Milk & Honey #34

Společný svět

06 11 14 21

Andreas Weber: Oživení Integrální ekologie papeže Františka Poezie: Warsan Shire Rozhovor: Extinction Rebellion

Cover art

Možná je to dlouhou spoluprací, že v jejich tvorbě narážíme na všudypřítomné motivy mísení, prostupování, látkových výměn či tělesných mutací.

V imaginativním mikrokosmu Miroslavy Večeřové a Pavla Příkaského se věda a technologie sbližují s magii a jejími rituály. Viditelné se odehrává podle taktu udávaného neviditelnými chemickými interakcemi. Člověk se nasycuje neživým i zvířecím a upgraduje vlastní schopnosti. Výhledem z pokroku je mnohostranné vylepšení lidského organismu.

Symbolem tohoto vývoje se Večeřové a Příkaskému stal ostrorep — mořský tvor, který bez větší újmy doputoval z prvohor do antropocénu, aniž by si dokázal představit, že se kvůli dosud nenahraditelné, v medicíně užívané modré krvi stane předmětem průmyslově prováděných odběrů. Podobně rádi Večeřová s Příkaským užívají tzv. pruské mod-

ři. Tu znají nejen všichni malíři a módní návrháři, ale rovněž lékaři bojující s otravami thaliem. Právě odkazy k léčebným procedurám a úsilí o tělesnou rovnováhu jsou často cestou k pochopení zdánlivě lyrického vyznění tvorby této autorské dvojice. Na jejich pozadí totiž panuje nesoulad a nerovnováha, které si o léčbu říkají.

Oba jsou ročník 1985. Večeřová vystudovala UMPRUM, Příkaský AVU. Společně vystavují šest let. Jejich aliance není bezvýlučná. V posledních letech se na ni ale soustředí.

V roce 2018 vystavovali v Galerii hlavního města Prahy a Oblastní galerii Liberec. Vloni na kolektivní výstavě Healings 2.0 v MeetFactory a samostatně ve Fotograf Gallery v Praze. Právě z materiálu k ní vzešla obálka Milk&Honey.

Na sklonku loňského roku vydali autorskou knihu Isotonic Songs.

Jiří Ptáček

Tomáš Souček

2

společný svět

Luděk Čertík

Editorial

Jeden můj dobrý přítel mi nedávno řekl: „Jsem všechny své vztahy.“ Měl tím na mysli nejen vztahy k vlastním dětem, rodičům a přátelům, ale také všechny představitelné relace v tom nejširším kosmickém měřítku: se vzduchem, zemí, mikroby, zvířaty, rostlinami, hvězdami, galaxiemi, temnou hmotou, gravitací. Mnozí se dnes pokoušejí žít tzv. ekologicky (třídí odpady, žijí bezobalově, nelétají), často se ale zapomíná, že jsme všichni ekologičtí ze samé své podstaty; jiný než ekologický — tedy zapuštěný ve vztazích — ani život být nemůže. Potíž je, že když už o vztazích, jež naši existenci tvoří, přemítáme, obyčejně se omezujeme na sféru lidského — vše ostatní jako by stálo mimo nás. Ale co když je dnes takový pohled na lidství — naši bytostnost — nejen zastaralý, ale dokonce zhoubný? Co když jsme se ocitli v době, která si vyžaduje příběh nový, v němž už zdaleka nejde jen o nás, ale o život jako vzájemně propojený, souvztažný celek — nový příběh spolubytí? Nežijeme-li poslední roky s klapkami na očích, pozorujeme, že jedny z nejzávažnějších problémů, s nimiž se jako globální civilizace potýkáme (klimatická změna, vymírání druhů), vyrůstají právě z neochoty vzdát se starého příběhu, v němž úběžníkem všeho jsou krátkodobé lidské potřeby; příběhu, v němž je planeta a veškerý život z ní vykvétající nahlížen hrubě zvěcňující, umrtvující optikou: jako zdroj surovin, komodita, spotřební zboží, poslušný stroj. Je skutečně nejvyšší čas, abychom oživili a znovu uvedli v žitou praxi cosi z holistické moudrosti přírodních národů a jednou provždy strhli iluzorní já-zeď, která nás (naše srdce) odděluje od ostatních živých bytostí. Abychom tento svět rozpoznali jako společné dědictví, společný domov, společné mnohotělo té nejdivočejší krásy a tomuto poznání uzpůsobili všechny své nynější i budoucí kroky. Rozmanité textové i obrazové příspěvky shromážděné v tomto zelenavém čísle (alespoň tedy jejich převážná část) budiž jednou z mnoha možných cest k promýšlení oné tolik potřebné duchovní změny. společný svět

3

Mišpoche*

*mišpoche v jidiš či např. židovském etnolektu češtiny (tj. v mluvě českých židů a Židů) znamená rodina, v moderní hebrejštině se používá podoba mišpacha, vždy psáno totožně ‫( החּפשמ‬čti zprava). V němčině existují oblastní hláskové varianty s různými významy např. ve významu českého famílie.

společný svět

Hana Nováková

4

Tiffany Bozic

Je tomu 5 let, co světem — ve smyslu „proberte se!” — otřásla kniha Petera Wohllebena Tajný život stromů (2015). Za velký díl čtenářského úžasu vděčila samozřejmě a hlavně objevným pozorováním o spolupráci, podpoře, rodinných vazbách a vlastně… lásce mezi jednotlivými stromy. Klíčovým poselstvím bylo: žádný strom v lese není solitér-sám-pro-sebe. Co bylo už dávno předtím známé o myceliu, podzemním „houbovém internetu” (wood-wide-web), propojujícím celý les — a za les ještě dál, bylo nutné po přečtení Tajného života rozšířit i na horní, stromové patro lesa, jehož vzájemně navazující a čile komunikující kořeny s myceliem úzce spolupracují.

Pro mě osobně byly ale ještě podstatnější otázky, které převratný text explicitně nevznesl. Pakliže takto vypadá život stromů, bytostí, které jsme ve svých prvoukách a všech pozdějších naukách o přírodě vždy měli spíše za ty jednodušší, co se teprve musí dít mezi ostatními živými tvory, včetně nás samých — byť z velké části ne na plně reflektované, vědomé úrovni? Podotýkám — ZATÍM ne plně vědomé. Jakými „sítěmi” jsme asi propojení navzájem? Okřídlený (doslova) obraz z teorie chaosu — o tom, jak třepotání motýlích křídel na jednom konci světa může ovlivnit tajfun na konci druhém, dostal díky objevům Petera Wohllebena nový rozměr. Netýká se to kromě tajfunů totiž ještě také… úplně všeho?

Problém je, že v běžném stavu vědomí a každodenním provozu nedokážeme vystoupit sami ze sebe natolik, aby se nám jemné předivo propojující naše duše s dušemi ostatních mohlo v plné síle zjevit nad rámec prvoplánových, rutinizovaných komunikačních trajektorií. Aby se odkrylo v nějakém dostatečně

uceleném aha-momentu. V mezilidském myceliu nepochybně nehraje roli jen všednodenní lineární sukcesivita dějů a kauzalita, ale rovnocenně s nimi, jako průsečík akauzálních souvislostí, třeba synchronicita či další jevy a výjevy, které občas, jako záblesk či dárek osudu, zahlédneme či zavnímáme, ale být si jich plně vědomi jako danosti, natož je svým vědomím korigovat, většina z nás nedokáže.

Přesto o nich víme. Způsobů, skrze něž je možné uvědomit si povahu našich různých vazeb na druhé a na to, „kdo a co se pro nás počítá, jak a jak moc” (slovy Arundhatí Roy), je celá řada. Logika takových vztahů nemá povahu milníků / hlavních postav a událostí curricula. Ubírá se meandry podobně překvapivými, jako když se člověk poprvé dočetl, že okolní stromy podporovaly a vyživovaly hromadu pařezů zbavenou kmenů a listů a dávno zarostlou mechy, jež na náhodného kolemjdoucího působila spíše jako skála, než jako součást živého okolního stromového patra.

Jedním z nejintenzivnějších „portálů”, kudy k nám tato poznání a prozření spontánně přicházejí, jsou bezesporu spánek se sny a rovněž stavy na pomezí dvou světů, které spánek ohraničují: usínání a procitání. Skrze toto nejpřirozenějším způsobem pozměněné vědomí jsou obrazy, city, vazby z minulosti a výjevy toho, co teprve přichází či přijde, co bylo mezi řádky uplynulých dějů a zázrakem toho, co odešlo, přeskládávány po svém. Jde o prostor, v němž se plní dávné sliby („Já k vám jednou přijdu a bude se vám o mně zdát a na něco se zeptám. Jsme domluvený?“), dané třeba kdysi dávno někým, kdo už — z hlediska našeho světa a slovníkem hinduistů — „dávno opustil tělo”. Jde o rozhraní, v nichž se dozvídáme dříve, než nám to někdo z „reálného”, tedy denního světa řekl, že nějaký náš dávný-blízký onemocněl či zemřel, anebo se naopak s úžasem setkáváme s „přicházejícími” dětmi těsně před inkarnací anebo pár dní inkarnovanými u někoho, s kým jsme „bytostně propojeni”.

Podobně fascinujícím kanálem, jako je noční varianta toho, co všechno vlastně víme, je paměť a vědomí těla, které při praktikách typu jóga / či třeba taneční metoda Duncan / vynáší vzpomínky a události dávno zasuté, zdánlivě vyřešené či zapomenuté, a nabízí nová řešení, nové výklady, které nám ukazuje v nečekaném světle, rámované jinými významy.

Jakým způsobem ale lze vhledy našeho ur-vědění zachytit a poté uchopit pevněji, pracovat s nimi vědoměji?

Nedávno mě zaujala slova šamanky Sue Moondragon. Své vyprávění zahájila vybídnutím, ať jí posluchači nevěří ani slovo.

Ať se na chvíli useberou a soustředí se, tedy upřou svou pozornost do středu svého těla. Zjistí, že už dávno „všechno vědí”, že

nemusí poslouchat žádného jiného člověka, aby jim pověděl, „jak se věci mají”, nebavíme-li se tedy o informacích typu datum bitvy na Bílé hoře.

Podle ní jedinými bytostmi, které nás mohou naučit něco, co dávno nevíme sami, jsou minerály, rostliny a zvířata, stromy, moře a vítr.

Co by se mohlo zdát pouhou poetickou figurou, nás při bližším ohledání vrací obloukem zpátky k životu stromů. V tomto případě je výhodou, že německý lesník a mnozí další vědci vztahy mezi stromy a jejich dynamiku a částečně i logiku odhalili a popsali na fyzických procesech lesních velikánů. My vazby ke své pomyslné mišpoche, tedy síti / rodině toho, co a koho jsme v průběhu života přijali za své, fyzicky doložit nemůžeme. Její předivo je nehmotné, avšak ve výsledku cítíme / vidíme / víme, že funguje stejně. Silná a přesvědčivá paralela mezi hmotným a nehmotným obrazem téhož se stává přesným klíčem k tomu, o čem mluví Sue Moondragon — a dávno před ní třeba tanečnice Isadora Duncan. A jak ostatně stále dokola opakuje legendární česká

učitelka taneční metody Duncan Eva Blažíčková: „Tělo to ví. Tělo to ví!”

Ve fyzickém světě má tendenci opakovat se v bezpočetných variacích stále několik stejných figur.

Systola a diastola, příliv a odliv, spirála, kruh a další. Poněkud překvapivé může být, že příroda pro své nehmotné, neviditelné světy nevynalezla žádné jiné principy než právě ty, které jde vysledovat ve fyzickém světě v nás a kolem nás. Jediné, co nám zatím schází, je přijmout toto pevné (sebe)vědomí o analogii fyzických a duševních světů — nejen našich vlastních, ale těla a mysli všeho, co je zdánlivě jiné než my, a přece stejné. Je to nejen jistota, o níž je možné se opřít, ale také pole, otevřené nekonečnému novému promýšlení světa.

společný svět

5

Oživení

aneb

Co je to život a jakou roli v něm hrajeme?

společný svět

Andreas Weber

6

Kateřina Zochová

Andreas Weber (1967) je vynikající německý biolog, filosof, biosémiotik a publicista. Vystudoval mořskou biologii a kulturální studia a v Paříži spolupracoval s významným teoretickým biologem Vrancescem Varelou. Jako nezávislý vědec zkoumá v rámci vědy i umění nové pochopení života jako významu čili „biopoetiku“; nahlíží svět jako živý proces vzájemně se proměňujích vztahů, svět subjektivity, inter-imaginace a výrazu. Weber je autorem knih: Alles fühlt. Mensch, Natur und die Revolution der Lebenswissenschaften (Berlin Verlag 2007); Matter and Desire. An Erotic Ecology (Chelsea Green 2017; české vydání aktuálně připravuje nakladatelství Malvern); Indigenialität, Enlivenment: Toward a Poetics for the Anthropocene (The MIT Press 2019). V češtině vyšly jeho knihy: Víc bláta!

Děti potřebují přírodu (Malvern 2015) a Blbinky a bláto (DharmaGaia 2015). Zde předkládáme úvodní pojednání o Weberově klíčovém konceptu “oživení” jako cestě k udržitelnému světu, jak ho popisuje ve své knize ENLIVENMENT / Towards a fundamental shift in the concepts of nature, culture and politics (Heinrich Bölln Stiftung 2013, str. 14—17).

Text vybral a přeložil Jiří Zemánek.

