Milk & Honey #32

COVER ART: MARIE ŠTINDLOVÁ

Marii Štindlovou (*1990) zajímá téma poezie především jako obecné téma komunikace mimo instrumentální vzorce a šablony. Jako výtvarná umělkyně se ovšem kromě poezie jako oblasti literatury, v níž je svázána se slovem a jejími znakovými záznamy, zaobírá vyslovením poetických obsahů ve vizuálním režimu. Jak předloni napsala do své diplomové práce na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně: „Poezie a vizuální jazyk nabízí možnosti mimo jazykový systém. Vytváření asociativních významů, kterými se dá zachytit i ono cosi, nijak jinak nepojmenovatelné. Co pojmenované nechce být a asi ani nemá.“ Výstupem její práce bývají instalace, v nichž využívá kresby, nahrávky textů, video a architektonickou instalaci.

Jako historicky první osoba obdržela půlroční tvůrčí stipendium zřízené její fakultou ve spolupráci s Domem umění města Brna pro své absolventy. Na jeho závěr uspořádala ve výstavním prostoru G99 samostatnou výstavu Prsten na parkovišti, v níž kombinovala monumentální černobílé kresby na látkách s audionahrávkami vlastních

textů. Mimo vlastní práci je Štindlová členkou dvou uměleckých uskupení: T. M. A. a Comunite Fresca. První založila spolu s Adélou Korbičkovou a svou mladší sestrou Terezií. Druhá, v níž spolu s ní působí Markéta Filipová a Dana Balážová, se zaměřila výhradně na freskovou malbu. Vloni jednu zanechala i na dvorku kavárny Měsíc ve dne v Českých Budějovicích. V současnosti je Comunite Fresca nominována na Cenu Jindřicha Chalupeckého, naše nejvýznamnější ocenění pro mladé umělce a umělkyně, a představuje se v Moravské galerii na výstavě jejích finalistů a finalistek.

Mimo vlastní uměleckou práci se minulý rok Štindlová s Balážovou zapojily do projektu Kreativní partnerství, kdy spolu se čtvrťáky ZŠ Křenová v Brně rozvíjely jejich vztah k českému jazyku prostřednictvím rapových nahrávek a hudebních klipů. A třebaže Marie Štindlová žije v Praze, do Brna se letos na podzim vrací jako nová asistentka jednoho z malířských ateliérů její alma mater. →JPT

#32

NETUCTOVÝ BUDĚJOVICKÝ MAGAZÍN ZDARMA DOSTUPNÝ NA SPRÁVNÝCH MÍSTECH

CONTENT Jan Flaška: Dědictví žežuliččino

Básníci v Americe

Rozhovor: Marie Iljašenko

Literatura

Poezie: Štěpán Balík

Film: Tenkrát v Hollywoodu

EDITORIAL Před nedávnem se mi zdál sen, v němž jsem oknem ložnice vypustil ven žlunu uvízlou v místnosti (dobře si vybavuji šarlatovou čepičku a líce, lítý pohled bíle obkrouženého oka). Později jsem před domem bosky chodil po ledu. Když jsem po probuzení vyhlédl z okna do studeného a deštivého rána, bylo mi hned jasné, co sen znamenal: léto se pomalu chýlí ke konci a s ním i blažený venkovní život. Přichází podzim, čas opadu, stahování se do sebe. A to je ideální doba pro trávení volného času degustací poezie - či ještě lépe, jejím psaním. Číslo, které držíte v rukou, je poezii věnováno. Přestože je u nás na veršující jedince pohlíženo poněkud svrchu (psaní - nebo snad lépe řečeno žití - poezie je většinou populace vnímáno jako nesrozumitelná a zbytná činnost, z čehož jistě možno vinit i nevhodný způsob, jakým se poezie na školách vyučuje), domnívám se (a následující strany toho budiž dokladem), že poezie není nijak okrajovou záležitostí. Letos zesnulá americká básnířka Mary Oliver často opakovala, že posláním básníka je milovat svět. Jaký větší úkol si můžeme v životě vytknout? Jaký úkol může být důležitější dnes, kdy osud světa leží na miskách vah? Je toho tolik, co nelze sdělit běžným jazykem. A poezie není běžný jazyk. Na konci každé věty vstává Slunce.

Sejdeme se v jeho záři? → LČ

SWEET honey

Současná pražská koalice se dohodla, že tradiční novoroční ohňostroj nahradí videomappingem. Rozhodla se odvážně, protože lidem bere oblíbenou podívanou, zatímco poranění ptáci a traumatizovaní psi na Facebook názorem nepřispějí. Současné audiovizuální technologie přitom nejsou jedinou alternativou. Hlasitých výbuchům se lze vyhnout i tzv. tichou pyrotechnikou, v jistém smyslu ještě tradičnější, neboť jí své oslavy vylepšovali již barokní vel-

moži. A tak třebaže víme, jak těžké je do Českých Budějovic přijít s poučením od chytráků z Prahy, mohli bychom se i my zamyslet, jak bude vypadat náš Silvestr. Podstatou totiž není něco zakázat, ale posunout se dál: k větší ohleduplnost, když si chceme dělat radost.

Podnět přitom nesměřuje pouze na vedení města. Sami na něj můžeme pomyslet, až se v zimě v nákupních centrech zastavíme před regálem s rachejtlemi. → JPT

Jižní Čechy na islandský (a veronský) způsob „Slavili ten večer, dokud si nemysleli, že je čas jít spát. Ale na druhý den ráno, když šel Olaf do ložnice Unn, své babičky, a když vešel do místnosti, tak tam byla Unn, opírajíc se vsedě o svůj polštář a byla mrtvá. Olaf šel do haly a vyprávěl, co se stalo. Každý považoval za báječnou věc, jak si Unn udržela svou důstojnost až do dne své smrti.“ To se událo v roce 920 na dalekém Islandu. V tom samém roce, který u nás známe jako rok úmrtí první české historické kněžny, svaté Ludmily. A přece tento zdánlivě neaktuální úryvek z islandské „Ságy o lidech z Lososího údolí“(Laxdaela Saga) velmi připomíná líčení rodové kroniky Lustigů z Kardašovy Řečice, první rodiny v městečku po rodině knížete Paara.

I v jihočeské Kardašově Řečici se totiž stalo něco podobného.

17. června 1874 zemřela v noci po svatbě své vnučky Marie Lustigové (1850–1910) její babička Eva Hendlerová. Bylo to v požehnaném věku 86 let. Česky psané paměti Karla Lustiga (1856–1924), jehož dnes připomíná už jen Lustigova ulice na dohled od soběslavské Hlásky a překrásné moderní knihovny citlivě do komplexu někdejšího hradu vkomponované, tu událost zaznamenaly takto:

M&H distribuční místa:

DŮM UMĚNÍ náměstí Přemysla Otakara II.

Galerie současného umění a architektury, jež je všeobecně známá jako Dům umění a která sídlí v historickém domě na náměstí Přemysla Otakara II., je na první pohled nenápadnou institucí se světovým věhlasem. Vděčí za něj dlouholetému kurátorovi a umělci Michalu Škodovi, který od roku 1997 galerii vede a připravuje výstavní program. Ten se zaměřuje na prezentaci současného umění a architektury a vedle soudobé domácí scény se v pravidelných měsíčních výstavách objevují především renomovaní zahraniční autoři.

V roce 2013 se zde v evropské premiéře představil japonský architekt Takeši Hosaka s výstavou Ku u so u nebo o dva roky později španělské architektonické studio RCR Arquitectes, držitelé Mies van der Rohe Award. Podobně tomu bylo u výstavy laureáta ceny Turner Prize, německého fotografa Wolfganga Tillmanse. Aktivity Domu umění, respektive jejího kurátora, často překračují hranice samotné galerie. Ta se vedle bohatého doprovodného programu stává i platformou řady diskuzí na téma veřejného prostoru ve městě a jeho možného zlepšení. Vizí Michala Škody do budoucna je i realizace multifunkčního Domu umění, který by vedle výstavních prostor byl i vzdělávacím centrem. → PEL

4

SLOUPKY

„Má 84letá babička činila dnes také výnimku, ačkoli chodila k 8. hodině večerní již spati, zdržela se dnes přes 10. hod. My jsme se odebrali teprve k 1. hod. na lůžko. Já nespal dobře. Slyšel jsem o 1/22 hod. ještě bíti. Tu jakoby nenadálý chrapot byl jaksi neobyčejný, však domníval jsem se, že babička má hluboký spánek, a proto jsem dlouho váhal, co mám počít. Jakýsi tajný strach mne pojal. Tu počala babička mluviti a Gustav spěchal k ní. „Dej mi výše pod hlavu. Ještě výše,“ byla její poslední slova a skonala. Čestný život – krásná smrt. Bylo to usnutí! Po svatbě pohřeb.“ A německý zápis v rodové kronice Lustigů z pera Karlova bratra Aloise Lustiga (1852–1917) končí srdceryvně: „Hochzeit und Begräbnis!“ (Svatba a pohřeb!) Aloisovo vylíčení svatby a smrti ve dvou dnech si s tou velkou severskou epikou věru nezadá.

Ano, dějí se věci i dnes takové, že si člověk mimoděk uvědomí literární „vzory“, ač praktický život neběží podle literatury. To já stál nedávno na schodech o dva stupně níž než jedna žena, vykládal jí, jaká je skvělá (ona skutečně je!), a tu mi došlo – vždyt‘ jsme jak ti veronští Romeo a Julie... → Jiří Sláma

Z populární hudby III

- ohlédnutí za šumavským létem těžkých kovů Letošní léto přineslo několik překvapení, a to většinou velmi radostných. Co dali či co by mohli dát muzikanti z jihozápadních Čech metalové Evropě? Jistě jste již slyšeli o takových hardcorových kapelách jako Tamtex, Temelin nebo o nedávno založené grupě Kurowetz überall, ale co heavy, black, thrash či death, který stojí stranou hlavního proudu. Velmi libozvučná je například pošumavská kapela z Kolince Matčin Pach, kterou dali dohromady dva strojní inženýři Zdenda a Těpa. V písních jako Uterus, Ganglium či Smooth InterOption je typické zvláště jejich brumendo. Nejinak tomu je i ve skladbě s tzv. venkovským existenciálním laděním Křivý hnáty, ve které zazní například tato sloka: Z dělohy na svět vy-vr-žen / jsem od počátku za-vr-žen / hospodou navždy od-vr-žen / jak králík za živa sta-žen / já z kůže dr. Ev-žen.

Kapela Harvesthorn z blízkých Velhartic není sice příliš vyhraná a hudební kvalita všech dechových nástrojů ještě není na nejvyšší úrovni, ale je jedinečná, co se týče stylu. Brass-band-metal není v našich krajích ještě plně rozvinut. Že um-ta-um-ta-um-tata-táááááá (nářez) má v našich krajích budoucnost, dokazuje třeba píseň Beatles: Na cestě do obce / spatřily tři ovce / na smrku kůrovce // jedna hned myslí plesá / že zase místo lesa / budou snad opět luka / a ta kráva kuku už si nezakuká / áááááááá!!!!!

Jako určitý projev odreagování pracovního stresu lze chápat deathmetalové seskupení Kolárek nakřivo, jejíž členové, otec Pavel, otec Piotr a otec Ján se rekrutují z budějovické diecéze. Dokonce již vydali i demo Láska nezná hranic, v níž se vyrovnávají se svým údělem, s osudem svých bratrů a sester v nesnázích, a to i těch nadřízených. Jejich minimalistická píseň pro dva rohy a basu Světlonoš a jiné sice nejsou obecně příliš známé, ale mezi svými si nacházejí značný ohlas. Zváni jsou zvláště na svatby, a to nejen kvůli tomu, že mohou zároveň oddávat v šesti jazycích. Vedle patetické skladby Świebodzin by stálo za to zde ještě připomenout poněkud upozaděnou skladbu Druhé biřmování ze zmíněného dema.

Její nenápadně sarkastický text začíná nevinně takto: Byl odněkud z východu / a nebyl tu ani rok / oslovil mě u východu / patnáct mi bude až napřesrok…

Karol Podzimek st.

Luděk Čertík

limička, jejíž refrén zní: Je noc, je noc / na diabetes seru / otvírám ledničku / a žeru, žeru, žeru!

Horažďovická kapela Půta a jejich hit Ná, Půta, Půta, ná! či ženská kapela Opice z Hejný! nebo i německy zpívající Bemerwold z Vimperka jsou sice zatím spíše hravým výkřikem než jakostním metalem s většími ambicemi, avšak i tak hudební kvalitou s přehledem převyšují například mainstreamový kladenský hockey-metal reprezentovaný Olympukem nebo krušnohorský Bloody Chain-saw s modními a líbivými texty. Poslední jmenované uskupení se například v samém závěru jejich ústřední písně Vozová hradba řetězových pil podbízí šmokovskou podprahovou reklamou cílící na zvýšený export dřevní masy: Lesy své Evropě dej / na nic se neohlížej / kácej, kácej, myť / nebudeš mít holou řiť. Vynechme nicméně poslání textu a zaměřme se na formu. Posuďte sami, zda je zde sprosté slovo použito účelně či jen míří na první signální. Zcela jinak přece působí hravý ironický vulgarismus v názvu prachatického nahrávacího studia specializujícího se na black metal Inteligentní posluchcač.

Závěrem lze z výběru naší hledačky těžkých kovů jen shrnout: Co dali naši Evropě, je možná diskutabilní, jisté však je, že šumavský či pošumavský metal žije nejen na místních zábavách, ale má potenciál zasáhnout i přespolní srdce. Navíc Bemerwold může pohnout i citlivou bavorskou duší.

Hitem jihočeské thrashmetalové scény posledních let je jistě ostřejší strakonicko-volyňské ženské uskupení Mentální menopauza, složené pouze z žen +50. Skladby jako Anorexie na stará kolena či nostalgická delší skladba ve stylu kapely Metalica Poslední vlčí máky si u posluchaček i posluchačů vydobyly pevné místo. Kultovní na zábavách na Strakonicku je pak zvláště optimistická píseň Bu-

FEJETON

5

Dědictví žežuliččino

Jen málokdo si uvědomuje, jak významnou roli hrála v dějinách lidstva poezie. Jak asi víte, historie se po tisíciletí předávala orálně a teprve mnohem později se začala zapisovat do análů. A podobně jako si my dnes pamatujeme ty nejstupidnější reklamní slogany a písničkové texty jenom proto, že se rýmují, pamatovali si dávní lidé příběhy vyprávěné ve verších mnohem lépe než ty, které byly pravda. Kalevala, Beowulf nebo Kodžiki nejsou vlastně nic jiného než opravdu hodně staré fake news.

Možná to tak nevypadá, ale poezie naše životy ovlivňuje dodnes.

Já například dostával své první dávky poezie už jako mrňavé miminko, a to v podobě říkanek a lidových písní, které ukrývají moudrost našich předků: Žežuličko, kde jsi byla, žes tak dlouho nekukala? – Seděla jsem na buku, dělala jsem kukuku.

Had leze z díry, vystrkuje kníry. Za ním leze hadice, má červené střevíce.

Mysliveček vyšel z lesa na cestičku, uviděl tam v širém poli koroptvičku. Nebyla to koroptvička, byla to má z nejmilejších Andulička.

Naučil jsem se z těchhle říkanek ty nejdůležitější věci, které jsem potřeboval pro život: co jsou to žežuličky (mluvící ptáci se specifickým vztahem k logice), jak vypadají hadi (mají vousy a nohy), proč myslivci střílejí po všem, co se hýbe (nerozeznají dospělého člověka od dvaceticentimetrového ptáka).

