Milk & Honey #30

Autoportrét, 2008-2009

Narozen 1950, je jedna ze žijících legend českého výtvarného umění. Jeho rozsáhlá tvorba zahrnuje kresby, malby, dlouhé řady fotografických autoportrétů, hudební performance a mnoho dalšího. V Českých Budějovicích se představil již několikrát, ať již na kolektivních a dvou samostatných výstavách v Galerii Měsíc ve dne, tak v Galerii současného umění a architektury – Domu umění. Na obálku jubilejního Milk & Honey vybral ze svých textových miniatur, kterými průběžně formuluje svá umělecká východiska anebo jen pointuje zaslechnuté rozhovory a zažité situace. Podle okolností se může jednat o truismy, humorné paradoxy či glosy, gramatické či fonetické hry, poetické či duchovní formule atd. Text „6 piv a 5 gramů marxismu“ se na obálku zdál nejpříhodnějším kvůli dvěma paralelním zaměřením čísla oslavujícího třicítku časopisu a zároveň vycházejícího v čase dalšího ze studentských majálesů, této každoroční trachtace naší mladé generace. → JPT

COVER ART VÁCLAV STRATIL

#30

NETUCTOVÝ BUDĚJOVICKÝ MAGAZÍN

ZDARMA DOSTUPNÝ NA SPRÁVNÝCH MÍSTECH

CONTENT Jak to všechno začalo?

Budějcký 4ky: U Podkovy

Budějovický Majáles 2019

Interview: Juraj Horváth

Literatura

Divadlo

EDITORIAL

Vždy, když se podaří vydat další číslo M&H, pokládám to vzhledem k okolnostem jeho vznikání za malý zázrak. I přes ty nervy se však oněch malých zázraků sešlo už třicet, což považujeme za důvod k radosti, ohlédnutí a změně. Radost si děláme jednak třetím pokračováním naší občasné hororové přílohy Trash, jednak společnou fotkou – obé najdete uprostřed časopisu. Ohlížíme se prostřednictvím příspěvků dvou matadorů, kteří sice již nejsou členy redakce, ale stáli u zrodu M&H na začátku roku 2015. A změny, kterou v minulém čísle ohlašoval Martin Dvořák, jste si jistě všimli sami. Měníme celkovou grafickou úpravu včetně erbovní barvy, přičemž autorkou nové koncepce je Sára Šímová.

Snad vám azurová bude sedět. Obsahově se M&H nicméně nemění, kromě obvyklých i ojedinělých příspěvků se v tomto čísle věnujeme třeba Budějovickému Majálesu. Závěrem bych rád poděkoval všem současným i bývalým spolupracovníkům, kteří se jakýmkoliv způsobem podílejí či podíleli na tomto velkém zázraku. Díky moc! → ZB

Jak to všechno začalo?

M&H was born in Spain in the summer of 2007. I was planning to move to the Czech Republic. I was going to move to České Budějovice with Oli Divišová, and I was wondering what to do when I go there. Oli told me there was no cultural magazine in town, and with my background in publishing there was only one thing to say.

Challenge accepted.

M&H magazine went through three incarnations of Semtam, in three different sizes, before becoming what you are now holding in your hands. In its humble beginnings I remember the immense pride of seeing strangers holding a magazine we started as a small team sitting in cafes and bars in ČB. I remember the first time someone told me they had come to a concert in Velbloud because they read about it in the magazine. We were having a real impact.

It was tough at times. Imagine going to distribute the magazine – a free magazine – to various businesses and being told NO. In no uncertain terms, they did NOT want a free magazine available to their clients to read. Through grit, attitude, and good chunk of crazy, we managed. We made it work.

4

SLOUPKY

The magazine in its current format is the best it has been. A wide range of writers. Amazing photography. A magazine that journalists in Prague, Plzeň and Brno have been envious of – a magazine that‘s punching way above its weight.

I was recently in České Budějovice and saw the magazine in Široko.

I would be lying if I didn‘t say I felt emotional. Proud. This baby, this crazy project, is still alive and well. To thank everyone would be impossible. But those of you we were working with right from the beginning, you know who you are. I‘m immensely grateful to you all for keeping it alive. For your passion, your dedication, your blind faith in the foreigner who said of course we can make a magazine here. And you of course, who‘s holding this magazine now. Without you, this magazine would be bedding for hamsters, paper to be recycled before being read.

To have been a part of this project is an honour. Thank you.

Oliver Mann Co-founder of Semtam/M&H

M&H distribuční místo: Jsem jedna z těch, kteří neradi reflektují. Upřímně nesnáším konec každého roku jen proto, že se od nás očekává reflexe. Nerada se dívám zpátky, abych zvážila, co mi život přinesl a co ode mě zase odloudil.

Když něco skončí, končí to nadobro. Nelze to opakovat a nelze se k tomu vrátit. Pálím mosty a nemám s tím problém.

Když jsem byla požádaná, abych napsala reflektující článek do 30. čísla Milk & Honey, cítila jsem se rozpolceně. Přeci jen jsem byla na začátku. Byla jsem součástí prvních snah sehnat dostatek článků i peněz. Byla jsem jedna ze začátečníků, kteří trávili volná odpoledne nad layoutem a volné večery po hospodách na redakčních schůzkách. Ale nakonec jsem také odešla a vracet se nechci. Tak jsem se sama sebe zeptala: proč?

Karmelitanské knihkupectví (Na Sadech 19, ČB)

Tak nám vydali nový číslo. Bylo už pozdě večer, když K. dorazil na místo. Byl pozdní večer, první máj. Kavky hlas zval ku poliklinice Sever. V temném průchodu, který oplývá medem a mlíkem, stůj, noho posvátná, kamkoli kráčíš. U sv. Josefa však jak lvové bije o mříže, lepší přijít ve dne. Kdybys tak náhodou měl pocit, že jsi sám, vezmi si časák. (Spacák ale doma nech, v noci je tam fakt mříž.) Je ve stojanu vpravo před vchodem do knihkupectví. I kdyby vás bylo pět, grafika, fotky, občas i text, zemský ráj to na pohled. Za dveřmi opravdový hájíček březiny. Davide, Jane, žáku, studente, nechť flaška, bůček a podprahová reklama provází uvnitř i vně knihkupectví onoho kroky tvé! → ŠB

Vzpomínky na první dva roky M&H jsou hořkosladké. Jsou nedílně spjaty s vzestupem a pádem Palac Creative Space, který fungoval na Palačáku (dnes tam najdete Světadílnu). Definovaly moje osobní uvědomění a rozhodnutí opustit novinářskou cestu, již jsem byla odhodlána následovat. A nakonec se pojí i k mému odchodu z rodného města.

Je těžké přemýšlet nad něčím tak významným bez řádné dávky sentimentu a nostalgie. Obzvlášť, pojí-li se nejzřetelnější vzpomínka na M&H s jeho úplným začátkem.

Tenkrát jsem šla poprvé na Palác a měla jsem dojem, že jdu na opravdový pracovní pohovor. Kdybych se tu opravdu chtěla ztrapnit, řekla bych, že si stále pamatuju, jak důležitě a zkušeně jsem se cítila. Jaké představy o skvělé budoucnosti se míhaly mojí hlavou, když jsem čekala na Jirku Bauera, aby mě vyzvedl před tou bílou, starou, opuštěně vypadající budovou. Pořád si vybavuju rozpolcenost mezi „Ach, to místo miluju“ a „Eh, nic moc“, když jsem vstoupila do místnosti, které jsme později na Paláci začali říkat office. A stejně tak jasně si vybavuju, jak neobratně a nepřipraveně jsem si připadala, když jsem mluvila s Oliverem o časopise, který jsem měla vést.

Vše, co jsem mohla nabídnout, byly velmi omezené zkušenosti, poměrně dost času, ochota věnovat ten čas bez vyhlídek na plat a spousta nadšení. Nakonec to bylo vše, co M&H na začátku potřeboval. Čas od času mi v rukou nějaký výtisk přistane a já si ho prolistuju, abych věděla, co se děje v rodném městě. Pokaždé cítím hrdost, nostalgii a štěstí. Hrdost, protože moje neutěšitelné životní ambice vyžadují, abych po sobě něco zanechala, a to se mi povedlo. Možná už si nikdo nepamatuje, že jsem tam na začátku byla, ale ve starých číslech je to černé na bílém. (Ne že by papír trval věčně.) Nostalgii, protože mi to připomíná ty „staré dobré časy“ na Paláci, nad nimiž se dodnes ve vzpomínkách rozplývám. Nebyly vždy snadné, ale budou vždycky stát za vzpomínání. A štěstí, protože jsem pomohla na svět něčemu, co žije dál i poté, co jsem odešla a pokračovala ve svém životě jinak a jinde.

Máj

Celá příroda kolem nás každý rok v máji ožívá v koloběhu, který skončí asi až na konci světa – stromy se zase zelenají, květiny raší, ptáci zpívají. A lidé? Lidé se z toho všeho radují. Proto mají měsíc máj v obzvláštní oblibě básníci. A máj je také měsícem, který přímo vybízí k procházkám ve dvou, k milostným schůzkám a dostaveníčkům, k randění.

Není snad na světě májovější písně, než je „Under der linden“ (Pod lipou) od německého středověkého básníka, který se milostné poezii věnoval po celý svůj život, Walthera von der Vogelweide (1170– 1230). První sloka písně vypráví ve střední horní němčině asi tolik, že „pod lípou na louce, tam bylo lůžko nás dvou. Ještě teď je to znát na kvítí a trávě. Před lesem v údolí krásně zpíval slavík: tandaradei.“ Zpěv slavíka je citlivé a decentní vyjádření toho, co se na louce odehrálo. Ona je celá ta píseň vlastně velice decentní. A právě v tom spočívá, společně s autorovým básnickým talentem, její působivost. Někdy je méně více.. Jak moc jiná je současná literatura a kinematografie!

Je to jako s dítětem. Pomohla jsem mu na svět, dospělo a vyrostlo rychle a teď už si žije svým vlastním životem. A já nostalgicky, čas od času, vzpomínám na jeho první žvatlání, i když bych si to prožít znovu nemusela.

Ve druhé sloce se, pokud jde o věcné informace, čtenář dozví jen, že došlo k tisíci polibků. Ale se stejnou poetickou krásou… A ve třetí sloce se dozvídáme o tom improvizovaném lůžku z květin, že „jestliže tam někdo přijde, tak se srdečně zasměje“. Ve čtvrté sloce je už pouze zdůrazněno, že všechno viděl jenom ten ptáček slavíček, ale ten že o tom nikomu nepoví.

Gabriela Bošková první šéfredaktorka M&H

Ano, je to tak. „Svet patrí dvom“, jak zpívá slovenská skupina Elán.

A v máji tuplem!

Jiří Sláma

SLOUPKY

5

Čeho je opakování matka

Můžu vás poprosit, abyste udělali takový pokus? Říkejte si nahlas se mnou: Opakování je matka moudrosti. Opakování je matka moudrosti. Opakování je matka moudrosti. Opakování je matka moudrosti. Opakování je matka moudrosti. Opakování je matka moudrosti. Opakování je matka moudrosti. Opakování je matka moudrosti.

Opakování je matka moudrosti.

Z tohohle rčení podle mě vyplývá, že i opakovaný vtip přestává být vtipem a začíná být matkou moudrosti. Jenže já se klidně vsadím, že když jste si se mnou opakovali větu „opakování je matka moudrosti“, tak jste už někdy mezi šestým a osmým opakováním nevěděli, co a proč to říkáte. To přísloví se stalo jen jakousi prázdnou mantrou, shlukem hlásek, a navíc – nechci vás nějak podceňovat – zůstali jste stejně pitomí jako doposud. Kdyby to fungovalo, byli by nejmoudřejší na světě operátoři z telemarketingu („Máte čas na krátký monitorovaný hovor?“) a učitelé. Ne, opakování prostě není matka moudrosti. Přinejlepším je to strýc ignorance.

Všichni, kdo kdy chtěli ovlivnit veřejné mínění, věděli, že metoda přeskakující gramofonové desky je jejich nejsilnější zbraní. Hitlerův ministr propagandy Joseph Goebbels prohlásil, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Myslím, že neměl tak úplně pravdu – opakovanou lež prostě jen přestaneme vnímat. Začneme ignorovat její význam. Stane se z ní verbální smog, který vdechujeme spolu se vzduchem. A navíc to tak nefunguje jen se lží, ale dokonce i s pravdou. Ono to totiž funguje s úplně každou větou.

Udělejme další malý pokus: zkuste si vybavit slogany obchodních řetězců, politických stran a různých firem a zauvažujte nad tím, co vlastně říkají. Třeba takové „Ochutnej našeho řezníka“, což je příkaz, ze kterého spousta lidí dostane zánět centra zdravého rozumu.

Přestože jsem si ten billboard četl několikrát, nedostal jsem chuť na

6

FEJETON

Jan Flaška

jejich řezníka. Preferuju dívky s plachým úsměvem před brunátnými chlapy se sekerou od krve. Jediné, co jsem dostal, byla chuť dát držkovou všem lidem zodpovědným za tenhle skvost.

Anebo „Zde jsem člověkem“, heslo jedné nadnárodní drogerie.

Představuju si ty mozkové trusty marketingových specialistů, jak v tajných podzemních laboratořích dlouhá léta vyvíjejí a testují ideální slogan, aby nakonec, po mnoha vášnivých disputacích a dlouhých porodních bolestech, obohatily lidstvo o tuhle filozofickou tezi.

Představuju si, jak do obchodu, který slibuje, že „zde jste člověkem“, spolu vstoupí kremrole, buldozer a orangutan a tam se, ve svitu zářivek, obklopení pracími prášky a toaletním papírem, stanou člověky.

Anebo „Tady je svět ještě v pořádku“, věta, kterou se vás do svých útrob snaží vlákat jeden z hypermarketů. Celý svět se řítí do záhuby, klimatické kataklyzma ťuká na dveře společně s nedostatkem potravin, orná půda je vyčerpaná, hmyz a zvířata vymírají, mořští živočichové a ptáci zvracejí plasty, ale stačí se dostavit do katedrály konzumu, který je příčinou všech těchhle problémů, a najednou je vše v pořádku.

Ve světle výše uvedeného mi můj původní záměr – totiž napsat pár slov i o sloganu „Ano, bude líp“ – přijde už jako úplná marnost.

