Milk & Honey #38

Kultura v ÄŒB

▶ Cover art ▶ Když jsme hledali autora či autorku, který by poskytl obrazové materiály pro Milk & Honey zaměřené na dnešek a zítřek kultury v Českých Budějovicích, došlo nám, že hledáme někoho, kdo nejenže zná její současnost, ale bude s to po letech posoudit i její budoucnost. Oslovili jsme proto Kryštofa Kosa, desetiletého syna fenomenální lektorky Galerie výtvarného umění a architektury. Ten naši nabídku přijal a připravil nám rovnou čtyři kresby, v nichž vyobrazil mámu při práci. Ke kresbě, podle níž to vypadalo, že Šárka Kosová s dětmi dělá chemické experimenty, nám podal následující vysvětlení: „V láhvi je Mg, Ag, H2O, C, O, CO2. Mamka dělá pokus a hlavní přísadu, kterou tam lije, je fantazie.“ ▶ Kryštof Kos žije v Českých Budějovicích. Z kultury a umění jsou mu nejbližší knížky a „asi“ galerie. Nejraději si ale hraje s legem a vymýšlí nové modely.

2

▶ Editorial ▶ Pamatujete si ještě na Bohemia JazzFest v roce 2009? Fenomenální kytarista Robben Ford, jenž měl kdysi reálně nakročeno k tomu stát se pevnou součástí skupiny Rolling Stones, tehdy v půlce skladby přerušil koncert poté, co mu na hlavě přistála plastová láhev hozená z publika.

Jako by tento incident signalizoval nějaké zakletí, kterým budějovická kultura od té doby tak trochu prochází. ▶ Dá se mluvit o krizi kultury v Českých Budějovicích? Patrně ne zcela. Respektive záleží na tom, koho se zeptáte. V tomto čísle Milk & Honey se pokoušíme debatu tohoto rázu otevřít. Vycházíme z předpokladu, že hlas lidí spokojených s místní kulturní nabídkou by měl mít stejnou váhu jako hlas těch, jejichž očekávání nejsou zcela naplněna. Z toho důvodu číslo otevíráme širokou anketou, v níž se mezi různými názory na přítomnost a budoucnost budějovické kultury dá orientovat nejrychleji. ▶ Klíčem k danému tématu nutně musí být také stanovisko vedení města, jež do ústředních souvislostí vstupuje z významné pozice. Rozhovor nám laskavě poskytnul první náměstek pro kulturu Juraj Thoma. Jde o vůbec nejrozsáhlejší interview, které jsme s redakcí kdy pořídili – budiž to dokladem toho, jak vážně jsme k tématu přistoupili. ▶ Dočtete se ale mnohem víc, kromě polemických textů věnujících se Domu umění nebo budějovickým kamenným kinům jsme dali prostor také Janu Piskačovi, městskému zastupiteli a členu kulturní komise města, jehož názor na současnost a budoucnost Jihočeského divadla rozhodně nepatří k tuctovým. Velmi rádi jsme také vyzpovídali Šárku Kosovou, výjimečnou lektorku dětských programů v Domě umění. ▶ Toto číslo je zvláštní v několika ohledech. Snažili jsme se v rámci budějovického kulturního života svými texty poukázat na to, co máme rádi a co podle nás stojí za to podporovat, nekritické pochlebování by ale k ničemu smysluplnému nevedlo, proto upozorňujeme též na jistá bolavá místa, kterých jsme si vědomi a na která by se nemělo zapomínat, pokud stojíme o to, aby kulturní život v našem městě nezůstal bez dynamiky a neustálil se v panoptikum bezčasnosti. ▶ Ve stejném duchu tedy toto číslo není záhodno vnímat jako nehybné spektrum definitivních pohledů na danou věc, ale jako výkop do diskuze o ničem menším, než je otázka budějovické kultury a jejích možností na důstojné a co nejzajímavější bytí v nové dekádě tohoto století. ▶ Martin Dvořák

3

▶ Anketa

Jak vnímáš kulturní nabídku a fungování příslušných institucí v Českých Budějovicích?

Nacházíš tu dostatek příležitostí pro své kulturní vyžití?

4

Jan Bruna milovník kultury a jogurtů ▶ Rád bych se zastal kultury před dvěma nároky, které se na ni často nedorozu‑ měním přenášejí. Připravte se na smršť rozhořčení a nepřiléhavých metafor. ▶ Kultura, v užším smyslu soubor činnos‑ tí, jimiž my lidé zhodnocujeme možnost vymezit se tvořivým dílem vůči osudo‑ vosti studeného vesmíru, má tu smůlu, že v sobě nemá nic, co by zcela okamžitě pro‑ zrazovalo, že je nezbytná. To platí tím víc, čím užší význam slova máme na mysli. Je to jedna z těch věcí, které potřebují půso‑ bit lehce a spontánně, až nenápadně, ale k tomu vyžadují velkou pečlivost a dřinu.

Péče o kulturu je totiž starost o naši lid‑ skou citlivost. Kulturu je potřeba pěstovat a ona nám za to umožňuje prožívat naše lidství, tak jako nám pes umožňuje proží‑ vat hlubší životní radost, přestože potře‑ buje, abychom se o něj starali. A obojí se špatně vysvětluje komukoliv, kdo si myslí, že se všichni bez psa/kultury obejdeme. ▶ Kulturu nikdo nevytvoří sám. Je to hromada písku, u které chceme dosáh‑ nout nějaké výšky a objemu, ale potřebu‑ jeme k tomu co nejvíc zrnek a musíme si tak vážit i těch po obvodu, která mohou vypadat spíš jako smetí než příspěvek ke společnému úsilí. Je­‑li jak hromada písku, tak kulturní snaha široce založe‑ ná, můžeme se těšit z lepší stability, aniž bychom o něco přicházeli: Hromada se nezvýší, když budeme smetat její okraje směrem do středu. Podobně jako si věda hýčká základní výzkum, který přenáší nově objevené dál do aplikací, potřebuje‑ me živé, klidně pošetilé kulturní dění. Tolik k budějcké kulturní politice. ▶ Druhá nemilá vlastnost kultury je její závislost na mezigeneračním přenosu, což se většinou chápe jako závazek vzít to staré a dobré a poponést to v čase.

Stejnou vážnost má ale závazek vytvořit něco, co svou kultivací a procesem při‑ vlastnění teprve projde. Tam, kde se tyto dva úkoly staví proti sobě, se přimlouvám za živou kulturu a umění. Naše úloha je nejenom nezapomenout na Mozarta a nerozházet jeho dědictví, ale především dovolit vzniknout dílu naší doby a udělat

z něj investici, kterou budoucnost zhod‑ notí a bude z ní moci vybírat dividendy jako my z toho Mozarta. Pokud budeme jen pečovat o staré a tradiční, ztratíme kontakt s představou o množství talentu, umanutosti a o jiskře radostné inspirace, která byla do vzniku toho starého a tra‑ dičního vložena, a budeme vystaveni jen tak odtažitému zážitku, jako má divák boxu, který se nikdy nepopral. ▶ Někdy si s obavami říkáme, že bu‑ doucnost bude všechna naše rozhodnutí posuzovat přísně, ale nebuďme takoví flagelanti, máme právo a výsadu přidat do společné práce generací i svou vrstvu.

Budoucnost se na ni těší a bude ji soudit spíš se sympatiemi než přísně. Živá kultu‑ ra má takovou povahu, že s ničím nebo‑ juje o prostor. Nemusíme se bát, že když vznikne a rozvine se nové umělecké dílo, sebere kus životního prostoru ostatním uměleckým dílům. ▶ Vztaženo k budějckým poměrům: Zdá se mi, že jsme ve fázi kulturní regrese. Stý‑ ská se mi po několika letech, kdy se Pavel a Karel ve Slavii starali o radost těch, kdo potřebují improvizovanou hudbu. Stýská se mi po všech pankáčích, co hráli ve Vel‑ bloudu a bylo jim jedno, že jsou okrajem v hromadě písku. Stýská se mi po krátké době, kdy neměla budějovická památková péče dojem, že ideálním materiálem na silniční most jsou ve 21. století otesané klády. Stýská se mi po baletech Attily Egerháziho, které měnily divákům životy, než změnilo divadlo život Attilovi. Stýská se mi po Výstavišti, když se ještě domní‑ valo, že země je živitelka, než usoudilo, že reklama je živitelka. Stýská se mi po trolejbusech s průhlednými okny. Stýská se mi po všech někdejších kinech s jedním sálem, kde vám věřili, že to hodinu a půl bez pití vydržíte. Stýská se mi po spolu‑ práci lidí z radnice a z developmentu při vzniku míst, jako byla Bazilika, kde vystu‑ poval Marián Varga. ▶ Spolupráce mrtva, Bazilika mrtva, Varga mrtev. Chtěl bych, aby zase těžko‑ pádní sochaři modelovali elegantní sochy místo toho, aby elegantní sochaři mode‑ lovali těžkopádné sochy. Přál bych si, aby Českobudějovický deník psali slam poets.

Chtěl bych, aby na příštím koncertu Moni‑ ky Načevy sedělo v první řadě kompletní městské zastupitelstvo, ani nedýchalo a na konci předalo organizátorce Elišce Štěpánové medaili za hrdinství. Přál bych si, aby se církev, k níž se hlásím, nebá‑ la dívat se daleko a vysoko a ne pořád sama sobě pod nohy. Chci, aby si krajské zastupitelstvo všimlo, že mu, schovaná za kopcem v Komařicích, vzniká jihočeská Batsheva, a aby se opatrně v uměleckém světě poptalo, kolik lidí zná Budějce jen

proto, že je tu doma Galerie současného umění a architektury. A bacha na Měsíc ve dne: to by v tom písečném příměru byla bábovička. Krásná, kompaktní, křehká. ▶ Dosud Budějce městem kultury jsou.

Ale bez onoho tichého srozumění, že umění, vzdělávání, duchovní aktivity a kultivace vztahů nejsou něčím navíc, ale životní nezbytností, se nám může stát, že jediná kultura ve městě přežije v jogurtech z Madety.

Eliška Štěpánová kulturní organizátorka ▶ Pro kulturu je doba těžká. Pro kulturní zařízení, které nezřizuje stát, kraj nebo město, téměř smrtící.Takže si nejsem jistá, jestli můžu objektivně odpovědět. Sou‑ kromé kluby, galerie a nezávislí pořadatelé jedou doslova „na krev“. Když vezmu všechno tohle v potaz, tak si myslím, že kulturní nabídka ve městě je dobrá.

A právě hodně díky těm nezávislým. Moje srdcovka je PechaKucha Night, líbí se mi nová koncepce letňáku v Háječku. V létě bylo město kultury plné. Pro mě byl asi zatím největší letošní zážitek koncert Moniky Načevy. ▶ Jediné, co mi ve městě opravdu chybí, je artové kino, protože filmy v kině Kotva se od multikin moc neliší. Přivítala bych také nějakou rozumnou jednotnou online platformu s kulturním kalendářem.

5

6

Jan Rotrekl

Ricardo Picante

učitel a estét

redaktor Milk & Honey

▶ I když moc nemám srovnání s jinými městy odpovídající velikosti, Budějce bych na škále množství (a občas i kvality) kul‑ turní nabídky zařadil do střední až vyšší střední třídy. Na stotisícové město se zde podle mého mínění koná poměrně dost tematicky různých akcí, přesto tu prostor pro rozšíření nabídky stále je. Přivítal bych více koncertů tvrdší a experimentál‑ ní hudby a také prezentace současného výtvarného umění. Otázkou však je, kolik návštěvníků by to přilákalo. Naštěstí není zásadním problémem zajet jednou dvakrát do roka na uměleckou výstavu do Prahy, případně jinam. ▶ Fungování příslušných institucí je, myslím, uspokojující (soudím však pouze z výstupů předkládaných veřejnosti, do zákulisního fungování a rozhodování vidí jen zasvěcení). Skvělou práci dlouhodobě odvádí Dům umění, jehož pověst přesa‑ huje hranice města i kraje. Dobré výstavy po nekonečné rekonstrukci připravila ve Wortnerově domě AJG. Vedle zavedených institucí vytváří velmi důležitou a, myslím, že stále nedoceněnou, činnost různí nadšenci. Buďme rádi za tuto aktivitu vycházející zdola, z občanské společnosti, z nadšení jednotlivců, tahounů. ▶ Pokud lze do oblasti kultury zahrnout i vzhled veřejného prostoru, moje největší nespokojenost leží právě tam. Zločinem proti lidskosti jsou nechutné reklamní plo‑ chy na plotech a fasádách mnohých domů podél silnic a cedule s plakáty přidráto‑ vané na zábradlí v prostoru křižovatek.

Dalším ze zločinů jsou trubko­‑betonové předimenzované lavičky, samozřejmě s re‑ klamní plochou v opěrce zad. Bez těchto (a mnohých jiných) hyzdicích prvků by se Budějce mohly směle nazvat kulturním městem.

▶ Hele, já osobně jsem spoko, páč mejdany taky už nevymetám tak jako před 10 lety.

Když to vztáhnu na hudební akce, tak je stále kam zajít. Sice skončil Velbloud, ale zase fungujou prostory jako Žižkárna nebo Světadílna. Hodně lidí říká, že jim tu chybí koncerty „větších“ tuzemských jmen, ale ty jdou stejně mimo mě, takže nežehrám.

Samozřejmě teď házej vidle do akcí politici skrze covid, tak uvidíme, jak to bude do bu‑ doucna vypadat. Doufám, že to místní klu‑ by nezabalí po vzoru K2, tam se ale není co divit. Ta nulová pomoc potažmo absence nějaký vize od státu v tomhle směru je fakt tristní. Ještě bych uvítal nějakej industriální prostor, kde by se odehrávaly různý elek‑ trohrátky, to tu zatím chybí. Naopak bych se klidně obešel bez akcí typu Město lidem, lidé městu. Ale chápu, že každý zboží si svýho kupce najde.

Denisa Vesecká historička umění ▶ Dalo by se říct, že v rámci kulturního vyžití jsou Budějce činorodé. Za posled‑ ní dobu přibylo několik nových prostor, respektive se obnovily ty nevyužívané, nabízející různorodější program. Více možností kam zajít však většinou vytváří tlak směrem k pořadatelům, kteří zcela přirozeně cílí na návštěvnost skrze atrak‑ tivnější projekty, poskytující okamžitou percepci. Samozřejmě se ve městě najde i několik klenotů, zaměřujících se i na vý‑ živové hodnoty konzumace. Přesto však v Budějcích postrádám silnější podhoubí utvářející živější, spontánnější a experi‑ mentálnější prostředí, kde je kultura přiro‑ zenou součástí a neděje se, jen aby byla.

