Milk & Honey #39 by Milk & Honey

DÄ&#x203A;ti

Cover art V kolážích, objektech a instalacích Evy Koťátkové se jemnost a hravost setkávají s tlaky institucí a autorit, které formují lid‑ skou osobnost. Dětská zkušenost je pro ni přitom nevyčerpatel‑ ným zdrojem podnětů. Na výzvě, aby svými pracemi přispěla do našeho čísla o dětech, ji navíc zaujala především nabídka, že je děti upraví po svém. A to jsme jí to zprvu vůbec nenabízeli. Toto malé „produktivní nedorozumění“ každopádně posunulo záměr směrem, který se všem stranám líbil. Proto jsme poprosili šest malých spolupracovníků a spolupracovnic o vstup do Eviných koláží. Ostatně není to poprvé, co se Eva s dětmi (nebo s dospělý‑ mi) tvůrčím způsobem spojuje. Eva Koťátková (*1982) je již léta jednou z nejvyhledávanějších českých výtvarných umělkyň. Cenu Jindřicha Chalupeckého získala již v roce 2007, kdy dokončovala studium na Akademii výtvarných umění v Praze. Vystavovala v celé řadě význam‑ ných zahraničních galerií a muzeí umění, například v Metropo‑ litním muzeu v New Yorku, Joan Miró Foundation v Barceloně nebo Migros Museum v Curychu. V roce 2013 byla pozvána na hlavní výstavu 55. benátského bienále. Pozornosti by ale neměly uniknout i „menší“ z jejích úspěchů: třeba skvělé ilustrace k fan‑ tazijní próze pro děti Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové, kterou napsal její otec, filozof a spisova‑ tel Petr Koťátko. V Českých Budějovicích ji už před devíti lety představila Galerie současného umění a architektury – Dům umění. Zatím naposledy jsme její dílo mohli vidět letos na sklonku léta v Týně nad Vltavou na kolektivní výstavě EXPO Týn 2020. Spolupracovníky a spolupracovnicemi na obrazovém materiálu v tomto čísle Milk & Honey byli: Alexandra a Mariana(2) Ptáčkovi, Filip a Miriam(3) Krištůfkovi, Hanuš (1) a Jonáš (4) Brdkovi

(1)

(2)

(3)

Napsal Jiří Ptáček

(4)

Editorial Když se nám počátkem prosince scházely texty do čísla, které právě držíte v rukou, vzpomněl jsem si po letech na útlou, ale o to krásnější knížku americké přírodovědkyně Rachel Carson The Sense of Wonder. V ní autorka popisuje řadu společných zážitků se svým tehdy tříletým synovcem Rogerem při prozkou‑ mávání přírodních poměrů na pobřeží státu Maine; pozorování noční oblohy a bouřkových mraků, pátrání po vzácných rostlinách či naslouchání hlasům ptáků a hmyzu. V oficiálních anotacích ke knize se dočteme, že vypráví o tom, jak v dětech zažehnout a uchovat jiskru údivu. Uvědomil jsem si však, že kniha vypráví spíše (nebo přinejmenším stejně tak naléhavě) o pravém opaku: jak nám dospělákům ukazují děti samotné cestu k onomu nikdy nekončícímu úžasu. Roger svou světaznalou tetičku denoden‑ ně učil prosté lekci: Kdo se jednou přestane divit, pro toho už ve světě nezbývá tajemství a život dočista vyhasne. To ale jaksi staví na hlavu naše kulturní přesvědčení, že od dětí se toho ne‑ můžeme mnoho naučit – že z dětství je třeba urychleně dospět, aby se člověk stal skutečně sám sebou (a konečně spatřil svět v jeho pravé, odkouzlené podstatě). Moudrost tudíž hledáme u stařešinů, leč málokdy u dětí. Dospět však možná znamená i to, že nechovám předsudky vůči svému dětskému já a že jsem si dobře vědom toho, co všechno si z dětství naopak mohu (a měl bych) uchovat – ať už jde o schopnost žít naplno v ny‑ nějším okamžiku, nebo vrozený a dosud nepotlačený soucit se vším živým. A že jsem dětem, své minulosti i budoucnosti, ochotný naslouchat a brát je jako sobě rovné.

Napsal Luděk Čertík

Jak postavit dětem domeček Vlastně už nevím, co stálo za mým nápadem postavit na dvoře dětem domeček. Rád tvrdím, že to je ozvěna mé vlastní dětské touhy takový domeček mít. Spíš to ale byla ozvěna mé vlastní současné touhy děti občas zamknout na zahradě do kotce a nechat je tam přes noc. Každopádně, domeček stojí a já při jeho stavbě získal zkušenosti, které, jak věřím, pomohou i vám, kdybyste se nedejbože rozhodli postavit něco takového i svým dětem.

1. Plánujte předem Dobře rozvržená práce je polovičním úspěchem. – Počítejte s tím, že na vymyšlení stavby a přípravné práce budete potřebovat zhruba dva až tři dny, na stavbu samotnou něco mezi dvěma a čtyřmi týdny a na rekonvalescenci čtyři až pět měsíců.

2. Maximálně využijte materiál, který máte po ruce Používat to, co už máte, vás vyjde levněji a inspiruje vás to k netradičním řešením. – To jsem si alespoň myslel já. Na našem dvoře se ještě po dědovi kymácela rezavá konstrukce jakési zahradní pergoly, z níž postupně uhnívala prkna. Zdálo se mi, že přímo volá po tom, aby posloužila jako kostra dětského domečku. Záhy po započetí stavby se ukázalo, že jsem mohl udělat celou řadu chytřejších životních rozhodnutí než naslouchat volání staré shnilé pergoly, například vypít na ex láhev griotky nebo volit komunisty. Ještě o něco horší bylo rozhodnutí postavit domek z toho, co jsem zdědil po předcích, tedy z prožraných trámů, vytrhaných podlah a z palubek příliš krátkých na to, aby z nich šlo něco rozumného vyrobit. Celé to nakonec fungovalo víc jako metafora než jako materiál: když se rozhodnete stavět z toho, co vám zanechaly předchozí generace, a nevložíte do toho svůj vlastní vklad, nemáte šanci vystavět životní dílo s pevnými základy. Stlučete akorát tak boudu, se kterou vám rumpluje vítr a z níž čouhají rezavé hřebíky.

3. Nechte děti, ať vám pomáhají Děti nejen rády pozorují dospělé při práci, ale často si samy chtějí vyzkoušet nejrůznější manuální činnosti, což je skvělé pro rozvoj jejich motorických dovedností. – Připravte se na to, že sotva popadnete do ruky rozbrušovačku, přiběhne k vám dítě s nabídkou, která se neodmítá: totiž že vám chce pomáhat. Odmítnout dětskou pomoc znamená zahrávat si s budoucí ochotou dítěte pracovat. V lepším případě se dětská pomoc omezí na to, že si dítě nakrade vaše nářadí, zastrká si ho do tepláků, roznáší ho po dvoře a tváří se důležitě. V horším případě si dítě taky nakrade vaše nářadí, ovšem začne ho používat. Ještě se dá vydržet, že dítě musíte chválit, kdykoli vám něco vylije, upustí nebo zničí. Taková zadřená vrtačka a ředidlo v záhonu představují snesitelnou daň

Napsal a fotil Jan Flaška

za dětskou ochotu pomáhat svému rodiči. Větší problém je, že v přítomnosti dětí nemůžete nadávat tak, jak je potřeba. Výkřiky typu „KUR… zíva!“ a „DO PR… áce!“ nepřinášejí stejnou úlevu jako slova, co v čítankách chybí.

4. Podporujte děti v zájmu o svou práci Děti se při stavbě mohou naučit pracovat v týmu a osvojit si řadu důležitých dovedností, které využijí i ve svém budoucím povolání. – Moje děti se kupříkladu naučily nebýt k zastižení, kdykoli jsem potřeboval něco přidržet nebo přinést, což je dovednost, kterou pak člověk využívá po zbytek života. To ovšem neznamená, že by děti o stavbu nejevily zájem. Naopak, už na začátku chtěly vědět:

� � �

jestli jim to tam udělám pohodlné, jestli jim to tam udělám hezké, jestli se tam budou moct přede mnou zamknout.

Soudě podle toho, jakým způsobem dále přispívaly ke společnému dílu (tj. výhradně požadavky typu „Chci, abys mi tam dal záclonky / zrcadlo / polici na ptačí hnízda / střelnici!“), se očividně připravují na pozice vedoucích pracovníků či diktátorů.

5. Budete‑li se na práci podílet všichni, vybudujete víc než domeček Spolupráce na stejném cíli vám dokáže, že důležitější než cíl je cesta k němu. – Já se na té cestě například naučil, že budování celé té vachrlaté stavbičky je vlastně přiléhavou metaforou rodičovství: Když má člověk děti, snaží se pro ně vystavět domeček, ve kterém se budou cítit dobře a pohodlně, přestože mu to občas nejde a navíc hodně staví z věcí, co podědil po předcích. Svým dětem naslouchá a pomáhá jim vybavit jejich malé obydlí tak, jak si samy přejí, ačkoli má pocit, že si přejí úplné blbosti. Skousne i to, že mu potomci při stavbě neustále překážejí a kazí jeho dokonalé plány. Navzdory tomu, že stavbu pro děti sám vybudoval, dovolí jim, aby se v ní zamkly, a bez jejich pozvání neleze dovnitř. Trpělivě čeká za dveřmi a věří, že ho děti občas pozvou, aby nahlédl dovnitř. A ví, že uvnitř najde – kromě jiného – zašantročené i své vlastní nářadí.

Mateřství mě posílilo v laskavosti i ve schopnosti postavit se za to, čemu věřím S malířkou Eliškou Fialovou o nástěnných malbách, ponoru do malby i životě umělkyně s malou dcerou. V uplynulých letech jste se spolu s Kateřinou Burgertovou zaměřily na umění v exteriéru. Co vás k tomu vedlo? Bezprahovost veřejného prostoru? Myslím, že pro obě bylo palčivou otázkou, co vlastně s malbou a obrazy. Kde je vystavovat, proč je tvořit a prodávat. Malba má úžasnou moc komunikovat, a používat ji ve veřejném prostoru, to nám připadalo jako skvělá cesta. Pamatuji si, jak jsme se s Katkou během instalace společné výstavy dlouze bavily o tom, zda malovat v galerii na zeď. — Mně to v daném případě připadalo samoúčelné a Katce přirozené. Venku na zdi mi to většinou samoúčelné nepřipadá. Je na co reagovat, protože specifické prostředí dává mnoho podnětů. Také je skvělé, jak se o to lidé zajímají a jak s námi mluví, když malbu děláme… Ta se potom může stát součástí jejich prostředí a může oslovit i někoho, kdo by do galerie nikdy nešel.

U výstavy Legenda o sv. Lídě v pouliční jihlavské galerii Nonstrop a u murálu Stojí s pěstí v Ostravě jste učinili ústřední postavou ženu. Mohla bys mi říct, co vás k tomu vedlo a jak jste se téma rozhodly uchopit? To asi proto, že jsme ženy a naše věci jsou o nás. Ale tohle vnímám hodně jako Katčin vliv. Já víc zobecňuji, takže bych asi neměla jen jednu ústřední postavu - ženu. Ona je ve volbě témat přímější než já, jakoby víc polopatická a literární. To spolupráci dávalo určitou přehlednost a čitelnost. Byla to pevná osa, možnost si na ní uspořádat naše často odlišné představy a hledat jejich průsečíky. Společně prožívané mateřství mě také asi víc navedlo k feministickým tématům a přemýšlení o nich.