Lidová říkadla, básničky a písničky mají ovšem kromě té výchovné ještě další funkci: vzbudit v dětech dojem, že poezie klidně může být úplně debilní, ale hlavně se musí rýmovat. Naprostá většina lidí v tomhle stádiu ustrne a celý život se pak vysmívá všemu, co se vydává se za poezii a přitom se to nerýmuje.

6

FEJETON

Jan Flaškaek

Já naštěstí mezi tyhle omezence nepatřím. Vděčím za to vzdělávacímu systému, který nás donutil poezii povinně obdivovat. Už na základní škole nás učitelka naučila rozeznávat tyto nejdůležitější typy básní: 1/ epická poezie – má to děj 2/ lyrická poezie – je to o jaru 3/ lyricko-epická poezie – obsahuje to i trochu děj, ale hlavně jaro Všechnu poezii píší tzv. básníci, což jsou lidé, kteří mají různé významné city, které my, běžní smrtelníci, nemáme. Srovnejte: Co cítí básník

Co cítí normální člověk jako já nebo vy

* marnost, tu sestru pomíjivosti, z jejíhož dechu vane teskná bolest nad uplývajícím časem

* únavu

* rozpolcený vztah ke světu, jejž miluje, ale zároveň rozechvěle vnímá i jeho lhostejnost k individuálnímu utrpení člověka

* hlad

* rozjitřený zármutek nad beznadějnou osamělostí vyvržence, jehož osud zavál na samý okraj lidské rodiny

* nemytého spolucestujícího v autobuse

I na střední škole jsme věnovali poezii nekonečné hodiny, abychom si ji dokázali správně vychutnat. Naučili jsme se jména všech básníků, kteří byli v učebnici, jejich životopisné údaje a seznamy jejich sbírek, analyzovali jsme v jejich dílech typy rýmů, druhy rytmů, rozebrali veškeré použité symboly, jazykové prostředky, identifikovali všechny jamby, epifory a perifráze atd. atp. – a to všechno jen proto, abychom nemuseli číst jejich básně. Pokud si vzpomínám, byly to nějaké staré básně o tom, co dělá příroda, takže to ani nijak nevadilo; tou dobou jsme měli dost starostí s tím, co dělá příroda s námi.

Bylo nám nějakých patnáct šestnáct, začaly se nám nekontrolovaně prodlužovat končetiny, mastit vlasy, křivit zuby, všude nám vyrostly chlupy a uhry a palčivě jsme toužili být krásní a přitažliví pro druhé pohlaví. Pro chlapce je v tomhle období dost těžké být krásný a přitažlivý, což podle mě vysvětluje, proč se právě tehdy stávají básníky. Svým vzhledem nejsou schopní dívky zaujmout, snaží se tedy ztéci dívčí srdce poezií. Buď se v nich snaží vzbudit lítost tím, že píšou depresivní básničky, jak chtějí umřít – což nefunguje – nebo zájem tím, že jim posílají vzletná milostná vyznání, opěvující jejich krásu a úžasné vlastnosti – což taky nefunguje. Přesto dívky tahle vyznání milují, pečlivě si je opisují, sbírají je a úzkostlivě je schraňují.

To proto, aby později, až se sejdou s nějakými jinými děvčaty, mohly si ty žvásty mezi sebou nahlas předčítat, hlasitě se jim posmívat a soutěžit, o kterou z nich se uchází větší idiot.

Ono tedy není úplně divu. Konstatování typu „Tvé oči jsou hvězdy jasné, vedle nich vše jiné hasne“ patří ještě k tomu lepšímu, co se o sobě dozvědí. Mnohem častěji dostávají verše jako „Ty máš vlasy jako hvězdy jasné, a to je i slepému úplně jasné“, a zkuste si v něčem takovém hledat daktyl.

Přesto pubertální poezie není nic, za co byste se měli stydět.

V tomhle věku psal milostná vyznání snad každý kromě Andreje Babiše, který si na to najímal PR oddělení, a Václava Klause, který psal milostná vyznání sám sobě a klofnul na to Livii.

No a pokud už máte pubertu za sebou a přesto cítíte neodolatelnou touhu psát poezii a nevíte, jak začít, poradím vám: existuje něco, čemu se říká „báseň v próze“. Tu snadno vytvoříte tak, že si vyberte nějaká náhodná slova třeba ve slovníku nebo v novinách a napíšete je na papír. Nemusí se to rýmovat, nemusí to mít žádný děj a dokonce to ani nemusí být o jaru a i tak to bude poezie. Možná z vás hned napoprvé nebude nový Shakespeare, Lorca nebo Villon, ale stejně to zkuste někomu přečíst. Třeba našim nejmenším – jsou totiž zvyklí na leccos a debilnější než žežulička to stejně být nemůže.

inzerce

Tak trochu jiný advertorial Už kdysi dávno jako šéfredaktor časopisu Sem Tam jsem měl přání, aby se čtenáři podíleli na financování časopisu, který jsme tak rádi nazývali nezávislý. Závislý byl ale až běda, zejména na inzerentech.

Ti byli vždy v lepší pozici než my, neboť prakticky s každým číslem šlo o přežití.

Ne, že bych si snad myslel, že by se takový časopis mohl uživit jen z peněz od čtenářů. Šlo spíš o to, že by místo občasného chlácholení typu „to je super, co děláte“ či „přesně něco takového tu chybělo“ přišla hmatatelnější zpětná vazba (a s ní satisfakce, samozřejmě). Navíc není nic nového pod sluncem, že co je zdarma, psychologicky nemá žádnou hodnotu. Na obálce hrdě vystavené „Free“ snižovalo sebelepší výsledek úmorné dřiny na úroveň reklamního letáku. I když jsme si to moc nepřiznávali, mohli jsme být vděčni každému, kdo si časopis vůbec vzal do ruky.

Tradiční prodej by ale byl zcela jistě sebevražda. To byla nejspíš i na začátku skutečná motivace, proč byl Sem Tam zdarma. A tak se mi v hlavě zrodil koncept na hlavu postaveného předplatného: Záplatného. Spočíval v tom, že časopis vlastně není zdarma (tzn. má hodnotu!). Jen se za něj platí až zpětně, pokud jste spokojeni. Částku si navíc zvolíte sami. Originální a důmyslné, že?

Nezaplatil nikdo…

Nejspíš to ale bylo tím, že jsme to nikdy vážně nepropagovali. Asi jsme se báli, že se nám potvrdí, že o plody našeho pošetilého konání skutečně nikdo nestojí. O to větší hold bych chtěl vzdát všem, kdo Sem Tam nezištně podpořili sami. Zejména Petře Červenkové, jejíž příspěvek 4000 korun sice Sem Tam už nepoužil, jelikož krátce po jeho obdržení ukončil svou činnost, ale tvořil podstatnou část vstupního kapitálu pro vznikající Milk & Honey. (V březnu 2014 jsem jí slíbil, že se její jméno objeví v časopise, tak se snad kruh uzavřel.)

Ale už k věci. Po nějaké době mimo sféru neziskových médií jsem si uvědomil, že to, co bych čekal od ostatních, mě samotného nenapadlo. Četl jsem si zvesela úžasný Milk & Honey, ale nikdy za něj nezaplatil. Tak jsem se podvratně rozhodl otestovat svůj koncept na cizím díle: Zaplatit záplatné 50 korun za každé z 31 dosud vydaných včetně tohoto a vyzvat ostatní: Jakou hodnotu pro tebe měla dosavadní vydání Milk & Honey? Vyjádři to na účet spolku Milk & Honey: 1028064916/6100.

Ondřej Brynych příležitostný dobroděj

FEJETON

7

Být neustále v pohybu, a přitom bezpečně doma Libor Staněk II.

Vojtěch Havlík ©, Dirk Skiba ©

„Svět je tak velký a rozmanitý, že mi od dětství připadalo nesmyslné zůstávat pořád na jednom místě,“ říká česká básnířka Marie Iljašenko, která se v minulých měsících vypravila na další poetickou cestu, když vydala oceňovanou sbírku Sv. Outdoor. Nejen o ní, ale i o ženském hlasu v poezii, či o spletitých básnířčiných kořenech jsme si povídali v následujícím rozhovoru.

8

ROZHOVOR

Marie Iljašenko Narodila se v roce 1983 v Kyjevě do rodiny s českými a polskými kořeny, vyrůstala v Polici nad Metují. Vystudovala komparatistiku a východoevropská studia na Karlově univerzitě. Za prvosbírku Osip míří na jih (2015) byla nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku, Drážďanskou cenu lyriky a Cenu Václava Buriana. Její druhá sbírka Sv. Outdoor (2019) patří k výrazným novinkám tuzemské básnické scény (→ viz recenze na str. 28). Její básně byly přeloženy do mnoha jazyků. Sama překládá z polštiny, ruštiny a ukrajinštiny. Vedle poezie píše také prózu a eseje, publikovala v časopisech A2, Romboid či na serveru iLiteratura. cz. Letos zasedá v porotě česko-slovenské literární soutěže Básne/Básně SK/CZ.

Když jsem přečetl Vaši sbírku, byl jsem překvapen, jak se vzdálené krajiny (Laponsko, Antarktida nebo New York) nenásilně nacházejí vedle těch nejvšednějších motivů z Vašeho blízkého okolí. Ve Sv. Outdoorovi se domácí tvaroh přetavuje v ledovou kru a v noci si jen tak vstanete, abyste navštívila Antarktidu. Jak se Vám daří tyto na první pohled odlišné světy tak lehce spojovat? Na jakém místě básně nejčastěji vznikají?

Jedna z odpovědí je, že jsem byla dlouho nemocná a hrozně jsem se trápila tím, že nemůžu cestovat. Sice jsem byla na nějakých studijních pobytech a později na tvůrčích stipendiích, ale popravdě to nestálo za moc – nemoc mě většinou stejně držela doma a většinou jsem se vrátila v ještě horším zdravotním stavu. Když v sobě nosíte takovou touhu nebo přímo posedlost, tak v domácím tvarohu, který máma nechala přes noc v kuchyni, uvidíte tu ledovou kru velmi snadno. V dnešní době nezažíváme to, co naši rodiče, kteří měli zavřené hranice. Ale představte si, že ty hranice obrazně zavřené máte a přijde vám, že to tak bude po celý zbytek života.

Poezie je způsob, jak se s touto strašnou představou vyrovnat.

Nemohla jsem se do těch míst podívat, ale stejně mě provázely.

Vaší novou sbírkou se jako neviditelná bílá nit táhne motiv pohybu, který je ale pevně spjat s potřebou domova. I Vy sama si svůj dům nesete všude s sebou, jak píšete v jedné básni?

Ráda bych, aby to tak jednou bylo. Myslím, že jeden z nejlepších způsobů života je mít bezpečný domov a z něj vyrážet na cesty, třeba když máte povolání, které to umožňuje nebo vyžaduje. Svět je tak velký a rozmanitý, že mi od dětství připadalo nesmyslné zůstávat pořád na jednom místě. Další „level“ je mít tento pocit bezpečí uložený někde hluboko v sobě a být doma všude, kam přijdete. Být neustále v pohybu, a přitom bezpečně doma.

Dalo by se říci, že sv. Outdoor je patronem těch, kdo se vydávají na cestu? Mohla byste tuto postavu, jež je pro básnickou knihu stěžejní, více přiblížit?

Svatý Outdoor je patron všech, kdo odcházejí. Jedním jeho předobrazem je Odysseus, mořeplavec který se skoro celý život toulal po různých ostrovech a zažíval tam všelijaká dobrodružství.

Zatímco jeho žena tkala a čekala na něj. A když ho tituluju „svatý“, nemyslím tím jeho klady. Jde o svatost jako nedostižný vzor, který je ale ve své podstatě extrémní. Extrém nepovažuju za něco dobrého, člověk podle mě ke štěstí potřebuje především rovnováhu. Proto je tam také ta druhá část knihy. Především je to ode mě taková básnická poťouchlost, která mě možná napadla při postávání u výloh outdoorových obchodů.

Proč se svatým nakonec nestal „Indoor“, což je označení pro první část sbírky?

Z několika zjevných důvodů. Protože k sezení doma nepotřebujete žádný impulz, ten je nutný teprve když chcete vyjít ven. A protože když se jako obyvatel města ocitnete v horách nebo v lese a spíte tam, je to pro vás mnohem víc než usínat v posteli. A taky protože v posteli se rodíme a umíráme. Taky se tam milujeme. Ale všechna ostatní dobrodružství zažíváme venku.

Asi i kvůli rozdílným kořenům Vás někteří literární kritici označují v kontextu soudobé české poezie za středoevropskou básnířku. Přijímáte tento status pozitivně, anebo se od něj spíše distancujete?

Píšu česky a považuju se za Češku, ale mám to označení ráda a myslím, že docela sedí, i když zní dost divně. Pravda je, že mi rodiče nemohli zprostředkovat ani základní český literární kánon, jako se to přirozeně dělo všem mým přátelům, a škola a gymnázium v tom úplně selhaly. A tak zatímco pro mnohé mé kamarády v době dospívání byl klíčový Holan nebo Reynek, pro mě to byli Brodskij, Mandelštam, ale také Denise Levertov, John Ashbery, izraelská básnířka Zelda, Li Čching-čao a další. Ne proto, že bych se chtěla odlišovat, ale protože jsem po tom přirozeně sáhla a nikdo mi toho Holana do rukou nestrčil. Četla jsem samozřejmě i českou poezii, ale neměla na mě takový vliv.

Myslela jsem, že to spravím studiem bohemistiky, ale nepovedlo se to. Později jsem odjela studovat do Polska, kde jsem se naučila jazyk své babičky a začala se zajímat o polskou literaturu. Další krok bylo naučit se číst ukrajinsky (můj mateřský jazyk je totiž ruština).

Psala jsem tehdy diplomovou práci o literatuře, která vznikala v oblasti Haliče, nejdřív německá, potom v první polovině minulého století o Haliči hodně psali Poláci a v 90. letech tam byl ukrajinský literární boom. Všichni tito spisovatelé, ačkoli psali v různých jazycích, tam byli doma a ti mladší navazovali na své předchůdce a citovali je. Měli společnou vlast a jejím pomyslným středem byla Vídeň, metropole někdejší monarchie. Jejich identita byla často stejně smíšená. Zatímco jako dítě jsem měla jisté potíže vysvětlit sobě i jiným, odkud se berou mé spletité kořeny a co jsem zač, najednou se to přirozeně poskládalo do jednoho celku, kterému lze říkat střední Evropa. Nejedná se pochopitelně o dnešní střední Evropu, ale o její literární obraz.

Na internetovém portále iLiteratura.cz se rovněž věnujete psaní článků reflektujících aktuální dění. Zaujal mě jeden z nich s názvem Neskákej moc vysoko, ve kterém se zabýváte samostatností žen. Jaké má podle vás postavení básnířka v aktuálním českém literárním prostoru?

Jsou to spíš esejistické texty než reflexe aktuálního dění. Ten text jsem napsala, protože si myslím, že ženy jsou ještě pořád příliš málo emancipované a že současný feminismus dělá chybu, když na to zapomíná. Když říkám emancipace, myslím tím především samostatnost, touhu a později schopnost stát na vlastních nohou, nejen ve smyslu ekonomickém, ale také existenciálním a citovém.

Mnoho žen ještě stále neuvažuje tak, že možná mají nějaký talent, který mohou uplatnit, nějaké poslání, které mohou naplnit nebo jen touhu, za kterou mohou jít. Navíc jsem vypozorovala na sobě i na jiných, že teprve vnitřně samostatný a konzistentní člověk může skutečně milovat druhého člověka, totiž oddělit lásku od závislosti.