Uznejte, že významy takovýchhle donekonečna opakovaných vět musí lidský mozek přestat vnímat už proto, aby nemusel člověku emigrovat ven z hlavy.

Jo a víte, že ten citát Josepha Goebbelse o stokrát opakované lži Joseph Goebbels ve skutečnosti nikdy nevyslovil? Lidé mu ho ale připisovali tak často, že si ho s ním už automaticky spojují. Čímž jsem chtěl jen říct, že opakování se nestane matkou moudrosti, ani kdybyste to opakovali do úplného zblbnutí.

M&H #30 Sezónní práce čteče či čtečky kérek se soustředí na teplejší měsíce, kdy se lidé – oděni většinou velmi spoře – chodí svlažit do zahrádek či k vodě, případně vábí jeleny či laně. Perfektní je, že hned víte, s kým máte tu čest.

V dávných dobách člověk už z deseti metrů poznal bezmozka, který se na něj chystá, dnes – bohužel – člověk musí s každým jedincem promluvit či se k poznání vymailit. Dříve mohl bezmozek člověka připravit o život a ten se pak mohl v klidu věnovat cestě ke spáse, dnes člověk přijde o čas, štěstí, ženu či muže, peníze, nervy a ještě – nedej Bože – zhřeší, a i když má trochu toho pomyslného a těžce vymodleného štěstíčka, tak se ocitne maximálně v očistci. Snad se staré dobré časy kyje, koží, sociálních nejistot a kérky spirálou vrací…

Přitom je nárůst potřeby se potetovat přímo úměrný současné absenci schopnosti věnovat se přechodovým rituálům (obřízce, křtu, bar micvě, biřmování aj.), které povrchní papíry typu maturita, bakalář, magistr, doktor nejsou s to nahradit. Třicetiminutový svatební obřad na radnici je úředně nutný a bezduchý kastrát církevních obřadů a následujícího několikadenního veselí. Kam ten spěch? Do hrobu? Vždyť dnes už ale ani rituál pohřbu není pro některé příbuzné podstatný. Nebožtíka stejně umístí na poličku do erární urny a na spočinutí v obecním hrobu si ještě počká. Nikdo si jeho popel totiž často nevyzvedne. Již ani poslední jistota tedy není samozřejmostí.

Lidem, kteří postrádají potřebu rituálů, tak zůstaly kérky. Lidé si způsobují bolest jako znamení, že se v jejich životě něco podstatného stalo. Znám i jednu takovou, co si na tělo vytetovala miniaturní podobu svého zemřelého psa. Nejsou-li jasně dané rituály dodržovány v rodině, ve společnosti je třeba, aby jedinec přechodné rituály zaznamenával do kůže. A právě ne sama radost, ale především radost bolestná – tak jako v době velikonoční – je tím zásadním příznakem zprávy sdělující dobovou pravdu o nás samých a našem rozvoji a stavu ducha v dané době, a to nejen pro křesťany, ale i lidi s alzheimerem, což se samozřejmě nevylučuje.

Dementina Absoluta Předčásková

Kérky s telefonními čísly či umístění pinu v intimních partiích praktičtí lékaři v poslední době navíc doporučují mj. mladým rodičům a jiným lidem trpícím přerušovaným spánkem, a tedy i výpadky paměti. Na Jihočeské univerzitě zase přemýšlejí o nahrazení systému HAP, který mapuje pedagogickou a vědeckou činnost, přímým tetováním titulů, vyučovaných předmětů, odvedených bakalářek i diplomek a publikačních výstupů přímo na tělo. Dočasné tetování bude také použito na rozvrhy vyučujících. S ohledem na svobody akademických pracovníků se tak vysokoškolští učitelé vyhnou všeobecnému povinnému čipování, které nám ulehčí tolik starostí.

Kérky byly přitom dříve spojované s námořníky a živly s kyji, co strávily nějaký čas v lochu. Jako můj známý, český Rom s neumětelským nápisem Memento more na předloktí. Prý to jeho kámoš spletl, ale Bůh ví, že můj známý chtěl být vždycky Čech a od určité doby dokonce i sekal latinu, ale ostatní ho měli vždycky za cigoše.

No a pak je tady móda. Lidé si przní tělo něčím, čemu ani nerozumí, nebo jen ornamenty pro ozdobu, ale to je přece také zpráva o nich samých. V poslední době jsem navíc dokonce zahlédla několik mladých dam a jinochů s pro někoho tajemnou kérkou M&H#30.

Móda? Ne. To si hned může člověk být jist šťastnými tu písmeny, tu čísly. Zkrátka, dobrý výběr!

Nebyla jsem u vydání prvního čísla časopisu a moji služebně starší kolegové mi nesdělili, zda první číslo bylo uvedeno křtem či starozákonní obřízkou editorialu. Těžko říct, jaké rituály se kromě redakčních porad nebo skupinových fotografií vždy po třiceti číslech v časopise drží. Možná mě kolegové zapomněli pozvat, informovat, možná nezapomněli… Snad se báli mého ostrého pera a neotřelých slovních obratů a myšlenek. Těžko říct. Jiné rituály se u nás ale zřejmě nedrží. Jen ty kérky asi. Taky na ni v pátek jdu, ale mám ráda trojky, tak si tam dám rovnou M&H#33, a taky v kostele se to pak dá v létě líp okecat: Mariá&Hospodin#33. Jen ten duch mi tam nějak chybí. Ano, to bude ono, chybí mi duch. Všichni svatí se mnou a zlý pryč!

FEJETON

7

NEBE JE ZATAŽENÝ Martin Dvořák

Filip Topol

Nebe je zatažený

3x CD [první dva disky též digitálně] Indies Scope 2019

Z české undergroundové kultury 70. a 80. let se zrodila celá řada kultů. Jedním z nich byla i hudební skupina Psí vojáci, jejíž význam zejména během porevoluční dekády dalece překročil hranice „pouhé“ komunisty perzekvované kapely a která svou živelností, nekompromisností a invencí spolutvořila jádro nejlepší hudby, co na sklonku století v tom našem malém, českém rybníčku vznikala. Alfou i omegou Psích vojáků byl pochopitelně zpěvák, skladatel a textař Filip Topol (1965–2013), a právě jeho legendární nespoutané kreace na živých vystoupeních vysokou měrou přispěly k tomu, že Psí vojáci byli vždy vnímáni jako autentičtí a neúprosně strhující formace.

Topolova nezkrotnost, „mýtus“ jeho divokých koncertních performancí však vždy byly jen jednou složkou jeho osobnosti a uměleckého „způsobu života“. Romantická rozervanost, jež mu byla vlastní, se dostávala na povrch i jinými způsoby, vnitřní prožitek hudby ne vždy doprovázel bájnými od prstů zakrvavenými klávesami klavíru – jak dokládá čerstvě vydaný soubor Topolových sólových koncertů nazvaný „Nebe je zatažený“.

Trojalbum na dvou discích obsahuje záznamy dvou Topolových koncertů z Jablonce nad Nisou odehraných v letech 2000 a 2001, třetí disk pak pojímá směs Topolových klavírních improvizací a kompozic nedoprovázených zpěvem. Všechny nahrávky tak ukazují Topola ve světle, v jakém jej mělo možnost poznat jen velmi omezené spektrum posluchačů. Ukazují ho jako hluboce vnímavou osobnost, která dokázala svou hudbu prožívat intimně, ukazují také to, že písně Psích vojáků mají několikerou polohu toho, jak je lze publiku předat. I takové „vály“ jako Chce se mi spát, Protínání nebo dokonce Žiletky Topol dokázal sólově zahrát překvapivě elegicky a o poznání naléhavěji, než kdyby jej doprovázela kapela s basou a bicími.

8

HUDBA

Předkládaný komplet tak vybízí k otázce, nakolik jsme jako posluchači Psích vojáků a případně čtenáři Topolových textů tohoto hudebníka vlastně znali a zda jsme si ho neikonizovali příliš přímočaře a ploše. Jen zapálení fanoušci například ví, že Topol byl milovníkem klasické hudby 18. století – tento aspekt je až v těchto nahrávkách, zejména na třetím disku, evidentní. O něco známější je jeho dávný výrok o tom, že klavír bere jako „divoký zvíře z hor“, které chce zkrotit – a jelikož se na koncertech mnohdy zdálo, že možná naopak klavír krotí Topola, trojalbum „Nebe je zatažený“ ukazuje, jak oba byli vlastně samojediná bytost žijící v harmonii.

Je bez diskuze, že to byl Filip Topol, kdo činil Psí vojáky Psími vojáky – dějiny populární hudby jsou z určité perspektivy dějinami nekončící řady frontmanů, kteří se obklopovali taktéž nebývale talentovanými osobnostmi, nicméně to byli právě oni jediní, kdo svou genialitou až příliš (a někdy sebedestrukčně) vyčnívali. Nejednoznačná Topolova osobnost a umělecká mnohostrannost se obnažuje jen v několika málo artefaktech, jež máme k dispozici. Trojalbum „Nebe je zatažený“ k nim patří, byť jde o malý výsek toho, co Topol na poli sólové tvorby a prezentace vytvořil (extrémně cenné by bylo, kdy se někdy někde zjevily jeho klavírní doprovody k filmům z období němé éry jako Upír Nosferatu aj.). Ale i sebemenší střípek (nebo lépe řečeno střep?) je důležitý pro to, abychom si jednou mohli plastičtěji a úplněji udělat obrázek toho, jaká vlastně progresivní česká hudba byla jen krátce po období normalizace (během níž naši rodiče bez okolků byli schopni utratit třetinu měsíční výplaty za LP od Franka Zappy), když v 90. letech přišla další kulturně zhoubná éra, tentokrát komerčních rádií a z televize stále nezmizevších bezduchých estrád.

Rozhovor s ředitelkou festivalu Sárou Lučanovou Budejovický Majáles

Jakub Zeman

MAJÁLES 2019

V čem je Budějovický Majáles jedinečný a čeho si na něm nejvíce vážíš?

Budějovický Majáles je dle mého jedinečný zejména díky svému organizačním týmu. Téměř stovka mladých studentů ve svém volném čase za nulový honorář připravuje multižánrový festival pro celé město. Zajímavá je také dramaturgická pestrost: od divadelní, přes filmovou až po hudební dramaturgii.

Nejvíce si na BM vážím jeho různorodosti. Každý si u nás může zajít na něco, co je pro něj zajímavé. Druhá věc, kterou si zejména v letošním roce velmi uvědomuji, je možnost seberealizace již v mladém věku. Mě osobně festival mnohému naučil, vnímám ho jako startovací čáru mého profesního formování.

Jak jsi se dostala k organizování festivalu?

Na střední škole jsem zaznamenala, že se vůbec v Budějovicích něco děje. Čím starší jsem byla, tím víc jsem se o festival zajímala.

Zlom nastal před 3 lety, kdy jsem zareagovala na výzvu tehdejšího vedení festivalu a přišla na přijímací pohovor. Dodnes na tenhle den moc ráda vzpomínám a beru ho jako jeden z nejdůležitějších v mém životě, protože mi otevřel dveře k tak skvělému projektu.

Proč děláš tuhle práci?

V první řadě mě to ohromně baví. V letošním roce mám na starost nejen komunikaci s partnery a sponzory, ale také vytváření příjemného zázemí pro organizační tým. Jde mi o to, aby se u nás každý cítil dobře. Práce s mladými lidmi mě opravdu naplňuje. V řadě druhé posouvám také svoje znalosti a možnosti, které určitě v budoucnu zúročím.

Jak dlouho trvalo, než jsi se stala ředitelkou BM? Byla to docela rychlovka, byla jsem v týmu jen dva roky. Věřím, že tomu bylo díky spolupráci s bývalým ředitelem Davidem Mulicou, který mě do této práce zasvětil a ukázal mi, jak na to. Za to mu tímto

10

BUDĚJOVICKÝ MAJÁLES

mnohokrát děkuji. Doufám, že to ale bylo i díky mým schopnostem vyjít téměř s každým, a to je v tak rozmanitém prostředí, jako je organizační tým Majálesu, důležité.

Jaká práce se skrývá za pozicí „ředitelka festivalu“?

Jak už jsem prozradila výše, ředitelka festivalu má na starost primárně zázemí organizačního týmu. Jsme početná a pestrá skupina, proto je někdy třeba se lidem věnovat individuálně. Jsem vlastně taková máma festivalu.

Druhým důležitým úkolem je samozřejmě komunikace s partnery a sponzory. Jsem vlastně takový obličej festivalu, vystupuji v jeho jméně a snažím se ho dobře reprezentovat.

Můžeš nám prozradit, s čím jsou při organizaci největší trable?

Myslím, že každoročně je to získávání peněz. Je to pro nás takový trn v oku, nikdy dopředu nedokážeme odhadnout, s čím nakonec do ročníku půjdeme, a častokrát sháníme zbývající finance jen několik týdnů před akcí. Je to ale skvělá zkušenost do života a myslím, že nás to všechny posouvá.

Je letos na Majálesu něco úplně nového?

Letos beru za náš největší úspěch prostory, které se nám podařilo získat. Myslím, že v médiích nejvíce rezonovaly Žižkovské kasárny.

Dalším velmi zajímavým prostorem je střecha Heaven gymu nebo Rabenštejnská věž. Máme ještě i jedno eso v rukávu, ale to si necháme až jako úplnou třešničku.

Prozradíš nám program, na který bys ty určitě vyrazila?

Já osobně jsem letos hodně nadšená z hudební dramaturgie. Každý rok je skvělá, ale letos z ní mám opravdu extrémní radost. Moji favoriti jsou Gospel Dating Service, FVLCRVM nebo Paul Stephan.

Co se divadel týče, těším se na divadlo IMPRA. A autokino. To je moje naprostá srdcovka.

BEST OF

Budějovický majáles 2019 Pondělí 20. 5.

1500 Královské jamování, náměstí Přemysla Otakara II. 1500 Cizinec v ráji (film+povídání), U Vás 1600 Holky, co mají kozy (povídání), Široko 1600 Petr Wohlgemuth (koncert), Biskupská zahrada 1700 Tančírna klasických tanců, střecha Heaven Gym 1700 Jamie Project (koncert), Biskupská zahrada 1800 Minimalismus v každodenním životě (povídání), Café Datel 1800 Projekt Sbor (koncert), Biskupská zahrada 1900 Impra (divadlo), Malé divadlo

1900 The Funkers (koncert), Majálesová kavárna 2000 Beznot (koncert), Majálesová kavárna 2000 Matematika zločinu (povídání), Široko 2015 Quiet Entropy (koncert), Velbloud 2100 Kabaret Kajbar (koncert), Majálesová kavárna 2100 Touch Me Not (film), střecha Heaven Gym 2130 Cox & Vox (koncert), Velbloud 2300 Dirty Blondes (koncert), Velbloud

Úterý 21. 5.