Vážný nedostatek naší civilizace s jejím množstvím krizí by mohl spočívat ve skutečnosti, že popíráme hluboké kreativní, poetické a výrazové procesy světa, které se kolem nás všude neustále rozvíjejí a které vytvářejí nesčetné množství dynamických a vzájemně na sebe působících vztahů. Asi jsme zapomněli, co to znamená být živý. Všechny vědy, ať už přírodní, sociální, nebo ekonomické, se snaží svět pochopit, jako by to byl mrtvý mechanický proces, kterému je možné porozumět pomocí statistické nebo kybernetické analýzy. Od Descartovy průlomové revoluce rozdělující realitu na skrytou subjektivní, striktně nezobecnitelnou res cogitans na jedné straně — naší mysl — a na viditelnou, tvárnou, měřitelnou, nicméně mrtvou res extensa na straně druhé — materiální svět — se nejvelkolepější úsilí našeho lidského druhu zaměřilo na rozdělení reality a všech jejích částí do oddělených stavebních bloků, do atomů a algoritmů. Toto rozdělení je považováno za nejplodnější způsob jak dosáhnout lidského pokroku.

Vědecká pravidla, která jsou stále tak platná, jako byla v 17. století, když byla ustavena, nás žádají, abychom se vším zacházeli jako s mrtvou hmotou. Automatické aplikování Ockhamovy břitvy se stalo smrtící zbraní, která každý objekt našeho zájmu proměňuje v soubor neživých stavebních kamenů. Tento sklon proklel naši civilizaci na způsob onoho doteku krále Midase, převracejícího realitu. Tento mytický král byl schopen dotekem svých rukou proměnit každý předmět ve zlato, což ho nakonec přivedlo k tomu, že vyhladověl a zemřel. Všechny věci, kterých se naše civilizace dotkne rentgenovým pohledem své vědecké metody, ztrácejí v důsledku toho svou živost.

Věda vystavěla metafyziku neživého za účelem analyzovat nejpozoruhodnější aspekt našeho bytí ve světě, totiž naši schopnost být naživu.

Osvícenství 2.0: „Oživení“

V ideji „oživení“ je soustředěno to, co by nám mohlo pomoci porozumět současné planetární krizi. Oživení znamená v první řadě umět věci, lidi a sebe samé přimět znovu žít — stát se živějšími, být plněji živí. Tato idea se bezprostředně týká „reálného života“ ohrožených druhů či ekosystémů nebo lidí, kteří jsou vystaveni nějakému druhu ataku, ale i „vnitřního života“ nás zástupců sociálního druhu “homo economicus”, kteří ustavičně provádíme více nebo méně nutné úkoly a uspokojujeme více nebo méně svých potřeb, abychom udrželi v chodu ten obrovský stroj, který nazýváme „ekonomika“.

S pojmem oživení (Enlivenment) jsme našli východisko, s jehož pomocí lze identifikovat různé přehlížené oblasti skutečnosti, ukryté ve slepé skvrně modernistického vědeckého myšlení. Ne náhodou se tento pojem tolik podobá názvu konceptu svého předchůdce — “osvícenství” (Enlightenment).

Se vznikem osvícenství — což si ve skutečnosti vyžádalo mnoho století — se základní předpoklady moderní doby rozvinuly do své plné dynamiky: a) svět je pochopitelný na racionálním základě; b) lidé ho mohou měnit, protože ho dokáží pochopit; c) máme nejen možnost, ale také právo a povinnost svět měnit, abychom zlepšili naše lidské podmínky. S osvícenstvím se zrodil moderní humanismus, způsob myšlení a bytí, který lidský život a jeho podmínky neuvěřitelně zdokonalil.

Nicméně osvícenský způsob myšlení — zvláště racionální a technokratické chápání lidské činnosti — má také svou temnou stránku, jak to skvěle postřehli kritici „dialektiky osvícení“ Horkheimer a Adorno. (…)

Ideologie osvícenství nepřinesla jen svobodu, ale také velké totalitní technokratické katastrofy 20. století. Tato tradice myšlení je do určité míry rovněž zodpovědná za technokratické pohromy stávající neudržitelnosti našeho planetárního ekosystému. Hlavní vadou osvícenského přístupu (…) je jeho důvěra v dualistické myšlení, v racionální diskurz a v newtonovské subjekt-objektové rozdělení reality. Proto osvícenský projekt prakticky nepoužívá pojmy život, cítění, prožitek, subjektivita, ztělesnění a zprostředkování. Tyto koncepty jsou z osvícenského pohledu na svět v podstatě vyloučeny. (…)

Normy osvícenství nepředstavují žádné tajemné historické nebo filosofické záležitosti, ale jsou to hluboké strukturální principy uvnitř moderní kultury, které mají mocný

účinek na to, jak dnes vnímáme, jak myslíme a uvažujeme. Naše ekonomiky, právní systémy, vládní politiky a mnoho dalších věcí jsou pevně postaveny na principech osvícenství. Existují dobré důvody, proč tradiční ekonomické a politické myšlení není s to „řešit“ naši krizi udržitelnosti. Zrcadlí totiž hluboké chyby našeho porozumění vlastnímu myšlení (epistemologii), naším vztahům (ontologii) a našemu biologickému fungování.

Idea oživení je míněna jako korektiv. Snaží se rozšířit náš pohled na to, co jsou lidské bytosti jakožto ztělesněné subjekty. Tento názor nevylučuje roli lidské racionality, ale spojuje ji s dalšími mody bytí, jako jsou naše psychologické a metabolické vztahy s „více než lidským světem“, jak v jeho oživených, tak neoživených aspektech. Oživení tedy spojuje racionalitu se subjektivitou a cítěním. (…)

Co je život a jakou roli v něm hrajeme?

Když používáme pojem oživení, abychom se znovu dokázali zorientovat v planetární krizi, můžeme se začít zaměřovat na nedostatek v našem současném myšlení: na mimořádnou ztrátu pochopení toho, co je to život. Dokonce můžeme říct, že jsme zapomněli, co život znamená.

Nejsme si vědomi naší nejhlubší reality jakožto živých bytostí. Tato nepozornost je překvapujícím faktem, nicméně je to logický důsledek naší racionální kultury. „Význam života“ a otázka lidského smyslu, lidské spokojenosti a lidských tužeb byly v biologii, ekonomice i v humanitních oborech dlouho přehlíženy.

A přesto představa „významu života“ zahrnuje některé jednoduché každodenní otázky, které se nacházejí ve středu naší lidské zkušenosti. Nutí nás uvažovat: Co dělám pro život? Jaké jsou mé vnitřní potřeby

společný svět

7

Andreas Weber na workshopu Poetika živého světa v Divadle Kampa 13. března 2013

jakožto živé bytosti? Jaké vztahy máme k přírodnímu řádu nebo bychom měli mít? Jakým způsobem produkujeme věci pro svou bezprostřední potřebu či trh? Jak bychom měli vytvářet, udržovat a nabývat své živobytí? Mým záměrem je tedy posunout ohnisko naší pozornosti k nové otázce: Co je to život a jakou roli v něm hrajeme?

Kdysi bylo za nejvyšší výkon lidského poznání a cítění považováno zkoumat, co znamená život, zabývat se tím, jaké vztahy ho tvoří a udržují a jak život správně žít. Nicméně mluvit o těchto dávných a zásadních dimenzích života bylo v posledním století pokládáno za zpátečnický relikt z jakéhosi obskurního pohřebiště intelektuální historie. Možná, že vyloučením těchto rozhovorů o životě, o jeho významech, dimenzích a vnitřních napětích mezi jeho činiteli a jejich vzájemných vztazích, jsme ztratili důležitý referenční bod pro to, jak bychom dnes mohli moudrým a udržitelným způsobem jednat.

Koneckonců, kdo by popíral, že je živý? A přesto vést rozhovor o existenciálních skutečnostech života je pokládáno za jaksi příliš prozaické či naopak tajuplné.

Pokud máme znovu objevit spolehlivé referenční body pro udržitelný život a díky tomu nalézt moudrost, s níž bychom dnes dokázali čelit nesčetným krizím naší doby, musíme nejprve hledat nové vysvětlení principů existence živých bytostí. To vyžaduje znovu pečlivě zvažovat, jak jsou vztahy v biosféře organizovány — a prožívány. Existují základní pravidla, jak organismy realizují svou existenci? Co činí ekologické systémy zdravými? Co umožňuje individuální zkušenost „naplněného života“? Jak je možné uskutečnit výměnu zboží, služeb a významu, aniž by přitom docházelo k degradaci systému? (…)

8

společný svět

Oživení je víc než udržitelnost Když se podíváme na posledních třicet let politiky udržitelnosti, můžeme pozorovat řadu pokroků — prosazení zákonů na ochranu přírody, ustavení bezpečných prahů pro toxické materiály, zákaz fluorouhlíku atd.

Nicméně základní rozpor zůstává — fakt, že spotřebováváme samotnou biosféru, jejíž jsme součástí a na níž závisíme. Z tohoto pohledu jsme zatím nebyli schopni dospět k adekvátnějšímu řešení otázky udržitelnosti; zůstáváme chyceni v jejích zásadních elementárních kontradikcích.

Odlišné pochopení udržitelnosti, které budu v tomto eseji rozvíjet, nezdůrazňuje jako prioritu technická zlepšení nebo správné zacházení se vzácnými zdroji. Spíše pokládá za nejdůležitější odrazový můstek pro změnu našich vztahů s živou zemí a mezi námi navzájem snahu „vést plnější život“. Pokud si tuto perspektivu osvojíme, začneme chápat, že udržitelné může být něco jen tehdy, pokud je tomu dopřáno víc života — mně, dal-

šímu zúčastněnému lidskému jedinci, na širší kulturní rovině ekosystému…

Je kriticky důležité objevit souvislost mezi naší vnitřní zkušeností a „vnějším“ přírodním uspořádáním.

Abychom pochopili, co znamená „více života“ z pozice udržitelnosti a co by nám mohlo pomoci postavit náš lidský druh a zbytek přírody na stejnou úroveň, navrhuji, abychom za společného jmenovatele pro všechny živé organismy považovali „život jako ztělesněnou existenci“. Život je to, co my všichni společně sdílíme. A život je to, co my všichni můžeme cítit: emocionální zkušenost prožívání našich potřeb a nezbytnost je uspokojit představují přímý znak toho, jak dobře si uvědomujeme (nebo naopak si nejsme s to uvědomit) naši živoucnost. Svět je místem, které se nepřetržitě snaží vyjádřit své tvořivé schopnosti skrze neustálou souhru smysluplných vztahů. V tomto scénáři „života jako ztělesněné existence“ zažívají lidské bytosti jakožto přírodní tvorové síly a struktury přírody právě tak, jako je zažívají ostatní bytosti.

K rajčatům Report z farmy štěstí

Barbora Kinkalová

Andrea Schlüter

Jedna z věcí, které nám často schází a zároveň se dnes znovu víc a víc objevují jako téma, je spojení se zemí. Zemí pod našima nohama, co nás nese a drží — i s celou planetou, která se nám snaží udržovat podmínky pro život. Jak je možné doopravdy, fyzicky vnímat Zemi? Pro mě se tím propojením staly zážitky při práci s rostlinami a půdou.

Sklízím rajčata. Dotýkám se jejich jemné kůže, odlupuji je od větviček, ukládám do přepravky. Mají v sobě křehkost a zároveň dokonalou pevnost právě zralých plodů, které přesycené letním sluncem čekají na to, až budou utržené a za pár hodin přidané do velké mísy se salátem. Kochám se sytým odstínem červené, do kterého se za posledních pár dní ta rajčata dobarvila. Nasávám jejich sladce kořeněnou vůni, která je přesně taková, jako ji znám z dětství z babiččiny úrody na chatě. Občas se na chvíli zastavím, když mě nějaké extra pěkné rajčátko naláká dát si ho do pusy. Nádech, výdech… Tak takhle chutná ráj.

Jedno rajče mi zapadne do mulče, kterým jsou pokryté dlouhé záhony. Hledám ho pod tlustou vrstvou slámy a nahmatám zem. Ten dotyk mě láká strčit prsty úplně dovnitř půdy. Je neskutečně kyprá, nadýchaná, nutí mě prohrabovat se v ní a nechat se jí šimrat po dlaních. Pod povrchem je chladnější, příjemně to v letním horku osvěžuje. Naberu si půdu oběma rukama a strčím do ní nos. Je to tak sytá a bohatá vůně, že se nemůžu odtrhnout, nasávám do plných plic jako divoké zvíře a snažím se absorbovat všechny jemné odstíny tohoto luxusního parfému. Hemží se tam taky několik broučků a tajemných miniživočichů, kteří koukají, jak se rychle zahrabat dovnitř, do tmy. Koukám na velkou žížalu, co vylézá na kraji díry, žížala mě nevidí, ale ví, kde je jí dobře, a zavrtává se zpátky do hlíny.

