Milk & Honey #31 by Milk & Honey

COVER ART: TOMÁŠ HRŮZA

Fotografa Tomáše Hrůzu (narozeného 1979) zajímá především poetická reflexe přírody a kombinace tvůrčí práce s cestami do více či méně vzdálených kultur. Fotografiemi a příležitostně i videi poukazuje na jiný kompas lidských cest, než jaké nám nabízí katalogy cestovních kanceláří. Namísto snímků šikmých věží a plážového štěstí předkládá periferní a jakoby mimochodem zachycené okamžiky a pohledy. V jeho fotografování jsou civilizace i příroda (trans)formativní zkušeností, která otírá make-up moderního životního stylu a vrací do hry potlačený duchovní a rituální rozměr cest. Fotografuje okraj civilizace, na němž je přeci jen lépe vidět, že navzdory krémům s vysokým ochranným faktorem jsme stále hlavně pravnuky lidí doby bronzové.

Hrůza je pedagogem na Katedře fotografie FAMU v Praze, bubeníkem kultovní punk-šamanské kapely Střešovická kramle a jedním ze zakladatelů nezávislého kulturního rozcestníku a knižního nakladatelství ArtMap. Spolu s Jiřím Zemánkem organizuje pod hlavičkou „Pilgrim – Potulná univerzita přírody“ programy pěších poutí a terénních seminářů, jejichž tématem a cílem je revize vztahu člověka a přírody. Více info na www.tomashruza.cz. →JPT

#31

NETUCTOVÝ BUDĚJOVICKÝ MAGAZÍN ZDARMA DOSTUPNÝ NA SPRÁVNÝCH MÍSTECH

CONTENT Jan Flaška: Žijeme s anděly

Anketa

Interview: Patrik Proško

Tom Czaban: The Future of Travel

Top 5: zajímavá místa

Hudba

EDITORIAL Dobrý den! Právě vhlížíte do letního čísla mlékomedového oběžníku, které se nestydí za svou neskromnou ambici: být dobrým společníkem pro následující dny a týdny. Jeho sebevědomí tkví v rozmanitosti a vybalancování obsahu. Troufám si říci, že se při listování magazínem pousmějete (fejeton Honzy Flašky), začtete do jímavých rozhovorů (Jakub Szántó, Patrik Proško) nebo dokonce zahloubáte do svého nitra (texty prof. Skalického). Součástí tohoto vydání je i příloha, která je přímo exkluzivní. Díky ochotě již zmíněného prof. Karla Skalického, teologa a duchovního, jsme pro vás připravili ukázku z jeho budoucí knihy, která je současně i osobní a velice intimní zpovědí z jeho největší životní cesty. Milé čtenářky a čtenáři, přeji vám ideální letní chvilky, a pokud bědujete, že tento editorial není kupříkladu vůbec humorný, zavolejte mi 1. 8. v dopoledních hodinách na telefonní číslo +420723765303. To mi bude čerstvých pětatřicet let a z rozervaného baltského pobřeží vám skrze telemost řeknu jeden skvělý polský vtip. → CN

Může se zdát, že poslední rok je zájem o životní prostředí šířen rychlostí bacilu a schyluje se k období, ve kterém začne svítat na lepší časy. Stejnou měrou však narůstá nevraživost mezi názorově odlišnými tábory. Na jedné straně máme ty, kteří chápou ochranu ŽP jako existenční nutnost, na druhé pak ty, kteří tento problém nevnímají či jej dokonce popírají. Je smutné, že ani jedna strana nedokáže najít kompromis a pochopení pro tu druhou, zvláště když jde o tolik ožehavé téma, které je navíc ovlivňováno nadhodnocováním faktů či naopak bagatelizováním problému. Též politici tématu zneužívají a tím oba tábory ještě víc rozdělují. Jak z toho ven? Jak ony tábory spojit? Hmm… Užívejte si plastových brček dokud můžete! → RBR

SWEET honey

Můžu znít jako vlezdoprdelka, ale jedna z věcí, která mě potěšila za posledních několik měsíců, je rozhodně existence Milk & Honey. Každé větší město by mělo mít svou kulturní scénu a následně pak někoho, kdo ji bude přibližovat ostatním. Je povzbuzující, že se stále najdou osoby, které mají touhu tvořit kolem sebe své vlastní kreativní prostředí. M&H mě vtáhlo do budějcké kulturní scény, byť jsem před nástupem na vysokou školu, když jsem opouštěl kulturně velmi produktivní prostředí Plzně, téměř pochyboval o její existenci. Budějce mi zprvu nesedly. Nemohl jsem najít místo, kde bych se zabavil. Až tento plátek mi pomohl uzřít světlo. Díky za to! → RBR

M&H distribuční místa:

SOUR milk Jaký dárek byste chtěli k narozeninám? Výtvarník a spisovatel Hans Traxler (blíže recenze na str. 25) k devadesátinám dostal od muzea karikatury (Caricatura Museum Frankfurt) soubornou výstavu. Možná zase vám někdo k narozeninám dá výlet do Frankfurtu nad Mohanem, abyste mohli zhlédnout a načíst obrázkové příběhy tohoto severočeského rodáka. V jeho díle je nepřehlédnutelná tematika smrti a jemné špílce na církevní autority. Např. cyklus – kupodivu sedmidílný – Sedm životů mého kocoura by se mohl přejmenovat na Sedm smrtí mého kocoura, přičemž ta poslední – na kolenou svého pána – je na rozdíl od té dávné egyptské nejméně drastická. Holt, když se staví pyramidy, létají kvádry. Nezapomeňte se také pěkně obléknout a zajet pak do čtvrti Oberrad, kde stojí Traxlerův Ich-Denkmal. Stačí vylézt po schůdkách zezadu na připravený sokl a vyfotit se. Pokud byste výstavu do 22. září nestihli navštívit, od 3. října následuje 40 let Titanicu, což je významný německý karikaturistický časopis, do něhož přispíval mj. i Traxler (výstava potrvá do 2. února 2020). → ŠB

Café Hostel (Panská 13, ČB)

Je tomu deset let, kdy z Panské odletěl Havran a na jeho místě se uhnízdil strejda Miloš, který tehdy položil základní větvičku k dnes již legendární občerstvovně v nejstarší ulici v Budějcích. Dnes hledá štěstí za oceánem, ale jeho otěže převzal Taz se Slávou, kteří i nadále drží správný směr tohoto podniku s malebnou zahrádkou. Zákazník se může občerstvit celou řadu nealka, kterým vévodí matéčko od dealujícího promotéra Radima Olivy. Na výběr je pak i celá řada whiskey nebo rumů. Čep osedlal Budvar a Krušovice, každou neděli máte pak možnost ochutnat nějaký ten speciál z nejrůznějších koutů ČR. Hostel nabízí i kulturu v podobě koncertů ať už venku, či uvnitř. Pevným bodem programu je pak každonedělní hospodský kvíz. Nejdůležitějším však zůstává samotný genius loci, který by se v případě Hostelu dal přehazovat vidlema. A hlavně díky němu, Milošovi a Tazovi se Slávou se stal hospodou s přidanou hodnotou a místem, kde se z hostů stávají štamgasti a ze štamgastů kamarádi. → RP

SLOUPKY

Žijeme s anděly: jak na to Každého z nás doprovázejí po celý život andělé. Sotva se narodíte, vždycky se najde nějaká růžová teta, co vašim rodičům pošle blahopřání s obrázkem anděla. I když anděly nenávidíte, dostáváte celý život figurky andělů a obrázky andělů a svícínky s anděly a andělské knihy a až umřete, posadí vám růžová teta porculánového andílka pěkně na hrobeček. Ale existují skutečně andělé? Kde jinde to zjistit, než v knihkupectví.

Jan Flaška

ného konce planety o vás vědí i to, jaké máte na sobě spoďáry – zkrátka jsem kdysi něco zadal do Googlu a pak mi pár týdnů chodily spamy a reklamy na převleky poníků a gigantické anální kolíky.) Při anonymním studiu andělů jsem zjistil, že Doreen Virtue, PhD. je jedním z mála opravdových andělů na zeměkouli. Získala doktorát z psychologie na univerzitě, která nebyla oprávněná vydávat doktoráty, a poté, co se pětkrát výhodně vdala a rozvedla, napsala řadu knih o šťastných vztazích. Přelom v jejím životě nastal v roce 1995, kdy ji přepadli lupiči a chtěli jí ukrást auto. Přesně v tu chvíli jí andělé poradili, aby křičela, tak začala křičet, a jedině díky tomu zjistila, že dokáže komunikovat s anděly, neboť je sama vtěleným andělem, a napsala o tom 46 knih s názvy jako „Léčení s anděly“, „Poselství andělů“, „Archandělé a andělé na nebesích“, „Rady andělů na každý den“ a „Andělé a jejich využití pro pohon motorových vozidel“. Vydala také nejrůznější balíčky andělských a vílích karet. Prohlédl jsem si „Kouzelné delfíny a mořské víly“ a „Andělské karty“ a očekával jsem, že na nich najdu seznam skillů, xp, castů a perků, jako mívají postavy v každém správném karetním RPGčku, ale dostalo se mi jen ponaučení, že jsem „veden shůry“ a „že se mi andělé snaží něco říci“. V roce 2017 přesedlala Doreen Virtue, PhD. na Ježíše a prohlásila, že to, co za posledních dvacet let napsala o vílách a andělích, je v podstatě pytel blábolů, a začala místo toho psát knihy o Ježíšovi. Co se andělských knih a karet týče, s těmi prý končí a doprodá jen to, co je na pultech, což je mimochodem hora knih zhruba o hmotnosti Měsíce. Nevím, jestli je Doreenino prozření pro Ježíše dobrá zpráva. Pro lesy je to pohroma.

Za mých mladých let se prodávaly v knihkupectvích knihy. Když přijdete do knihkupectví dnes, musíte nejprve projít sekci přáníček a hrníčků, prodrat se stojany s magnety a propisovačkami, projít oddělením hraček a triček a baťůžků, a teprve poté, co jste absolvovali tuhle dlouhou a strastiplnou cestu, se konečně dostanete na záchod. Když se odtamtud vrátíte, stačí minout sekci penálů, diářů a záložek a pak už je to jen kousek ke skutečným knihám. Mým studijním cílem se tentokrát stalo Oddělení andělů. V dlouhatánských policích Oddělení andělů najdete spoustu bestsellerů o andělích a vílách, které tvoří v současnosti značnou část knihkupeckých příjmů. Prolistoval jsem jich zběžně jen pár, ale i to mi stačilo k tomu, abych se dozvěděl, že: 1) Andělé mě milují a chtějí mi pomáhat za pomoci barevných obrázků a spousty kudrnatých písmenek v knihách za spoustu peněz. 2) Všechny ty knihy napsala Doreen Virtue, PhD. (což v překladu znamená něco jako „Zlatava Ctná, PhD.“). Nechtěl jsem, aby mě někdo přistihl, jak čtu knihy o andělích, a tak jsem se rozhodl ve studiu pokračovat až doma. V anonymním režimu prohlížeče jsem do anonymního vyhledávače zadal „knihy o andělích“. (Anonymní režim užívám od té doby, co jsem kdysi do normálního Googlu něco zadal – a vůbec nezáleží na tom, co to bylo, protože to nic nemění na principu, jakým Google prodává vaše osobní data firmám po celém světě, takže úplně cizí lidé z opač-

Každopádně andělé prý existují a já přísahám, že jsem měl dobrou vůli nechat se jimi vést shůry a zjistit, co se mi snaží říci. Pár týdnů jsem i věřil, že jsem jimi doslova obklopen. Ale jak čas plynul, začala má víra slábnout. Kde byli andělé, když mi při věšení upadl lustr, aha? Kde byly víly, když jsem utahoval svěrák, v němž jsem zapomněl ukazovák? Poslední šanci nebeští pomocníčci dostali, když se nám ucpal záchod. Svolával jsem do mísy všechny víly, anděly a archanděly, ale ani jediný mi nepřišel na pomoc. Když nepomohly síly světla, zkoušel jsem odpad prošťouchnout tím, že jsem do něj lákal všechny síly pekelné včetně Satana a Belzebuba, ale efekt byl stejný. Tím to u mě prohrály nejen nebeské bytosti, ale i samo peklo; jestli si nedokázaly poradit s ucpaným záchodem, těžko jim svěřit důležitější životní úkoly. Takže co se týče andělů, musíme si vystačit s těmi, co si vyrobíme sami. My máme doma jednoho keramického, co nám dal tchán, čímž bych rád věc považoval za vyřízenou. Pokud vy žádného anděla doma nemáte, můžete si ho snadno vyrobit svépomocí. Stačí vám k tomu jen rulička od toaletního papíru, tavná pistole, trocha domácí pohody, chlupatý papír a nedostatek soudnosti. Podrobný návod tu nebudu rozepisovat, jistě si ho najdete na internetu sami. A nezapomeňte, že pokud si nepřejete dostávat pravidelnou dávku andělských spamů, doporučuju použít anonymní režim. Což mi připomíná, že kdybyste nemohli sehnat ruličku od toaletního papíru, tak s tavnou pistolí a chlupatým papírem uděláte vkusného anděla i z análního kolíku.

FEJETON

POKUS O FILOSOFII CESTY S TEOLOGICKÝM VYÚSTĚNÍM Karel Skalický

Nika Brunová

Téma cesty, které jsme si pro toto číslo M&H vytkli, je ohromné, ba až ohromující. Pokusme se nejprve cestu definovat, abychom viděli, že je dána svými 9 složkami: Cesta je terén (1) upravený takovým způsobem (2), aby sloužil (3) člověku (4) a umožňoval mu (5) co nejpříznivěji (6) dospět (7) z místa „A“ do místa „B“ (8), jež je cílem cesty (9). Uvažme blíže jednotlivé složky: Ad 1) „Terén“ – je podloží cesty, na němž cesta spočívá. Terén je vždycky hmotný, takže cesta předpokládá hmotnou skutečnost, bez níž by nebyla možná. Ad 2) „Upravený takovým způsobem“ – hmotná skutečnost terénu však vyžaduje nějaké uspořádání, má-li být cestou. Jen náležitá úprava terénu z něho dělá cestu. Ad 3) „Aby sloužil“ – cesta má sloužit k cestování. Je proto esenciálně službou. Komu? Ad 4) „Člověku“ – člověk a cesta jsou dvě skutečnosti, které se bytostně vyžadují. Bez cesty je člověk ztracený. Bez člověka je cesta bezúčelná, neboť neslouží nikomu, a tak přestává být cestou, i když tak vypadá. Ad 5) „A umožňoval“ – člověk je po mnoha stránkách „nemehlo“, čili neuzpůsobený k tolika věcem, které potřebuje ke svému lidskému bytí a pobývaní ve světě. Musí si proto vydobývat možnosti, které mu nejsou dány do kolébky. Člověk je totiž zrozen nehotový, a proto se musí dohotovovat, což je jeho bytostný úkol. Ad 6) „Co nejpříznivěji“ – má-li člověk sám sebe dotvářet, měl by to činit tak, aby to činil co nejlíp a dosahoval nejlepších výsledků, neboť jde o něj, sua res agitur. Ad 7) „Dospět“ – je-li člověk bytost, která by měla někam spět, nesmí být „pecivál“. Musí být „neposedný“. Musí se pohybovat, a proto vždycky někam spět. Kam? Ad 8) „Z místa A do místa B“ – čili, přemisťovat se a tak měnit své postavení v prostoru. To však je nerozlučně spojeno s trváním a tedy s časem. Cesta je proto možná jen v rámci časoprostorové skutečnosti. Ad 9) „MÍSTO B JE CÍLEM CESTY“ – Cesty musí mít určitý cíl. Cesta bez cíle je cesta nikam; je to cesta do „nikamna“. Jelikož cesta je úzce spjatá s člověkem, jenž je skutečností vývojovou, i cesta se proto jeví jako skutečnost vývojová. Předlidskou fázi cesty ve světě zvířat zveme „ochoz“, což je zvěří ochozený terén, ve kterém se přemísťuje z míst odpočinku do míst pastvy. Jejím prvním lidským analogickým zárodkem je „pěšina“. Ta, jak nabývá na důležitosti, stává se „stezkou“, která pak zvýšeným používáním narůstá v cestu. Tím však vývoj nekončí. Nejprve dochází k jakémusi vývojovému rozštěpu. Stalo se totiž, že jedna cesta se stala svou uzpůsobeností nevhodná pro pěšího chodce a vhodná jen pro lokomotivy, ať už parní, či elektrické. Tím se ustavuje jakési slepé vývojové rameno, jež zveme „železniční dráha“. Jelikož však lidské cestování se stává vlivem technologických vynálezů stále náročnější, takže vytěsnilo koňská spřežení, na-

