Milk & Honey #36

Naslouchání

Editorial

Cover art

V závěru roku 2016 jsem měl to štěstí se zúčastnit přednášky slavné primatoložky Jane Goodall na pražské přírodovědecké fakultě. Před zaplněnou a bedlivě naslouchající posluchárnou mluvila Goodall o své práci v africkém Gombe, také však o probíhající revoluci na poli zoologie a biologie: novodobém výzkumu inteligence ptáků a hlavonožců, poznávání vnitřního světa hmyzu, plazů a rostlin atd. Důležitou kapitolou tohoto nového porozumění životu je také prohlubující se zájem o akustický rozměr biosféry. Každý den přibývají nové fascinující informace o krásách její sonické dimenze, které vedou k přehodnocení našeho pohledu na okolní svět i sebe samé. Ukázalo se například, že sloni jsou schopni komunikovat skrze vibrace půdy, jež vnímají svými citlivými ploskými chodidly. V písních keporkaků u Kermadekových ostrovů v Tichém oceánu se týmu vědců podařilo rozluštit záznam jejich podmořských cest. A věděli jste, že žíznící rajčata vyjadřují strádání ultrasonickým „křikem“? Jako druh odhalujeme skutečný význam slov George Santayany: „Země zní hudbou všem, kdo jsou ochotni naslouchat.” Proto bychom chtěli toto číslo věnovat prastarému umění naslouchání. A to nejen (a to zdůrazněme!) naslouchání jazykům mimolidským, ale také druhým lidem, jejich vyprávění, starostem či hudbě; zkrátka světu jako takovému.

Jiří Ptáček

Luděk Čertík

2

* P. S. Do budoucna pro vás připravujeme jakousi interaktivní sonickou mapu Českých Budějovic, která by obsahovala autentické nahrávky z různých míst našeho milovaného města. Pokud byste měli zájem se do tohoto projektu zapojit (například podělením se o vlastní nahrávky), budeme rádi, kontaktujete-li nás na redakční adrese mnh.magazine@ gmail.com. V každém případě: Stay tuned!

k Instalace Soot Ritual na skupinové výstavě Last Aid v Pragovka Gallery Rear v Praze (2020)

kk Soot Ritual, 2020, malba sazemi a plexisklo, 40x100 cm, součást světelně-zvukové instalace

Daniel Vlček, jehož kresbu jsme využili jako podklad obálky aktuálního čísla Milk&Honey, dělí svůj čas mezi vizuální umění a hudbu.

Zatímco hudebně se realizuje jako klávesista hardcore-punkové skupiny Střešovická kramle a instrumentalista elektroakustického dua ba:zel, v oblasti výtvarného umění prozkoumává možné vztahy mezi obrazem a zvukem.

Kompozice řady jeho maleb a kreseb čerpají z akustických fenoménů, zejména z interferencí zvukových vln, a zároveň vztahují zvuk k jeho kulturnímu pozadí a přírodě. V minulosti ho tak inspirovala jak tovární výroba, tak šamanské rituály a elektronická hudba, tekno a DJing. Právě skrze něj se kdysi dostal k technologickému provedení svých obrazů.

Nemaluje totiž štětci, ale rydlem obtahuje obvody klasických vinylových desek. Omezuje se přitom na dvě až tři barvy, aby vyniklo hypnotické prostupování linií a vrstev. Vedle malby se průběžně věnuje zvukovým objektům a instalacím. Sílící zájem o vztahy mezi technologií a přírodou se projevil na jeho dosud poslední samostatné výstavě v pražské Drdova Gallery.

Tam rotující kruhová malba barvou a včelím voskem spouštěla smyčky nahrávek poletujícího včelstva. Návštěvník se tak ocitl uprostřed pohlcujícího – a pořádně amplifikovaného – bzukotu roje. Postprodukcí terénní nahrávky přitom Vlček dosáhl matoucího efektu, kdy se původně čistě přírodní zvuk přibližoval technicistním hlukům lidské civilizace.

Jiným druhem spojení mezi výtvarným uměním a hudbou byla zvuková interpretace díla malíře Františka Kupky, kterou spolu s partnerkou Ewelinou Chiu z ba:zel připravil pro malířovy retrospektivy v Paříži a Praze.

Spolu s apoštolem zvukového umění Milošem Vojtěchovským byl v roce 2013 kurátorem výstavy 16–20.000 HZ v pražské MeetFactory. O rok později si úlohu kurátora „sonické výstavy“ zopakoval v Galerii města Plzně.

V osobnosti strakonického rodáka Daniela Vlčka (*1978) tak máme nejen zajímavého umělce, ale i osobnost, která se snaží poukázat na potencialitu a rostoucí oblibu audiovizuálních fúzí v současném umění.

A svět mi odpověděl, dotkl mě zpátky

Luděk Čertík Gary Kim

„Modlitba v tom nejstarším a prazákladním smyslu spočívá jednoduše v promlouvání k věcem — k javorovému háji, hejnu vran, vzdouvajícímu se větru — spíše než v pouhém hovoření o nich.”

David Abram, Stát se zvířetem

Podle australské myslitelky Val Plumwood (více o ní v textu Poznej svou hostinu z minulého čísla) pěstuje soudobá západní civilizace zarytě monologický vztah ke světu. Co si pod tím představit? Většina domorodých kultur Afriky, Asie, Austrálie a Severní a Jižní Ameriky vedla se svým osvětím plodný, oboustranný dialog.

Tento zerav, tato veverka, tento lišejník, ale dokonce i tato řeka a tato znělcová skála byly oduševnělými partnery v nikdy nekončícím rozhovoru; poslové, rádci, ochránci, pokrevní příbuzní a totemoví předci. Dnes označujeme tento způsob vztahování se ke světu jako animismus a vtiskujeme mu ponižující nálepku psychologické projekce. Tím však nevědomky opomíjíme odlišný kontext, v němž tito lidé žili (a leckde žijí dodnes). Je záhodno si uvědomit, že mimolidský život vyplňoval v těchto společenstvích veškerý horizont lidského bytí.

Každý den se lidé setkávali s divoce žijícími tvory a poznávali je jako osobnosti s vlastní inteligencí a šarmem; nebylo nic, co by nás od mimolidského života oddělovalo, žádné bariéry ani zdi. Z této perspektivy tedy animismus není jen formou projekce (to jest promítáním si vlastní živosti na neživý svět). Prakticky vše, s čím se člověk potkával, co znal, co oslovoval a ctil, bylo v tom nejhlubším smyslu živé – a nadto způsobem, jaký z dnešního biologicky ochuzeného světa již ani neznáme.

Situace se ovšem radikálně změnila ve chvíli, kdy většina lidské populace přesídlila do

4

velkých měst. Zde, obklopeni technologiemi a kulturními výdobytky, jež nám zrcadlí zpět naše vlastní tváře a hlasy, jsme tento živoucí dialog přerušili a navykli si „vést svou“. Nebrat na vědomí potřeby a živoucnost jiných spolubytostí (potřeby řek, potřeby hor, potřeby datlů, potřeby bobrů) se stalo nepsanou společenskou normou. Důsledky této novodobé samomluvy vnímáme kolem sebe dnes a denně – tu na vyhubených včelstvech, tu v záměrně vysušeném mokřadu, tu na zvířatech usmrcených pod koly automobilů, tu pokácených sekvojích, tu upytlačených nosorožcích, tu na plážích pokrytých naplaveným plastovým odpadem. A nakonec je můžeme spatřovat i v extrémních projevech počasí spjatých s klimatickou změnou – od tropických hurikánů po extrémní sucha. Dopady tohoto postoje lze však i slyšet. Jejich nejčastějším projevem je ticho míst zbavených svých obvyklých hlasů, svých konverzací, své hudby.

Sám o sobě je monologický vztah se světem toliko projevem hlubšího příběhu oddělenosti, který jsme po řadu staletí přijímali a předávali dál jako nezpochybnitelnou samozřejmost.

Příběhu, v němž my a ti druzí stojíme odděleně, přičemž jen lidské zájmy a lidské cíle jsou důležité a v každém ohledu nadřazené životům ostatních (nám vzdálených, odcizených, protikladných) tvorů. V tomto monologickém modu bytí nás dlouho utužovala i filosofie a věda, když obě jednohlasně tvrdily, že svět je pouze náhodným shlukem izolovaných objektů, ozubených koleček, účelů a slepých, nevědomých sil. Jinými slovy: dokonale pustý, bezhlasý. Pod vlivem klamu oddělenosti jsme se uzavřeli před písněmi a hlasy velkého společenství života – před nářkem i projevy nadšení, erupcemi hněvu i neskrývané rozpustilosti.

Jak odlišně se ovšem svět jeví v momentu, kdy se těmto písním a hlasům otevřeme, kdy jim začneme naslouchat!

Každý akt soustředěného naslouchání je vystoupením z izolace – naslouchám-li, nořím se do čehosi většího; doslova vykročuji ze sebe sama. Skrze naslouchání se mi otevírá cesta z oddělenosti do stavu bytí, v němž je přítomno více empatie a porozumění, více života. Do stavu, v němž jsem neustále oslovován vším, co mě obklopuje a prostupuje; kde neexistuje nic takového jako samota. Vlastně by se dalo říct: umění spoluživota (života-ve-spojení) spočívá ve schopnosti naslouchat.

Britský filosof Timothy Morton uvádí v této souvislosti elegantní příměr z hudební praxe.

Každý, kdo má zkušenost s hrou na hudební nástroj v nějakém hudebním tělese, potvrdí, že úspěšně muzicírovat s druhými je možné pouze tehdy, pokud po celou dobu pozorně nasloucháme tomu, co hrají druzí kolem nás, potlačíme-li v jistém smyslu své ego. Jakkoli paradoxně to může znít, jedině skrze pozorné naslouchání – schopnost vyladit se na druhé

– můžeme celek hudebního projevu obohatit, aniž bychom jej narušovali vlastní svévolí.

V opačném případě, tedy pokud hudebníci hrají každý podle svého a druhým nenaslouchají (ve chvíli, kdy z tohoto sdíleného pole vystoupí), dojde k rozklížení, disharmonii. Což je přesně to, čemu jsme opět a znovu svědky kolem sebe; světu nenasloucháme, pouze mu násilně vnucujeme vlastní tempo, rytmus a melodie – a tím se od něj zároveň izolujeme. Z toho důvodu Morton hovoří o nutnosti vylaďovat se na svět; hledání nových, smířlivějších cest pro naše působení ve světě. Vyjádřeno slovy stopaře a přírodoznalce Jona Younga: „zjemnění“ naší přítomnosti v něm.

Soustředěné naslouchání tudíž nevyhnutelně vede k hlubšímu poznání světa (a půjdeme-li do skutečně hlubinných souvislostí, kde zaniká rozdíl mezi vnitřním a vnějším, tím pádem i nás samých); není jen formou otevřenosti, ale také zanořování se, ponoru. Cestou k (možná překvapivému) odhalení, jak živý a expresivní tento svět je a každou vteřinou touží ze své podstaty (niternosti) být.

Pro většinu z nás ptáci prostě zpívají a stromy prostě šumí ve větru. Čím pozorněji však nasloucháme, tím více bohatosti a nuancí v říši slyšitelného nalézáme. Zjistíme například, že zpěvní ptáci (jako slavíci nebo pěnice) nemají

5

pouze jednu uniformní podobu zpěvu; že existuje vnímatelný rozdíl mezi náladou, kadencí a procítěností brzce ranního zpěvu, zpěvu odpoledního a zpěvu večerního (soumračného) a také v plnosti a intenzitě zpěvu v hnízdním a mimohnízdním období. Poznáme-li navíc jednotlivé opeřence jako individuality, odhalí se nám, že mají své vlastní estetické a hudební preference (například kos, který v jarních měsících vyzpěvuje pod mými okny, vkládá do svého tirádění fráze ze zpěvu venkovských strnadů obecných). A také, že mají svá nářečí, místní (a neustále se vyvíjející) dialekty.