Po nějaké době dokážu vnímat i celé rostliny. Chlupaté lístky rajčat, křupavá kolínka větviček, pevné stonky zakořeněné v dýchající půdě pod slámou. Když na ně sahám, cítím, že jim to je příjemné, stejně jako se ony jemně dotýkají mě. Vím přesně, co potřebují, stejně jako ony vědí, co od nich potřebuji já.

společný svět

9

Moje prsty a větve rostlin se dostaly do víru společného tance. Čím déle pokračujeme, tím jsou pohyby ladnější a úspornější, v rytmu, který je tak akorát, abych sklidila do oběda tenhle řádek. Z plynulosti mě vytrhne zvuk zvonu, chvíle pro zastavení, nádech, výdech, narovnat si záda, rozhlédnout se okolo, zamžourat do slunce. Mám pevnou půdu pod nohama, začíná mi do nich proudit teplo, dostávají svoji hmotnost a sílu. Díky téhle podpoře může moje tělo příjemně změknout, povolit, jako když se člověk zaboří do gauče. Cítím zem v místě, kde na ní stojím, a zároveň i postupně v celé té její obrovské šíři, jak se odsud rozprostírá do všech stran, za kopce s vinicemi, kam už není vidět, až tam, kde se ohýbá do oblouku. Tahle chvíle mi proniká do těla všemi smysly a už tam zůstane.

10

společný svět

nám nelíbí, za nějakou dobu může vzniknout bohatá podpora pro život, když jim je daná správná pozornost, péče a dostatek času na přeměnu. Praktické je také „zalévání květin“ — „watering the flowers“, čímž je myšleno vědomé podporování a oceňování dobrých vlastností a činů ostatních. Funguje to, lidi opravdu rozkvetou, když si někdo všimne, co se jim daří. A někdy si to dokonce sami uvědomí až díky zpětné vazbě od druhých.

Ale zpátky na zem. Je určitě spousta možností, jak Zemi opravdu vnímat, třeba na jednom kouzelném místě ve Francii, díky zenovým praktikám. Nebo na zahradě babičky, která si s rostlinami už dávno povídá. U domorodých národů, jež mají propojení se Zemí ještě pořád v krvi. Nebo v zemědělství kdekoliv na světě, kde hospodaří člověk s přírodou na rovinu. Vždycky se ale bude jednat o citové spojení, kde je důležitou ingrediencí láska. Uvědomění si vztahu, který je s námi od začátku, často o něm nevíme, a když ho objevíme, je to jako najít poklad.

Film k tématu: krátkometrážní dokument „Happy Farmers“ (režie B. Kinkalová, kamera J. Šípek), dostupný ke zhlédnutí na portálu www.dafilms.cz.

Kde se dá tohle zažít při sklízení rajčat? Určitě kdekoliv, ale pro mě se stala tím místem ekofarma Happy Farm u zenového kláštera Plum Village ve Francii. Farmu založili dlouhodobě usazení laičtí přátelé na pozemcích kláštera, takže se pěstováním zeleniny, pořádáním pobytů a společnou praxí podílejí na klášterním provozu.

Ale nebylo to jen tak. Schopnost cítit spojení s přírodou byla pro mě iniciovaná každodenními pokusy o uvědomování si vlastního dechu, těla, emocí, myšlenek a soustředění na život v přítomnosti. Prvním krokem pro mě bylo napojení se na sebe, a potom bylo možné vnímavost rozšířit dál. Citlivost vůči sobě přináší citlivost vůči dalším živým organismům.

Souhrnně tomu v klášteře říkají „mindfulness practices“ a nejúčinnější mi přišlo právě propojení těchhle praktik s prací na farmě. Samozřejmě, meditace se stovkami mnichů a návštěvníků mají velkou sílu, ale podobně silné byly i všechny ostatní postupy, které jsou tam součástí běžného života.

Tak třeba meditace v chůzi: lidé se soustředí na dech, jednotlivé kroky, můžou vnímat kontakt se zemí tak, jako by jí člověk dával polibky, užívat si krásné přírody kolem a postupně se skupina propojí v jeden větší celek a plyne jako řeka.

Nebo krátká ranní „porada“ farmářů, které říkají „check-in“, kde po chvíli společného soustředění každý může říct, jak se

cítí, a ostatní tak mají šanci zjistit, jestli je na něj ten den třeba lepší moc nemluvit, nebo je naopak plný síly. A vedoucí má díky tomu šanci přidělit lidem práci na míru. Jednou či dvakrát za týden se koná odpolední poradní kruh, kde jednotliví členové komunity můžou ostatním svěřit cokoliv, co mají na srdci.

Je to hodně ozdravná praxe, jak pro jednotlivce, tak pro celou skupinu, kde kolikrát účastníci řeknou i to, co do té chvíle sami nevěděli. Také jídlo se může odehrávat v tichém, klidném vnímání každého sousta, což některým vášnivým konzumentům místní stravy (vyrábějí skvělé vlastní pečivo, tofu i tempeh!) dělalo problémy, naštěstí dokonalost není cílem. Skvělým nástrojem pro návrat do reality je určitě „mindfulness bell“, zvon, který je uprostřed farmy. Kdokoliv na něj může zazvonit, pro všechny v doslechu je to signál pro zastavení, procitnutí z nekonečného proudu myšlenek zpátky k vnímání dechu, do místa a chvíle, kde se právě nacházejí. Je to praktické, takže se takový zvon dá stáhnout už i jako aplikace pro mobil.

A především, důležitá je rovnováha mezi prací a odpočinkem. Během několika let se zjistilo, že farmáři mají tendenci se v nejvyšší sezóně přepracovávat, což pak neprospívá jejich spokojenosti a ani vztahům v komunitě. Zapojují tedy přes léto i krátkodobé stážisty-dobrovolníky, aby se práce rozdělila mezi víc lidí a dodržoval se režim s dostatkem času pro sebe. Jeden den v týdnu se jmenuje přímo „lazy day“ — líný den, kdy je třeba se sám sebe i ostatních zeptat, zda jsme dnes dostatečně líní.

Na symbolické rovině tomuto napojení na přírodu a Zemi pomáhají také rostlinné metafory, které rád používá zakladatel kláštera, mnich, básník a aktivista Thich Nhat Hanh. „No mud — no lotus“, neboli bez bahna lotos nevykvete, znamená, že všechny těžkosti mohou být pro člověka zdrojem živin pro budoucí lepší časy, pro vlastní rozkvět.

A že se s tím bahnem během zdejšího pobytu můžete někdy potkat docela intenzivně! Podobné téma má i metafora o kompostování, kdy jde o uvědomění, že z odpadních materiálů, myšlenek a pocitů, které se

Filip Landa

Nika Brunová

Integrální ekologie papeže Františka

Při zamyšlení nad tématem odpovědnosti a etických ohledů ve vztahu k naší planetě mi vytanula na mysl encyklika papeže Františka Laudato si’ (v překladu „Pochválen buď “). Už samotný podtitul — encyklika o péči o společný domov — dává tušit, o co jde. Svatý otec se pak v knize výslovně obrací „ke všem s touhou navázat dialog týkající se našeho společného domova“. Již předchozí papežové se podobného tématu ve svých promluvách a textech dotýkali. O integrálním rozvoji hovořili a psali Pavel VI., Jan Pavel II. i Benedikt XVI., který opakovaně vyzýval k tomu, aby se „odstranily strukturální příčiny nefunkčnosti světové ekonomiky a opravily modely rozvoje, které zjevně nejsou schopny zaručit respektování životního prostředí“. Byl si vědom toho, že „zhoršování stavu přírody jde ruku v ruce s kulturou utvářející lidské soužití“ (encyklika Caritas in veritate, 2009).

společný svět

11

12

společný svět

musí nezbytně brát zřetel na všechno, co přineslo poznání v jiných oblastech vědění — včetně filozofie a sociální etiky. S tím souvisí i papežova kritika technokratického přístupu k řešení dnešních problémů způsobených akcelerací změn lidstva a planety. „Ačkoli změna je součástí dynamismu komplexních systémů, rychlost, kterou jí dnes vnucuje lidská aktivita, je v rozporu s přirozenou pomalostí biologické evoluce.“ Když to opět vztáhnu na architekturu: dům nabitý moderními technologiemi nebude nikdy vpravdě energeticky úsporný a ekologický, pokud nedokáže využít lokální podmínky, bude-li špatně umístěný na pozemku a nevhodně orientovaný vůči světovým stranám.

Na podzim vyšla ve vatikánském knižním nakladatelství sbírka Františkových promluv a homilií pod názvem Naše matka Země, která se snad časem také dočká českého překladu. Papežovy texty nejsou jen četbou pro katolíky, ale tvoří podnětný zdroj k přemýšlení pro všechny, kdo chtějí přispět k udržitelnému rozvoji prostředí, v němž všichni společně žijeme.

Autor je architekt, šéfredaktor architektonického časopisu ERA21.

Současný papež jde ale ještě dál, opouští transcendentální sféru úvah a ve svém poselství se zabývá konkrétními otázkami, které se týkají dnešního stavu planety a všech jejích obyvatel.

Název encykliky Laudato si’ odkazuje na svatého Františka z Assisi a jeho Píseň tvorstva (Laudes Creaturarum — Chvalozpěv stvoření), jedno z prvních literárních děl psaných v italštině. „František je pro mě člověk chudoby, mírumilovný člověk, člověk, který miluje a chrání Stvoření,“ zdůvodňoval kardinál Bergoglio po konkláve výběr svého papežského jména.

Základní otázka jeho encykliky zní: jaký druh světa chceme zanechat generacím, které přijdou po nás? A papež hned odpovídá, že tuto otázku nelze řešit izolovaně, pouze v oblasti životního prostředí. Vede nás naopak k tomu, abychom se ptali, co je smyslem života, jakou hodnotu má naše práce a veškeré naše konání na Zemi. Pokud se nebudeme zabývat těmito hlubšími problémy a vztahy, nebude naše starost o ekologii produkovat žádné významné výsledky.

Klíčovým pojmem textu papeže Františka se tak stává integrální ekologie neboli přístup k životnímu prostředí, který je neoddělitelně propojený s lidským a sociálním rozměrem a který vyžaduje otevřenost kategoriím přesahujícím slovník exaktních věd. Papež připomíná, že podle knihy Genesis jsme my sami ze země, naše tělo je utvořeno z prvků naší planety.

Zmíněný pojem se poprvé objevuje v roce 1995 v publikaci amerických teologů osvobození Leonarda Boffa a Virgilia Elizonda s příznačným názvem Ecology and Poverty: Cry of the Earth, Cry of the Poor. Autoři se odvolávají zejména na myšlenky přírodovědců Ernsta Haeckela a Charlese Darwina a později Alda Leopolda, který považoval Zemi za živou bytost mající přinejmenším stejná práva jako člověk. Dnes je pojem integrální ekologie v oboru běžně používán, a dokonce ho používají někteří ekonomové, aby zdůraznili, že problematiku životního prostředí nelze oddělit od otázek výroby a spotřeby.

Také obsah encykliky Laudato si’ naznačuje, že ekologické a ekonomické otázky jsou nerozlučně spjaty a jejich cílem je péče o stvořený svět a podpora důstojného života pro každého člověka. Integrální ekologie tedy znamená, že ekologické otázky a sociální spravedlnost tvoří v podstatě jeden celek, jelikož lidská společnost a příroda jsou součástí na sobě závislých životních systémů.

František píše, že „neexistují dvě oddělené krize, tedy krize životního prostředí a krize sociální, nýbrž jedna a komplexní sociálně-environmentální krize“. A stejně jako Jan Pavel II. nás vyzývá k „ekologické konverzi“.

Už jen názvy jednotlivých kapitol a podkapitol napovídají, jak aktuální tato výzva je: Otázka vody, Ztráta biodiverzity, Klima jako obecné dobro. „Obecné dobro“ je vůbec pojem, u něhož se vyplatí zastavit. V papežově pojetí nejde o žádné vágní slovní spojení, ale o pečlivě vystavěný pojmový rámec, který předpokládá úctu k lidské osobě jako takové s jejími základními a nezcizitelnými právy zaměřenými na její integrální

rozvoj. Obecné dobro vyžaduje určitý stupeň blahobytu, sociální bezpečnosti, stability, míru a vztahů založených na principu subsidiarity. Mezi nimi vystupuje především rodina jako základní buňka společnosti. Povinnost hájit a podporovat obecné dobro má pak celá společnost a především stát.

Jako architekta mě dále oslovil důraz, jaký papež František klade na problematiku veřejného prostoru a městského plánování. Nevím, zda encykliku konzultoval s nějakým urbanistou, ale podařilo se mu celkem přesně pojmenovat příčiny a důsledky nezkrotné urbanizace.

Pojmy jako „městské tkanivo“ nebo „vizuální či akustický smog“ nejsou Svatému otci cizí. Na jednom místě píše: „Prostředí, ve kterém žijeme, ovlivňuje náš pohled na život, naše cítění i jednání. Ve svém pokoji, ve svém domě, na svém pracovišti a ve své čtvrti využíváme životní prostředí, abychom vyjádřili svoji identitu. Snažíme se přizpůsobit prostředí, a je-li neuspořádané, chaotické nebo vizuálně či akusticky znečištěné, pak přemíra podnětů omezuje naše snahy o rozvoj integrující a šťastné identity.“ K tomu přidává vliv médií a digitálního světa, což do veřejného prostoru navíc přináší jakýsi informační hluk. „Pravé moudrosti, která je plodem uvažování, dialogu a velkodušného setkávání mezi lidmi, nelze dosáhnout pouhým shromažďováním dat, která nakonec jako jistý druh mentálního znečištění pouze zahlcují a matou,“ dodává papež a hned tento problém propojuje s tématem velkého počtu specializací a fragmentace vědění. Podle něj věda, která chce řešit velké otázky,

společný svět

13

14

společný svět

Warsan Shire

Warsan Shire (nar. 1988) je anglicky píšící básnířka původem z Keni, společně se Sarah Kay a Rupi Kaur jedna z globálních superstar současné poezie. Píše politicky angažované verše, v nichž otevřeně hovoří o postavení žen v muslimské společnosti, pocitu vykořenění a traumatické zkušenosti utečence. Slova „Nikdo neopouští domov / ledaže se domov stal žraločím chřtánem“ z její debutové sbírky Teaching My Mother How to Give Birth (Flipped Eye, 2011) se stala jakýmsi univerzálním krédem všech, kdo byli z politických důvodů nuceni opustit svou právoplatnou domovinu.