ESEJ

stoupily automobily, jichž je stále víc, takže cesta přerůstá v „silnici“ a v další fázi vývoje v „dálnici“. Zeptáme-li se nyní, zda tím vývoj cesty končí, můžeme jen říct, že došlo k její hluboké transformaci, když se cestování zhlédlo v letu ptáků a nastala epocha letadel, a tím i jakási „cesta vzdušná“. Ta však je cestou jen ve smyslu analogickém, protože neodpovídá plně definici, kterou jsme podali na počátku. Je dobré si uvědomit, že cesta měla v minulosti klíčový význam pro mocenskou politiku. To pochopili starověcí Římané. Mnohem dřív, než se stali díky námořní plavbě a tedy cestám vodním velmocí středomořskou rozloženou po třech kontinentech, zbudovali síť cest podobající se pavučině pavouka křižáka. Ta má středobod, odkud se rozbíhají do všech stran pevná nosná vlákna, pospojovaná mezi sebou vlákny vedlejšími. Podobně se Řím stal středobodem, odkud vycházely do všech světových stran hlavní cesty, jako např. Casilina, Nomentana, Salaria, Labicana, Appia, Aurelia, abych zmínil jmenovitě jen některé. Právem se proto říkávalo, že všechny cesty vedou do Říma. V míře, v níž se síť všech možných cest, silnic a dálnic stává stále spletitější, dochází k jejich zajímavým konfiguracím. Antropologicky nejzajímavější je rozcestí, protože staví člověka před nutnost rozhodování, což je skutečnost, o kterémžto svobodném či nesvobodném charakteru se diskutovalo odedávna a bude diskutovat i nadále. Rovněž zajímavou cestní konfiguraci představuje cesta zbudovaná do formy kruhu, takže nikam nevede a jen se točí v kole. Názorný příklad toho má město Řím, které je obepnuto tím, čemu Italové říkají raccordo anulare, přeloženo „spojovací prstenec“. V něm cestovat znamená točit se dokola, a tedy neustále se vracet, odkud se vyjelo. Promítneme-li si to do roviny metafyzické, vyzírá z toho na nás chtě nechtě pověstný mýtus věčného návratu. Co říct závěrem? V bodě 4 bylo řečeno, že člověk a cesta se bytostně vyžadují. Proč? Protože člověk, nemaje cestu, neví, že by někam mohl dojít, co by stálo za to, aby tam šel. Je v sobě ztracený. A tak sedí a hnije, nevěda, že by bylo něco lepšího než hnít. Cesta proto jasně svědčí o neúplnosti člověka. Vnucuje se proto otázka: Kdy bude člověk konečně „úplný“? A nevím jinou uspokojivou odpověď než tuto: Bude úplný, až nebude nikdy potřebovat cestu k tomu, aby dospěl tam, kde bytostně touží být. Chápu, že se zasmějete a řeknete, že to je utopie. A na to s pochopením odpovím: Zajisté. Právě to však je důkaz, že člověk nemůže být jak bez cesty, tak nemůže být ani bez utopie. Vždyť všechny naše cesty na této zeměkouli se konec konců slévají do jednoho obrovského „spojovacího prstence“, který se bezvýchodně točí po vnějším obvodu naší planety, aniž by nás vyvedl někam jinam, neboť na něm se nemůžeme jinak pohybovat než v kruhu, ať už spirálovitém, nebo čistém, ale stále v kruhu. Je to snad důkaz, že mýtus věčného návratu má pravdu? Tomu by tak bylo, kdyby nebyl přišel člověk jménem Ješua ha Nozrí, který tím, že vstal z mrtvých, prolomil tento kolotoč a vstoupil do jiného systému rozměrů, než jsou ty naše čtyři časoprostorové. Bytostně se ztotožnil s cestou, když o sobě prohlásil: Já jsem Cesta, Pravda a Život.

FEJETON

Travelling (forward) in Time with Leonardo Natalie Czaban

Lenka Pužmanová

Karey Rawitscher moved to České Budějovice from New York in 2007 and brought with her a vision of a more progressive way of learning for kids – through fun, experimentation and play. With the České Budějovice educational organisation Objevárium, she has brought interactive exhibits from children’s museums in other countries to ČB and helped create the concept for the Sladovna children’s museum in Písek, as well as developing her own exhibitions. She talked to Milk & Honey about her most recent project, the Leonardo exhibit in České Budějovice´s newly refurbished Solnice. Why does Leonardo da Vinci matter to kids in České Budějovice? I think his personality as well as his thoughts and works make him so important to our times and to this place. He was a real outsider, in terms of his sexuality, his education, his family background. He did not at all fit into the idea of what a successful person should be like. But he overcame all these difficulties, in part thanks to his capacity to be himself at all times, to take risks, to keep trying and not be afraid of making mistakes. Czech society is very normative and people here are not encouraged to be different. Also, the Czech

ROZHOVOR

education system often turns out kids who are terrified of making mistakes, because that is all they are judged on. I think Leonardo could teach our kids to be who they are and explore their own capacities, without fear of failure. Is there a reason you chose Solnice as the venue? I always knew that for this exhibition to work in České Budějovice, Solnice was the only place it could be held. This was way back in 2011, years before the reconstruction. The owner at the time had plans to reconstruct, but there were various problems and no clear timeline. I had been looking round České Budějovice for possible venues but nowhere had enough space combined with the right atmosphere. I believe in the „genius loci“, the special spirit of a place, and previous exhibitions in Výstaviště or the cultural centre in Vltava had suffered for the lack of it. We came to the current owners in 2015 with the radical idea of holding the exhibition before the building was reconstructed. At first they agreed to this crazy plan, but finally came to their senses and cancelled the project due to safety and comfort issues. So we put the project in the drawer. We would have to wait until after reconstruction. Was it difficult to have to wait such a long time? Actually, much good came of it. We ended up realizing the exhibit in Sladovna Písek, which is a special place and with whom I had already cooperated on a number of projects. The team in Sladovna was able to give us a lot of support and we could focus solely on

shaping and producing the exhibition without having to prepare the operational aspects. This was important because Leonardo created such a bewildering and astonishing amount in his lifetime, it was necessary to brainstorm all we wanted to include and then shape it into a concrete exhibition. The exhibition toured all over the CR as well as stopping in Slovakia. But I still kept pestering the owners of Solnice as I saw the reconstruction progressing. They were able to see the value of the project and agreed to let us do it. They have been so helpful and great to cooperate with. And Solnice is totally unique: they reconstructed it using the same materials and techniques as would have been used originally, i.e. in the Renaissance. That just makes for an incredible space and so fitting to Leonardo. It was years from the original concept in 2011 until the finalised exhibition. But Solnice was worth waiting for. Your exhibitions, both in Solnice and Sladovna Písek always make me feel I have been transported to another, more magical world. They travel way beyond the atmosphere of a normal children’s museum. What do you attribute that special, magical factor to? I always tried to bring that quality to my own personal artwork and a lot of it comes from the places themselves. I also have to give a lot of credit to the artists and theatre people who design and build our exhibitions, especially Lukáš Urbanec. They bring such a fresh artistic approach that you just don’t get from a commercial firm that produces exhibitions. I think it also helps that Czech designers had not been exposed to the idea of a children’s museum before so had no set idea of what it should look like – they just followed their own artistic vision. In the US, children’s museums are absolutely everywhere and unfortunately they can be a bit similar and clichéd, often pandering to mainstream tastes or just focusing on branded characters. Nobody wants to be original or take risks; they just replicate what is successful. We can see this too in the materials used, which play such a huge part in creating a magical space. In the US, it is very common to make everything from MDF or plastic. These materials have no organic quality and the results of their use often feel very commercial. I think it is very important that we are artistic in our approach and expose kids to something beyond their everyday experience. This expands their minds and helps them learn to take

risks. I can say this from personal experience, because I visited an interactive contemporary art exhibition with my kindergarten class sometime around 1970. This had a really transformative effect and I trace my interest in art and interactive exhibits to this experience. How does your experience here compare to working in interactive children’s museums in America? I always felt that moving to the CR was a huge opportunity, because there was just nothing here like what we have in the US, but also none of the same mistakes had yet been made. I worked in the Children’s Museum of Manhattan in New York and also in the Children‘s Museum of Utah in Salt Lake City, Utah. I can happily say that I could bring my knowledge from the US of how to create interactive experiences, but at the same time I have learned so much from working with colleagues at Sladovna and from around Europe: there are some very interesting and cutting edge things being done here that I doubt an American children’s museum would try. Being in the CR also provided a revelation to me – that you do not have to spend huge amounts of money on an exhibit. Indeed, it is more powerful if done on a tight budget but in an artisan way with diverse influences. However, the tradition of children’s museums started in the US and is so strong there. They have always had a focus on involving kids and making everything interactive, which is so important. Though museums in Europe are modernising massively and interactivity is now in the forefront, most are still much more traditional, much closer to the dusty old collections of the past. That great confidence to try new things and believe in your own possibilities really is America’s gift to the world. What can visitors to the Leonardo exhibit expect? They can expect to travel back in time, both via the magic of the beautiful space that Solnice has given us and by exposure to Leonardo’s ideas and works which are so of his time and yet so relevant. We want kids to create their own inventions and the exhibit supports that: we provide the materials and allow visitors to explore. Leonardo’s fascinating life and work and our exploration of that as well as the long reconstruction of Solnice demonstrate that most creative journeys are rocky, unpredictable and far from straightforward. The idea is to show kids and adults that the journey is what matters, to make mistakes, be yourself and never be afraid to keep trying.

ROZHOVOR

Zlato nad sůl aneb Potřebujeme restauraci Solnice? Patty Diphusa

Snad každý občan Budějc někdy slyšel o dobové legendě, ve které jeptiška Luisa skrze zdárnou lest a vychytralost zabránila skupině lupičů ukrást cennosti spojené s oltářem Madony dominikánského kláštera na Piaristickém náměstí. Díky Luisinu podšitému činu došlo k dopadení zlodějů, kteří byli za svůj svatokrádežný čin odsouzeni k smrti. Poprava se konala na náměstí a uťaté hlavy byly pro výstrahu zazděny do východního a západního průčelí solnice. Po jejich zetlení byly nahrazeny kamennými maskami, které se dochovaly až do dnešních dní. Přirozeně se jedná o legendu, jelikož původ vsazených plastických masek není historicky doložitelný. S největší pravděpodobností se jednalo o kamenickou značku stavitelů objektu.

Odstrašující symbolika masek, které po staletí bedlivě sledují dění Piaristického náměstí, však může být aktuální i pro současnou situaci týkající se nově otevřené restaurace Solnice. Transformace pozdně gotické budovy někdejší městské zbrojnice v restaurační prostor pokoutně těží z historických reálií. Ty jsou však veřejnosti záměrně extrahovány na osekané minimum. Konkrétně je pozornost zaměřena pouze na oslavu budovy samotné, popřípadě na středověkou atraktivnost bezprostředního okolí. Historie místa však sahá až k počátkům založení královského města. Po mnohá staletí prostor Piaristického náměstí fungoval jako městské pohřebiště, k jehož zrušení došlo až v 18. století, kdy se hřbitovy přemisťovaly z center na okraje měst. Piaristické náměstí bylo v rámci centra vždy atypické. Snoubilo v sobě auru ticha, odpočinku a samoty. Stačilo ujít pouze pár kroků směrem od rušného náměstí, potažmo okolních ulic a člověk byl náhle zasažen pokojným klidem sálajícím doslova ze všech koutů prostoru. Ten ale nepostrádal jistý typ dramatičnosti. Vnímat tanec světel vtisknutých do horké dlažby neomrzelo ani po několika hodinách pozorování. Pokojný zážitek jste navíc mohli umocnit návštěvou kostela Obětování Panny Marie. Dokonalá oslava pomalosti. Nutno podotknout, že i přes poklidnou atmosféru tu nikdy nechyběla značná dávka živosti. Umocňovala ji dodnes přetrvávající tradice pravidelných trhů, jež se zde začaly provozovat na přelomu 18. a 19. století. Vedle trhů se zde konají i různé kulturní akce, divadla a koncerty.

MĚSTO

Poklidné auře provázané s Piaristickým náměstím po staletí je od letoška konec. A to kvůli nedávnému monstróznímu projektu, který z budovy solnice učinil multifunkční čtyřpatrovou budovu s restaurací pro veřejnost. Nejde ani tak o architektonické řešení stavby, které chtělo zachovat maximální historický ráz stavby, jako spíše o otázku, zda město další takovýto podnik potřebuje. Záliba v umísťování restauračních zařízení do historických objektů má v Budějcích tradici. Příkladem je nedaleká Srdcovka situovaná v přízemí Mariánských kasáren. Takže další takřka zaměnitelný podnik, který navíc svou okázalou velkolepostí vykořeňuje pietu daného místa. Nemusí se však jednat o nově vzniklé podniky tohoto typu, v centru Budějc se to doslova hemží vyvoněnými restauracemi, hostinci a kavárnami, jejichž ceny jsou až s podivem vystřeleny do vesmírných výšin. Všechny tyto podniky spojuje touha po moderním designu, který ve výsledku působí bezduše a postrádá jakoukoliv fantazii. Navíc jsou upozaďováni obyčejní Budějčáci, kteří se raději ubírají mimo centrum za cenově přijatelnějšími podniky. Abychom se však vrátili k restauraci Solnice: ta vedle toho, že doplňuje poměrně dlouhý seznam předražených podniků, také poukazuje na směřování strategie města co se turismu týče. Tento fakt víc jak trefně shrnul i současný primátor Budějovic v rozhovoru z roku 2016: „špatně reagujeme, chybí nám kreativita. Turisté jezdí za zážitky.“ Namísto, aby město navazovalo na tradice pevně spjaté s historií a autenticitou, která je hlavním cílem všech cestovatelů, raději odsouhlasí nejjednodušší osvědčenou variantu v rámci dosažení zisku. Navíc se zde opět stírá hranice jisté kulturní diverzity. Jednoduše čitelná ziskuchtivost však nemůže být nikomu upírána – kdo by v dnešní době nechtěl být krásný, mladý a bohatý, že? Škoda jen, že v tomto případě cesta za výnosem upozadila autenticitu a paměť místa. Skutečností však zůstává, že kdo chce moc, nemá nic. A to už jsme zase u dobové legendy o skupině zlodějů. Ti si v rámci přilepšení si skrze krádež klášterního inventáře moc nepomohli. Namísto toho byli dopadeni a zůstali zvěčněni na fasádě solnice. Po staletí tak museli přihlížet místnímu dění, které se v současnosti značně zpestřilo. Ve výsledku to vyhrál ten, který byl umístěn jako jediný separovaně – na vrcholku západního průčelí stavby.

