tváří vody, který zastínil všechny ostatní. O vodě a její magické moci změkčovat vše nepoddajné, okoralé, zatvrzelé – a odhalovat skryté

nebe v okolních předmětech a lidech. Moci, kterou voda sdílí s jinou přírodní silou: láskou. A výslovně pak o vodě jménem Cleo (jak by řekli staří Řekové: o vodě hrdé a krásné), bytůstce drobné vzrůstem, ale široké srdcem. Kde je v Romě voda, tam je Cleo, a naopak: voda je Cleino totemové zvíře. A že vody je ve filmu požehnaně! Jednou se objeví v podobě rozbouřeného moře na malbě v hotelovém pokoji. Jindy v podobě ledových krup. Jindy v podobě příboje, tentokrát až příliš skutečného. A pak je tu voda plná mýdlových bublin, ve které Cleo – ach ano, málem bych zapomněl: nenápadná služebná mixtéckého původu, šlechetná jako lesní potůček – drhne prádlo na rozpálené střeše domu. A voda, v níž Cleo umývá v kuchyni nádobí. A voda, která v poryvech větru šplíchá na okno a stéká po něm. A voda plodová. Anebo kapky, které ve slunečním svitu krápají z ponožek rozvěšených na prádelní šňůře, zatímco Cleo předstírá, že je mrtvá, a kolem nerušeně poštěkává udýchaný svět. A jako je Cuarónův film bohatý na vodu, opatrovatelku mezi živly, je doslova (a příznačně) obtěžkaný i životem. Právě tak, zdá se, Cuarón film chápe. Jako síť, do které padá život. Život lidský i mimolid-

Roma Mexiko/USA, 2018 režie, scénář, kamera: Alfonso Cuarón

inzerce

ský (hloubkovými obrazy-fotografiemi se v šivovském reji míhají desítky lidí, psi, ovce, domácí husy i jeden ropušník), ba dokonce i mlčenlivý skoroživot věcí. Podobně jako japonští umělci – tvůrci poezie tanka a haiku, spisovatelé a malíři pomíjivého světa – propůjčují poetičnost i těm nejnicotnějším a nejvšednějším věcem, také Cuarón vdechuje život tomu zdánlivě nejobyčejnějšímu kolem nás. Osluněným kachličkám, propíchnutému fotbalovému míči, odchlíplému plakátu na dveřích skříně, odkopnutým teniskám, váze s řezanými jiřinami, skořápce z vajíčka na hniličku, zvířenému prachu v patách dusajících ovcí. A kdo má trénované ucho, odhalí tentýž láskyplný smysl pro detail i ve zvukové stopě. Švitoření kanárků v klecích na dvorku, halekání pouličního brusiče nožů, hluk prolétajících letadel, zvuky dětských kroků na schodišti, štěbetání vrabců v houštině nebo vzdálené odbíjení kostelních zvonů. Toť hudba, která udává Cuarónově filmu náladu a tempo – hudba skutečnosti, světa, všednodenních sfér. A říkám-li, že Roma je těhotná životem – a nejen životem, ale světem jako takovým, pak nejde jen o libozvučnou metaforu. Všechna ta neokázalá pregnantnost, s jakou Cuarón evokuje zaniklý svět vlastního dětství, všechny ty vůně a barvy, všechna ta patina a mour, ano, všechna ta voda – pro to všechno existuje dobré opodstatnění. Stejně jako Potomci lidí nebo Gravitace, také Roma se nakonec točí kolem jediného velkého tématu: a tím je mateřství. Clein příběh – a příběh rodiny, do které vzdor svému postavení náleží – lze číst jako velký hold všem ženám-rodičkám (žena je koneckonců jen jiným pojmenováním pro vodu), jako podobenství o ženách, které „zůstávají samy“, a mužích, kteří bez varování odcházejí, a v neposlední řadě také o tiché ženské síle, která všechno zarputilé, hrubé a odcizené životu (všechno, co se na životu dopouští neomluvitelného násilí) poráží prostou silou vytrvalosti a přizpůsobivostí – podobně jako želva pokořuje rychlonohého Achillea ve slavné Zenónově aporii. Proč tedy dát Romě šanci? Důvod je prostý. Potřebujeme filmy, jako je Roma. Jako potřebujeme vodu. Jako potřebujeme déšť na závlahu zahrad a polí: bez vody nemůže nic vzklíčit, slunce samo nestačí. Potřebujeme filmy, které by nám připomínaly, že srdce je dobré, oplývá-li hloubkou – nepostrádá-li jitřivý rozměr vody. Které by nám, společně s britsko-americkou básnířkou Denise Levertovovou, dodaly odvahy vmést cynikům do tváře: Neříkej, neříkej, že nenacházíš vody – protože voda je tu stále, jakkoli vyprahlé naše životy mohou na omak být: voda se svou „tichou písní a zvláštní silou“, občerstvující, povznášející, konejšivá, soucitná. Filmy, které projevují soucit s životy na nízkých místech. Jako Lucia Berlinová, budiž jí země lehká. Filmy, které říkají: Život je to jediné, na čem opravdu záleží.