Mnoho druhů pro změnu s oblibou imituje vše, co jim ve vůkolním světě přijde zajímavé – od skřehotání skokanů po vyzvánění mobilního telefonu (čímž se současně odhalují jako výteční posluchači). A takovéto libůstky se mohou dokonce předávat mezigeneračně, kulturně (jako je tomu třeba u špačků). Především ale nahlédneme, že zpěv není jedinou formou akustického projevu ptákům vlastní: je zde také žadonění mláďat, jednoduché kontaktní hlasy v hejn(k)u či v páru, hlasy vyjadřující agresi a rozčilení, hlasy varovné, jež upozorňují na přítomné nebezpečí, atd. Jen u havranů (kteří jsou rovněž řazeni mezi pěvce) rozpoznal britský přírodovědec Roger Deakin téměř tři desítky různorodých hlasových (sebe)projevů.

A jistě, mnoho ptáků vyluzuje všelijaké zvuky rovněž pomocí zobáků a jednoduchých nástrojů (jako australští kakaduové) nebo dokonce svými křídly (sluky, pipulky). Netřeba však zůstavat jen u ptactva. Trénované ucho pozná podle odlišného šumu způsobeného chvějícími se listy či jehlicemi (podle jeho nezaměnitelné písně) klidně i libovolný druh stromu.

Pro toho, kdo skutečně naslouchá, jsou všechny tyto (a tisíceré další) akustické projevy našeho živoucího domova tou nejsladší hudbou; svébytnou (ba nebojím se říct posvátnou) formou jazyka, skrze nějž k nám živoucí svět promlouvá, skrze nějž se nás dotýká. V úvodu vzpomínaná Val Plumwood vnímala přírodní svět jako milence – někoho až eroticky blízkého, dotýkajícího se a dotýkaného. Kdo odhodí zábrany a světu se otevře, pocítí na vlastní kůži podobnou zkušenost. Svět nestojí mimo nás, ale bez ustání nás objímá – větrem, vůněmi, deštěm, barvami, ale také svými písněmi, promluvami, hlasy. A my můžeme toto objetí, tyto doteky libovolně opětovat. Můžeme svět čichat, pozorovat, ozobávat, můžeme jej procházet jako poutníci a lesní chodci, bořit do něj nenechavé prsty – a ano, promlouvat k němu.

Vzpomínám na jeden magický okamžik, kdy jsem za jasného zimního odpoledne usedl na pařez uprostřed ztichlého smrkového lesa a začal improvizovat na svou jalovcovou flétnu. Chvějivé tóny se rozléhaly prostorem, nořily do půdy, pod kůru stromů. Netrvalo dlouho a zdánlivě pustý les se rozezněl hlasy

6

slétnuvších se lesních sýkorek: parukářek, koňader a uhelníčků. Promluvil jsem ke světu a svět mi odpověděl, dotkl mě zpátky. Tělem se mi rozlil pocit hlubokého přijetí. Možná jsme sami sebe z tohoto světa vyloučili, ale svět nikdy nezavrhnul, nezapřel nás – každý den trpělivě čeká, až se k němu znovu obrátíme; slovem, písní, tancem.

Básníci a básnířky by mohli vyprávět.

Slibme si nyní jednu malou věc. Až příště půjdeme ven, zkusme ke světu hovořit. Zkusme mu nabídnou své básně a písně, jakkoli naivní nebo kostrbaté. Zdravme jej. Povězme mu, co cítíme a jak hluboce a pravdivě jej milujeme. A povězme to ptákům. A povězme to stromům. A povězme to květinám a drobotině na louce. A zkusme světu naslouchat.

Zprvu krátce, nezávazně, lehce. A krůček po krůčku více do hloubky. Vězte, že budeme-li pozorní, zaslechneme, jak nám odpovídá.

Znovu a znovu a znovu a znovu... Ze všech světových stran. Obýváme koneckonců nejupovídanější z možných světů. A také – na to pamatujme – ten nejkrásnější.

Soundcamp

„Biosféra otevřených mikrofonů“ je technologie virtuálně spojující akusticky různá místa, například (přírodní ) rezervace s posluchači. Signály snímané mikrofonem putují v reálném čase na internetový streamovací server někdy jako uzavřená data pro vědecké nebo zpravodajské účely, jindy jako volně přístupné informace sloužící nejen vědcům, ale i umělcům, aktivistům kdekoli na světě.

Monitoring akustického prostředí vybraných nik s ekologickým významem je už mnoho let využíván pro zkoumání životního prostředí, ale může být také zdrojem čistého potěšení ze zvuků míst, kam se obyčejný smrtelník dostane většinou jen těžko.

Jedním z projektů, kde je digitální technologie snímání a zprostředkování zvukových krajin použita, se jmenuje Reveil. Byl iniciován před 6 lety londýnským kolektivem Soundcamp a princip, který posluchačům přibližuje prožitek z nejrůznějších přirozených akustických prostředí, je celkem prostý: projekt tvoří síť lidí držících v ruce (nebo upevněný na stativu) mikrofon. Scházejí se brzy ráno někde u lesa, v parcích, na pobřeží moře, v horách či v nížinách a poslouchají, jak za rozbřesku zpívají na jaře ptáci. Pravda je, že akce je mírně eurocentrická: začátek jara, kdy ptáci křičí jako šílení, je v květnu hlavně v Evropě a třeba v Austrálii panuje právě podzim. Ostatně „Mezinárodní den ranního poslouchání zpěvu“ neboli International Down Chorus Day, což je svátek, na který se Reveil koná, byl vyhlášen poprve na první květnový víkend v industriální „černé“ krajině kolem Birminghamu v orwellovském letopočtu 1984. Vyšel hlavně ze silné anglické komunity ornitologů, což je profese, která má k poslechu ptačího zpěvu nejblíže, Ale Reveil je spíš projekt uměleckého typu, protože nutně nespočívá v rozpoznávání a určování jednotlivých ptačích zpěváků, ale ponejvíce v oceňování celkového souzvuku a bohatosti zvukové krajiny jako takové.

Od roku 2016 skupinka britských zvukových umělců a aktivistů navázala spolupráci s řadou organizací, například s kolektivem Locus Sonus při univerzitě v Aix-en-Provence, který technicky provozuje tzv. otevřené mikrofony a streamovací server umožňující vysílání streamování z různých míst po celém světě. První květnovou sobotu a neděli lidé odcházejí na noc ze svých bytů, bivakují,

Miloš Vojtěchovský Nika Brunová

7

k Luc Tuymans, Orange Red Brown, 2015, olej na plátně

spí ve stanech či pod širákem a poslouchají, případně zaznamenávají zvukové krajiny – zejména ptačí zpěv. Rozhlasový program začíná v sobotu brzy ráno v Londýně a běží po 24 hodin, tak jak se hranice slunce a stínu posunuje na západ, aby došel v neděli ráno zpátky ke greenwichskému poledníku. Jako by se planeta díky jinak převážně neblahým technologiím pro jednou dostala ke slovu. Do štafetového živého vysílání se zapojují stovky lidí z Evropy, obou Amerik, Asie, Austrálie a dokonce Afriky. Internetové vysílání koordinují Grant Smith a Hannah Kemp-Welch ze Soundcampu v Londýně, Maria Papadomanolaki na Krétě, Darren Copeland z organizace NAISA v Kanadě a Leah Barclayová z projektu Biosphere Soundscapes z pobřeží v australském Queenslandu a signál přebírá několik rozhlasových komunitních stanic.

Partnerskými organizacemi akce Reveil jsou kolektivy Full Of Noises v Cumbrii, zmíněný Locus Sonus, umělecké Radio CONA v Ljubljani, HMU na Krétě a Cyberforest v Tokiu. Žádná nadnárodní korporace, ani státní nebo komerční médium není do projektu zapojeno a jedná se o vzácně filantropickou, dobrovolnickou, občanskou iniciativu. Zajišťují ji lidé, ale probíhá vlastně v úzké koordinaci se zpěvným ptactvem celého světa.

Letos díky pandemii dostal Reveil zvláštní zbarvení, protože se internet proměnil v sociální prostředí, kde se skoro po 2 měsíce setkáváme i my, kdo na to předtím nebyli nutně zvyklí, protože cestování a osobní kontakty jsou omezené. Australská zvuková ekoložka Leah Barclayová to okomentovala slovy: „Protože většina obyvatelstva planety je teď v izolaci, tak díky letošnímu vysílání je možnost zažít neuvěřitelné zvukové krajiny znějící z míst které bychom neměli šanci osobně navštívit.

I když sociální izolace je důležitá, neznamená to, že bychom měli být jak mezi sebou navzájem, tak od životního prostředí izolováni.“ Na stránce „soundcamp listen“ mohli posluchači poslouchat celý den ukázky ze stovky

pestrých zvuků. V něčem byly neobvyklé: neuslyšíte hudbu, často ani lidský hlas či stroje.

Pokud občas přece jen zazněla lidská řeč, motor aut, lodí, letadel či jinak všudypřítomných hluků, šlo o parazitní zvuk pronikající do biofonických zvuků. Podobně zněla pozemská krajina miliony let, tedy do doby, kdy jsme svět kolonizovali. Po mnoha desítkách roků letos utichl civilní letecký provoz skoro po celém světě, takže přírodní zvuky, které motory letadel obyčejně přehlušují, jsou opět slyšitelné. Nenadálé Ticho, pro mnohé možná zneklidňující, bylo příležitostí vyndat si pecky z uší a zjistit, jak to kolem nás vlastně zní příjemně. * Proč ptáci zpívají hlavně na jaře a za svítání?

Ranní švitoření zní pro náš sluch uklidňujícím dojmem a bukolicky. Nicméně ptáky, kterým je ráno „do zpěvu“, vedou spíš důvody praktické a prozaické: 1. Ptačí zpěv je genderově nevyvážený: zpívají hlavně samečci, zatímco samičky mlčí a pozorně poslouchají. Mužský či chlapecký zpěv znamená přibližně toto: Tady jsem!

Pozor! Já, já, já! Tady sedím a můj hlas zní široko daleko! A zpívám ze všech nejlíp! A vy, ostatní samečci, si dejte pozor! Tohle je moje místo a nikdo tu nemá co pohledávat! (Mimochodem, taky se mi ulevilo, že jsem přežil noc, že jsem neumřel hlady a že mě nespolknul nějaký predátor.)

2. Ráno je ještě chladno a hmyz je někde zalezlý. Proto nemá smysl ho jít hledat teď a krmit se. Tu dobu radši věnuji cvičení, kterým si udržuji fyzickou kondici, i když je pro mne zpěv vlastně vyčerpávající činnost.

Každopádně i když si to vy lidi myslíte, nezpívám jen tak a pro nic za nic.

3. Zvukový ekolog Bernie Krause vyzkoumal, že ptáci a jiné zpěvavé organismy vytvářejí pomocí hlasivek nebo strigulací, tedy třením nohou o sebe, cosi jako osobní akustické niky, virtuální teritoria. Ta ctí mezidruhovou solidaritu, navzájem si většinou (mimo soupeření uvnitř stejných čeledí a druhů) nekonkurují. Pokud z eko-akustické zvukové krajiny nějaký obvyklý projev zmizí, či naopak přibude, biologické souručenství se na tu změnu rychle adaptuje a prázdnou niku někdo zaplní. Nové zvuky, jako je třeba zvukové znečištění dopravou, nutí ptáky, aby zpívali ve snaze překřičet hluk hlasitěji.

4. Některé ptačí druhy jako třeba pštrosi, dravci, krkavcovití, sovy, papoušci, kolibříci nebo tučňáci se ranním zpíváním obvykle nezdržují. Může to souviset se způsobem jejich živobytí, někdy – jako u vran, krkavců a papoušků, tedy tvorů s velkou mentální kapacitou – to možná znamená, že vysilovat se po ránu hlasovými kadencemi jim přijde pošetilé a zbytečné.