Z populární hudby II

Karol Podzimek jr. vitrinadeniska.cz, Stanislav Brtna

S letošním jarem se na hudebním trhu objevilo několik nechutných vykrádaček známých interpretů. Projděme se tedy po tom parčíku muzikálních výkalů. Co metr, to originál. Myšleno samozřejmě ironicky. Dovoľte mi, prosím, na chvíľu zaspomínať v materinskom jazyku. Niekoľko nových naoko pekných songov tu máme aj zo slovenských hájov. Náhodne vyberám tento: Speváčka RaDa urobila cover svojej veľmi úspešnej hitovky z osemdesiatych rokov: „Blúmanie mám zo všetkého najradšej/ a je to na me dúfam znať,/ že blúmam rád.“

Ano, ano, všichni jsme trochu zestárli, ani mně ani mému otci už není dávno dvacet let… ale hudební špínu poznáme i ve slovenčině! Že vědečtí pracovníci různých profesí vykrádají dokonce i své vlastní texty, víme už dávno, ale že to udělá proslavená zpěvačka, která to nemá zapotřebí, z toho až bolí celé tělo. Jak by sportovní terminologií řekl Karolko Polák: „Brankára po tej nespravodlivej penalte až zabolela lopta v rúkach.“

Jsou ale i jiní ptáčkové. Například tací, kteří vykrádají dětské zahraniční básníky, aby to nebylo poznat. Zkušený hudební kritik však Brzechwovu nonsensovou poetiku pozná na sto honů. Navíc zde autor vystupující pod pseudonymem Anonym (to má být vzor pro děti!) nechutně napodobuje foniatrická cvičení na hlásky h, l a s: „Laně asi/ jeli do Lhasy/ na klobásy asi né/ lepší jsou louky na Hané.“ Rádoby intelektuálská kapela Baltik se svými rádoby experimentálními a politicky angažovanými hity také ve svých textech ráda připomíná již dávno neexistující Tibet. V jednom z nich zase – Bůh ví proč – do jedné ze skladeb pod názvem Epitaf umístila takovýto recitativ. (Prečo? Bože môj, prečo?) „Mít tak sil/ i moci víc/ líp to říct/ obejmout strom/ šluk’ do plných plic// Zas chtěl bych říct/ eště jeden bonmot/ mít tak sil/ a zas tak pevně zacílit/ než obejme mne strom.“ Emir Alhabera s formací Explóza snov si zase v písni Batožina plná šnúrok multikulturalisticky pohrává s opravdovými starostmi opravdových Slováků. Nemusím ani psát, že je to samozřejmě téměř komplet vykradené. „Pekná sexy burka/ ta na ma zo tmy žmurká// je nádherná/ je nádherná/ (…) až prijde búrka/ ja ťa najdem/ ja ťa najdem/ uvidíš.“ Pověstným hřebem do čórkové hudební rakve je pak song Libovej řízek od Dobře míněné rady (jak je možné, že dovolí takový název registrovat, nechápu). Jde samozřejmě opět o povrchní sarkasmus. Nestačí, že si to dnes na veřejnosti zpívají už i Romové. „Bílej jezdec jede tmou/ dám si řízek s oblohou…“ Ano, ano, svatého dnešní mládeži není již opravdu nic. Pěkné jaro si jistě každý představujeme jinak, ale letos, letos se povedlo opravdu jen pramálo. Alespoň na hudebním poli moc pěkných kvítků letos nevykvetlo. Nechutné je rovněž dnes velmi časté schovávání se za pseudonymy či anonymy a ANO i za akronymy a akrostichy, vždyť chudák kritik ani neví, na koho pálí a zda si to může dovolit, nebo z toho zas bude srážka osobního hodnocení. Buďme ale stateční a nehleďme na nějakou tu stovku či facku. Snad ostrá kritika z mého a otcova pera zorá ten český a slovenský lán, aby zas to byl domov můj, kde sa blýská nad Tatrou. Kéž by slovo kritikovo mělo takový dosah! A i kdyby přišla ta facka od (pseudo) umělce, člověk aspoň ví, že to někdo četl…

Společenskou kritikou konzumu se podbízí kapela Sleva ze včera, jejíž písně jsou trapným odvarem á la Kocábův Pražský výběr: „Byla zas v Bille/ nějaká akce/ že prej zbyly nějaký vejce/ A taky kus Bible/ A půl kila fám/ že prej že to/ prej že to/ Povídal nějakej pán/ Aha, pán Nesnídál ál ál ál.“ Kulturní dědictví Dády Patrasové zas nějaký rádoby pedoartista zprznil způsobem, který volá až do nebes, i když ona ani Felix tam ještě nejsou. Není to od vás trochu nemorální, staří přátelé? Přitom ona motýlkem a žížalkou přece řekla dětem již vše. Posuďte sami na jednom z mnoha příkladů myšlenkovou rozháranost a nevhodnost textů z alba U3V pro děti skupiny Mladí staří: „ve sluji/ vesluji/ až vesla/ dolů mi klesla/ Plác!!!/ už ve sluji/ nevesluji.“ Není to spíš než tvůrčí síla projev stařecké demence? Vždyť jak se v tom má chudák dítě vyznat? Navíc za 14 kratších písniček-zastaveníček chtějí nekřesťanských 333 kaček (prý započtená inflace od roku 33 jeho letopočtu – blíže booklet). Docela drahý vtípek, nemyslíte?

FEJETON

Z cest se vracím švorc a nesmírně bohatý Jiří Ptáček

Sochař Patrik Proško vyrůstal v Českých Budějovicích. Své realizace ale vytváří v různých zemích Evropy a jihovýchodní Asie. V rozhovoru jsme si povídali o tom, čím ho obohacují cesty, o pomíjivosti a o kráse zániku a také o filozofii amazonských indiánů, která ho inspiruje k tomu, aby po sobě nic nezanechával. Portrét k rozhovoru vznikl na půdě domu, kde jsi vyrůstal. Jak jsi se cítil mezi svými ranými kresbami? Musím říct, že je to vždycky něco jako návštěva skanzenu. Už od dětství jsem si schovával téměř vše, co jsem nakreslil a vytvořil. Kreslení mě hodně učil táta. Ten si také od mala schovával kresby. Říkal, že to je dobré pro pozorování vývoje. A měl pravdu. Na té půdě jsem strávil dětství i dospívání a stěny jsou tam dodnes obložené tím vývojem. U kresby jsem sice profesně nezůstal, ale stala se základem téměř všeho, čemu jsem se později věnoval. Rád bych si s tebou vzhledem k tématu tohoto čísla M&H, jímž je cestování, povídal především o realizacích v krajině. Nemohlo mi totiž uniknout, že velká část tvých děl vzniká v zahraničí. V Německu, ve Španělsku či Skandinávii, vloni v tak vzdálených zemích, jakými jsou Thajsko, Vietnam, Myanmar a Laos. Co tě žene mezi ledovce a do pralesů? Absolutní svoboda, rozšířené vědomí, poznání, ale i nové uspořádání hodnotového žebříčku. Na všechny výpravy jezdím jen sám

UMĚNÍ

Nika Brunová

se sebou, vytržený z kontextu systému, což způsobuje vychýlení vědomí do jiného a především nového modu vnímání světa. De facto jde o odstranění očních zábran, které zužují naše vidění na zisk, prospěch, prosazování zájmů, žabomyší války a vůbec vše, co naší mysl zaplavuje kalem. Tím, že jsem na těch cestách většinou delší dobu, mám nejen možnost konfrontace zkušeností z naší kotliny s jinými, ale i nahlédnutí svých „problémů“ a priorit z jiného úhlu. A tím samozřejmě dochází i k odplavování toho usazeného kalu. Mysl se otevře novému poznání a vytvoří si na jeho uložení místo. Spouští se proces mentálního přeprogramování. Z cest se vždy vracím jako někdo trochu jiný. S novými nastaveními a programy, které po návratu realizuji. S oblibou říkám, že se vracím úplně švorc a vysátý, ale zároveň nesmírně bohatý. K cestování tě přivedla umělecká práce? Anebo umělecké intervence vyplynuly až z cest? Ty intervence jsem nějakou dobu dělal pouze v Čechách. Ale i zde byly částečně spojené s cestováním. Když jsem v roce 2015 poprvé vyrazil na výpravu po Evropě, tak jsem v tom jen přirozeně pokračoval. A protože to bylo v jiných krajích, oproštěné od těch místních vazeb, o kterých jsem mluvil, začala má práce krystalizovat a koncepčně se upevňovat. Už na první cestě jsem si uvědomil, jaký to na mě a můj vývoj má vliv. A ten vývoj pak můžu i zpětně porovnat na té půdě v ČB u kreseb z dětství. I proto se tam rád vracím.

Jak si najdeš konkrétní místo či objekt, který výtvarně pojednáš? Do jaké míry je to věc náhodného setkání? Hledání je jeden z nejzásadnějších momentů té práce a mnohdy zabere mnohem víc času než samotná realizace. Většinou mám v hlavě nějaký konkrétní koncept, pro jehož realizaci hledám vhodné místo anebo objekt na vhodném místě. Ten pojem „vhodné místo“ má několik kritérií. Vzhledem k tomu, že téměř žádný z těch projektů již neexistuje, nehledám jen objekt nebo místo, ale celkový výjev. Tento celek pak zaznamenávám na fotografii jako obraz z jiné reality. Také je docela důležité, aby to bylo místo, kde mě nikdo nebude rušit. Mé intervence jsou mnohdy celkem rozlehlé. Někomu v cizí zemi se těžko vysvětluje, co dělám s barvou v lese a že ta barva je ekologická. Všiml jsem si, že tě zajímají objekty propadající zkáze. Vrak ohořelého karavanu, popraskaný asfalt parkoviště, vykotlaný strom… Co zajímavého nacházíš v rozkladu a zániku? Pomíjivost a dočasnost vnímám jako základní trvalou hodnotu, která zásadním způsobem ovlivňuje vše, co v různých fázích života děláme. Myslím, že tenhle svět funguje především na expanzivně parazitálních zákonitostech, které jsou krmené výrobou účelové hmoty. Snaha o trvanlivost, kdy se lidé snaží vytvořit stopu, která je přežije, mi přijde spíš egoisticky zatěžkaná. Ve své práci kladu více důraz na čin, který zdokumentuji fotografií, než na vlastnění trvanlivějších výsledků ve hmotných realizacích. Takže některé ty projekty zanikají společně se zánikem těch vybraných objektů. Je to taková krása konce.

používám ty linie obrazně řečeno jako sochařský nástroj a skrze malbu přitom mohu vytvořit sochařský objekt. V principu jde o to, že u vybraného objektu vytáhnu bílou konturou jeho veškeré vnitřní tvarosloví směrem ven a celý objekt pak i z okolní reality, kde dočasně zůstává jako nečekaná solitérní socha. Už jsi zmínil, že používáš ekologicky odbouratelnou barvu. Je pro tebe důležité vědět, že tvůj zásah po čase zmizí? Především je pro mě důležité, abych neničil přírodu a cizí majetek. Nicméně tento způsob práce je také určitá poloha, se kterou jsem se hodnotově ztotožnil i na základě poznání životní filozofie amazonských indiánů. Ti žijí tak, aby po nich právě nic nezůstalo, což je ten vůbec nejekologičtější způsob života, velmi odlišný od plastové trvanlivosti západní civilizace, kterou jim tam obchodně přinášíme. Když umělec pracuje na odlehlých místech, jako tomu bylo například u tvého kreslení po ledovcích, nemůže očekávat, že jeho dílo spatří velký počet diváků. Nabízí se tedy otázka, pro koho vlastně takovou intervenci děláš? Je vůbec důležité, aby umělecký čin měl svědka? Má na to umělec myslet? V podstatě všechny projekty může vidět jen náhodný kolemjdoucí, a to bez podpisu a vysvětlení, pouze do doby, než samy zaniknou. A to bývá v řádu dnů nebo týdnů. Moment překvapení a určitého rozhýbání otázek v mysli takového diváka vnímám jako přidanou hodnotu těch činů. V případě malovaných ledovců to byly akce v řádu hodin, kdy mi ta práce pomíjela doslova pod rukama, protože bylo léto a ledovec tál. Mám ale fotografické dokumentace. Ty jsou materiálem k výstavám, na kterých můžu předat dál nejen získané zkušenosti a poznání, ale i to, co je na pozadí těch realizací: moje pohnutky, tématické okruhy, koncept apod. A jestli má umělec myslet na diváky? Bohužel tomu tak často je: v měření lajků, sledovanosti, v potřebě uznání, úspěchu, prodeje a potlesku publika. Nicméně jsem zastáncem myšlenky, že poznání by se mělo sdílet, a tak se snažím být i veřejně činný. Být úspěšný je totiž velmi jednoduché, mnohem těžší je být prospěšný.

Patrik Proško Konstrukce bioformy - site specific instalace, 4x2x2m, provaz, Chau Srey Vibol, Siem Reap, Kambodža 2018

U řady intervencí jsi bílou barvu zvýraznil hrany různých objektů. Například rezivějící traktor, což je pěkných několik set kilo kovu, se tak stal jakousi téměř vzdušnou kresbou. Vnímáš to jako uplatnění nějakého sochařského přístupu? Ano. Konkrétně ty konturace vychází přímo ze sochařství, které je mým primárním oborem. Zakázkově dělám hyperrealistické vědecké rekonstrukce zvířat a lidí, portrétní busty, prostorově deformované instalace apod. Ale sochařství je velmi těžkopádný obor, náročný na čas, materiál, peníze i fyzickou zdatnost. Chtěl jsem si od něj trochu poodstoupit, nahlédnout ho z jiného úhlu, dostat se na jeho hranici a odlehčit ho. A čím víc jsem se od té tradiční zatěžkanosti odkláněl, tím víc jsem se v úvahách dostával až na začátky mých sochařských studií, kdy nám profesoři vštěpovali, že pro sochaře je nejdůležitější kresba. Tedy vyjádření nebo zachycení tvaru pouze čarou. Takže

Narodil se v roce 1974 v ČB. Vzdělání v oboru keramika získal na Střední uměleckoprůmyslové škole v Bechyni, sochařským a designerským dovednostem se naučil v ateliéru Kov a šperk na Umprum v Praze. Věnuje se volným sochařským intervencím v krajině, realizacím v architektuře i sochařské tvorbě pro muzejní účely. Vloni vystavoval v Bangkok Art and Culture Centre v Thajsku a v Domě U Červené lišky v Praze, před třemi lety měl vlastní výstavu v Galerii Uffo v Trutnově. V letech 2013–2015 se zúčastnil série kolektivních výstav skupiny Reprezentace. V ČB naposledy vystavoval před 19 lety v Galerii Na půdě.

UMĚNÍ

ZAJÍMAVÁ MÍSTA

Skoro ráj

Nad mořem nepokosených trav loví vlaštovky neopatrný hmyz, ztichlým údolím se rozléhá klinkání zvonců na šíjích krav, pod zplanělou hrušní kvasí spadané hrušky a vzduch voní po chrpách, včelách a slunci. Když budete mít štěstí, spatříte bramborníčky, ťuhýky nebo hrdličku divokou, jejíž hlas zval ku lásce v Máchově Máji. Tam, kde stojíte, je obloha blízko. Jste nad vším, ale zároveň si nepřipadáte obnažení: před vámi se vzpíná ospalá hora Kleť a v zádech cítíte pohled vrchu Stržíšek, mírný jako bučina, která pokrývá valy tamního halštatského hradiště. A tohle všechno je odtud coby bělokamenem dohodil: gotická zřícenina Kuklov, kde František Vláčil natáčel Údolí včel, posvátná hora Buglata se svými lejsky a doupňáky a paroživými lesními bůžky, neprobádané Boletice a dál už jen neohraničený svět. Kde? Zhruba 20 minut pěšmo od obce Brloh v Křemežské kotlině, vzhůru do kopce po červené turistické stezce. Nebo podle vůně jablek. Neptejte se, jak se místo jmenuje. Zřejmě nemá žádné konkrétní jméno. Do ráje však nemá daleko. Luděk Čertík

CESTOVÁNÍ

Nádražní lávka

Klenot na kraji metropole

Je pozoruhodné, jak si určité okamžiky z dětství člověk vybaví i v dospělosti. Dodnes si přesně pamatuji na moment, kdy jsem poprvé přejel nádražní lávku. Venku panoval podzim a školní docházka se mě ještě netýkala. Otec mě usadil do sedačky mezi řídítky svého favorita a vyjel směr Suché Vrbné. Nejkratší cesta z Havlindy vedla právě přes onu lávku. Ještě před samotným přejezdem mě udivil a zároveň trochu děsil neutěšený prostor v jejím okolí. Cesta nedalekým tmavým podchodem pro mě znamenala malé dobrodružství. Teprve pak přišel na řadu v té době neuvěřitelný krpál, který muselo dítě zdolat, aby se dostalo na kýžené přepažiště mezi kolejemi. Odměnou mu pak bylo vrzání dřevěných prken pod nohama a pohled na nejrůznější vláčky, kam až oko dohlédlo. Na rozdíl od hlavní budovy nádraží prošla lávka rekonstrukcí, mystiku dětství mírně zakalil pohled dospělého člověka, ale její kouzlo přetrvalo i nadále.