MUSIC

ZDENĚK LIŠKA ZNOVUOBJEVOVÁNÍ GÉNIA HUDBY

26 - 27

duben/květen 2019

Martin Dvořák

dyž ve 20. století vážnou hudbu ze širší recepce začala vytlačovat hudba populární (nejdříve swing a jazz, posléze rock, dnes dominují proudy elektroniky a rapu), došlo k zajímavému jevu: Skladatel přestal být tolik významný a podstatným se (zejména od 60. let) víc a víc stával interpret. Vážná hudba navíc začala experimentovat s kompozičními postupy, které jsou většinou pro běžné posluchače nestravitelné, a tak počínaje obdobím modernismu můžeme bez diskuze říci, že všeobecný hudební rozhled už v rámci klasické hudby vznikající ve 20. století kanonické autory povětšinou nezahrnuje (i když existují čestné výjimky jako B. Martinů, S. Prokofjev nebo třeba J. Cage). Nutno ovšem dodat, že tento druh hudby stále všichni posloucháme, avšak už jiným způsobem – ve filmech. A zde o kanonických (a dokonce stále žijících) autorech mluvit můžeme (např.

H. Zimmer, J. Williams, E. Morricone). V českém prostředí je však debata o (nejen) naší filmové hudbě dosti ošemetná. Původní soundtracky téměř nevycházejí, koncertní provedení se realizují zřídka, povědomí o našich skladatelích je povětšinou vyčerpáno Karlem Svobodou. Je to částečně dáno i tím, že dějinami naší filmové hudby se zabývá minimum odborníků, popularizační texty se objevují spíše jen v regionálních periodicích, a to nanejvýš ve formě medailonků jednotlivých rodáků. I z těchto důvodů je nutné bezvýhradně kvitovat výsledek unikátního projektu, jenž inicioval skladatel Petr Ostrouchov (narozen 1972). V rámci festivalu Struny podzimu proběhlo 9. října 2015 ve Fóru Karlín vůbec první koncertní provedení hudby z filmu Františka Vláčila Marketa Lazarová (1967), kterou složil Zdeněk Liška (1922–1983). Na sklonku minulého roku, tedy po třech letech, záznam z tohoto koncertu vydalo vydavatelství Animal Music, a to jak na CD, taktéž digitálně.