Nakolik je ale pro člověka pošetilé, nebo naopak užitečné brzo ráno vstávat, aby stihl

8

ranní ptačí chorovod neboli chorus? Dává nějaký smysl ptačím hlasům vůbec naslouchat, když máme po ruce Mozarta, Beethovena, Čajkovského nebo Beyoncé? Tuny krásné, rymické, vzrušující vlastní hudby a dalších hlasitých dunivých zvuků? Ranní chorovod zní pro lidské uši většinou uklidňujícně, zvlášť brzo ráno, když krajina rezonuje dynamickou bohatostí, proměnlivostí a komplexitou skoro symfonickou. Proč se (alespoň některým) vlastně to pokřikování na samičky líbí? Možná ten příjemný pocit souvisí s pradávnými časy, kdy jsme s ptáky žili společně ve větvích stromů v jižní Africe? Nebo snad po statisíce let nerušený ranní zpěv ptáků napovídal, že chválabohu právě nehrozí žádné nebezpečí?

V době klimatické nouze je asi nejdůležitější to, že ptáci, stejně jako hmyz nebo houby, jsou výbornými bioindikátory stavu konkrétní krajiny, jak říkají přírodovědci biotopu. Ptáci hlasitým zpěvem naznačují, v jaké kondici se stromy, rostliny, půda, voda a vzduch nacházejí. Pokud za jarních jiter ptáci mlčí, neznamená to, že by venku bylo méně „krásně“ a „příjemně“. Příroda jejich hrdly ukazuje, že něco není v pořádku, že krajina je přidušená jedy a odpadky, které zlovolně produkujeme a rozhazujeme po polích a loukách. Nebo ptáci a hmyz mlčí, protože krajina vysychá, hmyzáci vymřeli a s nimi (zpěvné) ptactvo. Mlčení ptáků i hmyzu oznamuje vlastně advent doby hladové.

Ekolog Jiří Malík to shrnul jasně: „Hmyz ničíme na intenzivních polích, kácením lesů i naší neschopností nechat aspoň některé stromy zestárnout. Hmyz přichází o místo k životu – v obrovských počtech jej ničí automobilová doprava a rostoucí teploty.“ A hmyz a ptáci jsou v ekologickém smyslu úzce propojené druhy.

Pokud venku ráno neslyšíme zpívat alespoň 20 druhů, ale jen hlas či dva, jde o zřetelný signál: pozor, SOS, strádáme, přichází poušť, pro nás ptáky není „co do zobáku“.

A pro hrdé pány tvorstva taky nebude. V tom nepomůžou přehrady, miliardy dotací, megatuny zaručeně bezpečných hnojiv, herbicidů, pesticidů, ještě větší kombajny a traktory, práškující letadla, anabolika a antidepresiva, superrychlé 5G připojení, vitamíny, dokonalé roušky a chytrá dezinfekce. Svět bez ptačího zpěvu, vrzání koníků a cvrčků, žabího kvákání, bzučení včel a čmeláků, bečení ovcí, bučení krav a mečení koz se stane noční můrou. Zkuste se na jaře projít skoro kdekoli v Čechách bývalým smrkovým lesem. Je to spíš, jako byste vstoupili do nějaké gigantické venkovní márnice: jediný zvuk, který k vám pronikne, je skučení a vytí motorových pil.

k soundtent.org/soundcamp_reveil.html locusonus.org/soundmap/051/

What is the point of listening to history?

Listening is arguably the lazy person’s reading. Instead of training your ideas on a page and sucking in the information therein, you just let it slosh in of its own accord – whilst walking, eating, or hanging out the washing.

I even seem to remember things I have listened to better than those I have read, suggesting that maybe my mind also prefers the lazy option. And this applies especially to oral histories (or personal stories from history.)

Some podcasts and radio that spring to mind are the BBC’s Witness, and here in the CR Paměť národa – who record the memories of people who lived exceptional fates under communism and fascism and other blights of Czech history. These fascinating tales of people’s lives remain lodged intact in my memory for months and years.

But sometimes, as with my own collections of photos and diaries, I wonder – what is the point? Isn’t all this meticulous recording of other people’s experience an act of faith that has no real proof? The belief that if we fill enough boxes of records and audio scrolls with recollections of what went wrong last time we might be protected from having to get it wrong again? Isn’t this all a type of historical manic hoarding – these memories might come in useful somehow, if we just keep them stashed in the back room long enough.

It is often said that “if we forget our history, we are doomed to repeat it”. But turning this on its head to say “if we remember our history we are doomed to repeat it” makes just as much sense. The success of Europe over the past seventy-five years has largely been of new generations forgetting that they were supposed to hate Germans, or Russians, or Jews, or the US. Forgetting that some types of sexuality were supposed to be sinful or that some people just do not belong (although it could be argued that people are remembering now...). Forgetting their parents’ history and remembering only Erasmus, open borders and friends from around the world.

Natalie Czaban Wikimedia Commons

9

k Ruby Bridges pic

With the children of Holocaust survivors there are often two approaches. Either the parents refuse to speak of what happened in Europe during those horrific years and raise their children firmly in the present, leaving the past where it cannot hurt them. Irvin Yalom talks of the “conspiracy of silence” amongst the Jews of his parents’ generation as they raised their children in safety in 1950s America. The other extreme is that survivors make sure their children are immersed in the history of the Holocaust and know all about it, so that even great grandchildren of people who experienced concentration camps can wake up terrified and sweating from nightmares about them. Which sort of suggests that these stories are actually harmful – they pass the trauma on and never let it sleep.

However, that is not my point. I think listening to personal stories is actually healing and disruptive and therefore the act of listening to oral histories is a useful one.

My main reason is practical – the children of survivors, either of the Holocaust or any other horror that the average immigrant has fled, tend to go looking for that story, no matter how well hidden it is kept. The reason often stated is that they could not live with the black hole in their past, where the absence of a history made the present unliveable.

As Joanna Macy says, “If we block out the pain, we block the joy too”. So not telling, or not listening to stories, will often prove counterproductive.

Secondly, maybe the point of an oral history is for the teller, not the listener. It can be hugely cathartic to put a traumatic or difficult experience into words. Maybe the teller needed

that chance to be heard (and even recorded) so they can leave the story behind. Whether a million people listen or just the person holding the microphone.

This power inherent in storytelling extends to the listener too. There is a long moral tradition of bearing witness, from religious people to human rights defenders and psychologists right down to ordinary people. Sometimes, there is not much we can do to change a situation or make up for the wrongs and injustices of the world. But there is always the possibility to bear witness – to look unflinchingly at the truth and to share it with those who will listen.

Finally, Jack Zipes makes the point that stories should be disruptive rather than confirmative, i.e. stories should confuse you rather than give you any certainties. This reminds me of many episodes of Witness I have listened to. There was the recorded interview with white parents in the American South who violently opposed racial desegregation in schools, going to the lengths of violent protest and foul abuse aimed at the first black children to enter. How anybody could act with such hatred and violence towards six-year-old Ruby Bridges, who needed police protection as she bravely attended her first day at school in 1960 remains incomprehensible. Yet the parents clearly saw themselves as responsible, caring and, most importantly, concerned for their kids.

One of my favourite episodes of Witness is the 1936 Battle of Cable Street in which the working class communities of the East End of London successfully rose up against Oswald Mosley’s British Union of Fascists.

This is widely seen as the point at which Britain began to reject fascism as it gained

10

k www.pametnaroda.cz www.bbc.co.uk – Witness History

k Cable Street

in popularity elsewhere. Yet the participants’ recorded voices seem so ordinary, so like any other decent, hard-working, principled person. There is no clue as to why these people were able to successfully declare “they shall not pass!” and fight united to defend their diverse communities, when their equivalents all over Europe were either succumbing to the propaganda of fascism or retreating into inaction, unable to resist.

When we study big narratives in history class, it is pretty clear who was the goody, or baddy, who had right on their side and why things happened. However, people’s’ personal narratives normally weave a line that goes nowhere near certainty. Goodies act like baddies and vice versa. Absolute accidents change fates for better or worse. Most things will just happen and have no meaning at all. Therefore, maybe personal histories are useful in that they have no point – they are fascinating and moving and, quite often, puncture a hole in the huge narratives that help us think we understand history.

Tinnitus – nepřítel všeho lidstva

Tinnitus, tedy ušní šelesty, provází lidstvo od nepaměti. Zmínky o tomto neduhu a recepty na jeho odstranění nalezneme již na Ebersově papyru, který je datovaný do 16. století př. n. l.

Také středověká umělecká díla zobrazují různé démony s hudebními nástroji, kteří lidem znepříjemňují život. Průmyslová revoluce s sebou mimo mnoha skvělých věcí přinesla i rapidně narůstající počet onemocněných tinnitem, a to díky zvýšené míře hluku. Zvukový smog, přestože se dnes snažíme nadměrný hluk eliminovat, nás obklopuje téměř na každém kroku. A přestože dnes existuje mnoho metod na odstranění šelestu nebo alespoň jeho zmírnění, mnoha lidem nezbyde nic jiného než se pokusit o to, co jim často doporučí méně citliví lékaři – zkrátka si zvyknout.

Tématem tohoto čísla je naslouchání, zvuk.

Co takhle jeden permanentní? Nebo hned několik najednou, v různých frekvencích či hlasitostech? Narážejí do sebe. Rezonují.

A především znepříjemňují život těm, u kterých se vyskytly. Nikdo jiný je neslyší (tedy vyjma objektivního tinnitu, který mohou slyšet i ostatní). Je to změť tónů, které se ozývají v osamělém prostoru osobní roviny.

Jejich majitel je možná dělník, který se pohyboval dlouho v hlasitém prostředí, myslivec, návštěvník koncertu, člověk s nádorem či jen někdo, kdo byl dlouhou dobu ve stresu. Škála majitelů je široká stejně jako škála tónů.

Většina z nich se nikdy nedozví příčinu svého neduhu. A všichni se musí s tímto hendikepem vyrovnat svým vlastním způsobem.

Vylít si své srdíčko Život s tinnitem nese různá úskalí. Především v začátcích okupuje brány vašeho vědomí neskutečně silný a palčivý strach a jeho nohsled bezmoc. První věc, kterou si člověk přečte, když vygoogluje slovo „tinnitus“, je tvrzení,

Robert Brtník Wikimedia Commons

že jej budete mít navždy. Sebediagnóza je u většiny neduhů nejhorší možné rozhodnutí.

Pekelně vás vyděsí. Někteří praktičtí lékaři vám řeknou totéž. Mnohdy i lékaři na ušním.

Naštěstí dnes o tomto onemocnění máme mnohem více poznatků. Následně nastane doba hledání příčin, sebeobviňování a návalů smutku. Samozřejmě existují případy lidí, kteří se s tinnitem vyrovnají velmi rychle. Některým však mnohdy nezbyde nic jiného než vyhledat psychologa. Stres se kvůli šelestům ve většině případů zhoršuje, a tak jde vlastně o stále tentýž koloběh mentální zátěže.

Důležité je mít ve svém životě pochopení.

Pochopení přátel, rodiny. Když si člověk trpící tinnitem vyslechne posměch od blízkých či jej někdo nazve slabochem, ba dokonce simulantem, je to sakra velký průser. Pokud se šelest nepodařilo vyléčit, dříve či později nastane fáze vyrovnávání se. Velké procento pacientů mimo těch nejhorších případů se nakonec se svými troubami andělskými nějak srovná, mnohdy jej přestanou vnímat či jim již tolik nevadí. Důležité je ve všech fázích boje s tinnitem nepřestat žít, ať již v osobnostní rovině, či v rovině kulturní. Tinnitus dovede svého (nedobrovolného) hostitele ochudit o radosti tohoto světa a to mu nelze dovolit.

Budoucnost tinnitu a šmejdi

11

Podle prognóz bude tinnitářů přibývat, stejně tak depresí, což jde samozřejmě ruku v ruce.

Doporučení, jak se nemoci vyhnout, se většinou točí kolem zdravého životního stylu, používání ochrany sluchu na hlasitých místech apod. Dnes trpí nějakou formou tinnitu víc než jeden člověk z deseti. Ne zcela úměrně, ale přesto spolu se zvyšujícím se počtem pacientů roste i množství výzkumů a nových léků. Jednou z velkých nadějí je lokalizace tinnitu přímo v mozku. Nově se tedy pokusně zavádějí různé metody využívající elektrody apod. (Mimochodem, víte, že existuje i oční verze tinnitu? Nazývá se „visual snow“, a kdyby se mělo toto onemocnění jednoduše popsat, je to jako zrnění staré televize, které se většinou umocňuje na homogenních površích, např. na nebi, velkých bílých zdech atd. Většinou nepolevuje ani ve tmě. Visual snow často doprovází tinnitus a naopak).