Matěj Vodička rozhlasový redaktor a muzikant ▶ Obecně vzato si myslím, že se kulturní „nabídka“ ve městě za poslední zhruba 3 roky výrazně zlepšila. Zejména pak v létě se to hemží akcemi všeho druhu a různě zaměření lidé tu mají z čeho vybírat. Rozjel se třeba hodně zajímavý prostor Žižkárna, který má oproti jiným kulturním institucím ve městě nespor‑ nou výhodu možnosti provozu celoročně uvnitř i venku. Tam bych asi řadil diváka toužícího po určité alternativě. Naopak během letošních prázdnin začalo jako jakýsi multifunkční prostor fungovat taky Letní kino Háječek, kde byli lidé po léta le‑ toucí zvyklí pouze na promítání filmů, ale teď se k tomu přidalo i několik koncertů a dalších akcí. Do Háječku bychom mohli zase zařadit naopak spíš vyznavače, jak se říká, středního proudu. ▶ Značku před pár lety ve městě fungující pod názvem Kredance převzal prostor Výměník obehnaný paneláky mezi sídlišti Máj a Šumava. Dle mého názoru odvážný a sympatický projekt, díky kterému mají lidé ve městě možnost zhlédnout třeba prvotřídní „nemainstreamové“ tanečníky z celého světa. Na druhou stranu, když si budu chtít užít hezkou činohru, aktuálně třeba adaptaci známého románu budějo‑ vického spisovatele Jiřího Hájíčka Selský baroko, vždycky rád zajdu do Jihočeského divadla. Dlouze bych se tu taky mohl rozepisovat o tom, že ve městě máme díky kurátorskému vedení Michala Škody jed‑ nu z nejuznávanějších galerií současného umění a architektury ve střední Evropě. ▶ Zkrátka a dobře, dle mého názoru je kulturní vyžití ve městě celkem pestré. Je ale potřeba, aby divák šel, obrazně řečeno, trochu tomu štěstíčku naproti. Nabídku tu z velké části vytvářejí srdcaři věnující oboru mnoho času a úsilí. Právě ti ale v Budějcích mnohdy narážejí na určitou pohodlnost konzumenta, a tím bych se ne‑ rad někoho dotknul. Často se taky stává, že se nakupí kolikrát až třeba tři různé vel‑ ké akce na jeden jediný večer a vzájemně se možná i nevědomky obírají o publikum.

Tohle pak jde spíš na vrub organizátorů a promotérů. Jako určitý problém vidím absenci dlouhodobější strategie a kulturní koncepce na radnici, protože ta by právě mohla odhalit, kde a co v jakém segmentu městské „zábavy“ chybí. Rozhodně s vel‑ kým zájmem taky sleduji soutěžní dialog na rekonstrukci kulturního domu Slavie.

Pokud se tento projekt podaří dovést do konce, tak to kulturní nabídku a vůbec renomé města pravděpodobně i meziná‑ rodně povznese na vyšší úroveň.

Hedvika Drenčeni kulturní organizátorka a fotografka ▶ Mainstreamu je tu dost, ale ten mě moc nebaví. Já když někam jdu, tak je to buď Světadílna, nebo Žižkárna. Velbloud měl taky občas dobrý akce, ale ten je předělanej. Co je podle mě fakt blbý, že na ten mainstream chodí davy a na kvalitní koncert na Světadílnu nebo do Žižkár‑ ny nebo k nám do Kredance na divadlo, který není klasická činohra, kolikrát jen pár lidí s porovnáním, kolik jich tu v Bu‑ dějcích žije. Cejtim, že se to trošku rok od roku zlepšuje, ale stejně je tu většina lidí takovejch těch, co jdou v pátek večer na diskotéku a v sobotu do HMka.

Ondřej Brynych marketér a manažer ▶ Považuji se za průměrně kulturně žijící‑ ho člověka. Přijde mi, že kulturní nabídka ve městě je velmi dobrá. Je rozhodně větší, než dokážu využít. Vyhledávám main­ stream, alternativu i akce vhodné pro děti.

Když se ohlédnu cca 15 let zpátky, přijde mi, jako bych žil v jiném městě – nabídka je nesrovnatelně bohatší. Veřejné institu‑ ce, si myslím, fungují dobře, ale obdivuji zejména komunitní iniciativy a rád je pod‑ pořím třeba dobrovolným vstupným.

Vojtěch Polák manažer cestovní kanceláře ▶ Mě baví hlavně muzika. Když jsem se do Budějc nastěhoval před nějakými sedmi lety, a sice z vesnice na Karlovar‑ sku, čekal jsem od jihočeské metropole v tomto ohledu mnohem víc, než kolik se mi dostává v posledních letech. Vždycky jsem rád zašel do Velblouda a často jsem chodil do Highwaye, sem tam do Slavie a na Majáles samozřejmě. Je mi líto, že tolik scén a klubů ve městě zaniklo nebo se staly efemérními. V létě se jakž takž na nějaký koncert zajít dá, byť jde o prchavé akce bez dlouhodobější dramaturgie nebo kmenového placu, přes rok to ovšem za moc nestojí. Kdysi sem každoročně jezdili Už jsme doma, Květy a jiné alternativní ka‑ pely. Dnes sem buď nejezdí, nebo nemají kam jezdit. Rád zajdu i na novější nebo neokoukané věci, ale to je v Budějcích už dost problém, protože někdy mám pocit, že kromě hip hopu tady lidi poslouchají už jen Ventolina (kterého mám velmi rád, ale třikrát za rok ho vidět nepotřebuju). ▶ Ptáte se na instituce. Samozřejmě netuším, jak institutivně vše probíhá nebo jak je co financované, ale v otázce klubů si myslím, že selhává město, a to protože Slavie už pár let „stojí“ a čeká na rekon‑ strukci nebo někoho, kdo by tam vrátil hudební život. Přitom ještě nedávno tam byly hudební kluby dva a oba výborné. To se bez dotací nebo podpory města dělat prostě nedá, protože nájmy jsou jistojis‑ tě zničující a publikum, co by pravidelně chodilo na nějaký progresivnější program, si asi každý klub musí postupně vychovat (podobně jako to udělal pan Vozáry ve Fab‑ rice). Stodvacetidenní klub Tempo ve Slavii, co je teď otevřený, vypadá moc dobře, ale zkrátka není pochyb o tom, že je tu nějaký dost dobrý důvod, proč to déle provozovat nejde. Za sebe říkám, že podpora hudby od města, pokud tu nějaká je, není příliš vidět; na klubové scéně rozhodně ne. Bojím se, že za dva za tři roky bude ještě hůř. ▶ Jinak se kulturně vyžívám spíš v kině nebo občas se ženou zajedeme na něco do Tábora, když to můžeme spojit s návště‑ vou jejích rodičů. Párkrát do roka zajdeme i do divadla, ale to mnohem víc baví moji ženu. Ta chodí s kamarádkami častěji. Já prostě potřebuju tu muziku.

7

▶ „Nálada ve městě je kultuře nakloněná“

O současnosti a budoucnosti českobudějovické kultury s radním pro kulturu Jurajem Thomou. Jaké vidí cesty k postupné změně zavedených a často nefunkčních struktur?

Podle Juraje Thomy by mohla pomoci kandidatura na Evropské hlavní město kultury 2028.

T Petra Lexová, Jiří Ptáček F Veronika Brunová

8

vytvořit podmínky, aby mohla vznikat.

Myslím si, že by bylo velkou zkratkou říkat, že kultura rovná se umění. Pro mě existuje kultura opravdu v tom širokém slova smyslu, ať už je to výstava, archi‑ tektura, koncert, kino, nebo veřejný prostor. Je to prostředí, které vytváří interakce formující vás mimo sféru běž‑ ného života.

Petra Lexová: Ano, ale město svým rozpočtem určuje, jakou kulturu podpoří.

Co ovlivňuje rozhodování města v přeroz‑ dělování financí na kulturu i v souvislosti s organizovaným a živým uměním? ▶ To ale celou otázku zužujeme. Kultura není odvislá od toho, zda do ní město pošle peníze nebo ne. Podle mě je velmi důležité, aby město umělo nadefinovat grantové výzvy a mechanismy, nejen jednoleté, ale i víceleté, které umožní vznik nějakého příběhu. Na přímé peníze města dosáhne dnes jen pár velkých, významných akcí, které se bez jeho podpory neobejdou. Majáles nebo Město lidem, lidé městu. To je ale zlomek toho, co se odehrává, bez ohledu na to, jestli to město financuje. Do této oblasti patří podle mě i spolkový život, který město neřídí a neorganizuje. Kultura není jen 30 milionů, které město dá z rozpočtu Odboru kultury, 129 milionů na divadlo, a není to jen těch 3,9 milionu na mimo‑ řádně významné kulturní akce. To by byl hodně chudý kulturní život.

Jiří Ptáček: Naše první otázka se týká zejména vaší osobní představy o kultuře. Co je těžištěm vaší představy o její roli a podo‑ bách? Do jaké míry je v souladu s progra‑ mem vašeho hnutí a nakolik se odráží v tom, co vykonáváte jako první náměstek primá‑ tora v současné koalici? ▶ Ono to možná bude znít jako klišé, ale podle mého názoru je kulturou vše, co nás každodenně obklopuje a ovlivňuje.

JP: To je takový archeologický pohled na kulturu. Při takovém pojetí do ní spadá i to, jaké boty nosíme, co jíme, jaké politické zřízení máme… ▶ Může to tak být, že se do toho moje bý‑ valá profese propisuje. Ale já si opravdu

myslím, že kultura není jen to, když jdete večer do divadla nebo na výstavu. Podle mě do kultury patří vše, co vás formuje a co vy ovlivňujete svým konáním.

JP: Předpokládám, že jako náměstek pro kulturu to takhle zeširoka neřešíte. Z toho, co spadá do kompetence Odboru kultury, je pro vás těžištěm co? ▶ Opravdu si nemyslím, že to je přeh‑ naná definice. Zkusme si to rozdělit do jednotlivých sektorů. Na jedné straně je městem organizované umění – Jihočeské divadlo, Dům umění, KD Vltava a další.

Vedle toho funguje mnohem pestřejší neorganizovaná, alternativní kultura. Na tu ale město přímý vliv nemá. Může jen

JP: Vás samozřejmě bereme jako osobu, která ovlivňuje organizovanou kulturu.

Finančně nejnáročnější kulturní organizací města je přitom Jihočeské divadlo. Hledáte způsoby, jak mamutí příspěvek na jeho pro‑ voz snížit? Nacházíte společnou řeč s jeho vedením? ▶ Musím říct, že s ředitelem a manage‑ mentem divadla vycházíme korektně.

Je pravda, že 129 milionů z městského rozpočtu je ve značném nepoměru k ostatním 30 milionům pro kulturu. Tím je však i fakt, že město České Budějovice je zřizovatelem profesionálního divadla se čtyřmi soubory, jehož 46 procent diváků je z Českých Budějovic a zbytek z regionů.

JP: Logicky se tedy nabízí, aby se na pro‑ vozních nákladech divadla podílel Jihočeský kraj. Vedete s ním o tom debatu, nebo je takový záměr neprůchodný? ▶ Debata probíhá ve dvou rovinách. Prv‑ ní je více přáním, které souvisí se záko‑ nem o neziskových organizacích v oblasti kultury, který je v současné době v par‑ lamentu. Ten by umožnil financovat na‑ příklad Jihočeské divadlo vícezdrojově:

9

krajem, státem a městem. Druhá věc je samostatné jednání mezi městem České Budějovice a Jihočeským krajem, o které se čas od času pokusí každá politická reprezentace. Zcela rozumím opatrnosti kraje v této otázce, protože má vlastní zřizované organizace.

JP: Například Divadlo Oskara Nedbala v Tá‑ boře, které žádný soubor nemá. ▶ Tato paradoxní situace vznikla v době, kdy se rušily původní okresy. Některé kompetence a instituce připadly kraji, jiné ministerstvu kultury a jiné městu.

To byl příklad Jihočeského divadla. Do budoucna ale ten stav není ekonomic‑ ky udržitelný. Divadlo samozřejmě má dotační vazbu na kraj o výši zhruba 2,5 milionu ročně, což mu umožňuje hrát mimo České Budějovice. Má i dotace z mi‑ nisterstva. Přesto je struktura nákladů nepříznivá. Nepřispívá ani k umělecké‑ mu rozvoji divadla. Více než 65 procent příspěvků divadla totiž pokrývají mzdy, které hradí město, jež je nemůže ovlivnit, protože o tabulkovém rozřazení mezd rozhoduje vláda, která před dvěma lety převedla kulturní pracovníky do vyšší platové třídy, ale už se nezajímala, zda to obce finančně zvládnou. Do budoucna tedy není možné, aby město bylo jedi‑ ným, kdo financuje činnost divadla. Od‑ čerpává to příliš mnoho financí z městské kasy a znemožňuje to i financování jiné kultury.

JP: Město má záměr vystavět novou budovu Jihočeského divadla a Jihočeské filharmonie.

Započatá jednání by měla pokračovat v příš‑ tím roce a soutěž byla anoncována na rok 2022. Odhadovaná cena se pohybuje okolo dvou miliard. Z čeho bude financovaná? ▶ Opět je jasné, že to je mimo možnosti města. Nadační fond Jihočeského divadla zaplatil vstupní studii, která popisuje funkční členění prostor. Město České Budějovice tuto studii vzalo na vědomí a podle současného harmonogramu oče‑ kává, že divadlo otevřeme na den přesně 21. května 2027. V této chvíli čekáme, až se ustanoví nové krajské zastupitelstvo, se kterým na základě pověření radou budu jednat o spolufinancování a vypsá‑ ní architektonické soutěže. Odhadované náklady soutěže jsou přibližně 15 milionů a každá strana by přispěla zhruba z po‑ loviny. Soutěž by nám měla lépe ukázat náklady na výstavbu. Mile mě překva‑ pilo, že v rámci krajských voleb nastala názorová shoda mezi lídry všech subjek‑ tů, že výstavbu podpoří.

PL: V diskuzích se také jednalo o možnosti rozdělení souboru divadla a využití zrekon‑

10

struované stávající budovy v ulici Dr. Stej‑ skala, kde by mohla zůstat činohra. Jaký je výsledek těchto jednání? ▶ V rámci jednání jsme sledovali dvě možnosti. Jedna počítala s kompletním přestěhováním divadla a filharmonie do nového objektu. Alternativou bylo, že se přestěhují jen hudební scény. Kdyby činohra zůstala, musela by se ale řešit i rekonstrukce stávající budovy. Nakonec zvítězilo kompletní přestěhování do nové budovy na Mariánském náměstí. Divadlo tak výhledově historickou budovu opustí a město uvažuje o jejím nabídnutí jinému subjektu. V současné chvíli se nám jeví nejzajímavější spolupráce s Jihočeskou univerzitou. Ale jednání jsou teprve na úplném začátku.