Vybranou báseň přeložil Luděk Čertík.

Nika Brunová

Warsan Shire

Co spáchali včera odpoledne zapálili dům mých tet štkala jsem na televizní způsob zlomená v pase jako přeložená bankovka. zavolala jsem své bývalé lásce snažila se znít ‘v pohodě’ řekla jsem ahoj on řekl warsan, děje se něco, je vše ok? modlila jsem se, a takhle mé modlitby dopadly; drahý bože pocházím ze dvou zemí jedna trpí žízní druhá je v plamenech obě potřebují vodu. později té noci jsem s atlasem na klíně přejížděla prstem po světě a šeptem se tázala kde to bolí? všude všude všude zněla odpověď.

Osobní zodpovědnost v zrcadle psychedelické zkušenosti

společný svět

Eva Césarová

16

Lukáš Kudláček

Je tomu něco málo přes pět let, co jsem fascinována potenciálem rozměrů psychedelické zkušenosti zcela propadla této tematice.

Pochopení, že existuje nástroj, který nám může nastavit zrcadlo, zavést nás hluboko do podvědomí a odkrýt nejtajnější komory našeho vnitřního světa, a to vše navíc skrze vizuálně atraktivní a prožitkově naplňující zkušenost, se mi zdálo ohromné.

Cítila jsem se tehdy jako Kolumbus po objevu Ameriky, přičemž jsem Ameriku již znala a navštívila, ale její možnosti jsem nedohlédla.

Mé nové poznání se projevilo tím, že jsem namísto navštěvování hospod a barů, mejdanů a afterparty začala věnovat svůj volný čas spoluvytváření základů České psychedelické společnosti (CZEPS), pár festivalů jsem nahradila návštěvami konferencí a nakonec jsem zcela změnila i obor studia — z marketingu na adiktologii. Našla jsem tehdy činnost/obor/odvětví, do kterého mi dávalo smysl investovat energii. Smysluplnost, to je ten pocit, který jsem hledala. Do té doby mi nedocházelo, že bez ní to tady pro mě nemá význam.

Psychedelika v současnosti

Psychedelika jsou speciální kategorií psychoaktivních látek, oficiálně klasifikovaných jako drogy bez léčebného využití, které však prokazatelně léčebné využití mají. I proto se již desítky let vědci po celém světě snaží dokázat, že jsou to nástroje k rukám psychologů a psychiatrů, jež mohou být velkým přínosem pro pacienty, mohou ulehčit práci terapeutům a poskytnout prostor pro projekci vlastních hlubinných obsahů těm, kteří chtějí poznat, co v sobě nosí.

Na druhé straně barikády však stojí jejich legislativní postavení (obecný zákaz) a farmaceutické společnosti, které nestojí o nástroje, jež by mohly jednou provždy vyřešit duševní strádání pacientů, jejichž jedinou možností léčby je tak užívání farmaceutických léků potlačujících symptomy — např. antidepresiva, která platí pojišťovna. Nutno dodat, že farmaceutické léky zachraňují životy. Ve chvíli, kdy udeří deprese, není mnohdy na výběr než nasadit medikaci, která potlačí emoční strádání a bolest, které se derou na povrch, nicméně problém jedince to do důsledku nevyřeší. Další překážkou jsme pak my sami.

Každý jedinec si nese své vlastní individuální obsahy, což dělá z psychedelické zkušenosti, která pracuje právě s těmito obsahy, takřka nezměřitelnou proměnnou. Jak mohou vědci dokázat, že to byla právě psychedelická zkušenost, která zavdala

změně k lepšímu, když kromě psychedelické zkušenosti člověk prožívá i samotný život, kde se pořád něco děje? Navíc, snad ještě důležitější než samotná zkušenost, je její integrace — pochopení, přijetí a zavedení změn do života, a to může trvat i měsíce. Právě s integrací pacientům pomáhají terapeuti.

Stejně tak psychedelickým látkám nenahrává ani jejich zneužívání, ať už v historii, budeme-li mluvit například o hnutí hippies, či v současnosti, kdy především taneční a alternativní subkultura psychedelika využívá pro rekreační účely.

Kontext užití je totiž stejně tak důležitý jako samotný uživatel. Pakliže jej podceníme, riskujeme.

Pojetí psychedelické zkušenosti

Psychedelické látky, charakteristické změnami na úrovních vnímání a prožívání, mohou být využity jako klíče otevírající „brány vnímání”. Tušíte správně, že stejně tak, jako je každý jeden člověk jedinečný, i percepce každého z nás je zcela odlišná. Odvíjí se mj. od toho, co v sobě neseme, co jsme si prožili, na jaké úrovni potenciálu našeho bytí se zrovna nacházíme. De facto můžeme polemizovat i nad tím, zda je možné, že každý z nás si prožívá svou vlastní realitu. Jak bychom jinak vysvětlili, že si z jedné situace několik různých lidí obvykle odnese různé poznatky, pocity, vjemy, dojmy. Každému se v běžném životě odráží, co sám v sobě nosí, o to více pak během psychedelické zkušenosti.

Psychedelika víceméně zesilují, co je uvnitř. Zintenzivňují prožitek sebe sama, a to jak v pozitivním,

tak též v negativním slova smyslu.

Užita neadekvátně, bez důrazu na set a setting, což jsou základní proměnné pro bezpečnou psychedelickou zkušenost, mohou mít fatální následky.

Již slavný Hippokrates prohlásil, že „lék od jedu odlišuje dávka”, s tím nelze než souhlasit, platí to i pro psychoaktivní látky. Svědčí o tom už samotný alkohol — je rozdíl, zda člověk vypije pivo jedno, anebo deset. Odrazí se to na formě jeho prožívání, cítění, jednání, schopnosti úsudku.

Zajímavým aspektem psychedelické zkušenosti je její možný spirituální rozměr. Mnozí uživatelé reportují zážitky, které je zcela přesahují — prožitky jednoty, jsoucna, božství, prázdnoty. Prožitky, o kterých můžeme číst v knihách mystiků a duchovních mistrů. Prožitky, které vedou k pochopení, že jsme všichni „jedno” a že svět je jen projekcí naší mysli. Z vědeckého hlediska jsou takové zkušenosti označeny jako „mystická zkušenost” a mají největší terapeutický potenciál.

Vědci jako Albert Einstein a duchovní vůdci jako dalajláma tvrdili, že všechno, co existuje, je v zásadě propojené, vzájemně závislé, že vše je součástí stejné látky či stejného procesu a že pocit odloučení, který pociťujeme, je iluze zrozená ze sebe-vědomí. Psychedelická zkušenost má schopnost poskytnout prožitek těchto vyšších stavů vědomí, které můžeme vnímat jako totožné se stavy, jež se lidí zmocňují na duchovní cestě. Otázkou je, zda-li člověk v případě, že prožije takový stav bytí bez uchopení hlubokých hodnot, usilovné práce, duchovní disciplíny a dalších schodů, po kterých se snad k osvícení stoupá, může s takovým

společný svět

17

prožitkem adekvátně naložit. Nicméně prožitek jednoty se vším, absolutního rozměru nekonečného, věčného bytí, pochopení indiánského rčení [in:la:keš / a:la:ken] „já jsem ty, ty jsi já” i tak může přispět k poznání, že ať už se chováme k druhým či k planetě jakkoliv, chováme se stejně tak i k sobě.

Zodpovědnost, kterou nikdo nechce

Nedlouho poté, co se CZEPS začal ukotvovat, naskytla se mi možnost účasti na zasedání OSN o drogách v New Yorku (2016), kde jsem si velmi rychle uvědomila, že tam to o psychedelikách rozhodně není. Na půdě mezinárodní protidrogové sféry se řeší tvrdé drogy, kartely, tresty smrti, ilegální produkce a další závažné body, které hýbou celosvětovou ekonomikou. Léčebný potenciál psychedelik tu až v posledních dvou letech zmiňují zástupci Multidisciplinární asociace psychedelických studií (MAPS) a obdobně zaměřená organizace ICEERS, sídlící ve Španělsku. Účasti na těchto zasedáních i konferencích spojených s mezinárodní drogovou tematikou mi poskytly uvědomění, že nejde jen o psychedelické látky, k nimž by měl být zprostředkován důstojný přístup, ale že všechny „drogy” by měly být deregulované — to znamená v nějaké formě dostupné veřejnosti, která má zájem je užívat. Rizika a škodlivé dopady nevědomého užívání neošetřených („nečistých”) substancí nejen na zdraví, ale i na bezprostřední okolí uživatele, jsou zcela neúměrné gestu regulace. Jenže vidina změny zákona je opředena takovým strachem z neznáma, že i Nebojsa by se ho zalekl. Pravdou však je, že zákazy, které nejsou zcela opodstatněné, logicky nemohou fungovat. Lidská vynalézavost nezná konce. Kdo chce, cestu k psychoaktivním látkám si vždycky najde. Jenže dělat něco za hranicemi zákona svým způsobem snižuje lidskou důstojnost. Opravdu je to zapotřebí?

Naše společnost si zvykla, že zodpovědnost za ni nese systém. Odevzdala se jeho mantinelům, jež stavějí zákony a dodatky. Tím jsme však ztratili svobodu. Svobodu rozhodovat se v dané chvíli správně, a ne tak, jak ukládají zákony. Popustili jsme tím také uzdu vlastní zodpovědnosti, protože je tady něco „nad námi” — stát, co má moc nás potrestat.

V úvahách se spíše přikláním k tomu, že osobní zodpovědnost není vlastnost, se kterou bychom se narodili. Zpočátku jde spíše o naučené chování, avšak v rámci vývoje člověka přichází i hluboké poznání důležitosti převzetí zodpovědnosti za každý svůj čin, za každý krok, za každou myšlenku i slovo, jež tvoří naši kolektivní realitu.

Deregulace látek měnících vědomí, která by vedla k jejich zpřístupnění, by znamenala, že jako společnost hromadně přijímáme zodpovědnost za jejich dostupnost.

Ony jsou dostupné už teď, o čemž není pochyb, ale “zodpovědnost” za to nesou výrobci a distributoři, jinými slovy drogové mafie a dealeři.

Otázkou zůstává, jak dlouho se ještě nebudeme starat o to, co se nás zdánlivě bezprostředně “netýká”.

Set & Setting

Set je označením pro nastavení mysli — zahrnuje to, kdo jsme, co jsme si prožili, co nás formovalo.

Settingem se myslí prostředí, ve kterém je látka užita. Zkušenost velmi ovlivňuje, zda se člověk cítí pohodlně, v bezpečí, zda ví, kam jít na zá-

Psychedelika

Mezi „klasické“ psychedelické látky řadíme LSD, psilocybin obsažený v houbičkách, dimethyltryptamine (DMT), ibogu. Ve zvláštní kategorii můžeme nalézt i MDMA a ketamin. Ilegalita těchto látek vedla černý trh k vytvoření

18

společný svět

Zdá se, že tato tendence v soudobé společnosti převládá. Stav planety budiž toho nepříjemně aktuálním důkazem.

chod, kde je voda či přikrývka. Svou roli hrají i přítomní lidé nebo puštěná hudba.

Soustředěním na záměr zkušenosti, tedy na to, co si z ní chceme odnést, můžeme udat směr, kterým se zkušenost bude ubírat.

nezměrného počtu dalších substancí, tzv. Nových psychoaktivních substancí (NPS), které mnohdy spadají svými vlastnostmi do kategorie „psychedelik“, ale jejich rizika/potenciál nejsou zdaleka prozkoumány.

Oheň a slzy

Luděk Čertík

Tiffany Bozic

Čím nejlépe vystihnout antropocén, epochu bezprecedentního vlivu lidských aktivit na celoplanetární ekosystém? S tou možná nejvýstižnější definicí přichází britský spisovatel Robert Macfarlane ve své ponorné knize Underland, hlubokočasové kronice lidské fascinace podzemím. Macfarlane líčí antropocén především jako epochu ztráty (an epoch of loss) — ztráty živočišných druhů, míst, ale také lidí. Doslova před očima nám odtávají tisícileté ledovce, kdysi na život bohaté oblasti pustnou a chřadnou, ostrovy zanikají pod stoupající mořskou hladinou.

Jak se naučit s něčím takovým žít? Kde najít odvahu čelit tak nevýslovnému žalu? Kde vzít a jak si uchovat naději?