Liška tajemný, neobjevený

Dílo jen málokterého filmového skladatele vzbuzuje takový úžas jako to Liškovo. Svou rozsáhlostí, monumentalitou a složitostí možná vyvolává i strach. Co do kvantity se dají Liškovy kompozice počítat na stovky, filmové hudbě se totiž až na pár výjimek věnoval bezvýhradně (skládal pro celovečerní filmy, krátkometrážní, animované). Co zaráží, je její pestrost – Liška byl bytostný experimentátor, v zásadě se odmítl ve svých kompozicích opakovat, byl schopen složit hudbu pro jakýkoliv žánr, navíc lze bez nadsázky říci, že jako náš první autor neskládal hudbu pro film jako kulisu, ale jako integrální součást filmového sdělení a prožitku, které svou hudbou dokázal neobyčejně povznést. Zlatým obdobím jeho díla jsou, jak jinak, především 60. léta. Spoluprací na filmech Jana Švankmajera, Věry Chytilové, Juraje Herze, již zmiňovaného Vláčila a dalších se výrazně podílel na ikonickém odkazu naší filmové nové vlny. K plnému docenění Liškovy tvorby však máme ještě velmi daleko. Vrcholy jeho práce jako hudba ke Spalovači mrtvol, Hříšným lidem města pražského či Obchodu na korze jsou relativně dost známé, nicméně jde stále o „pouhý“ zlomek toho, co Liška složil. Poznání jeho díla je navíc ztíženo tím, že byl odpůrcem oddělování své hudby od filmů, k nimž komponoval (až tolik propojeně obojí vnímal), a jeho dědicové toto přání dodržují.

„Blázniviny se rozsévají nazdařbůh“ Je tedy mimořádně obtížné Liškovu unikátní hudbu rozšiřovat mezi posluchače. Jde o dluh, jehož splácení probíhá jen po malinkatých krůčcích. V tomto ohledu dosud nejvíc práce vykonalo britské (sic!) hudební vydavatelství Finders Keepers specializující se na alternativní a nezávislou hudbu. Bohužel není jasné, jakým způsobem obešli autorovu vůli ohledně nevydávání jeho osamostatněné hudby, nicméně už se jim podařilo vydat tři Liškovy soundtracky – Spalovače mrtvol, Malou mořskou vílu a v únoru tohoto roku Ikarii XB 1. Část zmiňovaného dluhu vůči Liškovi naštěstí splatil i někdo od nás, a to právě Ostrouchov. Oproti Finders Keepers (kde pravděpodobně pracují pouze s tzv. mezinárodními filmovými pásy, z nichž abstrahují

samostatnou hudební stopu) měl Ostrouchov v plánu realizaci enormně náročného projektu: sestavení živého hudebního oratoria. Z Liškovy pozůstalosti mu byla zapůjčena rukopisná partitura o 316 stranách (vdova po skladateli Dana Lišková ji dle dostupných informací dosud zapůjčila jen párkrát, navíc vždy pouze pro badatelské účely v rámci diplomových prací), kterou po detailním prostudování zvukové stopy filmu Ostrouchov částečně upravil pro koncertní provedení (což zní relativně jednoduše, ale šlo o náročnou, „bláznivou“ práci, jejíž detailnější popis by nepochybně mohl zabrat tucty stran textu).

Schopnost žít mimo film Výsledek je dechberoucí. V první řadě Ostrouchov v zásadě neodebral Liškově hudbě nic, co v ní autor zamýšlel – koncert i nahrávka v podstatě dodržují chronologický sled, jak je znám z původního filmu, zachována zůstala i původní, komplikovaná instrumentace. Ve druhé řadě se zdařilo zkompletovat tvar, jenž i bez filmového obrazu zvládne fungovat zcela samostatně, což přináší mimo jiné i tu výhodu, že při poslechu nahrávky se před posluchačem zcela a bez rizika snížené ostražitosti obnažuje bohatost Liškových kompozičních metod. Hudební rejstřík Markety Lazarové tvoří několik dominant. Jednou z nich je práce s lidským hlasem – Liška do hudby začlenil sborové zpěvy i sóla, vícehlasy však někdy šeptají či pouze deklamují, jindy na sebe výrazově strhávají veškerou pozornost pomocí výkřiků; rozmanitost spektra lidského hlasu

Zdeněk Liška: Marketa Lazarová Nahráno živě ve Forum Karlín 9. října 2015 (Milan Cimfe) Střih a mix: Milan Cimfe & Petr Ostrouchov (Sono Records, Nouzov) Mastering: Pavel Karlík & Adam Karlík (Sono Records, Nouzov) Score preparation: Petr Ostrouchov & Libor Mašek 2018