1200 Rodinné odpoledne, Sokolský ostrov 1700 Milk & Honey (workshop), Měsíc ve dne 1730 Digitální nomádství (povídání), Café Datel 1800 Módní přehlídka, Žižkovské kasárny 1800 Úsměvy smutných mužů (film), Rabenštejnská věž 1815 Dyna (koncert), Majálesová kavárna 1900 Milostný dopis ženě, kterou nemilujeme (divadlo), Malé divadlo

1900 Černota (povídání), U vás 1945 The Duffs (koncert), Majálesová kavárna 2000 Dobrodružství mezi zebrami, čajovníky a ledovci (povídání), Café Datel 2100 Pabst (koncert), Majálesová kavárna 2100 Sebe (koncert), Velbloud 2200 Gambrz Reprs (koncert), Velbloud 2330 Boy Wonder (koncert), Velbloud

Středa 22. 5.

1400 Paddleboard Academy (workshop), Sokolský ostrov 1500 Performance Battle, Žižkovské kasárny 1600 Zvuk (workshop), Měsíc ve dne 1600 Budějovice 21. století (procházka+povídání), Háječek 1600 Artekruhy (workshop), U Vás 1700 Sbor se Z (koncert), Kostel sv. Rodiny 1730 Anifilm pro dospělé (film), Široko 1800 Naive Cactus (koncert), Majálesová kavárna

1930 Wake of Jissom (koncert), Majálesová kavárna 2000 Prášek proti blbosti (koncert), Fabrika 2015 Lowmoe (koncert), Velbloud 2100 Manon Meurt (koncert), Majálesová kavárna 2100 Pulp Fiction (film), náplavka 2115 Nondescript (koncert), Fabrika 2300 Pris (koncert), Velbloud 2345 Lekses (koncert), Fabrika

Čtvrtek 23. 5.

1500 Youthful Indiscretion (koncert), majálesová MHD 1600 Život s HIV v roce 2019 (povídání), Široko 1600 Andromeda (divadlo), Dům umění 1700 Specific Skate Jam II, Piaristické náměstí 1800 Kulturní prostor ČB (povídání), Žižkovské kasárny 1800 Frozen Poppyhead (koncert), Majálesová kavárna

1900 Slam Poetry exhibice, Rabenštejnská věž 1900 Všechny báječné věci (divadlo), Dům umění 1930 Glad for Today (koncert), Majálesová kavárna 2000 Ďäblovi včelaři (koncert), Velbloud 2130 EČ (koncert), Velbloud 2300 Nastřižená hráz (koncert), Velbloud (koncerty na Sokolském ostrově)

Pátek 24. 5.

1430 Chief Bromden 1600 Elections in The Deaf Town 1700 Iggy Mayerov 1800 Houpací koně 1830 The Atavists

1930 Gospel Dating Service 2030 Vložte kočku 2130 Zvíře jménem Podzim 2230 Paul Stephan

BUDĚJOVICKÝ MAJÁLES

11

TVOŘIT HUDBU DOHROMADY Ricardo Picante

Tereza Kunderová

Zvíře jménem podzim je mnohočlenný spektákl, který tvoří muzikanti napříč celým českým hudebním rybníčkem (Kittchen, který odpovídal na naše otázky, Aid Kid nebo třeba Marie Kieslowski). Stejnojmenná deska vydaná předloni uchvátila nejednoho posluchače i kritika. ZJP vystoupí v rámci Budějovického Majálesu v pátek 24. května od 21:30 na Sokoláku.

Proč jste se pojmenovali Zvíře jménem Podzim?

To sousloví mne napadlo 1. listopadu 2013, když mne cestou přes setmělou Stromovku sejmula nečekaná tíseň. A jak podzim postupoval, ta temnota v mým životě postupně houstla. Představoval jsem si podzim, kterej mám jinak moc rád, jako veliký zvíře, který zalehlo celou krajinu. A za pár let jsem zjistil, že mám o něm v hlavě desku a knížku.

Váš soubor čítá 18 členů. Jak náročné je sladit termíny tak, abyste se sešli? Nebo se potkáváte po částech?

Od začátku jsme počítali s tím, že ne všude se sejdeme všichni.

Třeba společné fotografie máme všehovšudy dvě, tři. Dobře nám ale fungují dělené zkoušky a nahrávání po částech. O to větší je to pak radost, když se sejdeme všichni.

Principem spolupráce ve Zvířeti je asi pozvání ke společný práci. Já jsem takhle před třemi lety oslovil svoje kamarády, se kterými jsme si slibovali, jak jednou něco společně uděláme. A většina z nich přijala. Což funguje doteď. Společný koncerty jsou velkej zážitek, a tak prostě většina spoluhráčů nedokáže odolat a přijede.

Zároveň to je důvod, proč jsme celý projekt koncipovali jako krátkodobou záležitost jedné desky. Všichni jsou hodně zaneprázdnění a mají své kapely a projekty. A teď už i děti, kterých se nám za ty tři léta v kapele narodilo šest.

12

BUDĚJOVICKÝ MAJÁLES

Píseň „Černou“ zazněla v úspěšném filmu Úsměvy smutných mužů. Skládali jste ji přímo pro film, nebo se vám ozval někdo z produkce a řekl, že by ji rád použil?

První sloka vznikla třeba před osmi lety, ta druhá se objevila, až když jsem se poohlížel po stopách Zvířete ve starejch demáčích. Režisér Úsměvů, Dan Svátek, nás oslovil asi půl roku po vydání. Udělalo mi to obrovskou radost, jednak mám moc rád předlohu od Josefa Formánka, jednak jsem sám abstinující alkoholik, takže je to pro mne téma osobní.

Neláká vás právě i skládání hudby k filmu, seriálu, případně k počítačové hře?

Stoprocentně. Určitě o to stojíme, hudba, kterou děláme, je dost filmová... Přinejmenším my všichni to tak cítíme. Pár věcí se snad i rýsuje. Držte nám, prosím, palce. Se svým druhým projektem Kittchen jsem několikrát pracoval pro divadlo, skládal jsem i hudbu k počítačové hře a v současné době vytvářím sérii hudebních podkresů pro audioknihy. Udělat se Zvířetem hudbu pro film by bylo parádní. Ideálně pro vlastní film podle knížky. Takovej opravdu temnej muzikál.

Co je vaším hnacím motorem a jaký je váš pomyslný vrchol ledovce?

Takhle veliká kapela je spektakulárně neekonomická. Původně jsme chtěli zkusit natočit desku ve velkým studiu, dohromady, jako za starejch časů. Nebo tak, jak jsme si ty starý časy představovali. A ukázalo se, že to funguje. A že nejlíp to funguje na koncertech, kde jsme všichni společně. A díky tomu, že jsme se do toho pustili, jsme byli odměnění spoustou parádních zážitků, míst a lidí. Řekl bych, že to bude ten hnací motor. Tvořit dohromady hudbu a v reálným čase to posílat do lidí.

Myslím, že pokud máte štěstí, dokáže vás ta hudba sytit a naplňovat sama. Tím, jak ji tvoříte, tím, jak ji předáváte dalším lidem. A že tedy ta hudba sama je tím ledovcem i tím jeho vrcholem.

Svést i rozdrtit lebku Cyril Nováček

Jan Vitík

Hudebníci Lukáš Grygar, Tomáš Tkáč a Jonáš Kucharský míchají synťáky, kytary a kladou důraz na české texty. Svým výrazem připomínají temnou novoromantickou vlnu Oceánu, gotický odkaz XIII. století, ale i zvuk současného indie rocku. Pris vystoupí v rámci Budějovického Majálesu ve středu 22. května od 23:00 ve Velbloudu.

Vaše kapela je pojmenována po robotické hrdince z legendárního filmu Blade Runner. Proč zrovna Pris? Je pro vás sci-fi inspirací v tvorbě?

Lukáš: Spíš filmy jako takové, i když zrovna s Blade Runnerem jsem srostlý odmala. Přímo postava Pris mi pomyslně odrážela výraz, který jsem si od naší muziky sliboval – stejně tak tě svede, jako ti rozdrtí lebku. Přežít, „urychlenýmu chátrání“ navzdory.

A když už jsme u těch názvů: co tedy album Naše večery? Co se za názvem skrývá?

Lukáš: Společné bydlení s Tomášem, se kterým jsme kapelu zakládali. Zároveň tak začíná klavírní cyklus Po zarostlém chodníčku od Leoše Janáčka, který z plakátu v Tomášově pokoji dohlížel na nahrávání. Secvaklo to. Minimálně já funguju hlavně po nocích, zároveň mi ten romantický podtext přišel příjemně podvratný. Večery pod lampou, kterou zhasne Frank z Modrého sametu.

Vaše texty jsou zahaleny do hávu melancholie, občas se jedná o takové temné písničkářství. Jak vznikají? Jsou biografické?

Lukáš: Ty moje ano, byť je píšu v podstatě vždycky na muziku. Od ní se dál rozvinou do konkrétnějšího příběhu, kde jsou ale konkrétní spíš nálady, okamžiky, zachycené stavy věcí. Vypisoval jsem se ze zkušenosti se smrtí manželky, takže temnota si řekla svoje.

Jak často slyšíte přirovnání k Oceánu, Priessnitz nebo XIII. století? Co to s vámi dělá?

Tomáš: Slyším je středně často a krčím rameny. Vidím v tom spíš neochotu jít do nějaké hlubší analýzy a naopak extrémní ochotu papouškovat, co si lidi přečetli v jedné z prvních recenzí. Všechno, kde jsou kytary, je Priessnitz, všechno, kde je elektronika, Oceán. Ať si v tom každý najde, co potřebuje, ale s takovým kulturním rozhledem je to pak težký.

Jonáš: Tomáš má asi pravdu v tom, že se tahle nálepka přelepuje z jedné recenze do druhé, ale zas bych nebyl tak přísný. V trochu

oldschoolovým zvuku Lukášovejch synťáků slyším ty Vozáryovy občas taky. Zvuk Pris samozřejmě nevznikl ve vzduchoprázdnu.

Lukáš: Zrovna tahle přirovnání mě především baví, protože ani jednu z jmenovaných kapel jsem nikdy neposlouchal a s výjimkou Priessnitz je považuju spíš za legrační. Ale rozhodně mi nepřísluší někomu rozporovat, když v nás slyší to či ono. Naživo si nás, myslím, nesplete.

Před rokem jsem vás viděl ve Velešíně, kde na vás při vystoupení cosi pokřikovala parta starých ožralých rockerů. Musíte si svou hudbu a texty čas od času obhajovat?

Tomáš: A on existuje festivalový koncert, kde na tebe nepořvává parta starých ožralých rockerů? Když někoho něco nebaví, tak to prostě neposlouchá, odchází z koncertu a svět je zcela v pořádku. Zpětně se dozvídám, kolik lidí od začátku vytáčel Lukášův hlas nebo nějaké aranže a jak se mi to styděli říct. To mi přijde neuvěřitelně legrační. Nedovedu si představit, že bych měl cokoliv před kýmkoliv obhajovat.

Jonáš: Mně se stává, že má někdo o Pris jasnou představu, jak to zní, jaký jsou texty, jak Lukáš zpívá, a pak přijde na koncert a je překvapenej, že zníme úplně jinak. Pokřikující lidi na koncerty patří, bez toho by nebyl bigbít!

Co jinak posloucháte za muziku? Co čtete?

Tomáš: Všechno, kde jsou zaprášený varhánky, emoce, který se zdají většině lidem „už moc“, anti-patriarchální špinavý kytarovky, lidi, co uměj samplovat, chytrý popiny a black metal. Čtu manuály na pluginy a synťáky.

Jonáš: Číst mimo práci bohužel moc nestíhám, ale teď jsem se po letech odvážil otevřít Saturnovy prstence od Sebalda a dotklo se mě to ještě víc, než jsem čekal. Snažím se poslouchat aktuální věci, ale rok od roku mám v rámci nestíhání tendenci se před novinkama uzavírat. Díky tomu, že o hudbě píšu, jsem naštěstí nucenej se tomu nepoddávat. Poslední dva roky mě hodně drží scéna New Weird Britain a asi to tak ještě chvíli bude.

Lukáš: Cokoli – a tuny ambientu k tomu. V kontextu Pris jsou pro mě důležití Psí vojáci, Dagmar Voňková, Swans a John Congleton.

Zásadní uhranutí byla před pár lety Anna von Hausswolff a vloni Lingua Ignota. Čtu zoufale málo.

BUDĚJOVICKÝ MAJÁLES

13

Kde jsi byl, když jsem zapálil svět?

Luděk Čertík

Katedrála Notre-Dame, jakkoli nepravděpodobné se to zdá, stojí v plamenech. K obloze stoupá černý dým, davy turistů i místních mlčky přihlížejí. Pukají vzácné gotické vitráže. Hroutí se starobylý krov.

Sleduji živé vysílání a myslím na požáry, které ve stejnou dobu zuří jinde ve světě – a o kterých světová zpravodajství mlčí. Na všechny požáry zapříčiněné (ne)kulturou smrti, (ne)kulturou zisku, (ne)kulturou sobeckosti. Na požáry průmyslového zemědělství, které za sebou zanechávají zpustlou, ztichlou krajinu. Požáry velkochovů, den co den živené neutuchající poptávkou po laciné flákotě. Požár nezastavitelného ekonomického růstu, lačně ujídající potoky, řeky, hory, lesy – a všechno mezi tím, lidské životy nevyjímaje. Lesy zachvácené požáry způsobenými extrémními suchy, ale také cíleně vypalované, aby uvolnily místo sójovým farmám a plantážím palmy olejné. A také na požáry, které spalují oceán a lidské duše. Ten velký, nekontrolovatelný požár v našich srdcích a myslích, který hrozí spálit všechno, co milujeme, co je nám blízké – od baobabů po rorýse.

Je možno mu vůbec uniknout?