PL: Soutěže neuvolní pouze stávající diva‑ delní budovu. Nepozbude po rekonstrukci Slavie a výstavbě nového divadla smyslu i KD Metropol? Pokud se nemýlím, ten patří soukromému vlastníkovi. ▶ Je třeba říci, že Slavie nikdy nebude konkurentem Metropolu. I s ohledem na kapacitu, protože největší sál Slavie bude mít 350 míst k sezení. Můžeme se ale bavit o hledisku určité reprezentativ‑ nosti a atraktivity, kdy vůči Metropolu vznikne protiváha, která majitele možná donutí, aby se začali starat o budovu a vybavenost.

JP: Přemýšlíte o Slavii také jako o participa‑ tivním projektu, ze kterého budou moct těžit místní spolky a nezávislé iniciativy? Nakolik půjde o prostor, jehož cílem bude zisk? ▶ Soutěž byla zadána tak, aby se do Sla‑ vie vrátila spolková činnost. Do budouc‑ na by měla být generátorem organicky vznikajícího kulturního života. Zároveň je na zajímavém místě vedle Jihočeské‑ ho muzea. Nedaleko vzniká nová část knihovny, bavíme se o nové galerii na Senovážném náměstí, o úpravě parku Háječek. Do budoucna by zde mohlo vzniknout kulturní centrum podobné Museuminsel v Berlíně. Slavie má být energetickým centrem této části města.

Bude ale hodně záležet na volbě jejího ře‑ ditele. Náročné, ale nutné bude nastavit výběrové řízení tak, aby tím rozhodují‑ cím kritériem byla koncepce fungování.

JP: Před chvílí jste zmínil, že víte o zájmu Alšovy jihočeské galerie postavit budovu na Senovážném náměstí. Je to poněkud zvlášt‑ ní poté, co právě zrekonstruovala Wortne‑ rův dům, nicméně to je vize, která z vícera stran zaznívá již řadu let. Vyjde město vstříc zřizovateli, kterým je Jihočeský kraj? ▶ Jsme v úzkém kontaktu. Nyní je připra‑ ven návrh na zadání urbanistické soutěže

na prostor náměstí. Do konce roku by měl návrh projít městskou radou, a když vše půjde dobře, tak před koncem roku bude soutěž vyhlášena. Měla by řešit hmotové umístění nové galerie, úpravu přilehlého veřejného prostoru, parko‑ vání a podobně. Kraj by mohl v mezičase řešit soutěž na samotnou budovu.

PL: Je pěkné slyšet, že město přemýšlí i nad řešením okolí galerie. Jak město vnímá otáz‑ ku veřejného prostoru a umění ve městě?

Poučila se z několika ne zcela povedených akcí: nevydařené soutěže na památník letcům nebo nekoncepčního umístění soch Alexandry Koláčkové u Sportovní haly? ▶ Výběr soch před Sportovkou dodnes nechápu. Řeknu vám několik příkladů.

V Českých Budějovicích bylo v minulosti dřevosochařské sympozium Stromovka, kde vznikaly zajímavé věci. Sympozium skončilo a žádný podobný festival se dlouho nekonal. Následně se objevili lidé okolo Michala Trpáka s Uměním ve městě. Pak přišla oslava 750 let založení města a dar sochy Přemysla Otakara II. Město si vyzkoušelo všechno možné a byl to pokus omyl. Daný tím, že neexistuje ucelený koncept přístupu k veřejnému prostranství.

JP: Ony v jiných městech existují nebo jsou zaváděny. ▶ Byl to opět Michal Trpák, kdo zaslal městu projekt, který se podobnou otáz‑ kou zabýval. Zatím ale město ucelenou koncepci pro řešení veřejného prosto‑ ru nemá. Jako velkou příležitost proto vidím, aby se město dobralo koncepční‑ ho řešení veřejného prostoru a kultury podáním přihlášky na Evropské hlavní město kultury 2028. V současné chvíli vedeme širokou debatu o tom, jestli ji podat. Pravděpodobně ji předložíme radě města. Domnívám se, že tento krok zatáhne do debat o městském veřejném prostoru a kultuře řadu různorodých názorových proudů.

JP: Vy to opravdu chcete zkoušet, poté co v kandidatuře na EHMK neuspěla například Ostrava? ▶ Ostrava sice byla neúspěšná, ale podí‑ vejte, jak se změnil přístup místních lidí k veřejnému prostoru a k architektuře a jak jí samotná kandidatura pomohla.

JP: Tu situaci možná více změnilo to, že na radnici začali naslouchat kulturním kapa‑ citám, co tam působí. I tak mají několik kulturních skandálů a není to vůbec růžové. ▶ Přesto si myslím, že příběh, jak se podařilo dát dohromady velmi různorodé lidi, kteří byli schopní pracovat společně

na jednom koncepčním řešení, je inspi‑ rativním i pro Budějovice. A kdybych měl dát za vzor jedno město, kterému to velmi pomohlo, tak je to Linec.

PL: A nemělo by mít město ještě před sa‑ motným přihlášením do EHMK vytvořenou vlastní jasnou koncepci, jak chce přistupo‑ vat k veřejnému prostoru a potažmo i umění a kultuře? ▶ To je přesně příležitost pro období, než se samotná přihláška podá. Jsem ale pře‑ svědčený, že atmosféra k tomu ve městě je. Současní „správci“ města konečně deklarují, že uvažují v delším časovém horizontu, než je jedno volební období, a neřeší pouze dopravu. Já sám vnímám, že nálada ve městě je vůči umění a kultu‑ ře příznivá.

rezidenční ateliéry, které by do Českých Budějovic přitáhly zajímavé tvůrce, nebo prostor pro experimentálnější formy umění.

Není to škoda? Kdo nejvíce promlouvá do podoby náplně Domu umění a neměla by i ona být podrobena širší debatě? ▶ Kromě rezidenčních bytů v zadání bude vše, co jste jmenoval. V přízemí vznikne informační turistické centrum.

V prvním patře zůstává galerie, v dal‑ ším prostory pro vzdělávání a lektorské programy. Navážou dvě podlaží coby otevřené platformy, jejichž náplň bude definovaná budoucím provozem.

JP: To vše by měl obstarávat v podstatě jeden člověk, jak tomu je doposud? Jedná se o velký objem práce. ▶ V současné době je to především práce Michala Škody, který galerii hodně posunul. Michal zároveň zůstává jen kurátorem výstavního prostoru. U pro‑ gramů pro děti, které vede Šárka Kosová, bychom kvůli velkému zájmu rádi rozší‑ řili pracovní pozice na jeden a půl úvaz‑ ku. Zbývající dva prostory, které v nově opraveném Domě umění budou, nemusí mít stálého správce. Mohou zde vznikat nezávislé projekty.

JP: Jaký je váš názor na koncepci jednoho procenta z veřejných staveb na umění? ▶ Znám příklady měst, která k této kon‑ cepci přistoupila, ale dnes mají uložené peníze a nejsou schopna je proinvestovat v nějakém pro město atraktivním projek‑ tu.

JP: Samozřejmě, nejedná se jen o rozhodnu‑ tí, ale o vytvoření celé koncepce, za jakým účelem tyto zdroje užívat. Jak ale na procen‑ ta na umění hledí město dnes? ▶ Na toto vyhraněný názor nemám a s touto otázkou jsem se dosud ne‑ setkal. Vím, že Michal Trpák ve svém dokumentu nějaká procenta na umění z městského rozpočtu zmiňoval.

PL: Několikrát jste zmínil předloženou koncepci Michala Trpáka. Je ale město ote‑ vřené k výzvě i pro další autorské týmy, které by městu předložily možnou kon‑ cepci, jak pracovat s uměním ve veřejném prostoru? ▶ Jsme na startovací čáře, všichni tak mají stejné podmínky a mohou přijít s návrhy. Jsem přesvědčen, že vznikne velmi třaskavá debata – jako když vedle sebe postavíte Michala Trpáka a Michala Škodu, kteří mají zcela rozdílný náhled na umění. Dnes zároveň existují nástro‑ je, jak produktivně debatovat podobně složité otázky. U Slavie jsme toho byli svědky. Zde moderátor soutěžního dia‑ logu Igor Kovačević dokázal managovat velmi rozdílné přístupy.

JP: Já bych se ještě vrátil k chystaným pro‑ jektům. Anoncovali jste záměr uskutečnit dlouho očekávanou rekonstrukci Domu umění. Z uveřejněných informací lze soudit, že neplánujete žádné výraznější změny, které by kvalitativně posouvaly dramatur‑ gii a záběr galerie. Na mysli mám například

11

JP: Snad jen krátce k areálu Žižkárny. Něko‑ lik mých přátel před časem jednalo o proná‑ jmu ateliérů. Pak vše umlklo. Proslýchá se, že se současným nájemcem nejste spokojení a nenacházíte společnou řeč. Je to pravda? ▶ Areál Žižkárny byl určen jako území pro administrativní aktivity a veřejnou správu a nebyl zde plánovaný žádný umě‑ lecký prostor. Jan Mádl (městský zastu‑ pitel – pozn. red.) projevil zájem, že v me‑ zičase areál promění v kulturní centrum podobné Karlínským kasárnám – s tím, že po městě nebude chtít žádný rozpočet.

Město mu ho tedy dočasně poskytlo.

Nyní je patrné, že Jan Mádl přecenil síly a schopnosti, protože začal nabízet více než budovu, se kterou disponoval. Podle mého názoru by se měl více zamyslet nad tím, že v Žižkárně nestačí jen pořádat večírky a pronajímat areál v rozporu s uzavřenou nájemní smlouvou.

JP: Je tedy pravda, že tam problémy jsou. ▶ Jsou. Nemyslím to ale ve zlém. Podle mého osobního názoru Jan Mádl prostoru nedal jasnou koncepci a směr. Nedáv‑ no jsem dělal posudek na práci jedné studentky, která se zabývá fungováním kreativních center, a jako modelový příklad výborně popsala Žižkárnu, jak by mohla fungovat a rozvíjet se. Tu by si Jan Mádl měl přečíst.

JP: Dlouhodobě roste kritika programového směřování kina Kotva, které navzdory pravi‑ delným městským příspěvkům, jež letos či‑ nily bezmála jeden a půl milionu, zanedbává artové projekce a nabízí podobný program jako multikina. O vybudování druhého, menšího sálu pro tento typ promítání se přestalo mluvit. Zároveň jste do médií uvedl, že se město do budoucna bude zamýšlet nad formou, jakou bude Kotva dále provo‑ zována. O jaké změny může jít? Je město spokojené s tím, co nabízí? ▶ Jan Turinský čtrnáct let provozoval Letní kino Háječek. Myslím, že k němu přistupoval už velmi rutinně. Měl utkvě‑ lou představu, že by mělo nabízet téměř premiérové filmy. Osobně si myslím, že zážitek z letního kina je postavený na něčem jiném. Vyhlásili jsme otevřenou soutěž a přihlásili se tři uchazeči. Vítěz za sebou má první sezonu. Podle mého názoru mimořádně povedenou. Něco podobného je i příběh Kotvy. Možná by po těch letech, co má kino jednoho dra‑ maturga, prospěla soutěž. Čas od času je dobré do rybníku pustit jinou štiku. Od začátku se počítalo s tím, že toto jediné kino, které si město nechalo, nebude premiérové, ale artové. Ze začátku se tak sice tvářilo a pořádalo i zajímavé doprovodné cykly, v poslední době je ale

12

program srovnatelný s multikiny. Je legi‑ timní možností města vypsat výběrové řízení na provozovatele a soutěžit o lepší koncepci.

JP: Jak vysoce hodnotíte festival Umění ve městě? Z odborného pohledu je spíše pod‑ průměrným festivalem s mělkou koncepcí. ▶ To, zda je či není nějaký festival hod‑ notný, je subjektivní názor. Co se líbí kritikovi umění, to se nemusí líbit mně.

JP: To jistě máte pravdu. Narážel jsem na odborný konsensus. ▶ Nejsem si jistý, zda festival Umění ve městě je určený odborníkům a výtvar‑ ným kritikům. Podle mě se jedná o festi‑ val určený lidem, co se pohybují veřej‑ ným prostorem a vidí, že se zde mohou odehrávat i jiné aktivity.

JP: Kdyby se akce jmenovala například Zábava ve městě a neměla v názvu slovo „umění“, pak bych o odbornících nemluvil.

Nemyslíte, že město by se mělo snažit lépe rozlišovat kvalitu? ▶ A to chcete, aby se z politiků stali lite‑ rární a výtvarní kritici? Celkově vzato si myslím, že by se měl změnit přístup měs‑ ta k zadávání podobných akcí. Například institut mimořádně významných kultur‑ ních akcí není ničím jiným než promítnu‑ tím osobních sympatií té či oné politické reprezentace k nějakému konkrétnímu subjektu. Podle mě je mnohem rozum‑ nější vytvořit jasný koncept, který bude na tři roky soutěžený v rámci grantové výzvy. Ať se po třech nebo pěti letech ukáže, zda měl daný festival atraktivitu pro návštěvníky a nestrhala ho kritika.

Z toho důvodu, když se vrátím zpět, si myslím, že je důležité podat přihlášku na EHMK a jít do přípravy nějakého koncepčního materiálu. Jinak se zažitý mechanismus, který zde funguje pat‑ náct let a nikdo si ho netroufne rozbít, nezmění. Nadále budou přetrvávat stará kamarádství. Cestou ale není změnit věci ze dne na den a říci, že příští rok budeme vše jen soutěžit. To by také nefungovalo.

Přesto skupina, která bude vytvářet pro‑ gram pro přihlášku na EHMK, může být zajímavou platformou, která může začít se změnami.

PL: Takže si myslíte, že změna ve stáva‑ jících zavedených strukturách města na podporu kultury by nebyla možná bez toho, aniž by se město ucházelo o EHMK? ▶ Řeknu vám to na příkladech. Když jsem byl primátorem v prvním volebním období, tak zde byla parta nadšenců vzešlá z Majálesu, kterým jsme zadali vytvoření koncepce kulturní politiky

města na deset let. Zpracovali její ana‑ lytickou část a ta byla i k dispozici na webových stránkách města. Když s ní ale přišli do zastupitelstva, moje „rodná“ strana ODS, která se mnou už tehdy byla ve válečném stavu, se do nich pustila a velmi sprostě jim vyčetla, že jim nikdo nebude říkat jak a co měnit, když to řadu let funguje dobře. Samozřejmě se nene‑ chali urážet, odevzdali studii a šli jinam.