Proto si myslím, že se ženy musí ještě víc emancipovat. A muži mimochodem taky.

ROZHOVOR

9

to jsou ty, s kterými to mohu srovnat – jsou na tom lépe, najdete tam nobelistku Wisławu Szymborskou, Annu Achmatovou, Marinu Cvětajevu, Linu Kostěnko, Oksanu Zabužko, která je univerzálním hlasem moderní ukrajinské literatury. Básnířky samozřejmě můžou plnými hrstmi čerpat z celé světové literatury a také to dělají. Ale mít vlastní dědictví je vždycky dobré. Čas od času se vás totiž někdo pokouší shodit s tím, že ženy nemají pro psaní poezie takový talent jako muži. Nikdo se to neodváží udělat veřejně. Ale mezi čtyřma očima se mi to stalo.

Má dnes tedy vůbec smysl rozlišovat mezi mužským a ženským psaním?

Mužská literatura je ta univerzální a ženská je ta o „ženských tématech”, že? Jsem v pokušení to odbýt větou, že existuje jen špatná a dobrá literatura. Je to totiž nejsnazší a v jistém smyslu je to pravda. Pravda ale taky je, že existuje ženský pohled na svět, ženská perspektiva, která dlouhá staletí nepřišla ke slovu.

Třeba mateřství, je to fakt ženské téma? Těžko, každý z nás má přece mámu! A většina mužů má partnerku, která je nebo se možná matkou stane. Spisovatelka Leila Slimani napsala román o ženě, jejíž chůva zabije její dvě děti. Ještě než se tak stane, hrdinka trpí pocitem viny, že jí tolik chybí profesní seberealizace a péče o děti jí to nedokáže vynahradit. Leila Slimani, která je sama matkou, v jednom rozhovoru trefně řekla, že ten opěvovaný a každé ženě údajně vlastní „mateřský instinkt“ vymysleli muži, aby udrželi ženy doma. Aha, tak jak je to s tím mateřstvím? Je to fakt ženské téma?

Je to téma univerzální.

Básnířky mají stejné postavení jako básníci. Až na to, že jako ženy nemáme zase tolik o koho se opřít, co se týká literární tradice a někdy nám to může chybět. Polská, ukrajinská i ruská literatura – inzerce

10

ROZHOVOR

Proč o tom tak podrobně vyprávím? Jsou drobné okamžiky, které nás formují, které se do nás vepíšou. Tahle spisovatelka dostala Goncourtovu cenu a já jsem byla svědkem situace, při které jeden velice slavný spisovatel, kterého sama velmi obdivuju, tenhle román opovrženě odmítl s tím, že si tu cenu nezaslouží, protože je „příliš ženský“. Univerzální bylo vždy spojované s mužským pohledem, muž vždycky držel objektiv, a to co napsal, bylo to jediné objektivní.

Tento postoj přijala dokonce řada žen. Byla to jejich strategie, jak si uchovat čest. Marina Cvětajeva třeba říkávala „já nejsem básnířka, já jsem básník.“ Myslím, že je třeba se víc zaposlouchat do ženského hlasu. Pozorněji, s větší pokorou a s větším zájmem. Protože ženský hlas je také hlas univerzální. Jenže starým mužům to jde dost těžko.

Jihočeské divadlo postaví v Českých Budějovicích prozatímní divadlo Jsme 100 let Vaším divadlem

Jihočeské divadlo slaví jubilejní 100. sezonu a při této příležitosti pro své diváky přichystalo několik novinek. Do konce října mohou diváci navštívit jedinečnou interaktivní výstavu ke 100 letům Jihočeského divadla – Kabinet zázraků v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích.

V září se na českobudějovickou Náplavku přesune největší koprodukční projekt v historii českého divadla CAMPQ. Do Budějovic se tak přenese nejen část světové výstavy, kterou mohli diváci vidět v rámci Pražského Quadriennale 2019, ale zejména ojedinělá imerzivní inscenace, kterou si každý divák může prožít zcela po svém.

K jubileu připravujeme také knižní publikaci mapující příběh divadla od samého počátku.

Už 70 let je součástí Jihočeského divadla Malé divadlo profilující se na mladého a dětského diváka. K této příležitosti jsme připravili interaktivní vizuálně-zvukovou instalaci v maringotce po loutkářském rodu Kopeckých. Maringotka Malého divadla prozradí co se stane, když se spojí právě genius loci maringotky po loutkářském rodu Kopeckých, loutky Malého divadla a zvuková technologie simulující 3D prostor. Díky této technologii se divák přenese do zcela svébytného světa, v němž zažije divadelní vzpomínky doslova na vlastní kůži.

Pilířem oslav tohoto výročí bude Divadelní areál Bouda, který v listopadu „vyroste“ na Mariánském náměstí v Českých Budějovicích a divákům nabídne čtyři nové inscenace nazkoušené exkluzivně pro toto místo.

Divadelní areál

BOUDA Naděje pro příštích 100!

Při pohledu do minulosti Jihočeského divadla zjistíme, že jako červená nit se všemi historickými etapami prolíná snaha vybudovat důstojnou divadelní budovu, která od počátku chybí.

Mariánské náměstí je místem, na kterém se již v šedesátých letech minulého století připravovala stavba nového divadla. Při přípravě staveniště došlo dokonce k demolici dvou domů, ale stavba nakonec zahájena nebyla.

Mariánské náměstí od té doby neplní dobře svou funkci veřejného prostoru a je pouze nedostavenou „jizvou“ na kráse Českých Budějovic.

Bouda sehrála v historii českého divadla významnou roli.

Byla sice provizoriem, ale také se stala silným symbolem naděje pro budoucnost. Předznamenávala nejen vznik Národního divadla, ale české divadelní tradice jako takové.

Boudu – jako symbol naděje – si v roce stoletého výročí JD propůjčujeme, abychom mluvili o budoucnosti.

Na prahu druhého století existence Jihočeského divadla se znovu oživila myšlenka na stavbu nové budovy – tentokrát pro divadlo a filharmonii. Pevně věříme, že jednou bude postavena, aby sloužila především vám divákům a posluchačům – občanům Českých Budějovic, Jihočeského kraje a návštěvníkům, kteří sem přijíždí.

Zveme vás do Boudy na naše představení, na silné příběhy, na naději pro příštích 100!

Lukáš Průdek ředitel Jihočeského divadla Hrajeme v Boudě

31. 12. 2019

Dalibor / historicko-romantická opera Zadržitelný vzestup Artura Uie / politická komedie Inscenační porada / taneční show o divadle na divadle Útěk do Egypta přes Království české / sváteční rodinný zážitek Silvestr s Jihočeským divadlem

21. 11. 2019–31. 1. 2020

Maringotka Malého divadla

21. 11.–24. 11. 2019 28. 11.–08. 12. 2019 12. 12.–15. 12. 2019 19. 12.–30. 12. 2019

Vstupenky v prodeji od 1. 7. 2019.

Více informací o výročních akcích naleznete na www.jihoceskedivadlo.cz a www.boudajd.cz

Štěpán Balík Štěpán Balík (1976) emigroval kolem roku 2005 z centra Prahy přes Krakov a sídliště Vltava na Pražské předměstí v Českých Budějovicích. Jelikož náhoda neexistuje, byl jeho krok předznamenán studiem na pražském Gymnáziu Budějovická. Již zde se dopustil prvních textů, a i když je za ně právně odpovědný, intuitivně se cítí více recyklátorem, či dokonce spolurecyklátorem vět, větných frází či samotných slov než autorem. Svědčí o tom série několika pokusů, během nichž bylo dokázáno, že mentální úroveň domnělého autora nedosahuje intelektuální vytříbenosti jeho textů, navíc je nebyl nikdy schopen knižně vydat a jen o tom mluvil. Snad proto se v poslední době také tvrdohlavě upnul na vydání jejich zvukové stopy. Postupně od milostné, často lyricko-epické poezie, zde reprezentované básněmi z nevydané sbírky Madona a stařec, přešel k recyklaci jádra, tzn. jadrné poezii, zde zastoupené básní „na jih na jih na jih“ z nevydané sbírky Jádro v nás.

Jáchym James Binnich

Nika Brunová

16 6

MĚSTO ESEJ

Novosvětská OBJECTS IN MIRROR ARE CLOSER THAN THEY APPEAR hovoříme večer na trampolíně štípající komáři drobný déšť Co ty tam, kurwa koleś, robisz?! hovoříme na asfaltové silničce mezi rybníky Gdzie jedziesz, facet?! hovoříme u stolu obklopeni banány fíky a pomeranči No tak, kurwa, kobieta!

Ze starého světa Jáchym stojí na břehu vlny se k němu přibližují a olizují mu palce Jáchym zvedá hlavu a dívá se do dálky tam někde na druhém břehu je jeho Milenka Sní o ní a neví zda ona sní o něm nebo se jí jen stýská po Evropě

hovoříme v posteli vyčerpáni obklopeni CLEANLINESS PROMOTES HEALTH ALL EMPLOYEES MUST WASH THEIR HANDS BEFORE LEAVING RESTROOM Proszę płacić, řekla automaticky ale nikdo jí nerozuměl WE DON‘T JUST SAY THANK YOU WE “DO” THANK YOU

*** na jih na jih na jih jsme tažní ptáci co stěhujou se za lepším na jih na jih na jih stromy se nám smějou na jih na jih na jih stěna opuštěná knihovnou a prach tak přesný v mezerách

*** Žluté kalhotky s červeným jablíčkem odjely osamocen se vydávám ranní Prahou ještě je šero slunce mi odjelo jdu na mši venku se rozednívá přecházím most vítr věje ohlédnu se a za mnou kupole a v ní za pačesy chycené slunce žluté kalhotky s červeným jablíčkem všechno táhnou k sobě tak snad někdy v Českém Krumlově

POEZIE

13

Současná podoba jihočeské poezie Libor Staněk ll.

Luděk Čertík

Zahlcené prostory Reflektovat obecný rys aktuální jihočeské poezie je s přihlédnutím k jejímu různorodému a pestrému „autorskému podloží“ takřka nemožný úkol. Česká poezie obecně po roce 1989 - ostatně stejně jako celá tuzemská literatura - vstoupila do etapy, kterou můžeme nazvat obdobím chaosu: „Dosud nikdy nebyla česká literatura tak svobodná jako dnes. Ale zůstala už jen sama se sebou (a s hrstkou těch nejvěrnějších čtenářů) v autistické a solipsistické izolaci,“ napsal prorocky již v devadesátých letech spisovatel Jiří Kratochvíl,1 jehož tvrzení bychom ale s odstupem času mohli trochu poupravit.

Oproti devadesátým letům, kdy byla poezie ve zjevném útlumu, disponuje tento druh slovesného umění v současnosti nebývale bohatou a stabilní „tvůrčí základnou“. 2 Tuto kvantitativní básnickou matérii ale přirozeně nemůžeme spojovat vždy s kvalitou, právě naopak. Přesycenost básnického spektra z velkého množství textů a každoročně rostoucí produkce poetických sbírek (zapříčiněná i rozvojem informačních technologií) jednoznačně konstituuje ony „zahlcené prostory“, do kterých chtě/nechtě vstupují i současní jihočeští básníci. Jejich texty jsou pak mnohdy utopeny v chaotické struktuře dalších vydaných děl.

Absence této univerzální platnosti ale v žádném případě neznamená, že z nepřeberné „masy“ textů nelze vydělit kvalitní poezii. „Objevit pozoruhodnou báseň od dosud neznámého autora nikdy nebylo snazší. Utonout v záplavě nicneříkajících slov rozepsaných do veršů rovněž,“ shrnuje trefně výše uvedené básník i literární vědec v jedné osobě Petr Hruška.3 Předkládaný článek tedy nebude všeobsáhlým (a tím pádem i únavným) výčtem jihočeských básníků.

Zajímat nás budou specifičtí autoři, kteří svým dílem, s přihlédnutím k jeho výrazným estetickým atributům, přesahují hranice jihočeského regionu, a jejichž produkci lze časově orámovat do 90. let minulého století s přesahem do toho současného.

KRATOCHVÍL, Jiří. Obnovení chaosu v české literatuře, Literární noviny, č. 47, 1992, s. 1 STEHLÍKOVÁ, Olga - ZEDNÍK, Ladislav. Současná česká poezie. Dostupné online: https://www.czechlit.cz/cz/feature/soucasna-ceska-poezie/ . Vyhledáno 21. srpna 2019. 3 HRUŠKA, Petr. Poezie. In: FIALOVÁ, Alena (ed.). V souřadnicích mnohosti: česká literatura první dekády jednadvacátého století v souvislostech a interpretacích. Praha: Academia, 2014. s. 76.

1

2

14

ESEJ

Jihočeské desatero

Výrazně solitérní je nejen v kontextu jihočeské poezie tvorba Jiřího Staňka (1957), který se v osmdesátých letech usídlil na Strakonicku.

V rámci jeho celého díla je patrné, že Staněk je velmi pracovitým básníkem, pro něhož je psaní takřka každodenním chlebem. Toto obšírné „vypisování“ se promítá do Staňkovy jazykově stylové vrstvy, jejíž rozměr sahá od biblického patosu až ke slangové vulgárnosti.

Autor se nevyhýbá ani nekontrolovatelným řečovým automatismům a sémantickým zákrutům: „KAŽDÁ opravdová / Báseň bolí je krystalky soli / Si sypanými do ran Kříž / Světa na rameni do svalů masa / Své břevno obtiskává až / Krev prosakuje ránou na povrch.“4 Autorovy zlomové poetické knihy jsou Černá (2012) a Blázinecké (2013), především díky autentické sebereflexi drásavé životní situace.

Dalším matadorem na poli jihočeské poezie je básník a prozaik Roman Szpuk (1960), který od roku 1989 žije ve Vimperku a v současné době pracuje jako pozorovatel počasí na Churáňově. Szpuk se do podvědomí čtenářů zapsal již v roce 1983, kdy založil skupinu XXXVI, jež nesla označení „Společenství žité poezie“ a jež se svým manifestem odvolávala na spirituální linii české poezie. Szpukova poezie taktéž míří ke spojnici s věčností, ale děje se tak prostřednictvím otevřené, leckdy až nevraživé přírody, ve které probleskává zmíněné absolutno.

Z přírodní poetiky vychází rovněž tvůrčí činnost prachatického rodáka Radka Štěpánka (1986), jenž se mimo jiné podílí na pravidelném setkání českých a slovenských básníků na zámku Kratochvíle s názvem Děkujeme za Vaše básně. Štěpánek ovšem tradiční chápání přírodní lyriky reviduje a v rámci své tvorby přichází s tzv. environmentální lyrikou, jež je pro český literární prostor dosti netypická. Jejím pomyslným manifestem se stala sbírka Hic sunt homines (2018), ve které se faktická složitost environmentálních problémů dokonale snoubí s neuchopitelnou krásou přírodních dějů: „Ne děti, ne vnuci, já sám přihlížím, / jak současnost překresluje mapy světa. / V korunách borovic rezavými jehlicemi, / na hladinách rybníků zeleným šlemem / jedovatých silnic.“5 Autor lamentuje jako typický environmentální truchlenec a zároveň nenásilně stanovuje těžko slučitelnou rovnováhu mezi estetismem a environmentalismem.