Kdo byl autorem nebo autorkou veršů, která patřily k obrazům Legendy o sv. Lídě? Co vás vedlo k tak výraznému uplatnění textů?

Eliška Fialová - Kateřina Burgerto‑

Autorem veršů byla pouze Katka. Já jsem kromě několika jejích vstupů malovala obrazy. V tomto

2019, olej na dřevě

případě jsme to měly dost striktně rozdělené. Naše komunikace probíhala až skrze napůl hotové verše a obrazy. Její verše vstupovaly do obrazů jako symboly.

A kdo je vlastně Lída zač? Konkrétní žena? Fiktivní průsečík ženských osudů? Lída je fiktivní postava. Společný výtvor s Katkou. Myslím, že jsme obě hledaly, kdo je Lída, ta naše vlastní a společná, to bylo nejzajímavější.

vá, ze souboru Legenda o sv. Lídě,

Zpovídal Jiří Ptáček Portrét fotila Veronika Brunová

Ukazovala jsi mi skici k nástěnným malbám, které bys ráda dělala samostatně. Odlišuje se, když o námětu uvažuješ sama? Tvé malby se totiž až dosud vyhýbaly „angažovaným“ tématům. No jo, vyhýbám se tomu být přímo angažovaná. Neumím to moc nahlas a většinou mi to není přirozené. To ale neznamená, že se moje obrazy vyhýbají tématům, která mi pro dnešní svět a společnost přijdou důležitá. Asi se ale také postupně vyvíjím k větší přímočarosti a otevřenosti. Když jsem malovala abstraktní obrazy, měla jsem na mysli velmi konkrétní věci, které se mě momentálně dotýkaly, které taky vnímám jako celospolečenská témata. A mám pocit, že zrovna mateřství mě v tomto postrkuje… v laskavosti, pevnosti a schopnosti se postavit za to, čemu věřím.

Místa pro jejich realizaci by sis ráda vybírala sama, anebo by tě zajímala i situace, kdy jsi k realizaci díla vyzvána? Přijala bys i obsahové zadání? Ráda bych si je vybírala, ale zajímají mě i výzvy a zadání. Když si místo vybírám, je to totiž také zadání, které vyplývá ze zodpovědnosti místo vnímat a reagovat na něj. I spolupráce s Katkou – nebo jakákoli jiná - je pro mě něco jako zadání… ovšem živější. — Mám tedy zadání ráda. Pochopitelně existují i blbá místa a zadání. — Když jsem místa hledala sama, ještě se mi z různých důvodů nepodařilo na žádném z nich realizovat své dílo, jednalo se o taková, která ke mně vždycky dlouho promlouvala. V určitý okamžik se prostě zdálo možné a přirozené na ně nějak výtvarně reagovat.

Předpokládám, že poslední dobou hodně času věnuješ výchově dcery. Zbývá ti čas na nějakou malířskou práci? Dceři věnuji skoro všechen čas, protože v Praze nemám dostatečnou možnost podělit se o každodenní péči o ni. Na druhou stranu je těch společných dva a půl roku života tak kom-

Práce

paktním a plně prožitým časem, že mám pocit, že na tvorbu myslím a věnuji se jí intenzivněji. Bětku s sebou beru i do ateliéru malovat. Někdy se to daří, někdy úplně ne, ale stojí to za

vyvlastněná holubice míru a její drápky na parapetu bolí do uší a křeč v čelistech otevírá každý další den továrna zurčí čpí pot mezi tvými stehny čekáš továrna zurčí

to. Chci, aby byla účastná na mém životě. Velkoformátové obrazy vznikají dlouho a není jich moc. Víc kreslím či maluji menší věci nebo pracuji na návrzích realizací věcí do veřejného prostoru.

Co by podle tebe prospělo umělkyním s malými dětmi, aby se své profesi mohly věnovat co nejvíce? Pro mě osobně je v mateřství obtížné skloubit malířskou práci se zakázkami a prací pro film, za které dostanu zaplaceno. Řemeslo u filmu mám ráda a hodně mě naučilo. Pomohlo by mi ale, kdyby dostatečně byla ohodnocena i moje malba a práce pro veřejný prostor. Tento problém samozřejmě neřeší jen umělkyně v roli matek. Osobně jsem ho nedokázala vyřešit ani před mateřstvím. Obrazy častěji rozdávám, než prodávám a u výstav a jiných projektů se většinou platí

oděv i chlupy tě škrtí dospělost, nenasytný chtíč ale bič na to bič mezi zuby úsměvy

jen nejnutnější výdaje. Jinak se zatím s dítětem v uměleckém prostředí cítím skvěle. Myslím, že v posledních letech nastalo příznivé klima pro to být matkou‑umělkyní. Je to určitě díky snaze mnoha lidí, činných v různých iniciativách. Pomohlo mi, když jsem se seznámila s lidmi z okruhu Mothers Artlovers (podpůrná skupina, která se od roku 2016 snaží řešit potřeby umělkyň s dětmi – pozn. redakce).

Eliška Fialová, Med a mašle, 2016, olej na plátně, 110 × 75 cm

Tvůj web otevírá kresba jakési nápisové pásky se slovy „kontakt“, „práce“, „poctivost“, „srozumitelný znak“, „plocha“, „iluze“, „mnohost“, „odraz“ a „lesk“. Jak bychom v tvém případě měli rozumět například výrazu „poctivost“? O všech těchto pojmech přemýšlím. Asi je vnímám jako taková vštěpená klišé, možná už z dětství, zároveň ale zvažuji, co pro mě opravdu mohou znamenat. Jsou to pohony mého umění a odvíjí se od nich můj způsob práce. Zrovna poctivost u sebe považuji za něco někdy užitečného, ale někdy až sebedestruktivního. V malbě se projevuje jako touha obraz pořád rozkládat, přezkoumávat a pracovat na něm opravdu dlouho. Je to touha odvést poctivou práci. Je to poctivost k sobě i v myšlení.

A „plocha“, „iluze“, „odraz“ nebo „lesk“? To jsou pro mě synonyma iluzivnosti malby. Mám pocit, že obraz se dnes už neobejde bez toho, aby toto sám v sobě reflektoval. Je to vyjádření pochybností nad smyslem malby, i když jsem jí oddaná. Často pochybuji o její úloze a smyslu – a tuhle pochybnost také maluji.

V roce 2016 jsi namalovala lyrické abstrakce, jejichž dobrodružství stálo na členění ploch, vztazích mezi prvky a detaily. Přitažlivé na nich bylo, že namísto velkých gest vycházely ze živě uplatňovaného vědomí, že malovaný obraz je jakýmsi udržovaným soustředěním na sebe sama. Hned rok poté jsi ale do abstrakcí nechala vstoupit konkrétní rostlinné a figurativní motivy. Abstrakcí náhle nebylo možné něco vyslovit? Já nevím, moc to nerozlišuji. Když jsem malovala abstraktní obrazy, o kterých mluvíš, zoufale jsem toužila vyjádřit něco konkrétního. Měla jsem hlavně pocity a hledala jsem pro ně oprávněné formy. Asi mi nezáleží na tom, jestli je na obraze rostlina, figura nebo jen shluk čar a barevných ploch. Když přemýšlím o mém ponoru do abstrakce, vím, že je důležitý. V něčem ho vnímám jako nutný útěk, zamaskování svých myšlenek. Zároveň jsem se tím do obrazů intenzivněji ponořila a pustila se do jejich řešení. Otevřelo se mi tím veliké pole působnosti, a přesto jsem se trápila tím, že vlastně nevím, co maluji - že to není dostatečně průbojné, protože to není konkrétní a angažované. Zvláštní také je, že většinu názvů a dokonce i témata obrazů jsem si ujasnila, až když jsem je dokončila. — Líbí se mi ale, jak jsi ty obrazy popsal. Zvlášť na jeden obraz to sedí úplně. Jako bych sledovala stopu velkých gest, ale rozdrobila je a zase složila. Tenhle princip uplatňuji už dlouho.

Eliška Fialová - Kateřina Burgertová, nástěnná malba na festivalu Kukačka v Ostravě (2019)

Promiň, že se vracím k tvé odpovědi, ale řekla bys mi, jaké pocity vznik těchto obrazů podněcovaly? Myslím, že v tom se skrývá i odpověď na otázku, co považuješ za palči‑ vá témata, k nimž se chceš malbou vyjádřit? Mé obrazy se vztahovaly k velké lásce k malování a k radosti z prožívání nových věcí: nového města, nových vztahů, nové samostatnosti, kterou jsem cítila, když jsem opustila školní prostředí… Připadalo mi, že musím a mohu v obraze všechno znovu objevit, celé to znovu nějak poskládat. A to bylo skvělé. Do těch obrazů jsem zapsala hodně zážitků, touhy a jejího popírání. Jeden obraz pojednával pýchu a pocit mocného pyšného nádechu. Touhu po velkoleposti, nadšení, jednoduchosti. V jiných obrazech jsem zas malovala například o touze po něčem domáckém, povědomém, bezpečném a prostém. Pak naopak o něčem cizím, nepříjemně neprožitém, a tím lákavém. Často jsou o uspořádanosti a chybě. Hodně taky maluji různé strachy. Celkově vzato se v těch obrazech hodně zabývám malováním toho, po čem toužím, toho, co bych chtěla žít, nebo snahou po porozumění něčemu, co právě prožívám. Zároveň mé obrazy vznikají i s otázkou, jak moc jsou sebestředné a jak mohou být sdílné pro druhé.

Eliška Fialová (*1988) pochází z Českých Budějovic. Vystudovala SUPŠ sv. Anežky České v Českém Krumlově a Fakultu výtvarných umění VUT v Brně. Žije v Praze. Spolu s kreslířkou a malířkou Kateřinou Burgertovou se v roce 2019 zúčastnily fes‑ tivalu umění ve veřejném prostoru Kukačka v Ostravě a vystavovaly v brněnském výstavním prostoru Solo a jihlavské galerii Nonstrop. Na výstavu v pražské Pra‑ govce k sobě přibraly ještě českobudějovického výtvarného umělce Petra Brožku. V Českých Budějovicích Fialová naposledy vystavovala v roce 2013 v Galerii D9 spolu s malířem Jakubem Albínem.

