Milk & Honey #35

Jídlo

4

Poznej svou hostinu

8 14 21

Nejméně si o pomoc říkají ti, co ji nejvíce potřebují A uviděl forichtung se šesti bodly Poezie: Jiří Tržil

t r a Cover Jiří Ptáček — Michal Kalhous je fotograf, vysokoškolský pedagog a soukromý zemědělec. Bezesporný solitér a zdánlivě neopracovaný drahokam české fotografie, jehož lesk je vždy černobílý. Jeho přístup k fotografii se tolik neliší od toho, jak k fotí většina z nás. Zachycuje vše, čím je obklopen, a postupně tak prokresluje mikrosvět všedního rodinného života. Někdy jsou to stromy v zahradě, jindy po obědě neuklizený stůl, kůň ve výběhu nebo dítě na houpačce. Jeho snímky jsou ale často tak zvláštní (a z řemeslného hlediska neotesané), že se začala šířit zvěst, že je fotí jeho potomci. A i když jsem ho za léta našeho přátelství nikdy neviděl s aparátem, což je více než podezřelé, tak o pravdivosti této legendy pochybuji. Na to jsou v jeho fotografiích příliš často zakleté odkazy k fotografii a k výtvarnému umění minulosti. Na druhou stranu jsem rád, že se taková legenda šíří. Děti se totiž před hledáčkem či displejem teprve rozhlížejí, a tak dospělým dokáží protrhnout škraloup poněkud zglajchšaltovaného vidění světa. A právě takové je Kalhousovo fotografování. Sám o sobě sice říká, že poskytuje obecnou zprávu o prostých věcech, které mu připadají krásné a mezi kterými intimně žije, my bychom ale k tomu mohli dodat, že jádrem této zprávy je plnost a okouzlení, které nám tento prostý a intimní svět může přinášet.

— Když jsme tématem tohoto čísla učinili „jídlo", byl prvním, kdo mi vytanul na mysli jako případný autor výtvarného doprovodu. Třebaže jsem neměl po ruce „tvrdá data“, přišlo mi, že se okolo jídla točí překvapivě často. Potvrdilo se to, když na prosbu o spolupráci reagoval zahlcující sadou snímků s talíři,

Jídlo

Michal Kalhous

jídlem či krmením. Některými z nich jsme doplnili shromážděné texty a snímek na obálce již podruhé.

— Během Kalhousovy pětadvacetileté tvůrčí kariéry se s jeho soubory setkali návštěvníci mnoha českých a moravských galerií a muzeí umění. Dvakrát dokonce i v Českých Budějovicích: nejprve v Domě umění před patnácti lety a podruhé předloni v Galerii Měsíc ve dne.

2

Cover art

l a i Editor Jiří Ptáček — Jídlo. Triviální všednodennost v dobách nadbytku a kruciální potřeba v dobách nouze. Aniž bychom to tak zamýšleli, vychází jídlu zasvěcené číslo Milk & Honey krátce poté, co se mnozí z nás zhrozili stínu, který na nás vrhl temný oblak případného nedostatku. Nervový systém společnosti, která se zdánlivě nemá čeho obávat, reagoval jakýmsi podmíněným reflexem, jehož základy položila strádání předešlých generací. Poslední události nám rovněž dávají zakusit, jak silně provázáni jsme s ostatními. Možná dnes o trošku lépe vidíme, jak mohutný aparát nám umožňuje žít v luxusu „plných regálů“. Jeho síť je doslova planetární. A není pochyb o tom, že zahrnuje i jídlo.

— Jídlo není pouze zdrojem energie, která nám umožňuje fyzicky přežívat. Je základem každé lidské kultury. Získávání surovin, příprava pokrmů a jejich sdílení mají své symbolické významy a s nimi spojené rituály. Darování jídla může být výrazem milosrdenství coby altruistického postoje k příslušníkům našeho či cizího společenství.

Odpírání si jídla může být součástí duchovní cesty, jeho odmítnutí zas projevem ideového nesouhlasu a kulturní povýšenosti, což je někde neslušnost tak velká, že nás může stát život nebo vyvolat válku. Ve výtvarném umění je jídlo nevyčerpatelným zdrojem možných sdělení, a to nejen jako námět všemožně provedených obrazů a akcí, ale rovněž jako přímý prostředek „konzumace a sdílení“ všemožných obsahů. V knihách o historii malířství, hudby či tance se naneštěstí stále ještě málo dočteme o vaření a jezení té či oné doby.

Tyto disciplíny si však byly mnohdy blíž, než se nám dnes zdá.

Proto i mnoho umělců v posledních desetiletích opět hledalo

Jídlo

a nadále hledá způsoby, jak jídlo opětovně vtáhnout do hry coby „médium“.

— Zároveň žijeme v 21. století a stále lépe si uvědomujeme, jak obtížně se krmí početně bachratící lidstvo. Dokladem nám jsou naše vydrancovaná pole, zhůvěřilé velkochovy, prázdnotou zející oceány, ale také celé země chudší poloviny planety, kde se prohlubuje ekologická i sociální krize v důsledku post-koloniálního uspořádání světa. Jídlo není pouze radost, jídlo je veliký problém. Je-li tak tématem tohoto čísla, pak hlavně ve smyslu určitých zodpovědností, které k němu a za něj máme. Nikoliv jen zodpovědnosti za to, jestli zdravě jíme, ale zodpovědností v množném čísle vyplývajících ze společenských a environmentálních dimenzí jídla.

3

Editorial

j e n z Po svou Luděk Čertík Píše se rok 1985. Australská ekofilosofka Val Plumwood (1939–2008) se v období zimních monzunových dešťů vydává ve své malé kánoi na plavbu po řece Erre (East Alligator) v Národním parku Kakadu. Nezdá se, že by se ten den mělo přihodit něco špatného – Plumwood ostatně není na řece poprvé. Během plavby je však nečekaně napadena krokodýlem mořským, jedním z nejnebezpečnějších lidských predátorů. Jakýmsi zázrakem se jí podaří smrtící útok přežít a dostat se na břeh. Po několika útrpných hodinách v bažinaté oblasti plné jiných hladových krokodýlů se nakonec s vypětím všech sil doplazí pro pomoc. Tento smrti blízký zážitek později přivede Plumwood k úvahám o lidské roli v potravním řetězci, posmrtně sebraným v nedokončené knize The Eye of the Crocodile (ANU Press 2012).

starší a mocnější než tvé nicotné já – ani ty neunikneš rozkladu a smrti, také ty jsi součástí odvěkého hodokvasu. Bláhový člověče, nejsi nic než chutné sousto – tvá krev zalévá budoucí vinice, budoucí prérie, nivy a lesy. Také ty se rozpadneš a rozložíš, přijdeš o svou individualitu a organizaci a v procesu svého rozpadání budeš již utvářet a živit jiné; také ty se budeš jednou muset odevzdat tomu, co nás pohlcuje, co baží po našich kostech a svalech, našem ohni.

— Než se Plumwood vypravila na osudovou plavbu po řece Erre, nenapadlo ji přemýšlet o sobě samé jako o výživné laskomině pro jiného tvora. Nemyslela na vlastní zranitelnost; na skutečnost, že také lidé jsou koneckonců jídlem. A není divu. Zkušenost života-jako-sousta (alespoň pro většinu obyvatel „pře-privilegovaného“ západního světa) zcela vymizela z našeho horizontu bytí – stala se čímsi nepředstavitelným, záležitostí dávné historie. Ba dokonce je tomu dnes tak, že se mnozí domnívají, že i maso na pultech supermarketů vzniká jaksi de novo; že se na pultech zhmotňuje jako vlaštovky z bláta v představách přírodovědců 17. století. Protože tuto přímou zkušenost vesměs postrádáme, pohlížíme na predaci jako na něco, co činíme jiným (nám podřízeným) tvorům, ale nikdy jako na něco, co se děje nám samým. „Jsme vítězi, ale nikdy oběťmi,“ říká Plumwood. Stavíme se na pomyslný vrchol potravinového řetězce a tato perspektiva nám zabraňuje spatřovat sebe samé jako přímou součást oné neustále probíhající, mnohovrstevnaté a spravedlivé výměny energií a hmoty.

— Zážitek s krokodýlem umožnil Plumwood tento lidský sebeklam prohlédnout. Plumwood spatřila v krokodýlově oku záblesk „paralelního vesmíru“ – nezmapovaného terénu, v němž panují zcela odlišná pravidla od toho našeho. Tento strohý paralelní vesmír nazývá „hérakleitovským“ (podle presokratického vnímatele Hérakleita, advokáta dynamické, procesuální povahy světa) – vesmírem, kde (řečeno lapidárně) vše plyne, kde smrt jednoho je životem druhého

— V mnoha afrických a australských domorodých kulturách je krokodýl vnímán jako šibalská figura par excellence. Krokodýl je – podobně jako severoamerický kojot – svědkem z hlubin dávnověku; prastarou inteligencí, jež byla přítomna samému počátku a kriticky poměřuje pošetilost lidského konání. Cosi ze síly tohoto mytologématu přetrvává i do současnosti, jak dokládá kupříkladu úvodní obraz filmu Tenká červená linie (1998) amerického režiséra Terrence Malicka. Krokodýl klouže po kosém břehu do zelenavého jezírka a zvolna se noří pod hladinu, zatímco kamera zoomuje na jeho upřené plazí oko – ono poklidně přihlížející zrcadlo, v němž se odráží marnost všech lidských nadějí a snů. V tomto obrazu je však přítomný i jiný rozměr. Krokodýl je nejen distancovaným pozorovatelem z pračasu stvoření, ale také symbolem nevyhnutelného konce a přeměny všeho, zříkání se vlastní formy ve prospěch podob jiných, nového života – symbolem cykličnosti a predace, přetékání z jedné podoby do druhé (Malickovým slovníkem: války v srdci přírody). Pohled do krokodýlího oka nám připomíná: panují zde síly mnohem

Jídlo

Twentieth Century Fox / The Criterion Collection

4

Esej

u n i st ho a naopak – kde je vše podřízeno tanci ve spleti potravních vztahů; transformacím, prolínání, průtokům. Z člověka – míry všeho a vrcholu stvoření – se vmžiku stala nepatrným soustem v nikdy nekončící hře proměn. S nemalou hrůzou zahlédla, že obývá tento nelítostný (ale ve své podstatě dokonale spravedlivý, rovnostářský) svět, kde pro ni jakožto pro členku domněle privilegovaného lidského druhu není žádné zvláštní výjimky – kde nezáleží na tom, nakolik je chytrá a kolik toho v životě dokázala, protože je jako všechny živé bytosti „tvořena masem“, a tudíž je i potenciálně „výživným soustem“.

— Pohlížíme na sebe samé především jako na tvory duchovní, myslící, ale málokdy si uvědomujeme tělesný (nebo lépe řečeno ztělesněný) rozměr naší existence, naši „zvířeckost“. Být jídlem nás podle Plumwood konfrontuje právě s bazální realitou naší ztělesněnosti – se skutečností, že jsme součástí zvířecího potravního světa, s naší pokrevní příbuzností k tvorům, které konzumujeme a kteří nás konzumují; s tím, že jsme „součástí hostiny“, a ne jen ti, kdo hostině přihlížejí zpovzdálí. Že jsme, vyjádřeno zkratkou, hostinou! A je mnoho, přemnoho forem života, pro něž jsou lidé jídlem jako každé jiné. Jsme stravou pro žraloky, tygry, medvědy, pumy, jaguáry, krokodýly. Ale také pro vrány, hady, supy, prasata, hyeny, potkany, varany a celé zástupy menších tvorů a mikroorganismů, které se krmí na našich tělech po naší včasné smrti (a v případě různých parazitů často již za živa).