Liška využil v kontrastu s pro něj nedostatečnou škálou možností tehdejšího běžného sborového zpěvu. Práce se zpěvy je dost možná tím největším unikem celé nahrávky. Samotná muzikální struktura téměř neodpovídá představě středověké hudby. Liška se částečně znalostmi o tehdejší hudební formě inspiroval, ale dosti volně. Vzniknuvší kompozice si tak de facto celé vymyslel sám a jednotlivé její fragmenty místy kromě zpěvu „ovládají“ například bicí nástroje, v některých živelných pasážích lze dokonce slyšet ve středověku neexistující klavír, kovově „zvonící“ hutnými, nízko posazenými akordy. V celé nahrávce vyplouvají na povrch leitmotivy, k nimž se už jindy nenavrací, naopak jiné téma lze rozpoznat na vícero místech, avšak vždy v jiné variaci. Koncepce Liškovy hudby tak v sobě nese jedinečnost vyplývající z pomíjení izolovaných a svébytných střípků, ale taktéž nutnost ve své bohatosti vždy umět vytyčit vědomí organické propojenosti celého celku, což byl při koncertním provedení tohoto díla možná ten nejtěžší úkol, neboť soudržnost hudební složky ve filmu podprahově determinuje obrazová složka filmu, která ale na koncertu nebo při poslechu CD chybí. Jak už ale bylo naznačeno, k žádným negativním vlivům „hudby-mimo-svůj-film“ na nahrávce nedochází a celý počin stvrzuje, co nadšenci do Liškovy hudby už dávno tuší (nebo vědí) a nepochybně si to uvědomoval i Ostrouchov a všichni s ním spolupracující, když začali projekt připravovat – oproštěné Liškovy kompozice jsou schopny žít vlastním životem i mimo svoji obrazovou matérii. Pouze s tímto uvědoměním jednoho dne možná budeme moci docenit, co Liškův legendární odkaz zanechal nikoliv pouze na poli filmové hudby, ale též hudby obecně.

MINI RECKY

28 - 29

duben/květen 2019

MUSIC

KAPITÁN DEMO Mládí v trapu Všestranný hudebník Jiří Burian se na české popové scéně pohybuje s nenuceností a lehkostí, přičemž mu slouží ke cti, že se obvykle pouští do celkem vkusných projektů (Southpaw, Republic of Two). Rozložitá postava Kapitána Dema, do něhož se vžívá od roku 2008, mu pak poskytuje příležitost vystřelit si ze současného světa populární hudby a na něj navázaných fenoménů. Demův parodický rap protkaný chytlavými melodiemi si tak bere na paškál stereotypy spojené s rapovými muzikanty (drogy, špatné dětství, party, tetování, hvězdné manýry), z nichž některé prostupují celou společností. Třeba vtipná kritika „instagramizace“ života mladých lidí (track Insta Stories) nebo upoceného chlapáctví českého střihu (Man Power) vyvolává úsměv, který ovšem poněkud tuhne, když si uvědomíme trefnost autorových postřehů. Zábavnější mi Demo připadá naživo, když může dát průchod svým improvizačním schopnostem, ale i u jeho čtvrtého alba se dá nějakou dobu vydržet (byť ne navždy). Snad je to rovněž díky tomu, že dostávají o něco víc prostor jeho kumpáni z crew (ProGram, Givi Kross), které do bizarního panoptika ještě doplňují výtvarnice Léna Brauner nebo hardrockoví Škwoři. Díky tomu vzniká vedle českého rapu jakýsi jeho alternativně-satirický vesmír, který si na něm vesele parazituje. Závislost Demovy tvorby na „vážném“ rapu projevující se množstvím parafrází a narážek (poměrně často rozpoznáme například odkazy k Milion+) je nicméně přirozená, neboť je podstatou žánru parodie. Česká rapová scéna tak má v Demovi svého šaška. – Ovšem chápejme tuto pozici v její původní funkci: Moudří králové si šašky vydržovali jako ty, kdo je mohou formou vtipu kritizovat a upozorňovat na přílišnou zpupnost. Z tohoto pohledu by bylo jistě zajímavé, kdyby vznikla spolupráce mezi Demem a někým z čelných představitelů tuzemského rapu. Dočkáme se? ZB inzerce