Jestli ťi dojdou náboje, začne ťi smirdět zadek aneb o adekvátnosti přístupu k dětem Svého času, a není to tak dávno, Český rozhlas vysílal pořad Děti vám to řeknou. Dobrý nápad, děti jsou našimi velkými učiteli, i když na další a další lekce při spěchu do práce či unaveni odpoledne a večer už často nemáme dost sil. Člověk někdy zautomatizovaným postupem, který sám zažil v dětství, vychovává způsobem, s nímž vlastně vnitřně nesouhlasí, ale točí se jen v kruzích. Základní otázka Bít, či nebít? je aktuální i dnes, ač se zdá, že odpověď na tuto otázku je očividná, navíc často v některých zemích daná zákony. Výchovné postupy zkameněly nejen v našich hlavách, ale i v samotném jazyce a příbězích našeho dětství. Říká se třeba: Škoda rány, která padne vedle. (Možná se to dříve týkalo myslivců nebo sniperů?) Můj kamarád mi vyprávěl o tom, jak jel na hory s tátou a s jeho kamarádem a ve vlaku neustále odmítal jíst suchý chleba (jediné, co měli). Když už jídlo tátovi odmítl poněkolikáté, říznější kamarád vstal, dal synovi svého přítele pohlavek a řekl: „Budeš jíst, co ti táta dal.“ Od té doby už kamarád prý vybíravý nebyl. Vhodný dobový postup? Dnes by si asi těžko někdo dovolil třepnout cizí dítě. Někdo si z dětství zase pamatuje na někde visící vařečku, na niž se občas stočila doma řeč apod. Možná si někdo z vás také vzpomene, že se děti běžně fyzicky trestaly nejen doma, ale i ve škole. Pamatuji se na učitelku, která dávala loupáky (buráky), tj. „prudké přejetí palcem po zadní straně krku.“ Někdo si vzpomíná, jak ho učitelka tahala za vlasy. Vůbec pak nemluvím o psychickém ponižování některých zakomplexovaných učitelek. Starší generace by si možná vzpomněla i na dřevěné ukazovátko používané rovněž k tělesným trestům. Nedávno mne tak docela zaskočilo, že někteří jogíni používají – jak jsem pochopil v souladu s tradicí, ne tedy ve lightfitnessové evropské formě jógy – tyčku, kterou při cvičení usměrňují své žáky. Nejde o to umlátit je k smrti za špatně provedený cvik, ale o lehké švihnutí či pouhý dotyk, které vás rychleji a přesněji naučí daný cvik provést. Možná i toto byla původní motivace učitelů s ukazovátkem. V rukou tupců se však ukazování náležité cesty, jak probíranou látku pochopit, zvrhlo. Na základě zkušenosti s excesy společnost tento způsob zavrhla. Co se týče impulzivních, nesoustředěných či znuděných dětí, nemají to rodiče a později i učitelé lehké. Dokonce se může stát, že terčem šikany se stanou oni. Vrcholem je pro mě zneužívání technické převahy některých žáků nad učiteli v době online výuky. Někdo to řeší tím, že dává neklidným dětem dřepy či jiné cviky, které jsou však z výchovného hlediska také fyzické tresty a mohou křehkého jedince traumatizovat či snad odradit od sportu. Někdo to občas nevydrží a dítě třepne či plácne. Někdo na děti hystericky křičí, což se brzy

Napsal Štěpán Balík

naučí i samotné děti a také to zkusí, křičet a plácat. Nejefektivnějším způsobem se zdá přenesení odpovědnosti na samotné děti. Například: „Nechceš chodit do školy na osmou, protože si ráno nestihneš pohrát s hračkami, tak si to vyřeš s učitelkou sám, já do školy nechodím.“ Nebo: „Nemáš chuť mi teď pomoct s nádobím? Promiň, já pak nebudu mít sílu přečíst ti před spaním pohádku.“ A hlavně jim nelézt do zadku a nedělat za ně věci, které mohou dělat samy. Naše děti nejsou totiž naše děti. Máme za ně sice zákonnou odpovědnost, ale nevlastníme je, jsou své. Lidská zkušenost je navíc jen těžko přenositelná a každý si stejně musí nabít hubu po svém. Z výše uvedeného tedy plyne, že rodiči nebo učiteli nezbývá – vedle nepříliš šťastné role sluhy či služky nebo tyrana či tyranky – než být „pouhým“ vzorem. Tak teoreticky bychom to měli… a ty mi tady neřvi, když se snažím něco psát, nebo ti dám na prdel. Hlavně v klidu a pozor na to, aby vám nedošly náboje, nebo vám začne smirdět… Bez vtipu a důvtipu to jde holt ztuha.

Hřiště pro dětskou fantazii

Hřiště na Slovanském ostrově po dokončení (soukromý archiv Tomáše Rullera)

Klára Brůhová – Marek Janoušek – Petra Paludová – Leontina Pasková – Barbara Rakovská – Leila Tolarová – Konstantin Vanějev

Dětská hřiště druhé poloviny 20. století charakterizují především typizované houpačky, kolotoče a prolézačky ze svařovaných ocelových trubek, z nichž má každý jistě v paměti především všudypřítomnou více či méně oprýskanou „zeměkouli“. Přestože existovalo několik katalogů nabízejících úctyhodnou šíři nabídky tohoto prefabrikovaného „nářadí“, realita dětských hřišť byla většinou poměrně fádní. Typické hřiště, především na nově vznikajících sídlištích, představovala vyhrazená obdélná plocha s pískovištěm a dvěma či třemi nepříliš udržovanými trubkovými konstrukcemi. Za nevelkou nápaditostí stál většinou fakt, že na vybavení veřejného prostoru v rámci sídlištní výstavby nezbývalo příliš času ani dost financí. Někdy se hřiště realizace dočkalo až dlouho po dokončení obytných domů, přičemž v mezidobí si děti musely vystačit s tím, co jim poskytlo staveniště – místem pro hru se stávaly skládky dovezeného i nepotřebného stavebního materiálu, panelů, kabelových cívek, rour a lešení. Takové hřiště zřejmě nebylo nejbezpečnější, nutno ale dodat, že oproti fádním trubkovým prolézačkám skýtalo jistou dávku poetiky: „Nejrůznější prkna, větve, kamení a bláto přímo vybízejí ke stavbě přístřešků, bunkrů, úkrytů a hradů. Na voru stlučeném z několika prken je možno plavit se přes louži, jezero, moře za dobrodružstvím. Dětská fantazie je bez hranic a dokáže toto chaotické prostředí ovládnout a přizpůsobit si ho pro sebe.“ (1) Neodvratným odvezením suti, zarovnáním terénu a osazením dvou prolézaček děti nicméně vždy o svou fantaskní robinsoniádní krajinu nakonec přišly. Z nastíněné situace ovšem vyčnívá několik výjimečných realizací, kterým se podařilo vytvořit nestandardní herní prvky nebo dokonce celá koncepčně a výtvarně promyšlená hřiště, jež nezapomínala na nutnost nabídnout dětem k objevování něco nového a neobvyklého, otevřeného dětské představivosti a interpretaci. Jednou z možností, jak tyto realizace vznikaly, bylo posunutí herního prvku z kategorie funkčního objektu do pozice výtvarného díla. Pak bylo možné na objekt aplikovat principy pro umění ve veřejném prostoru, které dovolovaly na projekt získat nějaké finance a zároveň dávaly tvůrcům o něco volnější ruce. I přesto ale nebyla cesta k realizaci takovýchto „uměleckých hřišť“ nebo tzv. „funkčních plastik“ vždy jednoduchá – a velmi často vyžadovala velké nadšení a nasazení iniciátorů a autorů, nezřídka i vlastnoruční realizaci v rámci tzv. akcí Z. Právě mapování hřišť na pomezí uměleckých děl a funkčních součástí veřejného prostoru se

(1) Oldřich Semrád, Dětská hřiště v sadovnické tvorbě (sborník

pod vedením Kláry Brůhové a Pavla Smětáka věnovali studenti průmyslového designu FA ČVUT

přednášek ze semináře

v Praze.

19. – 20. 10. 1987, Hradec Králové), Pardubice 1987, s. 15–16.

Slovanský ostrov Jedním z nejpozoruhodnějších autorských dětských hřišť bylo hřiště na Slovanském ostrově v Praze, za jehož koncepcí stál Tomáš Ruller. Výtvarník navrhl sérii betonových útvarů, které rozmístil po obvodu kruhu, čímž vytvořil jakýsi herní amfiteátr skýtající jak herní prvky, tak i dostatek skrýší a únikových cest. Součástí půlkruhu byl i val s posezením pro rodiče. Záměrem bylo vytvořit něco mezi divadelními kulisami a hřištěm. Amfiteátr, kde rodiče koukají na hemžení dětí jako na představení. Realizaci hřiště prováděl do velké míry sám jeho autor, dle vzpomínek prý ve spolupráci s kolegy a přáteli, mezi nimiž nechyběli Jasan Zoubek, Michal Ga-

Hřiště na Slovanském ostrově po dokončení

briel, Vladimír Merta nebo Jáchym Topol. Hřiště z roku

(soukromý archiv Tomáše Rullera)

1983 bohužel zaniklo na začátku 90. let.

Fifejdy Minikrajina v Ostravě – Fifejdách se dochovala dodnes. Vzešla ze soutěže na „dětskou atrakci“ z roku 1976, kterou vyhrál Kurt Gebauer. Do městského sídlištního prostoru navrhl zvlněnou krajinu s kopci, proláklinami a zákoutími, jíž chtěl dětem zprostředkovat dobrodružství a vrátit trochu venkovského prostředí, kde se staví bunkry a leze po plotech. Gebauer se na stavbě sám podílel a vzpomíná, že realizace probíhala za přispění přátel a místních obyvatel – včetně dětí, které si samy pomohly své hřiště vystavět. Vzhledem k tomu, že projekt Minikrajina v roce 1985 (soukromý archiv

provázelo množství nejistot, je finální podoba výsledkem urči-

Kurta Gebauera)

té míry improvizace.

Obludy Podobná krajina vznikla pod taktovkou Kurta Gebauera rovněž v Praze – v roce 1989 bylo v Ruzyni dokončeno hřiště přezdívané Obludy. I to pracuje se zvlněným terénem. Obludy mezi sebou ukrývají intimní závětří pro dětské hry, zároveň jsou ale také součástí kopečku sloužícího v zimních měsících jako sáňkovací dráha. Ruzyňské obludky nicméně dle slov svého autora promlouvaly i symbolicky – měly totiž představovat funkcionáře, kteří hledí na svůj socialistický sen, panelové sídliště. Součástí sousoší prý měla být ještě korouhvička, která by se s větrem příslovečně otáčela – nakonec nerealizovaná.

Obludy dnes (Marek Janoušek, 2020)

Hřiště po dokončení (Československý architekt, 1983, č. 24, s. 7, foto D. Nováková)

Hřiště po dokončení

Fotografie současného stavu

(soukromý archiv

(Leontina Pasková,

Polany Bregantové)

2020)

Kaštánek Příkladem dochovaného a citlivě zrestaurovaného hřiště je Kaštánek na pražské Letné. Koncept i jednotlivé herní prvky vytvořili Eva Kmentová a Olbram Zoubek. Celou sérii herních plastik osazenou roku 1961 tvoří věž, tyče na lezení a několik organicky tvarovaných betonových prolézaček. Důmyslná skladba tvarů měla opět dětem poskytnout prostor pro hru dle vlastní fantazie. Po rekonstrukci, která proběhla před několika lety, dostalo hřiště svou původní podobu i barevnost. Nese nicméně podtitul „nehřiště“, jelikož již nesplňuje bezpečnostní podmínky a je přístupné jen „na vlastní nebezpečí“ – což je ostatně poměrně častý výsledek rekonstrukcí herních prvků minulosti.