Nedávno se dočkaly vydání dvě veledůležité knihy. Tu první napsal německý filosof a biolog Andreas Weber, leckomu možná známý i díky v češtině dostupné knize Víc bláta! (Malvern, 2015). Nese název Enlivenment: Toward a Poetics for the Anthropocene (MIT Press, 2019) a Weber v ní obsáhle polemizuje s mechanistickým pohledem na život v mainstreamových ekonomických a biologických vědách. Weber dlouhodobě spatřuje příčiny všeho environmentál-

14

ESEJ

Time

ního strádání ve fundamentálně špatném způsobu, jakým chápeme fenomén života – živost jako takovou.

Jako dědic a pokračovatel cituplné goethovské biologie si totiž dobře uvědomuje, že v současném (vědeckém) porozumění životu cosi zásadního schází: vnitřní dimenze, rozměr existenciální. Bereme život jako externalitu (a jako s externalitou s ním nakládáme), ale kam se poděla niternost? Život nelze pochopit bez toho, aniž bychom brali v potaz, že má také nitro – že život je povýtce (inter) subjektivní fenomén! Nejsem přece jen automaton bez svobodné vůle – nádoba na sobecké geny, která nic necítí, po ničem netouží, nic nevnímá. A stejně tak jimi nejsou kudlanka nebo bramborníček.

Podívejte se do vlastního nitra nebo na květ lilie a spatříte to také.

Veškerý život je niternost navenek – každé tělo otevřená kniha, srdce na dlani, srdce plné dlaní!

Jinými slovy: zuří-li kolem (v) nás požáry, pak proto, že došlo k velkému nedorozumění v otázce toho, co to život vlastně je – protože jsme stovky let vylučovali z našich úvah jeho vnitřní, smysluplnou dimenzi, nakládali s ním – slovy soudobé ekonomie – pohříchu „racionálně“. A z toho důvodu potřebujeme hlubokou společenskou transformaci, nový druh osvícenské revoluce: takové, ze které vzejde nová, životu nakloněná, život přijímající, doslova oživená kultura – kultura s novou, biofilní poetikou. Taková, která bude srozuměna s tím, že život není toliko plochá a bezduchá komodita (descarte-

6. 6. 2019 19 H

sovská rozprostraněnost), ale existenciální fenomén; cosi, co je možné jen ve spojení s druhými, v touze po významu a doteku, co má smysl a po smyslu baží. Taková, která bude postavena na srozumění, že cítění (orientace ve světě na základě vnitřních potřeb) je to, co nás všechny – lidské bytosti, pandy i každou jednotlivou buňku – váže dohromady. Jako vzduch, který není jen prázdnem, ale pojidlem: každý nádech, znovuzrození.

MILK & HONEY PARTY

Druhá kniha nemá s tou Weberovou zdánlivě mnoho společného: jde o druhou básnickou sbírku rusko-amerického básníka Ilji Kaminského, Deaf Republic (Greywolf Press, 2019) – moderní epiku o hrůzách války a nezměřitelném dílu oblohy v nás. A také o Božím mlčení, mlčení jako formě odporu, mlčení tváří v tvář hrozným, ohlušujícím dějům: výstřelům, které neslyšíme (nebo slyšet nechceme). A také o slunečním svitu na topolech a dívčích vlasech. A také o zeleném bicyklu mezi stehny větru. A také o touze žít ve vlasech milované. To opravdu podstatné je ale na Kaminského úchvatné knize to, že ukazuje život v jeho plné šíři: jako zranitelnou, ztělesněnou hloubku, spirálu radostí a bolestí.

Dobře, říkáte si. A proč by zrovna na něčem takovém mělo záležet? Může snad poezie uvolnit sevřené hrdlo světa, uhasit požáry, které lidem i korálům berou dech? Ne, poezie jistě nemůže zachránit svět před zkázou – ani nakrmit hladovějící, nebo snad navrátit život vakovlkům tasmánským. Poezie však může být jednou z významných a určujících cest, jak onu život přijímající sílu, o které mluví Weber, v naší vyprahlé kultuře probudit, roznítit.

Protože poezie – stejně jako veškeré umělecké snažení: veškerá poiésis – promlouvá zevnitř existenciální zkušenosti: z nitra života jako takového. Poezie je jazykem srdce, jazykem lásky, řekli by němečtí romantikové. A jako taková nabízí přímou cestu do říše niternosti – a tedy i k tomu, co na té nejobecnější rovině sdílíme se všemi živými tvory: ke sdílenému prožitku živosti.

inzerce

A ano, někdy také prostě jen říká, že obloha má přesně takovou barvu, jakou by dnes měla mít: dokonalou barvu dokonale modré oblohy. A ani to není málo, věřte mi.

ESEJ

15

Natalie Czaban

Jane Jay, Jakub Staněk

NO TIME TO WASTE The climate is changing and so must we. Luckily, creating sustainable alternatives can be tasty.

Lada Klimešová studies Biology at the University of South Bohemia and spends her free time fighting food waste. She joined M&H to talk about gleaning, dumpster diving, and why there really is no point in waiting to do a PhD. What are your current food waste projects?

I run the community fridge at the Faculty of Science where I study.

People put in food when they have too much and take food out of it when they need it. We also sometimes do community picnics using food which would have been wasted. The idea is to educate the wider public and get foods into stomachs not bins!

Where does the food come from?

When we started these projects I visited various eateries and restaurants in České Budějovice to ask if any of them would be willing to donate extra food for our community fridges and picnics. Most of the stuff for the community fridge comes from one bakery. People do add food themselves too of course but the highest demand is for fresh baked goods. I hope that everyone involved gets the message that throwing food out should be a very last resort.

16

ROZHOVOR

What made you start thinking about food waste as a huge problem?

I have spent quite a bit of time in the USA, most recently on two summer internships. That is where I started “dumpster diving” which means recovering food that is thrown into the waste bins of supermarkets at the end of the day. I used to find such amazing food there; it was perfectly usable and even luxurious. After that it was hard to buy food anymore. I would walk the supermarket aisles and think that half of this stuff would be in the dumpster by evening. So what was the point of buying it?

Is dumpster diving common in the US? No way! Like here, people think it is weird or gross. But the US just wastes food on a completely different scale to here in the Czech Republic.

You only have to look at their fridges. A normal family has a fridge that would probably serve a restaurant here. They even buy milk in gallons (3,8 gallons). So it is no wonder that so much food is generated only to be wasted there.

Do people dumpster dive here too?

It is somewhat harder here. In the US it was not considered trespassing.

Here the supermarkets make it hard by deliberately spoiling the food or employing massive security around the dumpsters. The police can be nasty too.

Do Czechs waste less than Americans?

In the CR any supermarket which is larger than 400 sq. meters is legally obliged to offer unused products to food banks. That is potentially really positive. But I look at all the huge supermarkets just here in ČB and I wonder: who are they donating to? Who is coordinating it?

I volunteer with the ČB Food Bank (the government organisation in charge of getting food to needy people in South Bohemia), but they are just a few people and the task is enormous.

What work do you do with the food bank?

I help give food a second chance by “Gleaning”: harvesting food which farmers don’t want. Farmers can only sell food which looks “attractive”. So much food is wasted because of a societal idea that it does not “look right”. Through Gleaning, farmers call the food bank to send volunteers to harvest the remaining produce for people in need. But timing is vital and not many people can drop their work and family commitments to rush off and harvest wonky carrots for the day.

How do you stay hopeful?

I do get overwhelmed by the scale of the problem sometimes. In the USA I dumpster dived at night, got back to the dorms at midnight and didn’t finish sorting the food till round 2am. I would go to bed with my head full of all the food waste I had seen and how this is happening everywhere. I decided I had to describe it to people who know nothing about what is going on. So I started to give talks and they have become very motivating for me. Education is the first step to change.

But I am done with studying for a while! After my MA, I plan to travel and be more active in environmental causes. All the forecasts suggest that our lives will change beyond all imagination in the next decade, as the real effects of climate collapse kick in. So there really is no time to waste.

Which of your projects most inspires you?

I love giving talks about food issues to children and adults. I try to make the talks fun and interactive, like theatre. I want people to appreciate food more and be totally grateful that we have it. Kids need to understand where food comes from. Students are usually more interested in this issue than adults and luckily they have the time and energy to really try and change things.

You participated in the recent “Fridays for the Future” school strike in České Budějovice, in which schoolchildren walked out of their lessons to protest our lack of action on climate change. Do you feel this movement has the power to change things?

The school kids are amazing, and it is wonderful to see children in every country calling on politicians to make changes so that their future is not one of famine, chaos and environmental collapse. Of course, politicians don’t want to make difficult, costly and unpopular changes, so they must be pushed. Likewise, the media don’t report the climate strikes half as much as the latest news on Babiš. I get annoyed when adults criticise those children by saying they are too young and should finish their education before they express their opinion. But as the kids themselves say, they simply do not have that much time. We have so little time before the damage we are doing becomes irreversible.

For more information see: Fridays for the future: www.fridaysforfuture.cz Limity jsme my: www.limityjsmemy.cz ČB food bank: www.pbjk.cz Gleaning project on Facebook: Paběrkování po Budějovicku

inzerce

ROZHOVOR

17

3

9

4 7 10

1

5

2

8

6

1Karel Skalický 2Štěpán Balík 3Natalie Czaban 4Martin Dvořák 5Zdeněk Brdek 6Jan Flaška 7Zuzana Nevařilová 8Denisa Vesecká 9Ricardo Picante 10Petra Lexová

15 12

17

16 14

11 19

18

13

11Helena Hrušová 12Cyril Nováček 13Jiří Ptáček 14Tom Czaban 15Sára Šímová 16Luděk Čertík 17Ondřej Selner 18Nika Brunová 19Jiří Sláma

Mléko a med

Rupi Kaur

přeložil Petr Teichmann Omega 2017 200 stran

Když zadáte do internetového vyhledávače sousloví „Milk and Honey“, ještě před odkazy na náš časopis se vám nabídne stejnojmenná kniha autorky Rupi Kaur z roku 2014. Jedná se o světový bestseller, který trhá rekordy v prodejnosti – což by nebylo až tak zajímavé, pokud by se nejednalo o básnickou sbírku. Takže poezie jako masově populární záležitost? V nejednom estétovi při této představě hrkne.

Kaur (narozena 1992) pochází z indické části Paňdžábu, ovšem v dětství emigrovala s rodiči do Kanady, kde žije dodnes. Odmala byla matkou povzbuzována k uměleckému vyjadřování, které se jí stalo v podstatě arteterapií. Prostřednictvím textů a výtvarného projevu se tak vyrovnávala s niternými prožitky či přechodem na jiný než rodný jazyk. A touto mimoestetickou funkcí je nesena i její debutová sbírka.

V Mléku a medu autorka otevřeně, bez metafor, vlastně jakýmsi nebásnickým jazykem hovoří o zneužívání v dětství, o tom, jak byla zraňována, jak toužila po lásce a jak se s ní také později setkala.

Objeví se také lehká romantická erotika nebo náznaky polemiky s genderovými stereotypy (konkrétně v „obhajobě chlupatosti“), celkově však dominuje sentimentální naivita, která nabývá nesnesitelnosti především v pasážích o zklamané lásce či tam, kde se ozývá tón instantních motivačních mouder: „jestli nejsi dost dobrá sama sobě/ nebudeš dobrá nikdy/ nikomu“.

Bylo by bez obtíží možné tvorbu Rupi Kaur označit (v pojmech Umberta Eca) jako midkult, tedy jako kýč, jenž předkládá čtenáři předem vyhotovené emoce, ale tváří se přitom jako něco víc. Vezmeme-li však vážně to obrovské množství čtenářek, jimž Kaur takříkajíc mluví z duše, zahlédneme v jejím úspěchu některá znamení doby.

Evidentně zde totiž existuje početná skupina citově zjitřených recipientek, která chce číst o „ženských problémech“ či o velkých afektech – a je zároveň schopna vnímat vedle young adult romancí i redukovanější textové formy. Jistě, celé to má povrchnost sociálních sítí, i to nicméně patří k dnešku.

Vnímám poezii Rupi Kaur jako čtení pro čtrnáctiletá děvčata. I ta ovšem mají právo chtít „svou“ literaturu. Jiné téma pak je, když se někdo chová jako čtrnáctiletý i po třicítce.

Zdeněk Brdek

Pan Kúča píšící, kreslící, čtoucí Pan Kúča, občanským jménem Pavel Kučera, z českokrumlovské kapely Bratři Karamazovi je nejen klávesistou, ale také spisovatelem a kreslířem samizdatově vydaných knížek. Pět jich již vyšlo, šestá je připravena do tisku. Svoji dosavadní sumu autor představil před Velikonoci v Měsíci ve dne. Výživné čtení prokládal delšími občerstvovacími pauzami. Který český spisovatel však může říct, že slabším článkem jeho čtení jsou pauzy?

Z poslední knihy Dneska to špatně dopadne! (2018) vybral minipovídku „Estébáci v důchodu“, v níž jízlivým humorem představil duši zapšklých estébáků, kteří si svým specificky aktivním způsobem užívají vysoký důchod. Jeden lidem píše nepříjemné dopisy a podpisuje pod ně živořící chartistické staříky. Druhý odposlouchává svoji dceru, aby ji mohl vydírat. Vydírat se a učit se dalším čertovským praktikám dokáží dokonce i navzájem. Estébácké kreatury se prostě estébácky kočkují a udržují své dovednosti v kondici také v důchodu.

Sbírka povídek Miloušovo trapasy a průšvihy (2018) se hlásí nejen k jihočeskému regionu, ale povídkou „Zemský ráj to na pohled“ rovněž k jihočeskému moři, Lipnu, kam se neumětelský Milouš vydává na dovolenou. Trpí a je mu tak dáno a i těm kolem něho je dáno s ním trpět. Tak je tomu v povídce „Důležitá návštěva“. Samotná Miloušova přítomnost a sporá aktivita je spouštěčem série velké osobní tragédie jednoho muže, který zahýbá své bohatší ženě, na níž je finančně závislý. Čtení pak vévodila pasáž z dřívější knížky Somráci a kouzelnej proutek (2017), v níž se Laďa trochu zasní a čtenář v jeho snu čelí sérii šťastných neštěstí. Krom jiného se týkají fanouškovského pekla (Maďaři vedou v hokejovém finále mistrovství světa nad Čechy 3:2 před koncem prodloužení, když tu náhle zkratem všude bouchnou televize). Nebo bouchne Temelín, neb do něj shodou série náhod-nehod spadne letadlo a štěstím pak září celé jižní Čechy, včetně houbařů, prostitutek a politiků (viz obrázek).