— Dojem vydělenosti z tohoto hodování se podle Plumwood umocňuje tím, že systematicky hubíme tvory, pro něž jsme možnou kořistí. Lidská predace je vnímána jako něco „nepřípustného“ a její výskyt je zpravidla doprovázen nepřiměřeně krutými sankcemi. Co nám umožňuje s domněle „konkurenčními” tvory takto nakládat, je dominantní příběh o nadřazenosti a ontologické odlišnosti lidského druhu. Kdykoli nějaké zvíře (například liška, která náhodou pokouše malé dítě)

Jídlo

překročí onu námi vytyčenou hranici, kdykoli nabourá naši představu o nás samých jako o nezpochybnitelných vládcích planety, zachvějí se základy, na nichž po staletí stojí celý náš svět. Lidé se snadno vzdají mnohého, ne však představy, že lidské pokolení má právo rozhodovat o životě a smrti jiných druhů – své role v usměrňování vývoje světa. Mainstreamové podoby ochrany přírody se koneckonců řídí podobně spornými premisami – jsme to my, kdo nejlépe ví, jak nějaký ekosystém „funguje“ a jak by měl vypadat.

Odtud často eticky sporné počínání jako hromadné vybíjení nepohodlných druhů (druhů „cizáckých“, invazivních ve prospěch těch takzvaně „původních“).

— Míru naší nespravedlnosti vůči zbytku živočišné říše dobře ilustruje příklad žraloků. Přestože smrtelné incidenty spjaté s těmito pradávnými parybami jsou statisticky prakticky zanedbatelné (a přestože mnoho druhů žraloků ani není masožravých, natož dost velkých, aby mohli člověka jakkoli ohrozit), mají žraloci neodůvodněnou pověst krvelačných lovců lidí. A nyní lidskou úmrtnost po napadení žralokem srovnejte s desítkami milionů žraloků ročně ulovených a (bez valného pobouření široké veřejnosti) zmasakrovaných rybářským průmyslem ve jménu snadného zisku…

— Plumwood volá po „ekologickém animalismu“, jenž by zdůrazňoval lidsko-zvířecí vzájemnost, rovnost a reciprocitu v koloběhu potravního řetězce. Je třeba, abychom začali vnímat sebe samé z hlediska naší užitečnosti / role v rámci nepřetržitě tekoucího ekosystému. A jedním ze způsobů, jak toho docílit, je začít se nahlížet jako jídlo pro druhé. Je to ten nejsnadnější způsob, jak uznat a potvrdit naši solidaritu s jinými živoucími bytostmi. Nesmíme věřit, že jsme „příliš dobří“ na to „být jídlem“, příliš privilegovaní, zatímco jiní tvorové – jako prasata a krávy – naopak dobří jen ke konzumaci.

— Toto uznání může mít i mnohem hlubší konsekvence než jen proměnu vztahu na mezidruhové úrovni – pomohlo by nám vyřešit také naši krajní netoleranci vůči smrti a umírání

5

Esej

(tolik patrnou například na odstraňování padlých a umírajících stromů z lesů a parků); snahu smrt obcházet, za každou cenu ji uměle oddalovat. Na smrt nenahlížíme jako na akt sdílení své dočasně propůjčené tělesné podstaty s jinými dočasně existujícími tvory, se smrtelným světem, jemuž své tělesné bytí (svou matérii) dlužíme. Naopak ji vnímáme jako rozloučení se s nehmotnou duchovní esencí – a podle toho formujeme i své pohřební rituály. Zapomínáme však, že svět je živ z našich těl – že celé společenství života je jimi vyživováno. Věříme redukcionistickému příběhu, v němž je smrt těla konečnou stanicí, tečkou za vypovězeným příběhem. Cenou za to je ztráta povědomí o kontinuitě a provázanosti.

— Jednou z vrstev toho, co znamená žít ekologicky, je uvědomovat si (tj. hluboce prožívat) svou spoluúčast v širší pozemské komunitě vzájemnosti a vzájemné podpory. Mít povědomí o provázanosti všech životů – o cyklické povaze, kontinuitě života; chápat život jako výpůjčku, dočasný dar všech předchozích generací, lidských i mimolidských. Smrt je součástí života – ne něčím, co je třeba všemi prostředky potřít a zahladit. Když oddělíme smrt od života, odstřihneme se zároveň od vlastních počátků – od komunity (spolu)života a všech našich zvířecích a rostlinných předků („ekologických druhých“), ale také od země, která život hostí a podporuje.

Z této perspektivy náleží naše těla všem – jsou součástí nepřetržitého sdílení; hmotou, která dává povstávat jiným formám cítění, bytí a krásy.

— Být v tomto hérakleitovském světě tělem (tedy vnímavou, cítící a pomíjivou bytostí) s sebou nese riziko, že se zraním, že budu krvácet a trpět – a že nakonec zemřu, dojdu proměny. Spatřit vlastní život v této perspektivě (Plumwood by řekla v oku krokodýla) vede člověka k větší pokoře – učí nás, že toto úzkostlivě opatrované tělo je pouhý opar nad řekou, dočasný příbytek. Možná by stálo za to poupravit tradiční antickou

Jídlo

poučku „Poznej sám sebe“ (Gnóthi Seautón), jež údajně stála nad vchodem do delfské věštírny, na aktuálnější a v lecčems přínosnější podobu: „Poznej svou hostinu“.

— Jeden umírá, druhý žije. Všichni jsme partnery v Šivově tanci povstávání a zhouby.

Knihu The Eye of the Crocodile je možné bezplatně stáhnout na: https://press.anu.edu.au/publications/eye-crocodile

6

Esej

Foto Michal Kalhous

i s ě n é m j e N , i t í j a k í ř c o m po

o

Jiří Ptáček

Veronika Vačkářová

Veronika Láchová žije v Mokrém u Litvínovic a zároveň řídí Českou federaci potravinových bank. V čase extrémního vypětí během epidemie koronaviru nám poskytla rozhovor o tom, jakým způsobem získávají a přerozdělují potraviny potřebným, o její osobní cestě z kavárny do potravinové banky, ale také o tom, proč potravinové banky sbírají kosmetiku.

šla za naprosto nejistou kariérou. Potkala jsou svou dnešní kolegyni, spolupracovnici a kamarádku Kristýnu Škabradovou a vytvořily jsme tandem, který nejprve chtěl jenom pomoci při zakládání Potravinové banky Jihočeského kraje a nakonec se stal hlavním aktérem. To bylo ještě v době, kdy na potravinové banky nebyly vůbec žádné finance a kdy jsme měly s Kristýnou radost, když jsme dostaly dvacet kilo salátů na trhu.

Ještě než si budeme povídat o potravinových bankách, chtěl bych pochopit tvou osobní cestu k nim.

Známe se z minulosti, kdy jsi v Českých Budějovicích provozovala Café Ambient. To bylo v dobách, kdy kavárny ještě nebyly na každém rohu, a ta tvoje navíc měla přesah ve výstavách a občasných akcích elektronické hudby. Tvoje stopy mi však mizí v mlhách poté, co jsi kavárnu zavřela.

Jaká byla tvá cesta k potravinovým bankám?

— V době, kdy jsem provozovala Café Ambient, jsem zároveň nastoupila na vysokou školu. A už po třech letech jsem si byla jistá, že moje kavárenská éra je pryč. V té době jsem se zabývala hlavně školou a psaním dotačních projektů.

Po skončení školy jsem v tom druhém pokračovala. Spolupracovala jsem například na projektu rekonstrukce rozhledny na Kleti nebo na integrovaném plánu rozvoje města. Moc mě bavily analýzy a strategické plánování. Při tom jsem se ještě zabývala svou druhou vášní, kterou je produkce. Fungovala jsem jako výkonná produkční filmového festivalu Voda moře oceány a vůbec jsem měla ještě spoustu dalších aktivit. A jako v pohádce: také jsem se vdala a založila rodinu. Po mateřské jsem nastoupila jako analytik k firmě Ledax – poskytovateli sociálních služeb. Pracovala jsem hlavně na rozvojových příležitostech, grantech a mých oblíbených dotačních příležitostech. Tam jsem se poprvé setkala s tématem potravinových bank. Nikdy jsem nebyla úplně kancelářský typ, takže jsem se jednoho dne rozhodla a ode-

Co tě na práci pro potravinové banky přitahovalo?

— Nejdřív hlavně svoboda práce, kterou jsem tam vždy měla. Postupně jsem si čím dál tím více uvědomovala, jak široký záběr a dosah tyto organizace mají, a tím mi ta práce začala dávat další smysl. Postihuje totiž celou řadu témat – od sociálních až po environmentální.

Taky mě moc baví využívání mého přirozeného organizačního talentu k tomu, abych mohla pomáhat lidem, kteří pomáhají.

Patřila jsi k zakladatelkám jihočeské Potravinové banky. V té době již všechny ostatní kraje banku měly, pouze ten náš ne.

Jak to, že jsme byli poslední?

— Asi proto, že do projektu bez financování se nikomu nechtělo.

Ono se do toho moc nechtělo nikomu, ani když jsme ji založily.

V podstatě to byl takový náš holčičí projekt, k němuž jsem přemluvila dvě kamarádky z vedení neziskovek Ledax a Jihočeský Patriot.

V současnosti jsi ředitelkou České federace potravinových bank. Jaký je její účel? Bez zastřešující organizace by mezi jednotlivými potravinovými bankami vznikl chaos?

— Federace pomáhá bankám na národní a mezinárodní úrovni.

Koordinuje národní projekty, zajišťuje vyjednávací procesy se státem nebo s obchodníky a zástupci velkých poskytovatelů sociálních služeb. Organizuje a zajišťuje sbírku potravin, řeší centrální marketing, ale i kontrolu správné praxe a statistiky. Jsme vlastně takovou obdobou holdingového vedení, ale ponechává-

Jídlo Jídlo

Esej

8

Rozhovor Veronika Vačkářová

e c í v j e n i j co í j u b e ř t o p me regionálním potravinovým bankám vlastní autonomii a rozhodování. Demokracie a konsenzus jsou pro nás jako pro společenství velmi důležité právě proto, že jádro je tvořeno hlavně z nadšenců, kteří dělali potravinové banky dříve, než je vůbec napadlo, že by to mohlo být jejich zaměstnání.

— Ano a většinou tuto obavu mají ti, co tu pomoc nejvíce potřebují. Často jsou to třeba rodiny, které mají člena rodiny v domácí hospicové péči.

V roce 2018 vstoupil v platnost zákon, který větším obchodům uložil, aby vám věnovali zboží, které by jinak zlikvidovali.

Množství potravin pro banky se prý ztrojnásobilo. Je nově nastavený systém dostačující?

— Dostačující asi není to správné slovo. Je nápomocný, je efektivní, ale byl by mnohem lepší, kdyby nemusel být dán zákonem. Také nám stále uniká obrovské množství potravin z logistických řetězců, na něž se tento zákon nevztahuje.

Myslel jsem, že příjemci z potravinových bank jsou hlavně lidé bez domova. Při sběru podkladů pro náš rozhovor jsem se ale dozvěděl, že jimi jsou například také děti, senioři nebo ženy samoživitelky. Šel by vykreslit nějaký obecnější profil vašeho koncového klienta?

— Obecnější profil je zhruba shodný s obecným profilem uživatele sociálních služeb. V praxi to znamená, že to může být kdokoliv, kdo prostě potřebuje pomoct, protože je zrovna v nějaké nepříjemné životní situaci. Ať už si ji způsobil sám, či nikoliv. Při tom se ale neomezujeme jen na potraviny pro sociální služby. Mezi odběratele patří i různé komunity, azylová centra, denní centra.

Logistické řetězce? Co si pod tím mám představit?

— Když někdo jídlo vyrobí, dostává se více či méně složitou cestou do obchodu. Ta cesta se nazývá logistickým řetězcem. Putuje přes různé typy dopravy a skladů až na regál. Při tom bohužel často dochází k drobným poškozením, k zapomenutím a zbytečným expiracím. Věděl jsi například, že do obchodu už se málokdy přijme trvanlivé zboží, které má méně než dvacet pět procent času do data spotřeby? Těch dvacet pět procent ale třeba v případě konzervy znamená skoro tři měsíce. No a tyto potraviny se likvidují. My bychom je chtěli ideálně získat pro potravinové banky. Ty je totiž zvládnou velmi rychle předat a tím zachránit.

Podle dostupných studií je část důchodců ohrožená podvýživou.