Vršovice Autory pozoruhodného hřiště v pražských Vršovicích jsou architekt Jaroslav Mach a sochař Josef Fořtl. Hřiště vzniklo jako součást projektu bytových domů za Kubánským náměstím a realizace proběhla od února do května 1983. Půdorysně mělo hřiště tvar čtyřlístku – a každý lístek byl určen pro jiný typ hry a jinou věkovou skupinu. Nejmenším bylo věnováno pískoviště, starším houpačky a autorská prolézačka „housenka“ ze svařovaných trubek, školáci si vyhráli na průlezkách ve tvaru pyramid. Nejstarší a nejodvážnější mohli svou zdatnost trénovat na šplhacích lanech. I zde hrály úlohu terénní nerovnosti. Tvůrci vzpomínají, že při realizaci zužitkovali „vše, co bylo – například materiál ze stavby nebo péra od automobilů na hopsadla.“ „Prostředí hřiště na sídlišti nám připadalo ponuré, chtěli jsme na místo přinést emoce. Celé hřiště jsme tedy natřeli načerveno. Byl to jediný barevný prvek na tomto místě.“ Také hřiště ve Vršovicích postavili autoři víceméně vlastníma rukama a z vlastní iniciativy a nadšení – chtěli vytvořit krajinu i pro své děti, s nimiž v sousedství žili. Dnes již hřiště neexistuje.

Hřiště po dokončení (Československý architekt, 1987, č. 13, s. 7)

Přípravný model, 1985 (soukromý archiv

Na Groši

Milana Košaře)

Za někdejším úspěchem hřiště Na Groši v Hostivaři stála jak odhodlanost tvůrců, tak tehdy poměrně ojedinělá spolupráce architektů se sociology. Na jejím základě se roku 1986 podařilo vystavět nápadité prostředí jednoho z mála robinsoniádních hřišť u nás. Součást hřiště tvořily kromě standardních pískovišť a laviček také betonové „kreslicí“ válce inspirované průmyslovou krajinou Hostivaře přístupné v několika výškových úrovních po visutých schodištích. Dále byly instalovány zavěšené dřevěné žebříky, visuté chodníky, mostky a různé palisády. Dnes je hřiště autorů Jana Vaňka, Milana Košaře, Květoslava Vaňka a Markéty Todlové bohužel už jen v torzálním stavu, dochovaly se pouze betonové elementy, které pozbyly svého původního účelu.

Školy pro 21. století Současná česká architektura škol a školek Dánské architektonické studio BIG navrhlo v roce 2018 v New Yorku první interiér školy nazvaný WeGrow zaměřený na děti od 3 do 9 let. Jen velmi vzdáleně připomíná interiéry vzdělávacích zařízení, se kterými jsem měla v 90. letech zkušenost. Oproti budovám s úzkými třídami s malými okny se jedná o otevřený prostor připomínající spíše dětské hřiště. Dětem dovoluje volně se pohybovat a učit se z prostředí kolem i od sebe navzájem. Tato učební krajina má v dětech podpořit smysl pro spolupráci tím, že zdůrazňuje transparentní a společné prostory, které tvoří více než polovinu školy. Zadavatelem stavby byla americká firma WeWork specializovaná na vytváření coworkingových center po celém světě, která chtěla vytvořit inspirativní prostředí i pro děti svých klientů. Tento moderní přístup zohledňující současné trendy výuky se odráží na architektuře škol a školek po celém světě. Stačí se podívat do sousedního Rakouska, kde je výstavba nových vzdělávacích budov důležité téma. V posledních deseti letech zde vznikla řada zajímavých projektů jak ve velkých městech, tak na venkově. Příkladem může být základní škola Sonnwendviertel ve

Základní škola Nezamyslice

Vídni (PPAG architects, 2014), která vychází z inovativního vzdělávacího konceptu města Vídně

od architektonického studia

vzešlého ze soutěže na „ideální vzdělávací prostředí pro moderní každodenní školní život“.

Malý Chmel.

Výuka je zde organizovaná v tzv. klastrech – jednotkách, z nichž každá se skládá ze čtyř učeben, projektové místnosti a týmové místnosti pro učitele. Sdílená oblast před učebnami, tzv. tržiště, pak funguje jako interaktivní sdílený prostor. Inovativní přístupy k výuce se promítají i do architektury škol a školek v České republice. Podobný princip klastrů můžeme najít u ZŠ Amos v Psárech od SOA architekti (2019), kde je dispoziční uspořádání výukových jednotek členěno do přehledných celků vždy dvou až tří kmenových učeben seskupených kolem společné centrální haly. Přesto se v tuzemském prostředí zatím jedná o několik desítek staveb, které kupodivu vznikají více v malých městech a obcích než ve velkých centrech. Budování nebo dostavba nových škol a školek ve velké míře souvisí s nedostatkem stávající kapacity. Po roce 2007 začala stabilně stoupat porodnost, což se výrazně projevilo okolo roku 2010 na nedostačující kapacitě mateřských škol, plošně rušených na přelomu milénia. Nutný požadavek navýšení kapacity a také špatný technický stav většiny starších staveb po letech vede k postupné rekonstrukci a rozšíření stávajících budov a jejich nové výstavbě. Po roce 2010 v Čechách vznikla jedinečná příležitost zamyslet se nad tím, jak by mohly vypadat vzdělávací prostory 21. století. Tohoto potenciálu za posledních pět let využily zhruba dvě desítky škol a školek, zohledňujících moderní trendy ve vzdělávání. Jejich vysokou architektonickou úroveň dokazuje i posledních pět ročníků České ceny za architekturu vyhlašované Českou komorou architektů, kdy se do užšího výběru dostala vždy alespoň jedna novostavba či rekonstrukce školy a školky.

Škola, která nabízí, ale nepředurčuje Healthy Homes Barometer, který se snaží na základě odborných studií ukázat, jakým způsobem stavby ovlivňují kvalitu našeho života, se v roce 2019 zaměřil na vztah dětí a jejich prostředí

Napsala Petra Lexová Fotil Pavel Mezihorák

Kromě letošního velmi netradičního roku stráví zhruba 1,4 mil. českých dětí ve škole 193 dní v roce a z toho 70 % času uvnitř tříd. Kvalita prostředí přitom podle studií HHB ovlivňuje jejich schopnost učit se až o 15 %. Vliv může mít nejen prostorové uspořádání, ale i větší množství světla. Právě zájem o světlo se v nových školách a školkách stává často důležitým tématem, jak ukazuje i projekt MŠ v Sedlejově (2018) od Jiřího Ondráčka a Jaroslava Svobody (ARCHOO). Jednoduchá jednopodlažní stavba s pultovou střechou připomínající stodolu je doplněná velkými střešními světlíky, které přinášejí do prostoru množství přirozeného světla. Stavbu ocenila

Základní škola Nezamyslice,

i porota České ceny za architekturu 2019, celkovým vítězem ročníku se však stala MŠ Nová

pohled do interiéru.

Ruda ve Vratislavicích nad Nisou nedaleko Liberce od architektů Petra Stolína a Aleny Mičekové. Jednoduchá a materiálově netradiční stavba představuje uzavřený komplex s vnitřním hřištěm, přičemž dvojitá částečně průhledná fasáda s velkými průhledy do okolní krajiny symbolizuje hranici mezi dětským a dospělým světem. Třídy jsou otevřenými prostory se spoustou přirozeného světla, které v několika patrech propojují sítě; tlumené tóny prostředí dávají svobodu dětem, aby ho samy ovládly barvami. Promyšlená práce se světlem a uspořádáním vnitřního prostoru je patrná i na dostavbě školy v Nezamyslicích od architektonického studia Malý Chmel (2017). Nedostačující kapacita prvorepublikové školy vedla investora k rozšíření o novou část budovy se vstupem určenou pro první stupeň výuky. Trojpodlažní stavba je řešena s nejmenším možným množstvím architektonických dělících elementů. Budovu tvoří čtyři obvodové nosné zdi a vnitřní dispozice je členěna do tvaru kříže, kdy se vnitřní stěny ve středu nesetkávají a vzniklé „mezery“ tvoří vstupy do jednotlivých místností. Díky polopropustnému skleněnému materiálu je navíc zajištěn přístup denního světla doprostřed dispozice, zároveň se autorům podařilo vyhnout chodbám. Pomyslnou páteří stavby je pak výrazné nakoso postavené schodiště s přiznanými železobetonovými nosníky. Učebny nabízejí variabilnější uspořádání výuky než klasické podlouhlé třídy s jednostranným osvětlením zleva. Jak uvedl jeden z autorů stavby, architekt Zdeněk Chmel: „Čtvercové učebny jsou dvoustranně osvětleny; standardně z levé strany, ale taktéž z pravé části zadní strany, což přináší jiný typ prosvětlení – nedirektivní a vstřícnější vůči levákům.“ Na první pohled nenápadná dostavba školy v Nezamyslicích tak vytváří pocit otevřenosti a vstřícnosti za pomoci solidních materiálů. Slovy kritičky architektury Karolíny Jirkalové pronesenými při udílení Cen Rudolfa Eitenbergera: je to „škola, která nabízí, ale nepředurčuje“.

Výrazná architektura mimo centra Historik architektury Rostislav Švácha v jednom ze starších článků pro architektonický časopis ERA21 uvedl: „Co v Praze, ale i v jiných velkých městech dnes úplně chybí, jsou nové veřejné budovy, které by uměly reprezentovat občanská společenství a dovedly by sloužit jejich potřebám.“ Je paradoxní, že oproti Praze nebo Brnu, kde stavební činnost často určují velcí developeři, kteří vytvářejí komerční stavby, je situace lepší ve městech a vesnicích s menšími samosprávami. Ty postupně budují stavby prohlubující obecné komunitní cítění, jako jsou nové spolkové domy, hasičárny nebo kulturní sály. V posledních letech se navíc setkáváme i s větším počtem architektonických soutěží, které se pořádají na zcela malé projekty (hospoda v Máslovicích, BOD architekti), nebo s dlouhodobou spoluprací malých obcí s architekty. Příkladem lze uvést spolupráci starosty jihočeského Úsilného

Pavla Kašpárka s re‑architekty, kterým se za posledních několik let podařilo uskutečnit řadu realizací v obci čítající okolo 400 obyvatel. Školy v malých městech často fungují jako důležitá komunitní a společenská centra, kde se konají kulturní a sportovní akce – tak je tomu u již zmíněné ZŠ Amos v Psárech nebo u ZŠ v Hovorčovicích (Ondřej Tuček, 2017). Zároveň není výjimkou, že se jedná o skvělou architekturu, za kterou by se nemusela stydět ani velká města. Dnes již všeobecně známý pavilon ZŠ v Líbeznicích (2015) od jednoho z předních českých architektonických studií Projektil architekti je samostatně stojící centrální stavba dispozičně řešená jako mezikruží s vnitřním středovým atriem. Prostor pro 240 žáků v osmi kmenových třídách zároveň po vyučování funguje jako družina. Řešení stavby čerpá z představy sluneční soustavy, kdy kruhové atrium funguje jako pomyslné Slunce, okolo kterého obíhá osm planet. Každá ze tříd je pak zastoupena jednou planetou sluneční soustavy a charakteristickou barvou, se kterými se děti identifikují. Dostavba školy v Líbeznicích je součástí postupně budovaného areálu, kdy mezi starou a novou budovou školy vzniklo sportoviště a hřiště, které jsou volně přístupné veřejnosti a bourají tak hranice mezi soukromým a veřejným prostorem.