Kúča však také mnohé nečetl. Například příběhy s Martinem Jirousem alias Magorem, mj. v kalhotkách, které jsou obsaženy (ne, kalhotky tam opravdu nejsou) v jeho první knížce Jak to bylo i nebylo (2016), si můžete přečíst sami. Koneckonců osobité kresby vám zde nepřežvýkám.

Knihy jsou k dostání na Měsíci, určitě v Temelíně (infodesk) a také v Krumlově či poštou u Jitky Srncové (jisrncova@seznam.cz).

Jarda Kabát důvěrník z brložské rezidentury

20

LITERATURA

anketa

Které doporučeníhodné knihy jste v poslední době přečetli?

Filip Šenk

historik a teoretik architektury a umění Z toho, co právě čtu, vybírám nespojité citace: „Demokracie korodují rychle. Korodují jazykově či rétoricky – před tím právě v souvislosti s jazykem varoval Orwell. Korodují, protože jsou většině lidí vcelku lhostejné.“ Timothy Snyder, Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem, přeložil Martin Pokorný, Prostor 2013. „Weiner, encountering with historian´s glee a batch of Feynman´s original notes and sketches, remarked that the materials represented „a record of /Feynman´s/ day-to-day work.“ But instead of simply acknowledging this historic value, Feynman reacted with unexpected sharpness: „I actually did the work on the paper,“ he said. „Well,“ Weiner said, „the work was done in your head, but the record of it is still here.“ „No, it´s not a record, not really.

It´s working. You have to work on paper and this is the paper.

Okay?“ Andy Clark, Supersizing the Mind. Embodiment, Action, And Cognitive Extension, Oxford University Press 2011.

Kateřina Bolechová básnířka a knihovnice

Mark E. Pocha je po právu nazýván „Charlesem Mansonem“ slovenské literární scény (kdo sledujete Trash, občasnou přílohu M&H, jistě znáte). Kniha Oni je jeho první publikací v češtině a její děj je zasazen do prostředí strašidelného Branišovského lesa nedaleko Budějc. Osobně nepatřím mezi čtenáře hororového žánru a chvílemi jsem se v příběhu trochu ztrácela. Kniha je nicméně psána velmi barvitým, svižným tempem, obzvláště postavy bankéřů jsou plasticky pojaty. Na začátku se objevují i značně vtipné pasáže, což jsem kvitovala, avšak později začne přituhovat. Leccos už jsem četla či viděla a do této chvíle jsem si myslela, že jedna z nejkontroverznějších knih, kterou jsem kdy přečetla, bude ta od frontmana kapely Swans Michaela Giry Konzument. Oni mi ale připravili opravdu perné chvíle. Ne snad pro potoky krve a kusy těl; to, co mi začalo ždímat žaludek, byly výlety do zákoutí lidského mozku, do otřesných, nejtemnějších myšlenek, které se v knize začnou realizovat. Je to jako naklonit se nad tlamu propasti a cítit ten zatraceně páchnoucí dech. Na knize je varování, že je určena osobám starším 18 let. Ano, tak.

Koupání na vlastní nebezpečí, při kterém si musíte dávat pozor, abyste neprobudili své vlastní démony.

Iva Valentová

učitelka češtiny a výtvarné výchovy Smějete se rádi? Pak vám mohu určitě doporučit knihu Betty MacDonaldové Vejce a já. Jde o autobiografický román, ve kterém autorka vzpomíná na svůj život s manželem Bobem, který propadl kouzlu slepičí farmy. Tento zájem s ním jeho žena sice nesdílela, ale uměla ho s humorem popsat čtenářům. Děj se odehrává v zapadlém koutě amerického venkova, mimo civilizaci. Betty, která byla zvyklá bydlet ve větším městě, zažívá šok.

Musí zvládat každodenní domácí práce bez pomoci techniky, ale hlavně jí chybí společnost. Kromě slepic, svého manžela a nádherné přírody nemá nic, co by ji mohlo alespoň trochu rozptýlit. Jediní, kdo se o to někdy pokouší, jsou kilometry vzdálení sousedé. Ale ti stojí za to. Rodina Kettlových je opravdu svérázná a příhody s nimi patří v knize k nejlepším. Pokud se vám kniha bude líbit, mohu doporučit i další autorčin román, který vyšel pod názvem Co život dal a vzal. Zde opět čerpá z vlastních zážitků a také otevřeně vypovídá o době, v níž žila.

Martin Dvořák doktorand a publicista

Magnesii Literu za publicistiku Jakub Szántó letos nakonec nezískal, jeho kniha Za oponou války, v níž reflektoval svou dlouholetou kariéru zahraničního zpravodaje, však vyhrála alespoň cenu čtenářů. Řekl bych, že zaslouženě, byť nejde o prudce strhující čtení, jako spíš o mozaikovité reflexe, které není nutné číst lineárně. Szántó zprostředkovává své vzpomínky v dávkách, které svou plastičností a strohostí čtenáře spolehlivě uzemní: Opravdu je možné, že některé části světa jsou až tolik „v plamenech“, tolik nesrozumitelné, tolik problematické, až vybuchují granáty, střílí se a lidé ze dne na den ztrácí nejen domov, ale hlavně blízké? Ano, je to možné, vždyť přece všichni z nás známe Szántóvy reportáže z televizního vysílání.

Ve své knize autor ovšem předkládá hromadu zážitků a pocitů navíc, z nichž některé hraničí s pocity úzkosti, jiné naopak naštěstí spadají i do humorných poloh.

LITERATURA

21

Budějcký nádro Musí se čekat, je to stará tradice Na nádraží mi spolkla noční klika k wc bůra kterýho jsem si scelil z menších mincí u prodavajdy jízdenek Musel jsem se vychcat naproti přelézt bariéru s plotem na silnici projít okolo bezdomáče, kterej spal jak nemluvně a vychcat se do kouta Dle smradu jsem zjistil, že jsem správně Když to teď píšu, sedl si vedle mě chlap nejdřív zkusil sedmdesátníka s najkama byl to Forrest, ale tohle byla německá verze Gumpa – ich nicht verstehe. a pak zkusil mě „Měl byste drobný pro syna na azylový dům?“ Jen jsem zakroutil hlavou a vnímal smrad co mi připomínal chcací kout naproti přes silnici Zanedlouho přišli chlapíci v zelených vestách pro spícího pána s takovou tou barvou na hlavě co se dává na tržný rány nebyla jistě ze sportu, skialpinismu Říkali mu mistře pak se probudil hledal jízdenku, kterou nemohl nikdy najít.

Když jsem to dopsal, zmizeli Svědí mě hlava, podrbu se něco na mě padalo z vlasů myslel jsem si, že jsou to obří lupy ale byly to plátky květů slivoně který jsem fetoval cestou po Lannovce Sotva jsem zaklap vrátil se bezdík s komentářem „čůráci zasraný, co si myslí…“ Fascinovala mě jeho temná barva kůže jako by opravdu dělal skialpinismus ale třeba je to projev žloutenky Před ním spal chlapík s otevřenou pusou a s pupkem, kterej vyprávěl o přežírání Divnej trans – asi se mu zdálo o uzeninách a jak samovolně levitují do jeho pusy pak ho někdo pozdravem probudil a on se přidal ke skupince lidí který ho rádi viděli Okolo prošla ženská s kufrem na kolečkách v úboru… jak letuška Rád bych odletěl do teplých krajin Můžete mít na mysli i tamto ale měl jsem na mysli tohle Jak řekl kamarádův kamarád že je nedomazlenej… a já jsem v pět hodin ráno taky Vzpomněl jsem si na Markétu

22

POEZIE

Michal Štěpánek

Lenka Pužmanová

která se mazlí s jiným mohl jsem spát u nich, ale chtěl jsem domu Rozloučili jsme se, ona mě objala a dala mi hezký naleštěný jablko…

Prošli kluci s kapucama a jeden bez kapuce S jedním jsme se dlouho pozorovali asi tušil, že vim, že nedělá něco dobře že fetuje…

Svojí vinu mi sděloval očima.

Du si dát kafe.

Odjíždí to za 19 minut Předtím jsem spal v hospodě na gauči vzbudil mě barman, že se bude končit i když se ještě nekončilo Ani nevím, jak jsem se tam dostal Měl jsem pocit, že spim někde na vesnici daleko a daleko Ale pak jsem uviděl na baru svý nový kámoše: holku, Markétu, která si četla na křestu knížky Nietzscheho a byla chytrá a její smích byl explodující povahy líbil se mi ten smích byl, jako když odpadne modrej kus ledovce do moře burácení, výbuch na všechny strany a mizení tíhy a uviděl jsem i jejího kluka, co za ní přijel až z Prahy a život byl trochu klidnější Teď někdo přišel k nadávajícímu bezdomáčovi a dal mu na koleno nějaký drobný Ten to nechápal a divil se, že za ním přišly peníze To já jsem škrt – peníze jsem nedal ani klukovi co po mě chtěl na telefon – že shání jednu holku „Dám si turka!“ řekl pán paní. Proběhl tam úsměv.

Na holku, co měla růžový tenisky a pod mikinou jí čouhalo cosi jako bílá krajková záclona koukali dva procházející chlapy Budík ve vlaku začal slunce na východu taky Dal jsem si odložení o pět minut Svět počká Na nádru ve Strakách si podat ruku s kámošem kterej jede do práce vařit a že je mu líto, že nestihl festival pro Tibet Jít a pozorovat oranžový světlo, který se přesouvá z oken paneláků cink… o rozbitýho lahváče zavadit a ptáci zpívají a jeden zpíval něco jako tttfuj tttfuj To mi přál asi štěstíčko

Michal Štěpánek

Narodil se roku 1984 ve Strakonicích, studoval na filozofické fakultě v Plzni obor humanistika. Vydal básnickou sbírku SVÍ/TÁ/NÍ (Antonín Šlechta, 2014).

Je zastoupen v almanachu Řezbáři stínů (Paper Jam, 2016). Editorsky se podílel na antologii Básníci Strakonicka, kterou vydal ve svém kapesním nakladatelství Lux. Dlouhodobě se věnuje buddhismu a praktické filozofii dle fotografa Františka Drtikola. Pracuje a žije v Praze.

POEZIE

23

BUDĚJCKÝ 4KY: U PODKOVY RUDOLFOVSKÁ 10/6 Ricardo Picante, Cyril Nováček

Dnes má svátek Jiří, sun is shining, že by Bob dojetím uronil slzu, a na českobudějckých ulicích tak potkáváme hady a štíry nejen na tričkách, ale dokonce i na lopatkách a lýtkách. Když potom na nás takový štír či had vykukuje z okýnka tribalem polepené oktávky, projíždí námi prazvláštně perverzní pocit štěstí a nutkání konati umění. Ať už formou kakání na neobvyklá místa, jako jsou kapoty na chodnících zaparkovaných vozidel s podezřele debilní variací čísel na SPZ, nebo třeba kontemplativním pití piva v nějaké echtovní hospodě. Pro tento okamžik se uchylujeme k myšlence o skupenství kapalném, ale nejdříve povinnosti.

Jelikož náš mateřský plátek Mlíko & med slaví své třicáté vydání, je potřeba se zvěčnit. Focení v kavárně Měsíc ve dne je hotové raz-dva (viz dvojstrana uprostřed) a my tak po pár minutách můžeme kolegy pisálky důležitě opustit s tím, že „někdo holt makat musí“, a vyrážíme na pívo. A když už máme to jubileum, vybíráme pro vás, milé čtenářky a čtenáři Budějckých 4ek, místo z nejvytříbenějších, totiž staletími ovátou hospodu U Podkovy.

Podkova sídlí v pozdně klasicistním objektu stavěném roku 1845, jenž původně sloužil jako zájezdní hostinec pro cestující na trase Vídeň–Budějovice a nesl název U Města Vídně. Krom hospody byly ve dvoře zhotoveny stáje na přepřahání koní a prostory pro za-

24

MĚSTO

mhouření oka pivem a prací znavených návštěvníků. Šumavský spisovatel Karel Klostermann roku 1866 dokonce zmiňuje tento před branami města vybudovaný gasthaus ve svých pamětech, při úprku z Vídně obležený pruskými vojsky. Od té doby hostinec samozřejmě doznal jistých změn jak prostorově (už si tady poníka nezaparkujete), tak v názvech (U Zemanů, Na Sadech), nicméně, zkazka o dobré péči o zlatavý mok i žíznivého návštěvníka se dochovala dodnes. Inu, necháme se překvapit.

Odpolední slunce měníme za stín a vcházíme do velké místnosti s vysokými klenutými stropy. Hned u vchodu míjíme výčep a usedáme k volnému stolu. Před námi se pod plochou televizí přenášející tuzemský fotbalový pohár rozesadili místní štamgasti-karbaníci, po naší pravici debatuje nad pivem dvojice gentlemanů a pan vrchní maximálně účelnými pohyby obstarává u čepu pitivo pro hosty.

Rozsáhlá tapeta dekorující záď hlavní místnosti hlásí, že se nalézáme v hospodě zásobené plzeňským pivovarem. Bočnice jsou však obehnány tmavě lakovanými palubkami, které pamatují pivo za tři koruny. Oproti tomu výčep a stoly jsou jakkdyby dekádu stará IKEA. Hlavní centrum dění, tedy místnost s výčepem a telkou, je dveřmi propojena s vedlejší místností, ze které se ozývají pronikavé zvuky zabodávajících se hrotů do terče klasického hospodského šipkového automatu.

Za poslední dobu prošla Podkova značnou rekonstrukcí, ať už se týká stolů, židlí nebo velkoformátové tapetérie. Duch poctivé hospody ale naštěstí přetrval a závan retra místy polechtá návštěvníkovo chřípí taky. Kochání prostorem bezesporu patří k tomuto našemu akademickému bádání, ale měrou podstatnější se věnujeme zkoumání piva a místních obyčejů. Oční exkurz rázem střídá verbální hodnocení místního piva, i když tady není moc o čem diskutovat.

Plzni, která nám přistává na stolech, není absolutně co vytknout.