Pokud hledáte místo, kde je dobře za každého ročního období i počasí a kde to bude bavit vás i vaše děti, právě jste ho našli: budějcké nákupní centrum Géčko. Strohá, až nenápadná funkční stavba, vkusně zakomponovaná na okraj corbusierovsky domyšleného, přívětivého panelákového sídliště, nabízí svým návštěvníkům kromě fascinující monumentální architektury bohatou škálu zážitků. Exotická fauna ve zdejším zverimexu vás uchvátí stejně jako pestrobarevná flóra na pultech květinářství. Projít si centrum skrz naskrz zabere celý den i těm nejzdatnějším turistům. Obdivovatelé vláčků si přijdou na své před hračkářstvím (jeden tam drandí pořád dokola), gourmeti ocení pochoutky ve zdejší hospůdce (nezapomeňte si vzít tác). Po rozšíření IGY sice stojí Géčko tak trochu stranou zájmu turistů, stále má však co nabídnout.

Ricardo Picante

Jan Flaška

Krušlovský včelín Krušlovský včelín is an apiary (bee house) the like of which you have never experienced before. It has two wings, 65 handmade and individually decorated hives and an interior dedicated to depicting the glory of Šumava and beekeeping through master craftwork in wood. Check it out to (1) be inspired by the unique creativity and devotion of its creator Josef Mach (2) revel in the beauty of the surrounding Šumavan countryside (3) fall in love with the miniature world that Mach created through his beehives (4) learn more about the marvellous, busy and creative world of bees and (5) join in with the many cultural events that keep the včelín alive well into its 70th year. Natalie Czaban

Slepičí hory a Úsilné

Můj otec tvrdí, že jižní Čechy jsou lázně na duši, a čím je starší, stále častěji je odmítá opouštět. Když se vrací ode mě z Brna, za cedulí ohlašující Jihočeský kraj si zhluboka oddychne, že je opět doma. Takový patriotismus nesdílím, přesto se sem ráda vracím a míst, která stojí za navštívení, je spousta. Krásné jsou například Slepičí hory s nejvyšším vrcholem Kohout. Auto můžete nechat v Besednici u hospody a po výšlapu se zastavit na jedno orosené pivo a klobásu, aspoň minulý rok je tam měli dobré. Nejčastěji se ale vydávám na výlety v blízkém okolí Budějc a mým oblíbeným místem je už od mala vesnice Úsilné (nebo podle místních Voselno) a procházka v nedalekých Boreckých lesích. Stačí, když přijedete trolejbusem číslo 2 do Nemanic a vydáte se po hrázi rybníka Čertík pořád dál na severovýchod. Silnice se časem změní na pěknou asfaltku a dovede vás až na náves. Cestou potkáte párek oslů, které má vesnice ve znaku jako připomínku doby, kdy zde táhli povozy s vytěženým stříbrem. Na návsi se můžete svlažit v místní kašně, ze které vyvěrá Eliášův pramen, nebo potěšit oko a peněženku v místním zahradním centru, které si jedna rodina vybudovala na své zahradě. Za tu řadu let, co sem chodím, se vesnice změnila k nepoznání, a to především péčí starosty Kašpárka, který před několika lety pozval do místní hospody architekty, prošel s nimi vesnici a prokonzultoval, co by na ní chtěl změnit. Postupnými úpravami, jako jsou nové cesty, dětské hřiště, hasičárna nebo zázemí na fotbalovém hřišti, se mu povedlo z vesnice vybudovat příjemné komunitní místo. Je skvělé sem zajet o víkendu na fotbalový zápas místních, dát si bramborák a po zápase se jít projít skrze vesnici až do Boreckých lesů. Ty se teď sice zotavují po napadení kůrovcem a v jedné části jsou přetnuté dálnicí, ale pořád se v nich dají nachodit kilometry po lesních cestách, kdy máte pocit, že jste na Šumavě. Petra Lexová

CESTOVÁNÍ

BUDĚJCKÝ 4KY: Nádražní restaurace Nádražní 4

Ricardo Picante, Cyril Nováček

Bystřejší a méně opilí z vás si teď možná říkáte, proč zase ta Nádražka? Vždyť to tady už jednou bylo. Ano, mlékomedové anály vám dávají za pravdu. Před dvěma roky a kus jsme vskutku tuto destinaci navštívili, ale doba se mění stejně jako Okamurova politická hnutí a osvěžovna se z horních pater přesunula na úroveň chodníku. Tedy blíže k lidem. Vertikální působiště se sice změnilo, ale budova zůstala stejná. Stejně hnusná. Naštěstí se této secesní perle, vstupní bráně a zároveň ostudě města blýská na lepší časy. Majitel budovy, tedy SŽDC (to si vygůglete, lemplové), se konečně rozhodl pustit nějaký ten zlaťák a pokusit se odít tento skvost zpět do důstojného hávu. Tady by šla klidně nastartovat diskuze na téma účelnosti a funkčnosti vnitřních prostor, ale nejsme Adam Gebrian nebo Mirek Vodák, a tak necháme tyto polemiky fundovanějším. Nám bohatě stačí vědět, že z nádraží odjíždí vláčky, čůrání je za tři korunky a kakání za pět. S pracemi by se mělo začít zjara 2020. Nad rokem dokončení a částkou visí otazníky. Mluví se o dvou až třech letech od zahájení a částka je odhadována na cca půl miliardy. Tak snad nám po dokončení nepřijede Ujfaluši přednášet, že žádný k*rvy tam nebyly a ta částka navíc taky nesouhlasí. Zpátky ale do časů nynějších. Je středa odpoledne, jeden z nás osedlává pennyboard a vyráží z mírumilovné Havlindy, druhý pak vyjíždí z industriální zanádražní oblasti tak, aby se obě cesty protnuly kolem 18:00 v našem dnešním středobodu vesmíru. Vedle Gasthausu sice už nějaký ten rok neodpočívá parní lokomotiva, zato zde přibyl bytelný kolostav. Budete-li mít štěstí, vmáčknete váš bicykl mezi dvě růžová kola z celkového počtu pěti, což je i zároveň maximální kapacita stojanu. Za tohle by si město České Budějovice zasloužilo zlatýho bludišťáka za odvahu. Nainstalovat před nádraží největšího jihočeského města železnou umístěnku pro pět kol, to chce mít fakt koule. Ale tak aspoň že máte zase možnost často vidět modromajákovou diskošku opodál. My bychom ty blbě odbočující motoristy od Mercury trestali smrtí!

MAMINKY VÍTÁNY Úvahy nad exekutivou ponechme stranou a pojďme probádat to, kvůli čemu jsme sem dnes zavítali. Už na první pohled je jasné, že občerstvovací část (rozuměj hospoda) naprosto reflektuje obraz budovy samotné, chybí jen hovínko na schůdku vedoucím do útrob minulosti.

MĚSTO

Schůdek je ve skutečnosti nájezd stlučený z prken, což je velice přátelské gesto hlavně vůči maminkám, které mohou s nablýskaným kočárem a nastrojeným mimískem pohodlně zavítat na svého pravidelného dopoledního lomcováka. Maminky, a teď ruku na srdce, nejedná se o lepší variantu než dvě hodiny debatit nad jedním čajem v kavárně, pozorovat jak vaše osobité dítě ničí doposud klidnou atmosféru místa a v dětském koutku je díky svému talentu tvůrcem obskurní kresby podobné variaci pubických ochlupení, nad kterou se rozplýváte s kámoškou? Vždyť tady se můžete zdržet ve smyčce hospodského času třeba rovnou dva roky! Odrazem z dřevěné rampy se za oka mžik ocitáme v hospodě. Proplétáme se hřejivými paprsky červnového slunce, které pronikají mezerami svislých látkových žaluzií, jež stíní velká okna. V jedné velké místnosti sedí jen několik málo hostů, můžeme si tak vybrat volný stolek ve stínu, poblíž sympatického šedého vlka v nejlepších letech, upřeně hledícího do svého laptopu. Tak jako před lety a o patro výše je na čepu Dudák 11° ze Strakonic a budvarská dvanáctka. Z exteriérové cigaretky se nám do interiéru vrací paní vrchní, u které objednáváme jako onehdá strakonické pivo. To nám po chvíli na rozdíl od útratového lístku přistává na fortelném stole. Stojí přátelských, až nostalgických 27 Kč, má hustou pěnu a je velmi chutné. Nápoj se neostýcháme nahlas pochválit, načež je nám s intonací několika svačinových piveček odvětěno, že je to díky každodenní péči o pivní potrubí. Uznale přikyvujeme, hltneme si a zase o něco víc srůstáme s místem. Oproti původním prostorám nádražní restaurace je tento lokál v přízemí rozlohou skromnější. Vysokánské stropy se samozřejmě konat nemohou, textura evokující počůrané tesilky, vzniklá prosakující střechou, logicky taktéž ne. Naopak, strop je zdobený a zdá se být ve formě. Žel Bohu absentuje i rozlehlý „dětský koutek“ obsahující kulečníkové stoly, šipkové automaty nebo slavný prosklený drapák na plyšáky. Nedá se svítit, tohle je prostě mínus. O výjev maminky mířící na dablovanou osmnáctku a její ratolest snažící se jeřábem vylovit opelichaného plyšového králíčka zkrátka přijdete. Vaše oko může alespoň trochu ukonejšit pohled na vysoko umístěnou linii nakloněných zrcadel, jež horizontálně kopíruje prostory hospody a která vás společně s vizuálem baru pocitově zavede kamsi na rozcestí mezi asijskou večerku a devadesátkový Discoland nebožtíka Jonáka.

RANAŘSKÁ VRCHNÍ Kývnutím objednáváme další strakonické, a než řekneme Catherine Ringer, tak nám brigádník s vlnou na hřívě, věku neurčitého a jako vystřižený z drážďanského porno kina přináší orosený půllitr. Ať žije folklór! Absenci papyrusu na pivní hrabičky neřešíme, pivo je lahodné a osvěžující. Chtělo by se až zakřičet „ochutnej svého Dudáka!“. Nádražka vítá nové hosty v podobě usměvavého staršího manželského páru a chlapíků, co přišli udělat tečku za dnešní propocenou šichtou. Pijan u vedlejšího stolku vyťukává kakofonní melodii do klávesnice svého kufříkového počítače a v odpoledním světle nám díky svým dlouhým kadeřím připadá jako kříženeček našeho redakčního kolegy Martina Dvořáka a pamětníka legendárního zátahu proti máničkám v Rudolfově roku ’74.

osnováme plány na víkend. Demošku na Spartě fakujeme, protože jak by řekla známá gastrohérečka Dita P., „láska je néjvic!“ Dneska bídovat nehodláme, a tak očima kontaktujeme paní vrchní ohledně třetího kousku. Nonverbální komunikace funguje na jedničku. Ceníme! A rovnou platíme, jelikož máme ještě šnajdy na přilehlý Gipsy Jazz Bar. Když ovšem vládkyně čepu zjišťuje, že nemáme lísteček s načárkovanými pivy, nesměřuje svůj hněv na sebe, ale na pana brigádníka, který za rezonujícího výraziva z přednášek z biologie s igelitkou v ruce vrávoravě opouští nádražní osvěžovnu. Výčepem bublá aktuální téma, my v poklidu dopíjíme a opouštíme lokál. Kdo ví, jak dlouhá či zda vůbec nějaká budoucnost tento podnik čeká.

Poklidnou, až letargickou letní siestu čeří vcházející mladá žena, která dle vizuálu ví, že ulice je jako sen, a chce využít toalety nabízejíc destikábli. Paní vrchní kulantně reaguje: „Ani náhodou, vy mi to tam vždycky zeserete!“ Diskuze na téma skvrna od kakaa na svatebním porcelánu rezonuje ještě několik minut výčepem. Slušný 4kový feeling. Tak to máme rádi. Stejně tak máme rádi naše holky, takže

V každém případě nám bylo v nádražní restauraci příjemně a návštěvu výčepu v nultém podlaží secesní budovy vlakového nádraží rozhodně doporučujeme. K jídlu sice dostanete maximálně vaječňák, ale pivo s tónem strakonického folkloru zde mají skvělé. Pokud se vám tedy do vaší cesty připletla nějaká zpropadená výluka nebo zkrátka „jen“ holdujete étosu 4kových provozoven, neváhejte.

MĚSTO

anketa Karel Řepa

vysokoškolský pedagog Jaký je váš oblíbený dopravní prostředek? Rád jezdím vlakem. Kam jste docestoval nejdál a jak na vás místo zapůsobilo? Vzdušnou čarou jsem docestoval nejdál na západní pobřeží Islandu a místo to bylo docela magické. Koukal jsem asi hodinu na horizont oceánu, za mnou stál bílý maják a dál za ním byla sopka, jejíž jméno jsem se ani za týden nedokázal naučit nazpaměť. Pode mnou padaly do vody vysoké útesy a v těch hnízdili mořští ptáci. Dáte nám tip na výlet na „tajné“ místo? Mezi místa, která bych tímto rád odtajnil, patří například horský hřbet Hausruck v Horním Rakousku, o kterém skoro nikdo neslyšel, ačkoliv je z Kleti vidět zřetelněji než Alpy. Uprostřed zdejších lesů je skvělá hospoda s rozhlednou: Gasthaus Turmwirt Lohnsburg. Jestli se tam opravdu někdo vydáte, tak kdyžtak pozdravujte pana vrchního, vzpomenete-li si. Nakolik je pro vás fenomén cesty důležitý i v metaforické rovině? Docela dost. Nepřerostl současný turismus únosnou mez? Tady se hodí navážno oprášit klasický citát (trochu alternativního) biologa Ruperta Sheldrakea, že hodně dobra by vzešlo z toho, kdyby se turisté stali opět poutníky. Autor už někdy ke konci minulého století sledoval ten globální zážitkový lunapark a byl k němu náležitě kritický. Kam by se Češi měli rozhodně jet podívat? K sousedům. Konkrétně třeba na zámek v dolnorakouském příhraničním městečku Weitra. V jedné ze sklepních expozic je tam dlouhodobě nainstalovaná výstava věnovaná železné oponě. Kterou cestovatelskou položku nevynecháte při balení batožiny? Ručník!