Vzor pro České Budějovice? Ve stotisícovém městě, jakým jsou České Budějovice, zatím školu nebo školku podobné architektonické kvality nemáme. Současná radnice je otevřená architektonickým soutěžím, její pozornost ale nyní směřuje k léta opomíjené kultuře. Dostavba či rekonstrukce škol a školek nebo jejich nová výstavba ve spolupráci s architekty, kteří by reflektovali současné výukové trendy, zatím ve městě není aktuálním tématem. Přitom podle projektu IROP je patrné, že i školy v ČB čelí potřebě rozšíření stávajících kapacit, rekonstrukce nebo zateplení. Je pochopitelné, že na každý projekt není vhodné uspořádat architektonickou soutěž, ale příklady podobných projektů v Líbeznicích, Dobřichovicích, Všetatech, Hovorčovicích, Pacově nebo Sedlejově ukazují, že i drobné projekty se dají řešit ve spolupráci s dobrými architekty. Výsledná cena se v důsledku nemusí lišit od částek požadovaných školami v rámci dotačního programu. Škola v Líbeznicích investora v roce 2015 vyšla na zhruba 44 mil. korun, z čehož uspořádání architektonické soutěže a prováděcí dokumentace pro soutěž (která zahrnovala i mateřskou školu) vyšla na 1 mil. korun. Částka, kterou požadovala ZŠ a MŠ Dubné na přístavbu nové budovy (6 tříd), rozšíření jídelny, kuchyně, šatny a dvou tříd pro pracovní vyučování předpokládala částku 30 mil. korun. Celkové výdaje na rozšíření podle stránek školy pak vyšly na 54 mil. korun. Je zkreslující srovnávat dva rozdílné projekty, když není zcela jasný rozsah prováděných prací, přesto je patrné, že spolupráce s dobrými architekty nemusí být výrazně dražší. Architektonická soutěž přes administrativní komplikace a navýšení rozpočtu může v důsledku přinést kvalitní realizaci. Architektura škol a školek se na první pohled může jevit jako nevýznamná v souhrnu projektů, které město zaštiťuje, přesto školy, které v posledních letech vznikají, dokazují, že i tyto drobné projekty jsou důležitou investicí do budování občanské společnosti a budoucí generace. Vytvářejí kultivovaný prostor, který vybízí k otevřenosti, respektu a vztahu k okolnímu prostředí.

Základní škola Nezamyslice, pohled do interiéru.

Filip Krištůfek

Eva Koťátková

V kategoriích „dětství“ a „dospělost“ je fascinující rozpor Sotva se věkem přehoupl přes třicítku, už má na kontě přes deset knižních titulů (z toho dva pro dospělé a zbytek pro děti či mládež) a několik scénářů pro rozhlas či film. Lukáš Csicsely studoval na univerzitách v Praze, kde v současnosti také učí na střední škole, pochází však ze Zlivi u Českých Budějovic a na jih Čech se pravidelně vrací. S mladým autorem jsme si povídali o dětské literatuře i jeho vlastním dětství. Přijde mi, že literaturu pro děti či mládež nepíší spisovatelé a spisovatelky hned zkraje své kariéry, často to přichází až s rodičovskou zkušeností. Což tedy není tvůj případ, ty ses na to vrhnul v dost mladém věku. Jak se to stalo a co tě u psaní pro děti drží? Když to vezmu velmi konkrétně, tak v prváku na FAMU jsem napsal klauzuru, která vyprávěla o večeru 5. prosince na malým městě, po kterým běhají děti s petardama a nahání je větší převlečený za čerty, přičemž hlavní hrdina tuhle dětskou válku zažívá poprvý. Text dostal cenu za nerealizovaný scénář a nerealizovaný zůstal. Tedy jako film. O rok později v rámci semináře na UMPRUM pod vedením Vojty Maška a Juraje Horvátha vznikla próza s ilustracemi Nikoly Logosový. Tu jsme nabídli Meanderu, který dělá dětskou literaturu a kde pracoval Jakub. Ten shodou okolností patřil mezi hrstku lidí, kteří četli už scénář, tak text doporučil k vydání. A tím jsem si otevřel cestu k další literatuře pro děti… — A drží mě u ní mimo jiný to, že dětství považuju za důležitý téma. Vždycky mě zarážel povel „chovej se jako dospělý“. Co to znamená? Co dělá člověka dospělým? Věk, zodpovědnost, konformita, tragédie? Mnohdy se mi zdá, že dospět znamená vzdát se zvídavosti a otevřenosti. Navíc mnozí přední dospělí naší doby svou neschopností přijmout odpovědnost za svoje slova a činy předvádí ukázkovou „infantilitu“. V kategoriích dětství a dospělost je zkrátka fascinující rozpor.

Může být výhodou, že věkově jsi nebyl tolik vzdálen dětství a třeba ses dokázal lépe vžívat do dětského světa? Jak jsi poukázal v předešlý otázce, určitě mám jinou perspektivu než spisovatel s rodičovskou zkušeností. Rodič spisovatel se často k dětem obrací s určitým nadhledem nebo také pohledem svrchu. Jistě to neplatí stoprocentně, ale v mnoha případech má jak on, tak rodič, který knihu kupuje, postoj ochránce a dohlížitele a takový nezřídka vede k vylučování znepokojivýho a vytvoření idealizovanýho, uhlazenýho světa. Moje perspektiva je rovnocennější, perspektiva většího dítěte. Vycházím z toho, co mě v dětství fascinovalo, a to byly spíš pohádky jako Třetí princ, kde je zlo opravdu zlý, než Princezna ze mlejna, kde je zlo blbý.

Zpovídal Zdeněk Brdek Fotila Lenka Pužmanová

V čem podle tebe spočívají specifika dětské literatury? Máš nějaké tvůrčí principy, kterých se držíš? Dětská literatura je určitě míň striktní, otevřenější, dovoluje víc fantazie, experimentu a hry. Což považuju za důležitý obecně, proto se i v literatuře určený dospělým pohybuju v oblasti groteskna, humoru či fantaskna. Možná to vychází z mýho přesvědčení, že člověk by se měl snažit neustrnout a zůstávat v interakci se světem – třeba skrz zvídavost a hru. Hrát si pro mě znamená neorientovat se jen na cíl, ale užívat si průběh. Všímat si lidí a fasád na každodenní cestě do práce. Znovu objevovat smysl konvencí, žánrů, rituálů, zvyků, frází… Například jedna z mých posledních knížek Metamorfórky zkoumá, co se vám stane, když se „vyblijete z podoby“, popřípadě když vám někdo „ukradne pupík“.

Lukáš Csicsely o svých knihách

Čmuk (Bylo nebylo, 2018) To je malej duch, kterej se v mým veršovaným příběhu snaží strašit, jak ho vychovali, ovšem vůbec se mu to nedaří. A tak, když se po jed‑ nom z mnoha marných pokusů skamarádí s lid‑ ským mládětem, usou‑ dí, že bude spíš dělat příjemnou atmosféru jakožto duch místa.

Metamorfórky (Práh, 2020) Děti se často zabývaj svým zevnějšek a tělem, který roste. Metamorfórky na to myslí – postavy v nich ztrácejí pupíky, vyfukují se jako míč, aby se samou pýchou zase nafoukly, snaží se lhát, čímž si chtějí po vzoru Pinocchia zvětšit malej nos…

Báchrobky (Pop‑Pap, 2019) Tyhle humorný povídačky z temnýho prostředí vyprávějí třeba o seznámení mlsnýho hřbitovní‑ ho psa s kostlivcem celým „z chutných kostí“ či o bludičkách, který v dnešním pře‑ světleným světě nikdo nevidí…

Jak ty sám vzpomínáš na vyrůstání ve Zlivi u Českých Budějovic? Ta náves obklope‑ ná bytovkami na mě vždy působila spíše tísnivě. Není to určitě nejpříjemnější místo, největší zlivská památka je most Jana Nepomuckýho, kterej vede do křoví… Na jedný straně Bezdrev, nedaleko uranový odkaliště – určitě je to ale místo, kde se dá prožít pozoruhodný dětství. V mým případě šlo o čas největší slávy Čechů v NHL, takže jsme tu každej chtěli bejt slavnej hokejista a dělali si betony z molitanu. Nikdo se jím nestal. Hokej nám šel spíš na prvním počítači, kterej poskytoval únik před tíživostí zdejší každodennosti stejně jako nedaleký Budějce. — Myslím, že se ta tíživost promítla i do Předvečeru svatého Mikuláše, o kterým jsem mluvil. Na základce se často kamarádíme s lidma, který budou žít úplně jinej život, a naše přátelství nutně skončí; ta kniha zachycuje moment, kdy si ten smutnej pocit poprvý uvědomíme.

Co ještě považuješ za formující faktor svého dětství? Myslíš, že dnešní děti prožívají svět výrazně odlišně než naše generace? Ovlivnilo mě leccos – hraní počítačovejch i karetních her (á la Magic), pobejvání na šumavský chatě, kamarádství s všemožnejma outsiderama, že se o mě hodně starala prababička, taky tátovo obchodování se starožitnostma či mámina práce v nemocnici… — Domnívám se, že se to netýká jen dětí. Za posledních dvacet let se změnilo prožívání celýho světa. Pro naši generaci byl internet novinka, dnešní děti neznaj život bez něj. Internet umí vzbudit pocit, že se nás dotýkaj události nepředstavitelně vzdálený i ty, který se nikdy nestaly. Že lidé, kteří k nám promlouvají ze sociálních sítí, jsou nám blízcí. Nutí nás být stále k dispozici. Spojuje i izoluje… A krom lecjaký zábavy a informací tu právě děti můžou snadno narazit i na temný zákoutí, například viz teď úspěšný seriál #martyisdead a dokument V síti.

Můžeš si vybírat ilustrátory či ilustrátorky? A jak následně vypadá spolupráce? Někdy přicházím už s ilustrátorem, někdy nás seznámí až nakladatelství. Mě spolupráce s ilustrátory těší, fascinují mě jejich výtvarný dovednosti a vypadá to většinou prostě tak, že předám hotovej text a těším se na výsledek. Nerad jim do práce kecám. Nechávám se s velkým potěšením překvapit.

Co myslíš, že děti na knihách oceňují? Co je zaujme? Má v dnešní době kniha šanci v konkurenci s tablety a dalšími elektronickými hračkami? Z mý zkušenosti humor a tajemno. Zhusta je fascinuje smrt, asi proto, že se zatím cítí nesmrtelní. Zážitek z literatury je specifickej, aktivizuje představivost, umožňuje niterně prožít zážitek jinýho člověka. Samozřejmě knížka měla dřív dominantní roli úniku z reality, o ni se teď dělí s filmem, hrama, internetem. A publikum, co tohle hledá, jí ubylo. Ale zůstává jí specifickej půvab – knížka se odehrává v nás, v intimní situaci mezi ní a čtenářem vzniká niterní, soustředěnej zážitek. Myslím si, že to se pořád leckterých dětí dotýká a dotýkat nepřestane, tablety a elektronický hračky jsou opak – rozptýlení. Nicméně třeba já se ke čtení dostal až v osmnácti letech, ale náramně jsem si ho pak oblíbil.

Čteš současnou literaturu pro děti? Teď v dospělosti si v ní občas zalistuju. Líbily se mi třeba knížky od Petra Borkovce, Radka Malého, Ondřeje Buddeuse, Jany Šrámkové či Daniely Fišerové… Systematickej moc nejsem, nakouknu do toho, na co za pochodu narazím.