Dvě poslední Štěpánkovy knihy Eroze (2018) a Tání (2019) ovšem tomuto apelativnímu schématu nepodléhají a lze je považovat za ucelené básnické poemy. Četné zastoupení má mezi jihočeskými básníky rovněž poezie čerpající z tradice japonského haiku. Zatímco se jeden z našich nejslavnějších prozaiků Jiří Hájíček (1967) do jeho meditativního hájemství naplno ponořil teprve letos svou sbírkou Muž na pokraji vzplanutí (2019), pro dalšího českobudějovického rodáka Víta Erbana (1974) je tato forma daleko přirozenější a věnuje se jí i ve svých odborných článcích. Erbanova kniha krátkých trojverší ve stylu haiku Hora a obzor (2009) se projevuje obrazovou kondenzovaností a úsporným minimalismem, leckdy se připodobňujícího k angloamerické tradici imaginistů. Název Erbanovy knihy odkazuje k monumentálním přírodním úkazům, které se v básních vyskytují mimo jiné po boku ústředních slov sbírky: slunce, obloha nebo nebe. V jedné básni tedy můžeme číst: „Hora a obzor / daleká tvář nebo hlas / cestou návratu,“6 a přitom na malém prostoru pociťovat signifikantní prostorovost Erbanových veršů jdoucí dál za hranice textu.

Další výraznou básnickou individualitou, stojící ovšem jaksi na periferii kritického zájmu, je Jan Frolík (1948), rodák z Kardašovy Řečice.

Frolíkova stěžejní sbírka Útěcha z ornitologie (2014) je charakteristická „vzdušnou metaforikou“ ptactva. Autor, jenž rovněž skrze své verše aktualizuje formu haiku, zaostřuje pohledy na zdomácnělé

i cizorodé ptáky, aniž by je zbavoval jejich metaforické prchavosti: „Než hrdlička se snesla k dláždění / sklidil jsem světlo mezi větvemi.“7 Důležitým motivem autorova díla je taktéž ironie a sarkasmus, který i v „nepoetických“ místech dokáže probudit existenci každodenních lidských dramat.

Své zastoupení mají v jihočeské poezii přirozeně i básnířky. Za nejvýraznější (obě působí v Českých Budějovicích) lze považovat nekonvenční a ironicky glosátorské verše Kateřiny Bolechové (1966) či básně Marcely Pátkové Linhartové (1980), tematizující otázku ženství a s ní akcentovanou intimitu. Ta bohužel především v debutové sbírce Bylas u toho (2006) sklouzává ke zbytečně ornamentální infantilnosti: „Svítání falešné jako orgasmus ženy. / Nedosouloženo až na okraj / Pohlavní strofy. Ale byla láska to hlavní, / Na co se ptal?

Co ještě o ženě…“ Z nejmladší generace pak rozhodně stojí za pozornost sledovat poetiku Šimona Leitgeba (1996). Budějovický básník prorazil již svou debutovou sbírkou Mezi Náma (2017), v níž čerpá z civilně laděných a syrových nálad zachycujících řadu tragikomických mikroportrétů.

STANĚK, Jiří. Černá. Praha: Art et Fact 2012. s. 28. 5 ŠTĚPÁNEK, Radek: Hic sunt homines. Brno: Masarykova univerzita 2018, s. 36. 6 ERBAN, Vít. Hora a obzor. Praha: Malá Skála 2009. s. 24. 7 FROLÍK, Jan – FÄRBER, Vratislav (ed.). Útěcha z ornitologie: básně 1995-2010. Praha: Fra, 2012. s. 20. 8 PÁTKOVÁ LINHARTOVÁ, Marcela.

Bylas u toho. Brno: Host 2006. s. 27.

Hledání ztraceného ráje V celkovém průřezu uvedeného vzorku básníků nelze v rámci jejich intersubjektivní identity vystopovat jasný stmelující tematický prvek.

Jihočeská poezie se na tomto pozadí jeví jako nesourodá a homogenní veličina s výraznými básnickými individualitami. V tvorbě hned několika básníků (Frolík, Štěpánek, Szpuk, Erban) však lze vysledovat frekventovaný motiv jakéhosi „sestupu“ do přírody, ve které se umělec transformuje v zasvěcence nalézajícího novou noetickou hloubku prostoru a času. „Divočina ve svém významu dobrodružného místa s tajemstvím ustupuje a mění se v topos symbolizující vzdálení a zbloudění individua a civilizace od sebe samých, v místo, kde individuum objevuje a luští fragmenty starého světa, ztraceného ráje.“9 Asi nikoho nepřekvapí, že onen Hodrové ztracený ráj je pro zmiňované básníky divoké prostředí Šumavy. Za výrazový protipól těchto poetik pak můžeme považovat sugestivní básnění Staňka, stejně jako osobně angažovanou zpověď Kateřiny Bolechové či emotivní linii Pátkové. Ty soustředí jádro své výpovědi dostředivě - k lyrickému ,,já“, či k reflexi samotného jazyka.

4

HODROVÁ, Daniela. Místa s tajemstvím: kapitoly z literární topologie. Praha: Koniasch Latin Press 1994. s. 140.

9

ESEJ

15

Chvála řeči vázané Zdeněk Brdek

Kdybychom si udělali průzkum veřejného mínění, v jehož rámci bychom zjišťovali, co je podle lidí poezie, myslím, že bychom dostali definici ve stylu: Poezie je text na nestejně dlouhých řádcích, kde se objevuje rým. Aniž bych přeceňoval všeobecné společenské představy, v tomto konkrétním případě s ní poměrně souzním.

Chceme-li poznat nějakou věc (v širokém slova smyslu), je vždy poučné podívat se na její historii. Protože vše na tomto našem světě, v němž vládne čas, má nějaký svůj počátek, vývoj a zánik. Také to, čemu dnes říkáme poezie, vzniklo v určité době jistým způsobem a následně se vyvíjelo až do dnešních dnů. Nejde o žádnou neměnnou samozřejmost.

V antice, kterou lze považovat za kolébku evropské civilizace, bychom poezii v tom smyslu, jak jí rozumíme dnes, hledali marně. Její zárodky totiž byly součástí komplexní rituální situace, v níž se propojovalo mluvené či zpívané slovo, hudba, tanec a divadlo. Z našeho pohledu se jednalo o jakýsi performativní „gesamtkunstwerk“, v němž se docilovalo působnosti prostřednictvím souhry různých uměleckých disciplín. Celá akce navíc měla magickou funkci, jejím účelem bylo komunikovat s bohy – naklonit si je, požádat o odpuštění nebo se rozloučit se zemřelým. Řeč rituálů i další mluvené projevy, které usilovaly o větší působivost, se opíraly o rytmus a další zvukové kvality promluvy, neboť díky nim docházelo k umocnění obřadů a také k lepší zapamatovatelnosti. V dobách před masivním rozšíření gramotnosti a dostupnosti psaného textu tak řeč musela více než dnes využívat svůj akustický rozměr. Po starověkém Řecku se potulovali rapsódi, kteří se předháněli v tom, kdo zarecituje úryvky z Homérových eposů přitažlivějším způsobem, ve středověku se přednášely hrdinské básnické skladby, dvorská či milostná lyrika a takový Shakespeare ve svých divadelních hrách také hojně využíval verše. Až od pozdního novověku se pro vnímání poezie postupně začal stanovovat úzus tichého soukromého čtení, do té doby dominovala její mluvená podoba využívající hudební kvality jazyka (rytmus, melodie, zvukové shody nebo kontrasty).

Takto vznikla mohutná tradice vázané řeči, tedy takového uspořádání slov, jež respektuje metrická pravidla odvozená z akustických vlastností jednotlivých jazyků a často využívá rým na konci řádek.

16

ESEJ

Starořecká váza s vyobrazením rapsóda

V 19. století dosáhla tato tradice svého vrcholu ve formálně vybroušených verších, aby nakonec byla díky francouzským symbolistům obohacena o vynález volného verše. Ten má samozřejmě také určité metrické kvality, ale tím, že záměrně nevyužívá rým a další prozodické prostředky (pravidelný rytmus či počet slabik), se více blíží běžně mluvené řeči.

Ve 20. století se volný verš prosazoval stále důrazněji, až se stal naprosto běžným, čímž vytvořil novou normu. V okamžiku svého zrodu fungoval jako ozvláštnění, dnes, kdy drtivá většina vznikajících básní využívá volný verš, se naopak vázaný verš jeví jako cosi výjimečného. Jistě, vtěsnávat významy do mantinelů prozodických regulí je složitější a namáhavější. Navíc není snadné přidat k oné předlouhé tradici vázané řeči něco originálního. Ale právě odvaha a schopnost nově se popasovat s danými pravidly hry je přeci projevem kreativity, kterou u umělců oceňujeme. Ne že bych zavrhoval texty psané volným veršem, to by bylo hloupé a připravil bych se o řadu silných estetických zážitků – mému vkusu však lépe vyhovuje vázaná řeč. Její hra s očekáváním (naplnění, porušení, variace), posilování významové roviny akustickým vyzněním a celkové rozehrání hudebních kvalit obohacuje mou četbu o jednu podstatnou vrstvu.

A soudě podle současné obliby takových podob poezie, které akcentují zvukové působení jazyka (slam poetry, rap), mohlo by v 21. století dojít k renesanci vázané řeči. Možná se v postapokalyptické budoucnosti (podobně jako v prehistorické minulosti) bude nějaký novodobý šaman přimlouvat u vyšší autority za zbytky lidstva pomocí zaříkání v pravidelných verších.

Básníci v Americe Vybral a přeložil: Luděk Čertík Fotografie: Nika Brunová

PŘEKLADOVÁ POEZIE

17

Marci Calabretta Cancio-Bello Mladá básnířka s jihokorejskými kořeny, žije na Floridě. Je autorkou smyslové, na detaily bohaté moderní lyriky – její verše překypují vůněmi, hmatatelnem, živočišností. Osobitě elegickou, jaksi zamženou náladou (opakující se obrazy kouře, popelu a ohně, prolínání světa živých a mrtvých, četné mytologické motivy) připomíná vrcholná díla asijské kinematografie (Tsai Ming-liang, Wong Kar-wai). Ústředním tématem je zkušenost migranta, pocit ztráty, truchlení. Zvolená báseň pochází z autorčiny druhé sbírky Hour of the Ox (2016). Ta se odehrává v matriarchálním společenství lovkyní perel na jihokorejském ostrově Čedžu a vedle básní psaných volným veršem obsahuje i klasické formy jako sonet, sestina či sidžo, korejskou obdobu japonského haiku.

Přísaha Tu noc, kdy porodila, neměli srnčíci stání.

Ze všeho nejdřív ale, přísaha.

Mlha splývala z horských úbočí jako chobotnice, lenivě, svazčité úponky za sebou trousily navlhlé stopy a skalnaté výběžky vábily svou ploskostí ke zbožnostem.

Sráz. S tváří nízko nad zemí, tělo jakoby podťaté věkem či bázní, složila náklad ženšenu a vína na horská ramena posetá skvrnami jako kolouší hřbet.

Cokoliv prý od bohů žádala, řekli, musí být také navráceno.

Požehnán buď syn, jenž rozevírá lůno.

V hodině buvola rozlila víno k nohám vlastního děda, boha plodnosti a kamení, a navrch polkla vrchovatou lžíci rýže a čaje, přísahu propustnou jako skála a stín.

Mlha dál hořela cestou ze svahu, když ve svém břiše pocítila tlukoucího kolibříka.

Až s odstupem se rozpomněla, že za noci, kdy porodila, jiskřili srnčíci v měsíčním svitu jako drobní, pasoucí se duchové.

Jméno Když Eva kráčela mezi zvířaty a rozdávala jména— slavík, káně páskované, krab houslista, daněk skvrnitý— zdalipak si přála, napadá mě, dočkat se někdy odpovědi a s pohledem vpitým do oněch propastných očích, zašeptala: Pojmenuj mě, pojmenuj.

V očekávání Obloha se bělá listopadovými zuby a vzduch je popel a dým z dříví na podpal.

Zášleh barev z umírajícího stromu, nákladní vlak svištící skrz, a támhle, to jsem já, postávám v trávě uchystané na zimu a pozoruji psa, jak vzdoruje ledovému listí. Z téhle dálky jsem docela drobná, pouhý sloupek v oplocení, cesmínová houština.

O notný kus dál, za lomozem přejezdu, paběrkují klisny, co zbylo ze zelenající se pastviny a několik odstavčat vyhazuje zadníma nohama - patří jim tatáž obloha, bílá a vypjatá do stran jako pokojný prapor příměří.

Za řadou vzdálenějších farem je naše klisna, břicho vyboulené nenarozeným hříbětem, nebo jeho ideou. Jsme v Kentucky na sklonku podzimu a každá klisna toho způsobilá očekává možného favorita příští dostihové sázky. Ta naše, srst zhutnělou šlemem roku, se sklání k černému ohradníku a tenhle obraz ve mně roste do šíře. Jak mé vlastní tělo, prázdné a zbavené tajemství, rozpoznává její tíhu a přitom tuší, že jsme všichni k čemusi předurčeni.

Ada Limón Básnířka americko-mexického původu, autorka pěti básnických sbírek. Jedna z předních představitelek intimní, ženské, emancipační větve americké poezie – mnohé její básně připomenou tvorbu kríkské hudebnice a básnířky Joy Harjo (She Had Some Horses, Crazy Brave) či Mary Oliver (A Thousand Mornings, Upstream a další). V jejích verších se snoubí osobní prožitek s univerzálním přesahem a výraznou citlivostí k přírodnímu světu (převládají venkovské obrazy ze státu Kentucky a věčně prosluněné Kalifornie, autorčiných domovských krajů).

Limón své básně píše s přesvědčením, že poezie by měla být určena všem, nejen druhým básníkům – k experimentování s formou se tudíž staví zdrženlivě.

Uvedené básně pocházejí z vysoce hodnocené sbírky The Carrying (2018), za níž Limón letos na jaře obdržela prestižní National Book Critics Circle Award.

UMĚNÍ

13

Danez Smith

poznámka k tělu tvé tělo stále tvým tělem tvé paže stále křídlem tvá ústa stále zbraní ty žalostný, chybující ptáku máš všechno potřebné k tomu být hrdinou nezachraňuj svět, zachraň sebe modlíš se až příliš & modlíš se až příliš když modlitba nezabírá:

tanči, vznes se, vystřel

tohle je tvá nejtěžší scéna když očekáváš, že tahle truchlohra brzy skončí ale ty žiješ

ach, žiješ

s každým probuzením burcuješ mrtvé cokoliv činíš, toť zázrak

modlitbička dej, ať ustane zmar ať objeví med kde dříve dštila krev ať vstoupí do lví klece & najde v ní šeříkový lán ať toto zhojí všechny rány & pokud ne nech to plout

Elektrizující básník narozený v Minnesotě, výrazný představitel soudobé černošské a queer poezie, zakládající člen literární skupiny Dark Noise Collective. Hlavní témata: tělesnost, sexualita a formy rasově motivované brutality. Smithova poezie uhrane svou explicitností, smyslností, spádem, stejně tak ale klukovskou rozverností a medově hebkou spiritualitou (nejedna báseň svým pojetím připomene modlitbu, gospel, žalm). Jazyk Smithových básní hojně čerpá z populární kultury (v řadě z nich nalezneme odkazy na písňové texty od Beyoncé či filmy Quentina Tarantina), ale i pouličního slangu a světa sociálních sítí. Je autorem oceňovaných sbírek [insert] Boy (2014) a Don’t Call Us Dead (2017).

Z druhé jmenované pocházejí vybrané básně.

Žít Žít znamená milovat, přikazuje velká kniha.

Avšak láska sama nestačí— srdce potřebuje špetku pošetilosti!

Pro naše dítě skládám z novin klaunskou čepici a před Soňou předstírám, že jsem největší básník a ona, že je stále naživu— má Soňa, její příběhy a nohy obdařené výmluvností, její nohy a příběhy, jež pootvírají další příběhy.