Jako ve všech medicínských odvětvích i zde musejí tinnitáři bojovat s velkým návalem prapodivných ezoterických rad, přípravků za přemrštěné ceny apod. Reklamy na některé z těchto produktů běží mnohdy i v televizi.

Jedná se často o vitamínové přípravky. Zatím jsem ale nenarazil na nikoho, komu by takové výrobky výrazně pomohly. Dokonce i některé publikace o léčbě tinnitu se prodávají za obrovské peníze, a mimo toho, že pacientům

Pokud potkáte nějakého tinnitáře, buďte citliví. Není to procházka růžovým sadem, protože nemoc se z hlavy vytěsňuje těžko.

Je s vámi neustále. Výsměch a nepochopení není na místě. Míra sebevražd je u tinnitu podle některých studií větší než u nemocných v pokročilém stádiu rakoviny.

Pokud se u vás tinnitus vyskytne a nejde jen o pískání v uších večer po koncertu, neotálejte s návštěvou lékaře. Tinnitus se ve své akutní fázi odstraňuje mnohem lépe než ve fázi chronické. Samozřejmě bych každému doporučil nosit na hlasité akce kvalitní špunty do uší, které nezkreslují zvuk, ale upřímně nevěřím, že k tomu přesvědčím mnoho lidí.

Chraňte si svůj sluch. Ticho je krásná a vzácná věc. Je to luxus, který si dnes nemůže dovolit každý.

nepomohou, je tak jejich vydavatelé téměř okrádají.

Tinnitem trpí řada celebrit. Byli to třeba Beethoven, Smetana či Van Gogh. V české sféře bych zmínil Jáchyma Topola či Michala Pavlíčka. Frontman kapely Nine Inch Nails Trent Reznor o tinnitu napsal několik skladeb, mimo jiné „Something I Can Never Have“.

I díky popularitě těchto celebrit se veřejné povědomí o tinnitu zvyšuje.

Rady zkušeného tinnitáře aneb Když to přijde S tinnitem žiji přes čtyři roky. Začátky byly nesmírně těžké, ale díky tomu, že můj tinnitus není tak hlasitý a neslyším jej v „běžném provozu“, nebylo pro mě příliš náročné se s ním vyrovnat. Už nikdy si ale nevychutnám úplné ticho lesa, zimní krajiny či jen hrobového ticha v osamělém pokoji za četby knihy. Ten zvuk pořád někde je. I když jej časem vnímám méně a méně, někdy zazlobí a projeví se víc.

Zhoršuje se s mírou stresu a upřímně i zájmem o něj.

12

Haló!

Haló!

Snad to byl časopis „ABC mladých techniků a přírodovědců“, který do mé dětské duše zasel semínko nedůvěry ke komunikaci na dálku. Někdy v půlce 80. let jsem v tomhle dětském plátku objevil návod, který tvrdil, že vyrobit telefon není nic složitého a že k tomu stačí jen provázek a dvě plechovky. Hned jsme ho s bratrem vyzkoušeli.

Bratr (řve do plechovky): „Haló! Slyšíš mě?“ Já (řvu na bratra): „Neslyším!“ Bratr (řve do plechovky ještě víc): „HEJ! FUNGUJE TO?!“ Já (řvu na bratra): „NEVÍM!“ (odcházím za dveře, protože řvát na sebe do telefonu z metrové vzdálenosti nemá smysl) Bratr (řve zpoza dveří): „HALÓ! SLYŠÍŠ MĚ?

HALÓ!!!“ Já (řvu, aby mě bylo slyšet i přes zavřené dveře): „VŮBEC NEJSI SLYŠET!“ Soused na balkoně (vztekle na nás řve): „TO TU MUSÍTE ŘVÁT TAK, ABY TO SLYŠEL CELEJ PANELÁK?“ Brácha a já (pouštíme plechovky a vyděšeně řveme).

Soused tak nadějným mladým technikům a přírodovědcům zabránil v tom, aby zjistili, že provázek mezi plechovkami musí být napnutý, aby telefon fungoval.

S opravdovým telefonem jsem se setkal později, když nám domů přinesli plastovou bakuli s otočným číselníkem a připojili ji do krabičky na stěně.

Kdykoli jsem pak do mluvil do sluchátka, cítil jsem se, jako bych mluvil do zdi.

Občas jsem volával i z telefonních budek, což byly většinou zasklené, ale ještě častěji vysklené boudičky, v nichž to smrdělo čuránkami (to v tom lepším případě). Na stěně visela plechová krabice, která kradla pětikoruny, a vedle ní se na řetízku houpal papírový salát, co býval telefonním seznamem, než ho někdo využil, aby učinil zadost základním hygienickým návykům (to když přímo v budce došlo na ten horší případ). Pokud jste v budce náhodou zahlédli člověka v interakci s telefonním přístrojem, pak většinou tehdy, kdy do přístroje tloukl, aby z něj dostal nakradené peníze. Není divu, že socialistické telefonní budky ve mně kdovíjakou vášeň k telefonování neprobudily. Nezměnil to ani nástup otevřených budek s tlačítkovými přístroji, které byly mnohem sofistikovanější a místo mincí kradly kredit z telefonních karet. Mlátit do nich bylo zbytečné a telefonování z budky tak ztratilo na přitažlivosti.

Budky poslal do propadliště dějin až nástup mobilů. Mobilní telefon je přístroj navržený tak, aby kradl

Jan Flaška

13

peníze přímo z vašeho konta, zatímco leží vypnutý ve vaší kapse. Jako odchovanec plechovek s provázkem jsem k volání s touhle bezdrátovou novinkou už od začátku neměl důvěru: jak od toho nevedl drát do zdi, měl jsem pocit, že mluvím do větru.

Snad proto jsem ještě donedávna doma světil telefon propojený se stěnou bílým kabelem.

Kdysi se hlásil radostným zvoněním na celý dům z čestného místa na jakémsi oltáříčku uprostřed jídelny. Pak se přemístil na méně exponovaný kredenc, a jak jeho význam klesal, skončil v podkroví, v rohu místnosti, ve skříni, kde dlouhá léta mlčel.

Jenže i tuhle pevnou linku jsem před pár dny zrušil. Za posledních sedm let zaznamenala přesně jeden hovor, a to v délce pět sekund. Dobře se na něj pamatuju – vrazil jsem tehdy hlavu do skříně proto, abych si z pevné linky zavolal na svůj vlastní mobil, který jsem nemohl najít. Zvedla ho moje žena a těch pět vteřin mi trvalo ji přesvědčit, ať ho zase položí.

No a teď, sotva jsem odhlásil pevnou linku a pomalu si zvykl na to, že jsem s mobilem dostupný vždy a všude, s hrůzou zjišťuju, že i klasické telefonování už je skoro pasé. Všichni si dnes volají přes WhatsApp, Skype a všelijaké další videohovory. Zanedlouho přijde doba, kdy už si nezavolám se svým nadřízeným ze záchoda, nahý a s morčetem v náručí.

Kvalita internetového připojení na mém přístroji je ale zatím naštěstí taková, že můj poslední videorozhovor s bratrem vypadal následovně: Bratr: „Haló! Slyšíš mě?“ Já: „Neslyším!“ Bratr: „HEJ! FUNGUJE TO?!“ Já: „NEVÍM!“ (odcházím za dveře, protože tam je lepší signál) Bratr: „HALÓ! SLYŠÍŠ MĚ? HALÓ!!!“ Já: „VŮBEC NEJSI SLYŠET!“ Telefonní společnosti nám sice vyhrožují, že s příchodem sítí 5G se tyhle problémy stanou minulostí, ale já jsem optimista a chovám určitou naději, že to nebude fungovat.

Hot Rats po padesáti letech

Martin Dvořák UMe

Jak vznikal masterpiece Franka Zappy?

Mezi fanoušky rockové hudby a jejích dějin najdete různé typy labužníků.

Obligátní otázka, která však mezi všemi přívrženci tohoto žánru dříve či později musí padnout, zní: „Beatles, nebo Rolling Stones?“ Ve světě rockových fajnšmekrů je tahle hláška všechno, jen ne vtip.

Kdo odpoví Beatles, preferuje pestrý, rozvláčný styl se zvukově barevným rukopisem, hravými aranžemi a chytlavými melodiemi, které fungují na první dobrou. Kdo odpoví Rolling Stones, libuje si v syrovém, zemitém stylu, poctivé a precizní kytarové hře, která každým riffem rozechvívá chloupky na těle a ani na chvíli se neopomíjí přiznat ke svým bluesovým kořenům, přetaveným v derivát o poznání energičtější a hrubší. Na výše zmíněnou otázku však existuje také odpověď třetí, Frank Zappa.

14

Zatímco Beatles i Rolling Stones byly od svých začátků kapely hudebně vycházející z dobově oblíbených a široce rezonujících podžánrů (byť je později přelomily k obrazu vlastnímu), rodokmen Zappovy hudby organicky vyrůstal z hudby klasické a konkrétní, proto na něj ve srovnání s oběma kapelami nebylo nikdy tolik vidět a proto se nálepka „fajnšmekr“ pro jeho posluchače hodí daleko větší měrou.

Je dobré se vracet k ozkoušeným hodnotám, proto při přelomu do nové dekády zvyk upozorňovat na různá výročí nutí (nejen) hudební vydavatele k realizaci různých reedic či úplně nových luxusních vydání klasických rockových alb.

Zůstaňme u těch čerstvých releasů. Padesáté výročí alba Let it Bleed od Rolling Stones můžete oslavit zakoupením boxu s několika CD, LP, knížečkou fotek, ručně podepsanými číslovanými litografiemi a plakátem. Nahrávky jsou pochopitelně zremasterované, nicméně vydavatel přistoupil k umělému navýšení ceny setu tím, že jednotlivé nosiče jsou duplicitní, jednou stereo, jednou mono verze. Vydavatel Beatles k albu Abbey Road přistoupil podobně štědrým boxem, ovšem než aby strojeně dubloval počet nosičů, rozhodl se fanoušky potěšit jinak – remasterovanými nahrávkami, které byly technologicky nově zmixované, a sice Gilesem Martinem, synem legendárního producenta George Martina, jenž bývá označován jako „pátý člen Beatles“.

Jakkoliv skvěle to zní, nový mix si bohužel běžný posluchač do nejjemnějších detailů neužije. Aby si vychutnal opravdu všechny drobnosti v nově smíchaném materiálu, chce to totiž mimořádně kvalitní přehrávací aparaturu. A Zappa?

Jedním z hlavních lákadel u typu (nejen) výše popsaných vydání bývá kromě remasterovaného zvuku také bonusový materiál, reprezentován zpravidla nevydanými písněmi, živými nahrávkami nebo záznamy alternativních znění jednotlivých skladeb, jak zaznívaly při nahrávání ve studiu. Především poslední zmíněná záležitost vyvolává největší fanouškovské vášně, umožňuje nahlédnout do „kuchyně“ tvůrců a nabízí aspoň letmou možnost udělat si úplnější obrázek o tom, jak jednotlivé písně alba vznikaly a jak se proměňovaly.

A přesně na tyto vášně vsadil label Universal Music Enterprises, když loni před Vánoci vydal 6diskový set pracovního materiálu z nahrávacích sezení k Zappově klíčové desce Hot Rats, jež také „slavila“ 50. narozeniny – set nazvaný jednoduše The Hot Rats Sessions.