Magdaléna Křepelová muzikantka a cestovatelka

Jaký je tvůj oblíbený dopravní prostředek? Nemám žádný oblíbený. Cestuju vším, čím to jde. Nejčastěji letadlem, protože tak se člověk hodně rychle dostane hodně daleko. Ale když mám dobrodružnou náladu, hodně mě baví cestovat stopem, protože při stopování získá člověk takové zážitky, o kterých se mu do té doby snad ani nesnilo. Kam jsi docestovala nejdál a jak na tebe ono místo zapůsobilo? Nejdál jsem byla na západ v Kanadě, na východ na Srí Lance, na jih na Zanzibaru a na sever v Norsku. Abych pravdu řekla, postupem času ve mně víc než samotná ta místa, do kterých cestuju, zůstávají zážitky, které jsem tam prožila. To pak skoro víc než na Kanadu, Srí Lanku či Zanzibar vzpomínám na to, jak jsme stopovaly ve Španělsku a spaly tam ve městě uprostřed kruháče. A i když už jsem navštívila 33 zemí, čím dál tím víc si myslím, že doma v Čechách je nejlíp. Dáš nám tip na výlet na „tajné“ místo? Novohradské hory. Je to kousek a vždycky mě překvapí, jak je to tam překrásné a přitom turisty skoro nepolíbené. Nakolik je pro tebe fenomén cesty důležitý i v metaforické rovině? Asi moc ne, protože už přes půl hodiny vymýšlím, co na tuhle otázku odpovím. Nepřerostl současný turismus únosnou mez? Mně nevadí, že se teď hodně cestuje, spíš si myslím, že by se mělo cestovat uvědoměle a dodržovat při cestování nějaké základní návyky. Spoustu turistů se na dovolených nebo výletech chová tak, jako by jim to všude patřilo, a nerespektuje nějaká základní daná pravidla. Všichni bychom se měli naučit, že když cestujeme, měli bychom se tomu umět také trochu přizpůsobit. Kam by se Češi měli rozhodně jet podívat? Všem bych doporučila podívat se do Íránu. Je to tam opravdu civilizované a také levné, protože turisté tam ještě pořád nejsou moc častý úkaz. Zapomeňte na předsudky: Írán je nádherná a civilizované země, jsou tam neskutečně milí lidé, jaké jsem ještě v životě nikde jinde na světě nepotkala, navíc překrásné památky a výborné jídlo. Kterou cestovatelskou položku nevynecháš při balení batožiny? Nikdy nezapomenu svůj vlastní cestovatelský seznam míst, která chci v dané lokalitě navštívit. Neumím moc cestovat bez plánu a cíle.

Jan „Čert“ Lukavský lepšočlověk, havloid, eurohujer

Jaký je tvůj oblíbený dopravní prostředek? Boty. Kam jsi docestoval nejdál a jak na tebe místo zapůsobilo? Filipíny – boží!!! Dáš nám tip na výlet na „tajné“ místo? Taghia, Maroko. Nakolik je pro tebe fenomén cesty důležitý i v metaforické rovině? Velmi. Nepřerostl současný turismus únosnou mez? Dávno. Masová turistika ničí to, proč na různá místa původně začali turisté jezdit. Kam by se Češi měli rozhodně jet podívat? Do Íránu, aby viděli ty spousty úžasných lidí, kterým zakrátko Trump naháže bomby na hlavu. A taky aby pochopili, že být muslim neznamená nutně být terorista. Kterou cestovatelskou položku nevynecháš při balení batožiny? Je toho víc. Já bych například nevycestoval bez foťáku, ale potkal jsem i cestovatele, co nefotili a psali si deník.

Danča Lubinská

nějaký velký zvíře v Boschi na logistice Jaký je tvůj oblíbený dopravní prostředek? Jak kdy a jak kde. Fakt je, že doby, kdy jsme jezdili hlavně vlakem, už jsou dávno pryč. Tak asi osobní auto a samozřejmě vlastní nohy. Kam jsi docestovala nejdál a jak na tebe místo zapůsobilo? Nejdál je asi u protinožců, ne? Tak tam jsem nebyla, ale vedle u sousedů na Novém Zélandě ano a zapůsobilo to na mě tak, že už jsem tam byla dvakrát a doufám, že ne naposledy. Nádherná příroda, kde je vše od dun jako na poušti po ledovce, hory, moře, zelené kopečky i různobarevná jezírka. Navíc nehrozí v přírodě žádná zásadní nebezpečí. Žádný jedovatý had nebo pavouk, žádná krvežíznivá šelma. Jediné, co člověka na NZ ohrozí, může být vlastní lehkomyslnost či přecenění vlastních sil a schopností. Dáš nám tip na výlet na „tajné“ místo? To už by pak nebylo tajné! Nakolik je pro tebe fenomén cesty důležitý i v metaforické rovině? Cesta je cíl, ne? Pro mě je každá cesta kromě touhy vidět a poznat nové také o tom poznat vlastní limity (fyzické i ty duševní). Nikde se tak krásně nevyčistí hlava, jako když se člověk táhne s 15kilovým batohem do kopce. Navíc extrémní situace na cestách prověřují vztahy (ať už rodinné, kamarádské, či partnerské). Nepřerostl současný turismus únosnou mez? Nemůžu říct, že ano, když se na tom sama podílím. Faktem je to, že tzv. profláklá místa začínají pod náporem turistů trpět (třeba Benátky). Jakmile se nějaké místo dostane do průvodce (nebo kultovního seriálu), má zaděláno na tlačenici. Na druhou stranu je spousta míst, která nemají to známé jméno a článek v bedekru, a jsou tak naštěstí masového turismu ušetřena. Kam by se Češi měli rozhodně jet podívat? Každý Čech by měl znát hlavně Čechy, ne? Máme krásnou zemi a bohatou historii, takže je pořád co objevovat. Co se zahraničí týče, tak by možná některým Čechům pomohlo alespoň mrknout za plot toho all inclusive resortu, kde se rekreují, aby viděli, jak se tu máme vlastně dobře. Kterou cestovatelskou položku nevynecháš při balení batožiny? Slivovici! Je to univerzální všelék, desinfekce i tmelící prostředek. Je taky dobré mít v kapse 3P: pas, peníze a pojištění.

anketa Jakub Szántó

televizní reportér a zpravodaj

Jaký je váš oblíbený dopravní prostředek? V tuto chvíli asi musím říct, že motorka. Dává mi silný pocit svobody, zvlášť v pražském provozu úplně rozvazuje křídla a zároveň vedle požitku z jízdy slouží jako dobrá lekce koncentrace. Kam jste docestoval nejdál a jak na vás místo zapůsobilo? Nejvzdálenější místo jsou bezpochyby Falklandské ostrovy. Je to neuvěřitelný kus pevniny při samém jižním cípu Jižní Ameriky. Jižněji je už jen Antarktida. Krajina působí jako Skandinávie nebo Skotsko. Tenhle dojem ovšem značně kazí tisícihlavá hejna tučňáků. Dorazil jsem tam v červnu, takže uprostřed zimy jižní polokoule. Sněhu bylo skoro deset centimetrů. A uprostřed toho všeho hlavní a vlastně jediné město Stanley – zatoulaný kousek Británie s fish’n’chips zabalenými v novinách, čajem a sušenkami o páté a společenskými kudrlinkami při rozhovorech v místním pubu. Dáte nám tip na výlet na „tajné“ místo? Mám takových spoustu a zároveň bych taková místa o jejich tajemství nerad připravil. Tím spíš, že jsem se o nich často dozvěděl jen velmi důvěrně. Ale dvě taková místa, spíše rozsáhlé oblasti mimo většinový turistický zájem, prozradím. Jednak Wádí Rum v Jordánsku, jednak Timna na jihu Izraele. Neuvěřitelně krásné skalní útesy uprostřed písečných plání přecházejících od zlaté přes rudou až po okrovou, vítr prohánějící se skalisky a plápolající oheň, který uprostřed noci prozářené měsícem, svádí k vyprávění starých legend… To je ta pravá orientální romantika. Nakolik je pro vás fenomén cesty důležitý i v metaforické rovině? I cesta je cíl… já vím. Upřímně řečeno, já většinou cestuji pracovně, takže i putování na místo určení je součástí pracovního úkolu. Musím se přiznat, že nesnáším letiště. Létání mi nečiní obtíže, ale narůstající aroganci bezpečnostních složek, stále stádnější zacházení s pasažéry a prudce klesající úroveň většiny aerolinek beru spíše jako martyrium. V hlubší rovině možná jako kurz sebeovládání. Právě teď sedím v hotelu v zambijské metropoli Lusaka po absolvování velmi dlouhého okruhu po národních parcích i míst, kam zamířila nesmírně aktivní rozvojová politika ČR. V Africe

jsem už předtím opakovaně cestoval a stejně jako vždy předtím mi tahle cesta nesmírně otevřela oči. Proč si místní kmen Loziů může beztrestně utahovat z Tongů, že prvními nositeli zambijství, zimbabwanství nebo jihoafričanství byli bílí Afričani, že slon není jen obdivuhodné zvíře ze ZOO, ale taky člen krajně nebezpečných a nevítaných hord nájezdníků na africký venkov… To je pro mě cestování. Nepřerostl současný turismus únosnou mez? Myslím, že nelze lidem ubírat touhu po poznání odlehlých krajů. A díky tomu, že bohatství lidstva i jeho počet narůstá, musí člověk občas počkat, než si bude moct udělat na slavném místě hezkou fotku. Turistika ostatně nepřináší jen potíže. Stačí si vzpomenout, jak vypadala naše města před rokem 1989. Já vyrůstal v historickém centru Prahy. Bylo šedivé, špinavé, historické budovy podpíraly dřevěné konstrukce… Ten dnešní opravený a zářící skvost je mimo jiné důsledkem peněz z turistiky. Je ovšem na místních úřadech, aby odhadly, co je rozumné. Zvlášť přírodní památky je třeba chránit a omezovat přístup příliš velkým skupinám lidí, tak jako to dělá třeba Bhútán. Kam by se Češi měli rozhodně jet podívat? Kamkoliv. Kdekoliv zjistí, že lidé více méně touží po tom samém, vyznávají velmi podobné hodnoty, milují své rodiny, touží po bezpečí, osobní svobodě a prosperitě. Strávil jsem deset let svého života ve třech různých zemích a jsem přesvědčený, že sebekratší cesta člověka vždy obohatí. Třeba jen do sousedního kraje. Kterou cestovatelskou položku nevynecháte při balení batožiny? Především mám vždy dobrý batoh. Po dekádách experimentování (ve sklepě mám dost batohů pro svou rodinou a několik sousedů navíc) jsem dospěl k tomu, že nejlepší ruksaky vyrábějí armády. Jsou účelné, ve všech možných velikostech a velice odolné. Vedle všech možných dobíječek na elektroniku s sebou vždy mám aspoň malý zavírací nůž, kapesní svítilnu a nikdy nezapomenu klíčovou výbavu cestovatele – oční masku na spaní (nejlepší jsou tzv. 3D masky – vypouklé v oblasti očí, aby netlačily na víčka) a špunty do uší. S touhle kombinací usnete úplně kdekoliv. A spánek přece tolik potřebujete pro další dobrodružství, ne?

Divadlo s nejvyšším stropem na světě

2019

99 letních večerů v 61. sezóně

červen _ září 2019

Podívaná pro celou rodinu Ztracený svět, orientální pohádka v italské opeře Turandot a další... Vstupenky stále v prodeji na www.otacivehlediste.cz.

JAK SE VAŘÍ PIVO V RODINNÉM PIVOVARU ZICHOVEC

Markéta Ježková

Obchodní sládek Budějovického Budvaru Aleš Dvořák s Ondřejem Husákem

archiv Budějovický Budvar, n. p.

Trh s pivem se mění a lidé se dnes zajímají i o jiné pivní styly, než je tradiční ležák. I proto národní pivovar Budějovický Budvar zahájil v loňském roce spolupráci s malými pivovary. Na svých pípách uvolnil místo ejlům, ipám nebo třeba kyseláčům, a to od vybraných pivovarů z celé republiky. Jak to v minipivovaru vlastně chodí? Společně se sládkem Budvaru Alešem Dvořákem, který má spolupráci s minipivovary na starosti, jsme se vydali do Zichovce.

mentu firmy Linet, se rozhodl úspěšného výrobce nemocničních lůžek opustit a vymyslel si právě na Zichovci projekt menšího společenského centra. Jeho součástí byl i malý pivovar, který sloužil především pro vlastní potřebu. A když se pak jeho syn vrátil ze zahraničí a přemýšlel, čemu se bude věnovat, po dohodě s ostatními členy rodiny vznikl současný pivovar Zichovec v Lounech.

Až někdy budete projíždět městem Louny nebo se vyskytovat poblíž, nezapomeňte z příjezdové silnice vedoucí od Prahy směrem do centra odbočit doprava. Po chvilce jízdy uvidíte napravo areál s velkým nápisem Zichovec, který vám oznámí, že jste právě dorazili do jednoho z rodinných minipivovarů. Vystoupíte z auta a po několika krocích se ocitnete v baru, kde můžete ochutnat celou paletu místních skvělých piv.

Roční produkce pivovaru, který v současnosti zaměstnává osmnáct lidí, dosahuje zhruba 9000 hektolitrů. Zichovec se zaměřuje především na speciální, neobvyklé druhy piv. „Hodně nás baví pracovat s různými surovinami a většinou při tom vycházíme z určité inspirace. Může to být třeba tak, že ochutnáme nějaké zajímavé pivo někde na festivalu, nevšední kombinaci ovoce v jogurtu nebo v čemkoli jiném. Čerpáme hodně i z knih, které popisují, jaké chuťové kombinace jsou vhodné. Je jasné, že většina chutí už existuje, už je někdo objevil. Takže je to především otázka toho, jaké suroviny v jakých množstvích a do jakého stylu piva použít, aby to s tím zbytkem surovin fungovalo dohromady a vytvořilo nějaký zajímavý produkt,“ myslí si Ondřej Husák.

ABY TO DOHROMADY FUNGOVALO

„Všechno začalo v roce 2012 v nedaleké vesnici Zichovec,“ říká na úvod Ondřej Husák, jeden z jednatelů, který má na starosti provoz minipivovaru a také finance. Jeho otec Ivan, tehdy člen manage-

REGION

Ondřej zdůrazňuje, že firma je opravdu rodinná, všichni její členové se na provozu nějakým způsobem podílejí. „Otec to celé zastřešuje, já a bratr řešíme každodenní provoz, maminka má na starosti ubytování na Zichovci a ještě nedávno s účetnictvím pomáhala i babička, společně se sestřenicí,“ popisuje s úsměvem.

POZVEDNOUT PIVNÍ KULTURU

Po úvodním představení vstupujeme do srdce pivovaru, tedy do výrobní haly. Jak Ondřej s nadsázkou poznamenává, tanky se tu vrátily na své původní místo. V tomhle prostoru totiž kdysi bývala střelnice, v níž se z tanků – tehdy všem bojových vozidel, na trenažerech, které simulovaly pohyb v terénu, střílelo malorážkami na cíl. Dnes tu chválabohu hrají hlavní roli tanky úplně jiné. Aleš Dvořák nás upozorňuje, že technologické vybavení pivovaru je na špičkové úrovni, z tohoto hlediska prý dokonce patří mezi pět nejlepších v celé České republice. A už přichází první ochutnávka: dostáváme tzv. kyseláč, kyselé pivo s tradicí zejména v Belgii nebo v Německu, které v Česku ještě před několika lety nikdo nevařil. Zprvu na něj hledíme s jistou nedůvěrou, ale po prvních doušcích musíme přiznat, že tenhle naprosto neobvyklý nápoj chutná absolutně skvěle. Okamžitě nás napadá, že může být výbornou a osvěžující variantou pro letní večery. Budvarský obchodní sládek naši domněnku potvrzuje. Podle něj budou dokonce kyseláče hitem letošního léta. „Příprava takových piv je nesmírně složitá a výsledný nápoj je mimořádně komplikovaný,“ vysvětluje Aleš Dvořák. V Česku je podle něj pivo často považováno za podřadný, obyčejný nápoj. To ovšem Aleš odmítá a tvrdí, že cílem není vypít hektolitry piva, ale spíše degustovat a vychutnávat. „Snažíme se pozvednout kulturu pití piva na úroveň vína či destilátů, jde o tzv. ‚vinofikaci‘ piva. A právě v tom nám pomáhají naši přátelé z minipivovarů a jejich skvělá piva. Jako třeba právě Zichovec,“ je přesvědčený Aleš Dvořák.