ANNA THORVALDSDOTTIR & INTERNATIONAL CONTEMPORARY ENSEMBLE AEQUA Islandská rodačka Anna Thorvaldsdottir patří bezesporu mezi jeden z nejvýraznějších hlasů soudobé vážné hudby. Její temně gestická, bohatě texturovaná hudba, v níž se celanovská rozeklanost potkává s mystickou translucencí, se těší nejen vzrůstající oblibě mezi řadovými posluchači, ale stále častěji se objevuje i v repertoáru významných světových orchestrů. Na Thorvaldsdottirové hudbu zřejmě nejlépe pasují příměry ekologická, environmentální. Podobně jako aljašský skladatel John Luther Adams (Become Ocean), také Thorvaldsdottirová čerpá inspiraci z přírodního světa, respektive sil, které jej potajmu utvářejí: je skutečně těžké si při poslechu její hudby nepředstavovat černé vulkanické pláže, vyhaslé i aktivní sopky a pomalý spěch ledovců, nebo alespoň vroucí geologické násilí pod zdánlivě klidným povrchem islandských krajin. Ekologické jsou ale také svou povahou: každou její kompozici lze vnímat jako svébytný ekosystém, v němž se – podobně jako v ekosystémech přírodních – prolínají roztodivné síly a vše spolu velmi úzce, eroticky souvisí. A nejinak je tomu i u šesti (semi)komorních děl zastoupených na loňském albu AEQUA (Sono Luminus), v nichž se Thorvaldsdottirová pokouší vyjádřit nádherný chaos přírodního světa a protikladné vlivy v něm působící: smršťování a rozpínání, konsonanci a disonanci, světlo a tmu. Výsledkem je tapisérie dýmajících, tektonicky neklidných zvukových krajin, pohybujících se kdesi na pomezí neladu a harmonie, ohně a ledu. Tišiny střídají náhlé erupce plutonického děsu, luminózní smyčcové party protékají pasážemi připomínajícími probublávající lávové proudy nebo sípající fumaroly. A posluchač se zatajeným dechem žasne nad tím, s jakou zručností Thorvaldsdottirová ohledává hlasový potenciál jemu dobře známých nástrojů. Je hudba, která se POslouchá, ale také hudba, které se NAslouchá a která vede k hlubšímu, ponornému naslouchání, nejlépe uprostřed noci a s kvalitními sluchátky na uších. Hudba z pera Anny Thorvaldsdottir jednoznačně patří do druhé skupiny. LČ

MODESELEKTOR Who Else?

ANKETA

Velice kvituju, že si Moderat dali pauzu a mohla tak vzniknout nová deska formace Modeselektor. Tedy berlínského elektronického dua, jež už dvě dekády obšťastňuje tancechtivé. Dvojice, ze které vykvetli zmínění Moderat, kteří byli poslední léta v hajpu a na tvorbu Gernota a Sebastina nebyl čas. (Pro begginery: MDSLKTR jsou totiž 2/3 MDRT; pro diskalkuliky: MDRT hrají ve 3.) Možná z mých řádků vyznívá, že Moderat nemám rád. Ale tak tomu není. Jen se mi zdá, že mne ten jejich vážný, kosher tanyny popík bombardoval ze všech stran. Stejně jako adorace všemožných ofiko chytrolínů přes muziku. OK, trochu zadissím: Když někdo o někom tvrdí, že hraje elektronickou taneční hudbu, tak by se prvně na onu elektronickou taneční hudbu mělo s lehkostí tančit. A tím myslím skutečně tančit, urvat se a né shrbeně pošlapovat s espressotonicem v ruce a ještě stačit srdíčkovat přenos Boiler Roomu. Já ve vyprodané Lucerně byl a bylo to fajn. Jen jsem po chvíli marně hledal židli, abych své dívce povyprávěl něco málo bajek a zapálil si dýmku, protože taková kulisa to přesně onehdá roku 2016 byla. Zpátky do současnosti. Deska Who Else? má osm stop a je k sehnání tradičně i na vinylu. Chlapci s bříšky a vrypem historie berlínské scény na tváři se nebáli brikoláže acidu, britské