Alexandra Ptáčková

Eva Koťátková

Žižkárna může být kreativní zónou města S Janem Mádlem jsme se v Žižkárně setkali tři dny předtím, než zde po nucené pauze způsobené epidemií koronaviru zase přivítali návštěvníky. Zatím pouze na vánočních trzích. V jedné z malých budov bývalých kasáren mezitím dokončovali akus‑ tické úpravy koncertního minisálu. Ještě než položím první otáz‑ ku, přeruší nás kamnáři, kteří se přišli podívat, jestli prostor bude možné v zimě vytápět. Na jaře 2019 jste Žižkárnu otevírali se sympatickou vizí celé řady kulturních a volno‑ časových funkcí: nájemními ateliéry, hudebními zkušebnami, tanečními studii nebo sdílenými dílnami. Co z toho se vám během uplynulého roku podařilo realizovat? Vyjmenoval jste toho hodně a je pravda, že to všechno máme v plánu. Budovu a venkovní prostory jsme ale převzali ve stavu, kdy je bylo nutné nejdřív vyčistit a upravit, abychom mohli aspoň nějaké akce uskutečňovat. Dělali jsme to o pauzách mezi akcemi. Koronavir nám vlastně letos trochu pomohl, protože jsme nějakou dobu žádné nemuseli pořádat. Za uplynulý rok se nám tedy povedl připravit venkovní prostor, kde jsme tento rok začali pořádat trhy a další události. Částečně jsme zrekonstruovali vnitřek menší budovy, co ji jako jedinou máme k dispozici. Co se naopak nedaří ideálně, to je pronájem velké budovy u obchodního centra Mercury, kde plánujeme kreativní centrum s místem pro ta taneční studia, dílny, ateliéry a podobně. To se ukázalo jako náročnější.

Žil jsem v přesvědčení, že kromě malé budovy, kde máte klub a kde vznikla také Žiž‑ kolárna, můžete využívat i velkou kasárenskou budovy u Mercury. Možnost jejího využití zanikla? Abychom přesvědčili radu města, museli jsme ukázat, že zvládneme tento malý prostor. Ve čtyřech nebo pěti lidech je i to velké sousto. Plán na využití druhé budovy také vznikl a radě jsme ho představili v původním záměru. Nemohli jsme ji ale využívat okamžitě, protože bychom museli hned platit velké částky za energie. Vymysleli jsme tedy řešení, jak projekt provozovat od jara 2020, ale ztroskotalo to na střetu zájmů. Jsem totiž zastupitel a zároveň jsem byl předsedou spolku, který by na dalším pronajímání budovy mohl vydělávat.

Takže je to u ledu, nebo stačí změnit předsedu spolku? To už jsme udělali. Od začátku listopadu je předsedou Jiří Krčmář a já mám na starosti přípravu projektu na využití budovy. Předělali jsme ho navíc tak, abychom kreativní centrum mohli vytvořit a starat se o něj, ale abychom se nedostali do podezření, že si na něm vyděláváme. Proná-

Zpovídal Jiří Ptáček Foto archiv Jana Mádla

jmy by tedy měla na starosti správa domu. Ta by také pečovala o úklid a zajištění budovy. My jako spolek bychom se starali o dramaturgii budovy a „dohazovali“ nájemce, kteří odpovídají kritériím kreativního průmyslu. Mohou to být buď neziskovky, nebo i jednotlivci v takzvaném svobodném povolání, kteří si tvorbou vydělávají, a nájem by tak měli o trochu vyšší. Ale i jim má být stanoveno na nižší hranici tržního nájmu, aby je to do kreativního centra přitáhlo.

Musíte dům nějak připravit? Chceme vybudovat společenskou místnost a základní zázemí s kuchyňkou, kde se nájemníci budou moct setkávat. Také by zde měla být dílna 3D tisku a prostor pro edukační činnost, kam by mohly chodit například školy. A organizovali bychom také dny otevřených ateliérů nebo třeba výstavy na chodbách.

Má otázka byla přízemnější. Kdo připraví dům tak, aby v něm fungovalo světlo, tekla voda, bylo vymalováno a tak dále? Prostory to mohou skvělé, ale když se v nich netopí, tak se v nich těžko pracuje. Souhlasím. Topení, voda i elektrika jsou v provozu. Se správou domu jsme domluvení, že si vezmou na starost společné prostory a sociály. Konkrétní místnosti ateliérů nebo dílen si ale budou muset upravit ke svým účelům nájemci. Jinak si je totiž představuje hudební kapela a jinak taneční studio. A správa domu uvažuje o tom, že vymění okna…

Vyměnit okna je finančně náročné. Nedávalo by to smysl, kdyby dům byl k dispozici na pět let. V jakém stádiu je debata o tom, že byste dům užívali dál? To je samozřejmě na radě města. My jsme nabízeli pět nebo deset let. Pro budování koncepce a strategie je samozřejmě lepší delší doba. Politický mandát ale trvá čtyři roky. A to za dva roky máme volby, po kterých možná přijde někdo jiný s novými plány. V případě, že by existovala dlouhodobější koncepce kreativních průmyslů, v níž by město předpokládalo, že je bude soustředit sem, tak si myslím, že bychom našli shodu i se současnou opozicí.

Fungování kreativního centra by tedy kryly nájmy, které správa domu vybere. Půjde něco zpátky do vašeho sdružení? Rádi bychom zažádali o víceletý grant. Po prvotních investicích, o kterých byla řeč, začne budova být pro město novým zdrojem příjmů, takže nám z něj případně může přidělit grant, který použijeme na programovou činnost, správu námi pronajaté části areálu, údržbu zeleně, ale také na dlouhodobou péči o výběr nájemníků.

Stojíte nějak i za zájmem o využití bývalých obchodů v podchodu u nádraží k ma‑ lým ateliérům a galerii? Za tím nestojíme. To je čistě nápad lidí kolem Majálesu. Osobně si ale myslím, že by to dobře navazovalo na naše kreativní centrum. Na nároží areálu u Mercury máme v plánu vytvořit druhý vchod do areálu a do budoucna i prodejní galerii. Samozřejmě, kdyby podobná galerie vznikla v podchodu, tak bychom ještě zvážili, jestli si máme konkurovat. V centru města mezi divadlem, muzeem, Slavií a knihovnou vzniká kulturní zóna. Tady u nás bychom naopak chtěli vytvořit jakousi „kreativní zónu“, kde by se soustředili ti, co něco vytvářejí.

Máte výhrady k rozhovoru s radním pro kulturu Jurajem Thomou (člen Hnutí Občané pro budějovice, pozn. redakce) z minulého čísla Milk & Honey. Co vám na něm nepřišlo vhodné? Bohužel netvrdil v něm vždy úplnou pravdu. Například když jsme o areál žádali, tak jsme slibovali, že do rozjezdu vložíme vlastní peníze a první rok nebudeme o nic žádat. On ale v rozhovoru řekl, že jsme si areál pronajali s tím, že po městě nebudeme chtít „žádný rozpočet“. Kdo dělá kulturní akce, tak ví, že bez dílčí podpory to nejde. Takže když jsme o ni později požádali, někteří radní, a zejména právě Juraj Thoma, se divili, že po nich něco chceme. Takže buď špatně pochopili, že jsme mluvili o prvním roku, nebo Juraj Thoma neříká pravdu. Na jiném místě zase tvrdí, že jsem „začal nabízet více než budovu, se kterou jsme disponovali“. A to také není pravda. Pouze

Jan Mádl (*1985) je

jsme dopředu dělali prohlídky s případnými nájemníky v budově u Mercury, abychom zjistili, jestli o takové prostory budou stát. Napevno jsme jim ale nic neslibovali. Nanejvýš jsme jim říkali, kdy

členem spolku Žižkárna.

by užívání budovy mohlo být schválené. Kvůli uvedeným důvodům se to bohužel nestalo.

Pracuje pro farmaceu‑ Hodláte kromě přímého výběru nájemců vyhlašovat i veřejné výzvy, které by tuto možnost poskytly i osobám nebo firmám, které neznáte?

tickou společnost Pfizer

Máme seznam zájemců, kteří si dopředu zamluvili konkrétní prostory, a děláme si seznam těch, které ještě oslovíme. Musíme si ale být jistí, že rada souhlasí a správa domu vypíše záměr na

a je městským zastu‑

využití budovy. Pak bychom rádi projekt víc představili veřejnosti. A věříme, že se ozvou další zájemci. — S krajem jednáme o možnosti zmapování kreativních a kulturních průmyslů. Ta by

pitelem za hnutí Čisté

byla možná ve spolupráci s Jihočeským krajem, Jihočeskou univerzitou a možná i v příhraniční spolupráci s Bavorskem. Jedná se o mravenčí práci, kdy jsou shromažďovány informace o těch, kteří v kreativním průmyslu působí. A to by kreativcům v Českých Budějovicích a okolí pomohlo. Navázaná je na to totiž spousta věcí, například vznik kreativních voucherů. Ty fungují tak, že je založena takzvaná „galerie kreativců“ a místní firmy a podniky si v ní mohou vybírat například mezi designéry, grafiky, tvůrci videí nebo i architekty. Když se s nimi domluví, tak na základě voucheru získají zpět určitou část nákladů. Takhle to již funguje například v Brně, ale také v Olomouci, Zlíně, Karlových Varech nebo ve středních Čechách.

Zmínil jste, že vám epidemie koronaviru částečně pomohla. Na druhou stranu jste museli skončit s pořádáním událostí, z nichž některé byly pravidelné… Na jaře jsme přípravy akcí zastavili v počátku, takže jsme na tom naštěstí netratili. Samozřejmě máme nějaké závazky a bez akcí nemáme příjem. Například jsme nakoupili zboží, které jsme už nemohli prodat. V tomto ohledu musím pochválit Samson, který si odvezl všechno, co jsme kvůli uzávěře nemohli prodat. — Při prvním rozvolňování jsme bleskurychle připravili koncepci trhů. Díky nim si lidé začali navykat, že k nám mohou chodit. Děti si pohrály na pískovišti, pořádali jsme jim divadelní představení, vystupovali zde buskeři. Z trhů se stala společenská událost a i většina prodejců byla spokojená. Na podzim lidé začali být opatrnější, chodilo jich méně a zalekli se i trhovci. Byl z toho začarovaný kruh, kdy málo lidí přiláká málo prodejců a to zas odradí návštěvníky. Takže věříme, že na jaře se nám to zase podaří nastartovat. V současné době (začátkem prosince – pozn. redakce) můžeme pořádat jen venkovní akce. Proto zahájíme vánoční trhy – s tím, že dodržíme veškerá vládní opatření.

Budějovice.