A často za tím stojí jejich špatná ekonomická situace. Co uděláte, když se obrátí přímo na vás?

— V takovém případě se jej snažíme přesměrovat na nejbližšího odběratele, který by mu mohl pomoci. Zatím neposkytujeme potraviny jednotlivcům. Připravujeme ale projekt, který by to trochu usnadnil. V Českých Budějovicích už pilotně funguje výdejna. Ale i pro ni je nutné mít doporučení některé z našich odběratelských organizací.

Těsně předtím, než zákon vstoupil v platnost, jsem v jednom rozhovoru s tebou četl, že se obáváte, abyste nárůst množství potravin zvládli. Dokázali jste to?

— Jasně. Nastavili jsme postupný náběh a intenzivně komunikovali s obchodními řetězci. Vymysleli jsme dobrou a smysluplnou metodiku darování ve spolupráci se všemi řetězci na půdě Svazu obchodu a cestovního ruchu a díky tomuto konsenzu to dobře zafungovalo a funguje stále.

Setkala jsi se s tím, že by příjemci pomoci z potravinových bank byli společensky stigmatizováni tím, že takovou pomoc vůbec potřebují? Přeci jen nesplnili nepsaný společenský nárok, že se o sebe mají postarat sami.

Jídlo Jídlo

Esej

9

Rozhovor

Veronika Láchová (1979) pochází z Českého Krumlova. V současné době žije v Mokrém. Vystudovala obor krizová radiobiologie a toxikologie na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. V roce 2016 byla jednou ze zakladatelek Potravinové banky Jihočeského kraje. Ředitelkou Federace českých potravinových bank je od roku 2018.

Obracejí se na vás i samotní výrobci potravin?

— Velmi málo. Chtěli bychom to změnit. Třeba v zahraničí je praxe úplně opačná.

A čím to podle tebe je, že nejeví zájem?

— Myslím, že to je hlavně nedostatečnou osvětou a malou ekonomickou motivací. Hlavním důvodem je ale ten nedostatečný impulz „společenské odpovědnosti“. Raději potravinu zlikvidují z obavy, že by s ní v budoucnu měli nějakou starost, než aby ověřili její upotřebitelnost a dali nám ji. Je to víc práce, víc byrokracie a tím i rizika. Mnozí o nás také nevědí, stále je velká skupina lidí, která si myslí, že patříme třeba k environmentálním aktivistům nebo že jsme součástí sociálních služeb.

Na tom webu jsem si také všiml, že máte zájem též o kosmetiku. Mýdlo nebo šampon se ale dá sníst pouze za cenu újmy na zdraví. Na jakou potřebu reagujete v tomto případě?

— Téměř všichni naši odběratelé se potýkají s nedostatkem drogistického a hygienického zboží. Protože pro část z nich distribuujeme i evropský program, kde jsou tyto produkty obsaženy, jsme zvyklí s nimi pracovat. Pokud je máme, tak je rádi předáváme dál.

Jedna věc je darování potravin, druhá věc je provoz potravinových bank. Kdo fungování potravinových bank financuje? Jak se na provozní náklady shánějí peníze?

— Těžko. V posledních několika letech se nám trochu ulevilo, protože máme stabilní dotační program ministerstva zemědělství, který nám pomáhá s většinou provozních nákladů a investic. Všechny banky se musí ale snažit získat i finance v regionech a od dárců.

Přerozdělujete potraviny s prošlou dobou spotřeby. Jak zajišťujete, aby byly nezávadné?

— Každý kus kontrolujeme.

A jak taková kontrola prakticky probíhá? Máte tolik zaměstnanců, že všechno to množství potravin skutečně vezmete do ruky?

— Nevím, jestli jich máme tolik, ale opravdu každý kus se bere do ruky.

Poprvé v obchodě, když nám ho předávají, a podruhé v bance při třídění a distribuci.

Kdybys měla říct, co vás v současné době nejvíce pálí, co by to bylo?

— Nedostatek trvanlivých potravin.

Zejména těch, které by nebyly po době spotřeby.

Na možnost přímého nákupu pro potravinové banky přímo v obchodech občas narážím. Má se ale na vás obracet člověk, který při vyklízení spíže přišel na to, že v ní má pět nadbytečných balení rýže? Má s nimi někam zajít?

— Nejlépe je obrátit se na regionální potravinovou banku a potraviny jí nabídnout. Všechny kontakty lze najít na našem webu potravinovebanky.cz.

Jídlo

Tvrdíte, že bojujete proti plýtvání a hladu. Plýtvání zcela chápu. Ale hlad? Copak u nás má někdo skutečný hlad?

— Možná by ses divil. Já si osobně myslím, že je hodně seniorů, kteří každý měsíc bilancují, jestli vyjdou s náklady za jídlo. Bohužel mám pocit, že to jsou přesně ti, kteří si málokdy o pomoc řeknou.

10

Rozhovor

a n l e Jíd u o n ě m a sl se u o d z hvě Jiří Ptáček

Toto bude příběh kluka, který vařil v restauraci s michelinskou hvězdou, ale dnes krouhá brambory ve vesnické jídelně. Kdo očekává příběh životní tragédie, je na omylu. Bude to příběh patriota, který dal přednost zodpovědnosti za místo, odkud pochází, a rozhodl se dělat dobře to, za co se hvězdy neudělují.

— Obec Zubčice leží kousek od Velešína. Má něco pod pět set obyvatel, náves se vzrostlými stromy a s pomníkem padlým vojákům, mateřskou a základní školu s výukou pro první stupeň, hospodu s tanečním sálem a malý koloniál. A pak také jídelnu, která každý všední den poskytuje obědy zaměstnancům zdejšího zemědělského družstva, několika firem v okolí nebo místním důchodcům. Nese trošku legrační název „Jídelna by Adam Hoďánek“ a jméno jejího majitele a šéfkuchaře v jedné osobě si z něj snadno odvodíte.

— Mladý kuchař Adam Hoďánek svou jídelnu provozuje od jara 2018.

Jeho cesta k ní ovšem nebyla přímá.

Poměrně dlouho to naopak vypadalo, že směřuje k výšinám gastronomie. Už když dokončil hotelovou školu, tak si uvědomoval, že potřebuje zkušenosti odněkud, kde se vaří výjimečně. První uplatnění našel v českokrumlovské restauraci Le Jardin. Tam zrovna pracoval výborný tým a Hoďánek to časem dotáhl na šéfkuchaře. Následně se na tři roky odebral do Švédska, kde byl přijat do kuchyně Kiwik restaurang, jež se honosila michelinskou hvězdou. „Na obou místech jsem se hodně naučil.

Ve Švédsku vařili lidé z různých koutů světa, a tak jsme se pořád něco učili od sebe navzájem.“ Po třech letech se ale progresivní tým začal rozpadat a Hoďánek pocítil potřebu změny. Odskočil si ještě na kuchařské kurzy do Japonska a pak se vrátil do jižních Čech. Nějakou dobu působil v dalším vyhlášeném podniku, tentokrát v Táboře. Skutečnou výzvou pro něj ale byla nabídka vlastního kulinářského konceptu pro českobudějovický koktejl bar Žlutá ponorka. A hned během prvního roku fungování se s ním dostal do výběru pěti nejlepších mimopražských restaurací.

— Nabídka, aby koupil jídelnu v rodných Zubčicích, mu do rozjeté kariéry vstoupila jako blesk z čistého nebe. Nejpr-

Jídlo

Nika Brunová

ve odmítl. Postupně mu ale začalo docházet, že to může být jeho cesta. Svou roli sehrálo jak přesvědčování zubčických obyvatel, kteří se obávali, že o provoz přijdou, tak i zjištění, že vysoká gastronomie v Českých Budějovicích má svá úskalí: „Do Žluté ponorky k nám jezdili hosté odevšad, jen místní tam moc nejedli. Stejně jako v Krumlově. A to mě mrzelo.“ Na otázku, jestli by se do podobného podniku pustil i jinde, ale odpovídá záporně. „Na lidech tady mi záleží. Mám to tu rád, mám rád vesnickou kulturu a zvyky.“ Každý rok to mimo jiné dokazuje jako hejtman masopustní koledy. Rozhodl se tedy jídelnu převzít a posunout ji o úroveň výš, než u tohoto typu stravování bývá obvyklé.

První rok si zakázal myslet na výdělek a vařil tak, aby zjistil, co lidem chutná. Za cíl si vytyčil vařit dobře a z čerstvých surovin – a přitom udržet nízké ceny. Vždyť třetinu jeho klientely tvoří důchodci.

Nabídku rozšířil na tři jídla a pravidelně do ní zařazuje například saláty. V současné době připravuje čtyři sta jídel denně. Víc nechce a nemůže. „Musím si hlídat ekonomickou rovnováhu. Platím pět zaměstnanců a splácím investice do kuchyně. Kdybych vařil víc, musel bych přijmout další lidi a skokově by mi stouply náklady.“ — Jeho práce mu asi nepřinese tak široké uznání, jako kdyby vedl vlastní restauraci. Té myšlenky se sice nevzdává, ale zároveň nepřipouští, že by kvůli ní jídelnu opustil. Zadostiučiněním mu je, že něco dobrého dělá pro místní. A také to, že může ukázat, že lze dobře vařit i obyčejnou stravu. „Samozřejmě vím, že bych některé jídlo uměl udělat líp. Kdybych třeba přidal dva litry smetany, tak je jídlo lepší. Jenže to bych se nevešel do ceny devadesát korun.“ Suroviny bere od lokálních řezníků a zelinářů, něco si vypěstuje nebo koupí v družstvu. A když má přebytky, věnuje je faráři v Kaplici, který je přerozdělí sociálně potřebným. Jako svoji „slaměnou hvězdu“ dává k dobru historku, kdy zaměstnanci zubčického družstva navštívili své přespolní kolegy a dostali oběd v jejich jídelně. „Vrátili se s tím, že jim tam nechutnalo.“

11

Osobnost

Jez, d u k o d Jan Flaška Některé věci se člověk učí celý život. Například jíst.

— Možná vám to přijde divné, protože dovednost jíst je už nějaký ten pátek základem přežití lidské civilizace. Vzpomeňte si ale na to, jak dlouho a složitě se učí jíst malé dítě. Dokud vysávalo vlastní matku, pracovaly instinkty a vše za něj zařídila DNA, neomylně navigující jeho ústa k matčině prsu. Jenže sotva před dítě postavíte příkrm z mrkvičky, je DNA v koncích.

Nám přijde přirozené, že kašička tělu dodá potřebné živiny jedině tehdy, když do těla vnikne otevřenými ústy, ale malé dítě tohle neví.

Zkouší, zda jde kašičku vstřebat bradou, zavřenými ústy, očima, povrchem celého těla, oblečením, povrchem těla jiných lidí a nábytkem v místnosti. Trvá mnoho měsíců, než se podaří všechnu inkriminovanou kašičku soustředit ze širokého okolí do otvoru ve spodní části dětské hlavy.

— Období, kdy se malý člověk učí jíst, bývá pro rodiče náročné – časově, psychicky i co se týče nákladů na saponáty a opakovanou výmalbu. Já kdysi navrhoval, aby se naše děti stravovaly nitrožilně až do doby, než je budeme moci svěřit školní jídelně, ale návrh se u mé ženy nesetkal s pochopením. Naopak mi bylo doporučeno, abych po svých dětech laskavě dojedl jejich vystydlé kašičky. Přece se to nevyhodí.

— Což nemění nic na faktu, že je to právě školní jídelna, která je pro malého člověka vstupní branou do úžasného světa gastrono-

Jídlo

mie. Dochází v ní k zásadnímu zlomu: jídlo je tu nahrazeno stravou. Nevím, zda už se časy změnily, ale z let svého dětinství si vzpomínám, že naše jídelna nenesla přízvisko „školní“ jen tak nazdařbůh. Byla totiž nedílnou součástí výuky. Rozšiřovala nám obzory. Suplovala třeba přírodopisná praktika, neboť nám umožňovala přesvědčit se přímo na vlastním talíři, že zvířátka jsou složena nejen z hladkých a příčně pruhovaných tkání, ale i z rozličných pružných šlajšek a žužlavých trubiček různých průměrů. Ukazovala nám rozmanitost češtiny tím, že kombinaci rozblemcaných kolínek, UHO a masa o barvě, tvaru a chuti zarážky do vrat dokázala pojmenovat až šestadvaceti různými názvy.