garáže, techna, trance, old school dnb nebo prostého podržení prstu na spoušti drum-mašiny. Samozřejmě nechybí nejrůznější samply, příjemné pazvuky a neinvazivní aranže. Dalo by se říci, že jde zvukově o oplocenou džungli, kontrolovaný chaos. Modeselektor si na desku přizvali dva výrazné hosty, a to londýnskou grime MC Flohio a známého parody-avant-pop rappera, Estonce Tommyho Cashe. Tah to byl geniální, protože oba featy jsou podařené, nahrávku stylově vhodně čeří a opakovaně jí dávají drive. Scénou ceněná Flohio nekompromisně diktuje a Tommy Cash nevtíravě a bez jeho trap afektu zpívá: „Who said money covers all the expenses? Who said love will save the kids? Who says forever is not divorce?“ Krása. Modeselektor nepřicházejí s ničím extra novým pod sluncem, nicméně jejich nahrávka je výborně poslouchatelná, zaujme svou rozmanitostí, která ovšem velmi správně nepřeroste v neuchopitelný glitch. Tahle deska je odpočatá, dělaná s radostí a je to znát, respektive slyšet. A v neposlední řadě, rozjímat se u ní dá taktéž, ale hlavně se jedná o kousek tuze zábavný. No, a jelikož mi Martin, editor tohoto čísla, tuhle nadhodil, jestli bychom naši hudební rubriku nějak osvěžili, mohl bych utrousit krátký report z únorového koncertu v Roxy. Ano, to bych opravdu mohl. Ale nejprve si, Martine, zajdi ke kadeřníkovi, nebo si zapal vlasy, ty máničko moravská! CN

Alergenní sezóna je v rozpuku, přichází uplakané období. Z jakých zvuků linoucích se éterem nejčastěji slzí uši tobě?

Jan Pileček milovník Marvelu, speciální pedagog

Dominika Brýdová holka z besedy o brenglu

Slawoix Café Hostel – hochštapler

Iva Dundová SUP girl

Já mám trošku problém, páč éterovky vlastně vůbec neposlouchám. Ale vytáčí mě takový ty československý rappeři, hopeři, nebo co to je, který nejlépe doprovází nějaká úchvatná vokalistka. K tomu samozřejmě musí bejt výživnej klip, ála „sleduj, kolik mikin a čepic vyměnim v jednom klípku“.

Nejhorším zvukem je ranní zpěv ptáků. Daj ti facku za to, co jsi zase prováděl, ještě dřív, než se o to postará kocovina.

Když ti dopravní situace v rádiu po mé trase hlásí četníky s radarem somrujíc almužnu a já musím jet podle pravidel.

Ze všech mainstreamových heků a nářků. A hlavně z těch doprovodných ženských.

Jan Lukavský Čert v Čepici

Sleduješ udílení hudebních cen? A pokud ano, proboha, proč? Udílení cen nesleduji… překvapivě. Koho se chystáš seřezat na Velikonoce? Na Velikonoce seřežu ženu, ostatně jako každý den. Jaká je tvá nejoblíbenější kniha, která se věnuje problematice pohlavních chorob? Žádnou takovou a vlastně ani jinou jsem nikdy nečetl. Jaký je tvůj nejoblíbenější film, ve kterém má hlavní hrdina pohlavní chorobu? I love you Phillip Morris a Buffalo Buyern Club nebo tak nějak. (Dallas Buyers Club, Čert je kulturní ignorant, kterej poslouchá POTP, pozn. red.) Kategorický imperativ / anál? Kozy. Limberský / Patrasová? Kozy. Biskupský chlebíček / kuřecí biskup? Kozy. Oscar Wilde / Paula Wild? Kozy.