Improvizátor vs. skladatel – jazz-rocková fúze V džungli Zappovy tvorby (která nemá definitivní podobu, neboť i po jeho smrti stále vychází nevydaný materiál z pozůstalosti) představuje Hot Rats zásadní album. V jakémkoliv seznamu „Zappy pro začátečníky“ tato deska musí figurovat na jeho předních příčkách, jde o důležitý artefakt, jímž lze otevřít cestu k hlubšímu poznání díla tohoto hudebníka/skladatele. Zappa jej nahrával těsně po rozpadu formace The Mothers of Invention, se kterou vystupoval a se kterou nahrál všechna svá dosavadní alba s výjimkou Lumpy Gravy (1967).

Důležitost jednotlivých skladeb Hot Rats popsal hudební publicista Petr Dorůžka jako „silně se vymykající tehdejším rockovým klišé“. Zatímco Beatles v druhé půli 60. let „naslepo“ experimentovali například s orchestrálními doprovody ve smyslu „podpůrného“ hudebního prostředku, jenž byl emočně i zvukově nosný, ale organicky nic moc nového jejich hudbě nepřinášel (snad s výjimkou aranží), Zappa se na Hot Rats opět vyřádil především jako ostřílený skladatel, bezpečně obeznámen s vážnou hudbou, pomocí jejíchž impulzů architektonicky budoval zcela nový formát populární rockové hudby. Víc než kdy předtím byly na desce znát také jazzové iniciace, zejména díky bubeníkovi Johnu Guerinovi.

Oproti ve všech směrech nejvýznamnějšímu průkopníkovi jazzové a rockové fúze Milesi Davisovi však Zappa na Hot Rats uplatnil méně výstřední metodu práce. Oba přístupy měly své výhody i nevýhody – Miles Davis objevoval neobjevené především pomocí improvizace, což byla velmi riskantní operace, ale díky pečlivému výběru spoluhráčů a svým bohatým zkušenostem mu beze zbytku vyšla; Zappa na druhé straně ono neobjevené kom-

ponoval, a proto si svou cestu hledal mnohem „intelektuálnější“ cestou. Miles Davis zejména na dvojalbu Bitches Brew (1970) vsadil na rytmickou sekci, kterou znásobil a nechal ji hrát celou najednou a co se jí zlíbí; Zappa ve studiu Hot Rats důkladně (na)zkoušel, testoval charakter zvuků jednotlivých nástrojů, na nichž místy uplatňoval postupy musique concrète, a jako jeden z prvních hudebníků své doby kreativně vytěžoval techniku 16stopého nahrávání.

Archeologie hudby

15

Soubor The Hot Rats Sessions umožňuje nahlédnout pod pokličku všech technik a postupů, které Zappa na jednom ze svých nejzásadnějších děl uplatnil. Jde ale o svého druhu archeologické snažení. Každý z šesti disků nabízí jiné úhly pohledu, jiné vrstvy k ponoření, a tedy jiné posluchačské zážitky.

Například emblematická skladba celého alba „Peaches En Regalia“ je v souboru reprezentována hned 13 různými variantami – nejprve osamocená klavírní rytmika, pak postupné slaďování s více a více nástroji najednou, několikanásobné nacvičování přechodů mezi jednotlivými plochami skladby, alternativní nástupy nástrojových vrstev, cvičné nahrávky, nahrávky naostro, dva různé mixy včetně toho definitivního z roku 1987 a dokonce dvě části zřejmě jediného jamu, ke kterému ve studiu došlo.

V podobném duchu na souboru nechybí ani ukázky vztahující se k dalším skladbám Hot Rats, a co je nejdůležitější, dokonce ani pasáže z finálního materiálu vystřižené či skladby v definitivní verzi alba nevydané.

Poodhalení Zappových tvůrčích metod umožňuje plastičtější vhled do růstu jeho hudebních vizí. Neustálé přehrávání jednotlivých pasáží pro něj zřejmě nepředstavovalo hledání nových kompozičních cestiček, ale

bylo nutností k nalezení co nejlepšího provedení předem vymyšleného detailu. Deska by byla jistě výborná, i kdyby se nahrávala tzv. „na první dobrou“, úroveň Zappou najatých muzikantů to jistě umožňovala. Na druhou stranu soubor The Hot Rats Sessions zachycuje autorovu práci až ve „druhém kole“, tedy poté, co původní Zappovy inspirace a nápady jistě prošly nějakou vnitřní reflexí. Z toho důvodu pracovní nahrávky k Hot Rats ukazují Zappu primárně jako mistra instrumentace, jehož strohé instrukce kolegům, někdy zřejmě úmorné nástrojové nacvičování v různých alternacích a posedlost dokonalým výsledkem vedly k unikátnímu a neopakovatelnému dílu.

Pro zappovské die-hard fanoušky je celý komplet nutnost, natolik unikátní materiál se jim do rukou dlouho nedostal a zřejmě ani dlouho nedostane. Pro ostatní rockové fanoušky je tato edice určená už o něco méně, ovšem Frank Zappa je natolik vlivnou osobností rockové a hudební historie, že neseznámit se s ním (i takto do detailu) by znamenalo ochudit si svůj muzikální svět o jeho vůbec nejzajímavější a nejpracovitější postavu, komponistu par excellence…

16

k The Hot Rats Sessions Frank Zappa, 6x CD + digital, UMe, 2019

Miles Davis – za každých okolností cool

Martin Dvořák Columbia Records

Jak naslouchat géniovi

U hudebních velikánů 20. století je vždy oříšek, jak je představit novým generacím. Nadlidským úkolem se to pak stává u takových osobností, které tvořily několik desetiletí a jejich diskografie na papíře působí jako modernistický román. Nejinak je tomu u Milese Davise, amerického jazzového trumpetisty a skladatele, jenž je po smrti téměř třicet let, a přesto pro hudbu 20. století znamená totéž co Zeus pro řeckou mytologii.

17

Metafora s řeckými mýty vůbec není od věci.

Vládce Olympu byl hybatelem „v pozadí“, nitky vedoucí z jeho rukou propojovaly a ovlivňovaly osudy jak běžných smrtelníků, tak polobohů a elit. Miles Davis v jazzových dějinách praktikoval téměř totéž, aniž by byl „vládcem“ v pravém slova smyslu. V mládí hrál s těmi nejlepšími (Charlie Parker, Dizzy Gillespie, Bud Powell aj.), později s těmi, kteří se nejlepšími stávali a stali (John Coltrane, Herbie Hancock, Chick Corea aj.), to už byl ovšem v pozici kapelníka a od svých vzorů a kolegů se odlišoval. Mezi 40. a 80. léty v podstatě nenajdeme jedinou odnož jazzu, kterou by Miles Davis nepomáhal specifikovat, tvořit či ji dokonce rovnou iniciovat. A to je kámen úrazu právě tehdy, když vezmeme v úvahu hledisko dalších a dalších generací posluchačů, které dorůstají a ve změti všech jazzových inkarnací, v nichž měl Davis prsty, se mohou jen těžko vyznat a najít si opěrné body, pomocí nichž jeho hudbu začít uchopovat.

Nejen z toho důvodu nedávno vznikl filmový dokument a kompilační album klíčových Davisových skladeb – obojí na sebe navázané a obojí mapující uzlové body Davisova života a díla. * Dokument Miles Davis: Birth of the Cool natočil americký režisér Stanley Nelson. Jistě nejde o náhodu či práci na zakázku, Nelson se etabloval jako dokumentarista mapující historicko-politické pozadí života Afroameričanů

v moderním období dějin USA. Miles Davis jako černoch, jenž byl špičkou ve svém oboru, musel pro Nelsona představovat skvělý námět pro dokumentární film – byť šlo o hvězdu a ve všech směrech respektovaného umělce, rasová nesnášenlivost a konflikty xenofobní povahy se Davisovi nevyhýbaly. Známý je případ ze srpna 1959, kdy byl Davis v New Yorku před jedním klubem, kde ten večer hrál, bezdůvodně napaden bílým policistou. Útok měl rasový podtext, a přestože napaden a následně hospitalizován byl Davis, policie z pokusu o napadení obvinila právě jej. K tomu Davis později poznamenal: „V té době jsem začal mít dobrý pocit z toho, že se věci v zemi mění k lepšímu, ale ten incident všechno změnil.

Opět jsem zahořkl a stal se cynikem.“ Přesto je dokument primárně hudebním počinem. Je protkán ukázkami nahrávek i záznamy z živých koncertů, k Davisově tvorbě se v něm vyjadřují pamětníci, spoluhráči a hudební historici, mimo obraz promlouvá sám Davis hlasem herce Carla Lumblyho, jenž načetl pasáže z Davisových pamětí.

Hudební kompilace Music From and Inspired by The Film Birth Of The Cool přesně sleduje chronologii nastolenou dokumentem.

Zatímco ve filmu skladby zaznívaly ukázkovitě, na albu jsou pochopitelně kompletní.

Nechybí ani mluvené pasáže některých osobností z dokumentu. Nepřekvapí proto, že kapacita hudebního nosiče je využita na maximum, 79 minut. * Oba počiny sledují Milese od poloviny 40. let, kdy se pomalu osvobozoval od dominantních vlivů Parkera a Gillespieho a postupně nacházel vlastní hudební výraz a přístup. Ten vykulminoval v albu, z nějž je název obou projektů odvozen, Birth of the Cool (nahráno 1949–1950, vydáno 1957). Podžánr cool jazz byl jednou z prvních výrazných jazzových emancipací, Davis se pokusil zmírnit tempo tehdy rozšířeného proudu bebop, ustanovil nové jazzové standardy a kompozičně se inspiroval klasickou hudbou, když do jazzu propašoval tehdy téměř nepoužívanou polyfonii. Podobně inovátorsky a mimokategoricky Davis pracoval až do konce 80. let.

Nelze nezmínit například skladbu „It Never Entered My Mind“, původně z muzikálu Higher and Higher, kterou Davis roku 1955 přearanžoval a zahrál na festivalu v Newportu – jeho provedení redefinovalo podobu jazzové balady a navíc mu otevřelo dveře ke smlouvě u společnosti Columbia Records.

Roku 1958 „jen tak“ nahrál soundtrack ke stěžejnímu filmu francouzské nové vlny Výtah na popraviště režiséra Louise Malleho – Davis si zkrátka stoupnul před plátno, na němž se film promítal, a improvizoval. Jazzovou bibli opět přepsal roku 1959 s albem Kind of Blue, vůbec nejprodávanější jazzovou

18

nahrávkou všech dob, zásadní zde byla opět improvizace – do té doby na koncertech běžná záležitost, ovšem ve studiu šlo stále ještě o novinku, psychedelický rock totiž vznikl až v půli 60. let.

Zcela opačný, ale stále novátorský přístup Davis zvolil u alb z téže doby, Porgy and Bess (rearanže slavného muzikálu další jazzové ikony George Gershwina) a Sketches of Spain, která byla pečlivě nazkoušena a vznikala velmi úzkou kreativní spoluprací se skladatelem a aranžérem Gilem Evansem.

Vůbec nejzásadnější Davisův přínos hudbě spočívá zřejmě v jazz-rockové fúzi, se kterou začal experimentovat ke konci 60. let. Byť díky Kind of Blue jazz poslouchala široká skupina posluchačů včetně mladých ročníků, v divokých „zlatých šedesátých“ big bandy už v podstatě zanikly a málokdo očekával, že by tento žánr mohl držet krok s rychle bublající dobou. Miles Davis především na albu Bitches Brew (1970) dokázal, že elektrická kytara, nespoutaná rytmika a přímočará živelnost se spontaneitou mohou být pro jazz účinnými nástroji, navíc se jich zmocnil po svém a vstřebané impulsy vracel rockerům zpět – jinými slovy Davis vzal rock, udělal z něj free bop, pak jazz-rock a free jazz a to všechno vrátil do oběhu, aby mohl v rukou mladší generace vzniknout krautrock a rocková avantgarda 70. let. * V takovém výčtu by šlo pokračovat opravdu dlouho, času a místa je však málo. Uvědomil si to i Stanley Nelson, když poslední dvě tvůrčí dekády Milese Davise v dokumentu pouze „přelétl“. Ostatně Davisovy koketérie s rapem a dance music už tolik převratné nebyly, rozhodně ne ve srovnání s jeho předchozími projekty. Nicméně jak výsledný dokument, tak z něj zkompilované CD však roli reprezentace „nezbytného minima“ z díla Milese Davise plní na jedničku.

k Miles Davis: Birth of the Cool Režie: Stanley Nelson, dokumentární, USA, 2019 k Music From And Inspired By Birth Of The Cool Miles Davis, CD + digital + LP, Legacy Recordings, 2020

kk Daniel Vlček, 12 Hours of Black Noise, 2017 (detail), kresby akrylem na karton, 2×180×48 cm

REVEALED! The people responsible for MAKING YOU OLD and DESTROYING YOUR HAPPINESS!