(Mlč, když se líbáme!)

Vidím sám sebe—žlutý pršiplášť, obložený chléb, kousek rajčete mezi zuby, zdvihám naši nemluvnou Anušku k obloze— (Starý blázne, mohla se mi žena vysmát) a zatímco zpívám, zkrápí

Galyin přípitek Na tvůj hlas, tajuplnou ctnost, na šestadvacet kostí v jediném chodidle, čtvero rozměrů dechu, na borovici, sekvojovec, kapradinu, mátu, na hyacint a zvonkokvětou lilii,

mé čelo a ramena dětskou močí!

na přednostova oslíka s provazem kolem šíje na vůni citronů a chlapce, který slavnostně močí po stromech. Žehnej každé pozemské věci, dokud nesejde stářím, dokud každé nezkrotné srdce nepřizná: Klamalo jsem samo sebe,

a přesto milovalo—a co jsem milovalo, zapomínám, co zapomínám, přineslo slávu mým cestám, k tobě, Pane, stoupalo jsem, seč stačila mi odvaha.

Ilya Kaminsky Světově uznávaný básník, překladatel, literární kritik a vysokoškolský pedagog ukrajinského původu (narozen v Oděse). Již zralá prvotina Dancing in Odessa (2004) vynesla Kaminskému široké uznání napříč básnickou a literárně-kritickou obcí. Uvedené básně pocházejí z Kaminského nejnovější sbírky Deaf Republic (2019), epického cyklu básní z fiktivní východoevropské země, jejíž obyvatelé zakoušejí hrůzy vojenské okupace. V té se Kaminskému mistrným způsobem daří postihnout všechny myslitelné odstíny lidské existence – od čirého děsu z neodůvodněného násilí po něhu a starostlivost rodičovství. Sbírka je formálně i obsahově silně ovlivněna autorovou nedoslýchavostí.

anketa Veronika Veberová literární vědkyně na mateřské

Proč podle tebe poezii číst, proč se jí dnes zabývat?

Není nutné poezii číst a ani se jí zabývat. Někdo ji však ke svému životu potřebuje, je způsobem jeho vnímání světa. Nutností se to stává v případě, že člověk literaturu studuje, pak je třeba, aby jí rozuměl alespoň teoreticky. Pro žáky středních škol je dobré se s ní seznámit jako se součástí naší kulturní historie a pak je na jednotlivcích, zda ji nadále budou vyhledávat, nebo se jí raději vyhnou.

Je něco, co v české poezii postrádáš? Českou poezii mám ráda takovou, jaká je. Co v ní není, to v ní nehledám.

Jak se podle tebe pozná dobrá a špatná poezie?

Na to není žádný konkrétní návod, každý má rád něco jiného a každý ji posuzuje z jiného úhlu pohledu. Pro mě je zásadní, jestli verše, které čtu, zanechávají uvnitř nějaké chvění. Je to podobné jako s vínem, některé mi chutná, ale vlastně ho nedokážu moc popsat. I poezie musí „chutnat“, navozovat jinou sféru vnímání, v níž není vždy třeba vysvětlovat. Proto se také poezie tak těžko interpretuje a často s ní bývá na seminářích problém.

Vzpomeneš si na nějaké verše, které jste se učili ve škole nazpaměť?

Vzpomínám si třeba na Puškinovu báseň Vězeň: „V mé kobce je temno a zatuchlý vzduch/ a nádherný orel můj tesklivý druh…“ Nebo na verše Máchovy: „Vy, jenž dalekosáhlým během svým,/ co ramenem tajemným zemi objímáte,/ vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe…“ Myslím, že romantická poezie je pro žáky pořád chytlavá, protože puberta je často takové rozervaně romantické období…

Ke kterým básníkům či básnířkám se vracíš a co tě na nich baví?

Vracím se k Holanovi, Hrubínovi, Halasovi, Zahradníčkovi, protože jejich poezie vznikala po celý jejich život, takže dokáže postihnout různá životní období. Ať je čtu ve dvaceti, třiceti či čtyřiceti, pořád ve mně jejich poezie rezonuje a naplňuje mě.

Oslovují tě „moderní“ podoby poezie jako slam poetry nebo rap?

Možná by mě i oslovovaly, ale momentálně nemám časové možnosti, abych se nějakého čtení účastnila. Ale těším se na to, až to přijde… Myslím, že se mi to bude líbit. Občas si pustím nějakou rapovou písničku v autě a je to pro mě nabíjející (a dítě mi u toho vždycky pohodově usne).

Radek Štěpánek básník, redaktor, rybář

Proč podle tebe poezii číst, proč se jí dnes zabývat?

Podle mě je to jednoznačné: vše kolem nás se zrychluje, odtrhává od reality, homogenizuje. Poezie nabízí možnost, jak se tomuto procesu vzepřít. I proto ji čte možná méně lidí než dříve, i proto je pro mnohé asi těžké jí porozumět: vyžaduje dostatek času, prostor pro práci se slovem a se sebou samým, prostor pro rozšiřování vědomí v době automatizace. Poezie nabízí možnost zastavení, hlubokého prožitku, jiných způsobů komunikace. Myslím si, že poezie je třeba, možná i více než kdy jindy.

Je něco, co v české poezii postrádáš?

Z mého pohledu je dobře, že se česká poezie znovu posouvá od popisu vnitřních mikrosvětů a všedních dní k něčemu většímu, něčemu, co nás přesahuje, že nabírá na odvaze a začíná otevírat nová témata. Je to důkaz, že česká poezie je živá a podle mě rozhodně nezažívá období úpadku, spíše naopak.

Jak se podle tebe pozná dobrá a špatná poezie?

Podle mého není špatná a dobrá poezie, buď prostě je poezie, a nebo není. Pro mě osobně dělá poezii důraz na sílu slova a obrazu a práce s nimi, chvíle, kdy poznám, jak moc autorovi záleží na tom, co říká. A chvíle, kdy vím, že nezáleží na tom, co si myslí, ale co opravdu sděluje nám ostatním, čtenářům. Mám rád, když má text přesah. Text je zrcadlo autora – a mrzí mě, když jsou autor i jeho text příliš prvoplánoví, případně sebestřední.

Vzpomeneš si na nějaké verše, které jste se učili ve škole nazpaměť?

Osobně jsem se v době gymnaziálních studií učil nazpaměť některé sonety od Shakespeara a pak texty od Krchovského, Ivana Martina Jirouse, Pavla Zajíčka a dalších undergroundových básníků, kteří mnou v té době rezonovali nejsilněji. Až později jsem se sám jaksi ztišil a objevil krásy třeba Biebla nebo Hrubína, kteří mi zůstali dodnes bližší, stejně jako ten Shakespeare. Jinak jsme se učili samozřejmě části Máje, což je skvělé. Na další si moc nevzpomínám.

Ke kterým básníkům či básnířkám se vracíš a co tě na nich baví?

Postupně se pořád vracím a nacházím něco nového u spousty autorů, bylo by těžké tady všechny vypisovat. U některých mě baví i to, že mě vůbec nebaví a že jsou pro mě jen těžko uchopitelní, například Ezra Pound. Řekl bych, že kolem nich pořád tančím a kroužím, někdy se jich dotknu, jindy jsou úplně nedotknutelní. I proto je podle mě důležité se vracet.

Oslovují tě „moderní“ podoby poezie jako slam poetry nebo rap?

Moc ne, nerozumím tomu, nevyhledávám je. Ale když jsem viděl na letenské pláni jízdu Tukana a Anatola Svahilce, bavilo mě to hodně.

Myslím si, že je velký rozdíl mezi slamery, rappery a básníky. Tím ale neříkám, že jedni jsou horší a jedni lepší. Jemné nuance poezie, kterou mám rád, asi slameři nebo rappeři vystihnout neumí, stejně jako by básník asi tak dobře nepobavil stotisícový dav. Je dobře, když každý dělá, co umí a snaží se to dělat co nejlépe.

Lukáš Senft

esejista, básník, redaktor časopisu Tvar Proč podle tebe poezii číst, proč se jí dnes zabývat?

Dobrou poezii má smysl vnímat „doslovně“. Pokud básník nebo básnířka napíše – například –, že les je chrám, že chce místo filosofů tiché pastýře a že ticho padá z chodidel lidí, pak chci věřit, že mezi stromy je skutečně cosi z posvátnosti katedrál, že pastevci vědí víc než fakultní myslitelé a že ticho se může odlamovat při každém kroku. Nejedná se o pouhá přirovnání, pentličky na nudný svět. Verš může být v určitých okamžicích ta nejpřesnější deskripce reality. Přesnější než jakýkoli vědecký traktát, matematický vzorec či softwarový model. Poezie umí vychýlit iluzi, že život lze buď vědecky rozpitvat, nebo bez zájmu dožít. Vrací do reality tajemství, násobí ji, navrací důstojnost časoprostoru a jeho obyvatelům – osvobozuje je. Věda totiž dokáže kupříkladu kompletně popsat genom určitého tvora, ale pro poezii není život nositele takového genomu nikdy hotov a kompletně vyčerpán.

Je něco, co v české poezii postrádáš?

Občas mi v české poezii chybí vědomí, že člověk je obyvatel planety, světa, kosmu, nikoli jen vlastník malého života na českém předměstí. Vadí mi monotónní čechrání „každodennosti“, narcismus vydávaný za civilnost. Ale to je už spíše vedlejší trend – obecně česká poezie tepe životem.

Vzpomeneš si na nějaké verše, které jste se učili ve škole nazpaměť?

Kromě všelijakých „král Karel s Buškem z Velhartic“ a „jak je ta vesna děsná, jezevce budí ze sna“ si vybavuji především kramářsko-baladickou Kytici, otřesné a fascinující sloky, krváky z „lidového“ podvědomí. Poslední dobou si ale připomínám verše, které se ve škole učila má babička a které mi recitovala. Ta báseň začíná větou „Bouří to dnes bouří sázavskými lesy...“ a při současném umírání hvozdů mi ta slova bezděky znějí hlavou.

Ke kterým básníkům či básnířkám se vracíš a co tě na nich baví?

Robinson Jeffers, básník s tváří mořské skály. Dokázal vnímat krajinu jako dějiště dramat, nikoli jako estetickou kulisu, zvířata, rostliny, lesy, moře a hory pro něj byly svébytnými aktéry. V jeho básních je svět reálný jako ledová vlna, plastický, neukecaný, v lesích nalezl čas cyklický, snad až geologický, a také řeč, která přesahuje slova.

Oslovují tě „moderní“ podoby poezie jako slam poetry nebo rap?

Rap umí být intenzivní sestrou poezie, i když s odlišnou dynamikou a slovníkem. Dokáže být surreálný i sociální, nařvaný i něžný, viz například: Kendrick Lamar, Kate Tempest nebo Childish Gambino.

Jiří Zemánek

historik umění, překladatel a kulturní aktivista Proč podle tebe poezii číst, proč se jí dnes zabývat?

Poezie tak, jak ji sám chápu, má potenciál nás otevírat důvěrné vzájemnosti se světem kolem nás, učí nás mu naslouchat, vnímat jeho enigmatickou řeč, oslovovat ho a milovat. Podle mě je v poezii skryt klíč k tomu, jak bychom se dnes mohli posunout k novému příběhu spolubytí nejen mezi sebou navzájem, ale především s více než lidskou zemí kolem nás a vnímat ji znovu jako živou a oduševnělou. Jak bychom prostě mohli svět učinit lepším místem pro život. Proto se s přáteli zabývám projektem „cesty poezie“. Země dnes potřebuje slyšet naše písně, slyšet náš hlas …

Je něco, co v české poezii postrádáš? Česká poezie má asi intimnější charakter a nemá tak „široký dech“, který do sebe dokáže pojmout větší svět, jak to nacházíme například v poezii některých amerických básníků, jako byli Walt Whitman nebo Robinson Jeffers. Ale nemohu říct, že bych v české poezii tuto polohu nějak postrádal, nacházím ji prostě jinde; navíc do té míry naši nejsoučasnější poezii ani neznám.

Jak se podle tebe pozná dobrá a špatná poezie?

Myslím, že zásadní v poezii je autenticita výpovědi, nebo, jak říkal František Halas, charakter. Žádná umělecká formální rutina či bravura ho nenahradí. Za poezií musí být život, v němž jde v jistém smyslu o všechno. Proto mě vždy zajímali básníci jako František Halas, Vladimír Holan, Jiří Orten, Robinson Jeffers, Dylan Thomas a samozřejmě Karel Hynek Mácha.

Vzpomeneš si na nějaké verše, které jste se učili ve škole nazpaměť?

Samotná výuka literatury na škole ve mně vztah k poezii neprobudila.

Vzpomínám si ale na svůj objev poezie Robinsona Jefferse v městské knihovně v Jeseníku ve svých čtrnácti, na své přátelství s profesorem matematiky panem Floriánem na gymnáziu, s nímž jsem si vyměňoval knížky prokletých básníků a na literární časopis Opium, který jsem založil s kamarádem. Z veršů z té doby si vybavuju Jeffersovy: „Pokud jde o nás, musíme odvrátit mysl od sebe samých, musíme trochu odlidštit svá hlediska a najít sebejistotu jako skála a oceán, z nichž jsme byli uděláni“ (Mys Karmel).

Ke kterým básníkům či básnířkám se vracíš a co tě na nich baví?

Stále se vracím k Robinsonu Jeffersovi, jehož poezie inhumanismu je dnes podle mě aktuálnější než kdy jindy; k poezii a textům Garyho Snydera. Miluju unanimistické básně Charlese Vildraca, jak je přeložil Vladimír Holan, poezii Rainera Marii Rilkeho a samozřejmě svatou trojici Mácha–Holan–Halas.

Oslovují tě „moderní“ podoby poezie jako slam poetry nebo rap?

Ano, zajímá mě orální podoba poezie, poezie bezprostředně vytvářená v reakci na okolí. Filosof David Abram upozorňuje v této souvislosti na význam toho, jakým způsobem mluvíme. Tvrdí, že náš nejhlubší záměr je pociťovatelný v kadenci, rytmu a melodii naší řeči, o níž bychom měli proto pečovat a mluvit jako vnímavá cítící tělesná stvoření k jiným tělesným stvořením, ať už jsou to lidé, zvířata nebo skály.

Where Have All The Great Leaders Gone?

Tom Czaban

The Nation, Royal Albert Hall

It is widely accepted that we have some terrible world leaders right now. From posting thoughtless tweets, to lying to get to power, to using their position to increase personal wealth—is it any wonder people have lost faith in the political system?

24

FEJETON

Then again, perhaps this is nothing new—as one of my friends recently remarked: “Politicians have always lied but now they’re not bothering to hide it. Lying has become the new normal and we’re expected to accept it.”

Previous politicians are partly to blame for ushering in this new generation of leaders. For years they have been avoiding questions and using stock phrases like irritating middle managers. This has paved the way for new politicians to gain power by positioning themselves as ‘straight-shooters’ and ‘of the people’. In reality they are no more genuine than those who came before—at best we can say they are authentically inauthentic (“Yeah, I lied. So what?”).

Sadly, it also seems these politicians have forgotten a leader’s role is about more than just making big decisions. A by-product of holding a position of power is that you become a role model. So when our leaders are motivated only by personal gain it’s hardly surprising that the general climate becomes more selfish.

However, the good news is that we still have the power to reject these leaders in our day-to-day lives. By using them as models of what we don’t want, we can turn this into the motivation to inspire positive change. How can we do this? Let me explain…

Firstly, we can think about the leadership roles we inhabit in our own lives. You may not be president of a country, but with a little contemplation I’m sure you’ll find at least one area in which you’re considered a leader. You might be a parent, a teacher, the captain of a football club, or run a team of staff. Even if you can’t pinpoint a position, you still need to be a strong leader in order to shepherd your own life in the right direction.