V okamžiku, kdy píši tyto řádky, polevují v Austrálii rozsáhlé požáry, které tuto zemi sužovaly po několik nekonečných týdnů. Podle odhadů australských vědců padlo ohnivému běsnění za oběť více jak půl miliardy divokých zvířat — a to se zřejmě jedná o velmi střízlivý odhad skutečného stavu věcí (počáteční kalkulace například nebere v potaz množství vodních a mořských živočichů, které ohrožuje na životě splavování popela

společný svět

19

a erodované půdy do řek a oceánů). Někteří myslitelé v souvislosti s děním v Austrálii neváhají hovořit o probíhající ekocidě, ne-li dokonce omnicidě — hromadné decimaci druhů napříč existujícími biologickými taxony. Můžeme zde mluvit o jakémsi přílivu smrti, před nímž nikdo — vombati, loriové, lidé — není v bezpečí, ať už na světě prodlévá kdekoli. Jak na stránkách ceněné knihy Šesté vymírání: Nepřirozený příběh několikrát připomíná americká publicistka Elisabeth Kolbert, fenomén vymírání není pouze záležitostí vzdálených a exotických lokalit, jako jsou izolované tropické ostrovy, deštné pralesy, arktická tundra, savany a korálové útesy, ale i míst bezprostředně v naší blízkosti; našich zahrad, polí a luk za městy — a v jistém smyslu i toho nejvlastnějšího prostoru ze všech, prostoru našich srdcí. Často se opakuje utilitaristická mantra, že s mizejícími živočišnými a rostlinnými druhy přicházíme o potenciální léky na závažné choroby či jiné zásadní příležitosti k uskutečnění budoucích vědeckých průlomů. To je však alarmující nepochopení hloubky a závažnosti problému. Nezhojitelné rány uštědřené velkým vymíráním jsou také a zejména psychologického a duchovního rázu. Ať už jsme si toho vědomi, či nikoliv, všichni živí tvorové jsou nedílnou součástí naší niternosti (nebál bych se dokonce hovořit o jediné expandující spoluduši ).

S každým zaniklým nebo vyhubeným druhem tudíž přicházíme nejen o cosi vnějšího, co by nám mohlo být materiálně ku prospěchu, ale i o část sebe sama; cosi se v nás uprázdňuje, díl naší nedělitelné celosti se nadobro vytrácí a spolu s ním — mohu-li zde parafrázovat slova německého naturfilosofa Andrease Webera — i cesta k (roz)poznání jinak těžko přístupných zátočin duše. Neměli bychom však plnost bytí jiného tvora ochuzovat tím, že jej budeme nahlížet výlučně z hlediska vrtkavých lidských hodnot. Mějme neustále na paměti, že současně odchází ze světa — přinejmenším v její hmotné manifestaci — také neopakovatelná forma sebevyjádření a krásy s vlastní, na člověku nezávislou hodnotou coby unikátní projev (doslova zjev-ení) miliony let trvajícího (a rozhodně ne přímočarého) volnoběhu evoluce. Ochuzení vzniklé ztrátou biologického druhu je příliš dalekosáhlé, aby se dalo uchopit, ne-li snad uspokojivě vyčíslit dostupnými konvenčními nástroji.

Můžeme se jen domnívat, jaké jizvy na individuální i kolektivní úrovni lidské psyché řídnutí pozemské bioty zanechá, byť nám určitou (notně znepokojivou) představu skýtají válkou postižené či silně urbanizované zóny zbavené všeho živého. Žádná předchozí civilizace nestála před ničím podobným — čeká nás bezpočet náročných zkoušek a zřejmě i utrpení, jemuž nebudeme schopni zabránit. Zároveň si však nemyslím, že bychom měli za každou cenu propadat panice a trudomyslnosti a rezignovat na jakoukoli smysluplnou činnost. V posledních týdnech jsme zajisté měli možnost vidět mnoho hrůzných a srdceryvných obrazů, které jen těžko vymažeme z paměti: zuhelnatělé eukalyptové lesy, ohořelá torza koalů, kteří nestihli utéct před ohněm, klokany prchající před postupující ohnivou stěnou, oblohu zarudlou plameny a hustým dýmem, utrmácené lidi přihlížející devastaci z bezpečí člunů spuštěných na vodu. Kromě katastrofických scén však přibývalo rovněž dojímavých výjevů mezidruhové solidarity — od záchranářů vynášejících z plamenů na smrt vyděšená zvířata po helikoptéry shazující z oblohy mrkev a brambory pro živáčky uvězněné v nedostupných částech buše.

Neměli bychom si jistě idealizovat přístup řadových Australanů (nebo lidstva obecně) k divoké přírodě — vedle laskavých projevů vždy budou koexistovat takové, které nelze označit jinak než jako nepochopitelné, kruté a barbarské. Můžeme-li si

20

společný svět

však z bolestného dění v Austrálii něco odnést, nechť to má oživující a povzbudivou příchuť. Kdo ví, možná se skrze oheň a slzy opravdu probouzíme do zcela jiné éry. Éry, v níž už nebudeme rozlišovat na příslušníky vlastního druhu a ty vzdálené druhé (koaly, ledňáky, ptakopysky, ježury, zebřičky, krokodýly), ale kde pro nás všechen život bude ničím nepřerušované kontinuum, velké společenství bratrů a sester v soucítění. Éry skutečného spolubytí a univerzálního soucitu. Možná právě velké vymírání bude onou od základu proměňující krizí, oním zemětřesením, jež nadobro rozláme omezující staré pořádky a jež nás vnitřně vyzrálé a uvědomělejší posune dál — směrem k radostnějšímu a vzájemností prodchnutému bytí vyladěnému k potřebám živoucího planetárního celku. Kdo ví… Český biolog Roman Figura v loňském rozhovoru pro Novinky.cz připomněl krásný Darwinův výrok, že člověka od jiných druhů na této planetě odlišuje schopnost nezištné lásky ke všemu živému. Osob-

ně chovám naději, že toto je něco, co z dlouhodobého hlediska převáží nad chamtivostí a sebezahleděností těch, jejichž krátkozraká politická a ekonomická rozhodnutí mají australské (ale i kalifornské, sibiřské, amazonské a jiné) požáry — a příliv smrti s nimi tak úzce spjatý — na svědomí. Jak zní titul jedné z knih Charlese Eisensteina: Krásnější svět je možný, naše srdce to ví. Utišme se a pokusme se mu alespoň chvíli naslouchat.

Rebelling for Life in České Budějovice Natalie Czaban

XRČB

In our tightly interconnected world we are never truly separated from the huge events of our times and even in our little town there are infinite ways to take part in shaping the future. Extinction Rebellion (XR) is an international environmental movement which uses non-violent civil disobedience (or direct action) in an attempt to halt the impending mass extinction and minimise the risk of social collapse. It is based on models of effective social change and calls upon all citizens of our planet to take action for all living beings as well as our own survival. Milk and Honey talked to Lukáš Freiberger, a member of Extinction Rebellion České Budějovice (XRČB), about how this local group fits into the worldwide picture.

společný svět

21

How do you feel about XR tactics, are you a supporter of non-violent direct action?

I really admire those people who are out getting arrested, in countries worldwide and in Prague. It is a brave thing to do and I think it is completely necessary. Unfortunately, purely non-disruptive actions don’t work — they can just be ignored.

I have been a member of Greenpeace for many years and it is an amazing organization but in the forty or so years it has been going, our emissions have continued to rise and rise.

More global disobedience is needed.

Will XRČB be taking part in blockades of public spaces like the Great Rebellion event in October in Prague?

We are a small, independent affinity group and our members are free to choose for themselves whether to take part in blockades and seizing of public space. But I would say our focus in Budějovice is more on creative actions to get people thinking and making changes. There are quite a few artists in our group and we want to involve art, music, dance and creativity, and carry out local actions which will make people think more about where our society is heading.

Does that clash with the wider XR message?

Not at all. We are in touch with the national team based in Prague and they are very supportive. XR has a guiding vision and philosophy, with shared demands and principles which all rebels must support in order to be part of the movement. Beyond that, I think it is vital that XR is a movement for all types of people, not just those who are willing to risk arrest. It has to be inclusive and make space for people to express themselves in ways that bring them happiness. I think the best possible scenario, for the movement to be really successful, is to get all types and classes and positions involved. Not just bohemian types and activists, but lawyers, doctors, scientists. Those types of respectable people have been seen on the streets and getting arrested in the UK protests which sends an incredibly powerful message as to how important this is. But the first step to making XR work here is to make space in the movement for everyone.

For more information Facebook page: XR České Budějovice https://www.extinctionrebellion.cz https://rebellion.earth

22

společný svět

Can you give an example of some of your actions?

This winter we have been working on some actions to make people in Budějovice think about the effect Christmas has on our environment, the massive over-consumption and waste it brings with it. We want to tell people about small changes they can make which make a difference.

We have been inspired by XR Brno which is a bigger group that have done some effective actions to bring these issues to light, for example displaying dead Christmas trees and information about the state of the planet in the Brno Christmas markets.

But isn’t it a bit unfair to spoil the joy of such a special time of year?

Of course it angers people who are trying to block out the news and focus on happy times. But during our lifetime Christmas has moved so far from its actual meaning. It is no longer about peace and calm and spending time with loved ones but a cause of huge stress for many families, as they feel they have to spend unnecessarily huge amounts of money, which has a negative impact not just on their lives but also the planet. Maybe a small amount of disruption could help them think about how to make Christmas much happier for themselves. And the same is true for many other examples of over-consumption making our lives poorer, not richer.

How do you think the XR message suits Czech society?

Czechs are fairly conservative and don’t like rebellion, due to our recent history. With some notable exceptions, a lot of people do little but criticise and complain in pubs whilst never taking action. If there is one thing I would like to do as part of XR, it is to show young peo-

ple that there is a different way. It is normal to be active and make change happen. I hope we can demonstrate to younger Czechs that they do not just have to obey.

Is the XR ethos likely to catch on here?

Of course most people, anywhere, will choose denial and refuse to give up their current lifestyle. But the XR model for societal change is based on getting an extra 3,5 % of the population informed and active. That is the proportion needed to make a significant change in consciousness and to exert pressure on politics. When celebrities get involved, that accelerates the process of course. So we are working on bringing a small amount of people on board here. And 3,5 % seems much more achievable.

Are you depressed about our future prospects? How do you stay cheerful and motivated to carry on?

I know that some people in XR say that their main motivation is fear — fear of what is coming for us and our children if we do not act. But I do not want to live my life through that emotion. I read a lot of literature from the medieval period, during which time people were faced with plague, death and war on a daily basis and they lived through it — they had to. What will happen will happen. I want to be engaged in this movement in a way that is happy and meaningful for me. I play the piano; I love creative, artistic work.

And this is a movement for everyone. Even if they think they don’t have time. I am also very busy with my own life and work. But I think that is the very worst thing anyone can do — to just give up, to say they have no time and to do nothing.

Now that is depressing.

Lenka Kubelová

Plum Village

Spolubytí jako cesta pro lidstvo v době klimatické krize Každým dnem přibývá alarmujících zpráv o stavu planety a neudržitelnosti současného lidského konání. Nabízí se dvě běžné cesty jak reagovat. Jednou z nich je krčení rameny, případně popírání situace a pokračování v zaběhaných a „osvědčených“ postupech a přístupech k životu. Kola se přece musí točit dál, děláme to takhle už dlouho, jedinec stejně nic ne-

společný svět

23

změní, nějak to dopadne. Druhou cestou, kterou se vydávají zpravidla anagažovanější typy lidí, je zvyšování informovanosti, které však často vede k zahlcení alarmujícími fakty a až apokalyptickými předpověďmi. Dopadá to tak, že ze snahy o pochopení a uvědomění si situace vyroste nesnesitelný a paralyzující environmentální žal. Co teď? Jak se k situaci, ve které se náš svět a naše planeta nachází, postavit?

Možná existuje třetí cesta. Založená na jemném obratu v myšlení a vnímání, který dává jedinci překvapivou sílu a naději. Mluvím o konceptu spolubytí. Jeho princip si můžeme představit na příkladu s květinou: „Podíváte-li se do květiny hlouběji, uvidíte, že květina je vytvořena výhradně z prvků, které samy o sobě nemají s květinou nic společného. V květině je oblak. Samozřejmě víme, že oblak není květina, ale bez oblaku žádná květina nemůže žít. Bez mraků by nebyl déšť a žádná květina by nemohla vyrůst. Nemusíte být romantičtí snílci, abyste v květině spatřili plující oblaka. Skutečně tam jsou. Jsou tam také sluneční paprsky. Sluneční paprsky nejsou květina, ale bez nich žádná květina neexistuje,” říká zenový mistr Thich Nhat Hanh, například v knize Bez bahna lotos nevykvete. Termín spolubytí, anglicky interbeing, se do slovníků dostal teprve nedávno a právě díky jemu. Přitom se jedná o něco velmi bytostného a samozřejmého. Možná jen v dnešní době nastal čas tuto skutečnost zvědomit.

Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že tak jako je v přírodě vše propojeno, tak i my jsme neviditelně svázáni s dalšími lidmi, a to nejen s lidmi, ale s celým světem, tak pak se nám otevírají zcela nové možnosti. Náhle i malé činy získávají potenciál velkého dopadu a můžeme věřit tomu, že když nevíme, co se bude dál dít, tak naše jednání má hodnotu. Osobní zodpovědnost existuje a má smysl, a překvapivě zcela nezávisle na tom, v jak společensky důležité roli zrovna vystupujeme. S přijetím osobní zodpovědnosti se stáváme tvůrci příběhu, ne jen někým, kdo je vláčen okolnostmi. Jak se bude příběh dál vyvíjet, nevíme, ale vědomí, že na tom máme též podíl, představuje mocnou zkušenost.