Love or hate him, Donald Trump knows how to get attention. He is a content factory, cranking out dozens of daily tweets. It is irrelevant whether we praise his opinions or lambast them; by shouting loudest he ensures we discuss his ideas and not our own.

Internet algorithms reward brash and controversial opinions: clickbait taps into our basic fears and desires, so we click and in doing so give them further weight. Our opinions are tied to our identity so we shout these from the rooftops, unable to let them go because it means losing a part of ourselves.

These are just some of the reasons why we’re drowning in angry noise these days.

Instead of dialogue and debate, people load their guns with pre-conceived ideas and fire their views at each other until the two bloodied parties crawl away, now more convinced they’re right and hating each other even more.

How can we begin to quiet this noisy world? It starts with listening to each other.

Sounds so simple, doesn’t it? But when did you last listen to someone? I mean really listen with your full attention and without judgment? Not easy, right? Our minds judge everything we see and hear, ordering things according to our expectations and arranging them into ‘right’ and ‘wrong’ or ‘good’ and ‘bad’. These judgments are deep, they’re part of our programming, they became pieces of us as we grew up, and often we’re not

Tom Czaban Twitter

20

even conscious of them. To participate in real dialogue we need to shine a torchlight on them and boot our judgments out of the shadows. Only then will we become open to different points of view, or at least begin to understand where those with different opinions are coming from.

You might argue that listening will allow the loudest and most arrogant voices to go unchecked. But in our noisy world, non-judgmental space is a precious commodity (there’s a reason psychologists get paid hundreds of dollars an hour). Many people just want to be heard, they want your attention, and once you’ve given them that there is increased potential for moving beyond angry yelling.

You don’t have to listen forever, you are not obliged to endure hour long rants, but start from an open and non-judgmental place before you cut in with your disagreements and the results may surprise you.

If dialogue is to replace to the noise, we also need to be willing to interact with people with different views. Currently this isn’t happening. For example, the subject of race came up in one of my recent English conversation classes and I overheard a student tell a classmate: “I don’t want to discuss this with you because we have completely opposite views and it’ll only cause an argument.”

At the time I didn’t say anything because I too didn’t want the atmosphere turning nasty. In retrospect I should have said, “You needn’t be worried about a disagreement, so long as you are both prepared to listen and are willing to change your point of view.

That’s called conversation … which is what this class is supposed to be about.”

Most of us only share opinions with likeminded friends; we live in an echo chamber of smug back patting at having reached the ‘right’ conclusions. This is especially true when it comes to the ‘big’ issues. During the refugee crisis I attended an event to highlight the plight of migrants. Looking around at the other attendees I realised everybody was in favour of a more open migration policy. Those with an opposing point of view hadn’t shown up because the event wasn’t ‘for them’. In all likelihood there was another meeting happening across the road for the people who were concerned about a sudden influx of migrants. The result? The two ‘sides’ never met, everyone continued to define themselves by ‘for’ and ‘against’ and the divisions became even wider.

In today’s world, it’s difficult to find examples of educated debate in the media. We’re usually subjected to angry shouting matches – particularly when it comes to politics (and especially during election campaigns), so we receive little to model genuine conversation on. That being said, such models do exist. For example, I recently listened to a podcast with

Russell Brand and Candace Owen; two public figures on either end of the political spectrum. They engaged in a genuine exchange of ideas, successfully separating their identity from their views and, on a human level, liking each other right to the end. Their ability to listen gave the conversation a miraculous air, the fact this is so rare is a sorry indictment of modern political dialogue.

To sum up, we often feel small, powerless, and wonder how to get ourselves heard, but maybe the world doesn’t need more voices shouting into the shrieking wind. To play a part in reducing the noise and creating the calm we crave, we can begin by disentangling our ideas from our identities, listening without judgment, and refusing to propagate loud and purposefully controversial opinions by avoiding media with stupid headlines that appeal to our basest needs… such as the one at the top of this page.

21

Promenáda u Družby je moderní odpovědí na českobudějovická loubí

Jiří Ptáček Nika Brunová

S historičkou architektury Klárou Brůhovou jsme si povídali nejen o otevřeném dopisu proti demolici loubí u Pražského sídliště, který podepsali přední znalci poválečné architektury v Česku, ale také o mnohdy netušených kvalitách výstavby ze 60.— 80. let v Českých Budějovicích.

V první polovině května jsi iniciovala vznik otevřeného dopisu za zachování přístřešků podél Pražské třídy v Českých Budějovicích.

Jeho spoluautorství sdílí převážně historici a historičky architektury. Ke stejnému tématu se ale krátce předtím vyjádřila i občanská petice. Proč jste rozhodli pro vlastní dopis?

O petici jsem v době, kdy vznikala, nevěděla.

Dozvěděla jsem se o ní až v okamžiku, kdy byla odeslána městu – a ukázalo se, že rozhodnutí o odstranění přístřešků bohužel nezvrátila. Spolu s kolegy jsme se proto rozhodli iniciovat ještě otevřený dopis, který bude vyjadřovat stanovisko lidí, kteří se problematikou poválečné architektury a její ochrany zabývají dlouhodobě a profesionálně. Myslím si, že je dobré dát městu vědět, že přístřešky nejsou jen „srdcovou záležitostí“ místních, ale že jejich hodnoty a důležitost pro veřejný prostor Pražského sídliště rozpoznává odborná veřejnost napříč republikou.

22

Myslím, že občany města znepokojuje zejména jejich zanedbanost. V otevřeném dopisu ale tvrdíte, že se jedná o „součást komplexně promyšleného sídlištního celku, která pozvedá kvalitu veřejného prostoru – a to jak funkčně, tak esteticky“. Jaké konkrétní funkční výhody z tohoto řešení plynou?

Aktuální zanedbanost a jejich architektonická a urbanistická promyšlenost jsou po mém soudu dvě zcela odlišné věci. V otevřeném dopise zmiňujeme, že velký problém architektury řekněme 60.–80. let v České republice spočívá v tom, že tato součást stavebního dědictví bohužel bývá co do ochrany spíše přehlížena a její kvality pohříchu mnohdy nedoceněny. S opomíjením ochrany a péče pochopitelně často souvisí také absence údržby. To ale podle mého názoru nelze brát jako důvod k demolici.

K druhé části tvojí otázky: Přístřešky nevznikly jako solitérní objekty nezávislé na svém okolí, ale jako promyšlená součást autorsky řešeného sídlištního parteru. V případě Pražského sídliště mají velmi různorodou funkci. Každého zřejmě napadne jejich ryze praktický účel, tedy poskytovat stín či úkryt před deštěm. V rámci kryté promenády byly také umístěny malé provozy a prodejny, které rozšiřovaly sídlištní vybavenost. Později byla většina z nich bohužel zvětšená a přestavěná.

Trochu méně očividný (avšak neméně důležitý) je fakt, že celá promenáda vytváří urbanistický prvek, který psychologicky i funkčně separuje klidné vnitřní prostory sídliště od rušné Pražské třídy. Pokud se oprostíme od funkčních vlastností loubí, lze upozornit také na jejich estetiku. Jde o autorské dílo, které bylo navrženo s velkým důrazem na design a které svým umístěním i vytříbeným výtvarným pojetím vytváří pomyslnou „vstupní bránu“ celého sídlištního souboru. Poukázat lze také na kontext s českobudějovickou historickou zástavbou – zastřešenou promenádu u Družby je totiž možné interpretovat i jako novodobou odpověď na historická loubí na náměstí Přemysla Otakara II. a v okolních ulicích.

Autory urbanistického řešení a architektury Pražského sídliště Aloise Hlouška a Ladislava Konopku v otevřeném dopise označujete za „špičkové jihočeské architekty“. Jakými argumenty bys toto tvrzení podepřela? V čem shledáváš kvalitu jejich projektů a realizací?

Ladislav Konopka i Alois Hloušek pracovali od raných 60. let v českobudějovickém Stavoprojektu a na kontě proto mají především projekty a realizace v jižních Čechách. Úrovní architektonického návrhu, detailu i provedení ale řada jejich děl překračuje regionální význam a řadí se i v celorepublikovém měřítku k tomu nejlepšímu, co u nás vzniklo.

Kromě Pražského sídliště pracovali například na obytném souboru Voříškův dvůr,

kde se jim dokonce podařilo prosadit několik individuálních změn v rámci tehdy „shora“ předepsaného rigidního systému panelové bytové výstavby. Volnější ruku měli v projektech občanského vybavení. Jsou podepsaní například pod návrhem provozní budovy Stavoprojektu (dnes Finanční úřad v Českých Budějovicích), spolupracovali také na pavilonu zootechnických disciplín v dnešním kampusu Jihočeské univerzity ve Čtyřech dvorech. Alois Hloušek je autorem přestavby Koncertní síně Otakara Jeremiáše. Ladislav Konopka stojí také za návrhem poetického souboru objektů pro školy v přírodě ve Volyni, za nějž dokonce v roce 1986 obdržel první cenu v celostátní přehlídce Svazu českých architektů. Dnes je areál bohužel nevyužíván, chátrá a hrozí mu zřejmě dosti necitlivá přestavba, respektive částečná demolice.

To považuji za další ohromnou ztrátu pro jihočeskou poválečnou architekturu. I ve volyňském komplexu se totiž Konopkovi podařilo dotáhnout projekt do nejmenšího detailu a dosáhnout souladu urbanismu, architektury a drobnějších výtvarně řešených intervencí.

Náměstek primátora Viktor Lavička (ANO, poznámka redakce) demolici obhajuje jednak tím, že je levnější než oprava, jednak upozorňuje, že by přístřeškům nebylo možné

23

navrátit původní podobu. Mohla by případná rekonstrukce narazit na nějaké technologické problémy?

Mám za to, že by ekonomické hledisko nemělo být při rozhodování o budoucnosti loubí tím jediným a nejzásadnějším. Spolu s kolegy jsme přesvědčeni, že je důležité zohlednit také hodnotu kulturní, historickou a městotvornou – která je v případě kryté promenády podle nás natolik vysoká, že ji stojí za to zachovat a obnovit. Řada lidí se na architekturu druhé poloviny 20. století dosud stále dívá prizmatem doby vzniku a má ji negativně provázanou s minulým režimem. Domy samy ale za dobu svého vzniku nemohou. Faktem naopak je, že mezi našimi poválečnými realizacemi je množství vynikajících objektů, které oceňuje (nejen) odborná veřejnost. Samozřejmě, že je možné (a dokonce pravděpodobné), že se v rámci rekonstrukce objeví nečekané problémy a technologické obtíže. Jsem ale přesvědčena, že pokud by šlo o funkcionalistickou vilu, nikdo by to nebral jako důvod, proč se do opravy nepouštět.

Náměstek primátora Ivo Moravec (Občané pro Budějovice, poznámka redakce) v médiích uvedl, že na novou podobu místa by radnice vypsala architektonickou soutěž. Budoucí čas takového příslibu samozřejmě vždy snižuje

nosti a návaznost objektů na jejich okolí.

První zmíněné by mělo vycházet z požadavků památkářů a odborníků na poválečnou architekturu, druhé pak z širší analýzy, případně z debat s veřejností – přeci jen jde o veřejný prostor. Na základě těchto podkladů by pak bylo klidně možné (ba dokonce ideální) vypsat veřejnou soutěž.

důvěru v to, jestli by se tak opravdu stalo. Já se však raději zeptám, jestli za vaší žádostí o zachování přístřešku nestojí obava, že ani soutěž nezaručuje řešení obdobných kvalit, jaké má původní stavba.