The next step is to decide on the traits you believe a great leader ought to have. How about compassionate? Moral? Courageous?

Determined? Decisive? Positive? Patient? Fair? Think about the qualities that resonate with you and note them down. Once you have a list you’re happy with, your task is to develop these traits within yourself and bring them to your own leadership position. If you’re anything like me, you’ll soon find it’s very difficult to be all of the things on your list at once. But if you persist you’ll begin to see incremental improvements in some of your behaviours.

The result of embarking on this process is twofold. Firstly it reminds us that we’re all flawed—which is why great leaders are anomalies rather than the norm. Secondly, by working on ourselves we begin to realise that although we cannot single-handedly change the political system, we do have the power to alter our own behaviour— and by projecting those positive changes outward we CAN influence the world around us.

Don’t get me wrong: I’m as guilty as the next person of sitting around complaining about politicians (you read the first part of this article, right?). But recently I’ve begun to realise that we’re not as powerless as we think. If we’re honest with ourselves do we really lack agency? Or is it just more comfortable to play the angry victim than make the effort to change?

A second way to reject today’s world leaders is by finding and following leaders we admire. This is more attainable now than ever before—the internet has given us unprecedented access to thousands of leaders from around the globe. On my current list are Jordan Peterson (a professor of psychology who teaches the importance of taking responsibility for our own lives), Eckhart Tolle (an academic turned spiritual leader who reminds us there are

more important things than money and power), and Simon Sinek (a motivational speaker who is inspiring a new value-driven generation of leaders).

I’m not suggesting you follow the same leaders as me; some of them may not be for you. Feel free to reject or accept them as you please—it really doesn’t matter. The point is not who you choose but the realisation that there are thousands of great leaders out there just waiting for you to find them.

None of this is easy, changing old habits never is. It will cost you time, energy, and some soul searching along the way. But stop complaining about today’s leaders and it will free up the physical and mental space this work demands. It sounds daunting, but it really needn’t be. Starting is as simple as realising that where have all the great leaders gone? is the wrong kind of question to ask.

Instead let’s ask ourselves better questions—such as: who will I choose as my leaders? And how can I be more like the leaders I wish were in charge?

BUDĚJCKÝ 4KY: Hospůdka U Bursona Ricardo Picante, Cyril Nováček

Milý čtenáři, milá čtenářko, po prázdninové odmlce se ti do rukou dostal další výtisk osvěžujícího občasníku Milk (takový to divný „a“) Honey. Jistě jste během letních dnů zažili nejrůznější dobrodružství, ať už v podobě vyndávání čmelíků nebo klíšťat ze svých hýždí, cachtání se na Makarské či návštěvy jednoho z hudebně lobotomických festivalů konaných na českých hradech.

K nám byl osud také milostiv a v našich diářích jsme si mezi venčením a předváděním hadrů Ed Hardy našli skulinku a vydali se pro vás bádat až na samotný kraj Budějc – do Rožnova. Ano, přesně do toho místa, kam se většina z vás nikdy neodvážila a kde končí země a voda přepadává přes okraj kamsi do hlubin. A na tomto konci světa svítí jako maják cedule, která už desetiletí dává objevitelům a zbloudilcům tušit, že mají poslední možnost svlažit hrdlo před tím, než vstoupí do neznáma. A protože jsme vyrůstali v době, kdy se knihy tiskly ještě na papír a slovo „internet“ působilo jako zjevení v některém z děl Julese Vernea, tato destinace se pro nás stala výzvou jako ústí řeky Zambezi pro doktora Livingstonea.

Sluší se podotknout, že hospoda před nějakou dobou změnila provozovatele a toho původního vystřídal pan Tanzer. Mírně shrbený chlapík neurčitého věku, který před Bursonem vařil a piva točil ve sportovním areálu Lokotka v Suchém Vrbném. Pokud jste někdy tamní základnu navštívili, jistě nám dáte za pravdu v tom, že jeho kuchyně si co do chuti nebo velikosti porcí nezadala s uměním našich babiček. Lokotka byla snad jediným místem, kde jste si řekli o 4 knedlíky a dostali jich 8, a běda pokud jste je s omáčkou přetékající talíř nesnědli všechny. To se pan Tanzer fakt nasral. Bohužel se po čase cholesterolmetr začal vytáčet do červených čísel a s lítostí jsme museli hledat jiné stravovací zařízení. Na tyto časy však s občasným cuknutím u žlučníku a láskou vzpomínáme dodnes. I to byl jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli barda vysokokalorické gastronomie navštívit na jeho nové adrese.

26

MĚSTO

Lidická 269

Zkouška sportovních znalostí

Černá věž ukazuje 33 minut a 24 sekund po 18. hodině a my stojíme před výzvou dnešního večera. Hlavou se nám honí otázky typu, jak se panu Vítovi daří a co EET a nedostaneme do držky, když si dáme jen 5 piv místo 6? S napětím vcházíme do venkovní části, chcete-li předzahrádky, která nabízí hostům výhled do ulice skrze dřevěné plaňky, fortelné stoly a lavice na zámkové dlažbě a hlavně hroznové víno linoucí se po celém obvodu, které dává vzpomenout na časy, kdy jste se jako malí proháněli kolem vinného sklípku jednoho ze 145 moravských strýců, jenž mohl za to, že vás rodiče následující den nevzali do aquaparku. Rodiče totiž trochu blinkali a v té době navíc žádné aquaparky u nás nebyly.

I když kalendář ukazuje srpen, teploty dnešního večera spíše evokují pozdní září. Někdo by to mohl nazvat hazardem se zdravím, ale my se i přes absenci softshellové bundy a obuv značky Merrell rozhodneme zůstat venku. Zkušeným okem chmelových poutníků mapujeme prostor. Za normálních okolností bychom zvolili prázdný stůl, ale dnes ne. Dnešek je pro nás malým svátkem a my chceme naším optimismem otravovat další hosty. Za oběti si vybíráme tři muže v rozmezí věků 40–65. Tato věková skupina zná totiž většinu odpovědí na nejpalčivější otázky – a debaty o tom, zda je lepší Hilfiger nebo Zara, přenechává hipsterským kryptogayům ucucávajícím sojové latéčko ve Starbucks. Zaplaťpánbůh!

Panstvo u stolu hezky jihočesky fandí Plzni a my netrháme partu a objednáváme Prazdroje. Místní vladař, pan Tanzer, o plzeňský mok očividně vhodně pečuje a čepování má v paži, protože už první doušky naše papily těší převelice. Pivo je akorát nachlazené a živé, pěna hustá, ukrývající ten pravý západočeský říz. Navíc je za pětatřicet peněz, a co si budeme povídat, tahle cenovka je oproti centru města signem pravěku. Cesta do pravěku pomocí bicyklu a skejtu nás zmohla tak, že po chvilce objednáváme další hořké nápoje s čepicí a ťukáme si s kumpánama u stolu. Chlapci nás i díky známosti s panem Tanzerem přijali mezi sebe, avšak museli jsme

nejprve projít testem znalostí významných čutálistů let devadesátých se zaostřením na argentinský nároďák a migrování jeho hvězdiček po evropských fotbalových klubech. Díky, FIFO 1998–2000, díky teletexte, díky sázkové kanceláře s vlídným přístupem k hazardujícím capartům s ještě horkou občankou! Bez vás bychom jistě neobstáli!

Můžeme tedy zůstat u stolu a diskutovat dále.

A už to lítá: Agassi, Rafter, Kafelnikov a celá tahle banda pinkálistů.

Petr Korda slouží jako oslí můstek k tématu týrání dětí golfem a zamyšlení nad tím, jaký je to skvělý sport. Pak už zase šlápneme do pedálů a jsme na Giru a slavné Tour v dobách, kdy se ještě neholdovalo elektromotorkům schovaným v rámu, v časech, kdy se po Šumavě neproháněly na elektrokolech bandy nalitých třicátníků v supr-čupr funkčních oblečkách. Nádech, výdech, jsme u budějckého hokeje a fotbalu, poodkrýváme sponzoring vrcholového sportu, abychom se u dna půllitru shodli na tom, že Křetínský je kokot. Mistr čepu s námi chvilku sedí, koštuje Prazdroj, pak jím opět zásobuje zahrádku a jediným delším pohledem k našemu stolu jako by říkal: „Tak jo, chlapci, tohle jsme tu dlouho neměli, dva tři dny určitě...“

Sulcová mana

Z toho všeho sportovního memorování na profesorské úrovni se hlásí o slovo pan žaludek. U Bursona je báječné to, že i v podvečerních hodinách v nabídce naleznete třeba vrabce se zelím. Chtivá polovička redakce nakonec volí sulc. Ano, legendární to zabíjačkový pokrm. Čtenáři, proveďme ezoterický experiment: zopakuj po sobě třikrát a dostatečně nahlas mantru „SULC“. Pokud tě nyní svědí nos či ouško, myslí na tebe tvůj doktor z gastroenterologie a leští si sondu.

Diskuse u stolu se dostává do omamných turbulencí, když přeskakujeme k Shakespearovi a dva harcovníci, jeden „komediant“ a druhý bývalý žák Hilského, se hecují, kdo odříká volně zvolenou část díla s větší dokonalostí. Jsme v činohře, divadelní klasice, a nasloucháme příběhům o nestorech divadelní scény, abychom se přes nejznámějších českého TIRáka na útěku, Martina Koloce, dostali zpět k Hamletovi. Když v tom přichází na scénu – ano, sulc!

Jako by se zpomalil čas, Adam Veit nám trochu přisvítil, poněvadž tato pochoutka naservírovaná ve tvaru hvězdy, ozařuje celý stůl. A také aromaterapeutizuje, neboť octem a cibulí pan Tenzer nešetří.

Italský mramor na rožnovském servisu, mistr Sapík by si jistě štěstím promnul prsty, Hamlete, jdi do vole prdele, máš padla! Je to boží a je toho moc. Konzumace probíhá na vícero kol, ale se zdárným koncem. Nechtěli bychom přeci pana Tanzera nasrat a pokazit tak index pravděpodobnosti dostání přes držku, který se prozatím drží na nízkých hodnotách.

inzerce

Pro slehnutí atakovaného pana žaludka se hodí pomalé prošmejdění suterénní místnosti s čepem, stoly a záchodky. Dnes je zde prázdno, ale pro chladné a chmurné měsíce, kdy padá z nebe emozpěv, se jedná o vcelku útulné místečko. Vracíme se na poslední, ale opravdu poslední kousek pod privilegovaný slunečník, letmo probereme soulože na scéně herecké, kšefty v dobách porevolučních a usuzujeme, že pro dnešek toho máme dost. Sedláme spokojeni přibližovadla a předáváme stůl chlapům od asfaltu, kteří přišli udělat tečku za dnešní srpnovou šichtou a načepovat si výslužku do PET lahve. Na návštěvě U Bursona to v určitých ohledech nemělo konkurenci, dlouhá doporučení dávat netřeba.

MĚSTO

27

Sv. Outdoor Marie Iljašenko

Serotonin

Michel Houellebecq Odeon 2019 272 stran

Francouzský romanopisec Michel Houellebecq patří bezesporu k nejsledovanějším evropským spisovatelům. Jeho knihy obvykle působí dost kontroverzně, takže má vedle početné skupiny fanoušků také řadu kritických odpůrců. Ať už se počítáte k těm, či oněm, Houellebecqovi nelze upřít schopnost vnímat určující tendence současné doby a provokativně je komentovat.

Autorův zatím poslední román Serotonin (2019) částečně zapadá do sledu jeho předchozích titulů, v nichž se zabývá krizí euroamerické civilizace, částečně se ovšem odchyluje. Hlavní hrdina Florent-Claude je přitom typickou houellebecqovskou postavou: sečtělý, finančně zabezpečený čtyřicátník, který se dívá na svět kolem bez iluzí (někdy snad až moc cynicky) a postupně se mu čím dál víc odcizuje. Důležitým impulzem protagonistova vyprávění je situace, kdy opustí svůj dosavadní život (odejde z práce a od své mladé japonské milenky), aby získal prostor k jeho rekapitulaci. Připomíná si tak své mrtvé rodiče, kamaráda ze studií, pracovní pozice a především několik málo žen, s nimiž v minulosti žil.

Přestože ani v Serotoninu neschází explicitní popisy sexuálních aktů, jimiž jsou Houellebecqovy texty známé, sexualita už zde na rozdíl od předešlých knih nefunguje jako jeden z mála (třebaže prchavých) momentů angažování se ve světě, neboť hrdinův chtíč vyprchal vlivem konzumovaných antidepresiv. Paralela se stavem západní civilizace je zde zřejmá, dočteme se ještě několik bystrých postřehů a výstižných pozorování (třeba o generačních rozdílech), ale na Houellebecqa se to zdá trochu málo. Osobně mi schází autorovy provokativně podnětné vize budoucnosti, jak se objevují například v Elementárních částicích (1998) nebo v Podvolení (2015).

Serotonin tak považuji za spisovatelovu nejlyričtější prózu. Hlavním záměrem vyprávění jako by bylo vykreslit smutnou atmosféru jednoho lidského života, který už má to lepší za sebou (podobně jako celá západní společnost). Florent-Claude prožil šťastné chvíle, ty ale pominuly s bezohlednou nevyhnutelností, aniž by bylo možné je prodloužit – klíčové okamžiky potenciálního zvratu lze totiž rozpoznat až zpětně. Vítězí všeobecná entropie: přísliby zůstaly nenaplněny, smysl snažení se vytratil, tělo chátrá.

V tomto zůstává Houellebecq sugestivní, nicméně pro svého pravidelného čtenáře toho mnoho nového nepřináší, snad jen s výjimkou většího množství ironického humoru. Přesto však vynaloženého čtenářského úsilí nelituji.

Zdeněk Brdek

28

LITERATURA

Host 2019 64 stran

Jsou pouze dva druhy poezie, řekl někde kdosi kdysi. Taková, která táhne ven. To je poezie deštěm počmáraných pláštěnek, šípatek v rybníce schouleném do klínu polí, hovění si pod sukovitou oskeruší. Bosonohá, nezastřešená, couravá. A pak taková, která člověka nutí zůstat uvnitř. Poezie čtyř stěn, pohodlí, naškrobeného ložního prádla. V druhé básnické sbírce Marie Iljašenko, příznačně rozdělené na části pojmenované indoor a outdoor, se obě tyto básnické polohy prolínají - vnitřek hovoří o vnějšku, interiér obsahuje exteriér, v blízkém se rozevírají netušené dálavy.

Sv. Outdoor je sbírkou otevřených okenic a překračovaných zápraží, vyhlíživou, cestovní, nadouvající se větrem vzdálených moří, plnou rytmické naděje, touhy, očekávání. I když se básně v ní zahrnuté odehrávají uvnitř, v pokojích, stále jsou zde přítomná okna, za kterými někdo vyhlíží, přemítá, smutní, výhledy do ulic, do dálky. Svět nikdy není daleko, vlastně je tu neustále, v představách i docela všedních výjevech, v desítkách drobných detailů: matčině tvarohu, japonském futonu, bělobě na zdech, modravé kometě, plechovce darjeelingu. A také domov – to jediné, co potřebuješ na cesty.

Jako v atlasu nebo cestopisu se na stránkách střídají vzdálené kraje a města, vylupují slova z cizích jazyků, na stěnách vyvstávají neobjevené kontinenty a na ulici vane jako z fjordu nebo pouště. Tak i postavám sbírkou korzujícím koluje tato světoplavnost v krvi: vystupuje tu bludný mořeplavec Odysseus, prvoletec Ikarus, vzpomenou se sindibádovské plavby, kvetou křídlatky, autorčiny totemové rostliny.