Hanuš Brdek

Eva Koťátková

That’s not how we do it at home The differences in parenting styles around the world My neighbour commented recently on my „English approach“ to child raising. This does not involve wrapping my son in the St. Georges flag or weaning him onto tea when he was four months old, but more the fact that he screams himself silly every single time I try to get him dressed to leave the house. My neighbour was not commenting approvingly – apparently my English approach is that I do not hold my toddler under a cold shower until he stops screaming. I was a bit baffled by this - my nationality and my son’s screaming seem to me to be entirely unconnected. But when you raise a child in another culture, your own background begins to stand out more clearly. So this month I asked a few of my fellow foreigner mums around the world to comment on what they like and dislike about attitudes towards raising children in their home cultures and the ones they are part of now. „In Japan, where I grew up, public education was very well rounded, with equal importance given to the arts, music, physical education, and moral development. I learned to sew or create complex things, how to read music and play many basic instruments. Kids are taught to be independent and care for themselves and others. Teachers are simply there for support. For example, students serve each other lunch from grade 1, and they clean up after themselves. Children walk alone to school every day, because the older ones act as leaders and accompany the younger ones. I love these things about Japan. However, here in the CR there is so much more family time than in Japan and the US, where I have also lived. Most parents come home early enough to spend quality time with their children and I think it’s so important to spend time with their fathers or grandparents. In Japan, kids barely see their fathers. I also like that they value nature here and you see families spending time outside much more than the other countries I’ve lived in.“ „I think there is something special and idyllic about a Czech village childhood, the freedom and the support of close family. And I always appreciated that my daughters attended innumerable „kroužky“ (activities clubs) all through their childhoods. I know that in the UK, for example, piano lessons and craft workshops are seen as only for richer parents, as they are very expensive. I appreciate that almost any Czech child can have access to music and art.“ „The role of the father in taking care of a newborn surprised me here. In Armenia, I think 90% of men wouldn’t change diapers or bathe their toddlers. I like that Czech parents take their kids for a walk very often and support them to be sporty. On the other hand, kids here seem jealous sometimes - maybe it’s because they learn it at home. I really don’t like the custom at

Written by Natalie Czaban Foto: Wikimedia Commons

children’s birthday parties where the guest brings a main present and also some small present for the other kid(s) with the words „it’s for him not be jealous“. Maybe if they didn’t do this, it wouldn’t come into the kid’s mind to be jealous!“ „Once my university teacher of Cultural science said „While travelling people will see your nation through your personality. Be the person who you feel proud to be“. That goes for how you bring up your child too. But travelling means receiving. Italians give you unforgettable emotions and belonging and will always cheer up your little cutie and celebrate. USA gives you freedom and diversity of mind - you believe in yourself and that will help you to be a great example for your kiddos, because their dreams and victories are your success too. Czech people teach you that „ the early bird catches the worm“… so you go to bed earlier and it’s good for you all!. Do cultures matter? They do in many ways. But to bring up a child you mainly need to give him or her your time, patience and love. These are things that we carry in our hearts as gifts from our own families and they travel with you everywhere.“ „I appreciate the emphasis on diversity and multiculturalism in British schools. Of course, this is in many ways a reaction to Britain’s dark imperial past. But it saddens me that celebrating difference and multiculturalism is not on the syllabus in the CR, or that it seems to be actively discouraged and distrusted here. On the other hand, children in Britain seem to have lost the sense of natural authority, for parents or teachers. I don’t know how to get that back.“ „Portuguese culture is very family orientated. I think it is this, more than anything else, which makes bringing up a child in Portugal a special experience. Going out with my baby daughter felt like travelling with a tiny rock star, people always have a smile for her. I was struck by this contrast with the UK when, on a recent visit to see friends and family, a waiter told our group of friends that, if we didn’t all order a meal immediately, „the baby will have to leave.“ It was 4 in the afternoon and we were drinking coffee. I know the UK has licensing laws, but in Portugal the idea of making a baby unwelcome just wouldn’t cross anybody’s mind. Who would come to your restaurant if the whole family couldn’t be together? I personally feel that I have benefited greatly from growing up in cultures other than that of my country of origin - and I am glad I can give my daughter that experience too.“ „Last time I was at the beach back home in Italy I heard a mother shout at her child „Don’t go near the sea, you might get wet!“ Italians have so many needless rules for their children, such as waiting for three hours after eating before doing anything active (but we are always eating!) and keeping the kids inside all day if it is slightly wet or cold outside. I like that Czech kids are outside in all weather. I also love the baby cafes in České Budějovice – I think Italy does not have this idea of creating places specifically for children yet. Sometimes I think there is more pressure on Czech children to be „šikovný“ (clever/skilful). We do not really have this word in Italian and maybe that is why it is ok to not be!“

Radek Malý Narodil se roku 1977 v Olomouci, kde také studoval a vyučoval na univerzitě. Je všestranným spisovatelem, který píše verše pro děti i dospělé, překládá (z němčiny) a publikuje rovněž literárněvědné studie. Zpočátku se Malého poezie vyznačovala inklinací k německému expresionismu a vázanou řečí. Za svou tvorbu získal řadu ocenění, například Cenu Jiřího Ortena (2003) nebo Magnesii Literu (2006 a 2012). Letos se podílel na výpravné publikaci Atlas ohrožených živočichů či na tajuplném i humorném příběhu o větrných mlýnech Rozára a Černý Petr. Pro Milk & Honey vybral autor několik dosud nepublikovaných básní pro děti.

Jeden pán a sedm pánů

Očkovací

Vypečená rodinka

Jeden pán šel na trh, kabát si tam natrh. Byl to Oldřich Nový, tak si koupil nový.

Přijede k nám teta ta co dává mokrý pusy

Jistá slečna Monika chová v bytě sloníka, na balkoně chová koně, na balkonku poníka.

Sedm tlustých pánů jelo v tobogánu. Tobogán se kroutil, následně se zhroutil.

Přijede k nám teta a já nejsem očkovanej Přijede k nám teta nemám protitetanovku Á! Á! Á!

Její sestra Sofie pracuje u mafie a ve vhodnou chvíli zpoza černých brýlí dělá fotografie.

Přijede k nám teta! A jejich brácha Ruda? Tak s tím je strašná nuda. Opakuje stále, že skončej v kriminále, až je někdo udá.

Fotila Veronila Brunová

Co dělá zahrada v zimě? Vám, kteří až sem dočetli jste, prozradím velké tajemství ukryté v knížce v starých listech: zahrada v zimě spí… a spí

Podzim ve znamení koček Pochmurná podzimní atmosféra nastávajícího lockdownu se dala téměř krájet. Každého se nastalá situace dotkla. A každý z nás jistě hledal nějakou cestu ven z tíživé atmosféry, nadechnout se vzduchu nad pomyslnou inverzi deprese. A do tohoto období vstoupila na konci září kniha Všechny kočky jsou šedé (pojmenovaná podle hitu The Cure), která je založena na šestidílné podcastové sérii Černé slunce hudebního publicisty Karla Veselého, jež vycházela pro Institut úzkosti. Kočky ve své knižní podobě vznikaly v průběhu roku 2019, na pomoc si Veselý přizval publicistu a redaktora Rádia Wave Miloše Hrocha. Kniha je jakýmsi shrnutím historie melancholické hudby a jejích zdrojů a její úspěch tkví ve skloubení hudební publicistiky obou autorů s podklady vědeckých prací různých odborníků a dobovým socio‑politickým kontextem. Opírají se mimo jiné o texty a práce kulturních publicistů Marka Fishera, Simona Reynoldse a mnoha dalších. Osobitý publicistický styl nabízí čtenáři možnost pochopit historii melancholické hudby,

Neobyčejně čtivá kniha Všechny kočky jsou šedé zvládá díky originálnímu stylu autorů skloubit takřka analytické zkoumání historie melancholické hudby s přesvědčivým dobovým komentářem a naladit svého čtenáře do pochmurného světa deprese a beznaděje dnů minulých i současných.

Není to beznaděj Za velmi milé považuji části, kde autoři dávají průchod svým osobním zkušenostem a vhle-

jejíž pevné kořeny jsou autory zasazeny do průmyslového Manchesteru, kde na konci 70. let vznikla kapela Joy Divison (samozřejmě jsou v knize zmíněny i dřívější skladby, mimo jiné světoznámá „skladba sebevrahů“ Gloomy Sunday či několik písní Beatles). Kniha se dále dostává mimo jiné přes feministické písničkářství, grunge a na něj navazující indie scénu k dnešnímu mumble rapu či Billie Eillish. Na této cestě Veselý s Hrochem pečlivě popisují zdroje a podoby negativních emocí nejen na osobnostní (duševní) rovině, nýbrž i v dobovém dění. Z řad čtenářů (ale i kritiků) se občasně objevují komentáře, které konstatují, že ten či onen interpret zmíněn nebyl. Veselému s Hrochem evidentně ale nešlo o podrobnou encyklopedii melancholické hudby, přesto se jim povedlo charakterizovat její hlavní rysy a zdroje, které ji vyvolávají.

Napsal Robert Brtník

Všechny kočky jsou šedé dům, většinou se vyskytujícím v úvodech kapitol. Osobní zkušenost nám tak dává ještě větší šanci pochopit či sdílet vnitřní strachy a silné negativní emoce nejen s interprety – ať už je to sarkasticky nihilistický grunge, který ale ve své podstatě naznačuje, že nějaké východisko existuje, či Joy Division, kteří jsou, jak Veselý s Hrochem zmiňují, vysoce nebezpečnou a návykovou drogou pro lidi v depresi. Poslední kapitola, kterou Hroch napsal už sám, se věnuje pocitům smutku a beznaděje ohledně klimatických změn, které jsou již nedílnou součástí našich životů. Tato pětadvacetistránková tečka za knihou je vlastně sypáním soli do rány. Nakonec jsou však přece jen ve vší té beznaději a zmatku definovány klady melancholické hudby. Hroch píše, že depresivní skladby nabízejí posluchačům možnost, jak se vyznat ve svých pocitech, jak je definovat a nakládat s nimi a nakonec i přenastavit myšlení lidí. A to je myslím krásná myšlenka. Hudba, stejně jako jakékoli jiné Všechny kočky jsou šedé: Hudba úzkosti Miloš Hroch, Karel Veselý Paseka, 2020

umění, je zatížena dobovými reáliemi, je možností uniknout prázdnotě, zmaru, smutku, je platformou pro definici svých názorů, svých pocitů a svého já. Deprese do ní pronikající jsou evidentně na čím dál silnějším vzestupu. Je otázkou, jestli situace, ve které se nyní nacházíme, eskaluje v další průtok deprese v hudbě, či se bude snažit přetékající smutek utlumit a zakrýt. Táborské nakladatelsví Baobab manželů Horváthových je jedním z knížecích sídel literatury pro děti. Tereza Horváthová je spisovatelkou a její manžel Juraj výtvarníkem, takže je samozřejmé i jejich zaměření na knížky výtvarné – nebo alespoň bohatě ilustracemi vypravené. Jedním z jejich posledních vydavatelských počinů je knížka pro ty úplně nejmenší: Sledujeme slona od studenta Ateliéru ilustrace VŠUP v Praze Jakuba Plachého. A přestože má pouze 35 stran, je takovým malým výtvarným klenotem. Když ne démantem, tak aspoň řetízkem z barevných bonbónů… a od dětí víme, že ty někdy znamenají víc, než všechny poklady světa. O co jde? Upozornění: následující část vyzrazuje zápletku. Modrý slon má rád fotbal. Poté, co se mu díky pomoci autora podaří dostat z klece, tak si konečně zahraje na hřišti s ostatními slony. Jenže se ukáže, že na vytrvalé pobíhání po hřišti není stavěný. Naštěstí sám najde řešení. Nastoupí do brány a chytá tak, že by mu i Petr Čech z úcty věnoval svou pověstnou kuklu. Konec spoileru. Se slovy se v knížce šetří, dokonce by se dalo říct, že čtenářům hlavně pomáhají změnit se v diváky. V obrazech se totiž skrývá nejvíce jejího kouzla. Jakub Plachý perfektně ovládá výtvarnou zkratku a k popisu akce i vyjádření emoce si vystačí s minimem prostředků. Malý čtenář, tedy vlastně už divák, se tak vlastně učí rozpoznávat, jak se mění význam toho, co je nakresleno.