Později přišel nový vítr s Bazilikou. Té zase bylo řečeno, že chce­‑li dělat alterna‑ tivní kulturu, tak nemá čekat peníze od města. A do třetice Slavie, kde se obje‑ vili lidé kolem Jiřího Grauera a Martina Koláře, kteří z ruiny na dva roky vytvořili projekt Slavie žije. Bez větší podpory města se jim podařilo držet objekt na

provozní nule a zároveň vytvořit zajíma‑ vý program. Když se začala připravovat soutěž na rekonstrukci, byl tento tým osloven, aby vytvořil materiál o tom, co ve Slavii fungovalo a bylo pro dům atraktivní. Ten to zpracoval, odevzdal zastupitelstvu a to už nic dál neřešilo. Čekalo jen byznys­‑plán. Kolik samotná stavba vydělá. Říkám tyto příběhy proto, že jsme si i tady, podobně jako s uměním ve veřejném prostoru, zažili všemožné přešlapy. Opakuji ale, že kandidaturu na EHMK 2028 považuji za platformu, na které se to změnit dá.

JP: Pro celou sféru kultury máte poradní orgán, který se jmenuje kulturní komise.

Není výlučně odborný, protože je obsazován podle politického klíče, a proto mě zajímá, zda to je dostatečný nástroj k posuzování kritérií v oblasti kultury? ▶ Myslím, že by to měla být platforma, která souvisí s kandidaturou na EHMK. Neznamená to, že za každou cenu uspě‑ jeme. Ale pomohlo by nám to i proto, že kulturní komise je složená z politických nominantů jednotlivých stran a ne vždy jsou zde lidé aktivní v nějaké sféře kul‑ tury. Samozřejmě nikdo nebrání komisi, aby vytvořila nějaký dokument. Otázkou je, zda se na to cítí. Například už osm let mluví o zavedení víceletých grantů. Když jsme po volbách v politické shodě přišli s tím, že upravíme směrnice, aby tříleté granty byly možné, tak se tomu komise raději nevěnovala, protože to pro ni bylo moc složité.

umělců a kulturních organizací? ▶ Pořadatelé i účastníci kulturních akcí byli samozřejmě jedni z výrazně zasaže‑ ných. Město se snažilo, abychom těm, co čerpali dotace a jejich události se kvůli koronavirou nekonaly, vynaložené náklady uznali. Nechtělo vracet žádné finance. Další subjekty ale dotace vrátily.

Dokonce nereagovaly ani na druhou vý‑ zvu v souvislosti se současnou nejasnou situací. Naší snahou pak bylo, aby ušetře‑ né finance zůstaly v kultuře a převedly se do příštího roku.

Juraj Thoma (*1969) vystudoval obor archeologie na Karlově univerzitě v Praze. Pracoval v Národním památkovém ústavu v Českých Budějovicích a v Ji-

JP: K čemu vám tedy je? ▶ Tak občas nějaký dobrý nápad má.

Problém je v tom, co lidé od členství v ní čekají. Například Jan Piskač (člen KK a městský zastupitel – pozn. red.) od něj asi neočekává nic jiného, než že zničí Jihočeské divadlo. Protože každý jeho příspěvek končí v duchu „Kartágo musí být zničeno“.

hočeském muzeu. Od roku 1993

JP: Jeho snahou není zničení divadla, ale úpl‑ ná změna systému financování kulturních aktivit (viz příspěvek Jana Piskače v tomto čísle časopisu – pozn. red.). ▶ Ano, ale vedlo by to jen k tomu, že by divadlo nemohlo fungovat. Nemůže‑ me přeci chtít, aby zaměstnanci města soutěžili o své platy. Je to instituce, kterou město zřizuje. Debatu můžeme vést o tom, zda ji má zřizovat samo, ale je nesmysl chtít, aby o jeden balík peněz soutěžila například s multikinem.

ji v roce 2010 opustil a postavil

PL: Na závěr by nás zajímalo, zda odbor kul‑ tury nějak reaguje na současnou pandemii covid-19? Učinil něco na podporu místních

působí v komunální politice.

V letech 2006–2010 byl primátorem Českých Budějovic za ODS. Po vnitrostranických sporech

se do čela nového hnutí Občané pro Budějovice. V letech 2010– 2014 byl primátorem podruhé.

V současnosti je radním pro kulturu a 1. náměstkem primátora pro územní plán, strategický plán, rozvoj a kulturu.

13

▶ Dům umění v kondici… a na rozcestí

Galerie současného umění a architektury, mezi lidmi asi stále známější jako Dům umění, se v uplynulých dvou dekádách stala respektovaným prostorem pro současné umění.

T Jiří Ptáček

14

▶ Zásluhou ambiciózní, a nutno přiznat že i divácky náročné dramaturgie kuráto‑ ra Michala Škody vstoupila do povědomí odborné veřejnosti jako jedno z mála míst v České republice, kde lze víceméně vždy počítat s kvalitním českým nebo zahranič‑ ním uměním a architekturou. Až do v pod‑ statě nedávného otevření městské galerie PLATO v Ostravě, dílčí resuscitace Národní galerie Praha, některých změn v dalších veřejných galeriích a muzeích umění a rov‑ něž díky vlně drobnějších, avšak nikoliv bezvýznamných snah umělců a kurátorů mileniální generace se dokonce zdálo, že za kvalitním zahraničním vizuálním uměním a architekturou je letos lepší vydat se do Budějovic než do Prahy. Zatímco Alšova jihočeská galerie se v rozporu s deklarova‑ nou odborností projevuje v oblasti práce se současným uměním spíše s liknavě, nahodile a v nejlepším případě s diváckým populismem (natož aby přišla na to, že architekturou se může zabývat jinak než památkáři), byl původním zaměřením vý‑ tvarník Škoda vždy nevídaně konzistentní ve svých nárocích a představě, že žít mimo centrum neznamená přijmout provinční poměry. ▶ Nejodolnějšími oponenty mu vždy byla část místní kulturní veřejnosti. Zatímco kritiku Škodova elitářského přístupu bylo vždy možné chápat jako do jisté míry opod‑ statněnou, převládala spíše kritika posta‑ vená na přehlížení jeho přínosů pro vnější obraz města, na předpotopních představách o výtvarném umění, vulgárně chápaném lokálpatriotismu či na jednoduchém nepo‑ chopení faktu, že profesionálně odvedená kulturní práce nemůže vznikat bez peněz. Škodovi se celá léta této kritice dařilo čelit a neustoupit. Jeho kurátorský názor se během let proměňoval a obohacoval o nová hlediska (např. plánovaná výstava barokizu‑ jícího malíře Jakuba Špaňhela by zde před 10 lety nebyla myslitelná). ▶ Shodou řady okolností však existenci takto koncepčně vyhraněného výstav‑ ního prostoru nakonec přijal i politický establishment. Za důležité faktory pro nalezení relativního smíru, který se postup‑ ně začal obracet v podporu, lze považovat trvalou štědrost ministerstva kultury, velkou podporu odborné veřejnosti, ale například i zapálenou práci lektorky vzdě‑ lávacích programů Šárky Kosové, která už 12 let zpřístupňuje výstavy dětem na úrovni srovnatelné s tím nejlepším, co se v obdob‑ ných institucích koná. V roce 2020 se přesto zdá, že GVUA už není pouze trpně přijímána.

Chystají se zásadní změny, tentokrát koneč‑ ně k lepšímu. Přesto – nebo právě proto – nastal nejlepší čas zamyslet se nad tím, na jakém rozcestí se budoucí Dům umění v horizontu několika málo let ocitne.

Dům umění 2.0 ▶ Už před nástupem Michala Škody v roce 1998 začal Dům umění procházet proměnou, kvůli které jeho název ztratil význam. Z kon‑ cepce centra, ve kterém jsou soustředěny komunitní, tvůrčí, prezentační a obchodní aspekty výtvarného umění, byť ideologicky utvářené představami o roli umění v socia‑ listické společnosti, zbyla v podstatě pouze troska v podobě výstavního prostoru. Vět‑ šina Domu umění byla „kapitalizována“ růz‑ nými typy podniků: antikvariátem s knihami, aukčním domem, nočním barem, tetovacím studiem, kadeřnictvím apod. Minimální in‑ vestice do společných prostor v průběhu let vedly k jejich celkové zanedbanosti. Až do dnešních dnů je tak galerie jakýmsi bělobou rozzářeným, téměř mimozemským zjevením v jinak ušmudlaných kulisách. ▶ První vlaštovkou případné změny bylo přenesení lektorských aktivit do uvolněného a zrekonstruovaného prostoru v podlaží nad galerií. Teprve se záměrem celkové rekon‑ strukce, jejíž konkrétní podobu určí soutěž, ale přichází vize celkové rehabilitace smyslu instituce. Zahájena bude na podzim tohoto roku a k výsledku – tedy ke „znovuobjevené‑ mu“ Domu umění – by ideálně měla dospět na sklonku roku 2023. K záměru bylo prozatím avizováno, že komerční nájmy skončí a vedle výstavního prostoru a vzdělávacího centra pro děti bude ve 4. patře zbudován interak‑ tivní prostor pro prezentace a setkávání. Ná‑ vštěvníci budou moct využít střechy s terasou i malého dvorku, který až doposud zůstával nepřístupný za prodejnou antikvariátu. ▶ Přínosy zamýšlené rekonstrukce lze obec‑ ně považovat za velké. Vykazují znaky ob‑ ratu k návštěvníkovi jako k dominantnímu prvku budoucího života domu, což odpovídá požadavkům veřejnosti na komplexnější kul‑ turní servis. Dokonce i přesunutí městského informačního centra z radnice do přízemí lze brát jako prospěšné pro propagaci. ▶ Na druhou stranu zamrzí, že v ohlášené náplni nového Domu umění nenajdeme nic, co by slibovalo přímou podporu místní výtvarné scény. Jaké výtvarné scény také, lze se oprávněně ptát. Její neexistence, či přinejmenším extrémní „neviditelnost“ je totiž symptomatickým rysem zdejšího kul‑ turního prostředí. Prokletí, které částečně souvisí s faktem, že České Budějovice patří ke krajským městům bez vysoké umělecké školy, což způsobuje téměř stoprocentní odliv nadaných osobností již v mladém věku, je ovšem právě ze strany města posilováno téměř nulovou nabídkou, která by je mohla přimět k návratu. Zajímavější výstavní pří‑ ležitosti nejsou k dispozici, protože Alšova jihočeská galerie ke kulturní současnosti regionu zatím nenašla cestu a GVUA se jí vždy spíš bránila.

▶ Existují ale i jiné formy podpory, které však v Českých Budějovicích, potažmo v celých jižních Čechách zatím nikoho nenapadly. Patří mezi ně stipendijní pro‑ gramy, dlouhodobé pracovní rezidence anebo například akce po vzoru Ceny Rudolfa Schlattauera, díky níž město Valašské Mezi‑ říčí jednou za čas odkupuje od jejího vítěze či vítězky umělecké dílo do vlastních sbírek.

Je proto více než škoda, že do plánu budou‑ cího Domu umění nebyla zařazena alespoň relativně levná opatření typu „startovacích ateliérů“, které na několik let mohou do města navrátit nadané absolventy vysokých škol, aby zjistili, jestli právě České Budějo‑ vice nezvolí za své trvalé působiště. Jistě by to ocenili nejen mladí výtvarníci, ale také začínající architekti, grafičtí a produktoví designeři atp. ▶ Můžeme se pochopitelně postavit na stra‑ nu těch, kteří už jen vidinu dalších výdajů do kultury z principu odmítají. Neuvědomíme­‑li si však včas, že „odlivu mozků“ je nutné čelit také v této oblasti, můžeme již brzy zjis‑ tit, že kulturní prostor definitivně obsadili druhořadí snaživci, kteří si dobře uvědo‑ mili, že menší umělecké schopnosti musejí vyvážit frenetickou aktivitou a budováním konexí. Michal Škoda založil svoji GVUA na jisté bezohlednosti k místnímu kulturnímu prostředí. Učinil to s vědomím, že jedině tak se jeho galerie může stát majákem, který z Budějovic dosvítí dál než do Písku. Dům umění po roce 2023, tedy jakási jeho obro‑ zená verze 2.0, by ale ideálně měl svítit i pod sebe. Jedině tak pomůže oživit skomírající tělo výtvarné kultury pod svými okny.

Zplošťování křivek ▶ Samostatné zamyšlení si zaslouží i gale‑ rie, kolem níž se budoucí Dům umění bude obepínat. Také zde totiž lze sledovat trendy, jejichž důsledky je dobré v zájmu dalšího rozvoje promyslet. Pohled na programovou skladbu galerie v uplynulých letech totiž ukazuje například její převládající orientaci na umění tzv. „západního civilizačního okru‑ hu“, jehož dominantní postavení je dnes stále silněji podrobováno zásadním otáz‑ kám. Dramaturg Michal Škoda je zjevně jeho obdivovatelem, což ale coby vedlejší efekt generuje přehlížení těch částí světa, které leží mimo něj. V současném vizuálním umění však právě tyto dlouho opomíjené kulturní oblasti sehrávají stále významnější úlohu. ▶ GVUA se přitom jako jedna z mála dostala do pozice na české poměry finančně slušně zajištěné instituce, takže by pro ni nemělo být větším problémem představovat umění například z Kazachstánu, Ghany nebo Viet‑ namu.

15

▶ Jiný problém zachytíme, pohlédneme­‑li na výstavní program z genderového hlediska.

Pomineme­‑li letošní rok, hluboce zraněný koronavirovou epidemií, lze si snadno spočí‑ tat, že v letech 2015–2019 se pod celkově 40 realizovaných projektů podepsalo pouze pět žen. To je neblahý signál pro kohokoliv, kdo nejenže bere vážně vzedmutou vlnu zájmu o postavení umělkyň v kulturním provozu, ale už jen samotné rodové složení ve výtvar‑ ném umění současnosti. Skóre negativně ovlivňuje i vysoký počet architektonických výstav, které každoročně obsazují třetinu až polovinu výstavních termínů. Také to ale nepřekvapí nikoho, kdo zná hloubku problému s patriarchální nadvládou v této profesi. A právě z uvedených důvodů je pro každou kulturní instituci neopomenutelnou otázkou, nakolik má svou činností takové prostředí rekonfigurovat. ▶ Mírné „zploštění křivky“, jak dnes rádi říkáme, každopádně slibuje už příští sezona, kdy se do sedmi sjednaných výstav vešly dva tituly žen­‑umělkyň – české fotografky Libuše Jarcovjákové a německé sochařky Christiane Löhr. Jestli jde o počátek nového trendu, to ale prozatím nelze tvrdit.

Spor o rukopis ▶ Podobně jako v jiných disciplínách lidské činnosti, lze i o kurátorech říci, že si bě‑ hem své profesní dráhy profilují „rukopis“.