Díky školní kantýně malý člověk hned na začátku života nabude pocitu, že ve světě gastronomie věru není co objevovat, ba naopak že je pro život bezpečnější se světu, v němž vládnou otylé dámy v bílých pláštích s naběračkou v ruce, vyhnout obloukem a raději se uchýlit do bezpečí McDonaldovy restaurace.

— Další větší zlom ve stravování přichází v době rané dospělosti. Pokud škola člověka naučila, že jídlo je něco, s čím je třeba se především smířit, dostává teď poprvé možnost svobodně poznávat bohatost chutí z celého světa. Zpočátku jsou jeho kuchařské schopnosti a ekonomické možnosti omezené a někteří lidé (například já) ustrnou ve stadiu, kdy je vrcholem jejich kulinářského umění ne-

12

Fejeton

ý l p e t je to říznout se při krájení chleba do prstu. Ovšem tam, kde chybí finance a kuchařské zkušenosti, nastupuje mladistvá imaginace a důvtip. Vysokoškoláci si málokdy připraví medium rare steak s dozlatova opečeným americkým bramborem a polévku se slaninovými krutony, ale pobyt na koleji, společná lednička a limitované příjmy je donutí zaimprovizovat a vyrobit si medium rare párek s dozlatova zalitou čínskou polévkou se spolubydlícími kretény.

— Pokud se mladému člověku podaří přežít tohle stadium, je výzkum pestrého světa chutí už jen a jen na něm. Pro začátečníky v oboru nabízejí knihkupci celou řadu kuchařských knih. V rukou schopného kuchtíka se kniha recepisů stane literaturou faktu.

Třeba v mých rukou je ale každá kuchařka sci-fi, která v sobě navíc latentně skrývá možnost dramatu a hororu. Já je ani nemusím otevírat, i pouhé názvy kuchařských knih ve mně vzbuzují obavy z jejich obsahu. Posuďte sami: „Revoluce v grilování “. „Hovory s řezníkem“. „Markéta vaří Rettigovou“. „Ulice vaří s vámi“. „Láďa Hruška se vrací “. „Nebe v hubě 2 aneb Čertův švagr“. „Babicovy fotbalové dobroty“ (popis: Kniha obsahuje recepty na skvělá jídla, která si může každý připravit doma u příležitosti fotbalového mistrovství Evropy i na nejrůznější oslavy a narozeniny). „Kluci v akci 4“. „Jídla Světla“. „Recept(y) na zhubnutí: Cesta za krásným motýlem“. „Jak nezemřít“.

Jídlo

— V tomhle období gastronomické svobody, kdy má člověk úchvatnou možnost otestovat všechny chutě světa od dušené mrkve nebo klokaního masa přes celou plejádu éček až po pražené šváby, a přesto většinou setrvává u svíčkové a pizzy z krabice, tak v tomhle období člověk zůstane zhruba až do důchodu, kdy ho zdravotní a ekonomická situace donutí omezit jídelníček na několik lékařem doporučených jídel, respektive na nutričně a chuťově vyvážené plechovky s masem pro kočky.

— Závěr lidského života je neveselý a do jisté míry se jím uzavírá kruh: zchřadlé tělo a bezzubá ústa stěží přijmou jídlo v jiné konzistenci než jako kašičku. Osobně se toho už teď trochu děsím. Ale má to i svá pozitiva. Ta každodenní kaše ve mně bude vyvolávat vzpomínky na léta, kdy jsem po svých malých dětech den co den dojídal jejich snídaně, obědy a večeře. Teď konečně dostanu možnost jim to vrátit.

Budu je nutit, aby po mně, bezzubém starci, dojídaly mou kaši.

Přece se to nevyhodí.

13

Fejeton

l ě d i A uv g n u t h foric Pavla Bittnerová „Pojď si dát pikadora,“ vyzvala mne Jitka Bosáková při jakési zastávce na benzínce na jedné z našich četných služebních cest. A tak jsem poprvé zaznamenala výraz pikador a byla jsem zvědavá, co to vlastně je. Už jsem si zvykla, že když řekla „Přijedu dýl“, znamená to, že přijede později. Že klubalky jsou kramle a cmunda trynčky. Ano, zdá se, že nic nemůže být vzdálenějšího než České Budějovice (kde by chtěl žít každý) a Ostrava (kde žiji já, a to moc ráda). Zpátky však k pikadoru. Tehdy jsem se o specifickém názvu pro párek v rohlíku toho ještě moc nedozvěděla, ale za těch dvacet let, co nás s Jitkou spojily pracovní i přátelské vztahy, došlo i na soukromé záležitosti. A k nim patří také pikador.

Vážně název pikador vymyslel tvůj otec Václav Masopust?

— Nejen název. Díky němu se v roce 1972 poprvé objevil párek v rohlíku v tehdejším Československu, a to právě v Budějovicích. Dnes bychom řekli, že to byl první street food.

Archiv Jitky Bosákové

nechal vyrobit speciálně větší rohlíky, aby se při napíchnutí netrhaly. Celá realizace byla tak trochu jak hláška v seriálu na Netflixu Černá listina – znal chlápka, co znal chlápka.

Ty si tyto detaily osobně pamatuješ?

— Jen zčásti. Bylo mi šestnáct nebo sedmnáct a mé zájmy byly zcela jiné. Ovšem jako většina členů rodiny jsem musela při konání Země živitelky, kde měly Potraviny stánky, každý konec prázdnin věnovat několik hodin denně odkrajování špiček rohlíků, aby to na výstavišti svištělo.

Byla jsem ráda, když začal školní rok a já mohla odjet do Tábora na internát. Otec si ale většinu svého života vedl deník, kde přesně souvislosti vzniku pikadora popisuje. Omlouvám se za životnou koncovku, ale jinak to u nás v Budějcích neřekneme.

Párek v rohlíku je tedy všude v republice doma, ale narozen jako pikador v Českých Budějovicích. Proč ne všude pikador?

— Mohu se jen domnívat. Otec měl snahu o nějaký výraznější zápis, dokonce i patent, výsledkem ale byla pouze tisícovka za zlepšovací návrh. Poměrně brzy po jihočeské oblibě se začal tento fast food prodávat v Praze na Staroměstském náměstí již jako párek v rohlíku. Buď Pražáci potřebovali otrocký popis, což je humor, nebo se jistili, co kdyby náhodou se z originálního názvu musel platit třeba halíř z kusu. Panečku, to bychom měli v chýši veselo!

A to se jen tak doma díval z okna a napadlo ho to?

— Kdepak. Byli s manželkou Věrou na dovolené s Čedokem po Španělsku a v Madridu uviděl prodavače, jenž stál u malého ‚forichtungu‘ s šesti bodly, která zahřívala rohlíky. Do každého pak dal teplý párek namočený do hořčice.

Jako řezníka-uzenáře to otce zaujalo a místo památek si nafotil základ pro budoucí pikador. Španělsko, pikadoři – odtud tedy název?

— Ano. Navštívili i koridu, kde viděli zápasníky s kopím. Asociace byla zřejmá. Po návratu domů se snažil najít spojence na konstrukci a výrobu zařízení. Podle manželky Věry to byl technický náměstek Potravin pan Zeiml, jenž otce spojil s někým v Jihokovu. Ředitel Jihočeských pekáren pan Kolář zase

Jídlo

Vzpomínám si, že jsi mi jednou v Českých Budějovicích ukazovala prodejnu blízko Masných krámů, kde tvůj otec pracoval. A jistě i tam pikador prodával.

— Ano. V Krajinské ulici byla prodejna Maso-uzeniny a pikador se tam prodával vůbec poprvé na podzim 1972 za dvě koruny čtyřicet. Respektive ve vedlejším vchodě nechal upravit místnosti na bufet U Zlatého lva. Dnes je tam prodejna s typicky jihočeským názvem Číhalovo lišovské uze-

14

Historie

i st e se š bodly niny. A z původní prodejny je veganská restaurace – to se otec určitě v hrobě ve Svatém Janu nad Malší obrací.

Takže za dva roky může město slavit padesát let pikadoru! Kdyby se párek v rohlíku zrodil u nás v Ostravě, nějaká recesistická skupina by s velkou pravděpodobností happening uspořádala. S třemi vykřičníky.

— To je sice možné, my ale zase mluvíme obvykle slušně.

Promiň. My na jihu moc na nějaké hopsahejsa nejsme – vše pěkně uvážlivě, tradičně a skromně.

Loni na konci léta jsme si udělali rodinný zahradní sedánek u příležitosti stého výročí narození otce, kde jsme si dělali pikadora samozřejmě jen a pouze s vídeňskými párky a hořčicí. Kečup a všelijaké napodobeniny párků by znamenaly další obraty ve Svatém Janu.

těšíme pevnému zdraví. Až nyní Jiří Ptáček. A za to mu budiž dík. Nikoli kvůli mému otci, jenž mimo jiné v roce 1959 uváděl do provozu i první samoobsluhu Maso-uzenin v Budějovicích a celém Jihočeském kraji, ani kvůli naší gastro jedinečnosti, ale že navrací žurnalistice její podstatu. Hledat a nacházet opravdové zdroje a nespokojit se pouze s přepisováním přepsaného. To je však jiný příběh, kterému ty jako má kolegyně v regionálním vydavatelství jistě rozumíš.

Rozumím. A teď si spolu půjdeme koupit pikadora.

Dívala jsem se na google, kde se objevuje, pro mne až překvapivě, hodně odkazů na váš pikador.

— Když náš syn před lety sepsal a umístil kešku s přepsanou částí deníku o vzniku pikadora, začali se rojit ‚mudroňové‘ na různých webech i v televizních pořadech. Až na jedinou výjimku se autoři tvářili, že mají originál deníku v ruce a ‚badatelskou‘ prací objevili Ameriku. V naprosté většině nikdo nekontaktoval dosud žijící manželku Věru, ani mne či mého bratra, kteří se také

Jitka Bosáková se narodila v roce 1955 v Českých Budějovicích. Vystudovala Střední ekonomickou školu, obor cizojazyčná korespondence, v Táboře a Fakultu žurnalistiky UK v Praze. Čtyřicet let pracovala v regionálním tisku a jeho vydavatelství. Od roku 1999 jako výkonná ředitelka a místopředsedkyně představenstva Vltava-Labe-Press, a.s., od roku 2011 do 2014 jako jeho generální ředitelka a předsedkyně představenstva. Žije v Českých Budějovicích. O osvěžování jídelníčku dle receptur Václava Masopusta se stará její manžel Jiří Bosák, o přepsání deníku do datové podoby, kde se mj. pojednává i o vzniku pikadoru, se postaral jejich syn Michal.

Jídlo

15

Historie

Púť h c á k or v t š po Cyril Nováček, Ricardo Picante

Přepište dějiny, neuvěřitelné se stalo skutkem! Vážené čtenářky, vážení čtenáři, náš kolega Zdeněk Brdek nás přeci jen dokopal k práci a my jsme z původních črtů na motáky a pivní podtácky dali vzniknout knize, která mapuje naše několikaleté putování po českobudějckých nálevnách čtvrté cenové. No a co více? V pátek 6. března jsme ji slavnostně pokřtili v Žižkových kasárnách! A jelikož jsme chlapci duchovně smýšlející, křtu musela předcházet pouť. Pro tuto příležitost volíme formát 444 (podobnost s označením školního sešitu využívaným na slohovky je čistě náhodná): tedy čtyři 4ky ve čtyři odpo. Píšeme na ty internety kamarádům a jdeme na to!