30 - 31

duben/květen 2019

MUSIC

inzerce

Eda „slaďouš“ Jahoda kulisák a příležitostný herec divadla Na Cestách

Sleduješ udílení hudebních cen? A pokud ano, proboha, proč? Protože miluju vysokou kulturu a Ewu Farnou. (vážně)

Kategorický imperativ / anál? Jděte s tím análem už do prdele. Máte to v každým rozhovoru, Toureťáci zamrdaný! (rozhořčeně)

Koho se chystáš seřezat na Velikonoce? Beránka s čokoládovou polevou. Nejdřív mu seříznu uši a pak hlavu, aby mu to slušelo. (hurónský smích)

Limberský / Patrasová? Limba přejel na pasece žížalu a Lavi přejel Limbu... (smutně)

Jaká je tvá nejoblíbenější kniha, která se věnuje problematice pohlavních chorob? Lidský organismus je jak otevřená kniha, uvítá každého chorobného mazlíčka. (smích) Jaký je tvůj nejoblíbenější film, ve kterém má hlavní hrdina pohlavní chorobu? K čemu film? Ruku na ptáka, kdo z nás neměl alespoň jednou v životě chlamky, ureaplasmy, mykoplazmy, gonokoka, herpes, kondylomata nebo jinou breberku? Mno, Cyrile, přiznej se! (výhružně)

Biskupský chlebíček / kuřecí biskup? Pokorná jehňátka, vy hovádka. Ámen nezůstal na kameni, ni v žlučníku kámen. (zamyšleně) Oscar Wilde / Paula Wild? Opilá Felixova žížala a točvolant princezna koloběžka první napůl oblečená a napůl neoblečená. Režie James Cole, scénář Hugo Toxxx. (cítí se vznešeně)

M&H PARTNEŘI:

NAFTEE Zdeněk Brdek

Vít Mrzena

Maxim Shapovalov (narozen 1980) pochází z Ukrajiny, ale vyrůstal na Kubě, dospíval v Praze a taky absolvoval budějickou obchodní VOŠku. Pak se na patnáct let přesunul zpět na východ, aby se v nedávné době vrátil do ČB. Zatímco v Kyjevě se podílel na organizaci špičkových festivalových eventů, v jihočeské metropoli se pustil do pražení kávy a kávové osvěty.

aximův táta je specialista na atomovou energii a byl přizván k výstavbě jaderných elektráren na Kubu a poté do Čech. Do Budějc se Maxim dostal na Okružní VOŠku, kromě studia ale s úsměvem vzpomíná i na studentský kulturně-sociální život: „Hodně jsme pařili, objížděli festivaly a zároveň jsem se snažil udělat zkoušky. Většinu zápočtů a zkoušek jsem sice udělal na poslední pokus, nicméně potěšilo mě, že z 36 prváků se nás k diplomu probojovalo jenom 6.“ Při objíždění akcí na Maxima v Čechách hodně zapůsobila zdejší elektronická hudební scéna. Když se pak po absolutoriu vracel do Kyjeva, pořídil si gramce, desky a začal hrát na akcích, které pořádal pro přátele. Od těchto začátků se však postupně posunul k promování těch největších kyjevských festivalů, přičemž právě na jednom z nich (Artisan Coffee Festival) se v roce 2014 zamiloval do kávy. Tedy ne že by kávu do té doby neznal, ale čím více se do promovaného projektu zapojoval, a seznamoval se tak s kávovou kulturou, tím více jej vše kolem oblíbeného nápoje zajímalo. „Dozvěděl jsem se,“ přibližuje, „že existuje výběrová káva a že to není jen ranní životabudič, ale celá specializovaná věda o chuti a kultura experimentů s přípravou i zpracováním zrnek.“ Do ČB se pak podle vlastních slov vrátil kvůli tomu, aby zde s láskou upražil ta nejlepší zrnka a nabídl kvalitní kávu všem, kdo ji dovedou ocenit. Když se Maxima ptám, jaký je rozdíl mezi