Postupně se sice může měnit jeho sklon a někdy se dokonce pravák přeučí na leváka, přesto bývá možné pojmenovat hlavní znaky jeho „písma“. Michalu Škodovi v tomto směru nelze upřít rozmach a zesi‑ lující sebejistotu. Během času však na sobě odhaluje i mnoho jiných rysů. Jedním z nich je onen upřený pohled k umění bohatého Západu a přehlížení probíhající decentrali‑ zace kulturních center a snah po pluralitě kulturních optik. Jeho vztah k umělkyním či architektkám lze patrně shrnout tak, že proti nim určitě nic nemá, ale jejich emanci‑ pační úsilí prozatím nepovažoval za hodné podpory. Také flagrantní nevyváženost ve vlastním výstavním programu delší dobu neřešil. Víceméně si rovněž nevšímá umění, které se vztahuje ke společenským téma‑ tům a problémům (natož k umění politicky angažovanému), nebo nereflektuje procesy splývání a vzájemných uměleckých forem, přičemž přechází i gigantickou erupci umění, které tryská z mohutného jícnu nových technologií. A zde lze jen znovu připome‑ nout, že právě Škodova galerie se dostala do unikátní pozice, kdy by si mohla dovolit finanční podporu náročnějších realizací tohoto druhu.

16

Uznání z Budějovic ▶ Výběrem zahraničních – a stále více i do‑ mácích – vystavujících se Škoda dnes raději obrací k ověřeným hodnotám. To s sebou nese jak menší ochotu k překvapivější pod‑ poře osobností ze zdánlivě méně „atraktiv‑ ních“ lokalit, tak i autorů a autorek mladšího data narození, pro které uznání z Českých Budějovic znamenávalo významný kariérní skok nebo už jen psychologickou vzpruhu v důležité fázi jejich tvůrčí cesty. ▶ V minulosti přitom Škoda opakovaně osvědčil, že umí rozpoznat potenciál včas nebo dokonce dříve než mnozí ostatní.

S vědomím, že i kurátor má stejně jako každý člověk s věkem a zkušenostmi právo na konzervativnější postoje a pohodlnější sázky na jistotu, můžeme dnes GVUA ozna‑ čit za místo, kam můžeme kdykoliv zamířit bez větších obav. Povětšinou ale vstoupíme do světa renomovaných osobností a prově‑ řených hodnot. Pro budoucí Dům umění 2.0, u jehož zrodu Michal Škoda figuruje a na jehož „postavu“ jsou ohlášené cíle rekon‑ strukce zjevně navrženy (a pravděpodobně ji v dané podobě přežijí), proto mají kritické poznámky k těmto trvalým či postupně vyvstávajícím limitům jeho práce vzbudit hlubší zájem o to, že kromě kabátu je nutné dbát i o to, co do něj navlékáme. Jak však bylo řečeno výše: byl to právě Michal Škoda, kdo již několikrát během svého působení uměl skoro nepozorovaně pootočit kormid‑ lem, aniž by u toho ztratil tvář.

kultury? Nemá od něj žádat návrhy a vize ke zlepšení postavení výtvarného umění a umělců ve městě? Ale může rovněž toto všechno žádat po kurátorovi galerie coby jediné fundované osobě, kterou v Domě umění bude mít k dispozici? Nebude spolu s rekonstrukcí Domu umění potřeba pro‑ myslet také to, že i na nové střešní terase bude nadále přetrvávat nouze o osobnosti s rozhledem a schopnostmi, takže přinej‑ menším z hlediska vizuálního umění České Budějovice zůstanou relativně nezajímavým městem s jednou dobrou galerií?

Ptejme se… ▶ V poslední části tohoto polemického tex‑ tu má zaznít sada otázek, které by si mělo položit vedení města, jestliže do budoucna chce zlepšit nejen podobu jednoho domu, ale i výtvarné kultury jako celku. Rekon‑ strukcí Domu umění se totiž vrací k myš‑ lence instituce s více než jednou či dvěma funkcemi, jak tomu je doposud. ▶ Může tedy město za svou investici žádat i nějakou „návratnost“? Má být Dům umění pouze místem kulturního vyžití, anebo od něj může žádat, aby se aktivněji zapojoval do kultivace a rozvoje přístupu města k vi‑ zuálnímu umění? Chce od něj, aby přinášelo podněty například do živé debaty o umění ve veřejném prostoru, pro které město trestuhodně nemá sebemenší koncepci?

Může od něj žádat odbornou garanci (či ale‑ spoň poradu) ve věci festivalů umění a umě‑ leckých událostí, do kterých město vkládá své finanční prostředky? Nemělo by je dokonce z vlastní vůle iniciovat? Jak pomůže v případné kandidatuře na Evropské město

Autor je kritik umění a kurátor.

S Michalem Škodou naposledy spolupracoval letos na výstavě Josefa Bolfa. V době uzávěrky výstava čeká na otevření, které bylo odloženo kvůli plošným epidemiologickým opatřením.

17

▶ „U dětí nikdy nevíte, koho máte před sebou“

„Na výstavy chodím leda sama,“ říká Šárka Kosová, lektorka programů v Galerii výtvarných umění a architektury. „Vernisáže jsou jiný svět, občas moc strojený. Takový dětem nepředkládám.“ Jaký svět tedy každý rok předkládá třem tisícovkám jihočeských dětí?

T Jiří Ptáček F Veronika Brunová

18

▶ Co považuješ za důležité na práci s dět‑ mi na výstavách současného výtvarného umění? ▶ Předat jim nový svět umělce. A dát jim příležitost, aby se samy zeptaly na to, co je zajímá. Všechno také fotím, zazname‑ návám a vyhodnocuji, takže i pro autory to nakonec může být zajímavá zpětná vazba. ▶ Myslíš, že máš nějakou vlastnost, která ti usnadňuje dětem zprostředkovat umění? ▶ Asi intuici a empatii. Pozvané umělce většinou neznám. Načtu si tedy o nich, co můžu, a podtrhávám si výrazy, které mě zaujmou. Zpětně si to pak ověřuji na reprodukcích a v poslední fázi také

u kurátora Michala Škody. To intuitivní prozkoumávání ale zůstává důležité.

Sleduji, čím mě to dílo může obohatit a co mě může naučit. Ideální je, když najdu přesah do běžného života. Pak začínám hledat způsob, jak to zjednodušit a zpro‑ středkovat dětem. Přemýšlím, co je součástí jejich života, čím vzbudím jejich pozornost a jak jim dát příležitost, aby se samy mohly zamyslet. ▶ To ale musíš vymýšlet více verzí pro různé věkové kategorie. Prvňáčkovi a deváťákovi nemůžeš předložit totožný program.

Musím jich mít minimálně pět. Zákla‑ dem ale zůstává jednoduchá myšlenka, kterou rozvíjím na různých úrovních.

Nejmladší přijmou jen nějakou pocitovou úroveň. Je dobré rozmluvit je, protože při tom se učí vyjadřovat své pocity a myš‑ lenky. To každopádně platí i u teenagerů.

Jim samozřejmě mohu předávat víc informací. Hodně mi ale záleží na tom, aby souvisely s tím, co normálně zažívají a řeší. Jsme obklopení tolika podněty, že je často přehlížíme. Takže se spolu snažíme vyhmátnout to podstatné, a tím poznávat i sami sebe. Stoupneme si třeba před obraz a dáme mu klidně dvacet ná‑ zvů. A žádný není špatný. ▶ Když říkáš, že žádný název není špatný, tak se tě zeptám, jaký názor máš na znám‑ kování výtvarného projevu? ▶ V tom bych byla opatrná. Nejlepší by bylo buď neznámkovat, anebo práci okomentovat slovně. Známka vám totiž může říct, že něco neumíte, ale těžko vám řekne co. Důležitější je pomáhat dě‑ tem růst. Ve výtvarné výchově je to ještě složitější. U malého človíčka až někdy do páté třídy jde nejvíce o rozvíjení schop‑ nosti empatie. Myslím, že je špatně, když učitelka přinese tácky a řekne, že všichni uděláme lva tak, že z tácku vystřihneme hřívu. To pak uděláme dvacet identic‑ kých lvů. Pokud je tím učím řemeslo, například přesnost ve stříhání a nalepo‑ vání, tak to je v pořádku. Když ale chci rozvíjet osobnost, tak jim lva ukáži, povídám si s nimi o lvech a pak je nechám nějak ho nakreslit. V galerii je pro mě výzvou zajistit, aby zde děti získaly pocit bezpečí, uměly situaci prožít a objevit si něco nového. Sama jsem ale člověk, který si potřebuje věci vyzkoušet a poro‑ zumět jim. Vím, že vyjmenovaná slova je nutné se naučit. Existuje ale hravá cesta, kdy lze pochopit i jejich smysl. A z vlastní zkušenosti vím, jak je důležité, aby vám někdo ukázal, že to jde. ▶ Měla jsi někoho, kdo to ukázal tobě? ▶ Vždycky jsem si přála najít učitele, který by mi tu cestu zkrátil. Během stu‑ dií kulturní historie jsem poznala Kateři‑ nu Cichrovou, která nás seznámila s pre‑ zentací památek a umění v zahraničí.

Začala jsem snít o podobné práci s dět‑ mi v galerii. Po škole jsem nějaký čas byla na památkovém ústavu, pak jsem pracovala v divadle Solnice, kde jsem si vyzkoušela sestavit první edukační programy. Později jsem byla vybrána na místo lektorky do Alšovy jihočeské gale‑ rie, kde jsem narazila na odkaz Otakara Bílka, který tam kdysi vytvořil audiovi‑ zuální programy pro děti. Prý se k němu už v 70. letech jezdili učit z Prahy. Po dvou letech působení v AJG jsem ale byla i s kolegyní propuštěna „pro nadbyteč‑

19

nost“ – a to jen kvůli tomu, že jsme se kriticky vyjádřily k nařízení tehdejšího ředitele (Lubomír Bednář ji propustil spolu s tiskovou mluvčí, následně ale „nadbytečné“ pozice neoprávněně ob‑ sadil novými pracovnicemi – pozn. red.).

Krátce nato mi ale zavolal Michal Škoda a poprvé jsem dostala příležitost praco‑ vat s dětmi dlouhodobě. Aby totiž člo‑ věk zjistil, jestli práce má nějaký dopad, vyžaduje to roky, kdy si buduje důvěru a získává zpětnou vazbu. ▶ Takže dnes jsi spokojená? ▶ Ano. Spolupracuji se spoustou škol a jsem ráda, že tam chodí báječní učitelé.

Ovšem nezbývá mi kapacita věnovat se i dospělým. Například včera jsem měla tři programy. Každý trval hodinu a půl – a já klidně čas i přetáhnu, pokud to je možné, a přitom bylo jedno, jestli ve skupině bylo šest nebo dvacet dětí. Kvalita totiž musí zůstat stejná a každému dítěti je nutné věnovat pozornost. ▶ Rutiny se nebojíš? ▶ Stále hledám něco, co mě rozvíjí. Do‑ konce mohu přiznat, že i když si shromaž­ ďuji podklady k programům, abych je někdy mohla oprášit, tak jsem to ještě neudělala. Neustále se totiž nechávám unést a inspirovat člověkem, který u nás vystavuje. ▶ A porozuměla sis s některými z nich osobně? ▶ Do srdce mi vstoupili asi čtyři. Na‑ příklad Pia Linz nebo Atsuo Hukuda, se kterým jsem se nedávno po deseti letech opět setkala. Hodinu jsme si povídali o zlacení a bylo to moc příjemné. ▶ Zmiňovala jsi, že se pohybuješ na hraně osobní kapacity. To jsi za ty roky nena‑ vázala spolupráci například s oborem učitelství výtvarné výchovy pro základní umělecké školy na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity, kde se mladí lidé připravují na podobnou činnost? ▶ Nějakou dobu už dělám speciální program pro studenty učitelství pro mateřské školy. Budoucí učitelé si tak vyzkouší práci v galerii a já do nich pod‑ prahově dostávám, že něco jako galerie existuje. Nebo to, že děti se galerie nebojí, protože na rozdíl od dospělých nemají předsudky. S budoucími učiteli ZUŠek beru za úspěch, že k nám vůbec vstoupili. Karel Řepa k nám sice už asi dvakrát přivedl skupinu děvčat, ale jen málokterá projevila zájem. Proto říkám, že nejdůležitější není pedagogické vzdě‑ lání, i když já osobně ho dychtivě chtěla a mrzelo mě, že jsem ho nezískala.

20

▶ A sama učit nechceš? ▶ Ani ne. Ono se to stejně děje samo, když předávám zkušenosti z provádění novým posilám na památkovém ústavu.

V galerii je to těžší. V rámci praxe ale k Michalovi docházeli lidé z Filozofické fakulty Jihočeské univerzity, z nichž jednu posluchačku nejvíc zaujalo to, co dělám já. Je tak šikovná, že ji považuji za jednoho z mála lidí, co by to mohli převzít.

Šárka Kosová (*1974) vystudo-

▶ Zmínila jsi, že spolupracuješ také s památ‑ káři. Co s nimi děláš? ▶Dvakrát do roka provádím děti Budě‑ jovicemi, Krumlovem a Zlatou Korunou.

Nyní také připravuji program o štafířství (štafíř navazoval na truhlářské a řezbář‑ ské práce, prováděl polychromie a zla‑ cení předmětů apod. – pozn. red.) pro zámek Manětín. Ať už ale s dětmi pracuji na památkách, nebo v galerii, musím mít otevřenou mysl i srdce, soustředit se na ně, být s nimi. Nikdy totiž nevíte, koho máte před sebou. Třeba budoucího kan‑ didáta na Nobelovu cenu, třeba zloděje, ale v okamžiku našeho setkání je důležité něco zažít a objevit.

vala v Alšově jihočeské galerii

vala obor kulturní historie na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. V Solnici a Bazilice sestavovala programy pro školy a mezi lety 2006–2008 lektoro-

v Hluboké nad Vltavou. Od roku 2008 pracuje pro Galerii současného umění a architektury v Českých Budějovicích.

▶ DIVADLO DO PRANICE aneb věčné ABONMÁ v Českých Budějovicích a České republice

„Za dobrým divadlem půjdu třeba do Boudy, jejíž stavbou potulní komedianti na formanských vozech zachraňují oslavy stého výročí existence vykrmené kamenné instituce, která si z vlastních zdrojů – bezmála dvousetmilionového rozpočtu a početné armády zaměstnanců – obdobný stánek vytvořit nedokáže.“ (Jeden Nejmenovaný Pisatel LP 2019/2020, České Budějovice)

T Jan Nepomuk Piskač F Veronika Brunová

21

▶ Dá­‑li bůh, v roce 2027 – a dá­‑li člověk, tak někdy kolem roku 2040 – bude na Marián‑ ském náměstí stát velkokapacitní budova pro velkoformátové produkce scénických umění, ať jimi tradičně rozumíme divadlo, hudbu, audiovizuální tvorbu všeho druhu, případně ještě nové scénické formy, na něž z roku 2020 nedohlédneme. Je bez debat, že stotisícové město si takový kulturní stánek zaslouží. Jeho vyspělé prostorové, technologické a logistické zázemí je samo‑ zřejmou podmínkou eventuální kandidatury na Evropské hlavní město kultury (EHMK).