— Začínáme v Hostinci Na Šumavě1 v Lipenské ulici, kde nejeden měšťan se sklony k dojetí z jihočeské přírody uroní slzu do půllitru. Tradiční 4kové duo doplňuje náš editor a vůdce s dredy Zdeneček, který má transcendentální aktivity typu putování za pivem s knížečkou v ruce tuze rád. My máme zase rádi jeho, takže společně penetrujeme foyer a bereme hnedle první stůl s krásným výhledem na výčep i stále přítomnou šibenici. Známá tvář pana vrchního na nás vysílá signály vlídnosti a my objednáváme budvarské desítky. Lokál je z poloviny zaplněný, v bedně běží sport a umělý břečťan je na svém místě. Vše v pořádku.

— Skupinku poutníků rozšiřují bardi Fíla s Košíkem, dobíhá známý maratonec Martin, a možná i proto, že v tento den slavíme i přirození Anežky České a Agnieszky Radwańské, zjevuje se lísavý gurmán Filip. Na zdraví! Pivo je ostatně jako vždy výborné. Sice by polovině z nás bodl spíše zázvorový čaj, ale čepovaná desítka má taktéž správný říz. Navíc po ní nemáte hlad, penis se vám prodlouží o 6 centimetrů, zbaví vás celulitidy a přes noc se naučíte anglicky. Kocháme se, kocháme. Nejen nad tím, jak nám chutná pivo, ale taky nad oním svatým narůžovělým bedekrem, který se tak trochu skrývá v bílém pauzáku. Je nádhernej, co si budeme nalhávat (čti zde recenzi na str. 28). Netrvá to dlouho, Zdeneček tahá z krosny EET kasu a do zavařovačky padají první kováky.

— Homogenní, lehce přiblblý odér naštěstí čeří krásná Oli, která má na svědomí neméně krásné akvarely, jež v knize dodávají textům o pivu, šipkách a tlačence potřebné oduševnění. Když jsme u té tláči, tak při odpoledni zbyl v šumavské spíži pouze utopenec či klobása. Přicházejícího Hladíka tedy konejšíme pouze dětským pivem2 , loučíme se s panem vrchním, který i nadále dodává místu hrabalovskou esenci, a přesouváme se do nedaleké Bryčky3 .

Sbírku sociologicko-alkoholických reportáží Budějcký 4ky je možné získat přes naše komunikační kanály, kontakty viz www.mlikoamed.cz

Jídlo

16

Reportáž

m o st r s k — Ještě nezbytná selfina 4 před knajpou a může se jít do útrob. Bohužel bez Rain Mana Zdeňka, který po několikeré repetici, že nemá svojí propisku, odběhl domů prověřit penál. Zdravíme štamgaststvo o slušném počtu i vládkyni čepu, která si nás promptně bere pod patronaci. Na kytárky je ještě brzy, tak alespoň námi oblíbené ukulele, na kterém je přibit Ježíšek, visí stále na zdi. Tomu dáváme parádu! Pokud by ale byla tužba po písni, jukebox je i dnes k dispozici. Avšak na Mandrage5 ani Ilonu Csákovou náladu nemáme, raději si užíváme atmosféry, do které jsme se včlenili. Interiér doznal lehké změny v podobně novějších palubek, což kolegy u stolu ihned vrhne do diskuse, jedná-li se na Bryčce stále o 4kový lokál, když vypadá takto noblesně. A co že vlastně odlišuje 4ky od jiných restauračních zařízení? Moc pěkná akademická debata, nutno říci.

— Pijeme Staráč desítku včetně spokojeného Zdeňka, který má již při sobě svou propisku. Pivo je v pořádku. Centrální stůl domácích pijanů a levé křídlo hospody spokojeně huhlá při pátečním odpoledni. Oli nás opouští, se vší vážností a razancí však znovu přichází Radim a.k.a. hlad. O to více kvitujeme možnost ozkoušet místní lahůdku: gothaj s cibulí. Bohužel není samozřejmostí, že tuto laskominu v budějckých hospodách seženete! Navíc na Bryčce se gothaj servíruje na způsob nakládaného hermelínu, s dostatkem pikantní zeleniny uprostřed dvou silných koleček spojených párátky. Mana!

Zařaďte gothaj s cibulí do potravinové banky státu! V octovo-cibulovém oparu myslíme na hlavní šéfovou, paní Lenku, a píšeme věnování do knihy.

Jídlo

— Nedá se nicméně svítit, na Bryčce je nám krásně, ale musíme opustit Jeremiášovu ulici a jít…

O dům dál Míjíme Gipsy Jazz bar v Chelčického ulici, o kterém chystáme také report v některém z následujících čísel Mlíka, a míříme do jedné z nejlegendárnějších českobudějckých náleven – do Čepu 6 .

Místa, kde na vás folklór nestříká jen z pisoárů. Usedáme na fortelné lavice a s radostí v srdci zjišťujeme, že od poslední návštěvy nedoznal interiér výraznějších změn. Námi milované mřížoví nad výčepem a paní vrchní z produkce Naughty America7 jsou tu také.

O důvod víc, proč si dát pivo, které bychom si dali stejně. Objednáváme asi sedm budvarskejch a lebedíme si v tom, jak je dnešní odpoledne plné krásy a že by naše výprava měla dostat Nobelovku nebo aspoň Pulitzera. Pijeme pivo, bavíme se, milujeme se.

— Z naší nepočetné skupiny vyzařuje taková aura lásky, že její paprsky přivábí k našemu stolu i místního koštýře Elvise. Elvis je zedník, maká v Německu, nesnáší uprchlíky a má elektrickou koloběžku. A protože nemá tričko od pana Steinara 8 , uprchlíky necháváme uprchlíkama a raději si necháváme předvést tu elektronickou kokotběžku. Okem zabloudíme k baru, kam si to přištrádovaly dvě postarší dámy v manšestrákách a lesklých šusťákových bundičkách. Tohle je panečku styl! A ne ty vaše dementní ledvinky přes ramena. Zrovna když jsme se tak hezky rozseděli, digitální číslice nás upozorní, že je nejvyšší čas vyrazit k poslednímu bodu naší dnešní sondáže.

17

Reportáž

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11

Srov. NOVÁČEK, C.; PICANTE, R. Budějcký 4ky. Bedekr echtovních osvěžoven jihočeské metropole, České Budějovice: Milk & Honey, 2019, s. 14.

Tzv. malé pivo, které si mohou v Čechách dovolit pouze řidiči, marodi na antibiotikách, gravidní ženy či nebojsové.

Srov. NOVÁČEK, C.; PICANTE, R. Budějcký 4ky, s. 28.

Dobrovolné zachycení vlastních problémů s pokožkou pomocí fotoaparátu. Český boyband, který hrál tak zle, že se hlavní zpěvák raději pokusil ufetovat pervitinem.

Srov. NOVÁČEK, C.; PICANTE, R. Budějcký 4ky, s. 41.

Společnost vyrábějící filmy o lidech a pro lidi.

Firma vyrábějící hadry s runama pro lidi s vysokou školou života.

Srov. NOVÁČEK, C.; PICANTE, R. Budějcký 4ky, s. 35.

A modří už vědí…

Chcaní.

Loučíme se a předáváme dojaté paní výčepní náš růžový bedekr.

— Paluba 9 se naštěstí nachází v podstatě za rohem a to je moc dobře, nějak nám za ty poslední tři hodiny ztěžknul krok. Vcházíme do prostorné osvěžovny a míříme do horních prostor. Zaprvé aby nám nic neuniklo a zadruhé se na lidi rádi díváme spatra. Objednáváme poslední piva a dredatý hladovec Zdeněk žádá o utopence. Všeho se nám v mžiku dostává, hnidopich Zdeněk si ještě ke kyselé masové pochoutce poroučí chléb, který však dnes nemá na jídelníčku své místo. Tuto místní specialitu si nechtějí nechat ujít ani pan Filip s Cyrilem, a proto si ji promptně poroučí také. Obsluha se slovy „to je teda skvělý“ odchází do nižších pater připravit buřty pro ty dva nenažraný kokoty.

V milé společnosti čas kvačí o to rychleji a my se smutkem na rtech shledáváme náš odchod nevyhnutelným. Venku nás ještě zastaví legenda českobudějckého plenéru Radim „Zaklínač“ a žádá po nás osmnáct korun. Velikášsky mu dáváme dvacku s tím, ať si ty dvě koruny nechá od cesty.

— Přecházíme vozovku a po pár okamžicích se ocitáme v areálu kasáren, kde se máme v úmyslu ztrapnit. Kolem deváté hodiny se industriální prostor pomalu zaplňuje, pijeme Zonku, abychom vydrželi aspoň do desíti, a jdeme si poslechnout první kapelu.

Nano Tone nám svým devadesátkovým synťákovým soundem davájí vzpomenout na dobu, kdy jsme kouřili sypanej čaj a zvraceli z Hradní svíce10 s nejlevnější kolou. Po hudební produkci následuje samotný křest našeho růžového almanachu. Zdeněk mluví, něco plácne i Ricardo a Cyril procítěně pročítá úryvek z knihy o pivních skvrnách a čůrání11 pod sebe. Na závěr bedekr polévá pivem Robert a.k.a. Hladík, nejčastěji zmiňovaná postava v celé knize, a obecenstvo nejen že po nás nehází půllitry, ale dokonce odmění naši zkroušenou skvadru potleskem.

Jídlo

— Cíkal sedí za stolkem s knihami, které si lidé pomalu rozebírají, a dokonce do nich chtějí věnování. Přání jim roztřesenými prsty milerádi plníme. Nakonec podléháme všeobecnému tlaku a pijeme pivo, pár nesvědomitých jedinců objednává jégry. Večer se překlápí v noc, na scénu přichází další elektropán Sqare a po něm rezidentní Víťa Veitů. Určitě hraje skvěle, ale to už naše mozky a uši opilé chvilkovou slávou prosí nohy, aby se šly z té dnešní parády vzpamatovat do postele nebo aspoň na zem do kolárny.

18

Reportáž

Foto Michal Kalhous

Foto Nika Brunovรก

Jiří Tržil

Pochází z Třebíče, kde vystudoval hotelnictví. Pro lásku k češtině se rozhodl studovat bohemistiku na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity. Ve své poezii ohledává místa, na nichž ještě nezaschla jeho vlastní krev, dále ta, po kterých právě čerstvá stéká, a dívá se i po těch možných, která jednou třeba krví potřísní. O takových místech píše. A když ne o nich, tak o všem, co se byť jen větrem dotýká jeho uzavřených žil.

Svítání svítá z mraků vyšlehává ocas hada a kde krvácí již slunce marné jeho jazyk mrská mrtvé po tváři svítá ticho bloudí v prachu par na krajíčku slzy má z životů jež opustily zem teprve až slunce rány zhojí a spálí pýchu hada ticho prošumí se listy a život půjde dál svítá a dál čekáme na zázrak

Nejvyšší vstřícnost znovu a znovu smrti vstříc

jako pár hadů ve vysoké trávě

nekonečno svými těly tvořící ze všech pekel ve vesmíru Země je tím domovem

tam kde začínají bolesti

když nevinnost končí na prasklinách cest tušit svoji pomíjivost

a v každých nových dveřích

čekat novou lekci příchozí znovu a znovu smrti vstříc v Zemi která je mi domovem

21

Poezie

o h é k s t ě d m e l o k e e c s er m Točí kologie kom e , a t svě Jiří Ptáček

Se sochařem Václavem Litvanem o stěhování na venkov, o klučičím světě v jeho sochách a objektech a také o přitažlivosti a hrozbách při práci s kamenem.

Spolu s rodinou jste se před časem odstěhovali z Prahy na venkov. Co vás k tomu vedlo?

— Po škole jsme žili v Praze. Měli jsme ateliéry na Kolbence (areál ČKD ve Vysočanech, v posledních letech zčásti využívaný výtvarnými umělci apod. – pozn. redakce). Brzy po narození dcery ale začal být problém pracovat tam s miminkem. Rozhodli jsme se, že opustíme město a pořídíme si nějaký domek se zahradou a prostorem na práci.

Zrovna před chvílí jsem dočetl dopis nedávno zesnulého Johna Baldessariho, ve kterém mladší umělecké generaci radí, aby působila v Los Angeles, New Yorku, Londýně nebo Kolíně nad Rýnem.