Sledujete slona

Jakub Plachý: Sledujete slona. Baobab 2020. 35 stran, 199 Kč.

Někdy stačí malá změna kresby a slon hlavičkuje nebo pláče. Sledujeme slona tedy není pouze knížkou o modrém brankáři, ale také o výmluvnosti obrazů. Aniž by si toho čtenáři/diváci všimli, učí se je vnímat a rozumět jim. Sledují slona a přitom sledují i pružnost kresby jako prostředku sdělování. Pro Plachého je to už druhá knížečka u Baobabu. Vloni pod ním totiž vydal podobně hravé leporelo Je ráno o probouzejícím se sluníčku. Jeho dosud nejrozsáhlejší publikací je Velká kniha o čůrání, kterou od roku 2013 vzdělává (a baví) malé čtenáře o malé potřebě. Všechny tři ukazují, že výtvarná inteligence nepotřebuje být „mnohomluvná“, aby se naplno projevila.

Napsal a nafotil Jiří Ptáček

Jihočeská hudební scéna není žádné klišé, je to přebarevný pouťový koláček plný máku, povidel, tvarohu, mandlí a rozinek. Posuďte sami. Z oblasti Veselských blat se před pěti lety zčistajasna vynořila kapela Boží mlýny. Pět dvacetiletých mladíků, kteří se dali dohromady z místních automechaniků a pumpařů, se vyznačuje záhrobní poetikou svých promyšlených textů. V titulní písni alba Bez názvu se posluchač setká s náladou značně ponurou: Až si pro mě přijedou / černou károu / moc jim toho neřeknu / nechám je v tom // Až si pro mě přijedou / černou károu / nebudu se s nima / vůbec bavit / ať si klidně myslí / co chcou // Až si pro mě přijedou / černou károu / já už mám dávno / vystaráno. Textová a hudební vyzrálost této bluesrockové formace je až překvapivá. Téměř sourozenecky s ní souzní skupina působící na Strakonicku, která se jmenuje Záhrobí v nás. Rovněž vyznění jejich textů se nese v podobně mrazivém duchu. V písni Poločas odpovědi dokáží až tradičním dialogem otce a syna rozjitřit zastydlé myšlení věřících i těch nevědomých a slabých Duchem. „Jak se narodil Bůh?“ / zeptal se mě můj / malý syn druhorozený. // „Velkým třeskem v lidské mysli,“ / odvětila jsem mu až po chvíli / když kladl mi na hrob květiny. Jako zjevení v ní působí urostlá zpívající basistka Klára Puklicová, která svým „nakřáplým“

kouřovým hlasem dává jejich hudbě specifický ráz. I když hudebně je František Líbal řazen mezi folkové bardy s kytárkou, některé z jeho textů mohou závažností poselství svých nerýmovaných textů zaujmout na jihočeské hudební scéně podobné postavení jako předchozí interpreti. Jako červená nit se v jeho písních objevuje téma viny a trestu, a to spíše toho vnitřního, osobního než daného vnějším světem. Ve skladbě Temná stránka v nás příliš naděje humanismu nedává: Ne v každém z nás je Kolberg / Ne každý podá ti ruku, když se ztrácíš pod nohama / Ne každý rozdělí se o kabát, jídlo, život… / Ne každý na to má / Jednou řekneš ne / Zbytek života jen ano / Ale už je pozdě… Zcela jiným šálkem kávy je kapela Mořský orel nad Třeboní, která kromě vlajky neopomenula do svých prodejních předmětů zahrnout ani propracovanou heraldiku. Jak na sebe tito čtyřicátnící prozradili v jindřichohradeckém časopise Patrola, rekrutují se z archivářského prostředí a tyto vexilogické a jiné radosti jsou jejich srdci velmi blízké. Jak je patrné z textů písní, hudební stránka a archivařina jsou jejich silnější stránkou. Rýmy někdy vyznívají značně nuceně. Možná ale i oni se jednou najdou nejen v zaprášených fasciklech sežraných myšmi a moly, ale i v pořádném textu. Z těch lepších lze v krajní nouzi vybrat alespoň jeden hodný tohoto periodika: Napište mi haiku, / ať vejde se mi na vlajku.

/ Z parapetu do parlamentu / mám, co by kamenem dohodil. / Jen z okna vlajkou zamávám / a půjdu zas o dům dál. Na druhou stranu jejich hardcorová instrumentální sóla se nad Třeboní nikdy od nikoho jiného tak pěkně nenesla. Spíše úsměvně pak působí produkce českobudějovické formace Lexikon vykupitelů, která se z garážových zkušeben zcela nedávno prodrala do prostředí, kde je nejen vzduch, ale i voda a topení. Občas pomalu koketují s širším publikem, které se již neomezuje na skalní příznivce a známé, ale i na kuny polní. V písni Holubí chlad si snad jen tak pošetile rýmují, ale kdo ví, co je ve skutečnosti za tím. Životní trauma? Fobie? Hitchcock? Vrků a frrnk / sedlo si mi hejno holubic na ruku / ty kluku / píplo si, vrklo si, pryč zas letíc / a jinak víc nic. S touto veselou notou ponechávám čtenáře svému osudu…

Na řeči našich dětí je pozoruhodné sledovat nejen jejich smysl pro systematičnost jazyka, ale také to, jakým způsobem mateřštinu či mateřštiny osvojují. V naší dvojjazyčné domácnosti je běžný divoký mix češtiny a polštiny. Děti navíc strženi „falešnými jazykovými přáteli“ vytvářejí věty typu ten dílek lega je pro mě vážný (pol. ważny = důležitý). Někdo vtipně poznamenal, že se nám s ženou daří vyrábět Slezany, ale pochybuji, že by se tam se svojí česko‑polskou hatmatilkou naše děti vůbec domluvily. Snad se to s časem srovná. Mnohem zajímavější však je, jak do našeho česko‑polského mixu ze školky a školy přidávají jihočeské, resp. budějcké prvky, jež od nás mít nemohou. Není to koneckonců jen náš případ, i našim známým, kteří jsou on ze středních Čech a ona ze střední Moravy, se to děje. Přestože to od nás neslyší, zcela běžně používají jihozápadočeskou uniformní příponu -ovo (tatínkovo kabát). V rámci Čech ojedinělý, omezeně jihočeský (byť na Moravě dominantní) je také tvar chcou. To, že si na nás domů ze vzdělávacích ústavů naši chlapci berou morfologické zbraně, je pro mne překvapením, neboť podle dialektologů je tvarosloví nejurputnější částí nářečí, která se jen stěží stírá. Předpokládal bych tedy, že tvarosloví budou mít spíše z domova než ze vzdělávacích ústavů. A ono ouha!

Naši jazykovou identitu koneckonců nedokážeme plně předat ani v nadávkách či intimních pojmenováních. Naše děti se rády učí samy ještě v družině či doma, zadávají si úkoly, diktují si diktáty a podle počátečních slabik vytvářejí slova. Tak třeba cvičení na HO nebo PU je zvláště oblíbené. Dosud se nám je nepodařilo přesvědčit, že lze používat i zdrobnělé podoby. Zatímco první ze slov patří ke všeslovanskému základu, druhé, velmi jemné vyjádření pulinka (včetně drsné základní podoby) je zřejmě specificky budějcké a svědčí o zdejších vzájemných česko‑německých kontaktech (o tom podrobněji někdy jindy). Nedávno jsem se navíc od syna dozvěděl, že prý také existuje tvor pulináč, který je jako člověci, ale má velkého piňďu. Tak pozor na něj. To bych ale hodnotil spíše jako hravý okazionalismus než jako tradiční regionalismus. Tak už jen čekám, až jeden ze synů přijde jednou domů z nějakého bujarého večírku a bude vyprávět, jak vzal tatínkovo hapinu z kolostavu a vezl na řídítkách nějakou šmurínu (ano, milý čtenáři, to by se dalo nahradit také jinak), která měla zadek jako čtyři dvory a byla bez šajsky. Měla místo náušnic klubalky, vjížděli do každého lokáče a byli happy, když tu jim někdo zničehonic – navíc v létě – do cesty vložil šornu a oni se najednou vysekali v haraburdí plném vajdlinků, vajglingů a jiných hlubokých mís.

Jazykový kutloch

Z populární hudby VII Napsala Karla Podzimková, st.

Jihočeská jazyková identita v řeči dětí Nebudějčáků

Přebarevný pouťový koláček plný máku, povidel, tvarohu, mandlí a rozinek Nic se nestalo, rychle se z toho lehce potlučeni zberchali, jen starší policista ho zdvořile upozornil, jestli si nechcou vzít něco na sebe, zapnout příklopec, utřít na nose ten šušeň a rožnout na hapině světlo.

Napsal Štěpán Balík

Inzerce

Milk & Honey #39 (zima 2020)

Vydává v Českých Budějovicích šestkrát ročně Milk & Honey, z.s. Nová 21, 37001 České Budějovice, mnh.magazine@gmail.com, www.mlikoamed.cz IČ: 07719442 / MK ČR: E 22375 Náklad: 700 ks

Tým Štepán Balík, Natalie Czaban, Tom Czaban, Martin Dvořák, Honza Flaška, Luděk Čertík, Robert Brtník, Petra Lexová, Cyril Nováček, Ricardo Picante, Jiří Ptáček, Zdeněk Brdek, Monika Zárybnická

Design Milan Krištůfek (pintos.cz), Zuzana Nevařilová

České Budějovice jazyková škola Aslan * AJG Wortnerův dům * bistro Cobliha * Born in London * Café au Chat Noir * Café Hostel * Cuba Bar * Dobrá čajovna * Dům U Beránka * Dům umění Esse Shop Gallery Space * Fér Café * Galerie 1 Hammond Café * holičství Wous * Horká vana * Infocentrum * JČU kampus * JČU TF * Jihočeské divadlo * Jihočeská vědecká knihovna * Jdem tam bistro * Kanzelsberger kavárna Matice * Karmelitánské knihkupectví * Knihkupectví Kosmas * Kino Kotva * MC Fabrika * Masné krámy * Měsíc ve dne * Paluba * Pražírna kávy Jedna radost * recepce pivovaru Budvar * Restaurace Vatikán * Singer Pub * Staré časy * studentský klub Kampa * Široko * Think Yoga * U Vás * Vegetárna Impala * Velbloud * Železná panna Tábor Baobab dílna * Divadlo Oskara Nedbala * Infocentrum * stánek na Žižkově náměstí * kavárna a galerie UmaUma * Kafe knihy Jednota Český Krumlov Drunken Coffee Bechyně kino kavárna Praha Fotograf Gallery Hvozdno TNSS Týn nad Vltavou Městská galerie U Zlatého slunce

Vychází za podpory

Další spolupráce

Esej od Natalie Czaban Cover art

Fejeton od Honzy Flašky

10 2

Školy pro 21. století

Esej od Štěpána Balíka

Sloupky

16 Rozhovor se spisovatelem Lukášem Csicselym

Editorial

Poezie od Radka Malého

Rozhovor s malířkou Eliškou Fialovou

20 Rozhovor s Janem Mádlem o Žižkárně Hřiště pro dětskou fantazii