Zároveň platí, že hotová architektonická schránka či nádoba pro uměleckou tvorbu nic nezaručuje, chybí­‑li jí náplň, konkrétní obsah atraktivní pro kulturní Evropu.

ČB, Evropské Město Konzerváren? ▶ O kandidatuře na EHMK se teprve začíná nesměle diskutovat na úrovni úzké politické reprezentace města, zatím bez toho, aby do diskuse byla zapojena širší kulturní obec a laická veřejnost. Naprosto chybí koncep‑ ce proměny kulturní infrastruktury města, která by dovolila o ambiciózní perspektivě byť i jen snít. I proto jsou úvahy o přihlášce do soutěže o EHMK 2028 časově nereálné, obdobně jako zbožné přání otevřít novou budovu ještě o rok dříve. Na to bychom potřebovali začít s přípravou před deseti či dvaceti lety. Uspěchat přípravu znamená splakat nad výdělkem jako Praha, EHMK 2000, nebo Plzeň, EHMK 2015. (V druhém jmenovaném městě i s vysloveně analogic‑ kým případem výstavby kamenného divadla s diskutabilní funkčností a pochybným přínosem místní živé kultuře.) ▶ Kýženou pestrost kulturního života, jakou by se Budějovice mohly pochlubit světu za hranicemi (jiho)českého rybníčku, nezajis‑ tí jedna stavba konvenčního charakteru, budova s konvenčním uměleckým provozem provinčního formátu. Nová stavba se může stát středobodem mnohem širší kulturní infrastruktury města za předpokladu, že provozování budovy nebudeme dopředu – a na věky – spojovat s konkrétními tradič‑ ními institucemi, příkladně s Jihočeským divadlem (JD) a Jihočeskou filharmonií, aniž budeme uvedené instituce vylučovat z rovné soutěže o provozování domu na dobu určitou mezi početnějšími kulturními subjekty dneška či zítřka. Ani sto let trvání nezakládá právo konkrétní divadelní insti‑ tuce, aby byla ztotožněna s divadlem jako takovým – s oborem lidské činnosti a tvorby nepoměrně starším a zároveň perspektiv‑ nějším, životaschopnějším a proměnlivějším, než jsou jeho ustálené, zakonzervované, institucionalizované formy. Skanzeny

22

dramatických umění esteticky a provozně uvízlých v 19. století, případně v éře reálné‑ ho socialismu, nemají do budoucna požívat výsadního postavení na poli subvencované kultury. Mají být vystaveny rovnocenné soutěži o peníze na nekomerční kulturu mezi mnoha jinými subjekty v grantovém řízení, ideálně formou kompetice o víceletý grant, optimálně pěti- až sedmiletý. Soutěž o časově omezené provozování konkrétních prostor v to počítaje. ▶ Dá se předpokládat, že konzervativní leto‑ ra Jihočechů a jejich politických reprezen‑ tantů ještě dlouho neumožní faktický posun od provinčního lokálpatriotismu k sebevě‑ domí evropského kulturního centra. Beze změn infrastruktury, spojených se změnami legislativy (právních forem veřejných kul‑ turních institucí, forem zřizování a vazeb na politickou reprezentaci ad.), bez nastavení rovné soutěže mezi nekomerčními kulturní‑ mi subjekty etc. se nám ovšem vidina kandi‑ datury na EHMK bude jenom vzdalovat. ▶ Dohání nás problém netransformovaných institucí, kvůli nimž se třicet let po změně režimu dostatečně netransformovala ani mentalita společnosti, která zůstává namno‑ ze zaměstnaneckou mentalitou poddaných, a nikoli mentalitou svobodných, podni‑ kavých občanů. A to je v oblasti kultury, příslovečné výspě svobody a tvořivosti, vyloženě zhoubné.

Zavirovaný divadelní provoz ▶ Kulturní politice města má jít o zrovno­ právnění velkých kulturních provozoven – nejtypičtěji zastoupených JD – na straně jedné a nezávislých kulturních podniků na straně druhé tak, aby oba dva typy kultur‑ ních subjektů (z tzv. nekomerční sféry) o své subvence soutěžily v grantových opatřeních, ať už soutěží řádově o desítky až stovky milionů, nebo o tisíce korun. V tom směru je potřeba inspirovat celostátní, systémo‑ vé změny, včetně nového zákonodárství pro oblast kulturní politiky, která by měla nadobro opustit sovětský model centraliza‑ ce kultury – a s ní spojeného autoritářského (z)řízení ve formách zastaralých, nehospo‑ dárných a neproduktivních vícesouboro‑ vých konglomerátů – ve prospěch podpory pružnějších, efektivnějších a podnikavějších organismů (např. samostatných, jednosou‑ borových scén, kočovných spolků atp.). ▶ Odmítat rovné podmínky kulturních subjektů (různého druhu) v soutěži o finan‑ cování nekomerční kultury je neúnosné.

Zvlášť ostře daný problém nasvěcuje vše‑ obecná krize způsobená virovou pandemií, jak to názorně ukázala její první vlna na jaře 2020: Zatímco příspěvkové kulturní orga‑ nizace v takovém případě těží z přiznaného celoročního rozpočtu a nadále platí početné týmy zaměstnanců – a dokonce investují do výroby příštích uměleckých produkcí, a to i bez jistého data jejich realizace –, kultu‑ ra závislá na každém jednotlivém počinu a výnosu z jeho návštěvy je v téže situaci na nule. To ale nebrání příspěvkové organizaci, aby se na sociálních sítích i uličních pouta‑ čích ucházela o podobné charitativní sbírky na svůj provoz jako ti nejpotřebnější před‑ stavitelé nezávislé kultury. Inu, všichni jsme

si rovni, jenom někteří jsou si rovnější. ▶ Z veřejných debat s ředitelem JD (Lukášem Průdkem – pozn. redakce), např. v Horké vaně nebo na tiskové konferenci v Boudě k plánované stavbě nového divadelního domu, mám zkušenost, jak se tato scéna (závislá na automatickém příspěvku svého zřizovatele) v časech míru zuby nehty brání rovnoprávnosti – v systému financování – se scénou nezávislou. V žebrání o almužnu ale zajištěná instituce požaduje stejná práva jako její nezajištění kolegové z ulice! Ředitel JD mi opakovaně veřejně vytkl, že chci rozstřílet fungující systém. Ale co s ním, ukazuje­‑li se teď už přímo nestydatě, jak je nemravný? ▶ Z omílaného sloganu o krizi coby šanci se pomalu stává vyprázdněné klišé. Reálně hrozí, že promrháme příležitost provést systémo‑ vé změny a přenastavit zastaralé podmínky kulturního provozu v ČB i ČR. Sebevražedný ale bude návrat do normálu, do provozních schémat z doby před koronavirem. Zvlášť nebezpečné je zabetonovat se v minulém, v diktátu kvantity a výroby, bez ohledu na výběr a na kvalitu, v dominanci hmotařství a počtářství. Říci si například: Máme tu sto let tradici jedné kamenné kulturní instituce (plus pár dalších, menších, rovněž konzervativních, filharmonii či galerii, byť ty jsou pod správou kraje, ale modelově vzato jde o týž případ), s tou je spojen provoz budov, materiál, dílny, krejčovny, truhlárny, zámečny a celá ta těžko­ pádná mašinerie výroby dekorací v tradici divadelních domů 19. století, s tím spojeno mnoho desítek zaměstnanců (s odborovými organizacemi)… Dobře se to počítá, i s po‑ čty premiér, diváků atd. A vyvodit z toho: Je podržme, nadále subvencujme (plus minus – řádově – v dosavadních relacích) a obětujme (omezme) – prozatím – živou nezávislou kultu‑ ru, je­‑li opravdu tak životaschopná a nezávis‑ lá, zase se časem zvedne, sebere, nezávisle na podpoře samosprávy…

Malá velká divadla ▶ Kritizovaný systém divadelního provo‑ zu je dědictvím socialistické centralizace kultury do továren na umění podle sovět‑ ského vzoru. Nejde tu hovořit o paralelách s Německem nebo Švýcarskem (a jejich tradicí operních domů v aglomeracích, které navíc násobně převyšují počet obyvatel v ČB a okolí). Republiková síť provozních kamenných divadel v Československu byla vyživována ještě systémem uměleckého školství, kde byly absolventům přidělovány umístěnky do angažmá v oné síti zaopatřo‑ vacích zařízení. (To je mimochodem výsměch pojetí kultury a tvorby jako nejsvobodnější‑ ho, a proto i nejriskantnějšího povolání, které se musí znovu a znovu obhajovat každým

svým počinem.) Umělecké školství – pokud mohu jako absolvent divadelní fakulty AMU s vhledem i do sesterských fakult soudit – se dodnes pohříchu rovněž netransformovalo a neadaptovalo na nové, svobodné poměry ve společnosti. Nicméně, umístěnky už ne‑ existují. Většina absolventů škol se nevejde do omezeného počtu úvazků v kamenných institucích a je motivována k flexibilnější, samostatnější a podnikavější tvůrčí existenci, která – světe, div se – přináší i lepší umělecké výsledky. Vizme např. Divadlo bratří Forma‑ nů, Continuo, kočovné divadlo Víti Marčíka nebo i českobudějovickou muzikálovou pro‑ dukci Vojtěcha Adamčíka a spol. V porovnání s produkcí JD se dá konstatovat, že uvedené ansámbly produkují za nepoměrně méně peněz nepoměrně více muziky. ▶ V rámci JD t. č. osvědčuje vzácnou živo‑ taschopnost soubor Malého divadla (MD), kdysi samostatná loutková scéna. Když bylo na umření, zachránilo je při životě přičlenění k JD. Ve stejné logice, v zájmu emancipace a vitality, by se MD dnes mělo osamostatnit.

Co tomu brání? Patrně to, že se zánikem samostatné existence zanikl i faktický ma‑ nagement a výkonný úřední aparát, řízení bylo postoupeno nejvyššímu vedení celého JD. Chybí tak nositel ambice osamostatnit se. Chyba je v systému, který dost dobře nelze změnit zevnitř, ve kterém totiž nelze zevnitř rozhodovat. Umělecké vedení MD se proto v osobách svých dvou režisérů spokojí s tím, že se oba – vedle zaměstnaneckého poměru v JD – naplno realizují každý ve svém autorském divadle v Praze, v soubo‑ rech, které v logice umělecké tvorby vznikly z vnitřního puzení, nikoli zvnějšku, úředním či politickým rozhodnutím. Úkoly v budě‑ jovickém zaměstnání si při tom – v obou případech – plní svědomitě a na úrovni, která invencí a originalitou převyšuje jinou produkci JD. Oba disponují nikoli jen funkcí v konzervativní instituci, ale i uměleckou a provozní zkušeností z nezávislé scény, kvalitami, jaké by obstály v grantové soutěži na správu finančních prostředků a prostor pro divadlo v jihočeské metropoli (na dobu určitou). Je to výzva, které by se neměli bát, jakmile ovšem pro takovou systémovou změnu vytvoří město podmínky.

Abonmá na věčné časy (a nikdy jinak?) ▶ Socialistické dědictví vyhovuje především lidem se zaměstnaneckou mentalitou, která demotivuje aktéry a vede k umělecké dege‑ neraci. Porozhlédněme se po údajně výji‑ mečných devíti vícesouborových divadlech v ČR a ověřme si, po kolika z nich za hrani‑

cemi malého českého rybníčku štěkne pes, která z nich zvou do těch výstavních scén ve Švýcarsku, Německu, USA či Austrálii, a sne‑ sou tak srovnání s mezinárodní špičkou. Po vzoru cimrmanologů si schválně dělejme čárky, kolikrát ten zahraniční svět po našich kamenných divadlech štěkne, a po jejich vzoru dojdeme i ke stejnému výsledku: Ani jednou. A přece tento zastaralý a vysloužilý divadelní provoz spolyká absolutní většinu veřejné (státní, krajské, městské) podpory udělované scénickým uměním. Výběrová řízení na post ředitele na dobu neurčitou, to už je vyslovená parodie na dynamický obsah a smysl pojmu KONKURZ. ▶ Panuje diktatura posvátného ABONMÁ.

Vedení vícesouborových divadel se běžně zaklínají pestrostí programu a početnos‑ tí předplatitelských řad. Vychvalováním této mnohosti a dostupnosti zakládají své právo na existenci a obhajují svou údajnou prospěšnost pro široké masy. Přitom každý půjde raději pětkrát na jednu inscenaci svě‑ tové úrovně (a ještě na ni do svého města s hrdostí přitáhne přátele zblízka i z daleké ciziny) než na pět podprůměrných spektáklů provinčního formátu, ze kterých po několika málo reprízách zbydou jen tuny haraburdí ve skladech dekorací a kostýmů.

Apendix ▶ povězme si hnedka zkraje / nehraješ­‑li, nevyhraješ / povězme si z kraje, z města / bližší obnošená vesta / na košili nevětrané/ než háv z myši vyorané / z dálav kabát, snové šaty / bližší jsou nám Dalskabáty / vytahané staré hadry / šlupky s vyrvanými jádry / než plášť lodi z hlubin kosmu / bližší bez klobouku bos muž / v pekelnickém převlečníku / bližší peří z enten‑ týků / plné hrsti vrabců k snědku / krmník pro holubí letku / než hlad po duchovní stravě / než krev lačná po výpravě / bližší je nám než běs jenůf / uprdnutí do saténu / nad vše drahé v plí‑ nách zlato / abonmámo, abontáto / z komára prejt naděláme / to se pane abonmáme / kdo to má? hle, střední vrstvu!/ A BONNE MAIN a za pět prstů! / koňským kostrám vlají hřívy / na živých se mrtví živí / div jim čelist nevypadla / není nouze o divadla / zkostnatělá normotvorně / v továrenské uniformě / český rybník šlechtí štiku / z uměleckých nebožtíků / ryba zdechlá plankton spase / vyhrává a vyhrává se…

Jan Piskač je komediant, šansoniér, učitel, obecní zastupitel a člen kulturní komise města ČB.

23

▶ Přijde si na své opravdu každý divák?

Pár poznámek k dramaturgii budějovických kin

České Budějovice mají zvláštní výhodu. Tři kamenná kina, jedno letní a sem tam alternativní promítání na různých místech.

Nakolik jde o výhodu, je ve skutečnosti mnohem komplikovanější otázka, než se na první pohled zdá.