Především je to ale titulní figura taktrochu záhadného a paradoxního světce sv. Outdoora, fiktivního patrona odcházení, změny, pohybu, ale také těch, kdo otevírají okna kočkám.

A to celé kuklí zvláštní něha, nenucenost, lehkost – podobná, s jakou strom shazuje listí, liška utrápenou srst. Zdejší verše se nejlépe čtou pod vlajícími záclonami, při jízdě vlakem nebo procházce parkem, bezúčelnou cestou. Tohle je poezie, která potřebuje dýchat – a dýchat umožňuje. Iljašenko, jako básníci starých dob, věří v moc psaných slov léčit, pozvedat ducha – a v jejích verších opravdu je cosi uvolňujícího, hojivého, předoucího. Netrap se a jdi – nech to být. Leť, kam tě srdce zavane.

A aby toho nebylo málo, vládne Iljašenko vzácným darem psát verše, které přímo vybízejí k tomu, abychom si je zapamatovali, předčítali nahlas. Ostatně, i to je jedno z možných měřítek skutečně zdařilé poezie: že ji nechceme jen tak opustit (a ona nechce opustit nás), že si ji toužíme opakovat do umdlení, zvnitřnit, hýčkat. „Naděl mi neděli / uprostřed dnů nekonečného týdne / a takovou lásku / jaká mě nevytrhne ze soustředění,” píše Iljašenko v závěru básně Aerodynamika. Při čtení Sv. Outdoora taková neděle opravdu přichází. Znovu a znovu a znovu.

Luděk Čertík

Židovské hřbitovy a pohřbívání Jaroslav Achab Haidler

Grada 2019 192 stran

Slyš, Jisroeli (blíže zadní strana obálky), slova o posledních věcech člověka, jež se dnes mnozí z nás naučili vytěsňovat. Autor jde proti současnému trendu a nabízí nečekanou paralelu: „Každý štrůdl má svůj příběh, a dotknout se příběhu za to stojí. Zbohatneš, poznáš, prohloubíš se …“ A vybírá a překládá ze hřbitovních rozinek a mandlí příklady židovské funerální poezie. K uzoufání smutný je například epitaf Debory, dcery Jehudy, manželky Josefa Hornera (Čkyně 1827): Debora, bat Jehuda, ešer Josef Horner, / umřela vysílením, / poté, co porodila dvojčátka… / A právě proto naříkám a nepřestanu, jak (hrozně) byl / zničen strom chleba mého a matka od svých synů. / Poražena jak na jatkách. Holubičko moje, má dokonalá,[…] / Vzpomínky na doby milování překryla neprůhledná / tma. Všude jen kalná mrákota. / Kéž sladký požehnaný utiší mé slzy a také nad nářkem / sirotků se smiluje! Kéž utěší všechny truchlící Cijonu…

Kromě osobních zpovědí jsou však mnohé nápisy vykonány podle vzorníků vhodných biblických veršů a bohužel neznáme ani zadavatele ani autory, ale jen podepsané kameníky.

Haidler nás ve své židovské eschatologické propedeutice učí a seznamuje s funerální symbolikou, s nápisy na macevách (židovských náhrobcích), včetně titulatury a umění akronymů a kryptogramů, nastiňuje problematiku jmen spjatou s třemi skupinami: koheny, kněžími; levity, pomocníky kněží, a zbylým lidem Jisroele. Navíc autor – opírající se o letitou praxi – sice přináší řadu základních či rozšiřujících informací a osobních postřehů a analýz, ale nepoučuje, a hlavně nenudí. V podkapitole „Kamínky“ například zpochybňuje přerůzné fámy, jimiž se snažíme vysvětlit židovské zvyky, předkládá možná vysvětlení důvodů kladení kamenů na židovské hroby a na závěr konstatuje, že je třeba si vystačit s aforismem: Lépe květiny zaživa a kámen na hrob než obráceně.

Haidler také upozorňuje na mylné chápání novějších macev s dvojitým hebrejsko-německým epitafem jako překladu jednoho do druhého. V latince (později i česky) jsou vystiženy přednosti světské kariéry zemřelého, kdežto kvadrátem je zdůrazněna jeho bohabojnost: „Zatímco hebrejský text se stále ještě opírá o tradici, latinka si již neodpustí maličko poukázat, kam až to jeden z nás dotáhnul – na hodnost hraběcího tělesného lékaře.“

Reál

Jan Škrob

Malvern 2018 72 stran

Bez nadsázky se dá říct, že z básníka Jana Škroba se stává vycházející hvězda současné české poezie. Letos se stal laureátem Drážďanské ceny lyriky (Dresdner Lyrikpreis) a vloni obsadil třetí místo v soutěži Básne/Básně SK/CZ. Jeho druhá sbírka, příznačně nazvaná Reál, byla navíc letos nominovaná na prestižní Cenu Jiřího Ortena. Škrobův jazyk se v nové sbírce Reál na čtenáře doslova řine a nespoutaně přetéká z jednoho verše do druhého. Tomuto dojmu dopomáhá i mechanické využívání formy enjambementu. Pokud si tyto básně přečteme nahlas nebo je slyšíme přímo v autorově podání, dostavuje se dokonce pocit, že na nás jeho verše radikálně křičí. Můžeme v tom spatřovat odkazy na kořeny „beatnické poezie“, pro kterou byl hlasitý přednes veršů zásadní. Škrob míří stejným směrem a leckdy se trefuje do černého. Svou vášnivě psanou proklamací lapí čtenáře do předem nastražené pasti a strhne ho na svou stranu: „musím zůstat v pohybu / jakmile / se vzdáš vzpoury v žilách / začneš se měnit v automat / musím zůstat v pohybu / jakmile / přestaneš měnit prostor / začne prostor tebe zabíjet“.

Na základě výše uvedeného lze Reál rozhodně označit za angažovanou sbírku, která chce básnickým slovem reflektovat současnou podobu světa a zároveň ji měnit. Ano, píšu „světa“, jelikož Škrobova perspektiva není lokální, netýká se primárně naší republiky, ale naopak sleduje problémy globální. To ostatně prozrazují některé názvy básní: barcelona, ženeva, dublin. Autor se k tomu mimo jiné sám vyjádřil v jednom z rozhovorů: „To, o čem píšu a co mě zajímá, není jen odraz toho, co se děje u nás. Přijde mi důležité stejnou citlivost uplatňovat i na dění ve vzdálených částech světa.“ (Tvar 2018/20)

Štrůdl je to opravdu lahodný, stačí se jen zakousnout, nebát se a neumírat, neboť nikoli v truhle, ale v PC troubě se prý chystá nášup.

Tato angažovaná citlivost jde ale nečekaně ruku v ruce se zakoušenou spiritualitou. Ve Škrobově rytmizovaném chrlení slov totiž zřetelně probleskávají střípky jakéhosi magického realismu, ve kterém využívá různé náboženské motivy a mísí se v něm fikce s realitou.

Když Škrob v básni srdce světa bez srdce píše: „Kristus se mi zjevuje na mokřadu / jako plavý kůň večer se přes trať vracím do města / pracuju na sobě cvičím piruety nápis na zdi / ohořelou sirkou moje revoluce není z tohoto světa“, zřetelně odkazuje (ve sbírce ostatně poměrně frekventovaně) nejen na paradigma křesťanství, ale i na levicové nazírání světa s jeho kritikou globálního kapitalismu či zaměřením na sociální témata. Tento postoj se ve Škrobově poetickém světě snoubí s nehmatatelným duchovním napětím (viz revoluce z jiného světa). To vše se přitom váže také na jeho intimní polohy, v nichž (ač to zní banálně) hraje hlavní roli láska jakožto smířlivý protipól a zároveň přemožitel nevraživého světa: „když se ztrácím v davu snažím se / myslet na lásku tolik systému je potřeba / vyrvat ze zdi nadechuju se“.

Chaim Strudele fun Pecele

Libor Staněk II.

Autor má pak dokonce pravdu, i když se plete. Německé označení hřbitova Friedhof vykládá v duchu naivní etymologie, tedy lidového chápání jako dvoreček pokoje (správně však ze staroněmeckého frithof¨ ve smyslu předsíň kostela, pohřebiště či ohrazeného, chráněného místa, z čehož první část souvisí se slovem frei, a nikoli Friede „pokoj“). Od slova frithof je navíc odvozena i staročeská výpůjčka břitov, která se u nás později přiklonila k pohřbívání, pohřbu (hřbieti).

LITERATURA

29

Spolu, nezkrotní V závěrečné části obsáhlého románu Richarda Powerse The Overstory (2018), moderní thoreauovské fresce o lidech a stromech, prožije jedna z hlavních postav – akademik a psycholog Adam Appich – mystické vidění, v němž spatří ostrov Manhattan v jeho původní, nezkrocené podobě. Mezi světly projíždějících automobilů se před Adamovým zrakem proplétá vlčí smečka na lovu jelence běloocasého, mrakodrapy finančního okrsku se mění na temně zalesněné kopce. Kdysi zalidněnou čtvrtí West Hudson se svobodně klikatí bystřina, nad zdivočelou Broadwayí září nekonečná záplava hvězd. Medvědice se dvěma medvíďaty zdolává návrší na Bleeker Street, mořské želvy snášejí vajíčka na písčitých březích East River, výr virginský se spouští na nic netušící kořist a měsíční světlo zalévá hluboké, nedotčené hvozdy. Habry, duby, třešně, javory, dřezovce, ořechovce, dříny. Kam Adam zabloudí pohledem, tam spatřuje „les tak hustý, děsivý a nevyhnutelný, jako dětství.“ Adamova velkolepá vize „arboreta Amerika“ je příznačná pro radikální posun, jímž v současnosti prochází environmentální

30

RECENZE

Luděk Čertík

myšlení o (velko)městském prostoru. Ještě nedávno bylo město synonymem výlučně lidského – mezi městem a divočinou, tedy vším, co město obklopuje (a potenciálně ohrožuje na existenci), vedla jasně viditelná hranice; mimolidské bylo vykázáno za městské hradby. To se však v posledních letech mění. Kde ještě nedávno převládala epika odtrženosti, tam nyní nastupuje příběh stmelující, soudržný, spolubytný. Ústřední otázkou dneška už není: „Jak a proč stojíme proti sobě?“, nýbrž „Jak a proč zde žijeme spolu? (A co z toho pro nás plyne?)“ Život, zjišťujeme, je toliko jeden, jakkoli pěje nesčetnými hlasy. Města už nejsou pouze hájemstvím lidskéhov-izolaci (stojícího proti bestiální přírodě-tam-venku), nýbrž jsou nahlížena jako společenství života, sdílený prostor všeho živého, od vosíků v balkonovém zábradlí po vlaštovky hnízdící v loubí nad bankomatem.

Prohlubující se vědomí sounáležitosti (propojenosti) všeho živého jde ruku v ruce s novátorskými výzkumy na poli přírodních věd.

Soudobá biologie se pomalu vymaňuje z embryonálního stádia

genové sobeckosti a na život se učí pohlížet holisticky, jako na symbiotickou mnohost-v-jednotě (holobiont, spolubytí). Přispívá tak k odbourávání mentálních bariér mezi lidským a mimolidským.

Kde začíná a končí lidské já, když mé tělo, mou mysl, mé vědomí formují jiná myslící, cituplná těla? To je jen jedna z přehršle otázek, které soudobé výzkumy provokují. A stejně jako zjišťujeme, že každá živá bytost je tvořena nepředstavitelnou četností (řečeno s Whitmanem: obsahujeme davy), pomalu se učíme takto pohlížet i na mnohotěla našich měst – a nakonec i na svět jako celek.

Tento nový druh citlivosti k nezkrotnému potenciálu městského prostředí, jež se na první pohled jeví dokonale divokostiprosté, proniká i do populárně-naučné a umělecké tvorby – literatury, filmu, výtvarného umění. Názornou ukázku představuje kniha The Way of the Coyote (2018) amerického environmentalisty a spisovatele Gavina van Horna, jež v sérii lyrizujících esejí zachycuje autorovy zážitky ze setkání s divoce žijícími zvířaty v centru Chicaga. Podobně i druhou řadu opulentní přírodopisné série Zázračná planeta (2016) z produkce BBC završuje díl věnovaný divočině ve velkých městech a soužití lidí a divokých živáčků v nich. Naše životy se staly natolik propletenými – a míra našeho vlivu na přírodní svět (a fungování jednotlivých ekosystémů) natolik dalekosáhlá, že iluzi oddělenosti již nelze dál přiživovat. Slovy britského filosofa Timothyho Mortona: V tomto světě není žádné jinde.

Do tohoto proudu spadá i nová kniha původem australského výtvarníka a spisovatele Shauna Tana (nar. 1974), mimo jiné držitele Oscara za krátkometrážní animovaný film Ztracená věc (společně s Andrew Ruhemannem, 2011) podle vlastní stejnojmenné knihy.

Nadarmo Tanovu novinku neotevírá dvoustránková malba, zachycující podobnou scénu, jakou ve svém románu popisuje Richard Powers, jen jaksi obrácenou naruby. Namísto člověka vyhlížejícího z okna úhledného bytu na město zázračně se měnící v noční divočinu zírají z lesa za betonovým průhledem dva jelenci na sluncem ozářený New York hluboko pod nimi — z bujného, nezkroceného vnitřku se hledí na (zdánlivě) zkrocené venku. Již tento úvodní obraz vyjadřuje hlavní premisu knihy a vlastně i soudobého étosu environmentálních věd: Každé město v sobě nese svého zeleného doppelgängera, každé město stojí na přízračném močálu, bažině, prameništi, každé město má svůj zelený jungovský stín, pučící, smaragdové nitro.

Nebo jinak: Každé město má svůj nepoddajný vnitřek. A právě z tohoto vnitřku vyrážejí úponky Tanových snově křehkých příběhů na pomezí známého a neznámého, sametu a jehličí. Příběhů o krvácení v betonu, míze proudící asfaltovým dusnem.

Kdo někdy držel v rukou některou z předešlých Tanových knih (dojemně kafkovskou Cikádu nebo grafický román Nový svět, vyjadřující pocity přistěhovalce v neznámé zemi v pásmu bezeslovných, sépiově tónovaných obrazů), dobře ví, že v Tanových příbězích je hranice mezi lidským a mimolidským stejně tenká jako papírová posuvná stěna v tradičních japonských obydlích, existuje-li vůbec nějaká. A stejně tak mezi skutečností a snem.

Obloha nad městem je mořem, v němž plavou leskyně a osamělé, truchlící kosatky, v jednom z nesčetných podlaží mrakodrapu bivakují krokodýli, betonovou zástavbou se ostražitě plíží tygr na lovu, na střeše domu rozkvétá rozložitý strom. Zvláštní účinek Příběhů z vnitřního města vyvěrá především z nepravděpodobné přítomnosti divokých zvířat v městském prostředí. Ten nejsilněji vynikne na Tanových doprovodných malbách, které svou náladou a smyslem pro tajemství upomenou na výtvarná díla Waltona Forda či Tiffany Bozic. Dva gigantičtí hlemýždi se milují na nočními lampami osvětlené ulici, orel cupuje kořist uprostřed rušné letištní haly, z nedostavěného nadjezdu shlížejí siluety divokých koní, na nemocničním lůžku nehybně vysedává sovice sněžní. Nechybí však

ani ovidiovské proměny lidí ve zvířata: jako v příběhu, v němž se členové dozorčí rady zničehonic stanou žábami.