Vy žijete blíž českému Kolínu, všeho všudy na opačné straně provazu.

— Ona se ta naše vesnice stává trochu pražským satelitem. Jezdí sem kurátoři z Londýna, Paříže, dokonce i z Českých Budějovic. Nemám ambice dobývat velký umělecký svět, přijde mi spíš protivný.

Je dost komerční a to mě nikdy nelákalo. Vyhovuje mi žít trochu stranou, prioritami jsou mi rodina a klid na práci. Anna má podobný pohled a zdá se, že to co dělá, má dostatečný dosah i z Klučova.

Na svoji prozatím poslední výstavu Potřeby příšery v Galerii Měsíc ve dne jsi vybral materiálově rozmanité práce s náměty, které by šlo v základu rozdělit do dvou množin. První zahrnovala předlohy v mořských živočiších, v chobotnici či ve žralokovi. Druhá obsáhla produkty lidské civilizace: pneumatiku, tetrapakovou krabici, tenisku nebo kšiltovku. Jak přicházíš na náměty plastik a soch?

— Motivy většinou dost specificky komunikují s geometrií soch.

Mají si dávat smysl navzájem. Takže mám většinou nějakou formu, kterou chci udělat, a tak dlouho kreslím, až to zapad-

Nika Brunová (portrét), Jan Mahr

ne. Poslední dobou se tematicky točím kolem dětského světa, ekologie komerce a trochu i kolem apokalypsy.

Vyhledáváš každodenní fyzický kontakt s materiálem? Nebo jsi typ, který o práci dlouho přemítá?

— Nejraději dlouho přemítám u každodenního kontaktu s materiálem. Bohužel mi to časově moc nevychází. Říkal jsi dětský svět. Když ale ony obě množiny zase zkusím spojit, tak bych řekl, že všechny jako by kroužily kolem světa klučičího. Mořské příšery, auťáky, tenisky a kšiltovky… Snad jen ta krabice od mléka nezapadá. Je to mylné pozorování?

— Je to takový klučičí svět. Zkouším ho interpretovat ze svého dnešního pohledu otce. Paradoxně otce dvou holčiček. Zároveň se tím trochu vyrovnávám s faktem, že musím svým dětem předat i ne úplně veselé informace o stavu naší planety. Věci, které jsem jako kluk miloval, už třeba nebudou existovat, a co nás baví dneska, to nás možná zničí. Ta krabice je také klučičí, není od mléka, ale od vína.

Aha. Přidal bych ještě ty „chlapsky“ tvrdé materiály: beton, kov, kámen. No a vlastně i tu krabici od vína jsi vytvořil z linolea, který povrchem napodobuje leštěný mramor. Může na tvé volby mít vliv klasické sochařské školení? Třeba už to konzervativní ze střední školy v Českém Krumlově? Čím tě tyto materiály přitahují víc než ty „měkké“ či „efemérní“?

— Práce s kamenem, ke které jsem se dostal v Krumlově, pro mě byla neskutečně přitažlivá. Nicméně s postupem času to nějak měklo. Myslím, že to souviselo s postupnou ztrátou jistoty ohledně toho, co chci dělat. Poslední dobou to ale zase začíná tvrdnout. Momentálně mě opravdu nejvíc láká kámen.

Právě proto, že udělat něco, s čím bych si pak nebyl jistý, hodně bolí. Kámen je zničený, socha je na nic a čas je ztracený. Práce to je každopádně hodně příjemná. Dá se k ní vrá-

22

Výtvarné umění

y s p ly a k o p

a a

23

Výtvarné umění

Václav Litvan (1983) pochází z Mříče u Křemže. Žije v Klučově u Českého Brodu. První zkušenosti se sochařskými technikami získal na SUPŠ sv. Anežky České v Českém Krumlově. Na Akademii výtvarných umění v Praze prošel ateliéry Jana Koblasy, Jaroslava Róny a Jiřího Příhody. Již jako student se v roce 2007 zúčastnil jedné z nejdůležitějších sochařských výstav desetiletí Forma následuje… risk v pražské Futuře. Samostatně vystavuje od roku 2009. Prezentoval se v celé řadě pražských galerií (INI, Entrance, Jelení, 35m2, Karlin Studios, Kostka při MeetFactory), ale také v Galerii Půda v Jihlavě anebo Galerii NF v Ústí nad Labem. Předloni byly jeho práce zařazeny do mezinárodní putovní přehlídky východoevropského umění Orient. Loni vystavoval s Matějem Lipavským a Vojtěchem Skácelem v galerii Kabinet T ve Zlíně a sólově v Galerii Měsíc ve dne v Českých Budějovicích.

tit kdykoli – třeba jen na chvilku. Takže na dvoře je kámen a může z něj být cokoliv. Řekl bych také, že tě nepřitahuje připoutávat své práce k nějakým vnějším parametrům, pracovat takzvaně site-specific.

— Rozhodně nerad pracuji na míru do nějaké galerie. Mám rád, když socha obsahuje všechno potřebné sama o sobě. Je samozřejmě plná nějakých parametrů, které si sám vytvářím a snažím naplňovat. Vždy je to ale spíš intuitivní. Rozměry a proporce mají svou jednoduchou logiku a tvoří je vztah k lidskému měřítku, materiálové limity, velikost dveří a tak podobně.

Velikost dveří od ateliéru nebo třeba galerie, jak tomu bylo i u naší výstavy, kdy jsme některé části svařovali až na místě a jednu sochu stěhovali oknem a přes dvůr sousední školy, protože jinak to nešlo. Zeptám se ale ještě na něco jiného. Dobře se ví, že sochařská tvorba bývá nákladná a obchod s ní zrovna nekvete. Nestresuje tě to? Má to vliv na tvoji práci? Máš vyřešený postoj k trhu s uměním?

— Nákladná být vůbec nemusí.

Dlouho jsem dělal věci, které nestály v podstatě nic. Samozřejmě se to dá roztočit, ale to já nedělám. Každopádně strávím několik měsíců prací na výstavě a výsledek je nula… nebo spíš minus.

To samozřejmě musím někde dohnat. Moje sochy peníze nenesou a proto má přednost práce Anny, kde tomu tak je. Ale stresy si nedělám, vždy jsem se uživil poměrně lehce řemeslem. Trh s uměním se mě týká skrze manželku, která tuto otázku stále řeší. Já jsem si připadal vždycky trochu nemorálně, ať jsem dělal cokoli. Dekorace pro film, reklamu, počítačové hry… Snad jen restaurování je lepší. Jenže škrábání omítky mě nenaplňuje. Jsou určité morální hranice, za které se jít nedá. Každý si je ale musí nastavit podle sebe. Na druhou stranu bez peněz se umění opravdu dělat nedá. Instituce nekupují, učit nemohou všichni, granty to všem taky nezalepí.

Účastníš se sochařských soutěží? A jak vidíš snahu, aby v rámci veřejných zakázek bylo jedno procento z rozpočtu vyhrazeno na realizaci uměleckých děl?

— Jedné jsem se zúčastnil ještě jako student Akademie výtvarných umění. Pak jsem na ně zanevřel. Vadila mi zadání. Pokud nezní „udělej, co chceš“, tak mě moc nezajímají. A když to je „udělej, co chceš“, tak ještě nemusím mít jistotu za něčím si úplně stát. Je něco jiného vytvářet srandy do galerie, třeba právě z těch měkkých materiálů. Vymyslet sochu do exteriéru, z trvanlivého materiálu a nastálo, a ještě přitom zůstat sám sebou a nedělat kompromisy, to je opravdu těžké. Myslím, že tento problém bude mít hodně lidí.

Zvykli jsme si, že umění může být křehké a dočasné. To osvobozuje, ale také svazuje. Jedno procento by byla skvělá příležitost, jak vrátit to chybějící sebevědomí. Snahy lidí, kteří to prosazují, si cením. Zároveň se však bojím klientelismu.

Před deseti lety bych nevsadil na to, že o sochařství a materiálovou tvorbu poroste zájem. Máš svůj názor na to, co dnešní sochařskou konjunkturu, aspoň v programech galerií a muzeí umění, způsobilo?

— Možná je teď všude hodně peněz, takže si můžeme dovolit řešit ty hmotné věci. Transporty, skladování, produkci. Dnešní doba je přesycena informačním a obrazovým šumem, takže konceptuální a digitální umění asi snadněji zapadne. Sdělení sochy je rychlejší a přímočařejší. Na všechno je málo času, sochařskou výstavu si prohlédnu za pět minut a můžu si ji pamatovat celý život.

Již jsme několikrát zmínili, že Anna je sochařka. Párů mezi výtvarnými umělci je na české scéně požehnaně, nevzpomínám si ale na případ, kdy by spolupracovali. Někdy naopak velmi důsledně dbají o zachování autonomie. Smím se zeptat, proč neděláte spolu?

— Každý má svoje. Já pracuji mnohem pomaleji, tak bych nestíhal.

24

Výtvarné umění

Foto Michal Kalhous

Milk & Honey

26

Sloupky

Kam se psem v Budějcích zajít po jídle? – Po svém jídle, nebo po jeho?

Téma tohoto jazykového sloupku souvisí s tématem čísla poněkud vzdáleně, přesto však velmi bytostně. Ve Skuherského ulici visí připevněn na sloupu pouličního osvětlení tento nápis: „CHOĎTE SRÁT S VAŠÍM PSEM PŘED VÁŠ DŮM.“ Sdělení jistě jasné, navíc možná i mnohým známé. Přesto však s ohledem

V této rubrice budu – dá-li koronavirus a jiné životní radovánky – pitvat jazykové jevy, které nás obklopují, i když si to třeba neuvědomujete či ani nechcete uvědomovat. Formou mi vlastní zde upozorním na jazykové jevy spjaté s pravopisem, vývojem jazyka aj. a pokusím se hlavně úplně nenudit. V duchu původního tvaru kutlochu kutlof a jeho významu, který je snad z německého Kuttelhof „drůbeží jatka“, bych zde ze sebe vyvrhl několik mouder či jazykových příběhů a postřehů.

Určitě bych ale nechtěl ani pitvat Vás a ani Vás úplně dobít, milí čtenáři. Nicméně pokud chcete, držte jazyk za zuby a kutloch vynechte!

S ostatními s Bohem zas na viděnou!

Jazykový kutloch na českou spisovnou gramatiku, která je v oficiální písemné komunikaci stále vyžadována, by bylo záhodno zájmeno váš v obou případech nahradit zájmenem svůj. Ve slovanských jazycích na rozdíl od němčiny, angličtiny či románských jazyků platí pravidlo spočívající v psaní svůj tehdy, pokud se shoduje entita (osoba/věc), k níž odkazuje přísudek a zastupující přivlastňovací zájmeno. Osobou zde nemyslím mluvnickou kategorii, ale konkrétní bytost či věc. Blíže dva kontrastní případy, na nichž je vidět rozdíl ve významu: Zastřelil se svou pistolí. Neměl vlastní zbraň, a tak mu kamarád půjčil svoji: Zastřelil se jeho pistolí.

Někdy se tak děje špatným překladem z výchozího jazyka, což je běžné v novinářské praxi při přejímání informací z cizích zdrojů (zde zřejmě španělské su vida, nebo anglické his life): „Můj drahý kamarád a kolega teď prochází nejtěžším obdobím jeho života,“ uvedl Correa.

(Aktualne.cz; 11. 12. 2012).

Ne vždy se však jedná o tzv. jazykovou interferenci a ne všechny případy jsou zcela jednoznačné. Problém nastává například při důrazném vyjádření ( Jím můj rohlík, ne tvůj). V běžné komunika-

Štěpán Balík

zcela totožná: Naše národní jídla si dokážeme užít). Ustrnulé jsou na druhou stranu idiomatické výrazy typu: je svůj, už jsou si sví aj. Další názorné příklady s výkladem je možné najít na stránkách Internetové jazykové příručky (vřele doporučuji).