Ne, za mým názorem opravdu stojí přesvědčení o tom, že jde o dobrou architekturu.

Myslím si také, že je třeba zohlednit skutečnost, že jde o funkční součást komplexně promyšleného souboru – loubí vzniklo v nějakém územním a architektonickém kontextu, a pokud jej z tohoto kontextu vyjmeme, dojde k oslabení celku.

Umíš si ty osobně představit, že by byl parter případně doplněn o další funkční nebo estetické prvky?

Do určité míry ano. Doba pochopitelně pokročila, a tak nelze očekávat, že padesát let staré věci budou fungovat naprosto beze změny. Je ale důležité jednat citlivě a poučeně. Rekonstrukce by optimálně měla probíhat na základě komplexně zpracovaného projektu, který zohlední jak původní charakter přístřešků, tak relevantní potřeby součas-

24

Vzhledem ke svému původu architekturu města dobře znáš. Nacházíš na jeho území další stavby či urbanistické celky z období od 60. do 80. let, které by podle tebe zasloužily péči a údržbu původní podoby?

Samozřejmě! Pokud se nepletu, tak jedinými budovami na území Českých Budějovic z doby 1960–1980, které aktuálně požívají statut nemovitých kulturních památek, jsou plavecký stadion s odvážně zavěšenou lanovou střechou od architekta Bohumila Böhma a Koldům na Pražské od téhož autora (s Jaroslavem Škardou a Bohumilem Jarolímem). To je, myslím, strašně málo. K zápisu na seznam památek byla navrhována například bývalá telekomunikační budova na rohu Pekárenské

a Kostelní. Návrh byl bohužel ministerstvem kultury zamítnut. Ústředna později přišla o svůj veřejný předprostor, do kterého se vtěsnalo obchodní centrum IGY 2. Každopádně i bez památkového statusu a s IGY v zádech telekomunikační centrum od architektů Kouckého a Kozla rozhodně stojí za pozornost.

Dalších objektů, které si zaslouží péči a optimálně i památkovou ochranu, je celá řada. Jistě si nevzpomenu na všechny, ale napadá mne například Experiment na Lidické (Jan Benda), dnešní vědecká knihovna (Jan Malát, Jiří Vít, Jarmila Malátová, Miloš Sádek, Jan Řezníček), krematorium (Jan Benda, Boris Čepek) a jistě i některé ze zmíněných realizací Ladislava Konopky a Jana Hlouška. Z těch mladších pak třeba budova Pragoprojektu (Petr Keil). Ovšem staveb zasluhujících citlivý přístup je daleko více.

Jak bys lidem stručně vysvětlila, o co České Budějovice přijdou, když budou přístřešky na Pražské zbořeny?

Já bych možná otázku otočila a pokusila se zamyslet nad tím, co České Budějovice zachováním a citlivou obnovou přístřešků získají. Město dle mého názoru získá něco, čím se bude moci chlubit. V zahraničí (a koneckonců i u nás) je architektura 60.–80. let stále více ceněna a lidé začínají poválečné stavby vyhledávat například i v rámci svého cestování. Myslím si proto, že macešským přístupem k hodnotným objektům 60.–80. let by se České Budějovice mohly nenávratně připravit nejen o část svého architektonického dědictví, ale také o možnost ukázat, že synonymem města není jen Černá věž.

25 k

Klára Brůhová (*1985) je architektka a historička se zaměřením na architekturu a urbanismus 20. století. Je autorkou knih Praha nepostavená a Pražské vize: Fantastické stavby, které nikdy nevznikly. V obou se zabývala neuskutečněnými záměry a projekty od konce 19. století do roku 1938. Je spoluautorkou sborníku Beton, Břasy, Boletice o brutalistní architektuře v Praze. Napsala celou řadu studií o české architektuře minulého století, mimo jiné i o dětských prolézačkách v socialistickém Československu. V Praze přednáší na Fakultě architektury ČVUT a Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Pochází z Českých Budějovic.

k Rozhovor v plném rozsahu a s dalšími informacemi si lze přečíst na jiriptacek.blogspot.com

Poezie: Tomáš Martínek Punktum

Narozen 31. října 1992 v Českých Budějovicích. Vystudoval Česko-anglické gymnázium, navázal studiem žurnalistiky na FSV UK. Před ukončením vysokoškolského studia se přestěhoval na Island, kde přechodně žil tři roky.

Momentálně žije v Praze. Tomášovým hlavním tvůrčím zaměřením je fotografie, příležitostně se však věnuje též psaní poezie. Vedle toho je nadšeným cestovatelem, milovníkem hor, lesů, luk a potoků. Další ukázky z jeho pozoruhodné fotografické tvory naleznete zde: www.instagram.com/tomasmartinek

Lesk z tvého vzkříšení prostupuje do bledého rána Usedá vedle mne na tuhou peřinu a s tichou svědomitostí devastuje všechny předešlé pořádky Je to ostří protínající nervovou soustavu Je to prasklina v horizontu, tonutí v prohlubni řezavých vitráží Lesk z tvého vzkříšení mění se v noci v hebký stín Pojí horizont zpět dohromady a balí jej do zlatavé skořápky Je to nebojácná kočka spící v klubku na hřebeni střechy pod teplým červnovým deštěm Je to výluh z bílých hluchavek tišící všechny křeče lidské snahy Lesk z tvého vzkříšení nad novým ránem trhá tělo času

26

Splétá rozpitý horizont v dálce do modrých vřeten neslyšitelné imploze Je to sloučení všech protipólů do nového, dokonale netečného bodu věčného ve své podstatě i tvaru Je to završení zbytečnosti předcházejícího veškerenstva a všeho, co není leskem z tvého vzkříšení

kk Tomáš Martínek

28

Tak schválně: dokážete jmenovat nějakého současného spisovatele nebo spisovatelku z Bulharska?

Předpokládám, že to nebude úplně samozřejmé; ona totiž bulharská literatura má v českém prostředí hodně okrajové postavení. Vždyť v posledních pár letech by se české překlady bulharské beletrie daly spočítat na prstech jedné ruky. Našli bychom mezi nimi ovšem Fyziku smutku (Nakladatelství Lidové noviny, 2018), už pátou česky publikovanou knihu Georgiho Gospodinova, v zahraničí patrně nejznámějšího literáta současného Bulharska.

Gospodinov (* 1968) patří ke generaci, která se začala prosazovat od začátku 90. let, přičemž na ni měla velký vliv literární postmoderna. To je poznat i na Fyzice smutku – žádný monumentálně vystavěný epický oblouk tu nečekejte. Text naopak působí fragmentárním dojmem, často jej tvoří úvahy o každodennosti nebo bizarní seznamy, jimiž je vypravěč posedlý. Ten se také nesnaží zakrýt skutečnost, že čteme jím konstruovaný příběh. Dokáže velmi obratně pracovat s analogiemi a motivickými variacemi, zároveň však umí být i poetický, vtipný či dojemný.

V románu můžeme vysledovat základní příběhovou linku,

jež se odvíjí od vypravěčova dětství, jeho příbuzných, přes mládí až k dospělosti. Popisy 70. nebo 80. let v Bulharsku nám budou připomínat českou historii, nicméně pozornost je spíše něž dějinným pohybům věnována subjektivním historkám, panoptikálním postavám, které vypravěčovi uvízly v paměti, nebo zasutým emocionálním prožitkům.

Jedním z takových je třeba úzkostný, v různých podobách se vyskytující pocit odvrženosti.

A právě díky němu začne vypravěč v dětství soucítit se zapuzeným Mínótaurem, jehož starořecká mytologie vykresluje jako odporné monstrum. Mínótaurovo systematické obhajovaní pak vlivem nápadité a osvěžující změny perspektivy patří k nejpůsobivějším pasážím celé knihy.

Jestli vás zajímá, o čem může člověk s býčí hlavou snít, neváhejte sáhnout po Fyzice smutku. * Alejandro Jodorowsky je fascinující úkaz. Tento básník, dramatik, spisovatel, loutkoherec, mim, tanečník, divadelní a filmový režisér,

Zdeněk Brdek

Čtenářský deník I.

Kromě Jodorowského literárních textů, jež vydává nakladatelství Malvern, je v češtině dostupná také celá řada komiksů, k nimž napsal scénář. Spousta z nich se odehrává ve vesmíru zvaném Incal, mimo jiné i sci-fi série Kasta metabaronů (Crew, 2014 a 2018). Tato fúze space opery a antické mytologie, pojednávající o rodu mezigalaktických válečníků, původně vycházela na pokračování v letech 1992–2003 ve Francii, nicméně české vydání představuje kompletní soubor.

Svět metabaronů je plný násilí, bizarních nápadů, vtipných narážek a zapomenutých modelů chování:

scénárista, autor komiksů, psychoterapeut, mystik, filosof a vykladač tarotu se narodil v roce 1929 v Chile v rodině židovských přistěhovalců z Ukrajiny. Pobýval ve Francii nebo v Mexiku a vytvořil vlastní duchovní nauku, kterou nazval psychomagie.

připadá, že Hvězdné války jsou pohádka pro děti, doporučuji zkusit Kastu.

Už jen kvůli tomu, jak velkou pozornost věnuje Jodorowsky tematizaci lidského těla – přičemž jeho ujeté představy výborně podtrhuje detailistická kresba argentinského výtvarníka Juana Gimeneze. Rituální mrzačení, porod v beztížném stavu, duševní incest, transplantace mozků, nejrůznější robotické protézy či hermafroditické sebeoplodnění, to vše tak někdy může ve čtenáři vyvolat až mírnou nevolnost.

dominantním motorem, který metabarony pohání, je hrdost spojená s kodexem klanové cti podobným samurajskému bušidó. Některé dějové zvraty jsou sice trochu přitažené za vlasy, ale to se dá díky postupující četbě akceptovat jako součást hry. Pokud vám

Ne-li k tanci, tak alespoň k poslechu a psaní. Pro odvážné jedince se silným žaludkem přikládám jeden zápočtový diktát, který jsem s ohledem na možnou nevolnost některých studentek a studentů nikdy nepoužil.

Doporučuji tyto sekundární projevy překonat soustředěním se na vyjmenovaná slova, na shodu podmětu s přísudkem a také na interpunkci (vložené věty vedlejší, přístavek, doplňující vysvětlení s a to, oslovení, poměry mezi větnými členy a větami – slučovací bez čárky, stupňovací, důsledkový, odporovací a nakonec i vylučovací s čárkou).

Blíže Internetová jazyková příručka. Připravte si tužky a toaletní papír, začínáme.

Když jsme byly malé děti, měly jsme roupy. Dostali jsme všichni doma prášky.

Malý Kryštof, můj bratr, jich ale musel, aby se roupů zbavil, spolykat hned několik. Léky zabírají pouze na dospělé jedince, a tedy se léčba u nakaženého dítěte musí po čtrnácti dnech dvakrát zopakovat. Z vajíček se totiž vylíhnou noví hlísti, již začnou klást tisíce dalších zárodků. Vzhledem k tomu, že řitní otvor děti svědí, často se škrábají a roznášejí zárodky dál, a to např. za nehty. Výjimkou není ani tzv. autoinfekce, tj. opětovná nákaza sebe samého. Kdyby si rodiče bývali uvědomovali, jak podstatná je osobní hygiena předškoláků, bylo by bývalo jistě méně dětských nemocí. Podle tety Wikipedie, na kterou dnes leckdo věří, jsou vajíčka velmi lehká, a mohou být dokonce přenášena prostým prouděním vzduchu či mouchami, komáry, a navíc i octomilkami, a při hře na louce rovněž i menšími zástupci hmyzu.

Vidíte, jednou neumyté ruce a jste v karanténě.

Rodiče, dejte si už na ty roupy pozor!

Štěpán Balík

Jazykový kutloch 2. / Diktát

29

Kdo se alespoň okrajově zajímá o permakulturu či ekologické/organické zemědělství, patrně se již dříve setkal se jménem Masanobu Fukuoka. Tento japonský zemědělec, aktivista a filosof v jedné osobě nepochybně patří mezi jednu z klíčových osob moderního ekologického myšlení. Nakladatelství Alferia před nedávnem splatilo jeho tuzemským příznivcům značný dluh, když po mnoha letech toužebného doufání uvedlo na trh první kompletní překlad jeho dnes již legendární knihy Revoluce jednoho stébla slámy (poprvé 1978).