POMERANČE ZE SARDINIE

„Hodně používáme různé druhy ovoce, ořechy, kakao atp., což jsou ingredience, které asi běžný konzument v pivu neočekává,“ podotýká Ondřej Husák při pohledu velké nádoby, ve kterých probíhá zázračný proces výroby piva. „Právě to experimentování a objevování zajímavých kombinací nás nesmírně baví. A máme obrovské štěstí, že se nám tím podařilo navázat na určitý trend. Nová generace milovníků piva totiž právě tohle oceňuje, a dokonce bych řekl, že to i vyžaduje,“ doplňuje. Je třeba zmínit, že Zichovec používá přísady na čistě přírodní bázi, žádnou chemii v jeho pivech nenajdete. Tzv. maliňák obsahuje v poměru jedna ku čtyřem skutečné maliny, pro další pivo dováží pivovar pomeranče z rodinné farmy na Sardinii, také nakupuje nesmírně drahou vanilku nebo si jeho pracovníci sami ručně loupou mango. Z toho, co jsme na Zichovci viděli, slyšeli a taky ochutnali, je jasné, že za tím vším je především obrovské nadšení pro věc. Touha vařit piva, která mají příběh. Lidé ze Zichovce zkrátka potřebují, aby to celé mělo hlubší smysl. „Nás to v první řadě baví. Prostě vaříme piva, která chutnají nám, a věříme, že budou chutnat i ostatním,“ uzavírá Ondřej Husák.

JAKÁ PIVA VAŘÍ ZICHOVEC? ROBIN ALE 12

Jedná se o 12stupňové pivo s obsahem alkoholu 5,1 %. Je vyrobené svrchním kvašením, s výrazně pryskyřičnou vůní a nižší až střední hořkostí. Je to extrémně pitelné pivo, v jehož složení najdete plzeňský, pale ale nebo vídeňský slad, také ovesné vločky a chmel Columbus, Simcoe a Citru.

MOSAIC ALE 12

Rovněž svrchně kvašené, 12stupňové pivo, obsah alkoholu 5,4 %. Je to nápoj zlatavé barvy s krémovou stabilní pěnou, střední hořkostí, citrusovým tělem a lehce sladovými tóny. Použitý slad je plzeňský, pale ale a carapils, chmel sládek a mozaic.

SOUR – PASSION FRUIT 12

Již zmiňovaný kyseláč. Stupňovitost je posazena trochu výše, aby bylo možné vychutnat si větší komplexnost těla. Do piva bylo přidáno štědré množství Passion Fruit (maracuja), které dodalo úžasně ovocité tóny jak do vůně, tak do chuti. Kyselost je vyšší, a jak uvádí sám pivovar, pitelnost přímo neskutečná!

REGION

Vzplanutí

Jiří Březina

Děti tetrisu

Motto 2019 264 stran

Miroslav Boček Pikador Books 2019 140 stran

Současnost: V jednom zanedbaném bytě v oprýskaném činžáku na periferii hlavního města trčí z hromady popela nohy paní Semerádové. Dějiště temně groteskní scény, obývák vybavený nezbytnou stěnou se zaprášeným broušeným sklem, je téměř netknuté. Jde o vraždu, nebo nešťastnou náhodu? Ale hlavně, jaký byl modus operandi? Léto 2008: V jednom zapadlém konzumu kdesi na venkově prodává rohlíky a panáky holka z města Veronika Brousková. Nechce jít studovat. Bydlí u svého dědy. Chtěla by zůstat na vesnici napořád. Je zamilovaná. Svěřuje se deníčku. V pořadí čtvrtý román českobudějovického autora Jiřího Březiny je klasickou detektivkou ze současnosti, podobně jako předchozí Polednice (2016). Kriminální příběh, který začíná popisem místa činu s poněkud netradiční mrtvolou, z níž zbyla jen „hromádka popela“, zaujme důmyslnou vypravěčskou perspektivou i velkým horizontem očekávání. Autor od počátku střídá dvě výše zmíněné vypravěčské roviny, jež se zákonitě musí dříve či později protnout. Přestože si je čtenář této skutečnosti neomylně vědom, žánrově jde koneckonců o krimi, stane se tak způsobem rafinovaným, neočekávaným, literárně vysoce kultivovaným a nanejvýš čtivým. Březina je od roku 2013, kdy vyšel jeho debut Na kopci, čtenáři i literární kritikou oceňovaným spisovatelem, což má své opodstatnění. Je sympaticky skromný, uměřený, na hony vzdálený intelektuálnímu pozérství, prostě si na nic nehraje. Jeho kariéra autora detektivních románů začala sázkou, zda dokáže napsat něco podobného jako tolik oblíbení „Seveřani“. S příběhem devítileté dívky, které se měl zjevit u kapličky na jednom šumavském kopci anděl, vyhrál. Od té doby vytrvale píše solidní a poctivé literární detektivky. Projevuje se v nich jako skvělý pozorovatel a poutavý vypravěč. Rejstřík jeho krajin je přitom poměrně pestrý – zná vybydlené šumavské a novohradské pohraničí, vesnické hospody a konzumy, studentské koleje, anonymitu a vyprahlost sídliště Máj i pajzly na pražské periferii. Jak ukázal v Promlčení (2015), je schopen ponořit se do minulosti a postulovat otázky týkající se historické paměti, kolektivní viny a trestu, což obnáší zevrubné studium nejen místopisných, nýbrž zejména historických reálií. Jeho detektiv Tomáš Volf ale už opustil své místo v policejním archivu, kde se zabýval promlčenou minulostí, aby se vrhl do přítomnosti. V Březinově zatím posledním románu se tak stalo hlavním tématem „spontánní lidské vzplanutí“, a to jak v rovině kriminální, tak hluboce lidské. V závěrečných partiích z něj mrazí podobně jako z Hájíčkovy Rybí krve.

Václav Grubhoffer

LITERATURA

Českobudějovický spisovatel a spolupořadatel Literárního šlehu Miroslav Boček vydal svou druhou prózu. Po žánrově smíšeném románu Příliv (2016) zařadilo nakladatelství Pikador Books do své kapesní edice jeho novelku Děti tetrisu. A nutno hned zkraje poznamenat, že se jednalo o mnohostranně dobré rozhodnutí. Děj poetického příběhu se odehrává v 90. letech na budějickém sídlišti, přičemž hlavní postavou je osmák David, který se snaží přežít nevyhnutelné strasti i nečekané radosti dospívání. Citlivý a na svůj věk kultivovaný protagonista chodí rád na ryby, seznamuje se s alkoholem, partou, poslouchá Björk, trénuje běh a (samozřejmě) probouzí se v něm erotická touha. Davidův starší brácha docela chlastá, táta se odstěhoval do Německa, starostlivá máma je často zaneprázdněna prací. Vlastně poměrně „normální“ situace. Bočkovi jako vypravěči prospělo přenesení příběhu do jemu známých souřadnic (čas a místo, mentalita hlavní postavy). Autobiografičnost textu je opravdu nesporná, nicméně stanovení její míry není tak podstatné. Mnohem důležitější okolností je spíše to, že zvolená látka je oproti dystopickému Přílivu mnohem kompatibilnější s Bočkovým lyrickým naturelem. Humorné či dramatické scény se tu vhodně doplňují s básnickým vykreslením nálady (třeba v případě mrazivého rána na chatě). Příběh se odvíjí bez velkých dějových zvratů nebo výrazných point. Jde více o mozaiku drobných příhod než o dramaticky zaklenutý narativní oblouk, což odpovídá způsobu, jakým většinou reflektujeme své dospívání. Textu, kde není dominantní dějové soustrojí, by možná prospěla komplexnější práce s motivy. Nabízelo by se třeba rozvést motiv běhání nebo více využít titulní digitální hru, jejíž přítomnost v názvu neodpovídá důležitosti v samotném příběhu. Patřím k autorovým vrstevníkům a u tetrisu jsem strávil nemálo času, takže jsem neměl problém se na knížku mentálně napojit. Myslím však, že jejím čtenářem nemusí být jen nostalgik vzpomínající dojatě na 90. léta. Bočkovi se totiž podařila podstatná a mezigeneračně přenositelná věc: citlivě zachytil složité období chlapecké puberty jako dialektiku ztrát a objevů. To by snad mohlo fungovat i na děti Instagramu.

Zdeněk Brdek

Kazatel

Mama, warum bin ich kein Huhn?

Honza Vojtíšek

Golden Dog 2019 336 stran

Hans Traxler Insel 2019 104 stran

Středověký kněz Řehoř a mladík ze současnosti Gaben musí spojit síly a jednou provždy skoncovat s temnou silou, která chce za každou cenu proniknout do našeho světa. To je jen velmi stručná charakteristika nového českého hororu Kazatel od jihočeského spisovatele Honzy Vojtíška. Ten je bezesporu jedním z našich nejvýraznějších propagátorů a milovníků hororového žánru. Kromě toho, že už pár let vydává tematický elektronický čtvrtletník Howard, spolupořádá HorrorCon a podílí se na mnohých antologiích, je také autorem dvou samostatných povídkových sbírek (Z druhé strany, Útočiště) a jedné, kterou napsal ve spolupráci s českými, slovenskými a polskými autory (Sešívance). Novinka Kazatel je jeho prvním románovým zářezem. Příběhově není Kazatel ničím, s čím už by se obeznámený hororový fanoušek někdy v minulosti nesetkal. Jeho největší kvality tkví v jednotlivých, zejména brutálních částech, které Vojtíšek sype s velkou chutí a zapálením. Třeba taková scéna potratu má na to, aby útlocitnější čtenáře vyvedla z rovnováhy a pořádně s nimi zamávala. Vojtíšek se nijak neomezuje a násilí, vraždy a jiné hrůzy předkládá s ohromnou razancí a nadšením. V tomto ohledu bude nejeden vyznavač extrémnějších hororových poloh jistě spokojený. O něco horší je to s Vojtíškem stylistou. Text je místy krkolomný a ve scénách ze středověku, kde se autor snaží pracovat s dobovým jazykem, se mu to ne vždy daří a výsledek občas působí komicky. Ani zvolená forma dialogů není z nejšťastnějších. Platí to hlavně pro scény ze současnosti, kdy postavy hovoří natolik spisovně, že jim to ubírá na věrohodnosti. Marná snaha, šustí to papírem. Celému textu by prospěla svědomitější redaktorská péče a vzhledem k množství popisovaných detailů (ať už postav, či situací) i více škrtání. Přesto přese všechno Vojtíškova románová prvotina nedopadla vůbec zle. Autor se nebojí popustit uzdu své temné fantazii a místy se mu daří budovat solidní atmosféru. V civilních částech sice příliš neohromí, zato v těch hororových se do čtenáře dovede bolestivě zahryznout. Kazatel si jistě najde čtenáře, kteří ho budou číst v napjatém vytržení a zmíněné nedostatky mu velkoryse prominou.

V tomto roce vydal německý výtvarník a literát Hans Traxler (narozen 1929) útlou knížku, v níž vzpomíná na své dětství a mládí v Hrdlovce (Herrlich), v dnes již zaniklé obci nedaleko Oseku u Teplic. Součástí knihy Mama, warum bin ich kein Huhn? (Mami, proč nejsem slepice?) jsou autorovy vlastní ilustrace. Vzpomíná v ní často obrazem i písmeny na zákoutí dětské duše, na své blízké i politiku kolem. Mimo jiné také na babičku ze západočeského Neuern (Nýrska), s níž se přijel jako dítě před smrtí rozloučit. Z oblasti Českého lesa pocházel i jeho otec, citlivý člověk, který během strádání na konci války nedokázal zabít vykrmenou ovečku a kterého nezajímali zabití a zmrzačení němečtí vojáci, ale byl pohnut zmrzačenou krajinou, zvláště vykácenými lesy. Dojemné je třeba líčení přece očividného zmrtvýchvstání mouchy a následné nepochopení rozzlobeného katechety. Ve své knize Traxler také upřímně a často humorně (např. společná záliba v malování) popisuje naivní vzhlížení k Hitlerovi v roce 1938, uhranutí prózou Knuta Hamsuna, pozorování „ohňostroje“ při nočním bombardování či panický strach z příchodu Rusů v roce 1945. Jeho vyprávění končí kapitolou „Die Kapitulation“, v níž vzpomíná na rudoarmějskou „baletku“ s rudými vlaječkami, která na téměř pusté křižovatce řídí dopravu, a na opodál ukryté německé vojáky snažící se dostat do americké zóny. Traxler patří mezi skupinu umělců, která se sama označuje jako Nová frankfurtská škola, a to právě s odkazem na frankfurtskou školu (tzv. kritická teorie) ze 30. let. Publikoval v literárně satirických časopisech Pardon či Titanik. Známým se stal zvláště mystifikačním pseudoučeným výkladem Die Wahrheit über Hänsel und Gretel (Pravda o Jeníčkovi a Mařence) z počátku 60. let, který publikoval pod pseudonymem Georg Ossegg (německý název zmíněného Oseku). V Německu je uznávaný především jako autor dětských knih, malíř, ilustrátor a karikaturista. A mami, proč nejsem slepice? Inu, když necháte dítě pozorovat celý den slepice na dvorku, napadají zkoumavou bytost přirozeně i méně obvyklé otázky.

Miroslav Pech

Štěpán Balík

LITERATURA

Veselá zahrádko vejdi do mě uchraň nás pekelného ohně Včely nás jistě obslouží jestli ještě nějaké budou Co mrkev nevidí to srdce nebolí

nosím s sebou hrací strojek kdyby vedle mě v trolejbuse cestovalo dítě

Když dva lidé spí dlouho vedle sebe začne se jim zdát stejný sen Jak se ale potkat? Myslíš někdy na mě tam kde jsi? Myslím že se už nesetkáme

Ani slzy nejsou bez očí

Více podstatné je že spánek a let stromů do kosmu jsou provázeny shodnými zvuky

Ani borovice se neubrání pláči

Ani oči nechutnají jako piniové oříšky

V daleké budoucnosti je plánována ořechová ponorka Pod vodou bude sledovat veverky Na souši nosit zbylé dřevo V daleké budoucnosti je plánována ořechová ponorka Už teď vidí spoustu vody Naše těla potopená

Schováváš tramvaj Kartáčuju pásovce

Narozen 1968, básník, ilustrátor, kytarista Deceased Squirrel on the Phone. Bibliografie: Všechno má barvu mýdla (1996), Škytavka z hlediska literární teorie (1998), Člověk v mé vaně (2000), Úschovna rozhovorů (2003), Kokosová opice (2004), Hlasy v sušence (2007), Pikantní poldové (2011), Pontiak (e-kniha, 2012), Židle se mrtvých nebojí (e-kniha, 2014), Čalouník (2019). Jeho práce byly zveřejněny v různých sbornících a antologiích. Básně a kresby publikoval v elektronických časopisech Word For/Word: A Journal of New Writing, 3:AM Magazine, Eratio Poetry Journal, Pider, v komiksovém sborníku Stripburger nebo v literárních magazínech Abwärts, Stadtgelichter a Der Maulkorb. V roce 2018 se zúčastnil autorského čtení v rámci The European Poetry Festival v Londýně. Dvě básně z knihy Čalouník byly zařazeny do The European Poetry Anthology.

POEZIE

Oběžná dráha tam nevede víckrát než jednou

když zůstanou na jazyku

Možná v hejnu myšlenek visících každou noc ze stropu

Tomáš Přidal

Nezáleží na jablku ani na houpačce

Teprve teď jsme vyrovnaní jako dva vyhazovači kteří se ráno prodírají ke dveřím Dostalas poštou Kambalu průsvitnou a já jsem si mohl nechat led Teprve teď jsme vyrovnaní jako dva vyhazovači ten večer co hráli Velvet Underground ve Vyřezávané rybě

tam kde končí poušť začínají stěrače parkovací hodiny ve stoletém kaktusu k čemu ti bude hulení po smrti

POEZIE

The Future of Travel Tom Czaban

Lenka Pužmanová

Whilst travelling in India I met an Australian girl who had trekked the Himalayas, studied yoga at a hilltop studio and volunteered at a local school. Each time she recounted an experience she followed it up with: “I know it’s a cliché.” I couldn’t understand why she was so down on all her travel episodes. But now I am beginning to feel the same way. What was once a symbol of rebellion has been swallowed by the systems travellers seek to escape. Agencies sell trips en masse as ‘unique experiences’. People die climbing Everest because of ‘too much traffic’. To book a camel in the desert you need a computer. Being herded to a destination hardly qualifies as relaxation. Will people stop holidaying altogether? Probably not. Everyone needs a break and people will always seek out new experiences. So with that in mind I thought it'd be fun to predict what the future of travel might look like.