Některé případy jsou nicméně ještě komplikovanější. Například proti tomu,

ci, jak je patrné z nápisu ve Skuherského ulici, v případě apelu se zájmeno svůj nepoužívá, i když to je mluvnicky špatně. Toto zájmeno se nepoužívá také tehdy, pokud se entita (osoba) v podmětu zcela nepřekrývá s entitou vyjádřenou zájmenem (např. ve větě ona dvě „my“ nejsou

Martin Dvořák že si žiju svým životem, nelze namítnout nic ani z hlediska mluvnice. Stačí však změnit slovesnou osobu a řešení je složitější. Přestože podle výše uvedeného pravidla bychom měli v nadpisu článku použít Nechte Čeřovku žít jejím životem, v originálu je uvedeno: Nechte Čeřovku žít svým životem (hradecky.denik.cz; 23. 6. 2019), což v důsledku znamená, aby jičínský lesopark žil životem městských úředníků, jimž je výzva adresována. Snad právě proto Růžena Šípková ve svém textu zájmeno svůj nepoužila a zvolila opačné řešení (ve významu nechme): nechat vlka žít jeho vlkotem či nechat je žít jejich vlkotem (blíže M&H, č. 35, s. 31).

Myslím, že přípustné je obojí, v prvním případě upřednostňujete idiomatičnost výrazu, v druhém převáží mluvnické pravidlo. Obecně lze říct, že nejdůležitější je srozumitelnost, tedy jasně i v nespisovné češtině rozlišovat, zda: Někdo vybírá prachy ze své, nebo z jeho, nebo z vaší karty.

Odešel stejně nenápadně, jako mezi námi přebýval.

No a teď si vyberte, o kom / o čem je řeč. Za á o Jaroslavu Baštovi a za bé o festivalu Ostinato. Nenechte se zmást. Pouze druhá možnost je správná. Jaroslav Bašta, kavárník a kulturní organizátor, sice z Českých Budějovic odešel, ale nepobýval v nich nenápadně. Vedl jeden z nejlepších místních kavárenských podniků. Pořádal filmové projekce a výtvarné výstavy. Ve sklepě pod Café Široko, které vedl a kam soustředil i část svého kulturního podnikání, relativně nedávno založil miniaturní klub Hyacint. Ten na své nejlepší časy ještě čekal. Mohl být skvělým zázemím pro koncerty

Nika Brunová

průběžného hudebního festivalu Ostinato, v rámci kterého Bašta přivážel špičkové interprety menšinových hudebních žánrů. Domácí, zahraniční, avšak vždy ultras.

Platící návštěvníky koncertů někdy šlo spočítat na prstech dvou či tří končetin. Ale i když jich přišlo víc, tak to neznamenalo, že Bašta nedoplácel. Jenže mu to stálo za to, protože věděl, že hudba je o dost širší pojem, než se nás snaží přesvědčit regionální rozhlasové stanice. Jardův nečekaný odchod do Tábora se tak možná nepodepíše na kvalitě espressa v Café Široko. Jeho příliš nenápadné Ostinato ovšem bude chybět sakramentsky. Zejména jako příležitost ocitnout se jednou za čas na hodinu či dvě v prostoru, kde zvuk promlouvá o kráse a přitažlivosti nonkonformního přístupu k životu. Do klína spadlo Táboru, ke kterému kulturně náročnější Budějčáci už předtím často vzhlíželi s jistou závistí. Mohou to tak nechat být a někdy sednout na vlak. Anebo najdou cesty, jak Ostinatu nějakou cestičku jeho do rodné vísky opět prošlapat.

Jiří Ptáček

Nekrolog ke znovuzrození

Milk & Honey

27

Sloupky

Je až s podivem, jak oblíbený se tento styl s typickými sebeuspokojivými sóly stal populární v našich nápravných zařízeních. Ve vazebních věznicích se hudbymilovní osazenci z pochopitelných důvodů časté fluktuace jen těžko seskupují do kompaktních těles, a tak se obvinění věnují spíše jazzovým standardům či improvizaci. Jiná situace panuje v celé síti rozličných nápravných zařízení napříč územím České republiky. Charakter těchto institucí již umožňuje možnost sehrání se, tedy teamové souhry ve stylu: já na chabra, chabr na mě. Nezanedbatelnou roli hrají v poslední době také grantové prostředky sloužící k nákupu kvalitnějších hudebních nástrojů.

O tom, že chvilka hudby může z lochu alespoň na tu chvilku učinit ráj, by mohl vyprávět nejeden odsouzenec. Člověk omezený ve svých svobodách rád v myšlenkách zabloudí tu na procházku s čoklem, tu do zoo či na kávu s milou. Vydali jsme se synem na návštěvu několika „korekcí“, abychom vydali zprávu o tom, že uchýlit se sem před zimou či za účelem psaní disertace či kolektivní monografie (např. v případě koordinovaného,

zprvu působí značně sentimentálně, posléze dospěje k drsnějšímu racionálnímu probuzení: Stoupli jsme si do něj oba / ještě se z něj kouřilo / políbil jsem ji a ona / řekla: ty moje idylo! / asi jsem však blbě slyšel / prý jen řekla / Seš totální idiot.

Jako na retro kousky lze nahlížet na songy vycházející z četby inspirativních svazků vězeňských knihoven.

Ivan Vasylenko si čas krátí nejen hrou na bendžo,

leč záměrně neúspěšného přepadení banky s plastovými replikami zbraní) nemusí být špatná volba. Koneckonců i kultura tu je! Navíc specifická. Zdejší jazz je totiž nejen klasicky akustický, ale často překvapivě provoněný svébytnými texty.

Spleen, káča a plínky Jako prvního jazzmana za katrem lze zmínit sedminásobného loupežného vraha Aloyse Roubala, který stejně procítěně rýmuje, jako i komponuje. V hitu třetí nápravné ve Valdicích „Řáholec“ po náladovém exposé přichází typické spleenové zaříznutí v závěru: Ke každému vínu / dám si kapku spleenu / a pustím si jazz / to má rád můj pes […] Ach, můj řáholecký les! / Proč já jsem sem lez’. Nápaditá je rovněž jeho akustistická skladba „Duch Václava Babinského“, v níž emotivně rozehrává genius loci spjatý se svým dávným loupežnickým předchůdcem.

Na doživotí rovněž zpívá a na saxofon hraje – pod přezdívkou Semafor – i Petr Kobliha z plzeňských Borů: V písni „Štěstí na botě“ se můžeme nechat unést typickou melodičností textu kombinovanou s tklivými saxofonovými party. Ač skladba

Z populární hudby IV. Jazz is not dead, jazz has come alive in prisons

Ty mě, či já Tebe / Až se najdem budem v nebe.

Kde sídlí soubor Brzy, nazývat, Ruzyně, snad ani není třeba sdělovat. Čtyřka zlodějů, kterým se v dokonalém

ale rovněž učením se češtině. Drobné a sluchu lahodící nedokonalosti jsou navíc patrné i z jeho tvorby. Důležitý je pro autora zápal a nějaký ten pád posluchač jistě rád oželí: Jsem před Tebou ve skrýši [incipit] / Kampak jdeš, můj Ježíši? / Hledáš

přestrojení za klezmery podařilo na vlně českého filosemitismu vyloupit několik bank, v zajetí však přece jen tíhne k jim přirozenějšímu etnogojimjazzu. Výrazným prvkem jejich skladeb je tendence k mytizaci vlastní nezákonné činnosti a také vyhraněný slovník, který je na bookletu jejich dema doplněn nezbytným slovníčkem.

Následující ukázka pochází z písně „Páč“: Jak Argonauti vypluli jsme z kocandy, / to není hospoda, to už je bez srandy / když vstoupils do houna / netřeba rouna, / esli chceš voběd, večeři, sváču, / je třeba jen udělat nějakou káču / lepčí než zkapourovat v zatáčce za vsí / stačí pár chechtáků někde urvat si, / šábro vem a kasu pač / neptej se: „Proč?“, je třeba „Páč“.

Opravdovým fenoménem je pak duo vystupující pod názvem Lachtani ve stáji. Se skladbou „My dva… jsme nevinní“, která má sice s jazzem společné jen nástroje, udělali na Pankráci skutečnou díru do zdi.

Naděje můžeme vkládat rovněž do „hvězdičky“ z budějovické vazební stáje Karla Valchy. Doufejme, že i jeho talent se v součinnosti s dalšími pevně usazenými hudebníky a pořádným

Karol Podzimek st. i ml. flastrem v budoucnu plně rozvine. Vzhledem k obvinění z dvojnásobné brutální vraždy má k delší solidní dráze jistě nakročeno.

Zde předkládáme ukázku ze skladby „Jistota“: Byl jeden pán / a ten o sebe velmi dbal / a tak pořídil si hrob / ale protože byl nenažranec a snob / nechal si postavit i vejminek / že prej až půjde zas do plínek.

Nejeden vězeňský psycholog by mohl potvrdit, že tematika „bezdomovectví“, „sociální nejistoty“ či „venčení“ jsou častými projevy této specifické hudební produkce. Méně již tematika smrti. Odpověď na dotaz, proč právě jazz s paradoxně rozvinutou textovou složkou se stal dominujícím projevem zdejších hudebníků, by si zasloužila hlubší analýzu. Té se však budeme věnovat až někdy příště.

Milk & Honey

28

Sloupky

1.

Zbudov sestává z budov Jihočeská Blata jsou krajinou velmi úrodnou. Ale pro někoho i krajinou rodnou. A ti, kteří se tam narodili a měli to štěstí, že to bylo v rodině sedláka, bývali dříve slině připoutáni k rodnému gruntu. A právě úrodnost Blat vedla k oné furiantsky krásné výzdobě štítů, na které se jezdí lidé dívat odevšad.

Severně od Plástovic a jižně od Dívčic leží, stojí, usmívá se do krajiny (stále, i když obloha pláče) ves mimořádné krásy. Zbudov. Podívejme se blíže na statek s číslem 7.

V matrikách nacházíme údaj, že 8. května 1907 se narodil Matěj Tůma. V pozdější etapě života provozoval v Sedlci restauraci zvanou Blata. Matějův otec František Tůma, matka Kateřina, za svobodna Partlová. V předposlední větě románu Selský baroko od Jiřího Hájíčka (nazvaného velmi vhodně právě se zřetelem na Zbudov, kde je selské baroko zastoupeno požehnaně) se mluví o tom, že hrdina románu, knihovník Pavel Straňanský, sám sebe vidící jako „archivní myš těšící se na léto“, v sobě budoval po otřesu „klid a vnitřní pořádek“. A Zbudov se svými vyšperkovanými selskými

Paměť Zbudova

2.

Kozel, ne ale zbudovský Ale tenhle příběh měl pokračování v osobě vnučky Matěje Tůmy ze zbudovské usedlosti číslo 7. Ta se jako jedna ze studentek (studovala tehdy na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy) v listopadu 1989 zúčastnila výjezdu revoltujících studentů do pivovaru Velké Popovice.

Po 30 letech zjistila bývalá studentka od paní starostky

usedlostmi ztělesněný klid a pořádek je.

Zbudov sestává z budov…

To zmíněné číslo 7 nebylo kolébkou tůmovského rodu – František Tůma se narodil na statku číslo 3. Slova z Hájíčkova románu o tom, že „všechny ty příběhy tu pořád jsou, v krajině, na polích, v chalupách“, jsou inspirativní. Kromě omletého Kubaty – jaké příběhy nese v sobě Zbudov?

Co říci na závěr? Snad zopakovat, že zbudovský rodák Matěj Tůma (1907–1968) vlastnil restauraci Blata v blízkém Sedlci. A dodat, že ve Zbudovském rybníku se zrcadlí nebe. Ale věřme jihočeskému nositeli několika literárních ocenění!

Všechny ty příběhy tu pořád jsou. Jen je najít…

Jiří Sláma

http://digi.ceskearchivy.cz, matriky Nákří, kniha 6, náhled 526

3.

Osmý květen a sedmnáctý listopad V osobách Matěje z Blat a jeho krásné vnučky se vlastně setkaly dva památné dny naší země. Matěj se narodil přesně 37 let před koncem druhé světové války, 8. května 1907. A jeho vnučka byla v listopadu 1989 přímou aktérkou změn.