T Martin Dvořák F Veronika Brunová

24

▶ Předně, z téměř dvacítky promítacích sálů ve městě pouze kino Kotva (s jedním sálem) disponuje částečně odlišnou dramaturgií než multikina Cinestar ve Čtyřech dvorech a v IGY. Byť se tak dle absolutního počtu sálů ve městě může zdát, že výběr nabíze‑ ných filmů je poměrně široký, ve skutečnos‑ ti oba multiplexy nabízejí totožnou drama‑ turgii, která se řídí komerčními ukazateli. To je samozřejmě v pořádku, jednak komerční kino si na sebe nějak vydělat musí, jednak běžný divák zajímající se o aktuální nabídku si vybere nějaký film, kino blíže ke svému domovu a jeho očekávání jsou pak relativ‑ ně vzato naplněna, je to pro něj pohodlné a svým způsobem výhodné. Tuto funkci relativně vzato dramaturgicky splňuje také Kotva, protože pochopitelně ty největší hity taktéž promítá. ▶ Jiná situace nastává, pomýšlíme­‑li na náročnější diváky, stojící o nekomerční snímky, kterým se nejčastěji (možná trochu nešťastně) říká artové. Bytostně komerč‑ ní dramaturgie Cinestaru, které se Kotva v posledních letech očividně čím dál víc přizpůsobuje, v podstatě udává tón, jakým budějovická kina „vychovávají“ své diváky – bez možnosti širší a pestřejší nabídky filmů se divácký vkus lidí, co do kin rádi chodí, nijak neposouvá, neexistuje možnost jak.

Jde zajisté o trend, který můžeme sledovat delší dobu a zdaleka se netýká jen Českých Budějovic. Krajské město má ovšem 100 tisíc obyvatel a je naprosto vyloučeno, že by zde neexistovala dostatečně početná sorta diváků, která by právě artové filmy v budě‑ jovických kinech ráda viděla a chodila na ně.

Filmové kluby ▶ Nejtypičtějším způsobem, jak v Čechách artové filmy do kin dostávat, je mít ve městě založený filmový klub zaštítěný Asociací českých filmových klubů. Ta vám poskytne licenci, sama dané filmy distribuuje a nabízí, nabízí také metodickou či organizační pod‑ poru, pomáhá s doprovodnými záležitostmi, jakými mohou být třeba pozvání nějakého tvůrce na besedu apod. Do takového klubu se diváci mohou přihlásit a na filmy pro‑ mítané klubem chodí s příjemnou slevou.

V republice je momentálně něco kolem 130 aktivních filmových klubů. Kromě Zlína jsou ovšem České Budějovice jediným krajským městem v zemi, kde žádný filmový klub není.

Dle mého názoru nejde o dobrou vizitku pro kulturní nabídku města, „ve kterém by chtěl žít každý“. Co z toho vyvodit? ▶ Proč není filmový klub ve Zlíně? Je to zvlášt‑ ní, ale ve srovnání s Budějovicemi je o čtvr‑ tinu menší krajské město doslova obleženo filmovými kluby ve všech okolních sektorech:

Uherské Hradiště, Vsetín, Valašské Meziříčí, ale dokonce také Luhačovice nebo Rožnov pod Radhoštěm – celkem osm filmových klubů. Na mapě Jihočeského kraje najdeme klubů šest, v Táboře, Strakonicích, Českém Krumlově, Slavonicích, Dačicích a Soběslavi.

Na počet obyvatel „menší“ kraj, než je ten náš, disponuje dvěma filmovými kluby navíc. ▶ Nechci tu říkat, že Jihočeský kraj nebo dokonce že Budějovice jsou místem filmových barbarů, to jistě ne. V podstatě mi jde pouze o to poukázat na fakt, že absence filmového klubu v krajském městě se 100 tisíci trvalými obyvateli a několika tisíci dojíždějících vysoko‑ školských studentů navíc – to vše něco značí. ▶ Nebývá neobvyklé, že filmové kluby často najdeme i v poměrně malých měs‑ tech. V zásadě se v komunitě provozovatelů filmových klubů hovoří o jakémsi paradoxu menších, „zapadlých“ měst, kde náročné, pravidelně chodící diváctvo najdete a to se dokáže semknout a šeptandu o výjimečném filmovém zážitku předat dál – jde ovšem o svého druhu pochopitelný paradox, a to z toho důvodu, že často jde o města, jejichž nabídka kulturního vyžití je relativně slabá (méně hudebních klubů, žádné anebo spo‑ radicky vystupující ochotnické divadlo, do galerií je to daleko, literární večery párkrát do roka atd.). Například v Rožnově pod Rad‑ hoštěm, které sází na pár větších koncertů do roka, z nichž řádka se týká folkloru a Va‑ lašského muzea v přírodě, kde není divadlo a kde tucty kulturních akcí vznikají jaksi odspodu, je možnost návštěvy filmového klubu přesně tím zpestřením kulturní nabíd‑ ky, na jaké obyvatelé města musejí reagovat a toužit si ho vychutnat. ▶ A ono to funguje poměrně velmi dobře, třebas říjnový program tamního kina Pano‑ rama nabízí „jistoty“ jako Mulan, Šarlatána, Tenet nebo Bábovky, ale také environmetální esej Češi jsou výborní houbaři, norský doku‑ mentární snímek Autoportrét o boji s ano‑ rexií anebo dánskou novinku Thomase Winterberga nazvanou Chlast s Madsem Mikkelsenem v hlavní roli (a řadu dalších).

V poněkud větších okresních městech, jako jsou Třebíč, Prostějov nebo nám bližší Tábor, kde se jistě najde vícero kulturních příležitostí než v Rožnově pod Radhoštěm, promítají filmové kluby alespoň čtyřikrát měsíčně (což není málo, protože provozova‑ telé klubů pochopitelně organizaci takového biletu téměř vždy kloubí se svým běžným zaměstnáním a klubům se věnují pouze ve volném čase).

Kotva a „ti druzí“ ▶ V Budějovicích filmový klub tedy nemá‑ me a je to jistě škoda. Že je zde ve srovnání

s okresními městy o poznání více možností, jak se kulturně vyžít, může částečně odpo‑ vědět na otázku, proč zde oficiální filmový klub schází – trendy v některých jiných regi‑ onech to naznačují. Možná by se zde takový klub zkrátka „neuživil“, protože v žebříčku akcí, na které místní můžou zajít, by dost možná nebyl bůhvíjak vysoko. ▶ To je ovšem čistě teoretická úvaha (podle mě lichá), která má k neprůstřelnosti dale‑ ko. Přinejmenším „podzemní“ filmové kluby totiž v Budějovicích v posledních letech vždy měly své místo. Vzpomeňme třeba na Filmový klub Canopus při budějovické hvěz‑ dárně a planetáriu anebo na cyklus projekcí Zavařená promítačka v Kavárně Matice. Oba tyto projekty ovšem spojuje jeden podstat‑ ný aspekt: v zásadě jde vždy o projekce kul‑ tovních a kanonických děl filmové historie.

Canopus letos připomněl sté výročí naroze‑ ní Federica Felliniho filmem Osm a půl (1963), promítnul klasiky Ivanovo dětství (1962) od Andreje Tarkovského nebo Africkou Královnu (1951) Johna Hustona. Zavařená promítačka nabídla Kmotra (1972) nebo Konverzaci (1974) F. F. Coppoly či Sledování (1998) od Christo‑ phera Nolana. ▶ Kanonická díla ovšem hezky razí ces‑ tičku i k méně známým či novým filmům, k festivalovým novinkám anebo zajímavým debutům. Silná evropská scéna artových filmů, nezávislá tvorba amerických tvůrců či stále více „horká“ vlna asijských autorů, nemluvě o dokumentech – to vše je sféra, která v kinech v naší republice proplouvá, ale Budějovicím se de facto vyhýbá. V multi­ kinech Cinestaru ji očekávat nemůžeme, v Kotvě bychom ji viděli rádi, ale jak jsem uvedl výše, Kotva se zjevně přizpůsobuje komerční nabídce konkurence. ▶ Jde o zásadní potíž z toho důvodu, že právě Kotva byla dlouhá léta chápána jako subjekt, jenž k artovým projekcím ve větším měřítku směřuje, jelikož město si toto kino ponechalo ve vlastnictví z tohoto konkrétního důvodu, aby se artovým kinem stalo. Čas od času se do veřejného prostoru opakovaně dostávaly zkazky, že v Kotvě bude vybudován druhý, menší sál, speciálně určen právě pro projekce nekomerčních snímků. Nic definitivního ovšem do chodu uvedeno nebylo a budoucnost Kotvy je poměrně nejistá (viz rozhovor s Jurajem Thomou, 1. náměstkem pro kulturu, v tomto čísle časopisu). Ohledně budoucnosti Kotvy je smutné zmínit i fakt, že v poslední době je její dramaturgie nejistá i v tom smyslu, že program na budoucí týdny vedení kina vy‑ stavuje poměrně pozdě a pouze na nejbližší časové období. To není zrovna obvyklé. ▶ S Kotvou bylo posledních více než 10 let úzce propojeno Letní kino Háječek osobou provozovatele Jana Turinského. Háječek ov‑ šem letos poprvé provozoval po vyhraném

25

výběrovém řízení spolek Asociace jihočes‑ kých audiovizuálních tvůrců. Nutno podotk‑ nout, že jej provozoval velmi dobře – kromě několika „hitů“ a novinek vsadil taktéž na různá kanonická díla dějin filmu: Prázdniny v Římě, Cesta do pravěku, pátý díl Hvězdných válek, ale také Půlnoc v Paříži, Psycho nebo Kmotr. Letní kino obecně, dle mého soudu, má fungovat právě takto, jako prostor k se‑ tkávání, kam si může každý přijít na to své, ať už jde právě o Psycho, nebo třeba Hříšný tanec.

Konkurence není žádná konkurence

▶ Kino, a u letního to platí především, je do značné míry sociální zkušenost – chodí‑ te do něj s rodinou, s přáteli, na rande, po projekci se o filmu bavíte. To vše lze zažít jak na přísně vzato diváckém filmu, tak i na náročnějším filmu. Preferovat artové filmy namísto těch komerčních, to není žádné elitářství. Většina lidí to má navíc tak, že během roku ráda navštěvuje obojí typ dramaturgie. Ve srovnání s městem typu Rožnov pod Radhoštěm je ovšem mimořádně zarážející, že na „náročnější“ nebo „zajímavější“ filmy musíme v Budě‑ jovicích zajít buď na „undergroundovou“ projekci, nebo čekat na „odvahu“ (případ‑ ně šílenství, jak chcete) srdcařů typu čtve‑ řice „statečných“ z Asociace jihočeských audiovizuálních tvůrců, která si očividně uvědomila monumentální potenciál letní‑ ho kina v Háječku a ukazuje i jinou cestu, jak si budějovické diváky „vychovávat“, což ale v „letňáku“ z podstaty věci nelze dělat celoročně. ▶ Dle mého mínění má ohromný poten‑ ciál právě i Kotva, na rozdíl od Cinestaru totiž není existenčně závislá jen na pro‑ deji popcornu a předražených limonád, je podporována městem – a co považuji za nejdůležitější, otevření druhého multiplexu s komerční dramaturgií o to víc vybízelo jít trochu opačnou cestou, protože dvě multikina si relativně vzato přetahují běžné diváky sama sobě navzájem, ale zájemce o artové snímky nechávají zcela chladnými a v napětí, kdy už „na to“ v Budějovicích konečně dojde.

Dovětek ▶ Letní filmová škola v Uherském Hradišti je svatým grálem zájemců o artové filmy, festiva‑ lová akce pořádaná Asociací českých filmových klubů – 9 dní promítání artových filmů staršího data, ale i novinek, tuzemských i zahraničních.

26

Jezdím na ni už řadu let a vždycky zírám, že ná‑ vštěvníků rok co rok přibývá, spoustu jich znám právě z Budějovic. Je mýtus, že artové filmy jsou nedivácké, že na ně nikdo nechodí, že o ně není zájem. Pouze na ně (a je) ještě není tolik vidět.

Bohužel je tomu tak i v Budějovicích, disponují‑ cích „výhodou“ tří kamenných kin a unikátního kina letního.

27

28

Objevilo se poslední dobou několik nových knížek poezie od jihočeských autorů či autorek, a sluší se tudíž ztratit o nich pár vět. Začněme dámou z Budějc. — Kateřina Bolechová patří ke zkušeným harcovnicím literárního provozu, ovšem průběžně se věnuje také tvorbě koláží. Píše úsporné verše „všedního dne“, v nichž zachycuje každodenní vzlety i pády lidského přežívání.

Sebeobyčejnější banálnost se pro básnířku může stát zvýznamněným zábleskem něčeho podstatnějšího. Na přílišné pentlení metaforami si přitom moc nepotrpí, používá střídmý, obecně srozumitelný básnický jazyk. Ústřední pozici v nejnovější sbírce Sádrová hlava jiné Marie zaujímá působivý monotematický cyklus o jednom komplikovaném mezigeneračním vztahu.

Nutno doplnit, že čtení je to poměrně pochmurné, jen občas atmosféru rozpadu naředí sebeironie nebo hořký humor.

Ale což, nikdo netvrdil, že pobyt na světě bude vždycky veselý. — Rovněž Šimon Leitgeb náleží k českobudějcké literární scéně (lze­‑li tedy mluvit o existenci něčeho takového), a sice k jejím nejmladším představitelům.

Před třemi lety debutoval pozoruhodným básnickým cyklem o dospívání mezi maloměstskými postavičkami – sbírka se jmenuje Mezi náma stejně jako literárně­‑hudební pořad, který autor organizuje.

Nyní vyšla jeho druhá knížka, jež na tu předchozí v mnohém navazuje. I Betonová pláž se přidržuje dětské či mladické perspektivy, znovu jsou básně ukotveny v koncizním rámci, jenž má tentokrát podobu příběhu rozděleného do tří oddílů. Nelehkého úkolu vytvořit texty, které na sebe budou navazovat a zároveň zafungují samy o sobě, se básník zhostil docela úspěšně.

Oproti syrovosti první sbírky nicméně nové básně vykazují melancholické zjemnění a větší

T Zdeněk Brdek

Básnická úroda na jihu Čech míru obraznosti, jež místy nabývá až symbolistního rázu. Myslím, že se s druhou knížkou vyplatilo nespěchat.

— Zajímavý literární úkaz jsme zaznamenali také v Bechyni.

Tamní Kulturní středisko se rozhodlo zřídit celou edici, v rámci které by měli být publikováni autoři a autorky spojení s Bechyňskem. A jako první vyšly právě dvě básnické sbírky. Ta útlejší se jmenuje Nová ticha a jejím autorem je Etiene Levi, jenž sám sebe popisuje jako „éterickou bytost levitující nad krajinou“.