CESTOVÁNÍ

1) People will no longer leave their homes to travel People travel to escape the stress of their daily lives. They think they’ll feel different abroad but when they arrive the anxious thoughts remain. As Haruki Murakami put it: “No matter how far you travel, you can never get away from yourself.” Or can you? Soon you’ll be able to sit in a pod or strap on a headset and program your device to be someone else for the day. This will be so immersive you will truly forget yourself. The only downside is your frazzled body will not get the rest a holiday is meant to provide. 2) People will opt for one-day trips to avoid the hassle of planes Flying used to be fun. Now it’s a necessary evil. It’s not uncommon for people to say they need another holiday to recover from it. In fifty years we’ll look back on the ritual of packing suitcases and waiting in airports to be shunted onto buses and into dingy ‘holiday apartments’ with utter disbelief. Those who insist on visiting foreign countries before they have explored their own will be labelled uncultured. Instead people will explore their own regions with

the attitude of a tourist. These ‘one-day-staycations’ will be part of the eco-travel craze that will become the norm. 3) People’s holidays will be chosen for them The internet made travel accessible to everyone. But now the onus is now on the customer to organize everything. People are tired of wasting time and energy planning trips. Enter the Holiday Wellness Advisor. You will be asked a series of questions about your life and general wellbeing. Based on this the Advisor will choose your holiday and organize it. You have no say in where you’re going or what you’re doing. The decision-making and stress is taken out of your hands. What if the Holiday Wellness Advisor gets it wrong? They won’t. These aren’t travel agents in it for commission. They are highly developed algorithms that prescribe holidays like doctors prescribe medicine. 4) People will take holidays from technology Some people are already committing to regular technology detoxes and businesses are jumping aboard this no-tech trend. I recently requested the Wi-Fi code at a trendy Prague cafe and the barista screwed up her nose as if I’d asked if I could piss on the table. She told me cafes are for drinking coffee and not staring at phones. Soon hotels will behave in the same way. You will give a ‘one-time emergency use contact’ to your relatives and then surrender your devices at reception. 5) People will go on ‘ironic’ holidays So many selfies will have been taken at what were once ‘dream destinations’ that it will become tacky to visit them. But people won’t stop going there. ‘Kitsch holidays’ will sprout up in which people travel to well-trodden destinations in the spirit of irony. Approaching the sights in a tongue-in-cheek way, they'll mimic the serious selfies that famous influencers once took and add sardonic hashtags (#onceinaliftimeexperience, #untouchednature, #lifeis4exploring, #hiddenparadise). 6) People will return to the roots of travel Much like how fashion often comes full-circle, travel will go through a series of iterations until it comes back on itself. In the Czech Republic some people still participate in the tradition of “going for a wander”. This involves setting off into the countryside with a sleeping bag and only a vague idea of the route. I predict a rise in these trips as adventure-seekers realise that travel is mostly a frame of mind.

inzerce

For a while this underground movement will go unnoticed. Then someone will realise there is money to be made and begin to set up services (recommended routes, food and drink stops, areas to charge phones for google maps, lockers for unwanted baggage). And with that the evolution of travel will begin to play out all over again.

CESTOVÁNÍ

HORIZONTY EXISTENCE Luděk Čertík

Zeptejte se kohokoli ve svém okolí, co (spolu)utváří reliéf lidského charakteru. Odpověď, kterou dostanete, bude zřejmě znít přibližně takto: rodina, škola, výchova, lidé, se kterými se stýkáme, knihy, které čteme. Vzácněji (pokud vůbec) však natrefíte na odpověď, která by zahrnovala i více-než-lidskou sféru možných vlivů. Slunce, například. Nebo vítr, stromy, oblaka, hory, řeky, živoucí půdu pod našima nohama. Anebo konkrétní hmatatelná místa, všechno viditelné i neviditelné, co skládá dohromady jejich tajuplnou působnost. Jako by bezprostřední a stále přítomné osvětí naší existence – to, co se někdy nevhodně označuje poněkud aseptickým pojmem životní prostředí – bylo pouhou kulisou bez hlubší vazby na náš sypký vnitřní život. Současně ale tušíme, že dvě různá místa nikdy nejsou zaměnitelná – že každé místo probouzí jiné emoce a tudíž plodí i jiné básníky – a že násilné vytržení člověka z domovské krajiny (podobně jako nevhodné přesazení rostliny z jedné půdy do druhé) má za následek zpřetrhání jemného přediva vztahů, z nichž je upletena naše širší ekologická identita.

Podobně jako Lopezovy předešlé knihy (klasické pojednání o vztahu člověka a vlků Of Wolves and Men či sbírka kratších próz Field Notes: The Grace Note of the Canyon Wren), také Horizon vyrůstá ze dvou základních způsobů obývání světa. Na jedné straně Lopez převypravuje svůj život jako příběh (při)náležení určitému vymezitelnému horizontu existence (určité krajině, jejím pachům, hmotě, hudbě, světlu) a na straně druhé jako ničím nevázané bytí-na-cestě, bytí v očekávání, otevřenosti a změně. I když je tedy kniha prostoupena obdivem, ba zbožnou úctou ke konkrétním místům a lidským i mimolidským tvorům, kteří jsou jejich ztelesněním (Lopezovy sympatie náleží zejména vymizelým i dosud přežívajívím přírodním etnikům, schopnosti domorodých obyvatel číst místo do nejdrobnějších detailů), je zároveň oslavou cestování jakožto jedinečné formy odemykání srdce – symbolickou formou mnohoživota, mnoholidství. Cestování, píše Lopez, “přivádí mysl k úvahám o kontextu a osvobozuje ji z diktátu absolutních pravd o lidství. Pomáhá nám pochopit, že ne každý touží kráčet po téže cestě.“

Dlouho očekávaná novinka amerického spisovatele, cestovatele a polyhistora Barryho Lopeze Horizon, jakési volné pokračování jeho nejznámější knihy Arctic Dreams (1986, oceněna Národní knižní cenou), je velkolepým pokusem do tohoto unikavého spojení mezi lidmi a místy proniknout, omakat jej slovy – a to na půdorysu autorova vlastního života. V tomto rozsáhlém autobiografickém cestopisu, na němž pracoval bezmála pětatřicet let, vypráví Lopez příběh svého života – příběh nevyhnutelně zkratkovitý, neúplný, nepostižitelný ve všech konkrétnostech, odstínech a detailech – skrze šestici vybraných lokalit z různých částí světa, jež měl v průběhu let (někdy i opakovaně) šanci navštívit: mys Foulweather na oregonském pobřeží, kde se osvícenecký mořeplavec James Cook – jedna z ikonických postav knihy – poprvé vylodil na americké pevnině, ostrov Skraeling v kanadských arktických vodách, zelenající se i lunární scenérie Galapážských ostrovů, prehistorickou krajinu poblíž východoafrického jezera Turkana, australský Botanický záliv a konečně pohoří královny Maud v ledem porostlé Antarktidě.

Každá ze jmenovaných destinací přitom není pouhým bodem na mapě změřitelného. Pro Lopeze každé místo „sahá hluboko“, je svým způsobem nepopsatelné a nevypověditelné – nikdy ho nelze zcela vyčerpat, vždy z něj nahlížíme jen malou část, tak jako ze světlostinné lidské duše. “Není v lidských silách,” píše, “a to ani při vynaložení té nejvyšší pozornosti na mnoha rovinách, obsáhnout v celosti jediné místo, bez ohledu na to, kolikrát jej navštívíme. To není dáno jen tím, že místo samotné se neustále mění, ale tím, že hlubinný charakter každého místa nespočívá v průhlednosti, nýbrž v zastřenosti.” A tak i vazba míst na naše myšlení a cítění je v své komplexitě nezbadatelná – tím spíše, že místa nejenže aktivně působí na nás (kniha napsaná v pohodlí domova bude jiná než kniha napsaná na místě, o němž pojednává), ale i my je zpětně přetváříme k obrazu svému – popsané se vepisuje. Členitost a hloubku tohoto vztahu ostatně odráží i šíře kulturních odkazů, jimiž je kniha protkána. Lopez z každého místa podniká řadu metavýprav napříč lidskou i planetární historií, evokuje příběhy jiných cestovatelů (Char-

ESEJ

lese Darwina, Ernesta Shackletona, Roberta Scotta), chvíli rozpráví o počátcích života ve sluneční soustavě a o pár stran později zas o hudbě Johna Luthera Adamse či malbách ruského mystika a filosofa Nikolaje Rericha. Nakonec se ale vždy vrací k hmatatelnému světu – ať už při popisu nečekaného setkání s tuleněm Wedellovým při potápění pod ledem či pozorování desítek klokanů z okna jedoucího vlaku. Snad aby nám připomněl, že na rozdíl od jepičích nálad nebo politických reprezentací, které přicházejí a odcházejí jako příliv a odliv, svět nikdy doopravdy nemizí pod obzor; můžeme se toliko rozhodnout jej nevidět – byť často s fatálními následky. Lopez je však příliš moudrý autor na to, aby vedle krás, nad kterými se tají dech, neviděl ve světě také temně pulzující stín. A tak ani Horizon není jen knihou útěšnou a něžnou. Naopak, svět je v Lopezově podání hluboce dotčeným místem – zmrzačený, zlomený, kulhající. Stejně hluboko jako naše fascinace sahají i rány, které světu uštědřujeme – z obývání se velmi snadno může stát dobývání. A v této poloze se Lopezova kniha stává ohnivě politickou, rozhorlenou – kriticky namířenou proti historickým i aktuálním podobám barbarství: od nesmyslného násilí páchaného na původních obyvatelých Jižní Ameriky španělskými conquistadory po zločiny globálního kapitalismu s jeho ostentativní neúctou k čemukoliv a komukoliv, bez ohledu na to, zda jde o lidské bytosti nebo tropické deštné pralesy. Knihu tak možno číst jako truchlivou zprávu o bezhlavé destrukci přírodního světa a plíživém úpadku kulturnosti, jemuž byl Lopez za svůj pestrý život svědkem. Příkladem budiž jím silně prožívaný rapidní úbytek celosvětové biodiverzity, ohrožení v lecčems naléhavější, než jaké představuje klimatická změna se všemi svými požáry. V sázce je totiž mnohem víc než pouhé přežití. Jak v jedné ze svých básní poznamenává americký básník W. S. Merwin, mizející druhy si s sebou odnášejí také díl našeho cítění – v okamžiku jejich fyzické smrti se tudíž neochuzuje jenom niternost světa jako takového, ale také naše vlastní.

Je to právě starost o blaho všech živých tvorů (světa jako nedělitelné jednoty), která Lopeze vede k tomu se opakovaně vymezovat proti nástupu izolacionistické, národnostní politiky, upřednostňující krátkozraké soukromé zájmy před potřebami planetárního celku. Za jejím úspěchem – stejně jako za většinou utrpení přítomném ve světě – spatřuje radikální lidské selhání: neschopnost milovat, to jest vystoupit ze sebe sama, otevřít se nejednoznačné bohatosti existence, vymanit se ze zajetí stravujících předsudků. Co podle Lopeze naopak nutně potřebujeme, máme-li zabránit neodvratné katastrofě, je naučit se naslouchat jeden druhému, spolupracovat – vyladit se na potřeby druhých a překonat bariéry, které nás dělí a zamezují nám vidět to společné: ne jen slepě lpět na vlastním (nezřídka pokřiveném) obrazu skutečnosti. Lopez volá po takovém druhu politiky, která by vycházela z ideje spolubytí: politiky bytostně transkulturní, solidární, něžné. A sám nachází mnoho drobných vzorců pozitivní proměny, ať už v mezinárodní spolupráci vědecké komunity či v hlase solitérních umělců. Navzdory mnoha znepokojivým obrazům, které před čtenářem načrtává, je tak Horizon knihou překvapivě nadějnou. Řečeno s Joy Harjo: otevírá průhled do temnoty, prosvěcuje ji. Koneckonců i knihu samotnou lze v jistém ohledu vnímat jako příkladné naplnění autorova vlastního požadavku – literární svědectví bezpodmínečné lásky ke všemu, co nám přijde do cesty, co před námi vytane na širém obzoru žití. Otázkou zůstává, zda něco z autorova americky širokého a slitovného srdce utkví po jejím dočtení také v nás, jejích čtenářích.

Horizon Barry Lopez

Knopf Publishing Group 2019

592 stran

BIO / ZDRAVĚ / FAIRTRADE LOKÁLNĚ / SEZONNĚ S RESPEKTEM K PŘÍRODĚ

inzerce

BIO

C AFÉ R É F E V Ě N S N Í DA

Snídaně Veganské polévky Bezlepkové quiche Domácí dezerty Bezlepkové dezerty a bezlepkové snídaně Bio pivo a bio víno Otevřeno v neděli Dětský koutek vše bez éček a bez chemie

Česká 153/38, České Budějovice Otevírací doba Po–Pá 8:00–19:00 So 8:00–18:00 Ne 9:00–17:00 www.fercafe.net

ESEJ

MINI REC– KY

Earth

Full Upon Her Burning Lips Říkali v rádiu, že devět z deseti rosniček doporučuje k letním kratochvílím k poslechu drone metal. Muselo to zaznít nejspíše na rádiu hipsterském, nicméně něco na tom bude – a úplnou náhodou zrovna vyšel další opus magnum od amerických Earth. Starý pardál Dylan Carlson, prý nejlepší kamarád Kurta Cobaina (nakonec mu prodal brokovnici, takže to bude pravda), si přizval bubenici Adrienne Davis, aby po pěti letech od vydání Primitive and Deadly potěšili přátele minimalismu, ambientu, noise a country. Rilke kdysi tvrdil, že všechny zbytečné tóny jsou zbytečné. Na hodinové ploše nového alba se vrství jedna plocha na druhou, nosný riff se nechává opakovat do úmoru, občas se přidá snesitelná kudrlinka a celé se to uzavře elektrickým obloukem. A hlavně se nezpívá, protože slov je na světě stejně nadbytek. A my znovu musíme dát za pravdu moudrosti našich předků, kteří tvrdili, že i staré koště dobře mete – a Earth to moc dobře ví a nestydí se za to. → MD

Smack

P's a love 2 Své páté sólové album pojal Smack jako pokračování desky P's a love, díky které se v roce 2014 dostal do širšího povědomí fanoušků rapu. V řadě ohledů dvojka skutečně navazuje na jedničku – a lze v tom paradoxně spatřovat jak kladnou hodnotu, tak také nejslabší místo aktuálního alba. Jedním ze Smackových cílů očividně bylo zavřít ústa kritikům, co mu připisovali vyměknutí. Milovníci tvrdých grimových beatů a slovní rychlopalby si tedy skutečně přijdou na své, v několika sonzích se rozvine až drum'n'bassová poloha (typicky ve spolupráci s Glebem). Z hudebního hlediska zkrátka patří Smack bez diskuzí k tuzemské špičce, přičemž uznání sklízí i za hranicemi, zejména v UK: jeho muzika je energická (byť jde často o určitou „sick“ energii), má současný zvuk, technika flow vskutku mistrná. Vlastně by to mohlo stačit na kvalitní posluchačský zážitek, není to málo. Trochu mě ale mrzí, že se Smack více neposunul tematicky. Od dob P's a love 1 si prošel temným obdobím zhnusenosti a následnou terapií, což na aktuálním albu ústí do jakési kontrolované vyhrocenosti. Stále však středobodem všeho zůstává autorovo ego. I když někdy má honění si trika podobu, která zároveň nese jistou informaci o celospolečenské situaci (v tracku Dobrý den se Smack vyrovnává s českým školstvím, v němž na rozdíl od rapové hry neuspěl), stane se dřív nebo později vyčerpaným. Osvěžujícím způsobem pak působí skladby, kde nejde v první řadě o „já“: Nedělní odpoledne o atmosféře na konci víkendu ve Strašnicích nebo na Smacka nezvyklé milostné vyznání Musim jet. P's a love 2 nejspíš nebude takovou událostí jako jednotka – už jen proto, že od Smacka se prostě očekává nejvyšší kvalita. V mnoha ohledech se jí také dočkáme, třebaže co do výpovědní hodnoty o světě je deska poměrně omezená. → ZB