Jednotlivé příběhy – někdy ve formě kratičké básně, jindy dlouhé na několik stran – zpravidla popisují magická a nepravděpodobná setkání s více-než-lidským světem. Je zde radost ze sdílení života s jinými druhy, radost a ryzí okouzlení – jako když se nesčetné miliardy barevných motýlů snesou jednoho dne na město jako barevný déšť a dokonale jej ochromí úžasem. Ale také smutek.

Smutek nad všemi zvířaty, která chřadnou v zadním pokoji našich zaneprázdněných životů – prasaty, kterým postupně mizí části těla v děsivém podobenství masného průmyslu, nosorožcem (posledním svého druhu) zastřeleným na zahlcené dálnici, medvědy, kteří lidské pokolení zažalovali za všechna příkoří jim v minulosti způsobená, mladou kosatkou v osamění bloumající oblohou nad městem, věčně volající svou matku. A i když mají některé příběhy konejšivé vyústění, přetrvává v nich jistá pachuť – trpkost nad tím, co jsme ztratili, když jsme se navzájem odcizili. Ale současně je zde i naděje: co stále ještě můžeme získat, když se naučíme ctít ovci, hrdě nosit tygří pruhy.

Co na stránkách své nové knihy Tan rozvíjí, je jakási etika hlubokého vděku. Jeho snahou je ukázat, jak na sobě s jinými tvory závisíme, jak velká část našich duší (naší příčetnosti, řekl by Thoreau) je tvořena hmotou bytostí, které žijí v „bezedných norách našich stínů“: z šupin bahníků, jačího mléka, papouščích klovnutí, liščích výskoků. Zvířata tu nevystupují jako zploštělé přízraky na obrazovce monitoru, vycpané plyšové karikatury, nýbrž jako společníci a průvodci našich snů, naši učitelé, přátelé a partneři v neštěstí i lásce (stačí jen vzpomenout na příběh o starém kocourovi Remorkérovi, který doslova jako loďka na rozbouřeném moři přenáší dívku a její matku napříč dny v šeravém chudinském ghettu). To pro ně vkládá Tan do knihy to nejlepší ze svého spisovatelského a malířského umu, to jim vzdává na jejích stránkách hold. Každá minuta našich nažehlených, vycíděných, klimatizovaných životů, připomíná, je umožněna pouze a díky jejich stínové existenci; bez nich by naše životy byly pusté jako horský svah po neuvážené holoseči. Slyšíte, jak cválají po našem boku?

Shaun Tan Příběhy z vnitřního města

KNIHA ZLÍN 2019, 232 stran, přeložila Ester Žantovská

RECENZE

31

Tenkrát v Hollywoodu Co kdyby to dopadlo jinak…

Martin Dvořák

Sony Pictures

Bývá zvykem, že filmy Quentina Tarantina budí několikeré vášně hned, jakmile dojde k jejich premiéře. S jeho letošní novinkou Tenkrát v Hollywoodu tomu bylo víceméně naopak, když se do médií ještě před začátkem natáčení dostala informace, že Tarantino hodlá natáčet snímek volně založený na skutečných událostech – vraždách spáchaných členy nechvalně proslulého gangu Charlese Mansona.

dovaly nějakým násilným či překvapivým a strhujícím vrcholem (například Ezechiel 25:17 v Pulp Fiction, kino-scéna v Hanebných Panchartech nebo přestřelky v Gaunerech či Nespoutaném Djangovi).

Takových vrcholů míval Tarantino ve svých starších filmech klidně půl tuctu nebo víc. V Tenkrát v Hollywoodu tento svůj model zcela opouští, maximálně můžeme mluvit o vrcholu jednom, závěrečném.

Kdo o těchto událostech dopředu mnoho nevěděl, ten patrně po zhlédnutí filmu nemohl příliš pochopit jeho závěr, a dost možná ani celou leitmotivickou linku, která se filmem vlní jako červená nit. Stejně tak byla důležitá i znalost historického kontextu konce 60. let, jenž Tarantino ztvárnil o poznání uvěřitelněji než například období druhé světové války ve svých Hanebných panchartech, kde režisérova snaha o nadsázku byla citelně zřetelná už od druhé scény filmu a skvěle vygradovala ve scéně závěrečné. Tarantino náměty svých filmů už od dob Hanebných panchartů, tedy náměty záměrně „(a)historické“, nebral vážně, alespoň na první pohled. Z povrchnější perspektivy byla vždy u jeho filmů prvořadá zábava, které se divákovi dostalo. Ovšem skryté významy do svých snímků režisér umně pašoval tak, aby na sebe zbytečně nestrhávaly pozornost. Nejinak je tomu i u Tenkrát v Hollywoodu.

Změna ve formě byla očividně nadiktována změnou v přístupu k obsahu. Ovšem ne že by režisér až svůj devátý film bral natolik vážně nebo že by z tvůrčího hlediska nějak „dospěl“. Zkrátka se jen rozhodl zprostředkovat svůj subjektivní pohled na období svého dětství a na to, jak v průběhu svého dalšího života na konec 60. let v kulisách tehdejšího Los Angeles protkaného diskurzivním mnohohlasím (válka ve Vietnamu — vnímaná jen okrajově, filmová a televizní produkce, večírky a řízení v opilosti, drogy atd.) vzpomínal. Což samo sebou obnášelo i šok celé Ameriky z toho, že skupina zmanipulovaných mladých lidí z Mansonova popudu ubodala mladou herečku Sharon Tate v osmém měsíci jejího těhotenství. Šok z nepochopení, jak může být někdo schopen takového bezvýznamného násilí.

Je zde nicméně několik „ale“. Tarantino zcela opustil kompoziční strukturu většiny svých dosavadních filmů v tom smyslu, že nedělí stopáž do ucelených a od sebe vypravěčsky oddělených kapitol či úseků. Tenkrát v Hollywoodu se odvíjí zcela plynně a nepřerušovaně, a to i tehdy, když v poslední čtvrtině děj přeskočí o půl roku dopředu. Dále Tarantino zcela opustil svůj rukopisný „trademark“ toho, že relativně „nudné“ a na oko nezáživné „tlachací“ scény vždy gra-

Tenkrát v Hollywoodu Once Upon a Time in Hollywood USA, 2019, 162 min Režie a scénář: Quentin Tarantino Hrají: Leonardo DiCaprio, Brad Pitt, Margot Robbie a další

Tato optika pak nutí diváka Tenkrát v Hollywoodu k zamyšlení se nad celým mýtem násilí, jenž Tarantino ve všech svých filmech konstruoval. Tarantino totiž není úchyl a v násilí se nikdy nevyžíval, naopak ho podroboval reflexi. Může být násilí oprávněno snahou o pomstu (Kill Bill, Pulp Fiction), o spravedlnost (Nespoutaný Django, Hanebný Pancharti — zde i v poloze nacistické nespravedlnosti, Osm hrozných) nebo sebeobranou (Gauneři, Tenkrát v Hollywoodu)?

Co se týče násilí na nevinných, pak Tarantino Sharon Tate v závěru svého filmu „ušetřil“ a nabídl, podobně jako v Hanebných panchartech, alternativní verzi dané historické události. Jenomže to jde o další, tentokrát už výsostně existenciální skrytý význam filmu — pohled na rozjařenou Sharon Tate, která k sobě domů pozve postavu hranou Leonardem DiCapriem na noční návštěvu těsně poté, co „správně“ měla být zabita, totiž diváka nutí k zamyšlení, jak svět mohl být o kousíček lepším místem k životu, kdyby tehdy v noci z 8. na 9. srpna 1969 dopadlo vše jinak...

Thom Yorke

John Luther Adams

XL Recordings / 2019

Cantaloupe Music / 2019

Thom Yorke se ani ne rok poté, co hudebně doprovodil snímek Suspiria Lucy Guadagnina, vrací se sólovou nahrávkou ANIMA (2019).

A člověka napadne: co k tak mnohovrstevnatému artefaktu vlastně říct, aby se vůbec něco řeklo? S natáčením desky opět pomáhal Nigel Godrich (dlouhodobý producent Radiohead), tentokrát však velice specificky. První nápady na desku totiž vznikaly tak, že Yorke posílal hrubé náčrty skladeb Godrichovi, ten je zpracované do loopů posílal zpět, k nimž pak frontman Radiohead dotvářel vokální složky. Některé skladby ještě před vydáním desky dokonce zazněly live, přičemž konkrétní pasáže byly použity i na finální nahrávce. Godrich i Yorke přiznali inspiraci tvorbou amerického hudebníka říkajícího si Flying Lotus. Její charakter spočívá v živěimprovizačním vrstvení. A přesně taková měla být a v posledku i je ANIMA. Vysokofrekvenční white-noise elementy se střídají s těžkotonážními vrstvami, neurotickou roztěkanost od jednoho zvuku k druhému střídá torzovitost a úsečnost, vše se na sebe nabaluje a na posluchače se pak valí hustá neprostupná síť analogových smyček. Tím vším provází Yorkův neutěšitelný, ale intenzivní vokál.

Název ANIMA vychází z konceptu analytického psychologa Carla Gustava Junga označujícího nevědomého původce našeho já.

Koncepční paralelu lze hledat v tématech desky – vnitřní úzkosti, duševní bloky, dystopie a technokratické vidění světa, což dokonale odráží i doprovodný krátkometrážní film režiséra Paula Thomase Andersona, který k desce vznikl. Yorkovi se podařilo stvořit digitální hudební báseň mluvící současným audio jazykem, kterou je radost postupně odhalovat. → OSE

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak by v notovém zápisu zněla poušť?

Původem aljašský skladatel, spisovatel a ekologický aktivista John Luther Adams (1953), jedna z vůdčích osobností americké vážnohudební scény, se o její zhudebnění pokusil ve svém novém symfonickém díle Become Desert. Kompozice, premiérovaná koncem března 2018 a nahraná Seattleskou symfonií pod taktovkou Ludovica Morlota, přímo navazuje na Adamsův předešlý opus Become Ocean, za nějž roku 2014 obdržel Pulitzerovu cenu a o rok později cenu Grammy. (Čtenáři, kteří se příliš neorientují v moderní vážné hudbě, jej mohou znát přinejmenším z Iñárrituova zálesáckého dramatu The Revenant, kde doprovází úvodní jednozáběrovou scénu s útokem indiánů.) V tom se, jak název napovídá, pokusil Adams o hudební portrét oceánského živlu; jeho mohutnosti, síly, hluboké modři. Jde o více jak čtyřicetiminutovou monolitickou skladbu, pulzující, vzdouvající se hudební masu s hmatatelnou prostorovou kvalitou, která se kroutí a nadýmá jako sám oceán. Svou repetitivní pomalostí, na hony vzdálenou romantickým impresím typu Debussyho barvitého La Mer, může při poslechu navodit až jakýsi změněný stav vědomí - přímo nás vyzývá ke splynutí, k tomu stát se, ano, oceánem. Become Desert kráčí formálně podobnou cestou, oproti své sesterské skladbě však nabízí nápadně ztišenější, prosvětlenější zážitek. Co zde Adams zhudebňuje, není jednolitá, proteovská vodní masa líně se přelévající sem a tam, ale cosi mnohem unikavějšího, křehčího: samotná povaha pouštního světla, nehybnost a klid - přesně ony kvality, které po tisíciletí táhli do pouště rozličné duchovní hledače a mystiky. Před posluchačem se rozevírá mikrokosmos pouště, hudební mapa těch nejnicotnějších pouštních jevů: zrnka písku narážející jedno do druhého v pouštním větru, tetelící se horký vzduch, vzdálené hřmění probouzející se bouře, světlo tříštící se o zvětralou skálu. Při poslechu této písčité, krystalicky zvonivé hudby se člověk ocitá mezi dunami a vyprahlými skalisky, rozlévá do neohraničeného prostoru, noří do tekutého žáru. Become Desert však nemá být pouze oslavou pouště, ale také připomínkou pouští, které vytváříme. Jako taková je Adamsova kompozice bravurní ukázkou toho, jak skrze hudbu probouzet hlubší vztah k Zemi, vést posluchačstvo k jakémusi ekologickému procitnutí, ne-li osvícení. Toto je hudba náležení, jeffersovsky nelidská, ale krásná, absolutní. → LČ

ANIMA

Become Desert

HUDBA

33

DESIGN — SÁRA ŠÍMOVÁ, HELENA HRUŠOVÁ, ZUZANA NEVAŘILOVÁ, ONDŘEJ SELNER

MILK & HONEY — VYCHÁZÍ V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH ŠESTKRÁT ROČNĚ # 32 (18. 10. 2019) – ŘÍJEN / LISTOPAD VYDAVATEL — MILK & HONEY, Z. S. KONTAKT — MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM, WWW.MLIKOAMED.CZ

FOTKY — HELENA HRUŠOVÁ, DENISA VESECKÁ, NIKA BRUNOVÁ, LENKA PUŽMANOVÁ

FACEBOOK — MILK&HONEY

DISTRIBUCE — MONIKA ZÁRYBNICKÁ, MARKÉTA KULÍKOVÁ

IČ — 07719442 ADRESA — NOVÁ 21, ČB 370 01 MK ČR — E 2237

DISTRIBUCE ČESKÉ BUDĚJOVICE jazyková škola Aslan * AJG Wortnerův dům * Bar Hnízdo * bistro Cobliha * Born in London * Café au Chat Noir * Café Hostel * Cuba Bar * ČePiCe * Dobrá čajovna * Dům U Beránka * Dům umění * Esse Shop Gallery Space * Fér Café * Galerie 1 * Hammond Café * holičství Wous Horká vana * Infocentrum * JČU kampus * JČU TF * Jihočeské divadlo * Jihočeská vědecká knihovna * Jdem tam bistro * Kanzelsberger kavárna Matice * Karmelitánské knihkupectví * Kino Kotva * Knihkupectví Kosmas * MC Fabrika * Masné krámy * Měsíc ve dne * Paluba * Pražírna kávy *Jedna radost * recepce pivovaru Budvar * Restaurace Vatikán * Singer Pub * Staré časy * studentský klub Kampa * Široko *Think Yoga * U Vás Vegetárna Impala * Velbloud * Železná panna TÁBOR

Baobab dílna * Divadlo Oskara Nedbala * Infocentrum * stánek na Žižkově náměstí * kavárna a galerie UmaUma * Kafe knihy Jednota

TŘEBOŇ Obchod Bylinka

BECHYNĚ kino kavárna

TÝN NAD VLTAVOU Městská galerie U Zlatého slunce

PÍSEK Travel cafe

PRAHA

Fotograf Gallery

HVOZDNO TNSS

JINDŘICHŮV HRADEC

Obchod Bylinka

ČESKÝ KRUMLOV Drunken Coffee

VYCHAZÍ ZA PODPORY

DALŠÍ SPOLUPRÁCE

KARMÁŠEK

reklamní agentura & tiskárna

SPECIALTY COFFEE

GALERIE SOUČASNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY DŮM UMĚNÍ ČESKÉ BUDĚJOVICE

#32 Milk&Honey

TÝM — ŠTĚPÁN BALÍK, ROBERT BRTNÍK, NATALIE CZABAN, TOM CZABAN, MARTIN DVOŘÁK, HONZA FLAŠKA, LUDĚK ČERTÍK, PETRA LEXOVÁ, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE, JIŘÍ PTÁČEK, ZDENĚK BRDEK

Galerie současného umění & architektury Dům umění České Budějovice 17. 10. – 17. 11. 2019

Aires Mateus Archive Nám. Přemysla Otakara II. 38, 370 01 České Budějovice, úterý–neděle 10:00–13:00, 13:30–18:00, dumumenicb.cz