Jeho poezie je poněkud odkoukaná, na můj vkus i příliš abstraktní – avšak některé (méně formalistní) polohy lze považovat za slibné. Druhá bechyňská publikace nese název Nebe přepeřuje a jedná se o třetí knížku veršů Jaromíra Matouška. Tento psycholog, diagnostik a terapeut patří ke starší generaci, jež vyrostla na četbě klasiků. Je to (v dobrém slova smyslu) znát i na Matouškových básních, které nepostrádají humorný nadhled ani kulturní poučenost.

Vcelku příjemné, lehkonohé čtení. — Samostatně je třeba se zmínit také o celkové úpravě bechyňské edice. Knížky se totiž velmi povedly jak po stránce grafické, tak tiskařské.

Vkusný redukovaný design jim sluší a zanechává dobrý dojem. Palec nahoru za kvalitně odvedenou práci a čistou typografii.

F Etiene Levi

Asi bez problémů dokážete „dekódovat“ iniciály KHM nebo KHB. A co ZKH? Budějčáci, rychle se to doučte. Zbyněk Kučera Holub je autorem dvou knih s totožným názvem Pohádky čajových skřítků (2015), druhá s podtitulem Putování za severním čajem (2017).

Docela jasnou představu, o čem pojednává první díl, si uděláte na základě animované upoutávky na Youtube. — Chcete­‑li svým dětem či dítěti v sobě udělat radost a přečíst

Poté, co Pueřík s Jasmínkou získali mušličku od vodníka Vodovodníka, vydali se hledat bludný kámen. Netušili, kde začít, náměstí bylo veliké i pro lidi, natož pro dva malé skřítky.

Ozářené bledým měsíčním svitem působilo tajuplně, chvílemi skoro až strašidelně.

— „Obr Sam říkal, že ten kámen odráží měsíční paprsky,“ rozhlížela se kolem sebe pátravě Jasmínka. „Copak tím asi myslel, Pueříku?“— „Vůbec nevím, Jasmínko,“ pokrčil její bráška bezradně rameny. „Možná bychom se měli rozdělit a každý prohledat jednu stranu náměstí.“

s náležitou lokální hrdostí něco o očarované čajovně plné prapodivných bytostí, Černé věži, kašně, začarovaném lese (pravděpodobně Branišovském) či o náhle oživlých Samsonovi (pardon, Samovi), bludném kameni nebo kamenné žábě, která si konečně mohla po staletích odskočit za svým bratránkem drakem přes klášterní střechu, neváhejte a do knihovny pospěšte, poklad tam najdete, jak tam leží v regálu, zavinutý v obalu. Pak už zbývají jen antikvariáty. Pouze skřítčí pokračování směrem na sever za dědečkem Asámkem, kterého čajové kouzlo odfouklo kamsi do trolích krajů, je ještě k dostání. — Slavný ruský teoretik morfologie pohádkových postav Vladimir Jakovlevič Propp by měl jistě radost ze zde přítomných hrdinů a jejich jmen. Kromě ústředních postav, zakletého čajmena Lady a skřítčích výrostků Pueříka a Jasmínky, se čtenář v první knize setká s řadou pomocníků, kteří skřítkům pomáhají získat kouzelné přísady do odčarovávajícího čaje, tj. zapomnětlivým dědečkem Asámkem, sousedkami myškami, bojácným kamarádem netopýrkem, jenž se teprve učí létat, hodnou jeptiškou, která většinu času přebývá ve zdi a ven ji vyláká jen vůně zázvorových sušenek. Zlo na druhou stranu ztělesňuje bubák Rizák, jenž se v překvapivé roli objeví rovněž v díle druhém, skandinávském.

— Obě knihy jsou napsány

Skřítčí pohádky aus Budweis vybranou češtinou, kterou autor umí nejen nápaditě používat, ale i obohacovat.

Příznačná je pro text vedle hravosti a vtipu rovněž schopnost text vystavět, aby byl dynamický a gradoval.

Dalším rysem je pak jeho lokální zakotvenost. Docela dobře si umím představit, že první díl někdo daruje někomu odjinud hrdě s tím, že na jihu máme svého místního pohádkáře, který dokáže oživit místní pověsti. Jeho psaní má navíc svůj osobitý rukopis.

Ojedinělé jsou jeho knihy totiž například svým důrazem na jiné smysly než zrak. Je zde popsán netopýrkův „navigační systém“, připravované čaje a sušenky mají své chutě a vůně. Nadutá prašivka se nafoukne a exploduje a je jí plné celé okolí apod. — Lze si jen přát, že první, beznadějně (vzlyk, vzlyk) vyprodaná kniha se dočká druhého vydání.

Koneckonců mohla by se v ní také opravit tisková chyba.

Chybí zde odsazení jedné kapitoly, a navíc by zde mohla být umístěna další inspirativní ilustrace uvádějící šestý oddíl, na nějž se v tisku zapomnělo (s. 43). Řešením by mohlo být i společné vydání obou příběhů v jedné knize tak, jak to nedávno učinil jiný pohádkový mág Arnošt Goldflam se svou dvouknihou Tatínek není k zahození a Tatínek 002 (2019).

Prozatím nezbývá než dodat: Jestli jste pohádky ZKH ještě nečetli, možná bychom se nyní měli rozdělit a každý prohledat jednu z místních knihoven.

Pozor, ke startu – teď!

T F TGM, ten mladší

29

Problém s přirozeným rodem si jistě každý z nás vyřeší po svém. Co ale rod gramatický? Netápe někdo z nás i zde? Brambor, nebo brambora? V nářečí mohou být různé tvary slov a někdy jejich odlišnost vyplývá – jako například u štrúdle / štrúdlu – z rodového rozdílu. Moje maminka říká např. ta štrúdl i ta hokej, neb vyrůstala v Plzni. V některých případech se jedná o nářečí, historicky je ale v jazyce nářečí téměř vše (krom termínů apod.). Spisovná jsou podle Jazykové příručky brambor i brambora a pak také oficiální jablečný závin.

Avšak rovněž maskulinum štrúdl je dnes již uznáno jako slovo hovorové (tj. spisovné mluvené). — Možná již někteří z Vás ví, že podobné skloňování jako kost měl i kdysi dávno mužský vzor host. Z této staré deklinace zbyl ve 2. p. mn. č. knižní tvar hostí (jako kostí) vedle běžného hostů podle vzoru pán. Jestliže host kvůli své patriarchální maskulinitě změnil typ skloňování a přešel téměř zcela k pánovi, jinou cestu si vybralo původní maskulinum pouť.

Ten pouť si udržel skloňování podle kosti (tzv. i­‑kmeny), ale změnil rod. Při porovnání s jinými slovanskými jazyky je však patrné, že ruské či jihoslovanské put „cesta“ si zachovalo nejen původní rod, ale i význam. Ten poslední

prosvítá ale i v českém slovese putovat nebo v pouti náboženské. — Rodově nenápadné jsou dnes názvy obcí typu Chrudim, jež byla také původně mužského rodu. V tomto konkrétním případě toto vlastní jméno znamenalo „Chrudimovo město“, původně *Chrudimjь.

Koneckonců i v polštině jsou města jako Bytom, Poznań, Toruń, Wrocław maskulina.

Na rozdíl o zbohemizovaných Bytomi, Poznaně, Toruně a Vratislavi. — Nebuďte z toho však zbytečně trudomyslní, nejsme v tom sami. Na studentské koleji v německé Kostnici jsem kdysi zažil dosti vyostřenou slovní bitvu, jestli je správně der, nebo die Kartofel.

T Jiří Sláma

Jednorožec ze Schätzenwaldu S končícím babím létem jsem kulturu v Českých Budějovicích začal vnímat poněkud šířeji. Díky šikovným zahradníkům v předzahrádkách, parcích či různých městských zákoutích ještě leccos vykvetlo, odpoledne se objevila hejna motýlů a přerůzný hmyz využil poslední šanci dát si do sosáku. — V univerzitním kampusu, jehož centrální část má podobu anglického parku, který v nižších patrech kvete od jara do podzimu, začali s novým akademickým rokem relaxovat studenti i učitelé. V září však byla ještě spatřena i housenka žlutozelená jak tenisový míček. Nedaleko Jihočeského muzea u přechodu do

T Karol Podzimek, junior využít. V songu Billa, Makro, Globus jasně ukazuje, jaká je její strategie: Když vejdu do Billy, / sbíhaj se mi sliny. // Pak si řeknu: Sakra.“ / Skočím si do Makra. // No, záleží na vkusu. / Někdo radši do Globusu. Jinou strategií, jak být na obchodním trhu neprodejný, je pak její „reklama“ na produkty, na něž se daná značka nezaměřuje. V melancholické skladbě Tesco rapují tito mistři nevyužitelnosti takto: Dneska jsem si v Tescu / koupil skvělou desku. / To protože v Tescu / maj věci proti stesku. — Poněkud politické nekorektnosti podbízivé se mohou zdát texty dívčí postpunkové kapely Katholikinen, která zpívá většinou v němčině, ale několik skladeb zpívají pro koncertní potřeby v dalších deseti jazycích. Tak je tomu také u písně We two, v níž akce střídá akci: Poplácal mě po zadku, / já vlepila mu facku. / Oběma se to líbilo. / Směřovali jsme k sňatku. Tato grupa sice nevydala ještě ani singl, ale můžete se na ni v nejbližších týdnech těšit při pěkných prosincových open airech v Drahotěšicích na návsi nebo o něco později na zamrzlém Bezdrevu. — Bylo by jistě možné vyjmenovat rovněž další hvězdy současného, poněkud opomíjeného jihočeského podzemíčka či lépe nebíčka, ale o tom zase jindy.

V jižních Čechách se v poslední době vyrojilo více kapel, jež svérázným způsobem vybočují z hudebního mainstreamu.

Jedna z nich – kapela PŘVTLN – by se dala charakterizovat jako minimalistická. S písní Mrak koneckonců dobila nejednoho buddhistu. Posuďte sami tento jejich téměř pohádkový text, který zde s dovolením interpretů publikuji v úplnosti: Pohltil mě mrak. / A byl ze mě drak. / A byla ze mě dračice, / co má čtyři palice. / A byla ze mě saň, / tak se, kluku, braň! / Měla hlavy mrakohlavy. / Kouřila a mlela hlady. / A pak už byl konec světa. / Po Tobě a po mě veta. / Pohltil mě mrak / a byl ze mě pták.

V podobném duchu jsou ale i její další skladby jako např. titulní skladba z jejich stejnojmenného dema Mesiáš byl Ind či závěrečná pecka Prorok je slepý. — Zvláštním fenoménem je rovněž kapela, která je prapodivná již svým názvem Reklama pro nikoho.

Shodou okolností i ona již světu představila soubor svých líbivých songů. Nosič, velmi drahou dlouhohrající vinylovou desku, zvolila proto, aby byla co nejméně dostupná. Koneckonců i název alba Neprodejná k němu odkazuje. Její zvláštní doménou jsou skladby, v nichž záměrně kombinuje reklamy na více subjektů, aby ji ani jeden z nich nemohl

Dukelské vykvetla vedle malé fontány ve tvaru listu komule Davidova. Ona i přilehlý dům byly jeden slunečný den okupovány několika desítkami baboček pavích ok. Nicméně na své si přišel i „kolibříkovitý“ motýl dlouhozobka svízelová.

— Za pozornost stojí městské záhony, které – možná často podprahově – ovlivňují naše vnímání města. Za mnoha z nich stojí zahradní architektka Elexhauserová a zahradnictví Bartl, které se stará také o údržbu navržených ploch. Jedná se například o záhony na Mariánském náměstí, na Sadech, plácek u kavárny Lanna, dále plochy u IGY, u nemocnice či Polikliniky Jih. Za pozornost stojí ale i realizace jiných firem, např. na Senovážném náměstí.

— Zahradní architekti zcela jistě, byť někdy záměrně nenápadně výrazně ovlivňují tvář města, jeho vnímání, a tedy i jeho kulturní úroveň.

Koncepce takových zásahů je často velmi dlouhodobá.

Stačí se projít po Sadech a pozorovat složení dnes vzrostlých stromů, jež před mnoha desítkami let sázeli naši předci. Někdo rád krásné jasany, javory, lípy, někdo raději jírovce (kaštany) či platany, někdo si počká na prapodivnou a v létě rozkvetlou katalpu trubačovitou u fontány naproti Poliklinice Sever.

Jihočeské hudební podzemíčko, nebo nebíčko?

Z populární hudby VI

T F Štěpán Balík

Podprahové vnímání městské krajiny

Inzerce

30

Inzerce

Milk & Honey #38 (říjen 2020) Vydává v Českých Budějovicích šestkrát ročně Milk & Honey, z.s.

Nová 21, 37001 České Budějovice mnh.magazine@gmail.com www.mlikoamed.cz IČ: 07719442 / MK ČR: E 22375

Tým Štepán Balík, Natalie Czaban, Tom Czaban, Martin Dvořák, Honza Flaška, Luděk Čertík, Robert Brtník, Petra Lexová, Cyril Nováček, Ricardo Picante, Jiří Ptáček, Zdeněk Brdek Design Milan Krištůfek (pintos.cz), Zuzana Nevařilová Distribuce Monika Zárybnická, Markéta Kulíková České Budějovice jazyková škola Aslan * AJG Wortnerův dům * bistro Cobliha * Born in London * Café au Chat Noir * Café Hostel * Cuba Bar * Dobrá čajovna * Dům U Beránka * Dům umění Esse Shop Gallery Space * Fér Café * Galerie 1 * Hammond Café * holičství Wous * Horká vana * Infocentrum * JČU kampus * JČU TF * Jihočeské divadlo * Jihočeská vědecká knihovna * Jdem tam bistro * Kanzelsberger kavárna Matice * Karmelitánské knihkupectví * Knihkupectví Kosmas * Kino Kotva * MC Fabrika * Masné krámy * Měsíc ve dne * Paluba * Pražírna kávy Jedna radost * recepce pivovaru Budvar * Restaurace Vatikán * Singer Pub * Staré časy * studentský klub Kampa * Široko * Think Yoga * U Vás * Vegetárna Impala * Velbloud * Železná panna Tábor Baobab dílna * Divadlo Oskara Nedbala * Infocentrum * stánek na Žižkově náměstí * kavárna a galerie UmaUma * Kafe knihy Jednota Český Krumlov Drunken Coffee Bechyně kino kavárna Praha Fotograf Gallery Hvozdno TNSS Týn nad Vltavou Městská galerie U Zlatého slunce Vychází za podpory

Další spolupráce GALERIE SOUČASNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY DŮM UMĚNÍ ČESKÉ BUDĚJOVICE

31

▶ Cover art 2 ▶ Editorial 3 ▶ Anketa 4 ▶ Rozhovor s Thomou 8 ▶ O domu umění s ptáčkem 14 ▶ rozhovor s kosovou 16 ▶ O divadle s piskačem 21 ▶ O kinech s dvořákem 24 ▶ sloupky 28