Dobře natočená, s poctivou mírou a chutí jako křen. Dneska u jednoho asi nezůstane. Pohodlně se usazujeme a chvíli sledujeme karbanické zápolení místních hazardérů, kteří nasadili neprůstřelný pokerface. Napětí u tohoto stolu rozhodně rezonuje prostorem víc než v televizi právě probíhající snaha Klokanů vstřelit Baníku gól a dostat se tak do finále Poháru FAČR. Zápas v televizi skončil (bánští čutálisté svoje jednogólové vedení uhájili), ten u stolu pod obrazovkou ale stále probíhá.

Ze sportu jednomu vyschne v hrdlu a vyhládne, a tak se pídíme po něčem k zakousnutí. Jeden z posledních VIP šmitců k naší smůle zmizel v útrobách místního Guse Hansena, pan vrchní ale přichází s nabídkou domácího pečeného masa a chleba. Tahle volba se jeví samozřejmá jako angažování Čechína trenérem brankářů v Chelsea. Spolu s dalším pivem se na stole objevuje rustikální prkénko s masem ve sklenici, nakrájenou cibulí a čtyřmi krajíci našeho vezdejšího. Být k tomu ještě kremžská, je to za jedničku s hvězdičkou dvakrát podtrženou. A protože pracujeme i při práci, nahlas přemýšlíme nad tím, kdo by měl schytat jubilejní anketní otázku. Volba nakonec padá na ty nejpovolanější a vy na konci časopisu zjistíte,

kdo jsou těmi vyvolenými. Tohle se nám povedlo, ostatně jako vždy, a tak si bez bázně a hany můžeme poručit dalšího zlaťáka.

V televizi se teď k nástupu připravují Slávisté, kteří v boji o finále Poháru vyzvou multikulti tým z Letné. Pivo a fotbal patří k hlavním mantrám mužské populace a i my nebudeme tentokrát výjimkou.

Kupodivu se na zápas pěkně kouká a to, že se hraje jen na jednu bránu, nám vůbec nevadí. Sešívaní celý zápas válcují rudé dresy, jejichž nositelé se za celých devadesát minut zmůžou jen na pár vyšperkovaných skluzů, při kterých jde o nohy, a nakonec můžou být rádi, že si z Vršovic odvážejí „pouze“ tříbrankový příděl. Dneska tedy výjimečně pokřikovat „jude Slavie“ nebudeme.

Objednáváme si jedno z posledních piv a venku ještě řešíme problémy ohledně parcel s panem Šímou, který si také našel chvíli, aby si odpočinul od rodiny a načerpal síly do nového dne. Letmo potěšíme močové měchýře na voňavě vydlaždičkovaných záchodech a v hlavách se nám pomalu začínají spřádat myšlenky na tento text.

Už teď ale víme, že bude pozitivní jako Charlie Sheen a naše kroky sem v budoucnu jistě zamíří, ať už za výtečným pivem, prostředím, obsluhou a štamgasty, nebo na jeden ze stejkových týdnů, který se tu pravidelně pořádá zhruba jednou za měsíc a vy si můžete za velmi sympatický peníz dát jedny z nejlepších flákot v Budějcích.

Jestli poslední řádky vyzněly jako pozvánka do Podkovy, tak jste bystřejší, než jsme si mysleli.

SOUR milk Holandský malíř Roel van der Linden přijel k nám do města. Jako rozptýlení po práci jsem mu doporučil návštěvu výstavy Antony Gormleyho v Domě umění. Vrátil se otřesený. „Nemohl jsem galerii najít,“ říkal. „Na fasádě visí pomuchlaný poutač, způli nějaká reklama.

Ten obchodní dům vedle je označený líp. Vešel jsem do chodby, nikde žádné ukazatele. Dům vypadal, jako by byl patnáct let opuštěný.

Potkal jsem nějakého kluka, ale o žádné galerii nevěděl. Instituce s takovým programem, na takovém místě, ale bez orientačního systému a tak zpustlá?!“ Nakonec výstavu našel a moc chválil. Přesto mi bylo stydno. Jenže za koho? Za kurátora Michala Škodu, který v té pustině hýčká bílou skořápku výstavního prostoru? Anebo za macechy a krkavce ve vedení(ch) města, kteří dosud nepřišli na to, že i parter Domu umění je jejich kulturní vizitka? Nebo to vázne jinde? →JPT

Tak se nám letos potkaly Velikonoce s Pesachem. Ne vždy to bylo takové idylické jako dnes, kdy si někteří křesťané jdoucí ke kořenům připomínají Zelený čtvrtek jako Ježíšovu sederovou (poslední) večeři. Někteří dokonce pečou macesy, drží se tradičních židovských pokrmů a čtyř pohárů vína. Čím se však tato velká noc liší od nocí v minulých staletích? Především tím, že už nejsou pogromy. Souběh obou svátků měl zvláště tragickou dohru 18. 4. 1389 v Praze. Kněz zkracující si během Pesachu cestu přes pražské ghetto nesl hostii umírajícímu. Avšak každý jsme z jiného těsta a těsto může kvasit, a to během Pesachu nemá. Kněz byl násilím vyhnán, hostie snad znesvěcena a netrvalo dlouho a z pražské židovské enklávy přežil každý desátý (blíže www.maskil.cz). Výmluvně o tom vypovídá elegie Avigdora Kary, již pražští Židé tradičně recitují během Jom kipuru. Shodou okolností 18. 4. bylo výročí transportu Akb z Českých Budějovic do Terezína a 2. 5. v některých městech České republiky byla přečtena jména obětí během Jom ha-šoa, tj. přesněji dne památky holocaustu a jeho hrdinů. Přestože si oběti šoa v Budějcích připomínáme (letos 9. 4. dokonce i s primátorem přímo na radnici), mohli bychom se příští rok připojit rovněž ke jmenovité vzpomínce na zavražděné spoluobčany. I zde genocidě 20. století navíc předcházelo vraždění a vyhnání Židů v letech 1505 a 1506. → ŠB

MĚSTO

25

Na malém městě můžeš očekávat kudlu v zádech Jiří Ptáček

Nika Brunová

S ilustrátorem a nakladatelem Jurajem Horváthem o Táboře, o ilustrování knih, ale také o tom, jak své studenty na UMPRUM přesvědčuje, že nejsou umělci, ale dělníci.

Francii, potažmo v Berlíně už v té době formovala (Blexbolex, Atak, Wagenbreth atd.). Ale byl tady Divus, i se svými knihami pro děti, byl tady František Skála a taky Michal Cihlář.

Pro českou ilustraci dorostla nová generace autorů a autorek, kteří ji vysvobozují z dlouhé hibernace. Kde se podle tvého názoru staly chyby, že to zejména během 90. let vypadalo na zánik původní ilustrované a výtvarné knihy? Byla to nevyhnutelná daň za potřebu zbavit se touhy po ilustraci západní provenience?

Já jsem příliš uvnitř, než abych to dokázal rozebrat. Z ateliéru však vyšlo mnoho osobností, které teď stojí na vlastních nohách a nečekají, že se o ně někdo postará. Orientují se v terénu. Můžete si vybrat jak svéhlavé originály, tak služebnější a rychlejší řemeslníky.

Máme galerie, knihkupectví, festivaly… a máme už i epigony.

Do jaké míry se podle tvého názoru změnila zažitá představa, že knižní ilustrace je hlavně záležitostí literatury pro děti? Na poli komiksu je v tomto směru už hodně odpracováno.

Většinu knih, na kterých jsem na počátku, tedy před více než dvaceti lety dělal, byly knihy pro dospělé. Postmoderna v té době ještě doznívala a s ní šel návrat obrazů i obrázků. Nikdo nikoho nemusel přesvědčovat. Řekl bych, že tam bylo víc vášně a míň obchodní strategie než dnes. Pod pseudonymem Lemuel Caution jsem ilustroval drsný bestseller Rivers of Babylon. To mi bylo čerstvě osmnáct.

Pro Argo jsem ilustroval několik knih pro dospělé – odstartovaly to erotické příběhy kanadských indiánů a ukončila Rákosova Kniha o havranech. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. Neřešilo se to. Komiks přišel až s dobou supermediální a byl hodně protlačen přes psaní o komiksu. S prodejem komiksu to zas není žádná sláva, něco o tom jako nakladatel vím.

To mrtvo let 90. bylo dané jednak zahnívající produkcí let 70. a 80. (čest výjimkám), opakujícími se modely knih, mýtem o oduševnělé lyrické ilustraci atd. A taky nezájmem střední generace v 90. letech o formu autorské knihy, ať už pro děti, tak pro dospělé, která se ve

26

UMĚNÍ

Juraj Horváth

Narodil se roku 1974, vyrůstal v Devínské Nové Vsi. Žije v Praze a Táboře. Výtvarně doprovodil knihy Jáchyma Topola, Trumana Capoteho, Eduarda Basse, Christiana Morgensterna ad. V nakladatelství Baobab, které v roce 2000 založil spolu s Terezou Horváthovou, stál například za výtvarným řešením knih Modrý tygr Terezy Horváthové (2004), Slepice a televize Jiřího Dvořáka (2011), Egbérie a Olténie Sylvy Fischerové (2012) nebo Byl jednou jeden zázrak od Patricka Chamoiseaua (2018). Již jako šestadvacetiletý získal na lipském knižním veletrhu cenu Nejkrásnější kniha světa. Knihy Baobabu jsou pravidelně oceňovány v soutěži Nejkrásnější česká kniha roku. Od roku 2003 vede Ateliér ilustrace a grafiky na pražské UMPRUM.

Nakladatelství Baobab ovšem publikuje výhradně pro děti a mládež. Co vás k tomuto zaměření vedlo? O orientaci na dospělé čtenáře jste neuvažovali?

Publikujeme už i pro dospělé a dospívající. Na začátku to bylo osobní zaměření na dětskou knihu a také chuť i potřeba vstoupit do oblasti, kterou nikdo neopečovával.

V dětství mi nad postelí visela grafika od Jiřího Šalamouna, bráchovi od Květy Pacovské. A oba listy se přímo nevázaly k žádné užitné realizaci. Je pro tebe přitažlivé pracovat bez zadání?

Je, i když Honza Čumlivski si myslí, že konceptuálnější jsem v knihách a zakázkách a že ve volné tvorbě jsem příliš výtvarný. Nevím, jestli to je pravda.

Může být ilustrování knih obživou? Jaká je situace například mezi absolventy tvého ateliéru?

Může, jen musíš být skromný. A je to víceboj. Musíš ovládat víc disciplín – tak to bylo vždy. Je to větší legrace, než být volným umělcem, to nakonec sloužíš buď svému egu, grantu, nebo ambicím kurátora.

Je Tábor tím správným místem, kde pořádat knižní festival Tabook? Přeci jen to je menší město, ostatní návštěvníci se musejí dopravit vlakem či koňmo. Žijeme tady, tedy to je to správné místo. V Praze by se na to nikdo nesoustředil. Na Vysočině by tě soused zapíchl vidlema. V Brně bys byl za náplavu, v Bratislavě by to nebylo dost šik.

Do vedení Ateliéru ilustrace a grafiky na UMPRUM jsi nastoupil po tvém učiteli Jiřím Šalamounovi. Co z jeho přístupu k výuce jsi mohl převzít? A co naopak bylo třeba přehodnotit, třeba i proto, že se mění okolní svět? Šalamoun plodil malé Šalamouny – to tvrdí řada lidí, která neumí rozlišovat. Já se k Šalamounovi hlásím v řadě věcí a na jeho práci, doufám, navazuji. Tahle otázka vybízí k dlouhé odpovědi, která by byla zbytečně komplikovaná pro obrázkový časopis. V stručnosti: učím přes knihu – udělej celou knihu a pochopíš řadu zákonitostí.

Dívej se a hledej – nevycházej pouze z konceptů a ze svého nitra.

Ztrapni se – nejsi umělec – jsi obyčejný dělník – máš rád práci.

A co je jinak? To je otázka pro někoho jiného.

Jak studenty připravuješ na skutečnost, že dnes mohou vedle knih a časopisů tvořit i pro digitální prostor?

To je automatické – všichni máme Macy. Všichni exportujeme tisková data do PDF. Všichni umíme udělat gify, skenovat, surfovat… Tam nemusíš nikoho na nic připravovat – to omrkneš od nejrychlejšího spolužáka, co sedí vedle tebe. Já to tak taky dělal.

Máš při nakladatelské a pedagogické práci příležitost k soustavné výtvarné tvorbě?

K nesoustavné. Ale přemýšlím, dívám se a kreslím si pořád.

Jak na něj reagují místní? Získal si podporu v místních politických kruzích?

Místní nás mají rádi, i když na malém městě můžeš očekávat časem kudlu v zádech – to je westernová zákonitost. Ta druhá otázka je pro (manželku) Terezu.

Proč? Máte to rozdělené? Ty na to nemáš náturu? Mentální kapacity, čas?

Nemám čas a nechci ho mít. V rodině jsem to zblbnutí z politiky pozoroval a hrozí mi. Lehce se do toho propadnu a zasahuje mne to příliš emocionálně. Tereza je na to lepší. Jde jí to a je s městem mnohem provázanější. Zpívá ve sboru, vytváří síť, pracuje pro knihovnu, školu, správu. Já jsem dva celé dny v Praze a pak také musím – a pozor, použiju teď nechutné slovo – „odmakat“ knihy.

V rozhovoru pro Art+Antiques (7+8/2014) jsi Táboru vytýkal, že se prasí a že promarňuje příležitosti. Trvá to? Anebo vidíš aspoň slabounké, mihotavé světýlko na konci tunelu?

Světýlka vidím, je jich tady celá řada – mají lidskou podobu. Ale to, jak se staví a nakládá s veřejným prostorem, v jakém stavu jsou galerie, to bohužel nesvědčí o tom, kolik šikovných lidí v Táboře bydlí. To se vztahuje na celou republiku – republiku promarněných příležitostí. Já nechávám Terezu pracovat z demokratických pozic a sám se připravuju na dobu partyzánskou… cha cha.

Co děláš jako první, když souhlasíš s tím, že budeš ilustrovat knihu? Čteš, skicuješ, snažíš se na to nemyslet? Čtu, přemýšlím, rozhlížím se, hledám zdroje… spím… sedimentuju… nejde mi to. Skicuju. Rozjezd je na několikrát. Pak se do toho vrhnu po hlavě, zpívám si u toho, někdy řvu.