Tohoto zásadního momentu si povšiml i americký integrální psycholog Ken Wilber, který se ve své knize Teorie všeho dotýká i spirální dynamiky zabývající se různými vývojovými úrovněmi vědomí jednotlivce i společnosti. Vědomí se pohybuje po různých úrovních spirály. Jednotlivec nebo lidstvo se tak na první úrovni může nacházet v Egocentrické, Materialistické nebo Humanistické úrovni a z ní konat a podle ní měřit svět.

Pokud ale projde branou poznání do oktávy druhé, dostává se do úrovní Synergických nebo Holistických, které zde také nebudu podrobně rozebírat (zájemce o podrobnosti odkazuji na koncept Spirální dynamiky šířený Donem Beckem a Chrisem Cowanem), ty vychází z poznání, že všechno je propojené a dokáže pochopit a komunikovat se všemi, kdo jednají z úrovní nižších, protože chápe jejich stanoviska i věří tomu, že jednotlivé vlny jsou důležité pro vývoj celé spirály. Tudíž dokáže každý jednotlivý mem, jak jednotlivé úrovně vědomí nazývá, docenit. Zajímavý moment také je, že zájmy a cíle těch, kteří prošli „kvantovým skokem do druhého řádu uvažování“, jsou pro ty fungující před tímto skokem nepochopitelné. Daná perspektiva je vždy tou jedinou a nejlepší. Po symbolickém projití

24

společný svět

branou je ale možné pochopit, uctít a docenit i všechny ostatní způsoby existence.

Dalším zajímavým zjištěním je, že pokud přijmeme, že jsme propojeni, zcela odpadá koncept samoty. Jak bychom mohli být sami, když jsme bytostně spojeni s celým vesmírem? Samota z této perspektivy je tak pouhým přílišným zaměřením se sám na sebe a izolováním sebe samého od chodu věcí, se kterými přece tak bytostně sounáležíme. Také s tímto vědomím narůstá důležitost sebepéče a vnitřní práce.

Jak se mohu dobře postarat o věci vnější, když nebudu mít dobře postaráno sám o sebe?

Věřím tomu, že uvědomění si konceptu spolubytí a toho, že vše, co se děje na světě, se nás skutečně týká (stejně tak ale jako se i naše vnitřní úkoly a strachy a otázky týkají světa vnějšího), představuje důležitý krok. Jakmile projdeme touto branou, odpadne mnoho zbytečného strachu a tápání a budeme se moci zodpovědněji podílet na vytváření toho nového, o čemž ještě nevíme, co to bude, ale víme, že to, jaké to bude, je i na nás.

Mr. Robot Lze hacknout absolutní moc?

Žijeme v době technologií, které se závratným tempem neustále rozvíjejí. Svět je propojenější víc než kdy dřív. S kamarádem na druhém konci světa si díky internetu můžete popovídat způsobem, jako kdyby byl u vás doma. Tucty záležitostí můžete vyřídit elektronicky a téměř nemusíte opouštět svůj domov, přitom jste stále se svým okolím propojeni, stále žijete ve společném světě.

Nebo ne?

Martin Dvořák

V jistém smyslu nepochybně ano. A právě to je jedním z dominantních témat amerického seriálu Mr. Robot (2015—2019), jehož závěrečná epizoda byla odvysílána loni o Vánocích. Propojenost digitálního světa se všemi jeho výhodami si v něm uvědomuje mladý programátor zaměstnaný v IT bezpečnostní agentuře Elliot Alderson, fenomenálně zahraný Ramim Malekem (jehož hereckou kariéru vystřelil na měsíc předloňský film Bohemian Rhapsody, v němž Malek ztvárnil F. Mercuryho). Postava Elliota se však také potýká s vyprázdněností současného moderního světa. Reálné mezilidské vztahy navazuje jen obtížně, trpí sociální fobií, osamělostí a depresemi, které zahání pravidelným užíváním morfia, nad vodou ho drží týdenní docházení na psychoterapii.

Onen společný svět, v němž Elliot žije (mimoto v kulisách kosmopolitního New Yorku), ho tak paradoxně kvůli své otevřenosti a propojenosti izoluje. Elliot dokáže alespoň základně komunikovat jedině se svými nejbližšími či kolegy, mimo ně však udržuje spojení se světem pouze skrze sousedku, která mu prodává drogy, skrze svou psychoterapeutku… a skrze

společný svět

25

počítač. Z běžných sociálních vazeb vykořeněný Elliot ale u počítače netráví čas nahráváním fotek svých obědů na facebook, nýbrž hackováním.

Co jsou lidé z jeho okolí ve skutečnosti zač, se Elliot dozvídá nabouráváním jejich účtů na sociálních sítích, mailové či telefonické komunikace, záznamů v úředních databázích. Příležitostně odhalí nějakou nezákonnou činnost třetí osoby a anonymně ji nahlásí na policii. Ve dne kyber-inženýr, v noci hacker.

Propojenost světa tak má i své nevýhody. Technicky zdatný člověk orientující se ve slabinách IT systémů vám může zkomplikovat život tím, že prohlédne masku, kterou ve virtuálním světě stavíte všem na oči, přičemž to temné či nepříjemné, to, „co se nehodí“, odhalí bez vašeho vědomí a může jej „poslat dál“.

Zabetonovaní ve lhostejnosti

Seriál samozřejmě reflektuje výše zmíněnou propojenost světa v daleko širších souvislostech a s hlubším přesahem. V momentě, kdy Elliota kontaktuje tajemný muž (hraje ho Christian Slater), jenž má na bundě přidělanou výšivku s nápisem „Mr. Robot“, se seriál překlopí z žánru „hackerské drama“ do žánru „kyber-thriller“. Pan Robot totiž vede menší skupinu hackerů, s jejíž pomocí chce uskutečnit ambiciózní anarchistický plán.

Odbočka: Kdo nebo co řídí váš/náš svět? Je to vláda? Máma? Šéf v práci?

Tvůrce seriálu Sam Esmail se nepochybně inspiroval hnutím Occupy Wall Street, Arabským jarem a do seriálu částečně přetavil také frustraci nejen z následků světové ekonomické krize, nýbrž i z jejích lidským faktorem determinovaných příčin. Náš svět tak v jeho podání řídí peníze, respektive fakt, že společenské a ekonomické nerovnosti způsobuje korporátní kapitalismus, jejž veškeré dluhy sám sobě odpustí, navíc se státní pomocí, ale dluhy běžných lidí už zásadně ne.

Mr. Robot ale není seriálem žádných ekonomických teorií.

Premisa, s níž pracuje, je několikavrstevnatá. Předně skupina hackerů vedená Panem Robotem touží transformovat kapitalistický společenský řád tím, že masivním kyberútokem vymažou veškeré záznamy o dluzích, což je v jejich pohledu jediná možnost, jak způsobit revoluci, jak lidem vrátit kontrolu nad jejich životy. Dále seriál důkladně zrcadlí současný systém pochybných společenských hodnot — co vše je v něm překvapivě přijatelné. Je přijatelný blahobyt, například že používáme z principu předražené tablety a iPhony. Bohužel je ale přijatelné i to, že tyto výdobytky techniky vyrábějí vykořisťovaní a ve skandálních podmínkách pracující lidé (včetně dětí) v asijských fabrikách, kteří si při platu jeden dolar za hodinu iPhone nikdy nekoupí. Je přijatelné i to, když se významný konglomerát dopustí nějaké zásadní chyby vedoucí ke zby-

26

společný svět

tečné ztrátě lidských životů, ale vše se zamete pod koberec. Většinou společnosti je dokonce tolerováno propojení byznysu s vysokou politikou.

Ano, v jistém smyslu je Mr. Robot kritikou společenského systému, navíc v levicových konturách.

Neustále totiž diváka konfrontuje s jeho (ne)vědomou ztrátou svobody, kdy technologie vedoucí k propojení světa mohou být (a jsou) snadno zneužity. Nelze si nevzpomenout na skandály ohledně Cambridge Analytica, Panama Papers nebo ruského ovlivňování voleb. To vše díky informačním technologiím, internetu, lidské lhostejnosti a absolutní vůli k moci těch, kdo vládnou či uspěli v nejvyšších patrech byznysu.

„We don’t talk about… us“

Protisystémový tón Mr. Robota připomíná nikoliv náhodou kultovní snímek Klub rváčů (1999), ostat-

ně inspiraci z něj seriál opakovaně přiznává. Nemůžu si však pomoct, při porovnání s Mr. Robotem mi opus magnum režiséra Davida Finchera vychází jako slušná filmařská práce obdivuhodných kvalit, ale udělaná pouze na efekt, která reflektuje současný svět a moderní civilizaci tou správnou optikou, ale cestu k nápravě vidí v nebezpečné iluzi hromadné občanské neposlušnosti vedené „neomylným“ vůdcem.

Mr. Robot pracuje s mnohem rafinovaněji budovaným obrazem světa — odkazuje na konkrétní události novodobé historie, upozorňuje na hodnotovou krizi západního člověka skrz naskrz definovaného konzumerismem a životem na dluh, tříští mýtus toho, že v relativním blahobytu musí být každý spokojený, připomíná nám naše individuální slabosti (nejen ve virtuálním prostoru) a vyhořelost.

Prostředí hackerů a kybernetiky poskytlo Esmailovi tu nejlepší

kulisu k úvaze nad tím, co vše si jako společnost necháváme líbit od mocných, které si volíme nebo je podporujeme nakupováním jejich zboží, protože do onoho virtuálního prostoru, skrz nějž se vše dá řídit jednoduše a skrytě, vstupujeme dobrovolně sami a bez přemýšlení se necháváme strhnout jeho pohodlností. Elliot je postava, která se danému modelu vzpírá tím, že bojuje o možnost, aby člověk získal zpět aspoň nějaký díl svobody, který mu byl uzmut, a tento boj provádí pomocí stejných prostředků, které mocní „zneužívají“.

Samotný Pan Robot je zase postava, v níž se snoubí přirozená lidská agrese s touhou po absolutní změně okořeněné dávkou progresivního a erudovaného pohledu na celý svět, tedy vlastnosti, jež v moderním (malo)městském člověku téměř úplně vymizely.

Tolik ambiciózní a ke všemu navíc dotažený komplexní seriál, odvyprávěný bytostně postmoderní formou a inspirovaný „undergroundem“ novodobé filozofie tu dlouho nebyl a zřejmě ani dlouho nebude.

Mr. Robot (2015—2019) Námět, režie: Sam Esmail Hrají: Rami Malek, Christian Slater, Carly Chaikin Hudba: Mac Quayle USA společný svět

27

Death Stranding Hra jako cesta k sobě samému

Herní konzole — stejně tak jako každá jiná spotřební elektronika — procházejí určitými vývojovými cykly. Jedna generace herních přístrojů, která je co do výkonnosti a funkcí na podobné úrovni, míří na trh ve stejném časovém horizontu. Zpravidla na podzim, před Vánoci. Právě v tento čas se započíná v průměru 6—8letý souboj herních gigantů o to přilákat právě ke své konzoli co největší počet hráčů. Jeden takový závod se v letošním roce blíží ke svému závěru.

28

společný svět

Ondřej Selner

Jednou z her, která se stane synonymem pro aktuální generaci herních konzolí, je Death Stranding od japonského game designera a producenta Hidea Kojimy. Ten je znám zejména jako tvůrce kultovní série Metal Gear Solid. Kojimovi, který na největším herním veletrhu E3 pořádaném v Los Angeles pravidelně rok co rok bojuje s anglickým jazykem a k představování her si na stage s sebou vždy přibírá tlumočníka, se podařilo stvořit hru, která v podstatě redefinuje klasickou západní představu o tom, co je, jak má fungovat a jaké téma má zpracovávat počítačová hra.

Revoluce herního světa

Ústředním tématem celého narativu je nutnost spojení. Nepromítá se jen v tom, že hráč musí propojit oblasti USA, ale i na rovině tématu života a smrti, časových rovin, minulosti a přítomnosti. Hráč se například stane svědkem bojů první i druhé světové války, války ve Vietnamu či vybíjení velryb v Japonsku, propojuje se mentálně s novorozenětem, jež mu dává prožít osud svých rodičů, je nucen přepravovat nesmyslné množství zásilek, dostává se na břeh mrtvých a zase zpět. V Death Stranding se osudy, události prolínají, dějinné epochy se slévají v jednu, vše minulé má odraz v něčem současném. Vše je propojené a související. Takhle zásadní téma není standardem počítačových her — a představuje velmi silnou deviaci od videoherního normálu.

Kojimovi se ale taková revoluce povedla zejména v rovině herních mechanismů. Hra má primárně bavit, což ostatně většina mainstreamových titulů současnosti, byť často velmi stereotypně, také dělá. Death Stranding je ale mnohdy naprostý opak. Hra dává hráči mimořádně intenzivně pocítit samotu, jednotvárnost, hra neplyne, drhne, hratelnost je v jistých pasážích frustrující svou neoblomností a náročností. Virtuální svět USA je navíc po Přílivu smrti naprosto prázdný. Když už se s něčím hráč na cestě setkává, je to nebezpečí, které ho ohrožuje, náročný terén, který musí zdolat, anebo zkratkovité vzkazy, jež na cestách zanechali ostatní hráči skrze online rozhraní.