HUDBA

Daniel Tompkins Castles

Frontman progresivně metalových Tesseract, považovaných za jedny z průkopníků stylu djent. Hlavní tvář jemnějších White Moth Black Butterfly. Bývalý člen indických, opět progresivně metalových Skyharbor. A k tomu kopa jiných hudebních spoluprací a také mnoha ocenění. Zářezů na pažbě svého mikrofonu už má Daniel Tompkins opravdu dost. Tenhle britský šílenec, který ovšem vypadá, jedná a zpívá zcela příčetně, se letos přihlásil s první sólovou deskou. Ta nese v zásadě typické znaky jeho produkce: čistý a procítěný hlasový projev, který je zároveň silný a sebejistý, zvuková lehkost a průzračnost, která je zároveň úderná. O super rychlé či agresivní pasáže zde nezakopnete. Album je sem tam prošpikováno něčím jako elektro-pop a trip-hop. Některým by mohla při poslechu naběhnout slova jako unylost a jednotvárnost. Není divu, sjednocující prvek alba, tedy Tompkinsův zpěv, k tomu může svádět. Pokud však sháníte promyšlenou, moderně znějící hudbu pop-rockového ražení, Castles je více než vhodnou volbou. → ROT

Gaahls Wyrd

Gastir – Ghosts Invited Ještě před pár lety jsem nebyl fandou black metalu, ale postupem času jsem si tento žánr začal víc a víc zamilovávat. Gaahls Wyrd mě naprosto uchvátili temnou atmosférou, která vykresluje krásu a zlověstnost bergenských lesů, domovinu této kapely. A přestože toto může splňovat nejedna blackmetalová kapela, Gaahls Wyrd mi přesto přijdou zcela unikátní. Rychlé, epické riffy, oproti běžnému black metalu nahrané dosti kvalitně, spolu s hlubokými vokály éterického Ghaala, který tu a tam dá prostoupit emocím prostřednictvím pekelného ryku či zlověstného našeptávání, tvoří originální kombinaci, která každého, kdo je ochoten poslouchat, strhne do hluboké jámy a nepustí. V komentářích na YouTube pod skladbou Ghost Invited to popsalo několik lidí dosti trefně: „Jim Morrison meats black metal, Doors with blast beats.“ Ghaalovy texty nejsou jen prázdná klišé, ale lyrické výlevy. Za mne precizní práce s atmosférou, proto si tuto desku schovávám na zimu, kdy (snad) bude panovat počasí, které jí přísluší. PS: Pokud náhodou neznáte Ghaala, hned si utíkejte pustit záznam koncertu Gorgoroth v Krakově z roku 2004. → RBR

Kde zanechat pachovou stopu: 12. 7. – 14. 7. VLČKOVICE FEST, Vlčkovice u Votic

2. 8. – 4. 8. BESEDA U BIGBÍTU, Tasov

12. 7. – 14. 7. CREEPY TEEPEE, Kutná Hora

16. 8. – 17. 8. SUMMER PUNK PÁRTY, Volyně

18. 7. – 21. 7. MEZIPROSTOR, Meziříčko

16. 8. – 18. 8. URBAN JUNGLE FREE FESTIVAL, Portugalsko

25. 7. – 28. 7. FLUFF, Rokycany

30. 8. BUTY, Vesnický hudební klub Chotěmice

26. 7. – 27. 7. OKOLO JE LES, Nárameč – Areál Doubí

anketa

Léto zaklepalo na dveře, začala sezóna fesťáků, potních žláz a odérové antipatie. V jakém kulturním svatostánku zanecháš svoji pachovou stopu ty?

Vaňous punkáč, opilec, muzikant Ahoj, vzhledem k tomu, že jsem začal pracovat v Německu, pro mě letošní festivalová sezóna nebude úplně tak slavná. Kdybych nebyl tak pracovně vytíženej, jel bych na bojiště do Trutnova na Obscene Extreme, což se mi čertužel nepoštěstí. Ale nenechám se odradit nedostatkem času a určitě vyrazím minimálně na festival jménem Summer punk party Volyně, konající se na místním koupališti. A pokud vyzbyde čas, nebudu váhat a pojedu na „rodinný“ festival ve Vodňanech: Festa De La Pohoda. Díky za možnost zanechat pár řádek ve vašem plátku a doufám, že se někde společně zapotíme v kotli. Potu zdar!

Patrik Červák muzikolog a dirigent No já na fesťáky moc nejezdim, protože se tam hraje hudba, který vůbec nerozumim, ale letos vystoupim na Třeboňskejch nokturnech a ještě den potom ve Schremsu. Pořadatelé říkali, ať vyberem něco, co se bude líbit spíš důchodcům, tak jsme to repertoirově směřovali spíš do něčeho, co se bude líbit členům amatérského pěveckého sdružení Krása.

Jan Ptáček Pták Lajf Celý červenec se flákám na lodi někde mezi Lipnem a Severním mořem, to abych zasadil smrtelnou ránu všem vyznavačům artrocku a downtempa 7. 8. v Pissku na festivalu Smyslbeat. Nu a pro domácí Budějčáky vysmellím nový akustický věci v Galerii na dvorku 28. 8. Na podzim lehčí elektrická šňůra, ale hlavně: rock 2020 vyjde album The Sound a pak bude koncertů až po ko*ot.

Pavel Orholz mr*ka mediální Určitě zanechám své potní stopy u všech stánků podél řek a rybníků, protože je horko a rád se koupu... Nenechám si ujít filmy v letním kině, a to jakékoliv. Nevynechám Mezinárodní hudební festival v Českém Krumlově, kde bude 19. července v zámecké zahradě zahajovací koncert – Venuše a živly: Hudba a tanec doby Krále Slunce. Vyrazím na Múzy na vodě, a to sice 2. července, kdy hraje na soutoku Vltavy a Malše Trio Balkan Strings z Bělehradu. Doufám, že to budou pořádný divočáci a přivezou si i nějaké fandy. Možná se zastavím i na Mighty Sounds v Táboře. Ne že bych znal kapely nebo tak, ale baví mě pozorovat ten šrumec kolem.

HUDBA

Na cestě Dobrý den, rád bych se představil. Ale to možná není třeba. Zrovna jsem shlížel do niterných hloubek neutuchající povinnosti a výheň světa mě ve svém smrtelném opojení vyvedla na čerstvý vzduch alespoň na krátko se nadechnout několika doušků lahodného městského vzduchu s přírodou nesrovnatelným. Stejně si myslím, že městský vzduch jest nasycen čímsi, co člověka ponechá v hlubokém spánku v neutuchající honbě za podmíněnou lidskostí. Teplotní zkoušky mě však dovádí k myšlence, že bych se přeci jen mohl otevřít a vykročit ven z krusty své imaginární společnosti, převléct se do putovních červených trenek bez kapes a bílého trička a svěřit se náhodě na chudý, avšak ne laciný výlet okolo silnice s náznakem přírody. Do rukou nepředvídatelných událostí autostopu a trapného ticha, co vybízí k následným hovorům náhod a radostem z každého kilometru, posunu vpřed. Jsem již na cestě ve svých myšlenkách a mezi oblaky vidím krajiny, které vzbuzují údiv,

Máte padák?

Jsem toho plná, nevím, co napsat dřív. Jestli to, jak jsem nadšená, anebo to, jak jsem unavená. Tak si prvně pustím nějakou reggae písničku; jo, už je to lepší. Právě jsem přiletěla z Kalamaty. Pro ty, kdo jsou na tom jako já před 6 hodinami, tak Kalamata je v Řecku. Tam jsme měli kolem 120 cestujících a nikdo nic nechtěl, krása. A nazpátek jsme letěli prázdní, jenom posádka. Zapomněla jsem asi říct, že jsem letuška. Vždycky jsem ráda cestovala a doteď si pamatuji ten moment, když mi bylo 12 a letěla jsem s taťkou, v očích slzy, že se bojím létat, a říkám mu, že jestli je nějaké povolání, které nechci dělat, tak je to právě letuška. Přenesme se o 8 let: já si užívám každý vzlet a kaž-

ale i bázeň, vzrušující noci plné nekonečných hvězd a dálek Mléčné dráhy, která léčí víc jak Ibuprofen bolest hlavy, i modliteb za sucho v deštivých dnech bez pláštěnky. Samota na cestě je osvobozující milenkou, ale i žiletkou řezající kůži s pláčem při stesku po domově. Kde nic není ani domov není a nic není, říkají moudří staří o životě, proto na cestě do cíle je každý krok tím pravým bodem přítomnosti a radosti z prožitku zapsaný do paměti člověka pro budoucí pokolení jako kniha příběhů. Nechám si zdát, přeci jen na ty cesty bez rozmyslu přestávám mít kuráž. Jednou se společně vydáme na cestu dlouhou. Bude to cesta, která nám není známá, a přesto vždy kráčí kolem nás v tichosti jako myška, o které málokdy víme a častokrát nás budí s výkřikem ze snu. Tento krátký text je věnován všem, na kterých nám záleží a kdy záleželo, v myšlenkách, že v jednotě jsme všichni spolu a silní, kráčejíce kupředu i s vědomím toho, že si spolu teď a tady nemůžeme pohlédnout do očí. Michal Štochl

dé přistání. Je super pozorovat cestující, většinou poznáte, jestli se člověk bojí nebo ne. Nejvíc mě pobaví cestující, kteří cestují poprvé – nejsem příliš zkušená, ale stejně jsem pár dotazů dostala: „Slečno, je tu strašný vzduch, jak se stahuje to okénko?“ „Slečno, ty motory hrozně řvou, mohla byste říct pilotům, ať je ztlumí?“ Často mi holky říkají, že jsem drsná, že jsem se rozhodla opustit vejšku a šla létat. Nejdřív jsem tomu taky moc nechtěla věřit, ale kývla jsem na to po dvou skleničkách vína a myslím, že na tom zpětně viděno není nic těžkého. Jenom si chvíli posedět o samotě, kopnout se do zadku a začít dělat to, co vás naplňuje. A mě naplňuje cestování. Tak cestujme, mějme se rádi a smějme se. Natálie Ledajaksová

Cesta Jeden moudrý muž napsal skvělou knihu Cesta. O cestě životem. Takových knih je jistě mnoho, ale v téhle mě uchvátil mocně jako orel – skoro jako orli, kteří zachraňovali v Tolkienově Hobitovi výpravu trpaslíků z moci vrků – jeden citát. Jedna věta, jež jsem si vzal za svou: „Nepoletuj jako slepice, když se můžeš vznést jako orel.“ Někdo by mohl říct, že to je pýcha. Ale není. To jen vlastní pohodlnost a sobeckost brání člověku v rozletu. A navíc, letět jako orel je krásné. Paradoxně ti samí lidé, kteří takovou věc nechtějí udělat, závidí těm, kteří tak jednají... Konkrétně. Četli jsme si v máji – my, skupinka nadšenců pro japonskou poezii haiku, poezii přírodní, lapidární, s velice přesnými postřehy z přírody a přitom poezii výsostné krásy – četli jsme si své nové básně na zadaná témata. Byla mezi námi také Kamila, mladá právnička z Prahy. Dali jsme se o přestávce do řeči. Věděl jsem, že její jméno je etruského původu, a tak jsem měl dvě možnosti: (1) zůstat u poznámky, že její jméno je etruské, anebo (2) zapracovat – tedy zabývat se etruským jazykem, kterým jsem se nikdy nezabýval.

SLOUPKY

Zvolil jsem „orlí“ variantu, takže mám pro slečnu Kamilu připravenou krátkou lekci etruštiny. Etruština je (či spíše byl) jazyk, který se oddělil od ostatních jazyků ještě dříve, než se rozešly různé jazykové rodiny. V kuriózním jazyce zakladatelů Říma lze najít jak slova indoevropská, tak slovní zásobu s paralelami v maďarštině. Vrhl jsem se tudíž do vln etymologického slovníku maďarského jazyka. A ulovil jsem brzy překrásné položky! Mezi nimi i větu „Katekril“, což podle profesora Alfréda Tótha odpovídá maďarskému slovesu „hazakerülni“, vrátit se domů. Ten výraz znamená prostě a jednoduše: „Jdu domů.“ Jsem zvědav, zda slečnu Kamilu uchvátím jako ti orli trpaslíky v Hobitovi. Ale přinejmenším potěším ji i sebe. Nebude to jen učenost pro učenost. Vznést se jako orel je krásné… Jiří Sláma

DESIGN

MILK & HONEY — VYCHÁZÍ V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH ŠESTKRÁT ROČNĚ | # 30 (17. 5. 2019) – KVĚTEN / ČERVEN

VYDAVATEL — MILK & HONEY, Z. S. KONTAKT — MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM, WWW.MLIKOAMED.CZ

— SÁRA ŠÍMOVÁ, HELENA HRUŠOVÁ, ZUZANA NEVAŘILOVÁ, ONDŘEJ SELNER FOTKY — HELENA HRUŠOVÁ, DENISA VESECKÁ, NIKA BRUNOVÁ DISTRIBUCE — MONIKA ZÁRYBNICKÁ, MARKÉTA KULÍKOVÁ

FACEBOOK — MILK&HONEY IČ — 07719442 ADRESA — NOVÁ 21, ČB 370 01 MK ČR — E 2237

DISTRIBUCE ČESKÉ BUDĚJOVICE jazyková škola Aslan * AJG Wortnerův dům * Bar Hnízdo * bistro Cobliha * Born in London * Café au Chat Noir * Café Hostel Cuba Bar * ČePiCe * Dobrá čajovna * Dům U Beránka * Dům umění * Esse Shop Gallery Space * Fér Café * Galerie 1 * Hammond Café holičství Wous Horká vana * Infocentrum * JČU kampus * JČU TF * Jihočeské divadlo * Jihočeská vědecká knihovna * Jdem tam bistro Kanzelsberger kavárna Matice * Karmelitánské knihkupectví * Kino Kotva * MC Fabrika * Masné krámy * Měsíc ve dne * Paluba * Pražírna kávy Jedna radost * recepce pivovaru Budvar * Restaurace Vatikán * Singer Pub * Staré časy * studentský klub Kampa * Široko *Think Yoga * U Vás Vegetárna Impala * Velbloud * Železná panna TÁBOR

Baobab dílna * Divadlo Oskara Nedbala * Infocentrum * stánek na Žižkově náměstí * kavárna a galerie UmaUma * Kafe knihy Jednota

TŘEBOŇ Obchod Bylinka

BECHYNĚ kino kavárna

PÍSEK Travel cafe

PRAHA

Fotograf Gallery

HVOZDNO TNSS

JINDŘICHŮV HRADEC Obchod Bylinka

TÝN NAD VLTAVOU Městská galerie U Zlatého slunce

VYCHAZÍ ZA PODPORY

DALŠÍ SPOLUPRÁCE

KARMÁŠEK

reklamní agentura & tiskárna

SPECIALTY COFFEE

GALERIE SOUČASNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY DŮM UMĚNÍ ČESKÉ BUDĚJOVICE

#31 Milk&Honey

TÝM — ŠTĚPÁN BALÍK, NATALIE CZABAN, TOM CZABAN, MARTIN DVOŘÁK, HONZA FLAŠKA, LUDĚK ČERTÍK ŠÁRKA KOTZINOVÁ, PETRA LEXOVÁ, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE, JIŘÍ PTÁČEK, ZDENĚK BRDEK

1. 6. – 31. 10. 2019 JIHOČESKÉ MUZEUM V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

Otevírací doba: úterý – neděle, svátky 9:00 –17:30 hodin