UMĚNÍ

27

Rybí krev

Úspěšný český spisovatel Jiří Hájíček se může pyšnit hned dvěma Magnesia Literami. Tu druhou získal v roce 2013 za román Rybí krev, v němž se zdatně pokusil nastínit, kterak obyvatelé několika jihočeských vesnic museli opustit své domovy kvůli stavbě jaderné elektrárny Temelín. Leitmotivy románu se však v první řadě zaobíraly poněkud abstraktnějšími dominantami – vykořeněností, bezmocí, narušenými lidskými vztahy, zhrzenou nadějí. Právě tyto dominanty se skvěle povedlo zachytit i divadelní adaptaci Hájíčkova textu v nastudování Jihočeského divadla.

Ještě před rozevřením opony diváka zaujme scéna z překližkových desek, jež do nakloněné roviny vyplňuje celé jeviště včetně forbíny.

Navozuje tak dojem svažujícího se prostoru, na jehož vrcholu po celou dobu představení vidíme kótovací zeměměřičskou lať označující místo budoucí hladiny řeky (která je pochopitelně mnohem výš, než kde stojí lidská noha v nejvyšším místě scény) a na jehož patě se zejména ke konci inscenace odehrává většina tísnivých okamžiků celé hry. Propad je jasný, jeho symbolika trefná.

Hlavní postava Hany v excelentním podání Kamily Janovičové během téměř tříhodinové délky představení projde celou plochu jeviště, což je jednak nutnost vzhledem k provedení scény jako takové (neboť rekvizity jsou na ní rozmístěny hned pro několik obrazů najednou), zároveň to také částečně odkazuje k času strávenému Hanou mimo domov, tedy k patnácti letům, které procestovala po

Rybí krev Jiří Hájíček requiem za zbourané vesnice Divadelní adaptace: Marie Špalová Režie: Natália Deáková Dramaturgie: Marie Špalová Dramaturgická spolupráce: Olga Šubrtová Scéna: Lukáš Kuchinka

Hájíčkův román na zkoseném jevišti Jihočeského divadla Martin Dvořák

Alexandr Hudeček

celém světě od bezprostředního vysídlení vesnic až po její návrat do Čech, aby vyřešila nezodpovězené otázky své minulosti.

Dvě časové roviny, v nichž děj probíhá, tedy normalizační 80. léta s přelomem do dob těsně porevolučních a pak rok 2008, překlenují neustálé trauma z nedobrovolného vytržení z domova, nedořešené vztahy v Hanině rodině a čnějící komíny elektrárny, o kterých se v inscenaci pouze mluví, ale žádná kulisa je neznázorňuje.

Ostatně k tomu není důvod, rozhodně ne v Jihočeském divadle.

Je to především důmyslná práce s rekvizitami, která poukazuje na vzrůstající nicotnost, která se vtírá do nitra všech postav: Hanin otec rezignuje na možnost jakéhokoliv zvrácení běhu událostí (má příliš živé vzpomínky na perzekuce sedláků v 50. letech), Hanin bratr Honza po osudové autohavárii dostává pět let natvrdo (ale stává se nepřítomným na dvacet let), neúčinné petice a demonstrace proti elektrárně apod. – a během toho všeho se časem tucty rekvizit ze scény vytrácejí, až je v kritický moment jasné, že boj o záchranu vesnic a domovů je vlastně bojem o nic, o metaforické prázdné jeviště. „Boj“ s převodem (rozsáhlého) literárního textu určitě nebyl snadný. Je otázka, zda délka inscenace není až příliš hraniční, některé prvky z Hájíčkova románu byly vyškrtnuty smysluplně, o některých, jež zůstaly, se ale dá z hlediska jejich důležitosti polemizovat. Nelze ovšem vyloučit, že přesně tohoto si adaptátorka textu Marie Špalová byla vědoma, představení se totiž nedá upřít jasný kontrast mezi oběma jeho polovinami, kdy ta první kolem hrozby vylidňování „pouze“ našlapuje a všechny postavy víceméně stále žijí svým všedním životem (i starostmi) a kdy ta druhá notně utahuje šrouby.

Účinkují: Hana: Kamila Janovičová Petr: Dan Kranich Honza: Jakub Koudela Táta: Jan Dvořák Mamka: Jaroslava Červenková Strejda Venca: Tomáš Drápela

DIVADLO

29

K historii balvanu Anna Ženíšková

Helena Hrušová

Počátky 70. let 20. století, vyrovnávající se s nastalým obdobím velkých politických i společenských změn spojených s obdobím normalizace, se vyznačovaly zvýšeným zájmem o dějiny revolučních hnutí, v nichž se nastolený režim vzhlížel a čerpal z nich nejednu inspiraci pro svou ideologickou propagandu.

hmotnost se však vede spor: zatímco minulý režim vyčíslil kámen na 114 tun, dnešní autoři se zmiňují „pouze“ o 39 tunách. Zda si nastolený režim minulého století úmyslně zveličoval váhu svého snažení o „spravedlivou společnost“, se lze dnes jen dohadovat.

Také v Českých Budějovicích se v této době prosadil nápad na zřízení instituce s revoluční tématikou. V lednu 1971 byla vyhlášena architektonická soutěž na projekt takto tematizovaného muzea, situovaného na Lidické třídě, která již tehdy ve svém konceptu zahrnovala také pietní areál s památníkem.

Pouze několik málo let od své instalace se kámen v 80. letech stal dokonce předmětem zřejmě protirežimního bombového útoku, který měl sice za následek zničení oken muzea i přilehlých budov, samotný monument však nepoškodil ani s ním nijak nepohnul.

Jeho malá část se sice odštípla, veškeré hmatatelné následky exploze však byly v co nejkratším čase opraveny a celá kauza pečlivě ututlána.

Do projektu se přihlásilo celkem 17 kolektivů z ČB, Prahy a Brna.

Zřejmě k nelibosti zúčastněných Jihočechů však zvítězil Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů Praha, jehož členkou byla také pražská sochařka Jarmila Malátová, která připravila především koncept a výtvarnou část prostoru s památníkem.

Hrubá stavba objektu byla symbolicky prvního máje 1973 prohlášena za ukončenou a celý areál i s památníkem byl v rychlosti dovršen roku 1975, opět příhodně u příležitosti 30. výročí osvobození Československa sovětskou armádou.

Negativní ohlasy a nepochopení konceptu pomníku s prvkem balvanu namísto sochařsky ztvárněného díla, které se ozývaly již od počátku fungování muzea, se areálu nevyhnuly ani po převratu, kdy památník nejen že nebyl zrušen, ale ani se nedočkal výraznějších změn. Odpárán mu byl pouze symbol srpu a kladiva, umístěný na přední straně balvanu. Část budějovického obyvatelstva tehdy zahájila intervence proti památníku, jakožto „symbolu bolševismu“, přičemž vyvrcholením celé situace se stal v květnu 1992 „happening u balvanu“.

Veškeré nároky, požadavky i cíle, které dobová politika kladla na bedra nově vybudované jihočeské instituce, však po listopadové revoluci samozřejmě vzaly za své. Muzeum bylo zrušeno a po mnohých jednáních v roce 1990 předáno do rukou Jihočeské vědecké knihovny, která zde sídlí dodnes.

Jak již bylo zmíněno, skutečnost, že pietní areál dostal do vínku prozíravě také symboliku památky obětem fašismu, jej zachránila před úplným zničením. Samozřejmě samotný přesun kamene by navíc vyžadoval využití nemalých finančních prostředků. V pozdějších letech měl valoun dokonce sloužit jako pomůcka pro výcvik horolezců. Přílišné vážnosti se tedy památník netěšil.

Před budovou bylo vytvořeno také pietní místo s památníkem, jenž byl tematicky zasvěcen památce dělnických revolučních hnutí a slavnostně odhalen v roce 1975. Později, roku 1979, byl koncept památníku rozšířen také o připomínku obětí nacismu. Celý prostor památníku byl členěn pásem dvou bloků nepravidelných betonových stěn, tvořených k sobě skládanými hranoly, jež rozděloval dominantní přírodní valoun, svisle vsazený mezi ně do obdélníkového pruhu zeleně.

Hlavní ploše delší strany odlévaných betonových stěn vévodil text části básně Viléma Závady, oslavující hrdiny dělnických a revolučních hnutí. Ten ale bohužel již od konce fungování přilehlého muzea pozbyl svého smyslu. Památku válečných obětí poté připomíná formálně identicky pojatá, avšak poněkud upozaděná prostá věta „Na věčnou paměť obětem fašismu“, situovaná nalevo od dominujícího Závadova textu.

Přírodní balvan, původem z okolí Nových Hradů, umístěný původně mezi stěny, je zhruba 4 metry vysoký a podobně široký. O jeho

30

MĚSTO

Architekti přilehlé budovy a stejně tak autorka pietního areálu s památníkem se i přes svou politickou „nestrannost“, zřejmě tedy díky své technické a výtvarné zdatnosti, dostali v polovině 70. let k zakázce nemalého významu, byť samozřejmě politicky výrazně podmíněné a limitované. Přesto se jim podařilo vytvořit areál budovy s památníkem univerzálně využitelným i do budoucích let, což byl také jeden z jejich hlavním záměrů.

V současné době však probíhá před nynějším hlavním vstupem do knihovny projekt přístavby nového pavilonu pod vedením ateliéru Kuba & Pilař architekti, který ale ve svém konceptu s půdním rozvržením a podobou památníku nepočítá, dokonce bude stát právě na místě původního pietního areálu.

Zbývá tedy jen doufat, že nová přístavba citlivě doplní stávající architektonicky jistě významný a esteticky výrazný objekt knihovny.

Zrušení původní podoby památníku však reflektuje stále chybějící schopnost společenské sebereflexe a vyrovnání se s vlastní minulostí.

TEN MORE ENGLISH MISTAKES CZECH PEOPLE MAKE Tom Czban

A few months ago (in M&H 26) I wrote an article called “Ten English Mistakes Czech People Make”.

Since then a number of other expats living here have contacted me to propose some additions. As their suggestions are mistakes I hear on a daily basis, I have put together this second list in the hope Czech people find it useful.

1 2 3 4 5

6

Czech people say “Thanks God” instead of “Thank God”. For example: “I am not ill anymore, thanks God!” This makes it sound like they are constantly offering thanks to God (unlikely, considering the Czech Republic is so atheistic). Alternatively, it can come across as sarcastic. Just yesterday a Czech student remarked: “It’s stopped raining, thanks God.” His downbeat tone gave the impression he meant: “Oh it’s sunny again. Thanks for nothing God.”

7

Czech people overuse the word “how”. For example, “It is the way how we write”. This is incorrect because both ‘the way’ and ‘how’ can be replaced with ‘the fashion in which’. But if you repeat that replacement you get – “It is the fashion in which the fashion in which we write”. I once spent a long time explaining this to a student. Afterwards she looked at me open-mouthed and announced: “I think I will just stop using the word 'how' altogether.” To this day I wonder what she says instead of “How are you”.

8

When it comes to pronunciation, Czechs often confuse ‘y’ and ‘j’. For example they pronounce ‘major’ as ‘mayor’. So you hear comments such as, “We have a mayor problem”. That or mayors really are an issue here ...

Czechs have a habit of pronouncing ‘v’ as ‘w’. These small pronunciation errors can make English sound like an alien language. For example, “My mayor question is wery important. Will I speak English wery well ewentually?”

Czechs often use the continuous tense when talking about something they did repeatedly. For example, “When I lived in New York, I was using the subway everyday”. I hear this mistake so often that I sometimes question whether it is me who is wrong.

9 10

Czechs confuse the words ‘complex’ and ‘comprehensive’, so you see marketing documents that say things like: “We offer complex solutions to your problems.” I imagine the following company slogan is just around the corner: “Confusion Ltd. Offering complex solutions to simple problems.”

When Czechs use ‘we’ they sometimes forget this includes them too. One teacher recounted the following anecdote about this error… “A student said to me: ‘We went to bed with my wife.’ I looked at him impressed.

‘So Honza, you had a threesome?’ He spluttered, ‘No, no, no, we didn’t.’” The teacher was right of course – not about the threesome – but that ‘we’ is already more than one so when you add yourself you get three people at least.

In Czech, ‘sympatický’ means friendly, prompting Czech people to translate friendly to sympathetic. But in English to be sympathetic means to be consoling.

Which is why I struggled to keep a straight face when a friend recently said: “The Americans were very sympathetic when I told them I was Czech.”

Czechs sometimes use ‘until’ instead of ‘by’ when talking about deadlines. For example, “Please make sure it’s printed until the 15th”. This is confusing – one might assume the speaker means it shouldn’t be printed until the 15th.

Finally there’s the Czech classic: “I like spending time in the nature.” This is wrong because there is no article with nature, society, space or other abstract nouns when they have a general meaning. That being said, this mistake is so ubiquitous that I have begun to question whether I should correct it as I feel like I'm robbing students of their Czech national character!

If you want to read the first list you can find it on my website www.tomczaban.com.

FEJETON

31

MINI RECKY

Eyrth

Fracture Eyrth, kteří se asi chtěli pojmenovat po zeměkouli, ale neuměli dobře anglicky, mají venku debutové album Fracture – nejspíš chtěli být původně doktory. Na lámání kostí dojde hned několikrát. Po tak trochu mysteriózním intru to chlapci z lotyšské Rigy rozjedou v plné palbě. Atmosférický doom metal a post metal však prokládají klidnějšími pasážemi. To aby se zlomeniny lépe hojily. Ačkoli celek může působit poněkud jednolitě, jako by Eyrth variovali jeden a týž hudební motiv, album se poslouchá příjemně. Jen škoda, že nehulákají lotyšsky, bylo by to příjemné osvěžení žánru. Uvidíme, tedy uslyšíme, s čím Eyrth přijdou příště. → ROT

Dollar Prync Jeb System 2

Rezultát na začátek: čávo Prync si pokračováním svýho „fuck da system“ na smíchovský způsob upevňuje silnou pozici při výstupu na pomyslný vrchol tuzemskýho pouličního rapu. A v neposlední řadě vzbuzuje mnoho debat a emocí. A proč že?