Cestování pěšmo trvá klidně i hodiny reálného času, vaším jediným úkolem je často pouze doručit zásilku z bodu A do bodu B. Náklad je navíc třeba v depu rovnoměrně rozdělit, po cestě pak vyvažovat stabilitu, dělat zastávky v depech, vždy je nutné dobře zvážit, co mít s sebou a co naopak nebrat, protože na cestě hráče může zastihnout vlna nemrtvých či časodéšť urychlující rozpad nákladu. Stačí jedno zaváhání a cesta může být před samotným koncem zmařena, hráč se pak vrací na začátek. To nejsou hratelnostní prvky, které by odpovídaly současné běžné představě zábavné hry. A právě v tom tkví celé kouzlo.

Death Stranding totiž nechává hráče témata propojenosti a potřeby sounáležitosti ohledávat samotným gameplayem.

Hráč musí zvažovat, co vzít s sebou, je nucen plánovat cestu co možná nejefektivněji, musí počítat s nebezpečím, zároveň

se musí vybavit tak, aby byl schopný překonat nástrahy terénu. Zcela cíleně tak hráč většinu času tráví v naprosté samotě, se sebou samým, na cestě. Právě na cestách, v putování, v objevování prázdného světa získává dostatek času na to, aby došel ke katarzi a uvědomění si tematizované nutnosti propojení. Herní zkušenost je to nesnadno sdělitelná, avšak ohromující a radikálně nová.

Death Stranding rozhodně patří k nejzásadnějším hrám této generace, která navíc redefinuje pojem „hry“ jakožto pouhého zábavního artefaktu. Je to dílo, které není pro každého, protože nutí k reflexi herního já v rámci světa a druhým dechem pak já v tomto světě. A přesně proto by si ji každý hráč měl alespoň zkusit zahrát.

Death Stranding Vývojářské studio: Kojima Productions Produkce, design a režie: Hideo Kojima Engine: Decima Platformy: PS4, Windows (2020) 2019

Death Stranding vyšlo v listopadu minulého roku. Jeho dějištěm jsou Spojené státy americké po takzvaném Přílivu smrti, který způsobil, že se mrtví navrací na Zemi a snaží se stahovat přeživší na „druhou stranu“. Hráč se ujímá role Sama Portera Bridgese, řadového delivery boye, který doručuje zásilky napříč USA mezi stále žijícími obyvateli. Stane se součástí organizace, která usiluje o obnovení spojení mezi západním a východním břehem a následnou obnovu USA a zastavení nemrtvých.

Titul disponuje precizní grafikou, atmosférickou hudbou, obřím virtuálním světěm, propracovanými postavami, které se opírají o mimořádně silnou hereckou základnu v čele s Normanem Reedusem, Madsem Mikkelsenem, Léou Seydoux či Guillermo del Torem, filmovým story tellingem. Přesto by toto vše nestačilo k tomu, aby šlo Death Stranding prohlašovat za hru generace. To, co ji činí výjimečnou, žánr her redefinující, jsou jednak motivy, se kterými příběh pracuje, jednak hratelnostní mechanika, která mění princip her jakožto pouze zábavních artefaktů.

společný svět

29

30

milk & honey

Jestli chcete někoho opravdu, ale opravdu urazit, řekněte mu, že nemá smysl pro humor. Každý člověk je přesvědčený o tom, že právě on má úplně báječný smysl pro humor. Donedávna jsem si to o sobě myslel taky, ale pak mi moje vlastní děti řekly, že mám smysl pro humor.

To mě donutilo se nad sebou zamyslet. Ono to totiž na první pohled vypadá jako lichotka, ale musíte si představit, jaký typ humoru mají rády pětileté děti. Pokud to nevíte, tak jeho vrcholem jsou nepříliš laskavé žerty o lidských výměšcích, směřované na rodinné příslušníky a pronášené plnými ústy během svátečního rodinného oběda. Prostě nic intelektuálního.

Po tomhle dětském komplimentu jsem si v duchu přehrával, jakým druhem humoru se projevuju mimo rodinu, a mu-

sel jsem uznat, že to není nic, co by mi pomohlo vydobýt si pověst druhého Zdeňka Svěráka. Tam, kde jiní okouzlují společnost bryskními replikami plnými neotřelých obratů a slovních hříček, sofistikovanými narážkami na politickou situaci nebo originálními kulturně-historickými odkazy, já už přes čtvrt století kdovíodkud vytahuju trumfy v podobě homosexuálních narážek, vulgarismů (viz titul tohoto fejetonu) a sarkastických poznámek vůči všem přítomným. Našel jsem dokonce pro svůj humoristický styl i vlastní termín: homor. Pochopitelně, že homorem člověk těžko zaboduje u pětiletých dětí během nedělního oběda. Bylo by z toho hodně vysvětlování: nejdřív dětem, pak ženě, později sociálce a nakonec soudu.

V rodinném prostředí mi tedy nezbývá než si půjčo-

Umění posrat vtip vat vtipy odjinud, zpravidla z knih a webů s anekdotami.

Mám teď rozečtenou sbírku židovských vtipů, a kdykoli se při čtení nahlas zasměju, přiběhnou děti jako přitažené magnetem a vyžadují, abych jim vtip taky přečetl. Nic nepomáhá přesvědčování, že by ho nepochopily. Vysvětlit pětiletému dítěti sociální pozici a životní podmínky Židů v Haliči druhé poloviny devatenáctého století a objasnit mu termíny „šofar“, „šámes“, „rebecn“ a „trejfe“ je kupodivu mnohem jednodušší než mu vysvětlit, že by vtipu nerozumělo. Jestli si ale myslíte, že se mi za vynaloženou námahu někdy dostane odměny v podobě zvonivého dětského smíchu, tak jste fakt echt mešuge.

Ono vyprávět vtip i před chápavějším publikem, než jsou frekventanti předškolního vzdělávání, je docela kumšt. A v tom, jak ho vyprávějí, se jednotliví baviči dost liší. „Slyšel jsem super vtip,“ začínají většinou. „Potkají se dvě blondýny na těhotenskejch testech… Počkat, ne… Potkají se dvě blondýny a jedna se ptá, co je novýho, a druhá říká… Vlastně ne, ta první je brunetka… Hele, já už nevím, jak to bylo.“ Zato vy už víte, že jste se právě setkali s nejobvyklejším typem vypravěče — totiž se Sklerotikem. Sklerotik si pamatuje jen trosky vtipů,

Jan Flaška

ale nijak mu to nebrání v tom, aby vám je odvyprávěl.

Jeho protikladem je Nedočkavec, který vám pointu naopak prozradí hned na začátku („Znáte ten o blondýně, jak se snažila vyplňovat otázky v těhotenským testu? Ne? Tak to se potkají dvě blondýny…“).

Někde mezi těmito dvěma extrémy balancuje Kuckal. Ten si pointu pamatuje, neprozradí ji hned na začátku, jenže se na ni celou dobu tak strašně těší, že se od začátku směje, polyká slova, slzí, nedokončuje věty, a když ze sebe ten fór konečně vychrchlá, zjistíte zpravidla, že je tak ubohý, že byste se bývali lépe pobavili, kdybyste se snažili Kuckalův projev v reálném čase překládat do albánštiny a zapisovat jej těsnopisem.

Dalším rozšířeným typem vypravěče je Nespokojenec.

Ten sice vtip odvypráví v rámci norem, ale nikdy není spokojený s tím, jak jste se zasmáli pointě. Potřebuje, abyste se jí zasmáli víc, a tak vám ji zopakuje. A znova. A znova.

A znova. Tak dlouho, dokud se nezasmějete víc než napoprvé.

Tak moc dobrý ten vtip je.

Příbuzným Nespokojence je Pedagog, který chce mít jistotu, že jste anekdotu pochopili, a proto vám ji vysvětlí. U odbornějších kousků dojde i na výklad, esej, nákresy a na matematické vzorečky. Nejneodbytnější Pedagogové vám závěrem položí kontrolní otázku.

Pedagog je dost příšerný typ baviče, ale tím vůbec nejstrašnějším je člověk, co se sám někde skvěle pobavil. „Ty vole, my jsme na tom srazu úplně dostávali záchvaty smíchu!“ vykládá vám takový komik. „Znáš Martina, ne? Ten teda celou dobu hlásil!“ (Zalyká se při vzpomínce na Martinovy hlášky a od vás očekává totéž.) „No my normálně úplně padali! Ten měl takový hlody!“ (Vybuchuje smíchy.) „No neuvěřitelný, škoda, žes tam nebyl!“ (Hýká, řve a slzí a nechápe, že vás něco tak třeskutého nechává v klidu.) „No prostě úplně hotový jsme byli!

Jak von vyprávěl, neuvěřitelný!“ Zatímco se snažíte alespoň o zdvořilý úsměv, bavič si utírá z obličeje slzy a nudle a vás si přitom zařazuje do kolonky „blb bez smyslu pro humor“.

Zkrátka, poslouchat vtipy může být skutečné utrpení, srovnatelné snad jedině s poslechem vánočního poselství prezidenta republiky. Jenže jde o utrpení jaksi nezáměrné, neplánované. Jeden můj kamarád ale vynalezl metodu, jak i tu nejzábavnější anekdotu proměnit v úmorný, ubíjející epos. Stačí prostě neukončit vtip pointou, ale vyprávět ho dál. Většina lidí vůbec nepostřehne, že pointa už byla, a protože se na ni dál těší, ochotně poslouchají všechnu tu prázdnou slámu, kterou už

půl hodiny bohorovně mlátíte: „Byla jsem na těhotenských testech.“ — „A byly těžký otázky?“ — „Ani ne, doktor se mě jen zeptal na jméno.“ — „A cos mu řekla?“ — „Karolína.“ — „To nechtěl vědět i příjmení?“ — „Chtěl, ale já nevěděla, jestli chce rodný, nebo to po svatbě.“ — „A jaký ho teda zajímalo?“ atd. atd.

Mimochodem, víte, jak vypadají takové těhotenské testy? Nejsem si jistý, že jste to pochopili, ale vtip je v tom, že v nich žádné otázky nejsou.

Pokud vás to nerozesmálo, tak Wikipedie tvrdí, že smích v člověku může vyvolat i lechtání nebo vdechování oxidu dusného. Můžete to zkusit.

I když podle mě by na takového nedovtipného primitiva, jako jste vy, měl bohatě stačit i dobře mířený homor.

milk & honey

31

Pohádka nebyla původně vždy určena dětem, a tak se není co divit, že existují sprosté ruské Afanasjevovy pohádky, v nichž se kopuluje i se zvířaty, či morbidní pohádky bratří Grimmů, ve kterých se například člověk utopí a zůstane z něj na hladině pouze klobouk.

Přepisování pohádek je jevem ne tak ojedinělým. Rovněž Červená Karkulka zažila díky vnitřní síle svého příběhu mnoho Rekalkul v samotném dvacátém století, a ne všechny byly přirozeně pro děti. Připomenout lze například zběsilou animovanou interpretaci Piotra Dumały z roku 1983 Czarny Kapturek (Černá Karkulka; blíže youtube).

S dnešní dobou přichází snaha psát politicky korektně nejen vůči lidem (např. obraz Cikána v Ladově Mikešovi), ale i zvířatům, což má být podle Milana Jeglíka počátkem změny našeho myšlení. Na paškál si tento autor totiž vzal především lhaní dětem a nefair zobrazování zvířat jako agresorů.

Jistě oprávněně, zvláště když si dnes v závěru své existence uvědomujeme, že největším predátorem a zátěží pro přírodu je sám člověk.

V případě Jeglíkovy Karkulky je však překvapivá zvláště míra agresivity, resp. zastrašování, která si nezadá s origi-

babičku i Karkulku a myslivec je pak zachránil. V této spiklenecké teorii na špinavém „obchodu“ vydělají všichni tři, ale do času. Kupodivu na konci totiž přichází katarze. Poté, co starosta zemře, se myslivec sám chytí do svých želez a jeho zachráncem je vlk-otec, který se nešťastný a opuštěný toulá lesem. Myslivec, jenž málem přijde o nohu, se obra-

cí a společně s farářem, který mezitím ztratil všechnu moc, se Karkulčině rodině omluví. Myslivec dokonce za veškeré své trofeje a kůže z cirkusu zpět vykoupí týraná vlčata a vrátí je Karkulce, resp. přírodě.

Happy end? Myslím spíše snaha vyrazit klín ještě hrubším klínem. Je opravdu nutné

nálem a která má zřejmě přidat na přesvědčivosti daného vidění světa. POZOR DO HOŘKÉHO KONCE UŽ JEN KAZIČET1! Na jedné straně stála Červená Karkulka, která si s vlky rozuměla a hrála, na druhé straně chamtivý starosta, jehož nakonec v důsledku obžerství „klepla mrtvice“ (sic!); po moci toužící zaslepený farář a krvelačný myslivec,

který touží po trofejích a slávě. Všichni tři se spolčí. Myslivec zabije vlčici a zbaví svobody její vlčata, a to přímo před zraky s nimi si hrající Karkulky. Farář ji a babičku pak před lidmi donutí, aby pokud nechtějí být nařknuty z kacířství, souhlasily s tradičním nesmyslným (podle autora) příběhem o tom, jak vlk sežral

Paedr. Růžena Šípková, CSc.

A co nechat vlka žít jeho vlkotem?

2018

Hodějovice: Prales dětem

Milan Jeglík

ku; anglicky spoiler.

Karkulka a Nová Země

1

Tj. ekvivalent filmového kaziku-

číst a priori fantaskní příběhy doslovně a vyžadovat od nich přísnou logiku? Sám autor nevědomky dokazuje, že nikoli.