obyčejnou a výběrovou kávou, narážíme na to, že v České republice panuje obecně nízká informovanost o zákulisí kávových příprav. „Pijeme-li kávu, konzumujeme vlastně tropické ovoce,“ zdůrazňuje Maxim a vyjadřuje se také k dalšímu velmi rozšířenému klišé: „Spousta lidí si myslí, že by kafe mělo být hořké. Přitom z kávy lze vytáhnout mnohem širší paletu chutí. Do plnějšího požitku patří spíše jemně kyselé chuťové odstíny, po kterých následují ovocné a čokoládové příchutě. V rovnováze obou poloh pak spočívá podstata pravé kávové chuti.“ Díky Maximovu podmanivému vyprávění se snadno přesvědčíte o tom, že kávová kultura povýšila během posledních deseti let na téměř uměleckou disciplínu. Spojení kávy a lásky je pro Maxima evidentně něčím podstatným, nejde jen o marketingovou strategii. Vždyť se svou budoucí ženou se seznámili na šálku kávy. Byla to prý láska na první pohled – a jejím výsledkem je kromě založení rodiny také pražírna Naftee, sídlící v Budějcích. Manželé Shapovalovovi se rozhodli o své štěstí rozdělit a dohodli se spřátelenými kavárnami, že když někdo někoho pozve prostřednictvím komentáře na Facebooku na rande, obdrží dvě kávy zdarma. Láska je s Naftee skutečně propojena na řadě úrovní. „Dokonce existuje legenda,“ přisazuje Maxim, „že v každém balíčku Naftee je sudý počet zrn. A to proto, že kávová bobule má v sobě dvě zrnka, která se v průběhu zpracování ztratí, ale pak se určitě zase dají dohromady. Každé zrno, stejně jako lidé, musí mít někoho do páru. Láska je jako tajná složka, která nám dává zvláštní kouzlo.“ Po otázce na to, v čem je jeho káva ještě

výjimečná, je mi jasné, že by o tom Maxim mohl vyprávět celé hodiny. „Znám svou kávu. Vím, na jaké plantáži byla vypěstována, v jaké nadmořské výšce, jaké přírodní podmínky ovlivnily její kvalitu. Znám odrůdu, vím, jak byla sklizena a zpracována, znám farmáře a jeho postoj k plantáži. A na základě těchto informací si lze udělat představu o kvalitě kávy. Nejdůležitější je však degustace a testy kvality. Nejběžnější metodou k rozpoznání a ohodnocení aromatických a chuťových kvalit je cupping. Při degustaci se boduje aroma, chuť, acidita, tělo, dochuť, lahodnost, vyváženost, čistota šálku, jednotnost a celkový dojem,“ upřesňuje sympatický podnikavec. Netřeba dodávat, že Naftee si vybírá k distribuci kávy s tím nejšpičkovějším hodnocením, udělovaným v nejprestižnější kávové soutěži Cup of Excellence. A kolik že Maxim vlastně vypije šálků kávy denně? „V průměru asi pět, někdy až deset. Ale ono to není tolik, protože piju výhradně čistou arabiku, která je vypěstována v přírodních podmínkách. Má tak pouze 0,7 % kofeinu a považuje se za velmi zdravou. Ve srovnání s robustou, která obsahuje 25 % kofeinu, je to spíše nápoj pro potěšení než pro rozbušení srdce.“ Na závěr Maxim shrnuje, že vedle kvalitní kávy, kterou se snaží kvůli zachování vlastností pražit světleji, chce vytvářet i události, jež propojují různé lidi stejného zájmu. Hlásí se hrdě ke kultuře tzv. třetí kávové vlny a do budoucna plánuje řadu nejrůznějších akcí. Pokud byste se o nich chtěli včas dozvědět, sledujte Naftee na sociálních sítích a na www.naftee.com.