Dollar Prync vsází na tvrdý trapový instrumentály, hluboký, neotesaný, až monotónní hlas, cigánský slang a lyriku špinavý ulice. Ve své životní výpovědi za poslední dva roky je zkrátka uvěřitelný, „real“, chceme-li – autentický. Navazuje na příběh dítěte „hoven a smetí“, které „od mala zná jen jedno – dealovat a dělat poděl“. Chudýho cigánskýho kluka, co seknul s prací a teď stoupá výš a výš díky tomu, že se věnuje pouliční kriminalitě a rapu. Stoupá výš = dělá love, dává je pod polštář, jezdí v bávu a má shows. Zároveň se ale nestaví do role člověka, který by neměl na výběr. Prostě ho nebaví makat v práci od rána do večera za dvacet čistýho. Přiznává, že umí být i fest zmrd, bojuje s démonem mamonu, jestli někoho okrást, či neokrást.

Na druhou stranu ukazuje charakter gangstera a sám v tomto případě míří na vlastní autenticitu: „Čekuj mě G/ já jsem pravý/ na policii ze mě nikdy nic nedostali.“ Uvěřitelnosti napomáhá i jakási skromnost ve vyprávění z každodenního krimi života na ulici. Nejedná se o nesmyslné story o pašování kradených super-sportů plných koksu jako u jiných kolegů z české rap game. Čávo Prync jezdí po Praze v ojetým bávu s kapsama plných dobrot, dvěma šlapkama na prodej a teleskopickým obuškem za opaskem. Vypráví tedy z pozice jakéhosi menšího živnostníka. Věrohodnost interpreta akcentuje jak objevující se existenční nejistota, tak i bonvivánství pouličních cigánů: „jeden den všechno/ druhý zase nic“ nebo „jeden den se bíduje a druhej slaví“.

32

HUDBA

Debaty i emoce rozhodně jitří track „Proč cigán jede stoku“, kde Prync rapuje: „Chtěj nás zavřít v tomhle kruhu/ malý čáve dávaj na zvláštní školu/ na každej roh nám dali hernu/ pak se ptaj, more, proč cigán jede stoku.“ Nabízí se otázky: Koho Dollar Prync viní? Vládu?

Nemá máslo na hlavě, když do oněch heren prodává pervitin, aby čáve z jeho bloku to blikání automatů ještě víc bavilo a mohli v tenzi promačkat celou výplatu? Ano, dobrý postřeh, i u mne tenhle track vzbuzuje emoce. Já totiž ve své profesi provádím životem děti (v nemalé míře cigánské), kterým jejich rodičové gambleři, smažky, dealeři, prostitutky etc. jako by z jejich bytí zmizeli. A když se pak objeví, tak podezřele často nadávají na to, jak je ten stát zkurvenej, místo aby si nasypali popel na hlavu, zatli pěsti a začali u sebe. Takže jsem na tyhle komplotoidní závěry lehce hajsavej. Není to teda trochu černobílý, Prynci? Nejseš teď trochu v tenzi ty, Cyrile?

Nejen kvůli tomuto tracku, ale i hejtem na „všechny fašisty ve vládě“ nebo Okamuru na sebe Dollar Prync strhává pozornost levicových posluchačů, kteří by z něj hrozně moc chtěli mít angažovaného rappera. Jenže s největší pravděpodobností zapláčou, protože a jelikož čávo Prync jede tvrdý rap pouliční stoky a na rozdíl od těchto posluchačů na politickou korektnost z vysoka sere. Holky jsou pro něj bitches, který musí p*cat, i když nechtějí, a jeho koníčkem je sbírat mrtvý gádže. Takže asi smolík.

V každém případě Dollar Prync nabízí vhled do života mladýho cigánskýho kluka, co žil a žije na hraně, což Separ a spol. fakt zprostředkovat nedokážou. Díky za to. Tenhle kluk ctí mantru „dělej love“, nechce řešit nájem, naopak chce respekt, slyšet svý jméno, voňavý a nažehlený hadry a tunu sexu. Toto všechno čiře přiznává a nejen za to ode mne respekt má. Má ho za cit pro new school zvuk, ale i pro old school, což se krásně projevuje v G-funkové skladbě „Nech to G bro“. Koneckonců, v době, kdy je trap takřka vyprázdněným subžánrem, bude tato vloha v rap game rozhodně devizou. → CN

King Gizzard & The Lizard Wizard

Billie Eilish

Některým jevům člověk úplně nerozumí. Třeba jakému ďáblu se musela upsat kapela z titulku, když je schopná vydávat až pět alb ročně po několik po sobě jdoucích let. A přitom, jak říká klasik, jsou všechna kulervoucí. Možná je to proto, že jsou z Austrálie, ze země vyděděnců a proměněnců, možná proto, že tam v poušti (+/-) patnáctičlenná kumpanie po mansonovsku okupuje statek a provádí hudebně-okultní rituály: v alchymistické dílně vaří šanson a blues, rock´n´roll a trash metal, folky a cyborgy. Protože se organizace vedená Stu Mackenziem v loňském roce věnovala hlavně živým performancím a reedicím starších alb, musí letos zabrat – a vypadá to nadějně. Na začátku roku zveřejnili pár singlů („Cyboogie“, „Boogieman Sam“) z právě vycházejícího alba Fishing for Fishies, a aby toho nebylo málo, 9. dubna uvedli vál „Planet B“, který ohlašuje druhou letošní desku. (Ne)překvapivě to vypadá na pure osmdesátkovej trash metal čili Metallicu, kdyby měla lepšího bubeníka než Larse Ulricha. V nedávné diskusní „bitvě velikánů“ Slavoje Žižeka a Jordana Petersona se guru konzervativců vydal na křížovou výpravu proti postmodernímu neomarxismu, jenže stalinista ze Slovinska mu opáčil: „Name one of his album then.“ Peterson nevěděl, my ano – cokoliv od King Gizzard & Lizzard Wizard: na výběr toho má laskavý posluchač nepřeberně a všechno je kulervoucí. → MD

Na rovinu, současnej pop mi dvakrát nevoní. Možná je to tím, že nerozumím jeho výrazovým prostředkům, image, se kterou interpreti před posluchače předstupujou, nebo třeba proto, že je prostě všude kolem. S výjimkou Lany Del Rey bych asi ve své hudbotéce stěží hledal jiného zástupce tohoto žánru. Teda až donedávna, kdy jsem vytvořil novou složku s názvem Billie Eilish. Tahle teenagerka působí v tom růžovým, pocukrovaným prostředí totiž jako exot. Jak vystupuje, dává o sobě vědět, ponechám stranou. A čím že by si její debut měl získat vaši pozornost? Tak za prvý hudbou a za druhý hudbou. Trochu tma, trochu světlo, trochu naivita a jednoduchost, ve který se skrývá největší síla týhle desky, a hlavně punc hitovek.

Skladby jako „Bad Guy“, „You Should See Me in A Crown“, „When The Party’s Over“ vám budou hlavou znít ještě po posledním vyčištění zubů a prvním ranním kakání. O tom, že tahle holka ví, svědčí i její zařazení na soundtrack k FIFA 19 a tam by tvůrci žádnou šmíru nenasadili. Počet čtrnácti tracků taky není úplným standardem a i tahle maličkost dokazuje, že si Billie jede tu svou, a to je podstatný.

Vona se ta hudba sama neudělá, že jo. Eilish sprintuje neohroženě štěstíčku vstříc a v 17 letech ukazuje ostatním hudebním nazdárkům záda takovým způsobem, že stěží poznaj na takovou dálku číslo jejího dresu. → RP

Fishing for Fishies

anketa

When We All Fall Asleep, Where Do We Go?

Jelikož magazín Milk & Honey slaví jubilejní 30. číslo, nabízí se skromná otázka: jak ti náš plátek změnil život?

Cyril Nováček Chief Executive Officer ve společnosti Budějcké čtyřky

Díky M&H jsem objevil kolekci Trinomic, kterou vyrábí Puma, a začal mít pravidelnou ranní stolici.

Jana Svobodová holka Chief Executive Officera ve společnosti Budějcké čtyřky

Ničím.

Ricardo Picante

Oli Divišová

Chief Executive Officer ve společnosti Budějcké čtyřky

holka Chief Executive Officera ve společnosti Budějcké čtyřky

Díky M&H jsem objevil kolekci Trinomic, kterou vyrábí Puma, a začal mít pravidelnou ranní stolici.

Život mi nezměnil, ale díky němu jsem zjistila, že jakýkoliv šílený nápad je realizovatelný.

I v Budějcích.

HUDBA

33

PIVO NENÍ JEN LEŽÁK

ROZHOVOR S OBCHODNÍM SLÁDKEM NÁRODNÍHO PIVOVARU BUDĚJOVICKÝ BUDVAR Markéta Ježková

Michal Stuchlík, FZC

Rostoucí popularita minipivovarů je záležitostí posledních let.

Kde se fenomén minipivovarů vlastně vzal?

Fenomén minipivovarů přišel ze Spojených států. V 80. letech byl americký trh zaplaven pivem, které chutnalo všechno stejně. Nadšenci si proto začali vařit pivo doma, třeba v garáži, i když to tehdy bylo nelegální. Pak se změnily zákony a s minipivovary se v Americe roztrhl pytel.

V Česku jsme na tom s minipivovary jak?

Náš pivní trh je pořád ve srovnání s tím světovým dost konzervativní. Fenomén minipivovarů se k nám dostal v podstatě s dvacetiletým zpožděním. Před patnácti lety bylo v Česku minipivovarů na prstech jedné ruky, dnes už je jich kolem 450.

Traduje se, že naše české pivo je jedno z nejlepších na světě.

Je to opravdu tak, nebo si to myslíme jenom my Češi?

Naše pivo je pivo typu ležák a v tom jsme jako národ opravdu dobří. Český ležák je ve světě skutečně uznávaná klasika, takový vrchol pivovarnického umění. Stále je to ale jen jeden z mnoha pivních stylů. A právě minipivovary nám v pivních stylech a chutích hodně otevírají oči a nabízejí rozmanitost.

34

ROZHOVOR

Říká se, že v posledních letech dochází „k vinifikaci“ piva. Co to znamená?

Ještě před několika lety bylo pivo pivem a tím to haslo. To se však změnilo. Pivo se začíná stávat, podobně jako víno, významným společenským nápojem. Dokonce existují kurzy pivního sommeliérství, v každém větším městě se konají pivní festivaly, slavnosti. Už i český spotřebitel začíná vnímat, že v pivu je spousta práce, řemesla, úsilí.

A to je obrovský pokrok, i díky minipivovarům.

Budějovický Budvar začal loni s minipivovary spolupracovat. Proč?

Kdo jiný než my, národní pivovar, by měl posouvat české pivovarnictví dál. To, že máme na našich pípách místo i pro minipivovary, je cesta, jak rozšířit naše vlastní portfolio. Budvar je ležácký pivovar, to je naše doména. Zákazníkům chceme ale ukázat, že nejen s českým ležákem se dá udělat díra do světa. Minipivovary jsou mistři pivních stylů a chutí.

Jaký pivní styl bude hitem letošního léta?

Po tom, co světem proletěla vlna nadšení ze znovuobjeveného, americkými chmely navoněného pivního stylu IPA, pivovarníci trochu tápali, jakou novinku zavést. Řekl bych, že letošní sezona bude patřit kyselým pivům. Výraz kyselé pivo zní divně, ale jsem si jistý, sour beer letos zákazníky překvapí. Chutná jako suché šampaňské víno a úspěch má hlavně u žen. Skvělé vaří třeba naši přátelé z pivovarů Cobolis, Zíchovec nebo Clock.

DESIGN

MILK & HONEY — VYCHÁZÍ V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH ŠESTKRÁT ROČNĚ | # 30 (17. 5. 2019) – KVĚTEN / ČERVEN

VYDAVATEL — MILK & HONEY, Z. S. KONTAKT — MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM, WWW.MLIKOAMED.CZ

— HELENA HRUŠOVÁ, SÁRA ŠÍMOVÁ, ZUZANA NEVAŘILOVÁ, ONDŘEJ SELNER FOTKY — HELENA HRUŠOVÁ, DENISA VESECKÁ, NIKA BRUNOVÁ DISTRIBUCE — MONIKA ZÁRYBNICKÁ, MARKÉTA KULÍKOVÁ

FACEBOOK — MILK&HONEY IČ — 07719442 ADRESA — NOVÁ 21, ČB 370 01, MK ČR — E 2237

DISTRIBUCE ČESKÉ BUDĚJOVICE jazyková škola Aslan * AJG Wortnerův dům * Bar Hnízdo * bistro Cobliha * Born in London * Café au Chat Noir * Café Hostel Cuba Bar * Dobrá čajovna * Dům U Beránka * Dům umění *Esse Shop Gallery Space * Fér Café * Galerie 1 * Hammond Café holičství Wous Horká vana * Infocentrum * JČU kampus * JČU TF * Jihočeské divadlo * Jihočeská vědecká knihovna * Jdem tam bistro Kanzelsberger kavárna Matice * Karmelitánské knihkupectví * Kino Kotva * MC Fabrika * Masné krámy * Měsíc ve dne * Paluba * Pražírna kávy Jedna radost * recepce pivovaru Budvar * Restaurace Vatikán * Singer Pub * Staré časy * studentský klub Kampa * Široko *Think Yoga * U Vás Vegetárna Impala * Velbloud * Železná panna TÁBOR

Baobab dílna * Divadlo Oskara Nedbala * Infocentrum * stánek na Žižkově náměstí * kavárna a galerie UmaUma * Kafe knihy Jednota

TŘEBOŇ Obchod Bylinka

BECHYŇE kino kavárna

PÍSEK Travel cafe

PRAHA

Fotograf Gallery

HVOZDNO TNSS

JINDŘICHŮV HRADEC Obchod Bylinka

TÝN NAD VLTAVOU Městská galerie U Zlatého slunce

VYCHÁZÍ ZA PODPORY

DALŠÍ SPOLUPRÁCE

SPECIALTY COFFEE

GALERIE SOUČASNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY DŮM UMĚNÍ ČESKÉ BUDĚJOVICE

#30 Milk&Honey

TÝM — ŠTĚPÁN BALÍK, NATALIE CZABAN, TOM CZABAN,

MARTIN DVOŘÁK, HONZA FLAŠKA, LUDĚK ČERTÍK ŠÁRKA KOTZINOVÁ, PETRA LEXOVÁ, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE, JIŘÍ PTÁČEK, ZDENĚK BRDEK