Navíc zastrašuje děti a implicitně a ne zcela soudně vede děti k tomu, aby divoká zvířata dokrmovaly a hrály si s nimi. Samotné vlky pak zbytečně polidšťuje (antropomorfizuje). Nestačilo by mít k nim respekt a nechat je žít jejich vlkotem?

Své reeditované (původně nahrávka vyšla už před sedmi lety) EP Předtucha nastávající zimy pojmenovala black metalová kapela Pustina po výňatku z knihy Josefa Váchala Šumava umírající a romantická.

Za projektem stojí zpěvák Milan „Banán“ Trachta a členové kapel Lahar a Mother. Texty jsou silnou stránkou alba, jsou vystavěné více méně tím způsobem jako zmíněný úryvek z Váchala. Hudebně je album klasický raw black me-

„Slunce ještě opíjí se vlastním vedrem, nahrazujíc tak úbytek teploty pohlcený časnými ranními mrazy: když však tvář svou schová, tím žalostněji kraj předtuchu nastávající zimy vyvolává.“

[Doomentia Records, 2013]

Magick Disk Musick, 2019

tal, je opravdu syrové, temné, skoro mystické a do podzimního a zimního počasí ideální.

Riffy jsou rychlé a chytlavé, a přestože Předtucha nastávající zimy možná může, co se black metalové scény týče, působit trochu stereotypně, já ji tak nevnímám. To, co tento počin posouvá o několik levelů výš, jsou právě texty, proto se nebojím tvrdit, že si Pustina (ať už si to sama přála nebo ne) otevřela cestu i k lidem, co se tomuto žánru běžně vyhýbají.

Robert Brtník

Pustina — Předtucha nastávající zimy

32

milk & honey

Brněnský spisovatel Jan Němec (narozen 1981) na sebe výrazně upozornil v roce 2013, kdy vyšel jeho oceňovaný román Dějiny světla. V něm autor umělecky zpracoval osudy světoznámého fotografa a buddhistického praktika Františka Drtikola. A rovněž ve své nejnovější knize Možnosti milostného románu se rozhodl pro beletrizaci skutečných událostí, tentokrát takových, které pocházejí z jeho vlastního života.

Dějovou linku románu, v podstatě docela banální, tak tvoří (podle všeho) autobiografický příběh milostného vztahu spisovatele Jana a mladší dívky Niny: od seznámení přes poznávání se, společné soužití až po krizi a finální krach celého vztahu.

Příběhové pasáže jsou ovšem střídány úvahami (především o lásce a psaní samotné knihy), vloženými texty ji-

ných autorů (novinové články i úryvky prózy) nebo více či méně zábavnými doplňky — čtenář si třeba může sám vybrat z nabídky mott. K tzv. postmoderním hrátkám se čtenářem také patří setkání dvou Janů z různých časových období, rozhovor autora se sebou samým nebo jmenný rejstřík umístěný ve dvou třetinách knihy.

Síla Němcova psaní rozhodně spočívá v jeho bravurním vypravěčství. Dokáže být vtipný, přemýšlivý, dojemný, výstižný i poetický (na každém odstavci by se daly vyučovat druhy obrazných pojmenování ); Němcův styl je propracovaný a inspirovaný. Pro někoho možná až příliš, občas mohou množství metafor nebo sklon k efektně formulovaným moudrům působit protivně. Podobně otravné je někdy také Janovo mentorství či nenápad-

Zdeněk Brdek

Boj Jana Němce

Brno: Host 2019

Jan Němec

Možnosti milostného románu

né intelektuální machrování.

Pokud se čtenář navíc neorientuje v českém literárním a akademickém provozu, bude jeho zážitek patrně chudší.

Každopádně jsou Možnosti milostného románu pozoruhodným příspěvkem k žánru autofikce, jehož nejvýraznějším představitelem je dnes Nor Karl Ove Knausgård se svým šestidílným opusem nazvaným Můj boj. Němec Knausgårda několikrát ocenil, například za otevřené komentování vztahu literatury a spisovatelova všedního života nebo za upuštění od jejich utopického oddělování, na němž je založena moderní literární věda. Autofikci pak považuje (viz Host z března 2017) za reakci na enormní množství znaků a mediálních produktů, jimiž jsme v současnosti zahlceni a skrze něž se pisatelé autofikce pokoušejí propsat zpět ke svému autentickému životu.

Nakolik se to Janu Němcovi podařilo, ví jen on sám. Pokud my čtenáři překousneme jeho místy přehnané předvádění, co vše v literatuře dovede, můžeme se pobavit tím, jak si s psaním i s námi pohrává.

Tak už nám klezmer dorazil i mezi Židy. Na Starém městě pražském se ho například ujala kapela Chevra kadiša, složená z hudebníků věnujících se bohulibé činnosti pohřebního bratrstva. Kromě písní zásadních čísel jejich repertoáru, na nichž si budují svoji lokální identitu (např.

Ich bin fun Prog), jsou témata jejich písní spjata především s jejich Božím povoláním (např. Neboj se, neboj): Neboj se, neboj. / Umřeš-li, my si tě umyjem, / my si tě vypucujem. / Byl-li jsi špinďíra, / neboj se, neboj. / My si tě umyjem, / voblíknem, / vyfintíme.

Krumlovská kapela Krumlauer Band je složená z dolnorakouských emigrantů, kteří sem kdysi po roce 1989 jako turisté zabloudili a už se zde usadili. Zpívají především dolnorakousky, ale nebrání se ani mandarínské čínštině, moskevské a pražské ruštině a jiným milým nářečím. Už z jejich jazykového potenciálu je zřejmé, že jejich vkus vychází vstříc především turistické klientele, kterou se však snaží vychovávat, a to především s biblí na rtech. O tom svědčí například píseň In der Schlange ( Ve frontě), která sice primárně cílí na lidi čekající, než přijdou na řadu, na druhou stranu se však lze zamyslet na kterou. TenMožná by někdo mohl pochybovat o potenciálu textů těchto písní a považuje

to Stückl totiž zcela zapadá do tradice krásných lidových Totentanzů: I bin da letzte‘ / I bin da letzte‘ / I bin imma da letzte‘ / Lets dance / everybody! / Nua am End / bin i da erste / und du? / Wo bist du?

Karol Podzimek, junior

Z populární hudby IV

je za Podzimkovu nadinterpretaci, na jiném známějším příkladu lze však doložit, že hluboké dno je třeba hledat i v písních zdánlivě povrchních, tzv. populárních. Vždyť známý text Lenky Filipové je evidentním navázáním na Heideggera, jak o tom koneckonců již několikrát psal soukromý hudební publicista Jan Šulc (e-mail z 5. 6. 2008 a ze 7. 8. 2009). Posuďte sami nejintenzivnější verše písně Za všechno může čas: Za všechno může čas, / ten, co se skrývá v nás, z nichž první se s důrazem právě na slovo čas neustále opakuje, v titulu i závěru.

milk & honey

33

ho soundu příliš nevzdalují.

A vůbec jim to nelze vyčítat.

Z jejich hudby lze vycítit velkou lásku k surf punku, psychedelii a sedmdesátkám.

Syrové riffy, vokály frontmana Tobiáše Muchy utopené v reverbu a evidentní zkušenost s drogami — jakožto fanoušek stejné influence

Mladá plzeňská kapela Ed Rosenthal, která se pojmenovala po světoznámém šlechtiteli marihuany, patří k tamním špičkám alternativní hudby. Po debutu THESE DRUMS ARE vaporwaved se vracejí se čtyřskladbovým EP There is no God?, na kterém se od svého typické-

Slush Records, 2018

se v tomto počinu rochním jako prase v žitě. Hudba na noční opilecké procházky městem jako dělaná! Ed Rosenthal mají rozhodně co nabídnout!

Robert Brtník

Ed Rosenthal — There is no God?

dal trochu jako při návštěvě zoologické zahrady. I tam se mě obyčejně zmocňují krajně rozporuplné pocity — na jedné straně radost z toho, že mohu být nablízku zvířatům, která pravděpodobně ve volné přírodě na vlastní oči nikdy nespatřím, na straně druhé smutek z toho, že většina zvířat je toliko matným stínem svých volně žijících příbuzných (byť jsem si samozřejmě vědom toho, že život v zoologické zahradě, jakkoli neúplný a omezený, nabízí mnoha živáčkům nesrovnatelně větší šance na přežití a může být dokonce jedinou pojistkou pro záchranu druhu v případě,

Při sledování (staro)nového Lvího krále v režii-nerežii Jona Favreaua jsem si připa-

že mu bezprostředně hrozí vymření). U filmu podobné pocity vyrůstají z rozporu v tom, jaké astronomické výdaje a enormní úsilí se vynakládají na fotorealistické (a mnohdy až absurdně detailní) ztvárnění barvitého afrického života, jenž se ovšem ve skutečném světě — ach ty paradoxy! — pomalu a jistě stává věcí minulosti. Jako by zde působila jakási zlověstná nepřímá úměra — čím méně živáčků na světě zůstává, tím více jejich uměleckých (a spotřebních/plyšových/bezduchých) simulaker vzniká. Nechávám na jiných, ať rozhodnou, zda jde spíše o kolektivní projev kajícnosti, či naopak snahu bránit se před prohlubujícím se pocitem druhového osamění…

Luděk Čertík

Stručná poznámka ke Lvímu králi

mec. Připomnělo mi to Jiřího Koláře, který do svých veršů

S koncem roku proběhnuvší minimalistická výstava se hodila k 34. číslu Milk and Honey věnovanému prostotě. Několik minut jsem se kochal obrazem ze šípkových růží. Není třeba ani barev, ani plátna, ani rámu — a přitom je vše jasné. Velmi mě to oslovilo. Mělo to říz!

A bylo to úderné! Jediné, co autor kromě představivosti potřeboval, byla pila, hřebíky a kladivo! Tedy u „obrazu“ růží, jinde potřeboval jen sokl, jinde zase jiný rá-

(do 29. 12 2019)

drobným zásahem překlápěl například Kulkovu a Krausovu faktografickou Továrnu smrti. Také jsem si vzpomněl na ostenzi, o níž psal divadelní a literární teoretik Ivo Osolsobě. Komunikace v tomto případě probíhá přímým ukázáním předmětu či na předmět. Tedy uměleckým gestem de Vriesa nemaluji růže, ale růže „malují“ obraz. Tak nějak se vracíme do doby, kdy nebyly štětce, barvy a palety, nýbrž kdy byli jen zvědaví, resp. zvídaví sběrači, kteří si ukazovali své objevy. Jen s jedním ale, aby představovaný „nález“ byl uměním, museli jsme urazit tisíce let výtvarného interpretování světa kolem nás. Ano, je to návrat do roku nula (blíže členství HdV ve skupině ZERO). Kdo nestihl, nechť zhlédne virtuálně na fotografiích na webových stránkách Domu umění.

Štěpán Balík

Ohlédnutí za výstavou Hermana de Vries v českobudějovickém Domě umění

34

společný svět

Milk & Honey

34

Milk & Honey, z. s.

Kontakt:

Nová 21

IČ: 07719442

mnh.magazine@gmail.com

České Budějovice

MK

www.mlikoamed.cz

370 01

E 2237

Tým

Štepán Balík, Nika Brunová, Natalie Czaban, Tom Czaban, Martin Dvořák,

Honza Flaška, Luděk Čertík, Šárka Kotzinová, Petra Lexová, Cyril Nováček, Ricardo Picante, Jiří Ptáček, Zdeněk Brdek

Design

Milan Krištůfek – pintos.cz, Ondřej Selner, Zuzana Nevařilová

Distribuce

Monika Zárybnická, Markéta Kulíková České Budějovice jazyková škola Aslan * AJG Wortnerův dům * Bar Hnízdo *

bistro Cobliha * Born in London * Café au Chat Noir * Café Hostel * Cuba Bar * Dobrá čajovna * Dům U Beránka * Dům umění *Esse Shop Gallery Space * Fér

Café * Galerie 1 * Hammond Café * holičství Wous * Horká vana * Infocentrum

* JČU kampus * JČU TF * Jihočeské divadlo * Jihočeská vědecká knihovna * Jdem tam bistro * Kanzelsberger kavárna Matice * Karmelitánské knihkupectví *

Kino Kotva * knihkupectví Kosmas * MC Fabrika * Masné krámy * Měsíc ve dne * Paluba * Pražírna kávy Jedna radost * recepce pivovaru Budvar * Restaurace

Vatikán * Singer Pub * Staré časy * studentský klub Kampa * Široko *Think Yoga * U Vás * Vegetárna Impala * Velbloud * Železná panna Tábor Baobab dílna *

Divadlo Oskara Nedbala * Infocentrum * stánek na Žižkově náměstí * kavárna

a galerie UmaUma * Kafe knihy Jednota Třeboň Obchod Bylinka Bechyně kino kavárna Písek Travel café Praha Fotograf Gallery Hvozdno TNSS Jindřichův Hradec Obchod Bylinka Týn nad Vltavou Městská galerie U Zlatého slunce Český Krumlov Drunken Coffee

Vychází za podpory

Další spolupráce GALERIE SOUČASNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY DŮM UMĚNÍ ČESKÉ BUDĚJOVICE

společný svět

35

MARCO TIRELLI 20. 2. — 20. 3. 2020 / ZAHÁJENÍ 19. 2. od 18.00 GALERIE SOUČASNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY — DŮM UMĚNÍ ČESKÉ BUDĚJOVICE