Přemýšlet se o tom dá třeba při půllitru Velkopopovického kozla!

V Českých Budějovicích ho čepují například v baru Kotva…

Velkých Popovic MUDr. Václavy Zimové, že „udržet proudit čerstvý vzduch dá celkem fušku!“, a za tím byl v e-mailu ještě smajlík. Paní starostka tak reagovala na úvahu, zda se ve Velkých Popovicích udrželo čerstvé povětří i po listopadu 1989, když v obci je starostkou Zimová, a tudíž s určitou nadsázkou vládne zima.

Někdo může mít pocit, že ti dva, co se toulají městem po čtyřkách, jeden na skatu, druhý na kole, je budějcká sekce hygienické kontroly sledující čistotu trubek, kvalitu popínavosti umělého břečťanu či lesk biliárových koulí a návštěvnických lebek. Ne, ne, není to kontrola, ani o to pivo jim tolik nejde. Tam pijí to, tam zas ono. Navíc píšou jen o těch místech, která mají opravdu rádi. Jak na křtu knihy prozradil Zdeněk Brdek, jedná se o činnost veskrze badatelskou. Že jde o sociologickou sondu budějcké společnosti, potvrdil i Cyril Nováček. Řekla bych, že důležitým faktorem je také lokální patriotismus, slovy Adalberta Lanny: „Die Südböhmische Kneipe ist so schön, ist so schön.“ Obecně se dát říct, že v jejich pozorování vyniká zájem o člověka v jeho přerůzných podobách. Tu odposlechnou dva intouše, kteří se

špičkují vzájemnou recitací Shakespeara. Jinde sledují hospodské předhánění se ve znalostech historie sportu nebo přímo zbožně vzhlížejí ke kuchařským dovednostem či domácké pohostinnosti.

Na druhou stranu dokážou ocenit i příznačnou neservilitu zaměstnanců našich restauračních zařízení. Všechny tyto projevy vnímají jako přirozené projevy fenoménu české hospody, které je třeba zaznamenat pro budoucí pokolení. Obětujíce játra své, slinivky své i čas a peníze svých přítelkyň, sbírají tyto poklady podobně jako archeologové vykopávky či jazykovědci nářeční jevy. Tento dokument, v podstatě pomník místa a doby, vhodně doplňují ilustrace Oli Divišové, která je pořídila na základě autentických hospodských fotografií. Ladění knihy odpovídá jejich „rozpitost“ (blíže Brdkův úvod) či čitelné stopy mok-

Čtyřky aneb Chvála češtiny a budějckého lidu hospodského

rých koleček od půllitrů. Vše s láskou růžově vyvedeno!

Ryze vědecký potenciál mají poznámky pod čarou, které moji pozornost strhly na počátku četby, a musím říct, že ještě žádnou publikaci jsem, co se týče pouze poznámkového aparátu, nepřečetla tak podrobně. (Zbytek jsem už jen tak přelétla.)

Na závěr je třeba upozornit na ještě jednu záležitost, na lásku k jazyku. Osobně a pravidelně čtu čtyřky nejen jako chválu budějckého lidu hospodského, ale i jako chválu češtiny. Je to jazyk klenoucí se od obecné češtiny, sprosťáren či výrazů popisujících sexuální praktiky až k češtině knižní a ke slovníku politologickému, sociologickému, muzikologickému či filosofickému (pro neználky řádně opoznámkovanému, blíže např. pozn. č. 25). Řekla bych, že chlapcům konvenuje barok, i přechodníky jim ustrnuly v době před Josefem Dobrovským. V podstatě i zde naši pivní badatelé zkoumají, kolik toho naše mateřština unese. Myslím, že z jejich barvitého popisu by měl Pavel Eisner radost! Je dobře, že se jednotlivé časopisecké portréty hospod a jejich – často doslova – obyvatel dočkaly reprezentativní knižní podoby.

Ultima Thule, zarožnovská zpravodajka M&H

Milk & Honey

29

Inzerce

Co pro vás znamená pivo?

Jednoduše řečeno, jde o zkvašený nápoj z obilí. Pokud bych se ale měl rozhovořit zeširoka, je pro mě pivo nápojem mnoha tváří.

Pivo nyní prožívá svou renesanci a je na vzestupu, ob-

Ihned po ukončení studia pivovarnictví na VŠCHT začal Aleš Dvořák pracovat v národním pivovaru Budějovický Budvar. Prošel si hned několika pozicemi, dnes – o 30 let později – ho v Budvaru najdete na pozici obchodního sládka.

Jaké vlastnosti by měl mít každý správný sládek?

Práci sládka může dělat jen opravdový srdcař. Pivo je nápoj, který sbližuje, a když to dělá někdo, kdo tohle nepochopí, tak je to špatně. Člověk musí znát detailně technologii a orientovat se v pivním světě. Být pečlivý, umět vyjít s lidmi, být vizionářem, zvládnout nenadálé situace a být rozhodný. Ve velkých pivovarech totiž není sládek jen tím, kdo vaří pivo,

zvláště z hlediska své rozmanitosti, pestrosti a kvality.

Jaká situace je s pivem v zahraničí?

V zahraničí je pivo mnohdy samozřejmou součástí vr-

Ani mladší generace se nesnaží experimentovat?

Současná mladá generace obecně přestává pít pivo stylem, že by ho do sebe lila po litrech. Setkávám se s hodně lidmi, kteří chodí do minipivovarů nebo v pivotékách vyhledávají exotická piva a prostě je ochutnávají.

Myslíte, že Češi rádi experimentují ohledně piva? Češi nejsou zvyklí příliš experimentovat, drží se tradičních ležáckých piv. My Češi jsme dost konzervativní a moc se toho u nás nachutnat nedá.

I proto hodně cestuji do zahraničí. Měl jsem možnost ochutnat nezvyklé pivní styly třeba v Belgii nebo Anglii.

Když chcete u nás vymyslet něco nového, musíte to udělat tak, aby to konzervativní Čech polknul. Do hospody nemůžete dát pivo, které by bylo extravagantní.

ale koordinuje ostatní, nakupuje suroviny, plánuje výrobu s ohledem na prodeje apod. No a v neposlední řadě musí být vždy ve správnou dobu na správném místě.

Sládka může dělat jen opravdový srdcař

Jak vnímáte Budějovický Budvar právě ve srovnání s minipivovary?

Z hlediska řemeslného a craftového přístupu jsme

cholné gastronomie, u nás je stále některými lidmi vnímáno jako laciný alkohol pro spodinu. Nás pivovarníky to mrzí. Jsem ale rád, že pivo si v posledních letech znovu získává svou důstojnost. Velkou zásluhu na tom mají minipivovary, které nám představují stále nová piva, a lidé začínají objevovat složitost a rozmanitost pivního světa a jeho chutí. Stále jsou ale mezi námi i tací, kteří si na nóbl večeři stydí dát pivo, aby nebyli za balíky. To je prostě špatně, to si pivo nezaslouží.

Jak ke spolupráci došlo?

O mně se v pivovaře ví, že mě vaření piva v hrnci na plotně baví a že se tomu věnuji už spoustu let. Že se něco děje, už naznačovaly aktivity konkurenčních pivovarů, které se pokoušejí uvádět na trh neobvyklá piva. Problém velkých pivovarů včetně nás spočívá v tom, že mají velmi dobré zázemí pro uvaření ležáku,

na tom v podstatě stejně jako minipivovary. Což by vám potvrdili i kolegové z minipivovarů, kteří k nám jezdí na návštěvy. Přesvědčili se, že jsme s nimi na jedné lodi. K tomu se váže i spolupráce Budějovického Budvaru s minipivovary.

Barbora Povišerová

ale už neumí bez problémů a velké improvizace udělat třeba styl IPA nebo obecně jiná svrchně kvašená piva. Natož v menším množství, které by bylo prodejné. A přitom ta poptávka po pestrosti a nových pivních stylech mezi lidmi roste.

Proto jsme si řekli, proč neoslovit ke spolupráci minipivovary a nepomoci si navzájem? Oni umí uvařit malé množství přesně definovaného stylu ve skvělé kvalitě, které jsme schopni přes naše distribuční kanály prodat. Pro hospodské to pak má tu výhodu, že kromě Budějovického Budvaru si můžou vybrat různá piva od šesti dalších minipivovarů, která my uvařit neumíme.

Tak uspokojíme poptávku, aniž bychom se na svém ležáckém zařízení pouštěli do experimentů a pokoušeli se vařit speciály. Takže spolupráce je prospěšná pro obě strany.

Jan Luxík

Inzerce

Dopřát svým dětem, co jsme sami neměli * Ocenili byste jako děti možnost chodit do školy, ve které by respektovali vaši jedinečnost? Která by zohledňovala vaše vlastní tempo a zájmy a která by vám umožnila rozvíjet svůj talent? Představte si školu, ve které byste se cítili bezpečně. Přijímaní a jako někdo, na jehož názoru záleží bez ohledu na věk. Místo bez nadřazených učitelů, zato s přátelskými průvodci. Žádné srovnávání ani známky. Jen slovní hodnocení a výjimečně kooperativní atmosféra. Těšili byste se do takové školy?

Vaše dítě takovou školu mít může.

Další ScioŠkola se otevře už 1. září v Českých Budějovicích.

* Víc informací najdete na:

www.scioskoly.cz

Tým Štepán Balík, Zdeněk Brdek, Nika Brunová, Natalie Czaban, Tom Czaban, Luděk Čertík, Martin Dvořák, Honza Flaška, Petra Lexová, Cyril Nováček, Ricardo Picante, Jiří Ptáček Design Milan Krištůfek – pintos.cz, Zuzana Nevařilová, Ondřej Selner Distribuce Monika Zárybnická, Markéta Kulíková České Budějovice jazyková škola Aslan * AJG Wortnerův dům * Bar Hnízdo * bistro Cobliha * Born in London * Café au Chat Noir * Café Hostel * Cuba Bar * Dobrá čajovna * Dům U Beránka * Dům umění *Esse Shop Gallery Space * Fér Café * Galerie 1 * Hammond Café * holičství Wous * Horká vana * Infocentrum * JČU kampus * JČU TF * Jihočeské divadlo * Jihočeská vědecká knihovna * Jdem tam bistro * Kanzelsberger kavárna Matice * Karmelitánské knihkupectví * Kino Kotva * knihkupectví Kosmas * MC Fabrika * Masné krámy * Měsíc ve dne * Paluba * Pražírna kávy Jedna radost * recepce pivovaru Budvar * Restaurace Vatikán * Milk & Honey, z. s. mnh.magazine@gmail.com www.mlikoamed.cz Nová 21 České Budějovice 370 01 IČ: 07719442 MKČR: E 22375

Singer Pub * Staré časy * studentský klub Kampa * Široko * Think Yoga * U Vás * Vegetárna Impala * Velbloud * Železná panna Tábor Baobab dílna * Divadlo Oskara Nedbala * Infocentrum * stánek na Žižkově náměstí * kavárna a galerie UmaUma * Kafe knihy Jednota Český krumlov Drunken Coffee Třeboň Obchod Bylinka Bechyně kino kavárna Písek Travel café Praha Fotograf Gallery Hvozdno TNSS Jindřichův Hradec Obchod Bylinka Týn nad Vltavou Městská galerie U Zlatého slunce

Vychází za podpory

Další spolupráce

GALERIE SOUČASNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY DŮM UMĚNÍ ČESKÉ BUDĚJOVICE

Inzerce

planet y, é v s í v a r d Podpoř te z si dát bio. p ř i j ď te

Těšíme se na vás a ve zdraví opět na viděnou.

Tým Fér Café

Česká 153/38, České Budějovice Otevírací doba Po–Pá 8:00–19:00 So 8:00–18:00 Ne 9:00–17:00

www.fercafe.net

oldíJ

uoněmasl es anledíJ uodzěvh dukod ,zeJ ýlpet ot ej hcákorvtš op ťúP mostrk s ,atěvs ohékstěd melok es míčoT ysplyakopa a ecermok eigoloke

11 21 61 22