Fukuokova kniha pojednává o tzv. přírodním zemědělství, jehož podstatou (řečeno ve zkratce) je bezorebné obdělávání půdy, nepletí a hnojení bez použití smrtících chemických látek (herbicidů, pesticidů, fungicidů). Podle Fukuoky vynakládá moderní průmyslové zemědělství, proti němuž se svými metodami staví, na pěstování plodin neúměrné množství energie a zdrojů. Velká část vynaloženého úsilí nejenže přichází vniveč (průmyslová hnojiva velmi rychle ztrácejí na účinnosti), ale navíc má za následek stále větší degradaci půdy, snižování přirozené odolnosti plodin proti nemocem a „škůdcům“, plošnou devastaci ekosystémů a na-

konec i lidských společenství, na nich existenčně i duševně závislých. Proto Fukuoka navrhuje pravý opak: tedy konat, zasahovat co nejméně.

A historie dala Fukuokovým neortodoxním postupům za pravdu, když se opakovaně ukázalo, že jeho obilná a rýžová políčka měla ve srovnání s okolními, intenzivně obhospodařovanými polnostmi nečekaně vysoké výnosy.

Fukuokovu metodu lze vnímat jako aplikování měkkého ( jinového) taoistického učení na zemědělskou kulturu a činnost. Mluví-li o nekonání (či nicnedělání ), otevřeně odkazuje k taoistickému principu wu-wej (tedy nezasahování do přirozeného běhu věcí, spontánnímu jednání) z kanonického textu Tao te ťing. Tato zjevná provázanost s učením Starého mistra poukazuje na důležitý rozměr Fukuokovy knihy (a snad

Luděk Čertík

Uvidět svět ve stéblu slámy i možnou příčinu její nehynoucí popularity a nadčasovosti).

Nejde totiž toliko o praktickou příručku o pěstování, ale také o filosofický a duchovní spisek, v němž se Fukuoka (podobně jako Lao-c’ ve svém díle) dotýká obecnějších filosofických a etických problémů, fungování lidské společnosti jako takové.

Ve Fukuokově celostním náhledu není zemědělství oddělené od jiných forem lidské aktivity a sebevyjádření. Zemědělství nechápe jen v omezeném pojetí jako produkci plodin (potažmo navyšování zisku skrze jejich produkci), ale jako cestu sebezdokonalování, kultivace lidských duší; zemědělství, které na tuto dimenzi rezignuje, nemůže zákonitě světu prospívat.

A tak má fukuokovský zemědělec vedle práce na poli také dostatek času na psaní poezie, pěstování kultury.

224 / 2019

Dudmanová / Počet stran:

Alferia / Přeložila: Věra

/ Vydalo: Nakladatelství

slámy / Masanobu Fukuoka

Revoluce jednoho stébla

V tomto smyslu je Fukuokova kniha především radikálním odmítnutím parcelující mentality, která ovládá komplex konvenčního zemědělství a vlastně i soudobé (vědecké, instrumentální) myšlení.

Mentalitě, která není schopna (natož ochotna) uvažovat v širších souvislostech, dohlížet důsledky svého neuváženého konání.

Cesta Fukuokovy vzácné knihy vede od jediného stébla slámy k široké ekologické perspektivě – vědomí provázanosti všech životů, přírody a kultury, srdce a čehokoliv, co před námi leží na talíři. Kráčet po ní je o to příjemnější, že české vydání je nejen opatřené kvalitním překladem, ale také přiléhavým grafickým zpracováním.

Nezbývá než doufat, že se u nás v budoucnu dočká zasloužené pozornosti i některá z knih Fukuokova amerického protějšku, básníka, esejisty a farmáře Wendella Berryho, jehož brilantní předmluva (mimo jiné) zdobí i toto nadmíru vydařené české vydání. balí. Jejich rozhodnutí musím jen kvitovat. Poslední roky se jednalo o křeč, snaha být za každou cenu divný a šokovat byla nudná. Alba jako celek nefungovala a spolehlivě mi způsobovala bolest hlavy. Živáky byly vyprázděným cirkusem pro rádoby alternativní masy. Jihoafrický finish ovšem kvituju i pro jeho formu. Die Antwoord se totiž loučí dobrou deskou s nesobeckým přesahem. Album

Stěna reprobeden se světýlky zaklizena do náklaďáku, tým obludária popíjí v maringotce s principálem a principálkou chlazený Windhoek. Skončila pouť. Die Antwoord dodrželi předsevzetí a po dekádě a pěti vydaných deskách to

Cyril Nováček působí více celistvě, míra poslouchatelnosti se příjemně zvýšila. Snad i díky většímu prostoru pro jednoduché, klidné, ale čisté hudební pasáže, přičemž plocha, kde je potřeba drive, zůstala. Není ovšem zbytečně debilní jako v minulosti – tedy více klubového zvuku a synťáků, méně eurodance. Projev Watkina a Yolandi už není tolika hodně někde, přepjatý a ukřičený.

Chytře se jím pošetřilo a dalo se naopak vyniknout atmosféře a nemálo hostujícím lokálním umělcům z bočních jihoafrických uliček. Album mi tak při poslechu dává pocit jakési klidné, ustálené, ale přitom atraktivní vodní hladiny. Navíc je nositelem étosu nesobeckosti. Derniéra je to tedy slušná, musím ale jedním dechem dodat, že DA z ní mohli vytěžit ještě o něco více. Podstatné ale zůstává to, že si dvojice dala pro leckoho nepříjemnou a těžkou práci a naslouchala sama sobě.

Die Antwoord − House of Zef

4.

Někdo by v tom mohl vidět konkurenci, Budějovický Budvar si ale spolupráci s minipivovary naopak pochvaluje. Národní pivovar nemůže napodobit pestrou nabídku regionálních řemeslných pivovarů, proto se pustil do spolupráce, která se ukázala být velmi úspěšnou.

Budějovický Budvar má ostatně k řadě minipivovarů blízko i proto, že na rozdíl od jiných nikdy neopustil tradiční způsob vaření piva. Díky tomu se hlásí k současnému trendu řemeslných, craftových pivovarů – tedy těch, které si zakládají na kvalitních surovinách, zachovávají při výrobě

Barbora Povišerová

3.

velký podíl ruční řemeslné práce a drží se specifické chuti svého moku.

V současné době nabízí Budvar ve svých vybraných hospodách piva svých šesti partnerských minipivovarů (se sedmým vaří od loňského května společné pivo). Pro Budějovický Budvar, který se orientuje na výrobu ležáků, je to příležitost, jak nabídnout svým zákazníkům rozmanité pivní styly a ukázat, že dávno pryč jsou doby, kdy pivo bylo jenom ležák.

Mezi partnerské minipivovary patří Antoš ze Slaného, Clock z Potštejna na Rychnovsku, Nachmelená opice z Krnova, sokolovský Permon, Zichovec z Kladenska a Zvíkovské podhradí.

Pražský Cobolis se pak stal partnerem pro výrobu ležáku, který byl uveden na trh loni v květnu jako limitovaná

2.

Popisky k fotkám: 1. Budvarský obchodní sládek Aleš na návštěvě v krnovském pivovaru Nachmelená opice, u sládka Michala Kuřece. Je to jeden z mála malých pivovarů, kde svrchně kvašená piva tvoří většinu produkce.

2. Pavel Palouš, sládek Pivovaru Ládví Cobolis.

Pavla baví objevovat nové pivní styly, v současné době vaří moderní kyselá piva, baví ho i BRUT IPA.

edice pod názvem Společné z Budvaru. „Je to fajn spolupráce a je to pro nás příležitost ke zviditelnění, dostaneme se do restaurací, do kterých by se naše piva jinak nedostala.

Této spolupráce si velmi vážíme,“ reaguje spolumajitel zvíkovského minipivovaru Michal Voldřich.

Archiv Budějovického Budvaru

Budvar si chválí spolupráci s minipivovary

1.

3. Pivovar Permon byl jeden z prvních malých pivovarů, se kterým Budějovický Budvar začal spolupracovat. Na fotce obchodní sládek Budvaru Aleš Dvořák, sládek Permonu Petr Bohánek a rodina Sásova.

4. Pivovarský dvůr Zvíkov byl v 90. letech založen jako jeden z prvních českých minipivovarů. Na fotce je sládek Ladislav Ličman. I zvíkovská piva můžete ochutnat na budvarských pípách, třeba skvělý weizen beer Zvíkovský Rarášek, který má výraznou hřebíčkovou chuť.

Inzerce

Milk & Honey samoobslužné zdravé vege bistro / jídelna

#36 (červen 2020)

Zdravé, výživově i chuťově plnohodnotné, bezmasé stravování

Vydává v Českých Budějovicích šestkrát ročně Milk & Honey, z.s.

Kontakt:

Nová 21

IČ:07719442

mnh.magazine@gmail.com

České Budějovice

MK ČR:

www.mlikoamed.cz

370 01

E 22375

Tým Štepán Balík, Natalie Czaban, Tom Czaban, Martin Dvořák, Honza Flaška, Luděk Čertík, Robert Brtník, Petra Lexová, Cyril Nováček, Ricardo Picante, Jiří Ptáček, Zdeněk Brdek

Design Milan Krištůfek (pintos.cz), Zuzana Nevařilová

Distribuce Monika Zárybnická, Markéta Kulíková České Budějovice jazyková škola Aslan * AJG Wortnerův dům * bistro Cobliha * Born in London * Café au Chat Noir * Café Hostel * Cuba Bar * Dobrá čajovna * Dům U Beránka * Dům umění * Esse Shop Gallery Space * Fér Café * Galerie 1 * Hammond Café * holičství Wous * Horká vana *

Nabídka teplých a studených pokrmů – dezertů, nápojů a pečiva Vaříme vždy: — z čerstvých surovin rostlinného původu — bez chemie a „éček“, bez palmového oleje, bez GMO — v nabídce vždy i několik bezlepkových pokrmů a dezertů — s láskou k sobě, k vám, a hlavně k přírodě

Infocentrum * JČU kampus * JČU TF * Jihočeské divadlo * Jihočeská vědecká knihovna * Jdem tam bistro * Kanzelsberger kavárna Matice * Karmelitánské knihkupectví * Knihkupectví Kosmas * Kino Kotva * MC Fabrika * Masné krámy * Měsíc ve dne * Paluba * Pražírna kávy Jedna radost * recepce pivovaru Budvar * Restaurace Vatikán * Singer Pub * Staré časy * studentský klub Kampa * Široko * Think Yoga * U Vás * Vegetárna Impala * Velbloud * Železná panna Tábor Baobab dílna * Divadlo Oskara Nedbala * Infocentrum * stánek na Žižkově náměstí * kavárna a galerie UmaUma * Kafe knihy Jednota Český Krumlov * Drunken Coffee Třeboň Obchod Bylinka Bechyně kino kavárna * Písek Travel café Praha Fotograf Gallery Hvozdno TNSS Jindřichův Hradec Obchod Bylinka *

Rozvoz pokrmů je možné objednat u: www.svacazkola.cz, nebo www.otesanek.eu U pravidelných objednávek v hodnotě nad 240 Kč nabízíme vlastní rozvoz zdarma

Týn nad Vltavou Městská galerie U Zlatého slunce

Vychází za podpory

Další spolupráce

Otevírací doba: po–pá 9:00–18:00 Adresa: NOVÁ 15, 37001, ČB

GALERIE SOUČASNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY DŮM UMĚNÍ ČESKÉ BUDĚJOVICE

4

7 u So

9

p

Poez ie: To m

áš

m ca nd

Ma rt í

k ne

ověděl, dotk i o dp l m t m ě z ě v s pá A tk y

or st hi

a

to

ch dý ž ka

ol tí co nos l o ok

26

is the po i n What t of li s t en in g

y?

3 1

Haló!

Haló!

17

Mil es

Da vi s

—

z